Příloha
s Jiřím Fajtem
Jaké byly osudy většiny artefaktů
|
![]() |
Čím více toho člověk zná, tím více je pánem svého osudu i okamžité situace. Císař Karel IV. i v pokročilém věku určoval průběh složitých jednání, protože dovedl plynule přecházet z češtiny, francouzštiny či italštiny do němčiny a latiny. I takové poučení je možné si vzít z výstavy o době Lucemburků pro nynější tvář evropanství, říká hostující profesor na Technische Universität v Berlíně Jiří Fajt. Muž, který stál u zrodu výstavního projektu nazvaného Karel IV., císař z Boží milosti, s podtitulem Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků 1347-1437. Unikátní kulturní akce Správy Pražského hradu a Metropolitního muzea v New Yorku, která se letos uskutečnila v Obrazárně Pražského hradu pod záštitou prezidenta republiky, velkovévody Lucemburského a v úzké spolupráci s Arcibiskupstvím pražským a Metropolitní kapitulou u Sv. Víta.
Výstava, kterou jste připravil spolu s paní Barbarou Drake Boehm, je považována za událost evropského významu. Kolik lidí ji v Praze navštívilo?
Téměř sto tisíc. Mohlo jich být mnohem více, četní zájemci se na výstavu nedostali, většina vstupenek byla rozprodána školám. Bylo kolem toho mnoho vzruchu, nicméně je to uzavřená kapitola a výstava se podle obecně přijímaného názoru vskutku řadí k nejúspěšnějším kulturním událostem v zemi.
Kdy se objevila myšlenka uspořádat takovou výstavu ve Spojených státech a v České republice?
Vlastní odborná příprava trvala téměř osm let. Vše začalo v roce 1997 za mého pobytu v New Yorku. Jako odborník a tehdejší ředitel Sbírky starého umění Národní galerie v Praze jsem oslovil kolegy v Metropolitním muzeu s návrhem společného projektu. Po intenzivních jednáních a úvahách byl můj návrh o dva roky později zařazen do dramaturgického plánu muzea. Jednání o organizačním partnerství s pražskou Národní galerií nebyla díky generálnímu řediteli Knížákovi úspěšná. Nakonec za výrazné podpory pražského arcibiskupa kardinála Vlka vstřícně zareagovala Kancelář prezidenta republiky společně se Správou
Pražského hradu. V roce 2000 se pak naplno rozběhly práce na návrzích exponátů. Hlavním kritériem jejich výběru byla v první řadě dohodnutá koncepce, nezbytnou korekci poskytoval stav dochování uměleckých děl a možná rizika jejich transportu. O dva roky později byla v New Yorku podepsána mezinárodní smlouva o spolupráci mezi Metropolitním muzeem a Správou Pražského hradu. Pak nastala doba nesčetných jednání se zapůjčiteli – více jak stovkou sbírkových institucí i soukromých sběratelů. Museli jsme samozřejmě přistupovat na četné kompromisy mezi chtěným a možným. Nejštědřejším zapůjčitelem se v Čechách bezkonkurenčně stala katolická církev, bez jejíž dlouhodobé podpory na všech úrovních – ať už šlo o arcibiskupství, biskupství i jednotlivé děkanáty či farnosti nebo o většinu řádových komunit – bychom projekt nemohli v tomto rozsahu vůbec uskutečnit. Kromě časového hlediska, které znamenalo, že výstava obsáhne dobu od počátku čtrnáctého století do konce třicátých let patnáctého století, bylo tehdy ujasněno i kritérium geografické: vedle pochopitelného důrazu na Čechy a Země Koruny české se zaměříme rovněž na celou střední Evropu, tedy historická území Svaté říše římské, Řádu německých rytířů, Polského a Uherského království či habsburských Rakous. To vše pak promítnuto na pozadí francouzské, franko-vlámské a hornoitalské výtvarné kultury. Zajímal nás přitom způsob, jakým bylo umění inscenováno ve službách panovnické reprezentace a politiky, chtěli jsme blíže poznat modely kulturního transferu a procesy komunikace nejen mezi vůdčími dynastiemi a zeměmi, ale také mezi jednotlivými společenskými vrstvami. Internacionalizace, kulturně historický pohled a interdisciplinární přístup nesporně patřily k našim hlavním metodickým nástrojům.
Proč právě období vlády Lucemburků?
Málokteré období v historii země vyneslo Čechy do centra evropské politiky, málokdy získala Praha na umělecké mapě starého kontinentu tak významné místo. A přitom snad nikdy nebyly Čechy a Praha natolik úzce spjaty s kulturním děním v Evropě, jako tomu bylo právě za vlády panovníků z dynastie Lucemburků. Více než stoleté panorama evropských politických a kulturních dějin spjatých s rodem Lucemburků je příběhem příslušníků tří generací, jejichž rozdílné politické ambice a individuální osudy měly přece jenom cosi společného - vědomí důležitosti komunikovat prostřednictvím umění. Nejde zdaleka jenom o Karla IV., ale i o jeho otce a oba syny. Ano, už Jan Lucemburský byl obdivovaným diplomatem a nesporně významným fundátorem, jakkoliv jeho umělecký odkaz postrádá systematičnost reprezentace Karla IV. Nepopírám, že při volbě názvu výstavy jsem přihlédl k císařově popularitě v očích české i evropské veřejnosti. A to jsem ještě netušil, že tohoto hrdého Evropana, po otci příslušníka hraběcího rodu ze západního okraje Svaté říše římské, po matce dědice českého panovnického rodu Přemyslovců, si naše veřejnost vybere za největšího Čecha. Lepší reklamu jsme si nemohli přát.
Jaký byl rozdíl mezi výstavou ve Spojených státech a v Praze?
Koncepce výstavy Metropolitního muzea umění v New Yorku byla postavena v první řadě na estetické kvalitě objektů samotných. Museli jsme se snažit upozornit na specifika mezi středověkou kulturou střední Evropy a americké veřejnosti přece jenom známějšími Itálií či Francií, Byzancí anebo Čínou. Výstava na Pražském hradě byla pak v lecčems podrobnější a tematicky sevřenější nežli americká verze. Snažil jsem se při její koncepci vycházet z obecného kulturního povědomí evropského návštěvníka, který si nebude při slově císař na prvním místě představovat vladaře Země vycházejícího slunce. Tomuto pak odpovídalo i devět tématických oddílů v New Yorku oproti patnácti v Praze. To, že se na výstavě podílela nejrenomovanější sbírková instituce na světě, jíž Metropolitní muzeum v New Yorku bez přehánění je, umožnilo představit nejenom exponáty z jeho sbírek, ale získat i důležité zápůjčky od dalších významných zapůjčitelů. Další viditelný rozdíl byl i v charakteru výstavních prostor, které byly v New Yorku velikostí mnohem velkorysejší. Přísné požadavky na zabezpečení exponátů, nezbytné klimatické i světelné podmínky totiž způsobily, že jedním z mála objektů, které v Praze vůbec přicházely v úvahu, byla Obrazárna Pražského hradu. Je to výstavní prostor s velmi limitovanou výstavní plochou a návštěvní kapacitou, nicméně architekt Jiří Javůrek s ním dle mého soudu naložil velmi nápaditě. Pokud ovšem do budoucna bude Praha chtít nabídnout veřejnosti podobné výstavní “magnety”, jako tomu jsme běžně svědky ve Vídni nebo v Berlíně, bude muset mít také odpovídající výstavní prostory. A Praha by si je více než zasluhovala: vždyť jediným prostorem původně postaveným pro vystavování uměleckých děl je galerie Rudolfinum, která před více jak sto lety vznikla pro předchůdkyni dnešní Národní galerie.
Od čeho se odvíjela prestiž tak výjimečného projektu a jaké nejzajímavější exponáty se pro výstavu podařilo shromáždit?
Význam byl dán už samotným podílem téměř stovky předních galerií, muzeí a soukromých sbírek z jedenácti zemí světa. Jen stěží lze vybrat skutečně ty nejvzácnější exponáty, pokud nechceme předčítat výstavní katalog o bezmála dvou stech položkách. Zmiňme však přece jenom deskový obraz Smrti Panny Marie z Košátek dovezený z Bostonu, relikviář trnu z Kristovy koruny z Baltimore, či velkolepě iluminovaný rukopis Života sv. Hedviky z Gettyho muzea v Los Angeles. Za pozornost jistě stál i zlomek listu s protestem českých pánů proti odsouzení mistra Jana Husa z univerzitní knihovny ve skotském Edinburghu, který je mimořádným památníkem morální odhodlanosti a odvahy našich předků. Kéž by podobných dokumentů měly české dějiny více!
Jaká byla základní metoda prezentace vlivu tří generací Lucemburků na kulturní vývoj tehdejší Evropy?
Zvolili jsme chronologický postup od Jana Lucemburského přes Karla IV. až po generaci jeho synů. Snažili jsme se ukázat pestrou mozaiku umělecké situace v Praze Jana Lucemburského a mladého Karla a její postupnou proměnu v homogenní umělecký projev specifický pro císařskou Prahu, jehož příklady jsou malířská tvorba Mistra Theodorika nebo sochařská produkce Petra Parléře. Na pražském panovnickém dvoře se tehdy setkávali umělci ze všech koutů Evropy, aby vytvářeli díla pro ambiciózní intelektuální a politickou elitu. Vyhraněný estetický vkus Karla IV. a jeho osobní angažmá při výběru dvorských umělců vedly k tomu, že v Praze vznikl tzv. císařský styl, který Karla IV. provázel jako nezaměnitelný znak panovnické reprezentace. Jako takový byl také exportován a šířil slávu císařského majestátu daleko za hranicemi Českého království. Císařovi lidé, systematicky dosazovaní na významné církevní posty ve Svaté říši římské, potom spřádali hustou síť osobních vazeb. Jejich prostřednictvím nejen že Karel IV. začal po více jak stopadesátileté správní krizi efektivně ovládat teritoriálně rozdrobenou Říši, ale tímto podhoubím se šířilo i Karlovo “nové umění”; s jeho doklady se setkáváme od druhé poloviny padesátých až do sedmdesátých, respektive poloviny osmdesátých let čtrnáctého století skutečně po celé střední Evropě.
V obecném povědomí synové Karla IV. téměř mizí ve stínu slavného otce a později je jejich skutečný význam překrýván ideologickými výklady…
Ano, tak tomu bohužel je. Václav IV. podědil již z Karlovy éry mnoho problémů, se kterými by patrně i mnohem zkušenější a politicky nadanější otec měl dost starostí. Neměl by být přehlížen jen jako “slabý a neschopný opilec”, jak se jej snaží líčit zvláště německá historiografie. Nejnovější výzkumy upozorňují na “druhý život” tohoto nešťastného politika, nicméně vzdělaného mecenáše, jenž byl stejně vášnivým objednavatelem uměleckých děl jako jeho otec. Jen k tomu používal jiných prostředků a jeho osobní vkus se nám projevuje v mnohem komornějších dílech, mezi něž patří hlavně nádherné rukopisy vznikající v královském iluminátorském ateliéru. Jeho nevlastní bratr Zikmund Lucemburský byl na druhé straně dozajista největším panovníkem přelomu čtrnáctého a patnáctého století. Vynikal podobně jako jeho otec pragmatičností, s níž dokázal řešit letité problémy evropské politické scény, například papežské schisma. Přispěl nakonec i k uklidnění situace v utrakvistických Čechách, když byl po přijetí kompaktát triumfálně oslavován nejenom jako římský císař a uherský král, ale i jako následník českých králů. Po návratu do Prahy pokračoval v otcově díle a snažil se hlavní město království povznést na někdejší místo významného evropského kulturního centra. Pobyl v Praze však jen jediný rok před svou smrtí roku 1437, přesto zde však dokázal mnohé.
Jaké byly pozdější osudy artefaktů z lucemburského období?
Převážná část hmotné kultury dvora Václava IV. i Zikmunda Lucemburského vzala bohužel záhy po svém vzniku za své v bouřlivé době, která následovala. Ať už to byli husité v případě zničení Václavovy opevněné rezidence v Novém Hrádku u Kunratic, kde byla mimo jiné uchovávána i obdivovaná královská knihovna, anebo Turci vládnoucí od šestnáctého století v zikmundovských Uhrách, kde zcela ze základů vyvrátili křesťanskou kulturu svých královských předchůdců. Přesto se však dochovala řada významných památek nejen na území dnešní České republiky, ale i mimo ně. Mnohá umělecká díla lucemburského období, a není náhodou, že mnohdy právě zcela mimořádné kvality, se nakonec ocitla i ve Spojených státech, kde bylo především v první polovině dvacátého století mnoho sběratelů s neomezenými finančními možnostmi, kteří se spoléhali na rady vynikajících historiků umění. A ti jim doporučovali ke koupi spolehlivě to nejlepší, co se na trhu s antikvitami nabízelo.
Byla v lucemburském kontextu vnímána česká identita?
V lucemburské době, stejně jako obecně ve středověku vůbec, se neuvažovalo v kategorii národa. To je myšlenková konstrukce teprve devatenáctého století. Existovalo ovšem cosi jako příslušnost k lidem, kteří hovoří společnou řečí. Samozřejmě, že Karel IV. dokázal rozlišovat mezi světem západního a východního křesťanství a není náhodou, že právě českému prostředí, nebo chcete-li Slovanům, císařovi kronikáři určili roli prostředníka mezi oběma kulturními prostředími. Jak jsem již zmínil, lucemburská Praha dokázala přitáhnout vynikající
vzdělance a umělce z celé tehdejší Evropy. Nehledělo se přitom tolik na jejich rodnou řeč. Oficiálními jazyky na císařském dvoře byly latina s němčinou. Musíme si také uvědomit, že například Václav IV. vydal Bibli v nejstarším německém překladu, navíc přepychově ilustrovanou. A byl to nejen římský, ale i český král! Schopnost běžně užívat několik světových jazyků je sama o sobě nepochybně předpokladem kvalitní komunikace a současně i důležitým zdrojem vzájemného kulturního obohacování. Mám za to, že se však již blížíme době, kdy tato kvalita bude zase vnímána bez jakýchkoli komplexů, kterými jsme v Čechách byli desítky let zmítáni. Přesto však zbývá ujít ještě veliký kus cesty. Vždyť v dosud platném vysokoškolském zákoně stojí, že se do české školy může přihlásit jen ten, kdo ovládá češtinu(?). To je přece diskriminační podmínka, která brzdí pohyb formujících se nových evropských elit.
Podíváme-li se na mapu, nemůžeme pominout otázku, nakolik jsou dosud hranice někdejší Karlovy říše v jejím největším rozkvětu poměřovány s hranicemi oblasti německých zájmů. Jak s takovou spekulativní úvahou nakládají soudobí němečtí historici?
Po druhé světové válce se málokdo v dějepisectví bývalého západního Německa vážně zajímal o země za “železnou oponou”. Východoněmecká historiografie, podobně jako předtím nacionálně-socialistická, byla samozřejmě silně zideologizovaná. Po roce 1989 s prolomením ideologických i faktických hranic se začala i německá odborná veřejnost v mnohem větší míře zabývat někdejšími východními oblastmi Svaté říše římské. Náhle se v rámci mezinárodních projektů věnují týmy odborníků a celé společenskovědní výzkumné instituty studiu také těch oblastí dnešního Polska, které dříve patřily k Prusku, anebo byly majetkem Řádu německých rytířů. Bez předsudků a komplexů na jedné i druhé straně a se snahou po odideologizované objektivitě se začíná znovu hovořit o tom, že v Krakově, na Spiši nebo v Sedmihradsku je kulturní minulost úzce spojena s německy mluvícím obyvatelstvem. Takto oživený badatelský zájem však dnes již málokdo dává do spojitosti s orientací kulturní politiky “Drang nach Osten” zneužívané nacistickým režimem. Vyrovnávání se s tabuizovanými tématy, studium opomíjených pramenů, nově formulované otázky, to jsou všechno příznačné aspekty dnešní situace, která ve svém důsledku pochopitelně přináší i časté změny v hodnocení určitých historických osobností. Tyto ambice pak, i když s menší intenzitou, vstupují i do zkoumání relativně nepříliš vzdálených dějin. V německém akademickém prostředí se samozřejmě dodnes setkávám s pochybnostmi a všudypřítomným stínem kolektivní viny po poslední světové válce, což se však stává stále častějším terčem kritiky kolegů z ostatních zemí Evropské unie. Při diskusích sami často připomínají: Není dost toho, že se Německo tak ochotně zbavilo marky? A sociálního státu? A kdo je největším hospodářským “tahounem” Unie? To jsou důležité souřadnice, v nichž bychom se měli také učit porozumět pojmu evropanství.
Jaká byla reakce na výstavu?
Na sympoziu, které se konalo v rámci pražské výstavy, jsem se v květnu sešel se 170 kolegy z celého světa. Jejich reakce byla pouze pozitivní. Oceňují pokus o nový internacionální pohled na dobu, bez ohledu na zažité mýty a ideologická klišé. Jak smíšené pocity mě naplnily, když mi jeden americký student s omluvou ve tváři prozradil, že “české” téma jeho doktorandské práce u ostatních vyvolává jen varování před neprostupností (neo-)nacionalistických mytologií! Vždyť to vše ale záleží jenom na nás, zda toto reziduum ideologického vidění světa bude neustále přežívat a nebo bude překonáno sebevědomým odmítnutím. Je velmi dobře, že téma Karla IV. je širokou veřejností pozitivně vnímáno, ovšem mnozí o něm a jeho době uvažují na základě dosti zjednodušených informací. Pak se snadno stane, že na širší kontext nahlížíme velmi krátkozrace. Proto jsem si ostatně jist, že výstava měla být prodloužena, aby možnost navštívit ji mělo podstatně více lidí. Doba, v níž žijeme, je náročná, rychlá a povrchní. Na druhé straně obsahuje výzvu, aby si každý v sobě, řekněme, systematicky “uklízel”. Najednou zjistíte, že zpupnost a malost jsou nerozlučná dvojice, že obě pramení z nejistoty. Na skutečnou osobnost nikdy přece neudělá dojem, když budu svalovat vinu na jiného, abych zakryl vlastní neschopnost a lenost. Víte, velké výhody se člověku dostane tehdy, když má možnost dlouhodobě sledovat svoji rodnou zemi z většího odstupu. Poprvé jsem to zažil ve Spojených státech. Pocit fyzické vzdálenosti vám najednou poskytne nadhled. Do té doby vám známá mozaika se náhle začne skládat úplně jinak. Maličké území Čech jsem najednou začal vidět ve velkých geografických kontextech. Najednou vám zatrne, když si uvědomíte, jak se sice doma poplácáváme po zádech, ovšem nejsme většinou schopní konkurence na mezinárodní scéně, protože nevidíme za kopečky, co nás obklopují, a zpravidla se s těmi, co za nimi žijí, ani nejsme schopni domluvit. Zmíněný pocit máte i v Evropě, jenže v Americe jej zažíváte v extrémní a mnohem intenzivnější podobě. Uvědomil jsem si, jak je důležité být otevřený vůči jiným kulturám, názorům, dokázat formulovat svůj pohled na ně. A hlavně, umět věcně diskutovat – v tom je zásadní rozdíl například mezi vědeckými konferencemi v tuzemsku a v zahraničí. Zjistíte, že u nás se vlastně nediskutuje. Sympozia jsou připravována pro pár profesorů a stávají se většinou nudnou politickou tribunou. Mladí lidé, nositelé nových myšlenek, je pomalu ani nemají možnost kde prezentovat. V Polsku a Maďarsku je to bohužel podobné. Tam i zde jsou profesoři, kteří se postaví před studenty a ti jim mají jenom zbožně naslouchat. Často nemají ani možnost zeptat se. A přitom profesor je tady přece pro studenty a nikoliv naopak. Za to je také z peněz daňových poplatníků placen! Nepěstujeme tedy kulturu vzájemnosti, ale kulturu osobnostních kultů. A v případě, že se začnete dotazovat, zda výsledky toho či onoho badatele jsou oprávněné, jestli základy, na kterých stojí, něco vydrží, sklouzne vše rázem z roviny věcné do osobní. A hned jako bych za zády slyšel – “jo, to je ten, co odešel, to je ten, co je placený z těch německých peněz!” Absolutně scestná reakce, jak je ale v nás hluboce zakořeněná! Vždyť, jak jsme přijali po sametové revoluci významné exulanty! Lidé, kteří se vraceli v nadšení s podnětnými nápady, byli vlastně přinuceni k tomu, aby to tady předčasně zabalili. A tak se neustále prohlubuje nejen generační odstup, ale staví se mrakodrapy nedůvěřivosti k okolnímu světu a kvete zde směšné ochranářství provinčních autorit. Již kilometr za západními hranicemi České republiky to však nehraje vůbec žádnou roli! Tam je důležité téma, s nímž přicházíte. Naopak u nás to mnohdy vypadá, že se snažíme vystavět si argumentační obranné “věže ze slonoviny”. Kdybyste jen viděl, kolik lidí při přípravě výstavy omílalo stále dokola, že to či ono u nás nejde! Říkal jsem důrazně: “Mě to nezajímá, chci slyšet pozitivní řešení!” A oni? “No jo, ty jsi už dlouho venku. Zapomněl jsi, jak to tady chodí?” Ta šílená zdejší pasivita a neschopnost oděná do šatu porozumění “naší specifické situaci”, to se mnou vždycky notně zacloumá!
Stačí na změnu pouhá postupná výměna generací?
Jde o kulturu diskuse, o oboustranné naslouchání. Nemyslím si, že za vlastní příčinu lze prohlásit jen generační rozdílnost. Znám bohužel řadu lidí mé i mladší generace, kteří se tomu už naučili také. Začít ale musíme od píky. Školský systém musí učit způsobu, jak argumentovat. To je základní vklad pro život a z něho pak vyrůstá zdravé sebevědomí občanské společnosti. Když z občanů vychováme “stádo” neschopné formulovat vlastní názory, stane se samozřejmě velmi dobře manipulovatelným. Souvisí to také s modely chování, které politické elity společnosti nabízejí. Vzpomeňme jenom, jakou kulturu mezilidských vztahů prezentují ti, kteří jsou zviditelňováni jako nejúspěšnější politikové - a teď prosím bez ohledu na partajní příslušnost! Nechápu, jak mohou požívat takové důvěry české veřejnosti. Vše tedy nasvědčuje tomu, že naše společnost je vážně nemocná.
Souhlasil byste s názorem, že stále nejsme patřičně samostatní a odpovědní?
Jedno podmiňuje druhé, jen buďme ostražití vůči bezbřehému individualismu. Nadprůměrně inteligentní člověk, jehož naše školství nabídkou výběrových škol vyhledává, může být zároveň naprostým asociálem nepoužitelným pro normální život. Důležitým rysem samostatnosti je určitě zdravé sebevědomí. Máme dlouhou tradici, krásnou zemi s pozoruhodnou kulturou a řadu špičkových odborníků na světové úrovni. Využijme této nabídky, není malá. Jenže většina společnosti, uvyklá pohodlné nesamostatnosti a nezodpovědnosti, je snadno převálcuje. Možná tito kvalitní lidé také o sobě dávají málo vědět. Souvisí to pochopitelně i s kulturou veřejných médií. V Německu nebo ve Spojených státech je běžné, že do velkých deníků přispívají významné osobnosti-odborníci. Tady se celostátní deníky dopracovaly maximálně na úroveň lepšího bulváru a o názor z odborných kruhů příliš nestojí. Ten totiž nebývá zpravidla černobílý, čímž se “stává nesrozumitelným”. Jak hluboký omyl! A tak si často raději podle potřeby vyrábějí vlastní veřejné manipulátory.
Máte osobní přání do budoucna, případně krédo?
Přál bych si, aby se Evropa stala sebevědomou a na mnoha úrovních provázanou demokratickou společností a skutečně v ní přestaly existovat jakékoliv bariéry - samozřejmě při zachování lokálních kulturních tradic. A abychom podobně jako společenské elity ve středověku běžně ovládali několik jazyků, což je ostatně základní předpoklad nejen samotného porozumění si ve vlastním smyslu slova, ale i podmínka hospodářské prosperity a konkurenceschopnosti v globálním prostředí dnešního světa. A krédo? Nikdy jsem se nad tím vlastně nezamýšlel, ale spontánně řečeno by asi mohlo znít “cesta za vzděláním a otevřeností”.
Co vám dává sílu, abyste to všechno vydržel?
Moje rodina.
Jiří Chum
jiri.chum@post.cz
JIŘÍ FAJT: Jedinečnost výstavy spočívala především v tom, že shromáždila na jednom místě dobově a tematicky příslušná díla rozesetá za uplynulých více než 600 let po celém světě. Rozsáhlé studium, které výstavě předcházelo, také mění zažitý pohled na jednotlivé Lucemburky. Jan Lucemburský například vůbec nebyl tím králem cizákem, jak ho popsali doboví kronikáři, kteří stranili jeho manželce Elišce Přemyslovně. V Čechách byl přinejmenším stejně často, jako jeho syn Karel IV. Ten byl samozřejmě velmi vzdělanou osobností, ale také naprostý pragmatik. Mnohdy dokázal s lidmi, kteří jej obklopovali, zacházet značně cílevědomým způsobem. Zikmund Lucemburský byl ten pravý dědic Karla IV., zcela jistě největší panovník tehdejší Evropy. Ve Spojených státech přispěla výstava ke znovuobjevení střední Evropy, a zejména Čech, jako uměleckého centra pozdního středověku. Při vernisáži americké výstavy ji prezident Václav Klaus vysoce ohodnotil jako počátek nové éry prezentace České republiky v zahraničí. Jenom škoda, že této možnosti nevyužila státní administrativa k širší prezentaci české kultury a že Pražský hrad krátce před tím odmítl spolupráci na dalším mezinárodním projektu věnovaném tentokrát litevsko-polské dynastii Jagellonců a umění a kultuře ve střední Evropě kolem roku 1500. Projekt je zdařilým pokusem o překročení zažitého “národního” interpretačního modelu gotického umění lucemburské doby, který povýtce pracoval pouze s památkovým fondem dochovaným na území České republiky. Jedině tak bylo totiž možné hovořit o takzvané české gotice. A co už bylo za našimi hranicemi, přece nemůže být “české”, slýchali jsme na přednáškách. Co to však znamená “česká” gotika? Byla snad nějaká německá, polská nebo maďarská? Nebyla – byl jenom Albrecht Dűrer či Veit Stoss v Norimberku, tak jako byli Theodorik nebo Petr Parléř o více jak století dříve v Praze. Navíc díla dochovaná za našimi hranicemi pomáhají přece rekonstruovat uměleckou tvář tehdejší Prahy, respektive Čech. A přitom je úplně jedno, že oba dva – Theodorik i Parléř – s největší pravděpodobností pocházeli z Kolína nad Rýnem. Rozhodující byly okolnosti a důvody, za nichž a kvůli kterým do Čech přišli. V tomto případě tedy osobnost římského císaře Karla IV. A pak samozřejmě otevřené kosmopolitní prostředí císařské Prahy – “hlavního města Říše světa”. Praha, která byla až do druhé světové války česko-německo-židovská, jakoby se dosud nevypořádala se ztrátou dvou ze tří pilířů vlastní kulturní identity. -vh- |
Ing. PhDr. Jiří Fajt, PhD., *1960 v Praze, žije v Berlíně. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze, obor zootechnika, a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor dějiny umění, tamtéž pak absolvoval doktorandské studium. Před revolucí pracoval jako myč oken, pak se stal kurátorem sbírky kamenosochařství v Lapidáriu Národního muzea v Praze. Později byl kurátorem středověké sbírky Národní galerie v Praze, v letech 1994-2000 ředitelem její Sbírky starého umění. Od roku 2001 je vedoucím vědecko-výzkumného projektu na Geisteswissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas při Universität Leipzig a hostujícím profesorem na Technische Universität Berlin (od 2001 vědecká kvalifikace odpovídající habilitaci). Tématickým těžištěm vědecké práce J. Fajta je výtvarné umění a architektura ve střední Evropě, ve třináctém až šestnáctém století. Je autorem a editorem řady knih a sborníků, publikuje v českých a zahraničních odborných periodikách. Z projektů, které připravil, připomínáme zejména dlouhodobou expozici v Lapidáriu Národního muzea v Praze (otevření 1994), výstavu Gotika v západních Čechách 1200-1530, v Plzni a Praze (1995-1996), výstavu Mistr Theodorik, dvorní malíř císaře Karla IV., v Praze (1998-1999), dlouhodobou expozici Národní galerie Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200-1550, v klášteře sv. Anežky české v Praze (otevření 2000) a výstavu Karel IV., císař z Boží milosti, v New Yorku a Praze (2005-2006). |