Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIV 1/2001

Vytváří určité prostředí města, městské čtvrti či ulice predispozice ke kriminálnímu jednání?

Doc. Ing. arch. PhDr. KAREL SCHMEIDLER, CSc., Centrum dopravního výzkumu, Brno

Úvod

Charakteristickým rysem našeho každodenního života se bohužel stala kriminalita a vandalismus. Každodenně se přesvědčujeme o nárůstu kriminality ze sdělovacích prostředků. Z odborných studií se dozvídáme o evidentní změně profilu pachatelů trestných činů oproti dřívějším letům. Klesá průměrný věk pachatelů. Novým jevem jsou loupežná přepadení starých lidí v jejich bytě, která jsou velmi často provázena nesmírnou brutalitou.

Ze stejných pramenů se dozvídáme, že nápadně roste počet psychopatů (z hlediska diagnostického členění) v řadách pachatelů. O velké části z nich se dá říci, že jsou zařaditelní mezi výrazně asociální psychopaty, osoby s antisociálně uspořádanými hodnotovými systémy a orientací, vlekle společensky neadaptovaní, mnozí z nich s malou nadějí na přijatelné zařazení do společnosti. Porevoluční situace jen více odkryla řadu jedinců, jejichž osobnost je defektní. Bohužel v mnoha případech nezměnitelně antisociální, neschopná pozitivní odezvy na dobře míněný skutek, dobře míněné slovo, často neupravitelná ani radikálními léčebnými prostředky. Stačí jen dát možnost, a takoví lidé si představu o „rovnosti a bratrství“ transformují do podoby své defektní potřeby (viz případy nepokojů ve věznicích, často motivované neadekvátními představami a požadavky).

Teorie kriminality ve městech v rámci subkultur

Studie kriminality jsou obvykle prováděny v jednotlivých městských oblastech. Přibližně pětkrát více zločinů je hlášeno ve standardních velkoměstských celcích než v menších městech a venkovských oblastech.1) Avšak většina těchto studií kriminality přesně neidentifikuje charakteristiky urbanistických příčin této vysoké míry kriminality ve velkých městech, tj. těch příčin, které tkví v samotném městském prostředí. Snahou je pouze přijmout urbanizaci jako stálý faktor a předpokládat, že v městském prostředí existuje cosi, co je mu dáno (oproti oblastem venkovským) a co zapříčiňuje tuto zločinnost. Většina nedávných vysvětlení zločinnosti vychází ze sérií subkultur, jejichž přítomnost byla v městských oblastech zjištěna. Zločinné subkultury samozřejmě existují také ve venkovských oblastech, ale tyto oblasti přitahovaly pozornost kriminologů vždy mnohem méně.

V USA vychází většina subkulturních teorií z práce E. H. Sutherlanda,2) která je známá jako diferenciačně-asociační teorie. Tato Sutherlandova teorie spočívá na určitých principech či předpokladech:

  1. Zločinné chování je naučeno.
  2. Toto chování je naučeno v interakci s osobami v procesu komunikace.
  3. Naučení se zločinnému chování se odehrává v malých sociálních skupinách.
  4. Naučení se zločinnému chování zahrnuje jak techniku spáchání zločinů, tak i specifické řízení motivů, tendencí, rozumových vysvětlení a postojů.

Toto specifické řízení motivů je naučeno z možností, které dávají legální zákony, a to příznivých i nepříznivých. Osoba se stává delikventní, protože má velký počet možností příznivých pro přestoupení práva ve srovnání s možnostmi nepříznivými. Tyto diferenciační asociace se pak mohou lišit ve frekvenci, trvání, prioritě a intenzitě.

Proces učení se zločinnému chování ve společenstvích s kriminálními i antikriminálními vzory zapojuje všechny mechanismy, které jsou obsaženy i v každém dalším druhu učení. Ačkoliv je zločinné chování vyjádřením všeobecných potřeb a hodnot, nelze je vysvětlit přes tyto všeobecné potřeby a hodnoty, protože chování nepřestupující zákon je výrazem týchž potřeb a hodnot.

V podstatě Sutherland teoreticky tvrdí, že zločinnému chování se lze naučit přenosem v rámci kultury. Ačkoliv Sutherlandova teorie vysvětluje, jak se toto zločinné chování přenáší, když už je jednou ve společnosti zavedeno, nevysvětluje jeho vznik ani to, proč převažuje více v oblastech mimovenkovských.

Ve své práci „Delinquent boys“ Albert K. Cohen navazuje na Sutherlandovu tradici tím, že vychází ze zločinnosti delikventních subkultur.3) Pojetí subkultury, které ve své knize použil, ukazuje, že skupina má schopnost rozvinout, přenést a určitým způsobem i zvěčnit deviantní hodnoty a normy (alespoň po určité časové období), a ty pak zapříčiňují, že trestné jednání přetrvává. Podle Cohena jsou delikventní subkultury charakteristické svým chováním, které je:
- neužitečné,
- zlovolné,
- negativistické.

Pojmem „neužitečné“ Cohen míní to, že chování mnoha delikventních gangů je iracionální v tom, že se nevztahuje na určitý cíl. Spíše je toto delikventní chování formou protestu nebo jakousi reakcí na normy středních vrstev společnosti. Chování delikventních chlapců je zlovolné, protože většinou končí ničením majetku nebo ublížením na těle. Konečně delikventní chování je také negativistické, protože symbolicky napadá hodnoty středních vrstev společnosti, zvláště ty, které se týkají svátosti majetku. Podle Cohena je chování gangů charakterizováno neustálými výpady proti sociálnímu pořádku, který je pro ně irelevantní a mimo dosah chápání těchto chlapců z delikventních subkultur. Cohenova teorie v sobě zahrnuje jakýsi „mechanismus kyselých hroznů“, neboť mladistvá energie je zde ventilována proti establishmentu, zvláště když další hodnoty a cíle, jejichž funkcí je směrovat tuto mladistvou energii do produktivnějších kanálů, nejsou přítomny.

Mělo by být zdůrazněno, že Cohenova teorie neobsahuje nic, co by zřetelně souviselo s urbanistickým hlediskem. Avšak implicitně Cohen poukazuje na to, že ve městech existuje velká koncentrace mladých lidí nižších tříd. A právě tyto městské skupiny inklinují k delikventním subkulturám.

Při sestavování struktuálně funkční tradice Cloward a Ohlin (1961) sledují ve své knize „Delinquency and Opportunity“ (Zločinnost a příležitost) delikvenci jako dysfunkci v městském sociálně stratifikačním systému. Jak uvádí Merton4), jsou v důsledku nedostatků ve struktuře příležitosti někteří chlapci náchylní k delikventní adaptaci. V souvislosti s touto teorií pak Cloward a Ohlin5) uvádějí, že cíle středních vrstev americké společnosti jsou pro mladé lidi často zdrojem frustrace ze života v deprimujícím městském prostředí. Pro absenci legální možnosti dosáhnout úspěchu podle měřítek střední vrstvy se mladí lidé často obracejí k prostředkům ilegálním, nebo hledají útočiště v drogových subkulturách, které jim mohou poskytnout úlevu od reality. Tato frustrace vzniká v rozporu mezi vžitými americkými cíli úspěchu a dosažitelnými prostředky k uskutečnění těchto cílů. Podle Clowarda a Ohlina mohou tyto blokované cíle vyústit do tří druhů delikventní adaptace nebo delikventních subkultur. Tyto tři subkultury převažují ve slumových oblastech měst. Jsou to:
- kriminální subkultura,
- konfliktní subkultura,
- rezignující6) subkultura.

Konfliktní subkultura

Této skupině se daří v přechodných sídlištích, kde je značná nestálost obyvatelstva a vysoká migrace v obou směrech. Takováto čtvrť se zdá být klasicky dezorganizovanou čtvrtí, ve které dominuje anonymita. V těchto typech sídlišť jsou lidé zbaveni jak konvenčních, tak zločinných příležitostí vedoucích k dosažení úspěchu. Sociální kontrola ve formě rodičovské nebo jiné autority je zcela oslabena, což vyúsťuje v jakousi těkavou atmosféru. Mladí obyvatelé těchto oblastí jsou pak náchylní k nejrůznějším násilnostem, jako jsou pouliční šarvátky, války gangů a vůbec všeobecně zvrácené chování. V podstatě se dospívající lidé z dezorganizovaných sídlišť uchylují k násilí a fyzickému soupeření při hledání vlastního společenského statusu v rámci omezené sociální sféry.

Rezignující subkultura

Tento model se naopak nachází v sídlištích, kde se mladí lidé obrátili k drogám a alkoholu. Rezignace je zde výsledkem zavržení jak cílů kultury, ta i prostředků ustanovených k dosažení těchto cílů. Rezignující mládež je tedy dvojnásobně ochuzena. Její představitelé zavrhli jak cíle středních vrstev, tak i prostředky k dosažení těchto cílů. Ve své definici tohoto chování Cloward a Ohlin uvádějí:
„Rezignace vznikla z přetrvávajícího neúspěchu dosáhnout daných cílů legitimními prostředky a zároveň z neschopnosti použít k tomuto účelu i nelegitimních cest kvůli vnitřním zábranám. Tento proces zde již nastává, zatímco těch nejvyšších hodnot cílů úspěchů se představitelé této subkultury ještě nevzdali. Konflikt je vyhrocen zřeknutím se všeho. Únik je dokonalý, konflikt je odstraněn a jedinec je asocializován.“7)

S rezignujícím chováním se setkáváme ve čtvrtích, kde dospívající prošli rvačkami gangů a nejrůznějšími konkurenčními spory. Ale ustoupili a vzdali se. Tedy konfliktní a rezignující subkultury spolu mohou koexistovat v typech dezorganizovaných sídlišť. Principiální rozdíl mezi oběma je v tom, že ti, kteří se přidali k rezignující skupině, jsou starší, vzdali se pouličních šarvátek a odpadli ze soutěže.

Kriminální subkultura

Jak ukazují Cloward a Ohlin, tato subkultura existuje v nejorganizovanějších typech centrálních městských zón právě v těch oblastech, kde se provozují zločinné hry v mnohem významnější míře, než ve výše popisovaných dezorganizovaných sídlištích. Obyvateli těchto čtvrtí jsou ve velké míře lidé, kteří úspěšně pronikli do kriminální kariéry - k hazardním hrám, drogám a peněžním podvodům.

V těchto oblastech je také velký počet modelů úspěšných kriminálních rolí, tj. lidí, kteří mají úspěch v organizovaném zločinu. Postupně se mohou mladí lidé bydlící v těchto čtvrtích posunout po žebříčku důležitosti ve skupině a stanou se pak zkušenými zločinci a členy band. Ve skutečnosti takový učební systém, ve kterém musí chlapci prověřit svoji hodnotu, v organizovaných zločineckých čtvrtích opravdu existuje. Nejdříve se chlapci musí prosadit v konkurenci velkého počtu různých destruktivních činů, pak pronikají do drobných krádeží a posléze se stávají součástí organizace, pomáhají při prodávání drog a zabývají se dalšími druhy organizovaného zločinu. Organizované kriminální čtvrti, jak je Coward a Ohlin popisují, vyžadují jak obytnou stabilitu, tak i kontinuitu ve vůdcovství, aby byla podpořena organizace sociální integrace právě v těchto ilegálních liniích.

Velké množství literatury a výzkumných pojednání o městské kriminalitě se soustřeďuje na činnost mladistvých gangů. U kriminality dospělých, ať jakkoli mnohem více převládá v městských oblastech než oblastech venkovských, se předpokládá, že byla přímým společenským produktem učební doby a zkušeností z mladistvé kriminality. U mladistvého, který je socializován v delikventní subkultuře, je velká pravděpodobnost následného vstupu do zločinného světa dospělých. Většina literatury zdůrazňuje, že pokud individualita přijde do kontaktu s tímto korigovaným systémem, je následná socializace na kriminální chování dokonce důraznější. Souhrnně řečeno, důraz na vštěpování kriminality je dán v prvotních socializačních procesech, které jsou podle těchto teorií výsledkem dlouhodobého střetávání se zločinným systémem.

Tato tendence (názor, že kriminální vzory jsou položeny již v dětství) je dále zdůrazněna v práci zabývající se predelikventy. Tento výzkum vedl S. Glueck (1956)8) a uvádí v něm, že predelikventní vzory mohou být přijaty dětmi již v raném věku, např. v sedmi letech. Teorie zdůrazňuje neschopnost rodin adekvátně socializovat dítě, což je primární faktor, který je pak příčinou toho, že mladí lidé se začínají ve svých celoživotních vzorech kontaktovat s justicí a sociálními úřady. Bohužel tento výzkum neidentifikuje faktory jak osobní, tak společenské, které zapříčiňují, že většina jedinců, kteří vyrůstají v chudých městských čtvrtích, zůstává po celý svůj život respektujícími občany.

Subkultura násilí

Existuje velký počet kriminologických teorií, které se týkají subkultur nižších vrstev. M. E. Wolfgang ve své knize uvádí, že v životním stylu vnitřních městských oblastí je zdůrazňována řada elementů, které dávají lidem předpoklady k násilí.9)

Vyhlídky do budoucnosti týkající se světa jako celku jsou pak takové, že se nám toto prostředí, ve kterém žijeme, jeví jako násilnické místo. Rvačky, pobodání, krádeže a vraždy jsou chápány jako nevyhnutelný výsledek souhry sil každodenního života, který je za hranicemi možností kontroly každého jedince. Muži jsou socializováni do rolí, kde mužství musí být neustále dokazováno agresivním chováním. Tato etika je v latinských subkulturách známa jako „machismo“. Jak jsou tyto násilnické vyhlídky realizovány, život ve vnitřních slumových oblastech měst se stává velmi nebezpečným. Násilí se na jedné straně zdá být řešením problému, ale na druhé straně představuje problém sám o sobě. Ustálený názor většiny lidí, že vnitřní části měst jsou nebezpečnými místy, je opřen o subkulturní étos, který se také často projevuje v navenek působícím chování a je dokladován vysokým počtem vražd a přepadení v těchto oblastech.

Subkultura chudoby

Jedna skupina teorií tvrdí, že kultura chudoby vyvolává zločinnost. Kultura chudoby manifestuje soubor hodnot a norem, které dávají lidem předpoklady pro jisté typy kriminality. Ve výzkumech delikvence jedna z teorií uvádí existenci této kultury nižších vrstev, což je jistě důležitý problém.10)

Podle W. B. Millera tento problém zdůrazňuje hodnoty a jednání, které jsou vlastní životu nižších vrstev. V popředí mezi ohniskovými problémy je vyzvihováno „překonávání obtíží, houževnatost, říznost, vzrušení, osud a autonomie“. Pro muže znamená „překonávání obtíží„ obvykle rvačky nebo sexuální dobrodružství a ukrácení si času pitím. Pro ženy to obsahuje komplikace v sexu s nevhodnými následky.11) Tedy neustálé překonávání obtíží ve významu étosu subkultury bídy je něco, s čím se musí člověk v životě smířit. „Houževnatost“ pro muže znamená fyzickou statečnost, obratnost a mužnost, protikladem k čemuž je slabost, zženštilost a nejapnost. Kultura nižších vrstev klade velký důraz na „říznost“, která představuje schopnost někoho přechytračit, napálit, obalamutit nebo vydělat peníze vlastním důvtipem, ale také bystrost, pohotovost i břitké odseknutí. Protikladem říznosti je loudavost, těžkopádnost v chápání, slovní netaktnost nebo nudnost.

V podstatě tedy tato kultura preferuje vzrušení, silné pohnutí, riziko, nebezpečí a změnu, což na druhé straně kontrastuje s jakousi bezživotností, bezrizikovostí, jednotvárností či pasivitou. Většina literatury o kulturách nižších vrstev silně zdůrazňuje „fatalismus“, tzn. že člověk je (nebo není) předurčen ke štěstí a k tomu být šťasten a že má malou kontrolu nad svým životem. Tyto všeobecné důsledky vyúsťují v neschopnost vážit si uspokojení z dosažených cílů, plánovat, zachránit se, nebo má své následky v chování. A to pak vede jedince k tomu, aby zabředával do dalších a dalších obtíží. Konečně je zde kladen důraz také na „autonomii“, čímž je míněna nezávislost na vnějším nátlaku nebo idea, že jedinec by měl být nezávislý.

Důsledky jsou opět zjišťovány různými druhy uznávaných autorit, obzvláště policií, a vysvětlují mnoho konfliktů, které se objevují ve slumových oblastech. Nejde zde pouze o policii, nicméně ta se zdá být autoritou největší. Učitelé, soudci, šéfové a další činitelé, kteří mají moc, jsou také chápáni jako jakési ohrožení autonomie.

Vedle tohoto přehledu postojů kultury chudoby klade např. Lewis (1966) důraz na potřebu angažovat se v základních společenských institucích - školách, vládě, průmyslu atd.12) Členové této kultury chudoby jsou ve větší míře zastoupeni v regulujících a kontrolních institucích společnosti, jako je policie, soudnictví, vězeňství, armáda, sociální úřady a základní veřejné vzdělání. Podle Lewise je struktura rodiny v kultuře chudoby velice nestabilní a nezorganizovaná, důvodem čehož je absence delšího ochraňovaného dětství, brzký vstup do sexuální aktivity, volná spojení či pouze konsenzuální manželství, častý jev opuštění žen a dětí, feminizovaná manželství, sourozenecká rivalita a boj o omezené prostředky a mateřský cit.

Podle Lewise mají dále členové kultury chudoby z psychologického hlediska klamný pocit, že ovládají strukturu svého slabého ega, že se dokáží vypořádat se zmatkem v sexuální identifikaci, s potřebou impulzivní kontroly, se špatnou schopností vážit si uspokojení ze života a plánovat si budoucnost, s rezignací a fatalismem, s přetrvávající vírou v mužskou nadřazenost, s tolerováním psychologické patologie, s provinciální a lokální orientací a s velmi malým zužitkováním historie.13)

Obtíž v Lewisově pojetí kultury chudoby se vztahuje k tomu, zdali jde o kulturu, nebo subkulturu. Že takovéto seskupení koexistuje s chudobou, je nepopíratelné. Avšak zda rodiče učí své děti těmto ideám a zda jsou tyto normy přenášeny z generace na generaci jako „hodnoty“, to se zdá být velmi problematické.14) Hlavní otázka zní: Objeví lidé tyto druhy charakteristik, až když se stanou chudými, až když žijí mezi chudými lidmi, nebo se jedná o sebehnací soubor hodnot a institucí, které mohou kulturu antropologicky vyvolat?

Urbanistická sociologie by neměla zapomenout, že chudoba převládá ve venkovských oblastech více než v oblastech městských. Avšak toto opomenutí bývá způsobeno tím, že chudoba je jak více koncentrovaná, tak více viditelná v městských slumech než v oblastech venkovských.15) Kultura chudoby jako taková pravděpodobně neexistuje. Pravděpodobnější je, že lidé, kteří jsou chudí, se snaží adaptovat na tento nový stav a racionalizují své hodnoty a tento životní styl posílený životem mezi ostatními chudými, obzvláště když jsou lidé koncentrováni v městských ghettech.16) Když je chudobná městská čtvrt izolována, její normy a postoje jsou zesíleny neustálými interakcemi mezi lidmi, kteří řeší to samé dilema. Výsledkem může být zdůraznění těch postojů, které byly původně poněkud zastřeny.

Tytéž pesimistické postoje účinkují, vedle zločinnosti, na další druhy sociální deviace, jako jsou mentální onemocnění, sexuální deviace, sebevražda, špatná péče o zdraví a špatný postoj ke vzdělání. Protože tyto normy a životní styly jsou často v konfliktu s normami a životním stylem středních vrstev, stávají se frekventovaným ohniskem sociálního rozporu. Když je chování nižších vrstev ve všem potlačováno vzhledem k výrazným sociálním hodnotám dominující kultury středních vrstev, pak je to obvykle bráno jako přiměřený terč vnější sociální kontroly.

Závěr

Co z těchto poznatků může vyvodit pro svoji práci architekt či urbanista? Jeho úloha v tomto případě není zanedbatelná, protože tvorba hmotného prostředí má silný vliv na utváření charakteru osobnosti, neboť je to něco, co nás neustále obklopuje, v čem se pohybujeme a v čem žijeme.

Vycházejme např. z díla A. K. Cohena, i když se na první pohled může zdát, že s urbanistickým hlediskem nesouvisí. Tato teorie nám delikventní skupiny charakterizuje třemi znaky. Jejich chování je neužitečné, zlomyslné a negativistické. Stačí se tedy ptát, proč je takové, a již se nám rýsují nějaké závěry. Může se zdát, že je to úkol spíše pro psychology a sociology, ale i práce architekta tu může sehrát významnou roli. Je-li chování delikventních skupin neužitečné, tzn. že se nevztahuje na určitý cíl a ve své podstatě je iracionální, pak snahou každého architekta by mělo být vytvoření maximálně diverzifikovaného prostředí, které by každému poskytlo to, co je pro něj nejvýhodnější a v čem se dokáže úspěšně realizovat.

Tedy jde o to poskytnout jedinci možnosti volby kde bude bydlet, v jakém prostředí bude pracovat a kde bude relaxovat, odpočívat a bavit se. Architektura se musí vyznačovat pluralitou, musí uznávat a vytvořit podmínky pro rozvoj individuality člověka. To vše by měl architekt při své tvorbě obsáhnout, a tím umožnit splnění základní individuální potřeby člověka najít si pevné místo podle svých požadavků pro vlastní identifikaci.

Cohen dále charakterizuje chování delikventních skupin jako chování zlovolné, které vyúsťuje v ničení majetku a nezřídka i v ublížení na těle. A zde se nám ukazuje další úkol pro architekta či urbanistu, jenž se může projevit jak v měřítku urbanistického návrhu jednotlivých městských čtvrtí, tak v architektonickém detailu nejrůznějších prvků parteru. Za prvé jde tedy o to, aby v městských čtvrtích nedocházelo k absolutnímu vylidnění hlavně v noci, což je problém např. obchodních zón, kde jsou soustředěny služby apod. Městský prostor by měl být přehledný, v noci pokud možno dostatečně osvětlený atd.

Na druhé straně je třeba zohledňovat hledisko bezpečnosti i v návrhu architektonického detailu. Stavba by měla být dostatečně zabezpečena proti jakémukoliv kriminálnímu chování, což znamená například vhodné vyřešení a zabezpečení skladů u obchodů i výroben, zajištění vchodových dveří, oken, bezpečnostní systémy, nejrůznější druhy signalizace aj. V současné době se hledisko bezpečnosti stává jedním z nejdůležitějších při posuzování projektu.

Co se týká posledního znaku, že chování delikventních skupin je negativistické, znamená to pro architekta, že je třeba těmto převážně mladým chlapcům vytvořit přiměřené prostředí, kde by se cítili dobře, prostředí, které by jim poskytovalo smysluplně ventilovat jejich energii.

Otázkou příležitosti ke zločinu, která může samozřejmě spočívat již v architektonickém nebo urbanistickém návrhu, se speciálně zabývá teorie Clowarda a Ohlina. Pro členy delikventních subkultur neexistují legální prostředky k dosažení cílů, a proto se uchylují k prostředkům ilegálním.

I v tomto případě může architekt kladně zasáhnout, a to vytvořením, jak již bylo řečeno, diverzifikovaného prostředí co do luxusnosti, ale na stejné hodnotové úrovni, co se týče „humánnosti prostředí“. To znamená vytvořit takové prostředí, které je příjemné a nedeprimující.

Oba autoři rozebírají dále tento problém blokovaných cílů, které pak mohou vyústit v delikventní chování trojího druhu. Ve své charakteristice subkultur se autoři zmiňují také o prostředí, ve kterém se tyto subkultury převážně vyskytují.

Zamyslíme-li se nad touto charakteristikou, můžeme opět vyvodit jednoznačné závěry pro práci architekta. Řešením i zde jsou opět obytné čtvrti maximálně diverzifikované, které poskytují nejrůznější typy bydlení a ubytování, ale zároveň i možnost práce a zábavy. Navrhovat jakkoli monofunkční zóny je absolutně nepřijatelné a nežádoucí. Důležité je také „lidské měřítko“ v obytných čtvrtích, aby člověk byl schopen své okolí kontrolovat a měl přehled o tom, co se kolem něho děje, znal své sousedy atd. Zkrátka je třeba odstranit anonymitu z měst.

K řešení tohoto problému však není možné předložit „ideální návrh“. Takové řešení ani nemůže existovat. Je třeba zpracovávat případ každého jednotlivého města, každé jednotlivé čtvrti vždy konkrétně a samostatně. Je však třeba s těmito uvedenými aspekty počítat a hledisko bezpečnosti do návrhů zahrnovat. Neboť kriminalita, vandalismus a terorizování ve městech se v poslední době jeví jako problém stále ožehavější a je mu třeba věnovat náležitou pozornost.

Vytváří určité prostředí města, městské čtvrti či ulice predispozice ke kriminálnímu jednání?
Schmeidler, K.
SOUHRN

Nárůst kriminality v devadesátých letech v České republice má celou řadu příčin. Preventivní postup proti kriminalitě proto předpokládá hlubokou analýzu těchto příčin a účinnou eliminaci negativních vlivů. Vedle analýz kriminologických, sociologických, psychologických i ekonomických se začínají objevovat analýzy urbanistické a architektonické, studující životní prostředí a sociální ekologii. Hledá se a je potvrzena souvislost mezi materiálním prostředím města a sociálním prostředím různých skupin, které se stávají živnou půdou kriminality stejně jako nerovnoměrné rozmístění míst, kde se delikty odehrály v organismu města. Na základě empiricky potvrzených kauzálních vztahů je možné připravovat a testovat opatření k eliminaci kriminality. Je jasné, že váha faktoru prostředí je menší ve srovnání s faktory psychologickými a sociologickými. Přesto je možné promyšlenou tvorbou prostředí kriminalitu účinně snižovat a přispívat tak k bezpečnosti v našich městech. Zahraniční příklady a zkušenosti (USA, Kanada, Velká Británie a další) s úspěšně realizovanými změnami architektonického a urbanistického prostředí o tom přesvědčují.

Does a certain urban environment of a particular district or street predispose people towards criminal activity?
Schmeidler, K.
SUMMARY

The crime increase in the Czech Republic during the 90s had many causes. Crime prevention depends on a deep analysis of these causes and an effective elimination of all negative influence. Next to criminological, sociological, psychological and economic analyses, new architectonic an urban development analyses have started to appear, which study the environment and social ecology. A causal relation has been searched for and proved, between the material environment of towns and the social environment of various groups on whom criminality feeds. The city as an organic system is further examined in terms of uneven territorial distribution of offenses. Based on empirically attested causal relations, it is possible to prepare and test preventive measures to eliminate crime. It is evident that the environment is less decisive than the psychological and sociological factors. Yet, it is possible to effectively lessen criminality and thus contribute to security in our towns by carefully influencing environment. Foreign experience (USA, Canada, Great Britain, etc.) and examples of successfully executed changes in urban development convince us of it.

Bildet bestimmtes Milieu einer Stadt, eines Stadtviertels oder einer Strasse Predisposition zum Strafhandeln?
Schmeidler, K.
ZUSAMMENFASSUNG

Das Anwachsen der Kriminalität in den neunziger Jahren in der Tschechischen Republik hat eine ganze Reihe von Ursachen. Der Präventivprozess gegen Kriminalität setzt deswegen eine tiefe Analyse dieser Ursachen und wirksame Elimination der negativen Einflüsse voraus. Neben den kriminologischen, soziologischen, psychologischen als auch ekonomischen Analysen beginnt man auch urbanistische und architektonische Analysen zu entdecken, die das Lebensmilieu und soziale Ekologie studieren. Man sucht, und es ist bestätigt, den Zusammenhang zwischen der materiellen Umwelt einer Stadt und der sozialen Umwelt verschiedener Gruppen, die Nährboden der Kriminalität werden ebenso wie die ungleichmässige Ortsverteilung, wo sich die Delikten im Stadtorganismus abgespielt haben. Auf Grund der empirisch bestätigten kausalen Beziehungen kann man die Massnahmen zur Elimination der Kriminalität vorbereiten und testen. Es ist klar, dass das Gewicht des Milieufaktors im Vergleich mit den psychologischen und soziologischeen Faktoren kleiner ist. Trotzdem ist es möglich durch das planmässige Vorgehen der Umgebungbildung die Kriminalität efektiv herabzusetzen und so zur Sicherheit in unseren Städten beizutragen. Ausländische Beispiele und Erfahrungen (USA, Kanada, Gross Britannien und andere) mit erfolgreich realisierten Änderungen der architektonischen und urbanistischen Umgebung sind überzeugend.

OBSAH / CONTENTS / INHALT

1) Crime in the United States: Uniform Crime Reports. Washington, D. C., FBI0, 1975.
2) Sutherland, E. H. - Cressey, D. R.: Criminology. Philadelphia, J. B. Lippincou Company, 1970.
3) Cohen, A. K.: Delinquent Boys. The Culture of the Gang. Glencoe, Illinois, The Free Press, 1955.
4) Merton: Social Theory, 1957.
5) Cloward, R. A. - Ohlin, L. E.: Delinquency and Opportunity. A Theory of Delinquent Gangs. New York, The Free Press, 1955.
6) Volný překlad anglického originálu, který zní retreatist.
7) Cloward, R. A. - Ohlin, L. E.: Delinquency, 1960.
8) Glueck, S.: The Home, the School, and Delinquency. In S. and E. Glueck.
9) Wolfgang, M. E. - Ferracito, F.: The Subculture of Violence. Towards an Integrated Theory in Criminology. London, Tavistock Publications, 1967.
10) Miller, W. B.: Lower Class Culture as a Generating Milieu of Gang Delinguency. The Sociology of Crime and Delinguency. Wollfgang, Savitz and Johnston, eds., New York, John Wiley and Sons, 1970.
11) sub. 10.
12) Lewis, O. - La Vida: A Puerto Rican Family in the Culture of Poverty. San Juan and New York, Random House, 1966.
13) sub. 12.
14) Valentine, C. A.: Culture and Poverty. Critique and Counterproposals. Chicago, University of Chicago Press, 1968.
15) Rodman, H.: The Lower Class Value Stretch. Social Forces 42, 1960.
16) Wilson, R. A.: Anomie in the Ghetto. A Study of Neighbourhood Type, Race and Anomie. The American Journal of Sociology, 77 (July 1971).


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |