Týdeník Veřejná správa


Příloha

Tomáš Vích

Živé město, urbanismus a citlivost, aneb co je to revitalizace

Vyšlo v čísle 26/2006

Urbanismus - nauka o stavbě lidských sídel, činnost, která se po uplynulém období socialistického plánování dostala u nás na černou listinu. Většině lidí se v souvislosti s urbanismem vybaví nepatřičná panelová sídliště na okrajích i v centrech měst, nákupní střediska obklopená parkovišti, mimoúrovňové křižovatky, pole zastavěná lacinými domky, business centra, multikina, rozlehlé průmyslové areály, jednotvárná pravoúhlá síť ulic, oddělené zóny obchodu, rekreace, bydlení a výroby. Lidé uvízlí v dopravních zácpách. To ale opravdu urbanismus není! Už ne. Architektura ve dvacátém století věrně zrcadlila vývoj společnosti a myšlení. Pád tradic a víra v technický pokrok se odrazily v textech apoštolů nového stylu –funkcionalismu. Adolf Loos přišel s tím, že ornament je zločin (1908) a Ludvig Mies van der Rohe o něco později vyhlásil heslo “less is more” (méně je více). K zakladatelům logického schematismu patřil ve dvacátých letech Le Corbusier, úzce spolupracující se sovětskými konstruktivisty. Podél železnice vzniká výrobní pásmo, to je odděleno zeleným pásmem od pásma obytného, od parku a volné krajiny. Miljutinova kniha Socgorod vyšla v roce 1931 rovněž v češtině. Anihilace duchovní podstaty města je zde neuvěřitelná. Z města se stává soubor ubikací pro pracovní sílu v továrnách. Z utopického ideálu o volnosti a svobodě, o oddělení práce, bydlení, rekreace, služeb, administrativy, z opomenutí lidské celistvosti se stala

noční můra moderního velkoměsta. Dokonalým příkladem je velké americké sídlo: se svým “city” s mrakodrapy plnými kanceláří a s nekonečnými předměstími přízemních domků z dřevoštěpky a skelné vaty. Lze se domnívat, že právě zrušení (případně neexistence) plnohodnotného centra měst v USA, v zemi, “kde ulice nemají jména” a vytvářejí nekonečnou síť táhnoucí se od obzoru k obzoru, má za důsledek známou nezakotvenost a migraci obyvatelstva z jednoho pobřeží na druhé a zpět. V reakci na modernu vznikly také imperiální, fašistický a stalinský styl architektury. Normální lidská měřítka a s nimi spojené morální hodnoty byly odsunuty na druhou kolej.

Méně je nuda

Rovněž v mnoha městech našeho kontinentu vznikla po válce obdoba americké “city”, administrativní zóna, kde po šesté hodině večerní vyhasne život. V zemích západní Evropy si z toho městští urbanisté začali postupně brát ponaučení. Uvědomili si, že město je živý organismus, který vyžaduje celkový koncepční přístup spočívající v provázanosti bydlení, práce, zábavy a odpočinku, dodržování lidského měřítka docházkových vzdáleností a reflektující reprezentační funkce architektury, vyjadřující světonázor a víru v zítřek stejně jako sepětí se staletým vývojem města.

K podstatnému přehodnocování došlo v šedesátých letech. Moderna byla prohlášena za mrtvou a americký architekt Robert Venturi přišel s heslem “less is bore” (méně je nuda), vědomě parafrázujícím zmíněný van der Roheho postulát. Postmoderna se vyznačovala hravým respektem k historickým slohům, k antice, návratem k domovním blokům s ulicemi a dvory, k multifunkční smíšené zástavbě. Architekt Léon Krier (* 1946, Lucembursko) svými idylickými obrázky návrhů měst znovu nalezl to, co se již zdálo navždy ztraceno – lidské sídlo jako fenomén s vlastním životem a zákonitostmi. Rekonstruované město je vnímáno jako sui generis umělecké a etické dílo.

Urbanismus a architektura jsou zobrazenou ontologií světa. Díky obrodné postmoderní vlně byl znovu nalezen duch města a smysl náměstí, bulváru, stavění bloků individuálních činžovních domů s klidnými vnitrobloky a zelení. Architekti berou v úvahu možnost regulovat výšku zástavby, ve hře se ocitá plánování geniální kompozice města jako stavby nové Atlantidy. Objevil se termín “revitalizace”, neboli “znovuoživení”, vyprázdněných a zdevastovaných historických center měst.

Boření bariér a scelování

Navrhování směrem zevnitř ven, stejně jako zevně dovnitř, vytváří nutná napětí, která pomáhají dělat architekturu. Robert Venturi, 1966

Pro zdravý rozvoj sídel, měst a obcí je třeba, aby bylo zvykem budovat město jako celek, zbořit umělé bariéry a provést jejich scelení. Představte si domy s podzemními garážemi, obchody, kancelářemi a byty s terasami na střechách. V docházkové vzdálenosti jsou parky, nábřeží, divadla, kavárny, kluby, kina, školy, hřiště a sportoviště. Na náměstích mají samozřejmé místo radnice, kostely, pošty, banky, nejlepší obchody, hotely i tržiště. Je to ideální prostor k uplatnění prvků přímé demokracie: lze v něm konat shromáždění lidu a městské slavnosti. O víkendu je možné snadno vyjíždět do přírody, vydat se na návštěvy nebo užívat volna v urbánním exteriéru vstřícném k lidským potřebám. Pro lidi bez aut je dostupná městská hromadná doprava, cyklostezky. Příměstské vlaky jsou plně provázány s metrem a jezdí v pravidelných krátkých intervalech. Mimoúrovňové křižovatky a dopravní tepny se odstěhovaly pod zem a nezabírají tak nejcennější plochy ve městě. Domy jsou prosvětlené, s balkóny a terasami, v příjemných přirozených barvách a materiálech, mají své obyvatele, těšící se ze sousedství, tradice a atmosféry. Proč to stále zní jako signály ze vzdálené budoucnosti?

Podmínky pro zdravý růst města

Významné budovy

Co znamenají pro Paříž Eifellova věž a pro New York Brooklynský most, tím je Praze panoráma Hradčan a městu Telči renesanční náměstí. Dominanty se stávají v našem podvědomí jakousi ikonkou, která spontánně naskočí vždy ve spojitosti s konkrétním sídlem. Kdykoli přijede člověk do pro něho nového města, jde se většinou podívat nejprve na nejrůznější atrakce, které městu dávají buď duchovní smysl a přesah, nebo nezaměnitelnou atmosféru. Jsou jimi jak historické památky (kostely, zámky, radnice, muzea), technické zajímavosti (mosty, přístavy, průplavy), tak místa přitahující pozornost svou nabídkou a ruchem (tržiště, kavárny, obchody, parky, fontány). Dominanty v návštěvníkově výběru zcela jasně vedou. Významné budovy jsou jednotlivými korálky na šňůrách ulic a náměstí. Vnímána je jak jejich funkce, tak architektonický sloh. Jsou vlastně klíčovými pojmy řeči, kterou k nám město promlouvá.

Živé centrum

Sebevíce honosné centrum, plné nádherných a vznešených budov s impozantními průčelími, nenabude své skutečné krásy, pokud nejsou jednotlivé stavby seskupeny na logickém půdorysu. Ten umožňuje, aby si vzájemně nepřekážely, naopak se vhodně doplňovaly a vytvářely neopakovatelná seskupení, překvapující návštěvníky přehlednou jednoduchostí, jinde zas romantickým tajemnem nebo propracovanou kompozicí volných prostorů a budov. V centru musí žít i bydlet stálí obyvatelé milující a chránící svůj domov před nájezdy turistů i zaměstnanců zde sídlících firem. Jedině stálí obyvatelé jsou schopni vetknout místu skutečného genia loci, neopakovatelnou a nepojmenovatelnou atmosféru, závislou daleko spíše na místní mentalitě, zvycích a třeba i originální mimice a nářečí. Skupinky zahraničních turistů, pročesávající s bedekry v ruce systematicky ulice, městu charakter rozhodně nepřidají. Školy, obchody, dostatek hřišť, parků a cyklostezek i míst pro relaxaci. Záchytná parkoviště, fungující městská hromadná doprava. Náměstí i náměstíčka, bulváry s podloubími, pasáže navazující na užší ulice. To vše vytváří plnohodnotné inteligentní urbanizované prostředí. Teprve tak vypadá skutečné město.

