Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIV 3/2001

K problematice speciální věrohodnosti výpovědi

PhDr. Ing. Jan Neumann, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha

Motto ampliato
V roce 1992 křivě obvinila tehdy 14letá A. S. z Říma svého otce, že jím byla od dětství brutálně znásilňována a zneužívána. Mechanismus vlastního delikventního chování popisuje takto: „...čím více mě litovali, tím víc jsem si vymýšlela a čím více jsem si vymýšlela, tím více mě litovali...“. Tamní experti odmítají i dnes uvěřit této pozdní lítosti „oběti“, neboť tak detailní příběh si nikdo údajně nedokáže vymyslet a ona jedná jako typické oběti znásilnění. Korunu tomuto „legálnímu“ Absurdistanu nasadili příslušní právní a administrativní odborníci, kteří odmítají zrušit šokující rozsudek nad „kriminálníkem“ i po poskytnutí důkazu dosavadní virginity „oběti“ příslušným lékařským dobrozdáním...

Úvod

Otázky věrohodnosti výpovědi představují jednu z nejvýznamnějších a neobtížnějších problematik forenzní psychologie, zvláště v těch případech, kdy výpověď („verbální chování“) je dosud, bohužel, mnohdy jediným zdrojem dat o komplexním, sociálně závažném - např. delikventním - chování, jež má být adekvátně posouzeno. Svízel spočívá v odlišení pravdivých a nepravdivých (ať „bezděčných“, či „záměrných“) informací, které v různých kombinacích obsahuje převážná většina výpovědí.

V umělecké podobě to vyjadřuje i Čapkův vyšetřující soudce z jeho známé povídky Naprostý důkaz1): „Já chci naprostou jistotu; proto pomaloučku, trpělivě čekám, až mě z toho soustavného lhaní a vytáčení, kterému se odborně říká výpověď, blýskne mimovolný kousek pravdy. Víš, čistá pravda se v tomhle slzavém údolí vyskytne jenom z nedopatření, jen když se lidský tvor nějak podřekne nebo přehmátne.“

Vědecky osvětlit tuto složitou a teoreticky i prakticky „delikátní“ problematiku se pokoušela - vedle soudní psychiatrie - též forenzní psychologie již ve své první - kriminalistické - etapě a získala řadu významných poznatků ve svých dílčích disciplínách (psychologie soudní, kriminalistické apod.) u nás i ve světě.

Z historického aspektu lze stručně uvést, že převážně z tehdejších poznatků kriminalistiky zformuloval první kriminální psychologii u nás Šejnoha v roce 1930, což bylo - např. ve srovnání s německou forenzní psychologií - až překvapivě opožděné.

Významné forenzně psychologické studie z období 1945 - 1990

Po druhé světové válce vydal kolektiv psychologických a právních odborníků dvoudílné Základy soudní psychologie (1964); zde již byla řada přednášek zaměřena i do oblasti psychologie výslechu a v nich byly marginálně diskutovány i otázky věrohodnosti výpovědi, zvláště nedospělců relativně útlého věku.

K podstatnému rozpracování těchto otázek přispěly až dvě návazné monografie věnované výslechu a zvláště potom samostatná studie Soukupova. Tyto práce vznikaly v dobách, kdy psychologie - v daném případu její aplikovaná forenzní disciplína - ještě musela dobývat své místo na slunci a dokazovat svoji užitečnost pro vědy právní i výkon práva, zvláště v trestní oblasti apod. Zřetelně je to patrné již z předmluvy Solnařovy, který zde uvádí, že „...není pochyby, že význam psychologie, zejména pro správné provádění úkonů trestního řízení, nadále poroste“.2) Autoři monografie podali do té doby nejpodrobnější historii kriminalistické a soudní psychologie u nás; zvláště kladně lze hodnotit rozpracovanou psychologii výpovědi (výslechu) a její základní charakteristiky („poznávací procesy“, „city a emoce“ a „vůle - volní jednání, volní úsilí“).

Věrohodnost výpovědi je traktována autory především v souvislosti s vnímáním, respektive s chybami v percepci. Autoři to formulovali takto: „Jednou z podmínek věrohodnosti výpovědi je, aby vyslýchaný před jejím složením určitou událost, která je předmětem vyšetřování, jeho výslechu a výpovědi, vnímal. Tuto vnímanou událost vyslýchaný ukládá v paměti na víceméně dlouhé období, aby ji nakonec mohl co nejpřesněji vyložit vyslýchajícímu. V každém z těchto stadií (vnímání a paměti) působí na osobu řada vlivů, které umožňují vznik chyb, jež mohou ovlivnit věrohodnost výpovědi.“3)

Podrobněji se autoři věnovali posuzování „hodnověrnosti“ výpovědi ve své druhé monografii z roku 1968.4) Zde akcentují pro posuzování hodnověrnosti svědkovy výpovědi především zjištění jeho pověsti (zda se např. u něho neprojevily již dříve tendence zkreslovat pravdu, lhát v jiných trestních případech apod.), což je ovšem úkol časově náročný a nutno jej vyhradit pouze pro významné případy. Úmyslně nepravdivé svědecké výpovědi zahrnují složitou problematiku, jež přesahuje diskutované oblasti vnímání a paměti a poukazuje do sféry psychických vlastností osobnosti. V těchto případech vyslýchající je povinen objasňovat příčiny, pohnutky či okolnosti, které dávají svědkovi podnět k úmyslně nepravdivé výpovědi.

Autoři zde vycházejí z dobově charakteristického utřídění Počepického (1956), který za nejobvyklejší považuje tyto příčiny:

Za nejvýznamnější studii v tomto období - z našeho hlediska - pokládáme monografii Soukupovu,6) která komplexně v pěti kapitolách řeší tuto problematiku (podstata sebeobvinění a nepravdivých doznání, pojem příčin sebeobvinění a nepravdivého doznání, příčiny sebeobvinění a nepravdivých doznání majících původ v osobnosti, příčiny nepravdivých doznání mající původ v procesu vyšetřování, psychofyziologické metody výslechu a jejich vztah k nepravdivým doznáním).

Forenzního psychologa budou - zvláště při expertize - zajímat především jeho metodami do určité míry postižitelné příčiny osobnostní. Do struktury této skupiny příčin zahrnul autor7):

I když autor zde podrobně diskutuje, též na základě rozsáhlé literatury, speciální problematiku sebeobviňování a nepravdivých doznání, jeho poznatky jsou podnětné jak pro zjišťování obecné, tak i speciální věrohodnosti obviněného (obžalovaného). Zvláště lživá doznání - ať již je jejich motivace jakákoliv - která byla vytvořena v procesu vyšetřování a potom v hlavním líčení odvolána, vedou často ke zpochybnění zvláště speciální věrohodnosti celé výpovědi a vytvářejí podmínky ke vzniku důkazní nouze se všemi známými negativními důsledky pro souzenou kauzu.

Další náš badatel Konečný8) zařadil tvořivě „vyšetření kritičnosti a hodnověrnosti“ i „vyšetření sugestibility“ do dvanáctipoložkového schématu komplexního psychologického znaleckého vyšetření v rámci své „soudní“ psychologie.

Ještě než se obrátíme k našim hlavním současným učebnicím forenzní psychologie a slovníkovým zpracováním příslušných hesel, uvedeme si několik podnětných studií, jež traktují otázku věrohodnosti z různých aspektů, např. soudní pedopsychiatrie.

V naší moderní literatuře se těmito otázkami zabývali Apetauer s Benou ve své monografii (postižené zákazem publikace) k 600. výročí Karlovy Univerzity (1968), jejíž závěrečná partie obsahovala velmi moderní návrh soudnictví nad mládeží; ten však vzhledem k tehdy panujícím poměrům nebyl bohužel vůbec podroben vědecké diskusi.

Hlavní význam uvedených studií spatřujeme v jejich kritickém zhodnocení významných forenzních problémů (výkladové teorie i praxe, nepravdivých doznání apod.) též z psychologických aspektů. Seznámení s novými poznatky jednak kultivovalo práci orgánů ochrany práva (zvl. vyšetřovatelů), jednak pomáhalo prudce se rozvíjející psychologické expertizní praxi v oblasti trestní i občansko-soudní (zvl. po schválení zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících a vydání příslušné vyhlášky č. 37/1967 Sb.).

Naše současné relevantní studie z dekády 1990 - 2000

V současnosti se věnoval těmto problémům Apetauerův žák Mečíř v zaměřené studii, kde tomu vyhradil celou rozsáhlou kapitolu (Problematika věrohodnosti dětí a mladistvých.)9) Jako vynikající expert akcentoval Mečíř nutnost zabývat se - i v rámci pedopsychiatrie - zkoumáním věrohodnosti výpovědí příslušných, probandovi blízkých dospělých a uvádí verbatim: „...mimo vlastní vyšetření si ji často ověřujeme různými objektivními zprávami“.10) Mečíř na základě prací Szewczyka a Froehlicha (1974) shrnul expertizně relevantní dimenze osobnosti dítěte předškolního (do 6 let) a mladšího školního věku (6 - 12 let).

Celkově lze tento osobnostní vývoj stručně shrnout do bodů (které mají svůj význam pro posuzování jak obecné, tak mnohdy i speciální věrohodnosti):

U pubescentních jedinců akcentuje Mečíř jejich zvýšenou citlivost, nejistotu, kritičnost, opozičnost; vlastní výpovědí se mnohdy cítí ohrožení a uzavírají se. Na zkreslení výpovědi se podílejí často inadekvátní představy o justičních orgánech, které mu event. nebudou věřit, a mnohdy i koncepce falešného kamarádství z obavy, aby nedošlo k „poškození“ druhých.

V současnosti dochází k novým komplikacím v této oblasti, jež by ovšem nezasáhly pouze expertizu, ale nutně by se promítly prakticky do celé právní sféry. I když fenomén akcelerace pojatý jako „urychlení růstu, tělesného vývoje a biologického zrání, též i rozumových schopností“11) je patrný již řadu let, některé aktuální - vědecky dosud však ne zcela potvrzené - informace neztrácejí svůj šokující charakter.

Máme-li např. uvěřit aktuálním novinářským zprávám,12) jež referují o výsledcích studií provedených lékařskými odborníky v USA v roce 1997, potom patrně platí, že protein leptin nacházející se u otylých dětí urychluje nejen nástup somatických znaků puberty u dívek do věku cca 8 let (i s možností sexuálního styku), ale také výrazně akceleruje duševní a emocionální rozvoj těchto dětí, čímž se psychika dostává do závažné nerovnováhy. Je sice pravda, že část amerických lékařů s těmito závěry nesouhlasí a např. dětský endokrinolog z Virginské univerzity Kaplowitz uvádí, že viděl 7leté dívky, které jsou somaticky v pubertě a docela dobře si s ní dokáží poradit. Je-li dokonce - podle některých - „nesmyslné“ tento vývoj potlačovat hormonální terapií, bude nutno tento excesivní vývoj akceptovat se všemi pravděpodobně vysoce negativními sociálně právními důsledky. Z aspektů zjišťování zvláště speciální věrohodnosti - při emočních změnách známých v pubescentním období - se ovšem mohou u těchto dětí při event. intimních deliktech vyskytovat - při expertíze - závažné obtíže.

U mladistvých 15 - 18 let postuluje Mečíř sice „kvality vnímání a paměti i schopnosti myšlenkových operací na úrovni dospělých osob... avšak při malé životní zkušenosti je u nich přítomen vysoce subjektivistický způsob hodnocení, velké ovlivnění emocemi“.13)

Pro obecnou věrohodnost nedospělého svědka postuluje tento autor sice rutinní požadavky na adekvátní charakteristiky vnímání, myšlení, úsudku, paměti, inteligence, řeči, ale akcentuje též „stabilitu vůči sugesci“ a absenci „tendence fantasticky vylepšovat i nápadné náchylnosti ke lžím“; varuje též před kvalitou výpovědi u vzrušivých, emočně labilních osobností.

Dobrou speciální věrohodnost předpokládá Mečíř v následujících případech14):

Autor uvádí ještě 9 významných položek podle Arntzena (1970), orientovaných na vliv proběhlého času na posuny v paměti nedospělce s dopady pro kvalitu jeho výpovědi a dokládá je vlastními pozorováními při expertize v oblasti trestní i občansko-soudní. Poznamenává například, že u zneužitého dítěte traumatizace při činu připouští zkreslení vnímání a omyly a že vyšetřování pro expertizní účely je pro ně další retraumatizací. To se stává významným problémem zvláště nyní u nás při razantním prosazování anglosaského kontradiktorního modelu (nazývaného též konkurenčním systémem, pojetím apod.) v kauzách trestních i občanskoprávních.

V jeho rámci bude pravděpodobně docházet i k opakovaným vyšetřením, což vyvolalo jednak bouřlivou diskusi v odborné literatuře,15) jednak vedlo v druhé dubnové dekádě roku 1999 k pracovnímu zasedání sekce forenzní psychologie Českomoravské psychologické společnosti, kde bohatá diskuse - po úvodním referátu autora této statě - vytvořila předpoklady pro vznik speciální pracovní skupiny pedopsychologicky orientovaných znalců se zaměřením na ochranu dětí. Jedná se - v souvislosti s expertizou - o metodu diskuse konkrétní problematiky a jejího řešení v rámci užší spolupráce pedopsychologických expertů se soudy.16) Tuto snahu podávat pouze taková objektivní doporučení soudu, „která slouží z hlediska psychologa nejlepším zájmům dítěte“17) je sice nutné jednoznačně podpořit, zvláště pokud bude orientována na striktní dodržování vědecké objektivity při dosahování materiální pravdy i v rámci jednotlivé kauzy, což se vždy do určité míry bude týkat též posouzení obecné a zvláště speciální věrohodnosti.

Zde se otevírají zcela nové možnosti forenzně psychologickému výzkumu, který by mohl plodně doplňovat poznatky pedopsychologické, vývojově psychologické i sociálně psychologické svými speciálními aspekty vztahu a chování dítěte v situaci „zločinu“ (tj. ve fázích predeliktní, tempore criminis a zvláště postdeliktní).

V naší současné forenzně psychologické literatuře se zabývají otázkami věrohodnosti výpovědi převážně v monografiích (ale i v uvedených speciálních studiích) Čírtková s Červinkou a Netík s Netíkovou a Hájkem.

Čírtková s Červinkou18) formulovali složitou problematiku rozdílů mezi různými druhy věrohodnosti v těchto bodech:

V dalších monografiích se k problematice věrohodnosti vracela Čírtková s různou intenzitou. V prakticky orientované Policejní psychologii23) se v podstatě omezuje na uvedení pozorovatelných reakcí obviněné osoby na vznesené obvinění podle pěti znaků belgického kriminalisty F. Louwageho, jež jsou typické pro osoby nevinné (promptní odmítnutí obvinění, bohaté, detailní a opakované prohlášení o nevině, navracení se k bodům obvinění se snahou je logicky a věcně vyvracet, odvolání se na širší kontext, např. na souvislost mezi činem a běžnými dosavadními životními návyky, způsobem života, vzděláním, osobnostním založením apod. vyslýchaného, obavy z ostudy, dopadu na rodinu, okruh známých, přátel, vlastní pověst apod.).

I když toto schéma orientačního odhadu se týká výslechové situace, může být nesporně cenné i pro expertizní psychologická vyšetření, zvláště při popisu a analýze relevantních dimenzí chování probanda.

Daleko větší pozornost věnuje těmto otázkám autorka ve své monografii z roku 1998,24) orientované na kriminální psychologii. Oproti již uvedeným pracím zde byly rozvedeny tři skupiny kritérií při orientačním i odborném posuzování věrohodnosti. První skupina se týká osobnosti vyslýchaného a patří do problematiky tzv. obecné věrohodnosti. Druhá skupina se zaměřuje na motivaci vyslýchaného lživě vypovídat, ať již z vnitřních pohnutek (např. z nenávisti, lásky, strachu, potřeby uznání apod.), či vnějších situačních sociogenních tlaků (např. hrozícího rozpadu rodiny, vydírání, ztráty určité výhody jako jsou zaměstnání, přátelství apod.); je tedy podobně jako třetí skupina orientována na speciální věrohodnost.

Třetí skupina je nejrozsáhlejší a orientuje se přímo na oblasti chování vyslýchaného při výpovědi; rozlišuje se oblast verbální (obsah dané výpovědi, způsob sdělování včetně paraverbálních, či paralingvistických momentů) a nonverbální (doprovodné nonverbální chování a psychofyziologické jevy).

K pozitivním verbálním obsahovým kritériím patří např. uvádění detailů, event. komplikací, originálních individuálních prožitků včetně emočních s určitými kvalitami, event. vylíčení nepochopení kriminálního děje, výskytu asociací podobnosti, trvající konstantnost podstatného jádra události, rozšiřování výpovědi o nepodstatné detaily. Naopak k negativním příznakům lživé produkce řečového chování řadí autorka příznaky zadržování informací (jimiž by vyslýchaná osoba mohla a měla disponovat), vypouštění rozporuplných částí své vlastní výpovědi, útěk od podstatných otázek zamlžováním nepodstatnými detaily, kladením vlastních otázek vyslýchajícímu, užívání vágních, nepřesných formulací, příznaky servilnosti k vyslýchajícímu, Freudovské signály chybných výkonů (např. přeřeknutí apod.), přehnaná akurátnost až přidrzlost vystupování a stereotypní opakovaná sdělení bez jakýchkoliv změn v drobných detailech.

Nonverbální kritéria odhalování lživých výpovědí jsou odvozena ze signálů, jež jsou ovšem situačně víceznačné a „neverbální klíče mají svou cenu pouze v porovnání k mluvenému slovu“.25)

Autorka upozorňuje na základě dosavadních výzkumů na některé typické chyby posuzovatelů věrohodnosti sdělení. Řadí mezi ně hlavně:

Nonverbální kritéria věrohodnosti jsou dnes dle autorky strukturována v rámci např. těchto komplexnějších vzorců projevu:

Uvedli jsme si podrobněji zvláště verbální i nonverbální kritéria věrohodnosti i nevěrohodnosti výpovědi, neboť soudím, že spolu s již uvedenými i dále uváděnými informacemi o kritériích Undeutsche apod. poukazují k rostoucímu instrumentáriu forenzní psychologie v této oblasti, i když jejich adekvátní užití vyžaduje vždy důkladné teoretické i praktické seznámení se s nimi, včetně určitých úskalí, jež musí být chována v paměti a stále překonávána. O těchto reálných možnostech bude dále probíhat naše diskuse.

Další naši významní badatelé Netík s Netíkovou 30) i v novější publikaci s Hájkem 31) řadí sice psychologii výslechu a výpovědi do kriminalistické psychologie, ale problematiku samotné věrohodnosti výpovědi zařazují do části třetí, mezi dílčí problémy forenzní psychologie, do kapitoly „psychologická soudní expertiza v trestní oblasti“. Je to právě „posuzování věrohodnosti výpovědi“, které patří mezi šest kompetencí, jež - podle autorů - přiznává aktuálně naše právo psychologickým expertům v trestní oblasti (jde dále ještě o posuzování motivace event. kriminálního chování obviněného, posuzování interpersonálních vazeb osobnosti; v případě skupinových deliktů posouzení dynamiky skupiny, posuzování tzv. předpokladů (možností) resocializace obviněného, odhad individuální kriminální predikce (tzv. nebezpečnost). Autoři dále uvádějí řadu mechanismů deformujících preciznost výpovědních dat a zásadně rozlišují neúmyslné, nevědomé zkreslení včetně tzv. patického, čímž trpí přesnost výpovědi, od jejího úmyslného a cílevědomého zkreslení při sledování ať vlastního, či cizího prospěchu, což poškozuje její věrohodnost. Soudí, že poněkud nepřesně rozlišujeme obecnou a speciální věrohodnost; obecná věrohodnost označuje schopnost svědka či obviněného obecně podat věrohodnou výpověď, kdežto věrohodnost speciální se týká výpovědi samotné a „označuje míru, v níž konkrétní tvrzení splňují kritéria stanovená pro věrohodnou výpověď“.32)

Tato obsahová kritéria integrovaného schématu analýzy výpovědi v celkovém počtu devatenácti položek byla formulována a utříděna Raskinem a Stellerem (1989) do pěti nestejně obsažných obecných kategorií (obecné charakteristiky, specifické obsahy, zvláštnosti obsahu, obsahy ve vztahu k motivaci výpovědi a deliktově specifické elementy). Autoři je pokládají za využitelné hlavně pro posuzování speciální věrohodnosti dětských výpovědí a po provedení dílčích modifikaci i pro hodnocení probandů dospělých. Vedle výběru z Undeutschových charakteristik věrohodnosti výpovědi uvádějí též nejvýznamnější Trankellovo kritérium „kompetence“ svědka, jež reflektuje souladný vztah verbální formy výpovědi s jeho celkovou vývojovou a vzdělanostní úrovní. Za cenný lze považovat i postulát obligatorního individuálního posouzení svědka (event. obviněného či obžalovaného) místo zcela inadekvátní generalizace (např. pouze z psychiatrické diagnózy apod.).

K problematice věrohodnosti se ještě nedávno Netík opakovaně vrátil v zaměřených studiích.33) Zde mimo jiné uvádí důvody proč u řady trestných činů - tzv. intimních deliktů - chybějí objektivní důkazní data (např. na základě gynekologického vyšetření oběti apod.); je tomu zvláště u pohlavního zneužívání nekoitální povahy, kdy např. Schneider v roce 1982 zjistil u souboru 609 případů pouze 3 % koitální realizace a naši badatelé Weiss a Zvěřina uvedli v roce 1997 tuto formu pohlavního zneužívání u souboru 71 osob ženského pohlaví v 10,6 %, u souboru 39 obětí mužského pohlaví jen u 5,6 % případů.

Dále se Netík zabývá spornou otázkou, zda mají pravdu kritici kompetence psychologa k posouzení věrohodnosti svědka s použitím argumentace, že expert psycholog nesmí hodnotit důkazy a zabývat se právními otázkami. Jelikož se budeme touto problematikou dále podrobněji zabývat, zde pouze upozorníme na autorův názor, že posouzení věrohodnosti výpovědi není hodnocením důkazů a znalec se nevyjadřuje k tomu, zda skutkový děj nastal, či nikoliv, ale pouze hodnotí výpověď a její motivaci. Autor se dále zaměřuje na speciální problematiku dětských výpovědí, jejichž validita výrazně souvisí nejen se způsobem kladení otázek, ale i s celkovými podmínkami vedení takového výslechu. Jelikož i touto otázkou se budeme dále zabývat podrobněji, postačí zde informace v uvedené podobě.

Za významné pokládám autorovo upozornění na změnu emočního prožívání oběti, kdy se zvláště při násilném útoku dostává do „neemočního stavu“, jež nazývají Everstineovi 34) „stavem kognitivního přežití“ a charakterizují jej změněným prožíváním času, bolesti apod.

V této souvislosti lze pokládat za adekvátní i postulát nutného provedení často pro oběti těchto deliktů ne zcela příjemných výslechů a expertiz. Vyšetřovatelé i všichni zúčastnění odborníci si zde samozřejmě musí uvědomit, že tito jedinci jsou v těžkých zátěžových situacích a že je zde absolutně nutný maximálně taktní přístup. To obecně lze pokládat sice za samozřejmost, ovšem zvláště u nedospělců útlého věku vzniká někdy problematika zvláštní, námi již diskusně zmíněná.

Nyní si ještě uvedeme některé Netíkovy poznatky obsažené v těchto studiích věnovaných dětské výpovědi v maximální stručnosti takto:

Za významný lze považovat i autorův poznatek o korespondenci mezi dějem popisovaným svědkem a relevantními kriminologickými a kriminalistickými poznatky o způsobech provedení takových deliktů.

Autor krom rutinních požadavků na důkladnou analýzu osobnosti probanda (zvláště nedospělého), jeho chování (včetně rozboru motivací např. i pro suspektní falešná obvinění), postuluje poskytnutí úplné spisové dokumentace a dobrou spolupráci s vyšetřovatelem. Za cennou lze pokládat i autorovu kritickou destrukci řady mýtů spojených s pohlavním zneužíváním nedospělců a s klamnými obviněními. Patří mezi ně tato srovnání mýtů s vědeckou realitou:

V aktuální monografii řadí Heretik39) problematiku věrohodnosti svědků do soudní psychologie a vcelku se jí, bohužel, věnuje pouze zcela okrajově.

(Dokončení v č. 4/2001)

Neumann, J.
K problematice speciální věrohodnosti výpovědi
SOUHRN

Citované současné (především české) forenzní psychologické studie se obírají problematikou speciální věrohodnosti výpovědi nejen na  základě studia aktuální odborné literatury, ale většinou i vlastních zkušeností s prováděním expertizy v oblasti trestní i občansko-soudní. Autoři opakovaně upozorňují na četná konkrétní úskalí expertizy a jejich význam pro adekvátní zjištění speciální věrohodnosti probanda.

Neumann, J.
On the subject of specific credibility of a testimony
SUMMARY

The contemporary (mostly Czech) forensic psychological studies quoted in this article relate to the problem of specific credibility of a testimony, both on the basis of scientific literature and (for the most part) on the basis of their authors' own experience of preparing an expertise in the field of penal as well as civil law. Authors repeatedly point to a number of specific obstacles in preparing an expertise, and to their importance for adequately establishing the specific credibility of a particular tested person.

Neumann, J. Zur Problematik der speziellen Glaubwürdigkeit der Aussage ZUSAMMENFASSUNG

Hier angeführte (vor allem tschechische) forensische psychologische Studien behandeln die Problematik der speziellen Glaubwürdigkeit der Ausssage nicht nur auf Grund des Studiums der aktuellen Fachliteratur, aber meistens auch auf Grund eigener Erfahrungen bei der Expertise im Strafbereich und im bürgerlichgerichtlichen Bereich. Der Autor macht wiederholt auf viele konkrete Klippen der Expertise und derer Bedeutung für die entsprechende Feststellung der speziellen Glaubwürdigkeit des Probanden aufmerksam.


  1. Čapek, K.: Povídky z jedné kapsy. Praha, Československý spisovatel, 1967, s. 38 - 39.
  2. Matiášek, J. - Bárta, B. - Soukup, J.: Výslech a psychologie. Praha, Orbis, 1966, s. 5.
  3. Matiášek, J. - Bárta, B. - Soukup, J.: cit. práce, s. 52.
  4. Matiášek, J. - Soukup, J. - Bárta, B.: Psychologie a výslechová praxe. Praha, Orbis, 1968, s. 150 a násl.
  5. Matiášek, F. - Soukup, J. - Bárta, B.: cit. práce s. 157.
  6. Soukup, J.: Sebeobvinění a nepravdivá doznání. Praha, Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK, 1973.
  7. Soukup, J.: cit. práce s. 65 a násl.
  8. Konečný, R.: Psychologická diagnostika v soudní expertize. In: Švancara, J. a kol.: Diagnostika psychického vývoje. Praha, Avicenum, 1980 (3. vyd.), s. 271 - 284. Konečný, R.: Stavba psychologického soudního posudku a nejobvyklejší chyby psychologů ve forenzním řízení. Čs. psychol., 1967, 6, s. 602 a násl.
  9. Mečíř, J.: Forenzní pedopsychiatrie. Bratislava, Asklepios, 1991, s. 79 a násl.
  10. Mečíř, J.: cit. práce, s. 80.
  11. Hartl, P. - Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha, Portál, 2000, s. 25.
  12. Američané zděšeni: Dívky vstupují do puberty již v 6. letech. Blesk, 8, 30, 23. 7. 2000, s. 4.
  13. Mečíř, J.: cit. práce s. 85.
  14. Mečíř, J.: cit. práce s. 87.
  15. Netík, K.: Soukromé znalecké posudky: Ano, či ne? Psychologie dnes, 1999, 3, s. 12 - 13. Břicháčková, V. - Drábková, H.: Zájmy a prospěch dítěte budiž nejvyšším zákonem. Psychologie dnes, 1999, 3, s. 13. Dubnová, I.: Patálie se znaleckými posudky. Týden, 1999, 10, s. 30 - 31.
  16. Neumann, J.: K aktuální problematice psychologické soudní expertizy v ČR. Kriminalistika, 2000, 1, s. 29 - 35.
  17. Etické úvahy při provádění hodnocení péče o dítě - VII. oddíl ze směrnic pro psychology provádějící hodnocení péče o dítě - zkrácený překlad z Guidelines for Psychologists Conducting Child Custody Evaluations, Redwood Psychological Association (A chapter of the California Psychological Association), 1993.
  18. Čírtková, L. - Červinka, F.: Forenzní psychologie. Praha, Support, 1994, s. 86 a násl.
  19. ibidem, s. 86.
  20. ibidem, s. 86.
  21. ibidem, s. 87.
  22. ibidem, s. 88.
  23. Čírtková, L.: Policejní psychologie. Praha, Support, 1996, s. 294 a násl.
  24. Čírtková, L.: Kriminální psychologie. Praha, Eurounion, s. r. o., 1998, s. 231 a násl.
  25. Čírtková, L.: cit. práce, s. 239.
  26. Čírtková, L.: cit. práce, s. 240.
  27. Čírtková, L.: cit. práce, s. 240.
  28. Čírtková, L.: cit. práce, s. 241.
  29. Čírtková, L.: cit. práce, s. 241.
  30. Netík, K. - Netíková, D.: Vybrané kapitoly z forenzní psychologie pro právníky. Praha, Karolinum, 1991, s. 55 a násl.
  31. Netík, K. - Netíková, D. - Hájek, S.: Psychologie v právu. Praha, C. H. Beck, 1997.
  32. Netík, K. - Netíková, D.: cit. práce, s. 55.
  33. Netík, K.: Forenzní psychologie (k některým problémům psychologické soudní expertizy). Propsy, 1997, 5, s. 10. Netík, K.: O posuzování věrohodnosti výpovědi. Psychologie dnes, 1998, 9, s. 4.
  34. Everstine, D. S. - Everstine, L.: Sexual Trauma in Children and Adolescents. Dynamics and Treatment, New York, Mazel and Brunner, 1989.
  35. Netík, K.: cit. práce 1998, s. 5.
  36. Dobrotka, G.: Základné otázky forenznej psychológie. Bratislava, Správa Sboru nápravnej výchovy SSR, 1981.
  37. Dobrotka, G.: cit. práce s. 55.
  38. ibidem.
  39. Heretik, A.: Základy forenznej psychólogie. Bratislava, SPN, 1993.
OBSAH / CONTENTS / INHALT

Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |