Kdeže loňské sněhy jsou! Pamětníci vypravují, že ještě začátkem let sedmdesátých (inu, minulé století!) nastupovalo v šest ráno na hlavní pražské křižovatky na čtyřicet dopravních strážníků. V uniformě šli už z domova, na místě jen natáhli bílé rukavice a návleky na rukávy uniforem, aby je řidiči v křižovatce nepřehlédli, a ujali se "vlády" nad provozem. Někde řídili dopravu ručně, klasicky, jinde už obsluhovali semafor. Řidiči je zdravili, lidi z okolí je znali osobně, jménem, neboť každý měl svou stálou štaci a té si hleděl, tu do detailu znal. A byli mezi nimi takřka virtuózové, kteří vprostřed aut předváděli elegantní tanec, nejpopulárnější zřejmě býval zavalitý Pepa Strnad z Perštýna, kde se zrovna začínal stavět Máj, ale neméně známí byli i Franta Petr z Letenského náměstí, Franta Šatopleta z Vysočan a další.
"Uměli svou práci a u lidí měli respekt. A největší trest pro ně byla pohrůžka, že je přeloží jinam," vzpomíná s úsměvem dnešní šéf pražského dopravního inspektorátu podplukovník Pavel Švrčula. "Nechoď mi do tý hospody za rohem, Františku, nebo půjdeš z Letný na Jiráska!"
Stačilo jen zahrozit - a František si pivo po šichtě dal až jinde. Napřed stávali dopraváci v jakémsi pruhovaném sudu uprostřed křižovatky, pak jim nechali postavit jakési zasklené rozhledny na muřích nohách - aby měli přehled do dáli. A dlouho se vyprávěla historka, kterak jistý dopravák, jemuž řidič přímo pod kukaní spáchal jakýsi hanebný přestupek, zapomněl, že sedí čtyři metry nad zemí, divoce zapískal a vyřítil se ze dveří, jak býval zvyklý. Zřítil se přímo na dláždění, zlomil si obě nohy - a provinilec ho naložil a fofrem odvezl do nemocnice.
Dneska už se živí dopravní policisti objevují na nejrušnějších křižovatkách jen výjimečně, když selže semafor, anebo když se chystá nějaká akce. Sanitka nebo hasiči se řítí Prahou a nutno vytvořit pro ni zelenou vlnu. I když - i to se dá už uchystat na dálku, technika pokročila a lidský faktor představuje v řízení dopravy spíš už jen doplněk. Počítače se ujímají vlády i v tomhle oboru... Ale stejně: jak se někde objeví uniforma, noha na plynu se stává poněkud lehčí a červená na semaforu má výmluvnější odstín. Není-liž pravda?
Na pankrácké straně nuselského mostu sebevrahů stojí veliký dvojdům, v tom větším sídlí pražská policejní správa. A v menší budově vedle mají ústřední sídlo pražští dopraváci. Odsud dnes vyjíždějí hlídky k mnoha nehodám, jež se na zemí hlavního města přihodí.
Skoro na dohled, na novoměstské straně kousek za týmž mostem, se vine úzká ulice jménem Na bojišti. Nejlíp ji asi znají pivaři a ctitelé Josefa Švejka, neboť v ní sídlí vyhlášená hospoda U kalicha, a pak snad černí pasažéři pražské hromadné dopravy. Neboť sem chodí své pokuty platit ti, kdož se rozhodnou vyřešit svůj hřích po dobrém a nenechají svou jízdu bez jízdenky dojít až k soudu.
Dopravní podnik tu před zhruba dvěma desetiletími nechal vystavět velkolepou stavbu: centrální dispečink. Pod střechou moderního domu, jenž se v tiché ulici kousek od historických nemocnic, blázince a staroslavného Karlova vyjímá jak psí dečky u táboráku, našla sídlo řada dopravních velínů. A taky velín policejní: tedy, přesným názvem řečeno, Hlavní dopravní řídící ústředna Praha. V rozlehlém sále v šestém patře sedí čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu policisté a bdí nad záludnostmi velkoměstské dopravy. Mají před sebou desítky obrazovek a monitory počítačů a ačkoli jejich pracoviště nemá okna, vidí odsud Prahu jako na dlani.
Policejní dispečeři mohou pro plynulost provozu v ulicích udělat hodně. Ale nezřídka jim nezbývá než se snažit umenšovat následky kolapsů, jež zavinila nekázeň, počasí, naplnění dopravní kapacity tunelů Mrázovka či Strahovského... Mohou hodně, nikoli však zázraky.
Zjednodušeně řečeno, velkoměsto tvoří hlavně ulice. A jejich křižovatky. A tisíce aut, které se od rána do večera a od večera do rána řítí sem a tam. Jejich pohyb se z vesmíru nepochybně jeví stejně neuspořádaně jako víření molekul v kapalině, ale každý z řidičů nepochybně vnímá svou cestu jako poslání. A chce být v cíli co nejdřív!
Když se spočítají kilometry, jež tvoří pražskou dopravní síť, nejde o stovky, nýbrž o tisíce. Spočítat auta, jež po nich jezdí, je ještě těžší: v jádru nesplnitelný úkol. Ale podle evidence vozidel připadá už prý na jedno pražské vozidlo 1,8 člověka. Moc? Málo?
Do pražského provozu dlužno ovšem navíc přičíst úctyhodnou várku přespolních, kteří do matičky Prahy denně spěchají za prací, ale i za zábavou, na nákupy, na návštěvu příbuzných, obhlédnout zdejší pamětihodnosti. A nezanedbatelnou porci zátěže představuje pro zdejší vozovky doprava tranzitní. Tisíce kamionů, které po těžce zkoušených pražských vozovkách projedou denně z jihu na sever, ze západu na východ - a opačně. Neboť představa o dálničním okruhu, jenž by všechny, kdož v Praze nemají cíl cesty, kdo chtějí jen projet, odvedl někam za humna, zůstává a bohužel ještě dlouho setrvá v oblasti snů a zbožných přání.
Aby navzdory tomu všemu zůstalo hlavní město aspoň jakžtakž průjezdné, je sisyfovským úkolem pražské dopravní policie.
"Máme 560 tabulkových míst," říká věcně vedoucí dopravního inspektorátu Služby dopravní policie podplukovník Pavel Švrčula. "Jestli vám to připadá málo, pak nám taky. Už léta. Dopravce se ale vždycky místa jen ubírala - když se zakládal oddíl Metro nebo jiné útvary, vždycky to bylo i na úkor dopravní policie. A to nám dnes ještě k naplnění stavu zhruba třicet lidí chybí!"
(Mimochodem, pražská Městská policie, která původně vznikla k dohledu nad veřejným pořádkem, to už postupně dotáhla na 1700 strážníků! A dnes se významně zaměřuje na dopravu v klidu, na chodce, na parkující vozidla. A od 1. července letošního roku se jejich činnost rozšíří i na měření rychlosti - dvacet nových radarů v Praze, to už bude znát.
Za zmínku stojí, že peníze z pokut, udělených Městskou policií, jdou přímo do městského rozpočtu. Zatímco Policie České republiky pokuty odvádí státu...)
Mezi dopravními policisty mají v posledních letech stále výraznější zastoupení ženy. Podíl policistek mezi dopraváky se dnes pohybuje už mezi dvacet a třiceti procenty. A ženy v uniformách nečekají, ani nedostávají žádné úlevy, slouží stejně jako chlapi, za každého počasí a šichty stejně denní jako noční. A slouží prý dobře, jezdí v hlídkových autech a proplétají se na motocyklech k nehodám, řídí křižovatky, když vypadne semafor, rozdávají napomenutí i pokuty a nechávají si spílat od agresivních řidičů. Jedna z nich při práci položila život - ano, byla to mladá dopravní policistka, již při vyšetřování dopravní nehody na Štvanici smetla tramvaj...
Zkušení policejní profíci říkají, že arogance a bezohlednost některých řidičů už neroste. Dávno dostoupily vrcholu, horší už to nebude. Navzdory tomu se v řadách dopravní policie stále objevují nováčci, kteří nahrazují unavené kolegy, odcházející do civilu či do setsakra zasloužené penze.
Jak se vůbec člověk stane dopravním policistou? Dost jednoduše. Přihlásí se na některém policejním ředitelství, projde náročnými fyzickými i psychickými testy, proklepnou ho odborní lékaři. Samozřejmostí je morální a trestní bezúhonnost. A když dá najevo, že by rád sloužil speciálně u dopravky, putuje do školy - buď do Jihlavy, Brna anebo pražských Hrdlořez. Za rok udělá zkoušky, další půlrok stráví ještě na řízené praxi ve Školním policejním středisku. A pak hurá do služby, kde už na něj toužebně čekají.
"Zejména v Praze máme stále dveře otevřené," říká podplukovník Švrčula. "Pražáci se k policii moc nehrnou, takže k nám přicházejí hlavně venkovští, někdy i z dost vzdálených míst. Což působí trochu potíže, neboť místní znalost je pro dopravního policistu základ, bez nějž se neobejde."
Začátečníci ale vesměs slouží v tandemu s někým zkušeným a Prahy znalým. A učí se rychle, neboť nic jiného jim nezbývá. "Záleží na každém," říká podplukovník Švrčula. "Ten, koho zajímají auta a má k téhle práci vztah, se učí rychle. Kdo si ji zvolil z rozpaků, nebo netušil, do čeho jde, se zapracuje pomaleji. A jsou i tací, kteří radši hledají, jak odejít. A my je nepřemlouváme."
Pražská dopravní policie - coby útvar s celoměstskou působností sídlí v centrále v Kongresové ulici na Pankráci, menší část dopraváků slouží na obvodech I - IV, tedy po celém rozlehlém městě.
"Pražská dopravka se člení na oddělení dopravních nehod, oddělení řízení dopravy, skupinu metodiky a kontroly, oddělení dopravních inženýrů a oddělení centrálního řízení dopravy," vypočítává podplukovník Švrčula. "Největší fluktuace je přirozeně u nehodářů a na oddělení řízení dopravy. Denně jsou v ulicích, denně v kontaktu s lidmi, to nese s sebou nemoci, konflikty, únavu, opotřebení."
Nikomu nepřidá ani občasný pohled na zraněné a mrtvé, jenž s sebou služba u dopravní policie nutně přináší. Třebaže, a to je zajímavé, zatímco loni v Praze došlo k třiatřiceti tisícům nehod, zemřelo při nich jedenašedesát lidí. Jen jedenašedesát - jakkoli to JEN zní možná nezasvěceným hrozně cynicky! Když se to přepočte, vyjde fakt, že v Praze je se "smrťákem" spjata "jen" každá 547. nehoda. Jistěže to není málo, ale nutno si uvědomit, že třeba ve středních Čechách zemřel člověk už při každé 142 nehodě! To je skoro čtyřnásobek!
A podobná čísla vycházejí třeba i u těžkých úrazů. Z čehož jasně plyne, že ony celodenně přecpané ulice mají paradoxně určitou výhodu. Nedá se jezdit moc rychle, a když už se auta "sčuchnou", většinou jde jen o zprohýbané plechy.
"Těžší nehody bývají v Praze pozdě v noci, když se ulice vyprázdní," vysvětluje podplukovník Švrčula. "lidi šlápnou na plyn, roli někdy hraje alkohol nebo drogy..."
Denní průměr pražských nehod bývá zhruba stovka, ale výkyvy jsou značné. Když po zimě vysvitlo prvně sluníčko a vzápětí sprchlo, vyšplhala denní nadílka na plných 199 karambolů! Jako by řidiči zapomněli, že na mokru brzdí i moderní auta jinak. Hůř. Jistě, většinou jde o banální "zanďoury", ale policie k nim beztak musí, protože řidiči je potřebují.
Neboť česká dopravní policie už léta poskytuje nadstandardní informace pojišťovnám, které je komerčně využívají při likvidaci pojistných událostí. Jinde na světě si takové kauzy pojišťovny vyšetřují samy, anebo za službu policii platí. U nás ne. Mluví se o tom už dlouho. Při zhruba dvou stech tisících nehod do roka by každý koruna z pojišťoven, odvedená do státního rozpočtu, znamenala v součtu slušnou částku, z níž by se dalo pro dopraváky pořídit hodně moderní techniky a vozidel. A ovlivnit zpětně bezpečnost provozu k lepšímu. Jenže...
Je hodina po poledni a rádio hlásí zprávu o průjezdnosti pražských ulic: zní náramně neradostně, nejlepší stupeň v centru představuje čtyřka (při ní kolona ještě občas popojíždí), ale nadpoloviční většinu už mají dokonce pětky.
Což znamená, že se stojí, výfuky kouří a v krvi řidičů rychle přibývá adrenalinu.
Na obrazovkách v tichém velíně Hlavní dopravní řídící ústředny je vidět, co se v Praze děje. Centrum spíš stojí, než jezdí. Ale třebaže se čtyřčlenná směna dispečerů snaží, s tímhle moc nenadělá. Ulice mají určitou kapacitu a když se naplní, je každá rada drahá. Uvolnit trasu v jednom směru by sice šlo, ale šlo by o medvědí službu, protože tím by se rázem zablokovaly ostatní směry. Definitivně. A kolaps v jednom koutě města se děsně rychle šíří. Řidiči jsou nepoučitelní, je pátek před třídenním víkendem, ale všichni vyrážejí najednou. Dřív, v blahé naději, že oni ještě nepříjemnostem ujedou. Neujeli. Už stojí a nadávají.
"V Praze máme zhruba 500 křižovatek řízených semafory, počet se denně mění, některé se rekonstruují, některé mají krátkodobý výpadek," ukazuje na velké světelné mapě major RNDr. Pavel Kopřiva, vedoucí dopravní řídící ústředny.
Zelená světélka značí semaforu funkční, červená znamená poruchu: není jich moc, ale přehlédnout se nedají.
Dlužno připomenout, že semafory nejsou majetkem policie, nýbrž města, pro něž je obhospodařuje Technická správa komunikací a opravují soukromé firmy. Když se něco pokazí, dopraváci jim zavolají a ony poruchu promptně hledí odstranit. Někdy to zvládnou do hodiny, jindy jde o výpadek delší. A někdy se musí kopat, a to je pak otázka týdnů. Přinejmenším. Chce to stavební povolení, natahují se kabely... A pak musí do křižovatky člověk, jako za starých časů.
"Pražští řidiči si na semafory hodně zvykli, výpadek je totálně rozhodí," říká major Kopřiva.
Vstoupit do rušné křižovatky a ujmout se ručního řízení chce dnes kus odvahy. Policista má reflexní vestu a musí si věřit. Úrazy se staly, dokonce i smrtelné, ale spíš při vyšetřování dopravních nehod než při řízení křižovatky. Každoročně pražská dopravka pořádá soutěž regulčíků, do níž se hlásí ti nejlepší - a vyhrát není vůbec jednoduché.
Lidi se rozčilují, proč rekonstrukce složitějších křižovatek trvají mnohdy hodně dlouho. Jenže moderní křižovatka je složitá stavba - a zdaleka nejde jen o semafory! Na frekventovaných místech je po Praze dnes doslova nespočet kamer, dopravka jich využívá jen asi šest set. Část potřebuje přívod proudu, modernější se napájejí přes noc z veřejného osvětlení, ve dne slouží k zajištění provozu baterie. A signál posílají Na bojiště vzduchem...
Zhruba třetina z nich patří Technické správě komunikací, další cirka dvě stovky kamer tvoří takzvaný Městský kamerový systém, který je určen na prevenci kriminality. Nebyl tedy primárně stavěn pro dopravu, ale lze ho pro ni zčásti využít. A zbytek náleží Dopravnímu podniku. Kamery v podzemí metra jsou využívány policií při mimořádných událostech, jako jsou pády do kolejiště a podobně, kamery v autobusových terminálech mohou být užitečné leckdy užitečné i dopravce.
"Neméně dobrým pomocníkem jsou pro nás ale i dopravní detektory," upozorňuje major Kopřiva. "Jde vlastně o indukční smyčky, umístěné pod vozovkou. Když přes ně přejede auto, vyšle detektor signál. Můžeme zjistit hustotu provozu, ale taky poznáme, jestli kolona stojí, anebo jestli jede - i jak rychle se pohybuje."
Po Praze jsou dnes tisíce takových detektorů, aby totiž systém účinně fungoval, je jich potřeba co nejvíc. Každá větší křižovatka jich tak skrývá desítky. Několik musí být v každém pruhu, u hrany křižovatky i ve větší vzdálenosti. Signály vyhodnocuje počítač a taky pak navrhuje další řešení situace. Počítače vůbec zvolna přebírají vládu i v tomhle oboru, vytvořit algorytmus pro dopravu ve velkoměstě není sice snadné, ale jde to. Půjde to záhy i v Praze.
Služba v policejní Hlavní dopravní řídící ústředně vypadá z pohledu laika jako docela poklidná práce. Na rozdíl od policistů v ulicích navíc uniformovaným dispečerům nikdo nenadává, nikdo na ně nenajíždí auty, nikdo jejich hlídkovému vozu nevjíždí schválně do cesty. Neprší na ně, nemrznou, velín je stinný a klimatizovaný. Klídek, pohoda. Ale stačí pár vteřit a mění se v blázinec. Jde o vteřiny a rozhodnutí může buď zachránit situaci, anebo způsobit ještě větší zmatek.
Každý telefonát se navíc nahrává, každý povel, jenž dispečer vydá, se zaznamenává. Pro případ, že by udělal chybu. Pak se zpětně vyšetřuje, jestli porušil předpis, nebo jestli se jen spletl. Jestli šlo o nedbalost, anebo omluvitelný lidský omyl. A vždy se najde spousta moudrých, kteří dlouhé hodiny zvažují, jak měl správně rozhodnout, maje na volbu vteřiny. Deset, dvacet, třicet? Někdy ani to ne!
"Na všechno mají manuál, prošli školením, zácvikem, ale zodpovědnost je značná a čas nečeká," říká věcně major.
Jeho lidé jsou normální policejní inspektoři, dopraváci, jen velitelé směny absolvovali vysokou, mají titul bakalářů.
Na šichtu přichází čtveřice v šest ráno, dva dispečeři končí v deset večer, dělají šestnáctku, druzí dva táhnou službu až do rána. Čtyřiadvacítka. Za to vše příplatek o dva tisíce nižší, než mají dopraváci v ulicích.
"Slouží tu zkušení i mladí, pár let po škole," krčí major rameny. "Mladých mezi nimi přibývá, snáz se vypořádají s množstvím techniky, stálou zátěží i s nárazy stresových situací - a se značnou zodpovědností."
Tady se rodí také dopravní informace, které jdou po rádiích do éteru, ráno přímo odsud pár minut vysílá i televize. Praha chce přece vědět, jak se v ulicích jezdí, kde jsou karamboly - a co lze čekat dál.
Oblíbená scéna detektivkářů, v níž šéf kriminálky vyhrožuje provinilému komisaři, že půjde řídit křižovatku, zkušené dopraváky vždycky pobaví.
"Co by si tu počal?" usmívá se podplukovník Švrčula.
Za pár dní vstoupí v platnost nový dopravní zákon. Zpřísňuje postihy neukázněných řidičů, po čemž dopravní policisté po léta volali. Přesto v jejich slovech převládají rozpaky: obava, jestli se to někde nepřehnalo... Jestli postih některých přestupků nebude příliš tvrdý. A navíc - dodnes není jisté, jestli pověřené úřady nárůst agendy, související s bodovým systémem, vůbec zvládnou. Policie přestupek oznámí - co se s ním bude dál dít, není už její problém. Evidence povedou pověřené obce a magistráty. Účinek trestu ovšem sílí s rychlostí, s níž přichází, to je stará vesta. A jestli se teď urychlí? Někteří řidiči se naučili předvoláním skvěle vyhýbat už dřív, a že by to od července tuhle dovednost zapomněli? Navíc možný souběh mnohatisícové pokuty, trestných bodů a odnětí řidičáku na půl roku až rok, jež v některých případech provinilým řidičům hrozí, může být pro sociálně slabší lidi v důsledku až existenčně zničující...
"V případě alkoholu není debat, každý se může svobodně rozhodnout, jestli si troufne sednout opilý za volant - a musí počítat s trestem," říká podplukovník Švrčula. "Totéž třeba v případě, že někdo jede o čtyřicet víc, než je v místě dovoleno. Ale jsou přestupky, které je tak snadné spáchat! A přece - když se jich dopustíte dvakrát, bude hodně zle..."
Pravda: k přípravě zákona dávala policie četné připomínky, ale jen některé byly vyslyšeny. A zákon sám jako celek je vydáván ministerstvem dopravy, nikoli ministerstvem vnitra, ani policií. A také postihy - vyjma pokut udělených na místě - budou napříště v režii správních orgánů.
Ale kostky jsou vrženy a zákon začíná platit. A teprve čas ukáže, co přinese bezpečné dopravě...