Příloha |
V roce 1969 odjela do Severního Irska, aby se zdokonalila v angličtině. V Belfastu byla přijata na návrhářskou textilní školu, vystudovala obor dětské odívání. Pak se nešťastnou náhodou připletla na místo atentátu IRA. Následky výbuchu bomby ji na dlouhou dobu připoutaly na nemocniční lůžko. Nechtěla už v Irsku zůstat, odjela do Kanady.
Co byla zřetelná odlišnost zámoří a tamních zvyklostí od Evropy? Měla jste zkušenost s irským separatismem, nepřipomínaly jej francouzské nacionalistické ozvuky v Kanadě?
Irský problém byl založen na náboženském vyznání, týkal se pouze Irů. Jako Češka jsem stála mimo tento problém až do chvíle svého zranění při atentátu. V Kanadě je dvojjazyčnost velmi drahá administrativní záležitost. Navíc, neustálým vnucováním francouzštiny i na území mimo svoji enklávu si Francouzi proti sobě popouzí celý zbytek země. V Montrealu je problém patrný nejvíce, metropole byla do první poloviny sedmdesátých let ekonomickým centrem Kanady, postupně však toto postavení zcela ztratila. Francouzská menšina si vydobyla řadu výhod, přesto si kanadští Francouzi neustále stěžují a projevují snahy o odtržení své enklávy i přesto, že jde o poměrně malé procento obyvatel. Potom, co se stala francouzština v Quebecu úředním jazykem, odjela jsem raději do Toronta.
Váš dědeček Josef Sochor byl jedním z nejvýznamnějších předválečných podnikatelů. Ve Dvoře Králové nad Labem a okolí podporoval rozličné aktivity, pracoval v obecním zastupitelstvu a byl členem městské rady. Je potěšitelné, že v rodině se vlastenectví ani po ztrátě Sochorových závodů a řadě let pobytu v zahraničí nevytratilo, že vám zůstala důvěra ve schopnost a pracovitost českých lidí. Jaké jsou vaše zkušenosti s podnikáním v Kanadě a v České republice?
Prošla jsem řadou zaměstnání, později jsem se přes výchovu vlastních dětí dostala k založení soukromé mateřské školky, nyní se vracím k návrhářství. Dodnes se cítím jako Češka, ale i trochu Kanaďanka. Tady si lidé hodně stěžují, ale měli by si uvědomit, že důvěra ve vládu, kterou si volí a měla by tedy být dobrá, tolerance k ostatním a respektování zákonů je v západním světě samozřejmá věc. Věřím, že místní průmyslová tradice je velkou předností této země. V Kanadě je velká výhoda, že zákony se po dlouhou dobu nemění a jejich výklad je naprosto jasný. Není tudíž možné, aby si je kdokoliv vykládal tak, jak mu to právě vyhovuje. Nikoho ani nenapadne, aby zákony obcházel nebo zpochybňoval. Platí to jak pro úředníky, tak pro občany. Vyřizování jakýchkoli povolení, pasů i řidičských průkazů lze běžně uskutečnit po internetu a je to tudíž velmi jednoduché. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by nějaký úředník svévolně cokoli zamítl a jiný povolil. Vždy se vše odvíjí od zcela jednoznačných pravidel. Pokud se občan rozhodne podnikat, na každém úřadě (obecním či městském) je zároveň možné dostat zcela vyčerpávající informace. Odlišnost oproti našim českým podmínkám je i v tom, jak veřejnost vnímá policii. Lze jednoduše říci, že policie = pomoc. Další velký rozdíl spočívá v přístupu státních úředníků ke klientům, tedy k občanům, v jakékoli instituci. V České republice se stěží lze zbavit dojmu, že se vše tak trochu děje za zavřenými dveřmi. V Kanadě je naopak vše hodně otevřené. Pokud máte pocit, že něco není tak, jak má být a stěžujete si, je okamžitě zjednána náprava. V podnikání tam všeobecně platí: pokud jednáte s velkou a známou firmou, je na ni stoprocentní spolehnutí! Nikdo by neriskoval ztrátu důvěry! Pokud jde o malé firmy nebo jednotlivce, moc záleží na tom, kdo to je. V Kanadě je velká směs národností, logicky má každý národ své zvyky. To, co je pro jednoho nemyslitelné, pro druhého je naprosto normální. Tady tedy platí, že opatrnosti nikdy není dost.
Marie Jelínková