Názor |
Také máte několik kuřáků-úředníků na obci, úřadě města, nebo magistrátu? No jistě, jak jinak. Normálně jsem k různým lidským nešvarům tolerantní, ať úředník klidně běhá za holkama, když ho to baví, manželce to nevadí a „neharaší“ s nimi na pracovišti, ať holduje alkoholu, když to nebude v úřadě, kde mu to zakazuje pracovní řád, ale co udělat s kuřáky? Dobře, pracovní řád je i v tom neúprosný, cituji: „Důrazně se zakazuje kouření v celé budově úřadu.“ Tři vykřičníky před i za větou, schváleno naší organizací Odborového svazu státních orgánů a organizací a jaký je výsledek? Kuřák – úředník, když na něho přijde jeho „těžká chvilka“, se jednoduše zvedne ze židle a odejde z budovy ven, k zadnímu vchodu, kam ho, alespoň v případě našeho města, vykázal pracovní řád a nepřímo mu tím povolil po dobu likvidace jedné cigarety nepracovat, ale kouřit. A je to. Kolikrát to učiní za jednu pracovní směnu si může jeho vedoucí snadno zjistit. Pro účel tohoto článku si jen řekněme, že průměrný kuřák jich za den dvacet vytáhne. Pomineme-li noc, pak je tento počet nutno „vyhulit“ za šestnáct hodin a na osmihodinovou pracovní dobu jich zbude deset. Na jednu cigaretu, spolu s cestou po schodech dolů a zpět nahoru a vlastní akt kouření, spotřebuje nejméně šest minut a to se jich na venkovní kuřárně nesmí sejít víc, protože pak se ještě něco času „prokecá“ mezi jednotlivými „šluky“ se souvěrci; i tak je nejméně celá jedna hodina promrhána. Celá jedna osmina pracovního dne. Celá osmina měsíční pracovní doby! Jestliže si pro příklad vezmeme průměrný plat 20 tisíc korun za měsíc, pak se jednoduše dopracujeme ke zjištění, že v tomto platu částkou 2500 Kč dotujeme svoje kuřáky-uředníky za totální promrhání pracovního času kouřením, za nicnedělání! Dejme tomu, že jich máme pět, ze třiceti pěti úředníků a městských strážníků. Celou jednu sedminu. Neměli bychom to my ostatní, nekuřáci, považovat za nespravedlnost a požadovat podobnou dotaci v platu? Kolik to činí ročně u zmiňovaných pěti? Rovných 150 tisíc korun. Počítejme dále. I kdyby jedna krabička s dvaceti cigaretami stála stokorunu, může si náš kuřák za tyto peníze zakoupit takových krabiček měsíčně 25 kusů, což je víc nežli činil výše uvedený předpoklad. Takže si může ještě našetřit kuřivo třeba na Vánoce a pokud se spokojí s levnější sortou, zbude i na Velikonoce. Můj otec i tchán, oba silní kuřáci, se nedožili sedmdesátky; jeden zemřel na rakovinu, druhý na rozedmu plic a tímto konstatováním chci jen obecně známý a ověřený fakt zdravotní závadnosti kouření potvrdit. Ministerstvo zdravotnictví upozorňuje ty, co cigarety kupují, že kouření škodí zdraví. Čteme to u každé kasy supermarketu. Jak tedy vlastně jsme na tom my, vedoucí úřadů města, starostové a tajemnící z právního hlediska, když „svým kuřákům“ platíme za čas promrhaný kouřením víc, než oni zaplatí za svojí měsíční potřebu cigaret? Neměli by kuřáci mít na své výplatní pásce podobné varování uvedeno, třeba i spolu s částkou, která je jim nepřímo věnována? A nedej Bůh, aby některý z nich byl postižen podobnou nemocí, jako otec a tchán. Nebude výše popsané konání našeho úřadu považováno šikovným právníkem za podporování kouření a úřad obžalován jako spolupůvodce nemoci toho jistého postiženého úředníka-kuřáka ? Nechci to dále domýšlet. Ale něco by se s tím mělo dělat celostátně. Jen si vezměte celkový počet úředníků všech správních aparátů. Kdyby jen sedmina z nich, podobně jako u nás, kouření holdovala, jednalo by se o pořádný balík promrhaných peněz, nemyslíte?
Navrhuji řešení. Nechť je každý úředník-kuřák povinen učinit a nadřízeným předat písemné místopřísežné prohlášení: „Jsem a budu kuřák, v pracovní době vykouřím svých tolik a tolik cigaret a souhlasím se snížením platu o částku úměrnou času, ve kterém se pro kouření nemohu věnovat pracovním povinnostem, tedy o tolik a tolik korun českých.“