Měli to hodně promyšlené. Nespíš si celé představení i několikrát vyzkoušeli - se stopkami v rukou. Akci odstartovali ve čtyři hodiny v noci. V raubířsky nejobvyklejší, zhusta používaný okamžik. Neohlíželi se na alarm a vjeli teréňákem do jednoho z mikulovských supermarketů výlohou. Uvnitř hodili ocelové lano přes bankomat - nebyl zabudován do zdi. Cestou ven utrhli kasu od podlahy, nahodili ji na vlečný vozík a během malého okamžiku mizeli ze scény.
Soukromá bezpečnostní služba reagovala na výstražný signál konzultací s firemním dispečinkem - mají taková pravidla hry. Teprve se zpožděním jedenácti - veledůležitých - minut volali o pomoc policejní síly. Strážníci měli auto vlastně za rohem, vyrazili na stíhací jízdu první. Vzápětí po nich se za pachateli vyřítilo služební vozidlo místních četníků. Lupiči kličkovali směrem na západ a sever, proto se proti nim vydali policejní hlídky ze sousedního Hustopečska a Pohořelicka.
Zbojníci byli připraveni téměř na všechno. Když zjistili, že mají houkačky za zády, začali pronásledovatelům odhazovat pod kola hromadu kovových trnů. Ježků, které postupně vyřadily z akceschopnosti vůz Městské policie Mikulov - odneslo to kompletní obutí - i po jednom autě mikulovské a pohořelické Policie ČR, každé s dvojicí zničených pneumatik.
Pronásledování dalšími stroji ovšem pokračovalo, až loupežníci pochopili beznadějnost svého snažení. Na polní cestě u obce Vlasatice spěšně odpojili přívěs s ukradeným trezorem a díky kvalitnímu autu unikli těžce sjízdným terénem. Spasili svoji holou existenci.
Vozík byl den předtím odcizen v Pohořelicích, což vedle jiných předpokladů vedlo k hypotéze, že zloději nemínili podle původního plánu cestovat s bezpečně uloženou hotovostí někam třeba k Brnu. Nepochybně museli mít někde poblíž nachystanou stodolu na poklidné - dobývací kroky k penězům.
Vyšetřování pokračuje. Velkoobchod, přesněji systém bankovních domů doplňujících automatickou peněžní přepážku, neutrpěl zásluhou profesionálního výkonu veřejných strážců zákona výraznější újmu na majetku. Bohužel lze jenom spekulovat, jak by darebáci pochodili, kdyby oznámení o vloupačce přišlo k policii bezprostředně po signálu ze zabezpečovacího zařízení. Dvě mobilní hlídky se tou dobou pohybovaly v těsném sousedství napadeného objektu, mohly možná chytit nenechavce skoro za ruku…
Teď by si čtenář mohl myslet, že výše uvedený titulek souvisí s právě popsanou ukázkou z nějakého akčního filmu všedních dnů mikulovských občanů a jejich policistů. Není tomu tak. Kdo kdy přijížděl nebo bude k panoramatu Mikulova přijíždět - a má osobní či z knížek nastudované zážitky s italským světem za Alpami, přímo o renesančním Toskánsku ani nemluvě, bude označení Malá Itálie rozumět jinak. A správně.
Jak se praví v propagačních materiálech:
Každé město může vyprávět mnoho příběhů, které společně spřádají příběh jediný a jedinečný. Co zajímavého nám může povědět Mikulov? Město vyrostlo na jantarové stezce, na důležité moravsko-rakouské hranici (1173 - první písemná zmínka o městě ve středověkém falzu) a na dlouhá staletí se stalo sídlem mocných šlechtických rodů - Liechtensteinů a Dietrichsteinů (s nimi po roce 1575 přišla do Mikulova renesance). Ti z něj učinili významné duchovní centrum, středisko moravských Židů, město zaslíbené novokřtěncům, též zvaným habánům, i katolickým poutím.
V Mikulově dokázali lidé různých vyznání vedle sebe žít v míru. Mikulov byl ale také důležitým politickým centrem, blíže Vídni než Praze, v němž například probíhala jednání po bitvě u Slavkova a po prusko-rakouském konfliktu. Dnes, po odstranění někdejší železné opony je Mikulov znovu pohostinnou branou jižní Moravy, městem skvělých památek, úrodných vinic a přírodních krás.
Nejméně nápadný z trojice jeho vrchů - Turold - proslavily především jeskyně. V dávné minulosti byly vůbec prvním místem, které člověk na Mikulovsku osídlil. Stopy hned čtrnácti kultur, které byly na Turoldu objeveny, řadí toto místo k nejčastěji obývaným lokalitám Moravy. Dnes jsou zdejší jeskyně známé hlavně díky osmi druhům netopýrů, kteří je obývají a pro osud zbývajících jeskyní určitě představují menší nebezpečí než lidé…
Rajon třicet kilometrů na délku podél státní hranice a bratru dvacet kilometrů na šířku pod Novomlýnskými nádržemi policejně zajišťuje pětadvacetičlenná parta Obvodního oddělení PČR v Mikulově vedená kpt. Lubošem Dvořáčkem. Vedle samotného, historického města (s rozšířenou působností) dohlížejí na klid a pořádek v 17 přilehlých, většinou vinařských obcích, v rekreačních končinách, po pálavských kopcích, kolem sklepních hospodářství, na vinicích, v kempech.
Celkem pod ně spadá bez půltisícovky dvacet tisíc trvale žijících obyvatel - v turistické sezoně se tento počet zvyšuje dvakrát až třikrát. Kalendář kulturních a společenských akcí je každoročně nabitý a k zabezpečení hladkého průběhu větších událostí policisté posilují své možnosti zdárně zaběhanou součinností s městskou policií (má 12 strážníků), s kolegy z cizinecké a pohraniční policie.
O kvalitách oddělení svědčí mimo jiné skutečnost, že jim za dlouhá poslední léta "prchli" jenom tři lidé - a ještě na ně mohou být hrdí, vždyť šíří jejich už tak značně vyhlášené jméno. Jeden řídí dálniční oddělení, druhý je hvězdou Urny, třetí se prosazuje u sledovačky.
Kapitánu Dvořáčkovi kdysi dávali půl roku, od letošního dubna velí oddělení patnáctý rok. Nejraději by nikoho ze svých lidí nejmenoval, protože nemá špatného policistu - někoho, kdo by nedostačoval, nestíhal. Jednu část tvoří několik policistů se zkušenostmi více než dvacetiletými. Střední, nejpočetnější článek (osm devět osob) jsou lidé s deseti až patnáctiletou službou, mnozí tu se šéfem začínali. Několik policistů je mladších, slouží čtyři pět let, dva jsou školáci. Konkrétně vypíchnout příklady je vskutku těžké. Pár jmen jsme přesto vymámili.
Por. Mgr. Kateřina Švandová pracuje s dětmi, systematicky působí na poli prevence kriminality, zaměřila tímto směrem i diplomovou práci, specializuje se na řešení problematiky domácího násilí. Prap. Simona Kučerová se točí kolem neplaceného výživného na děti, také ona jedná s poškozovanými ženami. Kpt. Milan Blažek, naplňuje třicetiletí v policejní službě (celé v Mikulově!), podílí se na složitějších hospodářských deliktech, dělal před časem daňové úniky a celní, přeshraniční kriminalitu, má obrovskou místní znalost, je pedagogem pro mladší kolegy.
Npor. Lubomír Machara, člověk s nejnižším číslem služebního průkazu - a rovněž nesloužil jinde než tady, věnuje se trestné činnosti mládeže a na mládeži, měl podíl na objasnění nedávných loupežných přepadení. Prap. Bohumil Gorčík - velice dobrý policista, erudovaný, schopný, zodpovídá za malou pořádkovou jednotku. Prap. Bohumil Zouhar - stejně tak skvělý. Aktivní jsou ale i další. Prap. Petr Fiala reprezentuje několik fotbalistů a jiných sportovců mezi mikulovskými policisty, vedle toho, že sám hraje, trénuje fotbalovou omladinu, chodí do posilovny. Zástupce vedoucího, kpt. Ing. Ondřej Mrenica je v sestavě oddělení bezmála deset let, stará se bezchybně o trestní řízení. V řadách policistů jsou vášniví rybáři, myslivec (kpt. Václav Rišica), dobrovolní hasiči (např. prap. Miroslav Václavík), vinař (prap. Luboš Komosný), vedoucí je muzikant (skoro třicet let působí v kapele, která nahrála dvě cédéčka).
Ženský prvek tu nebýval. S příchodem první ženy nastala zprvu rozpačitá reakce, ale brzy to přešlo. Dnes si všechny čtyři kolegyně odvádějí své úkoly na výbornou - byť jsou dvě s malými dětmi, nenese to s sebou žádné problémy. Navíc vypadají k světu, což chlapy nepochybně dál kultivuje. Slečna Ludmila Prokešová (při letmém setkání ve dveřích by ji jeden v tu ránu chtěl mít doma) pracuje jako provozní pracovník, přišla do kolektivu z úřadu práce jako rekvalifikantka, teď si dodělává bakalářské vzdělání. Je šikovná, pečlivá, soběstačná, organizuje společenské dění, nejspíš - výhledově - nebude špatnou policistkou…
Jste-li v Mikulově, útočí na vás nepočítaně krásných zajímavostí.
Přehlédnout se nedá třeba jeho zámek. Na Zámeckém vrchu nechal - hodně dávno tomu - Přemysl Otakar I. postavit hraniční, strážný hrad. František kardinál Dietrichstein přestavěl středověké hradní sídlo v letech 1611 - 1618 na výstavný zámek, odpovídající potřebám bydlení časně barokního kavalíra (nechybělo v něm ani divadlo). Závěr třicetileté války přinesl švédské rabování, ale ještě větší zhoubu znamenal požár, který v roce 1719 spolu s židovskou čtvrtí zničil i velkou část zámku.
Po své barokní přestavbě se zámek několikrát stal dějištěm významných mírových jednání, u kterých nechyběly ani takové evropské veličiny, jakými byli Napoleon Bonaparte nebo Otto von Bismarck. Poslední velkou katastrofou byl požár, který vypukl na konci 2. světové války…
Málokdo tuší, uvádějí další odborné zdroje, že pověstná "strašidelná" Bílá paní patří částečně rovněž k Mikulovskému zámku. Perchta z Rožmberka se totiž roku 1447 provdala za mikulovského pána Jana V. z Lichtenštejna (v různých pramenech mají oba slavné jihomoravské rody jinou psanou podobu). Politicky vykalkulovaný svazek s loupeživým rytířem trval bezmála třicet let, než paní Perchta ujela z Mikulova do Vídně. Její mikulovská soužení s drsným manželem a hašteřivou tchyní, vypsaná v dopisech příbuzným, jsou základem pověsti o Bílé paní, která se zjevuje na českých rožmberských hradech, zatímco v Mikulově její osud upadl téměř v zapomnění.
Jinou atrakcí je mikulovský Svatý kopeček - neobyčejné místo. Od nepaměti až do roku 1622, kdy v Mikulově a okolí řádil mor, to byl Tanzberg - Taneční vrch, dějiště bujarých rejů o filipojakubské noci ze 30. dubna na 1. května. Kardinál Dietrichstein takové pohanské zvyky patrně nepovažoval ve svém sídle za přípustné, a tak se rozhodl vyjádřit svou vděčnost Bohu za překonání morové rány tím, že Tanzberg přeměnil ve Svatý kopeček.
Dne 2. 7. 1623 na svátek Navštívení Panny Marie osobně na jeho vrcholku položil základní kámen poutní kaple, kterou zasvětil ochránci proti morové nákaze, svatému Šebestiánu, a současně nechal podél cesty na vrchol zbudovat sedm pašijových kaplí…
Básník Jan Skácel patrně nejlépe vystihl mikulovského génia loci jako "kousek Itálie, z vůle Boží přenesený na Moravu".
I v tomto kouzelném koutě naší země policisté zápasí se současnou kriminalitou. Nejtíživější - zřejmě jako všude jinde - jsou majetkové trestné činy - vloupání do objektů, nejvíc však vloupání do motorových vozidel, krádeže aut. Po otevření hranice neutuchá příliv turistů z ciziny a skoro nájezdy našich návštěvníků, rekreantů a rybářů z celé republiky na březích Novomlýnských jezer.
Po začátku sezony projedete šedesát kilometrů a parkoviště jsou všude, řidiči pohazují auta na polních cestách, na každý volný plácek. Pachatelé jsou trénovaní, obhlédnou si prostor, hlídají, kde se zrovna pohybuje policejní auto, dají si echo, že je vzduch čistý, bez skrupulí vytlučou sklo, vyberou z vozidla věci, je to otázka vteřin. Tak proberou tři čtyři auta a týden se nikde v sousedství neukážou.
Ještě předloni na Mikulovsku (ale i kolem Brna a na dálnici k Velkému Meziříčí) operovala také mezinárodní - balkánská - banda. U benzinky zlotřilci napíchli motoristovi pneumatiku, pověsili se mu na paty, a když začal opravovat defekt, přišli mu pomáhat - přitom ho nekompromisně obrali dohola. Později neváhali vystartovat natvrdo - i se zbraní - na osamělé motoristy, na bezbrannou ženu.
Po dvou letech cílevědomých kontrol podezřelých automobilů, trpělivého porovnávání projíždějících vozů a kompletování dalších poznatků a informací se podařilo specializovanému týmu brněnských detektivů (mikulovští policisté byli jeho součástí) zlikvidovat dvě skupiny nežádoucích cizích - zacíleně motorizovaných - hostů.
Skvělým technickým pomocníkem policie v Mikulově je od minulého roku kamerový městský systém. Zatím má tři "pohyblivé objektivy" na nejkritičtějších místech v centru města a již slavil úspěšné trefy. Přispěl k usvědčení mladíků, kteří přepadli a oloupili výherce většího obnosu z herny. Sehrál klíčovou roli při řešení rozkrádačky v jednom z mikulovských obchodů.
Počátkem dubna rozčeřilo hladinu veřejného zájmu loupežné přepadení starší paní. Na odlehlém místě si na ni počkala skupinka mládeže (od 14 do 17 let) - svůj čin měl spolek promyšlený, naplánovaný - a hrubým způsobem jí strhli s ramene kabelku (s minimální částkou peněz). Strážci zákona (kriminální policie s místními) toto elpíčko naštěstí se vzorovou rychlostí objasnili.
Vypočítávání úkolů policistů v Mikulově by mohlo mít dlouhé pokračování (doprava na rychlostní komunikaci E 52 vykazuje setrvale nehody se závažnými následky - tři čtyři mrtví účastníci silničního provozu ročně), pojďme ovšem - v kraji vinohradů - skončit přiblížením záležitosti polního pychu. V podstatě každý rok mají na tapetě pár případů odcizených sazenic, révových řízků. Těžko se to dohledává, vinař vinařovi to neudělá, jenomže pokušení pro jiné sousedy je velké.
Občas se ovšem i s vytrhanými sazeničkami zadaří, před měsícem tak policie objasnila krádež 10 000 "proutků" na Hodonínsku prodaných k Mikulovu. Vjádru to byla práce - plus body - pro sousedy, přesto naplněná spravedlnost i domácí mikulovské potěšila…
Do úplného závěru dnešní návštěvy (přijměte ji zároveň jako upřímný tip redakce na vaše - možná právě chystané - letní výlety) zůstalo v reportážním záznamu několik výpovědí:
Spolupráce se stáťáky je jedním slovem bomba, jsme z ní úplně nadšení. Kluci nám ochotně vycházejí vstříc, když potřebujeme pomoc při zajišťování větších akcí pro město. Převažuje mezi námi stejná věková hranice, snad i proto se dovedeme domluvit. Leckteří se známe od dětství, řada z nás se hodně často potkává nejen při práci, ale i mimo pracoviště. V poslední době nás spojuje i nepřetržitý provoz kamerového monitorovacího systému…
Ať se s kapitánem Dvořáčkem domluvíme na čemkoliv, vždycky to pasuje. Několik let pořádáme jarní závody Prima Vera Bike, letos to bude - kvůli povodním - až Cyklobraní, přijíždí sem přes 200 závodníků, je tady moře aut a díky spolupráci s mikulovskými policisty s tím nebývají problémy. Teď se opět fantasticky podíleli na zvládnutí povodňového ohrožení. Postavili hlídky z obou stran příjezdu do obce, při vyhlášení evakuace rovněž hlídkovali. Obcházeli po lidech, kteří zůstali doma, udržovali si přehled o situaci. Jak říkám - nemělo to chybičku. Jejich územák, prap. Miroslav Václavík je místní člověk, z Novosedel, sem chodil do základní školy. Běžně nám stačí, když kolem projede mikulovské služební auto nebo vozidlo pohraniční policie, kriminalita, která by stála za zmínku, u nás není - vlastně nikdy nebyla…
Obvodní oddělení Policie České republiky v Mikulově spravuje území na jižní hranici, nad Rakouskem, což je pro nás - z pohledu veřejného pořádku a kriminality - území mnohdy problémové. Mikulovská turistická oblast - Mikulov sám je podle mě jedno z opravdu nejhezčích měst nejen v okrese, ale v celém kraji - žije velkým turistickým ruchem. Ten do něj přivádí množství Nizozemců, Američanů, jezdí sem Italové, Poláci, Dánové. Často tu přespávají ti, co směřují za turistikou a rekreací do Rakouska, Itálie. Hlavní silnice, významný tah na jih, souvisí s hustou nákladní dopravou, a také řidiči kamionů zůstávají často na Mikulovsku na nocleh. To všechno na sebe váže problémy s vloupáním do motorových vozidel, s krádežemi motorových vozidel, s krádežemi do objektů, s mizením věcí. Stahují se sem organizované skupiny pachatelů - našich i zahraničních - a zatížení na jednoho policistu mají v Mikulově druhé největší v okrese, ten je celorepublikově ve vytíženosti policistů asi na desátém místě. Samotné mikulovské oddělení osobně hodnotím velmi dobře. Je to skutečně personálně stabilizovaný tým, vedoucí je na svém postu od roku 1991, má tam řadu policistů délesloužících, s šesti a více odslouženými lety. Je to nesmírně ukázněné oddělení - snad jediné v širokém okolí, kde za stávajícího vedení nedošlo k žádnému excesu v jednání a konání jeho lidí. Navíc se mikulovští policisté opakovaně - v roce 1997, 2002 a letos - s dobrými výsledky dovedou vypořádat s řešením protipovodňových opatření…
...jihomoravský Mikulov má své zvláštní kouzlo, pro něž ho milují nejen rodáci, ale i my, kteří jsme se sem přistěhovali později, ba i ti, kdo se třebas jen nakrátko ponořili do jeho neopakovatelné atmosféry. Vás, kteří jste dosud podobnou příležitost neměli, chceme srdečně pozvat k návštěvě a osobnímu poznání našeho města.
A my, kteří denně chodíme po jeho ulicích a ve shonu všedního života nemáme čas všímat si půvabu, který Mikulovu dala do vínku matka příroda i naši moudří a pilní předkové, musíme neustále pamatovat na to, abychom se snažili nejen mu na jeho kráse nic neubírat, ale naopak ji uvážlivou činností ještě umocnit…