Příloha
Stárnutí populace je třeba považovat za zásadní úspěch, protože tento fenomén vznikl díky delšímu životu. Na druhé straně s sebou přináší problémy, které je třeba řešit.
Jde zejména o to, aby se s prodloužením lidského věku prodloužilo také období, kdy je člověk schopen vést plnohodnotný a nezávislý život v dobrém zdravotním stavu. Dále se jedná o uchování či zlepšení kvality života ve vyšším věku. Důležitou otázkou zůstává udržitelnost systémů sociálního zabezpečení. Je třeba také řešit situaci lidí, kteří v důsledku zhoršené soběstačnosti potřebují pomoc rodiny, profesionálních služeb či institucí. Populace celého světa stárne. Staří lidé jsou nejrychleji se zvětšující skupinou obyvatel Země. Mezi lety 1970 a 2025 se počet starších obyvatel naší planety zvýší o 694 miliony (223 procenta), takže v roce 2025 bude na Zemi žít 1,2 miliardy lidí starších šedesáti let. Do roku 2050 to budou již dvě miliardy a lze předpokládat, že osmdesát procent seniorů bude žít v zemích nazývaných rozvojovými.
Demografická struktura
O rychlosti a významu stárnutí populace v méně rozvinutých oblastech je k dispozici málo informací, a to i přesto, že již v současné době žije nejvíce starších lidí (asi sedmdesát procent) v rozvojových zemích. Počty starších lidí právě v těchto oblastech budou výrazně narůstat. Ve všech zemích, zejména v rozvinutých, stárne také sama populace starších lidí. V současné době žije na Zemi asi šedesát devět milionů lidí starších osmdesáti let, většina z nich v rozvinutých zemích. Lidé starší osmdesáti let představují asi jedno procento světové populace a tři procenta obyvatel ve vyspělých zemích, avšak právě počet lidí starších osmdesáti let bude nejrychleji narůstat. V roce 2002 žilo v rozvojových zemích téměř čtyři sta milionů lidí starších šedesáti let. Do roku 2025 tento počet pravděpodobně vzroste na osm set čtyřicet milionů, což bude sedmdesát procent všech starších lidí žijících na naší planetě. Více než polovina této starší populace světa žije nyní v Asii a tento podíl bude narůstat, zatímco podíl evropské populace starších lidí se bude snižovat. To představuje zcela zásadní problém, protože ekonomický rozvoj v málo rozvinutých zemích zdaleka nepostačuje kompenzovat tyto demografické změny. Rychlé stárnutí je v rozvojových zemích provázeno ještě výraznými změnami původních rodinných struktur, migrací, změnami struktury zaměstnanosti, urbanizací, migrací mladších lidí do měst za prací, menšími rodinami a větší zaměstnaností žen, což vede ve svých důsledcích ke snížení možností péče o starší lidi v rodinách. Demografické změny představují zdůvodnění strategie aktivního a zdravého stárnutí, protože stáří bude přínosem pro staršího člověka samotného, jeho rodinu i pro celou společnost jen za předpokladu, že budou staří lidé moci žít zdravě a bezpečně a budou se podílet na životě společnosti a využívat všech jejích zdrojů a možností. Tento způsob života je formulován ve strategii Aktivního stárnutí (Active Ageing) Světové zdravotnické organizace.
Podpora zdraví a prevence
Podpora zdraví a prevence chronických onemocnění jsou logickou součástí konceptu zdravého stárnutí. Jedná se jednak o primární prevenci, tedy o předcházení onemocněním zlepšením životního stylu, redukcí škodlivých návyků. Dále se jedná o sekundární prevenci, včasnou detekci onemocnění a o terciární prevenci, zahrnující správný klinický management onemocnění a prevenci dysaptibility s těmito onemocněními související. Je nesprávné se domnívat, že ve vyšším věku je změna životního stylu méně efektivní. Naopak. Dostatečná fyzická aktivita, zdravá dieta, nekuřáctví, přiměřené užívání alkoholu i léků může zabránit onemocněním a zhoršení soběstačnosti. Přes veškeré preventivní úsilí zůstává skutečností, že s přibývajícím věkem se zvyšuje také riziko různých onemocnění. Vzhledem k tomu, že většina seniorů žije v domácím prostředí, je třeba, aby byla většina služeb poskytována a zajištěna právě v jejich prostředí. Zdravotní systémy se musí přizpůsobit potřebám seniorů a přeorientovat se na poskytování komplexní kontinuální péče místo zdravotní péče, jež se dosud specializovala pouze na epizodická akutní zhoršení zdravotního stavu. Pod pojmem dlouhodobá péče rozumí Světová zdravotnická organizace celý komplex opatření ze strany jak laických (rodina, přátelé, sousedé), tak profesionálních poskytovatelů služeb (zdravotnických i sociálních), které zajistí nesoběstačným lidem co největší možnou kvalitu života dle jejich individuálních potřeb, a to s maximálním ohledem na jejich nezávislost, autonomii a lidskou důstojnost. Důležitou rolí v konceptu aktivního stárnutí je péče o duševní zdraví, jež by měla být integrální součástí dlouhodobé péče. S narůstajícím věkem narůstá počet diagnóz i léků, kteří staří lidé užívají. Často nejsou nežádoucí účinky těchto léčiv dostatečně monitorovány, farmakoterapie není účelná a správná. Polypragmazie a nežádoucí účinky léků způsobují často závažné poruchy zdraví, jimž bylo možné předejít.
Aktivní postoje seniorů
Veškerá léčebná doporučení a doporučení týkající se zdravého životního stylu jsou účelná pouze tehdy, když se s nimi senioři seznámí a přijmou je za své. V rozvinutých zemích se dle odhadů jedná pouze o padesát procent seniorů. Tato skutečnost výrazně limituje vliv současného poznání a možností medicíny na zdravotní stav seniorů. Světová zdravotnická organizace zdůrazňuje, že senioři potřebují pro kvalitní život prostředí, které bude “age friendly”. Lidé, žijící v nebezpečných oblastech nebo v místech s mnoha bariérami, jsou snáze izolováni a deprivováni. Zvláštní pozornost je třeba věnovat seniorům žijícím v odlehlých venkovských oblastech. Je velmi důležité zajištění dopravy, aby se mohli senioři podílet na životě společnosti. Nedostatek sociální opory a sociálních kontaktů způsobuje zvýšenou mortalitu, morbiditu a zhoršuje zdravotní stav a kvalitu života. Světová zdravotnická organizace tento aspekt považuje za závažný a zdůrazňuje, že by si jej měli být vědomi politici, zástupci nestátních organizací, poskytovatelé zdravotnických, sociálních a dalších služeb a měli by napomoci vytvářet spolky, dobrovolné formy pomoci, sousedskou a přátelskou pomoc, návštěvy seniorů, podporu rodinných pečujících a mezigenerační programy.
Dvojí břemeno nemoci
Velmi závažnou a častou příčinou dysability jsou chronická onemocnění. S přibývajícím věkem množství možných příčin dysability narůstá a jejich účinek se sčítá. Pravděpodobnost výrazného kognitivního postižení či tělesné dysability je velmi vysoká zejména u velmi starých lidí. Proto je zvláště významné, že právě skupina lidí starších osmdesáti let je skupinou, jejíž podíl v populaci se nejrychleji zvyšuje, a to v celosvětovém měřítku. Zhoršování soběstačnosti v důsledku věku či chronického onemocnění je možné zabránit. Tento trend byl sledován v posledních dvaceti letech v některých rozvinutých zemích (USA, Spojené království, Švédsko). Jedná se zejména o výsledek lepší úrovně vzdělání, zlepšení úrovně bydlení a celkového zlepšení úrovně zdraví populace. Svou roli sehrálo i zlepšení životního stylu, zlepšení včasné diagnostiky a managementu chronických onemocnění. Je vědecky dokázáno, že používání kompenzačních pomůcek, a to počínaje jednoduchými pomůckami jako jsou hole, chodítka, úchytná madla až po různé složitější technologie významným způsobem zlepšují soběstačnost lidí s dysabilitou. V USA se užívání těchto pomůcek u seniorů s dysabilitou zvýšilo ze sedmdesáti šesti procent v roce 1984 na více než devadesát procent v roce 1999.
Přátelské prostředí (Enabling Environment)
V souvislosti s výše uvedenými změnami je třeba změnit uvažování lidí. Světová zdravotnická organizace doporučuje, aby se politici na všech úrovních a ostatní, kteří mají rozhodovací pravomoci, zabývali spíše tím, jak využít a posilovat schopnosti seniorů a lidí se zdravotním postižením, než pouze kompenzovat dysabilitu (enablement místo disablement).
Toto “věku přátelské prostředí” by mělo umožnit snazší život lidem a zejména seniorům s dysabilitou. Světová zdravotnická organizace uvádí následující příklady:
Vytvoření bezbariérových pracovních míst, flexibilní pracovní hodiny pro seniory. Částečné úvazky, modifikované pracovní prostředí, a to jak ve veřejném, tak i soukromém sektoru.
Lepší bezpečnost na ulicích, zejména bezpečné chodníky pro chůzi, dostupné veřejné toalety, dobré dopravní značení, světelné značení na přechodech, které bude respektovat skutečnost, že senioři potřebují delší čas na přecházení vozovky.
Pohybové programy pro seniory přispívající ke zlepšení mobility, rekonvalescenci, zachování svalové síly.
Celoživotní vzdělávací programy.
Dostatečné zabezpečení kompenzačními pomůckami v případě smyslových poruch.
Bezbariérový přístup ve zdravotnických zařízeních, možnost účasti na rehabilitačních programech.
Zajištění péče o stárnoucí populaci
Nalezení rovnováhy mezi podporou sebepéče, laické péče (poskytované rodinou, příbuznými či známými) a profesionální péče (zdravotnické a sociální služby) se stane pravděpodobně jedním z největších úkolů pro politiku v této oblasti. Přestože je zřejmé, že většina péče je poskytována v rodinách a komunitách, většina zemí alokuje prostředky opačně, tj. větší část na péči v institucích. Většinu péče nesoběstačným seniorům poskytují rodiny, v nich pak zejména ženy. V některých oblastech se politici domnívají, že poskytování profesionálních služeb sníží podíl rodiny na poskytování péče, studie však ukazují, že tomu tak není. I v zemích, kde jsou poskytovány profesionální služby v potřebné a dostatečné míře, hlavní množství péče poskytuje stejně rodina. Je zapotřebí zajistit dostupnost zdravotních a sociálních služeb pro všechny seniory. V mnoha zemích dochází k tomu, že starší lidé, kteří jsou chudí nebo žijí v odlehlých venkovských oblastech, mají omezený přístup ke službám, což vede k neúnosnému zatížení pečujících rodin. Většina lidí potřebujících péči si přeje zůstat ve vlastních domovech. V takových případech musí být zajištěna podpora rodinných příslušníků, z nichž mnozí jsou také v seniorském věku. Bez této podpory by došlo i ke zhoršení zdravotního stavu pečujících. Rodinní příslušníci pečující o seniora potřebují především informace o situacích a problémech, které při pečování mohou nastat a zároveň dostatek informací o službách. Patří sem zejména návštěvy sester, domácí péče, svépomocné programy a skupiny pro rodinné pečující, rehabilitační služby, zajištění kompenzačních a ošetřovatelských pomůcek, respitní služby a péči denních center. Dále jsou užitečná školení a kurzy rodinných pečujících, finanční příspěvky na péči, pomoc s adaptací bydlení tak, aby byla péči co nejsnazší. Na podporu a pomoc rodinným příslušníkům bude se stárnutím populace třeba klást čím dále tím větší důraz. Jednotlivé služby pro pečující rodiny budou čím dál více využívány. Je proto zapotřebí zajistit, aby domácí a komunitní služby pro rodinné pečující byly dostupné všem, nejen těm, kteří jsou o nich informováni, či těm, kteří si je mohou zaplatit. Také profesionální pečující potřebují další vzdělávání a vedení k tomu, aby uměli seniory co nejlépe vést k soběstačnosti a ke zlepšení funkčního potenciálu. Paternalistické či neuctivé postoje k seniorům mají devastující dopad na sebehodnocení a nezávislost starších lidí, kteří jejich služby potřebují.
Informace a vzdělávání o zdravém stárnutí by měly být obsaženy v osnovách a vzdělávacích programech pro všechny zdravotnické pracovníky, pracovníky sociálních služeb, ale i pro pracovníky ostatních služeb, včetně cestovního ruchu, architektů a urbanistů. Základní principy a postoje k vyššímu věku by se měly stát povinnou součástí vzdělávání pro všechny zdravotnické profese, lékaře i zdravotní sestry.
Feminizace stárnutí
Ženy se dožívají vyššího věku téměř ve všech zemích. Ve vyšším věku představují většinu v jednotlivých věkových skupinách. Například v roce 2002 připadalo na jeden tisíc žen starších šedesáti let pouze 678 mužů, v rozvojových zemích to bylo 879 mužů. Za výhodu žen můžeme považovat, že se dožívají vyššího věku, za nevýhodu, že bývají častěji oběťmi domácího násilí a diskriminace (v práci, v ekonomickém postavení a politickém uplatnění, v sociálním zabezpečení). Tyto nevýhody jsou závažné a jejich dopad se sčítá. V důsledku vedou k tomu, že jsou ženy vyššího věku chudší než muži srovnatelného věku a že jsou více nemocné a dysaptibilní. Mnoho žen navíc nemá dostatečné příjmy z toho důvodu, že značnou část svého života pečovaly o druhé, ať to byly děti či nemocní rodinní příslušníci. Ženy žijí déle než muži, v partnerských či manželských párech však žijí nejčastěji starší muži a mladší ženy. Ty zůstávají po smrti manželů osamocené (například v roce 1999 se jednalo až o sedmdesát procent žen sedmdesátiletých a starších). Starší osamělé ženy jsou velmi zranitelné a ohrožené chudobou a sociální izolací.
Etické otázky
V souvislosti se stárnutím populace vyvstává mnoho etických problémů. Jedná se například o otázky související s alokací zdrojů, dlouhodobou péčí, péčí o chudé a nesoběstačné, otázky související s koncem života. Pokroky moderní medicíny tuto problematiku ještě rozšířily o otázky invazivní “život zachraňující” léčby v situacích velmi špatné kvality života. Ve všech společnostech by měli být lidé informováni o tom, že “anti-ageing” strategie mají svá úskalí a mnohdy nabízejí nesplnitelné, lidé by měli být chráněni před agresivním marketingem těchto produktů. Společnosti, které považují sociální spravedlnost za jednu ze základních hodnot, by měly dohlížet na to, aby veškeré deklarované zásady byly uplatňovány bez věkové diskriminace. V mnoha zemích je pro starší občany často velmi těžké vést důstojný a nezávislý život. Staří lidé jsou znevýhodněni zejména v odlehlých venkovských oblastech.
Ekonomika stárnoucí populace
Politikové se obávají nejvíce stárnutí populace v souvislosti s nezvladatelně narůstajícími náklady na zdravotní a sociální péči a důchodové zabezpečení. Výzkumy v zemích, jejichž populace je již v průměru starší, však ukazují, že nedojde k tak katastrofickému nárůstu, který by se vymykal ekonomickým možnostem a kontrole. Podle dat, která má k dispozici OECD, jsou zvyšující se náklady na zdravotní péči závislé na zcela jiných faktorech než je stárnutí populace v jednotlivých zemích. Nedostatky v organizaci zdravotní péče či budování nadbytečných nemocničních kapacit, způsoby plateb za zdravotní péči podporující příliš dlouhé pobyty ve zdravotnických zařízeních, zbytečně prováděné a opakované léčebné či diagnostické výkony, nepřiměřené nadužívání drahých technologií, to vše jsou faktory, které se nejvýznamněji podílejí na eskalaci nákladů na zdravotnictví. Například Spojené státy a jiné země OECD zavedly nové technologické postupy místo dosud používaných metod, a to i v těch případech, kdy nebylo prokázáno, že jsou účinnější. Náklady na dlouhodobou péči se mohou redukovat tím, že bude kladen důraz na preventivní programy a na posílení role laických pečujících. Strategie podpory zdraví a preventivní programy, zaměřené na prevenci chronických onemocnění a redukci dysaptibility, umožní starším lidem jejich delší soběstačnost. Dalším aspektem rozhodujícím o tom, zda rodina bude péči svým blízkým poskytovat či nikoli, je otázka podpory rodinných pečujících. Proto jsou důležité programy zaměřené na účast žen na trhu práce a na uznání a podporování role rodinných pečujících. V mnoha zemích je největší část prostředků, vynaložených na zdravotní péči, alokována na péči akutní. Péče o chronicky nemocné vede ke zlepšení kvality jejich života, nicméně je vždy lépe, pokud lze onemocněním předcházet než řešit jejich následky. Tvůrci zdravotní politiky by se měli rozhodnout pro široké spektrum determinant aktivního stárnutí, například způsoby, jak zabránit zbytečným poraněním, jak zlepšit stravování, zvýšit pohybovou aktivitu a celkovou angažovanost seniorů.
Potřeba nového paradigmatu
Tradičně byl vyšší věk spojován s penzionováním, nemocí a nesoběstačností. Strategie a programy, které z tohoto paradigmatu vycházejí, již neodpovídají realitě. V současné době zůstává naprostá většina seniorů soběstačných i ve velmi pokročilém věku. Starší lidé jsou často aktivní v práci i například v poskytování péče jiným rodinným příslušníkům. Tato činnost seniorů je dosud nedoceněným příspěvkem celé společnosti. Nové paradigma musí vzít v úvahu mezigenerační vztahy a respektovat vzájemný přínos jednotlivých generací. Nové paradigma musí zdůraznit, že učení není výsadou mladé a střední generace, ale je stejně důležité pro starší lidi. Musí napomáhat vytváření výukových programů pro seniory, a to nejen s ohledem na potřeby trhu práce. Média i staří lidé samotní musejí přispívat k vytvoření lepšího obrazu stárnutí a stáří než je tomu dosud. Starší lidé se musejí podílet na rozhodování ve společnosti, musejí přispívat k odstranění starých stereotypů.