Téma
Ve dnech 24. - 27. srpna 2006 se ve Strakonicích konal XVII. mezinárodní dudácký festival. Toto bienále patří k nejvýznamnějším svého druhu, od roku 1995 se statutem festivalu CIOFF (Conseil International des Organisations de Festivals de Folklore et d´Arts traditionnels) a dva roky později také se statutem mezinárodní organizace pro lidové umění IOV (Comité international des Arts et Traditions populaires). Pořadatelem bylo Městské kulturní středisko Strakonice ve spolupráci s Folklorním sdružením ČR z pověření města Strakonice a pod záštitou předsedy Senátu PČR, hejtmana Jihočeského kraje a generálního ředitele Českého rozhlasu. Zúčastnily se soubory z patnácti zemí, devatenáct souborů z České republiky a 36 dudáků jednotlivců. Očím veřejnosti se festival otevřel průvodem účastníků městem, na nějž navázalo mezinárodní dudácké kasací, zahajovací program festivalu na hradním nádvoří. Josef Režný přednesl tradiční proslov určený starostovi města a pak si společně zahráli na dudy, jako se již v premiéře stalo na předešlém festivalu. Nástupy velkých souborů setmělým nádvořím - letos zahajovali Španělé v černých pláštěnkách - patří k nejpůsobivějším zážitkům. Stálého návštěvníka vždy v této souvislosti napadne, jak působivá by zde byla komornější nokturna, na něž by podobně jako při závěrečném galakoncertu přešlo několik vybraných souborů po vystoupení na scéně blízkého letního kina. Na webových stránkách několika německých účastníků festivalu jsem zaznamenal názor, že nejkomornější a na improvizaci hodně založené hraní nejlepších muzikantů se ve Strakonicích beztak odehrává na ”alternativní scéně” v blízkých hospodách, protože mezi vystoupeními velkých souborů, které dominují večerním programům, pro ony muzikanty příliš času nezbývá. A tak by si nokturna na nádvoří určitě získala podobnou odezvu jakou mají jazzová a bluesová jam sessions. Hradní nádvoří hostilo o pátečním odpoledni veselé hraní a zpívání s dětským souborem Prácheňáček, jehož volným pokračováním byl i podvečerní pořad písní, tanců a rodinného zvykosloví od kolébky ke kolébce z jihozápadních Čech. V prvním večerním programu se divákům na scéně letního kina představily soubory ze Skotska, Anglie, Itálie, Turecka, Rumunska, Lužice, z domácích soubor Úsměv z Horní Břízy, Chodové z Postřekova, Prácheňáci - a komentář Věry Rozsypalové byl věcný a osvěžující. Po celou dobu festivalu vystupovaly soubory i ve městě, v obou hradních krčmách a kdo toho ještě neměl dost mohl se vydat na noční prozpěvování a veselé vyprávění na schodech Domu kultury, jehož garantem byla Domažlická dudácká muzika. V sobotu dopoledne se na hradním nádvoří rozezněly horalské písňové a taneční motivy od Tater přes Beskydy po Kopanice. Muzikanti z Chodska mají na strakonickém festivalu již tradičně silné zastoupení. Nejlepší zpěváci, tanečníci a muzikanti z kraje pod Čerchovem se představili v komponovaném pořadu připraveném Zdeňkem Bláhou a Věrou Rozsypalovou. Pod názvem Není lepší potěšení jako dudák v domě se konala druhá večerní přehlídka souborů a v hraní a ve zpěvu se pak pokračovalo na prostranství před Měšťanským pivovarem. Neděle začala mezinárodní mší v kostele svaté Markéty, pokračovala pořadem dětských muzikantů a zpěváků, barevně se prozářila slavnostním pochodem městem a vrcholila odpoledním galakoncertem. Letošní dudácký festival doprovázelo také výtvarné a sochařské sympozium na třetím hradním nádvoří na téma lidového umění nahlíženého očima umělců 21. století.
Vrcholy
Kdyby zůstalo jen u tradiční náplně festivalu, zmíněné v předešlém textu, atraktivní pro běžného diváka a stále vítané cestovními kancelářemi, šlo by přece jen o přešlapování na místě. Každý festival podobného věhlasu a významu by měl přinášet vedle interpretační virtuozity také četná tvůrčí vykročení na dosud neobvyklá teritoria. Očekávali bychom, že s novými podněty budou přicházet mladí, kontroverzní experimentátoři. Na moravských festivalech, kde je mnohem rozsáhlejší zázemí včetně toho autorského, tomu tak bývá. Ve Strakonicích to kupodivu neplatí. Často se tu točí dobře vyzkoušeným kolovrátkem, ale buďme objektivní - tak už tomu s českou písní po dlouhé desítky let je. Jestliže se moravská píseň mohla přímo nebo zprostředkovaně opírat o vliv básníků Skácelova nebo Mikuláškova formátu, česká píseň je od Erbenových dob opuštěná, převálcovaná městským folklórem a zpotvořenou tuzemskou ”country”, jež si z hygienických důvodů vskutku zaslouží uvozovky. Výjimky potvrzující toto pravidlo existují, do Strakonic ovšem většinou nejezdí. Zde je možná dramaturgie festivalu přehnaně ortodoxní.
Kdyby nebylo dvou věrozvěstů dudácké muziky - Josefa Režného a Zdeňka Bláhy (o nichž ještě bude řeč) - chybělo by ucelené uvažování o ní, větší smysl pro kontext prostorový a časový. A tak se Režnému a Bláhovi vydali na pomoc dva Američané a vytvořili spolu s českým režisérem strhující (to adjektivum je namístě!) DVD, které postrádané náležitosti má. Dokument na DVD Call of Dudy, v produkci Jefe Browna, režii Radima Špačka a s výraznou účastí Michaela Cwacha, vznikal v roce 2004 v Domažlicích, Strakonicích, v Písku a v Bavorsku. V přípravné verzi byl nejprve předveden na festivalu MOFFOM 2004, v konečné podobě (52 minut) pak uveden pro krajany v několika městech USA a letos byl promítán na festivalech v Glasgow, Domažlicích a ve Strakonicích. Jefe přijel na předešlý strakonický festival, seznámil se s Josefem Režným a postupně dospěl ve spolupráci s mezinárodním týmem k výslednému tvaru vyznačujícímu se nadhledem, který by si možná jen ryze český projekt nemohl dovolit. V dokumentu obohaceném o svěží archivní citace sledujeme uměleckou a sběratelskou cestu Josefa Režného, nasloucháme názorům českých a zahraničních muzikantů, dozvídáme se o terénním výzkumu mladého Čechoameričana Michaela Cwacha i o některých žánrových přesazích směřujících od klasické dudácké písničky k folku a rocku. Sekvence věnované česko-německým vztahům, byť silně spjaté s hudebními tradicemi, v nichž vystupují muzikanti z německy hovořící oblasti a za českou stranu především Tomáš Spurný specializující se jako teoretik i muzikant na hudbu z pomezí mezi oběma etniky, přivodí zasvěcenějšímu divákovi často mrazení, které se dostavuje, kdykoli je svědkem objektivního pojmenování. Češi a Rakušané jsou jeden národ rozdělený dvěma jazyky, je citován Karel Schwarzenberg. A musí se objevit dva Američané, nezatížení středoevropskými předsudky, aby upozornili Němce i Čechy, že to, co je po staletí spojuje, výrazně převažuje nad dosud neprolomenými bariérami. Takové DVD udělá ve světě pro českou muziku tisíckrát více, než nemotorné úsilí několika spojených českých provinčních agentur.
Výrobce dud Pavel Číp natočil film, v němž krok za krokem sleduje vznik nástroje. Obyčejné dudy se vyrábějí tři týdny, jejich cena se pohybuje od 15 do 45 tisíc korun. Pod názvem Chodské kořeny - oživlé legendy z druhé poloviny minulého století, připravil Zdeněk Bláha pořad, v němž představil DVD, na něž byly přepsány filmy a videozáznamy z vystoupení dudáků, zpěvaček a zpěváků, i tanečníků, z nichž většina už koncertuje v dudáckém nebi. Věnoval jim i knihu Nezapomenutelné postavy chodského folkloru. Ve videosekvencích ožívá slavný domažlický stavitel dud Jakub Konrády, jenž vymyslel pro dudáky především dolaďovací šroubky na předničku a o jehož nástrojích se říkalo, že jsou mezi dudami tím, čím mezi auty mercedes. Slyšíme hrát Bohumila Krause, který působil jako učitel na Chodsku a byl vyhlášen králem českých dudáků, poznáme jeho bratrance Rudolfa a Stanislava Svačinovy. Krausova virtuosní technika byla uznávána i v zahraničí, obdivovali zvláště jeho ekonomicky úspornou a prstové hmaty co nejméně omezující frekvenci měchování, brilantní intonaci a rytmickou přesnost. Seznámíme se s Markétou Volfíkovou, již Zdeněk Bláha označuje za jednu z nejlepších zpěvaček, které kdy na Chodsku potkal, se zpěváky Albertem Švecem a Jaromírem Horákem. Mnoho filmových záběrů zůstává nedostupných, protože jsou ve vlastnictví České televize, která je nevysílá, uvolnit je však nechce. Cenný archiv by měl být podle Bláhy předán Ústavu lidové kultury ve Strážnici, aby mohl být konečně využit.
