Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXIV 3/2001 |
V tomto příspěvku uvádím stručně podstatu článku H. J. Schneidera k problematice policejní vědy, v němž řeší empirický a experimentální policejní výzkum.1)
Policejní výzkum používá celou šíři společenskovědních výzkumných metod. Výzkum policejní historie analyzuje originální prameny, aby odhalil společenskou roli, strukturu a funkci policie a styly její práce v historickém kontextu. Výzkum policejních deviací se opírá o výsledky nezávislých vyšetřovacích komisí a studium policejní organizace policejními výzkumnými pracovníky. Psychologický policejní výzkum používá psychodiagnostické a terapeutické metody psychologie, ověřuje jimi efektivitu policejní práce a poskytuje policejním institucím organizační a psychologické rady. V rámci výzkumu policejní evaluace jsou praktikovány experimentální a empirické srovnávací metody, kterými se prověřuje účinnost strategií kontroly zločinu a vyvíjejí nové úspěšné strategie.
Historický výzkum policie se enormně vyvíjel od 60. let 20. století. Zabýval se hlavně těmito třemi otázkami:
V této části uvádí autor vznik London Metropolitan Police na základě zákona z roku 1829. Tato policie byla institucí odpovědnou za čistotu ulic a řádné, přiměřené chování obyvatel města na ulicích a veřejných místech.
Ve výzkumu historie policie jsou zastoupeny tři teorie vzniku policie:
V 19. století byla hlavní úlohou policie sociální kontrola "nebezpečné třídy" (Dangerous Class), která sestávala z velkoměstských přivandrovalců, chudiny, lidí bez přístřeší a práce, jakož i starých a nemocných. Policie uskutečňovala sociální kontrolu, ale nikoliv funkci kontroly třídy, neboť "nebezpečnou třídu" nepotlačovala, nýbrž jí pomáhala různými sociálními službami, například vyvařovnami polévky nebo bezplatným ubytováním. Během historického vývoje policie jak v Anglii, tak v USA se ukázalo jako obtížné, aby byla policie zbavena nevěcných politických vlivů a zájmů. V době mezi lety 1890 - 1920, kdy probíhal proces profesionalizace policie, přerostl model sociální kontroly v model kontroly zločinnosti.
Zastánci policejního profesionalismu kritizovali, že policie je v důsledku plnění sociálních služeb vzdalována od své primární funkce - kontroly kriminality. Role policie byla zúžena na potírání kriminality (aplikaci zákonů). V důsledku toho vzrostla i sociální distance policie vůči obyvatelstvu. Policie se izolovala a obyvatelstvo se jí vyhýbalo. V důsledku rostoucího využívání vědy a techniky se zvyšovala produktivita policejní práce. Vynález auta a telefonu učinil policii rychleji dosažitelnou, avšak hlídkové vozy s radiospojením zvýšily ve velkých městech odcizení policie obyvatelstvu, a tím i její anonymitu.
Policie byla v 19. století založena proto, aby již její pouhá existence odrazovala potenciální pachatele a jiné narušitele práva. Tento názor na úlohu policie byl zesílen výzkumem účinků policejních stávek a zatčení celého jednoho policejního sboru:
V posledních třech desetiletích se výzkum policejních deviací zaměřil na nadměrné, nepřiměřené používání násilí policií a na policejní korupci. Bylo zjištěno, že "policejní brutalita" se sice vyskytuje, ale nikoliv tak často, jak se obecně traduje. Bylo pozorováno setkání 4604 občanů s policisty. S 27 občany jednali policisté v rozporu se zákony, tj. 5,9 na tisíc obyvatel. Dále bylo zjištěno, že jeden z deseti policistů použije někdy nikoliv nutné násilí tam, kde je vysoký výskyt kriminality. V posledních pěti letech "policejní brutalita" ustupuje.
Moderní výzkum policejních deviací spočívá v podstatě na provedených vyšetřováních, která lze uvést jako příklady:
V uvedených šesti vyšetřováních bylo uvedeno těchto pět důvodů (příčin) policejních deviací:
Policejní psychologie není jen používání psychologie policií a vůči policii, nýbrž je součástí policejní vědy. Policejní vědec musí být vzdělán v základech policejní psychologie. Policejní psycholog potřebuje postgraduální vzdělání v policejní vědě. V současné době jsou policejní psychologové činni na třech úsecích:
Je potřebné, aby byl policista při své práci stále připraven na hrozící nebezpečí, a tato soustavná senzitivita není bez negativních následků. Může vést k emocionálnímu a psychickému vyčerpání (Burnout Syndrom), nebo dokonce k tělesným a duševním onemocněním, například k depresi. Nerealisticky vysoké požadavky a očekávání, které klade na policisty společnost, končí často neúspěchy. K sociální izolaci mohou přibýt stresové faktory z policejní organizace a krizových událostí. Tyto stresové faktory se mohou kumulovat a vzájemně podporovat. Mohou vyvolat onemocnění, například srdeční a oběhové potíže, vysoký krevní tlak, zvýšenou konzumaci alkoholu a dokonce sebevraždy. Počet sebevražd policistů je téměř třikrát vyšší než obecně u obyvatelstva. V posledních dvou desetiletích ještě narůstá.
Před 80 lety se předpokládalo, že u policistů se posttraumatické poruchy nevyskytují, protože jsou trénováni v tom, jak se s tísňovými situacemi vyrovnávat. V 80. letech se ukázalo, že tento názor je chybný. Po krizových situacích, v nichž byl v nebezpečí život jejich nebo jiných lidí, trpí policisté - jako jiní lidé - různými symptomy, jako jsou poruchy spánku, strach, divoké sny apod. Dále bylo zjištěno, že tyto symptomy - zůstanou-li neošetřeny - mohou vést k dlouhodobým negativním účinkům, např. snížení pracovní výkonnosti, odchodu z policejní služby, předčasnému penzionování. Byl vyvinut koncept kritické události. Kritickou událostí (Critical Incident) se rozumí traumatická, neočekávaná, závažná situace ohrožení, jejíž zvládnutí je nad síly policistů.
V prvních minutách a hodinách po události spočívají reakce policistů v šoku, strachu, negaci, strnutí a ztrátě reality. Jestliže není případ ošetřen, mohou se dostavit po mnoha týdnech či měsících únava, zeslabení koncentrace, podrážděnost, ztráta sebedůvěry, vyhledávání drog a alkoholu, problémy s autoritou. Proto mnoho policejních oddělení v USA praktikuje po kritických událostech o nich se svými policisty povinnou rozpravu (Critical Incident Debriefing). Policisté prohovoří kritickou událost, např. přestřelku, těžkou nehodu, vzetí rukojmí apod. s policejním psychologem. Cílem tohoto opatření je zbavit policisty bolestivého psychického působení události, a tak předejít posttraumatickým poruchám. Policisté zpravidla znovu získají kognitivní kontrolu a emocionální stabilitu.
Policie chce svou proaktivní hlídkovou činností a reaktivním objasňováním kriminality zabraňovat jejímu páchání, zmírňovat a kontrolovat ji. V této souvislosti vyvstávají otázky, zda policie je se svými strategiemi kontroly kriminality skutečně úspěšná a zda jimi nějaké delikty nevyvolává (provokativní policejní práce - Provocative Policing). Na tyto otázky dává odpověď policejní evaluační výzkum. V USA přinesl tento výzkum níže uvedené poznatky, které jsou v policejní praxi respektovány:
Mezi početními stavy policie a počty kriminálních deliktů neexistuje žádný statisticky významný vztah. Pouhé zesílení početních stavů policistů nebrzdí vývoj kriminality ani dočasně. Dokazují to výzkumy v USA, Velké Británii, Austrálii a Kanadě. Z toho však nevyplývá ani možnost zrušení policie, ani nutnost zvyšování jejích početních stavů. Zvyšovat početní stav policie má smysl jen tehdy, dojde-li ke zvratu ve stylu policejní práce a ve strategii kontroly kriminality.
Experimentální výzkum s preventivními hlídkami v Kansas City ukázal, že zvýšený počet policejních hlídkových vozů je irelevantní pro vývoj kriminality. Posílení nebo zeslabení hlídkových vozů nemá vliv na počet kriminálních deliktů, na rozsah strachu před kriminalitou a spokojenost občanů s policií. Zvýšená přítomnost policie formou hlídkových vozů se neprojevuje pozitivně na viditelnosti policie, neboť mobilní radiohlídky jsou neosobní a příliš daleko vzdáleny od obyvatelstva. Úspěšnější jsou pěší hlídky: mají pozitivní vliv na pocit bezpečí a spokojenost obyvatelstva s policií. Policejní práce je lépe hodnocena.
Největší význam má to, co hlídky dělají. Tím se zabývá výzkum policejní aktivity. Čím více policie kontroluje silniční provoz a narušování veřejného pořádku, tím více klesá počet loupeží a přepadení. Proaktivní strategie policejní kontroly, zvyšování počtu zákroků, pozorování a prověřování podezřelých osob je pro předcházení kriminalitě lepší než pasivní, reaktivní styl policejních hlídek. Tyto poznatky byly získány při terénních experimentech v 35 a později ve 171 velkoměstech USA. Proaktivní kontakty policie s občany a zvýšená policejní ostražitost probouzejí bezprostředně smysl společnosti pro kontrolu a projevují se nepřímo jako odstrašující faktory pro potenciální pachatele loupeží.
Pro efektivitu policejní práce je důležité zaměřovat se na specifické, vysoce rizikové oblasti (Specific High Risk Targets). Policejní výzkum prokázal, že delikty se množí na určitých místech v určitou dobu. To dokazují místa, odkud docházejí tísňová volání. V Minneapolis došlo 50 % tísňových volání ze 3 % městských částí, všechna volání ohledně loupežných přepadení z 2,2 %, všechna volání ohledně krádeží aut z 2,7 % a všechna volání ohledně znásilnění z 1,2 % městských částí. Na 95 % území města se kriminalita tohoto druhu neprojevila. Vzhledem k této koncentraci oznámení kriminality v určitých místech a s přihlédnutím k omezenému počtu policistů vznikla idea vysílat policejní hlídky do těchto ohnisek (Hot-Spots-Policing). Kriminalita v těchto místech postupně, ale statisticky významně klesala. Zvláště se to projevilo na poklesu počtu loupeží. Razie vedly ke krátkodobému zmírnění kriminality. Nebyl pozorován přesun kriminality do sousedních obvodů, ačkoliv se s ním počítalo. Zejména v Anglii je preventivní policejní strategie značně orientována na určitá místa, časy a osoby (jak potenciální pachatele, tak oběti).
Dlouho se mělo za to, že rychlost policejní reakce na tísňové volání zvyšuje šanci zadržet pachatele na místě činu nebo v jeho okolí. Výzkumem reakčních časů bylo zjištěno, že rychlost policejní reakce na tísňová volání nemá vliv na zadržení pachatele, je bezvýznamná pro spokojenost občanů s policií a jen málokdy (asi v 3 % případů) zabrání vzniku dalších škod. Je tomu tak proto, že tísňová volání od obyvatelstva přicházejí příliš pozdě. Většina závažných zločinů je hlášena policii po jejich ukončení a odchodu pachatelů. Samotné oběti závažných násilných deliktů potřebují průměrně 20 minut, než zavolají policii.
Hlavní příčinou opožděného vyrozumění policie je konflikt, v němž se oběť nebo svědek nalézá, tj. zda má čin oznámit policii, či nikoliv. Oběť, která je činem traumatizována (šok, ochromení), je si zpravidla vědoma toho, že si oznámením přivolá ještě další nepříjemnosti. Zvažuje, co bude pro ni lepší. Nejdříve vyhledá pomoc a radu ve své rodině, u přátel a sousedů.
Zločiny, které ještě neskončily, musí být hlášeny během minuty, aby měla policie šanci dopadnout pachatele. Jen asi v 5 - 7 % takových případů může policie rychlou reakcí zachránit život nebo zmírnit stupeň zranění. Většina tísňových volání po ukončených deliktech nevyžaduje žádné okamžité reakce policie. Proto je žádoucí diferencovaná reakce policie na tísňová volání, a sice po zvážení naléhavosti zásahu a stanovení priorit. Spokojenost obyvatelstva může být zajištěna tím, že je volající osoba v nikoliv naléhavých případech informována o tom, kdy může počítat s příjezdem či příchodem policistů.
Rand Corporation zkoumala proces objasňování kriminality a dospěla k výsledkům, které potvrdily i policejní výzkumy v Kanadě, Velké Británii a Německu:
Největší počet zločinů je objasněn s pomocí obyvatelstva. Policie objasní sama a bez pomoci veřejnosti velmi málo zločinů. Pro objasňování zločinů je vůbec důležité, zda veřejnost - oběť nebo svědek - může dát policii informace, které jí pomohou zjistit podezřelého. Informací může být jméno, adresa, číslo auta, popis osoby, domnělý vztah k oběti apod.
Na rozdíl od filmů, televize a kriminálních románů začíná úspěšné objasňování obyčejně nikoliv ohledáním a zajišťováním stop, které pak vedou k identifikaci podezřelého. Častěji začíná objasňování od podezřelého, shromažďováním informací o něm a jeho činu, které pak umožní jeho obvinění a odsouzení. Jestliže veřejnost nemůže poskytnout policii žádné informace o podezřelém, klesají šance na jeho zjištění asi na deset procent. Na základě informací zadržených, zatčených a odsouzených je objasňováno (tzv. sekundární objasnění) více zločinů než vlastní prací policie.
V posledních dvaceti letech se policejní výzkumníci přou o policejních zásazích při násilí v rodině. Terénní výzkum (Minneapolis Domestic Violence Experiment 1984) přinesl poznatek, že muži, kteří bili či mučili své ženy a byli policií zadrženi, spáchali během šesti měsíců po policejním zákroku méně násilí vůči svým manželkám než muži, kterým byla pouze poskytnuta rada nebo byli posláni domů, aby "vychladli". Mnohé státy USA poté přijaly zákony, v nichž je preferováno zadržení pachatele násilí v rodině policií. Mezitím byly provedeny opakované studie, aby bylo zabezpečeno zobecnění výsledků. Současná situace je tato: tři experimenty ukazují odrazující účinky zadržení, tři experimenty svědčí o kriminogenních efektech. V policejním výzkumu v USA převládá dnes mínění, že by mělo být ponecháno na zvážení policie, jak bude podle situace reagovat.
Japonsko nesporně představuje vysoce vyvinutou společnost. Zločinnost je zde nízká a oznamování i objasňování trestných činů vysoké. Proto se policejní výzkumníci z USA, Austrálie, Německa a Japonska zaměřili na intenzivní výzkum japonské policie a její srovnání s policií "západních" zemí.
Kultura japonské policejní organizace se téměř v každém směru liší od americké, anglické, kanadské a australské. Jednotlivý policista má více samostatnosti a vlastní odpovědnosti. Japonská policejní práce je prováděna kooperativně ve skupinách. Na základě silných lidských vazeb se členové skupin vzájemně podporují. Japonští policisté se snaží učinit zadost vysokým požadavkům, které na ně klade japonská společnost. Jsou pyšní na to, že patří k elitní organizaci. Neúspěch považují nejen za vlastní osobní selhání, nýbrž i za znevážení image policejní instituce. Osobní pocit vlastní hodnoty a pověst instituce jsou spolu úzce spjaty. Bdít nad dodržováním disciplíny není jen věcí představených, nýbrž i každého policisty bez ohledu na jeho funkci a hodnost. Policejní práce v Japonsku je povolání, které vyžaduje totální angažovanost ve vzorném chování jak ve službě, tak mimo ni.
Japonští policisté nepracují převážně z pohnutek finančního profitu. Nepočítají pracovní dny až do svého penzionování. Proto korupce a nadměrné používání násilí nejsou žádný problém. Za jejich oddanost ideálům vzorného chování jim poskytuje policejní organizace hmotné výhody. Ale důležitější než tento zisk je pro japonského policistu jeho pocit vlastní hodnoty, který mu zprostředkovává jeho organizace.
Institucionalizovaná blízkost k občanům je pro japonskou policii výrazně charakteristická. Policie provádí nejen zákony, nýbrž je činná i v sociální sféře. Zdvořilostí v řeči a jednání se snaží být vzorem pro chování, které je obecně požadováno a chrání klid a pořádek. V početných malých policejních stanicích (kobanech) v jednotlivých rajonech, které byly zřízeny již v roce 1885 na radu německého policejního důstojníka Wilhelma Höhna a které jsou obsazeny ve dne i v noci, hledají Japonci radu a pomoc ve všech oblastech života. Policistům v kobanech nepřísluší ovšem objasňování trestných činů. Je-li spáchán trestný čin, zajistí policista kobanu místo činu, ale objasňování činu je věcí kriminální policie.
Každý policista kobanu navštíví dvakrát ročně každou rodinu, obchod apod. ve svém okrsku. Dvakrát ročně se konají rovněž kontaktní setkání s vedoucími osobnostmi obvodu. Starší občané jsou pravidelně telefonicky kontaktováni a zjišťuje se, zda se cítí dobře. Japonští policisté udržují zvlášť úzké vztahy se školami ve svém obvodu a jsou nejméně dvanáct hodin denně v hlídkové službě pěší nebo na jízdních kolech.
Všemi těmito aktivitami se japonská policie snaží lépe poznávat společnost, jíž slouží, a její problémy a také rozvíjet dobré osobní vztahy mezi obyvateli a policií. Občané podporují svou policii tím, že se zapojují do sítě dobrovolných sdružení pro prevenci kriminality a do preventivních kampaní. Nesnaží se však policii nahrazovat a brát právo do vlastních rukou.
Japonští policisté nepochybují o hodnotě své role ve společnosti a podpoře své činnosti společností. V Japonsku je policie společností vysoce respektována a pocit vlastní hodnoty policistů i jejich solidarita se zakládají na tom, že společnost je na svou policii hrdá a pomáhá jí. Naopak v USA je respekt veřejnosti k policii nízký; policie se setkává s nedůvěrou. Smysl policistů v USA pro skupinovou solidaritu spočívá na odmítavém postoji veřejnosti. Japonská policie pracuje v jiné sociální struktuře než policie v "západních" zemích. Přesto by se policie těchto zemí mohla učit od japonské policie. Odpor proti zavádění modelu japonské policie v jiných zemích nevychází od obyvatelstva, nýbrž z byrokratických tradic policie samotné.
Společenská policejní práce vychází z výzkumu policejní evaluace v 70. až 90. letech 20. století (jednalo se o experimentální a empirické srovnávací zkoumání): Policie potřebuje společnost k prevenci a objasňování kriminality. Policejní činnost je příliš reaktivní, příliš orientovaná na události, na jejich symptomy. Nebere dostatečný zřetel na příčiny událostí, trestných činů a narušování pořádku. Policejní strategie jsou používány příliš obecně. Velmi málo se přihlíží k odlišnostem plynoucím z místních kriminálních problémů a teritoriálních okolností.
Společenskou policejní práci lze charakterizovat těmito čtyřmi prvky:
Již v polovině 80. let 20. století pozorovali policejní výzkumníci při terénním výzkumu v šesti velkoměstských policejních odděleních v USA restrukturalizaci policejní práce. Distancovaný, technicky orientovaný profesionalismus šedesátých let se změnil v policejní styl orientovaný společensky a preventivně. Jako podřízené služebny byly zřízeny miniaturní policejní stanice. Policista byl v těchto ministanicích trvale odpovědný za svůj obvod a identifikoval se s ním. Proaktivní strategií hlídkové služby (pěší a na jízdních kolech) a návštěvami rodin v bytech i formou sousedských shromáždění se policista snažil zjišťovat problémy svého obvodu či okrsku, poznat obyvatele, jejich životní styl a porozumět jim. Policista se stal společenským ombudsmanem, u něhož si bylo možno stěžovat a který měl znalosti a kontakty i možnosti dát podnět jiným veřejným institucím a soukromým místům k provedení potřebných opatření. Již v 80. letech se ukázalo, že společenská policejní práce je využitelná v rozličných sociálních strukturách. Byla úspěšně využita např. v Singapuru a je tam v současné době využívána jako policejní pracovní styl.
V implementarizačním procesu četných experimentů na úseku společenské policejní práce se stalo zřejmým, že je možno tradiční a na kontrolu kriminality orientované policejní organizace přeměnit ve společensky orientované policejní organizace. Lze také změnit pracovní přístupy a postupy policistů. Takovým změnám se však staví do cesty nejrůznější překážky. Nejvýznamnější z nich je odpor ze strany tradiční policejní kultury. Jestliže se však takový experiment provede, ukazuje se, že končí úspěšně. To dokazují i tyto čtyři příklady:
Oběti zločinu se vyjadřují, že policie nebere dostatečně v úvahu jejich pocity a potřeby. Uvádějí, že policie s nimi nejedná fair a s respektem. To však nespočívá v policii, nýbrž v dané sociální struktuře: přes všechny dosavadní zákony na ochranu oběti jsou oběti stále ještě považovány v trestním řízení za objekty, za něco irelevantního.
Tento nepříznivý stav se pokouší překonat experiment, který je od roku 1995 prováděn v Canbeře, hlavním městě Austrálie (Canberra Reintegrative Shaming Experiment). Podstatou experimentu je pořádání společenských konferencí, na nichž jsou projednávány spáchané trestné činy za účasti pachatele, oběti, jejich rodin, přátel a školeného policisty, který jednání řídí. Konference sleduje tyto cíle:
Na konferenci hovoří oběť o utrpěné škodě a pachatel se vyjadřuje k trestnému činu ze svého hlediska. Jednání končí dohodou účastníků, která se sepíše a pachatel ji podepíše. Zavazuje se nahradit škodu a dodržet opatření, jimiž má být zabráněno jeho další trestné činnosti. Když pachatel dohodu nedodrží, je proti němu vedeno trestní řízení. Pachatelovo jednání je na konferenci odsouzeno, ale současně je projeveno úsilí usmířit ho se společností. Na těchto konferencích jsou projednávány zejména delikty mladších pachatelů, kteří se dopustili lehčích až středně závažných trestných činů a k činu se doznali. Konference trvají šestkrát déle než trestní řízení a ke slovu přichází třikrát více příbuzných a přátel pachatele.
V canberském experimentu se vytvářejí vlastně dvě skupiny pachatelů. Jedna skupina je určena k projednání na společenské konferenci, druhá skupina k trestnímu řízení. Průběh konferencí a trestního řízení je systematicky pozorován, vyhodnocován a s pachateli a oběťmi se pravidelně hovoří. Experiment nebyl ještě dokončen, ale průběžné výsledky jsou pozitivní.
Společenská policejní práce, která je orientována na oběti a restauraci smíru a klidu, přihlíží k zájmům oběti podstatně více než trestní řízení. Oběť a pachatel pociťují, že se s nimi zachází fair, protože mohou prosazovat své zájmy a požadavky i svá přání. Oběti získají materiální i citové zadostiučinění. Většina pachatelů se omluví a oběti hodnotí tyto omluvy jako vážně míněné. Policisté, kteří konferenci moderují, se cítí být se svou prací spokojeni. Program konference zlepšuje vztahy mezi policií a společností.
Poznatky obsažené v tomto příspěvku by neměly být přehlédnuty, nýbrž tvůrčím způsobem využity nejen managementem Policie ČR, ale i MV ČR, MS ČR, resp. i nevládními organizacemi zabývajícími se prevencí kriminality. Jsou totiž podnětné jak pro rozvoj policejní vědy, tak i pro policejní a justiční praxi a předcházení kriminalitě v ČR, i když jde o zkušenosti z anglofonních zemí a Japonska, které nám jsou svými specifiky vzdálenější než země bývalého Rakousko-Uherska, resp. Německa a Francie.
Předně je žádoucí realizovat jednotlivé formy policejního výzkumu. Historický výzkum by mohl a měl odhalit demokratickou orientaci naší policie, jež byla přerušena fašistickou okupací a poté komunistickým režimem, zjistit stav překonání důsledků totalitních deformací a konstatovat možnosti i překážky pro integraci PČR do vnitřní bezpečnosti Evropské unie. K tomu je také nezbytný především výzkum policejní evaluace, resp. i výzkum policejních deviací a výzkum psychologický.
Zvláštní pozornost by měla být věnována společenské policejní práci (Community Policing) i zkušenostem japonské policie. V této souvislosti by nebylo snad marné v rámci historického výzkumu analyzovat i systém okrskové služby VB, který se sice v 50. a 60. letech 20. století v ČSSR neosvědčil, ale měl v sobě racionální prvky společenské policejní práce, i když pochopitelně deformované totalitním režimem.
Je ku škodě věci, že příspěvek nemůže proniknout až k řadovým policistům a alespoň trochu je podnítit k přemýšlení o stylu současné policejní práce. Doporučuji proto, aby řídící pracovníci PČR, Policejní akademie ČR v Praze a policejní školy seznamovali policisty a studenty s touto problematikou, vyvolávali věcné diskuse, resp. i příspěvky do kriminalistických a policejních časopisů na toto téma.
Autor seznamuje čtenáře s obsahem článku prof. Dr. Dr. H. J. Schneidera k problematice policejní vědy. V první části uvádí přehled policejního výzkumu. V druhé části výzkum policejní historie (původ policie, roli policie, policejní stávky). Ve třetí části výzkum policejních deviací (formy a příčiny deviací). Ve čtvrté části výzkum policejní psychologie (úkoly, policejní stres a jeho ošetření). V páté části výzkum policejní evaluace (experimentální výzkum, empirický srovnávací výzkum, výzkum společenské policejní práce). V šesté části společenskou policejní práci zaměřenou na pomoc obětem. V závěru autor zmiňuje možnosti využití těchto poznatků v ČR, zejména v Policii ČR.
The author presents to the readers the content of the article of Prof. Dr. H. J. Schneider on the subject of police science. In the first part, he gives an overview of police research. In the second part, it is police history (the origin of the police, its role, police strikes). In the third part, it is research of police deviations (their forms and causes). The fourth part deals with research in police psychology (tasks, police stress and its treatment). The fifth part deals with the research of police evaluation (experimental research, empirical comparative research, the research into police social work). The sixth part is an excursion into social work done by the police, which focuses on helping victims of crime. At the end, the author mentions possibilities for using these lessons in the Czech Republic, especially for the Czech Police.
Autor macht Leser mit dem Inhalt des Artikels von Prof. Dr. Dr. H. J. Schneider zur Problematik der Polizeiwissenschaft bekannt. Im ersten Teil führt er die Übersicht der Polizeiforschung an. Im zweiten Teil die Forschung der Polizeigeschichte (Herkunft der Polizei, Rolle der Polizei und Polizeistreike). Im dritten Teil die Forschung der Polizeideviation (Formen und Untersachen). Im vierten Teil die Forschung der Polizeipsychologie (Aufgaben, Polizeistress und seine Behandlung). Im fünften Teil die Forschung der Polizeievaluation (experimentale Forschung, empirische vergleichende Forschung, Forschung der sozialen Polizeiarbeit). Im sechsten Teil die soziale Polizeiarbeit, die auf Hilfe den Opfern gerichtet ist. Zum Schluss erwähnt der Autor die Möglichkeiten der Ausnutzung dieser Erkenntnisse in der Tschechischen Republik, hauptsächlich in der tschechischen Polizei.