Téma |
Dnešní IV. koridor, významné tranzitní evropské spojení mezi Prahou a Lincem, vede po tratích společností pyšnících se v minulosti jmény císaře a císařovny. Jak to vlastně všechno začalo?
Dráha
císaře Františka Josefa měla spojovat hlavní
město monarchie s Chebem a Prahou. Poprvé se myšlenka
na vedení železnice z Vídně do Prahy přes České
Budějovice objevila už v roce 1842. Tehdy se však
prosadila dráha z Olomouce a Brna přes Českou Třebovou a
původní nápad na čas ustrnul. Oživil ho až významný
českobudějovický občan a c.k. loďmistr Vojtěch Lanna,
prosazující se stále více také
jako podnikatel železničních staveb. Ve prospěch zřízení
železnice mezitím sepsali plzeňští, budějovičtí
i chebští podnikatelé nejednu petici. Až
počátkem šedesátých let devatenáctého
století se Vojtěchu Lannovi podařilo získat podporu
významných šlechticů, majitelů rozsáhlých
velkostatků v jižních Čechách. Ve výboru
pro stavbu dráhy byla knížata Paar, Colloredo-Mansfeld
a Fürstenberg, hrabata Černín, Buquoy, předsedou se stal
jihočeský magnát kníže Jan Adam Schwarzenberg.
Lanna uzavřel dohodu s podnikateli bratry Kleiny, s nimiž
již dříve stavěl například pražské nádraží
státní dráhy nebo dráhu z Prahy do
Děčína. Konsorcium ale stále o definitivní
koncesi ke stavbě a provozování dráhy bojovalo.
Mezitím Vojtěch Lanna zemřel a úkol převzal jeho syn.
Jeho strýc napsal v březnu 1866 svému příteli:
Mladý Vojtěch
jest téměř stále ve Vídni a pohání
s knížetem Schwarzenbergem věc Dráhy císaře
Františka Josefa. Podaří-li se mu to, nelze dosud
říci.“
Nakonec
se mladý Lanna dočkal v tomto směru úspěchu.
Privilegovaný
rakouský úvěrní ústav (Creditanstalt) se
hned ujal finančních operací, zejména upisování
akcií nové společnosti, nesoucí od 14.6.1864
název „Dráha císaře Františka
Josefa“ (Kaiser Franz Josef-Bahn, KFJB). O akcie a obligace byl
značný zájem. Stát zaručil společnosti daňové
prázdniny do srpna 1881 a garantoval roční výnos
4 miliony zlatých. Několikamiliónová bezúročná
záloha na stavbu také přišla vhod. Za takových
podmínek se akcionáři jen hrnuli. I ekonomické
hodnocení projektu bylo pro KFJB dobré. Právem
se očekávalo nejen zvýšení
konkurenceschopnosti průmyslu v Čechách a Dolním
Rakousku, ale i příznivý sociální dopad
stavby.
17.listopadu 1866 provedl kníže Schwarzenberg poblíž zámku v Hluboké nad Vltavou slavnostní výkop. Na stavbě pracovalo 16 300 dělníků a 750 dvojspřežních povozů. Stavba pokračovala rychle, a tak už 1.září 1868 byla v provozu 136 km dlouhá trať z Plzně do Českých Budějovic. Trasa z Českých Budějovic byla otevřena 1.listopadu 1869 a z Eggenburgu do Vídně se začalo jezdit 23. června 1870. Tím bylo dokončeno spojení Českých Budějovic s Vídní a Plzní. To byl ovšem jen začátek. Brzy se ozývaly hlasy po dalším pokračování stavby z jižních Čech do Prahy.
Jedním z inženýrů stavebního podnikatelství na stavbě Dráhy císaře Františka Josefa v jižních Čechách byl i Jan Reitler, absolvent pražské polytechniky, přítel Jana Nerudy. Ten napsal v roce 1870 podle Reitlerova vyprávění„studii dle znalců“ Trhani.
Na Dráze císaře Františka Josefa se objevilo poměrně brzy nové zařízení – dálkové ovládání závor. Ty se ovládaly z nejbližšího nádražního domku. Ale zcela spolehlivé nebyly, jak je zřejmě z tehdejší novinové zprávy:
Na trati České Budějovice – Gmünd mohlo 5.listopadu1869 dojít k vážné nehodě. Na silnici k Trhovým Svinům vjel v sedm hodin večer na přejezd povoz, když tu v temnotě vozka zjistil, že závora na druhé straně je uzavřena. Mezitím spadla i zadní závora a koně s povozem zůstaly stát napříč koleje, aniž by se mohly pohnout. Cestující - úředník z Budějovic a jeho žena, se pokusili závory nadzvednout, neboť se blížil vlak od Borovan, jehož červené přední světlo již bylo vidět. Na poslední chvíli se podařilo závoru zvednout a s vozem odjet sotva minutu předtím, než po trati přejel plnou parou vlak. Několik dní předtím na stejném místě před dostavníkem rovněž spadla závora. Tyto závory jsou obsluhovány pomocí řetězu ze strážního domku čtvrt hodiny vzdáleného vždy před jízdou vlaku. Protože jde o silně frekventovanou silnici, bylo by záhodno, aby se zde spouštění závor nedělo na dálku.
Tolik pouhá esence toho, o čem si mohou nejen příznivci železniční dopravy přečíst v knížce Mojmíra Krejčiříka, která, doplněna osobitými kresbami Jiřího Ryvoly, mapuje čtivým a zajímavým způsobem vznik „císařských drah“. Knihu Od „císařských drah“ ke IV. Koridoru vydala Skanska.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 51-52/2007.
Michaela Šulcová