Téma
Válečný parašutista, plukovník Jaroslav Klemeš, poslední žijící člen výsadku Platinum, který 31. prosince 2005 oslavil 83. narozeniny, byl důstojnou a váženou osobou při zahájení vernisáže berlínské výstavy.
Bylo mu sedmnáct, když v lednu 1940 utíkal z protektorátu přes Slovensko, Maďarsko, Balkán, Turecko a Sýrii do Francie. Otci nechal na stole dopis. Psal mu, že si spolu po válce všechno vysvětlí. Němci však jeho otce za to, že pomáhal spoluobčanům vystaveným zničujícímu holocaustu k útěku, v roce 1942 popravili. Jaroslav vstoupil do československé zahraniční armády formující se v Marseille. Poslední lodí, která vyplouvala z okupované Francie, se dostal do Anglie. Velení zahraniční armády ho přidělilo ke spojovací jednotce. Po několika měsících mu však navrhli, aby se přidal k novému útvaru československých parašutistů. Nezastírali mu mizivé šance na přežití, které budou mít výsadkáři v okupované vlasti. Neváhal ani minutu. Kladl si otázku: Jak to tam doma zvládnu? “Až po válce mi to všechno došlo, do čeho jsem vlastně šel,” dodává plukovník Klemeš. “Ze sto dvaceti kamarádů, kteří v několika vlnách seskočili do protektorátu, nás přežilo třiačtyřicet.” Na výcvikových základnách v Anglii a ve skotských horách se z něho stával ostrý chlapík. Učil se bojovat, vyhazovat do povětří budovy a hlavně: zdokonalovat rádiové spojení s radistou londýnské vojenské ústředny, s nímž bude během své mise komunikovat. Z atentátníků, kteří zlikvidovali říšského protektora, znal blíže Josefa Valčíka. Smrt Valčíka a jeho druhů Klemeše ještě více zatvrdila. “Nemyslel jsem na nic jiného, než kdy mě pošlou do akce. Chtěl jsem bojovat, styděl jsem se za naše lidi hajlující na Václavském náměstí.”
Začínal poslední rok války. Jaroslava Klemeše po několika letech soustředěné přípravy na anglické základně Zvláštní skupiny pro výsadkové akce v Československu seznámili s úkolem obstarávat spojení mezi Českou národní radou a Londýnem. Měl jen dvě cesty: buď domů - za splněním poslání nebo na ostrov Man - kde by zůstal v izolaci do konce války, aby nemohl nic vyzradit. Bez váhání podepsal převzetí rozkazu.
V únoru 1945 provedla jejich čtyřčlenná skupina výsadek na Českomoravskou vrchovinu. Každý z nich měl v opasku zašité záchytné adresy a sto tisíc německých marek. Úkol? Připravovat vhodná místa pro shoz zbraní a pomocí vysílačky zajišťovat pravidelné spojení vnitřního odboje s Londýnem. Jejich příchod Londýn hlásil heslem “Anežka jde domů". Radiostanice se při seskoku rozbila. Po strastiplné cestě Jaroslav Klemeš a jeho kolega Alois Vyhňák opravili její trosky natolik, že mohli vyslat signál do Londýna. Ústředí poslalo novou vysílačku za čtrnáct dnů. V březnu přiletělo letadlo s dvaadvaceti kontejnery, naplněnými zbraněmi. Byla to poslední větší zásilka, která dorazila do Čech. Klemeš začal vysílat z půdy jednoho domu ve Velké Bíteši. V posledních dubnových dnech se však sehraná dvojice Klemeš-Vyhňák musela rozdělit. V Praze začínala revoluce. Vedení Zpravodajské brigády našlo Klemešovi nové vysílací místo ve vile inženýra Rabana v Kobylisích. U Rabanů dal radiostanici do koupelny, z okna na okap natáhl drát. Při vysílání seděl na koši s prádlem. Když v noci skončil, vysílačku zahrabal ve sklepě pod uhlí. Již v prvních okamžicích povstání, kdy Pražané živelně zaplnili ulice a řidiči tramvají začali hlásit stanice pouze česky, telegrafoval Klemeš do Londýna: “Pokud se týká zbraní, není zde nic, co by stálo za řeč… Proto čekáme tak zoufale na vaše shozy… Opakuji znovu, v Praze beze zbraní nelze provést žádnou akci." Jaroslav Klemeš přijal také depeši od Huberta Ripky - ministr exilové vlády varoval před spojenectvím s armádou generála Vlasova. Vyzýval ČNR, aby zajistila její důstojníky a předešla tak možným komplikacím se sovětským spojencem. Klemešovi se postoj vlády zamlouval čím dál míň: “Celou válku vyzývali národ k boji a v okamžiku skutečného povstání nedodali ani pušku. A postavili se proti spojenectví s jedinou armádou, která se v Praze objevila a chtěla nám pomoci v nejtěžší chvíli." Klemešovi se podařilo navázat spojení s vládní delegací v Košicích. Odeslal několik depeší, v nichž ČNR marně žádala vládu, aby uznala Radu za svého zástupce. Teprve po obsáhlém radiotelegrafickém rozkladu, kdy už povstání bylo v plném proudu, přišla depeše, v níž vláda potvrdila vůdčí roli ČNR na dosud nedobytých územích. “Spojení s Košicemi bylo zvláštní," vzpomíná Klemeš. “Rusové nepovolili naší vládě, která byla na svém území, aby měla spojení s Prahou nebo s kýmkoli." Jak se boje stupňovaly, měnil se Jaroslav Klemeš z ilegálního radisty ve válečného zpravodaje. Přestal depeše šifrovat a otevřeně informoval o řádění Němců. Vysílal o probíhajících popravách v kobyliské cihelně, které mohl sledovat z blízkého kopce. Popisoval zapálení Staroměstské radnice, nesmyslné masakry civilistů v ulicích. Podrobně líčil, jak jsou ženy a děti hnány tanky proti barikádám. “Kluci z londýnské centrály mně odpovídali, že to čtou se zatajeným dechem a hned depeše předávají BBC, která to vysílá do celého světa." Sedmého května, když už Německo podepsalo kapitulaci, ocitla se kobyliská čtvrť v centru nejzuřivějších bojů. Do Klemešova bytu vtrhli Němci, pátrali po zbraních. Nic nenašli a hnali se dál. Klemeš byl v Rabasově vile izolován, telegrafoval do Londýna, co viděl. “Sorry, zprávy konkrétnějšího charakteru nemohu poslat. Z úseku, kde jsem, nesmím ven, jsou prohlídky, pátrají po zbraních," zakončil depeši. Z Podbaby vysílal ještě dva dny. Pak do osvobozené Prahy dorazili Rusové. Dostal z Košic zprávu, že mu vláda uděluje válečný kříž. Když si však v duchu promítl některé politické depeše, které mu v uplynulých dnech prošly pod rukama, zmocnily se ho obavy z budoucnosti. Po válce dostali výsadkáři na výběr. Buď vstoupit do diplomacie, nebo zůstat v armádě. Alois Vyhňák odjel na velvyslanectví do Paříže a po únoru 1948 emigroval do Kanady. Klemeše, který se rozhodl zůstat, zatkli krátce po převratu. “Odvezli mě rovnou od mého pluku v Podbořanech do hradčanského "domečku", ani jsem si nemohl vzít baret," vzpomíná Klemeš. Devět měsíců strávil na samotce. Při výsleších ho nutili, aby se přiznal, že prováděl špionáž pro Spojené státy. V takových chvílích byl Klemeš vděčný za důkladnou psychologickou průpravu, kterou získal v Anglii. Zdrcující však bylo něco jiného. “To strašlivé poznání, že všechny vyšetřovatelské úskoky, vymývání mozku, které jsme očekávali od gestapáků, najednou přicházely od vlastních lidí." Během soudního procesu, v němž byl nakonec obžalován “jen" z blíže neupřesněné protistátní činnosti, advokát prohlásil, že Klemeš se “celkem přiznal". Žádal co nejnižší trest. “Vyletěl jsem, že se k ničemu nepřiznávám, žádný zákon jsem neporušil, bojoval jsem proti našim skutečným nepřátelům. Dostal jsem tři roky natvrdo a pak ještě rok nucených prací." Když Jaroslava Klemeše propustili z vězení, stal se řidičem u nákladní dopravy. Oženil se, postavili si malý domek blízko Ústí nad Labem. Klemešovy broskve, jež po léta pěstuje, jsou vyhlášené po celém kraji.