Ministerstvo vnitra České republiky  

Přejdi na

Moderní úřad


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Evropská centrální banka

 

Evropská centrální banka plní jednu ze zásadních rolí v procesu evropské integrace. Její význam pochopitelně vzrůstá teprve v posledních letech historického vývoje evropských společenství, kdy dospívá měnová integrace v Evropské unii do své vrcholné fáze. Zvláště významnou úlohu zastává banka v současném období celosvětové finanční krize.
 
V období nynější krize je Evropská centrální banka (European Central Bank - ECB) jedním z pilířů řešení situace v sektoru komerčního bankovnictví a tím pádem, s ohledem na prioritní roli bank, v oblasti hospodářství vůbec. ECB je vrcholným orgánem měnové politiky členských států eurozóny a nejdůležitějším článkem Evropského systému centrálních bank (European System of Central Banks – ESCB).
 
Organizace předcházející Evropské centrální bance
Vzniku Evropské centrální banky předcházela existence několika jiných organizací, které na nižším stupni evropské integrace plnily roli koordinátora měnové politiky a které měly podle hloubky integrace do jisté míry i výkonnou pravomoc. Již v květnu 1964 byl založen Výbor guvernérů centrálních bank, který plnil roli konzultačního a koordinačního orgánu mezi centrálními bankami členských států Evropského společenství. Guvernéři se scházeli jedenkrát za měsíc v Basileji, kde projednávali společné problémy centrálních bank a v základních bodech konzultovali svoji měnovou politiku. V té době byly členem Společenství Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Německo. Závěry a doporučení Výboru guvernérů hrály podstatnou roli při vzniku Evropského měnového systému v roce 1978 a dokonce i při zavádění společné měny na konci devadesátých let. V dubnu 1973 byl založen Evropský fond měnové spolupráce (European Monetary Cooperation Fund – EMCF), který byl veden guvernéry centrálních bank členských států Společenství. Mezi jeho hlavní úkoly patřilo snižování odchylek měnových kursů cestou koordinovaných devizových intervencí mezi členskými státy a uskutečňování společné měnové politiky v oblasti devizových rezerv v centrálních bankách. V témže roce se Společenství rozrostlo o Dánsko, Irsko a Spojené Království, což bylo první rozšíření Společenství po téměř dvaceti letech. V roce 1981 se Společenství dále rozrůstá o Řecko a v roce 1986 o Španělsko a Portugalsko.
 
Prvním skutečným předchůdcem ECB byl Evropský měnový institut (European Monetary Institute – EMI) založený 1. ledna 1994 ve Frankfurtu nad Mohanem. EMI ještě nezodpovídal za provádění jednotné měnové politiky, ale pouze posiloval spolupráci mezi jednotlivými členskými zeměmi a vytvářel prostor pro konzultace a výměnu názorů a informací a definoval regulatorní, organizační a logistický rámec tvořící se společné měnové politiky. EMI tak plnil nezastupitelnou roli v přípravě a v provádění jednotlivých stádií hospodářské a měnové unie (HMU) v devadesátých letech. Vlády budoucích členských zemí eurozóny jmenovaly 25. května 1998 prezidenta, viceprezidenta a čtyři další členy Výkonné rady ECB. Jejich jmenování nabylo účinnosti 1. července 1998 a znamenalo ustavení ECB. Jejím ustavením současně EMI završil své poslání a vstoupil do likvidace. Veškeré přípravné práce na zavedení jednotné měny, jimiž byl EMI pověřen, byly dokončeny včas a po zbývající část roku 1998 se ECB věnovala závěrečným zkouškám technických systémů a také přípravám na blížící se jednotné řízení měnové politiky v eurozóně. Eurozóna se nyní skládá ze šestnácti zemí, které již zavedly euro: Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. Eurosystém se skládá z ECB a národních bank zemí, které zavedly euro. A konečně Evropský systém centrálních bank se skládá z ECB a národních centrálních bank všech 27 zemí Evropské unie. Eurosystém a ESCB budou souběžně fungovat, dokud se všechny členské státy EU nestanou členy eurozóny.
 
