Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIV 1/2001

Má občan právo na bezpečnost?

Prof. JUDr. JAN MUSIL, CSc., dr.h.c., Policejní akademie ČR, Praha

(Poznámka redakce: Dne 27. listopadu 2000 obdržel předseda redakční rady našeho časopisu prof. JUDr. Jan Musil, CSc., na slavnostním zasedání Vědecké rady Akadémie Policajného zboru v Bratislavě čestný akademický titul doctor honoris causa. Redakční rada časopisu Kriminalistika spatřuje v této poctě uznání dlouholetých zásluh prof. Musila na poli vědeckém i pedagogickém a srdečně mu k udělení čestného doktorátu blahopřeje. Zároveň zveřejňujeme text projevu, který doktorand proslovil na slavnostním zasedání.)

Vaše Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, Excelence, milí hosté, dámy a pánové!

Děkuji panu rektorovi za krásný projev a panu prorektorovi za laudatio, kterého si velice vážím. Doufám, že si tak příznivé hodnocení alespoň částečně zasloužím. Celé akademické obci ze srdce děkuji za udělení hodnosti doctor honoris causa, kterou jsem nesmírně poctěn.

Je pro mě velkým potěšením, že spolu se mnou se této cti dostává také vynikajícímu představiteli německého policejního školství, panu doktoru Raineru Schultemu, prezidentu Polizei-Führungsakademie v Münsteru, kterého si dovoluji řadit k mým osobním přátelům.

Jsem rád, že tak vysoké ocenění mi udílí právě Akadémia Policajného zboru v Bratislavě. Mám k vaší škole velmi silný vnitřní vztah a spojuje mě s ní trvalé pouto. Začátkem devadesátých let, kdy se v tehdejším Československu otevřela možnost a potřeba vybudovat nové policejní vysoké školství, jsem se spolu s mnoha českými a slovenskými kolegy podílel na tvorbě prvních podkladů, v nichž byly formulovány principy, koncepce a východiska policejního vzdělávání v nových podmínkách demokratického a právního státu. Tato společná práce přípravné komise vyústila posléze ve studijní plány a další dokumenty umožňující v roce 1992 zahájit výuku na nově vzniklých policejních akademiích v Bratislavě a v Praze.

Jako první rektor Policejní akademie České republiky jsem po dvě funkční období s velkým zájmem sledoval, jak sesterská akademie v Bratislavě s obdivuhodnou vitalitou zahájila svou činnost a jakých pozoruhodných výsledků dosáhla. Vždy jsem se snažil o udržování těsných kontaktů s vedením vaší Akademie a podporoval jsem všestrannou spolupráci našich spřízněných kateder, učitelů i studentů. Jsem nesmírně rád, že naše dobré pracovní a lidské vztahy, mající dlouholetou tradici, si trvale uchovávají vysokou úroveň a pokračují v neztenčené míře až do současnosti.

Velice mě těší, že si bratislavská Akademie dokázala získat renomé mezi slovenskými vysokými školami, o čemž svědčí její akreditace pro bakalářské, magisterské i doktorské studijní programy i možnost provádět habilitační a profesorské řízení. Chtěl bych při této příležitosti vyjádřit své poděkování za to, že vaše škola umožňuje získávat akademické grady též mým českým kolegům. Pevně věřím, že tato příkladná spolupráce mezi bratislavskou a pražskou policejní akademií se uchová i v příštích letech a bude přinášet trvalý prospěch oběma školám, jejím studentům i učitelům. Chtěl bych veškerou svou prací k tomuto cíli přispět.

Vážené publikum, dovolte mi, abych při této slavnostní příležitosti vyslovil několik myšlenek, které se snažím uplatňovat ve své učitelské a vědecké práci.

Má základní teze zní: Občan má právo na bezpečnost.

Toto tvrzení zní možná až banálně a většina ze zde přítomných ho bude pokládat za samozřejmé. Chci se však zamyslit nad tím, zda právo občana na bezpečnost je opravdu tak bezesporné.

Naše ústavní předpisy poskytují občanovi mnoho významných základních práv a svobod, práv politických, hospodářských, sociálních a kulturních. Při četbě ústavních norem však zjistíme, že právo na bezpečnost mezi nimi explicitně nenajdeme. Odtud vznikají pochybnosti: Má občan právo na bezpečnost? A jestliže ano, má stát povinnost mu toto právo zaručit? Má občan právo na to, aby nebyl na ulici přepaden, znásilněn, okraden?

Každému je jasné, že dojde-li již k dokonání deliktu, má poškozený občan samozřejmé právo obrátit se na policii a na soud a žádat ochranu svých práv a že tyto orgány jsou podle zákona povinny mu tuto ochranu poskytnout. Trestat pachatele je nejen právem, ale dokonce i povinností státu a státních orgánů. Stát má dokonce monopol trestání, nikdo jiný než on nemůže tuto pravomoc vykonávat.

Zdá se, že kompetence a povinnost státu zasáhnout je nesporná také v situaci, kdy pachatelův útok na chráněné hodnoty a právní statky právě probíhá nebo bezprostředně hrozí. Ve stavu bezprostředního nebezpečí je oprávněn bránit se každý, k tomu slouží i prastaré právní instituty svépomoci, nutné obrany a krajní nouze. Také stát má povinnost v takové situaci zakročit a ochránit svého občana. K tomu účelu existuje v moderním státě specializovaná státní instituce - policie, která je zákonem předurčena k odvracení nebezpečí hrozícího z útoku proti veřejnému pořádku.

Zdálo by se tedy, že platné právo zakládá povinnost státu chránit bezpečí občanů a že platná právní úprava je dostatečná.

Přesto však všichni víme, že naši občané nemají pocit bezpečí. Jejich nespokojenost se současným stavem vyplývá nejen z toho, že stát nedokáže odhalit a potrestat všechny již spáchané delikty. Občanský pocit nebezpečí je silně determinován také pocitem latentního ohrožení budoucími delikty, třeba dosud nespáchanými, ale s vysokou pravděpodobností hrozícími. Toto budoucí ohrožení má své indikátory, symptomy a symboly, s nimiž každý z nás má téměř každodenní zkušenost a před nimiž prostě nelze zavírat oči.

Takovými symptomy jsou třeba narkomani, kteří právě v tuto chvíli jakoby neškodně odpočívají v městském parku, ale již za pár hodin se možná zvednou a půjdou vyloupit další zaparkovaný automobil, aby si mohli zakoupit novou dávku kokainu. Jsou to povykující skinheadi, kteří dnes na svém shromáždění nostalgicky vzpomínají na jakéhosi fašistického pohlavára, ale možná již zítra zapálí dům spoluobčana, který se jim nezdá dosti rasově čistý. Jsou to i mladiství adolescenti, kteří své nezadatelné právo na svobodu výtvarného projevu, ve skutečnosti však spíše své komplexy méněcennosti, demonstrují křiklavými graffiti, kterými vyzdobují naše domy, průchody a tramvaje a jejichž odstraňování nás všechny každoročně stojí miliony.

Ale existují i další varovné symptomy, které na první pohled neupoutají tolik pozornosti, ale které jsou z dlouhodobého hlediska semeništěm kriminality: Rozpadající se městské domy, ulice a celé čtvrti, postupně zabydlované bezdomovci a nezaměstnanými, z nichž se stávají ghetta a nebezpečné zóny, kam není radno po setmění vstoupit. Podezřelá individua, která nikdy a nikde nepracují, ale projíždějí se nablýskanými mercedesy a jaguáry. Liduprázdné exotické restaurace vykazující statisícové tržby. Fiktivní firmy, jejichž bankovními konty protékají milionové částky. Mohl bych pokračovat dalšími příklady, ale nebudu, protože publikum, ke kterému promlouvám, je vysoce kvalifikované a podobné úkazy zná dobře z vlastní zkušenosti.

Položím tedy pouze řečnickou otázku: Má být občan chráněn i před tímto obtížně uchopitelným a možná vzdáleným nebezpečím? Má to být stát, který se má postarat o odstranění těchto rizik? Má se v záležitostech prevence kriminality angažovat policie?

Odpověď není ani zdaleka jednoznačná.

Existují stoupenci liberálních koncepcí „minimálního státu“, kteří tvrdí, že stát nemůže a vlastně ani nemá a nesmí plnit roli jakéhosi všeobjímajícího ochranitele před potenciálním nebezpečím. Mají pravdu v tom, že je velice obtížné legislativně upravit podmínky, za nichž by státní orgány měly působit a eventuálně i mocensky zasahovat na poli prevence kriminality. V tom je skutečně velký problém a mnohá úskalí a jsou s tím některé neblahé zkušenosti z minulosti.

Tradiční legitimace pro činnost justice a policie je poměrně jasně definovaná a ostře ohraničená: Represivní činnost policie a justice je vždy vázána na důvodné podezření, že již byl spáchán trestný čin. Ochranná funkce policie je vázána na již nastalé nebo zjevně hrozící nebezpečí. Teprve po splnění těchto předpokladů je možno použít razantní nástroje, jimiž je zčásti zasahováno do občanských práv a svobod. Staletá aplikace těchto justičních a policejních instrumentů vedla k jejich kultivaci a k vypracování kontrolních mechanismů a garancí, které v demokratickém právním státě zabraňují větším excesům a zneužití.

Na úseku prevence kriminality je však situace složitější, zde chybí dostatečná zkušenost, dokonce některé historické zkušenosti jsou velmi negativní. Pravda, ještě v nedávné době si s tímto problémem příliš hlavu nelámali ani zákonodárci, ani teoretici a praktici. Stát a policie měly zcela volnou ruku k tomu, aby své aktivity vyvíjely na libovolných úsecích a libovolnými metodami. Charakteristický byl tento přístup pro absolutistický policejní stát, ale i pro novodobé totalitní režimy.

Moderní právní stát stojí ovšem na jiných principech. Listina základních práv a svobod v článku druhém říká: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“

Vztáhnout tuto zásadu „secundum et intra legem“ na činnost policie na tzv. „předpolí zločinu“ je velmi obtížné. Má-li být právní úprava dostatečně určitá, musí obsahovat co nejpřesnější odpověď na řadu otázek:

„Od kterého okamžiku a na základě jakých skutečností může být policejní činnost zahájena?“

„Proti kterým osobám může směřovat?“

„Jaké metody může policie použít?“

„Jaké informace může policie shromažďovat?“

Katalog těchto složitých problémů by mohl ještě dlouho pokračovat.

Odpověď na tyto otázky je tak obtížná, že někteří politici a teoretici soudí, že dobrá právní regulace je prakticky nemožná, a doporučují, aby se policie na tomto úseku „předpolí kriminality“ raději vůbec neangažovala. Argumentují tím, že jinak hrozí vznik policejního státu, tj. podrobení jak veřejného života, tak privátní sféry policejní kontrole.

Přijetí takového odmítavého stanoviska by znamenalo, že policie a justice budou moci zasáhnout teprve v okamžiku, kdy delikt je již spáchán nebo alespoň bezprostředně hrozí, zatímco vzdálenější příprava zločinu může nerušeně probíhat bez zájmu státních orgánů. Takové stanovisko znamená, že společnost hodlá snášet riziko hrozícího zločinu, protože prý „zločin je daň za svobodu“.

Domnívám se, že takový závěr není zodpovědný a že jeho přijetí by přineslo společnosti velké škody, dnes větší, než kdykoliv v minulosti. Vždyť některé nejnebezpečnější organizované zločiny, ale také např. korupce a hospodářská kriminalita, způsobující naší společnosti nedozírné škody, jsou dlouhodobě a nenápadně připravovány a dokonce ani po jejich spáchání nejsou nikým oznamovány. Máme vzít tuto situaci mlčky a bez odporu na vědomí?

Myslím, že s takovou rezignací se nelze smířit. Jsem toho názoru, že pečlivou a promyšlenou právní úpravou lze vymezit dostatečně přesné podmínky a účinné garance proti zneužití metod policejní činnosti na předpolí zločinu a v její preventivní práci.

Tento trend byl již před několika lety nastoupen v legislativě i praxi řady demokratických států. Projevil se v oblasti hmotného trestního práva, kde se nově uplatňuje koncepce tzv. předsunutí trestní odpovědnosti již do raného stadia přípravných zločineckých aktivit. Typickou ukázkou tohoto legislativního trendu je kriminalizace účasti na zločinném spolčení, nebo kriminalizace držení drog. Také trestně procesní a policejní právo vytvářejí pro činnost policie v této oblasti vhodné instrumenty, např. v podobě operativně pátracích metod. Touto cestou se vydal i český a slovenský zákonodárce. Další teoretické a legislativní řešení bude i v budoucnosti vyžadovat problém, jak uplatnit informace získané těmito postupy v trestním řízení.

Nelze ovšem očekávat, že pouhá legislativní úprava, jakkoli je důležitá, zaručí efektivní využití těchto metod v praxi. K tomu je zapotřebí vynaložit mnoho úsilí a prostředků na poli organizačním a materiálním a v neposlední řadě též ve vzdělávání policistů.

Chtěl bych se tedy závěrem vrátit k obecné otázce, kterou jsem nadhodil úvodem: Existuje právo občana na bezpečnost?

Domnívám se, že ano. Takové právo není cizí modernímu pojetí právního státu, i když ho třeba ústavní předpisy výslovně nezmiňují. Na podporu tohoto stanoviska lze uvést i mezinárodní dokumenty. Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém článku 5, odst. 1 výslovně říká: „Každý má právo na svobodu a na osobní bezpečnost.“

Je-li tomu tak, potom musíme konsekventně dodat: Právu občana musí odpovídat povinnost státu garantovat osobní bezpečnost.

Chci však připojit ještě jednu tezi:

Tuto povinnost státu nelze interpretovat jako exkluzivní povinnost jen státu a státních orgánů, jako monopol státu na zajištění vnitřní bezpečnosti. Takové pojetí by bylo nereálné. Žádný stát nemá dost finančních prostředků, dost nástrojů a dost policistů, aby zaručil absolutní bezpečnost. Moderní bezpečnostní koncepce tedy připouštějí, že vedle státu se na ochraně bezpečí smějí, mají a musejí podílet také další subjekty: sami občané jako jednotlivci, komunální orgány, podnikatelská sféra, soukromé bezpečnostní služby, dobrovolná sdružení občanů. Jedině komplexní spoluúčast co nejširšího spektra činitelů může vést ke hmatatelným účinkům, tj. ke snížení kriminality a ke zvýšení bezpečí občanů.

Vážení přítomní!

Policejní školství, jehož jsem představitelem, má humánní a ušlechtilé poslání. Má připravovat vysoce kvalifikované odborníky, kteří budou chránit své spoluobčany a demokratický stát před nebezpečím, před zločinem, před zlem a bezprávím. Činí tak tím, že své studenty vybavuje dobrými nástroji vědeckého poznání a připravuje je, aby svým intelektem, svou odbornou a profesionální zdatností převyšovali zločince, narušitele pořádku a nepřátele spravedlnosti.

Jsem nesmírně potěšen tím, že vaše Akademie ocenila můj podíl na této vzdělávací a vědecké činnosti udělením titulu doctor honoris causa.

Ještě jednou vám děkuji za tak vysokou poctu. Přeji všechno nejlepší vaší škole, vašim učitelům a studentům, vám všem.

Ať žije, roste a vzkvétá vaše akademie! Vivat, crescat, floreat academia vestra!

Má občan právo na bezpečnost?
Musil, J.
SOUHRN

Článek obsahuje text proslovu předneseného autorem při příležitosti udělení titulu doctor honoris causa na Akademii Policejního sboru v Bratislavě.

V českých ústavních předpisech není explicite zakotveno právo občana na bezpečnost. Je nesporné, že stát je povinen stíhat již spáchané trestné činy - taková povinnost vyplývá z principu legality obsaženého v trestním řádu. Stát je také povinen chránit občana před probíhajícím nebo bezprostředně hrozícím útokem - tato povinnost je uložena policii v policejním zákoně.

Někdy je však vyslovována pochybnost, zda stát je povinen chránit občana také před trestnými činy, které jsou teprve připravovány a nehrozí bezprostředně. Vzniká otázka, zda policie má vyvíjet preventivní činnost a zda má opatřovat informace o teprve hrozících trestných činech. Autor vyslovuje názor, že závažná kriminalita (zejména organizovaná a hospodářská) představuje vážné nebezpečí pro společnost, a proto je oprávněný požadavek, aby policie vyvíjela proaktivní činnost na tzv. předpolí zločinu. Vhodnými nástroji k tomu jsou operativní prostředky a operativní technika. Pečlivou a promyšlenou právní úpravou takových prostředků lze vytvořit dostatečně účinné garance ochrany občanských práv a svobod před zneužitím.

Stát však není s to sám zajistit absolutní bezpečnost občanů. Vedle státních orgánů se na ochraně bezpečí musejí podílet také komunální orgány, podnikatelská sféra, soukromé bezpečnostní služby a sami občané.

Does the citizen have a right to security?
Musil, J.
SUMMARY

The article contains a speech read by the author on the occasion of his being awarded the title of Doctor Honoris Causa at the Police Unit Academy in Bratislava.

Czech constitutional regulations do not explicitly mention the right of citizen to security. It is unquestionable that the state is obliged to prosecute offenses already committed - such a duty follows from the principle of legality, contained in the code of criminal procedure. The state also has a duty to protect its citizen from an attack that is currently going on or that is imminent - this duty is assigned to the police in the Police Act.

Sometimes, however, doubts are being voiced as to whether the state also has a duty to protect its citizen from offenses that are only being prepared and do not constitute imminent threat. The question arises, whether the police should engage in preventive activities and collect information about offenses that are only being planned. The author states his view that serious criminal offenses (especially organized and economic crime) present severe danger for the society, and thus the demand for police pro-activity in the so-called foreground of crime is well-justified. Operative measures and operative techniques are suitable means for effecting this activity. A carefully thought-out legislative background for such measures can create a sufficiently effective guarantee for protecting civic rights and freedom from abuse.

The state, however, is not able to guarantee absolute security of citizens on its own. The care for security must be shared between state authorities, local authorities, entrepreneurs, private security services and the citizens themselves.

Hat der Bürger das Recht auf Sicherheit?
Musil, J.
ZUSAMMENFASSUNG

Der Artikel ist der Text der Ansprache, die der Autor bei der Gelegenheit der Verleihung des Titels Doctor honoris causa an der Polizeiakademie in Bratislava gehalten hat.

In den tschechischen Verfassungsvorschriften gibt es explizite kein Bürgerrecht auf Sicherheit festgesetzt. Es ist unbestreitbar, dass der Staat schon verübte Straftaten vefolgen verpflichtet ist - diese Pflicht geht aus dem Prinzip der Legalität hervor, den die Strafprozessordnung enthält. Der Staat ist auch verpflichtet den Bürger vor einem Angriff, der gerade verläuft oder der unmittelbar droht, zu schützen - das ist der Polizei in dem Polizeigesetz zur Pflicht gemacht.

Manchmal hört man aber Bedenken, ob der Staat verpflichtet ist den Bürger auch vor Straftaten, die erst vorbereitet werden und nicht unmittelbar drohen, zu schützen. Es kommt die Frage auf, ob die Polizei Präventivtätigkeit entwickeln soll und ob sie Informationen über Straftaten, die erst drohen, beibringen soll. Der Autor stellt die Anschauung auf, dass die schwerwiegende Kriminalität (besonders organisierte und ekonomische) eine ernste Gefahr für die Gesellschaft bedeutet und deswegen ist der Anspruch berechtigt, dass die Polizei eine proaktive Tätigkeit auf das sogenannte Vorfeld des Verbrechens entwickelt. Treffende Instrumente dazu sind operative Mittel und operative Technik. Durch sorgfältige und durchdachte Rechtsform kann man genügend wirksame Garantien des Schutzes der Menschenrechte und Freiheiten vor einem Missbrauch schaffen.

Der Staat ist aber selbst nicht fähig, die absolute Sicherheit der Bürger zu sichern. Neben den Staatsorganen müssen auf dem Schutz der Sicherheit auch kommunale Organe, Unternehmersphäre, private Sicherheitsdienste und selbst die Bürger teilnehmen.


OBSAH / CONTENTS / INHALT

Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |