Téma
Volná láska byla v mnoha původních společnostech považována za posvátnou a přirozenou tak jako jídlo a pití. V Indii údajně panoval zvyk, že se dívka musela v určitém věku rozhodnout buď pro manželství, nebo pro volnou lásku. Pokud zvolila druhý případ, byla zasvěcena bohu.
Za zlatý věk prostituce je označována antika. V této době existovalo přes sedmdesát názvů pro ženskou a mužskou prostituci, z nichž nejužívanější byl prý výraz “porné”, v Homérově Iliadě se vyskytuje výraz “hetíra”, jímž začali Athéňané asi v šestém století před Kristem označovat prostitutky. Šlo však tehdy zpravidla o velmi vzdělanou a ušlechtilou kastu dam, které holdovaly uměním. Mnohé dosáhly významného vlivu i státních postů, některé byly dokonce zbožštěny a jejich sochy byly uctívány v chrámech. Hérodot podle některých zdrojů uvádí jako nejstarší známou “hetéru” tráckou ženu jménem Rhodopis, která prý byla vzdělána a pak dodána svým kuplířem jako otrokyně do Egypta. Tam ji pak údajně vykoupil bratr básnířky Sapfó.
V žádné době a v žádném městě světa nehrály lehké ženy a prostitutky větší roli než v Athénách a Korintu, ve zlatém věku řecké kultury. Filozof a zákonodárce Solon nechal v šestém století před Kristem zřídit první nevěstinec. Sehnal vhodný dům, do něhož nechal koupit mladé otrokyně, a ustanovil nízké vstupné. Zformovaly se tři velké skupiny Venušiných služebnic - obyvatelky nevěstinců zvané dikteriady, dále tanečnice a hráčky na flétnu označované jako auletridy a třetí byly hetéry. Dikteriady podléhaly nižším úředníkům, takže jejich příjmy byly mnohem nižší než příjmy hetér a navíc byly přísně kontrolovány a daněny. Athéňané ochotně trpěli prostituci, z níž plynuly nemalé daně sloužící k financování stavby lodí i nákladné výzbroje. Nevěstky byly pro stát tak důležité, že si musely vyžádat zvláštní povolení, když chtěly překročit athénské hranice, a musely poskytnout záruku, že se vrátí. Dikteriady v Řecku a později i v ostatních starověkých městech musely ovšem například nosit oblečení určené barvy, aby se odlišily od počestných žen. Pro hetéry ovšem neplatila téměř žádná pravidla. Řekové měli pod označením hetéra na mysli něco jako přítelkyně nebo družka a byly to královny všech lehkých žen.
Ve starém Římě určovalo právo nevěstkám výjimečné postavení a často byly u zrodu mnoha důležitých státních ustanovení. S cenzurou dozírající nad mravy, která byla v Římě v pátém století před Kristem zavedena, začal ale platit pro prostitutky například zákaz zanechávat závěti, nesměly svědčit u soudu a uzavírat manželství. Spíše než ženská prostituce byla v Římě oblíbená prostituce mužská a cena ”dovážených” mladých otroků byla proto vysoká.
Středověké křesťanství vyzývalo k cudnosti, ale i církev se s prostitucí musela nakonec smířit a nakonec jí z toho plynuly i výhody, papežská komora pobírala příjem z domů, které pronajímala správcům nevěstinců. Nad prostitucí ale bděla stálá církevní i světská kontrola. Měšťané proto vymýšleli různá nouzová řešení, k nimž patřilo například zřízení ženského domu.
Ve vrcholném středověku zavedli městští hodnostáři pro vojáky, cestující a zámožné měšťany takzvané zábavní domy. Město nad nimi drželo ochrannou ruku, čímž byly také chráněny před konkurencí domů vzniklých bez povolení. Prastaré řemeslo prostitutek mělo ve středověkém městě v podstatě svá cechovní pravidla, bylo zatíženo daněmi a zároveň chráněno před nekalou konkurencí.
Nejčastějšími zákazníky pařížských prostitutek byli studenti, kteří v polovině třináctého století hlasitě protestovali proti potírání prostituce mravným a zbožným Ludvíkem IX. Král zakládal ve městech domy, kde se nevěstkám ochotným zanechat svého povolání nabízela ochrana, živobytí, bydlení a dokonce i renta. Když ale tuto příležitost využilo jen málo žen, vydal výnos, který každé prostitutce, která nezanechá svého řemesla, hrozil zabavením majetku a vyhnáním z města. O sto let později vymysleli radní opatření, kterého se prakticky využívá dodnes. Pokusili se vytlačit prostituci do určitých čtvrtí nebo ulic. Vznikla ”ulička lásky”, jejíž obyvatelky se pod velením své abatyše podrobovaly pravidelným lékařským prohlídkám.
Na začátku patnáctého století se konal církevní koncil v Kostnici. Prostitutky se tu shromažďovaly v hojném počtu, protože tu nacházely svou nejvěrnější klientelu – duchovní, vojáky, učence a hodnostáře všeho druhu. V této době musely být označené a hrozbou využívání jejich služeb byla už v tomto období obava z šíření pohlavních chorob, což byl pro omezení prostituce účinnější prostředek, než všechny zákazy a nařízení.
Zvláštní kategorií prodejných žen byly kurtizány, vzdělané a emancipované ženy, které žily v přepychu a orientovaly se na nejlepší klientelu a luxus a velkolepost nevěstinců v sedmnáctém a osmnáctém století měl vrátit důvěru klientely. Kurtizány znalé etikety si sjednávaly schůzky se vznešenou klientelou při vyjížďkách v přepychových kočárech, v Anglii existoval za vlády Jiřího III. (1760-1820) dokonce dvorní nevěstinec. V Paříži se kurtizány procházely v zahradách Palais Royal do roku 1836, než odsud byly vyhnány.
V osmnáctém století byla prostituce nejoblíbenější oblastí zábavního průmyslu. V Londýně se na provozu veřejných domů - v té či oné formě, podílela celá desetina londýnského obyvatelstva, v Benátkách byly prostitutky, před tím vyhnané z města, povolávány zpátky s příslibem náhrady za ušlý zisk, protože se stávaly nedílnou součástí státní politiky – bývaly například využívány jako “informátorky”.
Prostituce v rakouské říši měla ovšem velkou odpůrkyni v osobě císařovny Marie Terezie (1717-1780). Vydávala nařízení, mravnostní zákony a vytvořila celý aparát strážců mravnosti. Trestem za provozování prostituce bylo stříhání vlasů, ale i nucené práce a dokonce několik poprav. Provozovatelky nejstaršího řemesla se musely uchylovat k nejrůznějším zastíracím praktikám. Známé byly vídeňské ”pokojské”, které své řemeslo vykonávaly v hotelových uniformách služebných děvčat, v domech, kam za nimi mravnostní policie nemohla. Evidovaných a kontrolovaných prostitutek vykazoval vídeňský úřad na počátku devatenáctého století kolem půldruhého tisíce. Evidenci pařížských prostitutek vedl hlavní inspektor, který měl mimo jiné za povinnost každý měsíc určitý počet dívek vyřadit a odeslat je do špitálu nebo za hranice města. V této době se ovšem začal měnit způsob nabídky prostituce i její klientela. Zákazníci z bohatších vrstev dávali přednost podnikům, kde si mohli vybrat z vystavených dívek, jejichž cena byla předem stanovena, v Paříži bylo v roce 1840 takových nevěstinců kolem dvou set.
V období světových válek začaly nevěstince zanikat. Přednost byla dávána diskrétnějším ”hodinovým hotelům”, novinkou této doby byl ovšem pojízdný nevěstinec, takzvaný ”polní puff”, objevující se v posádkových městech. Prostitutky sloužily především vojákům a někdy byly nasazované na důstojníky jako tajné informátorky. Proslulou je nepochybně známá vyzvědačka Mata Hari.
Ještě před první světovou válkou i během ní se vůči převážně reglementačnímu přístupu k prostituci (snaze ovládat tento jev stanovením řádu a pravidel) začal vymezovat přístup aboliční. Stoupenci abolicionismu (abolire – odstranit), požadovali zákaz prostituce a její trestní stíhání. Ve Spojených státech byla v letech 1910 až 1917 téměř ve všech státech prostituce nezákonná. Česká legislativa zrušila v roce 1922 opatření směřující k policejnímu a správnímu dozoru nad prostitucí. V mnoha zemích se podařilo prosadit zákaz nevěstinců a prostituce se pak v široké míře vylila na chodníky velkoměst. Jednoduše, ale nelidsky a brutálně, se pak s pouliční prostitucí vypořádalo pouze nacistické Německo, kde prostitutky i pasáci byli posíláni do koncentračních táborů. Po druhé světové válce si sex a prostituce vytvořily novou říši - provozovanou v bytech a apartmánech za pomoci telefonních linek.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 3/2006.