Týdeník Veřejná správa


 Názor

Mgr. Arnošt Svoboda
Brno

„Normální“ diskriminace


Vyšlo v čísle 42/2007

V čísle 37/2007 Veřejné správy nám Kateřina Janků představila koncept sociálního vyloučení, exkluze, a problémy s ním spojené. Chtěl bych na toto podnětné zamyšlení navázat, zejména ve věci týkající se nerovného zacházení. Ve veřejném prostoru se setkáváme s mnoha jeho formami a právě četnost výskytu tento negativní fenomén činí „normálním“, tedy něčím, o čem nediskutujeme, nereflektujeme a neshledáváme v něm problém: jinými slovy, považujeme jej za normální.

Při své práci a práci mých kolegyň a kolegů se setkáváme s formami diskriminace velmi často, zejména co se týká nerovného zacházení s našimi klienty-cizinci ze strany zaměstnavatelů. Obecně rozšířený předsudek o cizincích, obzvláště cizincích ze zemí bývalého Sovětského svazu a východní Evropy vůbec, vede k jejich odmítání zaměstnavateli a priori, bez potřeby a ochoty bližšího seznámení se s kvalifikací, osobnostními předpoklady nebo alespoň zájmu o zaslání životopisu uchazeče. Pomineme-li pohled z hlediska „zdravého rozumu“, tak každému, kdo se byť jen okrajově seznámil s pracovně-právní tématikou, je jasné že podobný postup je v přímém rozporu nejen se Zákoníkem práce (1), ale dost možná i s Listinou základních práv a svobod (2). Pracovníci organizací zabývajících se kontaktem se zaměstnavateli na jedné a s příslušníky marginalizovaných skupin či minorit na straně druhé možná znají věty typu: „Víte, jak to je… cizince nechceme.“ Může tak docházet ke kuriózním situacím, kdy na jednoho a téhož člověka potenciální zaměstnavatel mění názor doslova z vteřiny na vteřinu, pouze na základě informace o zemi původu. Kupříkladu Ingušsko je poměrně neznámé území, nepředstavuje tedy nutně problém, avšak spojení se sousedním Čečenskem již může vyvolat reakci takové míry, že dotyčný zaměstnavatel, do té doby uvažující, mění svůj názor a překotně odpovídá, že volná místa nejsou a v nejbližší době nebudou. Je pravda, že někteří si alespoň nechají zaslat životopis; těžko soudit, nakolik je to z důvodu možného budoucího zájmu a nakolik z důvodu „zachovat si tvář“. Stejné to může být třeba u zmínky o původu z afrických zemí, muslimské víře nebo jednoduše proto, že dotyčná či dotyčný není „odsud“. Domnívám se, že zde se opět ukazuje jako pravdivé, že strach máme především z neznámého. Lze to prakticky ukázat na případu studie, která se zajímala o pohled obyvatel obcí v blízkosti integračních azylových center na cizince-azylanty. Přes počáteční nedůvěru (byť ne otevřené nepřátelství) postupně zjistili, že zprostředkovaný obraz o cizincích, který původně měli, neodpovídá konkrétním lidem, jež náhle každý den potkávali na ulicích či v obchodech (3). Domnělý problém se rozplynul v konfrontaci s každodenní komunikací a interakcí. Zdá se, že v poznávání a odkrývání neznámého tkví řešení k překonání strachu a předsudků. Myslím, že k obecnému problému může přispět každý jednotlivě, a proto, nejen o tom přemýšlejme, ale zejména tak konejme. Jak se ukazuje, je to možné.



Poznámky:

  1. Viz Zákon č. 262/2006 Sb. Zákoník práce, § 13 odst. 2 písm.b a § 16
  2. Viz Ústavní zákon č.23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod, čl. 24
  3. Uherek, Z. 2002. Integrace azylantů. Výzkumná zpráva pro Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, Oddělení etnických studií.

Autor vystudoval sociologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Pracuje v brněnské neziskové organizaci zabývající se integrací cizinců. Má praxi z personalistiky v oblasti náboru zaměstnanců.