Měsíčník Policista

Atak aneb Tance se šibeničním urychlovačem

Vyšlo v čísle 6/2006

Potkali se v Karlových Varech někdy během druhé poloviny devadesátých let minulého století. Lázeňští šviháci, bohémské, nazrálé mládí z někdejších znepřátelených světů. Erik van Rijknaas, sotva třicetiletý turista z Nizozemska. Chtělo by se použít označení Létající Holanďan. A Sovíček Alfréd, mezi kámoši Fredo - víceméně Erikův vrstevník ze zlaté, stověžaté, otevřené Prahy. Rozhlížející se - a rozjíždějící se - manažer v restauračních a ubytovacích službách. Dokonce v podniku poblíž Královské cesty.

(Jména a drobné okolnosti jsme pozměnili, podstata přibližované kauzy zůstává - pozn. red.)

Slovo dalo slovo, vzniklo upřímné, výhodné přátelství. Vlastně celá Evropa chtěla tenkrát jezdit do některých zemí zaslíbených, vlastně sem dodnes jezdívá. Za kvalitním, pohádkově dostupným pivem, za cenově hodně přijatelnou, hutnou kuchyní, s velice vstřícnými náklady například za pohonné hmoty.

I za atraktivními děvčaty u nás zahraniční návštěvníci v posledních desetiletích chodí.

Taky si do nové republiky cestovala nejedna Francouzka za kadeřnicí, mnohá Němka ke švadleně. Seniorští Nizozemci posléze za trvalým pobytem v severočeských chaloupkách a jinde i v novotou svítících satelitních vískách.

Fredo rovněž Erikovi v následujících letech zásadnější zásahy do nepěkného zkusu u tuzemských zubařských zdravotnických zařízení domluvil.

Oboustranná spokojenost evropských pokrokových přátel rostla - moderně by se řeklo - trvale udržitelným tempem. Fredo trávil dovolené u vody v Nizozemsku - na kanálech, stejně jako při nízkém mořském břehu. Seznamoval se s Erikovou rodinou, přivedl do party Jindřicha Pilného, neboli Pilníka, občas též Mister Busy For Ever.

A také - jakoby na oplátku - čeští hosté začali objevovat nizozemské zboží - v přepočtu na koruny - ve výhodnějších cenových hladinách. Přímo v amsterdamských čajovnách nebo vzápětí - po převezení přes hranice - velice vhodné k dalšímu prodeji v České republice!

Přeskočme nyní do Brna v letech 1998 - 1999. Místní expozitura Národní protidrogové centrály soustředěně mapovala "své" lidi na drogové scéně a zaznamenala - u klubové "odnože" - mezi některými týpky prodejců zvýšený výskyt, chcete- li pohyb, extáze.

V podobných letoviscích se v Nizozemsku „pracovně“ rekreovali Alfréd Sovíček a Jindřich PilnýNapříklad Jura Domanica musel mít nový zdroj na pilulky, protože roztáčel zřetelně větší nabídku. Pak se podařilo "nasvítit" Františka Jurčíka, Roberta Hyzu a dva tři další "střední články". Hodně toho prodávali na kolejích vysokoškolákům, ale hlavní tržby šly především z pěkného zástupu středoškolské a učňovské mládeže.

Ostatně obchodníci byli a jsou sami mladší kategorie. Dílem vysokoškoláci, někdo gymnazista, jiný hodně chytrý zedník či malíř pokojů.

(Za zmínku stranou možná stojí, že byznys s tabletkami extáze - obecněji - provozují kultivovanější, vzdělanější pachatelé. Většinou s dosud čistým trestním rejstříkem. Na rozdíl od kšeftařů s heroinem - ti za sebou mívají běžně násilnou trestnou činnost, drsnější majetkové podvody. - A přechod z jedné, "měkké" branže do druhé nemusí být výjimkou...)

Droga je pro uživatele jisté okouzlení, pro dodavatele na prvním místě obchod. Tak je potřeba na problematiku nahlížet i při pátrání. Když v dolních patrech policistům vytanula řekněme pětice prvních jmen, kteří prodávali kousek za dvě stovky, za dvě a půl kila, dostali se detektivové v jejich stopách brzy do Prahy. Objevili Sovíčka a Pilného - a jejich cenu kolem padesáti korun za jednu každou lentilku, za jednu kapsli extáze.

Tím bylo jasné, že Pražáci nakupují - hned se předpokládalo dobře, alespoň 20 000 tabletek měsíčně - hodně šikovně, levně a nejspíš kdesi venku. Kontakty a nákladné "hotelové párty" s panem Erikem van Rijknaasem v hlavním městě a po lázeňských i jinak turisticky nejzajímavějších místech naší republiky, obdobně jako časté soukromé cesty Freda s Pilníkem lepší audínkou do nizozemského zahraničí, určily, kde bude zázračná studánka, výdejna extázových bonbonků.

Na přelomu dvou tisíciletí se rozjela akce Atak.

Její šéfování zvládla brněnská expozitura, odkud vzešel startovní podnět, a moravská "filiálka" NPC realizovala i policejní, protidrogovou spolupráci s parťáky z Nizozemska.

Styčný důstojník nizozemského specializovaného útvaru pro střední Evropu se v ČR - s doprovodem - zastavil cestou ze služebky do Polska. Ve tváři Nizozemců hrál laskavý úsměv. V jejich světě se točí kauzy ve stotisícovkách, v milionech drogových koštů, čím asi chtějí, jak malými rybkami míní velké nizozemské úkoly zatěžovat v českomoravské kotlině?

Postupně policejním hostům ovšem pobavenost z portrétů mizela. Slyšeli totiž, kolik toho česká strana už ví - nejen o struktuře a personálních vztazích na domácí části hříště, ale i v Nizozemsku. Tam vše nasvědčovalo tomu, že velevýznamným drogovým producentem bude třeba van Rijknaasův blízký příbuzný. Zkrátka pochopili závažnost českého impulzu. A okamžitě, ještě z Prahy telefonicky, odstartovali vlastní domácí případ. Došlo jim, že z problému nějakých 20 000 extází v jednom koridoru do ČR, mohou doma dospět k daleko většímu zásahu.

Doslova se "pro věc" v průběhu několika málo minut zapálili.

Následuje jiný skok, malý návrat do historie - nebo i ke stručné teoretické pasáži.

Někdy v letech 1980 - 1982 fikaní Američané vymysleli tabletování extáze. Hráli na to, že se droga bude tvářit jako medikament - žádný špinavý prach, žádný podivný lák do stříkačky - a že zejména mladí, tancechtiví zákazníci do té radosti bez obav "půjdou". Ve Státech měl nápad další roky velký vzestup. Spolu s techno hudbou, s hip hopem, muzikologové by uměli doplnit.

Vždyť extázové bobulky přímo podněcují pohybové aktivity.

Pak to přeskočilo do Evropy. Vstupním kanálem se stalo - a dál dlouze je - Nizozemsko. Říká se, že pro dovozce chemické látky, prekurzoru, sloučeniny PMK k výrobě extáze bývá zisk až 1 : 1 000!

(Fredo s Pilníkem nakupovali kus za půl až třičtvrtě eura, vydělávali na 1 tabletě 1 euro!)

Navíc kontrola dovážených materiálů v někdejší námořní - a v současnosti i dosti letecké - mocnosti mírně charakterizováno vázne. Pravda je, že protidrogoví policisté v Nizozemsku odhalují 35 - 40 výroben ročně. (Zatímco u nás je laboratoř se 2 - 3 kg pervitinu značný úspěch, Nizozemci operují s 10, ale spíš se 100kg objemy drog!)

Protože je chemický proces přípravy přece jen složitý, atmosféru hlídá tekutý vodík, až dvě třetiny odhalených fabriček prozrazuje požár. Třesk časované bomby. Přesto zisk, pokušení z rychlých peněz, neustále převládá nad rizikem.

A výroba se poslední dobou stěhuje i do Německa, Belgie. V roce 2003 se našlo sedm tabletovacích strojů napojených na jedinou "chemičku" v Polsku. V Litvě se nedávno také výbuchem prozradila jedna výrobna - celý dům lehl popelem, dva mladíci uhořeli.

V končinách starého kontinentu dosud není příliš vědeckých dokladů o následcích extáze na lidském zdraví. V Americe jsou i v tomto - vývojově - dál. V odborných, policejních kruzích koluje příkladně příběh jisté Lynn.

Na střední škole byla společensky aktivní, chodila do dramatického kroužku, hrála fotbal. Pak se vypravila z Pennsylvánie do New Yorku za hereckou kariérou. Ocitla se v novém prostředí, mezi novými lidmi, našla si kluka. Sotva zaregistrovala, že ochutnává, bere extázi. Nikdo jí na nic neupozornil. Bylo to neuvěřitelné. Necítila žádnou úzkost, všechno to byl jenom čistý, dobrý pocit.

Potom se jí tabletky vymkly z rukou. Brala je před cestou do klubu, ve frontě před klubem, na klubovém parketu. Přestala spát, svět kolem se stával zastřenější. Objevily se stresy, deprese. Přestala věřit lidem z nejbližšího okolí. Ztratila sebecit, všude viděla ďábla.

Přítel si naprosto nevěděl rady, zavolal Lynninu matku. Ta odvezla dvaadvacetiletou dceru zpět do Denvillu na pohotovost a k nucené hospitalizaci. Mladá žena nepoznávala rodinu ani sebe samotnou. Poslali ji na laboratorní vyšetření. Prošla centrálním tomografem. Ve finále komentoval doktor několik rentgenových fotek: Toto je snímek běžného ženského mozku. A tohle je snímek tvého mozku. Vidíme díry uvnitř. Vypadají dosti mrtvě. Postižené jsou oblasti paměti a oblasti asociační. Řekl bych, že toto může být mozek 60, 70 let starého člověka, který utrpěl mnohonásobné mozkové mrtvice nižší intenzity...

Dlouhé měsíce roku 2000 - svatotrpělivě a houževnatě - kompletovali policisté nizozemští s brněnskými - samozřejmě za pomoci protidrogové centrály - poznatky ke kauze Atak. Zaznamenali kromě jiného cestu s většími penězi za zbožím k moři. Důvěra mezi bratrstvem v kšeftu byla nesmírná, konspirace, rozdělování úkolů bezmála náhodným jednotlivcům stejně tak. Až padlo rozhodnutí celou sestavu obchodních partnerů naráz sebrat.

Zadržený „poklad“ na konci případu Atak se vešel do zcela nenápadného žebradlaNa hranicích kontrola vyhmátla natipované auto - nic. Druhé vozidlo zatím projelo z cizích krajů do hlavního města. Kurýr se zásilkou - v docela malém báglíku - předával pašunk ve sledované restauraci. V ten okamžik letěla klec dolů.

Domanica s Hyzou zrovna seděli v letadle do Řecka. Vy s námi na dovolenou nepoletíte, oznámila jim celní služba. Odvláčeli si velké kufry na vyšetřovnu. Chvilku byli drzí, než pochopili, jak hodně toho na ně policisté vědí. Ne jinak se vedlo zbývajícím aktérům - v Praze, Brně, Ostravě.

Překvapení byli ovšem i sami inspektoři. Zásilka pro tandem Sovíček - Pilný obsahovala 60 000 tablet extáze! Dalších 10 000 se u nich - jaksi v železné rezervě - našlo doma. Jinde tolik zásob policisté neobjevili. U brněnského Fáfy Jurčíka našli kuriozitku, diplom svědčící o rekordní konzumaci 26 tabletek extáze takříkajíc na ex -a majitel se tím hrdě chlubil.

Pražští extázoví bosové skončili ve vyšetřovací vazbě.

Soudní dohry jsou, bohužel, rozmanité, ne-li rozpačité - či k namíchnutí.

V Nizozemsku (jejich procesní řízení je jednodušší) dostal Erik van Rijknaas téměř ihned natvrdo obvyklou nejvyšší pálku své země za drogy - 7 a půl roku. Pod tlakem důkazů přiznal, že si chtěl našetřit 300 000 až 400 000 eur na cestovní kancelář na ostrově ve Středozemním moři. Osobní hezké plány tedy musí odložit.

Pražští pachatelé pro zisk větší než velmi velký (pokud více než rok rozprodávali měsíčně na 50 000 extází, přišli si každý na víc než - skoro nepředstavitelného - čtvrt milionu eur!) a zároveň díky prokázanému odstavci 4 c paragrafu 187 - spolčení, zorganizování se zahraničím (což jasně potvrdila i spolupráce s nizozemskou policií) - by měli dostat minimálně 10 let nepodmíněného trestu.

Mládenci ale z vyšetřovací vazby vylétli a jsou dosud stíhaní na svobodě...

Soudy v Brně a Ostravě zčásti nadělily podmíněné sazby, zčásti rovněž ještě o postizích rozhodují. (Extázi jako měkkou drogu zřejmě nepovažují za vážnější ohrožení odběratelů...)

Většina hráčů - podle náznaků policie - se po půlroce otřepává a je znovu na drogovém kolbišti...

Snad jediný Jiří Domanica opravdu drží slovo a ke svým třicátinám zůstává mimo jakékoliv kšefty s fetem.

Jaroslav KOPIC