Na pohřeb přišlo mnoho lidí, jak už to bývá, když zemře člověk mladý, který měl mnoho přátel a známých. Z rodné vesnice dorazil plný autobus. Cedule u katafalku oznamovala, že Karlu Puchmeltrovi nedopřál osud víc než pětatřicet let. Neveselé loučení. Hudba dohrála, smuteční hosté se rozcházeli, sousedé zapadli do hospody, neboť nebožtíka se sluší zapít. Řidič venkovského autobusu zasmušile usrkával kávu.
To víte, že jsem ho znal. Už jako malýho kluka. Pamatuju, tenkrát děti blbly s takovejma doma vyrobenejma vozejčkama. Prkno, čtyři kolečka ze starýho kočárku, přední náprava se řídila provázkovou opratí. Jezdilo se od kostela dolů k rybníku, to je pořádný krpál. Kájovi jednou v plné jízdě upadlo špatně přidělané kolo, a on si strašně natloukl. Bál se domů, že mu táta ještě nařeže, tak zapadl ke mně. Čistil jsem mu rány kysličníkem, vypral špinavý roztrhaný kalhoty. Moc to sice nepomohlo, ale starej Puchmeltr se tenkrát ani nezlobil. Jó, to je let! Pak se dal Karel na studie, dělal v Praze ekonomku, a najednou byl z toho střapatýho kluka inženýr. Naštěstí nezblbnul, jezdil domů pořád, na nikoho nedělal ramena. Jen na jednu věc ovšem trochu dětinsky trpěl, a to na auťáky. On sám tu chodil v montérkách a ve vytahaným svetru, ale vůz měl vždycky vypulírovanej, jak na atosalonu. Jednou mě svezl. Jenže to už nebyl automobil, jaký znám já, ale spíš modul nějakýho raketoplánu. Klimatizace, automatická převodovka, elektrický servomotory kam se člověk podívá. Ani okýnka tam nešly otevřít normálně. K tomu samozřejmě počítač, co řídí chod motoru, na obrazovce ukazuje průměrnou i okamžitou spotřebu, měří teplotu vzduchu, vozovky i brzd, prostě krám plnej pitomostí, který člověka jenom odvádějí od toho, aby koukal na silnici. Jasně, jsem trochu staromilec, jenže ony ty super auta jsou podle mýho názoru taky pěkně nebezpečný. Hlavně kvůli tý dokonalosti. Když jela stará škodovka víc jak stovkou, všechno se v ní třáslo, řidič každým smyslem prožíval tu náramnou rychlost a byl opatrnej. Dneska taková nóbl kára uhání sto osmdesát a vám to ani nepřijde, teprve pohled na tachometr o tom přesvědčí. Posilovač, protiblokovací systémy brzd, pohádkově přilnavý pneumatiky. To všechno má vyvolat dojem, že chlap za volantem to náramně dovede, a přitom to většinou není pravda. Kdybych o tom mohl rozhodovat, nařídil bych, aby každej začátečník nejdřív jezdil v nějaký stařičký káře. Nejen proto, že je pro něj nový auto škoda, ale především protože mu jen takový auto přejde do krve. Žádná automatika, ale řazení bez synchronů s meziplynem, brzdy bez posilovače, aby věděl jak těžko jde rozjetý metráky zastavit, obyčejný gumy, který kloužou, když jen trochu zaprší. Člověk musí každým nervem cejtit, jak auťák sedí, má si připadat jako lyžař na slalomovým svahu. Niki Lauda, a to byl nějakej motoristickej velmistr, říkal, že závodní vůz se neřídí volantem, ale zadkem. I ten nejdrobnější smyk musíte vnímat a reagovat na něj, teprve potom auto opravdu ovládáte. Dědku, říkají mladý, to dneska není potřeba. Ale je, a ta Puchmeltrova nehoda je toho smutným důkazem. Na dálnici měl najeto pěknejch pár tisíc kilometrů, to poloautomatický auto ho dokonale poslouchalo. Jenže k neštěstí došlo na obyčejný okresce. Tehdy přijel rodičům ukázat nevěstu. Byla to velká sláva, Puchmeltrovi se už báli, že se vnoučat nedočkají, když se konečně synáček rozhodl, že do toho praští. Tatík byl nadšenej a uspořádal štando, v hospodě teklo pivo proudem, prase se peklo, každej byl vítanej host, prostě loučení se svobodou jak má bejt.
Karla to trochu zaskočilo, chtěl se asi do Prahy vrátit dřív, to ovšem nemohl tátovi udělat, aby hned zmizel. Tak vydržel až druhej den do rána, moc toho nevypil, v tomhle ohledu byl odpovědnej, všechna čest. V prosinci se rozednívá pozdě, vyjížděl ještě za tmy. Celou noc drobně pršelo, teprve nad ránem se prudce ochladilo, a z toho mžení byl najednou led. Na pohled to vypadalo docela nádherně. Větve připomínaly vánoční stromečky, svět se zdál celej ze skla. Bohužel, na ježdění to nebylo. S obyčejným auťákem by člověk ani nevyjel z garáže, jenže ten zatracenej automat poměrně fungoval. Kája posadil budoucí manželku vedle sebe, zamával a vyrazil. Hned v mírný první zatáčce měl poznat, že to klouže, ale nepoznal. Jak říkám, ten blbej auťák byl příliš dokonalej. Tak přidal plyn. Cesta dál je rovná, jen maličko klesá, teprve po takovým kilometru je ostřejší vingl doleva. Prej jel přibližně devadesát. Co je to na takovou drahou káru? Skoro ploužení. Ovšem když to vezmete na tvrdo, je to rána jako hrom. A v tý zatáčce se objevily reflektory sypače, kterej jel krokem, jeho rychlost velkou roli nehrála. Karel přibrzdil, byl zvyklej, že auto ho poslouchá dokonale. Místo toho se ozvalo jenom drnčení protiblokovacího systému. Na ledě, milej pane, jsme si všichni rovni. Ferrari nebo trabant, tady se stírají rozdíly pořizovací ceny. Jediný, co by snad fungovalo, jsou gumy s hřebíkama, jenže ty už se dávno nesmějí v běžným provozu používat. Zkrátka, Karlův vůz se nezastavil, ale pokračoval dál, tou devadesátkou, ani o fous míň. Levou stranou narazil do sypače, to ho roztočilo, v tý zatáčce vyletěl ze silnice, dvakrát se převrátil na střechu a zase na kola. Nikdy jsem nemiloval dieselový motory v osobních autech, ale musím přiznat, že mají jednu výhodu. Nafta tak snadno nehoří. Bouchly airbagy a z proražený nádrže vytejkal benzin. A ten pitomej auťák byl pojízdná rozvodna elektřiny. Nikdo už asi nezjistí, kde nějakej přetrženej drátek zajiskřil a všechno chytlo. Posádka ze sypače dokázala z hořícího vraku vytáhnout Puchmeltrovu nevěstu, jeho už ne. No, a to je celé...
Je mi to líto, víte, já měl toho kluka rád. Nečekal jsem, že jednou povezu lidi na jeho funus. Prázdnou lahvičku od kysličníku, kterým jsem mu kdysi dezinfikoval rozbitý kolena, mám snad ještě pořád v domácí lékárně.
Sousedé zaplatili, nasedli do rozhrkaného venkovského autobusu. Rozjel se dýchavičně a v oblaku naftového kouře. Kolemjedoucí mercedes kratičce zatroubil a rychle překážku předjel. Připomínalo to míjení dvou automobilových generací.