Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXVI1/2003 |
Požadavek rychlého projednání a rozhodnutí věci v trestním řízení, zjednodušeně řečeno zásada rychlosti trestního řízení, nabývá v poslední době na významu. Není sice spolehlivě a dostatečně doloženo, že trestní řízení trvají stále déle, nicméně obecně se soudí, že tomu tak je, a hledají se cesty (právní úpravou, organizačními opatřeními, technickým vybavením orgánů činných v trestním řízení), jak trestní řízení urychlit. V legislativní praxi se uvedená tendence projevuje tím, že důvodová zpráva k téměř každé novele trestního řádu z poslední doby zdůrazňuje jako klad navrhované úpravy, že přispěje k urychlení trestního řízení, a skutečně některé přijaté legislativní změny nepochybně trestní řízení urychlily. Platí to v plné míře i pro novelu trestního zákona a trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. a účinnou od 1. 1. 2002, která rozsahem změn a jejich hloubkou přesahuje rámec pouhé novelizace trestního řádu a je spíše jeho rekodifikací. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu citované novely trestního zákona a trestního řádu jako jeden z cílů, kterých má být novou právní úpravou dosaženo, uvádí výrazné zjednodušení a zrychlení trestního řízení ve všech jeho stadiích. Rychlost řízení v trestních věcech se tak stává fenoménem, kterému je žádoucí věnovat zvýšenou pozornost.
Zásada rychlosti řízení v trestních věcech je pravidlem ústavněprávní úrovně. Článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví mimo jiné právo každého na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů. Obsahově stejný požadavek je vyjádřen rovněž v ustanovení § 5 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, který říká, že každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů (§ 5 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Také trestní řád chce řadou svých jednotlivých ustanovení zajistit rychlé projednání trestních věcí. Tak v ustanovení § 2 odst. 4 ve spojitosti se zásadou oficiality se uvádí, že orgány činné v trestním řízení musí projednávat trestní věci co nejrychleji.
Význam rychlého projednání trestních věcí vede k tomu, že tento požadavek je považován za základní zásadu trestního řízení.1) Jde o zásadu všeobecného charakteru v tom smyslu, že zavazuje všechny orgány činné v trestním řízení (což ostatně naznačuje i její vyjádření ve stejném ustanovení trestního řádu spolu s jinou základní zásadou trestního řízení - zásadou oficiality) a že se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení, včetně řízení vykonávacího.
I když význam zásady rychlosti trestního řízení je podstatný, není vedoucím principem trestního řízení. Její konkrétní uplatnění v trestním řízení je ovlivněno vztahem k ostatním základním zásadám trestního řízení, v daném případě zejména k zásadě stíhání jen ze zákonných důvodů, zásadě materiální pravdy (zásadě objektivní pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, zásadě zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností), zásadě bezprostřednosti, zásadě zajištění práva na obhajobu. Také z tohoto důvodu je třeba určité opatrnosti při prosazování této základní zásady trestního řízení. Jinak řečeno zásada rychlosti řízení zakládá významné pravidlo pro osoby zúčastněné na řízení, aby trestní věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě bez průtahů. Nejde však o pravidlo absolutní povahy, které by mohlo převážit jiné požadavky na orgány činné v trestním řízení, například na jejich povinnost opřít svá rozhodnutí o nepochybně pravdivě zjištěný skutkový stav, na povinnost postupovat v souladu se zákonem, nezaujatě, nestranně, zjišťovat právně relevantní skutečnosti pokud možno z pramenů nejbližších dokazované skutečnosti, na jejich povinnost pečovat o obhajobu obviněného z úřední povinnosti etc.
Vzhledem ke změněnému pojetí mezinárodních smluv ve vztahu k právu vnitrostátnímu vyplývajícímu z nové dikce článku 10 Ústavy České republiky (jde o novelu Ústavy České republiky provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., účinným od 1. června 2002) je důležité uvést, že přiměřená rychlost řízení je jednou z podmínek spravedlivého procesu v širokém slova smyslu (jedním z dílčích prvků práva na spravedlivý proces) podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (český text Úmluvy publikován pod č. 209/1992 Sb.). Právo na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy zahrnuje rozličné garance institucionální a procesní povahy. Podle čl. 6 odst. 1 citované Úmluvy každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle čl. 5 odst. 3 má zatčený právo být ihned předveden před soud a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Pokud jde o "trestní obvinění", jednou z procesních garancí Úmluvy je právě právo na projednání věci "v přiměřené lhůtě".
Pojem „přiměřené lhůty“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je relativní. Neexistuje žádná absolutní doba trvání řízení, jejíž překročení by se automaticky kvalifikovalo jako doba nepřiměřená, porušující článek 6 odst. 1 Úmluvy. Jedna a táž lhůta může být v jedné věci posouzena jako přiměřená, v jiné věci jako nepřiměřená. Přiměřenost délky řízení je ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva posuzována ve světle tří kritérií: povahy věci, chování účastníků řízení a jednání orgánů státu. Žádné z těchto kritérií není samo o sobě rozhodující a Evropský soud pro lidská práva hodnotí jejich význam pro řízení v jejich vzájemné souvislosti, přičemž ke každému z uvedených tří kritérií a k jejich vzájemnému vztahu a uplatnění v konkrétním případě existuje bohatá judikatura.2)
Úmluva a judikatura k jejímu výkladu si zasluhují pozornosti zejména proto, že se nelze vyhnout konfrontaci vnitrostátní právní úpravy a praxe s požadavky Úmluvy a v případě potřeby i nutnosti aplikovat přímo její ustanovení, jestliže jim domácí právo nevyhovuje. Úmluva je přímo aplikovatelná a nové znění čl. 10 Ústavy jen potvrzuje přednost mezinárodních smluv, které jsou přímo použitelné, před zákonem. Podle článku 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Přijetím Úmluvy podléhá náš stát rovněž kontrolnímu mechanismu představovanému především Evropským soudem pro lidská práva. Úmluva umožňuje Evropskému soudu pro lidská práva přijímat také tzv. individuální stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců, které se považují za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou jednou ze smluvních stran (čl. 34 Úmluvy). Soud může vyslovit porušení Úmluvy (nebo dodatkových Protokolů k ní) a v případě potřeby přiznat poškozené straně spravedlivé zadostiučinění (čl. 41 cit. Úmluvy).
Obsahem zásady rychlosti trestního řízení je v obecné rovině požadavek projednávat trestní věci v časově únosných mezích bez zbytečných průtahů. Tento požadavek není jistě třeba zvlášť odůvodňovat. Je-li trestní řízení vedeno zdlouhavě, snižuje se tím, resp. vytrácí jeho účinnost, výchovné i preventivní působení. Časově přiměřené, tj. v únosných časových mezích probíhající trestní řízení usnadňuje dokazování. Při déletrvajícím řízení dochází k postupnému snižování vypovídací hodnoty důkazů. Nelze pominout ani okolnost, že časově přiměřené projednání věci prospívá postavení obviněného i poškozeného, kteří nejsou vystaveni delší dobu trvajícím stresujícím účinkům trestního řízení, a obviněný také nejistotě o konečném výsledku trestního stíhání.
Kritéria „přiměřené lhůty“ k projednání a rozhodnutí trestní věci (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), resp. projednání věci "bez zbytečných průtahů" (čl. 38 odst. 2 Listiny), anebo "co nejrychlejší projednání trestních věcí" (§ 2 odst. 4 tr. řádu) jsou neurčitými pojmy, které se mohou lišit a také se liší podle povahy každého individuálního případu. Je velmi obtížné předem abstraktně vymezit přiměřenou délku řízení k projednání a rozhodnutí věci. Český trestní řád tak nestanoví nějakou absolutní hranici délky trvání trestního řízení, a to ani obecně, ani podle stupně obtížnosti projednávané kauzy. Určitou výjimkou v tomto směru je tzv. zkrácené přípravné řízení, u něhož je podmínkou pro jeho konání okolnost, že bude ukončeno v určité, krátké lhůtě vymezené v trestním řádu (§ 179a odst. 1 písm. b tr. řádu).
Požadavek projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě se v trestním řádu připomíná v různých souvislostech. Jednak jsou to ustanovení, která v obecné rovině hovoří o povinnosti projednávat trestní věci urychleně nebo postupovat ve věci bez zbytečných průtahů. Dále trestní řád obsahuje řadu konkrétních ustanovení, která obsahují lhůty k provedení těch kterých procesních úkonů.
K ustanovením obecné povahy kromě již citovaného § 2 odst. 4 tr. řádu o povinnosti orgánů činných v trestním řízení projednávat trestní věci co nejrychleji náleží i požadavek vyplývající z ustanovení § 164 odst. 2 tr. řádu. Policejní orgán má postupovat z vlastní iniciativy tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu, včetně osoby pachatele a následku činu. Podle § 157 odst. 1 tr. řádu státní zástupce a policejní orgán jsou povinni organizovat svou činnost tak, aby účinně přispívali k včasnosti trestního stíhání.
Obhájce má mimo jiné pečovat též o to, aby byly v řízení včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují (§ 41 odst. 1 tr. řádu). Požadavek včasnosti uplatnění toho kterého způsobu a prostředku obhajoby u obhájce má však poněkud jinou povahu než lhůty určené pro práci orgánů činných v trestním řízení. Včasnost způsobu a prostředku obhajoby je třeba posuzovat ve spojitosti s účelem, který obhajoba sleduje.
K omezení průtahů v řízení směřuje také postup při ustanovení obhájce - § 38 odst. 1 tr. řádu. Jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho mít musí, určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven.
K rychlosti přípravného řízení má přispět také ustanovení § 157a tr. řádu, které dává obviněnému i poškozenému právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu. Státní zástupce je povinen žádost neprodleně vyřídit.
Po podání obžaloby soud, nevyčkávaje dalších návrhů, postupuje tak, aby řízení bez průtahů směřovalo k rozhodnutí věci, včetně výkonu rozhodnutí (§ 181 odst. 2 tr. řádu). Smyslem činnosti předsedy senátu po podání obžaloby je učinit si představu o konkrétním postupu hlavního líčení, zejména postupu při dokazování, aby bylo možné projednat obžalobu a rozhodnout o ní v jediném hlavním líčení bez odročování. K tomu jej ostatně zavazuje ustanovení § 198 odst. 3 tr. řádu, podle něhož při nařízení hlavního líčení učiní předseda senátu také všechna opatření, jichž je třeba k zajištění jeho řádného průběhu a k tomu, aby věc bylo možné projednat a rozhodnout bez odročení. Má se tím na mysli zejména vyžádání potřebných zpráv nebo listin, věcných důkazů, spisů, znaleckých posudků, zajištění tlumočníka nebo přetlumočení listin apod. Obdobné platí přiměřeně i pro veřejné zasedání (§ 238 tr. řádu).
Osoby, jimž soud doručuje obžalobu, se zároveň s jejím doručením vyzývají ke včasnému sdělení návrhu na provedení důkazů (§ 196 odst. 2). Smyslem je, aby ještě před hlavním líčením bylo možno zajistit provedení těchto důkazů během hlavního líčení.
Hlavní líčení řídí předseda senátu mimo jiné tak, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci (§ 203 odst. 2).
V zájmu urychlení trestního řízení jsou v předsoudním stadiu trestního řízení i v řízení před soudem stanoveny lhůty pro provedení toho kterého procesního úkonu, například nařízení hlavního líčení, popř. veřejného zasedání, event. k učinění jiného úkonu směřujícího ke skončení řízení. Povaha těchto lhůt je různorodá. Nedodržení některých lhůt má procesní důsledky záležející například v zamítnutí opožděně podaného opravného prostředku nebo propuštění obviněného z vazby na svobodu apod., jindy jde jen o lhůty pořádkové. Jejich nerespektování sice nezpůsobuje žádné bezprostřední následky z hlediska průběhu trestního řízení, ale může vyvolat vznik kárné či jiné odpovědnosti osob, které se na vzniklých průtazích podílely (například nedodržení lhůty k vypracování rozsudku).
V souladu se zásadou rychlosti řízení stanoví trestní řád v předsoudním stadiu trestního řízení lhůtu ke skončení prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (§ 159 tr. řádu). Policejní orgán je zásadně povinen prověřit skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, do dvou měsíců od jejich přijetí, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce, v níž se nekoná zkrácené přípravné řízení, do tří měsíců, jde-li o věc patřící do příslušnosti okresního soudu, a do šesti měsíců, jde-li o věc patřící v prvním stupni do příslušnosti krajského soudu. Uvedené lhůty lze prodloužit. Aby však nedocházelo ke zbytečným průtahům, stanoví trestní řád zvláštní podmínky a postup při jejich prodloužení.
K naplnění zásady rychlosti řízení slouží v přípravném řízení také ustanovení § 160 odst. 2 tr. řádu, podle něhož opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba do 48 hodin doručit státnímu zástupci, a zejména ustanovení § 160 odst. 3 tr. řádu, které ukládá policejnímu orgánu, aby provedl potřebné neodkladné a neopakovatelné úkony, popřípadě aby zahájil trestní stíhání i tehdy, když není příslušný, pokud nelze dosáhnout, aby tak učinil příslušný policejní orgán, a nejpozději do tří dnů od jejich provedení předal věc příslušnému orgánu, který pokračuje v řízení. Toto ustanovení tak brání jak nebezpečí z prodlení, tak i případům, kdy by příslušný policejní orgán svoji příslušnost odmítal.
K urychlení trestního řízení mají sloužit také lhůty, ve kterých by mělo být skončeno vyšetřování ve standardním přípravném řízení a v rozšířeném přípravném řízení. Ve standardním přípravném řízení je policejní orgán zásadně povinen skončit vyšetřování do dvou měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce, a do tří měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu (§ 167 odst. 1). Zábranu proti případným průtahům tvoří zvláštní postup při prodlužování těchto lhůt (§ 167 odst. 2, 3). Obdobné ustanovení obsahuje trestní řád u tzv. rozšířeného přípravného řízení - § 170 tr. řádu. Zde je policejní orgán zásadně povinen skončit vyšetřování nejpozději do šesti měsíců od zahájení trestního stíhání. Není-li vyšetřování v této lhůtě skončeno, lze lhůtu prodloužit jen za určitých podmínek podobně jako u standardního přípravného řízení (§ 170 odst. 2).
Zásada rychlosti řízení se významně uplatňuje v nově zavedené formě přípravného řízení, v tzv. zkráceném přípravném řízení (§ 179a až § 179f tr. řádu).
Cílem zavedení této formy přípravného řízení má být u méně závažných skutků omezení dokazování na minimum a dosažení rychlého policejního šetření. Zkrácené přípravné řízení musí být skončeno nejpozději do dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán obdržel trestní oznámení nebo jiný podnět k trestnímu stíhání, přičemž tuto lhůtu lze prodloužit nejvýše o deset dnů (§ 179b odst. 4, § 179f odst. 2 písm. a).
Lhůty k provedení procesních úkonů jsou stanoveny také v řízení před soudem. Tak předseda senátu je povinen v řízení před okresním soudem ve lhůtě tří týdnů a před krajským soudem jako soudem prvního stupně ve lhůtě tří měsíců od podání obžaloby nařídit ve věci hlavní líčení, předběžné projednání obžaloby nebo učinit jiný úkon směřující k rozhodnutí věci, včetně pověření probačního úředníka k úkonům směřujícím k rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání anebo jinému rozhodnutí ve věci mimo hlavní líčení. V případě, že z důležitého důvodu předseda senátu nebude schopen uvedenou povinnost splnit, je povinen předložit spis předsedovi soudu k rozhodnutí o prodloužení lhůty nebo k rozhodnutí o jiném opatření (§ 181 odst. 3). I když uvedené lhůty jsou svou povahou pořádkové, jejich porušení může zakládat i případnou kárnou odpovědnost soudce. Předseda senátu musí vést hlavní líčení tak, aby nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci (§ 203 odst. 2). Soud, dříve než odročí hlavní líčení, má zjistit, zda strany nenavrhují další důkazy, které by bylo třeba k pokračování v hlavním líčení opatřit.
Trestní řád omezuje prostor pro zbytečné průtahy v řízení také v ustanovení § 219 odst. 1, jehož smyslem je omezit na nejmenší míru případy, ve kterých předseda senátu odročí hlavní líčení na neurčito.
Soud odročí hlavní líčení, objeví-li se překážka, pro kterou nelze hlavní líčení provést nebo v něm pokračovat. Přitom stanoví den, kdy se bude konat další hlavní líčení. Odročit na neurčito je sice možné, ale jen výjimečně, jen za určitých podmínek (vyžaduje-li to povaha úkonu, pro který hlavní líčení není možné provést nebo v něm pokračovat). Musí jít o úkon, který v době odročení hlavního líčení nedovoluje konkretizovat, jaký časový úsek si jeho provedení vyžádá a kdy by mohlo být hlavní líčení opět konáno. Odpadne-li překážka, pro kterou muselo být hlavní líčení odročeno na neurčito, je třeba bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtách uvedených v § 181 odst. 3 (okresní soud do tří týdnů a krajský soud do tří měsíců) po odpadnutí překážky nařídit hlavní líčení nebo provést jiný relevantní procesní úkon. Podrobnosti stanoví § 219 odst. 1 tr. řádu. Trestní řád však nemá ustanovení, které by určovalo, v jakém počtu případů nebo na jak dlouho smí být hlavní líčení nejvýše odročeno.
Pro osoby zúčastněné na řízení má stejný význam jak urychlené projednání a rozhodnutí věci, tak i vyhotovení příslušného procesního rozhodnutí. Výrazem zásady rychlosti řízení je, že trestní řád obsahuje lhůty pro vyhotovení rozsudku, rozlišené podle toho, zda řízení probíhá vazebně, či nevazebně, a dále podle věcné a funkční příslušnosti soudu (§ 129 tr. řádu). Zábranou proti případným průtahům je zvláštní postup při prodlužování těchto lhůt (§ 129 odst. 2, 3 ).
K rychlosti řízení má přispět i stanovení přiměřených lhůt k podání opravných prostředků jak řádných (odvolání - § 248 odst. 1, stížnosti - § 143 odst. 1, odporu - § 314g), tak i mimořádných (dovolání - § 265e odst. 1), stejně jako určení lhůt pro odstranění případných vad podaných opravných prostředků (odvolání - § 251 odst. 2, dovolání § 265h odst. 1).
Požadavek rychlého projednání věci se projevuje zejména ve vazebním řízení. Trestní řád výslovně uvádí (§ 71 odst. 1), že orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně a s největším urychlením.
Nepochybně k rychlosti řízení ve vazebních věcech přispívá stanovení nepřekročitelných lhůt pro trvání vazby (§ 71). Nejzávažnějším důsledkem průtahů ve vazebních věcech je povinnost propustit obviněného z vazby na svobodu, jestliže je překročena nejvyšší možná zákonem stanovená délka jejího trvání.
Zásada rychlosti řízení se výrazně promítla do úpravy trvání vazby novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. ledna 2002. Citovaná novela omezila trvání koluzní vazby v zásadě na tři měsíce (§ 71 odst. 2), zavedla povinné rozhodování státního zástupce o dalším trvání vazby v přípravném řízení (§ 71 odst. 3, 4), povinné rozhodování soudu o trvání vazby do 30 dnů po podání obžaloby nebo doručení spisu o postoupení věci nebo přikázání věci (§ 71 odst. 5), zavedla princip, podle kterého se délka trvání vazby odvíjí od typové závažnosti činu, pro který je obviněný stíhán, a to na jeden rok, dva, tři, čtyři roky (§ 71 odst. 8), zavedla diferencované limity celkové doby trvání vazby v přípravném řízení (jedna třetina) a v řízení před soudem (dvě třetiny) - § 71 odst. 9. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu novely trestního řádu odůvodňuje přijaté změny snahou urychlit vazební řízení, zejména v nejméně závažných věcech.
I když zákonodárce novou právní úpravou deklaroval snahu prosadit zásadu co nejrychlejšího projednání věci ve vazebním řízení, poznatky z praxe ukazují, že tato očekávání přijatá novela nesplnila. V ustanovení § 71 tr. řádu je uvedeno jedenáct různých lhůt, ve kterých má být rozhodováno o dalším trvání vazby, a několik dalších limitů, které musí vzít v úvahu orgán o vazbě rozhodující. Nový systém rozhodování o vazbě je komplikovaný a paradoxně vyvolává opačný než zamýšlený účinek.
Zákonodárce nepostupoval správně ani v tom, že v ustanovení § 71 tr. řádu u některých lhůt výslovně uvádí procesní důsledky nedodržení těchto lhůt, tj. povinnost propustit obviněného ihned z vazby na svobodu, a u jiných lhůt v tomto ustanovení uvedených žádné procesní důsledky nedodržení těchto lhůt neuvádí. Taková právní úprava pak svádí k výkladu a k praxi, podle nichž lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst. 3 až 6 tr. řádu jsou pouze lhůtami pořádkovými, což znamená, že nedodržení těchto lhůt nemá ten důsledek, že obviněný musí být ihned propuštěn na svobodu. Naproti tomu lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst. 2 a 9 tr. řádu se považují za lhůty propadné, neboť trestní řád výslovně stanoví, že nedodržení těchto lhůt má za následek povinnost propustit obviněného ihned z vazby na svobodu.
Za správný z obou v praxi se vyskytujících názorů je patrně třeba považovat názor, že lhůty stanovené v § 71 odst. 3 až 6 tr. řádu nejsou pouze lhůtami pořádkovými. Jde o lhůty, které má na mysli ustanovení čl. 8 odst. Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nemůže být držen ve vazbě leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu. Není-li z nějakého důvodu rozhodnuto v těchto lhůtách v tom smyslu, že obviněný se nadále ponechává ve vazbě, je nutno obviněného ihned z vazby propustit na svobodu. Tento závěr dovodíme i ze smyslu přijaté právní úpravy. Mělo jím být stanovení limitů pro další trvání vazby a povinnost omezit vazbu tím, že vždy po určitém časovém úseku bude znovu rozhodováno o dalším trvání vazby. Pokud by takový záměr zákonodárce nesledoval, potom by žádné lhůty a limity do ustanovení § 71 tr. řádu nestanovil. Pokud bychom za správný považovali názor, že citované lhůty (§ 71 odst. 3 až 6 tr. řádu) jsou pouze pořádkovými lhůtami, pak by jakkoli dlouhé prodlení, resp. nerespektování lhůty bylo možné napravit tím, že státní zástupce nebo soud by mimo jakékoliv limity o dalším trvání vazby rozhodl, a tím by napravil předchozí nerespektování těchto lhůt.
Jestliže trestní řád obsahuje ustanovení umožňující více interpretací, je nutné odmítnout ty, které směřují k omezení základních práv obviněného a které jsou v rozporu s jinými, v trestním řádu výslovně vyjádřenými principy (v daném případě s principem fakultativnosti a subsidiarity vazby jako prostředku omezujícího osobní svobodu). Jinak řečeno - jde-li o omezení osobní svobody, musíme dát přednost výkladu, který směřuje ve prospěch osoby, jejíž osobní svoboda byla omezena. K takovému výkladu se po určité době přiklonila i konstantní judikatura (č. 58/2002 Sb. rozhr. tr.). Je ovšem nedostatkem právní úpravy, že důsledek nerespektování lhůt uvedených v ustanovení § 71 tr. řádu zákonodárce výslovně neuvedl, a to buď obecným ustanovením, které by dopadalo na všechny případy, anebo zvlášť u každé jednotlivé lhůty.
S přihlédnutím k celkově komplikovanému systému rozhodování o dalším trvání vazby v ustanovení § 71 tr. řádu, který náleží ke zjevným nedostatkům platné právní úpravy rozhodování o vazbě, je zřejmé, že uvedenou právní úpravu bude žádoucí změnit.
Z uvedeného tedy vyplývá obecný závěr, že zásadu rychlosti řízení nelze neuváženě a mechanicky prosazovat bez přihlédnutí ke všem souvislostem.
Zabývat se zásadou rychlosti řízení znamená zamýšlet se mimo jiné nad procesními důsledky porušení obecné směrnice projednat věc v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), resp. bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 1 Listiny), resp. co nejrychleji (§ 2 odst. 4 tr. řádu). Tato otázka je zvlášť aktuální v současné době, kdy se v praxi vyskytují rozdílné názory na procesní důsledky porušení zásady rychlosti řízení, které se pak promítají do odlišných konkrétních rozhodnutí. Rozdílnost názorů záleží v tom, zda je možné jako následek porušení zásady rychlosti řízení (porušení povinnosti projednat věc v přiměřené lhůtě) zastavit trestní stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti vyvolané závazkem plynoucím z mezinárodní smlouvy, v daném případě z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V aplikační praxi jsou zastávána dvě obsahově protikladná stanoviska. Předně je zastáván názor, že dostane-li se právo státu na trestní stíhání pachatele trestné činnosti výlučně (či především) z důvodů na straně státu do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě, pak se stát svou nečinností tohoto práva zbavuje. Trestní stíhání, které dosud nebylo pravomocně skončeno, lze zastavit s poukazem na ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j tr. řádu per analogiam. Nepřípustnost dalšího pokračování v trestním stíhání lze opřít o výše uvedené ustanovení trestního řádu, i když v něm takový důvod není výslovně uveden.
Opačný názor soudí, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani se zřetelem k požadavku účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy nevede k závěru o možnosti (natož nutnosti) zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j tr. řádu, že trestní řád nemá výslovné ustanovení o tom, že porušení práva projednat věc v přiměřené lhůtě vede k zastavení trestního stíhání a že analogie citovaného ustanovení trestního řádu v daném případě nepřichází v úvahu, neboť by tak byl v podstatě rozšířen výčet zákonných důvodů nepřípustnosti trestního stíhání.
Sporná otázka přesáhla již rámec pouhých akademických diskusí, protože v aplikační praxi jsou zastávány oba rozdílné, shora citované názory, a také soudy v trestním řízení vydávají obsahově odlišná rozhodnutí.3)
Podle mého názoru je třeba přisvědčit názoru, že porušení práva projednat věc v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezakládá samo o sobě za následek jako sankci povinnost zastavit trestní stíhání podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j tr. řádu.
Ustanovení § 11 odst. 1 písm. j tr. řádu říká, že trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Citovaný čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a nestanoví ji ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání, vedeného proti obviněnému v době přesahující takto obecně stanovený limit pro projednání a rozhodnutí věci. Úmluva, ačkoli jak bylo již řečeno, je přímo aplikovatelná, tedy neobsahuje žádné ustanovení, na něž by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož by bylo možné nebo dokonce nutné trestní stíhání v takovém případě zastavit.
Nelze pochybovat o tom, že nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným negativním jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, chráněného čl. 6 odst. 1 cit. Úmluvy, ale koneckonců jsou i v rozporu se základními zásadami vnitrostátního práva trestního - odporují účelu trestního řízení, vyjádřenému v § 1 tr. řádu. Avšak ani tato okolnost sama o sobě bez existence konkrétní a výslovné právní úpravy, obsažené byť i v mezinárodní smlouvě, na niž odkazuje ustanovení § 11 odst. 1 písm. j tr. řádu, nedovoluje zastavit trestní stíhání obviněného s odkazem na smysl zákona.
Nedostatek příslušné pozitivní právní úpravy v trestním řádu nelze podle mého názoru nahradit analogií citovaného ustanovení trestního řádu. Analogie nepřichází v úvahu ze dvou důvodů. Jedním z nich je okolnost, že analogií vyplňujeme mezery v právu v případě, že určitá okolnost není vůbec právem upravena. V daném případě však trestní řád danou otázku, tj. zastavení trestního stíhání z důvodů nepřípustnosti, výslovně upravuje. Druhý důvod, pro který analogie trestního řádu nepřichází v úvahu, je okolnost, že přímá aplikovatelnost mezinárodní úmluvy, jíž je Česká republika vázána, neznamená a nemůže znamenat konstruování nového důvodu pro zastavení trestního stíhání, výslovně neupraveného ani ve vnitrostátním právním řádu, ani v Úmluvě, o jejíž přímou aplikaci se zde má jednat. Nelze postupovat tak, že se nejprve odvodí ve skutečnosti neexistující důvod pro zastavení trestního stíhání v samotné Úmluvě a poté se pomocí ní aplikuje analogicky ustanovení vnitrostátní právní normy, které však evidentně svým obsahem i účelem míří na jiné, výslovně stanovené případy.
Jestliže by se mělo v činnosti orgánů činných v trestním řízení užívat zásady stanovené citovaným článkem 6 odst. 1 Úmluvy tak, aby v případě jejího porušení bylo jejich povinností vždy zastavit trestní stíhání vůči obviněnému, musela by být taková právní úprava - při neexistenci konkrétního ustanovení v citované Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - zakotvena ve vnitrostátní právní úpravě, což ovšem není.
I když z Úmluvy ani z vnitrostátní právní úpravy nevyplývá možnost nebo dokonce povinnost zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j tr. řádu, pokud věc nebude projednána v přiměřené lhůtě, nelze řešení hledat ani v případné novelizaci současné právní úpravy ustanovení § 11 tr. řádu o nepřípustnosti trestního stíhání a doplnění nového důvodu pro zastavení trestního stíhání záležejícím v tom, že věc nebyla včas projednána a rozhodnuta. Je tomu tak proto, že je velmi obtížné určit přiměřenou lhůtu k projednání a rozhodnutí věci, přesně a jednoznačně ji předem stanovit anebo určit, která činnost již způsobuje průtahy v řízení. Tak například na průtazích v řízení se stejnou měrou mohou podílet jak nečinnost státních orgánů, tak zaviněné vyhýbání se trestnímu postihu ze strany obviněných, nebo i závady v postupu jiných subjektů, například organizace provozující poštovní službu.
Řešení je podle mého názoru možné hledat ve využití těch stávajících institutů, které již trestní řád obsahuje a které dostatečně zohledňují skutečnost, že s odstupem doby se mění i vnímání nebezpečnosti činu pro společnost a klesá potřeba trestněprávní reakce na spáchaný trestný čin. Jako perspektivní se v tomto směru jeví alespoň v předsoudním stadiu trestního stíhání zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c tr. řádu. Státní zástupce podle citovaného ustanovení může zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo k okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Jedná se o nový institut zavedený novelou trestního řádu s účinností od 1. 1. 2002, který je rozšířením principu oportunity v trestním řízení.
V další části článku se chci zabývat otázkou, jaké jsou procesní možnosti osob dotčených trestním stíháním dosáhnout projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.
V přípravném řízení mohou ten, proti němuž se řízení vede, a poškozený žádat kdykoliv v průběhu řízení státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení. Tato žádost není vázána žádnou lhůtou. Žádost je nutno státnímu zástupci ihned předložit a státní zástupce ji musí neprodleně vyřídit. O výsledku přezkoumání musí být žadatel vyrozuměn - § 157a tr. řádu.
V řízení před soudem v trestních věcech nezná trestní řád žádný specifický prostředek, kterým by mohlo být namítáno porušení povinnosti projednat věc co nejrychleji, jak stanoví § 2 odst. 4 tr. řádu. Zákon o soudech a soudcích (zák. č. 6/2002 Sb.) deklaruje v ustanovení § 5 odst. 2 právo každého, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Na tuto povinnost navazuje ustanovení § 164 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož se na orgány státní správy soudů mohou fyzické a právnické osoby obracet se stížností, jde-li o průtahy v řízení. Postup při vyřizování stížností upravuje § 167 až § 172 cit. zákona. Stížnost musí být vyřízena do dvou měsíců ode dne doručení orgánu státní správy soudu, který je příslušný k jejímu vyřízení. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn (§ 173 odst. 1 cit. zák.). Jestliže má stěžovatel za to, že stížnost, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudu, jím nebyla řádně vyřízena, může požádat ministerstvo spravedlnosti, aby přešetřilo způsob vyřízení stížnosti vyřizované předsedou Nejvyššího soudu, předsedou vrchního soudu nebo předsedou krajského soudu, anebo předsedu krajského soudu, aby přešetřil způsob vyřízení stížnosti vyřizované předsedou okresního soudu (§ 174 cit. zák.).
Systém prostředků nápravy porušení zásady rychlosti řízení v právním řádu České republiky je však doplněn institutem ústavní stížnosti, kterou může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (§ 72 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění). Právo podat ústavní stížnost není přitom vázáno na uvážení jiného orgánu. Ústavní stížností se lze v případě průtahů v soudním řízení domáhat rozhodnutí Ústavního soudu, kterým zakáže soudu pokračovat v průtazích v řízení (zakáže pokračovat nečinností příslušného orgánu v porušování stěžovatelových práv).
Ústavní soud sice není oprávněn přímo přiznávat náhradu za újmu způsobenou průtahy v soudním řízení, ale podle ustanovení čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod má každý právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění. Tento zákon umožňuje stěžovateli obrátit se na obecný soud se žalobou proti státu, zastoupenému ministerstvem spravedlnosti, na náhradu škody za nesprávný úřední postup. Nesprávný úřední postup může spočívat též v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, přičemž podle stanoviska právní praxe se stanovenou lhůtou rozumí nejen konkrétně vymezený časový úsek, ale i obecná povinnost projednat věc bez průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Své odpovědnosti za nesprávný úřední postup se stát nemůže zprostit.
Stěžovatel tedy podle okolností může použitím shora uvedených specifických právních prostředků dosáhnout jednak urychlení soudního řízení v jeho případě, jednak náhrady škody, pokud by se mohlo jednat o újmu majetkovou.
Ústavní soud se opakovaně zabýval ústavními stížnostmi na průtahy v řízení. V případě, že dospěl k názoru, že byl porušen článek 38 odst. 2 Listiny, popř. článek 6 odst. 1 Úmluvy, nařídil dotčeným orgánům ukončit průtahy a dále ve věci jednat.4)
Nálezy Ústavního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti, jsou vykonatelné dnem doručení jejich písemného vyhotovení účastníkům (§ 58 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění).
Podle č. 89 odst. 2 Ústavy jsou rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Z ústavního principu o závaznosti nálezů Ústavního soudu vychází právní úprava obsažená v šestém oddílu dvacáté hlavy trestního řádu nazvaná Řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu (§ 314h až § 314k). Z toho vyplývá, že při pokračování v trestním řízení zásadně v tom stadiu, které předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, je příslušný orgán vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil.
Podobně se postupuje, pokud Ústavní soud svým nálezem zakázal některému orgánu činnému v trestním řízení, aby pokračoval v porušování ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, a přikázal mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před jejich porušením (§ 314h odst. 2). Z uvedeného vyplývá, že všechny dotčené orgány včetně soudů jsou povinny učinit příslušná opatření k urychlení řízení.
Podle mých poznatků z praxe tento specifický právní prostředek směřující k urychlení řízení se vyznačuje velkou účinností.
Nároky vzniklé podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, lze za podmínek z nich vyplývajících uplatňovat cestou podání žaloby v občanském soudním řízení.
Z uvedeného vyplývá, že právní řád zná několik prostředků, kterými se lze účinně bránit proti porušování zásady rychlosti řízení a případně dosáhnout nejen projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, ale i náhradu majetkové újmy vniklé průtahy v řízení.
Pro úplnost je třeba uvést, že Evropský soud pro lidská práva může přijímat i tzv. individuální stížnosti od fyzických osob, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců, které se považují za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod jednou ze smluvních stran (čl. 34 Úmluvy). Soud může vyslovit porušení Úmluvy a jestliže vnitrostátní právo dotčené smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění (čl. 41 Úmluvy).
Z předchozího výkladu shrnuji: Zásada rychlosti řízení vyjádřená v ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu jako povinnost orgánů činných v trestním řízení projednávat trestní věci co nejrychleji je jednou ze základních zásad trestního řízení. Je pravidlem ústavněprávní úrovně (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a promítá se v ní i závazek vyplývající z mezinárodní smlouvy (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Obsahem zásady rychlosti řízení je povinnost projednávat trestní věci v časově únosných mezích, bez zbytečných průtahů. V trestním řízení nelze předem abstraktně vymezit obecnou, přiměřenou délku k projednání a rozhodnutí věci. Je však možné stanovit určitou časovou lhůtu k provedení procesního úkonu. Při stanovení lhůt v trestním řízení je třeba určité opatrnosti, protože zásada rychlosti řízení je sice významná zásada trestního řízení, ale v trestním řízení se uplatňuje jen ve spojení s ostatními základními zásadami trestního řízení, zejména zásadou materiální pravdy (zásadou objektivní pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, zásadou zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností) a zásadou stíhání jen ze zákonných důvodů. Rychlost řízení není cílem trestního procesu ani absolutním požadavkem, kterému by se ostatní zásady musely podřizovat.
Trestní řád nezná zvláštní sankci za porušení zásady rychlosti řízení. Porušení práva na projednání věci "v přiměřené lhůtě" podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze sankcionovat obligatorním zastavením trestního stíhání z důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j tr. řádu. Lze však uplatnit možnost v přípravném řízení fakultativně zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. c tr. řádu.
Právní řád České republiky zná několik právních prostředků, kterými lze brojit proti průtahům v trestním řízení. Jedním z nich je i ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Za podmínek stanovených zvláštním zákonem (zák. č. 82/1998 Sb.) lze přiznat i náhradu majetkové újmy (škody).
De lege ferenda by bylo vhodné vzhledem k významu zásady rychlosti řízení vyjádřit její znění v samostatném ustanovení, a nikoliv jako dosud v jednom ustanovení současně s jinou základní zásadou trestního řízení - zásadou oficiality. Nabízí se také možnost novelizací právní úpravy dosáhnout, aby o náhradě škody způsobené případnými průtahy v řízení mohl rozhodovat Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, aby tak stěžovatel nemusel následně sám vymáhat škodu v civilním řízení.
Článek pojednává o zásadě rychlosti řízení a jejím uplatnění v českém trestním řízení. Zásada rychlosti řízení vyjádřená v ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu jako povinnost orgánů činných v trestním řízení projednávat trestní věci co nejrychleji je jednou ze základních zásad trestního řízení. Je pravidlem ústavněprávní úrovně (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a promítá se v ní i závazek vyplývající z mezinárodní smlouvy (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Obsahem zásady rychlosti řízení je povinnost projednávat trestní věci v časově únosných mezích, bez zbytečných průtahů. V trestním řízení nelze předem abstraktně vymezit obecnou, přiměřenou délku k projednání a rozhodnutí věci. Je však možné stanovit určitou časovou lhůtu k provedení procesního úkonu. Při stanovení lhůt v trestním řízení je třeba určité opatrnosti, protože zásada rychlosti řízení je sice významnou zásadou trestního řízení, ale v trestním řízení se uplatňuje jen ve spojení s ostatními základními zásadami trestního řízení, zejména zásadou materiální pravdy a zásadou stíhání jen ze zákonných důvodů.
Český trestní řád nezná zvláštní sankci za porušení zásady rychlosti řízení. Porušení práva na projednání věci "v přiměřené lhůtě" podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze sankcionovat ve vnitrostátním právu obligatorním zastavením trestního stíhání. Lze však uplatnit možnost v přípravném řízení fakultativně zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. c tr. řádu.
This article discusses the principle of speed in criminal proceedings, and its application in the Czech system. The principle of quick criminal proceedings trial is encoded in article 2, paragraph 4 of the criminal code as a duty of the authorities of the criminal proceedings trial to investigate criminal matters as soon as possible. It is a regulation on the constitutional level (article 38, paragraph 2 of the Basic rights and freedoms) and reflects the obligations based on international agreements (article 6, paragraph 1 of the Human Rights Protection Treaty). The principle of quick proceedings signifies that criminal matters must be investigated without unnecessary delays, within an acceptable time limit. In a criminal proceedings trial, it is not possible to establish a general, commensurate time limit for processing and deciding the matter. It is, however, possible to set a time limit for a particular process task. Time limits for criminal proceedings must be set with great care, because while speed is an important aspect of the proceedings, it is applied in connection with other principles, mainly the principle of material truth and the principle of legal pursuit only for legal reasons.
The Czech criminal code includes no sanction for disobeying the principle of quick proceedings. A violation of the right for discussing a matter in a "commensurate time limit" according to article 6, paragraph 1 of the Human Rights Protection Treaty can not be sanctioned. It is possible, however, to optionally discontinue criminal proceedings for reasons stated in article 172, paragraph 2 letter c of the criminal code.
Der Artikel behandelt den Grundsatz der Schnelligkeit und derer Geltung im tschechischen Strafverfahren. Der Grundsatz der Schnelligkeit, der in der Bestimmung Par. 2 Absatz 4 der Strafprozessordnung als die Pflicht der Organen im Strafverfahren die Strafsachen am schnellsten behandeln ausgedrückt wird, ist einer der Grundsätze des Strafverfahrens. Sie ist die Regel des Verfassungsrechtsstandes (Art. 38, Punkt 2 der Konvention zum Schutze der Grundrechte und Freiheiten) und spiegelt sich in ihr auch die Verpflichtung, die aus dem internationalen Vertrag (Art. 6, Punkt 1 des Abkommens zum Schutze der Menschenrechte und Grundfreiheiten hervorgeht. Der Inhalt des Grundsatzes der Schnelligkeit des Verfahrens ist die Pflicht die Strafsachen in zeitgemäss zusagenden Grenzen zu behandeln. Im Strafverfahren ist im voraus abstrakt eine allgemeine, angemässene Länge zur Behandlung und Entscheidung der Sache unmöglich festzulegen. Es ist aber möglich eine bestimmte Zeitfrist zur Durchführung der Prozesshandlung festzusetzen. Bei der Festsetzung der Fristen im Strafverfahren ist aber eine bestimmte Vorsicht nötig, da der Grundsatz der Schnelligkeit des Verfahrens zwar der bedeutende Grundsatz im Strafverfahren ist, aber im Strafverfahren zur Geltung gemacht wird nur in Verbindung mit anderen Grundsätzen des Strafverfahrens, besonders mit dem Grundsatz der materiellen Wahrheit und dem Grundsatz der Verfolgung nur aus gesetzlichen Gründen.
Die tschechische Strafordnung kennt keine besondere Sanktion für die Verletzung des Grundsatzes der Schnelligkeit des Verfahrens. Die Verletzung des Rechtes auf Behandlung der Sache "in der entsprechenden Frist" nach dem Art. 6, Punkt 1 des Abkommens zum Schutze der Menschenrechte und Grundfreiheiten kann man im interstaatlichen Recht mit einer obligatoren Einstellung der Strafverfolgung nicht sanktionieren. Man kann aber die Möglichkeit im Vorverfahren zur Geltung machen fakultativ die Strafverfolgung aus dem Grund, der im Par. 172, Punkt 2, Buchstabe c der Strafordnung stillzulegen.