Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXIV 1/2001 |
Těm policejním pracovištím, která se v České republice zabývají výzkumem policejní organizace a její činnosti, doporučuji, aby nepřehlédla obsáhlý a podnětný příspěvek maďarských autorů. Domnívám se totiž, že pro nás je na jejich příspěvku cenné to, že analyzují problematiku evropské policejní kultury z pohledu posttotalitního státu. Jejich příspěvek je reakcí na sérii článků H. - J. Schneidera v německém časopisu Kriminalistik. Vzhledem k tomu, že rozsah příspěvku je značný, omezuji se na jeho stručnou anotaci a jen místy uvádím podrobněji stanoviska autorů.
V první části, nazvané Názory na charakter policie, hledají autoři odpověď na otázky, jak má být definována sociální úloha policejní organizace v demokratickém právním státě, jaké funkce má mít policie a jakými právními předpisy má být policejní práce regulována. Zde věnují pozornost použití legálního tělesného násilí policií z hlediska různých teoretických koncepcí. Uvádějí vývoj evropské policejní teorie od 60. let 20. století (akcent na sociologický aspekt v policejní teorii), novou interpretaci lidských práv, sílící kritiku policejní práce. Charakterizují změny, které přinesla 80. léta na evropském kontinentu, zejména zkoumání policejní činnosti nejen z aspektů právních, nýbrž i sociologických a politických, přibližování kontinentální policejní vědy anglosaské koncepci, prohlubování profesionalizace policie a současně její „zespolečenšťování“, podřazení utajovaných policejních metod kontrole nezávislým soudem a demokratickou transformaci policie v posttotalitních zemích.
V druhé části, nazvané Měnící se výklad lidských práv, uvádějí autoři důsledky pádu diktatur a autoritativních systémů v Evropě: nárůst kriminality, nespokojenost občanů s úrovní bezpečnosti, s výkladem lidských práv apod.
V třetí části, nadepsané Profesionální přístup k policejní činnosti, se zabývají autoři mj. složitostí vypracování ústavněprávních záruk pro využití utajovaných (operativních) policejních metod a zmiňují jejich využitelnost při odhalování a překažení páchané trestné činnosti, nikoliv však trestné činnosti již spáchané. Uvádějí, proč policisté nejsou spokojeni s policejní sociologií (zabývá se jen policejními deviacemi), s výkladem lidských práv (akcentována jsou jen práva obviněných) apod. a jaká vidí východiska včetně jejich důsledků. Domnívají se, že tyto problémy lze řešit policejním výzkumem, v němž budou využity poznatky právních věd, sociologie a přírodních věd.
Tato profesionální analýza má splňovat následující předpoklady:
Tato analýza použití násilí umožňuje stanovení hledisek, za nichž je násilí legitimní. Legitimita použití násilí se definuje pomocí těchto právních technik:
V této souvislosti autoři zmiňují, proč policie využívá násilí při zákrocích tím snadněji, čím je protiprávní jednání nebezpečnější, a jak musí policie umět tělesné násilí minimalizovat či přerušit (upustit od něj), pomine-li protiprávní stav, např. jsou-li pachatelé zadrženi apod. V těchto chvílích se policisté dopouštějí nejčastěji excesů, neboť se zpravidla neumějí rychle přizpůsobit změněné situaci, která již nevyžaduje uplatnění násilí, nýbrž dokazování spáchaného protiprávního jednání.
Autoři zde výstižně porovnávají použití legitimního násilí a dokazování.
Použití legitimního násilí policií charakterizují tato:
Naproti tomu dokazování charakterizují takto:
Ve čtvrté části, která je nazvána Policie jako výkon služby, považuji za významné nastíněné předpoklady pro efektivní práci policie v právním demokratickém státě:
Ke ztrátě rovnováhy mezi společností a policií došlo v důsledku poznání, že ani odbourání právních zábran, ani zvýšení finančních dotací ze státního rozpočtu, ani zvýšení počtu policistů nevedlo k žádoucí bezpečnosti a že stále častěji se stávali obětí policejní zvůle nevinní a že široký rámec svobody policie jednat již ohrožuje základní hodnoty demokracie.
S ohledem na tento vývoj se nemohly další snahy ubírat již směrem k rozšiřování mocenského monopolu a k navyšování finančních nákladů i personálních stavů. Skutečné řešení problémů se nabízelo jen v rozsáhlé reformě policie.
Bylo zřejmé, že úspěchu policejních reforem lze dosáhnout za těchto předpokladů:
Autoři se zmiňují o technikách měření dosaženého stavu veřejné bezpečnosti a návratnosti vložených investic. Uvádějí, že ani kriminální statistika, ani výzkum latence kriminality nejsou dostatečnými prostředky k tomuto měření. Stále větší význam mají v tomto směru pocity, poznatky a postoje občanů. Musí se však brát v úvahu, že mínění jednotlivých lidí neodráží skutečný stav bezpečnosti, nýbrž její obraz zprostředkovaný médii.
Předmětem tradičních policejních strategií je protiprávní chování. Středem pozornosti community policing (společenské policejní činnosti) jsou naopak následky způsobené trestnými činy, škody a možná nebezpečí.
Cílem tradičních policejních strategií je potrestání pachatele, kdežto cílem community policing je ochrana oběti. Tradičním policejním prostředkem bylo použití legitimního tělesného násilí, v community policing je to naopak viditelnost policie na veřejnosti a podpora policie občany.
Metodou tradiční policejní práce bylo profesionální nasazení násilí, kdežto community policing praktikuje partnerskou spolupráci policie a občanů.
Změnilo se i pojetí účinnosti policejní práce. Dříve spočíval úspěch v potrestání osob, pro společenskou policejní práci je úspěchem růst pocitu bezpečí občanů.
Změnilo se i měření účinnosti policejní práce: místo statistických dat je to stav sociální akceptace.
Změnila se i kontrola policejní činnosti: historicky vybudované interní metody hledání chyb a hrozby trestem byly vystřídány profesní kontrolou, která se nabízí jako partner a podpora.
Změnila se také organizace. Místo přísné hierarchické struktury existuje v community policing decentralizace organizací, úkolů, oprávnění a odpovědností.
Tento nový svět idejí dokázal změnit charakter policejního povolání. Američtí policejní sociologové 60. let ještě líčili policejní subkulturu jako něco, co je stmeleno nebezpečím, utajeností, netransparentností a solidaritou útvaru. Povolání společenského policisty bylo však postaveno na úroveň učitele, lékaře nebo kněze.
Reformátoři museli však brát v úvahu, že společenská policie není vhodná pro všechny úseky policejní činnosti, např. pro efektivní potírání nejnebezpečnějších druhů kriminality (organizovaný zločin apod.), kde je nezbytný profesionalismus a integrace.
K dalšímu pozvednutí policejního povolání se nabízejí tyto prostředky:
Z propojení „zespolečenštění“ a profesionalizace policie vzešel nový model policie v 90. letech, a sice idea policie, která je orientována na problémy, svou strukturou a pracovní strategií je způsobilá vyhlásit dokonce válku nejnebezpečnějším formám kriminality, současně však činit zadost všem požadavkům ústavní demokracie na úseku ochrany lidských a občanských práv a kromě toho ještě spolupracovat se společností.
V závěru ukazují autoři perspektivy vývoje policie v posttotalitních zemích v moderní policejní organizace.
Kromě jiného se domnívám, že managementy policejních sborů v demokratických zemích by měly věnovat zvýšenou pozornost výzkumu příčin excesů policistů, kteří jsou hromadně nasazeni k udržení a obnově veřejného pořádku ohrožovaného protiprávním jednáním. Mám na mysli zejména použití tělesného násilí i poté, kdy již pominul protiprávní stav, a tedy nejsou již zákonné důvody k použití legitimního násilí policií.
Zkušenosti z jiných demokratických zemí ukazují, že chvíle po pominutí protiprávního stavu jsou kritickou dobou, kdy nejčastěji dochází k excesům z mezí legitimního použití násilí policií. Důvody mohou být různé:
- odplata za újmu způsobenou pachateli policistům
- neinformovanost policistů o tom, že protiprávní stav pominul a končí použití násilí ze strany policie (např. rozptýlení zásahové jednotky, přerušení spojení apod.)
- nedostatečná předchozí instruktáž nasazených policistů (otázky právní, taktické, organizační, psychologické apod.)
- psychické nezvládnutí nebezpečné, konfliktní, stresové situace aj.
Do výzkumu je třeba zapojit především policejní odborníky (psychology, velitele zásahových jednotek a další), analyzovat dosavadní praktické zkušenosti, získat zkušenosti z jiných demokratických zemí, provést empirická šetření mezi policisty zásahových jednotek apod. Výsledek výzkumu by měl přispět k přijetí řady organizačních, vzdělávacích, výchovných, výcvikových a jiných opatření. Mimořádná pozornost musí být věnována aspektům psychologické přípravy policistů k plnění zmíněných úkolů a nemělo by se zapomínat ani na překonávání posttraumatických stresových poruch, k nimž u některých policistů zákonitě dochází.
Anotovaný článek maďarských autorů dává pochopitelně managementu Policie ČR i další podněty.