Týdeník Veřejná správa


 Rozhovor

s JUDr. Františkem Mikešem,
náměstkem ministra kultury

Bylo by dobré doplnit školní osnovy o výuku o našem kulturním dědictví

Vyšlo v čísle 20/2007
JUDr. František Mikeš

V březnu jste byl jmenován náměstkem pro řízení sekce ochrany kulturního dědictví, pod niž spadá odbor památkové péče a odbor movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií. Jak vnímáte úlohu ministerstva při péči o památkový fond?

Optimální obnova památky je taková, která jí neškodí. K tomu existují zákonné nástroje a jako státní úředník budu dbát na to, aby tento nejúčinnější nástroj byl na všech úrovních jednotně aplikován a aby existovala jednotná kontrola. A tady před námi stojí asi největší úkol. Připravit v tomto duchu nový “památkový” zákon. Nezbytnou součástí procesu přípravy nového zákona je věcná diskuse mezi historiky, kunsthistoriky, památkáři, investory, vlastníky a odbornou i laickou veřejností tak, abychom našli společnou cestu udržet památku v podobě, která respektuje její autenticitu v hlavních prvcích, a zároveň hledali váhu mezi ochranou historického dědictví a požadavky na život ve dvacátém prvním století. Každá doba zanechala na zemi svůj otisk. Není podstatné, zda v podobě trilobitu z Barrandova nebo Eiffelovy věže. Hodnotu ale nehledejme ve výšce či velikosti. Ta je dána výpovědí o konkrétní době, připomenutím historických souvislostí vývoje lidstva. Naší povinností je zachovat budoucím generacím to, co z odkazu předků odpovídá výše uvedenému, a naší ambicí by mělo být přidat k tomu i otisk naší epochy. Těžko dokážeme posoudit, co naši potomci zhodnotí jako trvalý dokument naší doby, ale již dnes bychom měli mít tento aspekt na zřeteli při úvahách o urbanistickém řešení našich měst.

Můžete ze své zkušenosti starosty Českého Krumlova a přednosty okresního úřadu vymezit zásadní přístup při obnově památkového fondu – konzervovat nebo rekonstruovat? Jak z tohoto úhlu obstojí například Praha?

Pro mne osobně je velkým poučením přístup Josipa Plečnika k obnově Tereziánského křídla Starého královského paláce Pražského hradu, kde je stávající zakonzervováno a chybějící doplněno novodobými formami. Nejsem zastáncem přesouvání historických fragmentů jen pro jejich uchování či kašírování chybějícího. Vždy se jedná o citlivé posouzení objektu z různých hledisek, k nimž patří například zachovalost památky, typ okolní zástavby, počet podobných objektů v daném místě či regionu nebo zájem na tom, do jaké historické podoby chceme památku rehabilitovat. Nejenom Praha, ta ale obzvlášť, se co do urbanismu historicky vyvíjela prostřednictvím souborů, nikoliv solitérních staveb. Všechny nerovnosti nebo nevyváženosti hmotové či výškové měly svoji logiku. Proto se nám dnes jeví jako nevyvážené nebo pro někoho těžko přijatelné objekty těmto zásadám se vymykající. Někdo v té souvislosti může připomenout bývalý hotel International nebo tři výškové budovy na Pankráci. Právě s vnímáním těchto souvislostí by se mělo vstupovat do dialogu o historickém horizontu našeho hlavního města, v němž se prostupují jednotlivé slohy a dodávají metropoli neopakovatelnou, jedinečnou hodnotu. S pokorou před historií a s úctou k jiným názorům by se měla hledat východiska ne jako kompromis, ale jako výsledek vážné a široké diskuse. Diverzifikace historického prostředí si zaslouží naši pozornost a zodpovědné posouzení vývoje v gotice, renesanci, nebo naopak i modernějších slohů. Bouřlivé diskuse provázející obnovu památek v našich městech svědčí o mimořádném zájmu odborníků i veřejnosti na zachování odkazu kulturního dědictví, a to je velmi cenné.

Lze dosáhnout kompromisu mezi zachováním historické substance památky a potřebami 21. století?

Smyslem památkové péče je mimo jiné dosáhnout určitého konsensu. Ideálním stavem by například bylo mít památky, jež jsou z historického či národního hlediska stěžejní, institucionalizované. To samozřejmě není možné, takže jsou zvažována kritéria historická, filozofická, socioekonomická, etická a v neposlední řadě vstupuje do hry otázka zdravého selského rozumu. Rozdíl je, jestliže si památkový objekt koupí člověk s vizí, že náplň památky bude korespondovat s jejím charakterem nebo někdo, kdo necitlivým využíváním nevratně poškodí historickou substanci památkového objektu. Je-li veden erudovaný dialog s vlastníkem i dalšími zainteresovanými subjekty, může ve výsledku vzniknout návštěvnicky i ekonomicky atraktivní projekt, jako je tomu například v Českém Krumlově. Co se týká způsobů ochrany památek, zastávám liberálnější názor. Ostatně trend ve vztahu k památkám spočívá nejenom v jejich udržení, ale i v hledání odpovídající náplně pro jednotlivé objekty či soubory staveb. Movité památky by zase neměly být soustřeďovány do sbírek, ale naopak by měly zůstávat v místě původu, protože jenom a právě tam vypovídají nejvíc o své době. Vášnivé diskuse budou ještě nějakou dobu vedeny i kolem způsobu prováděných oprav památek. Každá doba měla své technologie a materiály, odpovídající tehdejším možnostem. V dnešních klimatických podmínkách, například působením kyselých dešťů, jsou chemické reakce i tradičních materiálů úplně jiné než tomu bylo v době, kdy se vápno ve stavebnictví poprvé objevilo. I zde bychom mohli převzít kulturně stavební noblesu a schopnost opouštět tradice našich předchůdců, když pro to byly vážné důvody: tak, jako v době kolových staveb nemohl vzniknout chrám svatého Víta, tak v době svatého Víta nemohl vzniknout třeba hotel Panorama. Tím ovšem nechci nic hodnotit v jakémkoliv směru. Každý sám může z různých míst posoudit historická panoramata našeho hlavního města. Poté určitě nebude jednoduché rozhodnout, které z nich si pro budoucnost vybrat.

Každý kraj má svoji vlastní strategii kulturní politiky. Jak spolupracuje ministerstvo kultury s krajskými samosprávami při péči o památky a movité kulturní dědictví?

Vztah státní správy na území republiky je dán ústavními principy, takzvaným kompetenčním zákonem, a pak existují vztahy, které sice nemají právní povahu, ale jsou pro vzájemnou součinnost stejně důležité. Budeme se snažit o intenzivnější spolupráci s Asociací krajů ČR a je dobré připomenout, že nejen pan ministr Václav Jehlička, ale i náměstci a ředitelé na ministerstvu mají za ta léta vybudovány velmi úzké vztahy s představiteli krajských samospráv, což při řešení určitých témat je nespornou výhodou. Jak již bylo řečeno, čeká nás obrovský úkol - nový památkový zákon, tolik diskutovaná a tolik očekávaná klíčová právní norma. Právě v absenci této klíčové normy lze spatřovat dílčí zákonodárné iniciativy ve snaze novelizovat současný, a ne úplně optimální památkový zákon. Příkladem může být třeba “karlovarská” iniciativa (zákonodárná iniciativa Karlovarského kraje chce rozšířit ustanovení § 14, odst. 6, zákona o státní památkové péči tak, aby byla odborné organizaci pro předložení písemného vyjádření příslušného orgánu státní památkové péče stanovena lhůta 20 pracovních dnů od doručení žádosti o jeho vypracování. Pokud by tak odborná organizace v této lhůtě své vyjádření nepředložila, rozhodl by správní orgán bez tohoto vyjádření. Pozn. red.) nebo připravovaný podklad k novele z kraje Královéhradeckého. Ale i na půdě ministerstva kultury se připravují novely stávajícího zákona. Jedna z nich se týká například oprav nepamátkových objektů v památkových rezervacích a zónách, kde bychom chtěli zjednodušit stávající administrativu při rozhodování o zásazích v takových objektech. Témat pro spolupráci s kraji je ale víc. Třeba úvaha o zřizování některých památníků či specializovaných muzeí krajskými samosprávami je vedena snahou o větší pocit sounáležitosti občanů s historií daného místa. S tím souvisí například i budoucnost sítě našich muzeí, která je dobře strukturovaná, dobře naplněná a odborníky saturovaná, avšak je třeba posoudit význam těchto paměťových institucí z hlediska jejich nadregionálního významu, což platí i pro galerie. Vážně bychom se měli zabývat také akviziční politikou a doplňovat sbírky o předměty vrácené například v restitucích.

Jsme velmocí v počtu a skladbě památek, ale zatím je neumíme odpovídající formou prezentovat a propagovat. Chystá ministerstvo v tomto směru nějaká konkrétní opatření?

Informovanost patří k našim prioritním úkolům. Velkou podporou propagace je již dobře fungující jednotné označení památek. Své místo mají tištěné materiály, byly natočeny filmy o památkách a muzeích v rozsahu osmi celovečerních filmů, Národní památkový ústav připravuje průvodce po hradech a zámcích. Máme ucelený soubor 102 hradů a zámků v majetku státu, což představuje ideální příležitost naplňovat koncepci z roku 1947 a nabízet tento národní poklad do zahraničí jako celek. Nedostatečná je zatím součinnost s hromadnými sdělovacími prostředky. Na rozdíl od mnoholeté fungující odborné spolupráce s týdeníkem vlády Veřejná správa nám chybí nástroje, jak přesvědčit média, že akce vztahující se k našemu obrovskému kulturnímu dědictví jsou stejně atraktivní jako třeba události ze sportu. Zájem periodik i veřejnoprávní televize neodpovídá potřebám země s tak významnou historií. Když nic jiného, tak informovanost o možnostech, které se nabízejí této republice v plánovací periodě EU v letech 2007-2013 je v zájmu nejenom příjemců, ale i poskytovatelů informací v celostátním, regionálním a místním měřítku. Přínosem by měly být také inovované internetové stránky ministerstva s informačním portálem propojeným do celoevropské sítě. Prostřednictvím Integrovaného operačního programu ve spolupráci s Ministerstvem vnitra a dalšími ministerstvy je připravován projekt eGovernmentu. Chceme vytvořit sofistikovaný systém, naplňovaný novým obsahem, stále aktualizovaný. K tomu jsou ovšem nutné nejen poměrně vysoké investice, ale také personální zajištění. Máme v úmyslu oslovit i nejmladší generaci, která by měla mít hlubší povědomí o mimořádných kulturních tradicích naší země. Zveřejňováním konkrétních příkladů, následováníhodných i problémových, z oblasti památkové péče a movitého kulturního dědictví na našem webu bychom mohli přirozenou cestou doplňovat školní osnovy a pěstovat v dětech povědomost o národním kulturním dědictví jako toho nejpřirozenější zdroje vlastenectví a národní hrdosti.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 20/2007.

Daniela Řeřichová