Příloha |
”Američané jsou velkými patrioty, i když zdaleka nemají tak dlouhou, slavnou a pohnutou minulost jako Češi. Náš národ má velkou historii a osobnosti celosvětového významu”, říká elegantní dáma, jejíž život vysloveným názorům odpovídá, ”a přitom se stále ostýcháme hlásit k vlastenectví”.
Paní Eliško, odcházela jste do exilu v osmi letech, zkušenosti z předválečného Československa jste dostávala zprostředkovaně od babičky a od tatínka. Jaké hodnoty zdůrazňovali?
Zřejmě nejdůležitější bylo pro nás v exilu přesvědčení, že člověk může téměř všechno ztratit, ale rozhodující je vnitřní ustrojení jeho osobnosti. Velkým vzorem pro mě zůstávají dědeček, neboť za okupace neváhal za svoji vlast položit i život, a tatínek, který se vždy důsledně držel stranou sporů, rozdělujících často v Americe krajany. K té vnitřní síle jsem byla vychovávána a vždy ji ještě posilovala víra.
Ta je zde ovšem značně oslabena. Rozmlouváme spolu nedlouho před velikonočními svátky, jejichž původní smysl je ještě více než v případě vánoc překryt konzumním nánosem. Přitom představují jeden ze základů morálky euroamerické civilizace...
Ano, víra v české společnosti z mnoha důvodů velmi utrpěla. Na západ od českých hranic jsou s ní hlavní morální principy přece jen výrazněji spojeny a i když ani tam není zdaleka všechno ideální, určité chování, například některých zdejších veřejných představitelů, by tam bylo nemyslitelné. Na druhé straně jsem se ovšem při mnoha rozhovorech s představiteli katolické církve netajila s tím, že tato církev je zde ve srovnání se světem velmi uzavřená, někdy se chová téměř jako elitní klub, místo toho, že by dokořán otevřela dveře vstříc všem, kteří chtějí hledat nějakou útěchu. Uzavřenost církve způsobuje, že mnozí lidé se namísto k domácím zdrojům víry obracejí raději ke vzdáleným a exotickým proudům a směrům. Velká část spojitostí s vynikajícím kulturním odkazem jim pak uniká a pocit sounáležitosti s českým národem je oslaben.
Neidealizovali jste si v exilu starou vlast? Nebyli jste při návratu šokováni zdejší průměrností, plebejstvím, závistí a znevažováním talentu a úspěchu?
Nehovořila bych o šoku, jen mě mnohé zklamalo, leccos mne ponaučilo. Měla jsem asi k lidem až příliš velkou důvěru. Jedním dechem však musím dodat, že jsem zároveň poznala a dále poznávám spoustu úžasných lidí. Jak je tu obvyklé, nejsou to zrovna ti, kteří se ke mně ihned hlásili, vzájemné poznávání nějakou dobu trvá. Setkávám se s lidmi z různých vrstev společnosti i z různých regionů. Respektuji jiné chování, jiný způsob oblékání, odlišné společenské návyky. Vím, že je to nezbytně důsledek desítek let nesvobody. Víte, život ve strachu, to je věc, kterou si nedovedu představit. Nic podobného jsem nezažila. Jistě, naše rodina měla velké obavy, rodiče přišli do cizí země bez prostředků. To však byl strach napravitelný. Věděli, že když budou stavět na svých vnitřních hodnotách a na tvrdé práci, nějaké výsledky se musí dostavit. Nedovedu si však představit život v beznadějném strachu. Ti ze zdejších lidí, kteří neutěšené poměry dokázali přestát a ještě předali základní hodnoty první republiky svým dětem, to jsou pro mne praví hrdinové. Ač to možná není na první pohled tolik zřetelné a pro média atraktivní. Navzdory všemu, co nám stále ještě ztrpčuje život, dokázali mnozí zdejší lidé postavit most přes padesát let nesvobody. A zachovali duši národa. Nevzdávejme se těch hodnot a zvelebme je teď všemi znalostmi, které byly dříve nedostupné. Nebuďme však zbytečně zbrklí a povrchní. Musíme mít schopnost se vcítit do ostatních, snažit se i sebe vnímat jejich pohledem. Většina lidí může ovládnout etiketu, bez pevných vnitřních hodnot, bez zřetelných zásad, jim však bude k ničemu. Udělala jsem zkušenost, že vnitřně bohatí lidé se stále hlásí do různých zdokonalovacích kurzů, zatímco ti uvnitř prázdní se cítí být dokonalými jednou provždy.
Krásně dovedete obracet zdejší sklon ke skepticismu v pozitivní myšlení! Na druhé straně jste se prý na Šumavě při navrácení rodového majetku setkala také s jistou, řekněme, nevstřícností...
Původní obyvatelstvo se tam v mnoha sídlech zcela změnilo, před válkou je tvořili převážně Němci. Vystřídali je lidé, kteří většinou do té doby neměli vlastní domy. Nebyli zvyklí o ně pečovat, neměli tam kořeny. Mnozí z nich byli úzce spojení s tehdejší mocí. Mohli pytlačit v lesích, měli záhumenky, jistotu zaměstnání na státním statku, kde byla nízká produktivita práce a kde se hodně kradlo. Pak došlo ke společenské změně, objevily se existenční nejistoty. A do toho jsem přišla já, “někdo z Ameriky”, komu byl vrácen v restituci statek. Statek byl zdevastovaný a já neměla prostředky na to, abych tam zaměstnala padesát lidí. Oni ovšem očekávali, že se o ně někdo bude starat. Mnoho lidí tam teď dostává takovou podporu v nezaměstnanosti, která je k žádné práci nemotivuje. Když potřebuji odklidit sníh, vozím si na tuto práci člověka z Prahy.
Na české poměry jste se možná už dopředu “provinila” tím, že jste pracovitá a úspěšná. Úspěch se tady neomlouvá. Poznamenalo to i vaši kampaň před volbami do senátu?
Jednu věc bych právě v souvislosti s tou kampaní ráda uvedla ve známost. Měla jsem až do té doby docela dobrou představu o jistém panu senátorovi. Znala jsem jeho poučená vystoupení k budoucnosti šumavských lesů, k Šumavskému národnímu parku. Ovšem to, co udělal v rámci předvolební kampaně do senátu, do kultivovaného politického prostředí nepatří. Dal do novin inzerát, jímž podporoval osobu, která ve stejném volebním obvodu jako já kandidovala za jeho politickou stranu. V tom inzerátu stálo, že osoba, kterou podporuje, nepatří mezi žádných horních deset tisíc, což nebylo obtížné vnímat jako narážku na moji osobu. Tedy vyloženě demagogie zaměřená na určitým způsobem vyladěné voliče, především na vesnici. Když jsme se pak setkali při jedné slavnosti na Hradě, řekla jsem mu: Velmi jste mě zklamal. Kdybyste o mně řekl, že jsem neinteligentní, že nemluvím dobře česky, že jsem neschopná, tak bych to brala jako váš názor na mě. Když někdo usiluje o práci kdekoliv ve svobodném světě, děje se to na základě nabízených kvalit. Ne však s poukázáním na věci, za které nemůže - kde se narodil, v jaké rodině. Vy propagujete tu závist, která nás jako národ pohřbívá. Stejně ničivou závist, která kdysi vyhnala moji rodinu do exilu.
Nepřipravuje nás takové chování o velký potenciál kvalitních lidí, kteří už se zklamaní vrátili do zemí, v nichž před léty našli nový domov?
Patrně ano. Na základě hesla divide et impera rozdělili komunisté národ, rozeštvali ho tou nenávistí, na kterou vsadili a teď to ještě pokračuje. Svoji neblahou roli v rozdělování společnosti hraje i mnoho novinářů ve vleku různých vlivových skupin. To je špatně. My bychom všichni měli táhnout za jeden provaz.
Připadli vám lidé, s nimiž jste se setkávala, dostatečně informovaní?
Často jsem zjistila, že lidé ani příliš nevnímají, s jakou stranou je kandidát spojen, že je spíše zajímá jako výrazná osobnost. Zvláště při volbách do senátu bych osobnostem určitě dala přednost. Také se ukázalo, jak byli voliči nedostatečně informovaní o mechanismu voleb. Mnozí si například mysleli, že když jsem vyhrála v prvním kole, žádné další už nebude a k volbám nešli. V kampani jsem poznala dvě skupiny lidí. Těm prvním táhne na osmdesát, v roce 1989 měli velké iluze a teď jsou zdrcení, jak málo se toho změnilo zejména na vesnicích, že se tam dokonce mnohé zhoršilo. To jejich zoufalství není nic, čím bychom se mohli pyšnit. Pak jsem potkávala mladé lidi s dětmi a ti říkali, že je politika nezajímá, že pánové tam nahoře si stejně rozdělí pozice. Hlavně, že oni dostanou podporu v nezaměstnanosti. Na jedné straně zoufalost, na druhé nezájem. Poslyšte, to je pro demokracii docela hrozná kombinace! Co se ví v Praze o venkovu? Mohla bych z vlastní zkušenosti vyjmenovat mnoho příkladů toho, jak zastupitelé ve Washingtonu vedou prostřednictvím svých kanceláří občany v místech k účasti na rozhodování, různé skupiny nalézají spolupráci. Tady doma stále sklízíme plody toho rozdělení společnosti.
Ve svých přednáškách, zejména pro nastupující generaci odborníků, pomáháte zmíněné rozdělení překonávat také obnovou pravidel společenské etikety. Je již patrný rozdíl oproti počátku devadesátých let?
Když vznikla v roce 1918 Československá republika, bylo nutno vytvářet pravidla etikety a zásady společenského styku na nejvyšší úrovni a odlišit je od předcházejícího rakousko-uherského modelu. Z toho modelu bylo však možné pro potřeby republiky mnoho převzít a rozvíjet. Za komunismu ovšem kdeco podléhalo ideologii, takže pravidla se po jeho pádu musela stavět na úplně jiných základech. Tedy vzít to nejlepší z demokratických zemí a přidat osvědčené principy z doby první republiky, to abychom posílili svoji nezaměnitelnou českou identitu. Každé takové období s sebou samozřejmě nese riziko chyb. Zvláště, když následuje po desetiletích, kdy skutečná prvotřídnost a vybrané způsoby byly málem zakázány! Vždycky tu ovšem byli lidé, kterým rodiče stačili nezbytné zásady společenského chování předat, a ti se samozřejmě prohřešků vůči etiketě nedopouštěli. Lesklá fialová saka, mokasíny a dokonce sandály postupně ze společnosti zmizely, s arogancí a nekultivovaností je to horší. Přibývá těch, kteří si uvědomují, že k prosazení vlastních kvalit a dovedností je důležitý také zevnějšek. Ovšem vnitřní a vnější kvality musí být v souladu. Ti, kteří spoléhají hlavně na peníze a na svoji aroganci, mohou takovým přístupem hodně pokazit. Peníze, zvláště ty rychle a snadno nabyté, jsou většinou velkým nepřítelem dobrého vkusu. Oblek nebo kabelka od návrhářů nejzvučnějších jmen ještě gentlemana nebo dámu nedělá. Stále zde není dobrých příkladů nazbyt, o to víc mne těší, jak kultivovaným gentlemanem dovede být pan prezident. Ostatně, média všechno nemilosrdně odhalí i pro širokou veřejnost. A tak vidíme politiky při vrcholných společenských událostech s rozepnutými saky, nezapnutým knoflíčkem u krku a povolenou kravatou, podávající někomu ruku v rukavici… Při přednáškách o etiketě ukazuji vždy jako odstrašující příklad fotografii nějakých zdejších předrevolučních funkcionářů - všichni tam mají nakrátko uvázané kravaty, rozepnutá saka a jejich objemné břišní partie jsou tím ještě zdůrazněny. Nu a jak se tak rozhlížím kolem sebe, vidím, že se takovému nešvaru pořád dobře daří, dokonce v parlamentu! Podobné je to s košilemi s krátkým rukávem, což není u vysokých státních činitelů přípustné ani za toho největšího horka! Důvěru nebudí ani velmi rozšířené černé košile - žádný bankéř nebo státník by ji neoblékl. Ve Spojených státech to má jasné souvislosti. Stačí přidat bílou kravatu a máte mafiánský vzhled, Chicago dvacátých let minulého století. A pro svět vysoké politiky je to rázem nepříznivá zpráva o celé zemi. Ve svých přednáškách pro diplomaty se stejně daleko více opírám o lekce, kterých se mi dostalo od české babičky, než o nějaké oficiální návody. Babička měla vzdělání, společenské zkušenosti, vytříbený vkus a navíc výtečný instinkt. Víte, měla jsem v mládí i během studií mnoho příležitostí poznat způsoby, případně i kulturní odlišnosti, života vysokých společenských vrstev, takže jsem pak při práci v diplomatickém protokolu měla z čeho čerpat. Musela jsem se vyrovnat s náročnými společenskými povinnostmi i ve svém osobním životě, když jsem byla manželkou bankéře. Není tajemstvím, že ve Spojených státech se jako číšníci pro některé významné akce najímají nezaměstnaní herci. Mají vychování, patřičné držení těla a velmi rychle ovládnou nezbytnou noblesu. I v České republice jsou už chvályhodné příklady a rychle jich přibývá. Na jedné slavnostní večeři jisté ambasády v Praze jsem seděla vedle jistého velvyslance. Povšimla jsem si, že vždy příbor opřel o kraj talíře a rukověti se opíraly o stůl. To je samozřejmě v základním rozporu s pravidly stolování. Číšník, který stál za ním, to vždy decentně uvedl na pravou míru. Jednou, dvakrát, desetkrát... Při odchodu jsem se za tím číšníkem zastavila, abych ho pochválila. Byl příkladem profesionála, který skvěle reprezentuje úroveň své země. Ovšem onoho velvyslance taková neznalost neomlouvá.
Američané jsou etnicky různorodí a zároveň výsostnými patrioty. U nás je patos spíše vysmíván. Na čem stavět moderní vlastenectví v naší zemi?
Vždy jsme se ve škole učili, že člověk musí milovat sám sebe, aby mohl milovat někoho jiného. Podobně je tomu s národem. Ten musí mít o sobě dobré mínění, sám sebe respektovat a znát, aby se mohl zapojit do větší skupiny národů, dokázal ji obohatit o svoje zvláštnosti a neztratil svoji identitu. Musíme i mezinárodně vystupovat se zřetelnou sebedůvěrou. Vážím si toho, že český prezident takový přístup stále prosazuje. Chybí nám jako jednotlivcům, tak i jako národu sebevědomí. Bylo z nás desítky let vytloukáno, za ideál se označoval průměr. Pořád si sypeme popel na hlavu, pořád jsme ostýchaví, máme-li hovořit o svých kvalitách. Mám s tím zkušenost v amerických podmínkách. V roce 1966 vyšel v Look Magazine článek o Nixonových asistentech, kterým ještě nebylo třicet let. Bylo nás asi šest, každý tam měl svoji charakteristiku s fotografií. U mě se psalo, jak je překvapivé, že žena s takovými zkušenostmi a znalostmi, hovořící šesti jazyky, je tak ostýchavá. Ale k té sebedůvěře jsem ještě musela projít dlouhou cestu. Zčásti to bylo jistě tím, že jsem doopravdy nevystupovala každý den v médiích, hlavně však proto, že rodiče mě nikdy nevedli k tomu, abych se dovedla prezentovat, dělat si reklamu. Tatínek v Americe hodně udělal pro český národ, pro povědomí o jeho historii a kultuře, ale nikterak to nevystavoval do popředí. Sebepřeceňování se může stát snadnou slabinou sebedůvěry. Realistické hodnocení vlastních sil a možností je určitě na místě. Realismus mi pomohl i v období, kdy do Bílého domu přišel Ronald Reagan. Obdivovala jsem ho, ale zároveň mi bylo jasné, že když si na práci, kterou jsem dosud vykonávala, přivede svého člověka, musím odejít. A pak mi volal tehdejší viceprezident Bush, že mi našel práci na ministerstvu zahraničí. I ve státní službě se sleduje, jakou zanecháváte stopu. A potkáváte množství lidí, některým jste bližší, jiným vzdálenější, ale oni si všímají, jaká jste osobnost. Při změnách, které ve státním sektoru způsobují volby, se samozřejmě stává, že odejdete z týmu, protože si jej vrcholný představitel mění podle své potřeby. Zpravidla pak vzápětí projeví zájem o spolupráci s vámi někdo jiný, kdo vás poznal během vaší dosavadní činnosti. To všechno je důkazem, že jste vždy byl velmi dobrý profesionál. Profesionál má být vstřícný, neznamená to však, že se nemůže ozvat. Ani v Bílém domě jsem neměla problém, když jsem si v něčem stála na svém.
Tady se často zdůrazňuje, zřejmě ještě od dob Rakousko-Uherska, že úředník nemá mít názor...
V exekutivě musí být samozřejmě řád, příkazy nadřízených je nutno plnit. Vlastní pohled na věc se však ode mne očekával a když jsem jej neobhájila, věděla jsem, že rozhodnutí předcházel dialog o té záležitosti. Kdyby to bylo něco, co by doopravdy šlo proti mému svědomí nebo víře, tak bych byla bez řečí odešla. Administrativa nedává prostor pro emocionální přístupy, vyžaduje tvrdé manažery. Na řídících místech musíte mít kombinaci silného politika a tvrdého manažera. To se nám tady nepříliš daří zajistit. Ne každý člověk, který je kreativní, který má duši, může být zároveň dobrým manažerem v exekutivě. Politika je umění možného, sebevětší ideál je vystaven nezbytnosti kompromisů. Výsledek vždy představuje určitý posun vůči vstupnímu očekávání.
Jaké je, paní Eliško, vaše krédo?
Nejspíše to, co mne učila babička. Nikdy neopomněla zdůraznit, že přirozenost, zdvořilost a úsměv jsou tři základní věci, které člověku otevírají dveře do jakékoliv společnosti a pomáhají mu tam zvládnout jakoukoliv situaci.
Jiří Chum
Eliška Hašková Coolidge se narodila v Praze (1941) ve významné české bankovní rodině. V osmi letech odešla s rodiči do exilu. Ve Spojených státech vystudovala Georgetownskou univerzitu a osmnáct let pracovala v Bílém domě pro pět prezidentů – J. F. Kennedyho, Lyndona Johnsona, Richarda Nixona, Geralda Forda a Jimmyho Cartera. Vybudovala kancelář, která se věnovala styku prezidenta s veřejností, a působila jako její ředitelka. Po nástupu Ronalda Regana přešla na ministerstvo zahraničních věcí, později se stala náměstkyní šéfky státního protokolu. V roce 1990 požádala o předčasnou penzi, neboť se chtěla více věnovat své dceři Alexandře. V té době také začala jezdit do České republiky a starat o restituční nároky na majetek, o který její rodina přišla po druhé světové válce. Své zkušenosti zúročuje při výuce etikety a společenského chování na diplomatické akademii, podílí se na přípravě politiků a podnikatelů. Pomáhá organizovat významné společenské a státní akce. V roce 2003 získala od primátora Prahy, rektora Karlovy Univerzity, ministra zahraničních věcí a Senátu PČR ocenění Významná Češka v zahraničí. O svém životě napsala knihu Pět amerických prezidentů, česká babička a já (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005). Má dceru Alexandru (27), která nyní pokračuje ve studiu MBA na evropských univerzitách. Ve volném čase paní Eliška ráda chodí na procházky po Šumavě, cvičí aerobik, jezdí na koni či na běžkách. Vášnivě sleduje politiku. Věnuje se charitě v nadaci Plaváček a v Americké obchodní komoře. Věra Hloušková |