Příloha |
Určujícím obdobím v lidském životě bývá dětství. Jste ročník 1927, jaké bylo to vaše?
Skončilo dříve než začalo, někdy mezi jedenáctými a dvanáctými narozeninami. Do té doby mě víceméně vychovávaly různé pomocnice v naší domácnosti. Rodiče se doma příliš nezdržovali. Otec byl profesor hudby, pianista a dirigent, často měl koncerty mimo město a v cizině. Matka pracovala jako výkonná sekretářka ředitele uhelného koncernu Weimann-Petschek v Ústí nad Labem a také často cestovala po pobočkách v celé republice. Ženy, které vedly naši domácnost, měly vesměs nebohaté vzdělání, na rozvoji mé osobnosti se tedy příliš nepodílely, i když… Služebná Erna, která k nám přišla, když mně byly asi tři roky, neuměla slovo česky. Když odcházela a začal jsem chodit do obecné školy, nemluvila jinak než česky a já měl v české škole potíže, neboť jsem mluvil plynně jenom německy. Když jste dítě, zdá se vám často, že se život vleče, teprve s odstupem času zjistíte, o jak křehké období jde. V osmatřicátém roce, několik hodin před obsazením Sudet, jsme posledním vlakem z Ústí uprchli do Prahy. Dočasně se nás ujali různé tety a strýčkové, o jejichž existenci jsem do té doby ani nevěděl, a především matčin otec, dědeček Max. U toho jsem také zůstal, když se rodiče rozvedli. O pět let starší bratr bydlel u přátel až do doby, kdy byl jako dvacetiletý poslán do ghetta Terezín, jako člen elitní skupiny, která měla za úkol připravit tábor, údajně pro přijatelné podmínky života dalších příchozích - transportů tisíce českých židů z celé bývalé republiky, nyní Protektorátu Čech a Moravy.
Proč tehdy vaše rodina nezvolila exil?
Později jako dospělý jsem mohl pouze spekulovat, proč sto dvacet tisíc židů neodešlo do zahraničí. U jedněch to byly důvody ekonomické, většina si zřejmě myslela, že fašismus bude pouze několikaměsíční bezvýznamná epizoda v politických dějinách Evropy. Zřejmě se přepočítali a osmdesát tisíc židů z bývalé republiky za tento omyl zaplatilo životem.
V loni vydané autobiografické sbírce povídek Únik osudu popisujete, co následovalo po přervaném dětství, když jste za šest let prožil to, co by naplnilo desítky životů…
Ve čtrnácti jsem byl poslán do Terezína, následovala Osvětim, Blechhammer a pochod smrti do Buchenwaldu. Tam jsem se dočkal pět dní před osmnáctými narozeninami osvobození americkou armádou. Naše širší rodina ztratila 64 členů, šťastnou hrou osudu se matka a bratr vrátili. Otec přežil válku v takzvaném smíšeném manželství, později se ukrýval na různých místech v Praze u přátel.
Jak jste se vyrovnával s životem po válce?
Nezapomeňte, že mi bylo osmnáct let! Po letech, kdy doslova každý den šlo o život, jsem si těžko zvykal na normální rytmus života. A než se člověk nadál, byl tu komunistický puč a režim se stálým kontrolováním a přikazováním. Psal jsem do časopisů, povídky a básně o lásce. Téma koncentračních táborů nebylo příliš “populární”, bylo dovoleno jenom několika málo jedincům, členům Svazu spisovatelů, kteří ovšem museli být členy komunistické strany. Také mě nejdříve přemlouvali, vždycky jsem to odmítl. Předvolali mě na pracovní úřad. A hned na mě: nejste člen Svazu spisovatelů, nemůžete se tudíž živit psaním, musíte někde pracovat. Nějaký čas jsem strávil v letenské stráni při výrobě betonových tvárnic do základů Stalinova pomníku. Byl odtud krásný pohled na Prahu. Někdy jsem si říkal, co už to město vidělo a co ještě asi zažije. Za nějaký čas jsem přestal chodit do práce. Zase si pro mě přišli. Poslali mě na “dobrovolně” nucené práce, jako byl “most inteligence” nebo zeď podél železnice v Chuchli. Také jsem strávil rok na práci v Ostravských dolech.
Do exilu jste odešel v době, kdy vám bylo “už” třicet osm let. Jak jste se vyrovnal s životem v jiné zemi?
V šedesátém pátém roce jsem se nelichotivě vyjádřil o režimu a vše směřovalo jednoznačně k uvěznění. Víte, zase šlo o tu svobodu, kterou mi pořád někdo upíral. Podařilo se mi za trochu dramatických okolností emigrovat, v nepřítomnosti mne za útěk do svobody odsoudili k jednadvaceti letům vězení. Odděleně a složitě jsme se s ženou Evou dostali do Spojených států. Uchytil jsem se zde celkem bez větších potíží jako překladatel a tlumočník pěti jazyků na volné noze.
Celý život si uchováváte vynikající znalost češtiny, velmi bohatým jazykem jste napsal i své knihy. Jaký je po všech těch událostech váš vztah k rodné zemi?
Přesto, že můj život v rodné zemi nebyl právě “záviděníhodný”, mám Českou republiku velice rád. Mám v ní spoustu starých i nových přátel. Vracím se pravidelně většinou dvakrát ročně zhruba na měsíc. Přemýšlel jsem samozřejmě o návratu. Jenže – je mi osmdesát, rodinný dům nelze přemístit, získat byt v Česku je složité. A tak, když odlétám z Washingtonu do Prahy, říkám zdejším kamarádům, že jedu domů a když se vracím z Prahy do Washingtonu, říkám totéž pražským přátelům.
Věra Hloušková