Příloha
V České republice žije kolem dvaceti tisíc dětí, které z různých příčin nemohou vyrůstat ve své původní rodině. Na základě potřeb jsou umisťovány do kojeneckých ústavů, dětských domovů, diagnostických či výchovných ústavů, jejichž péče v drtivé většině končí dosažením zletilosti. Nabytí občanské dospělosti však neznamená dospělost psychickou a sociální. Děti v ústavních zařízeních mají velmi málo příležitostí k osvojení si praktických dovedností, k vytvoření sociálních vzorů pro založení vlastní funkční rodiny, jejich osobnostní deformace se promítá nejen v oblasti sociálních vztahů, ale i sebehodnocení. Vývoj je determinován mírou rizikových faktorů, které na ně působily zejména v dětství a v dospívání, často se identifikují s nevhodnými vzory chování. Po odchodu z institucionální péče se dostávají do vztahového a existenčního vakua. Dezorientováni novou skutečností se uchylují k nelegitimnímu způsobu získávání prostředků k obživě, dostávají se na hranici sociálního vyloučení. Paradoxně se často vracejí ke svým biologickým rodinám, jimž byly v útlém věku odebrány.
Aby byli mladí lidé schopni dospět po všech stránkách své osobnosti a s ohledem na limity, které jsou dány jejich mentálním, tělesným a sociálním handicapem, potřebují i po nabytí tzv. dospělosti pomoc a podporu. Jeden z projektů zabývající se problematikou mladých lidí po bezprostředním ukončení pěstounské a ústavní péče, je již několik let realizován ve Valašském Meziříčí prostřednictvím občanského sdružení Pod křídly.
Pěstounská rodina, oficiálně jedna z forem náhradní rodinné péče, dobrovolně ke svým vlastním dětem přijímá děti s odlišnou genetickou orientací, deprivované, postižené na těle i na duši, často s tragickými následky. Pěstounská rodina pomáhá vytvořit dětem bezpečné zázemí s mámou, tátou a sourozenci, obraz doopravdického světa, návyků a hodnot respektovaných společností. Na rozdíl od “skleníkové” ústavní péče, která je vhodná jen na přechodnou dobu, poskytuje pěstounská péče dětem citovou oporu, pocit sounáležitosti, předává jim základní informace o problémech každodenního života, umožní jim sdílet přirozené prostředí rodinných a přátelských vztahů. Pro reportáž jsme si vybrali rodinu Smrčkových, která kromě vlastních čtyř synů vychovala dvacet dětí v pěstounské péči. Brali pod svá křídla mláďata vyhozená z hnízda, pubertální výrostky i zubožená tělíčka z ústavů, a stejně jako v “normální” rodině je nedokázali v osmnácti letech odstřihnout. A tak se zrodily domy pod křídly, na principech sociální služby domu na půl cesty.
Korektní pravidla jsou nutná
Procházíme čisťounkou budovou uprostřed zahrady, obdivujeme jednopokojové byty nápaditě zařízené z odložených kusů nábytku. Někteří obyvatelé jsou v práci, jiní vyspávají po noční směně. Černovlasé holčiny mají trochu rozpaky z úlohy hostitelek, ale rády se pochlubí svou domácností či fotografií sestřičky, romské Miss. Paní Emilie Smrčková vytahuje ze své všudypřítomné objemné tašky papíry, které předává děckám s komentářem o nájemném, o přeplatku vody a vyptává se, co je nového a zda všechno klape v práci, kterou jim zajišťuje na jatkách, jak se říká Masnému průmyslu Krásno.
“Děcka musí chodit do práce, to je jedna z podmínek. Máme dobré vztahy s Krásnem, kde se mohou zaučit a vydělají si i slušné peníze. Děcka musí dodržovat podmínky bydlení, platí nájemné podle tabulek městského úřadu, měsíčně asi dva tisíce šest set korun včetně energie, služby, vody, tepla. Podmínkou je, že si musí založit stavební spoření minimálně pět set korun měsíčně, aby po odchodu z domu měli určité startovné pro vlastní bydlení. Udržují byt i společné prostory v perfektním stavu, musí se chovat slušně a nesmí sem vodit návštěvy, které by ohrožovaly pověst domu”.
Není to tvrdý přístup k mladým lidem, kteří se až dosud mohli v dětském domově bezstarostně najíst, vyměnit roztržené džíny za jiné, nestarali se o nákupy, vaření, praní, jednání na úřadech?
“Když je někdo bude vodit za ručičku, tak budou pořád odtrženi od života. Tady mají k dispozici asistenta – domovníka, který prošel dětským domovem nebo pěstounskou péčí, chápe jejich problémy. Všichni se snaží, aby obstáli. Narodilo se tu i první miminko a jeho maminka teď vynahrazuje svému synovi to, o co sama v dětství přišla. Byli se zde nedávno podívat z jiného domu na půl cesty a divili se, že děcka nebudíme do práce nebo že nekontrolujeme, zda nemá někdo prázdnou ledničku. Bude mít hlad, nakoupí si ráno, jinak se to nenaučí. Chováme se k nim stejně jako k dětem, které jsme si brali do pěstounské péče. Při příchodu k nám jsem jim řekla: Zapomeň na dětský domov, za ním se zavřely dveře a ty jsi doma tady, s námi. Od ostatních pak odkoukali, co a jak se dělá. Kdybych je kontrolovala, napomínala, tak by se strachovali, že je nemám ráda. Od sourozenců to tak neberou. Romské děti většinou chtějí smýt černou barvu. Řekla jsem jim: Nebreč, když se budeš chovat slušně, tak se k tobě také tak budou chovat. Problém je v tom, že děvčata jsou většinou vyučená jako kuchařky. Kdo je ale v tom oboru zaměstná? V dětském domově sice strádali citově, ale ne materiálně. A teď mají sami hospodařit. Byl tady kluk, vydělal si osmnáct tisíc a hned první den je utratil a ještě pozval kamarády na večírek, protože by jinak neobstál. Ve městě žije hodně Romů v holobytech, kontaktují naše děcka a ty někdy nemají sílu je odmítnout. Proto musí být ta přísná disciplína. Nedovolím, aby sem přišel někdo třeba se žloutenkou a ohrozil ostatní. Jakmile nájemník poruší smlouvu, tak odejde. Každý člověk přece musí dodržovat pravidla ve společnosti, proč by to tady mělo být jinak? To by se nikdy nenaučili žít samostatně a zodpovědně”.
Děvčata krájí valašské frgály a my se vítáme s Terezou Ševčíkovou, která má na starosti občanskou poradnu spadající pod “křídla”, s doktorkou Hanou Opltovou ze spřízněného občanského sdružení Člověk člověku a s personálním ředitelem Jaromírem Ostrčilem z CS CABOT. Všichni mají svůj velký podíl na tom, že projekt Pod křídly nejen žije, ale že se navíc rozrůstá.
Provoz domu je soběstačný
Z čeho byla financována rekonstrukce starého domu, který sdružení získalo za symbolickou korunu od města? Z čeho se platí provoz a údržba obou budov, platy zaměstnanců?
“První dům jsme začali budovat ve Fügnerově ulici v roce 2000, díky benefičním akcím, které pořádá sdružení Člověk člověku a Nadaci Civilia jsme získali peníze na rozjezd, projekt udělal sponzorsky architekt Aleš Hrubý, vlastní realizaci provádí stavební firma VOPS z Lačnova, odkud pocházím. Jsou to kamarádi, kteří se snaží odvést dobrou práci za dobrou cenu a navíc mi i počkají, když se zdržíme s platbami. V létě 2001 proběhla první dobrovolnická brigáda humanitární organizace ADRA, která nám pravidelně pomáhá. Projekt podpořila Nadace rozvoje občanské společnosti sbírkou Pomozte dětem, Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a největší částku jsme získali z výtěžku Adventního koncertu pořádaného Českou televizí. Osmnácti a půl tisíci dolary nám na výstavbu domu přispěla firma CABOT v rámci kooperačního programu, kdy regionální pobočky nominují projekty ze svých zemí, a protože se program osvědčil, tak jsme od nich dostali ještě jednou téměř stejnou částku. Přispěli další sponzoři i menší dárci.
Sedmnáctého května v roce 2002 byl dům se čtyřmi byty slavnostně otevřen. V červnu se nastěhovali první nájemníci a asistent a v témže měsíci jsme dostali stavební povolení pro dům na Hranické ulici, kde si teď povídáme. V létě se zde vystřídali dobrovolníci z mezinárodní organizace IBO i z naší ADRY, pak se sháněly peníze a přesně za dva roky dvacátého května 2004 došlo k otevření druhého domu. Napřed jsem se bála, jestli provoz utáhneme, abychom po roce nemuseli děcka vystrnadit, ale funguje to. Peníze z nájmů ukládáme na účet oprav. Neplatíme žádné odborníky jako například psychologa, sociálního pracovníka. Naši domovníci nedostávají plat, pracují mimo dům, jen mají zadarmo bydlení a pomáhají tam, kde je třeba. Také jsem se setkala s návrhem, abychom využili služby psychologa. Jenže proč? Děcka mají práci na směny a tak by si musela třeba kvůli jeho návštěvě brát volno. A když jej někdo potřebuje, individuálně návštěvu zajistíme. Zatím to funguje tak, že já jsem pořád na mobilu, děcka mě prozvoní, já zavolám nazpátek a problém spolu vyřešíme hned telefonicky nebo se sejdeme. Děcka vědí, že mohou kdykoliv přijít za mnou nebo za domovníkem, že mají zázemí.”
Vypadá to snadno. Sdružení sepíše granty, sežene sponzory, vyjedná stavební povolení, nechá každé dva roky postavit nebo opravit dům, lidé přinesou nepotřebný nábytek, nájemníci platí nájemné, domovník dům udržuje, děti z dětských domovů se naučí pracovat, zacházet s penězi, založit vlastní rodinu, postavit se na vlastní nohy. Proč to nedělají i jinde?
Každý dostane šanci
Odpoledne jsme zváni na grilované makrely. Paní Smrčkové pomáhá u ohně sousedka, postupně se schází dvacítka obyvatel z obou domů pod křídly, na skok zavítají i “adráci”, vyzvídající, kdy se budou moci opět podílet na stavbě dalšího domu. Přichází maminka s miminkem, která již bydlí jinde, a chlapeček jde z ruky do ruky. Nepoznám, kdo jsou vlastní synové, kdo děti z pěstounské péče, a kdo děti z domů pod křídly. Všichni posedávají na schodech, brnkají na kytaru a baví se tak, jako by byli jedna velká rodina. Někteří se chystají na noční směnu, jiní si stěžují, že je práce nebaví a paní Smrčková s humorem komentuje jejich počínání, vlídná, s přirozenou autoritou. V nejbližší době se začne s výstavbou dalších dvou domů, a to ve Valašském Meziříčí a v Kostelci u Zlína, proti němuž se postavila část nevědomých občanů. Možná po vystoupení předsedkyně občanského sdružení zrevidovali svůj postoj k dětem, které neměly v životě tolik štěstí jako ostatní. Když se najdou donátoři, tak se může další domeček stavět v Bystřici pod Hostýnem na pozemku darovaném místním osvíceným občanem. Osvědčil se malý objekt, v původní zástavbě. Celý dům přijde asi na čtyři miliony korun. Stejný objekt ze státních prostředků na třikrát tolik. Možná je to zajímavá zkušenost pro další městské úřady. Nejde jen o ekonomický efekt. Žádný sociální asistent nenahradí pozornost mámy nebo kamaráda - domovníka, které lze zavolat vždycky, když je šrám na duši.
Happy end se nekoná. Práce na jatkách je těžká, nájemné se nesmí zpozdit, nový den přináší nové problémy. Někdo obstojí, jiný ne, tak to v životě chodí. Šanci má ale každý, kdo o ni stojí. Když mi podávali ruku na rozloučenou, byl to i symbolický příslib stát se dospělým samostatným člověkem.
Občanské sdružení Pod křídly vzniklo v roce 2000 na podporu a pomoc dětem, které vyrůstaly v náhradní rodinné péči a v ústavní výchově. V březnu 2002 získalo sdružení Cenu Prorok, v květnu obdrželi manželé Smrčkovi z rukou prezidenta Václava Havla Poděkování Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové za vynikající realizaci projektu. V témže měsíci byl zahájen provoz prvního domu podporovaného bydlení. V březnu 2003 zahájila činnost občanská poradna působící při sdružení. V dubnu 2004 redakce časopisu Koneckonců udělila Košťátko prvního stupně (zlaté) za neutuchající aktivitu a vzácné občanské postoje Emilii Smrčkové. V květnu proběhlo slavnostní otevření druhého domu projektu Pod křídly. V říjnu 2005 předsedkyně občanského sdružení Emilie Smrčková převzala výroční Cenu dětského bezpečí, v lednu 2006 jí byla udělena Cena města Valašské Meziříčí. |