Týdeník Veřejná správa


 Přírodní památky

Vladimír Soukup

Příbram-Svatá Hora: Nejslavnější poutní místo

Vyšlo v čísle 14/2007

Největším a neproslulejším poutním místem bývalého Rakouska, později Rakousko-Uherska, býval rozlehlý areál Svatá Hora nad Příbramí. Jeho význam nepoklesl ani po vzniku Československa a nic na tom nezměnilo ani půl století komunistického režimu, kterému byla poutní místa a církev vůbec trnem v oku. Sláva Svaté Hory pak znovu ožila v nové kráse po “sametové revoluci” na konci minulého století.

Dnes je cenný komplex znovu častým cílem věřících – ale rádi sem zavítají i ti, kteří se za věřící zrovna nepovažují. Vždyť Svatá Hora je i mimořádně cennou uměleckou památkou, patří k nejkrásnějším architekturám českého raného baroka. A přijít sem můžeme během celého roku, v létě jako v zimě. Historie místa se začala psát hluboko ve středověku. Podle dochovaných zpráv zde již ve třináctém století stávala gotická kaple, údajně založená rytířem Malovcem jako poděkování Panně Marii za záchranu před loupežníky. Přežila husitské války a v době blíže neznámé byla přestavěna na raně renesanční kostelík, o nějž pečoval poustevník. Někdy na začátku šestnáctého století ji ozdobila soška Panny Marie s Ježíškem, přenesená sem z kaple příbramského zámku, původně majetek známého arcibiskupa a rádce Karla IV. Arnošta z Pardubic; podle tradice ji Arnošt i sám vyřezal. Po Bílé hoře tu začalo docházet k zázrakům. Byla to prostě doba, která zázrakům všeho druhu přála, především jim však přála katolické církev, která v rámci systematické rekatolizace usilovala všemi prostředky o získání ztracených pozic. Všechno začalo v roce 1632, kdy slepý poustevník jménem Procházka na přímluvu Panny Marie Svatohorské zázračně prohlédl. Pak se zázraky množily a tak není divu, že sem stále častěji mířila procesí s prosebníky. V roce 1647 převzali správu Svaté Hory jezuité, kteří rozšířili kostelík o dvě postranní kaple. To však zdaleka nestačilo a stačit nemohlo, vždyť ročně sem s procesími putovalo až 250 tisíc lidí! Proto jezuité současně zadali významnému architektu českého raného baroka Carlu Luragovi vypracování projektu na nový velký poutní komplex a na to na základě ideového plánu jezuity P. Benjamina Schleyera. Sami jezuité však na realizaci takového projektu neměli dostatek peněz, proto jim výrazně pomohla česká katolická šlechta, zemští úředníci i některá města. A tak v areálu postupně rostly nové honosné objekty: jako první v letech 1658-75 nový mariánský kostel se třemi arkádovými kaplemi italského typu v průčelí, považovanými za největší architektonický skvost Svaté Hory, se čtyřmi portály a věží, stojící na vyvýšené terase. Pak přišly na řadu ambity, obklopující zhruba čtvercové nádvoří, se dvěma vstupními portály, čtyřmi polygonálními nárožními věžovitými kaplemi a zvonicí s osmi zvonky nad západním křídlem (ty dodnes hrají každou hodinu známé svatohorské Zdrávas). Na severní straně přiléhá k ambitům bývalá jezuitská rezidence.

Do areálu se vstupuje dvěma branami: honosnou Pražskou, vystavěnou podle návrhu Kryštofa Dienzenhofera, a skromnější Březnickou, obě mají bohatou plastickou výzdobu. Asi tři metry vysoká terasa, na které stojí chrám, je přístupná po čtyřech schodištích ze čtyř světových stran. Zábradlí, které terasu lemuje, zdobí 62 soch a váz s reliéfy českých madon. Stejně bohatě a honosně zařízené jsou i interéry chrámu a kaplí, na jejichž výzdobě se podíleli špičkoví umělci českého baroka, i cizí umělci působící v Čechách, například Jan Brokof, Jan Oldřich Mayer, Oldřich Filip Quittainer, Petr Brandl, Antonio Cordatti, Giovanni Battista Colombo, Jan Jakub Stevens ze Steinfelsu. Hlavní chrámový oltář, vytvořený pražskými zlatníky, je celý ze stříbra, váží téměř dvě stě kilogramů a vznikal ve dvou etapách v letech 1684-1772. V jeho středu je umístěna již zmíněná milostná soška Panny Marie Svatohorské. Pochází ze čtrnáctého století, je vysoká 49 centimetrů a vyřezaná z tmavého hruškového dřeva. Bývá oblečena do drahocenných vyšívaných pláštíků, případně do pancíře z ryzího zlata, perel a drahokamů. Podle pověsti má kromě jiného i schopnost varovat před blížícím se nebezpečím. Pozná se to podle toho, že se na její levé tváři viditelně rozšíří jinak úzká prasklina.

Z Příbrami stoupá k poutnímu areálu 400 metrů dlouhé kryté schodiště z roku 1728 od Kiliána Ignáce Dienzenhofera, poškozené v roce 1978 při požáru kláštera a obnovené roku 1993. V letech 1861-1950 spravovali Svatou Horu redemptoristé, kteří se sem v roce 1990 znovu vrátili.