Když paní Adéla Heřmanská ostřeji zabočila z dlážděné ulice na příjezdovou cestu k vile, pneumatiky zaskřípěly na namrzlém kousku asfaltu a záď těžké limuziny trochu sklouzla ve smyku. Naštěstí ovšem řídila vždycky dobře a teď jela opravdu opatrně dobře vědouc, co dovede náledí: a nestalo se nic. Ještě před domem jí ale bušilo srdce úlekem a v duchu si spílala, proč raději nejela do města taxíkem. Když pak vystoupila z vozu a vydala se rychlými kroky ke kamenným schodům, vedoucím k terase lemované ozdobnou balustrádou, měla už zase na tváři lehký úsměv - a do okna v prvním patře vily zamávala stejně zvesela a bujaře jako kdykoli jindy. Tušila, že zpoza husté záclony se dolů dívá její muž: vždycky trpělivě čekal, až se Adéla vrátí z pravidelného nákupu nebo jiných pojížděk, sedě mlčky a bez otázek ve svém invalidním vozíku...
Býval to mužský plný života, úspěšný sportovec a lev salonů, ale když se přede dvěma lety šeredně potloukl na jedné alpské sjezdovce a poranil si páteř, zbyl mu už jenom hořký úsměv na pohublé tváři a čekání... Nač vlastně ještě čekal?
"Na smrt," říkal přátelům. "Kdybych měl dost síly, skoncoval bych to sám, ale bohužel - na sebevraždu jsem příliš zbabělý. Najal bych si vraha, ale třebaže ve filmech jich bývá k vidění nepočítaně, inzertní rubriky profesionály v tomhle oboru zrovna nepřekypují. A tak mi nezbývá, než čekat a doufat, že dříve nebo později..."
Jeho žena Adéla probrečela celé noci: napřed, když se ta prokletá nehoda na sjezdovce udála, potom, když Jakub ležel v nemocnici a doktoři vyhýbavě krčili rameny - a nakonec, když jí definitivně vzali všechnu naději. A Jakubovi, jejímu muži, taky - a nechali pak na ní, aby ho dostala z deprese, do níž se dostal a v níž vlastně setrvával dodnes...
"Mohla by ses se mnou rozvést," řekl jí hned na začátku, "jako mužský budu k ničemu, na to tě doufám připravili taky? A co si má ženská jako ty počít s tloustnoucím kapounem, který si bez pomoci nedojde ani na záchod!"
Ujistila ho, že ho nikdy neopustí, a opakovaně mu tvrdila, že jí ani jeho impotence nikterak nevyvádí z míry.
"Užili jsme si sexu dost, nebo snad ne?" smála se poněkud nuceně a možná svým slovům nějaký čas i věřila.
A možná jim nějaký čas dokázal věřit i on. Jenže pak se v jejím životě objevil Daniel a všechna krásná a morální předsevzetí šla rázem k čertu.
Zrovna na Mikuláše odpoledne jela z nákupu ve velkém novém supermarketu na předměstí, a protože sněhu napadlo po kolena a personál ho nestačil z neustále zaplněného parkoviště pořádně odklízet, dřela se s naloženým vozíkem k autu z posledních sil - a mladík, který jí nabídl pomoc, se jí zdál být přímo andělem z nebe. I když při bližším ohledání vyhlížel spíše na ďábla - černovlasý, opálený a s ostře řezanými rysy a výrazným obočím - jak si pak ještě mnohokrát pomyslela. Ochotně jí pomohl haldu balíčků přeložit do kufru automobilu a docela nesměle se optal, jestli by ho na oplátku nehodila do města - anebo aspoň někam poblíž stanice tramvaje, jestli nemá cestu do centra.
"Jasně," usmála se na něho a trpělivě vyčkala, až se vrátí: dokonce jí totiž odvezl vrátit nákupní vozík pod vzdálený přístřešek, aby se už nemusela brodit prosoleným marastem.
"Ani jsem moc nevěřil, že opravdu počkáte," řekl pak udýchaně, když vklouzl na přední sedadlo a vtiskl jí do dlaně desetikorunu: vrácenou zálohu za vozík.
"Proboha, proč?" vyhrkla.
"Taková elegantní dáma v bouráku a obyčejnej závozník, to nejde dvakrát dohromady," usmál se na ni zeširoka a ona si všimla, že má krásné zuby a nádherně modré oči.
Zavezla ho potom až před dům, kde bydlel - v garsonce, co zdědil po nedávno zemřelé babičce - a když ji bezelstně pozval na kafe, vyhrkla úplně spontánně: "Proč ne?"
Nahoře pak rozpačitě zjistil, že žádné kafe doma nemá, a udělal mizerný slabý čaj z pytlíku. A vypili ho dávno poté, co už vystydl, protože najednou byly jeho ruce všude a ona se jim nebránila, ba právě naopak, a cítila se v jeho náruči šťastná a uvolněná a mladá...
"Mladá, bože můj," říkala si potom, "je mi přece už třicet pryč a čas utíká tak rychle," když houstnoucím soumrakem a na zledovatělé vozovce spěchala k domovu a horečně přemítala, nač se Jakubovi vymluví za své neplánované zpoždění. Ale měla štěstí: spal, když přijela, a vůbec neměl potuchy, v kolik se vlastně vrátila.
"Rozbolela mě hlava, zřejmě přijde změna počasí," vysvětlil jí potom při jídle, "vzal jsem si jeden prášek, a protože nezabral, zkusil jsem druhý - a usnul jsem jako špalek..."
Podívala se na něho zkoumavě, ale vypadal uvolněně a v dobré náladě. A ona si umiňovala, že tohle sexuální dobrodružství zůstane ojedinělým a Daniela že už jaktěživa nepotká.
A přitom na dně kabelky hýčkala jako poklad jeho telefonní číslo naškrábané na útržku z novin, a i kdyby je, nedejbože, ztratila, vůbec nic by se nestalo, protože si je dávno uložila do paměti a dovedla by je odříkat i o půlnoci.
"Nechceš jet se mnou?" ptala se svého muže o týden později, když se zase chystala na pravidelný velký nákup.
Někdy s ní do města jezdíval: proto také trval na tom, aby neprodávali velké BMW, jehož širokými dvířky mu mohla s jistým úsilím pomoci nasednout a kam se dal naložit i jeho složený vozík. Někdy pak čekával na parkovišti pod stromem a díval se na lidi, někdy vjel se svým elektrickým vozíkem až dovnitř mezi regály. Fanoušci už ho nepoznávali, byl zapomenut: a přece uplynulo jen pár let od chvíle, kdy při jeho pádu na zledovatělém povrchu sjezdovky v posledním závodě světového poháru zatajila dech půlka národa...
Ale tentokrát chtěl zůstat doma: mrzlo jen praštělo a jemu se nechtělo z tepla pokoje, jak upřímně přiznal.
"Vždycky jsi miloval sníh a mráz," vyhrkla neomaleně a vzápětí se omluvila.
Zdálo se ale, že její hloupou větu přeslechl: díval se na grotesky v televizi a snad jí ani nepopřál šťastnou cestu, když vycházela ze dveří a ještě na poslední chvíli mu připomněla, že se staví taky u kadeřnice - a vrátí se tím pádem později.
"Jenom nespěchej," zaslechla ho ještě na schodech do haly, "bude to klouzat."
Srdce jí bušilo jako o závod, když zastavila před vjezdem do podzemních garáží - jenom půl bloku od Danielova bytu. Poradil jí, aby auto zavezla tam, až k němu pojede, protože luxusní bavorák v jeho předměstské ulici přitahoval příliš mnoho pozornosti.
"Ten chlápek, co má parking v nájmu, je dobrej známej," vysvětloval jí, "když ho ode mě budeš pozdravovat, dá ti slevu..."
Neřekla, že o slevu nestojí, že má - díky svému muži, jeho úsporám a pojistkám peněz dost a dost. Znali se přece ještě tak málo a jí se líbilo zůstávat krásnou neznámou - zjevením z romantického snu, jak jí Daniel šeptal do ucha, když zase leželi na jeho široké posteli, unavení a šťastní.
"Mohli by ti ten bourák poškrábat, jenom tak, ze závisti," vysvětloval jí, "tady bydlí všelijací lidi... Anebo rovnou ukrást..."
Usmívala se trochu nepřítomně a nezkoušela mu vysvětlovat, že jí teď pranic nesejde na nepoškozeném laku ani čemkoli jiném. Že jí nesejde snad na ničem - kromě něj a jeho lásky.
Ale když se už za tmy vracela vánicí k domovu a ze tmy se vyloupla ozářená okna jejich vily, uvědomila si skoro bolestně, že jí záleží i na Jakubovi a jeho víře v ni. Nechtěla svého muže zranit, nechtěla ho trápit. Lékaři jí upřímně řekli, že jeho stav se nikdy nezlepší, bude se jen zvolna zhoršovat. Že Jakub má před sebou pouhé dva tři roky života a ona chtěla, aby je prožil co možná hezky a šťastně.
A když ho pár dnů nato viděla pod rozzářeným vánočním stromkem, na pár chvil upřímně uvěřila, že to spolu přece dokáží.
O čtyři týdny později - sedmnáctého ledna poránu - našla v poště dopis, adresovaný na její jméno a psaný rukopisem, který jí nepřipadal vůbec povědomý. Bezmyšlenkovitě šla i se zalepenou obálkou do kuchyně, tam popadla první nůž, který jí přišel pod ruku, a rozřízla ji. Chvíli strnule hleděla na bílý list papíru: četla a nechápala. Teprve za chvíli se písmena začala skládat do slov a slova vytvořila věty.
Odporné věty.
"Milostivá," stálo v nedlouhém textu, "zajisté byste nerada, kdyby se váš manžel dozvěděl, jak trávíte své hodiny, jež byste měla věnovat nákupům a podobným záležitostem. Nechci za mlčenlivost mnoho: postačí mi pouhých pět tisíc. Pro vás jde o pakatel, znám vaši finanční situaci..."
Následovaly přesné instrukce, jak peníze zabalit a kam je zanést a uložit. A taky důtklivé varování před policií.
"Stalo se něco?" optal se Jakub.
Adéla vůbec nezaslechla, že se objevil ve dveřích a zvědavě ji pozoruje.
"Vypadáš, jako bys uviděla čerta," řekl starostlivě.
"Ale kdež," zasmála se. "Jenom nějaký reklamní prospekt..."
Zmuchlala papír a okázale roztrhala. Útržky hodila do koše, ale když Jakub zmizel v pokoji u televize, opatrně je vybrala a donesla do popelnice..
Ale celý den jí vyděračský dopis nešel z hlavy. Vůbec nešlo o pět tisícovek: nejednalo se o částku, která by jí nějak narušila rozpočet. Měla podpisové právo ke všem rodinným účtům a Jakub její výdaje nikdy nekontroloval. Nedokázala však pochopit, kdo její milostné dobrodružství dokázal odhalit - a takhle využít. Měla totiž pocit, že zachovává všechna pravidla konspirace, jaká si jen dovedla představit: parkovala daleko od Danova domu, v anonymním podzemním parkingu, jehož hlídač, onen obstarožní nabručený postarší chlapík, jí vždycky jen pokynul z okénka své kukaně, když vhazovala minci do automatu, který zvedal závoru. Někdy byla osvětlená prosklená kancelář prázdná, někdy v ní trůnil nějaký přitrouble vyhlížející mládenec, který ale o provoz na rampě nejevil sebemenší zájem.
K Danielovi domů chodila zachumlaná až po nos do šály a velkého kožešinového límce: a na chodbě či u výtahu věžáku si jí nikdo nevšímal, prostředí bylo zpustlé a obyvatelé se zjevně neznali, a tím pádem ani nezdravili. A mimo Danovu garsonku se se svým milencem nikdy nesetkávala. Zprvu proto, že chtěla, aby jejich vztah zůstal v rovině čistě sexuální: a když zjistila, že se vzdor svému předsevzetí zamilovala...
I pak chtěla zůstávat někde v soukromí a ne pyšně korzovat městem ruku v ruce: z toho už snad vyrostla...
Chtěla o svém miláčkovi vědět spoustu věcí a on jí ochotně vyprávěl o svém dětství, o rodičích, které skoro nepoznal, protože se rozvedli a přenechali jeho vychování babičce, o kamarádech ze školy, o vojně. Sama ale o sobě mluvit odmítala: až jí jednoho odpoledne Daniel řekl: "Já přece vím, kdo jsi - a kdo je tvůj manžel..."
Zalapala po dechu a on jí vysvětlil, že prostě stačilo zapsat si espézetku auta, s nímž jezdí. Kámoška z dopravního inspektorátu zařídila zbytek.
"Rozveď se s ním," uzavřel tvrdě Daniel. "A nastěhuj se ke mně!"
Chtělo se jí smát i brečet současně. Nakonec Dana pohladila po vlasech a začala se oblékat: aby byla ze dveří, než jí vytrysknou slzy.
"Jsi blázen," řekla mu příště. "Je ti pětadvacet - a mně o osm víc. Za půl roku se zblázníš do nějaké osmnáctky..."
Protestoval, ale aspoň v tomhle si dokázala uchovat chladnou hlavu a zdravý rozum.
"Zůstáváš s ním pro prachy?" optal se uraženě.
"Ne," zavrtěla hlavou. "Žiju z jeho peněz, to ano... Ale uvědomuju si, že má jenom mě. Kdybych se na něj vykašlala, zabila bych ho. A on má před sebou už jenom pár let života..."
Navečer zavezla obálku s deseti pětistovkami do lesoparku na kraji města a zastrčila ji do jednoho z odpadových košů na křižovatce cest. V létě tu bývalo rušno, dopoledne kočárky, odpoledne děti a psi a večer milenci, ale v mrazivém lednu nespatřila široko daleko ani živáčka.
Smrákalo se, když se vrátila domů a zavezla auto do garáže. A vzápětí jí s bolestnou naléhavostí došlo, že zaplacenou sumou zřejmě nic nekončí. Že ji neznámý může kdykoli požádat o další částku - a že se tak nejspíš stane, protože přísloví, že s jídlem roste chuť, platí v případě vyděračů skoro automaticky. Srdce se v ní zastavilo úlekem: a podruhé pak minutu nato, když vyšla zadním schodištěm ze sklepní garáže do haly a našla tam svého muže, jak na ni tiše čeká - jako duch.
"Kdes byla?" zeptal se nervózně. "Pořád někde jezdíš - a tahle zima je zvlášť hnusná, pořád sníh, led, mlha, náledí..."
"Spal jsi, když jsem odjížděla, nechtěla jsem tě rušit," řekla zlehka a pohladila Jakuba po tváři. "Měla jsem zkoušku u švadleny - nechávám si šít jarní kostým. Zima jednou přece skončí..."
Něco zabručel a tiché bzučení vozíku ohlásilo jeho odjezd k televizoru, u nějž trávil většinu času. Ale od té doby měla pocit, že si víc všímá jejích odjezdů a návratů: jichž ovšem, jak si musela sebekriticky přiznat, výrazně přibylo. Zprvu se s Danem scházela jednou týdně, pak dvakrát - a teď už jí i čas mezi obdenním připadal k nepřečkání.
Dalšího vyděračského dopisu se dočkala hned nazítří: neznámý ho musel poslat téhož dne večer, kdy dostal první peníze.
Neskrýval ostatně svou spokojenost a vyjadřoval přesvědčení, že "vzájemná spolupráce bude fungovat trvale a bez výpadků".
Zvýšil požadavek: chtěl deset tisíc. A současně oznámil, že půjde o pravidelnou platbu: týden co týden.
"Stejné místo ve stejnou dobu," uzavřel bez podpisu.
A tehdy se Adéla rozhodla, že musí zjistit, o koho se jedná: a pak najít způsob, jak tuhle situaci uspokojivě vyřešit.
Ve středu navečer vložila do obálky deset tisícikorun a zavezla je do lesoparku: pod záminkou, že jede na poštu zaplatit nějaké účty. Nevzala si ale BMW, jela v malé fiestě, která původně patřila jí a již si po Jakubově úrazu skoro odvykla užívat. Usoudila, že vyděrač netuší, že vůbec takové auto vlastní, a nebude mu tedy podezřelé.
Zajela mezi keře, odkud měla docela dobrý výhled: snad uvidí svého člověka, pokud dřív nepadne tma. Čekala pět, deset, patnáct minut. Už ztrácela naději, když se z mlžného oparu vynořil cyklista na horském kole, od hlavy až po paty zachumlaný do nepromokavé kombinézy. U koše zabrzdil, hmátl dovnitř, v šeru zasvítila bílá obálka.
A tři vteřiny nato už zase usilovně šlapal k městu. Adéla počkala ještě okamžik, pak nastartovala a rozjela se za ním.
Ulice byla skoro liduprázdná, počasí, že by psa nevyhnal: jen v dálce viděla uhánějící bicykl. Sama musela jet pomalu, nechtěla vyděrače dohonit, jen neztratit v dohledu. Jenže pak jí na jedné křižovatce padla červená, z vedlejší k nepřečkání pomalu vyplula odbočující tramvaj: a než se mohla Adéla znovu rozjet, silueta na horském kole zmizela jako kouzlem. Adéla trpělivě projela okolní ulice, ale cyklista jako by se prostě propadl.
Rozjela se tedy k domovu a umiňovala si, že příště musí mít víc štěstí. Najednou si uvědomila, že se octla na sídlišti, kde bydlí Dan: a zmocnila se jí touha zajet k němu, překvapit ho, prožít aspoň pár minut s ním.
Ale pak si poručila, že musí domů. Domů...
Leden se přehoupl v únor, ale mrazy se nestaly méně třeskutými a Jakub odmítal opouštět dům stejně zatvrzele, jako sluníčko setrvávalo za duchnami mraků. Adéla svého muže, upřímně řečeno, nepřemlouvala. Vídala se teď s Danielem skoro denně - a současně se bála i těšila na středu, kdy měla do lesoparku dovézt další obálku s penězi. Věřila, že tentokrát pohlédne do tváře svého vyděrače - a třebaže ještě netušila, jak se vůči němu pak zachová, představovala si, že tím aspoň skončí nejvíc ponižující kapitola jejího života.
S jistým rozladěním si uvědomovala, že nejen jejíž muž, nýbrž i její milenec bývá poslední dobou trochu nervózní. Dokonce ji napadlo, jestli její obava z mladší konkurentky se už nenaplňuje, ale když na to zavedla řeč, ujistil ji, že jde o jen nějaké nepříjemnosti v zaměstnání. Aby mohl být s ní, často si přehazoval směny a žádal náhradní volno, což prý šéfa trochu rozčiluje.
"Možná změním flek," říkal Dan a nakonec mávl nade vším rukou.
A milovali se dlouho a krásně a Adélu občas napadla pošetilá myšlenka, jestli by její manželství s Danem - jednou, někdy! - nemohlo být přece jen jedním ze zázraků, jež se prý občas lidem přiházejí.
To bylo v úterý. Ve středu dopoledne zavezla Adéla manžela do nemocnice na pravidelnou kontrolu, a když se vrátila domů, pustila se trochu do úklidu. Utírala i prach na psacím stole v pracovně a všimla si, že jedna zásuvka zůstala pootevřená. Zvědavě ji vytáhla docela - a našla v ní pistoli.
Nikdy se nevyznala ve zbraních, ale střílet dovedla: před pár lety, když se s Jakubem odstěhovali do vily za městem, zašli několikrát na střelnici a ukázalo se, že když Adéla překoná strach a trému, trefuje se do terče líp než leckterý chlap. Tehdy taky Jakub tuhle pistoli koupil a získal zbrojní pas: "Pro všechny případy," říkal a krčil rozpačitě rameny, " když člověk bydlí na samotě, jakživ neví, kdy se k němu někdo vloupá a..."
Po jeho úrazu ale Adéla zbraň schovala někam hodně hluboko, aby v Jakubovi nevyvolávala nevhodné myšlenky. Jak je vidět, zřejmě ji našel a přemístil - ale proč, proč? Byl sice podrážděný, ale o sebevraždě teď rozhodně nemluvil...
Hodiny nad krbem odbily druhou: měla nejvyšší čas vyrazit, aby Jakub na neurologii dlouho nečekal, potom ho zavézt domů - a ve čtyři zase s obálkou do lesoparku...
Nerozhodně stála nad pistolí: někam ji musí schovat, tak, aby ji Jakub nenašel, ale kam? Nakonec ji strčila do kabelky: až se vrátí, najde pro ni definitivní skrýš.
Člověk na horském kole se vynořil z mlhy jako přízrak: bravurně, aniž úplně zastavil, vylovil z koše obálku a když ji schoval do kombinézy, přišlápl do pedálů. Zřejmě mu byla zima a spěchal do tepla. Adéla - opět ve fiestě - se rozjela za ním, a tentokrát jí štěstí přálo. Neztratila ho z dohledu až do chvíle, kdy náhle zmizel v jednom z domů.
Adéla byla tak soustředěná na sledování, že se teprve v té chvíli rozhlédla a uvědomila si, kde vůbec je - a dupla na brzdu. Stála před věžákem, kde bydlel Dan: a zachumlaný cyklista evidentně zmizel do vjezdu podzemního parkingu, kde tolikrát ukryla svého bavoráka. Takže - ten obstarožní usměvavý chlápek - nebo jeho poďobaný přihlouplý synovec? Rozklepala se a několik minut trvalo, než své nervy zvládla. Pak vystoupila z auta a jako náměsíčná se vydala kupředu. Teprve po několika krocích si uvědomila, že fiestu nezamkla; zaváhala, ale nevrátila se. Za minutu už scházela dolů, po špinavém betonu nájezdové rampy. V prosklené kabině nikdo neseděl, ale dveře zůstaly dokořán. Vešla dovnitř, prošla dozadu: Dan jí říkal, že v zadním místnůstce nájemce parkingu dost často přespává. Vpadla dovnitř - a za odřeným stolem spatřila Daniela. Svého Dana. Srdce se v ní zastavilo: držel v ruce její obálku a přepočítával bankovky. Vypadal - docela spokojeně...
"Adélo, ne..." stačil vykřiknout.
V té chvíli se jí jakoby kouzlem ocitla v ruce Jakubova pistole - a vystřelila poprvé, podruhé, potřetí. Sedm výstřelů - do obličeje, který tak milovala...
"Parádní trefa," vyjádřil se uznale policejní technik.
Policie přijela záhy, výstřely slyšeli lidé na ulici a viděli i prchající a odjíždějící ženu. Jenže zhroucené tělo za psacím stolem nebylo k údivu kriminálky jedinou mrtvolou v místnosti: za kretonovým závěsem ležel nájemce parkingu. Uškrcený. V krabici pod jeho kanapem se našla malá kartotéka: jména, částky, koncepty dopisů...
"Vyděrač," konstatoval po chvíli zběžného pročítání šéf mordparty. "Tahal asi peníze z toho mrtvýho vpředu - i z jeho milované. Oba tlačil ke zdi stejnou pohrůžkou - že všechno práskne jejímu muži... Mladej si na něj dneska počkal - a jako z udělání zrovna dorazila i ona - a myslela, že ji vydíral on..."
Vysílačka zakašlala a vzdálený hlas oznámil, že dopravka má u lesoparku smrťák: "Ford fiesta, žena za volantem, smyk na náledí: napasovala to do autobusu... Už tam jedou hasiči - a taky posílám pohřebák..."
Jakub Heřmanský seděl u okna své pracovny a díval se do houstnoucí mlhy. Usmíval se: hlas v nezavěšeném sluchátku ještě cosi vykládal o tragické nehodě, ale on už neposlouchal. Všechno dokonale klaplo. Za okny se hustě sypal sníh, snad už poslední sníh oné dlouhé zimy. A všude panovalo ticho.