Vznik Evropské centrální banky a její struktura
Evropská centrální banka byla oficiálně ustanovena k 1. červenci 1998. Její základní kapitál činil 5 miliard EUR (k dnešnímu datu činí přesně 5 760 652 402,58 EUR). Sídlem ECB byl určen Frankfurt nad Mohanem, stejně jako v případě původního EMI. Tento aspekt mimo jiné také napomohl plynulému přechodu činnosti EMI na ECB. Prvním prezidentem ECB byl jmenován Wim Duisenberg, bývalý ministr financí a prezident centrální banky Nizozemí, s jehož osobou vyslovily souhlas všechny státy eurozóny až na Francii, která postavila vlastního kandidáta Jeana-Claudea Tricheta. Dohodnuté řešení nastalé situace spočívalo ve jmenování Wima Duisenberga na celé funkční období s tím, že zároveň bylo dohodnuto předání prezidentství po čtyřech letech právě Trichetovi. Tato událost poněkud narušila představu o nezávislosti ECB, o níž bude pojednáno níže. Nejvyšším orgánem ECB je Výkonná rada. Je složena z prezidenta ECB, viceprezidenta ECB a čtyř dalších členů rady. Všichni členové Výkonné rady jsou jmenováni na základě vzájemné dohody hlav států nebo vlád zemí eurozóny. Veškerá ustanovení týkající se Výkonné rady jsou obsažena v článku 11 Statutu ECB/ESCB (Statut Evropské centrální banky a Evropského systému centrálních bank). Mezi hlavní úkoly Výkonné rady ECB patří příprava zasedání Rady guvernérů, provádění měnové politiky v eurozóně na základě rozhodnutí a obecných zásad přijatých Radou guvernérů. Při této činnosti dává Výkonná rada nezbytné pokyny národním centrálním bankám států eurozóny. Dále mezi úkoly patří řízení běžné činnosti ECB a vykonávání pravomocí, které výkonné radě svěří Rada guvernérů. Mezi tyto pravomoci částečně spadá regulatorní činnost.
 
Mezi další vrcholné orgány ECB patří Rada guvernérů a Generální rada. Rada guvernérů je hlavním rozhodovacím orgánem ECB. Zasedá v ní čest členů Výkonné rady ECB a guvernéři národních centrálních bank šestnácti států eurozóny. Ustanovení týkající se Rady guvernérů jsou obsažena v článku 10 Statutu ECB/ESCB. Rada guvernérů zasedá zpravidla dvakrát za měsíc v budově Eurotower ve Frankfurtu nad Mohanem. Na prvním zasedání v měsíci vyhodnocuje vývoj hospodářské a měnové situace a přijímá pravidelná měsíční měnově politická rozhodnutí. Na druhém zasedání v měsíci se Rada guvernérů zabývá ostatními otázkami spojenými s úkoly a činností ECB a Eurosystému. Zápisy z jednání nejsou zveřejňovány, ale rozhodnutí o měnové politice je vždy podrobně zdůvodněno na tiskové konferenci, která navazuje na každé první zasedání v měsíci. Mezi hlavní úkoly Rady guvernérů ECB patří přijímání obecných zásad a rozhodnutí nezbytných pro provádění činnosti, kterou byl pověřen Eurosystém, a určování měnové politiky eurozóny. Tato činnost zahrnuje rozhodování o zaměření měnové politiky, klíčových úrokových sazbách a vytváření měnových rezerv Eurosystému. Rada guvernérů také přijímá obecné zásady pro provádění těchto rozhodnutí.
 
Třetím vrcholným orgánem ECB je Generální rada. Je složena z prezidenta ECB, viceprezidenta ECB a guvernérů národních centrálních bank 27 členských států EU. V Generální radě je tedy zastoupeno 16 států eurozóny a 11 států, které se v současnosti nacházejí mimo eurozónu. Generální radu lze považovat za rozhodovací orgán vytvořený na přechodnou dobu. Plní úkoly převzaté ještě od EMI vzhledem k tomu, že zatím existují členské státy EU, které nezavedly euro. Generální rada ECB bude v souladu se Statutem ECB/ESCB rozpuštěna, jakmile všechny členské státy EU zavedou euro. Ustanovení týkající se Generální rady jsou obsažena v článcích 45, 46 a 47 Statutu ECB/ESCB. Mezi vybrané úkoly Generální rady patří shromažďování statistických informací, sestavování výročních zpráv ECB, stanovování pravidel potřebných pro standardizaci účtování a vykazování operací národních centrálních bank, přijímání opatření týkajících se klíče pro upisování základního kapitálu ECB, která nejsou stanovena ve Smlouvě o založení ES (SES) a přípravy nezbytné pro neodvolatelné stanovení směnných kurzů měn členských států, na které se vztahuje výjimka pro zavedení eura.
 
