Příloha
Pěstounskou péči považujeme dnes zcela samozřejmě za jeden ze základních článků v systému náhradní rodinné péče o děti, které nemohou být z různých příčin vychovávány svými rodiči.
Podoby pěstounské péče v minulosti
Budeme-li hledat dávné kořeny pěstounské péče, dojdeme až do časů starověkého Řecka a Říma. Předobraz pěstounské péče lze vysledovat již v osudu bájných zakladatelů Říma Romula a Rema, kteří byli odkojeni náhradní matkou – vlčicí a posléze vychováni náhradními rodiči – pastýři. Ve starověku bylo běžným způsobem zajištění náhradní péče o děti využíváním služeb placených kojných, což přetrvalo i ve středověku. K řešení situace odložených dětí však začaly být ve středověku zřizovány také nalezince, které měly silnou tradici zejména v románských zemích (první byl založen v Miláně roku 787). V Čechách se počátkem šestnáctého století stal průkopníkem mezi nalezinci Vlašský špitál v Praze, který sloužil jako útulek pro chudé, osiřelé a opuštěné děti. V devatenáctém století se však u nás začíná prosazovat svěřování dětí z nalezinců do náhradních rodin, jejichž péči již bylo možné označit za placenou pěstounskou péči. Právně byl pěstounský (schovanecký) poměr upraven v § 186 Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811. Do péče pěstounů přecházely děti z porodnice osmý den po narození. Jako pěstounky se mnohdy hlásily nepříliš majetné ženy, které již vychovávaly několik vlastních dětí. U pěstounek se vyžadoval zejména dobrý zdravotní stav a “mravní zachovalost”. Pěstounka dostávala za péči o dítě od nalezince opatrovací poplatek z prostředků zemského fondu, a to v rozmezí od tří do šesti zlatých měsíčně podle věku dítěte. Tato podpora vycházela z usnesení českého zemského sněmu ze dne 3. 12. 1872 přijatého na základě návrhu zvláštní komise, která byla zřízena k řešení “trvalého přeplňování ústavu nalezenců”. Po šestém roce věku se dítě vracelo z pěstounské péče zpět do nalezince. Pokud se však pěstoun rozhodl přijmout dítě do své trvalé péče, dostával odměnu ze zemského fondu až do deseti let dítěte. Výslovně bylo stanoveno, že se má vždy vyhovět žádosti vlastní matky dítěte o svěření dítěte do její péče. V takovém případě se matce dítěte vyplácel plat do čtyř let věku dítěte ve výši dvou třetin opatrovacího poplatku náležejícího pěstounům. Osud opuštěného dítěte se mohl ubírat také cestou osvojení, které mezi osvojitelem a osvojencem zakládalo vztah jako mezi rodiči a dětmi, avšak problém tkvěl v malém počtu zájemců o osvojení a také v tom, že až do roku 1914 nemohly být nemanželské děti osvojovány svými rodiči. Od roku 1902 byly v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vytvářeny zemské sirotčí fondy na podporu osiřelých, opuštěných a zanedbaných dětí, ze kterých byly rozdělovány finanční prostředky ve prospěch rodin pečujících o opuštěné děti. Zároveň neustále vzrůstal zájem v řadách obyvatelstva o problematiku opuštěných a jinak ohrožených dětí a zásluhou dobrovolníků byly zakládány spolky Okresní péče o mládež, které plnily úlohu pomocných orgánů okresních výborů a které měly v příštím půlstoletí sehrát pozoruhodnou roli v oblasti ochrany dětí.
Spolky okresní péče o mládež
Po roce 1918 v podmínkách samostatného Československa pověřoval stát spolky Okresní péče o mládež (OPM) stále novými úkoly až do té míry, že z pomocných orgánů povýšily na výkonné orgány veřejné správy. OPM působily v rámci soudních okresů a jejich počet dosáhl v Čechách nevídaného čísla 220 (při celkovém počtu 223 okresů) a na Moravě a ve Slezsku 79. Vzájemné propojení veřejných institucí a dobrovolnické péče o mládež se naplno projevilo i v organizaci pěstounské péče. Klíčovým předpisem pro pěstounskou péči se stal zákon č. 256/1921 Sb. z. a n., o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských, spolu s prováděcím vládním nařízením č. 29/1930 Sb. z. a n. Zákon se vztahoval na děti do čtrnácti let věku, které se nacházely v náhradní péči pěstounů nebo dětských ústavů. Dozor nad výchovou dětí v pěstounské péči náležel okresním soudům, které však mohly dozor přenést na spolek OPM ve svém obvodě (povětšinou tak i činily). Vlastní dozor vykonávali tzv. dozorčí důvěrníci jmenovaní OPM a schválení okresním soudem. Důvěrník musel být svéprávný, mravně zachovalý, bezúhonný, potřebného vzdělání, téže národnosti a téhož vyznání jako chráněné dítě a měl rovněž bydlet v témže místě. Do pěstounské péče mohl pěstoun přijmout dítě s povolením okresního