Pravidla

Pomalý řízený růst a závazný územní plán jsou nezbytné, aby nedocházelo k chaotickému, nekontrolovatelnému rozvoji sídelního celku. Z mnoha zkušeností je patrné, že rychlý růst s sebou vždycky přináší problémy, i v případě, kdy se obě strany snaží dohodnout. Po letech experimentování s novousedlíky zvolily některé menší a střední obce v Rakousku a Německu zásadu, že je možné postavit jen dva nové domy ročně. Tím je do určité míry zajištěno, že většina obce snadněji asimiluje novousedlíky a ti se začlení do jejího chodu. Živelně vyrostlá, neregulovaná předměstí (suburbie) jsou všude ve světě zdrojem potíží. I tak liberální země jako jsou Spojené státy se vracejí k základním principům územního plánování, zejména na úrovni regionů. U nás se důležitá rozhodnutí často odehrávají až na úrovni plánů obcí a v důsledku toho není řada místních samospráv usměrněna k mírnějším, reálnějším odhadům zástavby. Skutečný územní plán nepodléhá momentálním výkyvům nabídky a poptávky. Jeho principy jsou jasně dlouhodobě definované stejně jako obrys a funkce zastavěných a nezastavěných ploch. Volná krajina není místem pro expanzi již tak rozbředlého města.

Změny ve využití některých částí území

Nezastavěná místa ve městě a revitalizace průmyslových zón (brownfields) jsou výzvou pro novou multifunkční zástavbu. Tovární haly a sklady mohou být přestavěny na byty, obchody a kanceláře, průmyslové zóny lze originálně přetvářet na centra pro zábavu a rekreaci. Změny ve struktuře průmyslové výroby a stále zřetelnější směřování ke společnosti, v níž má sektor služeb téměř rozhodující roli, způsobují, že se na okrajích měst uvolňují rozlehlé průmyslové a skladové areály staré několik desítek let. Mají výhodnou polohu pro dopravní obslužnost a napojení na inženýrské sítě. Navíc - postindustriálního člověka přitahuje kouzlo verneovské doby plné dynamické síly ohromných obráběcích strojů a jeřábových drah, těžních věží a sil. Z někdejších předměstí a doků, postupně obemknutých rozrůstajícími se městy a dnes již plně integrovaných do jejich organismu, vznikaly v Evropě i v Americe v posledních dvou desetiletích luxusnější obytné čtvrti s prostornými i víceúrovňovými byty - lofty, vestavěnými v bývalých výrobních halách či vytvořenými jejich novým přepatrováním. Ukázalo se, že s trochou důvtipu je možno staré, leč staticky stále vyhovující objekty revitalizovat na komplexní městské části s veškerou obchodní, kulturní, sociální a výrobní vybaveností. Na rozdíl od předměstí stavěných na zelené louce mají punc osobitosti, tradice a historické zkušenosti. Pokud k tomu připočteme ještě úsporu zemědělské půdy a ponechání volné krajiny pro další generace, je navzdory vyšším stavebním nákladům a vyšším nárokům na projektanty a stavebníky zřejmé jedinečné kouzlo tohoto řešení.

Doprava

Největším problémem většiny evropských měst je doprava na rostoucí vzdálenosti, nezbytná, ale zároveň obtěžující. Situace se řeší především ochranou zastavěných území pomocí obchvatů, záchytných parkovišť, rozšiřováním komunikací, stavbou tunelů a vybíráním mýtného. Přijímaná opatření se týkají výlučně automobilové dopravy. Při prozíravějších úvahách o budoucnosti vystupuje do popředí integrovaná (zejména vlaková) doprava umožňující snadnou a pravidelnou dostupnost z okrajových částí města. V nadcházejících 10-15 letech je potřeba podpořit nový rozvoj železniční dopravy například formou příměstských a meziměstských rychlovlaků jako je tomu ve Francii, Japonsku nebo v Anglii. Dnes se často tvrdí, že železniční doprava je zastaralá, přitom však jde ve skutečnosti spíše o snahu omezit ji jako nebezpečného konkurenta. Vzhledem k prokazatelným střetům individuální a těžké nákladové dopravy bude železnice představovat významné spojení v budoucnosti. Je proto důležité, aby sídla zachovala dobrou dostupnost nádraží v centrech měst a zodpovědně je regenerovala.

Proměny center českých měst

Řekněme, že za posledních patnáct let se centra českých měst změnila i nezměnila. Vesměs se dočkaly zasloužených oprav padající fasády domů, jejich přízemí rozkvetla množstvím obchodů, kaváren a restaurací. Osvícená zastupitelstva prosadila investice do nové dlažby náměstí. Banky, které odjakživa hledí na to, aby byly v organismu města dobře viditelné, si vybudovaly ne vždy vkusné a mnohdy již architektonicky zastaralé pobočky. Centra historických měst přitahují rostoucí počet turistů, kteří v některých partiích převažují nad obyvateli. Pro kvalitu života ve městě je to přítěží. Honba za finančním ziskem z turistického ruchu vytlačuje přemrštěnými cenami vlastní obyvatele do méně atraktivních částí. Lze jen doufat, že se české ceny spolu s příjmy občanů co nejdříve dostanou na úroveň srovnatelnou s našimi nejbližšími sousedy.

Módní obří supermarkety a nová centra na okrajích měst, stejně jako kobercová zástavba rodinných domků na přilehlé zemědělské půdě odčerpávají přirozenou vitalitu historického centra daného spádového území, dochází k desurbanizaci – rozpliznutí, zkašovatění a město stejně jako krajina se tím kvapem zabíjí. Útěkem střední vrstvy obyvatel z města za “pohodlím” rodinných domků se brzdí oprava jinak kvalitních bytů v historických budovách, stejně jako zakládání parků, škol, školek, hřišť, cyklostezek, protihlukových opatření a vůbec investic podporujících růst kvality života ve městě.

Při posledním sčítání lidu napočítal Český statistický úřad téměř 4,4 milionu bytů. Do tohoto počtu nejsou zahrnuty chaty a často ani takzvané druhé bydlení, chalupy. Přesto připadlo na 1000 obyvatel 427 bytů, což je více než ve vyspělých evropských státech. Na jeden byt připadají v průměru 2,3 obyvatele. Ještě větší počet bytů na 1000 obyvatel mají překvapivě Španělsko, Portugalsko a Řecko. Důvodů je zřejmě několik: lidé mají víc bytů, protože je schraňují pro děti a legálně či načerno je pronajímají, ve středozemní oblasti pravděpodobně hlavně jako letní byty pro cizince. U nás (ve městech) také zejména pro cizince a studenty vysokých i středních škol, v určitých regionech pro zahraniční i tuzemské dělníky. Skutečná deregulace nájemného se vší pravděpodobností udělá konec současnému kvapnému stavění.

Pokud vím, stalo se příjemným místem (s přimhouřeným okem) pro své obyvatele centrum Tábora a krásně zrekonstruované Slavonice. Naopak, s betonovými monstry na náměstích (například v Jihlavě či ve Znojmě) potýkání teprve přijde.

Co se týče obecních investic, centra měst se prakticky nezměnila. Nová muzea, galerie, knihovny, koncertní sály, radnice, kostely, divadla, jsou zatím stále bílými vránami. Ulice by měly být plné krásných udržovaných vzrostlých a letitých stromů, které vrhají v létě blahodárný stín, jsou hnízdištěm pro ptáky a odpočinkem pro oko při pohledu z okna. Naopak úsměvná je snaha vytvořit z náměstí, míst ke shromáždění lidu a k svátečním trhům, parky. Není snad příkladem takového omylu pražské Karlovo náměstí, které by se správně mělo jmenovat Karlovy sady?

Vize a inspirace

Prostor má moc a udržuje ducha, neboť z toho, čím by prostor chtěl být, se architektovi může zjevit to, co mu není známé.

Louis I. Kahn, 1964

V městském prostoru Prahy zůstávají po desetiletí otevřené výzvy pro architekty. Pojďme se na některé podívat podrobněji. K hledání náplně využití vybízí monumentální památník na Vítkově. V jeho okolí se začalo s obnovou parku, který byl po léta ve špatném stavu. Jde o výjimečný prostor s panoramatickými výhledy, klidné místo pro meditaci a odpočinek. Překročit začarovaný kruh budoucnosti komunisty znesvěceného památníku je možné podle mne jen rázným činem: využít jej zároveň jako veřejné turecké lázně s venkovním bazénem pro celoroční koupání. Lákavá je představa zimní koupele ve vyhřívaném bazénu s krásným výhledem na Prahu a zvýšená návštěvnost památníku by pomohla znovu nalézt jeho “ztracenou” hrdost. Současný stav, kdy se v památníku prolínají příležitostné estrády s pietním místem padlých bojovníků, se jeví jako značně nekoncepční. To, že památník nese stále znaky Gottwaldova mauzolea, je krutým zrcadlem neschopnosti zbavit se totalitní minulosti. Podobně snahy některých historiků zakonzervovat socialistickou etapu ve výzdobě tohoto pietního místa ho bohužel diskvalifikují z jeho skutečné funkce nebo funkcí navzájem se vhodně doplňujících. Je chvályhodné, že bylo rozhodnuto o stavbě nové Národní knihovny a dokonce byla vypsána mezinárodní architektonická soutěž. Zastáncům revitalizace však připadne poněkud zvláštní, že se počítá s umístěním budovy na Letenské pláni. Je to jedno z posledních skutečně velkých volných parkových a rekreačních území uvnitř metropole. Ke všemu má být ještě “obohaceno” o výjezd z tunelu městského dopravního okruhu a nově snad dokonce i o nový národní fotbalový stadión. Pražská Sazka aréna je přitom zřetelným příkladem destruktivního dopadu velké stavby na široké okolí a měla by vést k velmi obezřetnému zacházení s prostorem Letenské pláně. Domnívám se, že ideálně se pro Národní knihovnu nabízí volné místo přímo na ploše Vítězného náměstí v Dejvicích, v těsné blízkosti vysokých škol a metra. Knihovna by sloužila zároveň k zakrytí rušné křižovatky jako hluková bariéra a jako “point de vue” by se stala těžištěm jinak vzdušných a zelených Dejvic.

Nesmyslná rozlehlost náměstí-křižovatky (200 x 200 metrů), by získala měřítko a význam. Nemluvě o tom, že přejít v zimním období tuto prázdnou návětrnou plochu vůbec není příjemný zážitek. Je také nelogické, aby na dosud nezastavěné ploše náměstí směrem k vysokým školám vyrostlo obchodní centrum. Uzavřela by se tím možnost soustředit sem v budoucnu budovy pro další vysoké školy, jež jsou jinak rozmístěny po celé Praze. Stávající prostorová roztříštěnost jednotlivých míst výuky nutí studenty k neustálému přejíždění z místa na místo. Skutečnou urbanistickou lahůdkou je stoletá tradice soutěže na dostavbu budovy radnice na Staroměstském náměstí. Vytvoření “jádra” radničního bloku v srdci Prahy a zacelení rány po druhé světové válce, při zachování volné plochy pro shromažďování lidí v těsné zástavbě Starého Města je něco, co magistrát Pražanům minimálně posledních padesát let vyloženě dluží. Stávající sadová úprava na místě bývalé radnice působí i po letech provizorním dojmem. Významným přidruženým efektem uskutečněné dostavby radnice by byl zejména faktický pocit, že primátor a útvar rozvoje hlavního města Prahy včetně památkové péče a všech městských částí vědí a mají jasno, co, kdy a jak se v Praze bude stavět. A že se tím znovu zahajuje šťastné a osvícené období utváření zdravého města, srovnatelné významem s dobou, v níž Karel IV. s Petrem Parléřem zakládali Nové město, Karolinum, Karlův most a chrám sv. Víta a inspirovali se tehdy svatým městem Jeruzalémem.

Do rámečku:

Ing.arch. Tomáš Vích (*1967, Praha), absolvoval v letech 1985-1991 Fakultu architektury ČVUT Praha. Studium zakončil diplomním projektem v atelieru Prof.Ing.akad.arch. Aleny Šrámkové. V letech 1992–1994 pracoval v ateliéru Ing.arch. Michala Sborwitze na studiích pro Pražský Hrad a na rekonstrukci Muzea umění Olomouc, která byla v roce 2000 oceněna jako stavba desetiletí Olomoucka. Ve vlastním atelieru AA VÍCH se od roku 1995 specializuje na tvorbu přirozené organické architektury volně inspirované českou meziválečnou tradicí a poetismem. Realizuje zakázky rekonstrukcí, novostaveb a interiérů rodinných domů a vil, půdních vestaveb, ale i divadla, administrativní budovy, penzionu, fitness centra, garáží a účastní se soutěží na významné budovy.