Domácí násilí je problém, který má celosvětový rozměr a potýká se s ním i Česká republika. V posledních letech u nás došlo k poměrně velké medializaci této problematiky, která přinesla větší informovanost veřejnosti, avšak na postavení oběti domácího násilí se prozatím příliš nezměnilo. Dosavadní možnosti jsou příslušnými orgány využívány jen minimálně, stále ještě přežívají názory, že se jedná o privátní záležitost, do které nelze intervenovat zvenčí. O konkrétních možnostech pomoci a specifikách při práci s ženou, která zažila domácí násilí, se příliš nemluví.
Chceme-li obětem domácího násilí skutečně účinně pomoci, měli bychom znát některé znaky, které vykazuje tento fenomén, a respektovat prožívání oběti, i když ho nemusíme chápat a ztotožňovat se s ním.
Novela trestního zákona chápe domácí násilí jako "týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě nebo osoby blízké". Přičemž osobou blízkou se rozumí příbuzní v přímé linii, zpravidla manžel, manželka, sourozenci nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo jemu podobném (partnerský vztah druha a družky).
Pracovníci pomáhajících profesí se často ptají, jak lze rozpoznat domácí násilí, co lze považovat za násilí v rodině, kdy by měli účinně pomoci a kdy jde o snahu o zneužití sociální sítě pod záminkou domácího násilí či vyřizování si účtů mezi partnery. Na tuto otázku lze obtížně odpovědět, lze však stanovit určité znaky domácího násilí a vykreslit obraz typické oběti. Z těchto charakteristik můžeme pak vycházet při rozpoznávání domácího násilí a volby metod při jednání s jeho protagonisty.
Charakteristickými znaky, podle kterých lze domácí násilí identifikovat, jsou
násilí se odehrává mezi osobami, které jsou v příbuzenském vztahu nebo mezi osobami jinak blízkými (druh a družka apod.), nejedná se o lidi, kteří jsou vůči sobě lhostejní, bez současných či minulých citových vazeb
oběť a násilník zpravidla bydlí spolu, žijí v jednom bytě nebo domě a oběť nemá možnost toto bydlení opustit (důvodem může být nedostatek finančních prostředků nebo i reálná hrozba toho, že agresor zdemoluje byt, rozprodá zařízení apod.)
oběť a agresor jsou vzájemně úzce propojeni, mají spolu děti, vlastní společný majetek, mají často společný okruh přátel, když se oběť rozhodne ze vztahu odejít, riskuje, že přijde nejen o děti, ale i o dosavadní sociální prostředí, finanční a materiální prostředky
domácí násilí většinou eskaluje několik let (podle zkušeností z praxe žena často vyhledá pomoc až po 7 a více letech trvání násilí)
u domácího násilí nejde o jednorázové incidenty, nýbrž o nepřetržitý koloběh útoků, přerušovaný fázemi usmiřování, slibů a obdobím relativního klidu (období klidu se však postupně zkracuje, zatímco období vytváření napětí a útoků se rozšiřuje)
útoky jsou s každým dalším opakováním brutálnější, objevila-li se na počátku rozvíjejícího se domácího násilí facka, na jeho konci může být vysoce nebezpečný fyzický útok, který zanechá celoživotní následky a může vést k ohrožení života a zdraví
většinou se domácí násilí odehrává za zavřenými dveřmi domova; jde o uzavřené prostředí, kam se oběť i agresor stále vracejí
domácí násilí není vystaveno zrakům veřejnosti, odehrává se v soukromí bytu, jakýkoli zásah do tohoto teritoria agresora je obtížný a dokazování násilí je velmi složité (často proti sobě stojí tvrzení proti tvrzení, kdy dokazování leží na bedrech oběti, která často pod vlivem traumatu reaguje nepřiměřeně dané situaci a její výpověď působí nevěrohodně)
tento znak považujeme v domácím násilí za určující, projevuje se bezvýhradnou mocí agresora a naprostou bezmocí oběti, která je dlouhodobě udržovaná v závislém, nerovnoměrném postavení, kdy agresor si vynucuje, aby oběť byla poslušná a dělala bez diskuse to, co on chce, přičemž k donucení používá násilí
zkušenosti ukazují, že domácí násilí má tendenci přetrvávat i po odchodu oběti ze společné domácnosti zejména v těch případech, kdy má oběť s agresorem děti, které se stávají prostředkem dalšího týrání a vydírání.
Velmi obtížné je rozpoznání domácího násilí a jeho oddělení od partnerských problémů a krizí, při kterých si dva stejně mocní jedinci řeší problémy násilnou cestou. V těchto případech chybí moc na jedné straně a bezmoc na druhé.
K rozpoznání znaků domácího násilí slouží výpověď oběti a pracovník by měl vědět, na co se v otázkách zaměřit. Doporučuje se doptávat se na zahájení násilí, jeho vývoj a formy, poslední násilný atak apod. Lze používat otázky typu: Kdy vás poprvé napadl? Jak to začalo? Co předcházelo napadení? Co jste dělala vy po prvním útoku? Jak dlouho domácí násilí trvá? Jak často se děje? Co bylo poslední napadení? Jaké bylo nejhorší napadení? Máte (měla jste) po napadení nějaké obtíže? Byla jste u lékaře? Zasahovala už policie? Co se děje nyní? Co se stalo, že jste teď vyhledala pomoc?
Abychom mohli účinně oběti pomoci, je třeba si uvědomit, že dlouhodobé násilí, kterému byla vystavena, se odrazilo na jejím prožívání, chování a jednání, které navenek může působit nelogicky a nevěrohodně. Ženy, které se staly obětí domácího násilí, mají nejrůznější psychické problémy. Rozpoznat týranou ženu bývá obtížné, pokud ona sama svoji situaci skrývá. Často se za násilí v rodině stydí, nechce ho zveřejnit, popírá podezření okolí a uvádí jiné příčiny svých potíží. Neumí reálně vyhodnotit to, co se kolem ní děje, těžko rozpoznává, zda jde o běžnou věc přítomnou v každé rodině, se kterou se nehodí vyjít na veřejnost, či zda může hledat pomoc mimo domov, který pro ni není bezpečný. Normou se pro ni stává to, co se děje doma, co dennodenně prožívá.
V důsledku dlouhodobé frustrace má oběť domácího násilí řadu problémů v psychické oblasti, které ji blokují v efektivním jednání směřujícím k nastartování nového života bez dalšího násilí, odpoutání se od agresora a převzetí zodpovědnosti za život svůj i dětí.
Tyto ženy mají drasticky snížené sebevědomí a negativní sebehodnocení, vidí samy sebe očima agresora, tzn. považují se za všestranně neschopné, ošklivé, hloupé, nešikovné apod. To vede k nerozhodnosti, nejistotě, ztrátě důvěry ve své schopnosti, pocitům viny, bezmoci a v konečné fázi k rezignaci na svoji situaci. Agresivního partnera se bojí, zároveň však jsou na něm závislé, a to v oblasti materiální, emocionální, sociálních kontaktů apod. Strach jim blokuje síly a energii potřebnou ke změně, proto raději setrvávají v prostředí, které jim sice nevyhovuje, ohrožuje je, ale je známé. K tomu se přiřazuje strach z vlastního selhání.
V důsledku prožitých traumat se u obětí domácího násilí objevují neurotické projevy, jako jsou fobie, úzkostné stavy, poruchy spánku a další potíže. Ve vyšší míře jsou léčeny na psychiatrii, nejčastěji mají diagnostikovánu reaktivní depresi. Také psychosomatická onemocnění jsou velmi častá, zejména žaludeční onemocnění, migrény, ekzémy, nechutenství apod.
Pro laiky je těžko pochopitelné jednání oběti, které nazýváme jako sebedestruktivní. Sem patří popírání viny agresora, kdy oběť násilníka omlouvá, ospravedlňuje jeho chování a hledá vnější okolnosti, které mají na násilí vliv, jako je např. špatné dětství agresora, nemoc, alkohol, ztráta zaměstnání apod.
Mezi další sebedestruktivní typ jednání lze zařadit minimalizování následků násilí a udávání jiných příčin jejich vzniku, např. pád na kluzké podlaze apod. Oběť popírá závažnost incidentů, útoky bagatelizuje a zlehčuje. Jde o druh pomyslné obrany, která pomáhá ženě snižovat strach z budoucnosti. Pokud by přiznala sama sobě, že zranění, která jí agresor způsobil, jsou závažná, musela by se zákonitě smrtelně bát dalšího útoku, který bývá zpravidla brutálnější.
Oběť domácího násilí se točí v kruhu, z kterého je jen velmi obtížná cesta ven, a ona ji nevidí. Většina navrhovaných řešení se jí zdá nepoužitelná a nereálná. Pracovník jí předloží mnoho návrhů řešení a oběť všechny odmítne, protože se jí zdá každé řešení pro ni nepoužitelné. Považuje svoji situaci za bezvýchodnou, a proto nadále setrvává s agresivním partnerem nebo se k němu opakovaně vrací.
Svoji situaci vnímá pokřiveným a zmanipulovaným způsobem, za situaci se cítí vina a agresivní partner ji v tom utvrzuje. Aby rozuměla tomu, co se kolem ní odehrává, hledá si pro sebe přijatelná vysvětlení. Například obviňuje sama sebe z toho, že způsobila výbuch násilí u partnera tím, že nebyla dostatečně dobrá a poslušná, neudělala hned to, co agresor žádal. Myslí si, že partner jí ubližuje, protože je nedokonalá a zaslouží si trest. Snaží se být ještě víc poslušná, aby útokům předešla, věří, že když nezadá příčinu k násilí, partner ji zase bude mít rád a nebude ji mlátit. Při dlouhodobém domácím násilí ztrácí oběť pojem reality a přijímá názor, že násilí do vztahu patří, že se děje ve všech rodinách a je běžné.
Také ventilace emocí navenek je u oběti do jisté míry zablokovaná a ona není schopná normálních reakcí. Naučila se nedávat své pocity najevo, protože tak se stávala zranitelnější. Proto i její mimika je úsporná.
Někdy se projevuje také disociace, resp. vymazání pocitů, kdy týraná žena nevnímá silné podněty, nebo amnézie projevující se ztrátou paměti, kdy oběť si na některé traumatizující zážitky nevzpomíná. Jde o psychický mechanismus, který chrání oběť před tím, aby v plné míře prožívala fyzickou nebo psychickou bolest.
Jednou ze sebedestruktivních reakcí, která je velmi těžko pochopitelná, je identifikace s agresorem, vyznačující se vytvořením emocionální vazby mezi násilníkem a obětí, nadměrnou vstřícností oběti, její ochotou vyhovět a snahou násilníka krýt. Toto jednání nastává v situacích, kdy se oběť cítí být, a často i skutečně je, zcela v moci násilníka, nemá možnost využít jakoukoli pomoc a závisí jen na agresorovi, jak s ní naloží. Je přesvědčená, že z její situace není úniku, a zároveň je izolována od lidí, jediný kontakt má pouze s agresorem nebo obdobně postiženými oběťmi (dětmi apod.). Často se v této souvislosti mluví o tzv. Stockholmském syndromu, který byl popsán v 70. letech při přepadení banky ve Stockholmu, kdy rukojmí produkovali podobné chování.
Čím déle ženy v násilném svazku setrvávají, tím hůře lze z tohoto vztahu odejít. Postupně se oběť propadá do bezvýhradné závislosti na násilném partnerovi. Pro vznik této závislosti je rozhodující nevypočitatelnost reakcí partnera, kdy se střídá období lásky a slušného zacházení s obdobím hrubých fyzických útoků a ponižujícího jednání. Čím vyhrocenější jsou tyto dvě polohy chování agresora, tím spíše dochází ke vzniku závislosti na násilném partnerovi. Oběť je střídáním laskavých a agresivních poloh vztahu destabilizována a decimována.
Z interních statistik Psychosociálního centra Acorus, které poskytuje všestrannou pomoc obětem domácího násilí, lze odvodit základní obraz oběti domácího násilí ve fázi, kdy vyhledá pomoc. Nejčastější věkovou skupinou jsou ženy mezi 31 - 35 lety (celkem 26 %), vdané (63 %), první manželství (54 %), jedno dítě (47 %), věk dítěte 7-11 let (30 %), vzdělání střední odborné (33 %), zaměstnané (50 %). To znamená, že žena žije zpravidla téměř 10 let ve vztahu s násilným partnerem, než se rozhodne vyhledat pomoc.
Při práci s obětí domácího násilí bychom měli dodržovat určité zásady, které vycházejí z teoretických základů. Při plánování konkrétní pomoci vycházíme z teorie potřeb podle Maslowa, jejichž posloupnost znázorňuje následující pyramida.
Tato pyramida znázorňuje jednotlivé úrovně potřeb od nižších až po vyšší. Nižší potřeby musí být dostatečně uspokojeny, jinak zajišťování vyšších potřeb nemá naději na úspěch.
Mezi základní fyziologické potřeby, které jsou přítomny u každého člověka už od narození, patří potřeba kyslíku, jídla, spánku, zbavit se případné bolesti apod. Je-li člověk hladový, nevyspalý nebo trpí bolestí, všechny jeho schopnosti se soustřeďují jenom na ukojení hladu, vyspání se a zbavení se bolesti. Pokud oběť domácího násilí musí okamžitě opustit domácnost sdílenou s agresorem, zpravidla utíká i s dětmi bez prostředků pouze v oblečení, které mají na sobě. V tuto chvíli rozhodně nemá zajištěny základní fyziologické potřeby, protože nemá finanční prostředky na jídlo, často přichází vyčerpaná, nevyspalá, unavená, mnohdy s bolestivými následky po napadení. Kromě okamžité krizové intervence je třeba nechat ji čas na zklidnění a spánek, zajistit ošetření lékařem, případně medikaci na zmírnění bolesti, pomoci vyřídit sociální dávky či jiné finanční prostředky, aby žena a děti měly peníze na jídlo. V některých případech je třeba zajistit i ošacení, hygienické potřeby apod.
Teprve po zabezpečení uvedených základních potřeb lze postoupit k další úrovni, která znamená zajištění bezpečného bydlení. V praxi to znamená utajit adresu před agresorem, aby nedocházelo k dalšímu napadání, podat příslušné návrhy k soudu (svěření dítěte do péče apod.), řešit otázku společného bytu a majetku, eventuálně změnit školu dětí a další opatření. V této fázi se dostává do popředí především odborné sociálně právní poradenství.
Tam, kde je program pro oběti domácího násilí založen na komunitním principu, zajišťuje potřebu někam patřit a potřebu lásky komunitní společenství, ve kterém se oběť dočasně ocitla. Jednotlivé členky komunity řeší obdobné problémy, prožívají společné radosti i starosti, sdělují si svoje životní příběhy. V této fázi jsou důležitá společná komunitní setkávání, která jsou řízena pracovníky a zároveň se začíná rozvíjet vlastní terapeutická práce.
S tím souvisí také potřeba úcty k sobě, kterou má oběť silně narušenou. V důsledku dlouhodobého soužití s agresorem, který ji ponižoval, nemá vytvořené zdravé sebevědomí, neváží si sama sebe a její sebehodnocení je negativní. Součástí terapeutické práce je mimo jiné posílit sebevědomí oběti, ukázat jí, že má hodnotu pro ostatní lidi, je potřebná a dokáže vlastními silami zabezpečit sobě i dětem další život.
Když se uvedené potřeby podaří naplnit, lze přejít k podpůrným programům zaměřeným na seberealizaci. Zde může jít o vzdělávací aktivity (např. práce na PC, výuka jazyků), volnočasové programy (např. cvičení, keramika, rukodělné činnosti), kulturní akce (např. návštěva divadla, četba) apod. Pokud požadujeme po oběti účast na podobných akcích v době, kdy nemá vytvořen pocit bezpečí a neví, zda bude mít druhý den co jíst, zpravidla nespolupracuje. Proto při plánování práce nejen s oběťmi domácího násilí, ale i s ostatními uživateli sociálních služeb, musíme tuto strukturu lidských potřeb zohledňovat.
Své zákonitosti má také vedení rozhovoru s obětí a motivování ji ke změně jejího životního scénáře, v němž je stabilně zabudováno násilí. Motivaci v tomto případě chápeme jako stav připravenosti ke změně a opravdovou (ne pouze demonstrovanou) touhu změnit svůj dosavadní život.
Oběť domácího násilí během přijímání rozhodnutí o nutnosti změny prochází určitými fázemi, které jsou obdobné jako u osob závislých. První fázi lze nazvat fází neuvědomění si potřeby změny. Oběť může prožívat násilí denně, avšak tuto skutečnost nevidí jako problém. Násilí nazývá hádkou, výměnou názorů, následky napadení maskuje a celou situaci zlehčuje. Její okolí zřetelně vidí problém a upozorňuje na nutnost řešení. Avšak dobře míněné rady okolí jen konzervují a zafixovávají daný stav, oběť před vnějším světem brání svůj dosavadní způsob života. V této fázi je vhodné nepodávat rady, vyslechnout oběť, podpořit ji v rozhovoru, doptávat se (přičemž je zakázáno používat slovo "proč", které lze vnímat jako výčitku).
Oběť potřebuje dostatek prostoru, aby nahlas vyslovila hrůzy, které prožívá. Není pro ni lehké nahlas připustit, že nejbližší člověk ji týrá. Pokud se to podaří, oběť vstupuje do fáze uvědomění si problému, kdy by jí pracovník měl pomoci jednoznačně problém pojmenovat jako domácí násilí, ujistit, že za danou situaci nenese odpovědnost, jednoznačně odsoudit násilí a ubezpečit oběť, že nikdo nemá právo ji bít. V této fázi je nutné vyvolat u oběti pochybnosti, zda setrvávat v násilném vztahu. Dobré je používat otázky, které ji mohou dovést k rozhodnutí, že situace je kritická, a je nutné ji řešit (např. Co vám ještě musí udělat, abyste se rozhodla k odchodu?).
Další fáze, kterou oběť prochází, je zvažování a vyznačuje se vysokou ambivalencí. Oběť připouští změnu, avšak zároveň ji odmítá. Zvažuje pro i proti (např. Sice mě bije, ale na děti nesáhl, zlomil mně žebra, ale já nechci připravit děti o tátu apod.). V této fázi je nutné, aby pracovník velmi citlivě posunoval oběť směrem k rozhodnutí situaci řešit. Je dobré ukázat na nebezpečí a rizika, která hrozí při setrvání ve společné domácnosti.
Pokud se oběť rozhodne odejít, dostává se do fáze rozhodování. Úloha pracovníka v tuto chvíli je předložit možnosti řešení, rozebrat je s obětí, pomoci jí zvolit si takové řešení, které ona sama považuje v její situaci za nejlepší.
Teprve poté nastává fáze, kterou můžeme nazvat akce. V této fázi pracovník poskytuje oběti konkrétní pomoc, např. zajistí jí bezpečné ubytování, předá kontakty na specializované organizace apod.
V praxi se setkáváme s velmi častým jednáním pracovníků pomáhajících profesí, kteří ve snaze okamžitě pomoci oběti domácího násilí zahájí akci na její záchranu ve chvíli, kdy ona si teprve ujasňuje, co vlastně zažívá, tzn. je ve fázi neuvědomění si problému nebo v lepším případě uvědomění si, ale ještě neprošla fází zvažování a rozhodování. Pokud pracovník volí při jednání s obětí postupy, které neodpovídají fázi, v níž se nachází, narazí pouze na odpor a odmítání navržených řešení.
V této souvislosti je třeba se zmínit ještě o fázi udržování nastolené změny, která se vyznačuje psychickou podporou oběti a utvrzováním o správnosti rozhodnutí. Nutno podotknout, že i když jsou zachovány všechny uvedené postupy, může dojít k návratu oběti k agresorovi. V tom případě je nutné přijmout a respektovat rozhodnutí oběti, neobviňovat ji a probrat s ní bezpečnostní plán. Následnou pomoc nepodmiňovat odchodem od agresora a nechat otevřené dveře pro další spolupráci.
Při vedení rozhovoru s obětí je vhodné dodržovat následující zásady:
Chyby při vedení rozhovoru s obětí:
Práce s obětí domácího násilí je velmi náročná a vysoce zatěžující. Pracovníci se mnohdy těžko vyrovnávají se situacemi, kdy oběť se rozhodne setrvat v prostředí, které je pro ni i děti ohrožující, často mají na oběť vztek nebo propadají beznaději. Proto považuji za velmi důležité, aby pracovníci v přímém kontaktu s protagonisty domácího násilí měli možnost pravidelně své případy supervidovat a předcházet tak možnému rychlému vyhoření.
Kontakt:
Psychosociální centrum Acorus
e-mail: acorus@atlas.cz