Článek si klade za úkol seznámit čtenáře s problémem počítačové kriminality, jako fenoménu v oblasti práva, když vychází z obecně dostupných informačních zdrojů (zákon 140/1961 sb. ve znění pozdějších předpisů - dále jen Trestní zákon, zákon 121/2000 sb. ve znění pozdějších předpisů - dále jen Autorský zákon, internetové stránky MV ČR, Policie ČR aj.).
Tento text je zaměřen právě na počítačovou kriminalitu a na většinu v textu uvedených zákonů a jejich paragrafů pohlíží právě z tohoto úhlu pohledu a jen okrajově jsou zmíněny jejich obecné aspekty.
Pro profesionály je dětskou hrou zůstat na Internetu utajeni, a přitom se dozvědět potřebná data, hesla a PIN. "Pokud si člověk napojí počítač na síť, je to jako kdyby všechna svá tajemství vystavil ve výkladní skříni," říká diplomovaný elektrotechnik Christoph Fischer, který vede v Karlsruhe firmu lovící hackery. Počítačová kriminalita se tak stala vážnou hrozbou.
Než se začnu věnovat samotnému tématu, je nutné definovat některé pojmy, které budou v článku použity.
POČÍTAČ
Počítač je nutné chápat jako souhrn všeho technického a programového vybavení, a to včetně dat v něm uložených. Poslední poznámka, totiž "včetně dat", je velice důležitá, neboť tento axiom implikuje tvrzení, že počítač je také nosič informací, které je velice důležité zejména z pohledu ustanovení § 257a Trestního zákona (Poškození a zneužití záznamu na nosiči informací).
POČÍTAČOVÁ KRIMINALITA
Jednoznačně definovat tento pojem je velmi obtížné. "Počítačová kriminalita" je jakýsi "terminus technicus", jímž se označuje skupina trestných činů mající stejný charakter, stejně jako je tomu u pojmů např. hospodářská kriminalita, násilná kriminalita, apod.
Z plamenných diskusí především let devadesátých nakonec vyplynul názor, že počítačovou kriminalitu je třeba chápat jako páchání trestné činnosti, v níž určitým způsobem figuruje počítač.
V Kalifornii byl zatčen obchodník Kenneth Traves, jehož počítačový program vypátral PIN stovek kreditních karet, a než jej policie vypátrala, dokázal si z nich odkrojit přes 50 milionů dolarů.
ROLE POČÍTAČE V POČÍTAČOVÉ KRIMINALITĚ
V počítačové kriminalitě může tedy počítač figurovat v zásadě ve dvou rolích: jako předmět a jako nástroj. Tj. počítač může být cílem útoku (resp. nejčastějším terčem útoku jsou právě data v něm uložená), nicméně počítač jako technický prostředek je také vynikající nástroj trestné činnosti.
Čím dál častěji však počítač figuruje taktéž v oblasti práva autorského (zejm. § 152 trestního zákona a ustanovení 121/2000 sb.).
POČÍTAČOVÁ TRESTNÁ ČINNOST
Jak již bylo uvedeno, počítač může v počítačové kriminalitě figurovat jako předmět i jako nástroj. Počítač nebo jeho součásti mohou však být cílem útoku jako věci movité a v neposlední řadě, jak bylo v předchozím odstavci naznačeno, trestné činy vůči autorskému právu za pomoci počítače taktéž nejsou vzácné.
Trestnou činnost tohoto typu je možno rozdělit na dvě mezní formy. Útok z vnějšku a zevnitř subjektu, který je cílem útoku. Jak pachatelé, tak způsoby spáchání trestného činu se v obou formách podstatně liší, stejně jako způsob objasňování trestného činu. Útoky z vnějšku vyžadují podstatně větší kvalifikaci orgánů činných v trestním řízení i odborných znalců. Skutečný útok může být i kombinovaný, vedený současně z vnějšku i zevnitř napadeného subjektu.
Z teoretického hlediska bychom mohli rozdělit trestné činy i následujícím způsobem:
CHARAKTERISTIKY VYBRANÝCH TRESTNÝCH ČINŮ
V následující části bych ráda přiblížila právní specifikace vybraných trestných činů zařaditelných do počítačové kriminality.
PODVODY
Trestné činy podle ustanovení § 250 Trestního zákona (Podvod) by se v tomto článku vlastně ani neobjevily, nebýt technického pokroku a využívání nových počítačových technologií pachateli těchto trestných činů.
Zmíněný paragraf Trestního zákona doslovně uvádí:
Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci.
Společným znakem těchto trestných činů tedy více méně je využití něčího omylu ve svůj prospěch. Pachatelé bravurně využívají lidské psychiky, kdy člověk většinou apriori považuje výstup z počítače za správný.
BANKOVNÍ PODVODY
Z důvodu bouřlivého vývoje bankovního sektoru v ČSFR a posléze ČR, kdy postupně vzniklo a zase zaniklo cca 50 bankovních ústavů, a nedostatečné zkušenosti odpovědných pracovníků, došlo v bankovním sektoru k velkému množství trestných činů, které mohly být kvalifikovány podle § 250, § 257a a případně § 125 Trestního zákona. Tento druh trestných činů je velmi latentní a velmi těžko se odhaluje.
Jedním z nejznámějších odhalených případů bylo odcizení databáze osobních dat z ČS. Jednadvacetiletý J. V. se snažil odcizená data prodat, choval se však dost diletantsky a byl proto brzy odhalen.
Devětadvacetiletý P. J., který se podle obžaloby vloupal do počítačových systémů několika bank v Evropě i v zámoří, měl jít na tři roky do vězení. Brněnský městský soud mu vyměřil trest při dolní hranici sazby. Hrozilo mu osm let za mřížemi. V jeho prospěch hovořilo úplné doznání a dosavadní bezúhonnost, senát přihlédl i ke zdravotnímu stavu, podle psychologů muž trpí několika psychickými poruchami.
PORUŠOVÁNÍ AUTORSKÝCH PRÁV
Tento druh trestných činů je v současné době s počítači spojován asi nejvíc. Nejenom v naší zemi, ale vlastně ve všech zemích bývalého tzv. sovětského bloku, ale i zemí tzv. třetího světa, bohužel stále převládá velmi scestný názor, že "přece program nejde ukrást", není to přece věc v pravém slova smyslu.
Musím konstatovat, že se situace začíná postupně zlepšovat, neboť i státní orgány a orgány činné v trestním řízení postupně začínají vyvíjet osvětové aktivity a vytvářet koncepce boje proti tomuto druhu trestné činnosti. I tvorba zákonů v ČR postupně odbourává "slepá místa" právní ochrany autorských práv, tak jak je nutné pro integraci do struktur Evropské unie, z důvodu nutnosti co největší možné kompatibility "autorských" zákonů jednotlivých členských zemí, zejména zákon 121/2000 sb. (a zejména § 65-66) jsou dle mého názoru velmi výrazným posunem vpřed.
Nyní se pokusím blíže popsat vybrané trestné činy a uvést k nim příslušné paragrafy Autorského zákona. Z pohledu trestního práva se vždy bude jednat o porušení § 152 Trestního zákona.
NELEGÁLNÍ UŽÍVÁNÍ SOFTWARE
Z hlediska porušování autorských práv je nejčastějším "počítačovým" trestným činem nelegální užívání software. Z pohledu autorského práva se jedná o užití díla bez svolení autora (viz § 11-12 Autorského zákona).
Typickým příkladem tohoto druhu trestné činnosti je používání software na větším počtu počítačů, než pro jaký byla zakoupena licence, případně provozování software zcela bez zakoupení licencí.
Dalším protiprávním jednáním spadajícím do této kategorie je i používání programového vybavení zaměstnavatele na domácím počítači zaměstnanců, ať už pouze pro osobní použití, v horším případě pro soukromé podnikání (čímž se většinou také zaměstnanec dopouští porušování pracovní smlouvy podle § 29, odst. 2, zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Zatímco softwarové pirátství je trestným činem snadno odhalitelným, trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací dle ustanovení §257a trestného zákona je obvykle útokem komplikovaným a obtížně objasnitelným.
ZMĚNA DÍLA BEZ SVOLENÍ AUTORA
Dalším velmi frekventovaným deliktem z oblasti počítačové kriminality je změna díla bez svolení autora (viz § 43-44 a § 66 Autorského zákona). Typickým příkladem trestného činu podle § 43 Autorského zákona je výroba tzv. "Cracků" (z angl. rozbít, rozlousknout - myšleno ochranu programu pomocí sériového čísla).
POČÍTAČOVÉ VIRY A PRÁVO
Málokdo si uvědomuje, že počítačový virus je vlastně "vedlejší produkt" trestné činnosti, ačkoliv o virech slýcháme v médiích poslední dobou dosti často, resp. trestná činnost je infikování počítače virem, sama výroba ještě nesplňuje skutkovou podstatu trestného činu (viz § 257a Trestního zákona).
Trestná činnost související s počítačovým virem má v podstatě dvě fáze: nejprve někdo napíše program, který se umí sám šířit, tedy vytvoří virus. Tento akt sám o sobě, jak jsem již uvedla, nesplňuje skutkovou podstatu trestného činu, teprve v okamžiku, kdy dotyčný autor viru svůj výtvor "pošle do světa", tj. infikuje první nosič informací jemu nepatřící, dopouští se trestného činu podle § 257a Trestního zákona (Poškození a zneužití záznamu na nosiči informací). Zde je velmi důležité, zda chápeme počítač také jako nosič informací (viz výše).
Počítačová kriminalita je velmi široký pojem, který v sobě zahrnuje množství právních předpisů, velký počet rozličných trestných činů, při jejichž rozboru se dotkneme snad všech oblastí práva, trestním právem počínaje, autorským právem pokračuje až kupříkladu pracovně-právními vztahy konče.
Vyjmenovat všechny aspekty počítačové kriminality by však vydalo na samostatnou publikaci.
Literatura: