Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIV 3/2001

Možnosti sankční politiky

JUDr. Zdeněk Karabec, CSc., Institut pro kriminologii a sociální prevenci,  Praha

  1. Směry sankční politiky

    Podle mezinárodních odborných odhadů je v současné době na celém světě ve věznicích zhruba 8 milionů mužů, žen a dětí. Tento počet je výsledkem trvalého trendu zvyšování trestní represe, který již po několik desetiletí lze sledovat ve většině zemí. Zostření trestní represe a tedy i ukládání delších trestů odnětí svobody je chápáno jako odpověď na růst kriminality, který zejména po druhé světové válce v řadě zemí akceleroval znepokojivým tempem; podstatně se změnila i struktura kriminality, zvýšila se nebezpečnost některých forem zločinnosti i pachatelů, objevily se nové formy nebezpečné trestné činnosti (terorismus, organizovaná kriminalita, obchod s lidmi aj.).

    Výsledkem tohoto vývoje je stav, kdy počet vězeňské populace vyvolává oprávněné pochybnosti o účinnosti sankční politiky a celého systému trestní justice. Již mnoho let se hovoří o narůstající "krizi vězeňství". Fundovanější názory upozorňují spíše na krizi trestu odnětí svobody. Tyto myšlenky a odborná stanoviska se odrážejí v aktivitách orgánů OSN, Rady Evropy a v různých mezinárodních úmluvách a dalších dokumentech.1) Vlivná a odborně kvalifikovaná stanoviska jsou prezentována např. v rámci organizace Penal Reform International a dalších nevládních institucí i na akademické půdě.

    Při komparativním pohledu na tuto problematiku je zřejmé, že lze hovořit o několika kategoriích zemí, a to podle převažujících problémů s vězněním osob a podle přístupů k jejich řešení. Jde tedy o různé přístupy v rámci trestní a sankční politiky.

    Užší vymezení trestní politiky zahrnuje především trestní zákonodárství a činnosti a opatření orgánů činných v trestním řízení; aktivity dalších subjektů pouze v tom rozsahu, v jakém jsou přímo orientovány na kontrolu kriminality či do trestní oblasti. Lze proto vycházet z následujícího vymezení: "Trestní politika jako součást obecné politiky formuluje cíle a prostředky společenské kontroly kriminality pomocí trestního práva."2)

    V odborné literatuře i v praxi se také operuje s pojmy kriminální politika a sankční politika. Vztah všech těchto pojmů je možno charakterizovat tak, že kriminální politikou rozumíme všechna opatření proti zločinnosti, trestní politikou ta opatření, která využívají trestní právo, a sankční politikou stanovení účelu trestání, systému trestních sankcí a jejich uplatňování.

    Jen okrajově poznamenávám, že jednou z kategorií jsou země tzv. třetího světa, které prošly koloniálním obdobím, kdy byl do jejich tradičních (kmenových) systémů sociální kontroly implantován západní systém trestní justice. V některých zemích subsaharské Afriky nebo jižní Asie dosud existují modely v podstatě viktoriánské sankční politiky spočívající v prosté izolaci pachatelů ve vězeňských zařízeních. V tradičním kulturním prostředí těchto zemí je proto vězeňství chápáno jako cizorodý prvek, který mj. "nelogicky" způsobuje stav, že uvěznění lidé, kteří mohou produktivně pracovat (nebo alespoň živit sebe a svou rodinu), se stávají ekonomickým břemenem pro ostatní členy společnosti. V těchto zemích převažuje názor, že "západní model" trestní justice pouze marginalizuje (vyřazuje na okraj společnosti) pachatele trestných činů, aniž napomáhá k tomu, aby byly odstraněny škodlivé následky trestné činnosti. Určitou kategorii představují některé země Latinské Ameriky, které sice prokazují snahu zlepšit systém zacházení s pachateli, ale ve kterých je trest uvěznění nepřiměřeně široce používán a vykonáván v nehumánních a necivilizovaných podmínkách.

    Pokud jde o bývalé tzv. socialistické země nebo postkomunistické země, je i na mezinárodním fóru již všeobecně uznáváno, že tyto země vážně usilují o reformu svého sankčního systému a přijímají a respektují standardy a normy OSN, Rady Evropy apod., že však jejich úsilí a reálný pokrok je na různém stupni, přičemž limitujícím faktorem jsou zejména ekonomické možnosti těchto zemí a v některých případech i politické, ideologické a jiné překážky při prosazování potřebných změn.

    Jako příklad lze uvést země bývalého Sovětského svazu, kdy např. stav zacházení s pachateli byl jednou z překážek přijetí Ruska do Rady Evropy. Počet vězněných osob a nedostatek přiměřených ubytovacích kapacit vedl k tomu, že např. v hlavní věznici v Petrohradě s kapacitou 3000 míst bylo běžně drženo 10 000 vězňů a v mnohých celách se dvěma či třemi postelemi bylo umístěno 15 osob. Alarmující je i v současné době zdravotní stav vězeňské populace, zejména výskyt TBC a dalších přenosných chorob.

    Obecně se konstatuje, například v orgánech Rady Evropy, že řešení těchto problémů při zacházení s pachateli v postkomunistických zemích nespočívá jen v získání dostatečných finančních zdrojů pro vězeňství, ale že musí jít především o celou novou koncepci trestní a sankční politiky, např. o širší využívání odklonů v trestním řízení, alternativních trestů, omezení ukládání vazeb apod.

    Česká republika je v tomto kontextu považována na odborných a politických fórech (srov. např. 10. kongres Mezinárodní společnosti pro trestní právo - AIDP, Budapešť, září 1999, X. Kongres OSN o prevenci kriminality a zacházení s pachateli, Vídeň, duben 2000) za zemi, která důvěryhodným způsobem zreformovala svůj vězeňský systém, při zacházení s pachateli reflektuje požadavky a hodnoty uznávané mezinárodním společenstvím, a která usiluje i o vytvoření moderního systému trestní justice a efektivní koncepce trestní a sankční politiky.

    Významnou kategorii tvoří rozvinuté země se stabilním demokratickým, politickým i společenským uspořádáním, které svým přístupem k zacházení s pachateli ovlivňují teoretické úvahy i praktickou trestní politiku na celém světě. V těchto zemích nacházíme hlavní myšlenkové i institucionální zdroje reformního úsilí v penitenciární oblasti ve 20. století. Vedle možno říci "klasického" reformního směru, usilujícího o humánní a převýchovný přístup k pachatelům trestných činů, se v posledních letech postupně prosazuje i tvrdší represivní linie, akcentující ochranu společnosti před vzrůstající kriminalitou.

    V čele této represivní vlny jsou USA, kde politikové i většina médií se snažili zejména v posledním desetiletí nalézt přímou spojitost mezi úrovní kriminality a počtem uvězněných osob v tom smyslu, že velký počet pachatelů izolovaných ve vězeňských zařízeních je tím nejúčinnějším prostředkem v boji proti zločinnosti. Vytvořila se tak zjednodušená představa, že ty osoby, které se dopouštějí trestné činnosti, představují specifickou skupinu populace, kterou je třeba identifikovat prostředky trestní justice (tj. odhalit, usvědčit a odsoudit) a eliminovat ze společnosti řádných občanů, kteří se tak budou moci věnovat svým aktivitám bez obav o svůj život, zdraví a majetek. Došlo tak k určité renesanci retributivního (odplatného) pojetí trestní justice, i když samozřejmě v USA, resp. v některých státech Unie, stále existují a rozvíjejí se konkrétní programy pro prevenci kriminality, pro resocializaci pachatelů (zejména pro reedukaci mladistvých delikventů), pro postpenitenciární pomoc osobám propuštěným z výkonu trestu apod.

    V 90. letech se tato represivní trestní politika vyjadřovala sloganem "Na 200 milionů (obyvatel) 2 miliony (vězňů)". Tato předpověď pro první léta nadcházejícího století byla naplněna již v únoru 2000, kdy podle oficiálních statistik se na území pod americkou jurisdikcí nacházejí dva miliony občanů ve vězeňských zařízeních. S méně než 5 % obyvatelstva ve světovém srovnání vykazují USA nyní 25 % z celkové vězeňské populace na světě.

    Tyto radikální přístupy vedly k přijetí některých kontroverzních legislativních opatření, známých např. pod označením "třikrát a dost" (tj. uložení doživotního trestu odnětí svobody při třetím odsouzení za úmyslný trestný čin), k obecnému zvyšování trestních sazeb, a tím prodlužování doby strávené ve výkonu trestu odnětí svobody, apod.

    V USA se vytvořilo významné hospodářské odvětví zvané "prison industry", zabezpečující finanční, projektové, stavební, zásobovací (logistické) a jiné potřeby vězeňství. Toto odvětví se stalo významnou součástí ekonomiky jednotlivých států USA. Architektura nových i tradičních amerických věznic je založena na principu "jedna cela, jeden muž", takže k přeplněnosti kapacity věznic v našem pojetí prakticky nedochází. Jinou otázkou je ovšem dostatek prostoru pro pracovní, reedukační, volnočasové a další aktivity vězňů. Lze však konstatovat, že současná vězeňská architektura dimenzuje věznice v USA podstatně velkoryseji než na evropském kontinentu.

    Tato současná trestní a sankční politika USA má své přesvědčené zastánce i odpůrce. Diskuse na toto téma jsou mnohdy značně autoritativní, a to zejména proto, že již několik desetiletí je boj proti zločinnosti tradičním tématem volebního boje. Z této otázky i z jejích odborných aspektů se stalo především politikum, citlivě vnímané americkou veřejností. Zastánci represivní trestně politické linie mají silný argument: USA jsou jednou z mála zemí na světě (např. vedle Japonska), kde zločinnost v posledních letech prokazatelně klesá.

    Tento vývoj má svou pochopitelnou logiku; čím více pachatelů je izolováno ve věznicích, tím méně potenciálních zločinců má příležitost páchat trestné činy. Nelze nevidět ani pozitivní, generálně preventivní účinky této trestní politiky. Rubem koncepce je její ohromná ekonomická náročnost. Strmě stoupají "náklady na zločin" (tzv. cost of crime, do kterých se zahrnují nejen výdaje   policii, trestní justici, vězeňství apod., ale i společenské náklady vzniklé tím, že část produktivních lidských zdrojů je při výkonu trestu odnětí svobody vyloučena z možnosti přispívat ke tvorbě hrubého domácího produktu). Poukazuje se i na okolnost, že neustálé prodlužování doby, po kterou je část populace držena ve vězeňských zařízeních, povede časem k tomu, že z věznic se stanou alespoň částečně ústavy sociálního typu s neúměrnými finančními a personálními náklady na zdravotní a další péči o přestárlé vězně.

    Kritici této trestně politické linie v USA poukazují zejména na obtížnou slučitelnost represivního přístupu k pachatelům s tradičními hodnotami demokratické společnosti, s nezadatelnými lidskými a občanskými právy každého jednotlivce a upozorňují i na perspektivní bezvýchodnost této koncepce. Nelze totiž víceméně trvale vylučovat nemalou část populace z občanské společnosti a vytvářet tak "kriminální ghetta" s vlastní subkulturou, přesahující z vězeňského prostředí do normálního života. Kromě absolutních a doživotních trestů každé odnětí svobody dříve nebo později skončí a odsouzení se vracejí do společnosti, která nemůže být vůči nim trvale netolerantní. Retributivní pojetí trestu a hypertrofie vězeňství je ve svých konečných důsledcích kontraproduktivní.

    Ještě pádnější argumenty spočívají v pochybnostech, zda lze skutečně nalézt (a prokázat) přímou spojitost mezi vyšším počtem uvězněných pachatelů a poklesem kriminality. Již zmíněné rozsáhlé a obsahově diferencované preventivní programy v USA, mnohdy dostatečně finančně zabezpečené z vládních prostředků i z podnikových a soukromých nadačních zdrojů, se zdají být velmi účinným doplňkem represivních prostředků při kontrole a omezování zločinnosti. K tomu přispívá např. i současná orientace policie ve velkých městech USA na důsledné reagování na drobnější trestnou činnost, zejména u mladistvých delikventů i na tzv. prekriminalitu, takže v americké společnosti se postupně prosazuje přístup, který se označuje jako "zero tolerance", tedy nesmiřovat se s žádným antisociálním chováním. Statistický (a zřejmě reálný) pokles zločinnosti v USA je tedy patrně výslednicí preventivních i represivních opatření, přičemž jen obtížně je možné validně stanovit váhu a účinnost jednotlivých prvků trestní a sankční politiky.

    Růst vězeňské populace je zaznamenáván i v dalších zemích, a to i v těch, kde má své pevné místo sankční politika založená na opatřeních resocializačního charakteru a na širokém používání trestů a opatření nespojených s odnětím svobody. Např. v Nizozemsku se počet vězňů v letech 1975 - 1995 zvýšil čtyřnásobně. Ve stejném období se ve Velké Británii zvýšil počet osob ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody celkem o 50 %.

    Problematika přeplněnosti vězeňských zařízení se tak stává aktuální pro většinu zemí. Často je pak nazírána jako spíše ekonomický než penologický problém a řešení se soustřeďuje na výstavbu nových vězeňských kapacit a na financování vězeňství i z nevládních a z mimorozpočtových zdrojů (viz např. tzv. soukromá vězení v Anglii, Francii, Švýcarsku aj.).

  2. Kritika vězeňství

    Umístění odsouzených pachatelů trestných činů do uzavřeného vězeňského zařízení s omezenými kontakty s vnějším světem je stále v právní teorii i v soudní praxi považováno za nejpřísnější druh trestu. To vyplývá z obecného předpokladu, že lidská svoboda je nejcennějším statkem a její odnětí nebo omezení je pro pachatele trestného činu nejcitelnější újmou. Od nepodmíněného trestu odnětí svobody se rovněž očekává, že nejlépe naplňují účel trestu a trestání. Výkon trestu odnětí svobody však přináší řadu známých nežádoucích efektů, jako je např. devastující vliv vězeňského prostředí na osobnost odsouzeného, přerušení pozitivních sociálních vazeb s původním prostředím, přerušení pracovních aktivit a vztahů, ztížené uplatnění v životě po propuštění apod.

    Účel trestu a trestání se odvíjí od známých penologických teorií, které se označují jako přístupy retributivní (odplatné), rehabilitační (nápravné), eliminační (vylučovací) a restituční (kompenzační.3)

    Je zřejmé, že při ukládání konkrétního trestu odnětí svobody musí převažovat ty prvky tohoto trestu, které naplňují jeho účel, nad vedlejšími negativními účinky, které jsou s tímto trestem obvykle spojeny. Problematické je zejména ukládání tzv. krátkodobých trestů odnětí svobody, protože lze právem pochybovat, zda odnětí svobody na velmi omezenou dobu (do jednoho roku) je jedinou možnou reakcí společnosti za spáchaný trestný čin.

    Problematikou krátkodobých trestů odnětí svobody se zabývá mj. rezoluce Rady Evropy č. (73) 17 ze 13. 4. 1973, ve které se konstatuje, že ve věznicích je velké množství osob vykonávajících trest odnětí svobody do 6 měsíců, přičemž tento trest má omezené výchovné účinky na pachatele, vede k přeplnění kapacity vězeňských zařízení, vyvolává nežádoucí sociální segregaci a stigmatizaci odsouzených. Členským státům RE se tedy doporučuje rozšířit škálu prostředků omezení, příp. nahrazení těchto trestů jinými postupy.

    Obecně se uvádí, že krátkodobé tresty odnětí svobody (obvykle jsou míněny tresty do 3 měsíců, někdy však tresty až do 18 měsíců) mají tyto hlavní nedostatky:

    V České republice stále vážou značnou část vězeňské kapacity osoby odsouzené k nepodmíněnému trestu odnětí svobody do jednoho roku. Např. v roce 1998 bylo z celkového počtu nepodmíněných trestů odnětí svobody uloženo 8987 trestů na dobu do jednoho roku, tj. 61,3 %, zatímco v roce 1990 činil tento podíl jen 46,6 %. (K růstu krátkodobých trestů přispěla i skutečnost, že novelou trestního zákona v roce 1990 byl zrušen trest nápravného opatření a místo něho začaly být ukládány tresty odnětí svobody.)

    Ukládání krátkodobých nepodmíněných trestů v ČR má dosud stoupající tendenci, absolutní počty těchto trestů se více než zdvojnásobily, vzrostl jejich podíl na celkovém počtu trestů. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, že sankční politika uplatňována českými soudy dosud výrazněji nereflektovala převládající trendy v trestní justici, které se prosazují v demokratických evropských zemích se stabilizovaným právním řádem. Tyto nové přístupy k ukládání trestů spočívající v širokém uplatňování alternativních sankcí vycházejí z potřeb ekonomických (neúnosný růst společenských nákladů na vězeňství) a z odborných požadavků penologických (obecná kritika neefektivnosti a "škodlivosti" krátkodobých trestů).

    Institut pro kriminologii a sociální prevenci provedl v roce 1998 dotazníkové šetření mezi soudci, státními zástupci a řediteli věznic ohledně jejich názoru na vhodnost a účelnost krátkodobých nepodmíněných trestů odnětí svobody a na možnost jejich nahrazování alternativními tresty (na dotazníky odpovědělo 61 soudců, 62 státních zástupců a 25 ředitelů věznic.4)

    Mezi soudci a státními zástupci převládá názor, že odnětí svobody je tím nejvhodnějším způsobem naplnění účelu trestu tak, jak je vymezen v § 23 tr. zák. Lze patrně konstatovat, že tyto názory jsou ovlivněny zejména dvěma skutečnostmi. Jednak jde zřejmě o určitou setrvačnost a "přirozený konzervatismus" justičního organismu, projevující se ve spoléhání na zaběhnuté právní instituty. Dlouhodobé odtržení ČR od demokratické Evropy a nemalá izolace od vývoje právního myšlení způsobily, že naše justiční orgány a veřejnost dosud dostatečně neakceptují myšlenku, že krátkodobé tresty odnětí svobody ve své klasické podobě je třeba široce nahrazovat jinými právními instituty nebo dokonce eliminovat ze systému sankcí. Na druhé straně zde má patrně významnou roli fakt, že provedení právní úpravy alternativ k trestu odnětí svobody novelizacemi trestně právních předpisů ČR a organizační a věcné zajištění výkonu těchto alternativ (jde zejména o úpravu trestu obecně prospěšných prací dle § 45, § 45a tr. zák.) včetně podmínek pro jejich ukládání, vyvolává u soudů a dalších justičních orgánů pochybnosti či přímo nedůvěru, že tyto alternativy mohou účelně nahradit krátkodobé tresty odnětí svobody.

    Je ovšem třeba zdůraznit, že dotázaní soudci i státní zástupci si většinou uvědomují nevýhody a nedostatky krátkodobých trestů. V praktické aplikaci těchto trestů se projevují značné územní rozdíly, což zřejmě svědčí o úloze subjektivních faktorů v rozhodovací činnosti soudů.

    Relativně samostatným problémem je stále vysoký počet osob ve vazebních věznicích v České republice. Např. v roce 1997 bylo z celkového počtu vězňů 36 % ve vazbě, v roce 1998 32 % a v roce 1999 30 %. Průměrná délka vazby činila 195 dnů v roce 1997, 177 v roce 1998 a 164 dnů v roce 1999. I když problematika vazebního řízení a výkonu vazby přímo nesouvisí se sankční politikou, četnost a délka vazeb v ČR podstatně zvyšuje přeplněnost vězeňských kapacit, a tím zhoršuje i podmínky pro výkon trestu odnětí svobody.

  3. Některé možnosti pro omezení častého ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody Zastavení trestního stíhaní po vyslovení "soudní výstrahy"

    Dosavadní právní úprava umožňuje v přípravném řízení zastavit trestní stíhání z důvodů uvedených v § 172 tr. ř. Za podmínek uvedených v § 307 tr. ř. může soud a v přípravném řízení státní zástupce zastavit trestní stíhání též podmíněně na zkušební dobu 6 měsíců až 2 roky.

    Je obecně uznáváno v teorii i praxi, že nejúčinnější způsoby (samozřejmě vedle snížení kriminality) jak omezit počty trestně stíhaných osob, jak snížit zatížení trestní justice a zrychlit její chod a jak snižovat i počty uvězněných osob spočívají v tzv. odklonech v trestním řízení (diversion), tedy v postupech, kdy méně závažné trestné činy nejsou řešeny v hlavním líčením před trestními soudy.

    Podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. je poměrně často využíváno (např. v roce 1997 bylo podmíněně zastaveno stíhání 4537 osob, v roce 1998 - 3114 osob a v roce 1999 - 4641 osob). Vzhledem k určité složitosti podmínek, za kterých lze tento postup aplikovat (náhrada škody nebo uzavření dohody s poškozeným o její náhradě, hodnocení osoby pachatele a jeho dosavadního života), a nutnosti sledovat chování pachatele ve zkušební době a rozhodnout o osvědčení pachatele ve smyslu § 308 tr. ř., zůstává při této formě odklonu na justičních orgánech stále dosti úkonů.5)

    Zastavení trestního stíhání meritorním rozhodnutím státního zástupce po vyslovení "soudní výstrahy" by mohlo být jednoduchou procedurou. Soudní výstrahu je třeba chápat jako hrozbu předložení dalšího obdobného trestného činu k projednání v hlavním líčení, jestliže se ho pachatel po vyslovení výstrahy dopustí. Podmínky pro zastavení trestního stíhání touto formou by mohly spočívat v doznání pachatele, v malé závažnosti (škodlivosti) činu, za který by jinak mohl být uložen trest, jehož horní hranice nepřevyšuje dva roky (či alternativně jeden rok) a v okolnosti, že pachatel dosud nebyl soudně trestán.

    Zastavení trestního stíhání po vyslovení soudní výstrahy již v přípravném řízení by logicky doplňovalo a rozšiřovalo možnosti, které poskytuje ustanovení § 24 tr. zák. o upuštění od potrestání. Značný výchovný význam by takové zastavení trestního stíhání mohlo mít v trestním řízení proti mladistvým pachatelům. Legislativně technicky by toto nové ustanovení mohlo být formulováno jako § 172a tr. ř. a zařazeno též do ustanovení § 174, § 175 tr. ř. (oprávnění státního zástupce).

    Zastavení trestního stíhání státním zástupcem po vyslovení výstrahy by rozšířilo diskreční pravomoce orgánů trestní justice, což je obecně považováno za žádoucí tendenci, která se již podstatně výrazněji prosazuje v řadě zemí. Lze poznamenat, že široká diskreční pravomoc (mnohdy i policejních orgánů) a princip oportunity je imanentní součástí trestního řízení v anglosaských zemích.

    3.2 Změna podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu odnětí svobody

    Podle dosavadního ustanovení § 61 tr. zák. může soud odsouzeného po výkonu poloviny uloženého (nebo zmírněného) trestu odnětí svobody podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Ve zvláštních případech uvedených v § 62 tr. zák. mohou být odsouzení propuštěni až po výkonu 2/3 uloženého trestu odnětí svobody.

    Jak ukazují praktické zkušenosti s využíváním těchto ustanovení, je postup soudů i vězeňských orgánů dosti nepružný a zdlouhavý. V úvahu proto přichází změnit znění § 61 tr. zák. tak, že by na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody měl odsouzený nárok, jestliže byly splněny stanovené podmínky a soud by o tomto nároku obligatorně rozhodoval tak, aby v zápětí po vykonání poloviny uloženého (nebo zmírněného) trestu byl odsouzený z vězení propuštěn.

    Znění § 61 tr. zák. by tedy mohlo být upraveno tak, že soud propustí odsouzeného na svobodu, jestliže tomu nebrání okolnost, že odsouzený nesplňuje stanovené podmínky. Bylo by vhodné a účelné, aby splnění stanovených podmínek hodnotila komise působící v rámci probační a mediační služby, která by předkládala své stanovisko příslušnému soudu.

    Sankční politika v ČR je ve srovnání s jinými tradičními demokratickými zeměmi příliš přísná, což se projevuje v horních hranicích trestních sazeb i v jejich rozpětích a v délce ukládaných trestů. Změnit tuto politiku, která má své specifické důvody a nepochybně i určitou setrvačnost a která odráží i represivní nálady veřejnosti, jistě není jednoduché. Modifikace podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu by proto mohlo velmi efektivně přispět ke snížení počtu uvězněných osob.

    V této souvislosti je však třeba konstatovat, že v systému trestní justice ČR dosud chybí institut známý ve světě jako "parole", tj.  předčasné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za současného ustanovení dohledu nad chováním propuštěné osoby.

    Variantní řešení by proto mohlo spočívat v zavedení institutu "parole" do našeho právního řádu. Modely parole jsou dostatečně známy (srov. např. kanadskou úpravu, rozvinutý systém parole v USA, německou úpravu podmíněného propuštění s dohledem a další). Pro zavedení tohoto institutu v ČR byly vytvořeny určité předpoklady již tím, že byl přijat zákon o probační a mediační službě č. 257/2000 Sb., který umožňuje vykonávat efektivní dohled nad osobami propuštěnými z výkonu trestu odnětí svobody.

    Toto propouštění z výkonu trestu by bylo vhodné více kategorizovat. Mohlo by jít nejen o dosavadní podmíněné propouštění po vykonání jedné poloviny (resp. dvou třetin) trestu, ale např. i o různé formy přechodného propuštění v různých fázích výkonu trestu odnětí svobody. Toto přechodné propuštění by bylo vždy spojeno s probačním dohledem a umožňovalo by např. kombinovat umístění ve věznici s pobytem na svobodě z kvalifikovaných důvodů (např. péče odsouzeného o rodinné příslušníky, účast odsouzeného na kvalifikačních kurzech, studiu, odvykací léčbě apod.).

    V úvahu tedy přichází i tzv. denní parole, kdy se odsouzený vrací na noc do věznice a během dne je mu umožněno vykonávat pracovní činnost na svobodě.

    Pro udělování parole by bylo třeba vytvořit zvláštní orgán (radu, komisi), která by působila v rámci probační a mediační služby. Proti rozhodnutí rady ve věci parole by byla přípustná stížnost pouze státního zástupce, o které by rozhodoval soud.

    V dosavadní úpravě podmíněného propuštění výkonu trestu odnětí svobody lze rozpoznat určitou nedůslednost. Na jedné straně jde o úpravu formálně dosti velkorysou (možnost podmíněného propuštění již po vykonání poloviny uloženého trestu není ve světě zcela běžná), na druhé straně dosud chybí efektivní systém kontroly a dohledu nad chováním propuštěné osoby ve zkušební době. Zavedení systému parole a jeho úprava s přihlédnutím k modelům osvědčených v jiných zemích (účelná by byla zejména kombinace různých prvků parole vhodných pro naše právní a sociální prostředí) by výrazně přiblížilo českou trestní justici moderním koncepcím zacházení s pachateli a částečně řešilo i kapacitní problémy našeho vězeňství.

    3.3 Vytvoření podmínek pro širší využívání trestu obecně prospěšných prací a institutu narovnání

    Do našeho právního řádu již byly zavedeny některé typické alternativní tresty a odklony v trestním řízení. Zkoumáním účinnosti trestu obecně prospěšných prací dle § 45, § 45a tr. ř. a narovnání dle § 309 až § 314 tr. řádu se zabýval Institut pro kriminologii a sociální prevenci.6) Jde o instituty, o kterých se mj. obecně předpokládá, že jejich širší uplatnění výrazně omezí ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody a povede i ke snížení počtu osob ve věznicích.

    Z návrhů, které z výsledků zmíněných výzkumů vyplynuly, lze zdůraznit zejména:

    Pokud jde o institut narovnání, navrhuje se zejména:
    Podrobná argumentace k uvedeným návrhům i k dalším opatřením na zlepšení využívání uvedených institutů je podrobně uvedena v cit. publikacích IKSP.

    3.4 Rozšíření možností pro výkon probačního dohledu

    Poté, co byl přijat zákon o probační a mediační službě, který nabyl účinnosti 1. ledna 2001, a po zajištění organizačních, personálních, ekonomických a dalších podmínek pro rozvinutí systému probační a mediační služby, budou vytvořeny reálné podmínky i pro další rozšíření variant probačního dohledu.

    V rámci rekodifikačních prací je dána možnost dále rozšířit alternativní způsoby při zacházení s pachateli, a to například zavedením:

    3.5 Vytvoření podmínek po častější ukládání peněžitého trestu

    Peněžitý trest je oprávněně považován za významnou alternativu k trestu odnětí svobody. Je však skutečností, že podíl peněžitého trestu na celkovém počtu ukládaných trestů má od roku 1990 trvale klesající tendenci (z 16,7 % v roce 1990 na 5,4 % v roce 1999). Rok 1998 byl atypický vzhledem k amnestii prezidenta republiky z února 1998, která se vztahovala na trestné činy, u nichž uložení peněžitého trestu nejspíš přicházelo v úvahu. V důsledku amnestie v tomto roce soudy zastavily trestní stíhání u cca 16 000 obviněných.

    Institut pro kriminologii a sociální prevenci provedl ve druhém čtvrtletí roku 2000 dotazníkové šetření, v němž vyjadřovali své názory na problematiku alternativních trestů, včetně trestu peněžitého, soudci okresních (obvodních) soudů a státní zástupci okresních (obvodních) státních zastupitelství. Dotazníky byly rozeslány zmíněným institucím po celé ČR (vždy dvěma soudcům a jednomu státnímu zástupci), aby byla zajištěna reprezentativnost vzorku. Výsledky šetření lze použít jako určitou orientační informaci pracovníků, kteří s instituty alternativních trestů přicházejí nejčastěji do styku.

