Téma
Letos uplyne 140 let od bitvy u Hradce Králové, která v podstatě rozhodla o výsledku rakousko-pruské války. Porážka, kterou Rakousko v této bitvě a následně pak v celé válce utrpělo, předznamenala politickou krizi v rakouské říši, do jejíhož zániku ovšem tehdy ještě zbývalo téměř padesát let. Královéhradeckou bitvu, v níž šlo o vliv v severněji situovaném německém regionu, svedla armáda Františka Josefa I. vedená polním zbrojmistrem Ludvigem von Benedekem s vojsky pruského krále Viléma I., čtyři roky poté, co do křesla prvního pruského ministra usedl Otto von Bismarck. Po krvavé porážce u Hradce Králové začal neodvratný ústup rakouské armády směrem k Vídni a k Olomouci.
Pruská expanze a ztráty Rakouska
Ouverturou k rakousko–pruské válce byl společný vpád Prusů a Rakušanů do Dánska v roce 1864. Dánskému království odňali Holštýnsko, které se na čas stalo kořistí Rakouska a Šlesvicko, které připadlo Prusku. Dva roky před tím jmenoval pruský král Vilém I. svým prvním ministrem Otto von Bismarcka, který ho společně s armádními špičkami získal pro “sjednotitelské poslání” směřující k jednotě Německa pod vládou Pruska. V červnu 1866 pak obsadili Prusové Rakušany držené Holštýnsko. Stalo se tak v době, kdy Rakousko se po předchozím střetu s Francii a s Ruskem i v důsledku války o vliv na severu Itálie ocitalo v mezinárodně politické izolaci. Podporovaly ho ale některé německé státy – například Sasko a Bavorsko. Prusové proto vpadli koncem června roku 1866 do Saska a již za pár dní nato za do Čech. Zatímco Rakousko vítězilo v Itálii (v bitvě u Custozy a ještě před tím v bitvě u Visu), obsadila pruská armáda Liberec, pronikla do Trutnova, Broumova, Náchoda, Mnichova Hradiště, Jičína do České Skalice a dalších měst. A po prohrané bitvě u Hradce Králové a porážce Bavorů (v bitvě u Dermbachu) pak už pokračovalo vítězné pruské tažení přes české a moravské území tehdejšího Rakouska, zakončené vítězstvím Prusů v bitvě u Lamače. V srpnu 1966 podepsalo Rakousko mírovou dohodu s Pruskem a za dva měsíce na to s Itálií. Muselo se vzdát Benátska i svého vlivu v otázce německých záležitostí. Potvrdilo souhlas s rozšířením pruského území na úkor dalších německých států a s vytvořením takzvaného Severoněmeckého spolku, který zcela ovládlo Prusko. Rok po rakousko-pruské válce se rakouské císařství rozpadlo v dualistickou monarchii Rakousko-Uhersko a za čtyři roky nato, po válce prusko–francouzské, se naopak sjednotilo celé Německo, vyhlášením německého císařství.
Bitva u Hradce začala v sedm hodin ráno útokem Prusů od Sadové
Bitva u Hradce Králové, některými prameny nazývána jako bitva u Chlumu či bitva u Sadové, se odehrála 3. července a trvala zhruba od sedmé hodiny ranní, kdy pruská armáda nastoupila směrem od Sadové do útoku, a skončila přibližně v pět hodin odpoledne - ústupem rakouské armády na druhý břeh Labe. Utkala se zde cisařsko-královská rakouská Severní armáda ve spojení s Královským saským sborem (včetně kyrysnického pluku bavorského krále ale i například cara Mikuláše) pod vedením polního zbrojmistra von Benedeka s Královskou pruskou polní 1. a 2. armádou a Labskou armádou. K prvním střetům došlo přes říčku Bystřici, kdy se utkaly předsunuté jednotky obou armád. Pruská Labská armáda pak postupovala na Nechanice, na Lípu a na Chlum. Přešla přes Sadovou a obsadila lesík Holá. Kolem desáté hodiny se chystala pruská pěchota k výpadu, ale rakouské dělostřelectvo zahájilo zničující palbu a na celé hodiny pruský postup zastavilo. Na levém křídle se rakousko-saské jednotky stáhly před pruskou Labskou armádou do postavení u Probluze a Přímu. Na pravém křídle ale pruské jednotky postupovaly přes Benátky k lesu Svíbu, který obsadily a pronikly do Čistěvsi. O půl desáté však začal rakouský protiútok. Prusové byli zatlačeni z Čistěvsi ke Svíbskému lesu, o který se pak rozpoutal krvavý boj.
Nejkrvavějším střetem byl boj o Svíbský les nedaleko Chlumu
Žádná z fází královéhradecké bitvy není vzpomínána víc, než právě tato událost. Padlo tu nejvíc vojáků z rakouské i pruské strany, včetně například velitele rakouské brigády generálmajora von Brandensteina. Ten byl jedním z iniciátorů boje o Svíbský les, v němž ho neohroženě podpořily také 4 roty 27. praporu polních myslivců. Padl zde i rakouský plukovník Poeckh, jehož pomník stojí u Chlumského kostela vedle pomníku velitele pruské gardové divize Hillera von Gäntringena, usmrceného při zteči na Chlumu. Naopak se prý na Svíbu příliš nevyznamenal rakouský podmaršálek hrabě Thun Honenstein, který se k úsilí o vytlačení Prusů ze Svíbu sice přidal, ale po opakovaných neúspěších mu prý už v poledne došla trpělivost a odešel se svým třicetitisícovým sborem za Labe. Po krvavých srážkách vytlačili Rakušané kolem dvanácté hodiny Prusy ze Svíbského lesa. Následoval jásot vojáků, vojenské kapely hrály císařskou hymnu i Radeckého marš. To všechno ale mělo trvat sotva několik minut. Překvapivě rychlý postup 2. pruské armády blížící se ze severu donutil nakonec rakouské vojáky k návratu do výchozích pozic. Často se spekuluje o tom, proč se tak krvavá bitva odehrála právě u Svíbského lesa, zda smrt tisíců zde padlých vojáků vykoupil fakt, že šlo o dobytí důležitého strategického místa, a zda nešlo spíš o prestižní měření sil na obou stranách. “Postavení IV. a II.armádního sboru bylo rakouským velením určeno na pravém křídle, na linii mezi Chlumem, Nedělišti a Lochenicemi, čili ve Svíbu tyto zbory neměly co dělat. Laicky řečeno: oni vyhnali mně, tak je taky vyženu, oni poslali více vojáků tak já jich pošlu ještě víc”, říká k této otázce vedoucí Památníku bitvy 1866 na Chlumu Aleš Chvojka.
Odpolední rozkaz k ústupu zachránil životy tisícům mužů
V památný den královéhradecké bitvy se odpoledne ještě rozpoutala bitva o strategickou vyvýšeninu Chlum, v níž byli opět úspěšnější Prusové. Odrazili útoky rakouských záloh a pronikli až k vesnici Lípě. A krátce po čtvrté hodině rakouské velení Severní armády rezignovalo. Za zmínku snad stojí ještě střet rakouské jízdy s pruskými kavaleristy, který se udál okolo půl páté odpoledne u obce Střezetice a byl jednou z posledních velkých jezdeckých bitev v dějinách, které se zúčastnilo přibližně deset tisíc jezdců. Rakouská jízda zachránila pěchotu Severní armády, jíž se nakonec podařilo uniknout z hrozícího obklíčení. Po zhodnocení situace na všech bojištích vydal nakonec Benedek rozkaz k ústupu, čímž vyvedl své hlavní síly z boje a zachránil tak alespoň životy dalším desetitisícům mužů. Na bitevních polích zůstala v ten den těla šesti tisíc vojáků bojujících na straně Rakušanů, téměř dva tisíce Prusů a tisíce mrtvých těl koní. Další tisíce vojáků umíralo pak v přilehlých lazaretech, staveních a stodolách.
Pravnuci očitých svědků vzpomínají
Na obraz krajiny po bitvě, mrtvá těla lidí i koní a události, které bezprostředně následovaly, dlouho vzpomínali pradědové dnešních obyvatel vesnic, kde se královéhradecká bitva odehrávala.
Pradědeček paní Blanky Karešové, členky zastupitelstva z Máslojed, a autor pamětí pan Josef Volf prožil válku jako šestiletý a ve své knize vzpomíná:
” Všechny hroby na bojišti, mimo ornou půdu se nacházející, byly označeny dřevěnými, černě natřenými kříži. Na polích pak mnoho roků prozrazovala bujná úroda místa, kde hroby se nacházely. Do dnešní doby zachovaly se válečné hroby ve vsi a tu a tam v ovocných zahradách, v lesích a na hřbitovech. Dosud nejvíc hrobů se nachází v lese Svíbu, mnohé kryjí 50 až 100 mužů. Také zdechliny koní delší čas na bojišti nezakopané byly namnoze velmi naběhlé. Roku 1867-8 byly všechny zdechliny koňské vykopány pro kosti a draho placeny továrnami na výrobu špodia. Úřady k tomu zcela lhostejně se chovaly.”
Josef Volf se věnoval údržbě památek na válku 1866, byl místním kronikářem a zasloužil se o založení Muzea na Chlumu. Paměti napsal ve svých 70 letech na žádost poslance Jana Černého z Věkoš, ale ještě před tím se prý jel poradit do Hronova s Aloisem Jiráskem, zda to není v jeho věku čin příliš odvážný. Vztah dnešních obyvatel Máslojed k historii války byl podle Blanky Karešové dlouho ovlivněn malou medializací. Sama začala tuto událost vnímat, když se v roce 1966 na dvorku jejich domu v Máslojedech usídlil filmový štáb, aby o válce natočil dokumentární film. Větší zájem a aktivita se prý probudila až v posledních letech a také je podle jejích slov třeba ocenit, že obecní úřad přispívá na rekonstrukci pomníků padlých přibližně padesáti tisíci korunami ročně a že obyvatelé obce nyní udržují místní vojenský hřbitov.
Z rodiny očitých svědků rakousko-pruské války je i rodina paní Marty Geltnerovové, která vede už třicet let kroniku v Chlumu. O válce v kraji vyprávěl jejímu manželovi pradědeček, který válku zažil jako šestiletý. Rodina Geltnerových se 3. července, stejně, jako ostatní obyvatelé obcí zasažených válkou, schovala k příbuzným do vzdálenější vsi. Když se hospodář vrátil po dvou dnech do stavení, našel ve světnici umírajícího rakouského vojáka. Pohřbil ho prý naproti domu a mohyla vojáka Stelcnera tam dosud stojí. Když si Geltnerovi koupili za druhé světové války nedaleko Chlumu novou chalupu, zjistili že přilehlé pole ukrývá pod svým povrchem dvě šachty. Možná jsou tu pohřbeni koně, možná vojáci. Cholera, která se v roce 1866 v důsledku koncentrace a pomalého pohřbívání mrtvých těl v kraji rozšířila, se prý ale Chlumu, díky poloze na větrném návrší, vyhnula.
Bývalá bitevní pole ještě dnes vydávají svědectví - knoflíky, patrony i kostry lidí a koní
Když se v hradeckém muzeu zeptáte, kdo by vám mohl dát zasvěcený výklad o rakousko-pruské válce, odkáží vás pedevším na Aleše Chvojku, který je vedoucím Památníku bitvy 1866 na Chlumu, má na starosti celou památkovou zónu bitvy a kromě toho se v uniformě vojáka 6.praporu polních myslivců z Náchoda zúčastňuje ukázek rekonstrukcí bitev, které se pod záštitou vojenského historického spolku každoročně na památných bojištích pořádají. Na bývalá bitevní pole ho s sebou brával už jako malého chlapce krajský restaurátor pan Peterka z Náchoda dohlížející na stav pomníků, bojišť a válečných nálezů, když se na Hradecku, stejně jako všude v republice v 50. letech, zcelovala znárodněná pole. V rozorané půdě byly k nalezení nejrůznější, do té doby neobjevené, atributy války. Knoflíky, zbytky patron, ale i kostry, které hlína ještě kryla. Nálezy se ostatně objevují dodnes, k posledním patří devatenáct kosterních ostatků vojáků objevených při budování silničního obchvatu u České Skalice. U některých byly nalezeny zbytky přasek z řemenů, střeliva i kartáčů na boty. Bohatost nalezené výstroje prý závisela na tom, kdo vojáky pohřbil. Pokud nešlo o spolubojovníky ale civilisty, zpravidla je svlékli ze všeho, co se mohlo k něčemu hodit. Bezprostředně po bitvě pohřbívali mrtvé vojáky, z rozkazu pruských velitelů, místní obyvatelé a nejhrůznějším zážitkem prý bylo pohřbíváním padlých u Svíbského lesa, kde zůstalo přes čtyři tisíce mrtvých vojáků a tisíce zdechlin mrtvých koní. Nešlo je pohřbít v mokřinách na úpatí Svíbské vyvýšeniny a tak je lidé museli vynášet na návrší lesa.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 26/2006.