Příloha
Památková ochrana je upravena zákonem, který určuje povinnosti všem zúčastněným stranám: vlastníkům památek, správním orgánům i odborné organizaci památkové péče. Ani dodavatelé stavebních, restaurátorských a obdobných prací nejsou zcela mimo působnost zákona - všichni jsou povinni si počínat tak, aby kulturní dědictví nedošlo újmy. To stanoví i Listina základních práv a svobod.
Ustanovení zákona dále necituji, zjednodušeně se jen zmíním o některých postupech zákonem upravených tak, aby bylo zřejmé, co je nutné před instalací solárního zařízení učinit.
Co nutno učinit?
- aneb: Náležitosti
Pokud vlastník zamýšlí solární zařízení instalovat, požádá předem o vydání závazného stanoviska příslušný správní orgán památkové péče (městský úřad). Žádost není formalizována, podává se však písemně a je nezbytné ji doložit dokladem o vlastnictví nemovitosti (dokazujícím, že žádá oprávněná osoba) a takovým návrhem, aby bylo možné věc úplně a správně posoudit. Jedná se totiž o řízení na návrh. Správní orgán tedy musí z návrhu zjistit, co přesně vlastník požaduje a jak se tento požadavek promítne do stávajícího stavu věci – například velikost zařízení, jeho umístění, sklon, ale i pohledové uplatnění v blízkých i dálkových pohledech.
Je-li vlastníkem nemovitosti právnická osoba, je nutno doložit kopii výpisu z obchodního rejstříku či obdobný doklad, ze kterého je patrné, kdo je oprávněn za vlastníka jednat (činit úkony). Pokud žádost nepodává vlastník památky (případně i správce či uživatel stavby, která není památkou, ale je v památkově plošně chráněném území), musí žadatel předložit plnou moc, kterou mu vlastník k vyřízení této záležitosti udělil. Nestačí souhlas, smlouva…, vždy se musí jednat o plnou moc – to je upraveno správním řádem, tedy zákonem o správním řízení - rovněž nelze použít zplnomocnění k jinému řízení, například stavebnímu. Totéž platí v případě, že je více spoluvlastníků - pokud žádost nepodávají všichni společně, musí být žadatel ostatními zplnomocněn. Kopie výše uvedených dokladů a podpisy na nich nemusí být ověřeny a také není stanoveno stáří listin – pokud však je výpis z katastru starší, může správní orgán požadovat čestné prohlášení o platnosti údajů.
Správní orgán je povinen žadatele poučit a poskytnout mu přiměřenou pomoc při podávání žádosti i v průběhu řízení. Pokud však žadatel předloží například nedostatečnou dokumentaci, může správní orgán požadovat její doplnění tak, aby z dokumentace bylo možné věc úplně a správně posoudit. Pokud žadatel nemůže žádost o potřebné náležitosti doplnit neprodleně, správní orgán řízení přeruší. Po doplnění žádosti řízení pokračuje. Správní orgán si vyžádá vyjádření odborné organizace (Národního památkového ústavu), které pro posouzení věci dokumentaci zapůjčí. Odborná organizace vydá písemné vyjádření, které je nezbytným podkladem v řízení. Správní orgán si může zároveň vyžádat i další nezávislé posudky. S těmito podklady musí být žadatel seznámen a musí mu být umožněno podat námitky a připomínky k jejich obsahu. I žadatel může předložit znalecké posudky, expertizy a podobné důkazy. Pokud si chce důkaz opatřit až v průběhu řízení, může správní orgán na jeho žádost řízení přerušit až na 30 dnů, aby mu umožnil podání doplnit. Správní orgán následně vydá rozhodnutí, ve kterém se musí zabývat všemi podklady, ovšem pouze z hlediska zákonem chráněného zájmu, tj. z hlediska ochrany kulturního dědictví.
Žadatel se může proti rozhodnutí do 15 dnů od jeho doručení odvolat. Pokud tento řádný opravný prostředek neuplatní, nemůže již následně požadovat přezkoumání soudem. Po odvolání řeší věc obvykle správní orgán vyššího stupně (krajský úřad), proti rozhodnutí o odvolání již není možné se dále odvolat, věc lze pak řešit pouze soudně.
Památkový zákon řeší množství jiných postupů v jiných věcech, pro základní orientaci zájemců o umístění solární techniky v prostředí památkově chráněném však tento přehled postačuje.
Čím nám má být památka?
Promlouvajícím svědkem minulých věků!
Způsoby památkové ochrany však mohou být různé, proto představme situace, které mohou v případě takového záměru nastat. Řízení se formálně prakticky neliší, ať se rozhoduje o jednotlivé nemovitosti či o území – respektive z titulu ochrany jednotlivé nemovitosti či ochrany území.
Především si je nutné uvědomit, co je vlastně předmětem památkové ochrany – že se jedná o hodnoty, jejichž ztrátu nelze nahradit v žádném časovém horizontu a žádným způsobem. Téměř všichni – byť někteří ne zcela upřímně – uznávají potřebu chránit přírodu, o nutnosti ochrany památek všichni již mnozí tak úplně přesvědčeni nejsou. Přesto je nezpochybnitelné, že jen pečlivá a skutečná ochrana kulturně historických hodnot může dávat naději, že se nějaké uchovají i do budoucna a že nepůjde jen o bezduché rádoby historické kulisy.
Zároveň je třeba mít na paměti, že památka (a platí to i pro celé chráněné území) nestojí sama o sobě, že se nachází v nějakém prostředí, které její hodnotu umocňuje nebo devalvuje. Prakticky každý zásah, ať již přímo v chráněné nemovitosti či v jejím okolí, je do určité míry kompromisem a jeho únosnost je dána především povahou zásahu. (Samozřejmě může jít i o zásah pozitivní, například odstranění novodobých příček a rehabilitace původní dispozice, takových případů je však pomálu.)
K tomu, aby existence kulturního dědictví měla hlubší smysl, musí jeho ochrana směřovat nejen k jeho uchování jako takovému, ale i k tomu, aby mohlo být důstojně prezentováno a plně vnímáno ve své jedinečnosti a celistvosti, a tak naplňovalo své hlavní poslání, totiž ”být promlouvajícím svědkem minulých věků”. V této souvislosti je nutno zásadně odmítnout demagogická tvrzení typu ”každá generace něco přidala, tak je legitimní, abychom tak činili i my”. Tak to opravdu není – my jsme uznali tyto proměnami a úpravami vzniklé věci za hodné ochrany právě pro hodnoty, které si uchovaly do dnešních dnů, pro svědectví o svém vzniku a vývoji, které nám přinášejí. Nemůžeme tedy toto svědectví posouvat do nových falešných poloh soudobými zásahy a úpravami a pokud jsou tyto zásahy nezbytné, je naší povinností se zde pohybovat tak, aby historická informace byla co nejméně dotčena.
Sluneční moduly nevadí památkářům.
Vadí vnímání památek!
Z naznačených důvodů se pak stávají nesmírně problematickými takové zásahy, které sice vlastní památce prakticky neublíží, neboť historické konstrukce téměř nejsou dotčeny, ale o prezentaci v celistvosti nemůže být řeči a vnímání je posouváno. K takovým zásahům nepochybně patří právě umisťování slunečních kolektorů, a to nejen tak, jak si každý umí představit – tedy jako desky na osluněné straně střechy, ale i na fasádách, popřípadě ve formě různých lamel či žaluzií, ale i jako samostatných konstrukcí ve dvorech či zahradách.
Je samozřejmě pravdou, že umístění velké lesklé černé plochy na střeše zámku, kostela či vesnické chalupy bude v první chvíli přímo pobuřovat, pak již jen někdo sem tam prohodí poznámku a nakonec si skoro všichni zvyknou - nic jiného jim totiž nezbude. Zde je ale skryto významné nebezpečí posunu vnímání kulturního dědictví pokřivenou optikou, která se následně stane normou. Nejde přece vůbec o to, že by kolektory jako takové vadily památkářům, kolektory vadí památkám, a to hlavně proto, že neumožňují jejich vnímání jako celku. A to je důvod, proč je památkáři na památkách nechtějí. Nikoho by ani ve snu nenapadlo umístit před obraz v galerii cokoli, co by jej byť jen mírně zakrývalo - to je prakticky totéž. Je velké množství nejrůznějších vhodných ploch pro umístění slunečních kolektorů, těch památkově chráněných je nepatrný zlomek. Rozvoj využití alternativních zdrojů energie rozhodně nebude ohrožen, pokud nebudou v památkově chráněném prostředí masivněji využívány.
Neočekávejme proto jakýkoli univerzální návod ”tam ano, zde ne a tady možná” – nic takového nelze stanovit a každý konkrétní případ musí být posuzován individuálně – to ostatně i zákon předpokládá. Ovšem rozhodně lze stanovit alespoň obecná východiska, ze kterých lze orientačně vycházet.
Zásady posuzování u různých typů památek
- obecná východiska
Památkově chráněné mohou být jednotlivé nemovitosti či areály nebo může jít o ochranu plošnou. Chráněné území může být památkovou rezervací – městskou, vesnickou – nebo zónou – městskou, vesnickou nebo krajinnou. V památkově chráněných územích bývá koncentrace nemovitých kulturních památek samozřejmě vyšší, než jinde.
Poněkud jinou funkci má památkové ochranné pásmo, které může být vyhlášeno okolo jednotlivé památky i okolo plošně chráněného místa. Nejedná se přímo o památkově chráněné území, ale jak již jeho název napovídá, má zamezit jakémukoli nevhodnému počínání (spočívajícímu především ve stavební činnosti), které by negativně ovlivnilo samotný předmět ochrany.
- Zcela zásadně nelze (ta hranice je opravdu nepřekročitelná) umístit kolektory tam, kde by se jakýmkoli způsobem mohly uplatnit v souvislosti se světovým kulturním dědictvím – tedy s věcmi zapsanými na Listině světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. V tomto případě ani tam, kde by byly viditelné pouze ze vzduchu – tato místa jsou opravdu častým námětem leteckých pohledů.
- Na domě, který je nemovitou kulturní památkou (až na opravdu - co do počtu nepatrné - výjimky) nelze kolektory umístit.
- Na plochách okolo památky (zahrada, dvůr) je nutno jejich umístění posoudit, především bude záležet na rozlehlosti a terénní konfiguraci takových prostor, rozhodně se bude jednat o obtížný úkol a ve většině případů takové umístění také nebude možné.
- V sídlech požívajících nejvyšší stupeň památkové ochrany – tedy v rezervacích – se místa pro využití kolektorů také nenabízejí. Ve vesnických rezervacích, které jsou plošně malé, to vůbec nepřipadá v úvahu, v městských rezervacích rozhodně ne na domech v jakékoli formě, snad by bylo možné uvažovat o nějaké rozlehlejší zahradě – samozřejmě pokud by nebyla památkou – která by ovšem musela mít mimořádně příznivou terénní konfiguraci, aby zde bylo možné kolektory umístit, aniž by se jakkoli pohledově uplatňovaly.
- V městských a vesnických památkových zónách je situace poněkud odlišná. Zde opravdu záleží na konkrétní situaci, v zónách je větší podíl nemovitostí, které nejsou kulturními památkami a je tedy větší předpoklad, že by se podařilo - byť sporadicky – objevit místa, která se v souvislosti s uchovaným historickým prostředím nebudou v žádném směru pohledově uplatňovat a kam by tedy bylo možné kolektor dát. Je však třeba mít na paměti, že chráněné je celé území, tedy samozřejmě domy a soubory staveb, ale i náměstí, návsi, síť ulic a cest včetně například cest záhumenních, ochrana se vztahuje i na zahrady a sady. Zde opravdu záleží na tom, jak se sídlo dochovalo a také na tom, jak se rozvíjelo v poslední době. Musíme však mít na paměti, že pohledy z vnějšku na historické sídlo - tedy na jeho obraz v krajině - jsou stejně důležité, jako pohledy zevnitř sídla na jednotlivé jeho části.
- Krajinné památkové zóny – jak již název napovídá - zahrnují větší území, na němž se nachází několik zpravidla drobných sídel. Ta jsou povětšinou uchována bez dnes tak obvyklé nové zástavby na okrajích, mimořádně důležité je i jejich zakomponování v kulturní krajině. Vzhledem k velikosti těchto vesniček a k plošné ochraně krajiny zde bude instalace kolektorů ve většině případů těžko řešitelná, ovšem nelze vyloučit výjimku.
- Logicky nejvíce naděje v tomto směru tedy skýtají ochranná pásma, ovšem ani zde není situace jednoduchá. Ochranná pásma jsou stanovena většinou právě s ohledem na pohledové uplatnění chráněné věci (stavby či území). Bude tedy poměrně obtížné hledat místa, která se v souvislosti s památkou či chráněným územím pohledově uplatňovat nebudou. Tato místa by se asi nejspíše dala najít v rozsáhlých ochranných pásmech velkých městských rezervací. Naopak jednotlivé kulturní památky a vesnické rezervace mají obvykle stanovena ochranná pásma, pokud vůbec, poměrně malého rozsahu a vzhledem k velikosti území rezervací a především k uspořádání vesnické zástavby typu ”všude je vidět” - zvlášť při pohledu na sídla z vnějšku - lze možnost umístění kolektoru v ochranném pásmu vesnické památkové rezervace nebo ochranném pásmu kulturní památky označit za prakticky nulovou. Pro zóny platí přiměřeně totéž, ovšem okolo nich je vyhlášených ochranných pásem nepoměrně méně a málo exponovaná místa se samozřejmě budou hledat lépe.
- Zbývá ještě zmínit se o prostředí kulturní památky - i v tom případě, že nemovitá kulturní památka nemá vyhlášeno ochranné pásmo, je dáno zákonem, že jestliže fyzická nebo právnická osoba svou činností působí nebo by mohly způsobit nepříznivé změny stavu kulturní památky nebo jejího prostředí, určí příslušný správní orgán podmínky pro další výkon takové činnosti nebo výkon činnosti zakáže. Takovou nepříznivou změnou prostředí kulturní památky může být právě necitlivá instalace slunečních kolektorů, které se budou v souvislosti s památkou pohledově uplatňovat, a tak znemožní vnímat jí v celistvosti a v souvislostech s okolím.
Závěrem je třeba zdůraznit, že jednou ze základních zásad památkové péče v přístupu k obnově památek je, že památky se obnovují z materiálů a postupy, kterými vznikaly. To je samozřejmě v zásadním rozporu se snahou vnášet do chráněného prostředí nové materiály, prvky a technologie. Pokud má takové novum ještě tu vlastnost, že je nepřehlédnutelné, hledají se možnosti opravdu nesnadno. Je-li CALLA, jako jeden ze spolupořadatelů semináře, ”Sdružením pro záchranu prostředí”, lze však jistě doufat, že nenahraditelné hodnoty kulturního dědictví bude vnímat rovněž jako součást prostředí hodnou ochrany.
(Poznámka: Koreferát k vystoupením na semináři redakčně upravil Karel Merhaut, LEA)