Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXIV 2/2001 |
V posledních letech jsem v tomto časopise nejednou informoval čtenáře o postavení kriminalistiky na vysokých školách v Německu a také o negativních důsledcích zrušení Sekce kriminalistiky na Humboldtově univerzitě v Berlíně z rozhodnutí berlínského Senátu v roce 1990.
V německém časopisu Kriminalistik se objevila série čtyř článků autorů Ackermanna, Koristky, Leonhardta, Nisse a Wirtha, které považuji za zásadní a podnětné i pro rozvoj kriminalistiky jako vědní disciplíny v našem státě. Proto seznamuji stručně s podstatou těchto článků.
Autoři uvádějí, že v Německu „to není s kriminalistikou dobré“ a že také v posledních letech se postavení kriminalistiky v policii, zejména v policejním vysokoškolském vzdělávání, vyvíjelo spíše negativně. Projevují se tendence, aby kriminalistika splynula s naukou o policejním nasazení a vznikla tzv. nauka operativní činnosti. V této souvislosti lze z řad policie slyšet, že policejní jednání v souhrnu je „tak jako tak“ jednání v nasazení (Einsatzhandeln) a že je tedy samostatná kriminalistika nadbytečná. Kriminalistika nemá být vyučována na univerzitách, kriminalistický výzkum má být prováděn na vysokých policejních školách, ale aktuální stav neodpovídá požadavkům.
V I. části se autoři zabývají obecnými vědecko-teoretickými podmínkami pro odhalení vědeckého charakteru kriminalistiky a její zařazení do systému věd. Pojednávají o pojmu vědy a dělení vědních disciplín.
V II. části autoři uvádějí pojem, systém a vědecká kritéria kriminalistiky. Definice pojmu kriminalistiky vyjadřuje především oblast zkoumání (předmět), společenské poslání (úlohu) a její metodiku:
Kriminalistika je věda o odhalování, zkoumání a předcházení trestné činnosti. Jejím předmětem jsou zákonitosti a projevy vzniku informací při páchání trestných činů a metody jejich nalézání, zajišťování a hodnocení pro účely objasňování a dokazování. Jejím úkolem je odhalovat kriminalisticky a trestněprávně relevantní jednání a události, zkoumat jejich průběh, zjišťovat a s dostatečnou jistotou usvědčovat pachatele, jakož i rozeznávat možnosti účinné prevence a realizovat je.
Pokud jde o systém kriminalistiky, autoři člení kriminalistiku na obecnou kriminalistiku a zvláštní kriminalistiku.
Teoretickým základem kriminalistiky je její obecná teorie a metodologie. Z historického pohledu se jednotlivé části kriminalistiky vyvíjely diferencovaně. Kriminalistická taktika, přírodovědně technická kriminalistika a psychologicko-sociologická kriminalistika poskytují přibližně na stejné úrovni obecně platné, k deliktům, osobám a objektům se vztahující poznatky pro odhalování, vyšetřování a prevenci trestných činů.
Ve zvláštní kriminalistice (metodice objasňování jednotlivých druhů trestných činů) jsou propojeny kriminalisticko-taktické, přírodovědně technické a psychologicko-sociologické poznatky týkající se speciálních deliktů, speciálních typů pachatelů, speciálních objektů napadení s kriminálně strategickými požadavky týkajícími se deliktů, oborů a regionů.
Dále se autoři zmiňují o právě v Německu probíhající diskusi o policejní vědě. Akcentují, že předmět kriminalistiky se liší od předmětu policejní vědy. Policejní věda není součástí kriminalistiky a také kriminalistiku nelze zařazovat do systému policejní vědy.
Na otázku, kterými kritérii je odůvodněna vědecká kvalita kriminalistiky, odpovídají autoři těmito fakty:
III. část je věnována zařazení kriminalistiky do systému věd. Kriminalistika je nepochybně mladá věda s nepřehlédnutelnými nedostatky. Její vědecká povaha je přesto sotva popíratelná, i když kvůli její heterogennosti (viz přírodovědně technické aspekty) není její jednoznačné zařazení v systému věd neproblematické.
Podle rozlišení věd na přírodní a společenské je kriminalistika nepochybně věda společenská. Uvnitř tohoto zařazení má být počítána ke kriminálním vědám, jimiž se rozumí všechny vědní disciplíny, které se zabývají diferencovaně kriminálním chováním lidí.
Autoři se nedomnívají, že všechna komplexní strategická opatření, která jsou plánovitě přijímána proti kriminalitě, lze považovat za součást kriminalistiky. Podle nich patří tato opatření především do kriminální politiky. Obsáhlou polemiku na toto téma vedou ve třech kapitolách tohoto článku:
Prostudování těchto kapitol lze doporučit těm, kteří se zabývají policejní vědou a metodikou odhalování, vyšetřování a prevence jednotlivých druhů trestných činů.
1. kapitola - Obecná teorie a metodologie kriminalistiky
Autoři uvádějí, že dnešní kriminalistice chybí vědecký systém, přesvědčivá vnitřní struktura a odlišení jejího speciálního předmětu od souvisejících vědních oborů, zejména kriminologie a vědy trestněprávní.
Teorie a metodologie kriminalistiky se zakládají na předmětu kriminalistiky jako vědního oboru. Předmětem kriminalistiky je zkoumat gnozeologicko-teoretické a praktické souvislosti a všechny při tom se vyskytující jevy, procesy a zákonitosti a na jejich základě vytvářet a dále rozvíjet obecně použitelné vědecko-praktické prostředky, metody a postupy k potírání trestných činů (v nejširším smyslu slova), především však ke zjišťování pachatelů, objasňování a dokazování trestných činů.
Autoři uvádějí, že německá kriminalistika disponuje dnes nesporně velkým počtem v historickém vývoji vzniklých, vědecky fundovaných a prakticky osvědčených teorií, které lze považovat za systém obecné teorie a metodologie kriminalistiky. V této kapitole řeší autoři několik dílčích problémů:
Jako příklad uvádějí autoři kriminalisticko-technickou teorii a metodologii, která podle nich zahrnuje zejména:
Vzhledem k tomu, že by mohl vzniknout dojem, že teorie stop a teorie identifikace spadá jen do kriminalistické techniky, měli podle mého názoru autoři již zde uvést, a nikoliv skromně až v závěru článku, že v nejobecnější rovině jsou tyto teorie součástí obecné kriminalistické teorie a metodologie (zákonitosti vzniku, uchování a zániku materiálních a paměťových stop; souvislosti stop s objasňovanou událostí; informační obsah stop; teoretická východiska kriminalistické identifikace; konkrétní a abstraktní objekty kriminalistické identifikace apod.), kdežto v dílčích kriminalistických disciplínách jsou zkoumána jejich specifika (např. v kriminalistické technice teorie materiálních stop, teorie znalecké identifikace; v kriminalistické taktice teorie paměťových stop a teorie laické identifikace znovupoznáním apod.).
Podle mého názoru zde autoři vhodně a přesvědčivě zdůvodňují, že neexistuje jen teoretická kriminalistika nebo jen praktická kriminalistika, nýbrž jednotná kriminalistika. Samotná teorie nesplňuje ještě nárok být vědou. Věda je úplná jen tehdy, když jsou její výsledky uplatněny v praxi. Věda není záležitostí čistého myšlení, nýbrž myšlení, které je stále vnášeno do praxe a stále praxí ověřováno. Jakékoliv přezírání vědecko-teoretického myšlení v kriminalistice by mohlo dále podporovat již tak dost rozšířené mínění, že kriminalistika je čistě empirickou a praktickou vědou.
Teorie zahrnuje obecný teoretický popis kriminalistické činnosti s přihlédnutím k poznatkům jiných věd. Je systémem vědecky odůvodněných výroků k vysvětlení určitých jevů, které se objevují při objasňování trestných činů. Odhaluje zákonitosti a vnitřní souvislosti a uspořádává tyto poznatky. K tomu potřebná abstrakce a odvozování nesmí však jít tak daleko, že by se jednalo jen o čistě vědecké myšlenkové nebo podle představ rozvinuté poznatky bez dostatečného vztahu ke skutečnosti. Pojmu teorie nelze používat jako protikladu k praxi.
Metodologii charakterizují autoři nejdříve obecně, a pak vysvětlují podstatu metodologie kriminalistické. Upozorňují, že metodologii nelze považovat jen za nauku o metodách. Úkolem metodologie je tvorba teoretického základu k vědeckým metodám a s nimi souvisejícím stěžejním vztahům, jako např. k souvislosti mezi teorií a metodou nebo vědeckým výrokem. S metodologií je úzce spjata metodika. Metodický postup není určován jen použitím jedné metody nebo jednotlivých metod. Metodika vzniká sjednocením množství cíleně orientovaných principů a metod.
Autoři řadí do obecné teorie a metodologie kriminalistiky tyto podstatné zákonitosti, jevy a metody:
Autoři jsou si vědomi neúplnosti tohoto výčtu, doporučují kritickou diskusi na toto téma a doufají, že v dohledné době bude vybudována nosná „teoretická konstrukce“ kriminalistiky.
Zjednodušeně lze hovořit o třech vývojových fázích:
V této souvislosti autoři upozorňují, že jednotlivé části kriminalistiky se nevyvíjely rovnoměrně, a uvádějí tři etapy (od vývoje taktických metod přes přírodovědně technické metody k forenzním vědám).
Autoři objasňují vznik pojmu „taktika“, zmiňují se o pojmu a zásadách vojenské taktiky, polemizují o pojmu „kriminalistická taktika“ a „operativní kriminalistika“, uvádějí, kdo a kdy přinesl do kriminalistiky pojem „kriminalistická taktika“ a akcentují, že v kriminalistické taktice dominují metody.
Kriminalisticko-taktický postup při odhalování, vyšetřování a objasňování trestných činů (příprava, provedení, hodnocení výsledků) spočívá především v uplatnění těchto metod: analýza, syntéza, pozorování, ohledání, dotazování, srovnávání, hypotéza, prognóza, experiment, rekonstrukce, matematické metody, logické metody.
Autoři každou z těchto metod konkretizují, ukazují její specifické využití v kriminalistické taktice. Uvádějí též, že objasňovací úkony mohou být prováděny neskrytě, ale také skrytě. Jsou zčásti upraveny právem (např. prohlídka, zatčení, identifikace, znovupoznání), nebo se vyvinuly ze zobecnění kriminalistických zkušeností (prověřování alibi, sledování).
Kriminalistickou taktiku definují takto:
„Kriminalistická taktika je učení o teoretických základech a metodách přípravy a provádění neutajených i skrytých objasňovacích (vyšetřovacích) úkonů v konfliktních i nekonfliktních podmínkách a hodnocení jejich výsledků, a sice s cílem získat zejména kriminalisticky a důkazně relevantní poznatky vyplývající z procesů vnímání a využít je pro odhalování, objasňování a prevenci trestných činů.“
Autoři zdůvodňují, proč dávají přednost pojmu „přírodovědně technická kriminalistika“ před pojmem „kriminalistická technika“, i když se tento pojem již dávno v kriminalistice ustálil a je vhodné ho dále ponechat.
Definice pojmu přírodovědně technická kriminalistika: „Souhrn přírodovědních a technických prostředků, metod a postupů, které jsou používány k dokazování při odhalování, vyšetřování a prevenci trestných činů a jiných kriminalisticky relevantních událostí“.
Autoři uvádějí: „V rámci charakterizování kriminalistiky jako společenské vědy může přírodovědně technická kriminalistika plnit jen pomocnou funkci, totiž funkci zprostředkovatele mezi primárním posláním, kterým je odhalovat kriminalitu a předcházet jí, a k tomu sloužícími sekundárními přírodovědně technicky orientovanými pomocnými prostředky.“
Za neproblematické považují autoři vymezení vztahu kriminalistické techniky k forenzním vědám (soudní medicíně, forenzní psychologii, forenzní fonetice, forenzní antropologii, forenzní psychiatrii).
Autoři v osmi bodech podrobně rozvádějí zmíněné zvláštnosti přírodovědně technických zkoumání v kriminalistice. Lapidárně je lze vyjádřit takto:
Kriminalistická technika dnes zahrnuje v podstatě 13 relativně samostatných dílčích oblastí, které vznikly více či méně náhodně a zčásti se značně osamostatnily, aniž bylo dosud možné je systematizovat. I dnes by bylo sotva účelné uměle vyvíjet nové klasifikační systémy, které by byly předem v praxi odsouzeny ke ztroskotání.
Také označení dílčích oblastí kriminalistické techniky je problematické, neboť často vznikala historicky a jejich podstata má nejen aspekty kriminalistické, ale i trestněprocesní a forenzní s významem pro občanskoprávní řízení.
Autoři se zamýšlejí, zda kriminalistická technika má mít svou vlastní teorii a metodologii; dospívají k názoru, že ano, a toto své stanovisko zdůvodňují. Tato teorie a metodologie, která by mohla nést název „Teoretické základy kriminalistické techniky“, má navazovat na obecnou teorii a metodologii kriminalistiky a prohlubovat ji z přírodovědně technických aspektů.
Dále se autoři zabývají vztahem kriminalistické techniky k výukovým předmětům na policejních vysokých školách. V této souvislosti též upozorňují, že nelze kriminalistickou techniku zužovat jen na nauku o stopách.
Na úrovni dnešního poznání patří do kriminalistické techniky tyto oblasti:
Dále autoři uvádějí, co řadí do teoretických základů kriminalistické techniky:
Zvláštní důraz kladou autoři na význam kriminalistické fotografie (analogové nebo digitální statické nebo dynamické pořízení obrazu při zajišťování stop; deskriptivní fotografie na místě činu; fotografie věcí a osob; explorativní IČ a UV fotografie aj.).
Dále autoři velmi obsáhle vysvětlují, jaká činnost spadá do uvedených jednotlivých dílčích oblastí kriminalistické techniky.Psychologické a sociologické poznatky a metody mají stále větší význam jak při kriminalistické praktické činnosti, tak v činnosti výzkumné. Interpretace psychologicky a sociálně determinovaného jednání při páchání trestných činů a také při jejich objasňování a hodnocení je integrativním prvkem kriminalistické praktické činnosti.
Kriminalistická psychologie - jako součást kriminální psychologie - se zabývá psychologickými základy objasňování a vyšetřování trestné činnosti, které se týkají jak kriminalistů, státních zástupců, soudních lékařů a znalců, tak podezřelých osob, pachatelů, svědků a obětí.
V oblasti teorie a metodologie kriminalistiky uvádějí autoři jako příklad vytyčování kriminalistických verzí, které je mj. také odkázáno na kriminalisticko-psychologické poznatky a zkušenosti.
Za zvláštním způsobem psychologicky determinovanou považují autoři kriminalistickou taktiku, zejména typické vyšetřovací a operativní úkony (výslech, rekognice, pátrání, zadržení, zatčení).
Konstatují, že ani přírodovědně technická kriminalistika se nemůže zříci kriminálně psychologického uvažování (např. zjišťování osobnostních rysů pisatelů při zkoumání rukopisu a pachatelů při analýze hlasu a řeči).
Ve speciální kriminalistice (u nás „metodice odhalování a vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů“) jsou využívány kriminálně psychologické poznatky diferencovaným způsobem podle jednotlivých druhů deliktů (např. nasazení psychologů jako vyjednávačů při vzetí rukojmích nebo při vydírání; sestavení profilů pachatelů při násilných deliktech apod.).
Dále se autoři podrobněji zabývají několika oblastmi kriminalistické činnosti, v nichž je využití poznatků kriminalistické psychologie zvláště výrazné:
Autoři uvádějí, že kriminálně sociologické otázky a problémy vyvstávají především na rozhraní kriminalistiky a kriminologie (vysvětlení vzniku trestného činu, jeho individuální příčiny, účinnost trestů, zabránění trestné činnosti, což vše má význam i pro bezprostřední kriminalistickou-praktickou činnost).
Při posuzování a řešení kriminalistických i vyšetřovacích situací a problémů může mít význam objasnění vztahů mezi sociálními strukturami a kriminálním chováním osob, které je také sociálně determinováno. Sociometrické metody analýz jsou v kriminalistice nepostradatelné, aby bylo možné objasnit a při vyšetřování metodicky využít sociální vztahy ve skupinách pachatelů (mladiství, cizinci), v kriminálně ohrožených regionech (zvláště ve velkoměstech, pohraničních oblastech aj.) nebo u určitých kriminálních fenoménů (organizovaná kriminalita, trestné činy motivované pravicovým extremismem).
Lze ji chápat jako speciální metodiku šetření (objasňování, vyšetřování) trestných činů s přihlédnutím ke specifickým zvláštnostem jednotlivých kategorií (druhů) trestných činů a jiných kriminalisticky relevantních událostí (sebevraždy, pohřešování osob aj.).
Autoři charakterizují podstatu speciální kriminalistiky takto:
Dále autoři podrobněji vysvětlují podstatu speciální kriminalistiky. Mimo jiné uvádějí, že dělení metodik se sice orientuje podle systematiky trestního práva (zvláštní části trestního zákona), ale že tato systematika není rozhodující. Přednost mají totiž společné rysy a odlišnosti forem kriminality, způsob přípravy, páchání a utajování trestných činů, následky spáchaných činů (stopy a jiné důkazy) a zvláštnosti kriminalistického zpracování (odhalení, vyšetření, předcházení). Autoři akcentují, že vypracované metodiky umožňují účelnou specializaci potírání kriminality, spolupráci se znalci v různých oborech (včetně informatiky, ekonomiky a finančnictví).
Speciální kriminalistika se orientuje též na takové kriminální jevy, jako je sériová trestná činnost, převaděčství, trestná činnost mladistvých, recidivistů, útoky proti určitým objektům, např. motorovým vozidlům, pobočkám peněžních ústavů apod.
Autoři též akcentují, že teoreticko-metodický obsah metodik má zásadně jednotnou strukturu. Odkazují přitom na Stelzerovu práci,5) která uvádí tři komplexy speciální kriminalistiky:
Autoři na závěr čtvrtého (posledního) článku uvádějí:
„Otázky k vědecké kvalitě kriminalistiky a k jejímu zařazení do systému věd jsou stále znovu vznášeny a kontroverzně diskutovány. Je ale jisté, že kriminalistika zkoumá předmět odlišný od jiných věd, u kterého v jádru jde o zákonitosti a jevy vzniku důkazů a metody jejich nalézání, zkoumání a hodnocení. Vzhledem ke způsobům páchání, které se co do kvality a rafinovanosti u závažných trestných činů rychle mění, je riskantní snižovat postavení a význam kriminalistiky ve prospěch vzdělávacího oboru, jehož obsah je orientován na policejní zásahy. Spíše by bylo přiměřené, aby se kriminalistika etablovala jako samostatný akademický studijní obor.“
Ke zpracování tohoto informativního příspěvku jsem byl motivován předně tím, že stanoviska zmíněných německých autorů jsou mi blízká a považuji je za perspektivní pro další vývoj kriminalistiky nejen v Německu, nýbrž i jinde v Evropě. Dále jsem byl motivován i tím, že v souvislosti se zřízením magisterského studia na Policejní akademii ČR v Praze se zvyšuje aktuálnost zkoumání této problematiky.
Mám dojem, že volání některých německých kriminalistů po rozvoji obecné teorie a metodologie, a tudíž i po změně postavení kriminalistiky v systému věd, se podobá spíše volání žíznivého na poušti. Chápal jsem, že v prvních letech po politickém a společenském zvratu na konci osmdesátých let nebyly v Německu akceptovány mnohé vědecké práce kriminalistů zemí bývalého východního bloku. Po více než deseti letech jistě již dozrála doba natolik, aby pod slupkou poplatnou bývalému režimu bylo možno hledat racionální jádro mnohých vědeckých poznatků, a to zejména na úseku obecné teorie a metodologie, které byla věnována značná pozornost.
