Měsíčník Policista

Život vlastním zaviněním

Vyšlo v čísle 6/2006

Otlučené domy kdysi snad příjemného šumavského městečka přikryla černočerná tma. Sněhu letos spadla pěkná peřina, krok od vyházené cesty do ní zapadneš pomalu po prsa. V létě to bude už osm let, co Jindřich Vácha vystoupil na malém nádraží s několika košilemi v hnědém koženém kufříku. Je to jen na rok, sliboval už kdo ví pokolikáté a sám snad věřil, že služba v pohraničí bude jen krátkou epizodou jeho vytoužené učitelské kariéry...

"Nemůžete spát?"

Muž na posteli u okna otočí hlavu za tichým hlasem. Dívka v naškrobeném bílém čepci postaví konvici čaje na jeho noční stolek a upraví shrnutou deku.

"Bolí to moc?" ukáže mladá sestřička na Jindřichův gázou ovinutý hrudník. "Měl jste štěstí, nůž nepronikl moc hluboko, určitě se brzy uzdravíte. Před chvílí tady byli z kriminálky, ale spal jste jako mimino a doktor nedovolil, aby vás budili. Říkali, že s vámi potřebují co nejdřív mluvit. Toho, co vám to udělal, zatím nemají."

"Jak dlouho tady jsem?"

"Dobré dvě hodiny," ozvalo se ode dveří. Poručík Navrátil o krok ustoupil a dívka v čepci kolem něho proklouzla na chodbu.

"Je vám trochu líp? Když jsme vás sem vezli, báli jsme se, že přijedeme pozdě, byl jste bílý jako smrt."

"Už je to lepší. Moc vám ale asi nepomůžu, skoro nic si nepamatuju."

"Zkuste mi povědět, co jste dneska odpoledne a večer dělal, pane Vácho. Jmenujete se tak, že?" upřesňuje si tmavovlasý poručík věcně klidným hlasem jednu z mála informací, které o zraněném muži policie zatím má.

"Odkud znáte moje jméno?"

"Sám jste se nám představil. To je taky jediné, co jste řekl, když jste přišel k nám na služebnu oznámit své přepadení. Vzápětí jste upadl do bezvědomí. Je vůbec zázrak, že jste ze sebe něco vypravil, v hrudníku vám trčel nůž, rána na hlavě pěkně krvácela… Vezměme to ale pěkně po pořádku, naši už jsou venku i se psem a každá, byť zdánlivá drobnost, pomůže. Hlavně nesmíme nechat tomu, kdo vás přepadl, velký náskok. Tak tedy: jmenujete se Jindřich Vácha, jste tady v městečku učitelem - to tady ví ostatně každý - a dneska kolem pátý odpoledne vás někdo kousek od kostela přepadl. Je to tak?"

"Ano, ale pořád mi hučí v hlavě, všechno mám spletené dohromady," snaží se nadzvednout na pravý bok asi třicetiletý muž. "Vím jen, že jsem sám doma, žena s klukem včera odjela na prázdniny k mé švagrové do města. Na týden," dodá a zahledí se do prázdna kamsi za poručíkovu hlavu.

"Kam jste šel dnes večer, snažte si vzpomenout, je to důležité," naléhá poručík od kriminálky. Oba mohou být přibližně stejně staří, kdyby poručík Navrátil sloužil na místním oddělení, určitě by o sobě leccos věděli, tady na malém městě se nic neutají. Kriminálka ale sídlí v okresním městě a poručík bydlí navíc blíž do vnitrozemí, sem, skoro k čáře, se dostane málokdy.

"Večer ne, odpoledne, mohlo být tak něco před třetí. Šel jsem na nákup. Nějak jsem to ale špatně odhadl, ke konzumu jsem přišel, když už bylo zamčeno. Ve čtvrtek mají jen do třech. Jídlo doma mám, žena mi navařila, chtěl jsem si koupit jen pivo. A tak jsem šel do hospody," Vácha jako by odhadl, na co policista před chvílí myslel, a byl rád, že zrovna tenhle není zdejší, kdo ví, jakých drbů by se mohl chytit.

"Zdržel jste se dlouho?"

"Moc ne, vzal jsem si dva lahváče do aktovky a šel jsem domů."

"K nám jste ale přišel až v devatenáct čtyřicet pět."

"To ne, byla sice už tma, ale ta je teď v zimě už ve čtyři," rozčertil se Vácha a trucovitě odvrátil hlavu na duhou stranu.

"Vy se mnou už nechcete mluvit?" nedal se odbýt kriminalista a trpělivě začal znovu útočit na pacientovu paměť. "Dobrá, hodiny teď nechme být, co se tedy stalo, když jste odešel z hospody?"

"Už jsem vám to říkal, někdo mě udeřil do hlavy, a když jsem se probral, měl jsem v hrudníku zabodnutý nůž. Víc se nepamatuji. Ani to, že jsem byl u vás na služebně, vůbec si nevzpomínám, že bych tam s někým mluvil."

"Hovořil jste s kolegou, který měl právě službu. Ten také zavolal sanitku s lékařem a vaše přepadení ohlásil k nám na okres. Opravdu si už na nic nevzpomenete? Ani na to, jak vypadal člověk, který vám tohle udělal? Byl malý, vysoký, mladý, starší - každá maličkost je strašně důležitá," naléhal poručík.

"Myslím, že byl tak o půl hlavy vyšší než já, do obličeje jsem mu ale neviděl, všechno se strhlo strašně rychle. Je mi to líto, ale víc už nic nevím. Jsem strašně unavený."

"Dobrá, zatím toho tedy necháme, později se za vámi ještě zastavím," pokynul zraněnému poručík a ve dveřích se povzbudivě usmál: "S vaší pomocí toho chlapa určitě dostaneme."

x x x

Ilustrační foto Jiří Novák"Od toho Váchy jsem se nedozvěděl nic víc, než už máme v protokolu. Tvrdí, že šel před třetí na nákup, v konzumu už ale měli zavřeno, a tak se stavil v hospodě pro dvě lahvová piva a šel domů. Venku ho v tmavé uličce u kostela údajně někdo praštil něčím do hlavy, víc si nepamatuje. Ani to, že dovrávoral sem na služebnu s nožem v hrudníku a než omdlel, stačil jen říct, jak se jmenuje. Probral se prý až v nemocnici. Nechtěl věřit, že tady byl až po sedmý večer, všechno se prý muselo stát mnohem dříve," shrnul poručík Navrátil na obvodním oddělení výpověď postiženého Jindřicha Váchy.

"Tak jsme tam, kde jsme byli," pohrával si s tužkou kapitán Karel Voženílek. Kluci jsou ještě venku, psovod pracuje jako o život, pes drží pořád stejnou stopu, ale vůbec se mi to celé dohromady nezdá. Nedává to smysl."

"Máte už nějaké další výpovědi?"

"Jo, to máme, ale jsem zvědav, jestli z toho budeš moudřejší než já," podává kapitán pár na stroji popsaných stránek Navrátilovi.

"Ty výpovědi jsou jasný, ale vypracovaná stopa je divná. Kapky krve ve sněhu přesně korespondují s trasou, kterou nás několikrát po sobě vedl pes."

"Tak to je dobrý znamení, ne? To by mohlo sedět," pokládá poručík na stůl výpovědi svědků.

"Jen čti, a pak se raduj," zpraží kolegův optimismus zkušený detektiv.

Výpověď vedoucího pohostinství je stručná, leč přesně určuje časový snímek přepadení. Učitele Jindřicha Váchu zná hostinský už pěkných pár let jako spořádaného člověka. Přijde, dá si jeden dva půllitry a spořádaně se odebere k domovu. Ale - "ale když si dá občas nějakého toho panáka rumu, je jako vyměněný. Ne, že by se pral, ale je bujný a moře je mu po kolena. To je pak lepší jít mu z cesty a nechat ho být, ať si mele, co chce. To se ale opravdu stává jen někdy…" Onen čtvrtek, stojí dále ve výpovědi vedoucího pohostinství, přišel Vácha do hostince opravdu něco po třetí odpoledne, jak sám uvedl. Zdržel se ale rozhodně déle. Dal si jedno pivo, a že musí domů. Za chvíli si ale objednal velký rum a další půllitr dvanáctky. Hostinskému vyprávěl, že žena odjela se synem na prázdniny, a tak že vlastně nikam nepospíchá. Dobu jen tak seděl, a pak si dal ještě jednu rundu. Když platil a dával si do aktovky ještě dva lahváče, mohlo být tak šest. Pak šel, jak sám tvrdil, domů.

"Sem ale přišel až po devatenácté?" přemýšlí nahlas poručík Navrátil.

"A nejen to, podívej se na plánek trasy, který naši vypracovali," pokládá před kolegu další část dokumentace kapitán Voženílek.

Pes chytil stopu bez větších komplikací. Od obvodního oddělení, kam zraněný muž došel, vedly jeho kroky nejspíš rovnou domů. Po stejné trase šel psovod se svým svěřencem ještě dvakrát. Bret se nedal přesvědčit, že by se měl vydat spíš směrem ke kostelu, kde mělo údajně k přepadení dojít, pokaždé znovu zamířil rovnou k domu, ve kterém bydlel Jindřich Vácha. Stopy krve ve sněhu mu místy dávaly za pravdu. Případ se dále pootočil k dalším otazníkům výpovědí sestry postiženého muže.

Zatím, co Jindřich Vácha tvrdil, že jeho rodinné poměry jsou s ohledem na délku trvání manželství dobré, jeho sestra tvrdila pravý opak. U Váchů prý bily hromy a blesky skoro pořád. Jindřich se prý o rodinu staral vzorně, jen čas od času trošku přebral, to prý ale proto, že tvrdý alkohol nesnášel. Když si dopřál jednoho dva panáky bývalo s ním těžší pořízení, ale kdo prý je úplně dokonalý, tuhle slabůstku mu jeho žena mohla klidně prominout, protože pozitiva prý měla u Váchy rozhodně navrch. Paní Váchová však měla jiný názor, dokonce tolik jiný, že ve středu - tedy den před přepadením - od svého muže i se synem odešla. Rozhodla se žít u své sestry ve městě. Tedy žádné prázdniny, jak Jindřich Vácha tvrdil, ale rozpad rodiny se vším všudy.

"…Dneska odpoledne jsem u něj byla. Chystala jsem se do města do kina a chtěla jsem, aby jel se mnou. Přišel by na jiné myšlenky. Ti dva se už dříve takhle pohádali, Jindra se dokonce pokusil i o sebevraždu. Takové nápady míval zvlášť když si dal nějakou kořalku, není na ni zkrátka zvyklý. Do kina jsem ho ale nepřemluvila, prý je utahaný a je rád, že začaly prázdniny. Říkal, že si bude číst, těšil se, že ho nebude nikdo otravovat - a dál se prý uvidí…"

x x x

Kriminalisté jsou na leccos zvyklí, myšlenkové pochody některých lidí bývají opravdu prazvláštní, tenhle zauzlenec byl ale v praxi zkušeného detektivního týmu bez předlohy. Chyběl pachatel i motiv, to se stává, výpovědi však do sebe - kromě Váchovy - zapadaly, vypracovaná trasa se zdála správná, leč bez zrnka logiky. Pravda se, zdá se, ukrývala kdesi tam, kde končily Váchovy stopy ve sněhu, přesněji řečeno v jeho bytě.

"Nezbývá, než dostat příslušné povolení, vypůjčit si od Váchovy sestry klíč, a dokud je ten přepadený chudák v nemocnici, trochu se tam porozhlédnout," oznámil kapitán Voženílek svému týmu další kroky, kterými se bude vyšetřování ubírat.

Byt Jindřicha Váchy volal po vyvětrání. "Venku je sice samec, ale pustit sem kousek čerstvýho vzduchu by moch," hrnula se Jindřichova sestra k oknu. "Moment, na nic nesahejte, všechno nechte být tak, jak je," zarazil ji naštěstí ještě u dveří poručík Navrátil. Na první stopy totiž narazili kriminalisté hned v předsíni - na zemi pečlivě umytého zeleného linolea ležely nepřehlédnutelné rezavé skvrny. Kriminalisté si jich všimli už před vchodovými dveřmi, ale před Váchovou sestrou od nich z pochopitelných důvodů odvedli pozornost. Kapky zaschlé krve vedly do kuchyně, tady ležela na zemi poblíž dřezu o poznání větší krvavá louže a utěrka s nezaměnitelnými rezavě hnědými skvrnami.

x x x

"Tak tohle opravdu nechápu, fingované přepadení mělo zakrýt pokus o sebevraždu…," shrnul lakonicky případ, kterému chyběl ještě před pár minutami pachatel ublížení na zdraví, poručík Navrátil. "Proč nám Vácha lhal a naši byli hodiny na mrazu? Na co jsme se dva dny honili jako šílenci, když stačilo říct, že…"

"Zadrž," klidnil kolegovy emoce neméně unavený kapitán Voženílek. "Svou práci odvedl celý tým na jedničku, to je přeci nejdůležitější. Vácha je, jaký je. Klidný, spořádaný, člověk, kterému to doma moc neklape a který, když se napije, dělá jednu hloupost za druhou. Když od něj odešla žena i se synem, zastavil se v hospodě. Po dvou rumech a nějakém tom pivu se mu zdál život zbytečný - a nebylo to poprvé, zmínila se o tom ve své výpovědi i jeho sestra. V onen čtvrtek si chtěl vzít život. Jenže to naštěstí zpackal."

Závěr, ke kterému došli kriminalisté, Jindřich Vácha ve své výpovědi následně potvrdil. Onoho dne skutečně v hostinci přebral. Když přišel domů do prázdného bytu, o ničem už údajně nepřemýšlel, chtěl jen jediné - všechno definitivně skončit. V kuchyni vzal největší nůž, co našel a vbodl si ho do hrudníku. Prudkou bolestí zřejmě na chvíli omdlel, a jak padal, rozbil si hlavu o hranu stolu. Když se probral, chtěl údajně dojít z posledních sil k lékaři, ale vzápětí si uvědomil, že bude muset vysvětlit, jak k jeho zraněním došlo. Přiznat pokus o sebevraždu se bál. Měl strach, že bude hospitalizován v psychiatrické léčebně, a poté přijde o práci. Největší trauma měl ovšem z toho, jak všechno vysvětlí synovi. Proto se rozhodl, že nahlásí přepadení. Domníval se prý, že kriminalisté nenajdou pachatele, vyšetřování ustrne na mrtvém bodě a případ se uzavře…

"Když vám vtloukám do hlavy, že důslednost je u každého případu nejdůležitějším krokem k úspěšnému vyšetřování, zdám se většině z vás věčně nespokojený a zbytečně puntíčkářský, ale vím, proč to dělám. Kdybychom přistoupili vždycky na verzi, která se zdá logická a vede k rychlým závěrům bez zdánlivých komplikací, byla by naše práce o poznání lehčí - od toho tady ale nejsme," zvedl oči od čerstvě uzavřeného spisu ke svým kolegům kapitán Voženílek a už v té chvíli věděl, že i když mu dějiny kriminalistiky dají za pravdu, své přezdívky "puntík" se stejně nezbaví.


Poznámka:

Stalo se zhruba před padesáti lety v jednom pošumavském městečku, jména aktérů i některé podrobnosti autentického případu jsou však pozměněny.

Radvana NOVÁKOVÁ