Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIV 4/2001

Některé aspekty ochrany bankovek a mincí společné evropské měny proti padělání

JUDr. LEOPOLD SURGA, Česká národní banka, Praha

Úvod

Následující příspěvek autor považuje za úvodní informaci k problematice, kterou se specialisté budou zabývat stále častěji v souvislosti s narůstající intenzitou vztahů České republiky se zeměmi Evropské unie a českých bezpečnostních i justičních orgánů s policií a justicí těchto zemí.

E-day, jak bývá vzhledem k plánované emisi eurobankovek a euromincí 1. leden roku 2002 také někdy nazýván, se nezadržitelně blíží. Nervozita v evropských politických i bankovních kruzích stoupá a narůstá i frekvence článků a dalších forem informací, které se touto významnou ekonomickou události v různých médiích zabývají. Relativně nejčastěji se vyskytují úvahy na téma rizik spojených s vydáním hotovostních forem společné evropské měny a míry, do jaké mohou jednotlivé druhy rizik ovlivnit úspěšnost celého projektu.

Autoři řady studií si už dávno položili otázku, v čem by mohly problémy spojené s vydáním bankovek a mincí jednotné evropské měny do oběhu spočívat. Lze konstatovat, že pohledy jednotlivých studií jsou různorodé a prezentované obavy jsou spojovány s různými aspekty celé akce.

Jako první bývá uváděno ekonomické hledisko. Nejedná se pouze o náklady na výrobu nových peněz a proces jejich výměny za národní měny, ale např. i o obavu z toho, zda dosavadní držitelé hotovostí nebo majitelé účtů v národních měnách nedají při výměně před eurem přednost jiné měně, např. americkému dolaru, anglické libře nebo švýcarskému franku. Naznačovala to převažující tendence poklesu eura v poměru k těmto měnám v prvním pololetí letošního roku i určitá rozkolísanost kurzu.

Z logistického hlediska bývá vydání nových bankovek a mincí společné měny a jejich výměna za dosavadní bankovky a mince národních měn označováno za jednu z nejsložitějších operací moderní doby, která je často porovnávána s invazí Spojenců do Normandie v roce 1944. Pro výměnu má být vyrobeno a distribuováno 14,5 mld. kusů bankovek a 50 mld. kusů mincí. Teritorium, na němž má být výměna provedena, přesahuje 2,5 milionu km2 a dotýká se to bezprostředně více než 300 milionů obyvatel. Kritérium úspěchu je jediné: mít včas a všude dostatečně velké zásoby nových bankovek a mincí, aby výměna mohla proběhnout v co nejkratší době a bez poruch. Případné zmatky by mohly mít dopad nejen na stabilitu eura a jeho postavení na trhu, ale ve svých důsledcích by ovlivnily i celkový ekonomický vývoj, a to nejen ve 12 zemích Hospodářské a měnové unie. Negativní ohlasy by pocítily i ekonomiky v sousedních zemích, jež mají velmi intenzivní hospodářské vztahy se zeměmi společné Evropy.

Z technického hlediska budou zejména časově velmi náročné úpravy tisíců třídicích strojů sloužících ke zpracování (kontrola pravosti, třídění, počítání a balení) bankovek a mincí v centrálních i obchodních bankách, desetitisíců bankomatů a možná statisíců všech druhů prodejních a výherních automatů.

Připočteme-li otázky národnostní, neboť ne všechny národy přijímají společné bankovky a mince stejně, a otázky sociologické vzhledem k tomu, že informační kampaň spojená s vydáním nových bankovek a mincí musí být zaměřena na různé cílové skupiny, dostaneme téměř kompletní výčet velmi závažných, ale přesto ne těch nejzávažnějších problémů. Za nejvážnější byla a je považována skupina problémů, které se zpravidla zahrnují pod společný název „bezpečnostní rizika“. Co si lze pod tímto velmi širokým názvem představit?

Věcně je možno nalézt minimálně tři okruhy, z nichž dva se váží především na proces zavádění společné evropské měny v hotovostní formě. Jsou to:

Třetím nebezpečím, které bude trvat i po ukončení platnosti národních měn a jejich výměně v oběhu za euro, je padělání nových bankovek a mincí.

O tom, že příprava zavedení nových platidel společné evropské měny na rozsáhlém teritoriu západní Evropy vytváří značná bezpečnostní rizika přesahující hranice tohoto území, nikdo nepochyboval. Především je nutno vzít v úvahu, že pro miliardy bankovek a desítky tisíc tun mincí bylo, je a bude nutno zajistit efektivní fyzickou ostrahu v době, kdy se západní Evropa změní v nepřetržitý proud transportů bankovek a mincí od výrobců do jednotlivých distribučních center a z nich pak dále ke konečným uživatelům v podobě místních poboček obchodních bank a obchodní sítě. Proto je nutno počítat s tím, že jak distribuční centra, tak samotné transporty především nových peněz se pravděpodobně stanou terčem útoků.

V opačném směru, z výměnných míst do centrálních bank, budou proudit bankovky a mince národních měn, které sice ve většině zemí eurozóny po prvních dvou měsících roku 2002 nebude možno používat v obchodě při placení, ale které bude velmi dlouho po E-dni možné vyměnit za bankovky a mince společné měny. Ve většině dotčených zemí budou mít peníze stahované z oběhu ještě velmi dlouho po ukončení jejich platnosti povahu cenin a v některých zemích je lhůta pro jejich výměnu neomezená.

(Pozn. Problém je co do rozměru v podstatě nesrovnatelný s měnovou odlukou v Československu, neboť my jsme se pohybovali v řádu stovek tun bankovek a tisíců tun mincí. Navíc šestiměsíční lhůta pro dodatečnou výměnu federálních bankovek za platidla národních měn byla velmi krátká a po ní se již dalo s bývalými federálními bankovkami i mincemi při likvidaci manipulovat v podstatě jako s odpadovým materiálem.)

K bezpečnostním aspektům patří i otázka praní špinavých peněz. Je zřejmé, že v řadě zemí střední a východní Evropy plní německé marky a americké dolary funkci reálného platidla a řada transakcí je prováděna v hotovosti zejména v těchto měnách. Nemusí jít jen o platby za určitý druh zboží (zbraně, drogy). V některých zemích, především na území bývalé Jugoslávie, je historicky dávána přednost „tvrdým“ měnám i při hotovostních platbách za běžné zboží. Některé nástupnické země SFRJ používají německou marku jako své zákonné platidlo (Černá Hora). I na jiných územích s rozvinutým turistickým ruchem dominují německé marky. Řešením otázky praní špinavých peněz v této situaci by bylo naplňování platné legislativy spočívající v důsledné realizaci ohlašovací povinnosti výměn hotovostí v částkách vyšších, než je stanovený limit, nebo opakovaných výměn částek, které limitu nedosahují. Je otázkou, do jaké míry budou moci být tato opatření důsledně uplatňována v období bezpočtu hotovostních operací denně tak, aby to současně nebylo brzdou hladkého průběhu výměn. V této souvislosti se Evropská centrální banka (ECB) obává toho, aby nejen hotovosti, ale i účty především v německých markách nebyly převedeny do jiných měn než euro, bude-li to z hlediska obcházení platné legislativy schůdnější.

Nebezpečí padělků

Za jeden z nejzávažnějších bezpečnostních problémů se už od počátku úvah o zavedení hotovostních platidel společné měny považuje možnost jejich rozsáhlého padělání. Důvody jsou zřejmé. Vytváří se na evropské poměry obrovské teritorium, na kterém budou platit stejné bankovky a téměř stejné mince. Rozdíl ve vzhledu jedné strany mincí není z tohoto pohledu relevantní, neboť všechny mince, byť odlišené národními stranami, budou platit na území všech států. V současné době na území řady členských států eurozóny působily a působí padělatelské dílny, které úspěšně padělaly bankovky a mince jednotlivých národních měn.

Z tabulky vyplývá, že množství padělků, které se vyskytují zejména ve Francii, Španělsku, Itálii i dalších zemích, je značné. Také z české zkušenosti lze uvést, že zhruba třetinu padělků zadržených na území naší republiky v řádu tisíců kusů ročně představuje padělky zemí eurozóny. Vedle skutečně nahodilých padělků, vzniklých na barevných kopírkách přičiněním více či méně laických padělatelů, lze z kvality některých padělků a napodobení ochranných prvků na nich usuzovat, že se padělání bankovek a mincí těchto měn stalo předmětem podnikání organizovaných skupin padělatelů propojených na distribuční struktury i z jiných oblastí kriminality. Nemusí jít nutně o distribuční sítě drog, stejně úspěšně fungují pašerácké cesty alkoholu a tabákových výrobků. Po ukončení platnosti národních měn a po uplynutí doby vymezené pro víceméně anonymní výměny budou mít všechny tyto padělatelské dílny jeden předmět společného zájmu.

Oběh peněz národních měn k 31. 12. 2000

Země bankovky
miliony ks
mince
miliony ks
padělky
kusy
Belgie 350,4 3 988 25 008
Finsko 120,1 2 040 161
Francie 1 463,0 18 734 174 160
Irsko 194,7 2 646 17 421
Itálie 3 191,0 15 600 15 955
Lucembursko +) +) +)
Německo 2 741,0 43 059 20 702
Nizozemsko 410,3 6 403 6 709
Portugalsko +) +) +)
Rakousko 460,9 6 553 944
Řecko 685,8 1 904 17 023
Španělsko 1 692,0 11 542 80 288
EMU 11 309,1 112 469 358 371
+) Data nejsou k dispozici.

Z dlouhodobého hlediska je proto nutné, a Evropská komise (EK) i ECB jsou si toho dobře vědomy, vytvořit organizační, právní, technické i personální předpoklady pro úspěšnou redukci počtu padělatelských dílen na přijatelnou úroveň, resp. pro jejich eliminaci. Pesimisté, nebo spíše realisté očekávají, že euro by mohl potkat stejný osud jako americký dolar a jeho padělky by se mohly stát velmi frekventovanými zejména mimo oblast eurozóny. Pokud by jednotlivé státy eurozóny postupovaly tak jako dosud, tj. izolovaně a s různorodou legislativou, měli by padělatelé možnost se úspěšně vyhýbat dopadení i trestu. Tomu chce jak EK, tak ECB zabránit.

Příprava společné měny

Předpoklady ke sjednocení měny, které tak významně ovlivní další ekonomický vývoj v Evropě, byly dány Smlouvou o Evropské unii podepsanou v roce 1992 v nizozemském Maastrichtu (tzv. Maastrichtská smlouva), formulující předpoklady pro vytvoření Hospodářské a měnové unie.

Plány na vytvoření společné měny však v té době nebyly ničím novým. Budování jednotné evropské měny po podepsání smlouvy navazovalo na předcházející aktivity v měnové oblasti, které už v roce 1978 vedly k vytvoření Evropského měnového systému a zavedení společné evropské měnové jednotky (ECU), která sloužila hlavně k zúčtování (bezhotovostním převodům prostředků na účtech). O realizaci jednotlivých kroků v té době usiloval především Evropský měnový institut, jehož činnost skončila v roce 1998 založením Evropské centrální banky a vytvořením Evropského systému centrálních bank (ESCB).

Ustavení ESCB a ECB se předpokládá v článku 8 smlouvy. ESCB je tvořen ECB a v současné době 15 národními centrálními bankami (NCB) zúčastněných zemí.

Z hlediska kompetencí v oblasti emise peněz je za rozhodující ustanovení evropského práva nutno považovat článek 106 smlouvy, ve kterém se konstatuje, že ECB má výlučné právo povolovat vydávání bankovek a NCB mohou takové bankovky vydávat. Pokud jde o mince, má Rada Evropské unie právo po konzultacích s ECB přijímat opatření k harmonizaci označování a technických specifikací všech mincí určených k oběhu ve Společenství. ECB pak je zmocněna schvalovat rozsah emise mincí zúčastněných zemí. Smlouva tak rozlišuje právo k emisi eurobankovek, které jednoznačně přísluší ECB, a právo emise mincí, které zůstává zachováno jednotlivým účastnickým státům s tím, že o výši emise mincí rozhoduje ECB. V článku 106 se dále praví, že bankovky vydané ECB a NCB jsou jedinými bankovkami, které mají status zákonného platidla ve Společenství (Unii). Ustanovení je nutno vykládat tak, že členské země se ve prospěch unie vzdávají svého suverenního práva vydávat na svém území vlastní bankovky. Státy se dále dobrovolně podřizují autoritě ECB, pokud jde o stanovení rozsahu emise mincí.

Důsledky těchto ustanovení mají velmi významné dopady i do oblasti trestního práva. Souvisí s vymezením objektu trestného činu padělání peněz, a to nejen na teritoriu Evropské unie, nýbrž ve všech státech, které jsou signatáři ženevské Úmluvy o potírání penězokazectví z roku 1929 (článek 5 Úmluvy).

Postavení a další práva a povinnosti ESCB a ECB jsou upraveny v článcích 107 až 113 smlouvy a v připojeném protokolu - Statutu ESCB a ECB. V roce 1997 bylo vydáno nařízení rady Evropské unie č. 1103 o některých opatřeních souvisejících se zavedením eura, kterým byla upravena procedura přechodu z evropské měnové jednotky ECU na novou společnou měnovou jednotku „euro“, tj. nástupnictví eura za ECU. Tato změna se vztahovala na všech 15 členských zemí EU. K dalším zásadním rozhodnutím, velmi důležitým pro vytvoření měnové unie a zavedení jednotné měny, došlo v roce 1998. Dne 3. května 1998 schválila Rada Evropské unie nařízení č. 974 o zavedení eura. Tím bylo rozhodnuto o zavedení eura jako měnové jednotky v tehdy 11 státech EU (Řecko se připojilo k 1. 1. 2000). Byly stanoveny pevné přepočítací koeficienty měn jednotlivých účastnických států k euru. Tím se de facto konstatovalo, že vedle rozdělení 1 eura na 100 centů bude euro rozděleno po přechodnou dobu na národní měnové jednotky podle stanovených koeficientů. Národní měny účastnických států se tak staly díly eura.

Na základě schváleného dokumentu začalo euro fungovat k 1. 1. 1999 jako nástroj realizace bezhotovostních plateb. V jednotlivých účastnických zemích se postupně vedle cen v národních měnách začaly objevovat ceny v eurech. Stejným nařízením (č. 974/1998) Rada EU rozhodla, že k 1. 1. 2002 dají ECB a NCB účastnických zemí do oběhu bankovky a jednotlivé účastnické státy mince znějící na jednotnou evropskou měnu - euro.

Příprava vydání eurobankovek a euromincí začala několik let před schválením uvedeného rozhodnutí a i před oficiálním zavedením eura jako společné měnové jednotky v bezhotovostní formě. Návrhy na bankovky vzešly ze soutěže, které se zúčastnili zástupci tiskáren bankovek jednotlivých zúčastněných států a byly schváleny v závěru roku 1996 na zasedání Evropské rady v Dublinu. Přes počáteční úvahy o možném alespoň dílčím použití národních motivů charakteristických pro jednotlivé NCB bylo v konečném rozhodnutí schváleno identické výtvarné provedení bankovek vydávaných ECB v souladu s námětem stanoveným pro jednotlivé nominální hodnoty.

Mince mají shodnou pouze jednu stranu a na jejich druhých (tzv. „národních“) stranách se uplatňují národní motivy. Konečné řešení společné (evropské) strany mincí, které vzešlo rovněž ze soutěže, bylo schváleno na zasedání Evropské rady v Amsterdamu v červnu 1997.

Přestože vydávání bankovek a mincí jednoznačně patří do kompetence ECB a NCB jako odborných orgánů, vyhradila si rozhodnutí o námětech bankovek a společné straně mincí do své kompetence Evropská rada jako politický orgán. To svědčí o důležitosti, jakou představitelé společné Evropy této otázce připisovali.

Ochrana společné měny před paděláním

Stejnou důležitost jako vzhledu bankovek připisovali představitelé společné Evropy i otázce ochrany nové společné evropské měny před padělateli. Opatření přijatá k této ochraně se dají klasicky rozdělit do několika oblastí, a to na opatření organizační, legislativní a technická. Cílem organizačních opatření přijatých ke zvýšení ochrany eura proti padělání je zlepšení spolupráce mezi národními policejními sbory prostřednictvím evropských institucí a zapojení ECB jako jednoho z klíčových partnerů do nově vybudovaného systému. Důležitou roli v ochraně euroměny před paděláním hraje v mezinárodní spolupráci Europol, který byl založen smlouvou o Europolu v roce 1995. Smlouva jako hlavní úkoly Europolu uvádí především:

V dubnu roku 1999 Rada Evropské unie rozhodla na základě iniciativy ECB, že Europol se bude zabývat též otázkami padělání peněz a platebních prostředků.

Dne 7. července 1998 Rada guvernérů ECB (Governing Council) přijala doporučení týkající se některých opatření ke zvýšení právní ochrany eurobankovek a euromincí (ECB 1998/7). Doporučení vyjmenovává klíčová opatření, jejichž realizace je nezbytná pro zabezpečení ochrany platidel nové měny v dostatečné kvalitě. Opatření byla navržena na základě rozsáhlého průzkumu situace v jednotlivých členských zemích, který proběhl v letech 1997 a 1998. Jeho výsledky byly v listopadu 1999 publikovány ve zprávě ECB pod názvem Report On The Legal Protection Of Banknotes In European Union Member States. Jedním z navrhovaných opatření byl i požadavek posoudit možnosti spolupráce mezi národními policejními sbory v oblasti padělání peněz a platebních prostředků prostřednictvím Europolu nebo Evropské komise a zapojení ECB do této spolupráce.

Dne 7. července 1998 přijala Rada guvernérů též obecné zásady o některých opatřeních týkajících se eurobankovek (ECB/1999/3), kterými se mj. pro potřeby ESCB a pod záštitou ECB zakládá Centrum pro analýzu padělků (Counterfeit Analysis Centre - CAC) a Databáze padělků peněz (Counterfeit Currency Database - CCD). Úkolem CAC je soustřeďovat technické expertizy padělků a data vztahující se k padělání eurobankovek vydaných ECB a NCB. Všechna tato data mají být ukládána v CCD a mají být přístupná pouze členským zemím EU.

Předpokládané omezení možnosti přístupu do této databáze jen na členské země EU bylo zejména přidruženými zeměmi označeno jako krajně nepraktické. Podle původních návrhů měly ostatní země včetně přidružených zemí získávat informace o padělcích euro s odvoláním na Úmluvu pouze prostřednictvím Interpolu. Takový způsob korespondence je sám o sobě velmi zdlouhavý, neboť informace nebo žádost o ni musí být nejdříve předána Národní centrále Interpolu příslušné země, odtud by měla být předána centrále Interpolu do Lyonu a teprve odtud by cestovala do CCD ve Frankfurtu. Stejným způsobem by byly požadované informace předávány zpět. V průběhu diskusí se podařilo názor ECB změnit a je pravděpodobné, že pasivní přístup do databáze (jen pro čtení, tj. pro komparaci zadržených padělků) budou mít i další země.

Předpoklady pro to vytvořilo nařízení Rady EU č. 1338/2001 ze dne 28. června 2001 stanovující opatření k ochraně eura proti padělání. V něm jsou upraveny podrobnosti pro přístup jednotlivých národních orgánů do CCD. V článku 3 odst. 2 nařízení se ECB ukládá shromažďovat a uchovávat data vztahující se k padělkům bankovek a mincí zadrženým v jiných než členských zemích EU. V článku 9 se pak konstatuje, že Evropská komise a členské země EU budou spolupracovat s jinými než členskými zeměmi a mezinárodními organizacemi v úzkém spojení s ECB. Taková spolupráce má zahrnovat podporu nezbytnou k prevenci padělání a boji s paděláním eura v souladu s opatřeními vztahujícími se k prevenci nezákonných aktivit obsažených v dohodách o spolupráci, přidružení a předvstupních dohodách. Rada EU má zajistit, že dohody o spolupráci, přidružení a předvstupní dohody, včetně opatření umožňujících realizovat článek 3 odst. 2 nařízení, budou aplikovány.

V nařízení se mj. upravují úkoly Evropského technického a vědeckého centra (Europen Technical and Scientific Centre - ETSC), které má soustřeďovat informace o padělaných euromincích a provádět jejich analýzy. Na základě dohody mezi předsedou Rady EU a francouzským ministrem financí bude ETSC přechodně ustaveno jako nezávislý správní útvar v rámci pařížské mincovny. V jednotlivých zemích pak mají být ustavena národní centra pro analýzu mincí (Coin National Analysis Centre - CNAC).

Pokud jde o Českou republiku, pojmové znaky národního centra pro analýzu padělků (National Counterfeit Analysis Centre - NCAC) a CNAC resp. oprávněné národní instituce („competent national authority“) ve smyslu uvedeného nařízení naplňuje Česká národní banka, které jsou v souladu s ustanovením § 21 zákona 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, předávány všechny zadržené padělky a mince. Oprávněnou národní institucí se rozumí instituce určená:

Legislativní opatření

Za zásadní iniciativu v oblasti právní úpravy je nutno považovat rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 29. května 2000 o zvýšené ochraně proti padělání trestními a jinými sankcemi v souvislosti se zaváděním eura (2000/383/JVV). Vychází ze skutečnosti, že od roku 1929 existuje mezinárodní Úmluva o potírání penězokazectví, která v článku 3 vyjmenovává jednání, k jejichž stíhání jako obecného trestného činu se jednotlivé signatářské státy zavazují. Jsou to:

  1. výroba falešných peněz nebo pozměňování peněz jakýmkoliv způsobem v podvodném úmyslu za použití jakýchkoli prostředků,
  2. úmyslné rozšiřování falešných peněz,
  3. jakákoliv činnost zaměřená na rozšiřování falešných peněz, příjem nebo opatření si falešných peněz a jejich dovoz do země, jestliže si je pachatel vědom, že se jedná o falešné peníze,
  4. pokusy o tyto trestné činy a úmyslnou účast na nich,
  5. zhotovení, opatření si nebo přijímání nástrojů nebo jiných předmětů určených k padělání peněz, a to v podvodném úmyslu.

Vzhledem k tomu, že oblast trestního práva leží mimo kompetence EU a legislativa v tomto oboru práva přísluší jednotlivým státům, je rámcové rozhodnutí rady nutno chápat jako závazné doporučení, jak domácí legislativu přizpůsobit novým podmínkám.

Pokud jde o popisy jednotlivých skutků, je rámcové rozhodnutí v porovnání s Úmluvou výrazně konkrétnější. Mezi nástroje a předměty, jejichž výroba, příjem, opatření si nebo držba s podvodným úmyslem (padělat peníze - pozn. aut.) by měly být posuzovány jako protiprávní skutky, uvádí počítačové programy a jiné prostředky zvláště upravené pro padělání peněz a také hologramy a jiné prvky peněz sloužící k ochraně peněz proti padělání. Úmyslem autorů tohoto rámcového rozhodnutí z komise pro spravedlnost a vnitřní bezpečnost EK je zřejmě dosáhnout takového stavu, kdy za dokonaný trestný čin bude možné považovat i jednání, které by jinak bylo pravděpodobně kvalifikováno pouze jako příprava trestného činu.

Za poněkud průlomový ve vztahu k definici objektu trestného činu je nutno považovat článek 5 rámcového rozhodnutí. Členským státům se v něm ukládá učinit taková nezbytná opatření, aby jednání uvedená v článku 3 Úmluvy byla trestná i ve vztahu k eurobankovkám a euromincím, pokud byla spáchána před 1. lednem 2002, tedy před datem jejich vydání do oběhu, a aby se ochrana dosud poskytovaná právním řádem pouze zákonným penězům vztahovala i na bankovky a mince, jejichž vydání do oběhu se připravuje, ale zákonnými penězi dosud nejsou.

Až do vydání rámcového rozhodnutí byly v rámci tradičních teorií považovány za objekt trestného činu pouze peníze, které měly status zákonného platidla, tj. byly v souladu s právním řádem příslušné země k určitému datu uvedeny do peněžního oběhu. Na tom se také signatářské státy dohodly v článku 2 Úmluvy. Fakt oficiálního uvedení do oběhu byl a je spojován s povinností takové peníze v oběhu jako zákonné platidlo přijímat. Doporučení vyjádřené v rámcovém rozhodnutí je samozřejmě účelové a reaguje na skutečnost, že oproti minulosti, kdy vydání nových bankovek nebo mincí bylo často utajováno, jsou nové emise peněz zpravidla spojovány s širokou informační kampaní s cílem naladit veřejné mínění konsenzuálně k faktu nové emise. Informační kampaň má ovšem svou druhou stránku. Vyobrazení peněz, popisy ochranných prvků a materiál mincí jsou tak s předstihem dány k dispozici padělatelům. To je také důvod, proč popis ochranných prvků na eurobankovkách nebyl na rozdíl od vyobrazení bankovek zveřejněn dříve než na konci srpna 2001.

Za zajímavé je nutno považovat také ustanovení článku 4 rámcového rozhodnutí. Podle něj mají jednotlivé státy učinit taková nezbytná opatření, aby jednání uvedené v článku 3 bylo trestné i ve vztahu k bankovkám a mincím vyráběným nebo již vyrobeným za použití legálního zařízení nebo materiálů při porušení práv nebo podmínek, za kterých mohou příslušné orgány peníze vydávat, bez souhlasu těchto příslušných úřadů.

Důvody k takovému legislativnímu požadavku mohou být dvojí a pro výklad jednoho z nich lze pravděpodobně sáhnout do historie. Může jít o případy výroby portugalských bankovek v hodnotě 500 escudos anglickou tiskárnou Waterlow na základě falešné objednávky ve 20. letech minulého století nebo ražba vzácných ročníků platných mincí jednou z pěti německých mincoven v 70. letech. V principu jde o to, že legální výrobce peněz zhotovil bankovky nebo mince bez objednávky příslušné emisní instituce. Takové peníze nejsou padělky v technickém smyslu. Jsou vyrobeny z pravých podkladových i výrobních materiálů na stejných zařízeních a stejnou technologií jako pravé peníze a ani při jejich velmi podrobné analýze nelze nalézt rozdíly. Ve smyslu právním však je nutno považovat jednání jejich výrobce za padělání peněz, protože výroba nebyla objednána a (případné) uvedení do oběhu nebylo provedeno organizací či institucí, která je k tomu ze zákona oprávněna. I když do výroby eurobankovek i euromincí jsou zapojeny soukromé firmy, které se těší značné důvěře, chtějí evropské orgány přijetím ustanovení článku 4 zřejmě předejít možným rizikům vyplývajícím z historických zkušeností.

Uvedenému důvodu by mohla nasvědčovat i další novinka, obsažená v článku 8 rámcového rozhodnutí, který upravuje odpovědnost právnických osob za jednání uvedená v článcích 3 a 5. Právnické osoby by mohly být pohnány k trestní odpovědnosti za jednání svých představitelů uvedená v těchto článcích, pokud byla spáchána ve prospěch právnických osob. Odpovědnost právnických osob by měla být vyvozována též v případech, kdy spáchání trestných činů ve prospěch právnické osoby bylo umožněno nedostatečnou kontrolou a dohledem odpovědných osob a pachateli jsou podřízení zaměstnanci v rámci právnické osoby. Odpovědnost právnické osoby však nevylučuje trestní odpovědnost příslušné fyzické osoby za spáchání trestného činu ve smyslu článku 3 a 5 rámcového rozhodnutí.

V článku 9 rámcového rozhodnutí jsou uvedeny některé druhy sankcí pro právnické osoby, k nimž patří mj. vyloučení z nároků na veřejné dávky a pomoc, dočasné nebo trvalé odnětí oprávnění k obchodním aktivitám, uvalení soudního dohledu nebo vydání soudního příkazu k likvidaci.

Druhým důvodem doporučení obsaženého v článku 4 rámcového rozhodnutí může být snaha usnadnit trestní postih při porušení výhradního práva emisních institucí vydávat peníze vydáváním tzv. soukromých peněz. Výklad ustanovení tak, jak je formulováno, by to mohl umožnit.

V článku 6, který hovoří o sankcích, se praví, že tresty mají být účinné, úměrné a odrazující, včetně trestů omezení svobody, které mohou být důvodem k vydání do ciziny.

V oblasti soudnictví se v článku 7 jednotlivým členským státům ukládá učinit taková opatření, která by umožňovala výkon soudní pravomoci u trestných činů podle článku 3 a 5 rámcového rozhodnutí bez ohledu na to, zda tyto činy byly spáchány zcela nebo částečně na území státu. Dále se předpokládá, že články 8 a 9, které upravují odpovědnost právnických osob, budou použitelné i na trestné činy uvedené v článcích 3 a 5 rámcového rozhodnutí. Nejen členské státy, které zavedly euro, by měly přijmout vhodná opatření zajišťující, že vyšetřování padělání alespoň ve vztahu k euru bude možné nezávisle na národnosti pachatele a na místě, kde byl trestný čin spáchán. S ohledem na možnost soustředit trestní stíhání v jedné zemi mají zúčastněné státy spolupracovat na rozhodnutí, který z nich podá žalobu proti pachateli nebo pachatelům tam, kde bude možno uplatnit jurisdikci více států a kde bude možné trestní stíhání činu založeného na stejných skutečnostech více státy.

Je skutečností, že z pohledu rámcového rozhodnutí Rady č. 2000/383/JVV je o českou měnu postaráno dobře. Česká republika je jako nástupnický stát Československé republiky signatářem Úmluvy o potírání penězokazectví. Trestní zákon upravuje skutkové podstaty trestných činů proti měně a stanoví sankce pro pachatele těchto trestných činů. Existuje kompetentní orgán (ČNB), který na základě ustanovení zákona soustřeďuje padělané bankovky a mince a který je analyzuje a spravuje. Vyhláška ČNB č. 37/1994 Sb., kterou se stanoví postup při příjmu peněz a nakládání s nimi a při poskytování náhrad za necelé a poškozené bankovky a mince, ukládá právnickým osobám povinnost padělané peníze předložiteli odebrat a zaslat je ČNB. Ta úzce spolupracuje s Policií ČR i ostatními orgány činnými v trestním řízení. Spolupracuje též s mezinárodními organizacemi a je připravena spolupracovat v této oblasti i s ECB.

Přesto lze rámcové rozhodnutí Rady č. 2000/383/JVV považovat za inspirací i pro české zákonodárství. Současná právní úprava trestných činů proti měně má některé „dluhy“ i ve vztahu k Úmluvě z roku 1929. Za připomenutí stojí zdlouhavý proces doplňování § 140 trestního zákona o nynější odst.  1, kterým se na počátku devadesátých let nahrazovala do té doby v českém (československém) právním řádu chybějící ustanovení umožňující stíhat dovoz padělaných peněz na území republiky jako dokonaný trestný čin padělání a pozměňování peněz a nikoliv jen jako přípravu takového trestného činu. Ve vztahu ke 3. oddílu II. hlavy zvláštní části trestního zákona se jako velmi žádoucí jeví rozšíření ustanovení § 143 zejména ve vztahu k bankovkám a mincím, jejichž vydání do oběhu se připravuje. Stejně prospěšné by mohlo být rozšíření § 142, pokud jde o výčet předmětů, nástrojů, ochranných prvků a počítačových programů a jiných prostředků zvláště upravených pro padělání peněz, jejichž výroba, příjem, opatření si a držba naplňují skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Případná změna by však měla být výsledkem diskuse, v níž by se prokázalo, že nynější obecné vymezení je vývojem překonané.

Pokud jde o pachatele trestných činů, umožňuje současná právní úprava postihnout pouze fyzické osoby. Právnické osoby mohou být postihovány podle zvláštních předpisů (např. živnostenský zákon). O možném trestněprávním postihu právnických osob však připravovaná novela trestního zákona uvažuje.

Technická ochrana bankovek a mincí

Systém technické ochrany bankovek společné evropské měny vychází z dosavadní praxe, která rozlišuje ochranné prvky tří úrovní.

V té první jsou klasické ochranné prvky, které mají k rozpoznání padělku sloužit nejširší veřejnosti. Patří k nim vodoznak, ochranný proužek, průhledka, OVD prvky (optically variable devices - kinegram, iridiscentní barva) a opticky proměnlivá barva (optically variable ink - OVI). Ve druhé rovině jsou prvky určené pro odbornou veřejnost, které jsou kontrolovány pomocí jednoduchých zařízení (UV lampy, detektory magnetismu). Ve třetí rovině pak jsou ochranné prvky, které mohou být detekovány pouze pomocí elektronických zařízení při strojovém zpracování bankovek.

Novým trumfem v boji proti padělatelům by měl být tzv. Counterfeit Deterrence System (CDS), grafické uspořádání určitých tiskových prvků na bankovkách, které by mělo znemožnit zhotovení kopií nejen na barevných kopírovacích zařízeních, ale i prostřednictvím scaneru po zpracování grafickými počítačovými systémy na laserových popř. inkoustových tiskárnách a multifunkčních zařízeních. Výše zmíněné doporučení ECB ze 7. července 1998 dokonce navrhuje zvážit legislativní opatření takového druhu, která by ukládala povinnost instalovat v grafických reprodukčních zařízeních software schopné identifikovat bankovky a nedovolit tak jejich reprodukování.

Takové preventivní opatření by samozřejmě bylo na určitou dobu velmi účinné. Grafický systém již byl vyvinut, v současné době se intenzivně jedná o aplikace příslušných hardwarových senzorů. Úspěšnost celého systému prověří padělatelé velmi brzy. V neprospěch okamžitého efektu CDS v ochraně peněz působí fakt, že současné generace kopírovacích a tiskařských zařízení nejsou příslušným software vybaveny a následující generace budou běžně v distribuci až za několik let.

Závěr

Vydání bankovek a mincí společné měny výrazně ovlivní vývoj kriminality v oblasti trestných činů proti měně. Objektivní podmínky (jedna měna, rozsáhlé území, nové organizační vazby a nevyzkoušená technika) i subjektivní okolnosti (noví lidé, nedostatek zkušeností z nových forem spolupráce) budou zpočátku působit v neprospěch úspěšného vyšetřování. Negativní roli v prvních měsících po zavedení nové měny sehraje i skutečnost, že toto období souběhu dvojích platidel bude zcela mimořádné i pokud jde o jinak rutinní postupy (např. při příjmu peněz v národních měnách lze očekávat, že pokladníci se spíše soustředí na přepočet hodnoty než na kontrolu pravosti peněz). Své ovoce by však měla brzy přinést značná pozornost a pečlivá příprava, která je této problematice v rámci společné Evropy věnována.

Česká republika by se měla velmi rychle vypořádat s nutnými změnami v legislativě. V této souvislosti bude nutno především vyřešit otázku, komu by měla příslušet zákonodárná iniciativa. V úvahu přichází především Ministerstvo spravedlnosti nebo Ministerstvo vnitra, neboť ČNB má zákonem o ČNB zákonodárnou iniciativu omezenou jen na určité oblasti právní úpravy. Autor příspěvku by považoval za velmi prospěšné vytvoření meziresortní komise, v níž by byly zastoupeny Ministerstvo spravedlnosti, Nejvyšší soud, Nejvyšší státní zastupitelství, Ministerstvo vnitra, Policejní prezidium, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a Česká národní banka. Úkolem komise by mělo být posouzení současného stavu právní úpravy trestných činů proti měně, její harmonizace s evropským právem a případné navržení příslušných změn a doplňků trestního zákona, popř. dalších právních předpisů. Nezbytné bude i vytvoření nových vazeb ve vztahu k evropským orgánům, a to jak vůči CAC a ETSC, pokud jde o ČNB, tak i ve vztahu k Europolu, pokud jde o Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (odbor padělání) i o Policejní prezidium. Na jednání o smlouvách s evropskými institucemi by měly české orgány přijít co nejlépe připraveny.

Surga, L.
Některé aspekty ochrany bankovek a mincí společné evropské měny proti padělání
SOUHRN

Vydání nových bankovek a mincí společné evropské měny „euro“ k 1. lednu 2002 přináší i určitá rizika. Vedle nebezpečí násilných trestných činů a praní špinavých peněz je to především problém možného padělání nových bankovek a mincí na rozsáhlém teritoriu. Evropská komise i Evropská centrální banka připravily celou řadu legislativních, organizačních i technických opatření. I česká legislativa by měla na některá z těchto opatření reagovat.

Surga, L.
Some aspects of the protection of bank-notes and coins of united European currency from forgery
SUMMARY

The issue of new bank-notes and coinage of the EURO as of 1 January 2002 will bring with it certain risks. Besides the danger of violent criminal offenses and money laundering, there is also the problem of possible forgery of new bank-notes and coins on a large territory. For this reason, the European Commission and the Central Bank of Europe have prepared a number of legislative, organizational and technical measures. Czech legislature should also react to some of these measures.

Surga, L.
Einige Aspekte des Schutzes der Banknoten und der Münzen der gemeinsamen Eurowährung gegen die Fälschung
ZUSAMMENFASSUNG

Die Herausgabe der neuen Banknoten und Münzen der gemeinsamen Eurowährung „Euro“ zum 1. Januar 2002 bringt auch konkrete Risikos. Neben der Gefahr der Gewaltstraftaten und der Geldwäsche ist es vor allem das Problem der möglichen Fälschung der neuen Banknoten und Münzen auf einem weiträumigen Teritorium. Die Eurokommission und die Europäische Zentralbank haben eine ganze Reihe der legislativen, organisatorischen und technischen Massnahmen vorbereitet. Auch die tschechische Legislative sollte auf einige dieser Massnahmen reagieren.

OBSAH / CONTENTS / INHALT
Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |