Týdeník Veřejná správa


Přírodní památky

Vladimír Soukup

Blatná: Kdysi tady kvetly růže

Vyšlo v čísle 36/2006

BlatnáMěsto růží – tak se ještě donedávna přezdívalo jihočeské Blatné, stulené uprostřed blyštivého náhrdelníku rybníků. A to zásluhou vynikajícího zahradníka-šlechtitele, potomka starého blatenského rodu Jana Böhma, který tu v době mezi světovými válkami vybudoval rozsáhlé růžové plantáže. Kde že však ty loňské sněhy jsou, dnes tu už růže nevoní… Leccos však zůstalo jako dřív. Ve vodách rybníků se stále prohánějí proslavení blatenští kapři, stojí i starý blatenský hrad, takřka ze všech stran obklopený vodou. Stačí překročit starobylý kamenný most, projít věžovitou branou – a můžeme nasávat vůni středověku. Kdo vlastně stál u jeho zrodu, není přesně známo, snad sám panovník, snad Bavorové ze Strakonic nebo jiný mocný feudál. Jisté je, že vznikl již v první polovině třináctého století, o čemž svědčí zdivo románské hradní kaple, odkryté archeology v roce 1926 na nádvoří. Páni z Rožmitálu, kteří Blatnou získali před rokem 1400, dali nevelký románský objekt zbořit a na jeho místě vystavět pevný a rozlehlý hrad gotický. Bažiny neboli blata, které původní sídlo obklopovaly a daly mu i jméno, nahradil rybník. Hrad se tak ocitl prakticky na ostrově, přístupném pouze padacím mostem. Jedním z nejznámějších majitelů Blatné a členů tohoto rodu byl pan Jaroslav Lev z Rožmitálu, přítel, rádce a švagr “husitského” krále Jiřího z Poděbrad. V roce 1465 se odtud vydal “až na konec světa”. Král jej postavil do čela poselstva čtyřiceti českých pánů a rytířů, jehož cílem byla řada států západní Evropy. Čeští diplomaté se měli jménem Jiřího z Poděbrad pokusit dojednat s evropskými panovníky výhradně mírová řešení případných konfliktů na kontinentě. Snaha českého krále o vytvoření evropské unie národů předběhla dobu o pěkných pár století. Uvést tuto myšlenku do života se ale nepodařilo, středověk ještě k takovému řešení nedozrál. Jeden z účastníků delegace, rytíř Václav Šašek z Bířkova, si o průběhu cesty dělal podrobné záznamy. Podle nich pak vznikla knížka Aloise Jiráska Z Čech až na konec světa. Přestavba se protáhla až do první poloviny šestnáctého století, na jejím konci – v letech 1515-1530 – vedl práce královský stavitel Benedikt Ried (Rejt), náš nejvýznamnější architekt pozdní gotiky a rané renesance. Koncem šestnáctého století doplnil soubor staveb ještě nový renesanční palác v sousedství věžovité brány a brána samotná dostala nové hrázděné patro. Nákladné opravy si vyžádalo odstraňování škod po požáru, který hrad postihl v polovině sedmnáctého století. Poslední významnější stavební zásahy tu dal provést rod Hildprandtů v polovině devatenáctého století – regotizaci objektu, která však nijak výrazně nepoznamenala vzhled historické památky, navrhl architekt Bernhard Grueber. Hildprandtové sídlili na Blatné od roku 1798 až do roku 1945, v devadesátých letech dvacátého století se sem pak dědičky tohoto rodu v rámci restituce vrátily. Za dominantní věžovitou bránou je nepravidelné nádvoří, obklopené několika palácovými budovami – gotický Starý palác vznikl ještě za Bavorů před rokem 1400, Rožmitálský je dílem Riedovým z počátku šestnáctého století, v blízkosti brány je další gotický palác s kaplí, jejíž závěr výrazně vystupuje z linie stavby, a naproti němu renesanční, v roce 1767 barokně upravený palác Rozdražovský. Návštěvníkům nabízí Blatná historické interiéry se stylovým zařízením a rodovými sbírkami, vyniká zejména Rytířský sál ve Starém paláci s gotickými freskami, pozdně gotické fresky zdobí i Zelenou světnici v branské věži. Za zámkem se prostírá anglický park, v němž se volně popásá početné stádo daňků. Prohlédnout si můžeme i pracovnu, která připomíná pobyt Jana Evangelisty Purkyně (1787-1869). Tento významný český přírodovědec a filozof sem přišel v roce 1809 na pozvání barona Františka Hildprandta, významného podporovatele českých vlasteneckých snah a zakládajícího člena Národního muzea, aby tu vyučoval jeho syna Ferdinanda. Zůstal tady pak do roku 1812. Cítil se tu jako doma, Hildprandtové se k němu chovali jako ke členu rodiny, vážili si jeho rozhledu a vzdělanosti a i po návratu do Prahy ho podporovali na studiích. Purkyně na své hostitele a svůj pobyt na Blatné po celý život vzpomínal, s pietou až do své smrti uchovával sádrový odlitek ruky Františka Hildprandta. A jistě ho těšilo, že i z Ferdinanda vyrostl horlivý vlastenec a mecenáš.