Týdeník Veřejná správa


Příloha

Ing. Břetislav Koč

Slunce pro památky

Vyšlo v čísle 18/2006

Historické objekty a solární energetika

Využívání obnovitelných zdrojů energie s sebou přináší některé nové otázky a problémy, které se netýkají jen ryze technické problematiky konverze větrné či sluneční energie. V případě větrné energie je to především vztah větrných elektráren ke “krajinnému rázu” a v případě solárních kolektorů pro konverzi sluneční energie na tepelnou nebo elektrickou energii jde o názory na možnost instalace těchto zařízení na střechách historických objektů, případně v celých památkově chráněných městských zónách. Organizátoři Solární ligy a poté i Občanské sdružení Selské baroko Holašovice uspořádali koncem roku 2005 v Českých Budějovicích a následně i ve známých jihočeských Holašovicích diskusní semináře k této problematice, podpořené grantem EU.

Organizátoři Solární ligy se během mapování instalací slunečních kolektorů – ať už kapalinových (pro ohřev teplé užitkové vody nebo pro podporu vytápění), nebo fotovoltaických (pro přímou přeměnu slunečního záření v elektrickou energii) - setkali s případy konfliktu při umísťování těchto zařízení na některé jednotlivé historické objekty nebo v celých plošně chráněných zónách městské nebo i vesnické zástavby. Pokud by měl striktně platit názor části odborných pracovníků či referentů památkové péče na úřadech, že symbióza moderních a ekologických zařízení, využívajících alternativních zdrojů energie, s historickými objekty není absolutně možná, znamenalo by to pro majitele dotčených objektů další omezení při využívání a obhospodařování vlastního majetku. Solární technika se totiž – zejména v případě kapalinových kolektorů – stává s rostoucími cenami klasických energií (elektřina, plyn) i ekonomicky zdůvodněnou alternativou především pro náhradu nebo podporu ohřevu vody klasickými způsoby.

Střechy jsou pro kolektory nejvýhodnější

Pro instalaci solárních kolektorů (bez rozlišení zda jde o zařízení kapalinová nebo fotovoltaická) je totiž nejvýhodnější jejich montáž na střechy objektů orientované vhodným způsobem, u nás především jižně, případně jihovýchodně až jihozápadně a se sklonem kolem 45 stupňů, a v případě plochých střech pak na pomocné konstrukce, které optimální sklon zajišťují.

Montáž solárních kolektorů na střechy je převažující a mnohdy jedinou možnou variantou pro jejich umístění.

Solární kolektory jsou tvořeny plochými panely s plochou kolem 1 – 2 m2, které jsou při větších instalacích zapojovány do sérií několika kusů pro dosažení větších energetických zisků. Povrch fotovoltaických panelů je lesklý, převážně kovově modrý, zblízka je strukturován na jednotlivé plošky křemíkových fotočlánků a jejich skupin. Kapalinové panely mají pod skleněnou plochou uvnitř rámu umístěny různě uspořádané matně černé plochy s integrovanými trubkami, které pohlcují sluneční záření a mění je na teplo předávané cirkulující kapalině. Dalším vybavením těchto instalací jsou elektrické vodiče v případě zařízení fotovoltaických a trubky s armaturami, spojující panely kapalinové. Tyto elementy však je možné instalovat pod střešní krytinu, takže nejsou viditelné (a tudíž konfliktní).

Kolektory se památkářům nelíbí

Oč své negativní stanovisko památkáři opírají? Je to především změna vizuálního vjemu, protože kolektory jsou na střeše více či méně patrné při běžném pohledu na objekt. Poněkud absurdní je však názor, že tyto instalace narušují pohled na objekt z ptačí perspektivy, tedy z letadla. Domnívám se, že tento argument je poněkud “za vlasy přitažený”. Je snad pohled z ptačí perspektivy běžným lidským pohledem? Stejně tak diskutabilní a jen problematicky měřitelný je další uváděný dopad, že instalace těchto zařízení na střechy historických objektů nebo na střechy domů v památkově chráněných zónách měst odlákají od památek turisty.

V praxi je navíc jen omezeně udržitelná taková péče o památku nebo její část, která používá výhradně materiálů a postupů, použitých při jejím vzniku. Při striktním dodržování tohoto požadavku by totiž leckterý vášnivě obhajovaný historický objekt dávno neměl právě střechu. Instalace solárních technologií je prováděna většinou společně s opravou či výměnou střešní krytiny a pokud zpravidla nejde o nejvýznačnější památky ve vlastnictví státu, děje se tak převážně materiály a postupy ne zcela (nebo i zcela) neidentickými s původním stavem.

Kompromisy

Součástí projektu “Holašovice a ekologie”, který byl realizován za finanční pomoci Evropské unie, bylo uspořádání diskusního semináře a praktická montáž solárního systému na objekt v Holašovicích. Po vleklých úvodních jednáních s památkáři, kdy byla zamítnuta montáž v centrální části Holašovic (v návrhu byly dva objekty – místní hospoda a infocentrum) byla provedena montáž na objekt na okraji obce. Jde o venkovský objekt, odkud ani nevede žádná běžně používaná cesta do obce, asi 500 metrů od proslulé návsi. Instalace je viditelná jen z polí a po odmítavém postoji památkářů k instalaci na střechu byl na základě jejich doporučení solární systém instalován na lehkou šikmou konstrukci na zahradu u domu. Půdorys této instalace nepřevyšuje 10 m2.

Zatímco někde památkáři striktně solární techniku odmítají, bylo jinde nalezeno kompromisní řešení, ovšem za cenu snížení výkonu a účinnosti zařízení, odhadem o 10 – 20 %. Šlo například o velkoplošné instalace fotovoltaického systému na objektu Masarykovy univerzity v Brně a o teplovodní systém na budově Arcibiskupského gymnázia v Praze. Obě zařízení byla postavena s finanční podporou Státního fondu životního prostředí a snížení účinnosti celé instalace v podstatě znamená, že příslušné procento veřejných prostředků, odpovídající jejich sníženému výkonu, bylo vynaloženo zbytečně… Kdo ale nahradí sníženou účinnost zařízení soukromému investorovi, pokud by podobným způsobem byl nucen ke změně sklonu či k jiné úpravě a přizpůsobení vlastního zařízení názoru památkářů?

Příklady ze zahraničí

Ne všude v Evropě mají památkáři tak výrazně a jednoznačně negativní stanovisko ke koexistenci soudobých technických řešení energetiky objektů s jejich historickou podstatou, jako je tomu u nás. Příklady instalací solárních zařízení na střechách převážně církevních objektů (ale například i na střeše historicky neméně cenné budovy Říšského sněmu v Berlíně) představila při obou jihočeských seminářích Jitka Feit z Univerzity v Bamberku (SRN). Svou přednášku doplnila desítkami záběrů různých aplikací zejména velkoplošných fotovoltaických zařízení na historických a církevních objektech. Systém solárních kolektorů na budově Říšského sněmu v Berlíně má celkovou plochu 296 m2 a instalovaný výkon 529 kWh. Řada dalších unikátních velkoplošných instalací je na střechách německých kostelů. V Německu dokonce probíhá akce “solární církevní střechy”, na nákladech se svými vklady podílejí občané, systémy jsou vybaveny i veřejně viditelným monitoringem výkonu a energetických zisků zařízení.

Různé názory i praxe

O nejednotnosti názoru památkářů na možnost či nemožnost soužití moderních technologií s památkovými objekty svědčí například to, že v areálu Pražského hradu, tedy v naší bezkonkurenční památce číslo jedna, bylo možné postavit na místě historické oranžérie supermoderní, až futuristický sto metrů dlouhý skleník s vnější konstrukcí z nerezu. To rozhodně nebyla oprava ve stylu “původní podoba, původní materiál a technologie”. Na dotaz, zda si obyvatel Holašovic může na své zahradě, kam není z pověstné holašovické návsi vidět, postavit svůj malý skleník či fóliovník, jsem v Holašovicích dostal vyhýbavou a neurčitou odpověď s jedinou jistotou - že o tom bude muset majitel nemovitosti s památkáři “jednat”. Kdo se však projde návsí v Holašovicích, musel by být slepý, aby neviděl přímo v jádru této památkově chráněné obce stavby a zařízení, která mají k památkovému charakteru lokality hodně daleko: chátrající a zjevně již dlouho nepoužívanou obecní (nebo snad ještě družstevní?) vozovou váhu, “stylové” plastové budky napevno instalovaných toalet, nebo jen zdánlivý detail, ale mnohem vyzývavěji trčící k obloze, než jakýkoliv solární systém – rezivějící obstarožní ampliony obecního rozhlasu.

V jižních Čechách přitom existuje již několik staletí i nepřehlédnutelný opačný precedens v podobě Chráněné krajinné oblasti a biosférické rezervace Třeboňsko, jejíž tvář, dnes dávaná za vzor kulturní krajiny, je geniálním dílem Jakuba Krčína, které by podle současného výkladu legislativy nebylo pravděpodobně možné realizovat. Pochybuji také, že by v současnosti bylo možné postavit tak unikátní architektonické dílo, jakým je hotel a televizní věž na Ještědu, vyhlášené nyní za národní kulturní památku. Dovedu si živě představit současné střety projektantů a investorů takových staveb s názorem památkářů a také vášnivý (a hlavně mediálně vděčný) odpor některých fundamentalisticky orientovaných aktivistů a jejich účelových sdružení, který by záměr takových staveb v současnosti provázely.

Svědčí to mimo jiné o naléhavé, leč stále odkládané, novelizaci přežívající legislativy, která připouští možnosti jejího různého subjektivního, leč v důsledcích závazného výkladu (mám na mysli dlouhodobě v legislativním procesu zamrzající a odkládaný památkový zákon a také výklad pojmu “kulturní krajina” ze zákona 114 o ochraně přírody). Památkáři by měli uvážit celou filozofii problematiky ochrany památek a posunout se od převažujícího (možná nejpohodlnějšího?) konzervativního postoje a výkladu paragrafů k reálnému pohledu na možná řešení. Zákon by také měl jednoznačně definovat povinnost státu, pokud nějakým způsobem omezí plnohodnotné užívání soukromého vlastnictví, nahradit vlastníkovi újmu, která mu tím vznikne. Druhým východiskem by pak byla jen stoprocentní konzervace objektů ve vlastnictví státu do podoby mrtvých skanzenů.

(Poznámka: Za obsah a závěry prezentované na semináři je výhradně odpovědné Občanské sdružení Selské baroko Holašovice a nelze je v žádném případě považovat za názor Evropské unie.)