Týdeník Veřejná správa


Konzultace

Adam Borgula,
odbor prevence kriminality MV ČR

Právní aspekty využití městských kamerových dohlížecích systémů

Vyšlo v čísle 37/2006

Česká společnost vyžaduje dodržování lidských práv a základních svobod v každodenním životě a trvá na jejich respektování zejména ze strany státu a i dalších veřejnoprávních korporací a požaduje i jejich důslednou aplikaci soudy, správními úřady a dalšími vykonavateli veřejné moci. Z ústavněprávního hlediska je nutné mít neustále na paměti, že výkon určitého lidského práva či základní svobody často omezuje výkon jiného práva či svobody. Společnost musí neustále hodnotit, v jaké míře má být to které právo přiznáno tak, aby nebylo úplně potlačeno právo jiné.

Dvě protichůdná práva?

Používání kamerových systémů se bezprostředně dotýká hned několika lidských práv. Je téměř paradoxní, že Listina základních práv a svobod v jednom článku zaručuje hned dvě práva, která se jeví z pohledu kamerových systémů jako protichůdná: právo na nedotknutelnost osoby a nedotknutelnost jejího soukromí. Tato práva jsou zakotvena v článku 7 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud bychom definovali ústavněprávní terminologií práva, k jejichž ochraně by měly kamerové systémy sloužit nejvíce, jednalo by se zřejmě o právo na život, právo na nedotknutelnost osoby, čímž rozumíme právo na fyzickou i psychickou integritu, a právo vlastnit majetek. Naproti tomu mezi práva, jimž může být provoz kamerových systémů na újmu, bychom nejspíše zařadili právo na soukromí, které je v podstatě identické s právem na soukromý život, právo na rodinný život a pak bezesporu i právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů.

Evropské judikáty

Relevantními ustanoveními, kterými jsou uvedená práva zakotvena v našem ústavním řádu, jsou zejména článek 6, 7, 10 a 11 Listiny základních práv a svobod. K ochraně lidských práv se Česká republika přihlásila i v mezinárodních smlouvách.

Pojem soukromý život, který se vyskytuje i v Listině základních práv a svobod a který lze používat analogicky s pojmem právo na soukromí, blíže specifikoval Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ve svých judikátech dospěl k závěru, že pojem “soukromý život” nelze vyčerpávajícím způsobem přesně definovat. Určení pohlaví, jméno, sexuální orientace a sexuální život jsou důležitými součástmi osobní sféry člověka, která je chráněna článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Bylo by příliš restriktivní omezit intimní sféru, kde každý může vést svůj osobní život podle svých představ a vyloučit z něj vnější svět. Respektování soukromí musí také do jisté míry zahrnovat i právo člověka navazovat a rozvíjet vztahy se svými bližními.

Z pohledu mezinárodněprávního je velice důležitý také judikát Evropského soudu pro lidská práva Leander versus Švédsko z roku 1987. V tomto rozhodnutí podřadil soud pod pojem soukromého života také otázku přístupu ke spisům obsahujícím osobní informace. Přístup k osobním spisům a údajům může být povolen tomu, kdo prokáže, že jedná v uvozovkách ve “vyšším” zájmu, tedy v zájmu, který je již určitým způsobem a zřejmě i zákonně aprobován. Podobným způsobem je zakotvena ochrana osobního života i v článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Na druhou stranu však existují ve společnosti situace, kdy ochrana soukromého a rodinného života a ochrana osobních údajů musí být alespoň z části suspendována ve prospěch ochrany života, zdraví a majetku. V právním státě nelze žádné právo omezit libovolným způsobem. Každé takové omezení musí projít samozřejmě určitou demokratickou cestou. Tato cesta je přesně stanovena nejen v našem ústavním pořádku, ale také ve výše uvedených mezinárodněprávních dokumentech jako je především Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.

Moc omezená zákonem

Naprosto zásadní je z tohoto pohledu ustanovení článku 2 Ústavy, který mimo jiné stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon a že každý může činit, co zákon nezakazuje, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. S tímto ustanovením k dokreslení základních charakteristik právního státu souvisí dále článek 4 Listiny základních práv a svobod. Tento říká, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Odstavec 2 článku 4 pak stanovuje, že omezení základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upravena pouze zákonem, a to tak, že musí být vždy šetřeno podstaty a smyslu těchto základních práv a svobod. Na základě uvedených podmínek najdeme u obou práv – jak u práva na soukromý život, tak i u práva na ochranu před zneužitím osobních údajů - způsoby jejich omezení nebo bližšího stanovení jejich rozsahu v příslušných zákonech. Je nutné si uvědomit, že právo na soukromý a rodinný život je skutečné lidské právo se všemi svými charakteristikami, které z toho vyplývají. Jde tedy o právo, které je vlastní každé lidské bytosti, je nezadatelné, nezcizitelné, univerzální a stejné pro všechny. Jeho omezení je podle článku 7 Listiny možné pouze a jenom na základě zákona. Zároveň je třeba si uvědomit a zdůraznit ještě jednou, že ani zákon nemůže stanovit omezení práva, které by překračovalo meze společenské nezbytnosti. Naproti tomu ochrana proti zneužití osobních údajů musí být nějak legálně vymezena. Pokud by takové údaje nebylo nutné vůbec shromažďovat a zpracovávat, nemusela by tudíž ani existovat jejich ochrana. Nejsou tedy každé lidské bytosti vlastní a nejde o základní lidské právo v jeho klasickém pojetí. Naproti tomu i zde lze uplatňovat státní moc jen základě zákona a tudíž ochrana, která má být podle Listiny zaručena, může být realizována pouze na základě zákona. Mezi zákony, které jsou relevantní z hlediska problematiky městských kamerových systémů, zejména s ohledem na omezení práva na soukromý život a stanovení práva na ochranu před zneužitím osobních údajů, patří především zákon č. 283/1991 Sbírky, o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 553/1991 Sbírky, o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 101/2000 Sbírky, o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V zásadě lze říci, že Policie České republiky a obecní policie může omezit právo na soukromý život způsoby uvedenými právě v zákoně o policii a v zákoně o obecní policii. Tyto zákony stanovují legální důvody, pro které je možné právo na ochranu soukromí suspendovat. Z pohledu městských kamerových systémů půjde o monitorování veřejných prostranství nebo veřejně přístupných míst, kde výkon práva na soukromý život není prakticky možný. Existují však i místa, která budou policií sledována a kde bude vykonáváno určitým způsobem i právo na soukromý život. Příkladem může být kamerový systém instalovaný v policejních celách. Takové omezení práva na soukromý život může být vždy realizováno pouze v mezích zákona. V konkrétních případech tedy zejména s působností a pravomocemi, které jsou stanoveny policii a obecní policii zákonem o policii a zákonem o obecní policii.

Ochrana osobních údajů

Poměrně složitější je to s otázkou ochrany osobních údajů. Záznamy z kamerových systémů jsou osobními údaji ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů v zásadě při splnění dvou podmínek. První podmínkou je, aby osoby bylo možno ze záznamu kamerových systémů identifikovat. Vzhledem k účelu městských kamerových systémů bude tato podmínka většinou naplněna. Druhou podmínkou je, aby záznam osoby bylo možno doplnit ještě dalšími informacemi o zaznamenávané osobě tak, aby získané údaje bylo možné vztáhnout k určitému nebo určitelnému subjektu údajů. Vzhledem k poslání a pravomocím Policie ČR a obecní policie bude asi i tato podmínka většinou splněna. Kdyby totiž subjekt údajů nemohl být určen, ztrácel by městský kamerový systém ve většině případů smysl. Právní režim ochrany osobních údajů a nakládání s nimi je stanoven obecně v zákoně o ochraně osobních údajů, zvláštní ustanovení pak obsahuje zákon o policii a zákon o obecní policii. Městský kamerový dohlížecí systém je nutné považovat za systém zpracovávající osobní údaje ve smyslu § 4 písmena e) zákona o ochraně osobních údajů za podmínky, že tento kamerový systém je vybaven záznamovým zařízením zaměřeným na monitorování fyzických osob. Vzhledem k účelu městských kamerových systémů lze dospět k závěru, že tato podmínka bude ve většině případů splněna. Pokud se nejedná o citlivý osobní údaj, tedy o údaj vypovídající o původu, vyznání, přesvědčení nebo jiných zvláště intimních sférách osobního života taxativně uvedených v § 4 písmena b) zákona o ochraně osobních údajů, nemá policie a obecní policie povinnosti správce osobních údajů podle ustanovení § 5 odstavce 1, § 11 a § 12 zákona o ochraně osobních údajů. Další podmínkou je skutečnost, že se jedná o činnosti stanovené taxativně zákonem o ochraně osobních údajů. Těmito je zejména zajištění veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů. V případě, že se nejedná o výjimku stanovenou § 3 odstavci 6 zákona o ochraně osobních údajů, vztahuje se na zpracování osobních údajů celý zákon o ochraně osobních údajů jako obecný předpis a relevantní ustanovení zákona o policii a zákona o obecní policii jako norem zvláštních. Oprávnění pořizovat za podmínek stanovených zákonem záznamy z kamerových systému je upraveno v zákoně o policii a v zákoně o obecní policii vcelku analogicky. Podle ustanovení § 42 f zákona o policii a podle § 24 b zákona o obecní policii přísluší oběma těmto složkám oprávnění pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných nebo při úkonu či zákroku. Pokud jsou však k tomuto pořizování zřízeny stálé automatické technické systémy (tedy i městské kamerové systémy) je policie respektive obecní policie povinna tuto skutečnost vhodným způsobem uveřejnit. Způsob vhodného uveřejnění již zákon neupřesňuje. Za takovéto “vhodné uveřejnění” lze považovat především označení monitorovaného místa příslušnými upozorněními a symboly a dále sdělení na webových stránkách nebo v tisku. Naproti oprávnění provozovat městské kamerové systémy, jehož úprava je v zákoně o policii a v zákoně o obecní policii v podstatě stejná, jsou povinnosti při ochraně osobních údajů a tedy i míra použití obecného právního předpisu, kterým je zákon o ochraně osobních údajů, různá.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 37/2006.