Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXIV 3/2001 |
K průvodním jevům současného života patří větší pravděpodobnost extrémních situací, které mohou náhle a svévolně narušit obvyklý každodenní koloběh. Takové situace jsou obecně označovány jako krize. Průmyslové havárie s následným únikem nebezpečných látek do ovzduší, řetězové dopravní nehody, letecká či lodní neštěstí, teroristické atentáty a kriminální útoky jako např. loupežné přepadení představují typické příklady traumatizujících krizových situací. Psychologický výzkum zvládání těchto událostí přinesl mimo jiné zajímavý poznatek: nebezpečné situace přesahující rámec běžné a subjektivně pochopitelné zkušenosti mohou silně traumatizovat všechny osoby v ohnisku děje. I u členů profesionálních týmů se mohou objevit následné tělesné či psychické potíže. Ačkoli jsou na tyto situace odborně i mentálně připravováni, může se u nich rozvinout specifický syndrom označovaný jako posttraumatická stresová porucha. Tímto objevem byla odstartována diskuse o prevenci posttraumatických potíží u zvláště ohrožených profesí. K nim patří i policie. Od poloviny osmdesátých let se v rámci policejních organizací rodí různé projekty, kterými by měla být zajištěna jednak prevence, ale i péče o týmy nebo jednotlivce vystavené extrémním krizovým dějům.
Pojem posttraumatická stresová porucha (dále jen PTSP) se v roce 1979 stává oficiální diagnostickou kategorií. Za nejdůležitější příznaky této poruchy jsou považovány následující projevy a potíže:
U policistů se PTSP může projevovat pozorovatelnými změnami chování, které vnímá okolí anebo dotyčný sám zhruba v následujících modalitách:
Na PTSP se momentálně nahlíží jako na celkem normální reakci duševně zdravého člověka na silně ohrožující a zcela mimořádnou situaci, ve které je konfrontován s děsivými fakty vyvolávajícími silné emoce. Ke vzniku PTSP je však třeba doplnit dvě podstatná fakta.
Ačkoliv by se podle těchto propočtů mohlo zdát, že PTSP představuje spíše okrajovou hrozbu, je jí věnována značná pozornost. To platí především pro okruh profesí, které jsou označovány jako zvláště rizikové z hlediska pravděpodobnosti doteku pracovníků na traumatizující krizové okolnosti. Předpokládá se totiž, že opakovaný kontakt se situacemi překračujícími běžnou lidskou představivost zvyšuje rapidně pravděpodobnost vzniku PTSP. Lapidárně řečeno mohou být rizika destabilizace psychiky vyšší právě u profesionálů (policistů, hasičů, záchranářů), kteří při výkonu své práce opakovaně přicházejí do kontaktu s evidentně otřesnými incidenty.
To je hlavní důvod a srozumitelné vysvětlení, proč se právě v policejních sborech diskutují koncepční otázky spojené s péčí o policisty. Do personálních systémů jsou včleňovány prvky organizované psychologicky komponované péče o exponované pracovníky (Buchmann 1999). Jsou vnímány jako preventivní opatření, která by měla chránit potenciálně ohrožené pracovníky před rozvinutím či chronifikací potíží odpovídajících obrazu PTSP. Dnes se rozlišují tři základní typy pokrizové pomoci:
Defusing je chápán jako spontánní, volné "popovídání si" o kritickém incidentu s kolegy, přáteli či eventuálně rodinnými příslušníky. Jde tedy o soukromý, neformální a ničím nesvázaný rozhovor o tom, co se dělo. Defusing (v českém překladu bychom nejspíše mohli hovořit o uvolňovacím rozhovoru) směřuje k odstranění "explozivních" emocí, které doprovází určitý zážitek. Anglický výraz defuse je v synonymickém slovníku opisován jako učinit něco méně nebezpečným, méně stresujícím a méně nepřátelským. Defusing je považován za běžný, probíhá ovšem mimo oficiální pozornost pracovní organizace, není institucionálně regulován.
Výhodou peer-supportu je především fakt, že eliminuje rizika zbytečné psychologizace či psychiatrizace u jinak zdravých osobností. Účastníci debriefingu vnímají celou proceduru jako přirozenou součást vyhodnocení a zpracování akce, nejsou svázáni obavami, že jsou jejich pocity a reakce kriticky přezkoumávány psychology, kteří by v nich mohli hledat duševní patologii. Další přednost systému kolegiálních poradců spočívá v tom, že brání zbytečné inflaci odborné psychologické (terapeutické) péče.
Psychologové tak nejsou instalováni do systému personálních opatření na místech, kde nejsou se svou odborností nezbytně zapotřebí. Na expertní, odbornou psychologickou péči (opakované poradenské sezení, krátkodobá terapie atd.) dochází až v odůvodněných případech, například jestliže taková potřeba vyplyne u konkrétního jedince z průběhu debriefingu či o to projeví daná osoba sama zájem.
Při hledání institucionalizovaného systému protistresových opatření vhodných pro policisty v domácích podmínkách se zatím hovoří obecně o zajištění krizové intervence. V následující části seznamujeme s otázkami, které jsou momentálně předmětem odborných diskusí.
Krizová intervence v podmínkách policie musí akceptovat výše uvedené rámcové zásady. Téměř bez jakýchkoli korekcí je lze využít pro tvorbu koncepce zamýšlené "pokrizové" či "postresové" péče o policisty. S jejich pomocí však nelze odpovědět na důležité problémy spojené s nutností integrovat služby krizové intervence do pracovní organizace typu policie. Hledá se totiž specifický systém krizové intervence pro poměrně přesně ohraničenou skupinku uživatelů (tj. policistů) a navíc střižený na míru pro poměrně úzce vymezený okruh pracovních stresových situací.
V každém případě jde z psychologického pohledu o průlomovou záležitost. Krizová intervence zatím fungovala (a prosperovala) jako místo dostupné privátním, soukromým způsobem. Nyní jde o zavedení krizové intervence přímo do pracovního prostředí. Policie se tímto záměrem stává zaměstnaneckou organizací, která vpouští prvky krizové intervence do regulérních personálních aktivit. Na tuto specifickou okolnost reagují právě zahraniční projekty založené na myšlence "peer-support". Dále se uvažuje o situacích, kdy míra psychického zatížení jedince je taková, že na zaměstnavatele přechází povinnost poskytnout svému zaměstnanci podporu zejména v podobě pomocné ruky při rychlé obnově jeho psychické stability.
Seznam či inventář takových situací je momentálně otevřenou záležitostí. Zatím se vychází z policejní empirie a uplatňují se zkušenosti získané v průběhu posledních 25 let. Poprvé zazněla myšlenka o zavedení psychologické péče "on the job" výraznějším způsobem v roce 1984 po běsnění amokového střelce v restauraci McDonald v USA ve státě Nové Mexiko (Čírtková 1996). Akt nesmyslného vraždění a pohled na zmasakrované nevinné návštěvníky restaurace vyvolal u většiny tehdy zasahujících policistů následné potíže typické pro posttraumatickou stresovou poruchu. Tím bylo oficiálně potvrzeno, že ani policejní profesionálové, procházející jak psychologickým sítem při nástupu, tak psychologickou přípravou během své služby, nemusí být uchráněni před psychickou traumatizací.
Od té doby se s výzkumy pídícími se po dalších traumatizujících situacích v policejní práci přímo roztrhl pytel (Paton - Violanti 1996, Chandler 1990, Čech 1998). Po čtvrtstoletí bádání je k dispozici řada zajímavých poznatků. Dominuje problém použití střelné zbraně proti člověku. Všeobecně se předpokládá, že zastřelit člověka v dobách hlubokého míru, takříkajíc z pracovních důvodů, není pro většinu policejních specializací normální událostí, a může proto způsobit specifický soubor následných potíží označovaný jako tzv. postshooting trauma.
Mnoho pozornosti bylo věnováno specifické náročnosti vyšetřování trestných činů. Slovenský autor J. Čech poznamenává, že právě vyšetřování kriminálních případů je pro zodpovědného jednotlivce spojeno s frustrujícími i stresovými situacemi a navrhuje v podmínkách policie "uvažovat o psychoterapeutickém zásahu ve smyslu systematické desenzitizace, respektive cíleného programu poradenského psychologa" (Čech 1998, s. 133).
Detailní empirické poznatky o tom, jak působí určité pracovní situace na policisty, jsou pro tvorbu koncepce určité krizové intervence klíčové. Před zavedením služeb krizové intervence, které bude organizovat a také regulovat sama policie jakožto pracovní organizace, je pravděpodobně velmi důležité se rozhodnout, kdy budou tyto služby doporučovány jednotlivým pracovníkům.
O shrnutí různých typů zkoumaných stresových situací z pohledu možné krizové intervence se pokoušíme v následujícím přehledu. Hlavní kritérium klasifikace stresových situací představuje pravděpodobnost, že daná situace může vést ke vzniku posttraumatické stresové poruchy. Podle tohoto hlediska lze známé policejní stresory rozdělit do tří skupin.
Základní typy policejních stresů | Konkrétní ilustrace |
extrémní situace s velkým rizikem PTSP (téměř každá osoba má problémy své zážitky z místa akce mentálně zpracovat) |
zákroky na místě masakrů a katastrof (v terminologii krizového managementu se v této souvislosti používá anglický pojem "disaster") |
exponované (nenormální) situace riziko PTSP je nižší (při jejich mentálním zpracování se více prosazují i individuální, subjektivní hlediska) |
použití střelné zbraně smrt kolegy ve službě extrémní mrtvoly vyšetřování smrti dítěte mimořádné tragické nehody |
náročné (zátěžové) situace riziko PTSP je minimální,(při mentálním zpracování těchto okolností dominují individuální, subjektivní momenty) |
individuálně různé situace, které utkví v mysli jako tzv. "osobní pomníčky" (např. náročný zákrok vůči dětskému pachateli, pronásledování ujíždějícího auta pod majákem...) |
Podle použitého klíče by měl připravovaný projekt služeb krizové intervence pro policisty postihnout situace charakterizované jako extrémní a také okolnosti označené jako exponované. (Konkrétní příklady jsou uvedeny v tabulce.) V praxi by to znamenalo, že pracovník, který se ocitne v takto vymezených podmínkách, má nárok čerpat od svého zaměstnavatele bezplatně a rychle kvalifikovanou a diskrétní pomoc. Výraz diskrétní v tomto případě znamená, že využití služeb krizové intervence musí být pro pracovníka v pracovní organizaci bezpečné, tj. nemělo by ovlivnit jeho pracovní hodnocení. Hlavním smyslem intervence je pokud možno předejít potížím, které skládají obraz přetrvávajících následků psychické traumatizace.
V řadě zemí (např. USA, SRN, Nizozemsko) již fungují různé modely pokrizové péče o policisty. Zatím chybí výzkumy zaměřené na spokojenost policistů s těmito podpůrnými službami. Současně je zřejmé, že různé typy stresujících i traumatizujících situací patří neoddělitelně k výkonu policejních povolání. To ovšem znamená, že se s nimi policisté setkávali a setkávají i tam, kde odborná pomoc dosud neexistuje. Z toho plyne, že nutně musí jednotlivci po akci používat své osobní "protistresové techniky". Potvrzuje je mimo jiné poslední výzkum zvládání psychických traumat u německé policie (Gasch 1998). I u nás bude projekt krizové intervence pro policisty vstupovat do živého terénu s více či méně "zajetými" osobními protistresovými technikami.
Navíc v policii jako v každé jiné velké instituci existují tradiční vnitřní firemní mýty a stereotypy. Chandler (1990) hovoří v této souvislosti o "policejních manýrách", Paton a Violanti (1996) vypočítávají typické znaky firemní kultury, které zrovna nenahrávají myšlenkám krizové intervence. Poměrně silný je například předsudek, že správný policista nesmí projevit slabost a pohnutí ani v situacích, které jinak každým otřesou. Lze proto počítat, že nový "oficiální styl" se může střetnout se starými, zakořeněnými předsudky. Tyto psychologické úvahy podnítily záměr realizovat výzkumné šetření zaměřené na prožívání a zvládání pracovních stresů policisty v našich domácích podmínkách. Zastáváme názor, že znát názorové pole, do kterého hodlají psychologové v dobré víře vstoupit svou nabídkou určité podoby krizové intervence, je z mnoha důvodů velmi důležité.
Předpokladem vytvoření fungujícího systému psychologické podpory policistů, kteří zažili traumatizující situaci (tj. situaci, většinou neočekávanou, vyvolávající extrémní psychické zatížení), je analýza současného stavu, tzn. zmapování názorů a postojů, jaké k tomuto problému policisté z praktického výkonu služby zaujímají. K získání přehledu o postojích a názorech policistů na psychologickou podporu (současnou, uvažovanou) směřoval výzkum (anketní šetření) realizovaný katedrou společenských věd Policejní akademie ČR v únoru - dubnu 2000.
Postoj, jaký policista zaujme k vytvářenému systému psychologické podpory, je formován řadou činitelů, především však zkušenostmi, jaké policista při vyrovnávání se s psychicky náročnými situacemi doposud získal. Vycházíme z premisy, že zkušenost, kterou má policista s traumatizující události, tzn. s jakým typem se setkal, kolikrát, jak, a do kdy se s ní vyrovnal a jak vnímá (reálně má) možnost psychologické podpory v současnosti, se odrazí v jeho postojích a názorech na to:
Kromě postižení obecných tendencí v postojích u celého zkoumaného souboru (220 respondentů) jsme zjišťovali eventuální odlišnosti v názorech respondentů podle jejich profesního začlenění a podle délky praxe u Policie ČR. Jak vyplývá již z formulace základního problému, cílem našeho šetření bylo provést klasifikační a vztahovou analýzu názorů a postojů policistů (bez ambicí objasnit kauzální souvislosti) k uvažovanému systému postkrizové intervenční péče. Závěry získané šetřením předpokládáme využít při vytváření systému postkrizové intervenční péče policistům.
Ke sběru potřebných údajů jsme vytvořili dotazník vlastní konstrukce, obsahující 8 otázek - z toho 4 otázky k získání přehledu o zkušenostech policistů s traumatizujícími situacemi, 3 otázky ke zjištění jejich postojů a názorů na možnosti psychologické podpory, 1 (poslední) otázka byla anamnestická. V dotazníku byly využity otázky otevřené, polouzavřené s kvalitativními variantami i uzavřené (kvantitativní, dichotomické). Při koncipování dotazníku (především položek traumatizujících událostí) jsme vycházeli z vlastních výzkumných šetření a zdrojů (bakalářské a seminární práce studentů PA ČR) a zahraničních zkušeností, zejména ze systému psychologické podpory u saské policie.
Mezi "klasické", traumatizující situace vyskytující se v policejní praxi patří: použití střelné zbraně se smrtelnými následky, použití střelné zbraně vůbec, braní rukojmích a akce na jejich záchranu, pronásledování nebezpečného pachatele, zákroky proti agresivním skupinkám, pohled na těžká zranění, vážné dopravní nehody se smrtelnými následky či těžkým zraněním, sdělování tragické události rodině, výslech oběti násilí (příp. pozůstalých), konflikty a vnitřní vztahy na pracovišti aj.
"Nabídka" uvedených situací tvořila náplň prvních dvou otázek, u nichž měli respondenti posoudit (na škále), za jak traumatizující určitý typ události považují (otázka 1) a kolikrát se s kterou z nich ve své dosavadní praxi setkali (otázka 2).
Při posuzování způsobu, jak se s traumatizující událostí policista vyrovnal (otázka 4), respondenti volili z následujících možností: vyrovnal se s tím sám, svěřil se někomu blízkému (kolegovi, partnerovi, rodičům, dobrému příteli, nadřízenému, jiné osobě) nebo vyhledal odbornou pomoc (lékaře, psychologa, psychiatra).
K získání přehledu o zkušenostech a současném stavu psychologické podpory směřovaly otázky "dokdy zážitek z traumatizující události odezněl" (otázka 5), a zdali má respondent v případě potřeby možnost využít psychologickou podporu (otázka 7).
Své názory na to, které události považují za natolik traumatizující, že psychologická podpora u nich by měla být automatická (otázka 3), a dokdy by měla být psychologická podpora poskytnuta, aby byla účinná (otázka 6), vyjadřovali respondenti formou volných odpovědí.
Výzkumný soubor tvořilo 220 studentů (policistů z praxe) Policejní akademie ČR z celé republiky, v poměru 64 % mužů, 36 % žen. Složení (dle druhů služeb) bylo následující: pracovníci Služby kriminální policie (16 %), policisté z pořádkové a dopravní služby (35 %), policejní vyšetřovatelé (24 %), ostatní (vězeňská služba, pohraniční policie - 25 %).
Podle délky praxe u policie bylo rozložení následující: do 5 let praxe 27 %, 6 - 10 let praxe 44 %, více než 10 let praxe - 21 %. Věkové rozpětí respondentů bylo od 20 do 47 let (20 - 27 let - 36 %, 28 - 33 let - 32 %, 34 - 47 let - 32 %).
Šetření ukázalo, že největší praktické zkušenosti mají respondenti s následujícími traumatizujícími situacemi a událostmi: konflikty a vnitřní vztahy na pracovišti (kdy 75 % respondentů uvedlo, že se v těchto situacích ocitlo více než dvakrát), pohled na těžká zranění (69 % se setkalo více než dvakrát) a vážné dopravní nehody se smrtelnými následky (53 % více než dvakrát, 24 % jedenkrát). Naopak minimální praktické zkušenosti (co do četnosti výskytu) mají policisté se situacemi, kdy došlo k použití střelné zbraně se smrtelnými následky (5 % více než dvakrát, 11 % jedenkrát) a braní rukojmích a akce na jejich záchranu (dvakrát - 3 %, jedenkrát - 6 %).
Co do způsobu vyrovnání se s traumatizujícím zážitkem 38 % respondentů uvedlo, že se s ním vyrovnali sami, 60 % respondentů se svěřilo někomu blízkému (21 % partnerovi, 19 % kolegovi, 13 % dobrému příteli) pouze 2 % respondentů vyhledalo odbornou pomoc. Otázkou (neřešenou výzkumem) zůstává kvalita vyrovnání se s traumatizující událostí. Signifikantně významné rozdíly mezi řešením (způsobem vyrovnávání se s traumatizujícím zážitkem) méně zkušených a zkušenějších policistů ani mezi jednotlivými druhy služeb nebyly zjištěny.
36 % respondentů uvedlo, že u nich zážitek traumatizující události odezněl do 48 hod, u dalších 41 % do jednoho týdne. Do měsíce se s traumatizující událostí vyrovnalo 14 % policistů, do 3 měsíců 4 % a 5 % policistů ze zkoumaného vzorku se s traumatizujícím zážitkem nevyrovnalo dosud. Poněkud zneklidňující a hlubší zkoumání vyžadující je údaj, že 45 % policistů nemá dle jejich vyjádření možnost v případě potřeby využít psychologickou podporu!
Použití zbraně se smrtelnými následky považuje 71 % respondentů za velmi silně traumatizující, 21 % za značně traumatizující. Následují situace braní rukojmích a akce na jejich záchranu, sdělování tragické události rodině, použití střelné zbraně vůbec, pronásledování nebezpečného pachatele, vážné dopravní nehody se smrtelnými následky, zákroky proti agresivním skupinkám. Za nejméně traumatizující považují respondenti výslech obětí násilí (pozůstalých), konflikty a vnitřní vztahy na pracovišti, pohled na těžká zranění.
Kromě "nabídnutých" situací zmiňují policisté jako traumatizující: smrt kolegy ve službě, smrt dítěte, napadení policisty, podezření (obvinění) policisty ze spáchání trestného činu, vyhrožování policistovi, nedůvěra nadřízených, výslech u soudu.
Hodnocení jednotlivých typů situací naznačuje, že za traumatizující situace považují policisté především ty, kde asistují při zmaření či ohrožení života nebo zdraví nebo kde sami vystupují (se ocitají) v "pomáhající" pozici. Za vnitřní, psychologickou příčinu vzniku traumatizujícího zážitku bývají nejčastěji policisty uváděny: pocit bezmoci (nevratnost toho, co se stalo), obavy z "nezvládnutí" vlastních emocí, strach ze sociální nekompetentnosti při jednání s obětí, pozůstalými, při řešení situace, "povinnost" dostát požadavkům profesní role (splnit očekávání spojené s rolí), strach z možných následků.
K zajímavému zjištění jsme dospěli srovnáním odpovědí na otázky 1 a 2 - tj., které situace považují policisté za traumatizující a do jaké míry (otázka 1) a jakou mají vlastní zkušenost s jejich výskytem (otázka 2) - viz tabulka.
Vztahy mezi názory - zkušenostmi - postoji k psychologické podpoře | Zkušenost pořadí (otázka č. 2) |
Názor pořadí (otázka č. 1) |
"Povinná" podpora (otázka č. 3) |
|
A | Použití zbraně se smrtelnými následky, zraněním | 9 | 1 | 48 % |
B | Použití střelné zbraně vůbec | 8 | 4 | 17 % |
C | Braní rukojmích, akce na jejich záchranu | 10 | 2 | 7 % |
D | Pronásledování nebezpečného pachatele | 6 | 5 | 2 % |
E | Zákroky proti agresivním skupinkám | 4 | 7 | 4 % |
F | Pohled na těžká zranění | 2 | 8 | 2 % |
G | Vážné dopravní nehody se smrtelnými následky | 3 | 6 | 7 % |
H | Sdělování tragické události rodině | 7 | 3 | 3 % |
I | Výslech oběti násilí (pozůstalých) | 5 | 10 | 3 % |
J | Konflikty a vnitřní vztahy na pracovišti | 1 | 9 | 7 % |
K | Jiné (popište situace) |
Z tabulky je zřejmé, že mezi zkušenostmi respondentů s traumatizujícími událostmi a jejich názorem na to, co lze za traumatizující událost považovat, existuje nepřímá úměra. Z toho vysuzujeme, že čím více zkušeností s určitou situací, událostí respondenti mají, tím méně je situace, událost jimi hodnocena jako traumatizující, a naopak - čím méně informací, zkušeností mají policisté s traumatizující událostí, tím jí přisuzují větší traumatizující účinek.
Praktický dopad takového přístupu může způsobit podcenění účinků situací "známých" a naopak přecenění intenzity traumatizujícího zážitku ze situací, v nichž se policisté ocitají sporadicky.
Jak ukazuje tabulka, kromě dvou prvních situací (použití zbraně se smrtelnými následky a braní rukojmích), které jsou obecně považovány za nejvíce traumatizující, je potřeba "povinné" podpory u ostatních situací poměrně nízká. Názory respondentů na automatickou ("povinnou") psychologickou podporu se v jednotlivých souborech (co do míry zkušeností) signifikantně neliší.
Jednou z vysvětlujících verzí tohoto zjištění je vztah policistů k poradenství (psychologické podpoře) obecně. Jeho příčinou může být stupeň informovanosti policistů o poslání, hranicích a možnostech psychologického poradenství. Jinou možnou příčinou může být tendence policistů popírat účinek traumatizujících událostí.
Téměř polovina dotázaných (47 %) policistů zastává názor, že má-li být psychologická podpora účinná, je nutné ji poskytnout v době co nejkratší - maximálně do 12 hodin od traumatizující události. Dalších 40 % respondentů pak vidí horní hranici účinné psychologické podpory do 24 - maximálně do 48 hodin od traumatizující události.
Ochota policistů v terénu akceptovat a posléze využívat uvažovaný systém postkrizové intervenční péče je v současné době limitována:
Lze soudit, že systém institucionální péče o jednotlivé pracovníky založený na principech krizové intervence je pro Policii ČR životaschopnou myšlenkou. Vedle koncepčních a organizačních otázek (například zda jít cestou "peer-support", anebo cestou expertní krizové intervence telefonního či kontaktního typu, či vytvořit smíšený model) je současně nezbytné pěstovat informovanost policistů o tomto typu služby. V podmínkách autoritativní organizace může být krizová intervence jednotlivcem vnímána nejen jako výraz péče zaměstnavatele, ale také jako určité omezení práva na soukromou volbu (o tom, jakou pomoc si zvolí) a jako pokus o kontrolování doposud privátních sfér života. Bude rovněž žádoucí, aby pracovníci policie byli v nejbližší době s to odlišit hlavní poslání krizové intervence (tj. mentální překonání evidentně traumatizujících pracovních událostí) od jiných typů psychologického poradenství (např. v případech manželských problémů, pracovních konfliktů, ztráty pracovní motivace atd.).
Současně by se domácí policejní psychologové neměli zastavit u sice atraktivních, ale relativně málo častých extrémních situací. Více výzkumné pozornosti by si zasloužily běžné, prozaické pracovní stresory vyplývající především z mezilidských vztahů v policejních týmech anebo stresory plynoucí z nezájmu a podceňování některých policejních činností v očích veřejnosti.
Příspěvek se zabývá problematikou pracovního stresu v policejních profesích. Autoři seznamují se záměrem zřídit v rámci Policie ČR služby krizové intervence a rozebírají problémy spojené se zavedením služeb krizové intervence v podmínkách policie. Příspěvek je věnován dvěma klíčovým otázkám: za prvé identifikaci a klasifikaci různých stresových situací, po kterých by měla krizová intervence následovat, a za druhé subjektivnímu vnímání a hodnocení stresových situací policisty. Autoři referují o empirickém dotazníkovém šetření, kterého se zúčastnilo 220 policistů v aktivní službě. Z průzkumu názorů policistů vyplynulo, že policisté v ČR by akceptovali služby krizové intervence zejména po použití střelné zbraně proti člověku. Závěrem autoři konstatují, že myšlenka krizové intervence představuje pozitivní trend v systému celkové personální péče o policisty.
This article deals with the subject matter of work-related stress in the police professions. Authors introduce the intention of setting up stress relief services, within the Police of the Czech Republic, and they are debating problems related to setting up such services in the police environment. The article focuses on two key questions: first, an identification and classification of various stressful situations, after which a supportive intervention should follow, and second, the subjective perception and evaluation of stressful situations in which a policeman can find himself. Authors report about an empirical questionaire survey, in which 220 policemen in active service have taken part. According to this survey, policemen in the Czech Republic would accept stress relief services especially after having used a gun against a person. At the end, authors state that the idea of stress relief centres sets up a positive trend in the system of complex personnel care for policemen.
Der Beitrag beschäftigt sich mit der Problematik des Arbeitsstresses in den Polizeiprofessionen. Die Autoren machen mit dem Plan bekannt im Rahmem der Polizei der Tschechischen Republik Dienste für Krisenintervention zu errichten und analysieren Probleme, die mit der Installierung der Dienststellen der Krisenintervention in den Bedingungen der Polizei verbunden sind. Der Beitrag ist zwei Schlüsselfragen gewidmet: erstens der Identifikation und der Klassifikation verschiedener Stresssituationen, nach denen eine Krisenintervention folgen sollte, und zweitens dem subjektiven Wahrnehmen und der Einschätzung der Stresssituationen durch die Polizei. Die Autoren berichten über eine empirische Fragebogenerhebung mit dem Anteil von 220 Polizisten im Aktivdienst. Aus der Erkundung der Ansichten der Polizisten ging hervor, dass die Polizisten der Tschechischen Republik die Dienste der Krisenintervention besonders nach der Benützung der Schiesswaffe gegen den Menschen akzeptieren wollten. Zum Schluss stellen die Autoren fest, dass der Gedanke der Krisenintervention im System der gesamten personalen Fürsorge um die Polizisten einen positiven Trend darstellt.