Čtvrtletník Kriminalistika



Číslo 4/2005

K trestněprávnímu postihu domácího násilí

Doc. JUDr. Jiří Jelínek, CSc.,Právnická fakulta UK, Praha

I.

Domácí násilí náleží k nejrozšířenějším formám násilí a vykazuje vysokou míru latence. Představuje závažný a aktuální celospolečenský problém s devastujícím dopadem na všechny postižené, což bývají zpravidla členové rodiny, nikoliv ojediněle i děti vyrůstající v násilném prostředí. O aktuálnosti tohoto celospolečenského problému svědčí, že se tzv. domácí násilí stalo i předmětem legislativních aktivit směřujících k zamezení nebo alespoň omezení negativních důsledků domácího násilí právními prostředky.

Pojem domácího násilí představuje svébytný, samostatný fenomén, mnohavrstevnou kategorii zahrnující řadu aspektů, z nichž aspekt trestněprávní (trestněprocesní) je jenom jedním z mnoha. Proto také zmiňovaný návrh nové právní úpravy počítal nejen se změnou trestního zákona a trestního řádu, ale také dlouhé řady mimotrestních předpisů (zákona o Policii ČR, přestupkového zákona, občanského zákoníku, občanského soudního řádu, zákona o sociálním zabezpečení, zákona o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení).

I když fenomén domácího násilí analyzujeme pouze z hlediska právních prostředků sloužících k omezení jeho negativních důsledků, setkáváme se s více úhly pohledu, více aspekty.

Předmětem mého příspěvku je tedy pouze několik úvah o české trestněprávní úpravě postihu tzv. domácího násilí.

Trestnou činnost zkratkovitě označovanou jako domácího násilí je možné podle platné české trestněprávní úpravy postihnout také prostředky trestního práva.

S účinností od 1. 6. 2004, tedy více než jeden rok, obsahuje trestní zákon zvláštní trestný čin Týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě (§ 215a tr. zák.). Nový trestný čin byl do trestního zákona zakotven zákonem č. 91/2004 Sb.

Základní skutková podstata tohoto trestného činu postihuje toho, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (§ 215a odst. 1). K základní skutkové podstatě se připínají okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v tom, že pachatel spáchal čin zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, anebo že pokračoval v páchání takového činu po delší dobu (§ 215a odst. 2).

Dříve než se zaměřím na problémy platné právní úpravy, rád bych uvedl dva předběžné závěry:

1. Trestní právo má v právním řádu subsidiární úlohu. Nastupuje tehdy a tam, kde selhávají ostatní prostředky právní a mimoprávní. Na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech. Obvykle se tato myšlenka vyjadřuje formulací, že trestní právo je prostředkem "poslední instance". Chci tím připomenout, že týrání, ponižování, zlé nakládání a další škodlivé a nebezpečné atributy domácího násilí nevymizí, pouze tím, že takové jednání prohlásíme za trestné a postihneme trestněprávní sankcí. Trestní právo reaguje na událost, která se stala, tedy na již učiněné násilí. Ohrožené osobě ovšem nenabízí žádné aktuální nebo potenciální konkrétní způsoby účinné ochrany (například sociální, lékařskou, psychologickou pomoc). Ustanovení § 215a tr. zák. o trestnosti týrání osoby blízké nebo jiné osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě je výrazem pouze represivního přístupu k problému domácího násilí. Preventivní účinek se omezuje pouze na hrozbu uložení trestní sankce, i když i tato hrozba může vést pachatele k tomu, aby od takového jednání upustil nebo v něm nepokračoval.

2. Ochrana postižené osoby závisí na provázanosti norem trestního práva hmotného a trestního práva procesního, zejména pokud jde o možnost stíhat pachatele bez souhlasu poškozeného, i když jde o osobu blízkou. Ochrana oběti a omezení důsledků domácího násilí je také odvislá od provázanosti norem trestního práva a norem jiných právních odvětví, zejména práva občanského a práva správního. V českém trestním právu nejsou dosud známé instituty, které zná například právní úprava rakouská, jako například institut zákazu pobývání na určitých místech pro násilníka, institut vykázání z bytu, zákazu vyhledávání kontaktu s obětí domácího násilí. Poslanecký návrh na změnu české právní úpravy počítá se zavedením podobných institutů. Tak například podle navrhované změny zákona o Policii ČR by policista byl za určitých okolností oprávněn vykázat násilníka ze společného obydlí obývaného s ohroženou osobou. Podle navrhované novely občanského soudního řádu má být zaveden institut předběžného opatření, které by násilníkovi ukládalo dočasně opustit byt a zdržet se setkávání nebo vyhledávání kontaktů s ohroženou osobou.

Zavedení těchto institutů i jejich znění je třeba náležitě uvážit a propracovat nejen z hlediska jejich samotné podstaty (například u institutu zákazu kontaktu násilníka se může vyskytnout problém, že vykázanou osobou bude matka malého dítěte, která se bude chtít stýkat se svým dítětem), ale i z toho hlediska, aby nově zavedené instituty nekolidovaly případně s ustanoveními trestního zákona, která poskytují ochranu osobní svobodě, svobodě rozhodování, domovní svobodě apod.

II.

Trestní zákon umožňoval i před 1. 6. 2004, tedy před účinností nové právní úpravy zvláštního trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě (§ 215a), trestněprávní postih jednotlivých projevů domácího násilí. Takové jednání bylo možné trestněprávně kvalifikovat zejména jako trestné činy:

Právní úpravě, která umožňovala posuzovat a postihnout projevy domácího násilí jako samostatné trestné činy, ale nikoliv podle zvláštní speciální skutkové podstaty k tomuto účelu určené, se vytýkaly v zásadě dva nedostatky: Předně okolnost, že trestněprávní postih domácího násilí byl možný až v určitém rozvinutém stupni, rozvinutém stadiu, teprve poté, když oběti je způsobena taková újma na zdraví, aby se dala posoudit jako "ublížení na zdraví" ve smyslu trestního zákona. Dále námitky k předchozí právní úpravě směřovaly k tomu, že právní úprava nebrala dostatečně zřetel na specifika, která odlišují domácí násilí od jiného jednání, které je trestněprávně postižitelné. K takovým specifikům náleží zejména okolnost, že pachatel dlouhodobě zneužívá citovou, sociální a ekonomickou závislost oběti, že k činu dochází v soukromí, za zavřenými dveřmi, mezi blízkými osobami, že pachatel a oběti žijí ve společném obydlí, že oběť zpravidla nemá možnost obydlí opustit, že lze reálně očekávat, že pachatel se bude i nadále dopouštět násilí na ohrožené osobě a že ohrožená osoba zpravidla nemá zájem jednotlivé případy agrese oznamovat sama. Od nové právní úpravy se očekávalo, že uvedené nedostatky odstraní a umožní náležitý trestněprávní postih projevů tzv. domácího násilí.

III.

Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě (§ 215a tr. zák.) je zařazen do šesté hlavy zvláštní části trestního zákona. Tato hlava nese název "Trestné činy proti rodině a mládeži". Ustanovení o týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě však chrání širší okruh zájmů než by odpovídalo systematickému zařazení tohoto trestného činu do zvláštní části trestního zákona. Dotčenými zájmy nejsou jenom zájem na ochraně rodiny a mládeže, ale také život, zdraví, důstojnost, čest, svoboda pohybu či svoboda rozhodování ohrožené osoby žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě, klidné občanské soužití v širokém slova smyslu.

Ustanovení § 215a tr. zák. o týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě se běžně interpretuje tak, že slouží k ochraně před projevy tzv. domácího násilí. Trestní zákon ovšem na žádném ze svých míst neuvádí pojem domácího násilí, a tedy ani tento pojem nevymezuje. V trestním zákoně nenalezneme legální definici domácího násilí, a to ani v ustanovení § 215a tr. zák. ani ve vykládacích ustanoveních uvedených v trestním zákoně v § 89 tr. zák.

Nedostatek zákonné definice pojmu domácí násilí v této spojitosti kritizuje Vantuch, který si klade otázku, zda všichni, kteří tento pojem užívají, by dospěli k jeho stejnému výkladu. De lege ferenda navrhuje, aby do trestního zákona byla zařazena legální definice pojmu „týrání osoby žijící ve společném obydlí“.

Trestní zákon sice legální definici pojmu domácí násilí neobsahuje (ve vykládacích ustanoveních v § 89 tr. zák. není vymezen ani pojem násilí), ale nabízí se otázka, zda vůbec lze takovou vyčerpávající definici vytvořit, když domácí násilí má řadu rozličných forem, pojem domácího násilí zahrnuje více aspektů a může se lišit od osoby k osobě.

Atributy domácího násilí, tedy zejména okolnost, že k činu došlo mezi blízkými osobami ve společném obydlí, vyjadřuje trestní zákon formulací, podle které pachatel týrá osoby žijící „ve společně obývaném bytě nebo domě.“

Skutková podstata trestného činu podle § 215a tr. zák. je charakterizována zvláštním lokalizačním znakem. Pachatel týrá osobu žijící s ním „ve společně obývaném bytě nebo domě“.

Zákonná formulace není zcela přesná a vhodná, protože dovoluje dvojí výklad. Podle prvého výkladu můžeme chápat znak „ve společně obývaném bytě nebo domě“ jako znak charakterizující místo spáchání trestného činu. Pachatel musí týrat oběť právě jen ve společně obývaném bytě nebo domě. Týrání uskutečněné na jiném místě, byť by se jednalo o osobu blízkou, by bylo postižitelné jako jiný trestný čin než trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. Druhý výklad chápe znak „ve společně obývaném bytě nebo domě“ nikoli jako obligatorní místo spáchání trestného činu, nýbrž jako součást charakteristiky určující zvláštní vztah mezi pachatelem a obětí. Soudím, že smyslu právní úpravy odpovídá více výklad druhý. Ustanovení o týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě má postihnout všechny případy domácího násilí, i kdyby se odehrávaly jinde než výlučně ve společně obývaném bytě nebo domě. Týrání manželky uskutečněné například během společné cesty pachatele a oběti na dovolenou tedy může být také posouzeno jako případ domácího násilí podle ustanovení § 215a tr. zák., a nikoliv podle obecných ustanovení, které by snad připadaly v úvahu a jejichž demonstrativní výčet jsem uvedl výše.

Pojem dům nebo byt v ustanovení § 215a tr. zák. vykládáme extenzivně, podobně jako u trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. Nejsou jimi míněny jen obytné prostory, ale k týrání může nepochybně dojít také v hotelovém pokoji, pokoji na ubytovně, studentské koleji apod. Musí být ovšem splněn znak, že jde o společně obývaný dům nebo byt, přičemž i zde bude rozhodující stav faktického bydlení, pachatel a jeho oběť musí žít ve společně obývaném bytě nebo domě.

Předmětem útoku trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě podle § 215a tr. zák. je nejen osoba blízká, ale i jiná osoba, například nájemník, za podmínky, že žije s pachatelem ve společně obývaném domě nebo bytě. Na důvodu spolužití ve společně obývaném domě nebo bytě nezáleží.

Předmět útoku ovšem musí s pachatelem žít ve společně obývaném bytě nebo domě. Musí s pachatelem takový byt nebo dům sdílet. Jde-li o rodinný dům nebo samostatný byt patrně žádné zvláštní právní problémy nevznikají. Problematickým se může jevit výklad takového spolužití v nájemním domě, který je rozdělen na jednotlivé nájemní byty. Jestliže pachatel obývá samostatný nájemní byt a společně s obětí užívají jen určité prostory (společnou nerozdělenou půdu, chodbu, výtah apod.), potom takové spolužití nelze považovat za spolužití ve smyslu § 215a tr.zák. Je tomu tak proto, že mezi pachatelem a jeho obětí nejsou v takovém popsaném případě vytvořeny ony zvláštní vztahy vyplývající ze společného spolužití. Případné trestněprávní posouzení násilného jednání pachatele by se hodnotilo podle jiného ustanovení trestního zákona, nikoliv podle ustanovení o týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák.

Objektivní stránka trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě podle § 215a tr. zák. vyžaduje, aby pachatel oběť „týral“.

Pojem týrání také trestní zákon nevymezuje, ale tento pojem obsahuje v několika ustanoveních trestního zákona, například v ustanovení § 215 tr. zák. o trestném činu týrání svěřené osoby. Aplikační praxe je dobře orientována výkladem pojmu týrání obsaženém v judikatuře (č. 11/1984, č. 20/1984 - I Sb. rozh. tr.). Tento výklad lze obdobně použít pro výklad pojmu "týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě" podle § 215a tr. zák. Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání se posuzuje v závislosti na intenzitě zlého nakládání (srov. č. 11/1984 a č. 20/1984 - I Sb. rozh. tr.).

Týrání může mít povahu útrap fyzických i psychických. Fyzické útrapy mohou být provedeny rozličnými způsoby (facky, škrcení, bití, tahání za vlasy, lomcování tělem, házení oběti na zeď, používání předmětů či nástrojů určených ke stupňování útoku apod.). Útoky mohou směřovat jak proti týrané osobě, která žije ve společně obývaném domě nebo bytě s pachatelem, tak i proti věci (například domácímu zvířeti náležejícímu oběti).

Psychické útrapy lze podle aktuálního výkladu také podřadit pod pojem týrání. Psychické útrapy řada obětí pociťuje jako citelnější než násilí fyzické. Mohou jimi být následující typické projevy: vytvoření sociální izolace, znemožnění kontaktu s vnějším světem, hrozby, urážky, nadávky, obviňování, znevažování osobnosti, omezování pohybu v bytě nebo domě, doprovázení oběti do zaměstnání a ze zaměstnání, kontrola telefonních hovorů, návštěv, různé formy ponižování lidské důstojnosti, sexuální zneužívání, odpírání potravin, spánku etc.

Nevyžaduje se, aby týrání pachatele mělo za následek újmu na zdraví, ale jednání pachatele musí týraná osoba pociťovat jako těžké příkoří. Došlo-li v důsledku týrání k újmě na zdraví, která naplňuje znaky ublížení na zdraví ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákona, posoudíme skutek jen jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák, nikoliv jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. vzhledem k tomu, že ustanovení § 215a tr. zák. je speciální k ustanovení o ublížení na zdraví. Došlo-li v důsledku týrání k těžké újmě na zdraví nebo dokonce ke smrti, posoudíme skutek jako jednočinný souběh trestných činů ublížení na zdraví podle § 222 až § 224 tr. zák. a trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, respektive jako jednočinný souběh trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. a trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě.

K naplnění znaků „týrání“ se nevyžaduje, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající. Okolnost, že pachatel pokračoval v páchání takového činu po delší dobu je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby [§ 215a odst. 2 písm. b)]. Ustanovení o pokračování v trestném činu jako samostatném znaku skutkové podstaty příslušného trestného činu je jedním z mála případů, kdy tak zákonodárce ve zvláštní části trestního zákona činí.

Výklad ostatních znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby, tj. znaku, že pachatel spáchal týrání „zvlášť surovým způsobem“ nebo „na více osobách“ je v právní praxi ustálený a nečiní obtíže.

Za zvlášť surový způsob spáchání domácího násilí se bude ve shodě s praxí (srov. č. 1/1993 Sb. rozh. tr.) považovat útok s extrémně vysokou, výraznou mírou brutality, která se vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Při zvlášť surovém způsobu útoku půjde zpravidla o útok provedený užitím většího počtu nástrojů či mechanismů.

Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby záležející v tom, že čin byl spáchán „na více osobách“ [§ 215a odst. 2 písm. a)] se v praxi rozumí spáchání činu na nejméně třech osobách. V této spojitosti se nabízí otázka, zda by tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby neměla být stanovena šířeji než dosud, obdobně jako je tomu například u trestného činu vraždy podle § 219 odst. 2 písm. a) tr. zák., kde je použita formulace, že čin byl spáchán „na dvou nebo více osobách“. Použití takové formulace by umožňovalo přísněji postihovat zvlášť závažné případy domácího násilí i tehdy, pokud týranými osobami byly již osoby dvě (typicky manžel, dítě), a nikoliv až osoby tři, jako je tomu podle platné právní úpravy. Protože se zákonodárce při formulaci okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 2 tr. zák. zjevně inspiroval formulací zvláště přitěžujících okolností uvedených u trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 2 tr. zák., bylo by vhodné upravit výčet okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby také u tohoto trestného činu, který je ostatně typově nejbližší trestnému činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák.

IV.

Platnou trestněprávní úpravu postihu tzv. domácího násilí považuji zásadně za přiměřenou a dostatečnou z hlediska chráněného zájmu i vyjádření odlišností dané trestné činnosti. De lege ferenda bych za vhodné považoval dvě změny.

Prvou z nich se shora uvedený námět na zpřesnění (rozšíření) okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby v ustanovení § 215a odst. 2 písm. a) tr. zák.

Druhou z nich je doplnění ustanovení § 167 tr. zák. (nepřekažení trestného činu) a § 168 tr. zák. (neoznámení trestného činu). Považoval bych za žádoucí, kdyby trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. byl doplněn do výčtu trestných činů, jejichž nepřekažení (§ 167 tr. zák.), resp. neoznámení (§168 tr. zák) je trestné. Ostatně typově příbuzný trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. ve výčtu trestných činů, jejichž nepřekažení a neoznámení je trestné, uveden je. Návrh na zařazení trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. do seznamu trestných činů, jejichž nepřekažení a neoznámení jsou trestné, byl učiněn při projednávání zákona č. 91/2004 Sb. (kterým byl nový trestný čin do trestního zákona zařazen) v Senátu Parlamentu ČR, ale nakonec bez zjevných důvodů nebyl v Poslanecké sněmovně akceptován.

Závěrem je třeba znovu připomenout, že úloha trestního práva v úsilí o omezování fenoménu domácího násilí je však jen subsidiární. Bezpečnost ohrožené osoby musí zajistit především takové postupy, takové instituty, jimiž by měly disponovat jiná odvětví než trestní právo (například vykázání násilníka ze společného obydlí na nezbytně nutnou dobu, zákaz vstupu násilníka do společného obydlí nebo jeho bezprostředního okolí, zákaz vyhledávání kontaktů násilníka s ohroženou osobou).

V.

Efektivita trestního postihu u každého trestně postižitelného jednání závisí mimo jiné na provázanosti norem trestního práva hmotného a trestního práva procesního. Považuji za klad současné právní úpravy, že umožňuje trestní stíhání pachatele trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. bez souhlasu poškozeného.

Trestní řád zná institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného, který je upraven v ustanoveních § 163, § 163a tr. řádu. Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě není uveden ve výčtu trestných činů, k jejichž trestnímu stíhání je takový souhlas osoby blízké nutný. Podle poznatků z praxe postižená a ohrožená osoba často nemá zájem jednotlivé případy násilí oznamovat, nedává z obavy před násilníkem souhlas s trestním stíháním, anebo žije v představě, že násilník v budoucnu své chování změní. K trestnímu stíhání tedy dochází ve veřejném zájmu bez ohledu na stanovisko poškozeného.

U jiných trestných činů, kterými podle okolností lze postihnout jednotlivé projevy tzv. domácího násilí, jako je tomu například u trestného činu ublížení na zdraví podle § 221, omezování osobní svobody podle § 231 nebo vydírání podle § 235 tr. zák., je sice obecně nutný souhlas osoby blízké, ale podle § 163a odst. 1 písm. d) tr. řádu souhlas poškozeného s trestním stíháním není třeba, jestliže je z okolností zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. V takovém případě lze trestní stíhání zahájit bez zřetele na to, byl-li souhlas poškozeného s trestním stíháním například manžela nebo druha dán, či nikoliv. Otázka, zda poškozený souhlas nedal nebo vzal zpět v tísni, tedy za okolností, které omezovaly jeho svobodu rozhodování, je otázka důkazní. Prokazování těchto okolností je ovšem v praxi velmi obtížné.

Oproti tomu k určitému zhoršení situace některých poškozených, a to zejména v případech, kdy obětí domácího násilí je manžel nebo druh, došlo v souvislosti s úpravou obsaženou v ustanovení § 163a odst. 2 tr. řádu. Citované ustanovení říká, že pokud se poškozený na výzvu orgánu činného v trestním řízení ihned nevyjádří, zda souhlasí s trestním stíháním podle § 163 tr. řádu, poskytne mu orgán činný v trestním řízení podle povahy věci k vyjádření přiměřenou lhůtu, nejvýše však 30 dnů. Po marném uplynutí této lhůty již souhlas s trestním stíháním dát nelze. Pokud by se tedy poškozený manžel nebo druh dodatečně (tedy po zmíněné třicetidenní lhůtě) rozhodli dát souhlas s trestním stíháním, musely by být prokázány okolnosti, že poškozený nemohl dát souhlas s trestním stíháním dříve proto, že jednal v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Pokud by takové okolnosti nebyly prokázány, trestní stíhání by dodatečně nebylo možné. Podle poznatků z praxe se ovšem ještě takový případ nevyskytl.

 

Jelínek, J.
K trestněprávnímu postihu domácího násilí
SOUHRN

Článek pojednává o české trestněprávní úpravě postihu domácího násilí. Případy domácího násilí lze posoudit jednak podle obecných ustanovení trestního zákona, nejčastěji jako trestný čin ublížení na zdraví, omezování osobní svobody nebo vydírání, anebo podle zvláštní skutkové podstaty, která byla zakotvena do trestního zákona v roce 2004. Jedná se o trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě podle ustanovení § 215a tr. zák. Tento trestný čin postihuje toho, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě. Autor rozebírá znaky tohoto trestného činu, k jehož trestnímu stíhání dochází z úřední povinnosti, bez ohledu na stanovisko poškozeného, což je napadená a ohrožená osoba.

V článku se dále připomíná, že trestní právo má v právním řádu jen subsidiární úlohu, a tato myšlenka platí i pro omezování projevů domácího násilí. Za nedostatek české právní úpravy autor považuje, že nezná instituty obvyklé v některých cizích právních úpravách, například rakouské, které mohou postižené osobě zajistit pomoc a ochranu lépe než prostředky trestního práva.

Jelínek, J.
On criminal recourse of domestic violence
SUMMARY

The article discusses the legal regulation for penalising domestic violence. Cases of domestic violence can first be evaluated on the basis of general provisions of the penal act, most frequently as a criminal offence of actual bodily injury, restriction of personal freedom, or blackmail, or according to a special factum, as codified in the penal act from the year 2004 - the criminal offence of tormenting a person living in the same house or apartment according to article number 215a of the penal code. This criminal offence relates to an offender tormenting a person close to him or another person living with him in a shared house or apartment. The author discusses the characteristics of this type of criminal offence, which is being prosecuted out of official duty, regardless of the position of the harmed person - the person attacked or endangered.

The article further draws attention to the fact that penal law only has a subsidiary role in the system of law, and this idea is also true for a limitation of manifestations of domestic violence. According to the author, a shortcoming of the Czech legal provisions is the fact that it does not know institutes common in some foreign legal regulations, for example in Austria, which can provide better help and protection to the afflicted person than the means of penal law.