Furiant
Ve dne nás kryje svou barevnou jednolitostí nebo oblačnými uskupeními iluze, kterou vesměs vnímáme jako konejšivou a blízkou hranici našeho světa. Ale v noci? Temná obloha prosypaná jiskřícími body odjakživa člověka zneklidňuje a přitahuje. Umíme naslouchat vesmíru?
Došlo od roku 1967, kdy se poprvé konal v Praze kongres Mezinárodní astronomické unie, ke konkrétnímu pozoruhodnému či převratnému objevu?
Objevů byla pochopitelně celá řada. Zejména bych zdůraznil, že astronomie začala pracovat s novými oblastmi spektra, které do té doby pro nás nebyly vůbec dostupné. Je to na jedné straně infračervená oblast a na druhém konci spektra naopak oblast ultrafialového a rentgenového záření. Já jsem se hodně věnoval vývoji galaxií. Některé galaxie září především v infračervené oblasti, v oblasti viditelného spektra jsou zcela nenápadné. Při pozorování se zjistilo, že v takových galaxiích se ve velkém množství rodí nové hvězdy, které pochopitelně svítí hlavně ve viditelné oblasti. Infračervené záření těchto galaxií je způsobeno přítomností mezihvězdného prachu, na který světlo mladých hvězd dopadá a je pak znova vysláno do okolního prostoru. O mnoha dalších nových objevech astronomie se pochopitelně intenzivně diskutovalo.
Do Prahy se sjeli astronomové ze 73 zemí, aby projednali a vyhodnotili nejnovější objevy a pozorování, probrali zásadní vědecké, technické a administrativní problémy a dohodli se na další mezinárodní spolupráci. Témata se týkala všech oborů astronomie od našeho nejbližšího okolí až po nejvzdálenější pozorované objekty ve vesmíru. Celkem se Valného shromáždění zúčastnilo 2412 astronomů. V Praze v průběhu staletí pobývali a pracovali velikáni astronomie a fyziky, například Tycho de Brahe, Johannes Kepler, Albert Einstein, Christian Doppler. Můžeme být rovněž hrdi na současné astronomy?
Česká astronomie má velice zářnou minulost a tradici. Řada významných vědců a astronomů působila po řadu let v Praze. Snažíme se, aby úroveň současné astronomie odpovídala těmto tradicím. Ovšem, čím byla postižena česká astronomie, ale i celá společnost, byly emigrační vlny a vůbec nešťastná orientace chybným směrem. Astronomie trpěla emigrační vlnou před druhou světovou válkou, kdy například profesor Kopal, nejznámější český astronom druhé poloviny dvacátého století, odešel do Anglie a Spojených států. Za války pracoval pro americkou armádu a po válce se stal profesorem astronomie v Manchesteru. To byl velikán, který nám tady nepochybně scházel, i když třeba radil na dálku. Významná emigrační vlna proběhla po roce 1968. Tehdy odešla celá řada právě těch nejlepších astronomů: Plavec, Švestka, Blaha, Hubený… Teď ale máme naštěstí opět plejádu mladých nadaných vědců, kteří mají všechny předpoklady k tomu, aby se zařadili do světové špičky. Dovolím si jmenovat například docenta Vladimíra Karase, který se zabývá otázkami černých děr. Zejména mne těší zájem mladé generace, lidí, kterým je dnes kolem třiceti let a kteří brzy nastoupí na naše místo. Za pár let se naše generace odebere do jakési ”nirvány” a bude se už spíš jenom dívat, jak to ti mladší vedou.
Mezinárodní astronomická unie byla založena roku 1919 a na prvním kongresu v roce 1922 v Římě se Československá republika stala jejím členem. Od té doby se kongresy IAU konají v tříletých intervalech s výjimkou doby druhé světové války. Opětovné konání kongresu v hlavním městě České republiky po 39 letech je důkazem dobrého jména české astronomie. Na kongresu se mimo jiné hovořilo o tom, že by se Česká republika měla stát členem Evropské jižní observatoře. Vstup do této skupiny ale stojí několik desítek miliónů korun – vyplatí se tato investice? Jaké chyby se můžeme jako Česká republika dopustit? Umíme dotáhnout věci do konce?
Začnu od konce. Já vždy svým studentům zdůrazňuji, že věci by se měly dotahovat do konce – jinak mnohdy všechno snažení ztrácí smysl. Nezáleží jen na nás – Evropská jižní observatoř je kolektivní záležitostí. Nejdříve je však nutné zajistit potřebné peníze, bez nichž bychom tam vstoupit nemohli. O členství se pochopitelně ucházet chceme – do jisté míry nás k tomu zavazuje i naše tradice. Jedná se teď nepochybně o nejvýkonnější pozemní astronomickou observatoř na světě a představuje ve svém oboru absolutní špičku. Tento program založily evropské země, a to na jižní polokouli – mimo jiné proto, že tam lze pozorovat řadu objektů, které ze severní polokoule nejsou vůbec viditelné. European Southern Observatory (ESO) byla založena v šedesátých letech dvacátého století v Chile, v poušti Atacama. Ústředí sídlí v Garchingu u Mnichova. Koncem osmdesátých let bylo rozhodnuto postavit tzv. Very Large Telescope (VLT) se zrcadlem o velikosti 8,2 metru. Začal se stavět na hoře Paranal, na nejsušším místě na světě, daleko od jakéhokoliv světelného znečištění. Do roka je zde kolem třistapadesáti jasných nocí s minimálním rozptylem světla v atmosféře a s nízkou vlhkostí. Vývoj dnešní civilizace dospěl k tomu, že kvůli přemíře nejrůznějších umělých světel již téměř není vidět noční obloha a proto se musí vědci uchylovat do vzdálených míst. ESO tak buduje nejdokonalejší zázemí pro rozvoj astronomie a Evropa se v astronomii dostala na minimálně stejnou úroveň jako Severní Amerika. Počet členských zemí ESO se postupně zvýšil na jedenáct. Česká republika k nim dosud nepatří. Část peněz se podařilo zajistit již v roce 2005, určitá částka ještě zbývá a doufejme, že se zbývající potřebné peníze seženou. Evropskou jižní observatoř bych přirovnal k rozjetému rychlíku, do nějž se snažíme na poslední chvíli naskočit. Přitom je potřeba mít na paměti, že jakékoliv zdržení – třeba jen o několik měsíců - potřebnou částku velmi prodraží. Tato částka přitom není nějak libovolně vymyšlená, je to cena za nezbytné přístroje a astronomické vybavení.
Vaší specializací je vývoj galaxií a vznik hvězd. Jste uznávaným odborníkem v problematice týkající se struktury mezihvězdné hmoty, expandujících “obálek” a podmínek, za kterých vznikají hvězdy. Vaše práce se dotýkají kinematiky hvězd, dynamiky galaxií a fyziky mezihvězdné hmoty. Co je vaše největší přání? Někde jsem četla, že jedno z vašich přání je nahlédnout dovnitř útvaru super star cluster? Opravu “jenom” to?
Astrofyzika je opravdu vzrušující a fascinující. Pokud jde o “super star clusters”, rád bych jich využil k provedení jakéhosi sčítání hvězd a zjištění podílu hvězd různých typů a hmotností. Jsou tam k tomu dobré podmínky, protože hvězd je tam především velmi mnoho a kromě toho jsou teprve na počátku svého vývoje, takže hvězdy s velkou hmotností ještě nestačily zaniknout. Hlavně bych si přál, aby byl projekt Evropské jižní observatoře úspěšně dokončen a aby se lidé dokázali dívat na oblohu. Pohled do nebes poskytuje zcela jinou perspektivu než každodenní pozemské hemžení.
Věra Hloušková
Prof. RNDr. Jan Palouš, DrSc. (*1949)
Vystudoval astronomii a astrofyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze (1972), v témže roce se stal vědeckým pracovníkem astronomického ústavu. Je uznávaným odborníkem v oboru tvorby hvězd a struktury mezihvězdné hmoty v galaxiích. V roce 2001 byl jmenován profesorem astronomie a astrofyziky na Univerzitě Karlově. Vykonával funkci ředitele Astronomického ústavu Akademie věd České republiky (1996-2004), nyní je vedoucím oddělení galaxií a planetárních soustav AV ČR. Byl předsedou Národního organizačního výboru, který připravoval Valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie (IAU) v srpnu 2006 v Praze. Dodejme ještě, že předcházející Valné shromáždění IAU se uskutečnilo v Sydney (2003), další se uskuteční v Rio de Janeiru (2009) a v Pekingu (2012).
Věda bez víry by byla prázdná, bez smyslu. Na druhé straně víra bez vědy by byla strašně primitivní a naivní. Jeden extrém člověka založeného pouze na víře bez žádných racionálních nebo vědeckých aspektů představují řekněme diktátoři nebo mágové, kteří nám tvrdí různá šílenství. Na druhé straně takoví ti suší vědci bez víry, to mě také nedává smysl. Jsou to tedy dvě nohy, na kterých stojíme, a já bych tu neviděl vůbec žádný rozpor. V dnešní době již nemá smysl rozvíjet vědu pouze v národním rámci, jedinou šancí je zapojit se do špičkových mezinárodních projektů. |