Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXIV 2/2001

Kriminalita páchaná na mládeži

JUDr. IVANA ZOUBKOVÁ, CSc., Policejní akademie ČR, Praha

Kriminalita páchaná na mládeži představuje sice kvantitativně nevelký podíl na odhalené celkové trestné činnosti, vyznačuje se však vysokou společenskou nebezpečností.

Kriminologové západoevropské provenience1) již počátkem osmdesátých let začali výrazněji upozorňovat na skutečnost, že mnozí mladí pachatelé, dříve než spáchali trestný čin, byli sami obětí kriminality v dětském věku. I když doposud chybí solidní empirické ověření, lze stanovit hypotézu, že trestná činnost páchaná na dětech a mladistvých je potenciální kriminogenní faktor kriminality mládeže. Zpráva o bezpečnostní situaci v ČR (usnesení vlády č. 602/2000) v souladu s tím konstatuje, že „pohlavní zneužívání dětí a týrání svěřené osoby může vytvářet kriminogenní zázemí pro vznik pozdější trestné činnosti“.

1. Právní východiska

Problematika kriminality páchané na mládeži je úzce spjata s postavením mládeže ve společnosti a jejím vývojem v ní. Ubližování dítěti v nejrůznějších jeho formách a intenzitě bylo v minulosti chápáno jako samozřejmost, vyplývající z nerovného postavení dítěte jako právního subjektu ve společnosti. Vycházelo se z právního vztahu rodiče - děti, kdy tento vztah byl chápán a vyjadřován jako otcovská moc. Otec měl právo jednat s dítětem, jak chtěl, včetně zabití, odložení apod. Za počátek novodobého přístupu k mládeži je považována druhá polovina osmnáctého století, kdy díky myšlenkám osvícenců počalo být i dítě chápáno jako občan. Od té doby otázky právní ochrany dětí prošly postupným vývojem v závislosti na tom, jak se měnilo chápání postavení dítěte v mezinárodním měřítku, ve společnosti a v rodině.

Základní práva dětí kodifikovala jako první Deklarace práv dítěte (1924) a tzv. Charta práv dítěte (1959). Pod vlivem Charty byl u nás konstituován zákon o rodině (č. 94/1963 Sb.), který opustil pojem moci a formuloval vztah rodičů a dětí jako práva (a povinnosti). Proces liberalizace dětských práv však postupoval dále a po třech desetiletích byl zakotven v Úmluvě o právech dítěte (1989).

Práva dětí na ochranu před kriminalitou na nich páchanou jsou především práva na ochranu před zanedbáváním, zneužíváním a duševním nebo tělesným násilím. Podle Úmluvy se jedná o opatření směřující k ochraně dětí před násilím a zanedbáváním (čl. 19), před narkotickými a psychotropními látkami (čl. 33), před všemi formami sexuálního zneužívání a vykořisťování (čl. 34) a obchodováním s dětmi (čl. 35). Pozornost je věnována i reintegraci dětí, které se již staly oběťmi vykořisťování, zneužívání nebo týrání (čl. 39).

Problematika kriminality páchané na mládeži v České republice je ve středu zájmu širší společnosti od počátku devadesátých let a úzce souvisí právě s ratifikací Úmluvy o právech dítěte (publikována jako Sdělení FMZV č. 104/1991 Sb.). Je tomu tak i v resortu Ministerstva vnitra ČR. Policejní prezidium ČR a Úřad vyšetřování ČR věnují v posledním desetiletí problematice trestné činnosti páchané na mládeži nemalou pozornost obdobně jako trestné činnosti mládeže.2)

Ochrana dítěte je ve vnitrostátní úpravě obsažena v různých právních normách. Již tradičně je základ právního postavení dítěte obsažen, mimo právo ústavní, v právu rodinném (ať už je úprava rodinných vztahů obsažena v občanských zákonících, či v samostatných rodinných kodexech, jako je tomu v zemích východoevropských). Vliv Úmluvy se do zákona o rodině promítl (novelou z. č. 91/1998 Sb.) především v ustanovení o sociálněprávní ochraně (§ 41), jejíž cílem je „blaho dítěte“. Následně přijatý zákon o sociálněprávní ochraně dětí (č. 359/1999 Sb.) stanovil rovněž jako přední hledisko zájem o blaho dítěte (§ 5). Mimo jiné zákon stanovuje povinnost státu a státních orgánů poskytovat účinnou pomoc rodinám s dětmi, povinnost státních orgánů chránit děti před tělesným a duševním násilím i povinnost státu zajistit reintegraci a zotavení dítěte, které se stalo obětí týrání, zneužívání, zanedbávání nebo jiného omezujícího zacházení.

V souladu s Úmluvou byl novelizován zákon o přestupcích (č. 200/1990 Sb.). Byly uzákoněny nové přestupky na ochranu dětí, např. za přestupek je považováno ponechání nezletilého dítěte bez náležitého dozoru, a pokud je tím vystaveno nebezpečí vážné újmy na zdraví nebo pokud tím způsobí újmu na zdraví jiné osobě nebo škodu na majetku. Za přestupek je nově považováno i ponížení lidské důstojnosti nezletilého dítěte použitím nepřiměřených opatření. Naopak tradiční je ochrana dětí a mladistvých před podáváním alkoholických nápojů. Založena je na principu prohibice. Absolutní zákaz prodávání a podávání návykových látek osobám mladším osmnácti let je vysloven hned dvěma normami správního práva. Vedle zákona o přestupcích je to i zákon o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi (č. 37/1989 Sb.). Od roku 1990 byl princip prohibice pro děti a mladistvé uplatněn i při hraní na hracích automatech (zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách).

Nejkrajnější ochrana dětí a mladistvých před kriminalitou je garantována trestním právem. V prvé řadě je to ustanoveními o ochraně, která náleží pouze mládeži, v druhé řadě se jedná o ustanovení týkající se trestných činů, jejichž obětí se může stát každý člověk, avšak spáchání těchto trestných činů na mládeži vykazuje větší společenskou nebezpečnost a je podmínkou udělení vyšší trestní sazby.

Pozornost se soustřeďuje na:

Problematice ochrany dětí před kriminalitou je věnována pozornost i na evropské úrovni. Ve středu zájmu Rady Evropy je především tzv. syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte - CAN (child abuse and neglect).3) Je to multifaktorální společenský jev, jehož společným jmenovatelem je ubližování dítěti. Jeho poznávání, odhalování, náprava i prevence je záležitostí různých vědních oborů zabývajících se dítětem.

Zdravotnická komise Rady Evropy členským státům doporučila členit a evidovat problematiku CAN (1992) do následujících podskupin na:
a) tělesné týrání,
b) psychické týrání (ponižování nebo citové vydírání),
c) zanedbávání (tzv. pasivní týrání),
d) pohlavní zneužívání (tzv. syndrom CSA),
e) podávání alkoholu, drog a svévolné podávání utišujících nebo naopak povzbuzujících léků,
f) systémové-institucionální týrání4) (školskými, zdravotnickými zařízeními, orgány státní správy, soudy apod.).

Doporučované formy CAN a jim odpovídající skutkové podstaty trestných činů, jak je vymezuje náš trestní zákon, však nelze srovnávat, neboť systémové týrání u nás není kriminalizováno a další formy syndromu CAN mohou zahrnovat i několik skutkových podstat trestných činů podle našeho trestního zákona. Např. pohlavní zneužívání podle definice CAN by bylo možno kvalifikovat nejen jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242, ale i týrání svěřené osoby podle § 215 trestního zákona, ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 trestního zákona nebo útisku podle § 237 trestního zákona.

Závažným mezinárodním problémem konce dvacátého století se stalo komerční sexuální zneužívání dětí. V posledním období se rozšířilo i do zemí, kde se dříve nevyskytovalo. Příčiny lze spatřovat především v rozšíření sexuální turistiky a v agresivních formách nabídky, k níž jsou využívány nejrůznější mediální prostředky, včetně Internetu, který učinil z komerčního sexuálního zneužívání dětí globální záležitost. Závažnost problému aktivizovala nevládní organizace, národní vlády i mezinárodní organizace (Radu Evropy, OSN, UNESCO, UNICEF) k uspořádání Stockholmského světového kongresu (1996), který přijal dva zásadní dokumenty: Deklaraci a Plán činnosti proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí. V těchto dokumentech byly vyzvány účastnické státy, tedy i Česká republika, k vypracování vnitrostátních plánů činnosti proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí.

Stockholmský kongres stanovil základní formy komerčního sexuálního zneužívání dětí na:

Pojem komerční sexuální zneužívání dětí byl vymezen Stockholmským kongresem jako: „...použití dítěte pro sexuální účely výměnou za peníze nebo za odměnu v naturáliích mezi dítětem, zákazníkem, prostředníkem nebo agentem a jinými, kdo vydělávají na obchodu s dětmi pro tyto účely.“

Obchodování s dětmi: Na obchodování s dětmi lez aplikovat definici obchodu s lidmi přijatou Rezolucí Valného shromáždění OSN č. 49/166 z 23. prosince 1994 „...obchodování je nelegální a utajované převážení osob (dětí) přes státní hranice... se záměrem jejich přinucení k sexuálně a ekonomicky vykořisťujícím činnostem, které přinášejí zisky zprostředkovatelům, obchodníkům, zločineckým syndikátům“.

Dětská prostituce: „zjednání nebo nabízení služeb dítěte k provádění sexuálních aktů za peníze nebo jakoukoli jinou odměnu...“

Dětská pornografie: „...jakýkoli obrazový nebo textový materiál, který používá děti v sexuálním kontextu“, přičemž obrazová pornografie je definována jako „...zobrazení dítěte při výslovné sexuální činnosti, skutečné nebo simulované nebo vystavování pohlavních orgánů pro sexuální uspokojení uživatele; zahrnuje výrobu, rozšiřování nebo používání takového materiálu“; zvuková pornografie je definována jako „používání jakýchkoli zvukových prostředků užívajících dětský hlas, skutečný či simulovaný za účelem sexuálního uspokojení uživatele, zahrnuje výrobu, rozšiřování nebo používání takového materiálu“.

K pojmu komerční sexuální zneužívání dětí, tak jak jej vymezil Stockholmský kongres, se bezprostředně vztahuje kuplířství (§ 204), obchodování se ženami (§ 246) a ohrožování mravnosti (§ 205). Přímá souvislost s komerčním sexuálním zneužíváním je dána dikcí paragrafů trestního zákona a povinností Policie ČR komerční charakter trestné činnosti prokázat. Dalšími trestnými činy, které částečně vykazují prvky komerčnosti i sexuálního zneužívání nezletilých, jsou trestné činy omezování a zbavení osobní svobody (§ 231 a 232). Tyto trestné činy mohou předcházet nebo být průvodními jevy komerčního sexuálního zneužívání (např. natáčení pornofilmů, provozování prostituce). Při důkazní nouzi v dokazování trestné činnosti a při neprokázání komerčnosti uvedených aktivit je policie nucena kvalifikovat jednání jako omezování nebo zbavení osobní svobody.

Vláda ČR v souladu s doporučením Stockholmského kongresu přijala v roce 2000 Národní plán boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí (usnesení vlády ČR č. 698/2000). Jde o soubor opatření ke zdokonalení legislativních nástrojů, zlepšení osvěty a prevence, zvýšení efektivity stíhání osob, které se na komerčním sexuálním zneužívání podílejí, a vytvoření předpokladů pro rychlejší identifikaci obětí tohoto jevu a posílení jejich resocializace.

2. Statistické údaje

V České republice výskyt kriminality páchané na dětech a mladistvých není systematicky evidován. V roce 1992 sice byla vytvořena meziresortní komise při Ministerstvu zdravotnictví ČR zabývající se speciálně ubližováním a špatným zacházením s dětmi a mladistvými, nemá však potřebné kompetence ke zjišťování dat o výskytu a formách ubližování dětem a mladistvým v České republice, a to ani pro statistickou registraci trestné činnosti páchané na dětech a mládeži.5) Statistický přehled o množství soudně prokázaných trestných činů proti dětem a mladistvým neexistuje, neboť statistiky Ministerstva spravedlnosti ČR údaje o obětech trestné činnosti (tedy ani dětských) neevidují. Určité dílčí údaje o trestné činnosti proti dětem a mladistvým lze získat jen od Policie ČR, která údaje o obětech trestných činů registruje nepřímo, prostřednictvím údajů o tzv. objektech napadení. V grafu č. 1 a tabulce č. 1 jsou uvedeny některé z nich.

Graf 1
Trestná činnost páchaná na dětech do 15 let v ČR 1995-1999
(údaje Policie ČR o napadených osobách)

Graf 1: Trestná činnost páchaná na dětech  do 15 let v ČR 1995-1999 (údaje Policie ČR o napadených osobách)

Tabulka 1
Trestná činnost na dětech do 15 let v ČR v roce 1998
(údaje Policie ČR o napadených osobách)

  0 - 15 let
chlapcidívky
týrání5730
úmyslné ublížení na zdraví30655
vraždy126
pohlavní zneužívání351957
opuštění62

Ročně je Policií ČR registrováno přes 3000 obětí trestné činnosti ve věku do 15 let, z čehož téměř 2000 skutků tvoří násilná trestná činnost a přes 1000 skutků mravnostní kriminalita. Chlapci jsou zhruba šestkrát častěji oběťmi násilné trestné činnosti nežli dívky, a dívky jsou zase zhruba trojnásobně častěji oběťmi mravnostní kriminality nežli chlapci. Kolem dvou desítek dětí je ročně zavražděno, kolem sta dětí je týráno a téměř 400 dětem je úmyslně ublíženo na zdraví. Každoročně je policií registrováno kolem 1000 případů pohlavního zneužívání dětí, z čehož je prokazována zhruba jedna pětina v závislosti (dítěte na pachateli).

Komerční hledisko však je obtížně dokazováno a není dosud systematicky statisticky evidováno. Určitými údaji disponují nevládní organizace, například Linka bezpečí, Naše dítě, Dětské krizové centrum, La Strada ČR, Rozkoš bez rizika apod. Z jejich interních poznatků však nelze utvořit komplexní evidenci dané problematiky. Neméně složité a zdlouhavé je dokazování obecnější skutkové podstaty trestného činu „ohrožování mravní výchovy mládeže“. Ročně je stíhano na devět set pachatelů tohoto trestného činu, z čehož třetinu tvoří ženy.

Tzv. zanedbávání dětí (dle klasifikace Rady Evropy) není u nás souhrnně sledováno. Úmluva o právech dítěte (čl. 27) klade důraz na právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, mravní a sociální rozvoj: „Rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte.“ Krajní ochranou tohoto práva dětí je trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 213). Jeho výskyt není nikterak výjimečný. O tom svědčí registrované údaje Ministerstva spravedlnosti ČR uvedené v grafu č. 2. Z nich vyplývá, že každý desátý stíhaný (ale i obžalovaný a odsouzený) v České republice je stíhán pro trestný čin zanedbání povinné výživy.

Graf 2
Pachatelé trestného činu zanedbání povinné výživy (§ 213) 1995-1999
(údaje ze statistických ročenek MS ČR)

Graf 2: Pachatelé trestného činu zanedbání povinné výživy (§ 213) 1995-1999 (údaje ze statistických ročenek MS ČR)

Registrovaná data naznačují pouze vrchol ledovce, neboť je třeba vzít v úvahu, že
1. trestná činnost vůči dětem se odehrává především v rodině a je tedy vysoce latentní,
2. stále se projevuje neochota k oznamování trestných činů,
3. uváděná čísla samozřejmě nezahrnují aktivity, které zatím nenabyly kvality trestných činů, ale které jsou jejich předstupněm a které mohou být později předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení.

Frekvenci porušování práv dětí a mladistvých v České republice, mimo velmi sporé údaje statistiky kriminality, dokládají především signály z organizací pomáhajících dětem a mladistvým, které vznikly v posledním desetiletí. Dětské krizové centrum, Fond ohrožených dětí, Bílý kruh bezpečí, Linka bezpečí, Naše dítě a další si pro své potřeby shromažďují údaje o obětech špatného zacházení či přímo trestné činnosti na dětech, kterým poskytují pomoc. Přestože tedy poznatky o porušování práv dětí a mladistvých jsou zatím útržkovité a nelze je reprezentativněji popsat, dosud zjištěné údaje naznačují vysokou nebezpečnost těchto jevů přímo v rodině.

3. Závažnost následků

Bez povšimnutí by nemělo zůstat, že kriminalita páchaná na mládeži způsobuje následky, které mohou mít krátkodobý, ale i dlouhodobý negativní vliv na jejich zdravý vývoj. Jde zejména o nebezpečí návyku k násilnému a sexuálně motivovanému kriminálnímu chování, k alkoholismu, drogovým závislostem, prostituci.

Fyzické násilí páchané mechanicky (bitím rukou, kopáním, mrštěním dítěte o zem či na tvrdou překážku apod.) i násilí za použití různých předmětů či nástrojů (např. vařeček, důtek, gumových hadic apod.) může mít za následek vznik různých druhů poranění, od méně závažných, jako podlitiny, vytrhané vlasy apod., až po závažnější poranění, jako popáleniny, řezné a tržné rány, zlomeniny, poranění hlavy a poškození vnitřních orgánů. Fyzické trestání může sice produkovat krátkodobou konformitu chování, během delší doby však může vytvářet nebo zvyšovat pravděpodobnost deviace. Dítě si na násilný způsob výchovy zvykne, přijme tento vzorec chování a začne jej obracet vůči svým sourozencům a vůči svým vrstevníkům. Osoba, která vyrostla v takovém prostředí, většinou prosazuje své cíle opět násilím. V praxi je velmi často fyzické týrání provázeno současně týráním psychickým.

Týrání emocionální lze chápat jako koncentrovaný útok dospělého jedince na psychický vývoj dítěte, který se týká jeho „já“ a jeho sociálních dovedností. Při verbálním týrání jde o komunikaci zaměřenou na to, aby způsobila psychickou bolest. Čím více je používána verbální agrese vůči dítěti, tím je větší pravděpodobnost, že dítě bude více fyzicky agresivní, bude mít interpersonální problémy. Verbální agrese vede sice také k bezprostřední regulaci jednání dítěte, které se špatně chová, avšak při jejím nadměrném opakování vznikají u dítěte pocity záště a zloby a současně dochází k poškození sebehodnocení. Zejména u mládeže s vážnějšími poruchami chování může takovýto přístup podporovat vznik antisociálního chování. Jde o tzv. sekundární deviaci, kdy opakované používání verbální agrese rodičů vůči dítěti může z dlouhodobého pohledu takové chování dítěte spíše vyvolávat než tlumit. Dítě si vytváří pojetí sebe sama jako „špatného“ a začíná se podle toho chovat. Verbální agrese stejně jako fyzické týrání vůči dítěti ze strany rodičů má generační důsledky. Dítě se v rodině, kde se agrese užívá, naučí tomuto způsobu chování a bude ho s velkou pravděpodobností užívat i v rodině, kterou založí.6)

Fyzické a psychické týrání není nebezpečné pouze v aktivní formě, ale i jeho pasivní forma - tedy „zanedbávání“ - výrazně ohrožuje zdravý vývoj mládeže. Následky zanedbávání se projevují až za určitý čas, zejména následky dlouhodobé nedostatečné výživy, hygieny nebo neposkytnuté lékařské péče. Zanedbávané děti jsou shledávány jako jedinci s nízkým sebevědomím, špatnou sebekontrolou, hyperaktivní nebo apatičtí s narušenými vztahy s vrstevníky apod.

Traumatizující zážitky sexuálního zneužití závisí především na věku dítěte, na tom, jak dítě takové zneužití akceptuje, na poměru dítěte k pachateli, na druhu zneužití, na míře a době trvání zneužívání, na reakci okolí a na pomoci, které se dítěti po takové události dostane. Dlouhodobé účinky zneužití jsou pak nejvíce ovlivněny frekvencí a délkou zneužívání, stupněm použitého násilí a stupněm závislosti zneužívané oběti na pachateli. Pohlavní zneužití v dětství může hrát roli při vzniku alkoholové a nealkoholové závislosti, suicidálních tendencí, sexuálních dysfunkcí u žen a sexuální deviace pedofilního charakteru u mužů.

Samostatnou skupinu tvoří komerčně sexuálně zneužívané děti. Většinou jsou závislé na alkoholu, nealkoholových drogách a hracích automatech. Závislost na omamných látkách je v nich pěstována záměrně s cílem snadněji je přimět k prostituci, otupit jejich vnímání, zbavit je možnosti samostatného rozhodování i zábran a umožnit poskytovatelům drog, aby s nimi mohli snadno manipulovat. Potenciálně jsou nejohroženější skupinou z hlediska šíření pohlavních nemocí i jako oběti obchodování s lidmi, násilné i mravnostní trestné činnosti ze strany kuplířů a zákazníků. Dětští homosexuální prostituti jsou vůbec nejrizikovější skupinou z hlediska onemocnění a přenosu HIV/AIDS.

4. Kriminogenní faktory

Jestliže si položíme otázku, v jakém prostředí nejčastěji dochází k trestným činům na mládeži, jací lidé se jich nejčastěji dopouštějí, nelze očekávat jednoduchý a přitom uspokojivý popis prostředí ani osobnosti. Řady výzkumů dokládají, že rodina a její kvality mohou zásadním způsobem ovlivnit utváření osobnosti dítěte, a tedy právě ubližování dětem v prostředí rodiny dospělými při výchově může mít významný vliv na vývoj kriminální kariéry některých obětí takovéhoto zacházení.

V průběhu 90. let Institut pro kriminologii a sociální prevenci uskutečnil dva výzkumy zaměřené přímo na špatné zacházení s dětmi v rodině. Bylo zjištěno, že fyzické násilí a agresivita coby komunikační prostředek ve vztahu rodič - dítě není v našich rodinách neobvyklou záležitostí.

Při hledání příčin špatného zacházení s mládeží musíme vzít v úvahu tři okruhy faktorů:

Faktory působící ve společnosti závisí zejména na celkové úrovni společnosti, její kultuře, struktuře, demografických a sociálních podmínkách, ale i na legislativní úpravě, míře kriminality ve společnosti a práci orgánů činných v trestním řízení a v neposlední řadě na zájmu dalších formálních a neformálních instancí kontroly kriminality.

Česká společnost si v loňském roce připomněla 10. výročí podepsání Úmluvy o právech dítěte. Úmluva je adresována zejména těm společnostem, kde dochází k porušování práv (i dětí), a státům s nízkou životní úrovní, jejichž ekonomika nemůže zabezpečit potřebný rozvoj dítěte. Avšak i společnosti vysokého standardu, ke kterým lze řadit naši republiku, mají v problematice špatného zacházení s mládeží stále řadu otázek k řešení.

Jedním z hlavních faktorů působících uvnitř rodiny je skutečnost, že jednotlivé rodiny mají odlišné názory na to, co je dobré pro výchovu jejich potomků a co ne, a také na to, jak jednotlivé výchovné metody uplatňovat. Tyto názory nejsou odlišné jenom mezi jednotlivými rodinami, ale i mezi jednotlivými společenskými vrstvami. Jsou dány náboženskými a etickými přístupy k životu. Mezi faktory způsobující vznik negativního prostředí v rodině patří například sociálně ekonomický status rodiny, existenční nejistota a nezaměstnanost, alkoholové a nealkoholové závislosti, složení domácnosti (počet dětí, neúplná rodina), nechtěné těhotenství, rozvedené manželství (rozvodové řízení, nový partner) a v neposlední řadě absence pomoci ze strany sociálních institucí.

V kriminologické analýze Institutu pro kriminologii a sociální prevenci7) více než polovinu souboru pachatelů tvořili vlastní rodiče. Většina pachatelů spáchala trestný čin v situaci pro ně běžné a asi čtvrtina pachatelů spáchala trestný čin v situaci pro ně nějak nestandardní (např. rozrušení, stres, opilost). Pachatelé patří k nejrůznějším sociálním vrstvám, profesním skupinám, etnikům. Pasivního ubližování dětem se nejčastěji dopustila nejmladší skupina pachatelů (19 - 29 let), fyzického týrání věkově starší (19 - 39 let) a sexuálních deliktů věkově nejstarší skupina pachatelů (30 - 49 let). Více než čtvrtina pachatelů trestné činnosti na dětech byla nezaměstnaných a téměř u čtvrtiny pachatelů byla zřejmá nadměrná konzumace alkoholu.

Specifickou kategorií jsou pachatelé trestného činu zanedbání povinné výživy, které lze charakterizovat jako osoby pocházející převážně z rodin s nižší sociální a kulturní úrovní, jejichž hierarchie hodnot a životní postoje se spíše blíží pachatelům méně závažných trestných činů především majetkové povahy než k hodnotám a postojům ve společnosti obvyklým.

Pokud jde o rodinné prostředí, z něhož pocházejí komerčně sexuálně zneužívané děti, bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR zjištěno,8) že část rodičů o těchto aktivitách svých dětí nejen věděla, ale ji i kryla, a není vyloučeno, že na nich i profitovala. Jiné rodiny byly odhalením činnosti svých dětí buď upřímně zděšeny, či zděšení předstíraly a posléze odmítaly kontakt s vyšetřovatelem. Ze sociálně slabého prostředí, z nefunkčních rodin, často i z náhradní rodinné péče pocházejí i komerčně sexuálně zneužívaní chlapci provozující homosexuální prostituci.

Rizikové jsou některé osobnostní charakteristiky a chování samotných dětí - dětí hyperaktivních, dětí mentálně retardovaných, dětí s mozkovou obrnou, dětí s odchylkami ve vývoji, které vyžadují zvýšené nároky na péči. Fyzicky týrány jsou pak především děti, které jsou rodiči vnímány jako nepřijatelné vzhledem k handicapům, ať již fyzickým, nebo psychickým, či pro svůj obtížný temperament, ale i děti nechtěné. Všechny v České republice zjištěné komerčně zneužívané děti, a to včetně těch nejmenších, byly o charakteru na nich páchané trestné činnosti informovány a věděly, jaké výhody z ní docílí.

V rámci faktorů spočívajících v jednotlivci je možné rozlišit jednotlivé okruhy pachatelů trestné činnosti páchané na mládeži (s výjimkou pachatelů trestného činu zanedbání povinné výživy)9):

  1. psychopaté (schopní utajovat své skutečné chování nebo naopak agresivní a nezdrženliví),
  2. osoby s organickými poruchami,
  3. osoby sexuálně deviantní (především zaměřené na předpubertální objekty - tzv. pedofilové),
  4. neurotici (dokazující si na slabším svoji nadřazenost),
  5. osoby se závažnou duševní poruchou.

Martinková10) uvádí, že ve výzkumném souboru pachatelů trestné činnosti na dětech mělo do normy spadající osobnost 15 procent pachatelů. Podle psychologických a psychiatrických posudků se trestné činnosti na dětech nejčastěji dopustili rodiče s anomálními psychopatickými rysy osobnosti (20 %), dále osoby sexuálně deviantní (7 %), osoby s organickými poruchami (5 %) a neurotické osobnosti (4 %). Pouze dvě procenta rodičů špatně zacházejících se svými dětmi trpěla vážnou duševní poruchou.

5. Preventivní návrhy

Aby bylo možné vyvinout účinnou prevenci kriminality proti mládeži, je třeba tento jev dokonale zmapovat. V České republice však, jak bylo uvedeno výše, stále chybí relevantní informace o formách a výskytu porušování práv dětí a mladistvých. Pro zajišťování adekvátnějších informací, za účelem účinné prevence a intervence, je třeba především:
a) cíleně evidovat údaje o obětech (poškozených dětech a mladistvých) trestných činů orgány činnými v trestním řízení, ale i institucemi, které se problematikou dětí a mladistvých zabývají a které mohou o obětech trestné činnosti získávat souborné informace,
b) zkoumat problematiku násilí v rodině, zejména se zaměřením na tzv. běžnou populaci za situace, kdy porušování práv dítěte ze strany dospělého nenabylo znaků trestné činnosti (včetně porušování práv během rozvodových řízení, kdy mnohdy dochází především k psychickému týrání dětí),
c) provádět výzkumy delikventních jedinců o výskytu špatného zacházení s nimi v průběhu jejich dětství.

Ochrana dětí a mladistvých před kriminalitou je koneckonců výsledkem pokroku společnosti v chápání sebe sama. Zájem o dodržování práv dětí je záležitostí společensko-etickou i právní.

Ve všeobecnou znalost by mělo vejít, že ubližování dítěti (a to i vlastnímu), pokud překročí určitou mez, je trestné.

