Světla aut se odrážela od vlhkého povrchu silnice. Zábly mě palce u nohou a černé lodičky na vysokém podpatku začaly vlhnout i uvnitř. Kráčela jsem po chodníku v krátké sukni a připadala si jako lehká ženská. Ten pocit byl nepříjemný, každé přibržďující auto mě znervózňovalo. Pár kroků jsem couvla a raději se skryla za roh opuštěné stavební ohrady. Schoulila jsem se jako vrabčák, přitáhla si bundu ke krku a deštník si skoro posadila na hlavu. Kde sakra je!
Zanedlouho zastavil vůz. Vím já, co to bylo za značku? Podle tvaru docela fáro. Dvířka se otevřela a přes sedadlo spolujezdce se na mě zubil pohledný pětatřicátník. Je to on? Není to on? Viděli jsme se předtím jen jednou v baru, kde mě s ním seznámila kamarádka Milena.
"Ahoj," houkl s úsměvem. Přicupitala jsem a sehnula se, abych ho viděla z blízka. Ano, jemné vějířky kolem výrazných hnědých očí mě přesvědčily. Románek mohl pokračovat.
"Nastup si," vyzval mě. Buran. Ani se nenamáhal zvednout zadek, aby mi pomohl do auta.
Ucítila jsem, jak se mi zmáčená bunda nepříjemně lepí na blůzku. Nohy v lodičkách čvachtaly, mokrý deštník mu okamžitě zmáčel podlahu. To má za to!
"Dáš mi pusinku?" naklonil se ke mně. Dobrýbože! Pusinku! zachvěla jsem se. Copak mě nenechá vydechnout?
"Tak teda bez polibku? Nevadí," pokrčil rameny, když zaznamenal můj odmítavý pohled. Šlápl na plyn a vůz se rozjel šumícím deštěm.
"Jsi blázínek," zavrněl. Sáhl mi na stehno. "Nevíš, co jsem zač a klidně si vezmeš minisukni, punčošky, lodičky... co když jsem úchyl a vyprovokuješ mě hned v autě?" zachechtal se. No, právě! Kam vlastně cestujeme? Já blbec! Měla jsem se ho nejdřív zeptat a poslat zprávu aspoň Mileně. Mírně jsem se odtáhla a chraplavě krákla "Kde je ten penzion?"
"Radši strávíme noc u mě na chalupě, nevadí?" usadil mě.
Zklamaně a bojácně jsem se opřela o sedadlo. Ustrašená tíseň mi studenou dlaní sevřela žaludek. "Na chalupě?" hlesla jsem tiše. "Bude tam někdo?"
"Ne, proč? Jen my dva," lišácky se usmál, aniž spustil oči z předního skla.
Ach jo. To jsem se zas do něčeho navezla! A co jsem si myslela? Ženatý chlap, těžko jsem mohla očekávat zdlouhavé, něžné dobývání. Na to neměl čas, chtěl si užít a oběma nám to bylo jasné. Jenže co jsem o něm věděla dalšího? Podnikatel, dvě děti, manželka. Dohromady nic. "Nikdy se nenech vlákat do bytu, na chatu, na samotu. Vždycky jen na veřejný místo," varovaly jsme se navzájem s kamarádkami.
"Sliboval jsi, že přespíme v penzionu. O chalupě nebyla řeč. Těšila jsem se na večeři při svíčkách, romantiku, pohodu, ráno snídani do postele," vyčítala jsem ustrašeným hlasem, který jsem se snažila maskovat zlostí. "Zatím mě vezeš buhví kam na samotu do ňáký studený barabizny!"
"Ale lásko," konejšil mě. "Všechno bude, neboj."
Přerývaně jsem vydechla a mlčky zírala do černé tmy, kterou prořezávala jen světla aut. Město se vzdalovalo. Znovu jsem si milého opatrně prohlížela. Tintítko zrovna není. Zvládnu to s ním vůbec? Co když má zálibu ve škrcení, mlácení, znásilňování.
Můj pohled vnímal. "Není ti zima?" zeptal se dobrácky. Pustil jednou rukou volant a zatápal mi v klíně. Našel moje dlaně a horce je stiskl. "Jsi studená, miláčku," konstatoval.
"To je dobrý," houkla jsem.
"Na chalupě se ohřeješ, zatopil jsem v krbu."
"Kde je to tvoje hnízdečko s krbem?" vyzvídala jsem.
"Ještě pár kiláků. Říkal jsem si, že nám tam bude nejlíp. V tuhle roční dobu už v okolí moc lidí nebude. A taky manželka tam nerada jezdí, víš?"
Spíš jsi chtěl ušetřit, parchante jeden, pomyslela jsem si. Těžce jsem polkla.
Samota! V kufru třeba čeká krumpáč, lopata a obrovský igelitový pytel. Kdoví, co mě tuhle noc čeká, táhlo mi hlavou. Uškrtí mě mýma vlastníma punčochama? Nebo mě podřízne? Udusí? Zakope ve sklepě? Co když mě před tím bude mučit?
"Má ta chalupa zahradu?" napadlo mě.
"No jasně, velkou. S altánem a s bazénem. Jenže na to už není počasí, broučku."
Tak na zahradě mě pohřbí! A nikdy mě nikdo nenajde! Nikdo neví, kam jedu, a nevím to ani já sama! Budu nezvěstná! Ztracená! Moje fotka bude mezi neobjasněnými únosy v novinách! "Hele, já na tu chalupu fakt nechci," prskla jsem vztekle.
"Ale jdi ty. Za chvíli jsme tam," zafuněl nejistě a opět mě pohladil po stehně.
Uprostřed jakési vesnice sjel na rozblácenou lesní cestu. Vytřeštěně jsem zírala, jak se před světly míhají temné stromy.
"Tady to zas vypadá," sykl. "Zaflákám si auťák!"
Vyjeli jsme na kamenitou polní cestu a v dálce jsem zahlédla světla veřejných lamp.
Vůz se kymácel ze strany na stranu, musela jsem se pořádně držet. Pokud mám dnes v noci umřít, říkala jsem si vyděšeně, ať je to radši v teple chalupy a ne uprostřed rozblácené polňačky!
"Fakt tam nikde, vůbec nikde nebudou žádný lidi?" ujišťovala jsem se znovu.
"Ne! V pohodě, lásko. Užijem si noc bez stresu, že nás někdo uvidí. Nebo se snad bojíš mě?" zazubil se pobaveně.
"Pch," odfrkla jsem.
Konečně jsme zastavili před vjezdem do temné zahrady. "Zůstaň sedět, hned přijdu," oznámil rozpačitě a vyšel do blátivé noci. Slyšela jsem mlaskavé čvachtání jeho bot v trávě a sledovala, jak míří ke vchodu tmavého domu. Co má asi v plánu? Snad jde jen odemknout. Aby tam tak čekala horda sexuchtivých kamarádů! Rozhlédla jsem se. V sousední chatě nikdo nebyl. Tma, zhasnuto. V druhé chalupě se svítilo. Otočila jsem se. Výborně! Za okny malého upraveného domku naproti se rovněž svítilo! Oddychla jsem si. Tak úplně sami tu nebudeme.
Drahý se vrátil k autu, pak zajel mezi stíny do zahrady a zabrzdil přímo u vchodu.
"Rychle běž dovnitř, rozsvítil jsem. Je tam teplo, zahřeješ se," pobídl mě. Poslušně jsem vnořila unavené nohy do rozmoklé trávy. Přízračné ticho rušil jen podzimní větřík, který se rval s ovocnými stromy o poslední listy. Vyběhla jsem pár schodů a vešla do útulné předsíně. Srdce mi tikalo, jako splašený budík, lehce přikrčená, jako bych stále čekala úder, jsem skopla lodičky a po špičkách bázlivě vešla do obývacího pokoje. Motor venku utichl. Přitiskla jsem kabelku k hrudníku a pátrala, čím ho případně praštím. Polena u krbu se přímo nabízela.
Co dělá v garáži tak dlouho?! Brousí sekeru? Nervózně jsem zaměstnala ruce žmouláním ucha kabelky. Muž se po chvíli vrátil a mnul si dlaně zkřehlé zimou.
"Už jsem ti řekl, jak moc ti to sluší? Co budeme pít? Na co máš chuť? A co hlad, beruško, nemáš?" zahrnul mě pečovatelskými dotazy. Připadal mi úlisný a na jeho čele jsem si všimla drobných krůpějí potu.
"Děkuju. Dala bych si čaj," vyloudila jsem plachý úsměv.
"Hned jsem u tebe." Odešel do kuchyně. Slyšela jsem cinkot nádobí. Nemohla jsem nevzpomenout na pěkně ostré nože, kterých jistě mají plnou zásuvku. Co když se s jedním z nich vrátí? Ne. Přišel s čajem, co mírně voněl po rumu. Ach jo, musím zahnat všechny paranoidní myšlenky.
"Udělej si pohodlí. Jestli je ti chladno, sedni si sem, ke krbu. A tu kabelku si polož, nechceš?"
Posadila jsem se na kožešinu. Jako ve filmu, napadlo mě. Kolik žen se tu asi povalovalo přede mnou? Stočila jsem nohy ve vzorovaných silonkách pod sebe. Na okamžik se na nich zastavil jeho pohled. "Můžu k tobě?" zasípal a v očích mu chtivě blýsklo. Bázlivě jsem se přikrčila.
"Pořád se mě bojíš?" rozvalil se vedle mě a pohladil mi koleno.
Netušila jsem, co odpovědět. Třeba ho vzruší, když řeknu "ano". Raději jsem mlčela.
"Jsi celá vyplašená," šeptl a nechal svou dlaň sjet pod moji sukni.
No, snad je neškodný a má v úmyslu mě opravdu jen pomilovat a ne znásilnit, okrást a zabít, přesvědčovala jsem se. Nejlepší by bylo se nechat. Jenže co já vím? Po aktu už by se mi do mého plánu nemuselo chtít a ty prachy fakt potřebuju. Zvedla jsem se.
"Kam jdeš, lásko?" zeptal se udiveně. Zamířila jsem k oknu. Ano, tím začnu, to bude nejlepší. V protějším domě se stále svítilo. "Kam asi myslíš, ty blbečku?" odsekla jsem, s odhodláním vrazila pěst do slabé okenní tabulky a doufala, že se při tom moc nepořežu.
"Pomóc," zavyla jsem několikrát teatrálně do chladivé noci. "Proboha, pomozte mi někdo," rozléhalo se tichou zahradou co mi hlasivky stačily. Vžila jsem se do role a třeštila vyděšené oči na mého hostitele, který stál jako opařený. Krev mi ze zápěstí skapávala na chundelatý koberec. Byla to jen povrchová ranka, ani moc nebolela. Oběma rukama jsem si prudce roztrhla blůzku, až knoflíčky odskočily.
"Co děláš, ty náno?" vzpamatoval se, natáhl ruce a blížil se ke mně.
"Nepřibližuj se," ječela jsem hystericky. Znovu jsem volala o pomoc, tentokrát již opravdu a s nefalšovaným strachem. Někdo už přece musí přijít!
Miláček se ke mně vrhnul a chňapl po mě. Snažil se mi zakrýt ústa dlaní, ale škrábala jsem, kousala a snažila se kopat. "Pomoc, pomoc," podařilo se mi znovu udýchaně zaječet. Na moji tvář přistála facka. Chytil se. "Ty mrcho, nech toho!" sípal a hlasitě funěl do mého srdcervoucího "Pust mě, pust mě, prosím, neubližuj mi!".
Vysmekla jsem se a klopotně se snažila vyběhnout ze dveří. Zakopla jsem o hromádku polen a upadla. Ranka na ruce konečně začala pálit a koleno mě bolelo jako čert. Ze země jsem se sbírala jen těžko. Drahý využil příležitosti, uchopil mě v pase a strhnul zpět.
"Pomozte mi někdo! Pomóóóc," křičela jsem s větší vervou, protože muž začal být nepříčetný. Odhodil mě stranou. Dopadla jsem na malý stolek a ten se pod mou vahou převrátil. Hrnky zacinkaly, čaj se rozlil a rum provoněl celý pokoj. Začala jsem v panické hrůze plakat. Tohle tedy nebylo v plánu! Měli jsme být v penzionu! Tam by už jistě vyběhla spousta lidiček na pomoc, aniž bych riskovala krk!
"O co tady, sakra, jde?!" plivl vztekle. Rozcuchaný, upocený, v umolousaném tričku se ke mně blížil, zatímco jsem si chvějícími dlaněmi chránila obličej. Jeho ústa byla zkřivena zlostí, v očích se odráželo přízračné světlo plápolajících plamenů.
"Co se to tady děje?" zaburácel konečně ve dveřích mužský hlas. "Jdi od ní, ty hajzle!" Do místnosti vtrhli dva chlapi, jeden třímal v ruce sekeru. Ihned jsem se k nim s úlevou vrhla. Za jejich zády stála ustrašená žena s mobilním telefonem v ruce. Objala mi chvějící se odhalená ramena. "Už je dobře děvenko," konejšila mě do mých trhavých vzlyků. Rozcuchaná, zarudlá, potřísněná krví, s potrhanou blůzkou a silonkami jsem vypadala opravdu zuboženě.
"Policie tu bude za chvilku," ujistila mě a pohladila po tváři.
Z pokoje jsem ještě zaslechla zoufalý hlas mého společníka. "Chlapi, prosím vás, jsem v tom fakt nevinně!"
Dorazila jsem na smluvené místo, ruku stále ovázanou. Vyčítavě jsem ji strčila Mileně pod nos. "Ten blbec si na poslední chvíli vymyslel chalupu," pronesla jsem namísto pozdravu. "Měla jsem namále!"
"Jsi skvělá, zvládla jsi to," řekla uznale. "Dobrá práce," usmála se a podala mi balíček bankovek. "Tady máš doplatek od jeho paničky, je ti vděčná."
"To bych prosila!" Vytrhla jsem jí peníze z ruky a zasunula je rychle do kabelky. Pohlédla jsem jí přes rameno. Na barové stoličce seděla hezká brunetka a upíjela víno z baňaté sklenky.
"To je ona?" vyzvídala jsem zvědavě. "Mohla by přidat! Pěkně jsem kvůli ní riskovala. A co teprve ty výslechy!"
"Jdi ty...," poplácala mě kamarádka po zádech, jako věrného psíka. "Udělala jsi dobrej skutek. Její manžílek teď bude rád, že je rád a na zálety si do smrti ani nevzpomene."