Týdeník Veřejná správa


 Lexikon evropského práva

Vyšlo v čísle 14/2007

Evropský soudní dvůr

  • Kazuistika (Pracovní víza)

  • Svoboda volného pohybu služeb se může dostat do rozporu s národními předpisy či správní praxí v případech, kdy se členské státy snaží regulovat výkon pracovní činnosti zaměstnanců, kteří jsou státními příslušníky třetích států a pracují pro podnikatele usazené v Evropské unii. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb proto ukládá členským státům povinnost zajistit, aby podniky mohly zaručit vyslaným pracovníkům bez ohledu na právo rozhodné pro pracovní poměr v zásadě stejné podmínky jako všem jiným pracovníkům. V rozsudku ze dne ze dne 19. ledna 2006 ve věci C-244/04 Evropský soudní dvůr připomenul, že podle ustálené judikatury nevyžaduje aplikace článku 49 SES pouze vyloučení jakékoliv diskriminace poskytovatele služeb usazeného v jiném členském státě z důvodu jeho státní příslušnosti, ale rovněž odstranění jakéhokoliv omezení, i když se toto omezení použije bez rozdílu na vnitrostátní poskytovatele i na poskytovatele z jiných členských států, pokud může znemožnit, ztížit nebo učinit méně atraktivní činnost poskytovatele usazeného v jiném členském státě, ve kterém legálně poskytuje podobné služby. Vnitrostátní právní úprava, která podmiňuje poskytování služeb podnikem usazeným v jiném členském státě vydáním správního povolení, představuje omezení volného pohybu služeb ve smyslu článku 49 SES. Členský stát může ověřit, zda podnik usazený v jiném členském státě, jenž vysílá na jeho území pracovníky, kteří jsou státními příslušníky třetího státu, nevyužívá svobody poskytování služeb k jinému účelu než k provedení dotčeného poskytnutí služby. Požadavek, aby poskytovatel služeb předložil pouze prohlášení potvrzující, že se dotčení pracovníci nacházejí v legálním postavení - zejména pokud jde o pobyt, pracovní povolení a sociální zabezpečení - ve státě, kde je tento podnik zaměstnává, by poskytovalo vnitrostátním orgánům méně omezující a stejně účinné záruky toho, že tito pracovníci vykonávají svou hlavní činnost v členském státě, kde je usazen podnik poskytující služby, než kontrola před vysláním. Komunitární právo nebrání tomu, aby členské státy vztáhly své právní předpisy nebo kolektivní smlouvy uzavřené sociálními partnery na všechny osoby vykonávající byť i jen dočasnou práci v zaměstnaneckém poměru na svém území, ani nezakazuje členským státům, aby vhodnými prostředky vynucovaly dodržování těchto pravidel, když vyjde najevo, že ochrana poskytovaná těmito pravidly není zaručena stejnými nebo v zásadě srovnatelnými povinnostmi, kterým podnik podléhá v členském státě svého usazení. Pokud by byla dotčeným podnikům uložena pouze povinnost předběžně oznámit místním orgánům přítomnost vyslaných pracovníků a předpokládanou dobu této přítomnosti, jednalo by se o přiměřenější prostředek než preventivní kontrola před vysláním. Je přitom zároveň povinností podniků, aby nesly odpovědnost za vyslání provedené v rozporu s právními podmínkami.

    Spolková republika Německo tím, že vyžadovala, aby vysílaní pracovníci byli zaměstnáni příslušným podnikem nejméně jeden rok před vysláním, a tím, že se nespokojila s pouhou oznamovací povinností podniku usazeného v jiném členském státě, který zamýšlí vyslat takové pracovníky, porušila ustanovení článku 49 SES.

    Doc. JUDr. Richard Pomahač,
    Právnická fakulta Univerzity Karlovy