soudu, respektive OPM v případě přenesení dozoru. O povolení musel pěstoun žádat předem nebo nejpozději do patnácti dnů od převzetí dítěte. Povolení se udělovalo vydáním pěstounské knížky a bylo možné je udělit pouze osobám, jejichž osobní vlastnosti a rodinné, zdravotní, majetkové a bytové poměry skýtaly záruku toho, že budou řádně a svědomitě plnit úkoly spojené s péčí o dítě. Pěstoun rovněž musel být stejné národnosti a náboženského vyznání jako dítě svěřené mu do péče. Povolení k přijetí dítěte do pěstounské péče nemohlo být uděleno například osobám, které neměly příjem potřebný k zajištění vlastní obživy a byly odkázány na veřejnou podporu, osobám bez stálého bydliště nebo zdravého a přiměřeně prostranného bytu nebo osobám, u nichž existovala obava ze zneužití dítěte k výdělečné činnosti nebo žebrotě. Pěstoun byl povinen pečovat o dítě tak, jak svědomití rodiče pečují o vlastní dítě, a uspokojovat všechny životní potřeby dítěte (zejména bydlení, strava, ošacení, lékařská péče). Byl také povinen umožnit výkon dozoru nad pěstounskou péčí a dbát pokynů dozorčího důvěrníka. Důvěrník vedl evidenci všech dětí v pěstounské péči přikázaných do jeho dozoru. Návštěvy dítěte, při nichž mohl prohlížet byt pěstounů, vykonával důvěrník podle potřeby, nejméně však jednou za měsíc. Jestliže shledal nedostatky v péči o dítě, snažil se nejprve o nápravu vlastní radou a pomocí pěstounům. V případě neúčinnosti těchto prostředků se důvěrník obracel s odpovídajícími návrhy na soud nebo OPM, kdy mohl zejména navrhovat odnětí dítěte pěstounům. V situaci bezprostředního ohrožení tělesné a mravní bezpečnosti dítěte mohl důvěrník odejmout dítě pěstounovi sám, ovšem takové opatření podléhalo následnému schválení soudem nebo OPM pověřené dozorem. Ten, kdo přijal dítě do své péče bez povolení soudu nebo pověřené OPM, nebo kdo neplnil své povinnosti v rámci dohledu dozorčího důvěrníka, mohl být potrestán za přestupek pokutou do jednoho tisíce korun nebo vězením do jednoho měsíce, ve vážnějších případech pak mohl být stíhán i za trestný čin.
Individuální péče i pěstounské kolonie
Na počátku třicátých let minulého století se v pěstounské péči kontrolované OPM nacházelo zhruba patnáct tisíc dětí. Mnoho z těchto dětí bylo přitom pěstouny vychováváno bez nároku na plat. Vedle velkého počtu “samostatných” pěstounských rodin vznikaly za I. republiky i tzv. pěstounské kolonie, kdy v jedné obci či v několika sousedních obcích bydlelo více pěstounských rodin, u kterých spolky OPM zajišťovaly dohled nad výchovou dětí a současně jim poskytovaly pomoc při řešení problémů spojených s péčí o děti. Pěstounské rodiny v koloniích měly zpravidla v pěstounské péči několik dětí anebo po odchodu odrostlých dětí přijímaly do své péče další děti. Lze říci, že tyto pěstounské kolonie představovaly určitý zárodek SOS vesniček a dalších zařízení pro výkon pěstounské péče. V roce 1937 dosáhl počet pěstounských kolonií úctyhodného čísla 24. Za zmínku stojí také skutečnost, že zvláštní zákonná úprava platila pro náhradní výchovu cikánských dětí. Zákonem č. 117/1927 Sb. z. a n., o potulných cikánech bylo stanoveno, že potulným cikánům mohou být odňaty děti mladší osmnácti let, jestliže o ně nemohou řádně pečovat a zvláště jim dát potřebnou výchovu. Vedle ústavu mohly být cikánské děti odňaté rodičům svěřeny do péče “řádných rodin”, ve kterých mělo být postaráno nejen o jejich řádnou výchovu, ale i o “vhodnou přípravu pro praktický život”. O odnětí cikánských dětí rodičům rozhodovaly okresní soudy, ale předběžně mohly děti odejmout a umístit do náhradní výchovy i místní úřady. Z hlediska rozvoje systému náhradní rodinné péče v I. republice bylo důležitým krokem rovněž schválení nového zákona o osvojení č. 56/1928 Sb. z. a n. Zákon rozeznával dva druhy osvojení, a to osvojení prosté a osvojení nemanželského dítěte jeho otcem. Právním instrumentem vedoucím k adopci byla osvojovací smlouva, jejíž účinnost byla vázána na schválení soudem. Pokud rodiče bez vážných důvodů odmítali dát souhlas k osvojení dítěte, mohl být nahrazen výrokem soudu. Osvojení platilo v předválečné ČSR za velmi vhodnou formu náhradní rodinné výchovy a také zde se významně angažovaly spolky OPM, které byly činné při zprostředkování osvojení. OPM nejprve sestavila zprávu o rodinných a výchovných poměrech dítěte, jež bylo poté odborně vyšetřeno v Zemském pedologickém ústavu. Podle výsledků vyšetření se spolky OPM snažily nalézt dítěti nejvhodnějšího osvojitele.
Reorganizace systému po roce 1948
Negativní zlom pro pěstounskou péči i pro náhradní rodinnou péči jako takovou znamenal nástup komunistického režimu v Československu v roce 1948. Ještě před komunistickým pučem v únoru 1948 došlo již od 1. 1. 1948 k reorganizaci systému sociálně právní ochrany dětí, neboť dosavadní stav, kdy se veřejná moc v této oblasti opírala o činnost dobrovolných spolků, byl považován za neudržitelný. Proto byly zákonem č. 48/1947 Sb., o organizaci péče o mládež, spolu s prováděcím vládním nařízení č. 202/1947 Sb. zrušeny všechny existující spolky Okresní péče o mládež i jejich zemská ústředí a úkoly péče o mládež byly přeneseny na okresní a zemské národní výbory. Pohromou pěstounské péče se však staly až zákony schválené v následujících letech, konkrétně nový zákon o právu rodinném č. 265/1949 Sb., zákon č. 266/1949 Sb., o zatímních změnách v některých občanských věcech právních (oba zákony účinné od 1. 1. 1950), a zákon č. 69/1952 Sb., o sociálně právní ochraně mládeže (účinný od 1. 1. 1953, prováděcí nařízení č. 70/1952 Sb.). Těmito normami byla zrušena jak ustanovení Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 o úpravě pěstounského (schovaneckého) poměru, tak i zákon o ochraně dětí v cizí péči z roku 1921 upravující pravidla výkonu pěstounského péče a dohledu nad ní. V souladu s principy komunistické ideologie byla výslovně zakotvena přednost ústavní péče před náhradní rodinnou péčí, když zákon č. 69/1952 Sb. stanovil, že “je-li třeba dítě svěřit do péče nahrazující péči rodičů, bude umístěno zásadně do péče kolektivní; jinak lze dítě umístit jen v rodině, která skýtá záruku, že dítě bude vychováno k lásce k lidově demokratickému státu, a která je schopna mu poskytnout prostředí příznivé po všech stránkách pro jeho rozvoj, a to zpravidla u toho, kdo dítě osvojí”. Výsledkem tohoto zemětřesení byl zánik pěstounské péče, s výjimkou péče příbuzenecké. Jako formy náhradní rodinné péče byly zákonem připuštěny pouze osvojení nebo poručenství. V důsledku toho musely být děti vyrůstající dosud v pěstounské péči přemístěny do dětských domovů, řada pěstounů se však i přes nepřízeň režimu rozhodla děti raději osvojit a vychovávat je nadále bez jakékoliv podpory. Organizačně zajišťovaly sociálně právní ochranu dětí úřadovny ochrany mládeže při lidových soudech, včetně zprostředkování osvojení a dohledu nad poměry dětí v náhradní rodinné péči. Toto uspořádání však nemělo dlouhého trvání, neboť již od 1. 1. 1957 byla vládním nařízením č. 73/1956 Sb. přenesena působnost úřadoven ochrany mládeže na výkonné orgány okresních národních výborů.
Nové organizační zajištění sociálně právní ochrany dětí
Nová kodifikace rodinného práva spatřila světlo světa v roce 1963 v podobě dosud platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, kterým byl s účinností od 1. 4. 1964 Sb. zrušen zákon o právu rodinném z roku 1949 i zákon o sociálně právní ochraně mládeže z roku 1952. Podrobnosti o organizačním zajištění sociálně právní ochrany dětí stanovilo vládní nařízení č. 59/1964 Sb., o úkolech národních výborů při péči o děti. Klíčovým článkem v systému sociálně právní ochrany zůstaly okresní národní výbory. Zákon o rodině bohužel opět neobsahoval úpravu pěstounské péče, nicméně vedle osvojení a poručenství (nazvaného jako opatrovnictví) umožňoval jako další formu náhradní rodinné péče alespoň svěření dítěte do výchovy jiného občana než rodiče, který poskytuje záruku řádné výchovy dítěte. Preambule zákona o rodině deklarovala úsilí o to, “aby se morálka socialistické společnosti stala základem všech vztahů v rodině, manželství a při výchově dětí”, avšak v průběhu šedesátých let postupně sílila kritika socialistického systému náhradní výchovy dětí. Předmětem kritiky se stala zejména úroveň ústavní výchovy, které byla vytýkána nedostatečná pozornost věnovaná individuálnímu rozvoji dítěte, opomíjení citových potřeb dítěte, absence soukromí dětí, rozdělení ústavů podle věku, izolovanost a špatná vybavenost ústavů a vysoká míra fluktuace ústavních pracovníků. Oproti kolektivistickému pojetí padesátých let začala opět převládat preference náhradní výchovy dítěte v rodině. V roce 1970 byla zásluhou Sdružení přátel SOS dětských vesniček otevřena v Doubí u Karlových Varů první SOS vesnička inspirovaná rakouským modelem, která byla v roce 1973 následována vesničkou ve Chvalčově. V SOS vesničkách je ve velkých pěstounských rodinách vykonávána náhradní rodinná péče proškolenými pěstounkami, kterým je poskytována odborná pomoc ze strany pracovníků sdružení SOS vesniček. Zahájení činnosti SOS dětských vesniček podpořilo tlaky na přijetí zákonné úpravy pěstounské péče, protože bylo nezbytné náležitě upravit právní poměry dětí i pěstounů ve vesničkách a institut svěření dítěte do výchovy jiného občana než rodiče již nebyl pro tyto účely dostačující. Pěstounská péče se nakonec dočkala po více než dvaceti letech svého oficiálního znovuzrození díky zákonu č. 50/1973 Sb. účinnému od 1. 6. 