Týdeník Veřejná správa

Rozhovor

s Mgr. Tomášem Hájkem, Dr.,
generálním ředitelem Národního památkového ústavu

Památkový zákon je v nedohlednu…

Vyšlo v čísle 18/2006
Mgr. Tomáš Hájek

Generálního ředitele Národního památkového ústavu, Mgr. Tomáše Hájka jsme se zeptali nejen na stav a výhledy této základní legislativní normy, vztahující se k problematice památkové péče, ale i na problémy s výkladem a aplikací dosud platného zákona i na konkrétní situace, které přináší ve vztahu k památkám a v péči o ně doba.

Jaký je, pane řediteli, aktuální stav, případně perspektiva, tzv. památkového zákona?

V šuplících jsou desítky a desítky různých podob památkového zákona, jak by případně mohl vypadat. Problém je v tom, že neexistuje odborně politická aliance, která by zákon nejen napsala, ale i prosadila. Nedovedu si představit jiný typ aliance, než alianci odborníků z centra odborníků z krajských samospráv, potažmo krajů. Ale protože dohoda mezi kraji a centrem nejenom o památkové péči, ale o celkovém rozdělení kompetencí, je stále v nedohlednu, dle mého soudu je v nedohlednu i památkový zákon. Osobně se snažím co nejvíc zintenzívnit vztahy s krajskými samosprávami tak, abych vyšel tomuto procesu vstříc.

Jak hodnotíte doposud převládající (a zákonem či jeho výkladem preferovanou?) současnou filozofii přístupu k péči o památky a v čem se tento přístup již ”přežil”?

Já si myslím, že současná filozofie památkové péče setrvává v určitých kánonech takřka sto let starých, které samozřejmě v jistém ohledu platí dál, ale památková péče jako skoro žádná jiná disciplína vyvěrá z ducha doby a my máme dnes jinou dobu – dobu globalizace, která se stupňuje. Jakoby s tím vůbec soudobá teorie památkové péče nepočítala a žije ve stereotypech, které odrazují všechny, kdo se zamýšlejí nad časem a jeho rolí v našich životech.

Cítíte, že se lidé občas ”živočišného druhu” jménem památkář při svých aktivitách, zejména pokud jde o stavby, rekonstrukce a modernizace, obávají? Co může památková péče udělat pro zlepšení svého image?

”Umělohmotné WC na holašovické návsi… Je to klasická a nevkusná daň globálnímu turismu, s tím se ale musí počítat. Být na seznamu UNESCO znamená totiž být globálním turistickým cílem. Nicméně dřevěné záchodky se zanedbanou hygienickou úrovní si tam nedovedu představit,” konstatoval nad touto fotografií generální ředitel Národního památkového ústavu Tomáš Hájek.
Myslím si, že funkce památkáře má v podstatě ve společnosti omezený statut a ten si někteří kolegové kompenzují vrchnostenským přístupem ke svým klientům. V jiných zemích, například v Německu, památkáři opravdu ctí památkové hodnoty a přitom jsou vyhledávanými partnery pro obnovu památkově hodnotných objektů. Pro mě je památková péče výrazem určité pokory vůči soudu času a proto i památková péče musí být pokorná. Mnoho mých kolegů v památkové péči takových je.

Památky mají různé vlastníky - stát, obce, soukromé vlastníky. Zájmy a finanční možnosti soukromých vlastníků a občas i obcí nejsou se zájmy památkové ochrany vždy zcela v souladu. Je v možnostech legislativy, jejího výkladu a reálné praxe oboustranně tyto střety zájmů otupit?

Je jediný skutečný lék a to jsou finanční příspěvky státu, krajů a obcí na obnovu kulturních památek. Jenom bič nestačí, když se používá hodně, tak vám ho dříve nebo později někdo vytrhne z ruky.

V současnosti nemá vlastník památky právní nárok na vícenáklady, případně pravidelný příspěvek nebo možnost odpisu z daní, které by usnadnily takovou péči o objekt, jež by umožnila jeho další aktivní využívání a současně byla v souladu s požadavky památkové péče. Jaké vidíte řešení?

Stát může mít právě takovou památkovou péči, na jakou má peníze. Odkazuji na prvorepublikovou praxi, kdy Zdeněk Wirth intenzivně prosazoval finanční nástroje jako motivaci pro vlastníky kulturních památek, aby se ke svým objektům chovali opravdu kulturně. V tomto smyslu spíše věřím krajům, než státu.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 18/2006.