Vyživovací povinnost rodiče vůči jeho dítěti, které není schopno se samo živit, vzniká a existuje přímo na základě zákona (§ 85 a násl. zák. o rodině), a to bez ohledu na skutečnost, zda případně došlo k její konkretizace rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení anebo zda její výše nebyla (resp. nemohla být) vůbec stanovena v tomto řízení, protože v době rozhodování soudu rodič neměl žádný příjem (např. z toho důvodu, že byl ve výkonu vazby).

Jestliže na straně pachatele odpadly překážky, pro které mu rozhodnutím příslušného soudu nebyla (resp. nemohla být) stanovena vyživovací povinnost, a byl v rozhodném období již schopen vyživovací povinnost plnit, pak skutečnost, že i nadále existovalo toto pravomocné rozhodnutí soudu, nevylučuje jeho trestní odpovědnost za spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák.

Pokud se pachatel za této situace záměrně vyhýbal plnění své vyživovací povinnosti (např. za tím účelem bezdůvodně měnil zaměstnání, navazoval jen krátkodobé pracovní poměry), jednal zaviněně ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., přičemž za splnění dalších podmínek lze jeho čin posoudit jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1296/2008)

Obviněný M. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2008 uznán vinným dvojnásobným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2, 3 tr. zák (v bodech 1/ a 3/ výroku o vině) a trojnásobným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. (v bodech 2/, 4/, a 5/). Za tyto trestné činy mu byl podle § 213 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 6. 2008, byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněného a okresního státního zástupce proti výše uvedenému rozsudku soudu prvého stupně.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání bylo podáno proti výrokům o vině pod bodem 1/ a 2/ rozsudku, a to i ve vztahu k výroku o trestu. Obviněný byl toho názoru, že jeho trestní stíhání pod bodem 1/ výroku rozsudku bylo podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepřípustné, neboť o tomto skutku bylo policejním orgánem rozhodnuto usnesením tak, že trestní věc o podezření ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 2 tr. zák. byla pro neúčelnost odložena, a to podle § 159a odst. 3 tr. ř. z důvodu podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Usnesení nabylo právní moci a nebylo v předepsaném řízení ani dozorujícím státním zástupcem zrušeno. V této skutečnosti byl spatřován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud okresní soud o takovém skutku rozhodoval, šlo o rozhodnutí učiněné v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Pokud se týkalo skutku uvedeného pod bodem 2/ rozsudku, bylo mu dovoláním vytýkáno, že se jednalo o jeho nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protiprávního jednání se měl obviněný dopustit v době od září 2000 do 10. 10. 2001, tedy v době, kdy mu vyživovací povinnost nebyla stanovena, naopak v té době byl v účinnosti pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 11. 1996, v němž výživné výslovně stanoveno nebylo. Za uvedené období byla vyživovací povinnost stanovena až rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 4. 2005, kterým byl se zpětnou účinností změněn původní rozsudek ze dne 18. 11. 1996. Jednáním popsaným pod bodem 2/ rozsudku tedy obviněný nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu, protože pokud vyživovací povinnost neplnil, činil tak v souladu s rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 11. 1996, a podle zásad, kterými je trestní právo ovládáno, si musí být pachatel vědom trestnosti svého jednání, což v tomto případě zahrnuje i vědomost obviněného výživné platit. Uvedenému jednání tedy chyběl znak protiprávnosti, neboť obviněný nemohl mít vědomost o tom, že mu bude vyživovací povinnost Okresním soudem ve Vyškově stanovena zpětně.

Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal dovolání přípustným podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.. Dále bylo nutné posoudit, zda vznesené námitky naplňují zákonem stanovené dovolací důvody.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je skutečnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto důvodu lze tedy namítat, že skutek soudem zjištěný byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá popisu skutku ve výroku o vině. Obviněný se domníval, že se skutku pod bodem 2/ výroku o vině nemohl dopustit, neboť neměl vědomost o tom, že má platit výživné, protože rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 11. 1996 mu tato povinnost výslovně uložena nebyla. Podle jeho mínění tedy nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., a to po subjektivní stránce tohoto trestného činu. K tomuto Nejvyšší soud uvedl, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Ustanovení § 213 tr. zák. se vztahuje na vyživovací povinnost, která plyne přímo ze zákona o rodině. V případě vyživovací povinnosti otce k dítěti je rozhodné otcovství k němu podle zákona o rodině. Za počátek páchání trestného činu podle § 213 tr. zák. rodiče vůči dítěti je tedy třeba považovat den, od kterého přestal rodič zaviněně plnit svou vyživovací povinnost bez ohledu na to, zda o povinnosti platit výživné rozhodl předtím soud v občanskoprávním řízení. Předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla vůbec v době, o níž jde, schopna výživné plnit. Z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 4. 2005 vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 11. 1996 nebyla obviněnému stanovena vyživovací povinnost vůči nezletilému M. S., neboť v době rozhodování soudu bylo proti němu vedeno trestní řízení, byl ve vazbě a neměl vlastní příjem. V roce 1999 se nacházel ve Vazební věznici v Olomouci a z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn 14. 8. 2000. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného bylo tedy rozhodné, že tento se po propuštění z výkonu trestu mohl ucházet o zaměstnání. Z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově vyplývá, že na Úřadu práce v Olomouci byl dostatek volných pracovních míst pro muže se základním vzděláním, a to s nejnižším příjmem 6500 Kč. Obviněný byl však pro nesoučinnost z evidence uchazečů o zaměstnání vyřazen. Na základě těchto skutečností byla obviněnému rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 4. 2005 stanovena vyživovací povinnost ve výši 500 Kč měsíčně, a to od 1. 9. 2000. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný v době rozhodování soudu pracoval a jeho příjem se pohyboval v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč, bylo výživné od 1. 1. 2005 zvýšeno na částku 1 000 Kč.

Obviněný věděl, že je otcem nezletilého M. S. Pokud argumentuje tím, že mu výživné stanoveno nebylo, zcela opomíjí tu skutečnost, že věděl o tom, že mu výživné nebylo stanoveno pouze s ohledem na to, že proti němu bylo vedeno trestní řízení, byl ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 85 odst. 2 zák. o rodině přispívají rodiče na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Tato povinnost vyplývá přímo ze zákona a nemusí být tedy stanovena rozhodnutím soudu.Obviněný byl tedy schopen v době od září 2000 do 10. 10. 2001 na výživu nezletilého přispívat. U obviněného se nejednalo o pouhé neplnění vyživovací povinnosti, ale o záměrné vyhýbání se jejímu plnění, neboť bylo zjištěno, že obviněný zaměstnání často měnil, a to bez vážného důvodu, pobýval v zaměstnání jen několik dnů a pracoval pouze příležitostně. Za této situace nemohl Nejvyšší soud námitkám obviněného přisvědčit.

Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl (K neopodstatněnosti dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. více v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1296/2008).

*Poznámka autorky: S účinností od 1. 1. 2010 je trestný čin zanedbání povinné výživy upraven v ustanovení § 196 tr. zákoníku. Změna právní úpravy nemá vliv na použitelnost tohoto rozhodnutí.

JUDr. Bronislava Coufalová, Katedra trestního práva, Univerzita Palackého Olomouc