Přírodní památky
Orlické hory v severovýchodních Čechách nelákají své návštěvníky strmostí skalnatých štítů ani bezednou hloubkou kaňonů. Jejich táhlé pásmo se spoustou bočních hřbetů a návrší se však vyznačuje bezpočtem malebných krajinných scenérií a romantických zákoutí.
Zeměpisci dělí Orlické hory na tři nestejně velké části. Nejvyšší i plošně nejrozsáhlejší je Deštenská hornatina, vrcholící Velkou Deštnou (1115 m n.m.) a řadou dalších vrcholků přesahující tisícimetrovou nadmořskou výšku. Naopak nejmenší i nejnižší částí je Mladkovská vrchovina, na kterou na východě navazuje ještě Bukovohorská vrchovina se zdaleka nápadným Suchým vrchem (995 m n.m.). V roce 1969 byla podstatná část Deštenské hornatiny i s přilehlým podhůřím vyhlášena za chráněnou krajinnou oblast (na ploše 20 400 ha) pod názvem Orlické hory. Podobně jako všechna ostatní pohraniční pohoří v České republice prošly i Orlické hory složitým geologickým vývojem. Převažujícími horninami jsou zde starohorní a prvohorní krystalické břidlice (zejména ruly, svory, fylity, amfibolity), místy k povrchu vystupují i krystalické vápence a vyvřeliny (například gabro na vrchu Špičák u Deštného). Hlavní roli při vzniku pohoří sehrálo variské vrásnění v mladších prvohorách, kdy se vytvořilo nepochybně mohutné horstvo, které však bylo během dalšího dlouhého geologického období postupně sníženo a ve druhohorách (v křídovém útvaru) dokonce zčásti zaplaveno mořem. Teprve v důsledku alpského vrásnění byla “kra” Orlických hor vyzdvižena podél zlomů do nynější polohy. Na současné tvářnosti pohoří se kromě horninové stavby nejvíce uplatnilo dlouhodobé působení vnějších činitelů, zejména erozní síla horských bystřin, která “vymodelovala” hluboká údolí. Orlické hory v ledových dobách zaledněny sice nebyly, významnou roli zde však hrálo mrazové zvětrávání se vznikem četných povrchových útvarů, například skalních výchozů a balvanových sutí. K nejvýraznějším skalám patří Marušiny kameny pod Velkou Deštnou, ještě členitější je skalní seskupení na Kamenci - včetně přírodní památky přiléhavě pojmenované Sfinga - nad údolím Zdobnice. Převážná část Orlických hor je zalesněna, ovšem původní skladba porostů byla v důsledku lidské činnosti už značně pozměněna. Někdejší hlavní dřeviny – ve vyšších polohách buk, níže buk s jedlí – postupně nahradila smrková monokultura, v předchozích desetiletích značně zdecimovaná ničivým účinkem průmyslových imisí. Zbytky bukových a bukojedlových porostů se zachovaly jen na nedostupných místech, které proto patří k významným ukázkám původní horské přírody. Většina zvláště chráněných území (národní přírodní rezervace – NPR, přírodní rezervace – PR, přírodní památky – PP) na území CHKO byla zřízena právě pro ochranu pralesovitých porostů (NPR Bukačka, NPR Trčkov, PR Sedloňovský vrch, PR Pod Vrchmezím, PR Komáří vrch a PR Černý důl). Chráněna jsou též některá rašeliniště, vzniklá buď na plochém hřbetu pohoří (PR Jelení lázeň, PP U Kunštátské kaple) nebo v prameništních pánvičkách (PP Pod Předním vrchem, PP Rašeliniště pod Pěticestím, PR Trčkovská louka, PP Velká louka). Z krajinotvorného, přírodovědného a turistického hlediska jsou pozoruhodné i některé níže položené partie CHKO. Působivým zákoutím je například skalnaté údolí Divoké Orlice v PR Zemská brána při státní hranici s Polskem. Řeka zde protíná snížený hřbet Orlických hor a v rozpukaných rulách vytváří asi tři kilometry dlouhou soutěsku. Zejména pod nedávno rekonstruovaným silničním mostem nedaleko chaty Čihák vystupují mohutná skaliska a říční koryto vyplňují zřícené balvany. Romantickým místem je i okolí Pašerácké lávky, blíže ke Klášterci nad Orlicí vystupují ještě útesy Ledříčkovy skály, opředené pověstí o Ledříčkovi – “Jánošíkovi Orlických hor”. Spousta půvabných a hodnotných partii je i při březích Zdobnice, Bělé, Zlatého potoka, Kněžné, Rokytenky, Říčky a dalších bystřin, jejichž údolí patří k hlavním přístupovým “branám” do Orlických hor.