Týdeník Veřejná správa


 Památky

Přírodní památka Uhlířský vrch. Foto: Doc. RNDr. Jan VítekDoc. RNDr. Jan Vítek

Sopečná krajina Bruntálska


Vyšlo v čísle 38/2007


Pojem „sopečná oblast“ samozřejmě vybaví spíše scenérii sicilské Etny, či Liparských a Kanárských ostrovů, než partii malebných a poklidných návrší uprostřed moravskoslezské krajiny. V okolí Bruntálu však najdeme dostatek důkazů o tom, že i tady kdysi „bouřily“ poměrně mohutné vulkány.

Z pohledu geologické minulosti tomu nebylo zase tak dávno – koncem třetihor a na počátku čtvrtohor, tedy ještě před necelým miliónem let. Některé zdejší kopce - bývalé sopky - dosud patří k nápadným krajinným dominantám, neméně zajímavé jsou však i mnohé další produkty vulkanické činnosti, skryté v údolních zářezech nebo na úbočí kopců. Nejhodnotnější sopečné útvary na Bruntálsku byly právem vyhlášeny za zvláště chráněná území. Nejznámější i nejnavštěvovanější „sopkou“ je zde Uhlířský vrch (672 m), vystupující přímo nad Bruntálem, odkud na vrchol směřuje cesta čtyřřadou lipovou alejí. Na vršku je hodnotný barokní kostel, tvořící nápadnou krajinnou dominantu, z přírodovědného hlediska je však pozoruhodný zejména východní svah kopce. Někdejší dlouhodobá těžba sopečné „strusky“ zde odkryla širokou stěnu z nejrůznějších hnědočerveně zbarvených sopečných vyvrženin, kterým se souhrnně říká tuf. Kromě jemného materiálu a drobných úlomků (tzv. lapillů) zde zaujmou až metr velké sopečné pumy bochníkovitého nebo slzovitého tvaru. Dříve byly tyto produkty sopečné činnosti používány na výrobu tvárnic a k údržbě cest, ale od roku 1966 je Uhlířský vrch chráněným územím - nyní přírodní památkou. Asi čtyři kilometry jihovýchodním směrem od tohoto nápadného návrší kdysi „bouřil“ další vulkán, s romantickým názvem Venušina sopka. V krajině je málo výrazný a také zdejší sopečný materiál byl v minulosti z větší části rozvezen po okolních cestách a silnicích. Pod severovýchodním úpatím kopce u obce Mezina odkrývá stěna dřívějšího kamenolomu část lávového proudu Venušiny sopky s pěknou ukázkou „kamenných varhan“ – sloupcovitou odlučností čedičové vyvřeliny. Také tato působivá lokalita, dostupná z údolí Černého potoka, je chráněna v přírodní památce Lávový proud u Meziny. Nejmohutnějším návrším sopečného původu v Nízkém Jeseníku je Velký Roudný (780 m), vystupující vysoko nad pravým svahem údolí Moravice u obce Roudno. Hluboké údolí Moravice pod severním úpatím kopce do značné míry vyplňuje voda přehradní nádrže Slezská Harta, méně známou skutečností však je, že přírodní „přehrada“ tu už byla také v období sopečné činnosti. Stékající láva totiž tehdy přehradila řečiště, což vedlo ke vzniku dočasného jezera. Svědectví o tom podává výskyt vrstev sopečných a říčních usazenin (tzv. tufitů) poblíž dolního okraje obce Rázová. Tufity zde byly kdysi těženy jako stavební a obkladový kámen a několik nevelkých odkryvů této u nás poměrně vzácné horniny je nyní chráněno v přírodní památce Rázovské tufity. Velký Roudný je spolu se sousedním nižším „sourozencem“ Malým Roudným (771 m) považován za dokonalý stratovulkán, tedy sopku složenou jak z utuhlé čedičové lávy, tak i z původně sypkých sopečných vyvrženin. Velký Roudný je chráněn (od roku 1966) v kategorii národní přírodní památka. Hodnotný je i jeho jihozápadní stepní svah s remízky, na zalesněném vrcholku najdeme kapličku a několik skalních bloků, prozrazujících horninové složení kopce. Pozoruhodný plochý balvan leží například na jihovýchodním temeni a nazývá se Boží neboli Čertův kámen. Jeho povrch člení několik malých prohlubní přírodního původu, které byly inspirací k lidovým pověstem.