"Jistě, pan doktor Kloubek má službu. Jenže je zrovna na výjezdu. Těžko říct, kdy se vrátí. To závisí na případu, víte? Ano, zítra má volno, ale to bude zřejmě přednášet na Policejní akademii. Nebo ho můžete zastihnout na Bílém kruhu bezpečí, tam má pravidelnou poradnu. Taky se připravuje ještě na jeden doktorát. Jo, a když budete mít trochu štěstí, tak na něj narazíte v nějakém dobrém antikvariátu. Moc ho zajímají staré knížky..."
Přes poněkud zmatenou úvodní informaci jsme se nakonec přece jenom sešli. A to v docela obyčejné kanceláři na pražské městské policejní správě.
Rodinný klan
"Policejní rodina je základ policejního státu," pravil Martin Kloubek. Trochu absurdní žert má reálný základ, státní službě se vskutku věnuje téměř celý Kloubkův rod. Oba synové pracují u policie, stejně jako zeť, který je dopravní inženýr. Dva bratranci slouží v Děčíně, a aby to nebylo málo, pohled do minulosti je obdobný. Dědeček býval četníkem ve Spišské Nové Vsi a pradědeček manželky byl velitelem policie v Sušici.
"Možná právě tahle rodinná tradice způsobila, že mě tak zajímá historie," poznamenal doktor Kloubek. "Dějiny trestního práva a dějiny všech policejních sborů. Myslím, že takový pohled do minulosti trochu vysvětluje spoustu věcí. Například i to, proč naše policie tak obtížně hledá společenské uznání. Příliš mnoho let totiž sloužila cizím zájmům. Nejdřív to bylo Rakousko, uvolněné období první republiky bylo krátké a navíc komplikované těžkou hospodářskou krizí, pak přišla okupace a po válce totalitní režim. Získat podobnou prestiž, jakou má policista dejme tomu ve Velké Británii, bude asi ještě nějakou dobu trvat. Věřím ovšem, že se to jednou podaří."
Cesta k policii
I svatý Matouš býval celník. Martin Kloubek nastoupil k celní službě hned po maturitě, pracoval na hranicích, a když se přestěhoval do Prahy, ještě nějaký čas dbal na řádný oběh zboží na Ruzyňském letišti. Později přešel k policii a předpokládal, že bude na základě zkušeností sloužit u hospodářské kriminálky. Jenže to dopadlo jinak, byl přidělen na oddělení pasů a víz, kariéra začínala tím, že razítkoval úřední formuláře. To moc nesplňovalo původní představy, dal se tedy na studium. Při práci získal doktorát z obojího práva a na vysoké škole začal i vyučovat. Po devadesátém roce se policejní školství zcela rozpadlo, Martin Kloubek se stal vyšetřovatelem na Praze 4, postupně se specializoval na násilnou trestnou činnost. Jistý čas pracoval i na oddělení, které se zabývá trestnou činností páchanou dětmi a na dětech, tady spolu s doktorkou Evou Vaníčkovou připravil takový praktický manuál pro lékaře nazvaný Komerční sexuální zneužívání dětí. Později byl převeden na městskou mordpartu, kde se vyšetřují ty nejtěžší zločiny, především vraždy. Po několika letech byl zařazen do stálé skupiny, která vyjíždí k nejzávažnějším trestným činům spáchaným na území hlavního města.
Zašlý čas
Staré knihy mají zvláštní vůni, která připomíná atmosféru dávno minulých dob. Kriminální psychologie Josefa Šejnohy z roku 1930, Kriminální taktika vydaná o dva roky později. Nebo Vyšetřovací metody bezpečnostní služby z roku 1932 od Vítězslava Čelanského, kontroverzní spis, o kterém se dodnes vedou odborné spory. Mírně zažloutlý papír vrací čas daleko za hranici vlastních vzpomínek. Kniha o četnictvu a o druhém křídle četnického pluku v Čechách byla vydaná v roce 1857. To bylo Janu Nerudovi třiadvacet let a překvapoval pražskou společnost jako vynikající tanečník, sedmatřicetiletá Božena Němcová tenkrát psala svým přátelům teskné dopisy.
"Myslím, že je to jedna z nejcennějších knih, které mám," poznamenal doktor Kloubek. "Pokud vím, existují už jen dva další exempláře. Jeden je v archivu ministerstva vnitra, druhý v policejním muzeu. Dodnes vzpomínám na pocit štěstí, když jsem na tu knížku narazil a na rozpaky prodavače v antikvariátu, kterému se tři stokoruny zdály jako cena příliš vysoká. Vysvětloval, že je možno ilustrace vyříznout, zarámovat, a pak prodávat jako jednotlivé obrázky. Tím se prý investice vrátí. Nesmyslné řeči. Neměl jsem tenkrát zrovna na rozhazování, ale klidně bych zaplatil třeba desetkrát víc."
Staré učebnice dbaly na vzdělání četnictva, dělily se na poměrně tenké sešity, aby si je adept učenosti mohl snadno brát i do služby. Mluvnice jazyka českého a slovenského, vzory jednotlivých hlášení, dějiny státu. A také aritmetika, geometrie, živočichopis a rostlinopis, ani ten nejobyčejnější četník nesměl být žádný vesnický hlupáček, ale chlap s velmi solidním všeobecným vzděláním.
"Možná si vzpomenete," řekl Martin Kloubek, "na jeden díl ze seriálu Dobrodružství kriminalistky, kde Karel Heřmánek hrál vrchního strážmistra Havlíčka. To byla skutečná postava, Ladislav Havlíček velmi přispěl do historie evropské a vlastně i světové kriminalistiky. Jeho Mechanoskopie, která vyšla v roce 1940, byla první systematická a celistvá učebnice tohoto oboru a svým způsobem je stále nepřekonaná. Většina zásad v ní uvedených platí dodnes."
Staré časy dávné problémy. Vedle odborných publikací i obsáhlá sbírka případů, jak je zaznamnal časopis Soudní síň. Životem sepsané historky, jednou tragické, jindy úsměvné, odtud brali inspiraci pro své povídky a soudničky třeba Karel Čapek, Eduard Bass či Karel Poláček. Zvláštní kouzlo zmizelé doby, člověku je až líto svázaný ročník zaklapnout a vrátit se do přítomnosti.
Bílý kruh
Občanské sdružení, které poskytuje odbornou, bezplatnou a diskrétní pomoc obětem a svědkům trestných činů včetně morální a emocionální podpory, praví definice Bílého kruhu bezpečí. Martin Kloubek sice nebyl u samotného založení, ale připojil se už v roce 1993 a dnes je členem představenstva, které je složeno z psychologů, soudců, policistů, státních zástupců, advokátů a soudních znalců.
"Víte, základní důvod, který vedl ke vzniku Bílého kruhu, byla značná nerovnováha mezi právy pachatelů a právy obětí trestných činů. Liberální přístup k provinilcům se postupně dostal až do křiklavého kontrastu s možnostmi poškozeného. Například tam, kde má pachatel zajištěného advokáta z moci úřední si oběť domáhající se náhrady škody musí svého právníka platit. Při jednání u soudu, kde se ostřílený recidivista pohybuje jako ryba ve vodě, je poškozený bezradný a zmatený. Naše poradny se snaží podobný handicap odstranit, každý si může přijít bezplatně probrat svůj případ. V průběhu vyšetřování sice policisté podrobně informují o příslušných právech a povinnostech, nicméně to bývá podbarveno stresem ze spáchaného trestného činu a často se stává, že si svědek či poškozený ze zákonného poučení nepamatuje vůbec nic. Tak si to v klidu společně zopakujeme a budoucí soudní jednání už nikoho nezaskočí.
Myslím, že se právě zásluhou Bílého kruhu bezpečí podařilo inspirovat parlament k přijetí celé řady novel trestního zákona i trestního řádu a zmíněná právní nerovnováha se postupně upravuje. Jen tak pro ilustraci. Dneska už má poškozený právo být informován o tom, že člověk, kterého považuje za nebezpečného, byl propuštěn z vyšetřovací vazby nebo z výkonu trestu. Pokud se dřív oběť, vyjma jednání o náhradě škody, nemohla aktivně účastnit trestního řízení, stěžovat si nebo se odvolávat, dnes už takové možnosti má. A tak dál a dál.
Zkrátka, myslím si, že Bílý kruh bezpečí odvádí dobrou práci a jsem moc rád, že do tohoto sdružení také patřím."
Profilování
Výjezdová skupina ohledává místo činu, zajišťuje stopy i svědky, dělá prostě vše, co je neodkladné a neopakovatelné, dokud si záležitost nepřebere příslušný vyšetřovací tým. Poslední případ, na kterém doktor Kloubek pracoval od začátku až do konce, se točil okolo křehce vypadající blondýnky jménem Jaroslava Fabiánová. Čtyřnásobná vražednice. Bylo jí šestnáct, když zabíjela poprvé. Jako mladistvá byla odsouzena na čtyři a půl roku, jenže jakmile se dostala z vězení, začala se živit jako prodejná uspávačka. Jeden z klientů dávku namíchaných medikamentů nepřežil.
Následoval druhý pobyt v kriminále, po podmínečném propuštění zabila a okradla další dva muže a byla odsouzena k nejvyššímu možnému trestu, k doživotí. Smutný příběh je pozoruhodný hlavně tím, že znalci ohodnotili pachatelku surových, primitivních a v podstatě zbytečných vražd jako ženu nadprůměrně inteligentní.
"Forenzní psychologie," řek Martin Kloubek, "byla vždycky neobyčejně zajímavá, ale moderní systém psychologického portrétování neznámých pachatelů přinesl do této oblasti něco docela nového. Začali s tím federální vyšetřovatelé ve Spojených státech, kde se na základě rozborů několika desítek uzavřených případů sériových vražd snažili zjistit, co všechno mají pachatelé společné, hledali nejhlubší motivy jejich činů. S touto zkušeností pak vytvářeli psychologické obrázky dosud nedopadených zločinců, dopředu odhadovali jejich chování i předpokládané reakce. Výsledky byly až překvapivě úspěšné, nová metoda se stala takovým kriminalistickým hitem a rozletěla se do světa.Americké podmínky jsou ovšem dost specifické, proto si Kanaďané sytém upravili a metoda nazvaná ViCLAS, která už se na evropské podmínky hodí docela dobře, se dostala i k nám. Začínalo se s tím v Ostravě, kde se podařilo už ve zkušebním programu odhalit několik pachatelů. To je velmi nadějné, neboť podobně jak u bertillonáže nebo u daktyloskopie je systém tím úspěšnější, čím bohatší má databázi základních údajů.
ViCLAS je připravován celoevropsky, proto jsou příslušné formuláře ve všech unijních státech prakticky stejné. Bez ohledu na to, jakým jazykem jsou vyplněny, je počítače snadno vyhodnotí a zařadí v kterékoliv zemi. Připadá mi to jako okno do příštích let, to už je obrázek budoucí úzké spolupráce policejních sborů jednotlivých států v Europolu."
Zajímali jsme se o další osobní plány.
"Nic moc. Kriminalistiku si představuji jako takovou velikánskou budovu, kterou stavělo a staví velmi mnoho lidí. A chtěl bych mít někdy pocit, že jsem alespoň jednu cihlu přiložil také já."
"Ještě ho hledáte? Poslyšte, měl tu vzkaz z Antikvy v Dlážděné. Mají pro něj nějakou zajímavost, určitě se tam co nejdřív zastaví..."
Do Dlážděné ulice jsme se nevypravili. Sběratelé starých tisků mají právo na chvilku soukromí.