Názor
Lidí, kteří se při přečtení nadpisu pousmějí, bude zřejmě hodně. Patřili jsme k nim také – až do návštěvy Albánie.
Albánie – uzavřená tajemná země, bývalé komunistické ghetto, neznámá krásná a chudá hornatá země, protkaná sítí bunkrů, země postižená vlnou pyramidových her i velkou emigrací do Itálie… Zkusili jsme najít průvodce či mapy, pátrali jsme po informacích, ale výsledek byl i v roce 2006 žalostný.
Přistáváme na malém letišti Rinas v Tiraně. Naše letadlo vypadá na ploše opuštěně, je tam totiž jediné. Před letištěm nás čeká terénní vůz, který nás veze zvlněnou krajinou překvapivě plnou velkého množství novostaveb, mezi nimiž se občas pase kráva či hejno černých krůt. Na silnici potkáváme mercedesy i povozy tažené osly. V konferenčním sále luxusního hotelu v Durres začíná konference o zapojování veřejnosti do strategického plánování a o participatory budgeting (svěření části rozpočtu občanům). Sešli se zde lidé z Balkánu – ze Srbska, Kosova, Černé Hory, Makedonie - a my z Čech. Přednášky začaly dosti teoreticky. Obávali jsme se, zda se opět nedozvíme o participaci bez účasti lidí. I v Praze jsme připravovali velký strategický plán za účasti veřejnosti. Ta se ale omezila na skupiny expertů. Občané mohli zaslat připomínky mailem nebo poštou, odpovědi či diskuse se ale bát nemuseli. Tento postup je v participačním žebříku hodnocen jako nejnižší stupeň zapojení. Zajímá vás, jak to funguje v osmdesátitisícovém Fieru a stodvacetitisícovém Elbasanu? Zní to jako pohádka o participaci: nejprve byli občané informováni prostřednictvím letáků do každé schránky o tom, že se město chystá vytvořit rozvojový dokument a chce znát názory lidí. Pak proběhlo mnoho zpráv v novinách a televizi. Starosta to opravdu umí – na setkání s naší malou delegací byly čtyři kamery. Po městě visely plakáty, televize vysílala spoty. Lidé v Albánii však na podobné akce nejsou zvyklí, proto se vše vydali dům od domu vysvětlovat studenti s letáčky v rukou. Radní mluvili se zástupci hlavních zájmových skupin a organizací. Pak následovala veřejná setkání (bylo jich vždy asi deset, v každé čtvrti jedno). Ze zájemců vznikly na setkáních pracovní skupiny, které pak delegovaly zástupce do komisí. Skupiny a komise vedli nezávislí odborníci z neziskové organizace Co-PLAN, kteří se specializují na tvorbu strategických a územních plánů za účasti veřejnosti.
Výsledkem práce komisí za podpory odborníků z Co–PLANU je strategický dokument nejen velmi kvalitní po stránce obsahové, ale zároveň obrážející zájmy občanů jednotlivých měst. Je srovnatelný s dokumenty, které podobným způsobem u nás připravilo v poslední době například město Dobřany nebo dříve Hradec Králové. Celý proces hradí Ministerstvo zahraničí Nizozemska v rámci projektu EGUG. Na některé projekty, navržené ve Strategickém plánu, získali Albánci finanční podporu od Světové banky, jiné budou financovat z městských rozpočtů. Neodbytně se vtírala otázka, proč tolik úsilí, když v Elbasanu stejně jako jinde v Albánii jsou pravidelné výpadky proudu z důvodu nedostačující sítě, na střechách domů jsou cisterny na vodu, která v horkém létě také často dojde, místo ulic jsou prašné cesty a místo řek stoky. Ale hlavně – za léta Hodžova režimu se lidé nesměli stěhovat, tak si to teď vynahrazují. Města jsou osídlena ze čtyřiceti procent novými přistěhovalci, kteří si staví domy dle svého uvážení, v obrovské většině i zcela bez povolení. Načerno se připojí k elektřině, vodě a někdy i ke kanalizaci. Za jejich elektřinu a vodu platí jiní, odpady tiše vytékají do řeky. Odpověď zní – právě proto. Lidem bylo potřeba ukázat fungování demokracie, s níž předtím neměli zkušenosti. V participačním projektu se seznámili s prací radnice, pochopili, jaké jsou možnosti radnice a jaké jsou možnosti (ale i povinnosti) jich, občanů. A všude platí – lidé, kteří mají možnost podílet se na vizi budoucnosti svého města, jej berou více za své, starají se, jsou zodpovědnější. A to je nejen v Albánii zoufale potřeba.
Na závěr ještě třešnička na dortu – participatory budgeting. Světově známým příkladem dobré praxe je brazilské Porto Allegre. Proces funguje podobně jako participativní tvorba rozvojového dokumentu: občané na moderovaných setkáních navrhnou projekty (v Elbasanu bylo dohodnuto, že jejich cena se bude pohybovat v přepočtu kolem jednoho až čtyř milionů korun). Komise pro participatory budgeting, složená z občanů a zástupců radnice, je posoudí a radnice na ně přednostně uvolní finanční prostředky v souladu s rozvojovou strategií. Komise celý proces kontroluje a usměrňuje. Občanům jsou v maximální míře poskytovány informace o tom, jak je s jejich prostředky nakládáno. Mezi projekty vybranými k financování se tak ocitly zejména úpravy různých veřejných prostor – bulváru, malých dětských hřišť, osvětlení postranních ulic. Experiment u nás dosud nerealizovaný, ale hodný pozornosti. Mimo jiné bylo prokázáno, že realizace komisí zadávaných (a lidmi vybraných) projektů probíhá za výrazně hospodárnějších podmínek, než když projekty hlídá investiční oddělení radnice. Problémy v Albánii jsou obrovské a k jejich zdolání bude potřeba dlouhá cesta, ale města jako Fier a Elbasan vykročila správným směrem.