V tomto příspěvku seznamuji čtenáře stručně a volně s podstatou článku ruského autora prof. Dr. jur. Petra Skoblikowa z Akademie pro řídící pracovníky MV Ruska, uveřejněného v německém kriminalistickém časopise.1)
Prezident V. Putin ve svém poselství Dumě (parlamentu) dne 3. 4. 2001 označil za klíčové ohrožení státu problém stínové justice, která v Rusku praktikuje kriminální násilí jako nástroj zastrašování a likvidace nejen insolventních dlužníků, nýbrž i tvrdošíjných věřitelů. Nositeli stínové justice jsou vůdci a autority kriminálního prostředí, zpravidla tzv. „zloděj v zákoně“ („vor v zakoně“), nebo uskupení organizované kriminality obecné i hospodářské. Jako vysvětlení existence stínové justice se uvádí, že poklesl vliv státu, který byl kompenzován tlakem organizované i neorganizované kriminality, s níž úzce spolupracuje část zkorumpovaného úřednictva i struktur povolaných k ochraně práva.
Zřetelný se stal tento problém již na počátku devadesátých let. Dokonce na něj poukázalo předsedovi ruské vlády i mezinárodní fórum „Technologie bezpečnosti“, které se konalo v Moskvě v roce 1996. V důsledku neefektivních soudních rozhodnutí dávali mnozí lidé přednost ilegálním cestám, jak získat zpět svůj majetek. Nevykonatelnost soudních rozhodnutí zpochybnila existenci soudní moci, a tudíž i samotného právního státu. Problém nevyřešila ani nová legislativa a její aplikace.
Autor zde řeší teoretický aspekt majetkového sporu jako druh sociálního konfliktu, v němž zúčastněné strany vznášejí nároky na tentýž majetek. Majetkový konflikt se pak stává právním konfliktem. Jedna strana se stává věřitelem, druhá dlužníkem a spor řeší soud nebo arbitráž. V devadesátých letech počet vykonatelných rozhodnutí lavinovitě narůstal každým rokem (v r. 1900 - 6 milionů, v r. 1998 již 17 milionů), ale vykonatelnost klesala.
Výraz „majetkové spory“ se v ruských médiích objevoval stále častěji: v roce 1991 devětkrát, v roce 2000 již 398krát.
V letech 1999 - 2000 autor průzkumem zjistil, že věřitelé považují za nejúčinnější tyto způsoby vymáhání své pohledávky: 30,8 % věřitelů by se obrátilo na soud či arbitráž, více než 40,5 % věřitelů by využilo obvyklý (kriminální) způsob a 27,8 % věřitelů by vyhledalo pomoc nějaké zločinecké autority. Případy sporů lze podle tohoto hlediska rozdělit do tří kategorií:
Z provedeného výzkumu vyplynulo, že spory uvedené ad 2. a 3. a do značné míry i spory uvedené ad 1. jsou řešeny stínovou justicí. Proto autor podrobněji ukazuje podstatu tohoto fenoménu.
V osmdesátých letech 20. století byla účast kriminálně závadových osob na řešení majetkových sporů omezena hlavně rámcem vlastního kriminálního prostředí, tj. normy této kriminální subkultury byly uplatňovány jen vůči „vlastním“ lidem.
Oslabení státní moci obecně, jakož i orgánů právní ochrany a soudního systému zvláště, k němuž došlo na přelomu osmdesátých a devadesátých let, vyvolalo nebo prohloubilo řadu negativních sociálních a kriminálních jevů a v každodenním životě se počalo objevovat slůvko „stínový“: stínové hospodářství, stínová kultura, stínová justice a dokonce stínový stát.
Pojem „stínová justice“ (a méně často používané synonymum černá justice a alternativní justice) není používán jen žurnalisty, nýbrž právnickou praxí a stále častěji i na úseku vědeckém. Např. v současných publikacích, které se věnují problematice boje s organizovaným zločinem, je zdůrazňováno, že ve státě vznikla a funguje stínová justice. Likvidace tohoto systému je novým úkolem boje s kriminalitou. Autor v této souvislosti poznamenává, že organizovaná kriminalita představuje systém, který se sám reprodukuje a je chráněn před státní a právní kontrolou. Stínová justice je nyní začleněna do tohoto systému jako podsystém a může se také sama reprodukovat. Pro úplnou likvidaci stínové justice je tedy nutné (ale nikoliv dostatečné) odstranit příčiny jejího vzniku. Bude-li vytyčen realistický cíl, je nezbytné se pokusit její působnost zúžit a snížit na méně nebezpečnou úroveň.
Stínovou justici lze definovat jako souhrn neoficiálních struktur, které v rozporu s platným právem projednávají a rozhodují trestní, občanskoprávní i hospodářské spory. Přitom zůstávají nevyjasněny otázky, v jakých hranicích je stínová justice vykonávána, zda plně nahrazuje oficiální justici, v čem spočívají prvky stínové justice, jaké je její řízení a jaké má prostředky k zajištění efektivity svého fungování. Z různých definicí pojmu stínová justice vyplývají tyto její podstatné znaky:
Autor sám dospěl k této definici pojmu stínová justice: „Stínová justice v současném Rusku je před sociální kontrolou skrytý systém řešení majetkových i jiných sporů, systém ochrany práv a zájmů fyzických a právnických osob, který se opírá o zvyklosti i normy kriminální subkultury a je zajišťován pohrůžkou kriminálního donucení.“
Autorem provedené zkoumání „v polních podmínkách“ ukazuje, že stínová justice v Rusku v devadesátých letech představovala ve velké míře činnost organizovaných zločineckých uskupení a jejich vůdců. Tato činnost spočívala ve vyřizování sporů cestou usmíření konfliktních stran, poskytnutím pomoci při vymáhání dlužné částky, potlačením aktivit jedné ze stran a ve vynuceném splnění vydaného rozhodnutí.
Zloděj v zákoně je v ruském kriminálním podsvětí již odedávna považován za významnou postavu. Autor článku ho charakterizuje takto: „Zloděj v zákoně (nebo jednoduše, zloděj“), který představuje zvýšené veřejné nebezpečí, je z ideových důvodů ve svém prostředí vážený a privilegovaný zločinec, neboť titul zloděj v zákoně dostal jako výsledek speciální procedury („křtu“, „korunovace“), kde jednou z podmínek je doporučení několika již uznávaných zlodějů.“
Kriminální arbitráž zahrnuje některé prvky, které jsou charakteristické pro rozhodčí soudy. V případech nouze mohou však být oficiální rozhodnutí podpořena donucením a účastníci sporu jsou si toho vědomi.
Při řešení majetkových sporů mezi právnickými a/nebo fyzickými osobami hrají vůdci, „autority“ a kriminální uskupení jinou roli. Snaží se sblížit stanoviska stran, dospět k přijatelnému řešení, přičemž však často - otevřeně nebo skrytě - lobbují pro jednu stranu. Zloděj v zákoně vystupuje obyčejně v roli zprostředkovatele v majetkových sporech tehdy, jsou-li strany příliš silné a nezávislé, než aby přijaly rozhodnutí smírčího soudce.
Zprostředkování sporu velkými kriminálními (zejména hospodářskými) uskupeními spočívá v organizaci a provedení vzájemných zúčtování mezi věřiteli a dlužníky, a tím dochází ke kombinování a splývání legálního a stínového hospodářství.
Je zřejmé, že v pojmu stínová justice nemá odborné slovo „justice“ nic společného se skutečnou právní péčí, ochranou a spravedlností. V této souvislosti se autor zamýšlí nad hypotézou juristického pluralismu, podle kterého může v téže době v tomtéž sociálním prostoru koexistovat více právních systémů, a to i tajně soupeřících. Pro právníky je národní právní systém nerozlučně spjat se státem a jeví se jako jedině možný. Autor poukazuje na práci „Definice práva“ od amerického sociologa Hermanna Kantorowicze, konkrétně na jeho teorii justiciability: „…právní jsou jen normy, které umožňují nález rozhodnutí. Justiciabilitou nelze rozumět omezeně jen příslušnost soudu. Obsahuje univerzální okruh jevů, který zahrnuje jakékoli přizvání libovolného rozhodčího soudce.“
Kromě toho tato teorie nepředpokládá existenci přísných procesních předpisů. Rozhodnutí může být učiněno podle principu sylogismu; musí však mít charismatický charakter. Znak práva existuje, když se vmísí soudce, třetí osoba (lhostejno, zda je to soukromý rozhodčí soudce nebo úředník), která je postavena do zvláštní situace (zaujímá neutrální pozici) a má se kriticky vyrovnat s podstatou sporného případu mezi stranami a rozhodnutím nalézt východisko ze vzniklé situace. Autor Skoblikow uvádí, že podle Kantorowitczovy teorie je ruský „zloděj v zákoně“ možným řešením majetkových sporů a že máme co činit s právním jevem.
V rámci zobecňování stínových jevů v životě Ruska na konci 20. století tvrdili mnozí ruští vědci (např. prof. S. F. Miljukov) nikoliv bez důvodu, že krizový stav ruské společnosti a státu byl vyvolán „transformací“ moci, financí, materiálních statků jakož i lidského potenciálu z legálního do ilegálního (pololegálního) sektoru se zjevným kriminálním stínováním. Tlak státu prudce poklesl. Je však mnohonásobně kompenzován tlakem organizovaných i neorganizovaných kriminálníků, kteří vyvíjejí svou činnost s plným porozuměním zkorumpované části úřednictva a struktur povolaných ze zákona k ochraně práva. V důsledku toho bylo obyvatelstvo respektující zákony vystaveno dosud nevídané expanzi ze strany světa zločinu. Triumfuje moc násilí a pěstí; právními normami se nestydatě pohrdá.
Nakonec považuje autor Skoblikov za nezbytné ještě říci, že současná stínová justice v Rusku se neomezuje jen již uvedenými formami činnosti. Na počátku 21. století se počalo těžiště stínové justice přesouvat od kriminálních figur k takovým subjektům, jako je tzv. „rudé pokrytí“, tj. ke zkorumpovaným soudcům, vedoucím pracovníkům výkonných orgánů apod. Přitom se již zmíněné formy stínové justice stále více navzájem proplétají. To by však mohlo být předmětem jiného zkoumání.