Upisování základního kapitálu Evropské centrální banky
Základní kapitál ECB pochází od národních centrálních bank všech členských států EU a v současnosti dosahuje částky 5 760 652 402,58 EUR. Podíl každé národní centrální banky na tomto kapitálu se vypočítá jako rovný vážený podíl podle klíče, který odráží podíl dané země na celkovém počtu obyvatel a hrubém domácím produktu EU. ECB upravuje vážené podíly každých pět let a kdykoli nový členský stát přistoupí k EU. Od bezhotovostního zavedení eura 1. ledna 1999 se klíč pro upisování základního kapitálu změnil celkem čtyřikrát. Pětiletá úprava proběhla 1. ledna 2004 a 1. ledna 2009. K dalším změnám došlo 1. května 2004 (s přistoupením České republiky, Estonska, Kypru, Maďarska, Malty, Litvy, Lotyšska, Polska, Slovensko a Slovinska) a 1. ledna 2007 (kdy do EU vstoupily Bulharsko a Rumunsko). Plně splacené podíly národních centrálních bank zemí eurozóny na základním kapitálu ECB činí 4 020 445 721,56 EUR a k 1. lednu 2009 mají strukturu vysvětlenou v tabulce (Tabulka 1).
 
Jedenáct národních centrálních bank členských států EU, které nejsou členy eurozóny, splácí pouze malou část svých podílů na upsaném základním kapitálu, a tím přispívá na provozní náklady ECB, které souvisí s členstvím těchto států v ESCB. Od 1. ledna 2009 představuje tento příspěvek 7 % jejich podílů na upsaném kapitálu, činí celkem 121 814 467,67 EUR a má strukturu, objasněnou v tabulce (Tabulka 2). Národní centrální banky zemí mimo eurozónu nemají nárok na podíl na disponibilním zisku ECB, ani nemají povinnost hradit případné ztráty ECB.
 
Nezávislost Evropské centrální banky
Nezávislost ECB je jedním ze základních principů její činnosti a nezbytným předpokladem úspěšného provádění měnové politiky. ECB byla založena podle modelu německé Bundesbanky s vysokou mírou nezávislosti. Smyslem zakotvení nezávislosti je zabránit ovlivňování společné měnové politiky jakýmikoliv vnějšími vlivy, zejména jinými orgány, ať již členských států nebo samotné EU. Nezávislost ECB přispívá k zachování cenové stability – tuto skutečnost dokládá množství teoretických analýz zabývajících se nezávislostí centrálních bank i empirické výzkumy, které ukazovaly, že země s nezávislejší centrální bankou mívají nižší míru inflace. Nezávislost ECB, jakož i všech ostatních centrálních bank Eurosystému, má různé formy, přičemž nejčastěji se setkáváme s nezávislostí institucionální, personální, finanční a funkční.
 
Institucionální nezávislost spočívá v tom, při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností nesmějí ECB, žádná centrální banka ani žádný člen jejich rozhodovacích orgánů vyžadovat ani přijímat pokyny od orgánů či institucí Společenství, od žádné vlády členského státu ani od jakéhokoliv jiného orgánu. Orgány a instituce Společenství a vlády členských států se zavazují zachovávat tuto zásadu a nesnažit se ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů ECB či národních centrálních bank při plnění jejich úkolů. Personální nezávislost se projevuje požadavkem odbornosti a apolitičnosti členů rozhodovacích orgánů ECB. Jmenování členů Výkonné rady pak probíhá na doporučení Rady EU po konzultaci Evropským parlamentem a Radou guvernérů. Dalším důležitým aspektem personální nezávislosti je osmileté funkční období členů Výkonné rady bez možnosti opakování, neodvolatelnost prezidenta a Výkonné rady a zakotvení neslučitelnosti funkcí, zejména s funkcemi v exekutivních, legislativních a územně samosprávných orgánech. Podobný princip je využíván rovněž u Rady guvernérů ECB. Jelikož jsou členy Rady guvernérů také guvernéři národních centrálních bank Eurosystému, vyžaduje se promítnutí principu nezávislosti také do vnitrostátní právní úpravy příslušné centrální banky. Finanční nezávislost znamená, že finanční záležitosti ECB jsou spravovány odděleně od finančních záležitostí Evropského společenství. ECB má vlastní rozpočet a její základní kapitál je upsán národními centrálními bankami eurozóny (nikoliv vládami). ECB nemůže poskytovat úvěry orgánům Společenství ani subjektům veřejném správy v jednotlivých zemích. Tím je celý systém chráněn před případným ovlivňováním ze strany orgánů státní správy. Funkční nezávislostí serozumí autonomní výkon základních pravomocí svěřených ECB. ECB má k dispozici veškeré nástroje a oprávnění nezbytná k provádění účinné měnové politiky a je oprávněna samostatně rozhodovat o tom, jakým způsobem a kdy je použije.
 
Veliká míra nezávislosti ECB je vyvážena její velikou informační otevřeností. ECB má povinnost zveřejňovat čtvrtletní zprávu o činnosti Eurosystému a konsolidovanou týdenní rozvahu. Dále má povinnost podávat výroční zprávu o svojí činnosti a o měnové politice v předchozím a stávajícím roce. Výroční zpráva je určena Evropskému parlamentu, Radě EU, Evropské komisi a Evropské radě.
 
Měnová politika Evropské centrální banky a cenová stabilita
ECB je odpovědná za jednotnou měnovou politiku zemí eurozóny a jejím základním úkolem je, jako u všech národních bank členských států, péče o cenovou stabilitu (čl. 105, odst. 1 a 2 SES). Podle tohoto znění ECB dále podporuje obecnou hospodářskou politiku ve Společenství. Banka jedná v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží, čímž podporuje efektivní umisťování zdrojů. ECB rovněž vymezuje a provádí měnovou politiku Společenství, provádí devizové operace, drží a spravuje oficiální devizové rezervy členských států, podporuje plynulé fungování platebních systémů, sjednocuje podmínky bankovního dohledu v členských zemích Společenství a povoluje vydávání bankovek a mincí euro (čl. 106 SES).
 
Přesto, že v SES je jasně stanoveno, že prvořadým cílem ECB je udržování cenové stability, není zde definováno, co pojem „cenová stabilita“ přesně znamená. S ohledem na tuto skutečnost vyhlásila Rada guvernérů ECB v říjnu 1998 kvantitativní definici cenové stability. Rada guvernérů definovala cenovou stabilitu jako „meziroční růst harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) pro eurozónu o méně než 2 %“, přičemž takto definovaná cenová stabilita má „být zachována ve střednědobém horizontu“. HICP je index, který nejpřesněji vyjadřuje změny, k nimž v průběhu času dochází v ceně reprezentativního koše spotřebního zboží a služeb nakupovaných domácnostmi v eurozóně. Po pečlivém vyhodnocení strategie měnové politiky ECB rada guvernérů v květnu 2003 tuto definici potvrdila. Při této příležitosti však upřesnila, že v rámci této definice hodlá udržovat míru inflace na hladině, která bude pod 2 %, avšak která se bude této hodnotě ve střednědobém horizontu přibližovat. To poskytuje dostatečné ochranné pásmo proti riziku deflace. Ta bývá provázena naopak poklesem cen, poklesem průmyslové produkce a růstem nezaměstnanosti. Kvantitativní definice cenové stability navíc také zohledňuje případné chyby v měření HICP a vliv strukturálních inflačních diferenciálů v rámci jednotlivých zemí eurozóny.
 
Formulace, že cenová stabilita má být zachována ve střednědobém horizontu naznačuje, že pomocí měnové politiky nelze jemně dolaďovat vývoj cen nebo inflace během krátkých, několikaměsíčních období. Změny v měnové politice vždy ovlivňují ceny se značným zpožděním a rozsah jejich vlivu nelze dopředu přesně stanovit. To znamená, že měnová politika nemůže vyrovnávat veškeré nepředvídané šokové změny cenové hladiny v krátkém časovém období. Proto je určitá krátkodobá volatilita inflace (kolísavost, častá změna výše) nevyhnutelná. To však nic nemění na správnosti měnové politiky zaměřené na cílování inflace. Pro vyhlášení kvantitativní definice cenové stability existují tři hlavní důvody. Za prvé tato definice vyjasňuje cíle měnové politiky, a tím přispívá k její větší transparentnosti, Za druhé je kvantitativní definice jednoznačným kritériem, podle něhož může veřejnost poměřovat, nakolik ECB plní své úkoly. Jelikož veřejnost snadno pozná případy, kdy vývoj cen neodpovídá cenové stabilitě, musí ECB při každé odchylce vysvětlit, jak v přijatelné časové lhůtě opět dosáhne cenové stability. Za třetí kvantitativní definice také veřejnosti poskytuje vodítko pro utváření předpokladů o budoucím vývoji cen. Stabilizace dlouhodobějších inflačních očekávání na úrovni odpovídající zvolené cenové stabilitě usnadňuje provádění měnové politiky a zvyšuje její efektivnost.
 
Cílování inflace ECB je moderním pojetím měnové politiky. Umožňuje ECB prognózovat inflaci, především díky objemu peněžní zásoby, a zároveň používat s předstihem – a tedy s maximální efektivností – nástroje měnové politiky. Cíle měnové politiky bylo za desetiletou existenci centrální banky zatím dosaženo vždy. V současné době navíc není jeho naplnění nijak zvlášť obtížné, neboť v důsledku finanční krize nejsme svědky výrazného tlaku na růst cen jak v eurozóně, tak ani mimo ni. S budoucím oživením hospodářství a také pod vlivem masivního státního „pumpování“ peněz do ekonomiky lze však očekávat zvyšující se inflaci, a tedy i zvýšené nároky na efektivní provádění měnové politiky ECB.
 
Text Ing. Richard Pospíšil, Ph.D.
Právnická fakulta University Palackého, Olomouc
Foto Radoslav Bernat
 

 
Tabulka 1
 
Národní centrální banka
Podíl v %
Splacený kapitál v EUR
Banque Nationale de Belgique
2,4256
139 730 384,68
Deutsche Bundesbank
18,9373
1 090 912 027,43
Central Bank and Financial Services of Ireland
1,1107
63 983 566,24
Bank of Greece
1,9649
113 191 059,06
Banco de España
8,3040
478 36 575,51
Banque de France
14,2212
819 233 899,48
Banca d´Italia
12,4966
719 885 688,14
Central Bank of Cypru
0,1369
7 886 333,14
Banque centrale du Luxembourg 
0,1747
10 063 859,75
Bank centrali ta´Malta
0,0632
3 640 732,32
De Nederlandsche Bank
3,9882
229 746 339,12
Oesterreichische Nationalbank
1,9417
111 854 587,70
Banco de Portugal
1,7504
100 834 459,65
Banka Slovenije
0,3288
18 941 025,10
Národná banka Slovenska
0,6934
39 944 363,76
Suomen Pankki – Finlands Bank
1,2539
72 232 820,48
Celkem
69,7915
4 020 445 721,56
Tabulka 2
 
Národní centrální banka
Podíl v %
Splacený kapitál v EUR
Бълґарска народна банка (Bulh. nár. banka)
0,8686
3 502 591,87
Česká národní banka
1,4472
5 835 771,31
Danmarks Nationalbank
1,4835
5 982 149,49
Eesti Pank
0,1790
721 809,75
Latvijas Banka
0,2837
1 144 007,96
Lietuvos banka
0,4256
1 716 213,56
Magyar Nemzeti Bank
1,3856
5 587 371,98
Narodowy Bank Polski
4,8954
19 740 488,44
Banca Naţională a României
2,4645
9 937 989,49
Sveriges Riksbank
2,2582
9 106 093,68
Bank of England
14,5172
58 539 980,14
Celkem
30,2085
121 814 467,67
 

vytisknout  e-mailem