    Odpovědi soudců i státních zástupců je možno zhruba rozdělit do dvou skupin. Menší počet se omezil na konstatování, že nemají připomínek, právní úpravu považují za vyhovující, zdařilou. Naproti tomu většina respondentů (cca 70 %) své poznatky a názory k peněžitému trestu vyjadřovala nejčastěji slovy: jde o trest vhodný, soudci by jej více používali, avšak vzhledem ke špatným majetkovým poměrům u většiny pachatelů uložení tohoto trestu nepřichází v úvahu, častějšímu používání brání špatná ekonomická situace a nedostatek finančních prostředků obviněných, pachatelé jsou často bez práce, stoupají počty nezaměstnaných. U těchto osob peněžitý trest není vymahatelný a v případě jeho uložení nastupuje náhradní trest. Peněžitý trest je tak zúžen na okruh lidí výdělečně činných či majetných pachatelů (pachatelé se však většinou rekrutují z osob bez stálého zaměstnání či z jiných důvodů sociálně slabých). Proto je častěji ukládán podmíněný trest odnětí svobody.

    V několika odpovědích soudci sdělili, že vyšetřujícími orgány jsou nedostatečně zkoumány majetkové poměry či skutečné příjmy obviněných. Byl též vyjádřen názor, že zatěžující agendou pro soudy je následné rozhodování o odkladu peněžitého trestu či o povolení splátek, případně o odvolání odkladu či splátek, rozsáhlé šetření při upuštění od výkonu peněžitého trestu a nařízení náhradního trestu. Někteří státní zástupci se domnívají, že soudy nevyužívají celé rozpětí sazby a peněžité tresty jsou často bagatelního rázu.

    Lze proto doporučit, aby v souladu s rekodifikačními záměry v oblasti trestního práva hmotného byl systém majetkových sankcí doplněn o tzv. denní pokuty, jejichž ukládání by modifikovalo dosavadní peněžitý trest.

    3.6 Zavedení "detence" jako nového druhu trestu ukládaného místo trestu odnětí svobody

    Škálu trestů uvedených taxativním výčtem v § 27 by bylo možno doplnit o "trest detence". V některých zemích (např. v Dánsku, Portugalsku, Francii aj.) jsou jako trestní sankce užívány dvě základní formy omezení osobní svobody: uvěznění a detence. Detence v tomto pojetí představuje v podstatě mírnější způsob výkonu trestu odnětí svobody. Např. v Dánsku se trest odnětí svobody ukládá na dobu od 30 dnů do 16 let, v určitých případech do 20 let a na doživotí. Trest detence představuje mírnější způsob odnětí svobody, ukládá se na 7 dnů až 6 měsíců a podmínky jeho výkonu jsou pro odsouzené velmi přijatelné (možnost individuální stravy, libovolná úprava cel, kontakt s vnějším světem apod.).

    Portugalský trestní zákon dává od roku 1983 možnost vykonat krátkodobý trest odnětí svobody v délce do 3 měsíců ve formě víkendové detence, která může zahrnovat maximálně 15 víkendů (každý v rozsahu nejméně 36 a nejvíce 48 hodin). Jeden víkend detence se považuje za 4 dny běžného celodenního uvěznění. V případech, kdy není možno nahradit krátkodobý trest odnětí svobody víkendovou detencí (nejsou pro to zákonné podmínky, nebo pachatel vykonává placené zaměstnání o sobotách a nedělích), je možno tento trest vykonat formou semi-detence, což umožňuje odsouzenému zdržovat se podstatnou část dne mimo vězeňské zařízení (zejména proto, aby vykonával své zaměstnání nebo jinou placenou činnost, studoval, navštěvoval kvalifikační a rehabilitační kurzy apod.).

    V komplikovaném francouzském systému trestních sankcí může soud nahradit trest odnětí svobody nepřesahující 6 měsíců formou semi-detence, jde tedy o umožnění vykonat trest odnětí svobody částečně mimo věznici. Původně byla semi-detence koncipována jako "noční vězení", kam se každý den odsouzení vraceli, ale pro nedostatek vhodných vězeňských kapacit byla semi-detence modifikována v tom smyslu, že odsouzení přicházejí do věznice jen občas. Jde tedy spíše o variantu "víkendové detence" (viz. portugalská úprava) s tím rozdílem, že všechny dny strávené mimo věznici v režimu semi-detence se započítávají do výkonu této sankce.

    V Řecku lze uložit jako mírnější způsob odnětí svobody trest detence v trvání od jednoho dne do jednoho měsíce, v závažnějších případech až do šesti měsíců.

    Lze ovšem poznamenat, že podmínky, za kterých se vykonává trest detence v uvedených příkladech, se blíží možnostem, které poskytuje systém parole (např. víkendové uvěznění při uložení trestu detence lze vykonávat i v rámci tzv. denní parole apod.). O zavedení detence je proto třeba uvažovat variantně k úvahám o vhodnosti zavést do systému naší trestní justice institut parole. Legislativní úprava trestu detence by mohla být poměrně jednoduchá (pomineme-li možné obsahové nejasnosti vzhledem k převažujícímu chápání detence jako spíše zabezpečovacího opatření než trestu), zatímco zavedení systému parole by si vyžádalo komplikovanější právní úpravu a následující organizační a personální zajištění.

    3.7 Dekriminalizace a depenalizace

    Je samozřejmé, že nejúčinnější cestou jak snížit celkový počet odsouzených osob i počet osob ve věznicích je výrazná dekriminalizace a depenalizace. Zdrženlivé vymezení okruhu a intenzity protispolečenských jednání, které je nutno kriminalizovat, tedy prohlásit za trestná a postihovat je trestními sankcemi, a náležité zvážení významu společenských hodnot, zájmů a vztahů, kterým je nutno poskytnout trestně právní ochranu, je podstatou trestní politiky každého státu. Stejně tak je tomu i u intenzity trestní hrozby, vyjádřené přísností trestní sazby za spáchané trestné činy.

    I když podle přijaté koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného ČR se počítá s dekriminalizací a depenalizací jako s trvalou orientací naší trestní a sankční politiky, je vhodné tyto přístupy akcentovat i v souvislosti s návrhy na snížení počtu vězněných osob v ČR.

    Jako příklad depenalizace, která by mohla být provedena v rámci rekodifikace při koncipování nového znění zvláštní části trestního zákona, lze uvést možnost upravit sankce za trestný čin zanedbání povinné výživy dle § 213 tr. zák. tak, že bude vypuštěna možnost uložení trestu odnětí svobody. Počet osob odsouzených pro tento trestný čin je značný, avšak trest odnětí svobody je z hlediska kompenzace nároku poškozených spíše kontraproduktivní.

  4. Doplnění trestní a sankční politiky České republiky o některé prvky tzv. restorativní justice

    Aktuálním tématem se stává další vývoj a perspektivy trestní justice a formulování trestní a sankční politiky zejména v souvislosti s akcentem na rozšíření práv obětí trestné činnosti. Např. X. Kongres OSN o prevenci zločinnosti a zacházení s pachateli (Vídeň, duben 2000) věnoval v rámci doprovodného programu pozornost vytváření tzv. restorativní justice (z angl. restore - obnovit, navrátit v původní stav) jako určitého paralelního systému působícího vedle klasické trestní justice či v mnoha směrech trestní justici nahrazujícího nebo doplňujícího. Jde o koncept zacházení s pachateli, odlišný od klasické "retributivní, trestající" justice, vycházející z názoru, že současná trestní spravedlnost není adekvátní reakcí společnosti na růst kriminality, nevede k ochraně jednotlivce i společnosti.7)

    Restorativní justici lze chápat jako soubor postulátů, cílů a metod, které charakterizují určitý přístup k řešení problematiky zločinnosti. Jde o takové pojetí trestní justice, ve kterém jsou hojně zastoupeny prvky (cíle, metody aj.) zdůrazňující práva oběti a jejich ochranu, mimosoudní projednávání trestních věcí aj. Některé země mají tedy trestní justici "více restorativní" a některé méně, podle toho, jak jsou při legislativních úpravách reakce společnosti na trestnou činnost zastoupeny teoretická východiska a principy, které zahrnujeme do restorativní justice.

    Vznik koncepce restorativní justice lze spatřovat v 80. letech v USA a později v západní Evropě, kdy v souvislosti se zjevnou krizí trestní justice, krizí vězeňství a trestu odnětí svobody, projevující se růstem společenských nákladů na boj s kriminalitou (cost of crime), přeplněností věznic, neúčinností různých resocializačních programů při výkonu trestu, narůstá přesvědčení o bezvýchodnosti dosavadního pojetí trestní spravedlnosti. Narůstá skepse o možnosti řešit již chronické nedostatky stávajícího systému a hledají se nejen různé alternativy k trestu odnětí svobody, různé odklony v trestním procesu, ale krystalizují názory i na celý nový koncept trestní justice.

    Za prakticky nejlépe realizovatelné formy činnosti v rámci restorativní justice se považuje mediace (zprostředkování styku pachatele s obětí, při kterém se hledají způsoby řešení situace způsobené trestným činem) a rodinné či skupinové projednávání deliktu a odpovědnosti pachatele (family group conferencing, circle sentencing). Mediační programy jsou již běžně rozšířeny v Kanadě, USA, Anglii, Francii, Německu, Rakousku, rodinné projednávání je rutinně prováděno v Austrálii, Novém Zélandu, Jižní Africe, ale též v Anglii, USA a Kanadě (zejména uvnitř některých etnických komunit).

    Naznačené metody vycházejí z názoru, že trestný čin je třeba chápat především jako sociální konflikt mezi jednotlivými subjekty, a proto je třeba jej řešit způsobem, který umožní všem dotčeným osobám participovat na řešení tohoto konfliktu (tj. zejména umožnit aktivní participaci pachateli, oběti i příslušníkům dané komunity). V odborné literatuře se poukazuje na zjištění, že tyto metody jsou nesporně levnější a efektivnější než různé resocializační a nápravně terapeutické metody, které dosud převažují při výkonu trestu odnětí svobody.

    V odborné literatuře byly prezentovány výsledky výzkumů ukazující, že v rámci restorativní justice je dosahováno vysokého stupně uspokojení oběti (více než 80 %), dochází ke shodě mezi pachatelem a obětí v chápání spravedlnosti (90 %), pachatelé ve velké míře nahrazují způsobenou škodu (95 %) a u obětí trestných činů se snižuje pocit ohrožení (25 %). Příznivý je i index recidivy.

    Jako hlavní námitky jsou uplatňovány oprávněné argumenty, že v systému restorativní justice je možno řešit jen méně závažné případy trestné činnosti, že u značné částí pachatelů nelze očekávat pochopení podstaty restorativní justice, takže její metody budou chápat jako projevy určité slabosti nebo bezradnosti společnosti, že požadavek na úplné obnovení vztahů narušených trestným činem je nereálný (jde např. o subtilní psychické újmy, o společenskou situaci oběti aj.).

    Postupně byly formulovány zejména následující předpoklady, za kterých mají být aplikovány postupy (metody) restorativní justice:

    Na prosazování principů restorativní justice se zaměřují různé instituce, zejména nevládní organizace, např. pracovní skupina, která byla zřízena Aliancí nevládních organizací působících při OSN v oblasti prevence zločinnosti a trestní justice se sídlem v New Yorku. Podkladové materiály této pracovní skupiny byly předloženy jako oficiální dokumenty na jednání X. Kongresu OSN o prevenci zločinnosti a zacházení s pachateli (Vídeň 2000).

    Hospodářská a sociální rada OSN v návaznosti na závěry zmíněného X. Kongresu OSN připravila návrh "Rezoluce o základních principech při aplikování programu restorativní justice v trestních věcech". Podle tohoto návrhu se "restorativním procesem" míní takový typ procesu, při kterém oběť, pachatel a každý další subjekt nebo člen komunity dotčené trestným činem mohou společně aktivně participovat na řešení důsledků vyplývajících ze spáchání trestného činu, a to často za pomoci nezávislé osoby (např. mediátora). V současné době se předpokládají odborné konzultace na nevládní a posléze i vládní úrovni směřující k dopracování tohoto návrhu rezoluce tak, aby mohl být předložen členským státům OSN jako oficiální dokument k vyjádření, resp. podpisu.

    Česká republika učinila první kroky k restorativní justici již začleněním některých odklonů v trestním řízení a alternativních trestů do právního řádu, zákonnou úpravou odškodnění obětí trestných činů, v poslední době pak přijetím zákona č. 257/2000 Sb. o probační a mediační službě aj. Lze doporučit, aby další reformy trestního zákonodárství, trestní justice i celého soudnictví a formulování trestní a sankční politiky České republiky se neslo v duchu restorativní justice.

    Nelze ovšem přehlédnout, že přístupy restorativní justice jsou aplikovatelné spíše v systému anglosaského práva s rozsáhlým uplatňováním principů oportunity než v systému evropského kontinentálního práva, kde dominuje zásada legality.

    Karabec, Z.
    Možnosti sankční politiky
    SOUHRN

    Trvalý celosvětový růst počtu uvězněných osob vyvolává pochybnosti o účinnosti trestní justice, zpochybňuje celý vězeňský systém a nastoluje otázky o reálných možnostech sankční politiky. Zostřování trestní represe, zvyšování počtu odsouzených k nepodmíněným trestům odnětí svobody a prodlužování těchto trestů, což vede k eliminaci pachatelů (alespoň na určitou dobu) ze společnosti, je jednou z cest, jak čelit růstu kriminality. Tato sankční politika však neúměrně zvyšuje náklady na vězeňství a má i další zřejmá úskalí.

    Jako perspektivní se proto jeví zejména širší škála odklonů v trestním řízení a rozmanitější formy alternativních trestů ukládaných místo nepodmíněného odnětí svobody. Zajímavé možnosti poskytuje i směr tzv. restorativní justice.

    Karabec, Z.
    The Possibilities of Sanction Policy
    SUMMARY

    The continuing increase in the numbers of people imprisoned around the world is calling into question the effectiveness of penal justice, of the entire prison system, and poses questions about the real possibilities of sanction policy. Stricter repressive measures, a higher number of verdicts without suspension and the prolonging of these sentences are one way of facing the growing crime rate, and of (at least for a period of time) excluding offenders from society. But this sanction policy is excessively demanding in terms of prison keeping expenditures, and has other obvious drawbacks.

    For this reason there seem to be better prospects in a wider scale of diversions in criminal proceedings trials, as well as in a wider choice of alternative punishments which would replace imprisonment verdicts without suspension. Interesting options can be found in the system of so-called restorative justice.

    Karabec, Z.
    Möglichkeiten einer Sanktionspolitik
    ZUSAMMENFASSUNG

    Der dauernde Weltanstieg der Zahl der Verhafteten erweckt Zweifel über die Wirksamkeit der Strafjustiz, stellt den ganzen Gefängnisssystem in Zweifel und erhebt Fragen über reale Möglichkeiten einer Sanktionspolitik. Die Verschärfung der Strafrepression, die Steigerung der Zahl der Verurteilten zu unbedingten Freiheitsstrafen und Verlängerung dieser Strafen, was (mindestens für eine bestimmte Zeit) zur Elimination der Täter aus der Gesellschaft führt, ist ein Weg, wie man dem Kriminalitätsanstieg trotzen kann. Diese Sanktionspolitik erhöht aber disproportioniert die Kosten auf das Gefängnisswesen und hat auch weitere evidente Klippen.

    Als perspektiv zeigen sich deswegen besonders eine breite Skala vom Abkehren im Strafverfahren und verschiedenartige Formen der alternativen Strafen, die statt der unbedingten Freiheitsentziehung auferlegt werden. Interessante Möglichkeiten bietet auch der Kurs der sogenannten restorativen Justiz.


  1. Srov. např.: Doporučení Rady Evropy č. R (99) 22 ze dne 30. 9. 1999, týkající se přeplněnosti vězeňských zařízení a zvyšování počtu vězněných osob.
  2. Srov. Musil, J.: Úloha trestní politiky při reformě trestního práva. Trestní právo, 1998, 1.
  3. Blíže např.: Adler, F. - Mueller, G. W. - Leufer, W. S.: Criminology. New York, MC Graw - Hill, 1991, s. 460 a násl. Karabec, Z.: Účel trestání. Kriminalistika, 2000, 2, s. 108 - 117.
  4. Krátkodobé tresty odnětí svobody. Závěrečná studie z výzkumu IKSP, Praha, 2000.
  5. Srov. též: Výzkum institutu podmíněného zastavení trestního stíhání. Praha, IKSP, 1996, s. 9.
  6. V podrobnostech odkazujeme na publikace: Výzkum institutu obecně prospěšných prací. Praha, IKSP, 1998. Výzkum institutu narovnání. Praha, IKSP, 1999.
  7. Srov. též: Karabec, Z.: Účel trestání. Kriminalistika, 2000, 2, s. 115 a násl. Válková, H. - Sotolář, A.: Restorativní justice - trestní politika pro 21. století. Trestní právo, 2000, 1, s. 4 - 11. Restorativní justice jako výzva pro nové milenium (4. mezinárodní konference o restorativní justici pro mládež. Tübingen, SRN, říjen 2000). Zpráva ze služební cesty IKSP. Restorative Justice Handbook. A/CONF.187/NGO/7 (dokument X. kongresu OSN o prevenci kriminality a zacházení s pachateli).
OBSAH / CONTENTS / INHALT

Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |