Pavla Holinová s mrazivým pocitem strachu zírala na fotografii ve své ruce. Nitro jí zalehlo tupé zoufalství při pohledu na sebe samu, jak s nepříčetnou zlobou ve tváři tiskne polštář na Radkův obličej. Načechraný, vesele potištěný polštář, který ji zbavil táhnoucího se utrpení a zajistil možnost nového života. Tak se alespoň až do dneška domnívala, až do chvíle, kdy, nic zlého netušíc, otevřela obálku, kterou nalezla ve své schránce a jejíž obsah rozmetal všechny nesměle hýčkané sny. Přiložený dopis pouze dokresloval neúprosnou realitu: Pěkné fotočko, že? Příště se pořádně rozhlídni, kozo, jestli jsi při své humánní činnosti skutečně sama. Takhle tě to bude stát milionek. Kdy a jak mi peníze předáš, to se včas dozvíš. Nebo bys dala přednost tomu, aby se přiložený umělecký výtvor objevil na patřičných místech? Máš volbu! Pokud souhlasíš s výkupným, zanech ve svém okně dnes po celý den napůl staženou roletu. Pokud ne, půjdeš do lochu, doplnila si tiše Pavla a neovladatelně se rozplakala.
Čas neúnavně odtikával vteřiny a minuty netečný k hrůze a zoufalství v nich obsažených. Pavla se po určité době vzpamatovala natolik, že byla schopna začít trochu souvisleji uvažovat. Může si zoufat sebevíc - na faktech nic nezmění! Nejenom že ji někdo při 'uspávání' Radka viděl, dokonce ji přitom i vyfotil a teď se jenom třese, aby z této skutečnosti vytřískal maximum. Nedělala si žádné iluze, že by mohlo jedním výkupným všechno skončit.
Jaká neuvěřitelná podělaná náhoda - sama přece vůbec netušila, že v ten den - zabije. Nic neplánovala, nic nepromýšlela, šlo prostě o zkratové jednání a v tom stavu bylo zcela vyloučené zjišťovat, zda je při své humánní činnosti skutečně sama.
Třesoucí se rukou sáhla po cigaretách, jednu si zapálila a lačně vdechla kouř. Uvažuj, nabádala se rozklepaně, uvažuj, zkus si znovu celý ten příšerný den vybavit, máš ho přece v paměti vypálený jednou pro vždy. Nemůže být tak těžké zjistit, kdo má v téhle prasečině prsty - odhalené nebezpečí je jen polovičním nebezpečím a odhalený protivník se stává zranitelným protivníkem.
Ráno bylo jako každé jiné - příprava snídaně, nakrmení Radka, což jí vždycky zvedalo žaludek, očista zuboženého těla, pak posezení na zahradě, kam jí s nemocným v křesle pomohl Emil, oběd a po něm konečně milosrdné vysvobození od nenáviděné služby. Na dvě tři hodinky převzali úlohu hlídacího psa ostatní, pěkně se v ní střídali jeden po druhém, jasně že se nepřetrhli, a pak ještě měli tu drzost Pavle vyčítat, když se poněkud opozdila. A ona se opožďovala tím častěji, čím těžší pro ni bylo opustit Slávka - Slávka s uličnickým úsměvem a horkýma rukama, divokého milence, kterého si našla po roce odříkání a bez kterého by své živoření prostě nevydržela.
Je to již týden, co Radka pohřbili, nevzniklo vůbec žádné podezření, pomalu se začínala dostávat z nejhoršího a teď tohle! VYDĚRAČ! Nejhorší zrůda ze všech zrůd, chobotnice, která svou kořist omotá jedovatými přísavkami, takže jí nedovolí volně vydechnou, svírajíc ji stále těsněji a těsněji v nemilosrdných chapadlech, monstrum ničící klid, zdraví a v konečném důsledku i život oběti. Pavle vyrazil na čele studený pot - k takovým koncům to u ní nedojde, nesmí, něco takového prostě nedopustí, však ona někde najde skulinku, aby se z té pečlivě zaklapnuté pasti dostala ven!
Zapálila si další cigaretu k dalšímu vzpomínání. Dvě hodiny - pouhé dvě hodiny strávila v milované náruči a potom již zase musela spěchat navléknout si otrokářský chomout. Ano, otrokářský, Radek se přece mohl dát do ústavu, kde by měl tu nejlepší péči, jakou lze získat za peníze, ale ti jeho příšerní příbuzní - ta hnusná sebranka! Vykřikovali, že je jich tady dost na to, aby se nemusel nemocný svěřovat placeným rukám, ze stejného důvodu byla zamítnuta i kvalifikovaná ošetřovatelka - ale jediné ruce, které pak musely všechno odřít - a to zadarmo - byly Pavliny.
Kamil, Ilonka a Emil - bylo jich skutečně dost!
Jednoho dne přišli na návštěvu a jednoduše zapomněli odejít. Bezostyšně tyli z toho, že Radek neměl zájem a Pavla možnost, ukázat jim, kde nechal tesař díru. Honosná patrová vilka ze tří stran ukrytá v zeleni a stojící poněkud stranou od ostatní vilové zástavby, patřila z poloviny Radkovi a z poloviny jeho matce. A ta nikdy nezameškala příležitost ztrpčit Pavle život, i když to v tomto případě znamenalo poskytnou 'dočasně' útulek třem darmojedům, kteří tvrdě vyžadovali všechna práva řádných nájemníků, ale znechuceně se odvraceli od veškerých povinností.
"V téhle vilce je dost místa pro všechny, proč bych je měla tedy vyhazovat?" vychutnávala si tchyně svoji nepopíratelnou převahu při Pavliných nesmělých narážkách v tomto směru. "Pro tvůj sobecký klid? A co Radek - na toho nemyslíš? Byl by pořád sám, protože ty věčně někde trajdáš a já už na všechno kolem něho nestačím," neodpustila si zákeřnou ránu pod pás a hned se nadechla k další: "Dneska ti vadí příbuzní a kamarádi, zítra to můžu být já s Radečkem - no no - jen se necukej a netvař jako uražená nevinnost, vím moc dobře, že by ses toho chudáka nejraději zbavila, abys měla volné ruce pro své spády," tetelila se 'matinka' zlomyslným potěšením, že může stále znovu a znovu rozdírat snašina citlivá místa. A Pavla byla skutečně celá bez sebe z této do nebe volající nespravedlnosti, protože veškerá starost o nemocného a domácnost ležela plně na ní, ti ostatní jen slibovali, ale nikdy své sliby nesplnili - ani jeden z nich. Emil nanejvýš pomůže s křeslem do zahrady a ty, Pavlo, starej se. Jsi přece Radkova žena, slíbilas mu před oltářem snášet dobré i zlé, dobrého sis vybrala dost, teď přičichni i ke zlému, po sedmi tučných letech zákonitě přichází sedm let hubených. Ono to docela vychází, pohnula Pavla nepatrně rty v žalostné napodobenině úsměvu, skutečně to bylo sedm let, co jsem s Radkem žila jako v ráji - než přišla nemoc - zákeřná, plíživá, zničující - která z milujícího, veselého, pohledného muže v nejlepších letech udělala tělesnou i duševní trosku - náladovou, trpitelskou, věčně skuhrající a hlavně plnou nenávisti ke zbytku světa, který mu nedovedl pomoci. Část této nenávisti dopadala i na Pavlu, jenom proto, že byla zdravá, že se jí život nescvrkl na polykání léků, píchání injekcí a pravidelně se opakující pobyty v nemocnici - a bylo pro ni někdy k neunesení těžké snášet nespravedlivé výbuchy hněvu a zoufalství, i když věděla, čím byly vyvolány. Není pravda, že všechno pochopit znamená všechno odpustit - Pavla chápala, ale nedokázala už ze sebe vykřesat ani jiskřičku soucitu.
Jak dlouho se to vlastně vleklo, počítala v duchu - je možné, že už to budou téměř dva roky? Necelé dva roky a stačily převálcovat těch dřívějších šťastných sedm tak dokonale, že z nich nezůstalo vůbec nic. Ani chuť ke vzpomínání.
Kdyby nebylo Slávka, už dávno by skončila ve cvokhauzu. Proč tu tedy zůstávala? Proč trávila v tomto domě hrůzy den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem? Protože od umírajícího manžela se prostě nedalo odejít, stal by se z ní vyvrhel, dokonce i Slávek by si jí přestal vážit, to věděla určitě. Měl svoje vlastní představy o morálce - spát s manželkou k smrti odsouzeného bylo v pořádku, odejít s ní ve vší počestnosti - neodpustitelné. Pavla navíc doufala, že se jednoho dne konečně osvobodí, ale čím více ho přivolávala, tím více se jí vzdaloval. Už jednou - zcela psychicky na dně - zkusila osudu trochu pomoci, proto "zapomněla" odklidit z dosahu nemocného prášky, které by mu důstojně pomohly na druhý břeh, jak o to občas žadonil. Měla vědět, jak to dopadne! Radek za vydatné podpory matinky, u níž se samozřejmě vyplakal nad Pavlinou proradností, ji obvinil ze všech možných i nemožných hříchů a nakonec ji nazval vražedkyní, čímž poněkud předběhl budoucnost.
Od té doby se také datovala nenávist Radkovy matky. Ne že by ji tolik zasáhla synova smrt - byla již dávno smířena s nevyhnutelným - spíš měla obavy z jejích důsledků, protože Radkova polovina domu by v tom případě připadla Pavle a peníze, které před léty vyhrál v loterii, větším dílem také.
Ať už ho k tomu vedly jakékoliv důvody, Radek ani na naléhání svou závěť měnit nehodlal - snad v nepřiznané obavě, že pak by Pavla bez dalšího zaváhání odešla a on by neměl po kom se vozit, protože nikdo z ostatních by si jeho sekýrování nenechal líbit.
Teď však nebyl čas připomínat si nekonečný seznam odporných povinností, trpce polykaných příkoří a poraženecky končících snah o sebemenší vzpouru - to všechno už je pryč, jen co budou vyřízeny nezbytné právní záležitosti a Pavla si ujasní co dál - opustí navždy prokletý dům i s jeho bezcitnými obyvateli. Pokud se ovšem něčeho dopátrá.
Cestou od Slávka se už nikde nezdržovala, spěchala domů, vešla k nemocnému, chystala se vybalit alibistický nákup a pak.
Pak - bledla žena při vzpomínce - pak otevřel Radek oči, divné děsivé oči, všudypřítomnou bolestí stažené v malé škvírky, a přece tak pronikavé, tak obviňující - jako kdyby věděl..
Musela je ze sebe setřást, musela - najednou už ani vteřinu nedokázala snést, co snášela tak dlouho - a vážně to nešlo jinak, než že zakryla celý ten zpustošený obličej velkým polštářem a držela, dokud Radkovy chabé pokusy o obranu neustaly. Trvalo to jen chvíli, ale jí připadala jako věčnost - věčnost zakletá do 'zlé minuty', která ji už navždy bude pronásledovat v nestřežených snech.
A tento hrůzný okamžik nějaká bestie zvěčnila i se všemi děsivými detaily - Radkovy hubené ruce křečovitě svírající okraje polštáře v předem prohraném boji, jeho tělo prohnuté do smrtelného oblouku, Pavlina tvář stažená nelítostným odhodláním se zuby tak pevně zaťatými do spodního rtu, že se dala rozeznat i stékající krev a s očima, v jejichž výrazu chybělo cokoliv lidského.
Tajemný fotograf musel vrnět blahem, jaký kapitální úlovek se mu podařil, něco takového se opravdu nestává každý den, a ještě k tomu přijít jak slepý k houslím!
Vztekle sevřela ruce v pěst. Na něco však přece zapomněl - i zbabělá krysa zahnaná do kouta se postaví na odpor, natož pak Pavla, která měla ke svému činu tisíc a jeden důvod - však on tajemným dlouho nezůstane, je přece jasné, že se do role vyděrače pasoval někdo z domu, jiné vysvětlení neexistuje. Někdo byl prostě v nesprávný čas na nesprávném místě - a tím místem mohla být jedině koupelna - prostorná bezbariérová koupelna, jejíž dveře se prakticky nikdy nezavíraly, protože nemocný ji potřeboval každou chvilku. Skutečně se nikde jinde ukrývat nemohl, ujišťovala se Pavla opakovaně, vstupní dveře nepřicházejí v úvahu, od nich se inkriminující fotografie nedala pořídit. Další dveře v místnosti vedou do jejího provizorně zřízeného 'hlídacího kutlochu' a ona ho vždycky při odchodu pečlivě zamyká, protože v něm má schované dárky a dopisy od Slávka.
Jenomže - co foťák - kde by se tam vzal tak příhodně foťák? zarazila se Pavla ve svých myšlenkách, u nich přece nikdy nikdo žádný nevlastnil. Kdysi ve šťastných dobách občas někdo z přátel nějaké snímky nadělal, ale Pavla by dnes ani při nejlepší vůli nemohla říct, kde skončily. Na fotografování si prostě nepotrpěla - to měla společné s Radkem, který namířený hledáček málem považoval za osobní útok.
Náhlá vzpomínka ji vymrštila na nohy. Lenka - samozřejmě Lenka, přišla se přece rozloučit den před Radkovou smrtí, protože nazítří odjížděla na několik dní do Tater, a ta bez fotoaparátu nedala ani ránu. Tradovalo se, že vidět Lenku bez milovaného přístroje je stejné, jako vidět Paříž bez proslavené věže. Musela ho tu zapomenout, když si na odchodu umývala ruce zapatlané od dortu, který spolu spořádaly.
Bez dalšího uvažování se rozběhla dolů schodištěm. V Radkově pokoji byla od toho příšerného dne pouze jednou, a pokud by záleželo na ní, nevstoupila by tam již vůbec, ale teď muselo jít všechno stranou. Nevnímala nic jiného, než matně prosklené dveře do koupelny, připomínající její podrážděné mysli vchod do pekel. Jediným horečnatým pohledem obsáhla celý interiér. A tady visel, na skobičce vedle ručníků, opravdu tu byl - Lenčin fotoaparát, sice zastaralý, ale spolehlivý. S jedinou vadou - byl prázdný - bez filmu!
Pomalu vyšla z koupelny a ztěžka dosedla do křesla vedle Radkova lůžka. Měla teď závažnější starosti, než se lekat trestajících stínů. Kdo z nich? Kdo využil příležitosti ďáblem nabídnuté? Schopni toho byli všichni - bez výjimky všichni - a zvláště teď, když si uvědomovali, že se toho Radkovým odchodem hodně změní. Na koho si tedy vsadit? Když jim přišla oznámit manželovo úmrtí, našla je všechny nahoře, zalezlé ve svých doupatech. Jenomže to nic neznamenalo, ona se přece po 'činu' uchýlila na dost dlouhou dobu do 'kutlochu', kde se vražednou kombinací alkoholu a uklidňujících prášků dávala dohromady.
V uších jí znovu zazněly jejich necitlivé reakce.
Kamil - Radkův bratranec a současně lenoch k pohledání, který se živil hazardem a sázením, takže byl věčně bez peněz, věčně zadlužený: "Tak už to má chudák za sebou? To jsem si s ním tedy dneska popovídal naposled. Připadal mi docela v pohodě, dokonce měl chuť na zmrzlinu, celého mě upatlal - svetr je na vyhození," zakončil lítostivě a nechápavě zíral, když se na něj Pavla rozkřikla, aby si tedy podal žádost o náhradu škody.
Kamilova sestřička Ilonka - bože, jak se k ní ty směšné zdrobnělinky nehodily - zahořklá žena středních let, nepraktická, sentimentální, věčně se dojímající vymyšlenými i skutečnými bolestmi světa, věčně se slzami na krajíčku, které tam v tu chvíli samozřejmě nezůstaly, ale mohutným proudem zaplavily celou nepřitažlivou tvář: "Co to povídáš - Radeček že je mrtvý? A co tak náhle? Proboha a já mu ani nesplnila poslední přání, prosil mě o něco studeného k pití, jenomže tak hezky spal a já ho nechtěla budit.chudáček malý." Pavla musela zbaběle prchnout před tímto pokryteckým hořekováním.
Snad jenom Emil - Radkův nejlepší kamarád ze studií a vlastně i po další léta, projevil trochu přirozeného soucitu. "Přejme mu to, Pavlo, vždyť už tady neměl nic než trápení. Bylo bolestné sledovat jeho marný zápas - pro nás a hlavně pro tebe. Ještě v podvečer mi říkal, že chce se vším skoncovat, a i když to říkal často, vůbec bych se nedivil, kdyby tentokrát skutek neutek."
Jak málo jsi ho znal, i přes dlouholeté přátelství, odpovídala mu Pavla v duchu, zatímco z úst jí vycházely zdvořilostní fráze. Radek by na sebe nikdy ruku nevztáhl, držel se svého Záhořova lože zuby nehty, snad doufal v zázrak - a já z počátku s ním, než mě svým chováním donutil doufat v cosi úplně jiného!
A draze milovaná tchyně, která předvedla bezchybný výkon profesionální plačky, si samozřejmě neodpustila jedovatou slinu: "Tak? Mrtev? A ty ses courala kde, že zemřel opuštěný jako pes? Válela ses se svým amantem, viď? Však on to Radek dobře věděl, zrovna dneska si mi znovu postěžoval, musela jsem ho utěšovat, dokud znovu neusnul. A přitom mně samotné nebylo dobře, což tě ovšem nemohlo odradit od pelešení."
Pavlino neveselé vzpomínání přetrhlo pronikavé zařinčení telefonu. Automaticky vztáhla ruku. "Holinová," řekla tiše a při zaslechnutí dychtivého sametového altu překvapeně vyhrkla: "Lenko, to snad je telepatie, zrovna jsem na tebe vzpomínala."