Kostel sv. Markéty je malý, má skvělou akustiku. Po desetileté rekonstrukci se otevíral slavnostní mší v neděli, dopoledne o den dříve v něm měla zaznít keltská hudba. Soubor se na poslední chvíli omluvil, zastoupili jej Rakušan Sepp Pichler se skupinou, v níž je kromě dvojice dud přítomen fagot a akordeon, a trojice Italů vystupující pod názvem Talamus ve složení dudy zampogna, šalmaj a akordeon. Pořad se zasvěceným průvodním slovem Josefa Režného vyvrcholil společnou improvizací obou hudebních těles. Jeden z nesporných vrcholů festivalu. Seděl jsem v těsné kostelní lavici prostoupen otázkami, na něž není odpověď: Proč je hudba nezbytná pro naši duši? Může ji něco zastoupit? Velkým zážitkem byl také odpolední koncert, opět připravený a komentovaný Josefem Režným a sledující uplatnění dud od francouzských salonů osmnáctého století až k břehům populární hudby. S českým komorním sdružením vedeným Marií Novotnou vystoupil jako sólista dudák Ernst Wilzek, sefardskou hudbu představil soubor Tiferet, znovu se představila dudácká muzika Seppa Pichlera a koncert uzavřela skupina Hofgesind z Výmaru, hrající ve složení dudy, niněra, kytara, basa a bicí. A tu mne opět napadlo, když jsem sledoval úpravu scény, neboť několik nástrojů potřebovalo amplifikaci, že festivalová dramaturgie by už příště měla věnovat jeden pořad ”fúzím”, v nichž by se uplatnily jazzově a rockově orientované soubory užívající ve svém obsazení samozřejmě také dudy. Festival by přitáhl i jiné soubory, s nimiž se dosud míjí, sjednotil by je do jednoho scénického tvaru a zaujal by určitě širší část mladšího publika. Nu a vystoupení by mohlo končit nikoli německým souborem, ale třeba kapelou Chodská vlna. Ta vznikla v roce 2001, její členové se charakterizují jako ”dudáckej bigbít” a čerpají z textů a nápěvů chodských písní shromážděných ve zpěvnících z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Její členové, zejména Pepa Kuneš, na strakonickém festivalu vystupují s Postřekovskou dudáckou muzikou. Chodská vlna má zatím trochu rozkolísanou dramaturgii, muzikantsky je ovšem skvělá. Písně jako Alou, páni muzikanti nebo V tom tranovským zámku nemají chybu a dudy jsou v nich slyšet požehnaně. Ostatně, Jefe Brown je ve svém dokumentu nezapomněl představit.
Úskalí
Marná sláva, žijeme v jedenadvacátém století. Kdo není na webu, neexistuje. Srovnáme-li website festivalu ve skotském Glasgow s prezentací Chodských slavností a Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích, připadnou nám skotské stránky nejucelenější. Nejvíce se z nich dozvíme o interpretech, o zázemí festivalu, jsou tu četné odkazy - avšak hodně skotsky sebestředné. Chybí tu odkaz na Chodské slavnosti i na Mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích. Trochu se mi dere na mysl uštěpačné konstatování - a nemohou si za ten glasgowský nezájem v Domažlicích a Strakonicích sami? Kdyby o sobě dávali do světa po internetu pravidelně více vědět, zřejmě by vzbudili zájem o festival v dalších generačních vrstvách. Chodské slavnosti se přece jen snaží, jejich website nabízí i diskusi. Festival ve Strakonicích je Šípková Růženka. Žádné ohlasy, žádné dozvuky. Žádné fotografie. Žádné zvukové ukázky (a dále stále platí to, co jsem napsal už o minulém festivalu - viz VS č. 40/2004). Velký kapitál k propagaci muziky a města leží na webu jako kus zavadlého masa. Potřebují Strakonice dalšího Jefe Browna?
Viděl jsem v minulém týdnu sérii fotografií z dvacet let tichého Černobylu. V hudebně tamní školy je stále čitelný velký citát z Šostakoviče: Jak neradostný by byl okolní svět, kdyby z něho odešla hudba? Takže - díky za festival. Pánové Bláha, Brown a Režný - slyšíte mě? - máte to za jedna. Ostatní prosím přidat!
Jiří Chum
Dudy jsou obecně spojovány s keltskými oblastmi v Evropě, ale jednu z nejbohatších a nejvíce etnicky rozmanitých dudáckých tradic lze nalézt ve střední Evropě, zvláště v českých zemích a sousedním Bavorsku. Call of Dudy, první dlouhometrážní dokument připravený k tomuto tématu, přibližuje osoby a místa, kde se po staletí udržuje stará dudácká tradice pro soudobé zájemce i pro příští generace, mnoha Čechoameričanům dosud neznámá. Texaský rodák Jefe Brown, filmový producent žijící v Praze, shromáždil pro projekt mezinárodní tým. The University of Texas, Austin, oddělení slovanských a euroasijských studií, 21. 3. 2006 Po absolvování Texaské university odešel Jefe Brown do Evropy. Usadil se v Brně, vyučoval angličtinu a stal se zpravodajem z balkánského konfliktu. V Česku žije už třináctým rokem. Se dvěma kolegy založil UFO Pictures, vytvořil několik menších hudebních filmů, včetně snímku o koncertě, na němž vystoupil Nick Cave, poté hraný film s Karlem Rodenem a Martinem Dejdarem (Shut Up and Shoot Me). The Call of Dudy je ve srovnání s předešlými projekty něco zcela odlišného. The Prague Post, 17. 5. 2006 30. března 2006, v půl osmé večer, uslyšíte v Sokolovně na State Highway 34 v Ennisu, Texas, české dudy. Sokolovna zve zájemce ke shlédnutí dokumentárního filmu ”The Call of Dudy” a k setkání s Michaelem Cwachem a Jefe Brownem. Michael je z města Yankton v Jižní Dakotě, v roce 1998 se vydal do České republiky, koupil si tam dudy a naučil se na ně hrát. V letech 2004-2005 získal grant Fulbrightovy nadace k podpoře výzkumu dudáckých tradic v českých zemích a spolu s Jefe Brownem dali dohromady dokumentární film. Jefe Brown pochází z texaského Arlingtonu. Po projekci budou oba tvůrci odpovídat na otázky přítomných a Michael navíc zahraje na dudy a zazpívá návštěvníkům pro radost. Austin Chronicle, 2006 Když jsem v roce 1992 dostala na starost přípravu mezinárodního dudáckého festivalu, myslela jsem si, že k mým, už existujícím pracovním aktivitám prostě přibude další. Mou profesí je manažerská práce v oblasti kultury a v té době jsem již měla zkušenosti s přehlídkami a festivaly různých žánrů. S čím jsem se však do té doby nesetkala, byl folklór. Všichni, kdo mají zkušenosti s podobnými festivaly, vědí, co práce a starostí jejich příprava dá, kolik změn a nečekaných obratů může nastat ve chvíli, kdy si myslíte, že už je vše zajištěno, jaké trable se mohou objevit s některými soubory a kolik komplikací může přivodit nepřízeň počasí. A přece člověk nakonec zjistí, že mu tohle zlobivé dítě přirostlo k srdci ze všech nejvíc. Společné muzicírování v jídelně, v ulicích, v místních hospůdkách, krása a rozmanitost krojů, lidových nástrojů, předvádění lidových řemesel - to vše vytváří neopakovatelnou atmosféru festivalu. Pro mě je ctí a radostí, že jsem jeho součástí. Eva Dresslerová, Folklor 4/2006 V individuální autorské tvorbě je často veškerá umělecká práce podřízena hledání nových cest a zajímavého výrazu. Také mnohé folklorní soubory, které inklinují k autorskému pojetí s výrazným interpretačním názorem, cítí potřebu stále jinak, nově a neotřele (což je svého druhu paradox!) oživovat folklorní materiál. Tedy ”nově” a ”zajímavě” znamená ”krásně”. Folklor se však ze své podstaty vzpírá skokovému vývoji. Jeho výrazným znakem jsou postupné ”mikrozměny” ve variačním procesu v konkrétním dobovém a společenském kontextu. Právě ve Strakonicích si vždy znovu uvědomuji sílu a estetickou kvalitu tradice a účinnost v podstatě konzervativního přístupu k práci s lidovou hudbou, písní a tancem na scéně. Zdeněk Vejvoda, 2004 Česká vesnice se také občas dostane do puberty a chce být v něčem víc městská než město. Jenže všechno je tam vidět jako na talíři a většina lidí přece jenom dovede myslet na druhé. Když se tam najde osvícená duše, tak je šance, že se přece jen neztratí místní paměť. A přece jenom, paměť regionu, paměť národa, ty se vždycky skládají z mnoha pamětí místních. Takže po tom všem, co jsem prožil, viděl, slyšel, četl, přece jen bych rád věřil na osvícené duše. Josef Režný, Veřejná správa 2004 Folklorní hnutí je široké řečiště a byl bych špatný rozhlasák, kdybych neuznával, že folklór ovlivňuje folk, jazz, vážnou hudbu, pop a platí to vzájemně. Ale teď jde o to, aby českému nebo moravskému folklóru zůstalo jejich jádro. To je jedinečné. Velmi souhlasím s Ludvíkem Vaculíkem, že až my vstoupíme do Evropy, budou oni vždycky obdivovat to, co přineseme z naší kultury, a to bude určitě folklór. Jednotlivé národy se postupem času budou bránit, aby zněly všechny na jednu notu. Zdeněk Bláha, Veřejná správa 2000 |
www.dudackyfestival.cz |