Jedna mladá muslimka, žijící s rodiči a bratry v Německu, chtěla o svém osudu rozhodovat sama, žít svým životem. Za to byla loňského 7. února na veřejné berlínské ulici ve 21.00 zavražděna. Říkalo se, že to byla poprava.
Hatum Sürücü (23). Když za ní ten večer přišel bratr Ayhan na návštěvu, chtěl, aby ho doprovodila na autobusovou zastávku. Dali spát jejího pětiletého syna Cana a zřejmě zcela bez obav s ním šla ven. Když vytáhl zbraň, zeptal se řádně podle islámu, zdali "si je vědoma všech svých hříchů" a ona ho varovala "panebože, nedělej to". Pak ji třikrát střelil do hlavy a uprchl parkovním křovím na další autobusovou zastávku. Když zpátky projížděl kolem místa činu, viděl modrá světla policie a sanitky a na zemi tělo sestry.
Lékaři se marně starali o obnovení jejího života, smrt stanovili na 21.08 hodin. V ruce držela svou oblíbenou gauloisku s logem na krabičce "Liberté toujours", Svoboda vždycky. Za svou svobodu považovala chodit s vlasy bez muslimského šátku, mít vlastní byt, postavit se otci i bratrům, když s nimi nesouhlasila, podstoupila sice nucený sňatek v Turecku za vzdáleného bratrance, ale když porodila syna Cana a byla u rodičů, už se do Turecka nevrátila.
Když se takhle v Německu narodí potomek, jak je mu rok, už je poslán k turecké babičce, kde se učí, že děvče má cenu rohožky a muž má právo ji tlouct, držet pod zámkem a vyrábět s ní potomky. A samozřejmě, čím dřív je provdána, tím dřív její manžel přispívá jejím rodičům na živobytí.
A pak takto vychovaný synek, v domnění, že je mačo, najednou vidí, že jeho sestra je ve škole daleko lepší než on a že dokonce lehčeji najde i nějakou práci - a jemu zůstává jen ulice berlínské periferie. Flirtuje s dívkami na internetu, obléká se v drahém značkovém oblečení od hlavy k patě, ale mozek se mu zastavil ve středověku. A tak když přijdou rodiče a rodinná rada, že chování sestry je "proti koránu", pak ji s čistým svědomím popraví.
Její rodiče jsou Kurdové z východoatolské provincie Ezrum, do Berlína přišli začátkem 70. let, v době obrovského přílivu Turků do zaměstnání, která byla Němcům pod úroveň. Na svět tam přišlo osm z jejich devíti dětí, Hatum jako druhá nejmladší - a jediná dcera. Jak ale začala rozum brát, odporovala rodičům i bratrům kvůli jejich názorům, co muslimské děvče smí a co ne, a tak ji otec Kerem za trest odhlásil z kreuzburského gymnázia a v 16 ji proti její vůli provdal do Turecka. Tam žila v podobné bigotní rodině jako "doma" v Berlíně, a tak se v roce 1999 vrátila. Ještě týž rok v říjnu z bytu rodičů se synkem odešla, přijali ji v domě pro nezletilé matky a pomohli jí dohonit vzdělání, které jí rodina odepřela. Měla psychoterapeutickou péči, pomohli jí najít vlastní byt v Berlíně-Tempelhofu a teď úspěšně končila učňovskou školu jak elektroinstalatérka. Stála právě před tovaryšskou zkouškou...
V červenci 2005 obžalovalo berlínské zastupitelctví tři muže ze spoluúčasti na smrti bezbranné sestry z úkladných a nízkých pohnutek. Kriminalisté se domnívali, že to bylo vykonání rozsudku smrti rodinné rady. Provést ho měl nejmladší syn Ayhan (19), zřejmě i pro výši potenciálního trestu, zatímco Mutlu (26) a Alpaslan (24) měli za úkol obstarat zbraň a vymyslet místo činu. Styděli se za ni, že nenosila na hlavě šátek, že žila samostatně, že veřejně kouří, že nebude vychovávat syna Cana podle učení islámu. 14. září se Ayhan doznal k vraždě, ale pozorovatelé případu to brali jako taktiku, aby ostatní členy rodiny zbavil odpovědnosti. Žijí v Berlíně sice v tureckém ghettu, ale ve slušném čtyřpokojovém bytě, na koberečku se tu modlí pětkrát denně, rodiče dodnes umějí německy jen pozdravit a ano-ne, matka nosí na hlavě šátek a musí-li mluvit s někým cizím, navléká si i roušku na obličej. V tomhle světě Ayhan vyrostl jako hodný muslimský chlapec, který ctí rodiče.
Pro média byla ta poprava přímo zpravodajská mana, ale jak napsal hamburský týdeník Der Spiegel, málokdo se podíval do nížin onoho paralelního světa, ve kterém se odehrával případ Sürücü, ve čtvti, ve které se lidé řídí dvěma zákony - chudoby nuzné periferie a koránu. Ayhan ovšem není nepopsaný papír. Při květnových kraválech, když mu bylo 15, házel na policisty dlažební kostky, a když ho zadrželi, stěžoval si, že ho falešní kamarádi práskli policistům "za mizerných 500 eur". Čtyři měsíce poté se zviditelňoval roznášením letáků, že za atentáty z 11. září v New Yorku stojí "židé a nevěřící".
Kromě koránu má jednu jedinou lásku, dívku Melek A. ze sousedství. Ženil by se od minuty, ale její rodiče nechtějí, aby se přivdala do tak ortodoxní rodiny a nosila šátek. A když od něho slyší, že slušná turecká holka nepatří do školy, protože se tam učí samé špatnosti, tak už je u nich trvale na černé listině. Toho osudného 7. února, se jí svěřil, že mu není do smíchu, protože má splnit těžký úkol, který už měl být splněn dávno. Druhý den se dívce přizná, že vraždil on. A dobře rodinou a školou vychovávaná dívka se svěří matce a ta sní jde na policii v přesvědčení, že "poprava Hatum nesmí být neodčiněna". Od té doby je Melek A. korunní svědkyní a spolu s matkou žijí pod ochranou na neznámém místě.
Policie i veřejnost spojují vraždu Hatum se šesti podobnými od října 2004 v Berlíně vykonanými s největší pravděpodobností rovněž jako "ehrenmord" - vražda pro čest. Pozornost vyvolala i diskuse v jedné z osmých tříd na vyšší střední škole Thomase Moruse v berlínské čtvrti Neukölln, kde tři turečtí chlapci s vraždou vřele souhlasili. (Mohla si za to sama. Ta kurva pobíhala kolem jako Němka.) Ředitel školy Volker Steffen okamžitě zaslal jejich rodičům otevřený dopis a zveřejnil jej. (Tito žáci ničí dobré soužití školního života, jestliže s vraždou souhlasí. Nestrpíme žádnou štvanici na lidskou svobodu.) Dopis se setkal s velkým ohlasem v médiích a v občanské výchově na berlínských školách a spolkový prezident Horst Köhler Steffensovi poděkoval dopisem za jeho angažovanost. (Špatné chápání tolerance, snahy žít v harmonii nebo nedostatek odvahy nesmějí vést k tomu, že v naší společnosti nebudou respektována základní pravidla vzájemného spolužití.)
Televize WRD o Hatum odvysílala dokumentární film, na místě činu se od února vystřídala spousta hlídek k uctění její památky, často sjednocujících Němce i Turky. Politici a organizace žen se obrátili na turecká a islámská sdružení v Německu, aby přijala jasné stanovisko k tzv. vraždě pro čest.
O Mezinárodním dnu žen před tamní berlínskou radnicí protestovalo přes tisíc lidí a v mnoha německých městech se konala shromáždění proti "popravě Hatum" a proti zločinu vraždy údajně pro "čest". Podle zprávy OSN je každoročně ve světě zavražděno nejméně 5000 lidí "ve jménu cti", převážně děvčat a žen, protože odmítají sňatky z donucení nebo chtějí od manžela odejít. Policie se domnívá, že v Německu bylo takovýchto poprav v letech 1996 až 2004 spácháno nejméně 45.
Spolek Turků v Berlíně-Brandeburgu přijal desetibodový plán "K potírání netolerance vůči ženám", v němž se zasazuje za přísné trestání nucených sňatků a za aktivní veřejné přiznání se všech tureckých a islámských organizací v Německu k právu žen na sebeurčení.
Už ve starověku, ale s největší pravděpodobností už dávno předtím se lidé, pokud měli informace o nějaké pro ně důležité události, ptali Cui prodest, Komu to prospívá a co asi bude následovat. Tak rodině Sürücü sestrovražda zůstane stygmatem jak na Zemi, tak mezi islámskými anděli. Neprospěje ani Turecku, které chce být moderní demokratickou zemí, státem všech náboženství a možným členem EU. Jeho islámští fundamentalisté žijící v Německu 2O i 30 let a dodnes nehovořící německy svým archaickým výkladem koránu a islámu mu tuto jeho cestu neulehčují. Prospěje ale zřejmě německému státu, že se začne o ty turecké komunity opravdu starat a jejich obyvatele považovat za sobě rovné. A jestli i další turecké dívky seberou odvahu, pak nebude smrt jedné z nich zbytečná. Už dnes je jméno Hatum synonymem a na internetu je už v encyklopediích.