Zásadní rozpor a nejednost panuje v otázce účasti znalce na místě dopravní nehody ), při ohledání místa činu a v rozsahu jeho kompetencí při ohledání.
Podle § 113 odst. 1 trestního řádu, věta druhá: „K ohledání se zpravidla přibere znalec“. Účast znalce při ohledání místa činu je žádoucí zejména u závažných a rozsáhlých dopravních nehod, násilných deliktů apod… Přítomnost znalce např. na místě dopravní je důležitá vždy, když je ze strany jejích účastníků nehody uplatňována jako příčina technická závada. Účast znalce při ohledání místa nehody z důvodů nejednoznačnosti příčiny a průběhu dopravní nehody nebo rozpornosti výpovědí jejích účastníků je již problematická. Znalecké technické řešení naznačených otázek by již mělo být řešeno v rámci znaleckého zkoumání, tedy poté, co je znalec orgánem činným v trestním řízení přibrán jako znalec a je mu vymezena kompetence v rámci řešené dopravní nehody, avšak již v rámci probíhajícího trestního řízení. Znalec podává znalecký posudek na základě informací získaných v průběhu trestního řízení z předložené dokumentace orgánem činným v trestním řízení, závěrů získaných vlastním znaleckým zkoumáním (pro znalecké zkoumání je podmínkou přibrání znalce se všemi právními náležitostmi tohoto procesního úkonu) a nikoliv na základě informací získaných účastí a vnímáním skutečností rozhodných pro trestní řízení přímo na místě nehody. Jde právě o onu zmiňovanou oblast vzájemného postavení mezi znalcem a svědkem a jejich neslučitelnost). K tomu pak přistupuje i otázka tzv. neodkladných a neopakovatelných úkonů před zahájením trestního stíhání, která bude řešena v dalších kapitolách. Právní teorie i judikatura se v této oblasti vzácně shoduje a hodnotí jako nepřípustné, aby znalec provedl ohledání místa dopravní nehody ať již sám, nebo za přítomnosti orgánu činného v trestním řízení. Jestliže pak podá znalec znalecký posudek ve věci, ve které byl činný při ohledání na místě dopravní nehody, je jisté, že bude úspěšně namítána nekompetentnost znalce k podání tohoto konkrétního znaleckého posudku a znalecký posudek bude muset být opětovně vyžádán od jiného znalce. Rovněž tak provedení ohledání ať již dílčího, či opakovaného samotným znalcem bez účasti orgánu činného v trestním řízení, je zásadně nepřípustné.
Ohledání místa činu je obecně úkonem trestního řízení, který může být proveden podle § 113 trestního řádu před zahájením trestního stíhání jako úkon neodkladný. Ohledání se provádí, pokud mají být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Výsledkem ohledání musí být obligatorně protokol o ohledání a další dokumentace pořízená orgánem činným v trestním řízení s náležitostmi, které vyžaduje trestní řád. Již tento samotný požadavek, aby protokol o ohledání místa činu zpracoval orgán činný v trestním řízení, vylučuje, aby tento úkon trestního řízení provedl znalec. K tomu však přistupují další podmínky. Znalec, jehož povinností je objasnit skutečnosti důležité pro trestní řízení na základě svých odborných znalostí, není oprávněn provádět vyšetřovací úkony, ke kterým ohledání místa či věci podle § 113 trestního řádu bezesporu patří. Pokud znalec potřebuje ke znaleckému zkoumání a k podání znaleckého posudku provést důkaz ohledáním místa činu nebo věci, musí o provedení tohoto procesního úkonu požádat orgán činný v trestním řízení (§ 107 trestního řádu), který má povinnost takový úkon provést za dodržení všech procesních ustanovení trestního řádu. Jde totiž o to, že provedení řady procesních úkonů, včetně ohledání místa činu nebo věci, má právo účastnit se např. obviněný a jeho právní zástupce (obhájce). Úkonu se mohou zúčastnit i ostatní subjekty trestního řízení, které mají právo být o provedení úkonu vyrozuměny.
Z právního hlediska je nesprávný postup, když ohledání provede znalec, byť za přítomnosti cizích osob (např. i jak se stalo v praxi, že k ohledání pozval i obviněného) bez účasti orgánu činného v trestním řízení.
Při takto stanoveném vymezení je důležité si uvědomit, že ne všechny informace pořízené na místě činu (např. na místě dopravní nehody) mají stejný důkazní význam. Informace získané při ohledání místa činu, které vypovídají o místě samotném, (tj. o jeho polohopisu, stavu, o stopách, mající vztah ke způsobu spáchání apod.), tj. informace které charakterizují jednání pachatele a dalších osob, včetně účastníků nehody, o stavu a povaze vozovky, obecně pak místa jakéhokoli trestného činu, o následcích apod. lze označit za informace s přímou důkazní hodnotou. Jde o informace, se kterými pracují a které hodnotí orgány činné v trestním řízení. Druhou kategorií informací získaných na místě činu jsou zprostředkované informace, jejichž důkazní význam není přímý, ale je zprostředkovaný jiným úkonem, např. v daném případě znaleckým posudkem. Jde tedy o to, že informace s přímým důkazním významem je oprávněn zajišťovat pouze orgán činný v trestním řízení, kdežto informace se zprostředkovaným důkazním významem může zjišťovat na místě nehody i soudní znalec, a to ať již za účasti orgánu činného v trestním řízení, nebo i bez něj. Do této druhé kategorie patří převážně u dopravních nehod informace technického charakteru, jejichž podchycení má velký význam pro znalecké zkoumání.
K zajištění informací „druhé kategorie“ (nikoliv co do samotného pořadí významu) jsou zpravidla potřebné odborné znalosti z určitého oboru, znalosti, kterými obvykle nedisponuje orgán činný v trestním řízení. Jsou proto zajišťovány obvykle až ve stadiu trestního řízení, poté, co je přibrán znalec k podání znaleckého posudku. Mohou však nastat situace, kdy jejich zajištění je nezbytné již při samotném ohledání, alespoň v nezbytně nutné míře, aby nedošlo k jejich zničení. V tomto případě jde o informace získané neodkladným úkonem.
Co tedy je a co není ohledáním ve smyslu § 113 trestního řádu? To je nejčastější otázka, zejména ze strany znalců. Její řešení není jednoduché a zejména jednoznačné. Posouvá se až do stadia „hry se slovíčky“ - ohledání - technická prohlídka - technické ohledání - odborná technická prohlídka apod. Hranice mezi právním a technickým chápáním ohledání je však nutné hledat v souvislosti s trestním řízením, a je proto nezbytné hledat odpověď v mezích právní akceptace. Absolutizování technického hlediska je z tohoto důvodu irelevantní, neboť konečné posouzení úkonu bude provedeno z pohledu právního, méně z pohledu technického.
Ohledání v právním slova smyslu bylo již vymezeno ustanovením § 113 trestního řádu. Právní chápání ohledání se vždy vztahuje k místu činu, ať již k jeho části, nebo celku. Ohledání je v tomto smyslu procesním úkonem důkazního významu, který může provést výhradně orgán činný v trestním řízení. Procesními úkony jsou pak i všechny ty úkony, které s místem činu souvisí a kterými jsou zajišťovány stopy a důkazy pro trestní řízení. Uvedené konstatování se týká i tzv. dílčího ohledání např. motorového vozidla jako celku, nebo jeho částí. V rámci tohoto ohledání prováděného orgánem činným v trestním řízení však není prováděno detailní ohledání v technickém slova smyslu, tzn. nejsou posuzovány a zkoumány např. jednotlivé agregáty vozidla, tj. není prováděna taková prohlídka vozidla, která vyžaduje odborné technické znalosti orgánu činného v trestním řízení. Pokud se taková potřeba prohlídky, která vyžaduje odborné technické znalosti vyskytne, přibere se k ohledání znalec, ne však podle § 105 trestního řádu (i když ani takový postup není trestním řádem vyloučen, pokud by se dal označit jako úkon neodkladný nebo neopakovatelný), ale podle § 113 trestního řádu. Je právně sporné, zda taková osoba, která je přizvána na místo činu, byť je znalcem zapsaným v seznamu znalců, má postavení znalce podle § 105 trestního řádu. Právní praxe užívá označení pro tohoto znalce přítomného ohledání na místě činu „konzultant“. Konzultant by měl ohledávající orgán činný v trestním řízení usměrňovat a radit mu v rozsahu a způsobu ohledání zasahujícího do odborností, které orgán činný v trestním řízení neovládá, a tím přispět k tomu, aby byly při ohledání zajištěny všechny stopy důležité pro trestní řízení, případně mu přispět radou při zaměření a charakteristice místa činu (opět z pohledu technického) a pro potřeby následného znaleckého zkoumání ). Postavení konzultanta je však zásadně odlišné od znalce a nelze je slučovat, tak jako nelze slučovat postavení znalce a svědka v téže věci. Konzultant může být obecně i znalcem, tj. může být zapsán v seznamu znalců pro znalecký obor, ve kterém v daném případě bude vystupovat jako konzultant. V tom případě však konzultant nemůže podávat znalecký posudek v téže věci, protože to vylučuje jeho vztah k věci a námitka podjatosti pak s největší pravděpodobností bude opodstatněná. Při ohledání místa činu by však neměly být prováděny takové technické úkony a aplikovány ty technické postupy, které jsou předmětem znaleckého zkoumání.
Např. znalec by neměl zkoumat zajištěný tachografický proužek (kotouč), ale orgánu činnému v trestním řízení by měl jako konzultant poradit, jakým způsobem má být tento záznamový prostředek vyjmut a zajištěn. Vyjmutí může provést i sám a předat jej ohledávajícímu např. s příslušnou instruktáží, jak s věcí dále nakládat. Ohledávající orgán by měl po konzultaci se znalcem zajistit např. ty části vozidla, které budou podle názoru znalce důležité pro znalecké zkoumání, aniž by je ovšem znalec na místě přímo zkoumal. Obvyklým postupem při ohledání místa dopravní nehody bývá i zajištění celého motorového vozidla jako věci důležité pro trestní řízení a znalecké zkoumání, aniž by znalec vozidlo na místě podrobně zkoumal. Smysl účasti znalce při ohledání podle § 113 trestního řádu tedy je usměrňovat a radit orgánu činnému v trestním řízení, který provádí ohledání, jakým způsobem a v jakém rozsahu má být místo činu dokumentováno, které stopy a věci z místa dopravní nehody je potřebné zajistit a jakým způsobem pro potřeby znaleckého zkoumání, případně dílčí úkony na místě činu v rámci ohledání vyžadující odborné znalosti provést za účasti ohledávajícího orgánu činného v trestním řízení.
S naznačenou hypotézou již souvisí vymezení pojmu technická prohlídka, odborná technická prohlídka nebo technické ohledání (byť posledně uvedené označení zdá se být právě zavádějícím a kolidujícím s ohledáním v právním slova smyslu).
Na rozdíl od ohledání podle § 113 trestního řádu technická prohlídka, která by nebyla provedena způsobem popsaným v předešlém odstavci, tj. ve formě ohledání, i kdyby byla provedena jako součást znaleckého zkoumání, ztratila by svou přímou důkazní hodnotu. Její důkazní hodnota, pokud by nebyla zpochybněna, jak bylo naznačeno, by byla zprostředkována znaleckým posudkem, který v žádném případě nemůže nahradit vlastní ohledání jako důkazní prostředek. Technická prohlídka mimo trestní řízení, tj. v rámci znaleckého zkoumání, je opatřována metodami rozdílnými od trestního řízení, tedy metodami specifickými pro daný obor, v rámci kterého se technická prohlídka provádí. Technická prohlídka tedy neslouží jako důkaz. Je zpravidla prováděna až poté, co byl přibrán znalec k podání znaleckému posudku v trestním řízení a je zpravidla prováděna již v průběhu trestního řízení.
Nelze však vyloučit případy, kdy i v rámci ohledání je nutné provést podrobnou, technickou prohlídku vozidla, která v tom případě bude součástí ohledání místa činu. Půjde ovšem spíše o postup výjimečný, neboť svým rozsahem překračuje rozsah vlastního ohledání místa činu, a zejména k takové prohlídce stroje nebo zařízení je zapotřebí řady technických prostředků, které při ohledání místa činu nejsou k dispozici.
Je ovšem otázkou, zda i tuto technickou prohlídku lze označit za ohledání, v daném případě věci, nebo zda jde o ryze technický úkon, který patří do výhradní kompetence znalce. Odpověď není jednoduchá. Současná právní praxe však směřuje k tomu, že i tato ryze technická záležitost musí být dokumentována jako procesní úkon ohledání, a tedy stále častěji se vyskytuje názor, že technickou prohlídku vozidla by měl dokumentovat orgán činný v trestním řízení. Jde o zásadní posun v právním hodnocení úkonu fakticky prováděného znalcem, který je posuzován jako ohledání věci, na které dopadá ustanovení § 113 trestního řádu. Je argumentováno tím, že nepostačuje, když výsledek technické prohlídky provedené znalcem bez přítomnosti orgánu činného v trestním řízení je podchycen ve znaleckém posudku. Takovým postupem jsou totiž kráceni na svých právech obvinění a jejich obhájci, kteří mají právo být přítomni při tomto úkonu. Pokud je jim toto právo odepřeno, úspěšně pak namítají neplatnost takového úkonu nebo přinejmenším zpochybňují postup v trestním řízení a samotný výsledek ohledání. I technická prohlídka stroje, zařízení, věci, motorového vozidla nebo jeho části může mít významnou důkazní hodnotu a může ovlivnit výsledek trestního řízení. Je proto nutné konstatovat, že právní praxe posunula hodnocení těchto ryze technických prohlídek do pozice procesních úkonů, které je oprávněn provádět výhradně orgán činný v trestním řízení. Je logické, že orgán činný v trestním řízení je při těchto technických prohlídkách fakticky v roli přihlížejícího a právně reglementujícího orgánu, který sepisuje protokol o ohledání podle diktátu znalce, který zpravidla provádí za přítomnosti orgánu činného v trestním řízení i vlastní dokumentaci ohledání (není ovšem vyloučeno a je doporučováno, aby dokumentaci tohoto ohledání prováděl technik).
Tuto změnu právního náhledu na hodnotu technické prohlídky v trestním řízení a podmínek, za kterých má být provedena, aby mohla být považována za procesní úkon s důkazní hodnotou, jeví se být potřebným i svým názvem, formálním vyjádřením odlišit od ryze technického úkonu. Nabízí se proto označení technické ohledání, které v sobě subsumuje jak technickou, tak i procesní, důkazní hodnotu úkonu. Technické ohledání je oprávněn formálně provést pouze orgán činný v trestním řízení, fakticky je prováděno zpravidla znalcem příslušného oboru. Z technického ohledání se pořizuje dokumentace shodná s dokumentací pořizovanou při ohledání místa činu, tj. protokol o ohledání (formálně by mohl být označen jako protokol o technickém ohledání), fotodokumentace, videozáznam a další, podle charakteru a rozsahu technického ohledání. Za průběh a výsledek technického ohledání je odpovědný orgán činný v trestním řízení, který tuto odpovědnost nemůže přenést na znalce, i když vlastní technické ohledání provádí znalec. Výsledky technického ohledání slouží jako podklad soudnímu znalci ke zpracování znaleckého posudku.
Vedle uvedeného technického ohledání však může být provedena i technická prohlídka znalcem v rámci znaleckého zkoumání, ovšem s těmi zvláštnostmi, které byly popsány výše.
Pro úplnost je potřebné se stručně zabývat otázkou opětovného zaměřování místa činu znalcem, které je typické zejména pro dopravní nehody. K nutnosti opětovného zaměření místa činu dochází stále častěji. Příčinou je nekvalitní a v mnoha případech i chybné vyměření místa činu včetně charakteristiky anomálií a zvláštností. Důsledkem je nesoulad zjištění znalce v rámci znaleckého zkoumání s deklarovaným ohledáním místa činu, který nelze odstranit jinak, než revokací závěrů o ohledání místa činu učiněných orgánem činným v trestním řízení. Naznačená právní praxe i v těchto případech vyžaduje, aby znalec požádal orgán činný v trestním řízení o opětovné ohledání místa činu za přítomnosti znalce, případně stran trestního řízení. Toto opětovné ohledání, jehož podstatou je zpravidla opětovné zaměření místa činu včetně zvláštností a anomálií, provádí zpravidla znalec za pomocí technických prostředků. Vlastní protokol a další dokumentaci úkonu však musí provést orgán činný v trestním řízení.
Současná právní praxe při hodnocení znaleckých posudků z oboru silniční dopravy klade důraz na informace zprostředkované z písemných materiálů vyhotovených orgány činnými v trestním řízení, zpravidla policejním orgánem. Tyto materiály předkládané znalcům trpí, jak prokazuje praxe, řadou nedostatků a nepřesností včetně těch, které souvisejí s neznalostí techniky měření a dalších odborných znalostí. I relativně malá nepřesnost při měření na místě dopravní nehody může mít ve znaleckém posuzování zásadní význam. Nepřesnosti, kterých se policejní orgány na místě dopravní nehody dopouštějí, však jsou řádově daleko větší než jsou centimetry či malé stupně úhlů. To ostatně prokazují i soudní znalci ve svých četných znaleckých posudcích, kdy naznačené nedostatky policejních orgánů nahrazují vlastními měřeními místa nehody za účasti orgánů činných v trestním řízení.
Jak tedy posuzovat úkon spočívající v dodatečné prohlídce místa nehody znalcem za účelem ujasnění si prostorového a místopisného začlenění místa dopravní nehody? Je skutečně nezbytně nutné, aby znalec žádal orgán činný v trestním řízení o doplnění ohledání místa dopravní nehody a upřesnění např. situování křižovatky v prostoru?
Půjde-li o situaci, kdy znalec pro objektivní podání znaleckého posudku bude potřebovat upřesnit rozměrové podmínky např. křižovatky, zatáčky, vyústění vedlejší komunikace apod., neboť policejní orgán místo nehody situačně i rozměrově nedostatečně nebo dokonce chybně zadokumentoval, je nutné konstatovat, že takový úkon může znalec provést pouze za účasti orgánu činného v trestním řízení. Lze totiž mít za to, že policejní orgán nedisponuje takovými měřicími přístroji, ale ani znalostmi, které k přesnému zakreslení křižovatky, zatáčky a dalších specifik míst dopravních nehod je nezbytně třeba. Znalec však nesmí při provádění tohoto „technického měření“ místa dopravní nehody zajišťovat stopy, nesmí vyžadovat vysvětlení nebo vyjádření účastníků dopravní nehody, stejně tak svědků apod. Může tedy, podle mého mínění, provést pouze daný (pro znalecké posuzování nezbytně nutný) technický úkon. Není snad pochyb o tom, že měření a dokumentace měření spadají do kategorie technických úkonů, které však, mají-li mít důkazní význam, který je neoddiskutovatelný, musí být provedeny za přítomnosti orgánu činného v trestním řízení. Může být i v tomto případě namítáno, že uvádím „pouze přítomnost orgánu činného v trestním řízení“, když procesní úkon je oprávněn provést pouze orgán činný v trestním řízení. Dostáváme se k tomu, že jde opět o hru se slovíčky, která je typická při právním posuzování úkonu. Je ovšem potřebné si uvědomit, že orgán činný v trestním řízení je skutečně na místě činu při dodatečném, opětovném měření zpravidla pouze přítomen s tím, že zpracovává dokumentaci k dodatečnému ohledání místa činu, jehož podstatou je dodatečné měření a grafické vyjádření místa činu.
Lze ovšem namítat protiargument, že tento „technický úkon“ (opětovné zaměření místa dopravní nehody a jeho fixace) nemá charakter ohledání místa činu, znalec neprování ohledání, nezajišťuje stopy, nehodnotí celkovou situaci na místě nehody a neprovádí ani jiné činnosti typické pro ohledání), zaměření místa činu znalcem tedy nemá charakter ohledání místa činu (nehody). Z podstaty činnosti znalce a účelu, pro které opětovné zaměření místa činu provádí, jde o „technickou prověrku“ již zjištěných skutečností znaleckým zkoumáním s reálným místem, ve kterém byly původně policejním orgánem zaznamenány a které, zpravidla, nekorespondují se zjištěnými informacemi znaleckého zkoumání. Tento úkon prováděný znalcem na místě činu tedy nepochybně souvisí s jeho znaleckou činností ke konkrétnímu případu, ke které byl jako znalec přibrán orgánem činným v trestním řízení. To z technického hlediska je jistě pravda. Na druhé straně ovšem je potřebné uvést, že i reálně správná dokumentace místa činu, ke které patří nepochybně i přesné zaměření místa činu, stop, postavení předmětů apod., má svůj důkazní význam. Popírání tohoto faktu by znamenalo opět zpochybnění trestního řízení a nulitu rozhodnutí učiněných na základě zpochybněných informací.
Mimo uvedené argumenty svědčící pro přítomnost znalce na místě činu je možné uvést ještě další, neméně významné, vztahující se sice k dopravním nehodám, ovšem v přiměřené míře aplikovatelné i pro vyšetřování dalších trestných činů.
Naznačené úvahy o možné přítomnosti znalce na místě dopravní nehody a jeho oprávnění provádět samostatně některé technické úkony mají obecný rámec a platí i pro jiné druhy kriminálních deliktů. U dopravních nehod jsou však uvedené diskrepance v názorech na naznačené otázky nejmarkantnější.
Obdobně lze hodnotit, byť ne v kontextu s technickým hodnocením postupu na místě činu, i přítomnost a činnost soudního lékaře na místě činu vraždy nebo jiného násilného trestného činu.
Ohledání mrtvoly na místě činu vraždy je natolik specifickou záležitostí vyžadující odborné znalosti, že je nezbytné, aby ohledání mrtvoly na místě činu provedl specialista. Přitom výsledek ohledání mrtvoly patří do kategorie přímých důkazů. Vzhledem k neodkladnosti ohledání (čas hraje proti nám - posmrtné stopy na těle, posmrtná ztuhlost jsou velmi významné indikační informace sloužící k určení doby smrti a dalších důležitých informací přímého důkazního významu) je ohledání mrtvoly prováděno, pokud to okolnosti případu dovolují, znalcem - soudním lékařem nebo pokud není k dispozici znalec, alespoň službu konajícím lékařem, bezprostředně na místě činu. Nález je přímo zaznamenán v protokolu o ohledání místa činu a je pořízen na základě diktátu znalce. Fixace polohy těla mrtvoly, zjištěná rektální teplota a posmrtná ztuhlost, momentální rozmístění a barva posmrtných skvrn jsou důležitými informace pro určení doby smrti. S narůstající prodlevou se jejich vypovídací hodnota snižuje a narůstá rozptyl informační hodnoty. Pro ohledání mrtvoly přímo na místě činu svědčí i fakt, že převozem mrtvoly na soudní lékařství se posmrtná ztuhlost, rozmístění posmrtných skvrn výrazně mění a ztrácí se jejich důkazní hodnota.
I ohledání mrtvoly na místě činu je však rozděleno do dvou fází. První provádí orgán činný v trestním řízení a druhou, kterou provádí znalec, lékař za přítomnosti orgánu činného v trestním řízení. Činnost prováděná na místě činu soudním lékařem je zaměřena na zjištění skutečností, které mají soudně lékařský charakter a zpravidla budou předmětem znaleckého posuzování. Kromě již uváděných patří sem i popis vnějšího zranění, hnilobné změny apod. Z těchto informací získaných na místě činu stanoví znalec informativně dobu úmrtí a předpokládanou příčinu smrti.
Činnost prováděná orgánem činným v trestním řízení je směrována ke zjišťování a dokumentování skutečností, které nemají soudně lékařský charakter, jako např. poloha těla a jeho částí ve vztahu k okolí, charakter poškození oděvu, fixace stop nacházejících se v blízkosti mrtvoly apod. Orgán činný v trestním řízení však musí provést i vnější ohledání těla mrtvoly.
I soudní lékař, který provádí ohledání mrtvoly v naznačeném rozsahu, činí tak v přítomnosti orgánu činného v trestním řízení a nikoliv samostatně. Změna ohledávajícího je také poznamenána v protokolu o ohledání místa činu. A co je podstatné, znalec v oboru soudního lékařství již na místě vystupuje v postavení znalce, kterého orgán činný v trestním řízení neformálně jako znalce přibírá, obligátní forma přibrání znalce je pak realizována dodatečně, po provedení ohledání na místě činu, a to vše z důvodu uváděné neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu na místě činu. Zatím co neodkladnost lze vztahovat i na ohledání dopravní nehody, velmi diskutabilní je otázka neopakovatelnosti ohledání dopravního prostředku nebo jiného technického zařízení.
Ohledání se vždy řídí zásadou, že v protokolu musí být uvedeny všechny skutečnosti zjištěné při ohledání, ať je zjistil soudní lékař (nebo obecně znalec), nebo orgán činný v trestním řízení.
Z rozboru postavení a kompetencí znalců na místě dopravní nehody lze učinit následující obecně platné závěry:
Stanovení hranice mezi právním a technickým posuzováním, a tím tedy i mezi procesním dokazováním a činností znalce, velmi úzce souvisí s již rozebíranou otázkou účasti znalce na místě činu. Stanovení této hranice je v řadě případů velmi obtížné a skýtá možnost subjektivismu v posuzování, zda se již jedná o posuzování právní otázky, nebo zda jde ještě stále o znalecký úkon. Jde o záležitost nejen používaného pojmosloví, ale i o technický výklad řady ustanovení zákonných norem, zejména pak zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterému se budeme věnovat podrobněji. Některá ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích totiž potřebují k právnímu výkladu i výklad technický, který lze ve své podstatě označit za technickou analýzu nehodového děje a jednotlivých prvků události. Jen po důkladné technické analýze nehodového děje je totiž možné např. rozhodnout, zda řidič jel rychlostí vyšší, než byla povolená, nebo zda musel účastník provozu náhle změnit směr a rychlost jízdy, zda byl omezen, ohrožen a do jaké míry, zda dal správně přednost v jízdě apod. Tak je tomu např. i při hodnocení porušení některých ustanovení pravidel silničního provozu, při kterém se v řadě případů bez technického posuzování a v řadě případů i znaleckého zkoumání neobejdeme. I zde však platí obecná pravidla pro stanovení otázek a úkolů znalci, které by měly být formulovány tak, aby se znalec zabýval technickou stránkou dopravního procesu, a nenutit jej hodnotit porušení konkrétních ustanovení pravidel silničního provozu, případně jiného předpisu. I přes toto konstatování se však přikláním k názoru, že řešení porušení některých pravidel silničního provozu je spíše otázkou znaleckou než právní. Je třeba si uvědomit, že mnohé otázky, které jsou spojeny s porušením pravidel, jsou natolik zjevné a pochopitelné, že jejich řešení nevyžaduje žádné speciální odborné znalosti. Avšak vedle těchto „notoriet“ existují velmi složité technické normy a řešení jejich správné či chybné aplikace bez posouzení a závěrů znalce je nemožné. Z uvedeného lze tedy konstatovat tato východiska pro hodnocení právního a technického posuzování věci:
Obdobná situace může nastat při tzv. technických expertizách např. z oblasti bezpečnosti jízdy, techniky jízdy, kdy na znalcích je vyžadováno, aby určil, která osoba v době nehodové události řídila motorové vozidlo, při řešení požárně technických otázek, posuzování stavebně inženýrských a technických otázek, otázek z oboru technologií výroby a dalších. Jde o otázky, které rovněž velmi úzce souvisejí s posuzováním porušení konkrétního ustanovení zákona. Je zcela na místě, aby otázky výrazně technického charakteru řešil znalec a nikoli orgán činný v trestním řízení, byť tyto otázky technického charakteru byly převzaty do trestněprávní normy.
K provedení technické expertízy jsou někdy kladeny otázky k příčině události nebo k tomu, zda příčinou události byla nepozornost, únava či ospalost osoby řídící dopravní prostředek. Tyto otázky naopak nespadají do kompetence soudních znalců. Tyto otázky musí být řešeny orgány činnými v trestním řízení na základě zhodnocení celého souhrnu důkazů v konkrétní věci. Znalci se nemá klást otázka o obecných příčinách události, ale otázky ke zjištění technické příčiny události, zjištění technické závady jednotlivých zařízení nebo součástí dopravního prostředku nebo jiných technických zařízení, doby vzniku a rozsahu jejich poškození a vlivu na jízdní vlastnosti dopravního prostředku, činnosti stroje nebo přístroje apod. K řešení těchto otázek jsou právě potřebné odborné technické znalosti experta, zkoumání jednotlivých částí technických prostředků, provedení různých výpočtů, počítačových modulací apod.
Předmětem sporů je velmi často otázka hranice mezi vyšetřovacím a technickým experimentem. Jako výchozí úvahy k řešení tohoto problému je potřebné použít teze vyslovené při řešení vztahu ohledání a technické prohlídky. Vyšetřovací experiment je totiž řazen do kategorie procesního úkonu zakotveného v trestním řádu jako důkazní prostředek.
Při řešení znaleckých posudků se často vyskytnou případy, při kterých konstatujeme, že získané podklady od policejních orgánů jsou pro podání znaleckého posudku nedostačující. Tuto situaci je však možné vyřešit provedením vyšetřovacího nebo technického experimentu. Ve své podstatě, taktice, rozsahu a způsobu provedení jde v řadě případů o identické úkony, z právního hlediska však jde o úkony zcela odlišné co do významu v trestním řízení. Rozdílnosti lze charakterizovat následovně:
Otázka přípustnosti provedení technické expertízy samotným znalcem v trestním řízení není platným právem řešena. Lze však z logiky věci oprávnění znalce dovodit. Např. potřebuje-li znalec pro zpracování znaleckého posudku posoudit pevnost materiálu, provede příslušné technické úkony sám. Bylo by nelogické, aby vyžadoval k takovému znalecko-technickému úkonu souhlasu orgánu činného v trestním řízení. Jestliže však bude zapotřebí pro znalecké zkoumání zjistit, jaké byly výhledové poměry v daném místě a čase, lze tak učinit pouze vyšetřovacím experimentem, neboť k provedení tohoto úkonu je nezbytně nutné, aby se jej účastnili osoby, jejichž výhledové možnosti jsou předmětem experimentálního zkoumání. Vzhledem k nezbytné účasti těchto osob a s tím souvisejícími dalšími povinnostmi vyplývajícími z trestního řádu, např. vyrozumět o tomto úkonu i další účastníky trestního řízení, je vyloučeno, aby výhledové poměry byly zkoumány v rámci technického experimentu. Podle mého názoru však bude v souladu s právem, když uvedený vyšetřovací experiment provede znalec za účasti orgánu činného v trestním řízení, a to s ohledem na obvyklou potřebu technických znalostí při jeho provádění.
Podle současné právní úpravy může znalec sám zkoumat a dokumentovat úkony znaleckého zkoumání, které jsou v rozsahu jeho znaleckého oprávnění. Znalec ovšem není oprávněn provádět úkony trestního řízení, a proto je nepřesná interpretace ze strany znalců, když tvrdí, že stejně jako soudní lékař provádí sám a sám dokumentuje pitvu, může znalec provádět a dokumentovat úkony z pohledu znalce technické, z pohledu právní reglementace ovšem jde o úkony trestního řízení. Řada těchto „technických úkonů“ však má z důvodu výše naznačených i procesní význam a charakter. Jde předně o všechny úkony, které se bezprostředně týkají účastníků trestního řízení a povinnosti orgánu činného v trestním řízení vyrozumět tyto osoby o provedení úkonu, poučit je v případě účasti na úkonu a s povinností sepsat protokol podle procesní normy.
Vše uvedené neznamená, že znalec je do jisté míry „pasivním subjektem trestního řízení“, protože bez vědomí a v některých případech účasti orgánu činného v trestním řízení nemůže provést žádný úkon, který by mohl mít charakter důkazního prostředku. Tak tomu samozřejmě není, protože znalec musí vystupovat ve znaleckém zkoumání aktivně, využít v plném rozsahu své kompetence, odborné znalosti a nebát se vyžadovat na orgánu činném v trestním řízení potřebné informace pro znalecké zkoumání. Má významné právo přibrat si k posouzení zvláštních dílčích otázek konzultanta, ovšem za znalecký posudek nese odpovědnost on sám ). Konzultant nemusí být přitom zapsán jako znalec v seznamu znalců. Při své znalecké činnosti však nemůže znalec zacházet za své znalecké kompetence a nahrazovat orgán činný v trestním řízení. Jakékoliv překročení kompetencí vede totiž k vadnému trestnímu řízení.
Pokud jde ještě o úkony uvedené pod bodem 6, proti současné právní praxi zastávám názor, že jde o natolik specifické a odborné postupy, že jsou využitelné zejména pro účely znaleckého zkoumání. Jejich samotná důkazní hodnota je velmi diskutabilní. Proto účast orgánu činného v trestním řízení při provádění těchto technických měření, technických prohlídek a podobných znaleckých úkonech není opodstatněná.
Účast znalců na místě činu je častým tématem různých diskusí a stanovisek. Proto je této problematice věnován i příspěvek autora. Je znalec oprávněn na místě činu provádět úkony, nebo není, a v případě že je, za jakých podmínek? To je základní otázka, na kterou se hledá v článku odpověď. Příspěvek je sice orientován na oblast dopravních nehod, kde problematika účasti znalců na místě dopravních nehod je nejožehavější, nicméně úvahy v článku vyslovené mají obecnou platnost.