Informace
V upomínku na sté výročí prvního vydání Babičky Boženy Němcové uspořádali roku 1952 členové Závodního klubu Grafických tiskáren v Červeném Kostelci a Osvětové besedy v malé obci Žernov v Babiččině údolí pod zříceninou hradu Rýzmburk dožínkovou slavnost písní a tanců nazvanou U nás na Náchodsku. Pódium bylo na dně vyschlého rybníka, jehož břehy posloužily k postavení terasovitého přírodního hlediště. Po nečekaném úspěchu se tehdy pořadatelé rozhodli přehlídku vystoupení tanečních a zpěváckých lidových souborů především z východních Čech každým rokem opakovat. Tohoto záměru se ujali obětaví nadšenci, zejména Jiří Novák, po jedenáct následujících ročníků vedoucí nejen folklorního souboru Hadař v Červeném Kostelci, ale vůbec hlavní organizátor slavností. K odborné úrovni výběru účinkujících folklorních souborů po sedmnáct roků přispíval profesor Akademie muzických umění František Bonuš, choreografka Věra Svobodová a v posledních letech manželé Rejškovi. Tak proběhlo 38 ročníků slavností písní a tanců. V roce 1993 přišli pořadatelé slavností v restitucích o areál v malebném Babiččině údolí. Kulturní podnik, který již vešel ve známost u folklorních skupin doslova po celé Evropě, zachránili před nečekaným zánikem pracovníci Městského kulturního střediska v Červeném Kostelci, kteří za velké pomoci tamních zastupitelů dokázali v neuvěřitelně krátké době připravit pro folklorní slavnost nový areál doslova uprostřed města. Využili svahu v okolí divadla J. K. Tyla, který proměnili v jakýsi amfiteátr. A tak byl pod názvem Mezinárodní folklorní festival 39. ročník zachráněn, obohacený o několik novinek. Přes deset roků pak festival organizoval a řídil tehdejší ředitel Městského kulturního střediska Petr Mědílek, nynější starosta města Červený Kostelec. A aby organizační starosti a péče o úroveň festivalů “zůstala v rodině”, vystřídala ho ve funkci ředitele MKS a festivalů dcera Kateřina Kultová, která se s velkým úspěchem zhostila i řízení festivalu letošního. Červenokostelecký festival je jedním ze sedmi nejvýznamnějších folklorních festivalů v České republice. Koná se pod patronací mezinárodní organizace lidového umění I.O.V. a patří pod statut B do UNESCO. V pěti festivalových dnech letos vystoupilo třináct zahraničních a šest tuzemských folklorních souborů. Po středečním představení potěšil čtvrteční medailonek slovenských souborů večer u cimbálu, v pátek vystoupily zaoceánské soubory a v lidovém tanečním podání Vojenský umělecký soubor Ondráš z Brna. Dětským folklorním souborům patřil medailonek v sobotu odpoledne a celý festivalový pořad vyvrcholil v neděli. Výběr pozvaných souborů byl velmi dobře promyšlený tak, aby byl zážitkem pro diváky poučené a tedy náročné, ale zajímavým i pro ty, kteří se těšili především na exotickou podívanou. Byl i velkou příležitostí pro skupinky mladých, ba nejmladších účinkujících dětí – naděje, že česká folklorní vystoupení nejsou přežitkem moderní doby. Na své si přišli i zájemci o nevídané a do jisté míry exotické hudební nástroje. Byla k vidění i k poslechu srbská tambura, chorvatské gajde, ljijerica, samica; dále typické hudební nástroje z francouzské Bretaně jako bombarde (což je potomek středověké šalmaje), píšťaly a bubny. Bubny poněkud jiné a nám dosud neznámé antraky doprovázejí překrásné polynéské písně, jež jsou domovem na ostrově Aitutaki z oblasti Cookových ostrovů v jižním Pacifiku. Italové přivezli z Kalábrie přesné repliky dud tamních horalů (zampognari) a jejich píšťal vyrobených z rákosu. Tanečníci z Baškirska (vesměs studenti tamní univerzity) byli doprovázeni hudbou na typické lidové nástroje dechové – kurai a akordeony bayan.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 42/2006.
PhDr. Vladimír M. Vaclík