Týdeník Veřejná správaTýdeník Veřejná správa


Furiant

Básníci s šestkou

Vyšlo v čísle 51-52/2006

Už pošesté říkám: odpusťte mi poezii. Že vám ji nabízím vždy k ježíšku. Jen pozdě k ránu, když tramvaje o koleje bijí, saháme mimoděk pro knížku a tiskneme k ní (celé slovy pulsující) veškeré svoje obavy. Ve vztahu ke slovům jsme všichni úředníci a za klotové rukávy tajíme dávno utišené bicí pro papír, zrezavělý od kávy, na kterém za skřípotu rozdrcených zrnek otiskl neprostupný kruh jen hrnek, pod nímž se ztěžklým krokem vláčí písmena, která zevšedněla a (sotva vyslovená) obrys zvuku máčí do hnědé řeky a do ticha, když jedna v druhém vysychá. Kruh kulatý vystupuje. Vede nikam, když už pošesté vám říkám: žaluzie toho stínu nelze sejmout. Ani vinu. A to je ta poezie.

Básníci s šestkou tvoří noblesní sestavu, nezaměnitelnou s ostatními číselnými řadami. Snad i k ní sestoupilo něco z numerologie, která tomuto číslu přisuzuje, že jeho nositel se nikdy nespokojí s pozicí poddaného. Nalezneme tu uhrančivého Hanče a jiskřivého Medka a také tři velké přísliby pro kontinuitu české poezie - Norberta Holuba, Věru Rosí a Kateřinu Rudčenkovou. V bahnitých vodách, jež nás unášejí opojnou rychlostí, přeji nám všem pro příští rok neunavené smysly. Bez nich by nám zůstala utajena existence tajemství a stali bychom se jen usýchajícími květinami.

Jiří Chum

1906

Viktor Kripner

JARO V ANGLII

Na stolku bledě modrá váza
s uzounce zlatým lemováním
mi připadá jak součást nebe

Přecházím mlčky po pokoji
Ta plachá tíseň to je jaro?
Rdousí mne divná tesknota

Neb náhle oknem otevřeným
sem vpadl tichý nářek vlaku
jenž střemhlav sletěl v údolí

a vlahý vítr zhořkl dýmem
a nebýti té zvučné tříště
kytice vlaštovčího křiku
jež oknem vhozena sem padla

snad bych se zalkl samotou

1916

Jan Hanč

OKOLO APOLINÁŘE

Když je člověk už opravdu na dně
stoupá strmou Kateřinskou k svatému Apolináři
tak jako v něm i v přírodě nastalo tání
potůčky kalného pláče
stékají hojně po hrubém dláždění
na které dupe
ozvěna vlastních kroků jíž naslouchá
nahrazuje mu všechno co nemá
i domov i milenku i radost i práci
na zbořené zdi kolem kostela
hubené ženě v šedivém plášti
znehybnělé v kamenném zármutku před mnoha sty léty
sleduje roztrhané uličníky
nakonec usedne se sirotky i tichými blázny
s kopce na Albertově hledí zamyšlen v nuselské údolí
nad nímž se veřejně milují na nebeském loži
městský kouř se vzdušnou mlhou jara.

Mikuláš Medek

EMILO!

Píši na tvou slabinu hieroglyf své lásky,
magické znamení deštivého dne,
nezměřitelnou chuť Tvého masa,
Tvé pohyby,
píši na Tvou tkáň ticho oplodňování.
Píši na Tvé poprsí Tebe,
na Tvé nohy statistiku Tvého tance.
Odkrývám tvé sliznice,
abych v nich našel Tvou lásku bez klíče,
bez ciferníku hodin,
bez skříně plné porcelánových skřítků,
bez dívky s plamenem pod hlavou,
bez kněží, bez svátosti, beze snu.

1936

Jana Štroblová

VYSTŘÍZLIVĚNÍ

No ano, pili jsme víno, co má dobrou vinětu,
do sluchu slétal smích jak lehké sny do lože,
dalo se nemyslet na to, kdo ublížil mně tu
a komu já; pak – ta hra tatam, protože…
protože…

Mimo lokál jsme mohli už hrát si jen na výbuch.
V mátožné vteřince pravdy, kdy žert marně jiskřit chce.
Zas každý sám pod nebem, kde
na mraky roztrhaný Bůh
spustil protestsong vichřice.

1946

Jiří Weinberger

JDU A KLIKY MĚ CHYTAJÍ

Jdu a kliky mě chytají
záludně za rukáv
je tma a ta mě neudá
a hlad mě neudáví

A okliky mě svádějí
z mé nesmyslné cesty
žhavé uhlíky v závěji
syčí jak věrozvěsti

A nikde nic jen nízká mračna
nízká mračna jak vysoké hory
olezlé slunko z nebeské nory
olezle bliká olezle
Za triko mě chytla klika
Bude zle


1956

Lubomír Jaroš

PODVEČER

Z horských žlebů svírá
do čelenek moji hlavu
šeřík vánku
vonný příslib
přízrak spánku
jež cit sbírá k nočním letům
netopýra
Nachlazeným hláskám splavu
mléko sváří
hrstka stromů jménem stáří
Na obklady šaty svléká
z rychlých nohou
bílá řeka

1966

Norbert Holub

MOUCHOU

Tou mouchou na dně vyschlých sklenic
i my jsme se stali
a nikdo z nás v té chvíli není
natolik již stálý,

aby nebyl jen načrtnutý vývojkou
s rozmazanými obrysy.
A všechno stejně závisí

na tom, čím zaplněnou sklenici
si nakonec přiložíš před oko.
Zatím jen vlažnou vodou, slzící.

A tou nenadálou vitráží
spatříš svět v auře smáčeného světla:
vzduch, na jehož stěnu naráží
i moucha ke dnům prázdných sklenic slétlá.

1976

Věra Rosí

Po víně v telefonní budce

Jdu řadou černých domů.
Noc je jak špatná káva...
Za řadou ohlodaných stromů
telefon. Sluchátko ke mně přimrzává,

němé... Mráz se tiskne na má ústa.
Jazyk dřímá, už pil dost.
Vyhlídku do zítřků? Je příliš pustá.
A nechci hlodavcům pro radost

umrznout někde na poli...
Té noci, pod rouškou havraního křiku,
chci místo dosavadních díků

raději podpálit stodoly.
(Zase se vracím domů
řadou vykácených stromů...)

1976

Kateřina Rudčenková

POPEL A SLAST

Klid je v umírání,
které nás halí. Mlha
nad lesem, pozvolný rozhovor,
volná chůze, my.

Společné noci,
v nichž nasloucháš oddechování
a pozoruješ tvář stopenou
v myšlenkách plujícího mozku.
Vše širé nás konejší:
pole, nebe, hladiny jezer a moří.

Noří se do tebe. Rozkoš, blesk.
Zvedá se na kolenou a na pažích.

Dávno už nevíš,
zda jde o slastný vzdech, nebo úpění,
rytmický pochod za rakví,
nebo milostné přirážení.