Příloha |
Přestože množství archeologických výzkumů, které byly provedeny v posledních bezmála dvaceti letech není nijak malé, povědomí veřejnosti zatím není adekvátní jejich skutečnému významu. Těžištěm většiny zpráv jsou mediálně atraktivní záběry na „unikátní“ nález, čímž vzniká mylný dojem, že archeologie je oborem postaveným na hledání a nalézání výjimek, nikoliv oborem, jehož cílem je pokud možno komplexní poznání způsobu existence pravěkých, středověkých a novověkých populací.
S ohledem na tuto skutečnost byl zpracován text, který by měl veřejnosti poskytnout základní informace o tom, co archeologický výzkum obnáší, které subjekty, za jakých podmínek a na čí náklad jsou oprávněny jej provádět, a jaké odborné výstupy jsou po jeho skončení povinny odevzdat.
Archeologický výzkum(1) je ve své základní i aplikované formě(2) procesem vedeným s cílem:
identifikovat soubory movitých a nemovitých archeologických nálezů, které jsou uloženy v zemi, případně v zásypech kleneb, stropů či podlah stavebních objektů, a to ve zcela specifických vzájemných vazbách a vztazích(3),
dokumentovat prostorové rozložení (či rozmístění) těchto movitých a nemovitých nálezů a zmíněné vazby a vztahy mezi nimi,
provést interpretaci prozkoumaného komplexu primárních hmotných a nehmotných archeologických pramenů(4) a na základě této interpretace rekonstruovat vývoj osídlení sledovaného prostoru.
Archeologický výzkum probíhá ve dvou základních, časově se alespoň zčásti překrývajících fázích - terénní a zpracovatelsko-vyhodnocovací.
Fáze terénní zahrnuje zejména:
postupné rozebírání archeologických situací, které musí být zcela bezpodmínečně (minimálně) kresebně, měřičsky, geodeticky a fotograficky dokumentováno.
vyjímání movitých archeologických nálezů ze situací, jejich uložení a evidenci způsobem, který zajišťuje jejich následné přiřazení odpovídajícím nemovitým nálezům.
Terénní dokumentaci je nutno provádět s vědomím, že po provedeném výzkumu, v jehož průběhu se archeologické situace nenávratně ničí, přebere funkci sekundárního archeologického pramene, který se od určitého bodu stane jediným zdrojem informací o již neexistujících archeologických situacích, respektive o příslušném prozkoumaném území s archeologickými nálezy.
Fáze zpracovatelsko-vyhodnocovací zahrnuje zejména:
základní laboratorní zpracování movitého nálezového fondu, jehož součástí je mytí, číselná identifikace a zjišťování počtu movitých nálezů, dále jejich základní konservace, tvarová rekonstrukce a kresebná dokumentace,
analýzu poznatků zachycených v rámci terénní fáze a její interpretaci v kontextu s dalšími „nearcheologickými“ informacemi (například z oblasti klimatologie, hydrologie, pedologie, geologie, topografie, geografie, botaniky, zoologie, historie, kulturní antropologie, etnologie atd.).
zpracování odborných výstupů, především zprávy o výzkumu.
Z výše uvedeného plyne, že předmětem archeologického zájmu nejsou jednotlivé, zejména movité nálezy samy o sobě, nýbrž soubory nemovitých a movitých nálezů vzájemně propojených různě složitě strukturovanými vazbami a vztahy. Informační hodnota movitých nálezů vyjmutých ze souvrství bez odpovídající dokumentace totiž klesá na úroveň pouhého vědomí, že v daném prostoru je zachyceno osídlení příslušného stáří, ovšem způsob, jakým konkrétně jeho reprezentanti vývoj sledovaného prostoru ovlivnili, již zpravidla rekonstruovat nelze nebo jen velmi přibližně. Z tohoto důvodu jsou zcela kontraproduktivní kupříkladu veškeré aktivity, při nichž se movité nálezy vyhledávají pomocí detektorů kovů a následně vyjímají ze země, aniž by toto bylo provázeno jakoukoliv odbornou dokumentací. Přes veškerou - často mediálně podporovanou - atraktivitu je toto počínání velmi nežádoucí a samozřejmě i nezákonné.
