Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIV 4/2001
DISKUSE

K problematice speciální věrohodnosti výpovědi
(Část II.)

PhDr. Ing. JAN NEUMANN, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha
(Pokrčování z č. 3/2001)

Vybrané forenzně psychologické studie zahraniční provenience

V anglosaské literatuře lze zkoumání svědkovy výpovědi (včetně její věrohodnosti) datovat zhruba počátkem našeho století, kdy byl vedoucím psychologické laboratoře na Harvardské univerzitě jmenován Munsterberg, s jeho známým výrazně forenzním zaměřením, včetně opakovaných vydávání takto orientované monografie na psychologii svědecké výpovědi již od roku 1907.40) Zde například dokazoval dodnes ještě plně neuznávaný poznatek, že jedinec selhavší v adekvátní percepci v jedné situaci má vysokou pravděpodobnost selhání - a tedy i nepřesné výpovědi - i v jiných situacích. Parametry smyslového vnímání a jeho event. defekty spolu s poruchovostí různých dimenzí paměti a pozornosti pro adekvátní výstavbu výpovědi akcentoval v rozsáhlé studii v 30. letech Burtt.41)

Naši stručnou a selektivní historickou exkurzi ukončíme poukazem na práci Roukeho,42) který analyzoval originální forenzně psychologický výzkum belgického autora Verendoncka orientovaný na zjišťování ovlivnění konkrétních dětských výpovědí sugestivními otázkami v předběžném vyšetřování, kdy je porovnal s odpověďmi souboru vrstevníků podrobených týmž sugestivním technikám, a tak odkryl jejich výrazně negativní vliv zvláště pro speciální věrohodnost. Další prudký rozvoj do počátku 60. let přehledně podal Toch (1961) v monografii věnované právní a kriminální psychologii43) a až explozivní vývoj psychologických koncepcí a poznatků relevantních pro stanovení obecné i speciální věrohodnosti v rozsáhlé studii kriticky přehlédli do konce 80.  let Weiner a Hess se svými spolupracovníky.44)

Tato shrnující monumentální díla obsahují kriticky pojatá kompendia celé forenzní psychologie s obrovskou řadou poznatků i o různých modalitách výpovědi svědka (obviněného, obžalovaného) a faktorech, které přímo či nepřímo ovlivňují její věrohodnost obecnou i speciální.

Dnes se již vývoj v anglosaské oblasti stal sotva přehledným a velmi specializovaným; proto si uvedeme jen pro ilustraci některé vybrané studie, např. reprezentativní práci tří vydavatelů přednášek, jež byly dále speciálně doplněny a které odezněly na sympoziu Americké psychologické společnosti sice již v roce 1985,45) ale dodnes neztratily na své aktuální platnosti a brilanci. Sympozium bylo orientováno jak na dimenze mnestických (paměťových) charakteristik nedospělců, kteří se ocitají nebo mohou ocitnout jak v situaci očitého svědka, event. svědka, který „pouze slyšel“ (earwitness), tak na traktování tohoto svědectví porotou při rozhodování o vině či nevině obžalovaného. Zaměření tohoto sympozia bylo vyvoláno nejen důvody teoretickými (např. nedostatečně probádanou spolehlivostí, platností a přesností dětských svědectví), ale i praxí řady amerických států, které přestaly požadovat další podpůrná, dosvědčující svědectví v kauzách, kde ve funkci hlavního svědka byl nedospělec. I u nás jsou tyto otázky, zvláště u mravnostní kriminality, stále velmi živé a jejich řešení je mnohdy problematické.

Již v úvodu této práce řešili autoři metodologickou problematiku adekvátního přenosu a generalizace experimentálně získaných dat v laboratoři na posouzení reálné výpovědi nedospělce „v soudní síni“. To je mimo jiné též otázka použitých adekvátních experimentálních paradigmat; autoři zdůrazňují, že je zde absolutně nutné pečlivé posuzování především tzv. ekologické validity (tj. „ověření možnosti přenosu experimentálně získaných údajů do reálného každodenního života člověka“.46)

Autoři ovšem experimentální psychologický přístup nezavrhují, neboť i laboratorní, časově omezená expozice cizích osob na nezvyklých místech mnohdy imituje reálnou deliktní situaci a někdy příliš „snadno zapomínáme, že určení viny či neviny často závisí na dětském vzpomenutí si na takový detail, který se v době svého (prvního) výskytu jevil jako nevýznamný a prchavý“.47)

Metodologicky (tj. z hlediska psychologické metodologie pojaté jako „systém názorů o principech, způsobech, metodách a možnostech poznání předmětu a o způsobech výzkumu“48) i v rámci aplikace konkrétních exploračních metod panuje zde dnes již sotva přehledná bohatost a pestrost při užití podrobných rozborů především výpovědí nedospělců i dospělých svědků, výzkumného použití diapozitivů, filmů, povídek a dalších verbálních materiálů, jak nás o tom informují např. Loftus a Palmer (1974), McCloskey a Zaragoza (1985), List (1986) aj.

Z nesmírného množství těchto sofistikovaných studií uvedeme práci Cohena a Harnicka z roku 198049) orientovanou na výzkum sugestibility nedospělců. Skupinám dětí ve věku 9 a 12 let i dospělých osob byl promítnut dvanáctiminutový černobílý film o bagatelních deliktech (zvl. krádežích v obchodech) a o selhavším navrácení odcizené peněženky. Všichni probandi potom vyplnili výběrový test s nucenou volbou, který zahrnoval 11 otázek sugestivních a týž počet nesugestivních; po týdnu byla zkoumána paměť probandů sérií otázek s nucenou „čtyřalternativní“ volbou pro zjištění, zda klamné a zavádějící informace ovlivnily jejich odpovědi. Dosažené výsledky je možno shrnout takto:

S přihlédnutím ke skutečnosti, že tito jedinci nejsou emočně zaangažováni v kriminálních událostech, které pouze pasivně zpracovávají a potom selektivně reprodukují, jsou tyto výsledky sice nepřesné, ale - v podstatě - očekávatelné.

Podle názoru Goodmana, Amanové a Hirschmana50) je třeba do podobných studií zavést další významné proměnné, které - na základě již dosažených výsledků - je vhodné reflektovat. Patří mezi ně tři rozsáhlé typy faktorů: a) „demografické faktory“,
b) „míra zaangažování“,
c) „činitelé spojení s úlohou“.

Z demografických faktorů byl donedávna selektivně opomíjen velmi útlý věk dětí kolem 3 let a dosud to platí i pro analýzu věrohodnosti výpovědí adolescentů. Tyto skutečnosti jsou ovšem výrazně negativní, neboť věk je - dle řady badatelů - významným faktorem. Pokud jde o faktory rasové a etnické, lze souhlasit se Strausem a spol. (1980), že zneužívání dětí jde napříč těmito skupinami a že těmto činitelům byla dosud věnována relativně malá pozornost, když např. řada provedených výzkumů u probandů vůbec neuvádí jejich etnické pozadí.

Lze se pak důvodně domnívat, že i probandi zkoumaných vzorků nereprezentují zcela adekvátně soubory dětí, jež přicházejí do styku s policií, sociálními službami apod.

Pokud jde o míru zaangažování, platí prakticky pro takřka všechny tyto studie, že na nich pasivně participují probandi, kteří mají ke skutečné kriminální realitě pouze spíše divácký postoj. Ten samozřejmě jen vzdáleně reflektuje interakce mezi dětskou či dospělou obětí a pachatelem, neboť tito probandi samozřejmě vědí, že postavy kriminálních povídek, filmů a diapozitivů je nepoškodí, že se jich nemusí obávat a že tudíž nejsou s nimi v žádné riskantní, nebezpečné komunikaci.

Existují však studie (např. Keenan a Baillet - 1980; Linton - 1982 a j.), jež prokazují vliv událostí s osobním významem ve vztahu k paměti. Podle již zmíněného Lintona setrvávají v paměti zvláště takové události, které:

Je samozřejmé, že závažné delikty (např. znásilnění apod.) odpovídají prakticky všem těmto kritériím.

Autoři dosti kritizované studie Brown a Kulik51) tvrdí, že emočně nabité osobní události vytvářejí pojem „bleskové paměťové stopy“ („flashbulb memories“), které trvají po určitou delší dobu, ale jejichž realitu lze jen obtížně zhodnotit (jako příklad uvádějí určování osobní činnosti probandů v čase vraždy prezidenta Kennedyho apod.); podobně Wallersteinová52) zjišťovala po deseti letech překvapivě svěží - u dětí a adolescentů - jinak velmi traumatické vzpomínky na rozvod rodičů a následnou separaci.

Zdá se nesporné, že míra zájmu o událost či věc je významná pro pozornost a paměť nedospělců. Renninger a Wozniak (1985) zjistili oblíbené a neoblíbené hračky dětí, jež byly potom podrobeny sérií experimentů orientovaných na jejich pozornost, schopnost rekognice a neřízené (volné) vzpomínání. Výsledky s již dříve oblíbenými hračkami byly výrazně kvalitnější, a proto tito badatelé - zvláště při dětském svědectví - vyjadřují postulát, aby bylo zjišťováno u nedospělců i dospělých svědků, zda součásti podnětového pole exponované ve zkoumané situaci vzbuzovaly stejný, nebo různý zájem, oblibu a pozornost. Podobně kladné působení na výbavnost paměti u dětí prokázala Istomina53) u vlivu jak pro míry osobní významnosti určité události pro dítě, tak i stupně jeho aktivního zaangažování.

Zkoumání vlivu traumatu na dimenze dětské paměti bylo dosud relativně podceňováno a teprve v pozdních 80. letech došlo k doplnění dosavadních pouze klinických zpráv zaměřenými studiemi. Z nich vyvolaly pozornost badatelů především reálné traumatické události z Chowchilly, kde došlo k ozbrojenému únosu školního autobusu řidičem a událost skončila neúspěšným pokusem o jejich pohřbení zaživa v uzavřeném kamionu. Terrová54) zkoumala děti 6 a 13 měsíců po tomto traumatu a zjistila pouze drobné paměťové výpadky; zde se ovšem mohla podílet i média, která poskytla případu širokou publicitu. Výsledky zřejmě záleží též na míře zátěže (stresu), ale vztah účinků stresu na sugestibilitu je dosud v podstatě málo probádaný.

Částečně nám tyto problémy osvětlují známé starší pokusy Easterbrookse,55) z nichž jeden používal u skupiny 13letých chlapců různě silných elektrických šoků na prsty probandů. Ze srovnání s jinými sadami méně drastických podnětů vyvodil potom autor závěr, že emoce výrazně ovlivňují působení sugesce.

Laboratorní zkoušky auditivní i vizuální paměti ukázaly nízkou validitu, zvláště při náhle zinscenovaných událostech, což je ovšem velmi negativní výsledek vzhledem k tomu, že skutečné kriminální události jsou obecně charakterizovány jako „dynamické, rychlé, neočekávané, s náhlým začátkem i koncem“.56) Otázka vztahu míry stresu a přesnosti výpovědi určitého svědka se stala předmětem sporu, zvláště pokud jde o vysoké míry zátěže. Podle Deffenbachera 57) se totiž většina soudců v USA domnívá, že vysoká míra stresu zvyšuje spolehlivost svědectví, a pokud by například znalec projevil opačné mínění, může se soudce dokonce odvolat na pravidla (normy) č.  403 Federálních pravidel důkazního řízení (Federal Rules of Evidence - 1975) a tento důkaz ihned vyloučit.

Naopak Brigham58) při průzkumu 235 advokátů vystupujících před soudem zjistil, že 82 % z nich se domnívá, že vysoká - stresová - aktivace (arousal) snižuje rekognici např. lidské tváře apod.; 47 % státních zástupců (prokurátorů) se ovšem domnívalo pravý opak. Pokud jde o poroty, zaměřený výzkum Hastieho59) prokázal, že v 10 z 11 porot byl stres (zátěž) diskutován pouze vzhledem k pozitivnímu vztahu k přesnosti svědkovy výpovědi.

K naprosto opačným výsledkům dospěli Deffenbacher a Loftus ve studii z roku 1982,60) když zkoumali různé skupiny občanů - právních laiků; zde nepřekročil hranici 25 % názor, že by extrémní stres prožívaný obětí zločinu jakkoli facilitoval adekvátnost vybavení kriminálního jednání, a pouze 5 % bylo těch, kteří zasedali v porotě alespoň 5 let a věřili na kladný vztah stresu a paměti svědka.

Tyto sporné otázky může řešit - dle našeho názoru - pouze řada zaměřených výzkumů.

U dospělých osob bylo vcelku přesvědčivě prokázáno, že stres a aktivace (arousal) zakoušené během traumatizující události zhoršují paměť očitého svědka, což prokázali Woocher,61) Loftus62) aj. Stres a aktivace byly u dospělých manipulovány drobnými elektrickými šoky, drastickými agresivními filmy apod.

Je samozřejmé, že tyto metody nelze užít u nedospělců, a proto byla hledána i jiná řešení problémů řadou velmi sofistikovaných metod. O jedné z nich se nyní zmíníme pro názornost podrobněji. Jde o výzkum již citovaného Peterse, který ve čtyřech městech Minnesoty a Severní Dakoty vybral 71 dětí ve věku od 3 do 8 let (38 dívek, 33 chlapců). Stresem (zátěží) zde byla obávaná cesta k dentistovi a jednou z nejzávažnějších podmínek výběru byla skutečnost pouze jediné předchozí návštěvy probanda u zubaře. V rámci projektu byl přesně měřen strávený čas u dentisty, jeho asistenta nebo dalšího zdravotnického pracovníka. Po absolvování návštěvy hodnotili dentisté, asistenti, event. zdravotničtí pracovníci a rodiče probandů úzkost dítěte na 9bodové Likertově škále (9 maximum, 1 minimum). Obojí - vcelku podobná - hodnocení byla kombinována do jediného skóre.

Po návštěvě byly děti podrobeny paměťovým testům v období 24 - 48 hodin (n = 34), nebo v delším intervalu 3 - 4 týdnů (n = 37). Probandi se též podrobili ve svých domovech dvakrát různým rekogničním testům, když v pětičlenné skupině různých tváří a hlasů řady osob byli v polovině testů též zahrnuti „známí“ (tj. dentista, asistent, event. další zdravotní pracovník), jejichž tváře a hlasy měl proband poznat a označit.

Byla vytvořena též kontrolní skupina dětí vyrovnaná v parametrech věku, pohlaví apod. a její výsledky byly sofistikovaně porovnány se skupinou experimentální.

Autor poukazuje též na novou škálu úzkosti (Preschool Observation Scale of Anxiety) jejíž jednotlivé přesně definované položky indikující úzkost (např. somatické stížnosti, přání odejít, koktání, okusování nehtů, olizování rtů, retní tremor, bezdůvodné pohyby rukou a nohou apod.) byly jako známky anxiety též použity. Podrobně byly zkoumány i biochemické parametry úzkosti a stresu ze slin probandů, což ovšem vyžadovalo participaci řady různých dalších odborníků.

Celkové výsledky velmi složitého experimentu jsou bohužel dosti „střídmé“ a naznačují pouze určitý negativní důsledek stresu či úzkosti na dílčí paměťovou vizuální rekognici (znovupoznání), které ostatní testy (např. hlasová rekognice apod.) jednoznačně nepotvrdily.

Autor souhlasí s názorem, že úrovně stresu, který prožily dětské subjekty jeho souboru, se nedají plně srovnat s psychickými zážitky nedospělců kriminálně traumatizovaných a popsaných např. ve studiích Pynoose a Etha63), Terrové (1981) aj. Lze souhlasit s názorem autora, že ekologicky validní analogie k podmínkám očitých svědků, kteří byli exponováni traumatickým kriminálním událostem, jsou velmi obtížnou záležitostí, neboť tyto i velmi sofistikované simulace v dokonalých laboratořích nepřekračují a nemohou překročit svůj "stín". Pro rozhodování o konkrétní věrohodnosti mají bohužel vcelku malý význam právě pro svůj relativně úzký laboratorní charakter, který nemůže adekvátně vytvořit ekologicky analogické podmínky dětí v reálné deliktuózní situaci.

Činitele spojené s řešením úlohy (task factors), jako jsou např. typ podnětových materiálů a typ použitých testů, poukazují jednoznačně na skutečnost, že paměť zachycuje výrazněji události skutečného života než virtuální reality, zachycené v povídkách, diapozitivech, filmech apod. (Dent - 1977, King - 1984, Goodman a Reed 1986 aj.). Zajímavý je poznatek Loftuse (1975), že u jedince se špatnou pamětí pro reálné životní události může být aktivována jeho sugestibilita právě pro takové jevy v běžném životě. Řada badatelů (např. Marquis, Marshall a Oskamp64) rozlišuje periferní a centrální informace a bylo zjištěno, že právě u těchto posléze jmenovaných je dodržena větší přesnost a projevuje se silnější rezistence proti sugescím u dospělých i nedospělců.

U zneužitých dětí by jistě bylo ideální přesně zjistit, zda byl nedospělec líbán, bit či osaháván apod., ale v řadě výzkumů nejsou - bohužel - takto orientované otázky vůbec použity.

Výzkumníci (např. Fivush - 1984) zjistili, že dětem podobně jako dospělým činí obtíže líčit opakované události. Křivky zapomínání byly sice výborně rozpracovány pro dospělé (Bahrick - 1984), ale nevíme přesně, jak to probíhá u dětí, zvláště když jde o zapomínání různých druhů informací.

Badatelé se výzkumně zaměřili na zkoumání paměťového vybavení dlouhodobých a opakovaných traumatických událostí i v rámci různých časových úseků s přihlédnutím k tomu, zda události byly probandovi způsobeny známými (domácími) jedinci ve familiárním (rodinném) prostředí. Chtěli též posoudit různé formy zátěže, například té, která vzniká dítěti opakovaným dotazováním cizích osob (např. vyšetřovatelů, sociálních pracovníků, soudců, advokátů apod.), nebo vytvořivší se přímými výhrůžkami, zastrašováním apod. To nutně vede k poruchové komunikaci dítěte, jež nechce odkrýt svá „tajemství“, obává se o jejich odhalení apod.

Turtle a Wells65) kriticky shrnuli výsledky řady studií a akcentovali tyto nejvýznamnější dílčí závěry:

Výsledky zkoumaných skupin tříletých i šestiletých dětí jsou vcelku povzbudivé. Výslechový interview vedený odborníkem s těmito subjekty, který je ovšem proveden nejen rutinními exploračními metodami, ale též se speciálním instrumentáriem adaptovaných diagnostických objektů (např. loutek obého pohlaví oblečených i zcela obnažených s vyznačeným či skrytým genitálem, dále s vhodnou aplikací zvukových, kresebných a dalších technik včetně zobrazení pachatele, samotné deliktuózní situace apod. přináší mnohdy cenné výsledky).

Použití těchto náročných technik a vyvození adekvátních závěrů by měl ve složitých, sporných případech provést forenzní pedopsycholog, který by potom mohl odpovědět komplexně na zaměřené otázky vyšetřovatele.

Dosavadní výzkum je málo orientován jak na interpersonální kontakty oběti s pachatelem, tak na přípravu dětského svědka pro mnohdy šokující provádění rutinního i křížového výslechu, jemuž bývá zpravidla opakovaně podroben. Zde si orientačně uvedeme některé metody užívané v Anglii, které tento problém částečně řeší; Zaragozová66) postuluje striktní rozlišení svědectví očitého svědka (eyewitness testimony) a kvality jeho paměti (eyewitness memory).

Toto rozlišení pokládáme za podnětné do doby svědectví dítěte, neboť na paměť očitého svědka může působit řada negativních činitelů. Ty mohou znepřesnit svědkovo původní vnímání a jeho schopnost adekvátně uchovat strukturované informace v přiměřeném čase. Negativně zde působí nesporně i samotný časový odstup prvního svědectví před vyšetřovatelem a pozdější svědecké výpovědi před soudem. Pokud by první svědectví - zvláště dětského očitého svědka - mělo pouze orientační charakter a bylo jen takto zachyceno, lze očekávat deterioraci výbavnosti dat a určité deformace již zmíněným působením časového faktoru, nehledě na časté vlivy činitelů dalších (např. nejen eventuální zastrašování či matení nedospělých svědků, ale i působení autoritativních osob prosazujících svoji verzi deliktů, své zájmy apod.). Tyto vlivy by se měly brát nepochybně v úvahu též při každé plánované změně trestních kodexů, které změní dobu a výslechovou situaci mezi spácháním deliktu a jeho souzením.

Pro nás má spíše okrajový význam zkoumání vlivu dětských očitých svědků na simulované („modelové“) porotce; Leippe a Romanczyková67) zjistili, že tato svědectví velmi mladých svědků jsou pokládána sice za méně spolehlivá, ale že nevedla ke změně rozhodnutí simulované poroty o vině ve většině případů. S těmito výsledky pouze částečně souhlasí další studie Rosse a spol.,68) podle nichž jsou tato svědectví pokládána za prakticky stejně spolehlivá jako svědků mladých dospělých a jedinců dospělých. Autoři soudí, že zde mají větší vliv osobnostní a situační činitele - např. sebejisté vystoupení svědka apod. - než samotné věkové faktory očitých svědků. Faktor věku velmi podrobně zkoumala Saywitzová69) a zjistila, že sice její skupina osmiletých a devítiletých měla horší celkovou výbavnost paměti, více různých tzv. „přikrášlení“ a větší rozsah použitých rušivých elementů ve srovnání se dvěma skupinami starších subjektů (11 - 12letých a 15 - 16letých), že však tato skupina nejmladších jedinců se nelišila percentuálně v testu rekognice obličejů apod., typu rušivých elementů či jejich citlivosti na zavádějící klamné informace. Poměr zkreslených a přesných informací ve všech třech srovnávaných skupinách se statisticky významně nelišil.

Ceci, Ross a Toglia se pokusili v zaměřené studii70) osvětlit věkové rozdíly v sugestibilitě; dospěli sice k určitému, poněkud však triviálnímu závěru, že „předškoláci pravděpodobněji zahrnou chybné informace z doby po události, než starší děti“. Přesvědčivě vysvětlit tuto zvýšenou pohotovost se autorům nepodařilo, ovšem Ceci s Bronfenbrennerem71) poukázali na negativní vliv vysoké úrovně stresu, užívání sugestivních otázek a transparentních očekávání dospělých pro paměťové výkony předškoláků. Lindsay s Johnsonovou72) se orientovali ve své studii na dva druhy odlišení, která jsou nutná pro adekvátní zpřesnění vzpomínek na traumatickou událost:

  1. oddělují vzpomínky na událost samotnou od vzpomínek na myšlenky, sny a fantazie týkající se této události (tento proces nazývají monitorování reality);
  2. separují vzpomínky na trauma od vzpomínek na informace týkající se události, ale získané z jiných pramenů; to nazývají monitorování vnějších pramenů (tato „schopnost monitorovat původ informací“ se rozvíjí v kontextu vývoje obecné paměti a je tudíž pozitivně korelována s věkem).

Též „čisté“ fantazie - podle významných badatelů Piageta a Inhelderové73) - jsou u dětí do 7 let velmi nepravděpodobné, pokud nejsou podporovány nějakým záměrným jednáním, materiály apod.

Někteří badatelé navrhli speciální metody ke zkvalitnění výslechových interviewů s dětskými svědky; tak např. Kingová a Yuille74) doporučují tyto kroky:

Je známo, že v současné vývojové psychologii se užívají rekonstrukční signály (podněty), jež jsou pokládány za kladnou pomoc pro paměť malých dětí; údajně již ve věku 3 let jsou schopny vytvářet jakési „kognitivní mapy“ z figurek, hraček, dětského nábytku apod. (Goldbeck - 1983, Rogoff, Waddell - 1982 aj.), a tak rekonstruují pomocí těchto „opor“ události nebo situace, které vzbudily jejich zájem. Tyto podpůrné techniky je možno sofistikovaně použít též pro vybavování událostí důležitých pro dětská svědectví. Nabízí se dokonce možnost zajišťovat potenciální sugestivní působení přímo i těchto technik (hračky s různými tělesnými otvory, genitálem, mohou dokonce sugerovat nějakou dětskou hru, jež může být i chybně interpretována jako důkaz skutečného zneužití, a na to je třeba též myslet a zohlednit to).

Výzkum již tříletých dětí prokázal - např. podle Tulvinga76) - schopnost zapamatování si specifických epizod včetně s nimi spojených prožitků; tato epizodická paměť má mnohdy určitý význam pro svědectví již takto útlých dětí. Daleko větší význam má pro další vývoj paměti i celého smyslového poznání nový fenomen, který popsali Nelson a Gruendel77) jako paměťová skripta78) (script memory, Skript). Nakonečný79) pokládá „skripta“ za schémata instrumentálních činností, za paměťová uložení praktických vědomostí „umožňující každodenní interakci subjektu s jeho životním prostředím“.

Pro naše převážně pragmatické úvahy se spíše jeví vhodnější použití paměťového skripta podle citovaného Fröhlicha, který je pokládá - z hlediska paměťového - za symbolickou představu o průběhu nějakého děje (jednání), do něhož jsou potom integrovány nové informace, jež tento děj dále popisují; při vybavování tohoto již proběhlého děje může docházet k jejich vzájemnému prolínání, a tak mohou vzniknout závažné zavádějící omyly. Dítě se např. nechá vést autoritou anebo obecným očekáváním, jež se vztahuje na příslušná paměťová skripta.

Kingová s Yullem80) předpokládají takové deformující paměťové procesy zvláště u sexuálně zneužitých nedospělců; děti útlého věku jsou schopny adekvátně a lépe popsat i vzpomenout si i na dílčí informace. To má potom praktický význam při výběru vyšetřovacích technik u těchto dětí, kdy je vhodné spíše užít „skriptálních“ znalostí nedospělce v rámci jeho volného vybavování dějové sekvence i bez specifických detailů, které je možno zpravidla doplnit později. Tento speciální přístup může vzdáleně připomínat postmoderní vyprávění příběhu: zde je kladen důraz na to, co se stalo vcelku, a nikoli v průběhu jednotlivých epizod.81)

Saywitzová82) zdůrazňuje z jiného aspektu dobrou rekonstrukční činnost paměti zvláště pro minulé skutečné - nikoli virtuální - události. Zvláště opakující se zážitky, mnohdy rutinního charakteru, vytvářejí již zmíněná skripta, o nichž v opakovaných výzkumech (např. Nelsona - 1978, 1980, 1981, 1983) bylo prokázáno, že pro děti 3 - 8 let mají základní invariantní strukturu jako skripta dospělých osob. Hlavní význam tohoto pojmu spatřujeme v úpravě taktiky a strategie výslechu u dětí v útlém věku, zejména při opakovaných útocích např. sexuálního charakteru.

Na okraj lze upozornit na snahu řady badatelů, aby došlo ke změně praxe amerických soudů, které připouštějí pouze svědky starší 14 let; pro mladší svědky (někde pod 10 let) je nutné pro připuštění předchozí kladné posouzení soudcem. Ten může vyslechnout i celé svědectví nedospělce dříve, než rozhodne o jeho svědecké „kompetenci“. Zde potom vzniká situace, kdy nekompetentní soudce se - z psychologického hlediska - inadekvátně pídí po časových a frekvenčních momentech inkriminovaného jednání, což je u malých dětí naprosto spolehlivá cesta „do pekla“ nepřesností a hrubých omylů, které potom za určitých rodinných konstelací umožňují i dlouhodobé páchání trestné činnosti na dítěti.

Mnohými uvedenými autory je též doporučována „pomocná“ technika spočívající ve vytvoření takového výslechového klimatu, kdy dětský svědek v obratně vedené komunikaci chápe, že jde o adekvátnost jeho výpovědi, nikoli o útok na něho samotného, že z ojedinělých nepřesností či nezaviněných omylů se vždy „přímo nestřílí“.

Z nejmodernějších výzkumů vývojové psychologie se nabízejí tyto osvědčené techniky:

I když uvedené postupy mají pomoci především malým dětem optimalizovat jejich odpovědi ve výslechové situaci, a tím maximalizovat hodnotu jejich svědectví, mnohé tyto podněty ke snižování explorační úzkosti lze s modifikacemi užít u svědků mladistvých i dospělých. Podněty vývojových psychologů pokládáme za cenné inovace, bude však třeba je orientovat více na hlubší a adekvátnější výzkum přímo dětských obětí, abychom je lépe poznávali a získávali od nich validní data, a na základě objektivní pravdy jim zajistili adekvátní a komplexní pomoc v rámci právní ochrany. Dosud bohužel platí - cum grano salis - názor již citované Saywitzové o tom, že „empirické nálezy z oblasti vývojové psychologie nemohou poskytnout dostatečně spolehlivé a validní závěry, na nichž by spočívala právní doporučení stran věkových limitů pro svědeckou způsobilost“.83)

Naši badatelé84) vidí mechanismy falešných dětských výpovědí zvláště v:

Autoři dále rozpracovali kritéria „vývojová“, „výpověďová“, „vztahová“ pro posuzování spolehlivosti výpovědi dítěte o případném týrání nebo sexuálním zneužívání.

Vedle všech uvedených metod přímé pomoci zvl. dětským svědkům existuje řada nepřímých metod ochrany svědka - např. technickými i administrativními metodami přispět ke zkvalitnění věrohodnosti jeho svědectví. Podáme o nich stručnou informaci, neboť je pokládáme za stimulující i v našich podmínkách.

Originální, spíše technický přístup zvolili ve Velké Británii, kde výzkumné a statistické oddělení MV vydalo již řadu podnětných pragmatických prací, experimentálně ověřovaných a orientovaných na problematiku svědectví nedospělců před soudem. Je to především Soubor informací pro nedospělé svědky (The Child Witness Pack - 1993) a jeho celkové zhodnocení.85) Ten by měl zajišťovat svými třemi brožurami - jednak pro děti ve věku 5 - 9 let, jednak pro věkové rozpětí 10 - 15 let, včetně brožury pro rodiče a pečovatele těchto dětských svědků - komplexní informovanost o soudním dění (včetně návštěvy soudní síně apod.). Výzkum ukázal inadekvátní výcvik nedospělců v komunikačních dovednostech např. pro rutinní a křížový výslech i nedostatečně osvojené techniky pro zvládání „výslechového stresu“. To platí i v případě, pokud je možno provádět takový výslech z místnosti televizně propojené na soudní síň (tzv. TV link room apod.). Toto vše má sice kladný nepřímý vztah - spíše technického rázu - k otázce věrohodnosti, zvláště speciální, ale každý, kdo byl v soudní praxi šokován výslechovou "brutalitou" zástupců obžaloby či obhajoby k dětským svědkům, musí tato opatření přijmout a uvítat jak z hledisek pomoci nalézání objektivní (materiální) pravdy ve svědecké výpovědi, tak i pro minimalizaci traumatizace nedospělce z hlediska mentální hygieny.

Pomoci dětským svědkům mají i přehrávky videokazet z jejich prvního výslechu, pokud to není právně vyloučeno. Dále má být dítě připraveno pro svědectví nezávislým dospělým jedincem („důvěrníkem“). Ten údajně redukuje nebo má redukovat úzkost dítěte, což má zlepšit kvalitu svědectví a vlastně celého důkazního řízení.

Samotná myšlenka vydávání a zhodnocení informačních materiálů pro děti útlého i pubescentního věku, včetně poučení o aktuálních soudních praktikách nezávislým dospělým jedincem, je pro nás do jisté míry podnětná a lze v ní obecně spatřovat obdobné kladné aktivity některých našich nevládních organizací a jejich publikací,86) ovšem zaměřených převážně na populaci dospělých.

Přítomnost onoho „důvěrníka“, zvláště pokud by se jednalo preferenčně o vysloužilé policejní důstojníky, by mohlo z hledisek nalézání skutečně objektivní pravdy představovat určitý problém.

Další výzkumy jsou věnovány péči o dětské svědky obžaloby i obhajoby u magistrátních soudů a soudů pro mládež.87) Průzkum zjistil, že časté nedůsledné prostorové oddělení svědků obžaloby a obhajoby zvyšuje riziko zastrašování svědků, zvláště obžaloby. Svědkové dále požadovali spíše více informací a výkladů o soudních mechanismech než další „emoční podporu“. Průzkum vedl ke zjištění nedostatečné celkové péče o dětské svědky v těchto i dalších aspektech a k podnětu pro Oddělení lorda kancléře, aby v rámci svých kompetencí koordinoval péči o svědky.

Existují i velmi speciální práce věnované svědkům s neschopností se učit.88) Tito jedinci mají být vyšetřováni policisty - specialisty z ochranné jednotky pro dítě a rodinu, zvláště v případech sexuálních deliktů. Nespecializovaní policejní vyšetřovatelé mnohdy neovládají adekvátní techniky vyšetřování těchto jedinců (např. již zmíněné promítnutí prvních výslechů na videu má velký význam pro posílení paměťových mechanismů těchto svědků, zvláště při delším časovém odstupu výslechu a soudního líčení).

Anglická výzkumná policejní skupina se zabývala též problémy přímého zastrašování svědků a strategiemi prevence.89) Zmíněná ostřejší reakce policie na zastrašování svědka, který by změnami svých výpovědí prakticky „zničil“ svoji věrohodnost, zvláště speciální, redukuje úzkost svědků, kteří se nestali oběťmi díky promptním intervencím a častější spoluprací policie s institucemi soudními, prokurátorskými, vězeňskými i „viktimologickými“. K prevenci zastrašování je třeba maximální separace obětí a svědků od osob „na lavici obžalovaných“ i od jejich příbuzných na soudní galerii nejenom - při hlavním líčení - ve speciálně propojené televizní kabině, ale žádoucí je i oddělená čekárna, vchod, východ apod.

V některých zemích jsou v oblasti vyšetřování užívány zcela speciální instituty; tak například jedním z ideálních modelů by patrně bylo referované uspořádání v Izraeli, kde výslechový interview s dítětem poškozeným kriminálním jednáním provádí pedopsycholog specialista v laboratoři dle pokynů propojeného vyšetřovatele, který sleduje tento rozhovor za jednostranně průhledným zrcadlem a vše je ještě natáčeno. Bylo by vhodné získat o těchto postupech více informací a výzkumně je potom zavádět i u nás (samozřejmě po nutné právní úpravě).

Zabývali jsme se podrobněji touto problematikou, protože jde o postupy stimulující a u nás převážně neznámé, které mohou jako model obohatit naše přístupy v této dosud u nás nerozvinuté oblasti forenzní praxe.

I když pokládáme uvedení a širokou diskusi výsledků amerických forenzně psycholologických experimentů za významné, pokusíme se ještě obohatit naše úvahy o další historicky cenné koncepce z evropského kontinentu. Vybrali jsme si forenzně psychologické teorie, které vznikly na území SRN, a uvedeme je „sine ira et studio“, tj. nejen s jejich klady, ale i se šokujícím historickým exkurzem...

Pionýrské studie W. Sterna iniciovaly vznik forenzní psychologie a vedly též v roce 1903 k jeho povolání do soudní síně jako prvního psychologa - experta. I když jeho názory na validitu svědecké výpovědi byly velmi skeptické a ovlivnily i některé jeho spolupracovníky (např. Marbeho - 1930 aj.), je nutné kladně hodnotit dva přístupy, které přinesly mnoho poznatků o vlivu faktorů věku, pohlaví, vzdělání apod. pro psychologii výpovědi. Šlo o prudký rozvoj laboratorních experimentů (Laboratoriumsexperimenten), či o vytvoření tzv. „skutečnostního pokusu“ (Wirklichtkeitsversuch), jenž výzkumně užívá skutečné předměty nebo situace. Od té doby došlo k obrovskému rozvoji celé této oblasti zkoumání věrohodnosti.

Objevily se však i závažné problémy, které měly až sexistický charakter. Byl to patrně relikt vytvořivší se na základě starých právních kodexů (Corpus Iuris a Corpus Iuris canonici), podle nichž děvčata i ženy nesměly u soudních procesů vůbec působit jako svědkyně. Tyto nesporně zpátečnické názory ovlivnily obecně trestní právo opírající se též o tzv. Hrdelní trestní řád císaře Karla V., jenž částečně platil v Německu do roku 1870. Podle něj neměly být připuštěny svědkyně mladší 20 let.90) Pokud by někoho překvapily tyto konzervativní přístupy v Evropě z konce 19. a počátečních dekád 20. století, stačí připomenout, že i zakladatel vědecké kriminologie Cesare Lombroso ve svých pracích pokládal ženy převážně za morálně méněcenné a ženskou „prolhanost“ přímo za fyziologickou součást ženského svérázu. Podobně monografie Moebiuse o fyziologické „slabomyslnosti“ ženy (1890), i Weiningera o pohlaví a charakteru (1903) velmi oslabily pozici žen jako svědkyň pro jejich údajně zvýšenou pohotovost ke lhaní a údajně přílišnou orientaci na sexuální záležitosti. Těmto inadekvátním názorům podléhali bohužel v různé míře i forenzní psychologové, např. samotný Stern (1926) a Marbe (1930) spatřovali např. v pubertě, menstruaci apod. závažné deformující činitele pro věrohodnost výpovědi, neboť údajně zvyšují možnost záměny reality za fantazijní výtvory apod.

Zdá se nám však dnes až sotva uvěřitelné, že takové předsudečné názory mohl ještě v roce 1966 šířit prominentní, tehdy západoněmecký badatel Remplein,91) když uvedl, že pozadí obvinění z kriminálního sexuálního jednání může být vysvětlováno pouze tak, že pubescentní dívka „svou oběť tak dlouho do svého snění zapřádá, až počne ztrácet ostrost hranice mezi snem a skutečností“. O reálné možnosti spáchání takového deliktu autor vůbec neuvažoval, neboť podle něho kombinace „ženství a pubescence“ byla pro hodnotu výpovědi zhoubná.

O vcelku až kladném přijímání některých těchto pseudopsychologických poznatků tehdejší německou právnickou obcí referuje Undeutsch (1967). Sám nepopírá některé výsledky získané metodou laboratorního experimentu ani „skutečnostních pokusů“, poukazuje však na jejich závažné metodologické chyby (např. používání nereprezentativních vzorků, dále mechanické přenášení laboratorních výsledků do forenzní praxe, což pokládá v některých případech až za naivně nekritické a nepřihlížející k motivačním a skupinově dynamickým aspektům apod.). Též samotná expertizní praxe vytváření posudku z pouhého studia spisového materiálu a event. pozorování subjektů při hlavním líčení byla metodologicky neudržitelná. Dále Undeutsch kritizoval výběr probandů, který zcela záležel na obhájcích, a byl tudíž velmi jednostranný; šlo většinou o snahu „rozbít“ svědectví nedospělce. Řada psychologů těmto nevysloveným i vysloveným deformujícím požadavkům bohužel vycházela vstříc.

Situace se radikálně změnila prakticky až po druhé světové válce a byl to především právě Udo Undeutsch,92) který přispěl lvím podílem k vymizení těchto omylů, chyb a mýtů; navrhl a vypracoval novou „klinickou metodu expertizní explorace“.

Nebyl to ovšem pouze samotný Undeutsch, který rozšířil forenzně psychologické aspekty, a je zásluhou řady dalších (např. Arnztena,93) Fröhlicha aj.), že dále tvořivě rozpracovali celou tuto oblast.

Řadu nových podnětů o eventuálním vlivu mechanismů hlubinné psychologie na validitu svědecké výpovědi (např. formou nevědomého vytěsnění traumatických zážitků do nevědomí apod.) propracoval Wittner.94) Na zkvalitňující momenty výpovědi i v občanském soudním řízení (zvl. v oblasti rodinného práva, např. v rámci rozvodového řízení, určení dítěte do výchovy bývalým partnerům apod.) vedle řady dalších souvisících otázek obecných i speciálních principií forenzně psychologické expertizy upozornil podrobně např. Sporer.95)

Undeutschův přínos pokládáme za zvláště významný, mimo jiné nejen proto, že originálně přistoupil k řešení řady forenzně psychologických a psychopatologických problémů - mezi něž zařadil např. „hlavní formy primitivních reakcí“, „kritéria výjimečných stavů“, „afektu“ apod. - ale hlavně protože kreativně vytvořil devět kritérií speciální věrohodnosti. Z nich sedm má převážně obecnější charakter („konkrétnost a názornost“, „líčení nejen vnějšího děje, ale i aktuálních psychických procesů proběhnuvších v inkriminované situaci“, „spontánní obohacení výpovědi“, „precizace výpovědi v podstatných bodech dění“, „uvádění vlastních nevýhodných momentů v roli dění inkriminované situace“, „spontánní uvádění možných námitek proti vlastní výpovědi“, „konstance výpovědi nespočívající na stereotypním uvádění méně významných marginálií“), kdežto zbývající dvě kritéria jsou již orientována do oblasti sexuálních deliktů („u dívky líčení vývoje jejích vlastních psychických reakcí na postupující pachatelovu deliktuózní činnost“, „vylíčení event. selhání sexuálních aktivit pachatele, dále zprávy o vyrušení apod.„). Tento seznam kritérií byl bohatě exemplifikován a stimuloval další badatele, např. již jmenovaného Fröhlicha,96) a i když jistě není zcela vyčerpávající, jde o vynikající pionýrské dílo.

Ve stručném výběru zahraniční forenzně psychologické literatury bylo poukázáno jak na produkci originálního predikčního instrumentária, tak na rozvinutý experimentální přístup, který osvětlil řadu problémů s validitou výpovědi dětí i velmi útlého věku.

Stručnou diskusí kontinentálních „pionýrských“ seznamů kritérií pro posouzení speciální věrohodnosti jsme dospěli k závěru našich úvah. Při jejich shrnující analýze docházíme k řadě postulátů, jejichž adekvátní naplnění by patrně přispělo k obohacení celého forenzně psychologického instrumentária, ke zkvalitnění a prohloubení expertizních analýz speciální věrohodnosti, zvláště nedospělých, ale i dospělých probandů.

Soudíme, že jde převážně o tyto postuláty:

  1. Speciální odbornosti znalce, která se opírá nejen o „zažitou“ znalost poznatků z uvedených pramenů apod., ale důsledně přihlíží i k psychologickým specializacím (např. pedopsychologie, psychologie dospělých, psychologie forenzní, klinická apod.), které „morálně“ opravňují provádět speciální expertizy v oblasti trestní i občanskosoudní (event. i v dalších právních sférách). Vedle řady obecných poznatků je třeba při expertize přihlížet i ke speciálním jevům (např. ke „stavům kognitivního přežití“ dle Everstinových, fenomenů „strukturálního zlomu“ Čírtkové, vyvrácených „mýtů“ Netíkem, paměťových „skriptů“ Nelsona a Gruendela apod.).
  2. Široké komplexnosti a otevřenosti forenzně psychologického přístupu; ten vedle diferencovaného užití indikovaných rutinních psychologických testových a netestových metod užívá - převážně u dětí útlého věku - sady anatomicky přesných panenek a loutek obého pohlaví i speciálních hraček a předmětů ke zjišťování objektivní pravdy; na zneužití instrumentária ke zmanipulování dětských svědků nekompetentním znalcem ukázala např. lednová filmově televizní rekonstrukce šest let trvajícího procesu (1984 - 1990) s členy rodiny McMartinových v USA, kteří byli neoprávněně obviněni ze zneužívání dětí v mateřské škole a byli potom všichni osvobozeni, neboť jim nebylo žádné skutečné zneužívání prokázáno. Soudím, že k naléhavému rozšíření diagnostického instrumentária je žádoucí vedle uznávaného a užívaného faloplethysmografu validizovat pomocí grantových výzkumů i v minulosti patrně zneužívaný polygraf, který umožnil měřením rutinních fyziologických parametrů, odrážejících míru autonomní aktivace, vytvoření tzv. detektoru lži; aktuálně by se jednalo patrně spíše o výzkumné záležitosti (v návaznosti např. na Marstoneovy hypotézy apod.), které by teprve po kritickém zhodnocení mohly přinést rozhodnutí o adekvátnosti jeho rutinního užití jako jedné z aplikovaných metod. Snahám o trvalé zkvalitňování metod důležitých pro nalézání objektivní pravdy by měla být ustavičně věnována pozornost, protože u nás je tato závažná problematika spíše podceňována. Svědčí o tom aktuálně vydávaná a vcelku zajímavá práce Mlezivy,97) kde jsou těmto „forenzním“ otázkám souvisle věnována pouze 2 % z celkového počtu stran.
  3. Trvalé snahy rozšiřovat a validizovat cenné seznamy kritérií speciální věrohodnosti Undeutsche (1966), Fröhlicha (1974), Ruskina a Stellera (1989) aj. V těchto seznamech pokládáme za velmi problematickou faktickou ekvivalenci kritérií, a to i u Fröhlichových rozlišení na kritéria „věrohodnosti“ a „nevěrohodnosti“, neboť získané výsledky umožňují vedle kvalitativního rozboru pouze elementární analýzu celkových frekvencí (včetně percentuálního vyjádření). Jakékoliv spekulativní „vážení“ (cejchování, kalibrování apod.) bez zaměřeného výzkumu s adekvátní statistickou analýzou se nejeví aktuálně adekvátním přístupem. Pokud by se však podařilo „zakotvit“ ať kladné, či záporné kritérium speciální věrohodnosti výpovědi v dalších skutečnostech spisového materiálu, včetně např. kriminalistických nálezů i dat ostatních posudků psychiatrické, sexuologické, soudně lékařské apod. povahy, zvýšilo by to validitu takového kritéria. Pouze zaměřený rozsáhlý výzkum by mohl adekvátně zajistit „psychometrické“ charakteristiky takového instrumentária a jeho platnost a spolehlivost pro naši populaci s přihlédnutím k jejím specifikám i diferenciaci dle věkových parametrů apod. Speciální věrohodnost by se tak stala určitým konstruktem, jehož položky (tj. jednotlivá kritéria) by mohly být modifikovanými metodami multidimenzionálního škálování98) diferencovaně strukturovány, event. zredukovány apod.
  4. Event. vlastního „experimentování“ s provedením nejméně dvou zaměřených interviewů, lišících se jak dobou sejmutí, tak i způsobem provedení. Celý postup by měl vyústit v analýzu a komparaci získaných dat, orientovaných na inkriminovanou událost. Oba interviewy jsou odděleny časovou prodlevou; tu je možno vyplnit například vyšetřením probanda speciálními psychologickými metodami, třeba z oblasti projektivních technik, jež mohou být též orientovány na inkriminovanou problematiku. Pokud musíme provést oba interviewy v rámci jedné explorace, situujeme první z interviewů do počátečních partií explorace, kdežto druhý zaměřený rozhovor do jejího závěru. V prvním interviewu ponecháme probandovi zcela volné líčení inkriminované události; odlišná je situace při druhém, řízeném rozhovoru. Zde expert aktivně poukazuje na event. nepřesnosti a nesrovnalosti s výslechovými daty, event. s předchozím jeho volným líčením apod. Jde tedy o získání srovnatelných dat, ale i o pozorování chování probanda při obou rozhovorech. Řízený interview může nabýt až kvasistresový charakter a k tomu by měl expert přihlédnout podle věkových, osobnostních a situačních parametrů a rozhodnout o aplikaci tohoto přístupu, či o jeho vypuštění. Jde vždy o závažné rozhodnutí znalce v závažné záležitosti, kde je ve hře čest, majetek a v řadě států i život souzeného jedince. Z etického hlediska musí však znalec i u „sympatického“ probanda vycházet z modifikované antické maximy: „proband amicus, amica maior veritas“!

Neumann, J.
K problematice speciální věrohodnosti výpovědi
SOUHRN

Přístup autora k řešení mnohovrstevné problematiky speciální věrohodnosti vykrystalizoval do řady postulátů orientovaných především na:

Neumann, J.
On the subject of special credibility of a testimony
SUMMARY

The author's approach to resolving the complex issue of special credibility has resulted in a number of postulates, which focus mainly on the following:

Neumann, J.
Zur Problematik der speziellen Aussageglaubwürdigkeit
ZUSAMMENFASSUNG

Das Herantreten des Autors zur Lösung der vielgeschichteten Problematik der speziellen Glaubwürdigkeit kristalisierte in eine Reihe der Postulate aus, die orientiert sind vor allem auf:


40) Munstenberg, H.: On the witness stand. New York, Clark, Boardman, 1923.

41) Burtt, M. E.: Legal psychology. Englewood Cliffs, N. J. Prentice Hall, 1931.

42) Rouke, F. L.: Psychological research on problems of testimony. J. Soc. Issues, 1957, 13, s. 50 - 59.

43) Toch, H. (vyd.): Legal and criminal psychology. New York, Holt, Rinehart and Winston, 1961.

44) Weiner, I. B. - Hess, A. K. (vyd.): Handbook of forensic psychology. New York, J. Wiley and Sons, 1987.

45) Ceci, S. J. - Toglia, M. P. - Ross, D. F. (vyd.): Children´s eyewitness memory. New York, Springer - Verlag, 1987.

46) Hartl, P. - Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha, Portál, 2000, s. 663.

47) Ceci, S. J. - Toglia, M. P. - Ross, D. F., cit. práce, s. 6.

48) Hartl, P. - Hartlová, H., cit. práce, s. 317.

49) Cohen, R. L. - Harnick, M. A.: The susceptibility of child witnesses to suggestion. Law and Human Behavior, 1980, 4, s. 201 - 210.

50) Goodman, G. S. - Aman, Ch. - Hirschman, J.: Child sexual and physical abuse: Children testimony. In: Cecy, S. J. - Toglia, M. P. - Ross, D. F., cit. práce, s. 1 - 23.

51) Brown, R. - Kulik, J.: Flashbulb memories, Cognition of child. Journ. of the American Academy of Child Psychiatry, 1985, 24, s. 545 - 553.

52) Wallerstein, J. S.: Children of Divorce: Preliminary report of a ten-year follow - up of older children and adolescents. Journ. of the American Academy of Child Psychiatry, 1985, 24, s. 545 - 553.

53) Istomina, Z. M.: The development of voluntary memory in children of preschool age. Soviet Psychology, 1975, 13, s. 5 - 64.

54) Terr, L.: Children of Chowchilla: A study of psychic trauma. The psychoanalytic study of the child, 1979, 34, s. 547 - 623.

55) Easterbrooks, V. H.: Experimental studies in suggestion. Journ. of Genetic Psychology, 1929, 36, s. 120 - 139.

56) Peters, D. P.: The impact of naturally occuring stress on children´s memory. In: Ceci, S. J. - Toglia, M. P. - Ross, D. F., cit. práce, s. 123 - 141.

57) Deffenbacher, K.: The influence of arousal on reliability of testimony. In: Clifford, B. R. - Lloyd-Bostork, S. (vyd.): Evaluating witness evidence. England, Chichester, Wiley, 1983.

58) Brigham, J. C.: The accuracy of eyewitness evidence. How do attorneys see it? Florida Bar Journal, 1981, 55, s. 714 - 721.

59) Hastie, R.: From eyewitness testimony to beyond reasonable doubt. Unpubl. manuscript Howard Univ., Washington, D. C., cit. dle Ceci, S. J. - Taglia, M. P. - Ross, D. F., cit. práce, s. 140.

60) Deffenbacher, K. - Loftus, E.: Do jurors share common understanding concerning eyewitness behavior? Law and Human Behavior, 1982, 6, s. 15 - 30.

61) Woocher, F. D.: Did your eyes deceive you? Expert psychological testimony on the unreliability of eyewitness testimony. Stanford Law Review, 1977, 29, s. 969 - 1030; cit. dle Ceci, S. J. - Taglia, M. P. - Ross, D. F., cit práce, s. 191.

62) Loftus, E. F.: Eyewitness testimony. Cambridge, M. A., Harvard University Press, 1979.

63) Pynoos, R. - Eth, R.: The child as witness to homicide. Journ. of Social Issues, 1984, 40 (2) s. 87 - 108.

64) Marquis, K. H. - Marshall, J. - Oskamp, S.: Testimony validity as a function of question form, atmosphere and item difficulty. Journ. of Applied Social Psychology, 1972, 2, s. 167 - 186.

65) Turtle, J. W. - Wells, G. L.: Setting the stage for psychological research on the child eyewitness. In: Ceci, S. J. a spol., cit. práce, s. 230 - 248.

66) Zaragoza, M. S.: Memory suggestion and eyewitness. Memory in children and adults. In: Ceci, S. J. a spol. cit. práce, s. 53 - 78.

67) Leippe, M. R. - Romanczyk, A.: Children on the witness stand: A communication/persuasion, analysis of juror´s reactions to child witnesses. In: Ceci, S. J. a spol., s. 155 - 177.

68) Ross, D. F. - Miller, B. - Moran, P.: The child in the eyes of the jury: Assessing mock jurors´ perceptions of the child witness. In: Ceci, S. J. a spol., s. 142 - 154.

69) Saywitz, K. J.: Children´s Testimony: Age - related patterns of memory errors. In: Ceci, S. J. a spol., s. 36 - 52.

70) Ceci, S. J. a spol.: Age difference in sugestibility: narrowing the uncertaintes. In: Ceci, S. J. a spol., cit. práce, s. 89.

71) Ceci, S. J. - Bronfenbrenner, U.: Don´t forget to take the cupcakes out of the oven. Memory, strategic time - monitoring and context. Child Development, 1985, 56, s. 152 - 164.

72) Lindsay, D. S. - Johnson, M. K.: Reality monitoring and suggestibility: Children´s ability to discriminate among memories from different sources. In: Ceci, S. J., cit. práce, s. 92 - 121.

73) Piaget, J. - Inhelder, B.: Memory and intelligence. London, Routledga and Kegan Paul, 1973.

74) King, M. A. - Yulle, J. C.: Suggestibility and the child witness. In: Ceci, S. J. a spol., cit. práce, s. 24 - 35.

75) Hartl, P. - Hartlová, H., cit. práce, s. 678.

76) Tulving, E.: Elements of episodic memory. New York, Oxford Univ. Press, 1983.

77) Nelson, K. - Gruendel, J.: Generalized event representations: Basic building blocks of cognitive development. In: Brown, A. - Lamb, M. (vyd.): Advances in Developmental Psychology, vol. I. Hillsdale, NJ, Erlbaum, 1981, s. 131 - 158.

78) Fröhlich, W. D.: Wörterbuch zur Psychologie. München, Deutscher Taschenbuch Verlag GmbH & Co., s. 312 (19. vyd.).

79) Nakonečný, M.: Základy psychologie. Praha, Academia, 1998, s. 320.

80) King, M. A. - Yulle, J. C. In: Ceci, S. J. a spol., cit. práce, s. 32.

81) Goodman, G. S. - Aman, Ch. - Hirschman, J.: Child sexual and physical abuse: Child´s testimony. In: Ceci, S. J. a spol., cit. práce, s. 1 - 23.

82) Saywitz, K. J.: Children´s testimony: Age-related pattern of memory errors. In: Ceci, S. J. a spol., cit. práce, s. 36 a násl.

83) Saywitz, K. J., in: Ceci, S. J. a spol., cit. práce, s. 36.

84) Hort, V. a kol.: Dětská adolescentní psychiatrie. Praha, Portál, 2000, s. 417 - 418.

85) Plotnikoff, J. - Woolfson, R.: The child witness pack - An evaluation. London, Home Office, Research Findings, 1995, 29.

86) Sovák, Z. - Vitoušová, P.: Svědek u soudu. Praha, Bílý kruh bezpečí, 1997.

87) Plotnikoff, J. - Woolfson, R.: Witness care in magistrates courts and the youth court. London, Home Office, Research Findings 1998, 68.

88) Sanders, A. a spol.: Witnesses with learning disabilities. London, Home Office, Research Findings, 1996, 44.

89) Maynard, W.: Witness intimidation strategies for prevention. London, Home Office, Police Research Group, 1994.

90) Libel, H. - Uslar, W.: Forensische Psychologie. Stuttgart, Kohlhammer, 1975, s. 69 a násl.

91) Remplein, H.: Die seelische Entwicklung in der Kindheit und Reifezeit. München, Reinhardt, 1966, s. 391.

92) Undeutsch, U.: Aussage Psychologie. In: Ponsold, A. (vyd.): Lehrbuch der gerichtlichen Medizin. Stuttgart, Thieme, 1957 (2. vydání), s. 191 - 219. Forensische Psychologie. In: Sieverts, R. (vyd.): Handwoerterbuch der Kriminologie. Berlin, de Gruyter, 1966, s. 205 - 231. Handbuch der Psychologie, sv. 11, Forensische Psychologie. Goettingen, Hogrefe, 1967.

93) Arnzten, H.: Psychologie der Zeugenaussage. Goettingen, Hogrefe, 1970.

94) Witter, H.: Grundriss der gerichtlichen Psychologie und Psychiatrie. Heidelberg, Springer, 1970.

95) Sporer, S.: Forensisch - psychologische Begutachtung. In: Seitz, W.: Kriminal - und Rechtspsychologie (Ein Handbuch in Schlüssel begriffen). Wien, Urban und Schwarzenberg, 1983, s. 56 a násl.

96) Fröhlich, H. H.: Psychologische Merkmale zur Prüfung des Warheitsgehalts von Aussagen. Neue Justiz, 1974, 1, s. 6 - 10.

97) Mleziva, E.: Encyklopedie lži, podvádění a klamání s příklady a ochrana proti nim. Praha, Vyšehrad, 2000, s. 112 - 114.

98) Ferjenčík, J.: Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha, Portál, 2000.

OBSAH / CONTENTS / INHALT
Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |