Týdeník Veřejná správa


Lexikon evropského práva

Vyšlo v čísle 21/2006

Evropský soudní dvůr

  • Kazuistika (Peter Paul a spol.)

  • Pan Paul a paní Sonnen-Lütteová a paní Mörkensová byli klienty banky, jimž uvázly vklady ve zkrachovalé bance. Tito klienti proto podali proti Spolkové republice Německo žalobu na náhradu škody, která jim vznikla údajně proto, že spolkový dozorový úřad postupoval vůči bance liknavě. Žaloba tvrdila i to, že uvedená směrnice byla do německého práva promítnuta až v novelách spolkových zákonů přijatých po dalších problémech v bankovním sektoru v roce 1998. Německý soud si nebyl jist, zda směrnice č. 94/19/ES či jiné směrnice týkající se úvěrových institucí zakládají právo vkladatelů, aby orgány dozoru konaly nejenom ve veřejném, ale i v soukromém zájmu jednotlivých vkladatelů. Žalobci v této souvislosti poukazovali zejména na to, že pokud by se dozor nad bankami a dalšími úvěrovými ústavy nezabýval ochranou práv a oprávněných zájmů jednotlivců, ztěží by mohly být skutečně účinnými ustanovení předmětné směrnice. Z ustanovení článku 3 odst. 2 až 5 směrnice č. 94/19/ES je zřejmé, že dozorové úřady licencující úvěrové instituce mají ve spolupráci s orgány systému pojištění vkladů povinnost zajistit fungování účinných záruk pro vkladatele. Bez existence těchto záruk je nemyslitelné, aby mohly úvěrové instituce se souhlasem úřadů svou činnost provozovat. Jak výslovně uvádí preambule uvedené směrnice, nemohou být členské státy ani jejich úřady činěny vůči vkladatelům odpovědnými, jestliže zajistily fungování systému pojištění vkladů, popřípadě odůvodněně uznaly - za podmínek vymezených směrnicí - že úvěrové instituce samy garantují svými silami a prostředky náhradu vkladatelům. Není tedy možné dovozovat, že by podle ustanovení směrnice č. 94/19/ES byly státy a jejich orgány samy ručiteli vkladatelů. Proto i dozorové orgány mohou mít národním zákonodárstvím vymezeny kompetenci tak, že při ochraně vkladatelů vykonávají své úkoly pouze ve veřejném zájmu. Je tedy v souladu s evropským právem, jestliže je německé zákonodárství konstruováno tak, že bankovní dozor je složitou správní činností zohledňující pluralitu dotčených zájmů, včetně ohledů na stabilitu finančního systému. Vkladatelům je v situaci, kdy se jejich peníze stanou vzhledem ke kolapsu úvěrové instituce nedostupnými, zaručena minimální ochrana, přičemž je zřejmé, že nedostupnost vkladů může být způsobena různými příčinami, mimo jiné i nedostatečně účinným bankovním dozorem ze strany státu. Na předběžné otázky Spolkového soudního dvora odpověděl Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. 10. 2004 následujícím způsobem. Při uspokojení vkladatelů v míře, kterou předvídá ustanovení o horní hranici pojištění vkladů, nelze článek 3 odst. 2 až 5 směrnice č. 94/19/ES vyložit tak, že brání uplatnění vnitrostátního pravidla, které vylučuje projednat žalobu na náhradu škody vůči státu, jehož úřad nevykonával dostatečně účinně dozor nad úvěrovými institucemi. Ani ustanovení směrnic 77/780/EHS, 89/299/EHS a 89/646/EHS nebrání tomu, aby dozor nad úvěrovými institucemi byl vykonáván toliko ve veřejném zájmu.

    Doc. JUDr. Richard Pomahač,
    Právnická fakulta Univerzity Karlovy