1973 (spolu s prováděcími vyhláškami č. 51/1973 Sb. a č. 52/1973 Sb.). Postavení pěstounské péče ve vztahu k ostatním formám péče o děti definoval zákon takto: “Výchova dětí v řádné občany socialistického státu je především povinností rodičů. V případech, kdy není rodiči zabezpečena řádná výchova dětí, mohou orgány k tomu příslušné činit potřebná opatření podle zákona o rodině. K prohloubení těchto opatření se umožňuje svěřit dítě do pěstounské péče podle tohoto zákona, jestliže nelze zajistit řádnou výchovu dítěte především jeho osvojením a ústavní výchova není vhodná.”. Rozhodnutím soudu mohly být do pěstounské péče svěřeny především děti, jejichž výchova nemůže být zajištěna u rodičů z příčin, které budou zřejmě dlouhodobé, děti, jejichž rodiče nežijí, a děti, o které osobně nepečuje soudem ustanovený opatrovník (poručník). Obecně platila pro všechny děti svěřované do pěstounské péče podmínka, že nelze dosáhnout osvojení těchto dětí (ať už proto, že tyto děti nejsou tzv. právně volné, anebo že se pro ně nepodařilo najít vhodné osvojitele) a že pro ně zároveň není vhodná ústavní výchova. Zákon stanovil, že pěstounem se může stát pouze občan, který má osobní předpoklady, zejména morální a zdravotní, pro zajištění řádné výchovy dítěte a který způsobem svého života i života své rodiny zaručuje, že bude pěstounskou péči vykonávat ku prospěchu dítěte a v souladu se zájmy socialistické společnosti. Okresní národní výbory (ONV) vedly v součinnosti s místními národními výbory přehled o dětech vhodných pro svěření do pěstounské péče a současně také vyhledávaly a evidovaly občany vhodné pro výkon pěstounské péče. Před zápisem do seznamu občanů vhodných stát se pěstouny ONV posuzoval zejména osobní, rodinné a bytové poměry občana, jeho občanskou bezúhonnost, poměr k práci a ke společnosti a schopnosti k výchově dětí. Dále byl ONV povinen zjistit, zda zdravotní stav občana a členů jeho rodiny neodporuje účelu pěstounské péče. Podle potřeby si mohl ONV vyžádat také odborná vyjádření zdravotnických a školských zařízení. Pokud ONV nemohl najít pro dítě vhodné pěstouny ve svém obvodě nebo pokud nebylo v zájmu dítěte svěření do péče pěstouna bydlícího v daném okrese, oznámil věc krajskému národnímu výboru, který se snažil najít pro dítě vhodné pěstouny ze seznamů dalších ONV v témže kraji, případně se mohl dohodnout s jiným krajským národním výborem na svěření dítěte pěstounovi z obvodu jiného kraje.
Vyjádření příslušného národního výboru
V soudním řízení o svěření dítěte do pěstounské péče byl soud před vydáním rozhodnutí vždy povinen vyžádat si vyjádření národního výboru podle místa bydliště pěstouna k jeho vhodnosti pro výkon pěstounské péče. Důležitým z hlediska ochrany práv dětí byl požadavek zajistit vždy také vyjádření dítěte k otázce jeho svěření do pěstounské péče, pokud bylo dítě schopno posoudit obsah pěstounské péče. Zákon umožnil svěření dítěte do pěstounské péče jednotlivého pěstouna nebo do společné pěstounské péče manželům. Do pěstounské péče jednoho z manželů mohlo být dítě svěřeno pouze se souhlasem druhého manžela, jestliže manželé žili ve společné domácnosti. Jako stěžejní povinnost pěstouna stanovil zákon osobní péči o dítě. Při výchově dítěte byla pěstounovi přiznána práva a povinnosti rodičů s tím, že zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti mohl pěstoun jen v běžných věcech. V ostatních věcech muselo být dítě zastoupeno svým zákonným zástupcem, tzn. rodičem nebo poručníkem. Pokud se pěstoun domníval, že rozhodnutí zákonného zástupce není v souladu se zájmem dítěte, mohl se dovolávat toho, aby o sporné věci rozhodl soud. Dítěti zákon uložil povinnost pomáhat podle svých schopností v domácnosti pěstouna a také povinnost přispívat na úhradu společných potřeb, jestliže mělo dítě příjem z vlastní práce a žilo v domácnosti s pěstounem. ONV vykonával dohled nad výkonem pěstounské péče a za tím účelem vykonával svými pracovníky osobní návštěvy v domácnostech pěstounů. Současně měl ONV poskytovat pěstounům všestrannou pomoc k zajištění příznivých podmínek pro výchovu a vývoj dětí v pěstounské péči, a to i prostřednictvím odborné poradenské služby složené především z psychologů, pedopsychologů a pediatrů. Zákon o pěstounské péči ve svém původním znění upravoval rovněž hmotné zabezpečení pěstounské péče. Nezletilému dítěti v pěstounské péči náležel příspěvek na úhradu potřeb dítěte, který mohl být vyplácen i po dosažení zletilosti až do dvacátého šestého roku věku za předpokladu, že dítě žilo nadále ve společné domácnosti s bývalým pěstounem a nemohlo vykonávat výdělečnou činnost z důvodu přípravy na budoucí povolání nebo ze zdravotních důvodů. V důsledku výplaty příspěvku docházelo k přechodu nároku na výživné určené rozhodnutím soudu z dítěte na stát, přičemž soud uložil rodičům, aby výživné poukazovali příslušnému ONV. Jestliže bylo výživné vyšší než příspěvek, ukládal se rozdíl až do zletilosti dítěte u národního výboru. Pěstounovi zákon přiznal nárok na měsíční odměnu za výkon pěstounské péče, která mohla být pěstounovi také zachována i po dosažení zletilosti dítěte, pokud dítěti dále náležel příspěvek na úhradu potřeb. Zajímavé bylo pravidlo, podle kterého se v případě společné pěstounské péče manželů odměna pěstouna i příspěvek na úhradu potřeb dítěte vyplácely vždy k rukám ženy. Odměna pěstouna nenáležela v situaci, kdy bylo dítě svěřeno do pěstounské péče prarodičům, ledaže ONV odměnu prarodičům výjimečně přiznal z důvodů zvláštního zřetele hodných (například z důvodu nízkého příjmu nebo péče o zdravotně postižené dítě). Pěstounská péče automaticky zanikala zletilostí dítěte a úmrtím dítěte nebo pěstouna. Z důležitých důvodů mohl soud také rozhodnout o zrušení pěstounské péče, což byl povinen učinit pokaždé, když o to požádal samotný pěstoun. Vedle tzv. individuální pěstounské péče zakotvil zákon také výkon pěstounské péče ve zvláštních zařízeních (tzv. kolektivní pěstounská péče). Tato zařízení ovšem musela být zřízena a provozována národními výbory, pod které bylo nutné převést i SOS dětské vesničky. Počet dětí v zařízení zásadně neměl překročit osm dětí. Pěstounovi ve zvláštním zařízení vyplácel měsíční odměnu ONV v částce, jejíž výše se odvíjela od počtu dětí v zařízení, jejich věku a zdravotního stavu a náročnosti výkonu pěstounské péče. Odměna však nesměla činit méně než u “individuálních” pěstounů. Z hlediska nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení platily pro pěstouny v zařízení se stanovenými odchylkami stejné předpisy jako pro zaměstnance v pracovním poměru.
Širší rámec sociální péče
V roce 1975 se úprava sociálně-právní ochrany dětí dostala do širšího rámce sociální péče jako jedna ze služeb sociální péče, kterou stát poskytuje prostřednictvím národních výborů. Základními právními předpisy v této oblasti se staly zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení a zákon č. 129/1975 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení. Rozdělení působnosti mezi místní, okresní a krajské národní výbory se v podstatných bodech nezměnilo. ONV vyhledávaly a prověřovaly vhodné osvojitele, kteří byli evidováni krajskými národními výbory, avšak zprostředkování pěstounské péče zůstalo upraveno v zákoně o pěstounské péči. Zvláštní zařízení pro výkon pěstounské péče dostala status účelového zařízení sociální péče, které bylo zřizováno a spravováno ONV. Výslovně bylo umožněno, aby pěstoun v zařízení vedle dětí v pěstounské péči pečoval také o děti svěřené do jeho opatrovnictví (poručenství) a aby v zařízení po dohodě s pěstounem mohlo zůstat i zletilé dítě, které má nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte (zejména studující děti). Rok 1988 přinesl nové předpisy pro sociální péči, konkrétně nový (a dosud platný) zákon o sociálním zabezpečení č. 100/1988 Sb. a zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení. Změny v porovnání s dosavadní úpravou byly pouze malé, z pohledu pěstounské péče byl upraven jednorázový příspěvek vyplácený pěstounovi při převzetí dítěte a příspěvek vyplácený dítěti vychovanému v pěstounské péči při uzavření manželství.
Uspořádání veřejné správy po roce 1989
Po listopadu 1989 nastaly dalekosáhlé změny v uspořádání veřejné správy, které přinesly zrušení národních výborů. S účinností od 24. 11. 1990 byla obnovena obecní samospráva a k témuž datu vznikly okresní úřady jako územní orgány státní správy s všeobecnou působností. Obcím byl v rámci přenesené působnosti svěřen výkon státní správy, kterou dosud vykonávaly místní národní výbory, a na okresní úřady přešly úkoly ONV. V oblasti sociálně-právní ochrany dětí, stále zasazené do úpravy sociální péče, tak nyní jednotlivé úkoly plnily obce, okresní úřady a Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) jako ústřední orgán státní správy. MPSV převzalo po krajských národních výborech organizování náhradní rodinné péče v součinnosti s okresními úřady. Zřizování zařízení pro výkon pěstounské péče bylo svěřeno do působnosti obcí a okresních úřadů, avšak novelizací zákona o sociálním zabezpečení bylo připuštěno, aby tato zařízení provozovaly i nestátní organizace nebo občané. Několika novelizacemi prošel i zákon o pěstounské péči. Vedle očištění zákona od ideologických floskulí o “zájmech socialistické společnosti” apod. byl kromě jiného do zákona doplněn s účinností od 1. 4. 1992 institut svěření dítěte do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem (tzv. předpěstounská péče). O svěření dítěte do předpěstounské péče rozhodoval okresní úřad s podmínkou, že zájemce o pěstounskou péči byl povinen podat do tří měsíců od právní moci rozhodnutí okresního úřadu návrh k soudu na svěření dítěte do pěstounské péče, jinak pozbývala předpěstounská péče účinnosti. Vyhláškou č. 136/1993 Sb. byla nově upravena odměna pěstouna v zařízení pro výkon pěstounské péče, kterou pěstounovi vyplácel okresní úřad. Výše odměny byla stanovena prostřednictvím násobku částek životního minima pěstouna a dosahovala konstantní výše při péči o jedno až čtyři děti. Základní odměna se pak zvyšovala za každé další svěřené dítě nebo za péči o zdravotně postižené dítě. V roce 1995 byla úprava hmotného zabezpečení individuální pěstounské péče začleněna do zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Kromě příspěvku na úhradu potřeb dítěte a odměny pěstouna byly mezi dávky státní sociální podpory zařazeny také dvě jednorázové dávky pěstounské péče, konkrétně příspěvek při převzetí dítěte a příspěvek na zakoupení motorového vozidla pro pěstounské rodiny s alespoň čtyřmi dětmi.
Samostatný zákon o sociálně právní ochraně dětí
Na počátku roku 1995 rozhodla vláda o vypracování návrhu zásad samostatného zákona o sociálně právní ochraně dětí, kterým mělo dojít k vyjmutí úpravy působení státu na úseku ochrany dětí z rámce sociální péče. Zákon o sociálně právní ochraně dětí (ZSPOD) byl schválen v prosinci roku 1999, ve Sbírce zákonů byl vyhlášen pod číslem 359/1999 Sb. a účinnosti nabyl dne 1. 4. 2000. Ke stejnému dni byl tímto zákonem zrušen zákon č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči a právní úprava pěstounské péče byla zcela přirozeně integrována do zákona o rodině mezi ostatní formy náhradní rodinné péče. Základní podmínky pro výkon pěstounské péče zůstaly nezměněny, tzn. zájem dítěte na svěření do této péče a záruku řádné výchovy dítěte v osobě pěstouna, avšak došlo k vypuštění podmínky, že dítě nemůže být ve výchově svých rodičů z příčin dlouhodobé povahy. Tímto krokem mělo být vyjádřeno, že pěstounská péče může být využívána k zajištění náhradní péče o děti i v těch případech, kdy rodičům brání v péči o dítě pouze dočasné překážky a není vyloučen návrat dítěte do péče rodičů. Dále byly zpřesněny podmínky pro svěření dítěte do předpěstounské péče, do níž lze nyní svěřit pouze děti umístěné rozhodnutím soudu v ústavní výchově, přičemž v ostatních případech se ke svěření dítěte do předpěstounské péče vyžaduje souhlas rodičů. Podle ZSPOD tvořily od roku 2000 soustavu orgánů sociálně právní ochrany obce v přenesené působnosti, okresní úřady a MPSV. Zákon však současně umožnil, aby vedle těchto orgánů zajišťovaly sociálně právní ochranu dětí ve vymezeném rozsahu také právnické a fyzické osoby pověřené k tomu MPSV. Tímto byl zákonem otevřen prostor pro působení různých spolků, sdružení, klubů, církví a dalších segmentů občanské společnosti v sociálně právní ochraně dětí, včetně náhradní rodinné péče, což znamenalo výrazně pozitivní posun oproti dřívějšímu stavu, kdy nestátní subjekty mohly pouze poskytovat poradenství a provozovat zařízení pro výkon pěstounské péče. Nejdůležitější roli v sociálně právní ochraně dětí hrály nadále okresní úřady. K jejich úkolům patřilo rovněž rozhodování o svěření dítěte do předpěstounské péče, zajišťování přípravy osob vhodných stát se pěstouny nebo osvojiteli k přijetí dítěte do rodiny a poskytování poradenské pomoci pěstounům v souvislosti se svěřením dítěte do pěstounské péče. Okresní úřady také sledovaly vývoj dětí v pěstounské nebo předpěstounské péči, když pracovníkům okresního úřadu byla stanovena povinnost navštívit dítě v náhradní rodině nejméně jednou za šest měsíců, respektive jednou za tři měsíce v období prvního půlroku trvání náhradní rodinné péče. Zcela nové a podrobné úpravy se dočkal systém zprostředkování pěstounské péče a osvojení. Okresní úřady vyhledávaly děti vhodné pro pěstounskou péči nebo k osvojení a také vhodné pěstouny a osvojitele a vedly o nich spisovou dokumentaci. Po zkompletování spisu postupoval okresní úřad žádosti zájemců o zprostředkování pěstounské péče nebo osvojení spolu se svým vyjádřením MPSV, které pro účely zprostředkování vedlo evidenci dětí a žadatelů. U žadatelů o zprostředkování náhradní rodinné péče provádělo MPSV odborné posouzení zaměřené zejména na charakteristiku osobnosti, jejich psychický stav, předpoklady vychovávat dítě, motivaci k přijetí dítěte do pěstounské péče nebo k osvojení, stabilitu manželského vztahu a prostředí v rodině. Na základě odborného posouzení MPSV rozhodlo o zařazení či nezařazení žadatele do evidence žadatelů, přičemž v případě zařazení mohla být žadateli uložena povinnost zúčastnit se přípravy k přijetí dítěte do rodiny. Jestliže MPSV našlo pro konkrétní dítě v evidenci žadatelů vhodného pěstouna či osvojitele, zaslalo o tom vybranému žadateli oznámení. Oslovený žadatel získal tímto možnost osobně se seznámit s dítětem a do třiceti dnů podat u okresního úřadu žádost o svěření dítěte do předpěstounské péče nebo do péče budoucích osvojitelů. Pokud jde o nestátní subjekty pověřené k výkonu sociálně právní ochrany, zákon jim v oblasti náhradní rodinné péče umožnil zřizovat a provozovat zařízení pro výkon pěstounské péče, poskytovat pěstounům v těchto zařízeních výchovnou a poradenskou péči a sledovat výkon pěstounské péče v zařízení, navrhovat okresnímu úřadu osoby vhodné stát se pěstouny v zařízení, vyhledávat vhodné pěstouny a osvojitele a oznamovat je okresnímu úřadu a také převzít po dohodě s okresním úřadem zajišťování přípravy budoucích pěstounů a osvojitelů k přijetí dítěte do rodiny. Nestátním subjektům však nebylo dovoleno provádět zprostředkování pěstounské péče a osvojení, tzn. provádět výběr vhodných pěstounů či osvojitelů pro konkrétní dítě.
Zařízení pro výkon pěstounské péče
Zařízení pro výkon pěstounské péče ZSPOD upravil jako jeden z typů zařízení sociálně právní ochrany, které mohou být zřizovány okresními úřady, obcemi v samostatné působnosti nebo pověřenými nestátními subjekty. Pěstounskou péči lze v zařízení vykonávat pouze na základě písemné dohody mezi zřizovatelem zařízení a pěstounem, jejíž povinnou obsahovou náležitostí je také určení nejnižšího počtu dětí, u nichž bude pěstounská péče v zařízení vykonávána. Do ZSPOD byla zařazena také úprava odměny pěstouna v zařízení, u které zůstaly zachovány její dosavadní charakteristiky. Základní výše odměny pěstouna v zařízení však nyní platí při péči o jedno až tři děti a za každé další dítě je adekvátně navyšována. Kromě poskytování odměny pěstounovi uložil zákon zřizovateli zařízení povinnost hradit devět desetin poměrné části nákladů na domácnost připadající na děti, které jsou umístěny do péče pěstouna v zařízení. S účinností od 1. 1. 2002 byly do soustavy orgánů sociálně právní ochrany dětí doplněny krajské úřady, jež jsou výkonnými orgány krajů jako vyšších územních samosprávných celků. Na úseku náhradní rodinné péče plní krajské úřady nejdůležitější úkoly v procesu zprostředkování pěstounské péče a osvojení, jelikož na ně přešlo z úrovně MPSV rozhodování o zařazení žadatelů do evidence žadatelů o zprostředkování náhradní rodinné péče. Krajské úřady se nejprve snaží pro děti zařazené v jejich evidenci vyhledat vhodné pěstouny nebo osvojitele ve své evidenci žadatelů nebo v evidenci žadatelů MPSV a teprve pokud se jim to nepodaří do tří měsíců od zařazení dítěte do evidence, postupují spis dítěte ke zprostředkování MPSV. I poté však mohou krajské úřady dávat MPSV podněty ke zprostředkování pěstounské péče nebo osvojení ve vztahu k dětem, které již byly postoupeny do evidence MPSV. V případě žadatelů postupovaly krajské úřady spisovou dokumentaci MPSV po uplynutí dvanácti měsíců od zařazení do evidence žadatelů. Krajské úřady mají dále povinnost zorganizovat alespoň jednou za rok konzultace o výkonu pěstounské péče za účasti odborníků, pěstounů i dětí svěřených do pěstounské péče. Na krajské úřady bylo z MPSV převedeno také rozhodování o vydání pověření nestátním subjektům k výkonu sociálně právní ochrany dětí. V samostatné působnosti mohou kraje zřizovat zařízení sociálně právní ochrany, včetně zařízení pro výkon pěstounské péče.
Důsledky reformy veřejné správy
V důsledku systémové reformy veřejné správy byly k datu 1. 1. 2003 zrušeny okresní úřady a jejich úkoly byly svěřeny do přenesené působnosti obcím a krajům. V sociálně právní ochraně dětí převzaly po okresních úřadech úlohu stěžejního výkonného orgánu obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Většina ze zařízení pro výkon pěstounské péče, jejichž zřizovatelem byly do té doby okresní úřady, přešla pod správu samosprávných krajů. Od června roku 2005 byla paleta dávek pěstounské péče v zákoně o státní sociální podpoře rozšířena o odměnu pěstouna ve zvláštních případech. Tato zvláštní odměna, která dosahuje šestinásobné výše v porovnání se základní odměnou pěstouna, náleží pěstounům, kteří mají v pěstounské péči alespoň tři děti nebo alespoň jedno dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě. Zatím poslední významnou kapitolu ve vývoji pěstounské péče u nás napsala velká novela ZSPOD provedená s účinností od 1. 6. 2006 zákonem č. 134/2006 Sb. Změny se dotkly zejména systému zprostředkování náhradní rodinné péče. Příprava budoucích pěstounů a osvojitelů k přijetí dítěte do rodiny nyní předchází rozhodnutí krajského úřadu o zařazení žadatele do evidence žadatelů a vyhodnocení přípravy je součástí procesu odborného posouzení žadatelů, v jehož rámci se dále posuzuje také bezúhonnost žadatele a členů jeho rodiny a vyjádření dítěte žadatele k příchodu dítěte svěřovaného do pěstounské péče do rodiny. Odpovědnost za zajišťování přípravy pěstounů a osvojitelů byla z obecních úřadů obcí s rozšířenou působností přenesena na krajské úřady, které jsou rovněž povinny zajistit pro pěstouny a osvojitele odbornou poradenskou pomoc. Výslovně byl zakotven zákaz, aby mimo příslušných orgánů sociálně právní ochrany prováděl kdokoliv jiný výběr vhodných pěstounů a osvojitelů pro určité dítě, a to pod sankcí ve formě pokuty až ve výši dvě stě tisíc korun. Zároveň však došlo k rozšíření okruhu činností vykonávaných v náhradní rodinné péči nestátními subjekty, které mohou být nově pověřeny také vyhledáváním dětí vhodných pro pěstounskou péči nebo k osvojení a k poskytování poradenské pomoci jak osobám vhodným stát se pěstouny nebo osvojiteli, tak i pěstounům a osvojitelům. Novinkou je dále to, že obecní úřad obce s rozšířenou působností může svěřit dítě do předpěstounské péče pouze té osobě, která byla pro dítě vybrána jako vhodný pěstoun krajským úřadem nebo MPSV, nejde-li o svěření dítěte do předpěstounské péče příbuzným dítěte nebo jiným blízkým osobám. Novými články v systému zprostředkování pěstounské péče a osvojení jsou poradní sbory zřizované krajskými úřady a MPSV. V souladu se zákonem by poradní sbory měly mít charakter multidisciplinárního týmu, který je tvořen zejména odborníky z oboru psychologie, pediatrie a pedagogiky, zástupci zdravotnických, sociálních a školských zařízení a pracovníky orgánů sociálně-právní ochrany. Krajské úřady a MPSV mají ze zákona povinnost přihlížet k doporučením poradního sboru při zprostředkování pěstounské péče nebo osvojení pro konkrétní dítě. Některé změny zaznamenala rovněž úprava zařízení pro výkon pěstounské péče. Součástí dohody mezi zřizovatelem a pěstounem o výkonu pěstounské péče v zařízení musí být povinně stanoven nejnižší i nejvyšší počet dětí v zařízení, přičemž celkový počet dětí v zařízení nesmí překročit šest dětí, včetně vlastních dětí pěstouna. Výjimka z tohoto počtu platí pouze pro případy svěření sourozenecké skupiny do péče pěstouna v zařízení. Pěstounovi v zařízení je nově uložena povinnost doplňovat si průběžně odborné znalosti a dovednosti vztahující se k péči o dítě a jeho výchově. Konečně byla též podstatným způsobem navýšena základní výměra odměny pěstouna v zařízení.
Souběžně s odměnou pěstouna v zařízení se dvojnásobně zvýšila i základní odměna a zvláštní odměna pěstouna v zákoně o státní sociální podpoře pro pěstouny vykonávající individuální pěstounskou péči. V souvislosti s novelizací ZSPOD byl do úpravy pěstounské péče v zákoně o rodině doplněn specifický institut pěstounské péče na přechodnou dobu. Je určen v první řadě dětem, které nemohou ze závažných důvodu dočasně zůstat v péči svých rodičů, avšak existuje předpoklad jejich opětovného návratu do původní rodiny. Dále může být do přechodné pěstounské péče svěřeno dítě do doby udělení souhlasu rodiče k jeho osvojení bez vztahu k určitým osvojitelům nebo do doby rozhodnutí soudu o splnění podmínek nezájmu o dítě ze strany rodičů. V těchto případech je přechodná pěstounská péče jakýmsi předvojem dlouhodobějšího svěření dítěte do pěstounské péče nebo osvojení dítěte. Soud může dítě svěřit do přechodné pěstounské péče pouze na návrh orgánu sociálně-právní ochrany, přičemž nejméně jednou za tři měsíce je soud povinen přezkoumat, zda i nadále trvají důvody pro svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu. Do přechodné pěstounské péče mohou dítě přijmout pouze pěstouni, kteří jsou pro tyto účely zařazeni ve zvláštní evidenci vedené krajskými úřady. Do evidence se zařazují pěstouni, kteří mají na základě odborného posouzení předpoklady pro výkon přechodné pěstounské péče zejména z hlediska její krátkodobosti a péče o dítě krátce po narození. Před zařazením do evidence musí tito pěstouni absolvovat rovněž speciální přípravu k přijetí dítěte do přechodné péče.
Je nepochybné, že i v budoucnu bude pěstounská péče představovat nejvhodnější řešení pro řadu dětí vyrůstajících mimo vlastní rodinu. V zájmu dětí a pěstounů je důležité, aby stát s podporou nestátního sektoru i široké veřejnosti dokázal vytvořit pro rozvoj pěstounské péče co nejpříznivější podmínky.