Zajištěna by měla být právní ochrana všech osob, které ubližování dětem objeví a nahlásí nebo překazí. Obavy případných oznamovatelů z toho, že odhalení jejich totožnosti povede k nepříjemnostem, často i se samotným pachatelem trestného činu, může v praxi do značné míry bránit a pravděpodobně stále brání v odhalování některých typů týrání. Nově se § 167 trestního zákona (trestný čin nepřekažení trestného činu) a § 168 (trestný čin neoznámení trestného činu) vztahují na trestný čin týrání svěřené osoby, avšak do taxativního výčtu § 168 by měl být zařazen i trestný čin pohlavního zneužívání. Dále je potřebné legislativně dořešit otázku oznamovací povinnosti lékařů úzce související s otázkou povinné mlčenlivosti ve zdravotnictví (§ 55 odst. 2 písm. d zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů). Oznamovací povinnost by měla být v těchto případech u lékařů a zdravotnických pracovníků jednoznačně nadřazena povinné mlčenlivosti.

Aktivní formy vyhledávání ohrožené a zneužívané mládeže by měly uplatňovat především orgány sociálněprávní ochrany. Vedle nich by se však také Policie ČR více než dosud měla orientovat na vyhledávání trestné činnosti páchané na mládeži. Tento požadavek sleduje Závazný pokyn policejního prezidenta (č. 179 ze dne 21. prosince 2000) v nově pojatém hodnocení práce policistů - specialistů na problematiku mládeže, který ponechává hodnocení podle objasněnosti oznámené trestné činnosti jako pomocné kritériem hodnocení výslednosti práce policistů a zcela nově klade důraz na vlastní operativně pátrací činnost a preventivní aktivity. Policie ČR, obecní a městské policie a kontrolní orgány živnostenských úřadů by měly mnohem důsledněji využívat oprávnění ke kontrolám v pohostinských zařízeních a hernách, zda se tam nezdržují děti a mladiství, zda nenabízejí sexuální služby, nepožívají alkohol či jiné návykové látky, případně neprovozují hry na výherních automatech.

Jako samozřejmost by mělo být učiněno vše, aby nedocházelo k sekundární viktimizaci. Především, aby prvotní (a mnohdy také jediný) výslech dětské oběti nejen odpovídal zákonným požadavkům na výslech osoby mladší než patnáct let, ale aby byl nanejvýš kvalitní, aby nebylo nutno úkon opakovat či doplňovat.

Z hlediska primární, sekundární i terciární prevence by bylo velmi přínosné, kdyby v průběhu přípravného trestního řízení byly zodpovídány otázky, které jsou důležité pro porozumění jevu špatného zacházení s dětmi. Odpověď na ně by měla být zjišťována obligatorně, nejlépe v rámci znaleckých posudků. Znalecké posudky z oboru psychologie či psychiatrie by měly odpovědět na otázky např. zda pachatel byl jako dítě v rodině týrán, přísně fyzicky trestán nebo sexuálně zneužíván apod. Takto systematicky obligatorně zjišťovaná škála údajů v případě trestných činů páchaných na dětech v rodině by na jedné straně přinášela důležité informace pro soudy a pomohla by při jejich rozhodování. Na druhé straně by údaje přispěly k lepší celkové orientaci o některých příčinách tohoto sociálně negativního jevu, a tím k jeho cílenější prevenci.11)

Literatura:
Bentowim, A.: Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha, Grada, 1998.
Dunovský, J. - Dytrych, Z. - Matějček, Z. a kol.: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha, Grada, 1995.
Hobbs, J. Ch. - Hanks, J. G. H. - Wynne, M. J.: Child abuse and neglect. London, Churchill Livingstone, 1993.
Chmelík, J.: Trestná činnost mládeže a páchaná na mládeži. Policie ČR, Praha, Úřad vyšetřování pro Českou republiku, 1998.
Krutský, I. - Marešová, A. - Novotná, J.: Alimentační povinnosti k dítěti v současných měnících se životních podmínkách. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1991.
Lancester, S. - Prior, M.: Sexual abuse accross two generations. 14th IACAPAP conference, Stockholm, 1998.
Malá, E. - Raboch, J. - Sovák, Z.: Sexuálně zneužívané děti. Praha, Psychiatrické centrum, 1995.

Zoubková, I.
Kriminalita páchaná na mládeži
SOUHRN

Kriminalita páchaná na mládeži je potenciální kriminogenní faktor. Děti, které se staly obětí trestného činu, se mohou později samy stát pachateli trestné činnosti. Údaje, které o tomto negativním sociálním jevu jsou v současné době k dispozici, jsou však velmi sporadické a nekomplexní. V České republice se dosud statistická data o obětech kriminality, tedy ani dětských, oficiálně neevidují. Neregistrují je ročenky kriminality resortu Ministerstva vnitra ani Ministerstva spravedlnosti. Určitými údaji, pro svoji potřebu, disponují charitativní instituce. Celkově situaci však ztěžuje vysoká latence tohoto druhu kriminality přímo v rodinách. Získávání kvalifikovaných a komplexních informací o tomto negativním jevu je nezbytný a prvotní krok k řešení problematiky cestou prevence.

Zoubková, I.
Crimes committed on children
SUMMARY

Crimes committed on children and teenagers are a factor which potentially generates crime. Children who have been victims to crime may later commit it themselves. There are data available now, about this negative social phenomenon, however, they are rather scarce and not sufficiently complex. In the Czech republic, statistic data about victims of crime (including children) are not being officially kept. The yearly press of the Ministry of the Interior or of the Ministry of Justice about the crime situation do not monitor them. Certain data are available to charity organizations for their own purposes. The situation at large is made worse by the high latency of this kind of crime within families. Obtaining qualified and complex information about this negative phenomenon is a necessary first step towards solving the problem by means of prevention.

Zoubková, I.
Die Kriminalität, die an der Jugend verübt wird
ZUSAMMENFASSUNG

Die Kriminalität, die an der Jugend verübt wird, ist ein potentieller kriminogener Faktor. Kinder, die Opfer einer Straftat wurden, können später selbst Täter einer Straftätigkeit werden. Die Angaben, die über diese negative soziale Erscheinung derzeit zur Disposition sind, sind aber sehr sporadisch und unkomplex. In der Tschechischen Republik werden bisher statistische Daten über die Opfer der Kriminalität, also auch der Kinderopfer, offiziell nich in Evidenz gehalten. Auch die Jahrbücher der Kriminalität des Resorts des Innenministeriums als auch des Justitzministeriums registrieren sie nicht. Mit bestimmten Angaben disponieren für eigenen Bedarf karitative Institutionen. Die Situation wird aber allgemein durch hohe Latenz dieser Art der Kriminalität direkt in den Familien schwer gemacht. Der unbedingte und primäre Schritt zur Lösung der Problematik durch Prävention ist die Beschaffung qualifizierter und komplexer Informationen über diese negative Erscheinung.

OBSAH / CONTENTS / INHALT

1) Např.: Wiegel, B. - Lignitz, E.: Kindesmisshandlung und Vernachlässigung. Kriminalistik und forensische Wissenschaften, 1984, 55 - 56, s. 193 - 197.

2) Srovnej například: Závazný pokyn policejního prezidenta č. 179/2000, kterým se upravuje systém práce a postupy příslušníků Policie ČR při odhalování a dokumentování kriminality dětí a trestné činnosti páchané na mládeži. Chmelík, J.: Trestná činnost mládeže a páchaná na mládeži. Praha, Policie ČR, Úřad vyšetřování pro Českou republiku, 1998.

3) Pracovní definici CAN přinesla I. národní konference k problematice syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (In Dunovský, J.: Současný stav problematiky CAN v ČR. Sborník I. národní konference k problematice týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte): CAN je jakákoli nenáhodná, vědomá či nevědomá aktivita či neaktivita rodiče, vychovatele, anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelná nebo odmítaná a jež poškozuje tělesný duševní i společenský stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje smrt.

4) Ochranu práv dětí, kterou je možno označit jako systémovou, má v ČR v kompetenci tzv. ombudsman, a to zatím v zařízeních, kde se vykonává ochranná a ústavní výchova (srovnej § 1 odst. 2 zák. č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv).

5) Marešová, A. a kol.: Sociálně patologické jevy u mládeže a návrh opatření k omezení jejich vzniku. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997, s. 73.

6) Vaníčková, E. - Hadj-Moussová, Z. - Provazníková, H.: Násilí v rodině. Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Praha, Univerzita Karlova, 1995, s. 23.

7) Martinková, M.: Špatné zacházení s dětmi a mladistvými v rodině. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997, s. 13 - 34.

8) Zvláštní zpráva Nejvyššího státního zastupitelství ČR k vyhodnocení účinnosti současných právních předpisů vztahujících se k projevům násilí na dětech ze dne 28. června 1999, čj. 1 Spr 128/99.

9) Pachatelé trestného činu zanedbání povinné výživy mají více či méně do normy spadající osobnost, ale vyznačují se charakteristickými znaky:
- neochotou až neschopností pravidelného pracovního výkonu
- skromnými požadavky na uspokojování základních životních potřeb
- péči o děti pokládají za výlučnou záležitost matek
- výživné chápou jako příspěvek pro potřebu osoby, která má dítě v péči (především pro matku dítěte). k tomu více: Krutský, I. - Marešová, A. - Novotná, J.: Alimentační povinnost k dítěti v současných měnících se životních podmínkách. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1991.

10) Martinková, M.: Špatné zacházení s dětmi a mladistvými v rodině. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997, s. 37.

11) Martinková, M.: Špatné zacházení s dětmi a mladistvými v rodině. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997, s. 80 - 83.

Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |