Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIV 4/2001
DISKUSE

Násilí v rodině

Doc. PhDr. HANA VYKOPALOVÁ, CSc., Právnická fakulta UP, Olomouc

Pojem „domácí násilí“ je velmi aktuální a stále více diskutovanou oblastí zahrnující širokou škálu projevů patologického chování. Domácí násilí lze rovněž označovat jako násilí v rodině a zamýšlet se tedy nad rodinou a jejími funkcemi a vlivy v širších souvislostech. Jestliže se podíváme na funkci rodiny z hlediska historických kulturních tradic, vidíme, že každá lidská kultura si přizpůsobovala rodinu svým potřebám a tradicím, jež v základních rysech přetrvaly dodnes. Jiná je podoba a vývoj rodiny islámské, japonské, jihoamerické, africké aj. Rodina je základní lidskou jednotkou každé společnosti, plní funkci reprodukční, biologickou, společenskou, je důležitou institucí pro učení se rolím a zejména sociálním dovednostem, je významnou institucí pro utváření a rozvoj emocí a hodnotového systému, stejně tak jako je nenahraditelná pro utváření vazeb a vazbového chování mezi členy rodiny. Podstatou existence a největší smysluplností rodiny je tedy péče o děti a jejich výchova. Existence rodiny je ale také závislá na utvoření domova, tedy před veřejností skrytého soužití jejích členů v podobě bytu nebo domu. Vliv kulturních tradic a moderní doby do značné míry ovlivňuje práh soukromého působení a práh odpovědnosti společnosti za výchovu dětí v rodině. Rodina (a její fungování) je do velké míry závislá na společnosti, je spojena s ekonomickými aspekty a hospodářstvím, zaměstnaností, sociální a zdravotní úrovní země, což rovněž do značné míry ovlivňuje její prosperitu a stabilitu.

Fungování a stabilita rodiny není ovlivněna pouze ekonomickými vlivy, ale především rodičovskou a partnerskou stabilitou a vzájemnou rovností. Z genderového (rod, pohlaví1) pohledu na rodinu je však patrný rozdílný přístup k oběma pohlavím i v průběhu socializace a profesních možností, která bývá označována jako genderová generační nerovnost. Mnohé životní zkušenosti žen o sociálních nerovnostech mezi partnery v rodině tomu nasvědčují. Jedná se o takové rozdíly mezi mužem a ženou, které nejsou předurčeny biologicky ani geneticky, ale vznikají na základě kulturních, historických a sociálních podmíněností. Tyto konstrukty silně ovlivňují a modifikují utváření norem pro jednotlivá pohlaví jako typicky mužské nebo typicky ženské. To vše silně ovlivňuje životní možnosti, životní perspektivy, životní styl a hodnotové orientace ve vztahu k pohlaví. Tyto názory silně ovlivňují i řešení a aktualizaci problematiky domácího násilí obecně: zpravidla je prosazován model muže - živitele rodiny, ženě je automaticky přisuzována role pečovatelky a vychovatelky, v zájmu zachování rodiny a společenského postavení má žena snášet rozhodnutí a následky manželova chování, žena, která opustí z nejrůznějších důvodů rodinu, je společností odsuzována, stejně tak jako děti, jejichž rodiče se rozvedli a zanechali jim zhoršené společenské a sociální podmínky.

Tyto skutečnosti potvrzují i závěry sociologických výzkumů o stavu české rodiny v osmdesátých letech a počátkem devadesátých let zaměřené na partnerské vztahy, výchovné funkce, reprodukční chování a dělbu rolí v rodině. Výsledky výzkumu vypovídají o tom, že vzorce chování v rodině jsou vystaveny vlivu transferu majetku, peněz, růstu bohatství na jedné straně a propadu životní úrovně až pod hranici chudoby na straně druhé. Řada rodin se musí adaptovat na nové podmínky a prohlubují se sociálně ekonomické rozdíly. Mění se jejich strategie a stereotypy, včetně proměn rolí mužů a žen. Změny objektivního postavení žen a mužů ve společnosti a reflexe v jejich vědomí nutně ovlivňuje podobu rodinného života.2)

Domácí násilí jako důsledek špatného klimatu v rodině

Domácí násilí neboli násilí v rodině je velmi závažným patologickým společenským jevem s vysokou latencí. Má řadu různých projevů a forem: psychické násilí, fyzické násilí a sexuální násilí a jejich kombinace, zahrnující všechny členy rodiny: ženy, děti, muže, seniory.

Podle uveřejněných statistik domácího násilí v ČR, které zpracovalo centrum Rosa, o. p. s., poskytující přímou pomoc ženám, které přišly do styku s domácím násilím a vyhledaly pomoc, se uvádí:3)

Mezi nejčastěji uváděnými příčinami násilí je podle uvedených údajů:

  1. porucha osobnosti, duševní porucha pachatele,
  2. stres, promyšlená motivace za účelem dosažení poslušnosti ženy,
  3. alkohol, drogy.

Vliv konzervativních názorů ve společnosti na rodinu a postavení ženy v rodině je dán i délkou trvání manželství do okamžiku, kdy se žena rozhodla situaci zveřejnit a podala návrh na rozvod. V převážné většině případů se jedná o manželství v trvání od 6 - 10 let a od 11 - 15 let a více. Z toho je patrné, že domácí násilí je dlouhodobé, s vysokou latencí a může mít více forem, které se různě střídají nebo stupňují. O tom svědčí i skutečnost, že po rozvodu některé ženy jsou nuceny bydlet ve společném bytě s agresorem a stále přetrvává některá z forem praktikovaného násilí. Jiné ženy ze zkoumaného vzorku našly podnájem, ale jiné žijí v azylovém domě nebo dokonce jako bezdomovkyně. Je zajímavé, že se vyskytl i případ přenechání bytu oběti za cenu stažení trestního oznámení. Pravděpodobným důvodem je obava ze zveřejnění ve vztahu ke společenskému postavení pachatele.

Zde je třeba podotknout, že projevy domácího násilí nekorespondují pouze s nízkým vzděláním a méně prestižním zaměstnáním, jak může být mylně považováno, ale spíše naopak. Nejvíce pachatelů-agresorů dosáhlo vysokoškolského a středoškolského vzdělání a až na posledním místě figurují pachatelé se vzděláním základním. Nejvíce jsou napadány ženy v domácnosti, na mateřské dovolené, dále administrativní pracovnice, ekonomky, ale i učitelka, lékařka aj.4)

Následky domácího násilí a vliv modelů chování

Následky domácího násilí bývají dlouhodobé a zanechávají nejen fyzické, ale především psychické rány. Psychické násilí zpravidla doprovází všechny ostatní formy domácího násilí. Pokud se vyskytuje osamoceně, tj. nedoprovází ostatní formy násilí, je o to těžší jeho existenci prokázat. Nejčastěji se vyskytuje v podobě citového vydírání, zesměšňování, užívání vulgarismů a nadávek. Nezřídka má i podobu nejrůznějších příkazů, zákazů, izolací, kontrol, odpírání jídla a spánku, zamykání, vydírání, vyhrožování apod.

Formy fyzického násilí jsou nejčastěji u obětí prezentovány hematomy v obličeji a stopami po pálení cigaretami, otřesem mozku, zlomeninami žeber, lícních kostí, přeraženým nosem, trháním vlasů, vyraženými zuby a dalšími úrazy v důsledku demolování bytového zařízení. Rovněž průkaznost sexuálního násilí ze strany partnera je obtížná z důvodu absence objektivního důkazního materiálu i vzhledem k situaci, ve které probíhá. Posuzování věrohodnosti výpovědi je problematické, jestliže je oběť vystavena velkému psychickému tlaku a obavám z dalších atak agresora. Sexuální násilí znamená intenzivní útok na integritu ženy a je spojeno s morálními, psychickými a sociálními újmami oběti.

Následkem dlouhodobého násilí ze strany partnera řada žen trpí nejrůznějšími depresivními poruchami, úzkostmi a pracovní neschopností v důsledku napadení. Výjimkou nejsou ani pokusy o sebevraždu a snaha o únik v podobě závislostí na lécích nebo alkoholu. Rovněž se prokázal vztah mezi pohlavním zneužíváním v dětství a výskytem nadměrné obezity nebo bulimie. Oběti domácího násilí se za svou situaci v rodině stydí, snaží se ji v počátcích samy zvládat a partnera omlouvat z přepracování a stresu a doufat, že se to nebude opakovat. Uvědomují si svou závislost na partnerovi, na bydlení, na jeho vlivu a uvědomují si i vlastní společenskou „újmu“ v případě zveřejnění a upoutání pozornosti na problém, který není společností pozitivně akceptován, ale spíše odmítán.

Řešení situace domácího násilí není jednoduchou záležitostí, neboť oběť domácího násilí musí dát výslovný souhlas k zahájení trestního stíhání svého partnera. V tom okamžiku se celá záležitost stává veřejnou a ze strany agresora započne nátlak k odvolání souhlasu s trestním stíháním. Jestliže manželé žijí stále ve společné domácnosti, mohou se pouze některé zjevné formy domácího násilí vystřídat za méně zjevné a hůře prokazatelné. V tomto smyslu se stává postavení oběti ještě složitější. Absence svědků a společenský nátlak vede ke snižování věrohodnosti výpovědi oběti, která se v mnoha případech raději stáhne a snaží se uplatňovat některé z těchto preventivních strategií:

Je však třeba si uvědomit, že teprve nesnesitelnost a dlouhodobá latentnost domácího násilí vede k jeho zveřejnění a nutnosti řešení. Pro oběť domácího násilí to však již v této situaci znamená značnou citovou vyhaslost, označovanou jako syndrom „bité ženy“, pro kterou může být i pomyslným východiskem zkratkovité řešení situace a použití násilí, nástroje, zbraně.

V souvislosti s krizí rodiny se hovoří o „transgeneračním přenosu“ chování přecházejícího z rodičů na děti v jejich původní rodině a dále v dospělosti opět na jejich děti. Hovoříme tak o modelovém chování rodičů, které se uplatňuje i v případě násilného chování jednoho z partnerů v rodině. V souvislosti s průzkumy týraných žen se prokazuje, že v rodině jejich partnera, který se rovněž dopouštěl násilí, otec bil matku, byl v rodině dominantní a vyžadoval poslušnost a trestal i děti, včetně syna i dcery.

Průzkumy rovněž ukazují na další významné a až dosud opomíjené skutečnosti související s domácím násilím: 75 % ze zkoumaného vzorku žen, které se léčí ze závislosti na drogách nebo alkoholu, bylo obětí incestu nebo pohlavně zneužito v dětském věku, 80 % mužů z tohoto vzorku, kteří byli pohlavně zneužiti v dětském věku, jsou v dospělém věku závislí na drogách nebo alkoholu.5)

Sexuální násilí na dětech v rodině

Těmto otázkám se začala u nás věnovat větší pozornost až v posledních deseti letech, ačkoliv zahraniční výzkumy poukazují na fenomén sexuálního zneužití v dětství a incestu již začátkem 8O. let. Východiskem řešení těchto otázek byly právě výzkumy žen - obětí incestu v dětství a jejich následná psychiatrická léčba. Právě intrafamiliární zneužití mívá následky pro oběť nejtragičtější. Tyto zážitky jsou dlouhodobé a celoživotně poznamenávají oběť v citové oblasti a mají důsledky při výchově vlastních dětí v rodině: jejich rodičovské role jsou významně nejistější, mají menší smysl pro rodičovskou zodpovědnost, ve svých požadavcích na děti jsou nezralejší a poskytují svým partnerům menší podporu. Tento zážitek z dětství může později v dospělosti narušit schopnost navazovat partnerské vztahy, vést k závažným sexuálním dysfunkcím nebo k promiskuitnímu sexuálnímu chování. Řada odborníků v této souvislosti poukazuje na význam rodiny, neboť v rodině se vytváří počáteční vztah dítěte k sexualitě, a na význam sexuální výchovy a informovanosti dítěte.6)

Intrafamiliární zneužívání patří mezi nejstarší společenská tabu, přesto je většina případů sexuálního zneužívání dětí právě obětí tohoto druhu chování. Obecně mezi pachateli sexuálního zneužívání dětí převažují rodiče nebo blízcí příbuzní.7) Z toho důvodu jsou sledovány tzv. rizikové faktory pro vznik tohoto chování, kterými jsou: dysfunkčnost rodiny, soužití matky s dítětem a jeho nevlastním otcem, uzavřenost rodiny postrádající další sociální síť, rigidní patriarchální hierarchie, neuspokojivé partnerské vztahy a zmatenost rolí, která je posilována patologickým emocionálním kontaktem ze strany otce, který mezi matkou a dítětem chybí a který dítě postrádá.

Mezi další rizikové faktory v rodině jsou řazeny osobnostní charakteristiky rodičů. Výsledky mnoha výzkumů se shodují na několika společných rysech pro oba rodiče: nízká extroverze, nízká emocionální vřelost, nízké sebevědomí a neuspokojivé dětství. Mezi další rizikové faktory patří aspekty sociální a ekonomické, např. ekonomická závislost matky na partnerovi, bytová otázka, ale i větší společenská liberalizace (pornografie, sexuální turistika, prostituce.8) Některé výzkumy poukazují na zvýšené riziko sexuálního intrafamiliárního zneužití dětí s postižením, dětí zanedbávaných a dětí s dočasnou nepřítomností matky (hospitalizace, lázně).

Modelové charakteristiky dětských obětí intrafamiliárního sexuálního zneužívání

Otázka věku obětí u tohoto násilí patří mezi nejzásadnější. Výsledky mnoha výzkumů se shodují na tom, že nejkritičtějším obdobím je předškolní věk a mladší školní věk - na rozdíl od extrafamiliárního sexuálního násilí - a rizikovější skupinou jsou dívky než chlapci. Není rozhodující sociodemografický faktor oběti. To znamená, že stejné riziko vykazují děti žijící ve městě jako na vesnici. Nerozhoduje ani vzdělání v rodinách obětí sexuálního zneužívání.

Model ukazuje, že u každé třetí zneužité dívky je agresor osoba známá z okruhu rodiny nebo z rodiny samotné. Každého druhého sexuálního zneužití se dopustil člen rodiny, muž v roli otce je nejčastějším sexuálním agresorem. Každé druhé sexuální zneužívání se odehrává doma, opakovaně, dlouhodobě a dominuje heterosexuální forma násilí. Pouze každá čtvrtá dívka se svěřila.9) To znamená, že většina obětí nevyhledá odbornou pomoc a tato zkušenost se transformuje do modelu chování, které má následky na výchovu vlastních dětí a na utváření rodinného klimatu v budoucí rodině.

Model sexuálního zneužití chlapce je poněkud odlišnější. Výsledky výzkumu prokazují náhodnost a ojedinělost kontaktu s preferencí homosexuálního zneužití. Uvádí se, že v dětství byl každý čtvrtý až pátý muž sexuálně zneužit, přičemž za dvě třetiny sexuální agrese vůči chlapcům je zodpovědná cizí osoba, za třetinu osoba známá (učitel, vychovatel, vedoucí kroužků aj.). Rovněž i tyto oběti se se svou zkušeností zpravidla nesvěřují a nevyhledávají pomoc.10)

Motivace chování pachatelů sexuálního násilí nebyla zjištěna. Skutečností je, že tito pachatelé zneužívají své postavení, moc a emocionální vztahy v rodině. Jednou z příčin vzniku kombinovaného násilí sexuálního a tělesného bývá alkoholová nebo drogová závislost rodiče a nezaměstnanost. V řadě případů sexuální rodičovské agrese se ale jedná o navenek zcela funkční rodinu tzv. střední vrstvy bez zjevných známek dysfunkčnosti nebo zanedbávání dětí. Většina těchto otců mívá vyšší vzdělání a dobrou společenskou úroveň, takže se nepředpokládá existence těchto patologických projevů chování. Intrafamiliární sexuální zneužívání dětí je problémem s vysokou latentností majícím pro oběť dlouhodobé a celoživotně trvalé následky. Situace oběti intrafamiliárního sexuálního násilí včetně vyrovnávání se s následky prožitého traumatu je proto velmi složitá.

Průběh sexuálního zneužívání dítěte a vyrovnávání se s následky traumatu

Sexuální zneužívání dítěte v rodině má svou specifickou vztahovou a časovou dynamiku. Prameny uvádějí průměrnou délku intrafamiliárního zneužívání asi 3 roky. Dalším zásadním prvkem je dynamika utajování, jako možnost dítě zneužívat a současně ho chránit před následky odhalení. K utajování jsou užívány dospělými nejrůznější strategie zahrnující projevy neverbální komunikace, nejrůznější formy manipulace, ale i vyhrožování tělesným násilím, separací aj. Dynamika odhalení je dalším nezbytným krokem v procesu intrafamiliárního zneužívání, která je předpokladem a podmínkou vedoucí k jeho zastavení. Má dvě formy: náhodné odhalení nebo záměrnou iniciativu jeho účastníků. Reakce na odhalení je následnou vývojovou událostí a týká se již všech členů rodiny.

Intrafamiliární zneužívání je pro dítě velkou duševní krizí, která má i v tomto případě svůj průběh. Nejprve nastává fáze šoku, kdy dominuje snaha o vytěsnění traumatu. Tato fáze může trvat i několik měsíců, v průběhu kterých dochází k mobilizaci obranných mechanismů, které mohou mít podobu regrese, vytěsnění, úniku do fantazie, popření, mohou vyústit v sebepoškozování nebo sebevraždu, v požívání drog, alkoholu aj.

Celý průběh krize souvisí úzce s rodinným zázemím, osobnostní charakteristikou oběti a strategií zvládání stresu. Průběh zvládání tohoto traumatu je popisován pomocí modelu čtyř traumatogenních dynamik, které vypracoval D.  Finkelhor:11)
1. bezmocnost,
2. stigmatizace,
3. pocit zrady,
4. traumatická sexualizace.

Vznik bezmocnosti předchází narušování osobní integrity dospělým a selhání systému obranných mechanismů, který si dítě utvořilo, včetně selhání důvěry jeho nejbližších. Celou situaci subjektivně dítě vnímá jako vysoce zraňující, poznamenávající, „stigmatizující“, s pocitem viny a nemožnosti se zařadit zpět do společnosti. Negativní zkušenost s nejbližším členem rodiny způsobí, že již nevěří ani dalším dospělým autoritám, a tato zkušenost se promítá i do následujících životních situací. Nepřiměřená a nadměrná sexuální stimulace dítěte vyvolává i nepřiměřenou intenzitu sexuálních pocitů dítěte, což má za následek vznik řady dalších psychických traumat různého stupně.

Životní krize a následky traumatu

Následkem prožitého domácího násilí v nejrůznějších podobách trpí mnoho stovek tisíc žen a dětí duševní poruchou nazvanou posttraumatická stresová porucha. Jde o následek znásilnění a týrání, který má podobu nočních děsů, nespavosti, záchvatů vzteku, panického strachu, bezmocnosti apod. a nadchází po těžkém stresu, jehož intenzita překračuje běžnou lidskou zkušenost. Posttraumatická stresová porucha postihuje hned několik oblastí života jedince: biologickou, nejčastěji v podobě poruch spánku, únavností, poruchy CNS a oběhového systému, emoční oblast - projevy bezmocnosti, úzkostnosti, neúměrnými pocity vlastní viny aj., psychickou oblast v podobě dezorientace, zmatenosti, ztráty smyslu života, vtíravých představ apod. Změny v chování následkem prožitého traumatu se mohou projevovat např. sebedestruktivním způsobem v podobě agresivního chování zaměřeného vůči sobě, ale i vně, v podobě nejrůznějších poruch příjmu potravy (bulimie) a řešení situace pomocí drog a alkoholu.

To vše vede k poruchám v oblasti mezilidských vztahů, protože oběti traumatu mají potíže s tím, že nevědí, jak se mají chovat k jiným lidem. Uzavírají se do sebe, vyhýbají se emoční i sociální blízkosti ostatních lidí včetně rodiny, mají potíže s navazováním kontaktů a nedokáží rozlišit optimální hranici důvěrných vztahů. Protože mají značné osobní zkušenosti především se situacemi, které je poškodily, podvědomě opětovně vyhledávají situace obdobné a opětovně se dostávají do situací, které nejsou pro ně příznivé, a znovu procházejí obdobnými traumaty. Toto chování dokládají případy žen, které vyhledávají obdobné typy agresorů, se kterými měly ať již v dětství, nebo v mládí negativní zkušenosti.

Posttraumatická stresová porucha může vzniknout následkem různých životních traumat, přírodních katastrof, válečných událostí, dopravních nehod, násilnými trestnými činy (loupeže, vraždy, přepadení aj.). V případě domácího násilí může docházet k postupnému rozvoji příznaků posttraumatické duševní poruchy, z nichž mezi nejzávažnější patří sexuální zneužívání a psychické týrání.

Počet dětí, které jsou denně vystaveny týrání a zneužívání, stále roste. Proto je specifická pozornost věnována zvláštnostem posttraumatické stresové poruchy u dětí a dospívajících. Jednak se sleduje rozvoj tohoto syndromu získaného přenosem z úzkostných a rozrušených rodin především v důsledku válečných událostí a živelních katastrof, ale potvrzuje se i průkaznost vzniku posttraumatické stresové poruchy především v souvislosti se sexuálním zneužíváním. Alarmující jsou takové projevy, jako je přílišné lpění na dospělých, dlouhotrvající strachy a fobie, spánkové poruchy, poruchy chování v podobě agresivity i vůči ostatním, verbální agresivita, zlostnost, zuřivost. Nezřídka vznikají tělesné potíže, jako např. bolesti hlavy, břicha, celková nevolnost bez zjištěné diagnózy. Stažení se do sebe, apatie a pasivita bývá známkou vnitřního zabývání se traumatem.

I v psychice dítěte se odehrávají flash-backy12) prožité události jako u dospělých s tím rozdílem, že dítě si je nedokáže vysvětlit a nedokáže si především objasnit chování dospělých vůči němu. Proto se u dětí nejčastěji vyskytuje jako reakce na prožité trauma regrese, kdy se dítě chová jako dříve, tj. před traumatem. Dělá tedy věci, které se již od něj neočekávají a opětovně je staví do nežádoucího světla: dítě se pomočuje, dumlá si prsty, hraje si s hračkami neodpovídajícími jeho věku aj. Tyto děti jsou pasivní, nemají perspektivu, objevují se u nich myšlenky na smrt a nedokáží se samy přenést přes propast traumatu. Proto je u nich především preferována terapie založená na emocionálním přístupu.

Reakce dětí na prožité trauma je odlišná. Záleží na charakteru, stupni a intenzitě traumatu, zda se jedná o trauma jednorázové, nebo opakované. Traumatizované děti se mohou vyrovnávat s traumatem chováním, jehož příčiny se opět snažíme hledat v mnoha různých souvislostech a které jsou opět jedním z velkých současných problémů naší společnosti:

Všechny formy násilí v rodině zanechávají své stopy ať již v podobě zasunutých vzpomínek, nesprávných modelů chování, nebo přenosu obdobného chování na své děti a stávají se tak velkým mezigeneračním, ale i celospolečenským problémem.

Krizová intervence a terapie

Úkolem krizové intervence obecně je dosáhnout u klienta porozumění danému problému, orientovat se v něm a vzbudit schopnost jej řešit. Prvním a zásadním krokem je stabilizace duševního stavu a uklidnění. Protože se v těchto případech jedná především o problematiku vztahovou a emocionální, je třeba zvolit takové techniky vedení klienta, které by navodily atmosféru empatie, nedirektivnosti a citové opory. U zneužívaných dětí by měla být v prvním případě zajištěna jejich bezpečnost před dalším násilím a před dalším narušením rodinného systému. Formy intervence mohou být různé, přičemž musí být dodržen soulad všech právních, protektivních i terapeutických postupů. Terapeutická intervence se skládá z několika etap:

Všechny tyto kroky jsou však závodem na dlouhou trať, ne vždy se podaří je s úspěchem vyřešit a zpravidla vždy u oběti násilí přetrvávají následky na celý život. I při dobré snaze o pomoc oběti vždy dochází při opakovaném sdělování zážitků spojených s násilím k druhotnému zraňování, které je označováno jako sekundární viktimizace. V institucích, které byly založeny na jejich ochranu, existuje i tzv. systémové týrání, ke kterému dochází v případech, kdy:

Otázkám systémového týrání dítěte se příliš pozornosti nevěnuje, o čemž svědčí mnohé postupy pracovníků nejrůznějších institucí při řešení právě těchto případů.

Nové přístupy k eliminaci domácího násilí

Následky domácího násilí jsou dalekosáhlé a rostou stejně tak jako počet obětí domácího násilí. Proto jsou hledány nové cesty, jak těmto násilnostem předcházet, jak se mohou oběti bránit a jakou mohou hledat prevenci.

Vzorem je zde americký projekt DAIP (Domestic Abuse Duluthu Project), který byl vyvinut a realizován v Duluthu v Minnesotě a stal se východiskem pro řadu dalších projektů, z nichž nejznámější a pro nás aplikačně nejdostupnější je obdobný projekt realizovaný v Německu. Základem je myšlenka „community response“, tj. společná odpovědnost komunálních institucí a rychlé dosahování cílů. V praxi to znamená, že součástí intervence je okamžité zajištění pachatele po činu, jeho trestněprávní odsouzení během 48 hodin, u lehčích ublížení i uložení podmíněného trestu, pro ženu okamžitě k dispozici občanskoprávní ochranná nařízení, možnosti řešení podpory a řešení dalších sociálních otázek, bytu apod. Pachatel může být zavázán k účasti na tréninkovém programu, jehož cílem je zahájit proces změny vlastního chování.

Berlínský intervenční projekt proti domácímu násilí rozvíjí nové strategie efektivní intervence při domácím násilí, jehož cílem je zlepšit ochranu žen a dětí před opakovaným násilím a jeho odstranění. Domácí násilí je prohlášeno za věc veřejnou, nikoliv soukromou, je kladen důraz na rychlou reakci státu a na iniciaci procesu změny chování pachatele a pochopitelně i stanovení hranice pachateli násilí a jeho odpovědnost a sankce.

První výsledky Berlínského intervenčního projektu jsou povzbudivé právě pro specifickou terapii a tréninkové kurzy pro pachatele. V první fázi se jedná o program aktivní sociální výuky, která má být impulzem pro změnu chování. Následný tréninkový kurz je půlroční v týdenních skupinových sezeních po třech hodinách. Kurz je ukončen závěrečným seminářem, který slouží k vyhodnocení kurzu a perspektivám chování bez násilí. Základem kurzu je analýza důvodů a dynamiky násilného chování jako určitého druhu naučeného chování s akcentem na dominantní chování z pozice moci. Proto je základem kurzu diskuse o systému moci a kontroly. K tomuto účelu jsou realizovány nejrůznější specificky zaměřené tréninkové metody speciálně vyvinuté v DAIP. Každý účastník kurzu musí sám formulovat cíle, které si sám pro změnu chování vytkne, i to, jak cílů chce dosáhnout. Tyto cíle musí být zcela reálné, konkrétní a splnitelné. Mezi pracovní metody, které jsou v tomto projektu užívány, patří např. učení se trénovat ve skupině, přehrávání genderových rolí, vyhodnocování scén z videofilmů, přednášky, diskuse, práce s pracovními listy s vyhodnocováním apod.

Cílem projektu je dosažení odpovědnosti u násilnických mužů za jejich činy a dosažení podpory a ochrany týraných žen a dětí.

Mezi další intervenční projekty proti domácímu násilí patří např. Hannoverský intervenční projekt proti mužskému násilí v rodině (HAIP), Kooperační a intervenční koncept Šlesvicko-Holštýnska, Intervenční projekt CORA - Contra násilí proti dívkám a ženám ve spolkové zemi Mecklenbursko - Přední Pomořansko, brémský intervenční projekt „Nové cesty“ a pasovský model „Násilí v sociálně blízkém prostředí“.

Společným cílem všech intervenčních projektů je ochrana a podpora týraných žen a dětí, podpora přesvědčení všech zainteresovaných institucí na domácím násilí o nezbytnosti jeho rychlého řešení, brát pachatele k odpovědnosti za jeho činy, informovat veřejnost, rizikové skupiny žen a dětí o důsledcích domácího násilí. To vše předpokládá do jisté míry i změnu myšlení a ochotu ke spolupráci celé společnosti. V tomto duchu byl prezentován návrh neziskových organizací proFem a Rosa na změnu § 215 tr. zákona se záměrem zvýšit ochranu oběti domácího násilí.

Další prameny a literatura:

http://izpravodaj.profem.cz/index.php?template=rs.html-id=102
Brandau, H. - Ronge, K.: Násilí na ženách v domácím prostředí. Staré cíle - nové cesty. Berlín, BIG e.V., Koordinace Intervenčního projektu proti domácímu násilí, 1996.
Weiss, P. a kol.: Sexuální zneužívání - pachatelé a oběti. Praha, Grada Publishing, 2000.
Porterfieldová, K. M.: Jak se vyrovnat s následky traumatu. Praha, Nakl. Lidové noviny, 1997.
Stratégie eliminácie násilia voči ženám. Manuál. Bratislava, Centrum pre medzinárodnú prevenciu kriminality, 2000.
Matoušek, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha, Sociologické nakladatelství, 1997.
Elliotová, M.: Jak ochránit své dítě. Praha, Portál, 1995.
Täubner, V.: Nejstřeženější tajemství - sexuální zneužívání dětí. Praha, Trizonia, 1996.
Sümegh, L.: Zpráva o průběhu práce s mládeží na ulici. Praha, Projekt Šance, 1998.

Vykopalová, H.
Násilí v rodině
SOUHRN

Domácí násilí a příčiny jeho vzniku jsou spatřovány v rodině, v jejím sociálním klimatu a v její funkčnosti. Oběťmi domácího násilí se mohou stát ženy, děti, muži i senioři, kteří prožité trauma mohou řešit různým způsobem: drogovou nebo alkoholovou závislostí, sebedestruktivním chováním v podobě sebevražednosti nebo pokusů o sebevražedné chování, poruchami příjmu potravy (bulimie) aj. U dětí je to často transformace prožitého traumatu do podoby dalšího patologického chování: šikanování, agresivita, výbušnost nebo naopak přílišná pasivita a nezájem. Podoby domácího násilí mohou být fyzické, psychické, sexuální nebo i jejich kombinace. Intrafamiliární sexuální zneužívání dětí je patologickým jevem s vysokou latencí. Prokazuje se vliv modelového chování a transgeneračního přenosu. Pro oběť mají formy domácího násilí celoživotní následky. Krizová intervence a terapie má pro oběť domácího násilí zásadní význam. Velké možnosti pro eliminaci a prevenci domácího násilí přinášejí nové programy a nové přístupy realizované v zahraničí.

Vykopalová, H.
Domestic violence
SUMMARY

Domestic violence and its causes are seen as lying within the family, its social climate and its functioning. Victims of domestic violence can be women, children, men, and seniors, who can try different means to solve the trauma they have been through: drug or alcohol abuse, self-destructive behaviour in the form of suicide or attempted suicide, eating disorders (bulimia etc.) In the case of children, the trauma may often be transformed into further pathological behaviour: chicanery, aggressiveness, explosive reactions, or on the contrary there may be excessive passivity and lack of interest. Domestic violence can take many forms: physical, psychological, sexual or a combination of any of these. Sexual abuse of children within the family is a pathological phenomenon with a high latency. It is proved to be influenced by role models, and is transmitted between generations. All forms of domestic violence have life-long consequences for the victim. Crisis intervention and therapy are of essential importance for the victim. There are new programs and methods abroad, which bring great possibilities for an elimination and prevention of domestic violence.

Vykopalová, H.
Die Gewalt in der Familie
ZUSAMMENFASSUNG

Die Hausgewalt und die Ursachen ihres Ursprungs werden in der Familie, in ihrem sozialen Klima und in ihrer Funktion wahr. Die Opfer der Hausgewalt werden Frauen, Kinder, Männer als auch Senioren, die das erlebte Trauma verschiedenartig lösen können: durch eine Drogen oder Alkoholabhängigkeit, durch selbstdestruktives Benehmen in der Form des Selbstmordes oder der Versuche um ein selbstmörderisches Benehmen, durch Störungen der Nahrungsnahme (Bulimie) usw. Bei den Kindern ist es oft eine Transformation des erlebten Traumas in die Form eines weiteren pathologischen Benehmens: Schikane, Aggresivität, Explosionskraft oder umgekehrt übermässige Pasivität und Interesselosigkeit. Die Formen der Hausgewalt können physisch, psychisch, sexuell oder ihre Kombination werden. Intrafamiliarer sexueller Kindermissbrauch ist eine pathologische Erscheinung mit grosser Latenz. Man sieht dabei den Einfluss des Modelbenehmens und der Transgenerationsübertragung. Die Formen der Hausgewalt haben für das Opfer lebenslängliche Nachwirkungen. Die Krisenintervention und die Therapie haben für das Opfer der Hausgewalt eine grundsätzliche Bedeutung. Für die Elimination und Prävention der Hausgewalt bringen grosse Möglichkeiten die neuen Programme und die im Ausland realisierten neuen Herantreten.


1) Termín užívaný v diskusi o ženských a mužských sexuálních rolích.

2) Maříková, H. (ed.): Proměny současné české rodiny. In: Šanderová, J.: Místo rodiny v teorii a výzkumu sociální stratifikace. Praha, Sociologické nakladatelství, 2000, s. 13.

3) http://izpravodaj.profem.cz/index.php?template=rs.html-id=135

4) Zpráva o stavu domácího násilí. Praha, Rosa, 1997.

5) sub. 2).

6) Dunovský, J. - Dytrych, Z. - Matějček, Z. a kol.: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha, Grada, 1995.

7) Doyle, C.: Child sexual abuse. London, Chapman & Hall, 1994.

8) Watkins, B. - Bentovim, A.: The sexual abuse of male children and adolescents: A review of current research. Journal of child psychology and psychiatry, 1992.

9) Vaníčková, E. - Provazník, K. - Hadj-Moussová, Z. - Spilková, J.: Sexuální násilí na dětech. Praha, Portál, 1999, s. 29 - 30.

10) Vaníčková, E. - Provazník, K. - Hadj-Moussová, Z. - Spilková, J.: Sexuální násilí na dětech. Praha, Portál, 1999, s. 34.

11) Finkelhor, D.: A sourcebook on child abuse. Beverly Hills, Sage publications, 1986.

12) Vracející se vzpomínky na stresující události, „záblesky“.

OBSAH / CONTENTS / INHALT
Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |