Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXIV 1/2001 |
V druhé polovině roku 2000 se objevila na pultech specializovaných knihkupců na první pohled celkem útlá publikace, vydaná nakladatelstvím Orac v edici Studijní texty. Přispívá výběrovým způsobem k postupnému zaplňování literárního vakua v oblasti tzv. medicínského práva, což platí zejména pro právní vývoj 90. let.
Práce je výsledkem nemalého úsilí zkušené vysokoškolské pedagožky a nejen v České republice uznávané procesualistky prof. JUDr. Dagmar Císařové, DrSc., jakož i spoluatorky JUDr. Olgy Sovové, praktické advokátky. Ukazuje se, že z tohoto optimálního spojení teorie s praxí nemohla vzejít nezajímavá kniha.
Jak již naznačeno, práce pokrývá jen výseč medicínského práva, a sice jeho aspekty trestněprávní a trestněprocesní, se zvláštním akcentem na ochranu základních práv a svobod člověka. Autorky pochopitelně nezačínají na „zelené louce“,1) nicméně jejich úkol nebyl snadný, to vzhledem k překotnému vývoji v jednotlivých oborech medicíny posledních let, jenž nastolil řadu problémů vyžadujících též juristické řešení, včetně trestněprávního. Z informace na přebalu knihy se čtenář dovídá, že publikace slouží jako učební text pro studující interdisciplinárního předmětu „zdravotnictví a trestní právo“. Naznačuje tak podporu nepochybně modernímu trendu ve vysokoškolské výuce práva, jmenovitě trestního.
Netradiční, ale didakticky optimální je struktura recenzovaného textu. Tvoří ji jednak vlastní obsahová část, k níž se ještě krátce vrátím. Dále zahrnuje velmi instruktivní část přílohovou, obsahující nejen vybrané mezinárodní úmluvy z oblasti zdravotnictví, nýbrž i právní a jiné předpisy z tohoto prostředí. Vedle standardních částí, jako jsou rejstřík a literatura, práce nabízí také slovníček termínů, tj. odborné terminologie medicínské i právnické, což je nesmírně důležité pro pochopení textu, jakož i pro vzájemnou smysluplnou komunikaci medika s právníkem.
Svým způsobem klíčová je kapitola třetí, pojednávající o vztahu zdravotnictví a trestního práva obecně. Na ni navazují kapitoly již speciálně zaměřené (4. - 7.). Z povahy věci plyne, že výklad v kapitole třetí osciluje kolem problematiky okolností vylučujících trestnost činu, tedy činu, který je lékařským zákrokem. Zvláště citlivým se daný problém jeví například ve spojení s lékařským zákrokem neléčebné povahy, zejména kosmetickým.
Z okolností trestnost vylučujících, v zákoně uvedených, je rozebírána především krajní nouze. Specifika lékařské profese vytvářejí přímo živnou půdu pro vznik stavů krajní nouze za nejrůznějších podmínek. V této souvislosti se někdy klade podle mého soudu extrémní otázka, zda lze zachránit více lidských životů na úkor jediného tak, že zdravé orgány zdravého jedince by byly transplantovány jedincům životně postiženým. Je zřejmé, že na tento případ nelze bez dalšího aplikovat § 14 tr. zák.
Neméně zajímavě a výstižně je v práci zdůrazněn dopad tzv. svolení poškozeného, např. v souvislosti s eutanazií. Ta by byla de lege lata zpravidla kvalifikována jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Recenzovaná práce nevylučuje též použití § 3 odst. 2 tr. zák., v důsledku čehož by konkrétní čin nebyl trestný pro nedostatečnou míru jeho materiální stránky. Otázka je ovšem sporná a nebylo ani účelem monografie coby učebního textu řešit všechny její peripetie (např. užití možné krajní nouze při odůvodnění beztrestnosti eutanazie).2) Na entanazii lze ovšem z hlediska platné právní úpravy reagovat daleko adekvátněji z pohledu sankcí. Kromě možností zmíněných v publikaci se nabízí ještě řešení cestou aplikace § 60a tr. zák., i když i zde bychom se určité polemice patrně nevyhnuli. Optimální je tedy samostatná skutková podstata privilegovaného úmyslného usmrcení, jak se uvažuje de lege ferenda.3)
Podobně jako kapitola třetí i kapitoly další evokují nejrůznější úvahy a konsekvence, což hodnotím jako nesporné pozitivum recenzovaného díla, aniž by bylo účelné a možné na ně zde v celém rozsahu reagovat.
Závěr publikace kromě jiného poněkud zbytečně skromně poznamenává, že „Učebnice není systém...“. Dovoluji si oponovat. Učebnice, právě jako „didaktický instrument“ musí určitou materii, o níž pojednává, prezentovat také jako jistý minimální systém, chceme-li od studentů, aby se naučili uvažovat i tímto způsobem. Recenzovaná práce se ani tomuto aspektu učebního textu nezpronevěřuje. Jako studijní materiál pro výběrový či volitelný předmět nabízí právě proto zúžený, tedy „výběrový systém“ zdravotnického práva, v němž najdou poučení nejen studující práv, jímž je určen především.
Celkově mohu konstatovat, že Orac rozhodně nepochybil, dal-li oběma autorkám prostor k publikaci evidentně aktuální, teoreticky a zejména prakticky zajímavé a složité látky. Práci lze doporučit širokému okruhu čtenářů, nejen právníkům či posluchačům právnických fakult.
1) Ze starší literatury orientované na právní odpovědnost ve zdravotnictví nutno připomenout zejména práce Štěpánovy, Drgonce, Holländera aj.
2) Kratochvíl, V.: K pojmu eutanazie. Universitas, 1978, 3, s. 35 anásl.
3) Šámal, P. - Karabec, Z.: Ke koncepci rekodifikace trestního práva hmotného - 1. část. Justičná revue, 52, 2000, 4, s. 459; (viz též Právník, 2000, 5).