Týdeník Veřejná správa


 Příloha

Jefe Brown

Pokud se nedomluvíme na respektu a toleranci, budeme mít hodně problémů

Vyšlo v čísle 14/2007

Jefe BrownScházíme se v malé vinohradské kavárně. Lejeme do sebe velká pressa a řeč se rázem rozbíhá do spousty směrů. Minimalizuji snahu něco usměrňovat, správný rozhovor stejně vždycky překoná původní záměr. Za chvíli si tykáme, navrhuji mluvit kvůli složitějším formulacím anglicky, ale on s úsměvem odmítá. ”Všichni moji američtí kamarádi, kteří už žijí léta v Praze, mluví česky a považují to za samozřejmé”. Američan v Praze, který znalostmi nejen o této zemi hravě strčí do kapsy kdejakého hospodského filozofa. Dokumentarista a producent Jefe Brown.

Jefe, co tě přivedlo na myšlenku usadit se v zemi uprostřed Evropy?

Na Texaské universitě v Austinu jsem studoval angličtinu a historii. Někdy v posledním ročníku jsem se dozvěděl o programu Studenti pro Československo, společném s Georgetown University ve Washingtonu. Běžely první roky devadesátých let, o střední a východní Evropě se moc nevědělo, pro řadu studentů to začala být výzva, zajímavější příležitost než život ve stojatých vodách ve Státech. Hodně lidí v Česku se chtělo učit angličtinu, byl nedostatek rodilých mluvčích. Ke všemu ještě Alan Levy, tehdejší šéfredaktor The Prague Post, označil Prahu za ”levý břeh devadesátých let”, ve zřetelné narážce na Paříž, která se stala kultovním místem mladých amerických intelektuálů i dobrodruhů v letech dvacátých. Zprávy o krásném středověkém městě, kde téměř každý Američan je považován za celebritu, tempo je volnější než v Americe, ženy jsou nádherné a pivo nestojí ani půl dolaru, se rychle šířily. Byla to doba ještě před internetem, takže jediné spojení, na které se dalo v Praze spoléhat, byl telefon a fax. Projekt měl sídlo ve Washingtonu, my v Texasu jsme se považovali za jeho jihozápadní pobočku. Tehdy jsem měl ještě představu, že po škole se vydám do Mexika a do Guatemaly, ostatně hodně jsem se věnoval také studiu španělštiny. Nakonec jsem se ale rozhodl jet do Čech. Možná to rozhodnutí ovlivnil i fakt, že moji bratři v té době bydleli v Německu, že už jsem několikrát navštívil západní Evropu. Střední a východní Evropa, to bylo ovšem něco úplně neznámého. A Česko, země s takovou historií! Navíc zajímavá také klimaticky - v Texasu je po většinu roku strašné horko. Byla to výzva, dávalo to smysl.

Přesto jsi se k pražským Američanům hned nepřidal?

Foto: Jiří BergerNejdříve mě to vůbec nelákalo. Bylo mi dvacet dva let, byl jsem zvědavý a chtěl jsem vidět z té země mnohem víc, učit se jazyk, poznávat kulturu. Samozřejmě, že v Praze mezi Američany by všechno bylo pohodlnější, ale o zemi a o lidech bych se toho moc nedozvěděl. Vybral jsem si Jablonec nad Nisou. Hory, zima, pohoda. Strávil jsem tam rok, učil angličtinu. Nebyla to jednoduchá doba - široko daleko žádní Američané a ani nikdo, kdo by učil cizince zdejší jazyk. Jablonec mi začal být přece jen malý, možná jsem se obával, že tam až příliš upadnu do provinčního klidu. Do Prahy jsem stále nechtěl, vydal jsem se do Brna. Větší město, jiný kulturní život, hodně se mi tam líbilo. Učil jsem na univerzitě, překládal jsem a tlumočil, psal jsem do novin. Začal jsem cestovat do rozpadající se Jugoslávie a občas už jsem spolupracoval s Českou televizí.

Kde jsi se naučil tak dobře česky? Doufám, že přímo v terénu.

