Ministerstvo vnitra České republiky  

Přejdi na

Efektivní veřejná správa


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Judikatura

JUDr. Ivana RABINSKÁ, Univerzita Palackého Olomouc, katedra trestního práva 

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 2/2008
 
Rozhodnutí č. 7
 
S ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenáván. Ustanovení § 88 tr. ř. se zde neuplatní, a to ani analogicky.
 
Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
 
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007)
 
Okresní soud v Benešově uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin a dále pokus trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným Městským soudem v Praze mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 2 let.
 
Obviněný podal odvolání, kterým se zabýval Krajský soud v Praze, který podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Benešově ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 nově rozhodl tak, že uložil souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 2 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, s tím, že zároveň nezměnil výrok o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr.zák. a výrok o náhradě škody.
 
Obviněný napadl tento rozsudek prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel vyslovil pochybnost o naplnění skutkové podstaty trestného činu, z něhož byl uznán vinným. Mimo jiné zdůrazňoval nepoužitelnost zvukové nahrávky, která byla pořízena svědkem a která zachycuje rozhovor mezi obviněným a poškozeným. Takový důkaz označil jako důkaz získaný v rozporu s trestním řádem a dále považuje takto získaný záznam za hrubý zásah do práva na soukromí ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod. Podle jeho názoru lze v trestním řízení použít jen takové záznamy a odposlechy, které byly získány v souladu s § 88 tr. ř. Z výše uvedených důvodů navrhl Nejvyššímu soudu zrušení rozsudků soudů obou stupňů a následné nové rozhodnutí ve věci, a to zproštění obžaloby.
 
Podle vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství směřuje většina námitek do oblasti skutkových zjištění. Co se týče zvukového záznamu jako důkazu, omezuje se státní zástupkyně na tvrzení, že tento nebyl pořízen orgány činnými v trestním řízení a v těchto případech se o jeho použití rozhoduje vždy individuálně. Také s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., podle nějž lze v trestním řízení použít každou skutečnost jako důkaz. Proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e tr. ř.
 
Nejvyšší soud shledal, že převážnou většinu námitek odvolatele nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Významněji se zabýval rozborem judikatury, kterou ve svém dovolání dovolatel použil k argumentaci.
 
Jednalo se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 2 To 73/2000. Podle právní věty tohoto rozhodnutí jsou v trestním řízení procesně nepoužitelné pouze odposlechy a záznamy provedené podle § 88 tr. ř. V této věci se jednalo o odposlechy telefonním hovorů, které jsou zákonem přesně upraveny. Vrchní soud v odůvodnění tohoto usnesení sám zdůrazňoval rozdíl mezi odposlechy telekomunikačního provozu od pořizování magnetofonových nahrávek rozhovorů. Jestliže tedy zvukový záznam není pořízen orgány činnými v trestním řízení, nelze požadovat zákonný postup při opatřování takového důkazu.
 
Dále se obviněný dovolával usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1994, sp. zn. 4 To 354/94, který stanovuje absolutní neúčinnost magnetofonových záznamů rozhovorů osob jakožto důkazu v trestním řízení, pokud byly záznamy pořízeny v rozporu se zákonem. Nicméně i tento judikát se týkal zcela odlišné věci, jednalo se o záznamy pořízené bývalou Federální bezpečnostní informační službou v rámci tehdy platného zákona č. 244/1991 Sb. Podle tohoto zákona byl státní orgán oprávněn k použití zpravodajské techniky v rozsahu své působnosti, za podmínky písemného souhlasu prokurátora. Proto ani tento judikát nelze použít k argumentaci.
 
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
 
 
 
Rozhodnutí č. 10
 
Hmotněprávní povaha institutu promlčení trestního stíhání se v případě pokračování v trestném činu (89 odst. 3 tr. zák.) projevuje v tom, že úkony, které způsobují promlčení trestního stíhání podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., se vztahují ke všem dílčím útokům pokračujícího trestného činu, a to bez ohledu na skutečnost, zda se o nich konalo společné řízení či nikoli. To znamená, že pokud byla vedena např. dvě samostatná řízení o dílčích útocích tvořících jeden pokračující trestný čin, dojde k přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. ohledně celého pokračujícího trestného činu i tehdy, jestliže byly – byť jen ve vztahu k jednomu dílčímu útoku – provedeny úkony směřující k trestnímu stíhání pachatele.
 
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 8 Tdo 752/2007)
 
Okresní soud v Prostějově usnesením zastavil trestní stíhání podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1) písm. b) tr. ř., které bylo vedené proti F.K. pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1) písm. a), b) a e) tr. zák.
 
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství napadl toto usnesení stížností, kterou se zabýval Krajský soud v Brně, který svým rozhodnutím zrušil podle § 149 odst. 1) písm. a) tr. ř. toto usnesení a znovu rozhodl tak, že ze stejného důvodu (§ 11 odst. 1 písm. a) tr. ř.) zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek, v němž byly spatřovány trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 psím. a), b) a e) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jichž se obviněný dopustil tím, že v celkem 12 případech zpravidla násilným způsobem vnikal do zaparkovaných automobilů se záměrem odcizit v nich zejm. autorádia. Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soud v Prostějově odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a e) tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců.
 
Stížnostní krajský soud podpořil úvahy soudu prvního stupně, když uvedl, že posledním úkonem směřujícím ke stíhání obviněného F.K. bylo pátrání po jeho pobytu ze dne 31. 10. 2003. Usnesení o spojení věcí ke společnému řízení ze dne 31. 7. 2006 je úkon čistě administrativní, který nesměřuje ke stíhání obviněného. Tedy ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) nemůže být administrativní úkon důvodem k přerušení běhu promlčecí lhůty.
  
Proti usnesení stížnostního soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného F. K. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Podle jejího názoru nelze rozhodnutí o spojení věcí považovat za bezvýznamný administrativní úkon, neboť otázka společného řízení nebo více souběžně probíhajících řízení má pro obviněného význam jak z hlediska trestního práva hmotného, tak i procesního. Navíc ve svém podání zdůrazňuje skutečnost, že posouzení, zda určitý úkon je úkonem směřujícím k trestnímu stíhání pachatele záleží na konkrétních okolnostech, za nichž byl takový úkon proveden. Tedy podle státní zástupkyně je spojení věcí právě oním úkonem, který je způsobilý přerušit běh promlčecí lhůty a navíc v konkrétním případě byly provedeny ještě další úkony směřující ke stíhání obviněného (kroky soudu vedoucí ke zjištění místa pobytu obviněného, žádost na Policii ČR o vypátrání pobytu obviněného, a další.). Proto se stání zástupkyně domnívá, že v období 31. 7. 2006 – říjen 2006 učinil Okresní soud v Prostějově řadu úkonů, které byly způsobilé přerušit běh promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Z toho vyplývá, že promlčecí doba měla běžet znovu a skončit nejdříve 31. 7. 2009. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, stejně jako rozhodnutí okresního osudu v Prostějově a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Prostějově k novému projednání a rozhodnutí věci.
  
Nejvyšší soud jako soud dovolací ve svém rozhodnutí mj. příkladmo uvedl, které úkony jsou způsobilé vyvolat přerušení běhu promlčecí lhůty a které naopak promlčení nepřerušují. Dále upozornil na to, že při posuzování takových úkonů je třeba vycházet z konkrétních okolností, za nichž byl úkon proveden a nikoli jen podle druhu úkonu.
  
Z obsahu spisu vyplývá, že v trestní věci, v níž jde o promlčení trestního stíhání, byla vedena dvě samostatná řízení, která se podle pozdějšího zjištění vedla o činech (dílčích útocích) tvořících jeden skutek.
  
Promlčení u pokračujícího trestného činu se zkoumá ve vztahu k souhrnu všech jeho dílčích útoků, třebaže byly případně projednávány v oddělných řízeních nebo i tehdy, pokud by v jedné z těchto věcí byly provedeny úkony směřující k trestnímu stíhání pachatele jen pro jeden z dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Na základě těchto úvah došel Nejvyšší soud k odlišnému okamžiku od něhož je možné počítat promlčecí lhůtu, než k jakému došly soudy nižších stupňů, tj. 31. 10. 2003. Tehdy Okresnímu soudu došla od Policie ČR zpráva o pátrání po obviněném F. K., jenž si předseda senátu vyžádal dne 29. 8. 2003. Po něm se mělo dne 2. 9. 2003 konat hlavní líčení, které ale bylo pro nepřítomnost obviněného odročeno ještě téhož dne na neurčito a od tohoto data nebyly až do spojení věcí provedeny žádné další úkony. Podle Nejvyššího soudu je úkonem, který přerušil běh promlčecí doby podání obžaloby dne 9. 9. 2003. Po přezkoumání období následujícího po podání obžaloby dne 9. 9. 2003 z hlediska dalších možných úkonů směřujících k trestnímu stíhání pachatele došel Nejvyšší soud k závěru, že předseda senátu Okresního soudu v Prostějově postupoval ve věci pouze formálními úkony. Na podkladě těchto skutečností Nejvyšší soud konstatoval, že posledním úkonem, který směřoval k trestnímu stíhání obviněného, a tedy úkonem, který je způsobilý vyvolat přerušení běhu promlčecí lhůty, je podání obžaloby ze dne 9. 9. 2003.
   
Dovolání Nejvyšší státní zástupkyně bylo posouzeno jako nedůvodné a podle § 265j tr. ř. jej Nejvyšší soud zamítl. Dále Nejvyšší soud uvedl, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně je správné v tom smyslu, že opravdu došlo k promlčení trestního stíhání obviněného F. K., nicméně zároveň stanovil odlišnou dobu promlčení, než jak bylo určeno v napadeném rozhodnutí.

vytisknout  e-mailem