Účelem článku je analýza aktuálního fenoménu individuálního psychopatologického terorismu se zaměřením na komparaci dvou případů spadajících pod rozsah tohoto pojmu.
První je americký případ Teda Kaczynského, který pod pseudonymem Unabomber páchal bombové útoky od května 1978 do února 1987 a poté znovu od června 1993 do zatčení v únoru 1995, a to s pomocí nástražných výbušných systémů položených na místě činu nebo zaslaných poštou. Přímými objekty akcí byly osoby a instituce spojené s vědeckým výzkumem či moderními technologiemi. Následkem jeho útoků zemřeli 3 lidé a 23 jich bylo zraněno.
Druhý případ je v historii naší kriminalistiky bezprecedentní pátrání předních odborníků po pachateli série teroristických útoků Vladimíru Štěpánkovi. Série Štěpánkových útoků započala v březnu 1999 na poliklinice v Praze-Vysočanech a skončila zatčením v prosinci 2003. Policie objasnila 17 bombových útoků, z nichž nejnebezpečnější byly směřovány proti železničním tratím.
Vycházím z přístupu ke studiu terorismu zdůrazňujícího vedle extrémního násilí i jeho komunikaci publiku odlišného od přímých obětí. Pod přívlastkem "psychopatologický" míním terorismus páchaný primárně za účelem dosažení zisků psychických. Kaczynského i Štěpánka lze mezi psychopatologické teroristy zařadit. Kaczynski zdůrazňoval politickou (v podstatě single-issue) motivaci svého jednání, kterou shrnul ve svém manifestu blízkém eko-anarchismu. Přesto s ohledem na diagnostikovanou chorobu považuji na rozdíl od Ulbertové za přiléhavější nahlížet na jeho aktivity jako na terorismus psychopatologický. Štěpánek prezentoval antisystémová stanoviska výběrem některých cílů. Politické postoje obsažené v dopisech zanechaných kriminalistům dle mého názoru představují pouze snahu racionalizovat jednání, a nikoliv rozhodující hybnou sílu. Za ni považuji právě psychické uspokojení ze způsobené zkázy. Kriminální (zištný) motiv byl u Kaczynského nepřítomný, u Štěpánka jen okrajový. V obou případech šlo o terorismus domácí, subverzní a vedený konvenčními prostředky. S aplikací kategorie revolučního terorismu nesouhlasím.
Teroristé obvykle nebývají nervově labilní nebo v pravém slova smyslu duševně nemocní. Teroristé totiž mezi sebe obvykle někoho, kdo se jim jeví jako labilní, nepřijmou. Terorismus vyžaduje schopnost efektivní kooperace, a ta je u řady duševních onemocnění snížená. Spíše kuriozitou je organizace Kolektiv socialistických pacientů vedená psychiatrem a heidelberským profesorem Wolfgangem Huberem, jež spolupracovala na některých útocích se skupinou Bader-Meinhoffová.
U individuálního psychopatologického terorismu je naopak duševní choroba či porucha osobnosti přítomna často.
Kaczynski byl diagnostikován jako paranoidní schizofrenik. Schizofrenie má původ ve zvýšené aktivitě dopaminových struktur v mozku, zejména v limbickém systému. Význam má přítomnost spouštěcího mechanismu, jenž může být představován vystavením pacienta stresu překračujícímu určitý práh. Terapie spočívá v podávání atypických neuroleptik, které dopaminové receptory blokují.
Paranoidní schizofrenie je nejčastějším subtypem onemocnění. Z počátečního „tušení souvislostí“ se vyvíjejí především perzekuční bludy. Dále pak jsou časté bludy ovládání, čtení či vkládání myšlenek atd., doprovázené nebo předcházené halucinacemi. Poruchy myšlení (bludy) a poruchy vnímání (halucinace) pak mohou vést i k nápadnostem v chování, někdy až k pro okolí nesrozumitelné agresivitě. Schizofrenici se dopustí asi 1000 z 24 000 vražd ročně spáchaných v USA. Většina z nich ovšem v době, kdy neužívají léky. 20-40 % schizofreniků se pokusí o sebevraždu.
Kaczynski na své jednání nazíral jako na „čistě politické“, na psychiatry se však obrátil v letech 1988, 1991 a 1993. V prvním z dopisů uvedl, že má „osobní problém“, ale nemůže si dovolit zaplacení lékaře a dopravy k němu. Navrhl, že o svých potížích lékaři napíše, a ten mu stejným způsobem odpoví. Psychiatr jej však odmítl. Podobně u jiných odborníků neuspěl ani v následujících případech. Po svém dopadení s lékaři nespolupracoval.
Úhelným kamenem jeho přesvědčení byla teze, že každý aspekt jeho existence je kontrolován všemocnou organizací, která jej chce anihilovat a vůči níž je bezbranný. Součástí této mašinerie jsou i psychiatři usilující o eliminaci svobodné vůle prostřednictvím manipulace lidského myšlení. Hrozbou pro přežití je však každý kontakt s moderními technologiemi.
Jako paranoidního schizofrenika jej kvalifikoval soudní lékař David Foster. Ten vycházel zejména z analýzy různých dostupných písemností, lékařských záznamů, výpovědí osob, které se pohybovaly v Kaczynského okolí a v neposlední řadě z prohlídky jeho primitivního úkrytu v Montaně.
Psychopatie není nemoc v pravém slova smyslu, ale víceméně ustálený stav abnormální osobnosti. Dle nejkrajnějších názorů až každý třetí člověk vykazuje nějaké psychopatické rysy ve formě, která způsobuje okolí i nemocnému vážné problémy a která vyžaduje terapii, i když většinou nejde o klinickou formu.
Řada psychopatických vlastností je pro výkon některých profesí eufunkčních. Rysy jako snížená emotivita a vymizelá averze k riziku můžeme s disproporční frekvencí oproti "normální" populaci najít jak u manažerů dravých finančních skupin, tak i u velitelů teroristů, kteří jejich sídlo vyhodí do povětří. Dle Maxe Taylora je příkladem teroristy-psychopata Nezar Hindawi, který zakoupil své těhotné irské přítelkyni let do Izraele se společností El Al, a to se slibem, že spolu v této destinaci, do níž přicestuje později, uzavřou sňatek. Do zavazadla jí ukryl výbušninu, kterou odhalila ostraha letiště Heathrow. Taylorův závěr zpochybňuje skutečnost, že Hindawi jednal jako agent syrské zpravodajské služby podle rozkazu a připraveného plánu.
Z informací o Štěpánkově jednání a myšlení lze důvodně usuzovat na disociální psychopatii. Nezpochybnitelná verifikace však již možná není. Disociální osobnost je schopna všeho, druzí ji nezajímají, je nezodpovědná a bezohledná, i uvnitř prázdná a chladná, se sklonem k násilí, neschopna prožívat vinu, nepoučitelná. Má malou schopnost empatie, nedokáže se bát ani o svůj život a násilí na vlastním těle, tím méně si uvědomuje bolest a strádání, které působí druhým.
Jedna z vyjmenovaných charakteristik, tj. sklon k vysoce rizikovému jednání, může být demonstrována na skutečnosti, že se Štěpánek vracel na místa, kde se výbuch nezdařil dle jeho představ. V Černošicích byl dvakrát, u Zoubkova sousoší pod Petřínem v Praze, kde je neustále silný dopravní provoz, dokonce třikrát a všude nastražil nové nálože. Kriminalisté proto začali hlídat místa, kde ještě dvakrát nebyl. Naopak útoky na železnici nesly nižší riziko dopadení.
Štěpánek se projevoval vysoce agresivně i v běžném životě. Byl neustále v konfliktu s ostatními obyvateli domu, přestože s nimi přicházel do kontaktu jen minimálně, poněvadž se domů vracíval balkonem. Měl nepochybně zcela iracionální touhu vraždit a bylo jen otázkou času, kdy by se záměr zdařil. Technika útoků nasvědčuje na explozivní pyromanii.
Disociální psychopatie je neléčitelná, ale možná by byla alespoň částečná kompenzace poruchy vhodnou psychoterapií. Psychopatie by se pak v ideálním případě projevila až ve věku, kdy by již Štěpánek nemohl být svých počinů (čtyřhodinové řezání železniční kolejnice apod.) fyzicky schopen.
Příprava a provádění teroristických útoků vyžaduje různou míru nároků na duševní i fyzickou výkonnost pachatelů. Individuálně jednající terorista nemůže spoléhat na dělbu práce a jsou na něj proto kladeny větší nároky. To však vzhledem k snadné zranitelnosti naší civilizace a dostupnosti materiálu (často s dvojím účelem použití) i know-how neznamená, že by k provádění těchto akcí byly nutné superiorní schopnosti.
Kaczynski přeskočil dva ročníky střední školy a vystudoval na Harvardu a Michiganské univerzitě matematiku, kterou od roku 1967 přednášel na Berkeley. Vydržel ale jen dvě léta, v roce 1969 odešel bez jakéhokoliv vysvětlení. Kaczynski měl IQ 170, tedy nad hranicí geniality. Na tom příliš nezměnila ani jeho choroba. FBI unikal 18 let.
Štěpánek byl vyučený zámečník, inteligenční kvocient nemohl být upřesněn, z pachatelových projevů lze usuzovat na hodnotu nejvýše v pásmu průměru. Policie jej dopadla po necelých pěti letech. V průběhu této doby se neustále zdokonaloval, byť především metodou pokus-omyl. Techniky útoků byly zejména v závěru již vysoce nebezpečné. K dopadení přispěly chyby plynoucí z jeho rostoucího sebevědomí při provádění útoků (opakovaně na stejné cíle) i komunikaci s policejními orgány (zajištění DNA, upřesňování psychologického profilu) a fakt, že jeden z cílů - hotel Duo - se nacházel v blízkosti pachatelova bydliště.
Pro teroristy je obvyklý nedostatek vcítění se do utrpení druhých či otupělost k cizí bolesti. Když zabíjejí a zraňují, nemyslí si, že by dělali něco špatného. Někteří se však pozdními výčitkami svědomí vyznačují. Jako příklad lze uvést teroristu, který nastražil výbušninu ve WTC v New Yorku v roce 1993. Ve vězení vyjádřil lítost nad svým činem a prohlásil, že netušil, že by tolik lidí mohlo být zraněno. Bez ohledu na upřímnost této výpovědi jde o přístup představující spíše výjimku, naopak je prokázáno, že asi 50 % přeživších obětí útoků trpí posttraumatickým stresovým syndromem.
Kaczynski žádnými výčitkami svědomí netrpěl. V průběhu procesu se sice neúspěšně pokusil o sebevraždu, ta však jimi nebyla motivována. Žádnou lítost nad svými činy nevyjádřil Štěpánek, jenž spáchal sebevraždu již při zatýkání. Stejně se zachovala jeho rodina, která pouze projevila starost o sebe a o nerušení svého soukromí. Jeho manželka prohlásila: „Opravdu nechci o ničem mluvit. Je mi šedesát a život pro mě skončil. Co bude dál, nevím. Nikomu a ničemu už nevěřím, ani novinám, ani policii. Ti také slibovali, že náš pohřeb nikdo cizí nenaruší a bylo to úplně naopak. Ať mně každý nechá na pokoji.“
Dle názoru psychologů Martina a Romanoa jsou teroristé produktem příliš permisivních, majetných rodin, se kterými ovšem byli nebo jsou tito pachatelé v konfliktu.
Podobně Russel a Miller dospěli k závěru, že 66 % teroristů pochází ze středních nebo vyšších vrstev. Tento aspekt je paradoxně přítomný i u skupin s programem antisystémové levice.
Štěpánek vyrůstal v dětském domově, což jistě permisivní a blahobytné prostředí nebylo. Rodina Kaczynského se pohybovala pod hranicí chudoby. Toto vysvětlení tedy nebude mít ve zkoumaném případě dostatečnou vypovídací hodnotu.
Dle Kaplana je nutno rozlišovat mezi důvody a příčinami terorismu. Důvody jsou sociální proměnné, které usnadňují terorismus a umožňují racionalizovat pachatelovo jednání. Příčinou je patologická potřeba hnát věci do absolutních konců. Jde o hypertrofovanou reakci na zkušenosti ponížení rukou agresora, jež často pocházejí z dětství a které mají za následek pocit životní prohry a absenci sebeúcty. Taková osobnost je defektní a nedokáže se vyrovnat se stresem sociálně aprobovaným způsobem. Kaplan vystihuje některé faktory pomáhající utvářejí poruchy osobnosti.
Štěpánkovy dispozice se opět projevily po propuštění ze zaměstnání, pokusy o sociálně aprobované vyrovnání se stresem v podobě vystřihování a lepení papírových modelů českých hradů a zámků brzy selhaly. Dle manželky se stal popudlivý a agresivní, pro ostrá slova a dokonce i úder pěstí nešel daleko. Do panelového domu na Proseku dokonce jednou přijela policejní zásahovka, když se Štěpánek nepohodl s jedním ze sousedů.
Postupem doby začal propuštěný muž mizet z domova na stále delší dobu. „Říkal mi, že má rád výlety do přírody,“ prozradila jedna ze sousedek. Ve skutečnosti začal tipovat místa svých útoků, především na železnici. Z balkonu si udělal dílnu, profesně vybavenou na úrovni. Brousil tam, vrtal i svařoval, míchal chemikálie do náloží. Pak, brzy ráno, odcházel „na výlet do přírody“ s batohem, kde měl připravenou i třicetikilogramovou nálož.
Další psychologové zdůrazňují význam deprivace v období raného dětství. Ta byla přítomna jak u Štěpánka, tak i u Kaczynského (osmiměsíční odloučení při pobytu v nemocnici). Dle mého názoru ale nelze tento poznatek přeceňovat na úkor hereditárních faktorů. Je však nepochybné, že podobná deprivace může představovat spouštěcí mechanismus duševní choroby.
Tento přístup akcentuje existenci určitého katalyzátoru teroristického jednání. Může jím být zkušenost s represivním násilím policie nebo jiné represivní složky proti jednotlivci, rodině, přátelům nebo jakýmkoli jiným osobám, se kterými se pachatel může identifikovat. Jako příklad se uvádějí záběry zastřelení dvanáctiletého Palestince izraelskými vojáky v září 2000 v Netzarimu.
Dle Kushnera téměř všichni sebevražední teroristé měli mezi příbuznými nebo blízkými přáteli někoho, kdo byl zavražděn, zraněn nebo jinak poškozen nepřítelem. V tom se však neshoduje s izraelským psychologem Merarim, dle kterého zkušenosti s represí většinou nemívají. Atentátníci mají věk nejčastěji mezi 16 - 28 lety, rozhodující není sociální status, někteří totiž mají univerzitní diplomy a pocházejí z majetných rodin. Jde o osoby se sklonem ke komplexu sebeobětování, jež se staly objektem manipulace verbířů teroristických skupin. Tento závěr však na individuální psychopatologický terorismus aplikovat nelze.
Kaczynski žádnou konkrétní osobní zkušenost s represí systému neuvedl, na druhé straně zdůrazňoval přítomnost „všemocné organizace“.
Rovněž Štěpánek v dopisech líčil své údajné drastické zkušenosti s brutalitou policie, včetně podrobných popisů brachiálního násilí, jemuž měl být vystaven. Bombové útoky měly být dle jeho legendy motivovány snahou o získání odškodnění za tyto újmy. Tyto výklady vedly kriminalisty k provádění podrobných rešerší: "Hledali jsme v databázích, evidencích, doslova a do písmene všude, kde to šlo. Pachatelovy dopisy prozrazovaly, že to je člověk, který měl v minulosti konflikt s policií, a tak jsme se zaměřili tímto směrem."
Další subvariantou modelu je přítomnost „rodinné tradice“ teroristického jednání. Ta je typická pro dlouhotrvající konflikty v Severním Irsku a v Palestině. Pro individuální psychopatologický terorismus je neobvyklá. Na druhou stranu by mohla být zkoumána přítomnost kriminálního jednání násilného charakteru v okruhu příbuzných osob. Potřebné údaje však nejsou k dispozici.
Podobně Fields na základě svého osmiletého výzkumu zjistil, že ohrožení terorismem v dětství vede k teroristickému jednání v dospělosti. Tuto tezi ale oslabuje fakt relativně nízkého počtu teroristů mezi osobami, které byly ohroženy v dětství. Teorie má dle mého názoru příliš úzký rozsah, neboť každé systematické vystavování násilí v dětství zvyšuje riziko násilného jednání v dospělosti.
Teorie spadající do této skupiny zdůrazňují význam výchovy ke snášenlivosti a varují před přehnaně represivním jednáním státních složek vedoucím jen k eskalaci násilí. Domnívám se, že například u osob s disociální psychopatií jsou podobné rady prakticky bezcenné.
Některé teroristické skupiny jsou v oblastech svého působení pevně zakořeněné do místních sociálních struktur. Teroristé se mohou opřít o pomoc od lidí, se kterými je často spojují pokrevní svazky. Z tohoto prostředí se také rekrutují noví členové. Taková praxe velmi ztěžuje infiltraci do teroristických skupin. Typickým příkladem jsou islamistické skupiny, naopak takové zázemí neměly gang Bader-Meinhoffová nebo Rudé brigády.
Podle některých sociálně-konstruktivistických názorů by měly být adeptům na terorismus nabídnuty alternativní sociální struktury - odlišné od teroristických. To by mohlo být realizovatelné například formou státní podpory vzdělávání duchovních loajálních politickému systému. Izraelské zkušenosti však prokazují, že tato metoda vede spíše k pragmatismu než k umírněnosti některých náboženských představitelů.
Pro individuální psychopatologický terorismus není charakteristické takové zázemí, naopak i nejbližší příbuzní často do poslední chvíle o těchto aktivitách netuší. To je i případ Štěpánkovy manželky, která opakovala: „My jsme opravdu o ničem nevěděli, ani ve snu by nikoho z nás nenapadlo něco podobného.“ Tvrzení kriminalisté nezpochybnili. Podobně neměl o autorovi útoků ponětí Kaczynského mladší bratr David. Ten prohlédl až po zveřejnění manifestu, v němž rozeznal bratrovy svérázné eko-anarchistické názory. Tento faktor naprostého utajení je největší překážkou v boji proti dané kategorii pachatelů.
Neofreudista Post chápe v intencích Oidipova komplexu individuální psychopatologický terorismus jako vzpouru proti autoritě otce. Pokud nebudeme argumentovat metaforičností výkladu či latencí konfliktu, pak bude nutná jeho verifikace na našich dvou probandech formou ověření rodinných vztahů.
Kaczynski měl vůči rodičům velmi proměnlivý vztah, přičemž byly zjištěny projevy hostility vůči rodičům, ale jen v určitých obdobích. Pravděpodobně je musíme dát do souvislosti s vývojem Kaczynského choroby a jednotlivými relapsy. Freudistický přístup dle mého mínění vede k převrácení příčiny (paranoidní schizofrenie) a projevu (vztahy v primární sociální skupině). Podobně pochybnou vypovídací hodnotu má tento spekulativní model u Štěpánka, jenž strávil dětství bez rodičů v dětském domově.
Tento přístup reprezentuje Nyatepe-Coo, který kombinuje poznatky behaviorismu a interdisciplinární teorie racionální volby. Teroristé jsou motivování potřebou slávy a uznání mezi obyvatelstvem. Příkladem jsou oslavy útoků z 11. září na palestinských územích nebo popularita vůdců některých latinskoamerických gueril. Teroristé jsou v zásadě normálně uvažující lidé, a tedy - zjednodušeně řečeno - pokud odstraníme kauzální nexus „teroristický akt Ţ odměna“, pak bude tento společenský problém vyřešen.
U psychopatologických teroristů však bývají „odměnou“ již samotné destruktivní následky činu. Problém nelze řešit na bázi podmíněných reflexů.
Dle Margolina je terorismus odpovědí na frustraci rozmanitých politických, ekonomických nebo osobních potřeb. Knutson vysvětluje terorismus prostřednictvím pocitu vzteku a beznaděje zplozeného vírou, že společnost neumožňuje jiný přístup do procesu šíření informací a vytváření politik. Tento model není dostatečný, protože ne každé agresivní jednání je předcházeno frustrací a ne každá frustrace je následována agresí. Tyto teorie bývají zneužívány k přenášení alespoň části odpovědnosti na společnost nebo stát obětí útoků.
Štěpánek byl nepochybně silně frustrován propuštěním ze zaměstnání. Je však nutno rozlišovat mezi příčinami a spouštěcím mechanismem. Jednání absolventa Harvardu a bývalého profesora na Berkeley Kaczynského sotva někdo může vysvětlovat jako zoufalé činy oběti frustrujícího prostředí.
Podnětnější je návrh na vytvoření systému využívajícího podobně jako trh rozptýlených znalostí. Jeho účastníci by uzavírali sázky na hrozby teroristických útoků. Bezpečnostní složky by měly získat cenný zdroj informací o existujících rizicích.
Slabou stránkou podobných prognostických modelů je fakt, že jde ve své podstatě o sebezničující proroctví (self-destroying prophecy). Teroristé zaútočí právě tam, kde se to nejméně očekává. Proto by jim tyto koncepty práci spíše usnadňovaly. Navíc u psychopatologického terorismu dopředu nemusí vědět, kde a kdy bude útok spáchán ani samotný psychicky nemocný pachatel.
Terorismus je relativně nenáročný na finanční, vojenské a personální zdroje a způsobuje značné škody. Přístup zdůrazňuje odříznutí teroristů od těchto prostředků. Model je optimalizován pro mezinárodní teroristické skupiny, ale na individuální psychopatologický terorismus jeho závěry aplikovat nemůžeme. Náklady na domácí výrobu bomb jsou natolik nízké, že je unesl nejen pražský starobní důchodce Štěpánek, ale i poustevník Kaczynski zajišťující své životní potřeby lovem králíků, pěstováním zeleniny a bagatelními půjčkami od příbuzných.
Média jsou dle některých názorů "kyslíkem terorismu". Teroristé jsou na publicitě do značné míry závislí a sdělovací prostředky tak nepřímo teroristy podporují.
Kaczynski poprvé komunikoval s deníkem New York Times v červnu 1993, v září 1995 zaslal do redakcí Washington Post a New York Times svůj manifest, oba deníky přistoupily na jeho požadavek a výtvor publikovaly. Kaczynski si představoval, že jakmile způsobí svými útoky ztráty na životech, začnou se média vážně zabývat jeho motivy a jeho názory nebude již možné odbýt jako výplody šílence. Právě označení za duševně chorého se velmi obával. Štěpánek se ke svým útokům hlásil v dopisech zprvu zasílaných některým redakcím pražských novin. Později již komunikoval přímo s ministerstvem vnitra. Dopisy podepisoval pseudonymem „Mrzák“.
Názory na přístup k médiím dávajícím prostor teroristům se rozcházejí. Dle Silkea je ale zaujímání tvrdé linie vůči médiím neúčinné, a to vzhledem k podpoře, jaké se sdělovací prostředky údajně těší mezi veřejností i politiky. Jiní argumentují principem svobody projevu nebo technickými obtížemi s uplatňováním cenzury v podmínkách informační společnosti. Navíc pro některé organizace i psychopatologické teroristy je důležitější vysoký počet obětí útoku než publicita. Osobně se nedomnívám, že by informační embargo na Kaczynského nebo Štěpánkovy akce tyto pachatele od dalších činů mohlo odradit.
Hubbard zkoumal reakce endokrinní soustavy na stresové situace a z nich vyvozoval, který z probandů je náchylný k násilnému jednání. Přitom zjistil korelace s hladinami norepinefrinu, acetylcholinu a endorfinu.
