Týdeník Veřejná správa


 Památky

Pohled z Frýdlantského cimbuří (s velkou skalní mísou) na jizerskohorské srázy. Foto: Doc. RNDr. Jan VítekDoc. RNDr. Jan Vítek

Na „srázných“ Jizerskohorských bučinách


Vyšlo v čísle 51-52/2007


Jizerské hory jsou mohutnými horami zejména při pohledu ze severní strany, tedy od Frýdlantu, Raspenavy, Hejnic či jiných míst. Do podhůří tu totiž spadají příkrými, místy téměř půl kilometru vysokými svahy - doslova srázy - vzniklými postupným zdvihem mohutné kry pohoří a následujícími erozními a zvětrávacími procesy.

Příkré severní okraje pohoří jsou nyní převážně zahrnuty do jednotlivých, místy navzájem nesouvisejících úseků národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, vyhlášené v roce 1999 na ploše 951 hektarů. Vyplňují jednak podstatnou část Hejnického hřbetu, okraje Středního hřbetu a na západní straně také poněkud už odčleněná návrší Stržový vrch a Špičák. Díky obtížné dostupnosti tohoto horského terénu se zde zachoval jeden z nejhodnotnějších lesních komplexů na území České republiky s původními bučinami a významnými rostlinnými a živočišnými stanovišti. Zároveň jde i o jednu z nejskalnatějších partií v našich pohraničních pohořích s bezpočtem žulových útvarů, údolních strží s kaskádami, vodopády a dalšími působivými jevy. Ve směru od východu začíná toto asi patnáct kilometrů dlouhé území skalnatých a lesních srázů Tišinou (873 m) a Paličníkem (944 m). Vrcholové skalisko Paličníku je upravené na vyhlídku, okolní svahy spadají do hlubin údolí Smědé, procházeného přístupovou silničkou z Bílého Potoka na chatu Smědavu. Ještě mohutnějším skalním komplexem je následující hřeben Frýdlantského cimbuří. Nahoře začíná skupinou Poledních kamenů (1006 m), procházenou žlutě značenou cestou. Z ní vybíhá v nižší části svahu odbočka na hlavní, vyhlídkový útes Frýdlantského cimbuří, zvýrazněný dřevěným křížem. Vidět je odtud daleko do Frýdlantského výběžku, včetně Frýdlantského zámku, jehož cimbuří prý bylo inspirací pro pojmenování tohoto impozantního skalního útvaru. Pozornost zde bezesporu upoutají také dokonale vyvinuté skalní mísy, z nich největší spíše připomínají rozměrnější kotle či křesla. Srázný a převážně zalesněný hřeben klesá z Frýdlantského cimbuří k dalším skalním partiím, dostupným od cesty z Bílého Potoka. Špičatým tvarem zaujme věžička Polední zub, o „patro“ níže vystupuje ještě vyhlídkový Hajní kostel.

Žulový skalní útvar Ořešník. Foto: Doc. RNDr. Jan VítekČasto navštěvovaným vyhlídkovým útesem je i Ořešník (800 m), přístupný po schůdkách, vysekaných přímo ve skále a dostupných odbočkou z červeně značené cesty. Ta spojuje „křivolakým“ terénem město Hejnice s horní částí údolí Velkého Štolpichu. Vodopád Velkého Štolpichu. Foto: Doc. RNDr. Jan VítekTam zaujme mimo jiné působivý vodopád, rovněž lemovaný mohutnými žulovými skalisky s romantickými názvy Krásná Máří (s vyhlídkou), Divá Máří a také Čarostřelec. Ten bývá někdy nesprávně spojován s dějem slavné Weberovy opery, ostatně, ani oběma „Mářím“ nedala pojmenování lepá či divá dívka, ale někdejší hornické (rudné) štoly. Okrajové srázy pohoří jsou na severozápadní rozsoše Holubníku zvýrazněny „hrbolky“ Ptačích kup (1013 m). Za údolím Malého Štolpichu následuje další rozlehlá skalní partie Poledník (864 m), vymezená na západním okraji úzkým hřbetem Srázů. Tam (už mimo turistické značení) vystupuje i jedna z nejhezčích skalních věží v našich žulových oblastech, přiléhavě zvaná Zvon. Za údolním zářezem, procházeným železniční tratí a silnicí z Liberce do Raspenavy, vystupují poslední návrší na severozápadních okrajích nejen NPR Jizerskohorské bučiny, ale i celého pohoří – Stržový vrch (704 m) a Špičák(724 m). Kolem zdejších členitých a opravdu pozoruhodných žulových útvarů prochází z Oldřichovského sedla okružní naučná stezka „Oldřichovské háje a skály“. Je asi pět kilometrů dlouhá a doprovázená deseti informačními tabulemi.