Týdeník Veřejná správa


 Konzultace

JUDr. Jiří Kroupa

Právo účastníka soudního řízení vyjádřit se k projednávané věci a nález Ústavního soudu II. ÚS 349/05


Vyšlo v čísle 34/2007

Ilustrační fotoPrávo účastníka soudního řízení na vyjádření k projednávané věci patří mezi tradiční součásti obecného práva na spravedlivý proces, jak je formulováno českými ústavními předpisy i mezinárodními dokumenty. Zajímavý aspekt tohoto práva, týkající se možnosti účastníka vyjádřit se ke změně právního posouzení věci, která ovšem nemá vliv na znění výroku soudu, se stal předmětem jednoho z aktuálních nálezů Ústavního soudu.

Po skutkové stránce se v daném případě jednalo o spor dvojice podnikatelů, Ing. D. R. a Z. P., kteří v letech 1992 – 1994 společně podnikali na základě smlouvy o sdružení podle § 829 a násl. občanského zákoníku. V průběhu tohoto období uzavřel Ing. D. R. smlouvu o úvěru s Českou spořitelnou, přičemž dosud nesplacenou část úvěru v roce 1995 z titulu ručitele uhradil Z. P., který se následně této částky (ve výši zhruba 490 000 Kč) domáhal žalobou. Okresní soud ve Vyškově ve věci rozhodl dne 27. března 1996 tak, že v polovině požadované částky žalobu zamítl s odůvodněním, že smlouva o úvěru byla uzavřena v době existence sdružení mezi oběma podnikateli, kdy také Z. P. nesl odpovědnost za vzniklé závazky, přičemž po zániku sdružení se tato odpovědnost rozdělila rovným dílem (při absenci výslovné dohody o vypořádání závazku z úvěru). Naopak ve druhé polovině požadované částky (tedy cca 245 000 Kč) soud uložil Ing. D. R. žalovanou částku zaplatit.

V odvolacím řízení před Krajským soudem v Brně byl rozsudek zrušen s odkazem na vady dokazování, avšak stalo se tak pouze ve věci výroku ohledně uložení Ing. D. R. zaplatit výše uvedenou poloviční částku, neboť druhý výrok, zamítající původní žalobu v polovině požadované částky napaden nebyl a stal se tedy pravomocným. Nový prvoinstanční rozsudek vydaný Krajským obchodním soudem v Brně (jemuž byla věc mezitím postoupena) ze dne 18. prosince 2001 věc posoudil zcela odlišně, neboť smlouvu o sdružení označil za absolutně neplatnou pro neurčitost jejího předmětu (byla jím “vzájemná spolupráce společníků v oblastech činnosti, jež je jim povolena živnostenským úřadem”). V důsledku toho tedy závazek ze smlouvy o úvěru vznikl pouze Ing. D. R., který byl také následně povinen uhradit celou částku, kterou za něj Z. P. uhradil České spořitelně. Avšak s ohledem na to, že původní rozsudek byl v části zamítající žalobu v polovině požadované částky již pravomocný (překážka věci rozsouzené), přiznal nový rozsudek Z. P. opět pouze poloviční částku cca 450 000 Kč.

Nové odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci přineslo další přehodnocení právního posouzení věci, kdy se rozsudek ze dne 24. února 2004 vrátil k původnímu právnímu názoru Okresního soudu ve Vyškově, podle něhož smlouva o sdružení byla platná (její předmět byl shledán jako dostatečně určitý). Přiznána tak byla již poněkolikáté “poloviční” částka 450 000 Kč, avšak ze zcela jiného důvodu než v napadeném prvostupňovém rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně (který by býval přiznal částku dvojnásobnou, nebýt procesní překážky). Došlo tak ke stavu, kdy v podstatě “náhodou” byly výsledky obou rozsudků shodné, což využil Vrchní soud v Olomouci k tomu, že napadený rozsudek navzdory odlišnému právnímu posouzení nezrušil, a to s odkazem na § 219 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., dále jen OSŘ), podle něhož odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné.

Poté co Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, podal Ing. D. R. ústavní stížnost podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Klíčovou námitkou stěžovatele proti napadenému rozsudku bylo odepření možnosti vyjádřit se ke změněnému právnímu posouzení věci, přičemž tuto možnost by býval měl v rámci nového projednání věci před soudem první instance. V úvahu tak připadalo porušení stěžovatelova práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V obecné rovině pak mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nálezem II. ÚS 349/05 rozhodl Ústavní soud ve věci dne 19. dubna 2007 tak, že stížnosti vyhověl a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2004 zrušil.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 34/2007.