Lexikon evropského práva |
Diplomatická a konzulární ochrana
Sdělení Komise (Zelená kniha) - 2007/C 30/04
V únoru 2007 byla Komisí zveřejněna řada návrhů k zlepšení diplomatické a konzulární ochrany občanů Unie ve třetích zemích. Komise vychází ze zjištění, že diplomatická a konzulární ochrana není jednotná, neboť každý členský stát je zavázán pouze k tomu, aby chránil občany Unie za stejných podmínek, jako jsou podmínky, které poskytuje svým vlastním státním příslušníkům. Jednotlivé režimy mohou mít různou oblast působnosti a různou právní sílu. Komise se domnívá, že rozdíly mezi různými aspekty ochrany by si zasloužily, aby byly dlouhodobě prostudovány za účelem posouzení možnosti nabídnout občanům obdobnou ochranu nezávisle na jejich státní příslušnosti. Rozhodnutím 88/384/EHS Komise stanovila konzultační postup mezi členskými státy, aby se mimo jiné podpořilo začlenění co největšího počtu společných ustanovení do dvoustranných dohod a aby se zlepšila ochrana státních příslušníků členských států pracujících a majících bydliště ve třetích zemích. Pro zajištění této ochrany podle článku 20 Smlouvy o ES by bylo potřebné začlenění ustanovení ohledně ochrany občanů EU do dvoustranných dohod se třetími zeměmi. Rozhodnutí 95/553/ES ukazuje složitost postupu při úhradě výdajů a záloh vyplacených občanům v nouzi: žadatel musí obdržet povolení od domovského státu a podepsat doklad, jímž slibuje uhradit danou částku. Domovský stát pak uhradí všechny výdaje na žádost státu, který poskytl pomoc. Státní příslušníci některých členských států mohou být vyzváni, aby ponechali své cestovní pasy jako záruku ve státě, který jim poskytuje pomoc. Řešením by mohlo být soustředit vyřizování spisů ve společné kanceláři ve třetí zemi a zjednodušit tak administrativní kroky popsané v rozhodnutí 95/553/ES. Žádost o ochranu by neměla představovat zvláštní problém, pokud se jedná o nápravu jednoduchých situací, jako je například ztráta dokladů. Jinak je tomu v hromadných případech způsobených živelními pohromami, pandemiemi, teroristickými činy nebo vojenskými konflikty. Je proto třeba stanovit spravedlivé rozdělení úkolů mezi členské státy v případě žádostí o pomoc nebo repatriaci předložených vysokým počtem občanů, kteří postrádají zastoupení svého státu. Zřízení společných kanceláří pro všechny občany EU by umožnilo zajistit soudržnost funkcí a ušetřit fixní náklady na struktury diplomatických a konzulárních sítí členských států. K zajištění účinného školení personálu společných kanceláří by mohla Komise pořádat společné školicí akce. Obecnou zásadou mezinárodního práva je, že ochrana občana některého státu jiným státem je podmíněna souhlasem třetí země. Každý členský stát musí proto zahájit dvoustranná jednání se třetími zeměmi. Bylo by však rovněž možné, aby ve smíšených dohodách uzavřených Společenstvím a jeho členskými státy byla vyjednána standardní doložka o souhlasu týkající se diplomatické a konzulární ochrany ze strany Společenství. Na základě takové doložky by třetí země souhlasily, aby občanům Unie mohl být nápomocen jakýkoli členský stát zastoupený na místě.
Doc. JUDr. Richard Pomahač,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy