Měsíčník Policista

Domácí násilí - jen medializovaný problém?

Vyšlo v čísle 1/2006

Nic na světě nevzniká jen tak samo o sobě. Stejně jako semínko musíme nejprve zasadit, aby z něj mohla vyrůst květina, i domácí násilí musí nejprve najít úrodnou půdu pro svou působnost. Kde se tedy vlastně vzalo? Tušíte správně, museli bychom se vrátit zpět tisíce let, do dob, kdy světu vládlo jediné právo: "právo silnějšího". Zároveň s tímto právem vznikla i méněcennost, protože i ten, kdo nebyl nejsilnější, zatoužil okusit nejsilnější afrodisiakum lidstva - moc. Potřeba ovládnout jiného slabšího člověka a trochu zvrhlým způsobem si ukázat, že na to mám. Za násilím se pak skrývá zbabělost, nedostatečné sebevědomí a strach. To vysvětluje, proč jsou nejčastějšími oběťmi domácího násilí ženy a děti.

Ženy svůj osud mají určený bohužel už i patriarchálním náboženstvím. S nástupem patriarchátu došlo k potlačení ženského prvku. Pasivní ženský prvek musel ustoupit síle.

Ženu jako zdroj "nákazy" pokušení, bylo nutné snížit, tato abnormalita provází celé naše dějiny. Ženě se takto dalo vyčíst všechno, od hříchu až po nemocného novorozence. Tak tedy v tichosti zavřené doma v bolestech rodily děti, staraly se o domácnost, zatímco muži rozvíjeli svou sílu. Ženy mlčely a byly poslušny svému muži. Tento model převládal donedávna, byl obsažen v zákonech, a přestože poslední dobou panují snahy o zlepšení ženského postavení, bude ještě nějakou chvíli trvat, než se zbavíme zažitých principů.

Ilustrační fotoAť už chceme, nebo ne, naše rodina nás vždy ovlivní. To, jaké bylo naše dětství, jak se k nám chovali naši rodiče, prarodiče a jaké vztahy mezi nimi panovaly, se ukládá v nás, jako vzor pozdějšího chování. Vše, co v době svého dětství a dospívání vysledujeme ve svém okolí, přebíráme jako model pro svou pozdější rodinu. Pokud je naše dětství příjemné a láskyplné, máme pravděpodobně vyhráno. Ale děti, které jsou týrané, budou nejspíše v budoucnu samy tyrany. Záleží také na tom, jak se k sobě chovají rodiče, zda maminka hospodyňka obírá v kuchyni kůstky a pán tvorstva ve vedlejší místnosti hoduje, pak těžko vysvětlíte dítěti, že to není normální. Dítě od nás okouká vše, spolu s prvními slovy do sebe nasává model, který brzy použije .

Nikdo nemůžeme za to, kde jsme přišli na svět, ale máme odpovědnost za naše děti. V současnosti nastupuje nový trend, který ctí dětskou osobnost, má ji pomoci uvědomovat si a pěstovat její klady. Zdaleka to ale nebylo standardem v době, kdy vyrůstala většina z nás. Co se žen jakožto nejpravděpodobnějších obětí týče, stále ještě převládá idea muže živitele, kolem nějž se vše točí. Před nedávnem a různě i doposud stále funguje model, kdy žena přijde z práce, vyzvedne děti, uvaří teplou večeři a zbývající volný čas naplní chvályhodnými činnostmi, jako jsou praní, žehlení, uklízení atd., zatímco partner usíná po příchodu z práce v křesle u televize, aby pak znaven snědl teplou večeři a šel se s kamarády odreagovat do hospody.

Odmalička bývaly dívky vychovávány k tomu, aby vařily, pomáhaly v kuchyni napéct buchty klukům, než se vrátí z fotbalu. Těžko se pak divit, že většina mužů přijímá ženské obětování se rodině jako samozřejmé a těžko pochopí svou pozdější partnerku, která nijak netouží zůstat doma, ba dokonce třeba i více vydělává. Muž je zmaten, dezorientován, "jeho mise" je ohrožena, často to nedokáže přijmout, připadá si méněcenný a nepotřebný, pak už je jen krůček k povzbuzení alkoholem, konzultaci s kamarády a možná přiletí i první facka.

Oběť ani pachatele navíc nepoznáme na první pohled, mohou to být i naši přátelé. Zvláště ti, kteří jsou si vědomi nenormálností svého konání, dokáží báječně manipulovat naším míněním, jeví se jako pozorní a milí. Kamarádky by takového partnera mohly i závidět. Agresor se zpočátku vztahu chová úžasně, libuje si v okázalé romantice, snesl by nám "modré z nebe". Oběť je zpočátku pomalu, ale systematicky psychicky deptána. Po pár dnech zjistíme, že neumíme vůbec nic, jsme slabé, ošklivé, neschopné. Agresor se postará o všechno, rozhoduje o našem oblečení, účesu, jídle, váze. Na večírky a společenské akce můžeme zapomenout. Postupně se stáváme více a více izolovány. V této době může začít i fyzický teror, rozhodující je postoj po první ráně: "kdo uteče, vyhraje". Násilník se pak dlouho omlouvá, nosí květiny, vaří, udělá vše, jen aby nás přesvědčil, že to bylo jen jeho uklouznutí. Pak se rány stávají silnějšími a častějšími. Postupem času si na ně zvykáme jako na čištění zubů a jsme na cestě do pekla. Nemáme zázemí, nemáme přátele, pokud máme děti, snažíme se být "statečné". V tomto momentě tušíme, že to dál nejde. Bohužel předešlá izolace od rodiny, případně její postoj "mají co si zaslouží" nám nijak nepomohou.

Co s tím? Nejlepší je samozřejmě prevence, zdravé prostředí původní rodiny, přirozená míra sebevědomí. Když si budete věřit a budete znát své slabosti, je mnohem menší pravděpodobnost, že budou použity proti vám. Pokud už preventivní opatření postrádají svůj význam a staly jste se oběťmi, je důležité si alespoň uvědomit, že to, co se děje, si nezasloužíte. Jakožto oběti domácího násilí jste už možná i zkusily zavolat policii, ale své výpovědi odvoláváte a nadále tvrdíte, že jste spadly se schodů, v nemocnici už dávno vědí o nešikovnosti, která vás postihuje, poslední dobou totiž takhle padáte přes překážky poměrně často. V okolí už to vědí všichni, ale dokud s tím nezatočíte vy, nemůže pomoci nikdo.

Zbavit se domácího násilí vyžaduje obrovskou duševní sílu a tu většinou zdeptané oběti nemají. Objasňování jednání násilníka je zdlouhavý proces. Očistec na zemi, tak zažívají denně na světě miliony žen a další miliony lidí nad tím zavírají oči.

Domácí násilí není jen medializovaný problém, pouze naše zbabělost, nezájem a omezenost nám brání dívat se kolem sebe otevřenýma očima.

Literatura: Materiály BKB, Internet, Denní tisk

Mgr. Ingrid MATOUŠKOVÁ, Ph.D.
Zuzana MEJŠNEROVÁ