Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIV 1/2001

ZE ZAHRANIČÍ

Úloha policie ve společnosti se vyvíjí

Prof. JUDr. MIROSLAV PROTIVINSKÝ, DrSc., Praha

V tomto příspěvku seznamuji čtenáře stručně s druhým článkem prof. Dr. Dr. Hanse Joachima Schneidera z Münsteru k problematice policejní vědy.1)

Autor objasňuje úlohu policie v sociální struktuře, její vztahy a postoje k obyvatelstvu, jakož i policejní kulturu a obraz policie z vlastního i vnějšího pohledu. Policejní práci posuzuje z hlediska pracovního stylu a specifik ve městě a na venkově.

I. ÚLOHA POLICIE VE SPOLEČNOSTI

Pro policejní vědu je podstatná tvorba teorie, neboť jednak je dokladem stavu, kterého policejní výzkum dosáhl, jednak ukazuje směr, kterým by se policejní výzkum měl vyvíjet. Policie a její věda prodělávají v současné době zvrat. Proto dnes neexistuje jednotná, obecně platná policejní teorie.

Autor v článku načrtává devět teorií, které odrážejí přerod, v němž se policie a její věda nacházejí na přelomu století. Uvedené teorie ukazují nejen různá mínění o tom, jak policie chápe sama sebe a jak je pojímána společností, nýbrž také akcentují, jak potřebná je policejní věda pro společenský vývoj.

1. Marxistické pojetí

Marxistické pojetí, které zůstalo v anglofonních zemích jen okrajovým jevem, ale zato téměř zcela ovládlo v sedmdesátých letech německý policejní výzkum, se nyní vyskytuje jen ojediněle. Neosvědčilo se, příliš bránilo policejnímu výzkumu v Německu, protože bylo jednostranné a úzké, než aby umožňovalo další rozvoj policejní vědy. Marxistické pojetí vystoupilo s těmito tezemi:

2. „Nemožná úloha“ policie

Toto teoretické pojetí tvrdí, že policie má „nemožnou úlohu“ („Mission impossible“). Chce sice kriminalitě předcházet a objasňovat ji, zjišťovat pachatele, ale nemá pod kontrolou „kořeny příčin“ („Root Causes“) zločinu: nezaměstnanost, bídu, rodinné rozvraty a kulturní konflikty. Dopouští se zvůle a je sociologicky příliš jednostranná, než aby postřehla „kořeny příčin“ kriminality v deficitních společenských fenoménech, které jsou mimo policejní působení. Tím je policie vyřazena ze své role předcházet a kontrolovat zločin. „Kořeny příčin“ lze oprávněně vidět také v osobnosti narušitele práva. Zločin vzniká v sociálním procesu, v němž jsou významné sociální dezorganizace a individuální učení se chybám. Na tento proces může mít policie vliv.

3. Duální (smíšený) systém sociální kontroly

Třetí teorie přiznává policii omezenou, i když vitální úlohu v duálním, smíšeném systému sociální kontroly (Dual Policing Strategy). V síti prevence a kontroly kriminality mají spolupracovat formální a neformální kontroly, veřejná policie a soukromé bezpečnostní živnosti. V rámci komercializace sociální kontroly se má bezpečnost soukromého hospodářství stát produktem tržních služeb. V rámci privatizace veřejných úkonů má občan projevit snahu sám se chránit („Self-Policing“), a to dobrovolně, nikoliv na komerčním základě. Státní mocenský monopol má zůstat nedotčen, soukromé bezpečnostní služby mají být uzákoněny a mají podléhat státní kontrole. Tato teorie se přimlouvá za dělbu práce mezi veřejnou policií a privátním bezpečnostním průmyslem.

4. Používání násilí a okamžitý zásah

Často citovaná definice připisuje policii tuto úlohu: Úloha policie spočívá v mechanismu nesmlouvavého, nutného násilí, které je používáno v souladu s příkazy intuitivního zvládání situačních stavů tísně. Podle této definice má být policie činná vždy v situacích, kdy se děje něco, co se dít nemá a proti čemuž musí někdo ihned něco podniknout. Pojem má dva komponenty: použití násilí a okamžité zakročení. Pořádková funkce policie je ovšem jen situační a provizorní. Policisté jsou chápáni jako „manažeři tísňových situací“. Policie je instituce, které bylo propůjčeno právo k používání násilí v oblastech státem vymezených.

Chápání policie jako „krizového managementu“ postihuje sice podstatný znak policejní práce, ale je příliš úzké a také nesrozumitelné. Vždyť policie v USA používá násilí - a to většinou jen v minimálním rozsahu - pouze v jednom procentu svých kontaktů s občany a pouze při každém pátém zatčení. Pro policejní práci není charakteristické použití násilí, nýbrž akceptace obyvatelstva, které přiznává své policii legitimní autoritu. Normou je veřejný souhlas a policejní práce spočívající na autoritě (Policing by Authority). Policejní práce je symbolická pro vztah mezi státem a jeho občany.

5. Intervence k zachování klidu

Ačkoliv zvládání krizí argumentací a přesvědčováním je ideální představa, prolíná autorita a schopnost policie k použití násilí veškerou policejní prací. Z tohoto důvodu další teoretické pojetí spatřuje základní mandát policie v její interakční činnosti k udržení a upevnění klidu („Peace-Keeping“). Policisté mohou v situacích ohrožení udržet nebo obnovit klid pohrůžkou využití svého monopolu násilí. Použití násilí se tedy stává latentní zálohou. Policejní úloha odradit potenciální pachatele od zločinů a objasňovat je bývá zpravidla přeceňována. Většinou je policie volána při menších konfliktech, nepořádcích a svárech. Proto vlastní úlohou policie je udržování pořádku urovnáváním konfliktů, tj. policejní práce založená na konsenzu („Policing by Consent“).

6. Produkce a zpracování informací

Zcela nová teoretická koncepce vidí podstatu policejní technologie v produkci informací a jejich zpracování. Společenská policejní práce je komunikační policejní práce. Policista je sběratel informací (Gatherer of Informations). Policie rozhoduje, co se má stát s jejími klienty, když informace o nich sbírá, analyzuje, porovnává a sděluje. Hlavním úkolem policie je analyzovat a kontrolovat rizikové faktory. Tato teorie je blíže zdůvodňována takto: Naše společnost je společnost bezpečnosti. Rizika v ní jsou vyvolávána pokrokem modernizace. Riziko spočívá v základech struktury moderní společnosti. Základní znak dnešní lidské existence spočívá v tom, že se všude hledá bezpečnost. Lidé se obávají své viktimizace a že se stanou obětí. V bezpečnostní společnosti jde o rozdělení a kontrolu rizik. Bezpečnostní společnost je vědecká společnost, společnost vědeckých poznatků. Hodnocení rizik a rizikový management jsou vědecké úkoly policie. Policisté jsou předně a především vedoucími pracovníky, experty, bezpečnostními poradci pro jiné bezpečnostní instituce. Policie je expertní systém, který produkuje a rozděluje bezpečnostní znalosti. Je nejdůležitější bezpečnostní institucí. Vždyť je nejviditelnější a nejdosažitelnější a zabývá se nejbezprostřednějšími a nejnápadnějšími riziky, totiž násilnými delikty.

7. Autoritativní intervence a symbolická spravedlnost

Další policejní teorie rozlišuje mezi úlohami, které policie plní v současné době a bude plnit v budoucnu. Dvěma současnými hlavními úlohami policie je autoritativní intervence a realizace jí přisouzené symbolické spravedlnosti.

Účelem autoritativní intervence je udržování pořádku. Symbolická spravedlnost policie spočívá v objasňování trestné činnosti a řízení silničního provozu.

Obě úlohy sledují demonstrativní poslání: Mají ukázat veřejnosti a narušitelům práva, že právo existuje a vládne. Autoritativní intervence a symbolická spravedlnost jsou důležité služby v každé společnosti. Konfliktům se musí učinit přítrž. Narušitelé práva musí být dopadeni a potrestáni. Někdo musí tyto úlohy plnit. Tyto aktivity nečiní bohužel společnost mnohem bezpečnější. Policie sice slibuje prevenci kriminality, ale tento slib neplní. Aby policie v budoucnu účinně předcházela kriminalitě, musí analyzovat okolnosti, které napomáhají trestné činnosti a porušování pořádku. Policisté se musí stát oficiálními kriminology společnosti, kteří se pokoušejí odhalit příčiny kriminality a porušování pořádku. Kriminalitě nelze předcházet jen jejím objasňováním. Veřejnost to již začíná poznávat a chápat. Důkazem toho je enormní nárůst soukromých bezpečnostních služeb. Aplikace zákonů není pro předcházení kriminalitě irelevantní. Je mocným prostředkem kontroly kriminality. K zabránění kriminalitě však nepostačuje.

8. Kontrola kriminality udržováním pořádku

Důležitý nový poznatek policejní teorie spočívá v tom, že udržováním pořádku je kriminalita účinně kontrolována. Nepořádek má komponenty fyzické, stavební a v chování spočívající, které jsou vzájemně úzce spjaty. Toto sepětí vyvolává sociální destabilizaci, která způsobuje větší nepořádek (interakční proces).

Fyzickými znaky nepořádku je např. vandalismus, sprejerství, poškozování školních budov, autobusových zastávek, dopravních značek a pouličních svítilen, hromady odpadků, rozpadající se budovy a opuštěné vraky aut.

Nikoliv řádné chování spočívá např. v žebrotě, povalování se na veřejnosti, obtěžování chodců, popíjení alkoholu a používání narkotik na veřejnosti, obtěžování sousedů hlukem apod. Občané pak nabývají dojmu, že prostředí, v němž bydlí a pracují, se stává nikoliv bezpečné. Nepořádek je pro ně indikátorem, že již nejsou chráněni společenskými kontrolními mechanismy a že jejich společenství zaniká a rozpadá se. Signály nepořádku přitahují kriminální živly, které větří příležitosti k páchání trestných činů. Ještě horší je, že tyto signály vyvolávají u obyvatelstva strach ze zločinu, psychický ústup a sebeizolaci. Dochází k oslabení mechanismů neformální kontroly. Obyvatelé se cítí lépe a bezpečněji, když jim policie pomáhá udržovat pořádek nebo ho obnovovat. Zakročovat proti nepořádkům není však jen úkolem policie. Ta se musí spíše snažit poznat příčiny nepořádků a zastavit proces rozpadu. Tedy podstata úlohy policie spočívá v tom, aby obnovila a zesílila neformální kontrolní mechanismy společnosti. To se může dít tím, že se policie snaží vyvolat u obyvatel bdělost a odpovědnost za daný obvod.

9. Policie a společnost jako bezpečnostní partneři

Poslední policejní teorie považuje společnost a policii za pořádkové partnery. Významné mechanismy neformální kontroly, např. rodina, se rostoucí měrou rozpadají. Policie nedokáže tuto mezeru zaplnit. Je nezbytné, aby na základě policejního výzkumu změnila svou strategii. Úzkou spoluprací se společností na místní úrovni se musí pokusit obnovit samoregulující mechanismy neformální kontroly. Společenská policejní práce (Community Policing) je model, který je zaměřen na efektivnější kontrolu kriminality, na snižování strachu z kriminality, na zvýšení kvality života a zlepšení služební činnosti i legitimity policie. Opírá se aktivně o rezervy společnosti, které jsou zaměřeny na změnu podmínek pro vznik kriminality. Vychází z nutnosti vyšší odpovědnosti policie, většího podílu veřejnosti na procesu rozhodování policie a výraznějšího zohlednění ústavních práv a svobod občanů.

Společenská policejní práce je nová policejní teorie, která se zakládá na koncepci, že kreativní spolupráce mezi policií a občany může přispět k řešení existujících společenských problémů, které se týkají kriminality, strachu z ní a podmínek sousedského soužití.

K realizaci společenské policejní práce se používají tyto taktiky:

Společenská policejní práce vyžaduje větší vědomosti, autonomii, kreativitu a iniciativu policistů.

II. POLICIE JAKO INSTITUCE

1. Policejní organizace

Porovnání organizace policie v anglofonních zemích ukázalo, že organizace policie je určována strukturou společnosti, v níž policie pracuje. Policejní organizace, speciálně ty, v nichž je zaměstnán větší počet policistů, jsou silně zbyrokratizovány. Klíčovými aspekty policejní byrokracie jsou: hierarchická diferenciace (vícestupňová struktura), funkční diferenciace (specializace a dělba práce), rutina a formalizace řízení a postupů, centralizace velení (autorita, rozhodovací oprávnění na špici organizace). Technizace a centralizace odcizily policii občanům. Při restrukturalizaci organizace policie je funkční diferenciace (specializace a dělba práce) nesporná. Má zůstat dělení na hlídkovou službu, objasňování kriminality, řízení silničního provozu a předcházení kriminalitě. Specializace, profesionalizace, odpolitizování a zaměření policejní práce na dodržování ústavy a zákonů jsou mimo diskusi. Jde jen o toto: zesílit vědeckou orientaci policie, prohloubit její aktivní pracovní styl (předcházení kriminalitě) a zvýraznit její společenskou orientaci.

2. Policejní kultura

Chování policistů je rozhodující měrou spoluurčeno policejní kulturou, neformálním systémem chování a hodnot policejní organizace. Policejní výzkum charakterizoval původně policejní kulturu takto: Její základní charakteristikou je nedůvěra, interní solidarita spjatá se sociální izolací a konzervatismus. Nedůvěra je obecný policejní postoj, který vzniká z pocitu, že při objasňování kriminality musí být vykazovány výsledky. Nedůvěra je také vytvářena pocity nebezpečí trvale hrozícího životu policistů. Interní solidarita a sociální izolace se vzájemně zesilují. Solidarita policistů se zakládá na intenzivní zkušenosti, že se musí při nebezpečí spoléhat na své kolegy. Izolace spočívá také na nezbytnosti chránit si sociální distanci. Konzervatismus v morálním a sociálním (nikoliv však politickém) smyslu je těsně spjat se základní funkcí policie, tj. symbolizovat a chránit autoritu.

Dnes chápeme policejní kulturu diferencovaněji, komplexněji, dynamičtěji. Je sice správné, že policisté tvoří sociální skupinu, jejíž „my“ se liší od „vy“ náležejícího široké veřejnosti. Policejní kultura je též vícevrstvá a frakční; rozpadá se do různorodých mocenských a vývojových možností, neboť se jedná o proces. Policisté se totiž učí každodenními interakcemi, mění styly svého chování i představy o hodnotách podle situací. Podle nové studie je svět policie strukturován těmito šesti základními znaky: zákon, organizační kontrola, mužské složení, bezpečnost (nebezpečí), kompetence (kvalita policejní práce) a morálka. Kromě těchto šesti základních znaků hraje důležitou roli v policejní kultuře také zdravý lidský rozum (Common Sense), znalost lidí a životní zkušenosti.

3. Osobnost policisty

Většina policejních výzkumů vede k poznání, že formování osobnosti policisty je převážně letitý proces získávání zkušeností. Základem policistova pohledu na svět je orientace „my - vy“. Jejich svět sestává z „insiderů“ a „outsiderů“, tj. policistů a občanů. Ústředním aspektem osobnosti policisty je jeho „duch poslání“, tj. postoj, že policejní práce není jen džob, nýbrž životní úloha. Dalšími komponenty osobnosti policisty je jeho etos statečnosti, autonomie a diskrétnost. Osobnost policisty je třeba chápat diferencovaně a dynamicky.

III. POLICIE A OBYVATELSTVO

1. Vztah mezi policií a obyvatelstvem

Policie potřebuje při práci podporu obyvatelstva, aby mohla plnit své úkoly. Asi 50 - 65 procent obyvatelstva v USA a Velké Británii přichází během jednoho roku do kontaktu s policií zpravidla v záležitostech nikoliv kriminálních. Většina obyvatelstva je s prací policie spokojena. Osobní známost s nějakým policistou se projevuje pozitivně, zvyšuje důvěru k policii. Obyvatelstvo si přeje, aby se policie více starala o veřejný pořádek. Předsudky vůči činnosti policie se vyskytují v jednotlivých konkrétních případech. Kontakty mezi policií a občany dokáží v omezeném rozsahu korigovat postoje obyvatelstva k policii. Požadavky na výkonnost policie jsou nerealisticky vysoké, a to zejména v důsledku informací v masmédiích.

Oběti kriminality vidí větší problémy v pracovních postupech policie a justice než ve výsledcích jejich činnosti. Obětem jde méně o to, zda je někdo zatčen nebo vrácen odcizený majetek, nýbrž spíše o to, aby s nimi bylo jednáno slušně, férově a byla jim poskytnuta pomoc a rada. Oběti jsou často po kontaktu s policií frustrovány. Vyjadřují se negativně o policejní práci. Mají pocit, že je policisté neberou vážně a stěžují si na nedostatek podpory z jejich strany. Přítomnost policie na ulici přináší obyvatelstvu větší pocit bezpečí; proto je třeba zesilovat hlídky pěší a na jízdních kolech. Zviditelnění policie snižuje strach z kriminality a zvyšuje spokojenost s policií. Občané ze středních a vyšších vrstev nahlížejí na policii lépe a poskytují jí více pomoci. Skupiny s nižším sociálním statusem mají sklon opačný.

2. Policie na venkově a ve městech

Policejní práce na venkově a její posuzování venkovským obyvatelstvem jsou jiné než ve velkých městech. Na venkově, kde žijí lidé často v chudobě, je nižší kriminalita a vyšší její objasněnost, menší strach z kriminality a pozitivnější vztah k policii. Venkovská policie se méně často setkává s korupcí a nepřiměřeným násilím. Na venkově je neformální kontrola kriminality, jež je prováděna sociálními skupinami, rodinami, sousedy, profesními skupinami apod., účinnější než ve velkých městech. Vzájemná dobrá znalost, bdělost občanů a přebírání vzájemné odpovědnosti umožňují, aby byly odhalovány podezřelé osoby. Policejní práce na vesnici spočívá méně v aplikaci práva, více v sociální činnosti. Zatímco policisté ve velkých městech jsou více anonymní, na venkově jsou integrální součástí společnosti a jsou jí podporováni. Obyvatelé vidí ve svých policistech spoluobčany. Policisté znají nejen velmi dobře své občany a jejich problémy, nýbrž sdílejí i jejich hodnotové představy a podílejí se na jejich aktivitách. Policisté znají jejich pocity a starosti a jsou zvyklí společně s nimi řešit problémy. To jim pomáhá také při objasňování kriminality. Venkovští občané mají lepší vztah ke své policii než ve velkoměstech. Venkovští policisté pocházejí často z venkova a bydlí zde; jsou často aktivními členy společenských organizací.

To potvrzují i nové severoamerické empirické studie. Venkovští policisté jsou si více vědomi toho, co od nich jejich policejní organizace očekává. Mají užší vztah ke své instituci, méně se staví proti změnám v policejní činnosti, jsou ochotnější přebírat nekriminální kontrolní úkoly a zapojovat občany do kriminální prevence, jsou méně nedůvěřiví, méně odcizeni občanům a méně podléhají mentalitě „my - vy“.

3. Policie na přechodu od totalitního k demokratickému systému

V totalitním režimu je policie ve službě vládnoucí politické moci. V bývalé Německé demokratické republice a ve východoevropských zemích byli protivníci komunismu potlačováni. Policie v Jihoafrické republice podporovala systém apartheidu. Vnitřní kolonialismus zastupoval rasové a třídní zájmy. Policie kontrolovala většinu černého obyvatelstva, byla důležitým nástrojem vlády, obracela se proti politické opozici a kriminalizovala její aktivity. Policie v totalitním režimu není autonomní, nezávislá, neorientuje se na ústavu právního státu a jeho zákony. Neplní - jako v demokratickém právním státě - výhradní roli kontroly kriminality a společenského výkonu služby. Nechová se politicky neutrálně, sama páchá zločiny ve službě potlačováním a vykořišťováním - např. v Jihoafrické republice to byly politické atentáty páchané tzv. eskadrami smrti.

V době přechodu od totalitního k demokratickému systému má obyvatelstvo nedůvěru vůči policii, není s ní spokojeno. Policie je dalekosáhle demoralizována. Kriminalita a strach z ní stoupají. Policie musí být restrukturalizována a přeorientována. Jen otevřený systém jí může opět získat důvěru obyvatelstva. Je ve službě práva a zákona a vykonává svůj mandát v souhlasu s obyvatelstvem. Policie jako kontrolor musí být sama kontrolována nezávislým demokratickým kontrolním orgánem.

IV. POLICEJNÍ PRÁCE

1. Reaktivní a proaktivní policejní práce

Policejní práce (Policing) je aspekt sociální kontroly. Je to systematická metoda, kterou policie reaguje na chování lidí, jež považuje za deviantní, problematické, zneklidňující a obtěžující. Policie má stálý kontakt s okrajovými skupinami, které mají nízký sociální status a náležejí k nejobtížnějším částem společnosti. Je neustále konfrontována se stinnými stránkami života společnosti.

Srovnávacím policejním zkoumáním v Austrálii, Velké Británii, Kanadě, Japonsku a USA bylo zjištěno, že policejní práci v těchto zemích tvoří ze 60 % hlídky (patroly), 15 %objasňování kriminality, 9 % řízení silniční dopravy, 8 % správní agendy a méně než 1 % předcházení kriminalitě. Policie vykonává v podstatě reaktivní (represivní) práci. Občané oznamují trestné činy, oslovují policejní hlídky, přicházejí na policejní revíry a telefonují policii. Proaktivní činnost (prevence kriminality a vyhledávání latentní kriminality) je podstatně menší. Policie je jen zřídka činná z vlastní iniciativy. Zadržuje osoby, vyžaduje vysvětlení, provádí osobní a domovní prohlídky. Mezi proaktivní a reaktivní policejní prací musí být vytvořena lepší rovnováha. V zájmu předcházení kriminalitě musí být zesílena proaktivní policejní práce.

2. Policejní pracovní styly

Nikoliv více než 10 až 15 % své reaktivní činnosti věnuje policie objasňování trestné činnosti, převážně drobné kriminality. Policie zejména udržuje pořádek a vykonává obecné služby. Činí přítrž potenciálním a skutečným konfliktním situacím a obnovuje klid. Trpělivé naslouchání a zdvořilé rady jsou to, co musí hlídkoví policisté činit nejčastěji. V polovině případů poskytují radu. Ačkoliv zadržování a zatýkání se vyskytují zřídka, oprávněnost zadržovat má velký vliv při řešení konfliktů.

Motorizovaná hlídka s radiospojením, která nepřispívá ke zviditelnění policie a vedla k odcizení mezi policií a obyvatelstvem, má smysl spočívající v tom, že je v pohotovosti personál pro naléhavé případy.

Srovnávací policejní výzkum v osmi policejních departmentech USA ukázal, že existují tři rozdílné styly policejní práce:

Strážní styl (Watchman Style), který klade důraz na udržování pořádku. Není rozvíjena profesionalizace a byrokratizace. Policista se nepovažuje jen za příslušníka kriminálně justičního systému (u nás bychom řekli za „orgán činný v trestním řízení“).

Legalistický styl, který prosazuje striktní dodržování zákonů, obecně platnou a nestranickou aplikaci práva.

Servisní styl, který je méně formální než legalistický, ale více kontrolní než strážní styl. Záleží mu na služebních úkonech pomáhajících občanům.

3. Policejní zvažování

Pod pojmem „zvažování“ rozumějme posuzování a rozhodování policisty o přiměřenosti zákroku, tj. zda zakročí, či nezakročí, jak zakročí a proč.

V demokratické společnosti je posuzována moc policie s nedůvěrou. Její výkon musí být spravedlivý a v souladu se zákony. Policie musí respektovat ústavu, zákony a rozhodnutí soudů. Zvažování policejních zákroků je nevyhnutelné, neboť množství událostí, které mohou být hodnoceny jako porušení zákonů, je větší než výkonný potenciál policie. Jednotlivý policista na ulici má relativně velkou moc rozhodovat v konkrétním případu. Mluví se proto o něm jako o „Streetcorner Politician“ (o politikovi na rohu ulice). Empirické zkoumání policejního zvažování oprávněnosti zákroku je obtížné, neboť jeho výkon je nepatrně sociálně čitelný, vysvětlitelný. Někteří „kritičtí“ policejní vědci předhazují policii nestejnost jejího rozhodování: Policie prý používá svého zvažování na úkor nevlivných a bezmocných etnických a rasových menšin, mladých lidí, zvláště také mladých žen a obětí ženského pohlaví, které byly znásilněny nebo tělesně zneužity. Toto chybné diskriminační chování policie se pokoušejí vysvětlit neformální policejní kulturou.

Takový pohled jde jednostranně k tíži policie a není objektivní. Rasové a etnické menšiny, mladí muži a mladé ženy mají potíže s policií, protože mají problémy se státem a společností a protože policie je pro ně symbolem státní autority. Menšiny a mladí lidé promítají na policisty své odmítavé emocionální reakce vůči státu a většině obyvatelstva, kvůli nimž se cítí být znevýhodněni. Je proto pochopitelné, že policie jedná s menšinami a skupinami mládeže s pozornou opatrností. Jsou vůči policii nekooperativní a domnívají se, že policie má proti nim předsudky a znevýhodňuje je. Jednostranná diskriminace ze strany policie, jak na ni poukazují někteří „kritičtí“ policejní výzkumníci, je spíše interakčním procesem, který se týká nedostatků v sociální struktuře. Nepřátelský postoj mnohých policistů vůči obětem znásilnění a zneužití odráží jen předsudky a stereotypy, které panují v menšinách obyvatelstva proti ženským obětem zneužití a znásilnění.

V. BUDOUCNOST POLICIE A POLICEJNÍ PRÁCE

Vývoj sociální struktury, kriminality a pokrok v policejní organizaci a policejní práci spolu úzce souvisejí. Budoucí společenský vývoj lze načrtnout několika málo hesly:

Změny v institutech manželství a rodiny, změněný styl výchovy dětí (častější výchova jediným rodičem, zvýšená zaměstnanost žen), rozšířená mobilita (cestování), styk s cizími kulturami a hodnotovými systémy, více rozličných masmédií, rychlejší informační možnosti, větší migrace, více šancí pro individuální rozvoj, rostoucí mezilidské odcizení, eroze neformálních mechanismů sebekontroly.

Sociální struktura se bude rostoucí měrou vyvíjet k diferencované, fragmentované, dezorganizované urbanistické společnosti. S tím bude úzce spojen rozvoj kriminality. Bude více kriminality proti životnímu prostředí, hospodářské a počítačové kriminality. Porostou násilné delikty, zejména násilí mládeže. Protože zprávy o zločinech fascinují obyvatelstvo, nebudou se masmédia zdráhat stále více „terorizovat“ veřejnost zpravodajstvím o kriminalitě.

Je nepravděpodobné, že by policie mohla zvládat tento vývoj tradičními prostředky. Poroste policejní specializace, např. dělba práce na policii pořádkovou, kriminální a dopravní. Profesionalita policie musí být doplněna společenskou a problémovou orientací, neboť prevenci kriminality a její objasňování nelze úspěšně provádět bez společnosti. Policie potřebuje pro svou práci, aby byla akceptována obyvatelstvem. Policejní společenská práce předpokládá vyšší úroveň vzdělání a dalšího vzdělávání policistů; musí být lépe akademicky vzděláni. Proto je nezbytný vývoj německé policejní vědy.

Pro vzdělávání policistů v problematice policejní vědy hovoří další dva faktory:

V neposlední řadě se demokratické systémy obávají autoritativní kontroly kriminality „dozorujícím státem“ více než samotného zločinu. Tento vývoj je nevyhnutelný. Policie musí vstoupit do spolupráce i do konkurence se soukromými bezpečnostními službami. Univerzitní vzdělání a další vzdělávání policistů je jedinou správnou odpovědí policie na výzvu soukromých bezpečnostních služeb.

ZÁVĚR

Obsah článku H. J. Schneidera považuji za velmi aktuální pro management Policie ČR i všechny naše policisty.

Předně je nezbytné zamýšlet se nad úlohou policie ve společnosti obecně a v dané historické etapě zvláště. V tom nám může být nápomocno i devět policejních teorií, jejichž podstatu autor stručně uvádí. Domnívám se, že je nutné hledat policejní teorii adekvátní současným a budoucím úlohám naší policie. Policie ČR sice prodělala v posledních deseti letech vnitřní posttotalitní přerod, ale dosud - analogicky jako i policejní sbory v jiných demokratických zemích - nemá dostatečně propracovánu policejní teorii, jejíž realizace by mohla účinněji přispívat k prohloubení vztahu mezi policií a občany, k efektivnější prevenci kriminality, k ofenzivnímu odhalování latentní kriminality i k vyšší efektivitě specializovaných pracovišť.

V této souvislosti je nutné také analyzovat a hodnotit adekvátnost policejní organizace, úroveň policejní kultury, formování osobnosti policisty, specifika policejní práce na venkově a ve velkých městech, styly policejní činnosti, systém vzdělávání policistů apod.

Z uvedeného je evidentní, že v České republice musí být rozvíjena policejní věda, prováděny empirické resp. i experimentální výzkumy, nechceme-li se dopouštět subjektivismu a omylů v organizaci a činnosti Policie ČR. Pamatujme, že i naše policie chce za několik let vstoupit do Evropské unie a být tam důstojným partnerem jiným policejním sborům.

Úloha policie ve společnosti se vyvíjí
Protivinský, M.
SOUHRN

Autor stručně seznamuje čtenáře s obsahem článku prof. Dr. Dr. Hanse Joachima Schneidera z Münsteru na téma „Policie jako instituce a policejní práce jako sociální kontrola“.

V první části se zabývá úlohou policie ve společnosti. Uvádí devět teorií, které odrážejí přerod, v němž se policie a její věda nalézají na přelomu století. V druhé části se zabývá policií jako institucí, a to policejní organizací, policejní kulturou a osobností policisty. Třetí část pojednává o policii a obyvatelstvu, a sice o vztahu mezi policií a obyvatelstvem, o policii na venkově a ve velkých městech, policii na přechodu od totalitního k demokratickému systému. Čtvrtá část zkoumá policejní práci, konkrétně reaktivní a proaktivní policejní práci, policejní pracovní styly, policejní zvažování přiměřenosti. Pátá část je věnována budoucnosti policie a její práce.

V závěru uvádí autor své stanovisko, jak lze zahraničních poznatků využít v Policii ČR.

The Role of the Police in Society Undergoes Development
Protivinský, M.
SUMMARY

The author presents to the readers a brief over-view of an article by Dr. Hans Joachim Schneider from Munster, entitled „Police as an institution and police work as social control.“

In the first part he deals with the role of the police in society. He presents nine theories which reflect the breaking point at which the police and its science find themselves at the turn of the century. The second part is concerned with the police as an institution, that is police organization, police culture, and the personality of a policeman. The third part studies the police and the population, their mutual relations, the police in the country and in cities, the police during a transition from a totalitarian to a democratic system. The fourth part analyses police work, in particular reactive and proactive police work, various styles of police work, the consideration of adequacy in police work. The fifth part is dedicated to the future of the police and its work.

At the end the author states his position on how foreign experience can be useful to the Police of the Czech Republic.

Die gesellschaftliche Rolle der Polizei entwickelt sich
Protivinský, M.
ZUSAMMENFASSUNG

Der Autor macht die Leser kurz mit dem Inhalt des Beitrages von Prof. Dr. Hans Joachim Schneider aus Münster aufs Thema „Polizei als Institution und Polizeiarbeit als Sozialkontrolle“ bekannt.

Im ersten Teil befasst er sich mit der Rolle der Polizei in der Gesellschaft. Er führt neun Theorien an, die die Umwandlung widerspiegeln, in der sich die Polizei und ihre Wissenschaft an der Jahrhundertwende befinden. Im zweiten Teil befasst er sich mit der Polizei als Institution und zwar mit der Polizeiorganisation, Polizeikultur und Persönlichkeit des Polizisten. Im dritten Teil werden folgende Probleme erörtert: die Beziehung zwischen der Polizei und der Bevölkerung, die Polizei auf dem Lande und in den Grossstädten, die Polizei im Übergang von einem totalitären zu einem demokratischen System. Der vierte Teil untersucht die Polizeiarbeit, konkret die reaktive und proaktive Polizeiarbeit, Arbeitsstile der Polizei und die Ermessung der polizeilichen Angemessenheit. Der fünfte Teil ist der Zukunft der Polizei und ihrer Arbeit gewidmet.

Im Schlusswort führt der Autor seine Stellungnahme an, wie man die ausländischen Erkenntnisse in der Polizei der Tschechischen Republik verwerten kann.

OBSAH / CONTENTS / INHALT

1) Schneider, H. J.: Polizei-Theorie. Polizei als Institution und Polizei-Arbeit als Sozialkontrolle. Kriminalistik (Kriminalistik Verlag Heidelberg), 2000, 5, s. 290 - 298.


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |