Téma
Ve většině zemí světa existuje určité procento obyvatel, kteří mají problém se svou mobilitou. Jde o postižení motorická, poruchy orientace, poruchy mentální a smyslové. Předpokládá se, že v zemích CEMT žije na padesát milionů takto postižených občanů. Tito lidé mají nejen zdravotní problémy spojené se svým handicapem, ale i problémy se svým přemístěním, protože stávající dopravní soustava pro ně ještě v mnoha případech představuje nepřekonatelnou překážku. Osoby se sníženou schopností pohybu a orientace je možno rozdělit do následujících skupin:
vozíčkáři - představují asi 3-4 % osob, které mají pohybové problémy,
osoby nevidomé nebo se zbytky zraku, osoby hluchoněmé nebo se zbytky sluchu,
osoby mentálně postižené,
senioři, kteří jsou v mnoha případech postiženi jak motoricky, tak sensoricky,
osoby alergické – představují asi 4 % populace,
osoby krátkodobě tělesně postižené, zraněné, rekonvalescenti,
problémy s přemístěním mohou mít i lidé přepravující těžká zavazadla nebo maminky s kočárky.
I osoby se sníženou schopností pohybu mají právo na přemístění. Pokud existuje absence přístupného dopravního systému, potom se pro tyto osoby stávají nepřekonatelnými překážkami i návštěvy lékaře, zubaře, běžné denní pochůzky za nákupy, návštěva přátel. Ty pak musí být plánovány dlouho předem, vyžadují pomoc dalších osob a v každém případě jsou tyto překážky silně omezujícím faktorem v životě zdravotně postiženého člověka. Tyto ekonomické a sociální překážky způsobené nedostatečnou mobilitou a ztrátou autonomie je možno eliminovat mimo jiné i nabídkou takových dopravních prostředků a dopravní infrastruktury, která by nebyla pro postiženého člověka překážkou. Studie případů zdravotně postižených osob, které takto znovu získaly svou ztracenou schopnost přemístění a zvýšení své mobility, ukazují zároveň na celkové zlepšení jejich zdravotního stavu, vůle k životu a jeho naplnění. Navíc neschopnost zdravotně postižených osob přemísťovat se znamená i nemalou ztrátu pro celou společnost. Člověk, který nemůže pracovat v důsledku své imobility, pobírá sociální dávky a není ekonomickým přínosem pro společnost.
V materiálu Zpráva o politice “Doprava a osoby se sníženou mobilitou” a její realizaci v Evropě se uvádějí následující výsledky anket. Osoby se sníženou schopností pohybu jsou v průměru většinou starší, než osoby bez problémů s mobilitou: Ve Velké Británii je 71 procent lidí se sníženou schopností pohybu starších 60 let. Navíc jsou tito lidé z 53 % odkázáni pouze na sebe, nežijí v manželství. Tito lidé většinou nepracují. Výsledky ankety ve Španělsku ukazují, že pouze 13 % tělesně nebo mentálně postižených lidí pracuje, při čemž lidí v produktivním věku je zde 43 %. A pokud pracují, vydělávají méně. Jejich mzda se pohybuje okolo 81 % výše mzdy mužské populace a okolo 88 % platu žen. Na druhé straně jsou jejich životní náklady vyšší… Podle ankety provedené ve Velké Británii vydávají více za léky, za topení, za bydlení a stravu, ale to pouze v případě, že jim na to stačí příjmy. Osoby se sníženou mobilitou se přemísťují méně často než ostatní část populace, a to z těchto důvodů: jde jednak o nevhodnost dopravního prostředku, jednak o nemožnost přístupu k němu. Osoby se sníženou mobilitou zpravidla dosud nemohou běžně používat veřejnou dopravu, a to i přes pokrok, kterého bylo zejména v Evropě v tomto směru již dosaženo. Ukazuje se, že v některých případech je výhodnější zajistit zdravotní péči zdravotně postiženého člověka přímo v jeho domácnosti, než ho nutit k návštěvě zdravotního zařízení. Zajištění speciální přepravní služby, třebaže komfortnější, může navodit pocit izolace, kterým už i tak starší lidé zpravidla trpí. Zajištění přístupných dopravních prostředků nemusí být vždy dražší. Jedna nizozemská studie ukázala, že pokud je možno ztrojnásobit četnost přeprav, potom se náklady vyrovnají pořizovací ceně 1,5 vyšší. Ve Švédsku dokonce došlo k úsporám veřejných prostředků na místní a regionální úrovni, když se otevřelo dalších pět autobusových tras při použití autobusu speciálně upraveného pro potřeby zdravotně postižených občanů.
Je všeobecně přijímáno, že změny v dopravě ve prospěch zdravotně postižených občanů přispívají k usnadnění přepravy všech cestujících. Například lépe přizpůsobená obyčejná držadla umožňují snadnější nástup do autobusů, snížené podlahy dopravních prostředků umožňují snadnější nástup a snadnější manipulaci se zavazadly. Jasnější a přesnější informace a informační panely usnadní cestování všem cestujícím. Existuje mnoho jednoduchých opatření, ať už jde o označení nebo drobné úpravy ve vozidle, které jsou pro zdravotně postiženého člověka předpokladem použití dopravního prostředku a dopravního systému vůbec, ale jsou přínosem pro všechny cestující bez rozdílu jejich mobility. Některá opatření jsou nákladnější: sedadla na zastávkách veřejné dopravy, speciální vybavení přepážek při zakoupení jízdního dokladu. Mnozí dopravci ale zjistili, že k amortizaci těchto dodatečných nákladů může dojít už za pár let, a to díky zvýšeným příjmům z větší frekvence jízd. Pouze náklady na přepravu vozíčkářů spadají do kategorie těch náročnějších. Všeobecně se soudí, že je ekonomičtější a rentabilnější vytvořit rovnou takový dopravní systém, který by vyhovoval všem, než postupně přistupovat k jednotlivým dílčím opatřením. Především je třeba vytvořit přepravní řetězec. Pokud se cestující nemůže dostat na zastávku autobusu, co je mu platné, že autobus je nízkopodlažní? Nač je mu bezbariérová budova, když se do ní nedostane třeba přístupovou rampou? Přístupnost “ode dveří ke dveřím” vyžaduje, aby chodníky, přechody pro pěší, vybavení silnic a terminály byly vhodné pro všechny kategorie zdravotně postižených osob, pro které jsou určeny a které je používají.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 36/2006.
Prameny: Rapport sur la politique et les réalisations en Europe, Charte sur l´acces aux services et infrastructures de transport.