Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi
ročník XXXVI1/2003

z vědeckého života

II. konference evropské kriminologické společnosti

Ve dnech 4. až 7. září 2002 se v Toledu uskutečnila II. konference Evropské kriminologické společnosti (ESC) pod názvem „Sharing borders, sharing a discipline“. Byla to v pořadí druhá akce této mezinárodní vědecké společnosti.

Evropská kriminologická společnost byla založena na ustavující konferenci v září roku 2001 ve švýcarském Lausanne. Jako program si vytkla především podporovat kriminologický výzkum a výuku, stejně jako univerzitní, vědeckou a praktickou spolupráci odborníků z evropských zemí, kteří jsou aktivně činní ve výzkumu, výuce nebo provádějí praktickou činnost v oblasti kriminologie, a napomáhat šíření kriminologických znalostí v evropském prostoru. Velký zájem a aktivní účast kriminologů evropských zemí na ustavující konferenci potvrdil, že tyto myšlenky padly na úrodnou půdu a že evropská odborná kriminologická veřejnost pociťuje potřebu ustavení takového kontinentálního fóra, které nekonkuruje, ale vhodně doplňuje činnost Mezinárodní kriminologické společnosti.

Úspěch ustavující konference vytvořil příznivou atmosféru a pozitivní očekávání vůči II. konferenci ESC, která se uskutečnila ve spolupráci ESC s Univerzitou Castilla-La Mancha; jednání se konala v sídle univerzity v Toledu.

Konference se těšila ještě většímu zájmu evropských kriminologů než ustavující konference v roce 2001. Byli přítomni odborníci v podstatě ze všech evropských zemí a mezinárodních pracovišť působících v Evropě jako UNICRI a HEUNI a kromě toho i hosté z USA, Kanady a dalších mimoevropských zemí. Celkový počet účastníků přesáhl 500. Se svými odbornými příspěvky vystoupilo kolem čtyř set účastníků, kromě toho více než dvacet dalších účastníků prezentovalo své poznatky formou posterů.

Tento obrovský zájem o aktivní účast byl zvládnut díky tomu, že konference měla jednoznačně pracovní charakter a zaměřila se především na vytvoření co největšího prostoru pro prezentaci poznatků tak, aby naprostá většina účastníků dostala možnost aktivně vystoupit. Programové přípravě konference byla věnována velká péče; se značným předstihem byly stanoveny tematické okruhy jednání ve dvou hlavních blocích, k nimž byly orientovány příspěvky účastníků.

V bloku A. Současné trendy v teorii a ve výzkumu se jednání soustředilo na následující tematické okruhy: trendy kriminality a jejich mezinárodní srovnání, teorie příčin kriminality, vývojový přístup v kriminologii, politická transformace a kriminalita, historická kriminologie, výzkumné metody v kriminologii, komunita a kriminalita, ekonomika zločinu, kriminalita bílých límečků, korupce a organizovaný zločin, násilná kriminalita, rozdílnosti pohlaví a kriminalita, rasa, etnicita a zločin, kriminalita mladistvých, metody řešení kriminálního chování.

V bloku B. Výzkum v oblasti trestní politiky pak na témata: kriminalita a veřejná politika, kontrola a prevence kriminality, drogy, alkohol a trestná činnost, viktimizace a strach ze zločinu, trestní justice a soudnictví nad mládeží, práce policie a justičních orgánů, odsuzování, vězení a alternativní tresty, výuka kriminologie.

Paleta témat byla tedy skutečně natolik široká, že skýtala možnost uplatnění pestrého okruhu poznatků a názorů jak z oblasti empirických výzkumů, tak z kriminologické teorie a metodologie. Referáty přihlášené k těmto tematickým okruhům byly rozděleny do jednotlivých panelů tak, že v každém z těchto panelů vystupovalo cca 3 až 7 referujících s bezprostřední - vesměs velmi živou - diskusí k jednotlivým vystoupením. Takových panelů se v průběhu konference uskutečnilo celkem 91, což znamenalo, že souběžně vždy probíhalo 9 až 11 panelových setkání k různým tématům. Kromě panelových jednání se uskutečnila čtyři plenární zasedání tematicky zaměřená na experimenty v trestní justici a jejich vyhodnocování, přínos psychologie pro kriminologii, výzkumy násilné kriminality a problémy společenské a politické transformace ve vztahu ke kriminalitě a společenskému pořádku.

Je třeba konstatovat, že záměr organizátorů, aby byl dán prostor k co nejširšímu aktivnímu zapojení účastníků do výměny a srovnávání poznatků z oblasti kriminologické teorie i empirického výzkumu, se plně zdařil. Je přirozené, že každý z účastníků se mohl vzhledem k šíři programu a počtu simultánně probíhajících akcí zúčastnit jen malé části z nich, které musel velmi pečlivě volit; konference tak vlastně svým způsobem zvýraznila určitý trend ke specializaci, resp. užšímu zaměření odborné práce v oboru. Na druhou stranu široké spektrum zvolených tematických okruhů umožňovalo každému plně využít čas konference k získávání poznatků z okruhu svého odborného zájmu. Užitečným počinem organizátorů bylo vyžádání abstrakt všech referátů v předstihu před konferencí a jejich publikování v souhrnném materiálu, který účastníci obdrželi, takže byla možnost seznámit se alespoň ve stručnosti se zaměřením všech uplatněných příspěvků a orientovat se ve vývoji názorů odborné veřejnosti na příslušnou problematiku.

V rámci konference proběhlo také druhé generální shromáždění ESC, které vyslechlo a schválilo zprávu dosavadního výboru a zvolilo nový výbor ESC. Novým předsedou výboru ESC byl zvolen Paul Wiles, pracovník Home Office (ministerstva vnitra) z Velké Británie, který ve svém projevu položil důraz na současné priority ESC, kterými jsou organizace ročních pracovních konferencí, podpora a rozvoj metodologie kriminologických výzkumů, rozvoj komunikace uvnitř ESC, příprava nových stanov ESC pro příští konferenci a hledání dalších finančních zdrojů pro činnost ESC, které by měly mj. sloužit i k podpoře účasti kriminologů ze zemí střední a východní Evropy jak na jednáních ESC, tak na společných projektech, a k podpoře studentské odborné činnosti v oboru kriminologie. ESC vyzvala k zasílání kvalitních studentských odborných prací na adresu ESC; nejlepší z nich budou odměněny.

Byla rovněž podána informace o přípravě European Crime Prevention Network, která by měla sloužit ke zkvalitnění spolupráce a komunikace při rozvíjení prevence kriminality, což je jednou z priorit Evropské Unie. ESC rovněž připravuje vydávání vlastního odborného periodika - European Journal of Criminology, který by měl vycházet čtvrtletně v nakladatelství SAGE a s jehož prvním číslem se počítá v lednu roku 2004. Výbor pro přípravu časopisu vede David Smith z univerzity v Edinburghu.

Ředitel institutu HEUNI Kauko Aromaa informoval o přípravě III. konference ESC, která se uskuteční v Helsinkách 27. - 30. 8. 2003 ve spolupráci ESC, HEUNI, univerzity v Helsinkách a Scandinavian Research Council for Criminology. Další konference ESC v roce 2004 se má uskutečnit v Amsterodamu, o uspořádání V. konference v roce 2005 projevila zájem univerzita v Krakově. V rámci konference se rovněž uskutečnilo zasedání národních korespondentů a koordinátorů pro zpracování European Sourcebook on Crime and Criminal Justice Statistics.

Autoři článku, kteří se konference zúčastnili, referovali o vývoji a stavu kriminologie v ČR, o poznatcích z uplatňování alternativních trestů v ČR a o metodách kriminologického výzkumu organizovaného zločinu.



Vzhledem k šíři projednávané tematiky lze v tomto informativním textu akcentovat pouze některá témata, která, podle našeho názoru, mohou zajímat čtenáře časopisu Kriminalistika a přiblížit přístup k řešení dané problematiky v přednesených odborných referátech a sděleních.

V rámci jednání konference byla velká pozornost věnována metodologickým otázkám kriminologického výzkumu. Metodologií se zabýval nejen autor vstupního referátu plenárního zasedání, ale orientovalo se na ni i několik dalších, specificky zaměřených panelů. Kromě toho se při většině projednávaných meritorních témat objevilo zamyšlení nad tím, jak se k prezentovaným výsledkům dospělo, zda jsou dostatečně validní, zda nebylo možné je získat jinak, jakým způsobem by se měly prezentovat. Pokud se snad někdy těmto otázkám nevěnovali sami referující, vždy se jich v diskusi zeptali členové panelů. Snaha o metodologickou náročnost byla ve všech diskusích hmatatelná. Bylo patrné, že kriminologové musí předkládat pouze výsledky seriózně pojatých výzkumů, nesmí se ani vědomě, ani z neznalosti dopustit metodologických chyb, které by mohly vést k menším či větším zkreslením. Musí dodržovat základní pravidla a prezentovat výsledky tak, aby byly ověřitelné. Uživatel nesmí ztratit důvěru, data mají být zjišťována tak, aby byla srovnatelná v mezinárodním měřítku.

Tomu, jaký význam byl metodologickým otázkám na konferenci přikládán, nasvědčuje i fakt, že hned úvodní referát přednesl všem účastníkům David Farrington z Institutu kriminologie univerzity v Cambridge na téma „Měřítka metodologické úrovně pro prezentaci výzkumných zpráv“. Referující zdůraznil, že metodologická kvalita studií je kolísavá a že je tudíž nezbytné vyvinout kvalitativní měřítka pro prezentaci výzkumných zpráv. Tyto postupy by měly být založeny na spolehlivosti statistiky, vnitřní, vnější a konstrukční spolehlivosti a spolehlivosti popisu. U statistiky se například musíme ptát, zda jsou hodnoty x a y závislé, na jaké hladině významnosti. Dále bychom měli kvalifikovaně rozhodnout, jaké zvolit odpovídající výzkumné techniky, jaké testy použít pro hodnocení, jaká je variabilita experimentálních jednotek. Při vnitřním rozboru problému bychom se měli ptát, zda změna x způsobí změnu y, při vnějším rozboru zase jak působí vztahy mezi aktéry, jaké mohou být konflikty zájmů, co může být pouze demonstrativně vyjádřeno. Deskriptivní úroveň studie závisí na tom, jaký je design, jak přesně jsou charakterizovány experimentální jednotky, jaké jsou hypotézy, zda a jak jsou operacionalizovány definice, jaký je popis kontrolních podmínek, jaká je spolehlivost (reliabilita) a platnost (validita). Nemělo by chybět shrnutí, kam se výzkumem dospělo a co bude následovat. V referátu vymezil D. Farrington celkem 14 bodů, podle kterých lze posuzovat metodologickou úroveň studie. Úroveň se pak dá vyjádřit i číselně.

V dalším panelu se hovořilo o zdokonalování technik dotazování a datových souborů. Stelios Stylianou z Kypru analyzoval techniky použité při hloubkových průzkumech, zejména těch, které jsou zaměřené na postoje. Uvedl případy logické kontroly aplikované v experimentech a statistických analýzách. Jonathan Jackson z Londýnské ekonomické školy posuzoval následně na různých dříve provedených výzkumech spolehlivost ukazatelů. Za použití kognitivních otázek testoval postupy použité v hloubkových rozhovorech a při zpřesňování hypotéz. Experimentálně vyzkoušel rotaci otázek. Zajímalo ho, jak dotázaní rozumějí otázkám, jaké rozdíly byly mezi vstupními a výstupními daty. Konstatoval, že podrobí-li se výzkumné postupy takovéto kontrolní analýze, ukazuje se, že jejich úroveň je většinou nízká. Více času je také nutno věnovat spojení teorie s metodologií.

Metodologické přístupy byly většinou konfrontovány i při meritorních tématech. V rámci panelových diskusí, které byly věnovány organizovanému zločinu, nešlo pouze o nějaké výčty většinou neporovnatelných dat, ale o zamyšlení se nad teoretickými a metodologickými východisky výzkumu, nad efektivní politikou boje proti tomuto jevu. Pokud se týká teoretických a metodologických problémů, pohybovalo se zaměření jednotlivých referátů od nejobecnějších témat po témata specifická.

Kritické zhodnocení použitých vědeckých metod převažovalo například v rámci panelu, který se zabýval východisky současného a budoucího výzkumu organizovaného zločinu. Například Patrick van Calster ze Svobodné univerzity v Bruselu hovořil o výzkumu, kterým prokázal, že neexistuje „správně“ pojatá organizace kriminálních sítí. Přísně i volně organizované skupiny dosahují přibližně stejnou efektivitu. Také míra použití kognitivních prvků nehraje žádnou roli. Ukázal, jak složité metody použili na výzkum, kterým vlastně dospěli k závěru, že předpokládané souvislosti neexistují. Výsledkem rozsáhlého mezinárodního výzkumu bylo, že neplatí žádné závislosti. Také Klaus von Lampe ze Svobodné univerzity v Berlíně zhodnotil podrobně výzkumnou metodu. U všech kroků zrekapituloval, jak se rozhodovali, popsal, jakých chyb se dopustili. Položil si otázku, zda vynaložili neefektivně finanční prostředky.

Zajímavé úvahy týkající se prezentace organizovaného zločinu zazněly v další sekci. Petrus van Duyne z univerzity v Tillburgu (Nizozemsko) analyzoval, jak prezentují organizovaný zločin média, jak politici, jak právní orgány v Nizozemsku. Ukázal, jak se různým způsobem výroby zpráv, rozlišením viděného a slyšeného, smícháním faktických údajů a fantazie, tím, že správná fakta jsou nepatrně pozměněna, vytváří určitý obraz o hrozbě organizovaného zločinu. Tento obraz se liší od reality, veřejnost ho však přijímá jako skutečný. Stává se součástí skupinového myšlení. O roli médií v prezentaci organizovaného zločinu se zmínila též Anna Markina ze Středoevropské univerzity v Polsku. Hovořila o „interpretačních balíčcích“, které mají média připravené pro své posluchače či čtenáře. Při jejich vytváření nerespektují společenské souvislosti a vytrhují určité události z kontextu.

Směrem k nutné metodologické opatrnosti při zjišťování i interpretaci dat vyzněla diskuse v panelu věnovaném problematice nelegální migrace. Referát Diny Siegelové z univerzity v Amsterodamu o výsledcích výzkumu provedeného prostřednictvím osobních rozhovorů s žadateli o azyl v Nizozemsku, kteří pocházeli především ze zemí severní Afriky, bývalého SSSR a Středního východu, vyzněl tak, že se u migrantů-žadatelů o asyl jedná převážně o osoby pocházející ze středních tříd, kteří si cestu do cílových zemí obvykle organizovali i hradili sami bez pomoci profesionálních, resp. organizovaných pašeráků lidí. Výpovědi o pašování byly „přidávány“ do příběhů určených pro imigrační úředníky s cílem zapůsobit a docílit přiznání statutu azylantů; výsledky výzkumu tedy hovořily proti obecné představě o velkém podílu organizovaného zločinu, resp. profesionálních organizací pašeráků na organizování nelegální migrace.

Nicméně tento referát vzbudil živou diskusi přítomných, kdy např. Andrea di Nicola z univerzity v Trentu a Gert Vermeulen z univerzity v Gentu argumentovali výzkumnými zjištěními, která naopak dokládají vysokou účast organizovaného zločinu na pašování lidí, zejména ze vzdálenějších zemí Asie a Afriky, do zemí cílových. Diskuse v každém případě upozornila na nutnost nejen čerpat a konfrontovat výzkumná data z více pramenů, ale brát úvahu i charakter těchto dat, specifické rysy prostředí, v němž jsou získávána, a kriticky hodnotit reliabilitu výpovědí přímých účastníků, pokud slouží jako zdroj poznatků.

Metodologicky velmi zajímavý referát přednesl v panelu věnovaném organizovanému zločinu a terorismu Mika Junninen (univerzita Sydney), který informoval o výzkumu finských tzv. profesionálních zločinců. Cílem výzkumu bylo popsat a klasifikovat strukturu zločineckých organizací ve Finsku, jejich zapojení do mezinárodního zločinu a charakteristiky příslušníků těchto skupin. Pro tyto účely byly nejdříve vytipovány všechny případy organizované kriminální aktivity, k nimž došlo ve Finsku v 90. letech a které byly odhaleny a odsouzeny, následně z nich byl pomocí rozhovorů a expertních názorů pracovníků policie a celníků učiněn určitý zúžený výběr a provedeny případové analýzy na základě soudních spisů. Porovnáváno bylo celkem 14 organizovaných skupin stojících na různém stupni vývoje. V konečné fázi bylo vybráno 26 odsouzených z těchto případů a požádáno o rozhovor, k němuž svolilo 21 uvězněných příslušníků kriminálních skupin. Kromě zajímavých charakteristik skupin a jejich příslušníků výzkum ukázal, že hlavními mezinárodními kriminálními aktivitami, do nichž jsou finské organizované skupiny zapojeny, jsou pašování kradeného zboží, nelegální obchod drogami, tabákovými výrobky a alkoholem a organizování prostituce.

V okruhu věnovaném korupci přišel Henk van de Bunt z univerzity v Amsterodamu se zajímavým zjištěním. V souvislosti s odstraněním celních a pasových bariér v rámci Evropské unie nemusí organizovaný zločin, který je v Nizozemsku bytostně spojen s pašováním zboží a lidí, používat korupci vůči příslušným úředníkům. Obecně lze konstatovat, že tam, kde jsou předpisy liberálnější, je nižší korupce (není nutno uplácet), tam, kde je více předpisů a opatření, je korupce vyšší (je nezbytná). Elena Danilova z ruské Akademie věd informovala o zajímavém průzkumu, ve kterém byly kombinovány postoje různých skupin k placení daní, ke korupci, k účasti daňových úředníků, ke státní daňové politice a daňové legislativě. Opět zde byly podrobně vyhodnoceny použité výzkumné techniky.

Je obecně známo, že proces transformace v tzv. postsocialistických zemích s sebou vesměs přinesl výrazný vzestup úrovně registrované kriminality. Snad jedinou výjimkou v tomto smyslu je Slovinsko. Na toto téma hovořil v panelu věnovaném trendům kriminality v evropských zemích Marko Bosnjak z univerzity v Lublani. Uvedl, že statistická data o stavu a vývoji kriminality ve Slovinsku v období socialismu lze považovat za relativně spolehlivá, proto je možné s nimi porovnávat údaje o dalším vývoji. Statistika tedy skutečně potvrzuje, že v prvním období po získání nezávislosti Slovinska, tj. cca do roku 1997, byla úroveň registrované kriminality relativně stabilní. Nicméně hlubší analýza ukazuje, že i přes relativně stabilní úroveň celkového počtu registrovaných trestných činů došlo k proměnám struktury trestné činnosti, když došlo k markantnímu nárůstu loupeží, trestné činnosti spojené s drogami, organizované kriminality, podvodů a vydírání. Trvalý mírný vzestup těchto některých druhů kriminality potvrzují i viktimizační výzkumy, prováděné periodicky počínaje rokem 1992. V roce 1998 se celkový počet registrovaných trestných činů téměř zdvojnásobil a na této úrovni opět stabilizoval, avšak tento nárůst je přičítán především změně metodiky sběru údajů. Slovinsko tak sice zůstává ve srovnání s ostatními evropskými státy zemí s relativně nízkou úrovní registrované kriminality, ale hlubší analýza ukazuje, že transformační proces zasáhl strukturu kriminality ve Slovinsku velmi obdobně jako v ostatních postsocialistických zemích.

Otázkám fungování systému trestní justice se věnoval např. Kauko Aromaa, ředitel Evropského institutu pro prevenci a kontrolu zločinnosti (HEUNI), který analyzoval projevy ovlivňování soudců a prokurátorů ve Finsku. Toto ovlivňování rozčlenil do tří kategorií, a to jako jednání neetická, jednání proti pravidlům a jednání nezákonná. Za nejzávažnější formu ovlivňování činnosti orgánů trestní justice je možno považovat násilí nebo pohrůžku násilím, což může paralyzovat činnost justice nebo radikálně působit na rozhodnutí justičních orgánů. Výzkum této problematiky byl proveden metodou anonymního dotazníkového šetření mezi soudci a prokurátory koncem roku 1999. Do souboru respondentů byli zařazeni soudci ze všech stupňů justičního systému, celkem byly analyzovány vyplněné dotazníky od 339 soudců a 249 prokurátorů. Respondenti byli dotazování, zda v uplynulých pěti letech byli vystaveni některým formám ovlivňování při výkonu své funkce. Výsledky šetření ukázaly, že prokurátoři jsou více ohroženi než soudci, zejména pokud jde o různé formy pohrůžek a vydírání (pohrůžkám bylo vystaveno 27 % dotazovaných prokurátorů a 14 % dotazovaných soudců, přímému fyzickému útoku čelilo 0,4 % dotazovaných prokurátorů, 0,5 % soudců). Rovněž pokud jde o pokusy podplácet soudce a prokurátory, výzkum ukázal, že ohroženější skupinou jsou prokurátoři (1,6 %) než soudci (0,8 %). Autor výzkumné studie dochází k závěru, že lze očekávat vzrůstající tendenci v ovlivňování činnosti orgánů trestní justice, protože dochází k celkovému růstu kriminality a pachatelé některých forem zločinnosti mají dostatek prostředků a možností vyvíjet nezákonný tlak na soudce a prokurátory (jde například o pachatele zapojené do organizovaného zločinu). Jako závažné konstatování autor uvádí, že lze očekávat snahy o ovlivňování trestní justice též proto, že ve veřejnosti se stále více objevují názory, že s trestní justicí lze manipulovat.

V diskusi k tomuto referátu byly některé závěry zpochybňovány jako málo empiricky doložené a bylo též požadováno, aby výzkumy této problematiky byly hlouběji metodologicky propracovány, např. tak, aby bylo možno analyzovat, ve kterých stadiích trestního řízení může nejčastěji docházet k jednotlivým formám ovlivňování orgánů trestní justice.

Zajímavá kritéria pro hodnocení stavu trestní justice v jednotlivých zemích prezentovali Santos Pastor z madridské univerzity a Rosemary Barberetová z univerzity v Leicesteru. Potřeba objektivizace hodnocení různých systémů trestní justice vyplývá zejména z požadavků orgánů Evropské unie a Rady Evropy, aby při přidělování finančních prostředků jednotlivým zemím na zkvalitňování činnosti justičních orgánů bylo možno sledovat účelnost a efektivnost vynakládání těchto prostředků.

Za nezbytné znaky „dobré“ trestní justice lze považovat: nezávislost, nestrannost, dostupnost, odbornost, nízké náklady, výkonnost, jednání bez zbytečných odkladů, předvídatelnost a právní jistotu, transparentnost, odpovědný přístup. Empirické zjišťování přítomnosti jednotlivých znaků a jejich analýza bude ovšem vyžadovat vypracování adekvátních metod a technik. Prvotním požadavkem je proto získávat relevantní informace z jednotlivých zemí a na jejich základě provádět komparativní studie.

S tím souvisí i problematika vztahu veřejnosti k trestní justici. Heike P. Gramckowová z amerického Národního střediska pro soudy prezentovala výsledky komparativní analýzy informací z několika zemí. Z analýzy vyplývá, že názor veřejnosti na činnost trestní justice se vytváří spíše na základě informací „z druhé ruky“, než na základě vlastních zkušeností dotazovaných osob. Toto zjištění proto upozorňuje na velkou roli médií při vytváření možné diskrepance mezi skutečným stavem justice a veřejným míněním o její důvěryhodnosti.

Teoretické otázky trestní justice byly v evropském kontextu zmíněny např. prof. Jukko Kekkonenem z helsinské univerzity, který upozornil na posun od principů právního státu (Rule of Law) směrem k požadavku na „právo a pořádek“ (Law and Order). Podle uvedeného autora je akcent na „pořádek“, tedy na bezpečnost občanů, na potlačování zločinnosti, na přísnější trestní politiku aj. vyvolán neustálým růstem zločinnosti, růstem vězeňské populace, posílením moci policie a vlivem represivní trestní politiky praktikované v USA.

Je zřejmé, že koncepce a metody jak kontrolovat (potlačovat) kriminalitu se odvíjejí od struktury dané společnosti (společenského zřízení) a její stability. Posun k požadavkům na pořádek či řád může však vést k nevyváženosti veřejné moci a práv občanů a skrývá i další úskalí, jako např. nebezpečí marginalizace různých sociálních a etnických skupin. Zdá se, že problém trestní politiky spočívá v tom, že při její formulaci se uplatňují zjednodušující a voluntaristická hlediska veřejných orgánů a politiků na úkor fundovaného kriminologického poznávání etiologie a prevence zločinnosti.



II. konference ESC nesporně dokumentovala, že evropská kriminologická obec uvítala a akceptovala myšlenku evropské odborné společnosti; potvrdila také zřejmou správnost ryze pracovního zaměření tohoto setkání, které - oproštěno od jakýchkoli oficialit - vytváří skutečně nebývalý prostor pro prezentaci poznatků i myšlenek produkovaných bohatým spektrem evropských kriminologických pracovišť. Je jistě škoda, že i vzhledem k rozsahu není možné počítat se souhrnným vydáním příspěvků přednesených na konferenci. Nicméně v IKSP je k dispozici souhrnný abstrakt, který přece jen zájemcům umožňuje učinit si ucelenější názor na problematiku, kterou se konference zabývala. Považujeme za nezbytné, aby se česká kriminologie i nadále aktivně podílela na činnosti ESC, zatím zejména účastí a prezentací našich poznatků na konferencích a perspektivně i dalšími formami spolupráce.


(PhDr. Martin Cejp, CSc.,
JUDr. Zdeněk Karabec, CSc.,
PhDr. Miroslav Scheinost,
Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha)



OBSAH / CONTENTS / INHALT
Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |