Měsíčník Policista

Prezidentský kandidát

Vyšlo v čísle 6/2006

ÚTĚKY

Patrové stavení u kraje silnice. Zhasnutý neon v podobě neoblečené slečny a nápis NIGHT CLUB, který v noci červeně bliká. Na první pohled se toho za těch devět uplynulých let moc nezměnilo.

Tenkrát se sem dívka Natalie dostala po dosti strastiplné pouti. Začalo to v bulharském Plovdivu, kde jí dva vcelku sympatičtí chlapíci nabízeli místo servírky v České republice. Slušný výdělek, dobré pracovní podmínky, vyhlídka na kariéru. Slova, slova, slova... Nic z toho se samozřejmě nesplnilo. Po trmácivé cestě autem ji po posledním přejezdu hranic sebrali cestovní pas, potom jednomu pasákovi v Teplicích dívku prodali za pět set marek. Bránila se, ale surově ji zbili, kdykoliv se pokusila protestovat. Skončila v nočním klubu, kde byla čtrnáct i šestnáct hodin denně k dispozici sexuchtivým zákazníkům. Minimum jídla, nedostatek spánku, nic než hrubost a násilí. Děvčat bylo v podniku patnáct, všechny Bulharky. Natálie měla před kolegyněmi maličkou výhodu, že uměla pár slov německy. Tak se jí podařilo přemluvit jednoho klienta, aby jí pomohl k útěku. Stačila chvilka nepozornosti bodyguardů, kteří se o něčem dohadovali u barového pultu, Natalie prošla hlavním vchodem a nasedla do připraveného auta. Když se naštvaní strážci vyřítili ven, zahlédli už jen koncová světla odjíždějícího vozu.

Ilustrační foto Jiří NovákToužila dostat se co nejdál, ochotný Němec ji odvezl až do Prahy, a tady vysadil před oddělením policie. Pak ujel, neboť netoužil po tom, aby jeho jméno figurovalo ve vyšetřovacích spisech.

Křimov v Chomutovském okrese. Pavlína, původem z Varny, odtud utekla úzkým okénkem mrňavé koupelny. Skočila z téměř třímetrové výšky a autostopem se dostala do Karlových Varů. Za dva měsíce nedobrovolného pobytu vydělala svým pasákům minimálně třicet tisíc německých marek.

Dubí, okres Teplice. Mariana ze Sofie tu otročila téměř rok. Reklamní nápis na zdi domu dodnes slibuje příjemné prostředí a báječnou zábavu.

MAFIE

Zlaté písky, Sluneční pobřeží, pláž, moře, vynikající koňak, a opálení plavčíci. Jako jedna z mála zemí, kam se dalo vycestovat za teplým mořem, bylo Bulharsko v socialistických časech vnímáno dosti jednoduše. Nicméně už tehdy tu vznikaly silné a nebezpečné skupiny organizovaného zločinu. Největší gangy se navenek tvářily jako seriózní pojišťovací společnosti, což byla ovšem jen zástěrka pro kšeftování s drogami, organizování prostituce, pro krádeže aut a obchodování se zbraněmi. To všechno vynášelo spoustu peněz, z nichž byli upláceni policisté, státní úředníci, sportovci i politici. Postupem času se nelegální činnost rozrostla do rozměrů vymykajících se jakékoliv rozumné kontrole.

Revoluce z počátku devadesátých let a s ní spojené rozsáhlé změny poměrů v celé východní části Evropy však přinesly bulharským mafiánským skupinám těžké rány. Zkorumpovaní státní úředníci byli vyměněni a zločinecké pojišťovací společnosti zlikvidovalo elegantní administrativní opatření. Nedostaly totiž potřebné licence k podnikání, což znamenalo rozpad mafií a jejich roztříštění na malé samostatné skupiny. Domovská země přestala být pro gangstery pohostinná a nastalo jejich pronikání do zahraničí, především do postkomunistických států, které sloužily a slouží dodnes jako odrazový můstek do míst, kde jsou peníze.

Česká republika byla pro tyto aktivity velmi výhodná především pro svou polohu a snadnou přístupnost. Podle úředních záznamů se u nás začaly bulharské mafiánské gangy objevovat po roce 1992 a byly podobně nebezpečné, jako organizované zločinecké skupiny ze zemí bývalého Sovětského svazu. Podařilo se je však potlačit, eliminovat a rozptýlit do drobných pouličních band. To vše především zásluhou našich kriminalistů a jejich výborné spolupráce s bulharskou policií.

ZÁPASNÍK

Tsvetomir Dimitrov Belchev. Zajímavý muž. Schopný organizátor, chlap, který dovedl snadno a obratně manipulovat s lidmi. Sportsman. Věnoval se řecko-římskému zápasu a velmi se mu dařilo. Několikrát po sobě byl mistrem Bulharska, úspěchy přišly i v mezinárodních soutěžích. Měl vlivné přátele mezi celebritami, v roce 1991 za jednu z menších politických stran dokonce kandidoval na bulharského prezidenta. Neuspěl, a tak vyrazil do světa podobně, jako se dávní osadníci kdysi vydávali dobývat nově objevený kontinent. Klobouk, kufr a pár zlatek v kapse. V Belchevově případě to byl automobil a dvě prodejné slečny. Usadil se v Dubí na Teplicku u neslavně proslulé silnice E-55. Dívky vrhaly zářivé úsměvy na sexuální turisty, řecko-římský zápasník seděl v autě a hlídal. Od spousty jiných tuctových pasáků se však lišil tím, že od samého začátku myslel na budoucnost. Získané peníze si nenechával jen pro sebe, ale větší část věnoval na úplatky. Zaplatil si nezájem hlídkujících policistů, podplácel úředníky i místní politiky. To umožnilo zázračně rychlý růst vznikajícího impéria. Skupoval nemovitosti a najímal další a další personál, bodyguardy a dívky z rodného Bulharska. Konkurenční skupiny vytlačoval a likvidoval tvrdě a neúprosně. Jeho vliv přesáhl hranice okresu, stal se dominantní postavou v celém Severočeském kraji. Zdálo se, že nic nedokáže jeho moc zlomit.

Otrokářské metody a strašlivé životní podmínky, ve kterých prodejné dívky pracovaly, však začaly mafii rozbíjet zevnitř. První, druhý, třetí útěk, zoufalé výpovědi. Policistům na obvodních odděleních bylo zřejmé, že případ značně přesahuje pole jejich působnosti a vyšetřování se ujal Útvar pro odhalování organizovaného zločinu.

PRÁCE VPRAVDĚ MRAVENČÍ

Je velmi jednoduché vtrhnout do podezřelých podniků s celou policejní parádou, výsledek takových razií ovšem bývá prakticky nulový. Prostituce sama o sobě trestná není, dívky zpravidla z pochopitelného strachu neřeknou vyšetřovatelům ani slovo, nájemní smlouvy a podnikatelské licence bývají v úzkostném pořádku. Policistům v podobných případech nakonec nezbude nic jiného, než se omluvit a jít o dům dál. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu už dávno takové chyby nedělá. To, co případnému zásahu předchází, je velmi pečlivá a dlouhodobá kriminalistická práce.

Mapování terénu je termín z armádní strategie a v případě vyšetřování představuje desítky drobných maličkostí. Od sledování parkujících aut a rozlišení zákazníků od zaměstnanců příslušných podniků až po ověřování totožnosti podezřelých. Bodyguard, který s nedbalou suverenitou zaplatil pokutu za příliš rychlou jízdu, netuší, že údaje z jeho dokladů budou prověřovány až v daleké Sofii, odkud místní kriminální policie oznámí, že pas je kradený nebo falešný. Správce nevěstince vypije panáka skotské v baru naproti a při elektronickém srovnávání otisků prstů zanechaných na sklenici se zjistí, že tento úředně bezúhonný muž se ve skutečnosti jmenuje docela jinak a v rodném Bulharsku si odseděl trest za loupežné přepadení. A tak dál a dál.

Na vyšetřování mafiánských skupin nemůže pracovat příliš mnoho lidí, neboť se automaticky počítá s možnou provázaností zločinců s některými policisty a hrozilo by tak nebezpečí prozrazení celé záležitosti. V případě Belchevova gangu měli případ na starosti vlastně jen čtyři kriminalisté. Dva z pražského ústředí, dva z Krajské správy v Ústí nad Labem, průběžně byl informován ředitel severočeské správy policie, a tím to končilo.

Mravenčí práce detektivů trvala téměř rok. Závěrečný zásah dostal krycí jméno Úder a předem byl rozpracován do všech možných detailů. Přesto však, krátce před stanoveným datem plánované akce, došlo k vážné komplikaci. Belchev se se svým osobním strážcem Dossevem vypravil do jednoho konkurenčního nevěstince, aby majitele přesvědčil, že by měl urychleně vyklidit pozici. Tomu se nechtělo, došlo k hádce a ke střelbě, bývalý voják z cizinecké legie Dossev pálil ze samopalu. Nikomu se sice nic nestalo, ovšem rozruch byl příliš velký a Belchev se svou gorilou pro jistotu na čas opustili území České republiky.

Tým kriminalistů proto uvažoval, zda termín zásahu odložit, nebo ne. Nakonec se z taktického hlediska zdálo rozumnější akci přece jen spustit a eliminovat tak možné prozrazení akce.

ÚDER

Bylo sedmého října roku 1997. V deset hodin večer vypukly manévry, které co do rozsahu neměly v novodobé historii České republiky obdoby. Nasazeno bylo tři sta policistů z nejrůznějších policejních složek. Prakticky ve stejnou chvíli, přesně ve 22.00, bylo jedenáct objektů v okresech Teplice a Chomutov obsazeno zásahovými jednotkami. Předvedeno bylo 65 osob, z toho 7 bylo obviněno pro účast na zločinném spolčení, pro kuplířství, obchodování se ženami a další závažnou trestnou činnost. Celkem bylo vyhoštěno 22 osob, některým z nich byl pozdějším soudním rozhodnutím pobyt na našem území doživotně zakázán.

Ilustrační foto Jiří NovákPolicisté ze speciálních jednotek jsou zvyklí na leccos, přesto pro mnohé z nich byl pohled na zubožené a podvyživené prostitutky velmi depresivní. Bývalý prezidentský kandidát rozhodně netrpěl přecitlivělostí. Struktura jeho organizace spočívala v hierarchickém řízení, hlavou byl samozřejmě on sám. V každém z okresů měl svého vysoce spolehlivého pobočníka, který odpovídal za činnost skupiny v daném teritoriu a měl přímý vliv na ostatní osobní ochránce v jednotlivých klubech. Prostitutky pracovaly na denní a noční směny a měly stanovený finanční limit výdělku, kterého bylo třeba dosáhnout. Pokud se to nepodařilo, celá skupina dívek musela v práci pokračovat dál, často jim zůstaly na spánek pouhé tři nebo čtyři hodiny. K tomu nutno přičíst zoufalé hygienické podmínky a mizernou stravu, jen jednou denně se podávala polévka s chlebem, k pití byla voda z vodovodu...

Lékařská prohlídka měla katastrofální výsledky. Ani jedna z dívek nebyla zdravá, u všech byly zaznamenány vážné kožní nemoci, u některých kapavka a syfilis. Smutný to konec lákavé představy o báječném zaměstnání v České republice, smutný návrat pro nakažené turisty.

VRAŽDA

Z jednotlivých výslechů to lezlo pomaličku, asi jako když se na exponovaném fotografickém papíru ve vývojce zvolna objevuje obrázek.

"Kamarádka zmizela. Nevím, co je s ní."

"Říkalo se, že jednu holku utloukli."

"Možná to byla jen fáma, aby nám nahnali strach..."

"Ba ne, ta je mrtvá..."

Dívky toho moc nevěděly, bodyguardi byli sdílnější. Ostatně je skoro zajímavé, jak ti největší drsňáci snadno shodí kamaráda, když to může znamenat malinko mírnější trest.

"No jo, nějak se to vymklo z rukou."

"Něco se stalo ve sklepě, v šéfově baráku."

"Přehnali to, jsou to pitomci."

"Zahrabali ji."

Všechno se mělo odehrát přibližně před půl rokem. Byl povolán služební pes cvičený na mrtvolný pach, nad Belchevovu vilu vzlétl vrtulník s termovizí. Pokročilá hniloba malinko ohřívá okolí a citlivé přístroje jsou schopny takovou změnu teploty zaznamenat. Mírně světélkující místo na obrazovce monitoru bylo označeno křížkem. Nezávisle na tom se dole na zahradě německý ovčák rozštěkal u stejného, plevelem zarostlého záhonu.

Muži zákona popadli lopaty a odhazovali kyprou hlínu. Přibližně tři čtvrtě metru pod povrchem narazili na roli koberece svázaného drátem, uvnitř bylo ohořelé tělo mrtvé dívky. Později bylo jednoznačně prokázáno, že šlo o jednu z Belchevových prostitutek, pitva přinesla svědectví o neobyčejně krutém týrání. Kopance, rány pěstí a železnou tyčí, téměř všechny kosti v těle měla zlámané.

Jednotlivé výpovědi vraždu upřesňovaly. Mladá žena odmítla poslouchat a bodyguard Dossev ji za trest ve sklepě umlátil. Tedy pravděpodobně to byl on. Belchevův strážce nebyl při zákroku zadržen a snadno se tak na něj dala svalit vina.

Soud tehdy poprvé v historii české justice použil nové ustanovení paragrafu 163a trestního zákona o účasti na zločinném spolčení, které představuje trestněprávní reakci na fenomén organizované kriminality. Padaly přísné tresty. Sedm, osm, deset let. Na Belcheva a Dosseva, kteří byli mimo republiku, byl vystaven mezinárodní zatykač a Interpol po nich začal pátrat.

BÝVALÝ KMOTR

Dosud úspěšná životní pouť Tsvetomira Belcheva se přehoupla přes kulminační bod a začínaly potíže. V Bulharsku ho znalo příliš mnoho lidí, neměl naději, že by se tu mohl dlouho ukrývat, proto urychleně odjel do Thajska. Zpočátku měl ještě spoustu peněz a všechno vypadalo jako příjemný výlet. Jenže pak rychle o všechno přišel. Není sice zcela jasné jak, ale zdá se podobné pravdě, že ho místní policie tak trochu vydírala. Když se ocitl prakticky bez koruny, rozhodl se pro riskantní návrat. Ne sice do České republiky, to si skutečně netroufal, ale alespoň do Polska, co nejblíž k českým hranicím. Měl totiž u nás spoustu nemalých pohledávek. V době hojnosti si zavazoval okolí, půjčoval a investoval nemalé peníze. Byly to statisíce, kdyby alespoň část dostal zpátky, měl by slušný kapitál do nového začátku.

Sháněl své věřitele telefonicky, což ovšem neušlo pozornosti české policie. Případ rozbitého gangu už byl prošetřen do všech okrajových detailů, nebylo proto tak těžké dopředu odhadnout, kam bude bývalý zápasník telefonovat. Obtížnější byla otázka odkud. Naštěstí spolupráce s polskou policií byla podobně perfektní, jako před několika měsíci souhra s bezpečností bulharskou, a spojovací experti obou zemí číhali na každý další telefonát společně. Ačkoliv v devadesátém sedmém roce už začínala éra mobilů, Belchev zásadně volal jen z klasických telefonních budek. První, druhý, třetí hovor. Připravené výjezdové jednotky několikrát po sobě dorazily na místo jen o malou chvilku potom, co Belchev odešel, telefonní sluchátko bylo ještě teplé od jeho dlaně. Ve Wroclavi spadla klec. Hledaný muž byl zatčen v budce před místním kasinem, měl u sebe falešný pas a zarputile odmítal přiznat své pravé jméno. Teprve když po nezbytných úředních formalitách jej přijeli vslýchat dva policisté z České republiky, začal hovořit bez vytáček.

Byl odsouzen na deset let odnětí svobody, což je maximální trest, který paragraf o zločinném spolčení umožňuje.

EPIGONI

Boj s organizovaným zločinem je záležitost poněkud sisyfovská. Jeden gang zanikl, ale vzápětí přišli následovníci. Jiná bulharská skupina, která se dříve zabývala dovozem ojetých automobilů, se pokusila v uvolněných objektech na Teplicku a Chomutovsku rozmnožit zisky organizovanou prostitucí. Šéf této party byl dokonce ve spojení se samotným Belchevem, který se pomocí propašovaného mobilního telefonu pokoušel vrátit do řízení podniku přímo z kriminálu. Konec celé záležitosti udělala policejní akce s názvem Smet, což v bulharštině znamená úklid. Při razii z května roku 2002 vtrhly do nočních klubů speciální zásahové jednotky, deset podezřelých bylo zadrženo a devět z nich skončilo ve vyšetřovací vazbě. Odsouzený Tsvetomir Belchev byl znovu obviněn a zatím čeká ve věznici na další trest.

Ilustrační foto Jiří NovákNejen prodejnými ženami se zabývali bulharští mafiáni. Jsou i jiné způsoby nelegálního získávání peněz. Například jedna metoda podvodné manipulace s platebními kartami se nazývá skimming, což je odborný termín pro pořizování kopií magnetických kódů. Skupina bulharských podvodníků získávala ukradené platební karty od kapsářů a v předem vybraných obchodech za ně nakupovala různé zboží. Personálu muselo být jasné, o co běží, úplatky však udělaly své. V jedné pražské vinárně měli pachatelé dokonce připraveno kopírovací zařízení, pomocí čtečky karet a počítače vyráběli kódované magnetické proužky z karet jednotlivých hostů. Celá velmi dobře organizovaná parta byla zlikvidována policejním zásahem v listopadu roku 2000.

Podobný osud potkal i další skupinu bulharských kuplířů organizujících prostituci v samém centru hlavního města. Rodinný podnik vedl otec a dva synové, kteří spolu s deseti podřízenými pasáky dodržovali přísná konspirační pravidla. Například šéfové nebyli nikdy v České republice najednou, aby nemohli být zadrženi společně. Záměrně nutili dívky k užívání drog, jen aby prohloubili jejich závislost a podřízenost. K zásahu proti skupině došlo časně ráno, desátého října roku 2003. Bylo zadrženo a obviněno deset osob, spravedlnosti unikl pouze jeden z vůdců gangu, který byl v té době v Bulharsku. Podle dohody se snažil získat peníze na advokáty pro své blízké, s jedním komplicem proto zorganizoval přepadení směnárny v bulharském Slivenu. Během loupeže však došlo ke střelbě, při níž pachatelé zabili směnárníka. Krátce po činu byli dopadeni a za loupežnou vraždu odsouzeni k doživotnímu vězení.

NESMRTELNÉ ŘEMESLO

Auto šustí po asfaltu silnice E-55. Slečen u okraje cesty je méně než před lety, ale jsou.

Tirácký kaminon zastavuje s mohutným funěním pneumatických brzd, štíhlá blondýna se drápe do kabiny, kratičká sukně nezakrývá téměř nic. Jede se dál.

Noční kluby svítí neonovými girlandami. Některé zanikly, jiné jsou ve stejných místech jako dřív. Míjíme úzké okno, odkud kdysi na svobodu prchala mladičká Bulharka, o kus dál je malé odpočívadlo, na kterém nedávno zemřela sotva pětadvacetiletá holka na předávkování heroinem. Nic nového pod sluncem. Prostituce se zdá být stálá a věčná, přesto se způsob jejího provozování pomalu mění. Razantními policejními zásahy se nejen podařilo rozbít nebezpečné gangy bulharské mafie, ale také dát kuplířům jasně najevo, že nejsou beztrestní. Omezování osobní svobody, psychické týrání a bití totiž nepřináší jen bezprostřední zisky, ale také vážné nebezpečí tvrdého postihu. Je proto poněkud kontraproduktivní. Dnešní situace prodejných slečen je v průměru nepoměrně snazší, nežli bývala za surových časů Tsvetomira Belcheva. A bude možná ještě lepší, jestli se konečně podaří schválit dlouho připravovaný zákon, který by nejstaršímu řemeslu určil pevná pravidla.

Na silnici E-55 padla noc a zářící reklamy nočních klubů lákaly návštěvníky podobně, jako světlo petrolejky přitahuje můry.

Antonín JIROTKA