Památky |
Jizerské hory jsou mohutnými horami zejména při pohledu ze severní strany, tedy od Frýdlantu, Raspenavy, Hejnic či jiných míst. Do podhůří tu totiž spadají příkrými, místy téměř půl kilometru vysokými svahy - doslova srázy - vzniklými postupným zdvihem mohutné kry pohoří a následujícími erozními a zvětrávacími procesy.
Příkré severní okraje pohoří jsou nyní převážně zahrnuty do jednotlivých, místy navzájem nesouvisejících úseků národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, vyhlášené v roce 1999 na ploše 951 hektarů. Vyplňují jednak podstatnou část Hejnického hřbetu, okraje Středního hřbetu a na západní straně také poněkud už odčleněná návrší Stržový vrch a Špičák. Díky obtížné dostupnosti tohoto horského terénu se zde zachoval jeden z nejhodnotnějších lesních komplexů na území České republiky s původními bučinami a významnými rostlinnými a živočišnými stanovišti. Zároveň jde i o jednu z nejskalnatějších partií v našich pohraničních pohořích s bezpočtem žulových útvarů, údolních strží s kaskádami, vodopády a dalšími působivými jevy. Ve směru od východu začíná toto asi patnáct kilometrů dlouhé území skalnatých a lesních srázů Tišinou (873 m) a Paličníkem (944 m). Vrcholové skalisko Paličníku je upravené na vyhlídku, okolní svahy spadají do hlubin údolí Smědé, procházeného přístupovou silničkou z Bílého Potoka na chatu Smědavu. Ještě mohutnějším skalním komplexem je následující hřeben Frýdlantského cimbuří. Nahoře začíná skupinou Poledních kamenů (1006 m), procházenou žlutě značenou cestou. Z ní vybíhá v nižší části svahu odbočka na hlavní, vyhlídkový útes Frýdlantského cimbuří, zvýrazněný dřevěným křížem. Vidět je odtud daleko do Frýdlantského výběžku, včetně Frýdlantského zámku, jehož cimbuří prý bylo inspirací pro pojmenování tohoto impozantního skalního útvaru. Pozornost zde bezesporu upoutají také dokonale vyvinuté skalní mísy, z nich největší spíše připomínají rozměrnější kotle či křesla. Srázný a převážně zalesněný hřeben klesá z Frýdlantského cimbuří k dalším skalním partiím, dostupným od cesty z Bílého Potoka. Špičatým tvarem zaujme věžička Polední zub, o „patro“ níže vystupuje ještě vyhlídkový Hajní kostel.
Často
navštěvovaným vyhlídkovým útesem
je i Ořešník
(800 m), přístupný po schůdkách, vysekaných
přímo ve skále a dostupných odbočkou z červeně
značené cesty. Ta spojuje „křivolakým“
terénem město Hejnice s horní částí
údolí Velkého
Štolpichu.
Tam zaujme mimo jiné působivý vodopád, rovněž
lemovaný mohutnými žulovými skalisky
s romantickými názvy Krásná Máří
(s vyhlídkou), Divá Máří a také
Čarostřelec. Ten bývá někdy nesprávně spojován
s dějem slavné Weberovy opery, ostatně, ani oběma „Mářím“
nedala pojmenování lepá či divá dívka,
ale někdejší hornické (rudné) štoly.
Okrajové srázy pohoří jsou na severozápadní
rozsoše Holubníku zvýrazněny „hrbolky“
Ptačích kup (1013 m). Za údolím Malého
Štolpichu následuje další rozlehlá
skalní partie Poledník
(864 m), vymezená na západním okraji úzkým
hřbetem Srázů.
Tam (už mimo turistické značení) vystupuje i jedna
z nejhezčích skalních věží v našich
žulových oblastech, přiléhavě zvaná Zvon. Za
údolním zářezem, procházeným
železniční tratí a silnicí z Liberce do
Raspenavy, vystupují poslední návrší
na severozápadních okrajích nejen NPR
Jizerskohorské
bučiny,
ale i celého pohoří – Stržový
vrch
(704 m) a Špičák(724
m). Kolem zdejších členitých a opravdu
pozoruhodných žulových útvarů prochází
z Oldřichovského sedla okružní naučná
stezka „Oldřichovské háje a skály“.
Je asi pět kilometrů dlouhá a doprovázená deseti
informačními tabulemi.