Přírodní památky
Vysoko nad okolní lesy vyčnívá kulatá věž hradu Hasištejna, jako by se chtěla na vlastní oči přesvědčit, jak daleko pokročila devastace okolní podkrušnohorské krajiny. Tam, kde ještě nedávno stávala obec Prunéřov a kde se dnes donekonečna táhne jen rozsáhlý uhelný velkolom a kde dýmají komíny prunéřovské a tušimické elektrárny, naštěstí téměř nedohlédne. Zde, na ostrohu nad Prunéřovským potokem u vesnice Místo, zůstává stále oáza klidu, vítr vlídně čechrá vlasy a ve větvích stromů zpívají ptáci. I to je paradox zdejšího kraje – stačí udělat čelem vzad, vydat se od měsíční krajiny tím správným směrem a za chvíli jsme uprostřed půvabné, téměř nedotčené přírody.
Hasištejn dal vystavět počátkem čtrnáctého století kterýsi významný feudál, snad sám král Václav II. V roce 1348 byl každopádně královským majetkem, protože Otec vlasti Karel IV. jej ve svém spise Majestas Carolina zařadil mezi hrady, které panovník nesmí prodat, nanejvýš dát na omezenou dobu do zástavy. V roce 1351 se stal lénem pánů ze Šumburka, od nichž jej v roce 1412 získal saský šlechtic Jindřich Reuss z Plavna. Ten se dal do spolku s Borši z Oseka a dalšími loupeživými rytíři, kteří vedli domácí válku s králem Václavem IV. a s chutí loupili a plenili královské statky. Když Václavovi došla trpělivost, poslal k Hasištejnu královské vojsko vedené Mikulášem Chudým z Lobkovic, které hnízdo lapků po dvouměsíčním obléhání dobylo. Mikuláš Chudý se dočkal sladké odměny – Hasištejn získal do zástavy a od roku 1421 jej držel jako dědičné korunní léno. On a jeho potomci, kteří se pak psali Hasištejnští z Lobkovic, dali hrad pozdně goticky přestavět a rozšířit. Bylo založeno mimo jiné nové předhradí s branou a velkým třípodlažním sklepem, na jehož klenbě vzniklo nádvoří, prstenec vnějšího opevnění se dvěma baštami a boční palác. Bezpečnost hradu zvýšilo i předsunuté opevnění – velká věž s břitem a valovým opevněním na přístupové severní straně. Hlavní zásluhu na tom, že hrad se po přestavbě změnil nejen na bezpečné, ale i pohodlné a na svou domu skvěle zařízené sídlo, měl známý učenec a humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, muž, který – ač ještě oběma nohama v pozdní gotice – svým myšlením a přístupem k životu patřil spíše již blížící se renesanci. Vzdělání získal na italských univerzitách, v letech 1490-91 podnikl dobrodružnou cestu do jižní Evropy, Palestiny, Malé Asie a severní Afriky, pak pobýval na dvoře krále Vladislava Jagellonského v Budíně. Asi v roce 1503 se natrvalo usídlil na rodném Hasištejně a proměnil jej na kulturní středisko evropského významu. S přáteli se tady věnoval studiu přírodních věd a astronomie i literární činnosti, vybudoval zde jednu z největších a nejcennějších knihoven své doby i hodnotnou sbírku uměleckých děl. Lobkovicové drželi hrad do konce šestnáctého století, potom se majitelé často střídali. Nejpozději od počátku sedmnáctého století se tady však už nebydlelo, objekty pustly a chátraly. Poslední soukromý majitel, statkář Karsch, dal v letech 1891-92 ruiny restaurovat a na předhradí postavit hostinec (ten v roce 1976 vyhořel a později jej nahradila nová, menší restaurace). Hrad, zčásti zřícený, tvoří poměrně rozsáhlý komplex budov, věží, hradeb, bašt a bran, jemuž dominuje volně stojící válcová věž-bergfrit, vysoká 22 metrů, v posledních letech upravená na rozhlednu, dále palác v mohutné obytné věži a polorozpadlá kaple se zbytky křížové klenby. Expozici tu nenajdeme, již samotné romantické místo a báječná vyhlídka však za návštěvu rozhodně stojí. Brány jsou otevřeny každý rok od března do října.