Ten krvavý příběh je starší než pětatřicet let. Záznamy jsou poměrně přesné, ale to, jak skutečně vypadal rozhovor vedený třiadvacátého ledna roku 1971 v nevlídné ubytovně Třineckých železáren, se můžeme pouze dohadovat.
"Napijeme se," navrhl Jan Carko.
"Co máš?"
Carko vytáhl z plechové skříňky litrovku červeného vína. Nalil do upatlaných skleniček od hořčice, sklo o sebe temně cinklo.
"Potřebuju vypadnout dřív. Píchneš mi?"
"Jasně."
Nebylo třeba nic vysvětlovat, přesto pokračoval.
"Jdu za Zuzanou."
Kolegu to nezajímalo. Carkův rozchod s dlouholetou družkou patřil k nudným, mnohokrát opakovaným historkám. K čemu tolik řečí pro jednu ženskou?
"Na zdraví!"
Během půl hodiny bylo víno dopité, Jan se chystal k předčasnému odchodu. Kamarád si všiml lahve vodky cpané do montérské tašky.
"Co takhle trochu kořaličky?"
"To ne," řekl Jan Carko. "Tu mám na večer."
Čtyřiadvacátého ledna, hodinu po půlnoci zavolal na okresní správu SNB v Čadci policista z obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti v Jablunkově. Byl trochu rozčilený, s podobnou situací se dosud nesetkal.
"Mám tu dva chlapy," povídal. "Prý za nimi v noci přišel jejich bratr s tím, že ve Svrčinci zavraždil přítelkyni a jejího syna."
"Cože?"
"No, jak povídám. Třeba je to cvok. Nebo jde o blbej opileckej blábol. Netroufám si to rozhodnout."
Potrhlých oznámení bývala i před lety spousta, nicméně policejní praxe velí prověřit i velmi nepravděpodobné zprávy. K výjezdové skupině byl přibrán pohotovostní lékař, nebylo vyloučeno, že bude zapotřebí jeho pomoc.
Studená lednová noc. Uvedený dům byl temný, dveře zamčené. Na klepání ani bušení nikdo nereagoval. Jeden z policistů si ve světle baterky všiml, že okno vedoucí na verandu je zajištěné jen ohnutým hřebíkem. Mírně zatlačil a rám povolil. To, co spatřil uvnitř, bylo otřesné i pro velmi zkušeného muže zákona. Všude krev, na podlaze mrtvá žena, v níž byla později identifikovaná majitelka domku Zuzana Sobolová, v ložnici ležel s roztříštěnou hlavou její syn Josef. Ani jemu už nebylo pomoci.
O málo později dorazil na místo tragédie další automobil, ve kterém byli okresní velitel, prokurátor, kriminalistický technik a psovod se služebním psem.
Ohledání místa činu, trasa, kterou vrah z domku prchal. V kypré hlíně nevelké zahrádky zůstaly šlápoty, které umožnily trasologický odlitek, v domě byly sejmuty desítky daktyloskopických stop, žádná z nich se však nezdála patřit pachateli. Pes dorazil až ke vzdálené železniční zastávce, tady stopa končila. Po Janu Carkovi bylo vyhlášeno místní pátrání.
"Přišel sem," vzpomínali bratři, "byl hrozně rozčilený a opakoval, že udělal něco strašného. Pak nám nařídil, že máme nejméně do šesti hodin mlčet, potom bude všechno jedno, protože on už na světě nebude."
Bylo pět ráno a ještě dlouho mělo v tom zimním čase trvat, než nastane svítání.
Vyšetřovací verze byly v zásadě tři. Podle první zavraždil Jan Carko Zuzanu Sobolovou ze žárlivosti. Rozchod s družkou nesl velmi těžce, občas silácky vyhrožoval, že zabije každého, kdo by se kolem pohledné a ještě poměrně mladé paní točil.
Druhá varianta sázela na motiv loupežný. Carko měl vždycky hluboko do kapsy a Zuzana nedávno dostala od bývalého manžela dvacet tisíc korun, což byla v sedmdesátých letech dost vysoká částka. Pečlivá prohlídka žádné takové peníze v domku neobjevila.
Třetí verze počítala s impulzivním jednáním. Během setkání došlo k hádce, Carko jednu ze svých obětí udeřil, nejspíš mladého Josefa, ten měl totiž přeražený nos. Myslel si, že je kluk mrtvý, ve strachu před prozrazením zabil i jeho matku, a když se pak ukázalo, že Josef ještě dýchá, tak ho dorazil. Teprve později si uvědomil, co všechno udělal, proto hovořil o sebevraždě.
Policisté prohledávali les, probírali příbuzné i známé. Maminka mrtvé Zuzany měla vkladní knížku, na kterou si dcera nedávno uložila osmnáct tisíc korun, verze o loupeži mohla být proto vyloučená.
Svědci potvrdili, že se Carko s novým Zuzaniným přítelem setkal už několikrát, nebylo pro něj tedy žádné velké překvapení, že hraje druhé housle. Výbuch nečekané žárlivosti tak rovněž přestával být pravděpodobný.
Třetí vyšetřovací možnost se v práci na případu dostala na první příčku. Místní pátrání po podezřelém bylo rozšířeno na celostátní, probíraly se jednotlivé možnosti případné sebevraždy. V železárnách, kde byl Jan Carko zaměstnán, se ve skřínce na šaty našla zakrvácené košile a podobně zmazané civilní kalhoty. Montérky chyběly.
"Jednou se zmiňoval o tom, že kdyby se chtěl zabít, skočí do vany s rozžhavený železem," vzpomínal kamarád.
Odborníci soudili, že takovém případě by z lidského těla ani z šatů nezůstalo vůbec nic, mistr směny ovšem tvrdil, že v inkriminovaný den byla tavba zasypaná koksem a pád nějakého většího tělesa by v té struskovité vrstvě zanechal stopy.
Rychle běžel čas.
Vyšetřovatelé měli k dispozici jméno pachatele, nevěděli ovšem, kde ho najít. A pokud už není naživu, neznali okolnosti jeho konce.
Tehdy promluvily archivy. Ze záznamu v trestním rejstříku bylo zřejmé, že Jan Carko jako voják základní služby zběhl, byl dopaden a odsouzen. Mezi útěkem z kasáren a zadržením ovšem uplynulo celých patnáct měsíců.
Policisté vyzvedli starý trestní spis z vojenského archivu.
Jak se Jan Carko dokázal skrývat víc než rok? Ukázalo se, že podobně jako dávní zbojníci hledal útočiště v rodném kraji. Během léta přespával v důvěrně známém lese po senících a krmelcích zvěře, když se počasí zhoršilo, tak si ve sklepě rodičovského domu vybudoval tajný pelech, kam se schovával, kdykoliv muži v uniformách bušili na vrata nebo někdo cizí přišel na návštěvu.
Modus operandi byl už jednou znám a policisté prověřovali, jestli se prchající vrah i tentokrát neukrývá podobným způsobem.
Týden po vraždě uprostřed noci zaklepal Jan Carka na okno domu svého bratra. Chtěl peníze, chleba a nějaký alkohol pro zahřátí, s ranečkem v podpaží zase zmizel v temném lese. Bratr o příhodě pomlčel, objevila se ve vyšetřovacích spisech až mnohem později.
Následující měsíc zjistili sousedé bydlící na okraji vsi, že v jejich seníku na vzdáleném konci dvora přespává někdo cizí. Našli tam staré deky, prázdné konzervy a nedopalky cigaret. Věci přinesli na oddělení Bezpečnosti, což byla chyba, nocležník ztrátu zaregistroval a na místo se už nikdy nedostavil.
O něco později, to už se blížilo jaro, se muž podobný hledanému Carkovi objevil v malé prodejně se smíšeným zbožím v obci přibližně dvacet kilometrů vzdálené. Nabral si jídlo a pití, když však došlo k placení, utekl z krámu jako malý kluk. Prodavačka byla zvyklá občas dávat zboží lidem bez peněz, proto čekala, že se později vrátí, aby dluh vyrovnal. Když se však nedostavil celý následující týden, oznámila záležitost na policii.
Předpoklad případné sebevraždy pachatele byl čím dál tím méně pravděpodobný, zdálo se zřejmé, že Jan Carka žije a jeho dopadení bude jen otázkou času.
Sedmého května byl krásný teplý den, Carka se odvážil vylézt ze své skrýše a došel do odlehlé obce jménem Olešná, kam dříve zabloudil jen málokdy a kde byl přesvědčen, že ho nikdo nezná. Měl pár korun vylouděných od matky, v místním obchodě si koupil láhev laciného vína. V lese ji vypil, a vzhledem k tomu, že už dlouho nic nejedl, stoupl mu alkohol rychle do hlavy. Drobné měl ještě na jedno pivo, proto s povzbuzeným sebevědomím zašel do místního hostince.
"Co tu děláš Janko?"
Lesní dělník, který kdysi pracoval i na polomech v Carkově rodné vsi, nevěřil vlastním očím.
"Víš vůbec, co se o tobě povídá?"
Dovedl si to představit. Zvedl se a zatáhl známého na záchod. Tady mu navrhl, že za něj bude v lese dělat docela zadarmo, jen za nějaké jídlo a pití.
"To si musím promyslet," pokrčil rameny dřevorubec. Aby získal čas, poručil Carkovi salám, chleba a pivo. Skrz pootevřené okno si všiml, že si na dvoře hrají děti hostinského. Prohlásil, že si zase musí odskočit, a venku šeptem požádal děcka ať sdělí tátovi, že v lokále sedí vrah. Otec zareagoval okamžitě, v kuchyni byl telefon. Policista z místního oddělení měl ten den volno, bydlel však nedaleko, proto se v civilu vypravil do hospody dělat pořádek. Nevěděl, jestli celostátně hledaný vrah není ozbrojený, tak aby neohrozil ostatní hosty, pozval Carku ven. Jenže ten se mu vyškubl, zadním vchodem vyběhl z hostince a pádil k lesu.
V zachovaných spisech už není uvedeno jméno venkovského příslušníka Veřejné bezpečnosti, jemuž ani po těch letech nelze upřít pořádnou dávku osobní odvahy. Rozběhl se za prchajícím zločincem, jeho příklad strhl i některé sousedy a společně Jana Carku dopadli a zadrželi.
Spontánní výpověď zaznamenával klasický cívkový magnetofon, přepis zabral téměř pětadvacet stránek. Dětství, dospělost, práce v Třineckých železárnách. A několikaletý poměr se Zuzanou Sobolovou, původně pohodový a hezký, později však plný hádek a nedorozumění.
"Sama řekla, abych už za ní nechodil..."
Dlouho se pokoušel vrátit čas zpátky a obnovit ztracený vztah, jenže neúspěšně.
Třiadvacátého ledna si předem domluvil návštěvu, láhev vodky, kterou vzal s sebou, měla přispět k usmíření. Zuzana ho přijala chladně, vypili spolu několik skleniček, potom znovu vzplál malicherný spor. Přeli se o kuchyňskou kredenc, kterou Carka kdysi do domu nastěhoval, hádali se o peřinu, o staré půjčky a dluhy, zkrátka o všechno. A do té italské atmosféry vstoupil dospívající syn paní Sobolové, který Carku nikdy neměl rád. Láhev vodky už byla prázdná, urážky se zdály neodpustitelné. Carka udeřil mládence pěstí, a pak už se všechno odehrávalo přibližně tak, jak předpokládala příslušná vyšetřovací verze.
Rozčilený vrah se zakrvácenou sekerou v ruce vyskočil z okna ložnice a dal se na útěk sám před sebou. Popsal stejnou cestu, kterou při vyšetřování označil služební pes, na železniční zastávce nastoupil do vlaku a odjel do Jablunkova. Když navštívil bratry, byl ještě pevně rozhodnut spáchat sebevraždu. Přes plot přelezl do železáren, převlékl se do montérek a několik dní se ukrýval ve stínu vysokých pecí. Pak utekl do lesa, přespával po senících a v cizích rekreačních chatách, kde kradl jídlo a peníze. Občas navštěvoval matku a někdy bratry, kteří ho přemlouvali, aby se přihlásil na úřadech, sami však už podruhé policii nekontaktovali.
O celkové pravdivosti výpovědi nebylo pochyb, pachatel se zmiňoval o detailech, které mohl znát jen on sám. Nicméně jedna drobnost do celkové skládačky ještě chyběla. Vražedná zbraň.
"Tu sekeru jsem zahodil cestou na vlak."
Od domu k železniční zastávce to bylo víc než osm kilometrů, v rámci rekonstrukce vyšetřovatelé spolu s obviněným celou trasu prošli znova.
"Tady to bylo," ukázal za nízký plaňkový plot.
Marně prolézali křovím.
"Hledáte něco?" ozvala se babka v pestrobarevném šátku.
Policisté připustili, že ano.
"Na jaře jsem tu totiž našla sekyrku," oznámila a přinesla hledanou sekeru ze dřevníku. Carka ji poznal okamžitě.
"To topůrko jsem kdysi dělal sám," řekl.
Krajský soud v Banské Bystrici odsoudil obviněného za dvojnásobnou vraždu k absolutnímu trestu, k trestu smrti. Advokát přidělený ex officio považoval rozsudek za příliš tvrdý a doporučoval odvolání. Jan Carka se však neodvolal. Byl popraven na podzim roku 1973, krátce před svými čtyřiačtyřicátými narozeninami.