Týdeník Veřejná správa


 Konzultace

Doc. PhDr. Alena Vališová, CSc.Doc. PhDr. Alena Vališová, CSc.,
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy

Rozvíjení zdravého sebevědomí:
Prevence manipulace

Vyšlo v čísle 14/2007

Sebevědomí, nebo též pocit jistoty, pocit vlastní ceny, se od dětství do dospělosti utváří a proměňuje. Zdravé sebevědomí je výrazem zformované sociálně zralé osobnosti, která dokáže odhadnout vlastní reálné možnosti a meze, vytyčuje si dosažitelné cíle a odpovědně plní zadané úkoly. Ve společenském kontaktu si taková osobnost dokáže získat přirozený respekt, odpovídajícím způsobem se prosazuje, respektuje druhé, je schopná kooperovat, je přiměřeně kritická, není přehnaně závislá na hodnocení druhými lidmi.

Proces rozvíjení zdravého sebevědomí zahrnuje v sobě rovněž formování celistvé představy o sobě. Koncepce , sebepojetí, je složitý psychologický jev, který vyjadřuje víc než prosté uvědomění si svých vlastností a případně jejich hodnocení. Sebepojetí se nevyčerpává otázkou “kdo jsem?” směřující k popisu, ale zahrnuje i sebeurčování a sebeaktualizaci ve smyslu “kým se mohu, chci stát, jaké jsou moje možnosti a perspektivy, co jsem udělal a co ještě udělat mohu”. Na takové otázky se těžko odpovídá objektivně, protože každý z nás sám sebe vnímá, poznává, hodnotí a “konstruuje” v různých situacích různě. Jedincova koncepce já, jeho vlastní identita, ovlivňuje veškeré chování. Sebepojetí je souborem postojů jedince k sobě a má složku poznávací (sebepoznávání), emočně hodnotící (sebehodnocení) a volní (seberealizace). Jinak lze také hovořit o třech skupinách postojů souvisejících se sebepojetím:

Utváření sebepojetí jedince probíhá od raného dětství, v sociální interakci s osobami blízkého i širšího okolí, v činnostech, kterými se zabývá. Negativní sebehodnocení je problémem osobním i mezilidsky vztahovým – negativně ovlivňuje činnosti i výkon jedince (1).

Vědomí vlastního JÁ je filtrem manipulace

Jedním ze základním pojmů, které se váží k sebevědomí, k sebepojetí, k sebeakceptaci i k sebeúctě, je v mezilidských vztazích i pojem manipulace. V psychologii se manipulací rozumí ovlivňování chování druhých lidí pomocí různých skrytých a různě rafinovaných nepřímých manévrů. Cíle manipulace bývají i zištné, přičemž se sám manévr i jeho účel vydávají zpravidla úplně za něco jiného. Synonymy manipulace jsou například pojmy vedu, řídím, ovlivňuji, zacházím. Manipulace může být fyzická, fanatická (dav) i vydíráním (například citovým, pocitem viny, strachem, pocitem ztráty lásky a přízně) (2). Zajímavou teorií významnou pro pochopení manipulativního chování a východiskem k výkladu kolektivního chování je Le Bonova teorie psychologie davu (3). Gustav Le Bon varoval, že vytvoření davu představuje nebezpečnou či dokonce patologickou událost. Vzniklý dav se řídí pouze primitivními impulsy a je zcela iracionální. Členové davu jsou natolik vzrušení, že se mohou snížit k barbarskému jednání, které by jinak naprosto netolerovali. Neřídí se totiž již vlastním svědomím, ale dělají to, co dělají všichni ostatní, což Le Bon popisuje jako “zákon mentální jednoty”. Mnohé nejen americké studie uvádějí případy davového “navádění”, které se staly základem řady výzkumů anonymity davu (například davy na fotbalových utkáních, antisociální aktivity extremistických skupin). Do popředí nyní vystupuje používání manipulativních technik v podnikové kultuře - manipulace se bohužel nabízí jako lákavé zneužití jednotlivých nástrojů řízení pro manipulaci se spolupracovníky - mobbing a bossing (4). Zatímco ovlivňování je založeno na přesvědčovací strategii, ve které jsou prezentovány veškeré dostupné informace (přednosti, nedostatky, rizika a podobně), manipulace spočívá v rozlišení otevřených a skrytých informací. Hlavním a často jediným cílem je změnit jednání - při manipulaci bývají využity sekundární informace, které odvádějí pozornost od hlavního cíle. K tomu jsou navíc využívány emocionální apely, odkazy na skupinovou solidaritu, srovnávání s ostatními jednotlivci či skupinou a podobně. Mnohé manipulační strategie jsou cílevědomými a záměrnými změnami ve fyzickém a sociálním okolí, které vedou až k rozpadu sociálních vazeb uvnitř pracovních skupin. Změny dosažené manipulací jsou většinou povrchní a přechodné. Proto manipulace nebývá z dlouhodobého hlediska úspěšná, ale řeší jen aktuální momentální změnu jednání vybraného subjektu. Pokud jde o etickou stránku, pak je manipulace v příkrém rozporu s hlavními zásadami například i podnikové etiky.

Typy manipulátorů

Manipulace tedy může být zjevná a skrytá. Záludnost skryté manipulace spočívá v tom, že na první pohled nemusí být jasné, že jde o manipulaci. Manipulace může rovněž směřovat k tomu, že činí druhého odpovědného za vývoj a řešení situace. Existuje celá řada těchto manipulátorů:

Často nás tedy druzí chtějí manipulovat do činností nebo rozhodnutí, se kterými nesouhlasíme. Rovněž se někdy dostáváme do situací, kdy sami chceme dosáhnout něčeho, co považujeme za správné. Když se však věci nevyvíjejí tak, jak bychom si přáli, pak se podle své povahy nebo momentální nálady buď vnitřně trápíme nebo příliš razantně bojujeme (a tím trápíme druhé). Pro chování manipulátora je charakteristické, že navozuje pocity viny. Situace však vždy vykládá tak, že on sám jimi netrpí. Podsouvá druhému, že se rozhodl sám, přestože jej ke konkrétnímu rozhodnutí nasměroval. Komunikuje zamlženě, neurčitě a nepřímo: přenáší odpovědnost na jiné, přisvojuje si cizí zásluhy, zasévá sváry a rozbíjí vztahy, znehodnocuje jiné, staví se do role chudáka, mění svoje názory a chování podle potřeby a hlavně - přehlíží potřeby jiných. K tomu používá všechny možné prostředky: lže, překrucuje, ironizuje, zpochybňuje, mění témata, naléhá, vyhrožuje, ohání se morálními zásadami. Podobné postupy občas používáme všichni, pro manipulátora je to však způsob života, životní strategie. Neumí nebo nechce se chovat jinak. Manipulátor využívá některých poddajných rysů osobnosti, jako jsou slušnost, dobromyslnost, naivita, nevědomost nebo strach, pro svoje zájmy a cíle. Přitom číhá na citové slabiny, zranitelnost jiných a potom jich využívá. To mu poskytuje moc.

Způsob jak přežít?

Je pochopitelné, že zpravidla stojíme na straně “oběti” manipulátora. Ale i ti, kteří manipulaci používají, zaslouží pozornost. Manipulátor manipuluje proto, že je to způsob, jak přežít. Takovýto obranný mechanismus se vytváří od dětství (z jakých důvodů, o tom odborníci vědí zatím málo) a postupně se zautomatizuje. Stává se jediným možným způsobem chování a komunikace. Skutečných manipulátorů není mnoho, něco mezi dvěma až třemi procenty dospělých osob. Otázkou je rovněž, kolik lidí si své chování jako manipulativní uvědomuje – odhaduje se, že přibližně pětina. Ti se těší ze své moci a zaměňují své chování za inteligenci. Většina manipulátorů však nemanipuluje vědomě, aspoň ne zcela vědomě. Neuvědomují si, co svým blízkým způsobují. Podsunutá rozhodnutí jiných, ze kterých mají zisk oni sami, si vykládají jako důkaz lásky, přátelství, respektu, zásluhy či autority.

Kdo je vlastně manipulující osobnost? Narcis, paranoik, psychopat anebo psychotik? Odpověď není úplně jasná. Někteří manipulátoři odpovídají i dvojímu diagnostickému obrazu. Je možné manipulativní osobnost vyléčit? Pravděpodobně ano, pokud přijde za odborníkem včas.

Radikální rada doporučuje, že nejlepší, co je možné v kontaktu s manipulátorem udělat, je vzdát se představy, že s ním je možné navázat a udržovat opravdu ideální vztah. Tolerance, empatie a snaha o porozumění nemohou manipulátorovi v ničem pomoci. Neochrání ani nás, dokonce se nám stanou zdrojem ještě většího trápení. Ve vztahu s ním není možné zachovat si spontánnost, autenticitu a svobodu. Proto musíme v kontaktu s ním používat jiný způsob komunikace, než na jaký jsme zvyklí. Jasně se zde narušuje jeden z psychologických mýtů o tom, jak se máme za každou cenu snažit chovat autenticky a spontánně ve vztahu s každým, vždy a všude.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 14/2007.

Poznámky:

  1. Podrobněji též Výrost, J. – Slaměník, I.: Sociální psychologie, ISV, Praha 1997, s. 181 – 211, a také Gillernová, I. – Buriánek, J.: Základy psychologie a sociologie, Fortuna, Praha 1995, s. 47 – 50.

  2. Zajímavý pohled na citové vydírání viz také Forwardová, S. a Frazierová, D.: Citové vydírání. Jak ho rozpoznat a ubránit se mu. Motto, Praha 1999.

  3. Le Bon, G.: Psychologie davu, Praha, KRA, 1994.

  4. z angl. slovesa to mob - srocovat se, obtěžovat, dotírat, hromadně napadnout. Termín mobbing používal etolog Konrad Lorenz, když popisoval "útok smečky na vetřelce, který vnikne do jejího teritoria", o rozšíření pojmu se svými statěmi zasloužil Hainz Leymann. Od běžného šikanování se mobbing odlišuje zejména vysokým stupněm psychologických útoků, vyšším podílem donášení nadřízeným a intrik, nižším fyzickým ohrožením, ale se stejnými psychologickými, psychosomatickými a sociálními následky a zejména vysokým stupněm existenčního ohrožení. Bossing je tentýž typ chování jako mobbing, ale prováděný nadřízeným vůči podřízenému. Častými projevy bossingu je například zadávání nesplnitelných úkolů (obsahově i časově), sexuální návrhy a vydírání nebo přímo sexuální obtěžování.