Esej
Dvě lidské činnosti promlouvají vně naší planety o jejím užívání a přetváření - architektura a bezdrátová komunikace. Zbaveny své pozemské odezvy a nahlíženy přinejmenším z odstupu, v němž se pohybuje dálkové letectví, stávají se ornamentem. Ornament první je propletencem cest a sídel, které i do noci zasekávají gesta dávných obav z prostoru stále rostoucím světelným znečištěním. Osvětlování osvojeného světa zvýrazňuje jeho ornamentálnost a kromě toho, že se stává vítaným zpestřením jednotvárnosti nočních letů, spotřebovává značné množství energie. Noční světelná zpráva vysílaná do vesmíru soustřeďuje ornamentální svědectví do nejvyspělejších zemí. Astronomové, kteří vědí o vesmíru přinejmenším tolik, co strážci majáků o moři, jsou světelným znečištěním vytlačováni na stále odlehlejší místa. Druhý z ornamentů okupuje zemskou atmosféru znečištěním analogovým a digitálním. Změť chaotických a vzápětí zbytečných sdělení, jejichž útržky odkapávají do vesmíru. Planeta Země ztrácí svůj konejšivý baldachýn, pod nímž jsme si zvykli žít v prostoru, jemuž přisuzujeme lidské měřítko, považujíce jej za blankytnou, oblačnou a šedavou střechu. Snad jen za noci na vyvýšených místech nebo na planinách dokážeme být znejistěni bezbřehostí, v níž ani nejbližší hvězdy nemohou být spolehlivými nástroji úvah o bytí, čase, prostoru a zejména pak o individuálním otisku, který v takto nastavených souřadnicích můžeme zanechat. Adventní podnět k meditaci ponechává nad námi v oněch vzácných místech tmy a ticha doširoka otevřené hvězdné nebe, s nímž bychom měli mít odvahu poměřovat jeho odraz v sobě - mravní zákon, tajemství, fantazii, vášně i něhu. Odraz, který je přesvětlován ornamenty racionálna. Před hlubinami lidského mozku, jež jsou daleko více podrobeny pohodlnosti a nahodilosti než pracovitosti a řádu, zůstávají však computery ještě nadlouho málo účinnými hračkami. Není ovšem vyloučeno, že v horizontu několika století opustí mozek - úžasný mnohovrstevný energetický potenciál žijící v symbióze se smrtelným tělem - tělesný stroj nadobro, aby mohl být uplatněn k mnohem složitějším úkolům, jimž bude tělesnost na překážku. I takovou úvahu, která přesahuje naši jepičí existenci, je nutno vpouštět do síně civilizační sebestřednosti. Možná nám usnadní úvahy o pokoře, která vůbec není symptomem pasivního mučednictví, ale je spíše spjata se vzácnými křižovatkami lidského života, na nichž lze uplatnit volbu.
Lidský ornament včetně tagů sprejerů na betonové zdi je výrazem touhy po dialogu se vším, co nás přesahuje. Touhou polidštit plochu, povrch krajin, budov i předmětů, a samozřejmě i myšlení a řeč. Pojem ornament se odvozuje od slov označujících v latině pořádek, řád, příbuzné je mu i řecké kosmos. Je tedy řádem i ozdobou a rezignuje-li na toto dvojité poslání, může být zpochybňován.
Hlásil jsem se vždy k modernistům, kteří hleděli na ornament jako na cosi nepatřičného. Přinejmenším dva zážitky mou jistotu rozkolísaly. Chodil jsem po opuštěné pláži Atlantiku za odlivu, kdy je její hranice s vodou rozostřená. Chvatně ustupující moře, jeden ze skutečných vládců planety, zanechá vždy svědectví své tvořivé energie. Organismy i zlomky neživé přírody jsou na chvíli seskupeny do kompozice, která zprvu zazáří, rychle matní s vysychající vodou a záhy je opět nenávratně rozmetána vlnami v zájmu dalších proměn nekonečných vztahů zúčastněných substancí. Podstatou lidského vztahu ke světu je dialog s oním rozmezím, který je třeba znovu a znovu navazovat. Vše nové je v podstatě tradiční, říkal Eliot. Druhým zážitkem, který ovlivnil mé úvahy o ornamentu, byly návštěvy finských kostelů. Moderní finská architektura je nezpochybňovanou kvalitou, je svědectvím o talentu malého, od poloviny minulého století stále úspěšnějšího národa, vyznačujícího se neobyčejnou houževnatostí, skromností a schopností bezprostředně naslouchat abstraktním sdělením za velké účasti tamní přírody. Zatímco většina evropských kostelů si člověka přivlastňuje, odděluje ho od okolního světa, finské kostely nechávají světlo a vnější prostor, aby byly tak intimní chvíli, jakou je meditace, neustále přítomny. Tyto charakteristiky vytvářejí čistou atmosféru namísto ornamentů a zároveň umožňují vznik ornamentu proměnlivému, individuálně laděnému. Otaniemi je východní část města Espoo v bezprostřední blízkosti Helsinek. V areálu Technické univerzity, finského centra nových technologií, se nalézá slavná kaple, dílo Heikkiho a Kaiji Sienových z roku 1957 (na snímku). Vnitřní zařízení je minimální, oltářní stěnou je velké okno, za nímž les a kříž v otevřeném prostoru společně tvoří obraz měnící se postupem dne i ročního období.
Finská architektura rozvíjí myšlenky F. L. Wrighta, o němž lze říci, že prožil uvnitř téměř stoletého života dva životy architekta. Mezi nimi se na dvacet let téměř odmlčel. Světem se šířil modernismus, Loosův výkřik z roku 1908, že ornament je zločin, šuměl jako opojný sekt v mozcích architektů i stavitelů posedlých armovaným betonem. Strohost a dogmatičnost panelových džunglí otevřely cestu k moci totalitním režimům. Když přišel Wright s domem vestavěným do vodopádu, architektura se nenávratně změnila. Do staveb byla záměrně vpuštěna příroda, bylo jí dovoleno, aby si z velké části přisvojila stavbu. Takový přístup natolik předběhl dobu, že některé Wrightovy projekty začínají být realizovány až nyní, téměř půlstoletí po jeho smrti. Příroda je veškeré boží tělo, které kdy uvidíme, upozorňoval Wright.
V životním stylu ode dne ke dni, při běhu hlubokým úvozem, zapomíná se na velkou plasticitu lidského tvora, prokmitávající až za velkými časovými řadami. Možnosti variací v potenciálních genetických vlohách jsou tak obrovské, že jich bylo zatím užito jen nepatrně. Racionální užívání světa je přeceňováno. Naštěstí je za ním skryta, nyní většinou bez povšimnutí, ještě jedna lidská schopnost - intuitivní vnímání. Souvisí s vytrvalostí i vírou v to, co přesahuje rozměr individuální existence. Bez intuitivního vnímání by nebylo vědeckých objevů, umění, ani empatie, bez nichž by byl člověk jen computerem s prvky tělesnosti, záhy vskutku jednoduchými metodami popsatelný a samozřejmě - ovladatelný. Takový člověk je touhou patologů a manipulátorů všeho druhu. Žijeme ve fázi dějinného nádechu, který vždy doprovází útlum tvořivosti. Smysl pro tajemno a pokoru, který vyžaduje značnou odvahu, je zatlačen do pozadí. Moderní - a ještě více postmoderní - člověk v sobě chová přímo posedlost otřásat každou vírou. Z vnějšího hlediska tak zmenšuje její patos, vnitřně ovšem promarňuje energetický potenciál. I kdybychom do posledního detailu popsali lidský genom, i kdybychom beze zbytku ovládli všechna tajemství mozku a shovívavě předvídali kdejakou varietu rozumových operací, vždy zbude nové tajemno, které se vynoří vstříc mechanickým materialistům až na poslední chvíli. Napochodoval sem vědec a zaujal místo básníka. Ale jednoho dne někdo najde řešení na problémy světa a pamatujte si, bude to básník, ne vědec, předpovídal Frank Lloyd Wright.
Vraťme se z filozofického výletu, jejž jsem čtenářům vnutil, do reality Adventu, meditativního období předcházejícího oslavám narození Spasitele a nejvýznamnějším svátkům rodinným.
Jak bylo již řečeno, meditace a pokora neznamenají, že bychom měli rezignovat na svoji jedinečnost a možnost volby svých činů. Astronomové, strážci majáků, letci, stavitelé chrámů a mravní lidé v nás to vědí. Každá sebevíce drobná činnost prodchnutá vírou v něco, co nás přesahuje, je nezbytným ornamentem naděje.