Konzultace
V naší zemi je řada krásných historických měst a památek. Vznikaly v určité době, s určitým záměrem a s určitou funkcí. Jak se měnil život společnosti, měnily se i požadavky na stavby. Z uzavřených nedobytných hradů se stávala příjemnější místa, z malých středověkých náměstí vznikaly otevřené prostory zvoucí k odpočinku a relaxaci. Se změnou stylu života se měnily i základní požadavky společnosti na prostředí. Dnes je již obecně přijímáno, že nedílnou součástí společnosti jsou děti, těhotné ženy, rodiče s kočárky, lidé s pohybovým omezením (využívající vozík nebo berle, a to jak dočasně tak i trvale), lidé se smyslovým a mentálním omezením nebo třeba stále rostoucí skupina seniorů. Tato skupina se strohou technickou řečí nazývá “osoby s omezenou schopností pohybu a orientace” a udává se, že tvoří zhruba třicet procent populace v České republice. Speciální požadavky této poměrně početné skupiny obyvatel na přístupnost staveb a veřejných ploch jsou již dlouhou dobu zakotveny v stavební legislativě (druhou stránkou je však její aplikace v praxi).
Úřední řeč předpisů
Základními právními předpisy v této oblasti jsou:
Příslušná ustanovení vyhlášky č. 369/2001 Sb. se použijí též při provádění udržovacích prací, změn staveb, změn v užívání staveb, pokud to závažné důvody nevylučují (§ 1 (2) vyhl. Č. 369/2001 Sb.). V tomto případě je třeba navrhnout jiné vhodné řešení, kterým musí být dosaženo sledovaného účelu (tj. přístupnosti pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace – viz § 138a (2) stavebního zákona). V souvislosti s uvedením závažných důvodů, pro které nelze naplnit požadavky vyhlášky č. 369/2001 Sb., je nutné zdůraznit ustanovení § 18 odst. 1a) bodu 1 vyhlášky č. 132/1998 MMR, kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, že uvedené důvody musí být jednoznačně specifikovány, aby bylo možné je kdykoliv objektivně vyhodnocovat.
U staveb, které jsou kulturními památkami, se ustanovení vyhlášky č. 369/2001 Sb. použijí s ohledem na zájmy státní památkové péče. Tuto situaci řeší § 1 odst. (3) vyhlášky č. 369/2001 Sb.: “U staveb, které jsou kulturními památkami, se ustanovení vyhlášky použijí s ohledem na zájmy státní památkové péče.”
V tomto paragrafu je dále odkaz na § 14 odst.(3) zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči:
“V závazném stanovisku podle odstavců 1 a 2 se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné, a stanoví se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru.”
Situace tedy obecně vypadá tak, že stavební úřad dostane k zamýšlenému projektu na stůl stanoviska dotčených orgánů (kam v případě rekonstrukce či opravy kulturních památek spadá i vyjádření státní památkové péče), v některých případech i vyjádření konzultanta pro bezbariérové prostředí (ale těch je u nás málo a jejich stanoviska – na rozdíl od ostatních - nejsou pro stavební úřad závazná). Další průběh jednání se řídí správním řádem a stavební legislativou. V celém procesu však není čas a prostor na to, aby se pracovníci hájící zájmy státní památkové péče a konzultanti pro bezbariérové prostředí sešli u jednoho stolu a zkusili najít společné řešení. Ani jedna strana neví, co je pro druhou stranu zásadní a nepřekročitelná hranice a kde by bylo možné udělat drobný ústupek. Lze soudit, že pracovníci hájící zájmy státní památkové péče nejsou (a ani nemohou být) informováni o nových možnostech řešení při zpřístupňování objektů, o zajímavých příkladech u nás i v zahraničí – to vše by jim konzultanti mohli nabídnout.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 23/2006.