Archeologické výzkumy mohou provádět pouze subjekty mající k této činnosti oprávnění, na jehož základě se řadí mezi tzv. „oprávněné organizace“ dle § 21 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.
Přímo ze zákona smí archeologické výzkumy provádět pouze Archeologický ústav, který je od 1. 1. 2007 veřejnou výzkumnou institucí zřízenou Akademií věd České republiky(5).
Ostatní subjekty se „oprávněnou organizací“ stanou pouze tehdy, splní-li všechny zákonem předepsané podmínky (viz § 21 odst. 2 a 3 cit. zákona č. 20/1987 Sb.), na základě toho obdrží od Ministerstva kultury ČR povolení k provádění archeologických výzkumů a s Akademií věd České republiky uzavřou dohodu o rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů. V současné době mezi tyto „oprávněné organizace“ náleží například Národní památkový ústav, dále některá muzea zřizovaná buď státem nebo územně samosprávnými celky, vysoké školy, obecně prospěšné společnosti a občanská sdružení(6).
Provádět archeologické výzkumy mohou ještě fyzické osoby, které toto oprávnění získaly v jiných státech Evropské unie. V tomto případě náleží provádění výzkumů mezi tzv. regulované činnosti dle § 3 zákona č. 18/2004 Sb. (plná citace právního předpisu viz pozn. č. 7) a výše uvedené subjekty - označované v tomto případě jako „osoby oprávněné k výzkumům“ - ji mohou vykonávat buď časově omezeně, po předchozím ohlášení Ministerstvu kultury ČR, nebo trvale, což je však podmíněno uznáním jejich odborné kvalifikace a udělením oprávnění k provádění archeologických výzkumů(7).
Struktura archeologických výzkumů, právní titul pro jejich realizaci a způsob úhrady nákladů
S ohledem na povahu subjektu, z jehož podnětu se konkrétní výzkum provádí, lze archeologické výzkumy obecně rozdělit následujícím způsobem(8):
3.1 archeologické výzkumy nezáchranné
Archeologický výzkum je vyvolán oprávněnou organizací, jejímž záměrem je splnění určitého vědecko-výzkumného úkolu. Náklady na provedení výzkumu hradí v plné výši tato oprávněná organizace.
3.2 archeologické výzkumy záchranné
Archeologický výzkum je vyvolán stavebním či jiným záměrem, jehož realizace s sebou nese riziko ohrožení archeologických situací v „území s archeologickými nálezy“.
Subjekt, který hodlá výše popsaný záměr realizovat, je povinen:
a) oznámit toto Archeologickému ústavu AV ČR (oznamovací povinnost vzniká již od doby přípravy záměru),
b) umožnit Archeologickému ústavu AV ČR nebo jiné „oprávněné organizaci“ provedení záchranného výzkumu.
3.2.1 archeologické výzkumy záchranné nepodnikatelské
Subjekt, jehož plánovaný stavební či jiný záměr vyvolal nutnost provedení záchranného výzkumu, je osobou fyzickou a jím plánovaný záměr není nijak spojen s podnikáním. Náklady vynaložené na výzkum hradí „oprávněná organizace“, která jej provádí(9).
3.2.2 archeologické výzkumy záchranné podnikatelské
Subjekt, jehož plánovaný stavební či jiný záměr vyvolal nutnost provedení záchranného výzkumu, je osobou právnickou nebo osobou fyzickou podnikající a tento plánovaný záměr s jejím podnikáním souvisí(10). V tomto případě hradí náklady na provedení výzkumu příslušná právnická osoba, respektive fyzická osoba podnikající.
Ve všech uvedených případech musí mít „oprávněná organizace“ (případně „osoba oprávněná k výzkumům“) uzavřenu dohodu o podmínkách provedení výzkumu s vlastníkem (správcem, uživatelem) dotčené nemovitosti. V zájmu všech zúčastněných stran by mělo být z této dohody jednoznačně zřejmé, v jakém časovém úseku bude výzkum probíhat, jaký bude jeho rozsah a způsob provedení(11). Neshodnou-li se dotčené subjekty na dohodě, rozhodne o povinnosti vlastníka (správce, uživatele) dotčené nemovitosti strpět výzkum a o podmínkách jeho provedení příslušný krajský úřad v rámci správního řízení. Toto je důležité zejména v případě nezáchranných výzkumů, kdy příslušný správní orgán nemusí vždy požadavku „oprávněné organizace“ vyhovět. S odkazem na mezinárodní Úmluvu o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidovanou), publikovanou pod č. 99/2000 Sb. m.s., například může krajský úřad požadavek „oprávněné organizace“ buď zcela zamítnout, nebo rozhodnout, že výzkum bude proveden pouze metodami nedestruktivními.
V případě realizace záchranného výzkumu je žádoucí, aby „oprávněná organizace“ uzavřela kromě dohody s vlastníkem (správcem, uživatelem) dotčené nemovitosti také dohodu se subjektem, jehož stavební či jiný záměr si realizaci tohoto záchranného výzkumu vynutil, tj. s investorem či jím pověřeným zástupcem. Stejně jako v případě předchozím je třeba v rámci dohody přesně specifikovat způsob provedení a dobu trvání výzkumu, dále stav, v jakém bude předána nemovitost (což je důležité především s ohledem na pokud možno plynulou návaznost plánovaných stavebních či jiných činností) a také termín, v jaké bude zpracována, respektive odevzdána zpráva o provedeném výzkumu (pro případ, že tato zpráva bude požadována kupříkladu správním orgánem nebo zde obsažená zjištění mají být zohledněna v dalších fázích realizace záměru). Oboustranně užitečná je také konkretizace postupů a opatření aplikovaných v případě, že dojde k porušení dohody nebo k situacím dohodou nepředvídaným a opomenout nelze ani opatření zajišťující dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při činnostech souvisejících s výzkumem. V dohodách o provedení výzkumů záchranných investorských by zcela jistě měly být obsaženy informace týkající se předpokládané výšky nákladů, způsobu jejich vyúčtování a úhrady.
Pro volbu metodiky provedení záchranného výzkumu je limitující podoba stavebního či jiného záměru, který jej vyvolal, postupy použité při jeho realizaci a samozřejmě také zjištěná či odůvodněně předpokládaná povaha archeologických nálezů nacházejících se na dotčené nemovitosti, jejich četnost a složitost. Úměra mezi prostorovým rozsahem stavebních či jiných zásahů a rozsahem výzkumu (tedy i délkou jeho trvání a finanční náročností) je zřejmá. Z tohoto důvodu je žádoucí, aby mezi „oprávněnou organizací“ a subjekty, které jsou s realizací příslušného záměru jakkoliv spjaty - tj. buď přímo s investory nebo se subjekty zajišťujícími inženýring - došlo ke kontaktu ještě v době, kdy lze daný záměr upravit tak, aby se minimalizoval jeho negativní dopad na archeologické situace a v návaznosti na to se zkrátil a zlevnil i záchranný výzkum.
Pro úplnost je třeba podotknout, že „oprávněné organizace“ provádějí archeologické výzkumy „zásadně na neziskových principech“(12) a v případě záchranných výzkumů podnikatelských si mohou nárokovat pouze úhradu nákladů, které byly na daný výzkum prokazatelně vynaloženy.
Na základě ustanovení § 21 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, jsou „oprávněné organizace“ povinny o každém provedeném výzkumu vypracovat zprávu a tu odevzdat Archeologickému ústavu AV ČR. Formální a obsahová podoba zmíněné zprávy o výzkumu je upravena v dohodě, kterou uzavírá „oprávněná organizace“ s Akademií věd ČR. Na základě toho „oprávněná organizace“ předkládá dva dokumenty: zprávu o archeologické akci a nálezovou zprávu. Oba tyto dokumenty jsou ve své podstatě formuláře s ustálenou rubrikací, které se liší pouze mírou podrobnosti a počtem povinných příloh(13).
Výše uvedená povinnost odevzdat zprávu o archeologické akci a nálezovou zprávu mimo jiné znamená, že „oprávněná organizace“ musí provést výzkum způsobem, který jí umožní oba zmíněné dokumenty vypracovat v požadovaném rozsahu a odpovídající kvalitě - jakkoliv je tedy volba způsobu provedení výzkumu plně v kompetenci příslušného archeologa, jisté činnosti dost dobře nelze neprovést a tlak na jejich minimalizaci či dokonce eliminaci, vyvíjený například v rámci jednání o podobě dohody o výzkumu, je tedy zbytečný.
Odborné výstupy z výzkumu by se pochopitelně neměly omezit pouze na zprávu o archeologické akci a nálezovou zprávu, ale měly by být publikovány v odborných periodikách či monografiích a rovněž zpřístupněny nearcheologické části veřejnosti.
Archeologický výzkum je složitým procesem, na jehož konci stojí hypotéza o vývoji osídlení zkoumaného prostoru (včetně jeho širšího okolí). Zatímco nezáchranné výzkumy jsou vedeny s cílem rozšířit vědecké poznání, u záchranných výzkumů je prioritou záchrana informací, jejichž nositelem jsou ničené archeologické situace. Tyto informace musí být transformovány do sekundárního archeologického pramene, kterým je terénní dokumentace a následně zpráva o výzkumu (nálezová zpráva). Z jistého úhlu pohledu lze tedy provedení záchranného výzkumu považovat za mnohem komplikovanější než provedení výzkumu nezáchranného, a to vzhledem k časovým, prostorovým a finančním limitám při vědomí povinnosti odevzdat odborně vyhovující výstupy. Zatímco archeolog provádějící nezáchranný výzkum si dobu, místo, rozsah a metodiku volí zcela nezávisle (respektive omezen pouze zadáním svého vědeckého úkolu), archeolog provádějící záchranný výzkum musí být schopen prozkoumat celý potencionálně zničený prostor a přitom velmi kreativně a flexibilně reagovat na stále se měnící podmínky. Oba typy výzkumu mají však jedno společné: v centru jejich zájmu nestojí jednotliviny (tedy z kontextu vytržené movité nálezy), ale soubory vzájemně propojených nemovitých a movitých nálezů reprezentující často velmi složitě strukturovaný systém populací libovolného stáří.
Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, respektive investor však řeší zcela jiný zásadní problém a ten se týká rozsahu výzkumu, délky trvání a jeho finanční náročnosti. V tomto ohledu jsou rozhodující dva základní faktory: a) typ, složitost a četnost nalezených archeologických situací, b) technické záměry, tedy konkrétně jeho dopad na archeologické situace. Pro všechny dotčené subjekty je přitom podstatné, že za jistých podmínek lze vliv obou zmíněných faktorů na délku výzkumu (a tím i náklady) do jisté míry eliminovat. To však předpokládá, že se archeologický výzkum v povědomí investorů ocitne na obdobné úrovni, na jaké se nachází geologický, hydrologický či jiný průzkum, o jejichž nutnosti se - na rozdíl od archeologického výzkumu - nijak nepochybuje. Není sporu o tom, že pro část investorů představuje financování těchto nezbytných průzkumů opodstatněný náklad, kdežto realizace archeologického výzkumu pouze časové a finanční ztráty. Přítomnost archeologických nálezů na nemovitostech je však nutno zařadit mezi skutečnosti obdobně nezměnitelné jako například podoba geologického podloží či úroveň hladiny spodní vody - ve všech uvedených příkladech jde o limitu využití území, s níž se musí investor odpovídajícím způsobem vyrovnat a z tohoto úhlu pohledu se archeologické poměry na nemovitosti nijak neliší od inženýrsko-geologických - čím dříve na ně investor zareaguje, tím lépe. Jak tedy postupovat? K tomu, aby mohl být výzkum zahrnut do harmonogramu realizace záměru, je třeba mít co nejpřesnější informace od archeologů. V ideálním případě jsou informace o archeologické povaze dotčené nemovitosti k dispozici téměř okamžitě, pokud ne, lze volit cestu vícefázového výzkumu, kdy jsou časové, případně finanční nároky na výzkum zpřesněny prostřednictvím sondáží. Co skutečně doporučit nelze, je postup totálně minimalistický, kdy jsou archeologové přizváni až v den zahájení zemních prací - v takovém případě se totiž naprosto každý, tedy i rozsahem nevelký výzkum stane výraznou organizační a finanční zátěží, což neprospívá žádnému z dotčených subjektů.
(1) oficiální a obecně platná definice archeologického výzkumu nebyla dosud vytvořena. K dispozici je pouze definice záchranného archeologického výzkumu zahrnutá do interní normy Archeologického ústavu AV ČR Praha - dostupná z webové stránky.
(2) podrobná definice základního a aplikovaného výzkumu je obsažena v zákoně č. 130/2000 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a o změně některých zákonů (zákon o podpoře výzkumu a vývoje), ve znění pozdějších předpisů.
(3) popsané soubory lze alternativně označit za „archeologické situace“. Nemovitými archeologickými nálezy jsou myšlena archeologická souvrství (tedy sled vrstev různého stáří) nebo archeologické objekty, které mohou samy o sobě rovněž obsahovat souvrství, ale vzhledem k okolí jde o relativně uzavřené celky. Nemovité archeologické nálezy mohou, a zpravidla také obsahují movité archeologické nálezy (nářadí, náčiní, zbraně, ozdoby, šperky, zvířecí a rostlinné pozůstatky atd.). Místo výskytu archeologických nálezů nemovitých či movitých se nazývá „území s archeologickými nálezy“.
(4) hmotný pramen zde reprezentují soubory movitých a nemovitých archeologických nálezů, nehmotným pramenem jsou vazby a vztahy mezi těmito soubory a mezi jejich jednotlivými prvky.
(5) k tomu zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích a zákon č. 342/2005 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o veřejných výzkumných institucích; viz též http://rvvi.msmt.cz/.
(6) kompletní seznam „oprávněných organizací“ je k dispozici na webových stránkách Archeologického ústavu AV ČR.
(7) k tomu viz zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů, a § 21a až § 21c zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.
(8) § 22 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.
(9) záchranné výzkumy vyvolané nepodnikatelskou činností bývají archeology alternativně označovány jako výzkumy „neinvestorské“, což ale ne zcela správně vystihuje povahu věci. Obecně vzato, i subjekt, který realizuje záměr nepodnikatelský, je investorem. Ani označení „stavebník“ není zcela vyhovující, neboť jeho použitím dojde k přílišnému významovému zúžení - ne každý záměr, který vyvolá nutnost provedení záchranného výzkumu, je záměr stavební.
(10) viz pozn. č. 9.
(11) zde zejména s ohledem na ustanovení § 24 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.
(12) V rámci dohody uzavírané mezi „oprávněnou organizací“ a Akademií věd ČR (čl. I, odst. 1) se příslušná „oprávněná organizace“ zavazuje provádět všechny aktivity spojené s prováděním archeologických výzkumů „zásadně na neziskových principech“. Archeologické výzkumy nelze provádět ani jako živnost - k tomu zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění zákona č. 167/2004 Sb., kterým se mění zákon 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony.
(13) formuláře jsou dostupné z webové stránky Archeologického ústavu AV ČR: http://www.arup.cas.cz/cz/archivy/formulare.html.