Další výzkumy zjistily souvislosti mezi kriminálním jednáním a hladinou androgenů, zejména testosteronu. Sedmdesáti procentům zločinců a alkoholiků byl naměřen nedostatek vitaminu B3 a B6.
Analogie mezi oběma případy se nabízela od počátku. Kriminalisté proto pátrali i v záznamech o osobách, které si ve veřejných knihovnách vypůjčily Unabomberův manifest. Jak se však retrospektivně ukazuje, vedle shod najdeme i nemalé rozdíly.
Štěpánek trpěl poruchou osobnosti, ale na rozdíl od Kaczynského patrně nikoliv schizofrenií. Velké rozdíly najdeme i pokud jde o úroveň duševních schopností, sociální zázemí a životní dráhu. Pokud jde o zaměření útoků, Kaczynski představoval terorismus převážně selektivní (což však dle mého názoru není polehčující okolnost), Štěpánek ve většině případů neselektivní. Rovněž konkrétní motivy a cíle jsou značně odlišné. Liší se i modus operandi. Unabomber prováděl své útoky zpravidla distanční formou, Štěpánek nálože dopravoval na místo určení vlastními prostředky. Shodným prvkem je možnost subsumpce pod individuální, domácí, psychopatologický terorismus realizovaný konvenčními prostředky v podobě dlouhodobé série bombových útoků s narůstající nebezpečností.
Současné sociální vědy nedisponují dle mého názoru dostatečně výstižnými teoriemi, které by dokázaly objasnit fenomén psychopatologického terorismu, a proto je zatím nutný spíše idiografický přístup k problematice.
Pokud jde o technická opatření v boji s individuálním psychopatologickým terorismem, představovaným sériovými útoky, je nutno zdůraznit význam možnosti rychlé identifikace pachatele ze stop zajištěných na místě činu popř. na dopisech adresovaných médiím nebo státním orgánům. Ve Štěpánkově případě policie disponovala vzorkem DNA a porovnala jej s materiály z Národní databáze DNA. (Národní databáze DNA je vybudovaná Kriminalistickým ústavem Praha.) Mezi vzorky však Štěpánkův nalezen nebyl. Podle mého názoru i případy podobné našemu, které se odehrají v budoucnosti, vyvolají národní i evropské debaty o vytvoření generální databáze DNA, jež by zahrnovala profily veškerého obyvatelstva.
Není ani možné opomíjet biologické a sociálně-psychologické základy problému individuálního psychopatologického terorismu. Dle mého názoru by bylo z kriminologického hlediska přínosné ověřit otázku jdoucí nad rámec příspěvku, týkající se změn početního zastoupení disociálních psychopatů ve společnosti a odrazu tohoto vývoje na kriminalitě. Přes různorodost skupiny by předmětem zkoumání mohla být otázka rozdílů v natalitě a rodičovských investicích oproti průměru populace. Nižší rodičovské investice by bez vnějších zásahů znamenaly vyšší dětskou úmrtnost. Moderní sociální instituce, např. dětské domovy, však působení faktoru eliminují. Prostředí těchto zařízení navíc může k rozvoji dispozic k poruchám osobnosti přispívat. Pokud by se zároveň potvrdila vyšší natalita a připustíme-li, že u poruch osobnosti hraje roli dědičnost, pak by ve společnosti disociálních psychopatů přibývalo. Takový vývoj by se s vysokou pravděpodobností odrážel v nárůstu výskytu případů některých forem trestné činnosti.
V souvislosti s bezpečnostně-politickou rovinou problému, dle mého názoru se současný boj proti terorismu zaměřuje poněkud jednostranně. Islamistický terorismus představuje nezpochybnitelné ohrožení, na druhé straně se často opomíjí fakt, že k zasažení neuralgických bodů naší civilizace je způsobilý i motivovaný samostatně postupující jednotlivec disponující poměrně primitivními prostředky a vyznačující se lhostejností k vlastní smrti. Jde o hrozbu, která je ve svých konkrétních projevech obtížně předem uchopitelná, přičemž se domnívám, že právě odsud mohou již v blízké budoucnosti přijít nejničivější útoky.