"A co teprv já," ozvalo se vřele v odpověď. "Včera jsem přijela a hned první známá mě informovala o tvé ztrátě. Je mi to moc líto, Pavlo, nevěděla jsem, jinak bych se vrátila alespoň na pohřeb. Proč jsi nezavolala, nebo neposlala zprávu, Radek byl přece taky můj kamarád."
"Nech to být, Lenko," zamumlala Pavla nervózně, "nebudem se o tom bavit po telefonu. Nepostrádáš náhodou něco?" odvedla rychle řeč od deprimujícího tématu.
"Foťák, viď?" povzdechlo sluchátko. "Co já jsem se ho nahledala, že mi chybí, jsem zjistila až těsně před odjezdem, marným hledáním mi ujel vlak, musela jsem tím večerním - bylo to na palici. Hele, mohla bych se pro něj u tebe zastavit?"
"Dneska ne, Lenko," odmítla Pavla pevně. "Promiň, já se vůbec necítím, ale požádám sousedovic Jarmilku, ráda k tobě zaběhne, je to moc milá a ochotná holka."
"To by bylo fajn, však víš, jsem bez foťáku jako bezruká. Ale tebe taky chápu. Pokecáme tedy někdy jindy, jo?"
"Jo, ozvu se," přislíbila Pavla, dobře si vědoma neochoty ve svém hlase. Jenomže kdyby ta káča nebyla takový sklerotik, žádný důkaz by proti mně neexistoval, kdežto teď abych šla aranžovat roletu. Sice si budu připadat jako ve špatném špionážním filmu, ale alespoň získám čas, třeba se někdo prozradí, podřekne, na něco přijdu - odmítala si Pavla připustit bezvýchodnost situace.
A právem! Podvědomí ji upozorňovalo, že doufá právem, cosi se naléhavě dožadovalo její pozornosti - cosi - něco - slovo, věta, situace? V den Radkovi smrti se každý z domácích jako naschvál kolem něho motal, každý z nich mohl být v kritickou dobu v koupelně, a i když si Pavla těžko může zjišťovat přesné časy, přesto má jakési mlhavé tušení. Kdybych jen nebyla tak unavená, postěžovala si lhostejným stěnám, pak by určitě ten slabý náznak pravdy vyvstal zřetelněji. Nechtěla si přiznat, že třeba jenom fantazíruje, že jí celá bolestná rekapitulace byla zatím k ničemu, ale skutečně už neměla sílu dál se týrat vzpomínkami. Zítra - zítra je taky den, že, milá Scarlett? Zařídím se podle tvého vzoru, jenom ještě popotáhnout roletu - čas, získat čas je nyní to nejdůležitější.
Díky práškům se přece jen trochu vyspala, ale ráno ji stejně zastihlo s opuchlýma očima, jak ve spánku nekontrolovatelně vzlykala a v depresi. Chvíli trvalo, než si vzpomněla na její příčinu, a pak opět musela podstoupit boj se svým zoufalstvím. Sice to již nebyl onen slepý děs ze včerejška, ale drásavý, vše pohlcující pocit bezvýchodnosti a opuštěnosti. Komu se mohla svěřit? S kým poradit? Se Slávkem? Nikdy by ji nepochopil a co hlavního - nikdy by jí neodpustil - možná dokonce, že by ji šel ve jménu své absurdní morálky udat!
Z očí se znovu začaly kutálet slzy, brázdily cestičku ke spánkům a vpíjely se do rozcuchaných vlasů. Sama nevěděla, jak dlouho v tomto stavu setrvala - připadalo jí, že hodiny - až nakonec se podrážděně, znechucena sama sebou, posadila na zválené posteli. Sebelítost - ještě toho trochu - tím si tedy ohromně pomůže - až doposud přece zvládla všechno - někdy sice pěkně potlučená - ale nic není zadarmo. Dotkla se studenými prsty uslzené tváře. A brečet taky nebude, poslední události jí nemilosrdně přidaly několik vrásek navíc - a copak by tomu asi řekl Slávek, kdyby ji uviděl tak poničenou?
Horlivě začala ze svého nitra dolovat jiskřičky naděje. Ten včerejší pocit, že má řešení záhady na dosah ruky - musel přece z něčeho vzniknout - odporný vyděrač ji nedostane, však ona ho odhalí a potom... Zarazila se. Potom co, proboha? K čemu jí bude, když pozná jeho totožnost? Půjde si stěžovat na policii? Nápad k popukání, fakt! Netrpělivě odmávla dotírající otazníky - napřed musí kreaturu vyhmátnout, a pak se uvidí. Nějaké východisko se vždycky najde, i kdyby měla. zatajila dech a potlačila vznikající myšlenku dřív, než stačila nabýt určitější formy. Vůbec si nebyla vědoma, že i přesto se jí tvář zkřivila do děsivého úšklebku. Rozbouřená krev jí vlila tolik potřebnou energii do žil.
Rychle se ustrojila, postavila konvici na smrťáka a sáhla po novém balíčku cigaret. Byla si vědoma, že to s nimi přehání, ale jen co vybředne z této šlamastiky, slibovala si, skoncuje taky se stupňujícím se zlozvykem, ale v této chvíli svoje životabudiče nezbytně potřebuje.
Přenesla si kávu k malému stolečku u okna, na kterém se pyšně rozpínalo dvanáct červených růží - dárek od Slávka. S láskou se na ně zadívala - byly tak krásné! Pavla vášnivě milovala květiny a růže obzvlášť, dychtivě vdechovala omamnou vůni a snad jejím vlivem cítila, jak se jí v hlavě rozjasňuje. Včerejší den jí do všech podrobností vyvstal před očima, zbaven svého šokujícího nátěru, takže postřehla i dosud jí unikající nesrovnalosti. Páteří projel mrazivý pocit, který však nebyl způsoben chladem. Ztěžka polkla a chvíli naslouchala téměř bolestivým úderům svého srdce. Cosi se rychle blížilo! A pak - bylo to jako blesk z čistého nebe - v jedné vteřině ještě tápala ve tmách a ta druhá jí zjevila pravdu v celé nahotě. Přijala ji bez údivu.
Lenka - nikdo jiný než Lenka - ona je ten hnusný vyděrač, Pavla to vlastně věděla již včera, hned jak položila sluchátko - kdyby nebyla tak příšerně unavená - Lenka a její foťák - ona že by odjela na dovolenou bez něho? Už jste viděli - jakže se to zpívá v té písničce - bez ledovců Jižní pól, bez Vesuvu Neapol - tak to je přesně Lenka bez foťáku. A že by si vážně nevzpomněla na nejpravděpodobnější místo, kde ho mohla nechat? Samozřejmě, že vzpomněla a nejen vzpomněla, ona si taky pro něj přišla! Času měla dost, nechala si přece ujet vlak, další jí jel až večer. Vůbec nevadilo, že Pavlu nezastihla doma, měla kdykoliv volný přístup, domovní dveře se zamykaly až na noc. Že si jí nikdo nevšiml - to taky nebylo nic divného, obyvatelé v domě si s hlídáním nemocného těžkou hlavu nedělali, jim stačilo vědomí, že Radek po injekci 'chrápe'.V případě nutnosti měl přece při ruce zvonek, nač tedy u něj vysedávat? To s radostí přenechávali přetažené manželce, případně Lence, a Pavla jí byla vždycky tak vděčná, když ji našla u Radkova lůžka. Ostatní přátelé postupně opadávali, v přítomnosti plížící se smrti nebylo nikomu volno - Lenka vytrvala!
Jak jenom mohla - znaly se přece tak dlouho, bývaly nerozlučné a i když je později život zavál různými směry, stále se snažily zůstat v telefonickém i písemném kontaktu. Pavla s upřímnou radostí přivítala, když se věrná družka dívčích let po rozvodu přistěhovala zpátky do Hradce a okamžitě se stala její oporou a utěšitelkou. Nebylo snad dne, aby k Pavle nezaskočila, třeba jen na chvilku, trpělivě naslouchala jejímu žalování na osud, stížnostem na nikdy nekončící povinnosti, nelásku všech obyvatel vily - věděla, jak je důležité, aby ze sebe dostala nahromaděný stres, věděla dokonce i o Slávkovi a byla kdykoli ochotna Pavlu v případě potřeby krýt.
Proč tedy učinila to, co učinila? Čím jí Pavla nahrála? Byl snad na ní hned při vstupu do pokoje znát vnitřní přetlak? Dala snad Lenka dokonce nějak najevo svoji přítomnost v koupelně, ale Pavla ji ve svém duševním rozpoložení neviděla - neslyšela? Sáhla potom bez vedlejších úmyslů po fotoaparátu, protože chtěla mít do svého alba hmatatelnou upomínku, jak vypadá nefalšované zoufalství v lidské tváři? A když pak pochopila - nezabránila Pavle v jejím činu z ženského pocitu solidarity, nebo se v ní myšlenka na vydírání zrodila právě v této chvíli? Pavla ví sama nejlíp, jak snadno se dá na křivolakých cestičkách pokušení zabloudit, jak málo stačí k tomu, aby člověk z tohoto labyrintu vyšel s děsivým poznáním, čeho všeho je schopen.
Lenka nikdy neměla moc peněz, její rodiče se měli co ohánět, čtyři děti vyžadovaly své, manželstvím si taky moc nepomohla a teď - s platem druhořadé sekretářky druhořadého podniku si už vůbec nemohla moc vyskakovat. Pavla dobře věděla, jak moc toužila po drahých kvalitních věcech a těšila se jako malá, až kamarádce k blížícím se narozeninám daruje ten nejmodernější, nejdražší fotoaparát, jaký bude k mání, a splní tak jeden z jejích nejvroucnějších snů.
A tohle má za všechno! začal se v ní konečně probouzet násilně umlčovaný vztek.
Nebude tu zrádkyni omlouvat, nebude pro ni hledat ani to nejmenší zrníčko pochopení, něco takového se prostě nedělá, a ještě k tomu tak fušersky.
Že si Lenka fotoaparát nevzala s sebou, v tom nepochybila, nemohla přece vědět, zda si ho už někdo nevšiml, a kdyby potom zmizel - to už by rovnou mohla vyděračský dopis podepsat. Navíc jeho ponecháním na místě šikovně obrátila pozornost na domácí frontu - jenomže potom měla míň kecat a víc přemýšlet. O zmeškaném vlaku se přece vůbec nemusela zmiňovat, a při dotazu na fotoaparát mohla se smíchem tvrdit, že si náhradní někde vypůjčila, vyžebrala, ukradla - možností měla spoustu - jenomže jí vidina milionu zatemnila mozek. Naštěstí pro mne, ušklíbla se Pavla nehezky, ho zatemnila pořádně! Milion - další důkaz debility - myslí si snad, že ho mám na požádání kdykoliv volně v šuplíku? Nebo že mi stačí zavolat svého bankéře a on mi ho s úklonou až k zemi dodá na stříbrném tácu? Jo, milá děvenko, mělas být méně chamtivá a nedočkavá, zatím mi tady nepatří ani klika u dveří, prořekla Pavla nahlas a energicky povstala od stolku s růžemi odhodlaná zatočit s vyděračem - vlastně s vyděračkou - podle zásluhy. Jen ať si taky trochu užije něco z těch muk, které připravila Pavle.
Chvilku soustředěně přemýšlela, zvažovala všechna pro a proti, a pak již bez dalšího zaváhání sešla do Radkova pokoje, aby se vyhnula případným zvědavým uším. Nevěděla jistě, zda se všichni dravci pro dnešek rozlétli - přestala se o ně starat!
Přistoupila k telefonu a pevnou rukou namačkala známá čísla. Sluchátko na druhé straně bylo zvednuto hned po prvním zazvonění, jako by Lenka její zavolání očekávala.
Nezdržovala se úvodem: "Kdes hodlala skončit, mrcho? Zůstalo by u milionu? Nebo u dvou? Deseti? Skončila bys vůbec někdy?"
"Pavlo, to jsi ty, Pavlo? Co se stalo? Jsi v pořádku? Vůbec ti nerozumím!" úzkostlivý hlas působil přesvědčivě, ale Pavliny vybičované smysly v něm postřehly spodní tón obav, který ji utvrdil v jejím přesvědčení.
"Přestaň s tou komedií, jako herečka bys neuspěla ani u šmíry, člověk prostě musí mít talent, ať již ke hraní, nebo k vydírání! Drž hubu!" vykřikla nenávistně, když se z druhého konce začalo ozývat vyděšené protestování. "Drž hubu a poslouchej - poslouchej dobře, protože co ti teď řeknu, již nebudu opakovat, jasný?" Pavla sevřela pevněji sluchátko, i přes veškerou odhodlanost se jí začaly potit dlaně. "Nabídlas mi obchod, hnusnej obchod, a protože nejsem v situaci, abych ho mohla odmítnout - beru! V každém obchodě však jsou dvě strany, a tak ti vyložím zase já svoje podmínky. Za nabízené zboží zaplatím, na milion však zapomeň, zbláznila ses? Horko těžko dám dohromady padesát tisíc - i to však je pro tebe víc než dost!
A za tuto částku žádám negativ a zbývající fotky, co sis nadělala. Vůbec se neunavuj lhaním, že žádné další neexistují, neurážej znovu moji inteligenci. A varuji tě - důrazně - pokud se mě nějakým způsobem pokusíš podrazit, pak teprve poznáš, s kým máš tu čest. A já se nezastavím před ničím, rozumíš? Před ničím! I kdybych měla přiznat svou vinu." Pavlin počáteční klid se během řeči rozplynul, věděla, že mele z posledního. Jenom se proboha nesesypat, nedat najevo, jak blufuje, nenechat té děvce prostor a čas k uvažování. Vabank! Hrála vabank!
"Na své straně budu mít spoustu polehčujících okolností, vyváznu téměř určitě s podmínkou, nebo dostanu milost a co myslíš, že dostaneš ty? Pěkně na prdel! Určitě ti přišijou spoluvinu, o polehčujících okolnostech si můžeš nechat leda zdát a žes při psaní toho odporného dopisu nepomyslela na potřebnou opatrnost - na to dám krk. Něco takového se dá vysledovat, víš? A s vyděrači se nikde nemazlí, ani v kriminále, máš se na co těšit - vražedkyně, feťačky, úchylačky - už se na tebe třesou - vejdeš tam jako krásná holka a vyjdeš - noo - každá opelichaná fuchtle bude mít navrch! Pokud tě tato vidina neláká, budeš u mne do hodiny, nebo jinak za sebe neručím," zakončila výhrůžně a nedopřávajíc Lence ani vteřinu k případným námitkám, rychle zavěsila.
Chvíli stála bez hnutí, vědoma si rizika, které na sebe vzala. Ostatně - namlouvala si neupřímně - vždyť ani moc nepřeháněla, pokud by se skutečně musela rozhodovat, dala by přednost shovívavému soudci před nemilosrdnou pijavicí. Nedokázala si ani stínem myšlenky připustit, že se vědomě obelhává, že by uvítala jakékoliv jiné řešení, než totální zhroucení všech dosavadních jistot. A hlavně by neměla nic z majetku, vrahové přece nesmí těžit ze smrti svých obětí, tolik ještě věděla. Mohla jenom úpěnlivě doufat, že nic z toho Lenku nenapadne, že se v šoku ze svého odhalení nezmůže na logické uvažování, že bude chtít odvrátit hrozbu kriminálu i za cenu prohry, a v tom děsu a ultimátu, které dostala, nebude mít čas si uvědomit, jak pevně vlastně Pavlu svírá v hrsti.
Vyjde to - musí to vyjít - odvážnému štěstí přeje a Pavla by si opravdu už kousek štěstí zasloužila!
Se srdcem až v hrdle a přece plna důvěry ve svou znalost Lenčiny povahy otevřela těžké vchodové dveře dokořán, potom se zvolna vrátila k velkému křeslu, které bylo svědkem všech jejích životně důležitých kroků, lehce pohladila krémově zbarvený potah, usadila se v jeho konejšivé měkkosti a hltavě si zapálila cigaretu. V popelníku se nakupilo nejmíň deset nedopalků, než konečně zaslechla kroky na štěrkové cestičce od branky. Vítězoslavně se napřímila. Vyhrála!
Místo očekávané Lenky se však ve dveřích objevili dva urostlí vazouni v uniformách.
"Paní Holinová?" otázal se jeden z nich zdvořile a Pavla byla schopna jen nepatrně přikývnout, protože ji náhle zradil hlas. Nezdálo se, že by to těm dvěma vadilo. "Máme pro vás smutnou zprávu, paní Holinová, asi před hodinou došlo na křižovatce na hlavní třídě k tragické nehodě. Pod koly nákladního vozu tam zahynula jistá Lenka Šímová, vaše přítelkyně, jak jsme se dozvěděli."
Služebně starší z obou příslušníků o trochu zkrátil vzdálenost mezi sebou a zkamenělou posluchačkou. "Řidič je bez viny," pokračoval neutrálním hlasem, "v žádném případě nemohl neštěstí zabránit. Výpovědi svědků se vzácně shodují, slečna Šímová prý letěla jako splašená, bez rozhlédnutí vstoupila do jízdní dráhy."
Jestliže Pavle jejich objevení předtím vyrazilo dech, vyslechnutá slova jí zcela vybílila tvář. Tušila - věděla - co bude následovat!
"My jsme sem samozřejmě nepřišli, abychom vám tuto smutnou událost oznámili," zadíval se jí policista upřeně do nevidoucích očí, "ale protože jsme ve věcech zesnulé objevili kromě jiného i toto," sáhl pomalu do široké kapsy uniformy a pak jako vějíř rozložil tři lesklé fotografie pohlednicového formátu. Pavla se ani nemusela dívat, co je na nich zobrazeno.
"Myslím, že nám budete muset něco vysvětlit, paní Holinová!"