Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXIV 2/2001 |
Podíváme-li se na dosud publikované zdroje zabývající se rozborem a klasifikací kriminalistických stop, je zcela zřejmé, že poměrně dobře jsou rozebrány a přiblíženy stopy, které odrážejí vnější stavbu působícího objektu, a stopy odrážející vnitřní složení objektu. U třetí skupiny stop, které odrážejí funkční a dynamické vlastnosti objektů, tomu tak není.
Ve svém příspěvku chci zaměřit pozornost právě na skupinu kriminalistických stop, které odrážejí funkční a dynamické vlastnosti a návyky. Tato skupina stop je podle mého názoru dosud opomíjena, v kriminalistice není dostatečně rozpracována její fyziologická a psychologická podstata.
Většina kriminalistů považuje za kriminalistickou stopu hmotnou (materiální) změnu vyvolanou vyšetřovanou událostí ve vnějším světě. Vedle materiálních stop jsou uvažovány i stopy paměťové, změny ve vědomí člověka. Přitom se rozlišuje stopa v užším slova smyslu (zpravidla jen materiální změny zobrazující vnější stavbu působícího objektu) a v širším slova smyslu (všechny materiální změny vzniklé v souvislosti s trestným činem).1) Toto užší a širší pojetí materiální stopy však jednotliví kriminalisté chápou a vykládají více méně odlišně. To je evidentní jak na definicích pojmu stopa, tak zejména na klasifikaci stop. Studiem současné (ale i dřívější) kriminalistické literatury zjistíme, že pohled na klasifikaci kriminalistických stop není zcela jednotný. Vždy záleží na výchozích kritériích klasifikace kriminalistických stop.
Vymezení pojmu kriminalistická stopa je v literatuře v posledních letech jednotné a v názorech a definicích významných kriminalistů-teoretiků neshledáme významné rozdíly. Za kriminalistickou stopu je považována každá změna v materiálním prostředí nebo ve vědomí člověka, která příčinně nebo alespoň místně nebo časově souvisí s vyšetřovanou událostí, obsahuje kriminalisticky nebo trestněprávně relevantní informaci, je zjistitelná a informace z ní je využitelná pomocí přístupných kriminalistických, přírodovědných a technických metod, prostředků a postupů.2)
Diference v pohledu různých kriminalistů můžeme zaznamenat v klasifikaci kriminalistických stop a v teoretických východiscích nebo ve filozofii přístupu k pojmu kriminalistická stopa. V kriminalistické literatuře jsou stopy členěny podle různých kritérií. Přiblížíme-li například (jen pro ilustraci složitosti rozebíraného problému) naše současné významné kriminalistické teoretiky zabývající se teoretickým rozpracováním kriminalistické stopy, pak jen v tomto poměrně omezeném rozboru zjistíme rozdíly v přístupu ke klasifikaci kriminalistických stop.
Všichni autoři se shodují v tom, že nejvhodnější je rozlišovat stopy materiální a paměťové. Paměťové stopy se dále neklasifikují, někteří autoři (např. Musil3) doporučují skupinu paměťových stop dělit na podskupiny podle druhu počitků, například na stopy vizuální, čichové, hmatové a chuťové. Materiální stopy Musil klasifikuje především podle druhu kriminalisticky relevantní informace,4) kterou stopy obsahují, s přihlédnutím k mechanismu vzniku stopy i některým dalším faktorům. U materiálních stop rozlišuje stopy obsahující informaci o vlastnostech objektu (původce stopy) a stopy obsahující jinou kriminalisticky relevantní informaci.
Protivinský5) definuje kriminalistickou stopu jako každou změnu, která souvisí s vyšetřovanou událostí, je zjistitelná, zajistitelná a dekódovatelná současnými kriminalistickými metodami, prostředky i postupy a je kriminalisticky relevantní. Kriminalistické stopy klasifikuje podle vzájemného působení a formy odrazu na dvě základní skupiny, a to na stopy materiální a stopy ve vědomí člověka. Stopy v materiálním prostředí klasifikuje podle vzájemného působení na a) stopy vzniklé působením, aniž se odrazily individuální vlastnosti působícího objektu, a b) stopy vzniklé působením, při němž se odrazily individuální či skupinové vlastnosti působícího objektu. V této druhé skupině stop (b) jde vyčlenit dvě podskupiny, a to stopy rovnosti a stopy zobrazení organických a anorganických objektů. Stopy zobrazení organických a anorganických objektů klasifikuje podle vzájemného působení a druhu odrazu na stopy vnější stavby objektu a stopy funkčních a dynamických vlastností a návyků.
Stopy funkčních a dynamických vlastností a návyků klasifikuje podle vzájemného působení a druhu odrazu na:
a) stopy chůze a běhu;
b) stopy hlasu a řeči;
c) stopy rukopisu a písemného projevu;
d) stopy jiných funkčních a dynamických vlastností a návyků.
Protivinský upřednostňuje u této klasifikace skutečnost, že kritériem dělení kriminalistických stop jsou formy a druhy vzájemného působení a odrazu. Tato klasifikace je podle autora z metodologického aspektu velmi důležitá a podstatná, neboť plní nejlépe gnozeologickou funkci při odhalení a využití stop v kriminalistice. Přitom odpovídá požadavkům dalšího praktického kriminalistického kritéria pro dělení stop, tj. mechanismu vzniku stop.
Pješčak6) klasifikuje kriminalistické stopy na materiální a paměťové; materiální dělí na stopy obsahující informaci o skupinových nebo individuálních vlastnostech objektu a stopy obsahují jinou informaci. První skupina stop (obsahující informaci o skupinových nebo individuálních vlastnostech objektu) obsahuje podskupinu (jednu ze čtyř) - stopy funkčních a pohybových vlastností a návyků. V těchto stopách je obsažena informace o vlastnostech a návycích (dynamických stereotypech) odráženého objektu, a to v některých případech v ještě složitější formě, než je tomu u stop transformované ekvivalentnosti. Tyto stopy se klasifikují dále na:
a) stopy chůze a běhu (tzv. pěšinka chůze), u nichž lze vyčíst délku kroku, směr chůze, šířku chůze, plochu kladení chodidel a jejich délku, popř. i jiné charakteristiky;
b) stopy hlasu a řeči zachycené na zvukovém záznamu;
c) stopy rukopisu a písemného jazykového projevu;
d) stopy jiných funkčních a pohybových vlastností a návyků, například stopy pracovních návyků při použití nástroje k vloupání, písařských návyků při psaní na psacím stroji, stopy návyků chování na místě činu aj.
Musil7) považuje za nejvhodnější rozlišovat stopy materiální a paměťové a v rámci stop materiálních provádět členění především podle druhu kriminalisticky relevantní informace, kterou stopa obsahuje, s přihlédnutím k mechanismu vzniku stopy i k některým dalším faktorům. V rámci materiálních stop obsahujících informaci o vlastnostech objektu vyčleňuje také skupinu stop obsahujících informaci o funkčních a dynamických vlastnostech i návycích odráženého objektu.
Jsou to stopy odrážející (zobrazující nebo jinak zachycující) projev funkčních a dynamických vlastností člověka. Vznikají při pohybu nebo jiném funkčním projevu člověka, například při mluvení a psaní. Vlastnosti jeho pohybu nebo jiného funkčního projevu se přenesou předáním energie nebo hmoty na jiný hmotný objekt (odrážející objekt) formou zobrazení nebo jiného zachycení (uchování, podržení, fixace). Těmito stopami jsou:
Nové kritérium klasifikace, zejména s ohledem na stanovené základní premisy, přináší Porada.8) Na základě rozsáhlé analýzy interakce mezi objekty uvádí, že v souvislosti s pácháním trestné činnosti vznikají:
a) stopy předáním energie,
b) stopy předáním hmoty,
c) stopy předáním energie a hmoty.
Předáním energie se vytvářejí stopy tak, že buď vznikají změny způsobené deformací vnější struktury odrážejícího objektu, tj. hmotného nositele stopy, nebo nevznikají tyto deformace, nýbrž jen změny odrážející druh působení, nebo se oddělují části z monolitního celku (nástrojem aj.). K oddělení části z celku dochází energetickým působením jiného objektu.
Předáním a přijetím hmoty vznikají především stopy navrstvením, dále stopy odvrstvením a nakonec stopy periferní.
Současným předáním energie a hmoty vznikají jednak změny deformací vnější struktury a vnitřního složení odrážejícího objektu, dále změny deformací vnější struktury a částí z monolitního celku a nakonec změny deformací vnější struktury se současným navrstvením či odvrstvením.
V detailnější klasifikaci navrhuje Porada9) dělení kriminalistických stop mj. i na skupinu stop funkčních a pohybových vlastností a návyků, jako jsou stopy chůze a běhu, stopy hlasu a řeči, stopy rukopisu a psaného projevu a stopy jiných funkčních a pohybových vlastností.
Z tohoto stručného úvodu je zřejmý různý přístup ke vzniku a klasifikaci kriminalistických stop. Vznik kriminalistických stop je zákonitým projevem procesu odrazu události trestného činu v materiálním prostředí a ve vědomí lidí. Na této zákonitosti je založen předpoklad, že je možné zjistit objektivní pravdu o události trestného činu. Tato možnost je reálná jen tehdy, má-li stopa určitý obsah a lze-li podle něj odhalit a pochopit souvislosti stopy s událostí trestného činu. Obsah kriminalistické stopy je vlastně informací o odrazu události trestného činu a o vlastnostech odrážených objektů.
Rozebereme-li pojem „funkční“, znamená to vlastnost týkající se funkce, úkonu nebo účelu. Pojem „dynamický“ znamená vlastnost týkající se síly, pohybu, vývoje10). Domnívám se, že pojetí tohoto druhu kriminalistických stop je poměrně jednotné a pro označení celé uvažované skupiny stop je vhodné a správné používat pojem „stopy odrážející funkční a dynamické vlastnosti a návyky“, nebo přesněji „kriminalistické stopy odrážející funkční a dynamické vlastnosti a návyky působícího objektu“.
Klasifikační kritéria, která byla vypracována v posledních desetiletích významnými teoretiky, nejsou jen pouhým výčtem různých druhů stop, ale tvoří ve všech pohledech uzavřený systém, který má gnozeologickou funkci a dovoluje zcela přesně a jednoznačně zařadit každou stopu. I přes nejednotnost klasifikace kriminalistických stop existují z obecného hlediska společná klasifikační kritéria. Je to dělení kriminalistických stop na stopy materiální a stopy ve vědomí člověka; stopy materiální můžeme klasifikovat podle (obr. 1) na:
Z teoretického hlediska lze pohlížet na podstatu pohybového návyku ze dvou hledisek, a to jednak z hlediska fyziologického a jednak z hlediska psychologického.
Obr. 1 - Schéma klasifikace kriminalistické stopy |
![]() |
Podstatu kriminalistických stop, které odrážejí funkční a pohybové vlastnosti a návyky, tvoří fyziologický základ spočívající v dynamickém stereotypu. Veškeré hybné děje jsou reflexní povahy, opakování jednotlivých pohybů podmíní vypracování podmíněných spojů, jež pak umožní provádění pohybu ekonomičtěji, rychleji a s menší únavou. Mluvíme o tzv. fixaci, vypracování dynamického stereotypu. Každý člověk provádí jednotlivé úkony na podkladě takto vypracovaného stereotypu, i když schopnost dobře vypracovat takový stereotyp je individuální. Vypracování stereotypu není v zásadě trvalé, ale není-li posilováno, slábne a zaniká. Vypracování těchto podmíněných spojů je jednou z podstat vzniku a výcviku jednoduchých i složitých pohybových návyků.
Dynamický stereotyp11) představuje dočasně neměnnou soustavu podmíněných a nepodmíněných reflexů, jež vzniká na základě stereotypně se opakujících podnětů, resp. pohybových situací. Dynamický stereotyp je nervová struktura získaná vnějším stereotypem, tj. opakovaným působením podnětů v určitém sledu. Tento vnější podnětový stereotyp vede ke vzniku vnitřního stereotypu v mozkové kůře. Vnitřní i vnější prostředí se neustále mění, čemuž se musí organismus neustále přizpůsobovat. To se označuje jako přizpůsobování, adaptace, plastičnost mozkové kůry. Tato plastičnost umožňuje tvorbu a fixaci stále nových pohybových variant, aniž ovšem dříve vytvořené varianty vymizejí.
Jednotlivé podmíněné reflexy zaujímají ve vnitřním mechanismu dynamického stereotypu pevná místa. Jednotlivé reflexy jsou v určitých vzájemných vztazích, které se v daném pohybu v zásadě nemění. Klasickým příkladem vypracování dynamického hybného stereotypu v běžném životě je např. dynamický stereotyp pracovních pohybů, řeči, chůze atd., příkladem umělého vypracování dynamického hybného stereotypu je např. sportovní trénink, psaní na stroji, hra na hudebním nástroji a jiné více méně složité pohybové činnosti, které člověk vykonává skoro podvědomě.12)
Vypracování zvláště složitého dynamického stereotypu zdravého jedince nebo vypracování stereotypu při poškození hybného systému, zvláště nervové složky, vyžaduje velkou nervovou námahu. Tak se vysvětluje často nepřiměřená námaha na počátku cvičení a osvojování pohybových dovedností.
Z fyziologického hlediska13) spočívá podstata existence pohybového nácviku v opakované pohybové činnosti a v následném adaptačním procesu, jako výsledek přizpůsobování organismu na opakovaně prováděné pohybové aktivity. V případě nedostatečné pohybové aktivity a její případné absence u složitých motorických činností dochází k desadaptaci. Při tvorbě a osvojování pohybového nácviku rozlišujeme dvě stránky jednoho procesu. V prvém případě jde o nácvik pohybové činnosti, o motorické učení. Současně s tím pak probíhá děj morfologického a funkčního přizpůsobování se na danou pohybovou aktivitu.
Pohybový nácvik, tedy v podstatě osvojování a zdokonalování pohybových struktur, lze dobře vysvětlit tvorbou nových pohybových podmíněných reflexů. Jejich vytvoření se projeví ve zvládnutí techniky dané pohybové činnosti. Fyziologicky jde o vytváření pohybových podmíněných reflexů, jež má své zákonitosti. Můžeme odlišit tři základní fáze nácviku.
První fáze vytváření podmíněných reflexů souvisí s velkou iradiací podráždění v centrálním nervovém systému. Zevně se tato fáze projevuje tím, že jsou v činnosti svalové skupiny, které nejsou k vlastnímu provedení žádaného pohybu bezpodmínečně nutné, a pohyb je doprovázen řadou souhybů. Po seznámení se s danou pohybovou strukturou člověk provádí praktické pokusy, a při tom se orientuje o základních požadavcích na správné provedení pohybu. V této fázi je eventuálně vhodné korigovat provádění pohybů slovní instrukcí a případně dopomocí, aby představa osoby o požadovaném provedení pohybové struktury byla co nejhlubší.
V druhé fázi převažují v centrálním nervovém systému děje koncentrace, kdy se zužuje centrální podráždění na menší okrsky a snižuje se tak množství souhybů. Současně s koncentrací provádíme diferenciaci podráždění posilováním správných pohybových struktur. Výsledkem této fáze jsou již dobře provedené pohybové struktury, v nichž jsou souhyby již v největší míře odstraněny, ale pohyb může být ještě dosti variabilní. Slovní instrukce v této fázi co nejvíce zdůrazňuje správné provedení pohybu, aby se tak optimálně napomáhalo provádění požadované pohybové struktury.
Ve třetí fázi dochází k vyrovnanosti procesu podráždění a útlumu v centrálním nervovém systému, odstraňují se souhyby a pohybová činnost se stává podmíněně reflexní na základě spouštěcích mechanismů z mozkové kůry. V této fázi, kdy po soustavném a mnohonásobném posilování se vytvářejí podmíněné reflexy, se upevňují pohybové struktury a jejich nervové mechanismy natolik, že se pohybové struktury v podstatě fixují. To znamená, že se vytvořil dokonalý reflexní pohyb značně odolný proti rušivým vlivům ze zevního prostředí. Osoba pak dovede případné menší odchylky plynule korigovat bez známek narušení struktury pohybu.
Někdy se popisuje čtvrtá fáze jako fáze automatizace, kdy volní kontrola provedení činnosti značně ustoupila do pozadí a pohyb člověk koná více méně „automaticky“. Pohyb je v této fázi vysoce hospodárný a efektivní.
Aby se trvale fixovaly vytvořené pohybové návyky, podmíněné reflexy se musí pravidelně posilovat, jinak dochází k jejich postupnému útlumu (vyhasínání).
Z hlediska mechanismu podmíněných reflexů jsou velmi složité podmíněné reflexy u cyklických pohybů, jako je například chůze, běh nebo i jízda na kole. Naproti tomu pohybové návyky u acyklických pohybů jsou poměrně jednodušší. To znamená, že složitých cyklických stereotypních podmíněných reflexů (pohybové dynamické stereotypy) vytváříme poměrně málo. Daleko více vytváříme podmíněných reflexů (pohybových návyků) u acyklických pohybů. Reflexy, které se vytvořily, probíhají po vytvořených (proklestěných) drahách (reflexních obloucích) daleko rychleji, než je uskutečníme volní činností, pohyby jsou pak přesné, rychlé a hospodárné.
Dokonale osvojený a automatizovaný pohybový návyk je charakteristický následujícími faktory14):
1. maximální efekt vykonaného pohybu
2. dokonalé zvládnutí úkolu
3. stabilita prováděné činnosti
4. sladění pohybové struktury s činností ostatních systémů
5. ekonomičnost energetické bilance prováděné aktivity.
Z psychologického hlediska15) bývají výsledky motorického učení zpravidla nazývány dovednostmi. Osvojení dovedností patří k základním výsledkům učení z pedagogicko-psychologického hlediska. Přitom jsou v praxi často dovednosti vůbec nejvyšším stupněm osvojení. Dovednost je učením získaná dispozice ke správnému, rychlému a úspornému vykonávání určité činnosti vhodnou metodou. Takto definovaný pojem dovednosti můžeme zkoumat z různých aspektů - fylogeneze, ontogeneze, psychofyziologie, kybernetiky, neuropsychologie, pedagogiky, antropomotoriky atd. Pojem dovednosti těsně souvisí s mnoha dalšími pojmy. Zaměňuje se často s pojmy úkol a činnost. Úkol je souhrn společenských požadavků (pravidel, postupů, algoritmů), které se týkají jeho plnění.
Jedním ze znaků toho, že si jedinec osvojil dovednost, je automatizace jednotlivých pohybů a jejich skupin. Přestože je to znak důležitý, není možné přehlédnout, že u nejnáročnějších dovedností je mnohem důležitější zvolit mezi zautomatizovanými úkony ten nejvhodnější, nebo určitý úkon přizpůsobit proměnlivé situaci. Jestliže zaměňujeme pojmy dovednost a automatismus, není to jen terminologická záležitost, ale vážný nedostatek v chápání samotného pojmu. Redukujeme tak dovednost na její elementární znak a formu. Zanedbáváme tak skutečnost, že pro dovednost je typická situační přizpůsobivost.
Kriminalistické stopy odrážející funkční a dynamické vlastnosti a návyky mají důležité vlastnosti,16) 17) které existují z pohledu možnosti jejich kriminalistického zkoumání, a to:
Kriminalistické stopy s funkčními a dynamickými vlastnostmi a návyky jsou založeny na rozsáhlých automatismech, a proto jsou dynamicky pevné, svoji podstatu mají v osvojených dynamických stereotypech. Avšak stereotypnost není absolutní, předpokládá určité hranice variantnosti, nezbytné pro přizpůsobení běžným, nepodstatně se měnícím podmínkám. Jestliže se podmínky mění ostře a nabývají charakter dominujících faktorů, vzniká narušení realizace návykových činností. Proměnlivost v realizaci návyku probíhá pod vlivem různých skupin dominujících faktorů, má výběrový charakter, tj. změny jsou jednoznačně determinovány nebo statisticky závisí na působících příčinách. Proto výběrová proměnlivost tohoto druhu obsahuje informaci o podmínkách, ve kterých proběhla realizace návyku.
Funkční a dynamické návyky lokomoce jsou poměrně stereotypní, ale na druhou stranu jsou variabilní v rámci určitých druhů přemístění, jako je například rychlá nebo pomalá chůze, běh atd. Chůze jdoucího člověka může procházet prudkými změnami pod vlivem vnějších faktorů - nesení těžkého břemene, nerovné cesty (strmé klesání nebo stoupání) a vnitřních příčin (bolest, únava atd.). Svéráznost chůze je podmíněna řadou anatomických a psychofyziologických vlastností člověka, jeho tělesnou výškou, hmotností, zdravotním stavem, anatomickými odchylkami od normy (zakřivení páteře, ploché nohy, kulhavost atd.), některými profesionálními zvláštnostmi a sportovními návyky. Výzkumem bylo zjištěno, že chůze se stabilizuje teprve kolem 7 let věku. Teprve v této době je dynamický stereotyp stabilizován a upevněn natolik, že dítě má v lokomočních pohybech fixovány individuální odchylky charakteristické právě pro ně a chodí svými individuálními jedinečnými lokomočními pohyby.
Obr. 2 - Schéma pohybových dovedností a návyků v kriminalistických stopách |
![]() |
Zajímavý je pohled na ontogenetický vývoj lokomoce. V literatuře existují nejednotné údaje, ale přesto lze použít fixního určení ovládání chůze jako série kroků v rozmezí 12 - 14 měsíců. Vývoj lokomoce vede na základě motivace a psychického zrání spolu s vývojem celkovým a hybného systému zvláště k tomu, že se dítě stále více snaží lokomoci zrychlit a zkvalitnit. Probíhá to cestou zkracování rovnovážné fáze kroku, která z počátečního poměru k aktivnímu 50:50 % přes 15:85 % se dostane až k nulové hodnotě, což tedy znamená, že se dítěti podaří pohyb, při němž se v pohybovém vzorci kroků nedotýká podložky vůbec. Vytváří se okamžik nebo období, kdy se podložky nedotýká ani jednou nohou. Toto období se nazývá letová fáze. V počátku je její trvání minimální, vývojem se prodlužuje a dosahuje při ovládnutí běhu 50 % času a později při dokonalém běhu až 85 % času. V pohybovém vzorci dokonale ovládnutého běhu tvoří letová fáze 85 % času a odrazová fáze 15 % času.
Zdokonalování chůze z biomechanického hlediska lze sledovat také na výchylce trajektorie těžiště těla při chůzi. Na obr. 3 je znázorněno horizontální zrychlení těžiště těla při bipedální lokomoci v průběhu osvojování si dynamického stereotypu.
Obr. 3 - Horizontální zrychlení při normální chůzi u dětí a výchylka trajektorie těžiště těla při chůzi velmi názorně ilustruje průběh zdokonalování dynamického stereotypu hůze |
![]() |
Ovládnutí letové fáze je dynamickým dějem, který je dlouhodobý, ale vzhledem k odlišnosti jeho mechaniky novým projevem bipedální lokomoce. Proto lze jeho první projevy pokládat za kvalitativní skok ve vývoji lokomoce, ale lze podle jejich existence také hodnotit motorický a psychický vývoj jedince. Jsou autoři, kteří uvádějí, že za začátek běhu lze pokládat 12. - 18. měsíc. Ve skutečnosti se nejedná o skutečný běh, ale jen o určitý typ chůze.
Nástup letové fáze jako vyšší kvality bipedální lokomoce (správně se rozvíjející dítě ovládne motorickou činnost dolních končetin zejména tak, aby mohlo provést letovou fázi v sérii pěti kroků za sebou) lze pro průměrně se vyvíjející zdravé dítě přesně stanovit v rozmezí od 2,69 roku do 3,39 roku. Rozhodně lze říci, že dítě, které nezvládne letovou fázi běhu do 3 let a 5 měsíců, lze považovat za retardované (motoricky nebo psychicky). Výška těla je dalším z limitujících faktorů zvládnutí letové fáze; ta se vytváří u dětí tělesné výšky od 91 cm do 106 cm. Opět z toho vyplývá, že pokud dítě dosáhne výšky přes 106 cm a neovládá letovou fázi, je možné je pokládat za motoricky retardované. Vztah letové fáze ke hmotnosti těla je dán rozsahem pásma od 12,3 kg do 15,3 kg. Také tato horní hranice je limitem, kdy zdravé a fyziologicky vyvinuté dítě má ovládnout letovou fázi.
Věk | 2,29 - 3,39 roků |
Tělesná výška | 91 - 106 cm |
Tělesná hmotnost | 12,3 - 15,3 kg |
Individuálnost osoby v písemném projevu je všeobecně v kriminalistice přijímána. Neopakovatelnost písma, a to i u dvojčat, je podmíněna složitým systémem různorodých vlivů, kterým je vystaven návyk v procesu formování písma. V procesu vytváření dovednosti psaní dochází mezi 12. a 13. rokem k výraznému zvýšení počtu odchylek od školní normy, které mají značnou individuální hodnotu. Ve 14 letech se vzrůst individuálních odchylek od normy opět zpomaluje, ale individuální charakter písma se dalším upevňováním dynamického stereotypu psaní dále diferencuje. Relativní stálost individuálních odchylek od normy má s přibývajícím věkem vzestupnou tendenci. Experimentálně bylo zjištěno, že v 7 letech je ze 100 zjištěných odchylek asi 85 nahodilých. Přibližně v 9 letech je poměr vyrovnán a ve 12 letech je průměrně ze 100 odchylek asi 80 individuálně stálých. Je možné konstatovat, že asi ve 13 letech věku je dynamický stereotyp psaní natolik stabilizován, že odchylky od normy mají značnou průkaznost a umožňují individuální identifikaci pisatele. Vzhledem k tomu, že rozvoj písařských dovedností není u všech jedinců na stejné úrovni, lze připustit v některých případech při relativně vyšších písařských dovednostech završení identifikačního procesu u nižšího věku pisatele - kolem 11 let.
Sladěné koordinované fungování všech úrovní stavby pohybů při psaní zabezpečuje stálost zformovaného písma po relativně dlouhé životní období člověka, obyčejně značně překračující hranice identifikačního období. Zároveň je mu vlastní variabilnost a měnivost pod vlivem silně působících faktorů (např. písmo je imitováno a záměrně měněno), ale složitost jeho struktury a významnost automatizovaných komponentů nedovoluje uskutečnit úplnou změnu návyků za krátkou dobu.
Pro formování svéráznosti řečových návyků mají význam jazykové zvláštnosti, charakter, temperament, vzdělání, profesionální potřeby, sociální zkušenost aj. Individuálnost hlasu je podmíněna anatomickými zvláštnostmi artikulačního aparátu. Při vysokém stupni zformování jsou stálé i řečové návyky, avšak jednotlivé jejich podskupiny a komponenty poměrně snadno podléhají změně, a to i vědomé. Např. hlas se ostře mění při bolesti v krku, snadno se maskuje i imituje.
V článku je rozebrána podstata kriminalistických stop odrážejících funkční a dynamické vlastnosti a návyky působícího objektu. Podstata těchto stop je autorem spatřována jak v podstatě fyziologické, tak psychologické. Kriminalistické stopy s funkčními a dynamickými vlastnostmi a návyky jsou založeny na rozsáhlých automatismech, a proto jsou dynamicky pevné, svoji podstatu mají v osvojených dynamických stereotypech. V příspěvku jsou uvedeny základní vlastnosti těchto stop - individuálnost, podmínky formování pohybového návyku a vzájemné působení objektivních a subjektivních podmínek formování návyků. Na závěr jsou uvedeny některé konkrétní příklady kriminalistických stop, stopy lidské lokomoce a stopy písma. V příspěvku jsou uvedena přehledná schémata klasifikace stop.
The article discusses the essence of criminological traces which reflect functional and dynamic characteristics and habits of the acting object. The essence of these traces is seen by the author to lie in both the physiological and the psychological aspect. Trace examination on the basis of functional and dynamic characteristics and habits is built around various automatic actions and is thus based on appropriated dynamic stereotypes. The article names basic characteristics of these traces - individuality, conditions for forming habits of movement, and the mutual influence between objective and subjective conditions of habit forming. At the end of the article, there are some practical examples of criminological traces, traces of human locomotion and script traces. The article presents some well-arranged tables for trace classification.
In dem Artikel wird der Bestand der kriminalistischen Spuren, die funtionelle und dynamische Eigenschaften und Angewohnheiten des wirkenden Objekts widerhallen, analysiert. Der Autor sieht den Bestand dieser Spuren wie in dem physiologischen als auch im psychologischen Bestand. Kriminalistische Spuren mit funktionellen und dynamischen Eigenschaften und Eingewohnheiten sind auf dem umfangreichen Automatismem gegründet und sind deswegen dynamisch fest, haben ihren Bestand in den aneignenen dynamischen Stereotypen. In dem Artikel sind grundlegende Eigenschaften dieser Spuren erwähnt - die Individualität, Bedingungen für die Gestaltung der Bewegungsgewohnheit und die gegenseitige Wirkung der objektiven und subjektiven Bedingungen der Angewohnheitsgestaltung. Zum Schluss werden konkrete Beispiele der kriminalistischen Spuren, der Spuren der menschlichen Lokomotion und Schriftspuren erwähnt. In dem Artikel werden Übersichtsschemata der Spurenklasifikation angeführt.
1) Protivinský, M.: Kriminalistická stopa. Acta Universitatis Carolinae Iuridica Monographia XXIII, Praha, UK, 1976.
2) Musil, J. a kol.: Úvod do kriminalistiky. Praha, PA ČR, 1999.
3) Tamtéž
4) Tamtéž
5) Protivinský, M.: Kriminalistická stopa. Acta Universitatis Carolinea Iuridica Monographia XXIII, Praha, UK, 1976.
6) Pješčak, J. a kol.: Kriminalistika. Praha, Naše vojsko, 1986.
7) Musil, J. a kol.: Úvod do kriminalistiky. Praha, PA ČR, 1999.
8) Porada, V.: Teorie kriminalistických stop a identifikace. Praha, Academia, 1987.
9) Tamtéž
10) Klimeš, L.: Slovník cizích slov. Praha, SPN, 1981.
11) Janda, V. - Poláková, Z. - Véle, F.: Funkce hybného systému. Praha, SZN, 1966.
12) Tamtéž
13) Seliger, V. - Vinařický, R. - Trefný, O.: Fyziologie tělesných cvičení. Praha, Avicenum, 1980.
14) Kučera, M.: Kvalitativní a kvantitativní změny bipedální lokomoce v průběhu vývoje. Praha, UK, 1985.
15) Vaněk, M. - Hošek, V. - Rychtecký, A. - Slepička, P.: Psychologie sportu. Praha, SPN, 1980.
16) Kriminalistika socialistických zemí. Praha, UK, 1987.
17) Samojlov, G. A.: Osnovy kriminalističeskogo učenija o navykach. Moskva, VŠ MVD, 1968.