Samozřejmě. První semestr na univerzitě jsem ještě neuměl ani slovo. Když se třeba učíš španělštinu, můžeš hned na začátku aspoň trochu rozumět, protože ji odmalička slyšíš dost v Texasu. Investoval jsem do češtiny spoustu času. Hodila se mi znalost latiny, díky níž jsem snadněji porozuměl gramatice. Rázem jsem měl náskok před ostatními. No a potom praxe - hospoda a přítelkyně. Protože jsem vlastně samouk, mám dost silný přízvuk. S tím už toho asi moc nenadělám.

Slyšel jsem, že Jugoslávie ti v mnohém otevřela oči a také tě přivedla k filmové produkci...

Cestoval jsem tam dost během války, pomáhal jsem budovat humanitární zařízení, spolupracoval jsem s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, pracoval pro webový newsletter a pak jsem se konečně objevil v Praze. V bývalé Jugoslávii jsme natočili několik dokumentů, zaznamenali jsme první úspéchy na festivalech. Přidali jsme se k alternativnímu hlasu, který je v evropském i americkém dokumentu stále silnější. Na projektech se podílelo několik přátel ještě ze studií, svět filmu mi byl čím dál víc bližší. Při návštěvě doma v Texasu jsem začal hledat peníze na větší film. Něco jsem sehnal, mohli jsme začít točit. V té době jsem se stal v Praze jedním z podílníků malé produkční firmy UFO Pictures. Vyrobili jsme několik krátkometrážních dokumentů, například o Nicku Cave.

Česká televize právě teď uvedla tvůj svižný film, který si hodně utahuje z Američanů v Praze...

Ano, Rexpatriates. To je ten první dlouhý film, o kterém jsem snil, takový falešný dokument, parodie. Vytvořili jsme ho s Nancy Bishop, byl to nízkorozpočtový film, ale měli jsme s ním úspěch na mnoha festivalech. Jsem rád, že ho konečně mohli vidět i televizní diváci jako klubovou záležitost a v původním znění s titulky.

Jak je to ve skutečnosti s tím ”Američanem v Praze?”

Řekněme, že na počátku devadesátých let přijel do Prahy obyčejný Bob nebo John, jakých jsou v Americe miliony, a stal se tady někým výjimečným. Co Američan, to málem celebrita. Pořádně z toho rostlo sebevědomí. Jak jsem to tak viděl nejprve z jabloneckého, potom z brněnského odstupu a pak ve srovnání se zkušenostmi z balkánských cest, přišlo mi to hodně komické. A měl jsem chuť si z toho utahovat, jako ze všeho, co se bere smrtelně vážně.

Neříkej, že sis to české nadšení z Američanů aspoň chvíli neužíval!

Ale jo, smáli jsme se tomu a zároveň říkali: zlatá doba! Doba spisovatelů, herců, spousta srandy. A tu jsme zvolili ve filmu jako úhel pohledu. Žádný sentiment. Dívali jsme se na devadesátá léta jako na absurdní záležitost, zralou na ”nepravý” dokument. Nechci zobecňovat, jací jsou Američani a Češi. Nejsem tady taky žádný kulturní ambasador Ameriky, ani tiskový mluvčí amerických zájmů. Když jsem přijel, líbilo se mi, že lidé o mě měli zájem. Mnoho věcí jsem začal až tady vidět i z úplně jiného úhlu, což je pochopitelné, když někde žiješ a pracuješ. Spíše mě zarazilo, jaká očekávání měli lidé ve vztahu k Američanům. Jako bys měl být nejlepší člověk na světě. To je falešný obraz, to nejde. Teď se to změnilo.

Nadávají ti v hospodě?

Občas se do mě někdo pustí kvůli politice. Amerika je velká, vejde se tam spousta názorových proudů, ale česká hospoda vidí všechno zjednodušeně. Do amerických nebo britských hospod se politika moc nenosí. Tam si jde člověk odpočinout, ne vést nekonečné debaty. Já hlavně nechci vyslovovat jednoznačné soudy, protože to je nesmysl. Svět je čím dál více multikulturní, celá Amerika je multikulturní a pokud se nedomluvíme na vzájemném respektu a toleranci, budeme mít hodně problémů. I v tom mně pomáhá zkušenost z bývalé Jugoslávie.

Co podporuje sklon k těm zjednodušením?

Hodně udělala doba po 11. září. V Americe se něco nenávratně změnilo, v reakci na terorismus vystoupila do popředí její bojovnost a síla, stala se více nedůvěřivou zemí. Moji rodiče doma v Texasu bydlí v dobré čtvrti na předměstí. V Praze pocitem strachu netrpím, ale když jdu v Americe po ulici, jsem trochu nervozní a dívám se kolem sebe. Stopy nebezpečí jsou přítomné všude, dnešní Ameriku ovládla kultura strachu. Proto mají lidé doma například čím dál víc zbraní. Na jedné straně tomu rozumím, byl ten strašný útok, na druhé straně je strach tak trochu obchodním artiklem. Docela dobré východisko k manipulaci.

Jaká je ještě současná Amerika?

Mění se před očima. Přibývá Hispanoameričanů, kteří se už vůbec neučí anglicky. Svět se zmenšil televizí, internetem a satelitním spojením. Mnohé národy se daly do pohybu, objevily se nové typy nenávisti mezi nimi, v mnoha případech z nervozity, pocházející z větší vzájemné blízkosti. Amerika byla i dlouho po druhé světové válce svět sám pro sebe, určitý izolacionismus přetrvával.

Multikulturalismus ještě nebyl ve hře, Amerika byla stavěná hlavně pro bílé. Teď se hlásí o svoji šanci i ostatní.

Říká se, že lidé u nás neumí být odpovědní za sebe, za svůj osud. A že čekají, až někdo přijde a všechno za ně vyřeší...

Vím dobře, o čem mluvíš. Když jsem před léty poprvé přijel, zdáli se mi tady lidé víc pasivní. Byli hodně zajímaví, přátelští, připadli mi však v něčem ustrašení. To se rychle mění, lidé získávají sebevědomí, jsou úspěšní. Hodně se jich naučilo chovat podnikatelsky, nést za sebe odpovědnost. Samozřejmě je tady výrazněji zastoupený sklon k pesimismu, ovšem ruku v ruce s tím jde realismus a hlavně všechno doprovází česká ironie a humor. Spíše mi vadí, že Češi nejsou tak přímí. Jedná se tu v náznacích, lidé říkají něco jiného než si myslí, musíš vědět, co to znamená. Například - dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že když tady někdo řekne ”možná”, znamená to ”ne”. Také si myslím, že všichni se tady bojí konfrontací. Raději ustoupí, než by se o věc přeli. Mít svůj názor a umět si ho obhájit, to mi u nich k tomu rostoucímu sebevědomí ještě chybí.

Mnohé lidi okouzluje bezprostřednost Američanů. Není do určité míry hraná? Být celý den usměvavý a vstřícný, to přece nejde.

Amerika je ve své podstatě pozitivní. Máš pocit, že když pracuješ hodně, máš úspěch, že když máš nápad, máš šanci ho uplatnit, že když jsi vstřícný, i ostatní jsou ve vztahu k tobě takoví. Do značné míry to platí. Na druhé straně by se dalo říci, že Evropa je k lidem laskavější, že mají větší podporu ze strany státu. Znám v Americe řadu lidí, kteří nemají zdravotní pojištění, protože je drahé. Amerika znamená rychlejší životní styl, větší intenzitu práce, méně dovolené. A také Amerika není New York. Ten je svět sám pro sebe. Amerika je více konzervativní, více upjatá, tady je život mnohem liberálnější. Možná tam zase na druhou stranu více platí to, co se řekne, lidé to berou jako hotovou věc. Už jsem tady čtrnáct let. Prahu beru jako rozvinuté západní město, lidé si vydělají peníze, ale vládne tady hodně kultura závisti. V Americe mají lidi většinou radost, že měl někdo úspěch.

Televize do každého cpe kult mládí, jak je to v Americe? Má být člověk po padesátce raději mrtvý?

V Americe tě v padesáti nikdo nepovažuje za starého. Mému tátovi je sedmdesát pět. Chodí do posilovny, hraje golf. Myslím, že se to tady také změní. A že lidé budou klidně moci pracovat třeba do sedmdesáti. Když budou ovšem něco umět, když budou ochotní doplňovat si vzdělání. Málo se tady vnímá a oceňuje ochota investovat do vzdělání - a to v každém věku! Mnozí starší lidé neumí říct: já jsem dobrý. A přitom by mohli! Umí jazyky, jsou dostatečně kvalifikovaní, učí se nové věci. Nová generace už si neklade otázky jako jejich rodiče. Jsou mnohem dál, samostatní, mnohé věci považují za samozřejmé, umí se ozvat a jejich sebevědomí je v pořádku.

Udělal jsi film o folklóru a lidové písni, takže jsi se o českém duchu dozvěděl i z té lyrické strany.

V roce 2004 už jsem měl za sebou dva celovečerní filmy a plné zuby herců. Chtěl jsem natočit další dokument. Jel jsem do Strakonic na dudácký festival. Přiznám se, že jsem to zpočátku vnímal jako rutinu. Mohli jsme pít pivo, jezdit po Strakonicích s kamerou, něco točit a pak z toho sestříhat dvacetiminutový film. Jenže jsem potkal muzikantskou osobnost - Josefa Režného. Zrovna mu bylo osmdesát, na festivalu mu vzdávali hold a od toho se odvíjela spousta věcí. S překvapením jsem zjistil, že neexistuje filmový dokument, který by se zevrubně podíval na dudáckou tradici a nesoustředil se jen na Strakonicko nebo Chodsko, ale nahlédl by i k německým a rakouským sousedům. Už v té chvíli to bylo silné téma. Jenže já ještě potkal mladého amerického folkloristu a dudáka Michaela Cwacha, který měl na studium českých dudáckých tradic univerzitní grant. Nakonec vznikl hodinový film, ve kterém se mimo jiné ocitli tradicionalisté i experimentátoři.

Také jste do toho dostali nadhled nad česko-německými vztahy...

Ukázalo se, jaký je hudba nadnárodní jazyk. Myslím, že je to dobrý příspěvek k multikulturalismu. Skutečně tam zazněly velmi povzbudivé věty, které by se Češi a Němci zřejmě ještě nedávno ostýchali o sobě říci. Mimochodem, nejsem nějak úzce zaměřený na folklor, vím, že jeho autentičnost je často sporná, ale je v něm ukryté velké bohatství české zpěvnosti, o které je třeba mluvit. Přes lidovou píseň jsem zase trochu pochopil zvláštní českou kombinaci uzavřenosti, až plachosti, s humorem a, jak se tomu tady říká, furiantstvím.

Má dokumentární film mezi lidmi dostatečnou odezvu?

Všechny televize chtějí mít nějakou historku, která pokračuje, nabírá další diváky a v ničem nejde do hloubky. Dokument má velkou sdělovací a také vzdělávací hodnotu, protože říká něco jiného než televizní zprávy. Mluví o tématech podrobněji, dává příležitost různým pohledům. Například o dudácké hudbě toho zdejší lidé příliš nevěděli. Mezi mladými lidmi zájem o dokumentární film vzrůstá, přibývá specializovaných festivalů. Uvidíme také, dejme tomu za deset let, jestli to bude zase jenom generační záležitost. Točit dokument je teď technologicky nebývale jednoduché, štáb je menší a natáčení intimnější. Týdeník Time vyhlásil za osobnost roku lidi, kteří dávají svoje videa na web. Kdekdo může být filmař. Nevím, jestli to je dobrá nebo špatná věc.

Jiří Chum

Jefe Brown (1971), Austin, Texas

Vystudoval Texas University v Austinu. Zakotvil v Čechách počátkem devadesátých let, nejprve v Jablonci nad Nisou, později v Brně a v Praze. Působil jako válečný zpravodaj v bývalé Jugoslávii, zkušenosti z Balkánu ho přivedly k produkci dokumentu. Se dvěma kolegy založil UFO Pictures a připravil několik krátkých filmů o hudbě včetně koncertu Nicka Cave a filmu o české dudácké tradici Call of Dudy: Bohemian Bagpipes Across Borders (viz také VS č. 42/2006). Produkoval také Rexpatriates (uvedený ČT 2 20. března 2007), parodující “zlatá” devadesátá léta a další dlouhometrážní hraný film Shut Up and Shoot Me (Sklapni a zastřel mě). Pracuje a žije v Praze.