Snahu zmíněného kolektivu německých autorů hodnotím vysoce a věřím, že v příštích letech se nejen v Německu, nýbrž i u nás bude věnovat dostatek pozornosti výzkumu této problematiky, který může následně ovlivnit pozitivně i rozvoj dílčích kriminalistických disciplín, a tedy i práci kriminalistů a orgánů činných v trestním řízení.
Autor příspěvku seznamuje stručně čtenáře s podstatou čtyř publikovaných článků kolektivu německých autorů k neutěšenému postavení kriminalistiky jako vědní disciplíny v Německu. Autor vítá a vysoce hodnotí snahu německých autorů, převážně se ztotožňuje s jejich stanovisky a věří, že jejich úsilí by mělo vést k vědeckému rozvoji kriminalistiky nejen v Německu, nýbrž v celé Evropě. Také se domnívá, že na úseku obecné teorie a metodologie kriminalistiky je možno vycházet i z racionálního jádra vědeckých poznatků kriminalistů zemí bývalého východního bloku.
Autor byl motivován k napsání tohoto informativního příspěvku vysokou inspirativní hodnotou článků německých autorů i skutečností, že Policejní akademií ČR v Praze bylo v současné době akreditováno magisterské studium.
The author of this article briefly summarizes four articles published by a group of German authors on the subject of the cheerless position of criminology as a scientific discipline in Germany. The author welcomes and praises the effort the German authors had made, he agrees with most of their views, and believes that their strife should lead to the development of criminology not only in Germany, but in the whole of Europe. He further supposes, that as far as general theory and methodology are concerned, it is possible also to learn from the core of scientific discoveries of criminologists from other countries of the former Eastern Block.
This article was inspired by the highly inspiring articles of the German authors, as well as by the fact that the Police Academy of the ČR in Prague has recently accredited master degree studies.
Der Autor dieses Beitrags macht die Leser kurz mit dem Bestand der vier publizierten Artikel des Kollektivs deutscher Autoren über den unerfreundlichen Stellenwert der Kriminalistik als Wissenschaftsdisziplin in Deutschland bekannt. Der Autor begrüsst wärmstens und hochschätzt das Bestreben der deutschen Autoren, er ist vorwiegend derselben Meinung mit beschriebenen Einstellungen und er hofft, dass ihr Bestreben zur Wissenschaftsentfaltung der Kriminalistik nicht nur in Deutschland, sondern auch in ganz Europa führen sollte. Er nimmt auch an, dass man auf dem Gebiet der allgemeinen Theorie und der Methodologie der Kriminalistik ebenfalls aus dem rationalen Kern der wissenschaftlichen Erkenntnissen der Kriminalisten der ehemaligen Ostblockländer ausgehen kann.
Der Autor wurde zum Schreiben dieses informativen Beitrags durch den grossen inspirativen Wert der Artikel der deutschen Autoren motiviert, als auch durch die Tatsache, dass an der Polizeiakademie in der Tschechischen Republik in Prag in der Gegenwart Magisterstudium akkreditiert wurde.
1) Ackermann, O. R. - Koristka, Ch. - Leonhardt, R. - Nisse, R. - Wirth, I.: Zum Stellenwert der Kriminalistik. Kriminalistik als Wissenschaft im System der Kriminalwissenschaften. Kriminalistik, 2000, 9, s. 595 - 598.
2) Ackermann, O. R. et al.: Zum Stellenwert der Kriminalistik. Stellung der Kriminalstrategie zur Kriminalistik - Allgemeine Theorie und Methodologie der Kriminalistik. Kriminalistik, 2000, 10, s. 655 - 660.
3) Ackermann, O. R. et al.: Zum Stellenwert der Kriminalistik - Geschichte der Kriminalistik, Kriminaltaktik und Kriminaltechnik. Kriminalistik, 2000, 11, s. 731 - 736.
4) Ackermann, O. R. et al.: Zum Stellenwert der Kriminalistik - Teil IV. Kriminalistik. Kriminalistik, 2000, 12, s. 799 - 802.
5) Sozialistische Kriminalistik. VEB Verlag der Wissenschaften, Berlín 1977, s. 134.