Měsíčník Policista

Padák není jen adrenalin aneb Z výšky je svět krásnější

Vyšlo v čísle 1/2006

Poprvé seděl v letadle, když šel na svůj první seskok. Bylo mu patnáct a na strach - který jako každý jiný dozajista měl - se už nepamatuje. Dnes má za sebou na patnáct set letů vzduchem s padákem nad hlavou a pomáhá klukům a holkám, kteří se chtějí na svět podívat z výšky, splnit jejich sen. Poručík Václav Volf, kriminalista z OŘ PČR Mladá Boleslav, má koníčků hned několik - parašutismus je ale mezi nimi favorit číslo jedna.

Cesta na letiště nebyla pro por. Václava Volfa nijak klikatá, protože nebyl prvním parašutistou v rodině.

"V Aeroklubu Mladá Boleslav jsem začínal zhruba před patnácti lety. Na letiště mě přivedl můj otec, který dříve také skákal. Udělal jsem si základní výcvik, pak přišla vojna u parašutistů..." vzpomíná na své začátky se sportem pro opravdové chlapy mladoboleslavský kriminalista.

Tenkrát, před patnácti lety, se ještě skákalo především na kulatých padácích, když přijdete do parašutistického kurzu dnes, učíte se skákat rovnou na padáku typu křídlo - nádherně barevném obdélníku. Adepti skákání z výšek víc než velkých mají oproti svým kolegům, kteří začínali s parašutismem před lety, jednu spornou výhodu - zatímco dříve vás nepustili do vzduchu dřív než za půl roku, dnes trvá teoretická příprava pouhé dva dny. Jste-li zdrávi a v teoretické části kurzu jste obstáli, naloží vás do letadla a cesta na zem s padákem nad hlavou přestane být pouhým snem.

Balení padáku zhruba šest metrů dlouhého a tři metry širokého trvá por. Volfovi deset patnáct minut, a i když je to podle jeho slov nuda, provádí každou část této předletové přípravy tak precizně, jak to jen jde. K tomu vede jako instruktor i své žáky.

Jak dlouhá doba uběhne od chvíle, kdy vyskočíte z letadla do otevření padáku nad vaší hlavou? To záleží na výšce, z jaké se skáče, zní logická odpověď. Václav Volf se závodně specializuje na přesnost přistání, kde se skáče z výšky zhruba jeden kilometr - v tomto případě se padák otevírá do deseti vteřin po výskoku.

"Velmi rád ale skáču i z větších výšek," upřesňuje. "Při výskoku ve čtyřech kilometrech prožívám delší volné pády, přičemž vytváříme jako družstvo různé formace. Padák otevíráme tak v jednom kilometru, takže si opojení z volného pádu užíváme zhruba tři čtvrtě minuty. Při rychlosti zhruba 200 kilometrů v hodině to ale uteče hrozně rychle..."

Zmíněné užívání není v žádném případě nečinné, i během volného pádu je nutné udělat plno nezbytných věcí. Parašutisté si však onu necelou minutu vychutnávají a pokaždé se jim zdá strašně, strašně krátká. Volný pád je na skákání vůbec to nejhezčí, míní Václav Volf, i když každá fáze cesty z nebe dolů má své kouzlo, pro které se parašutista touží dostat znovu a znovu nahoru.

Seskoky na přesnost - to je oblíbená závodní disciplína por. Volfa:

"V současné době se skáče přesnost na centimetry. Ten, kdo šlápne v jednom kole více jak tři centimetry, nemá šanci na přední umístění, " říká kriminalista.

Gravitaci člověk neovlivní, a tak musí být hodně psychicky srovnaný, aby se nedotkl nohou elektronického terče dřív, než je nutné, a uhrál tak každý centimetřík vedoucí na stupně vítězů. Svou velkou roli hrají při závodech pochopitelně i povětrnostní podmínky...

Jste držitelem nejvyšších českých parašutistických licencí, včetně instruktorské. Na tomto poli už nemáte co posbírat, o trofeje tedy bojujete jako sportovec. Kterých soutěží jste se letos zúčastnil? chceme vědět.

"Byly to především soutěže zařazené do Českého poháru, kde jsem letos skončil na celkovém třetím místě. Vrcholem sezony pak bylo parašutistické mistrovství republiky, odkud jsem přivezl také bronz."

Být třetí nejlepší v republice je pro ryzího amatéra, který trénuje jen ve svém volném čase a veškeré náklady - rozhodně ne malé - jdou z jeho kapsy - je úspěch jako hrom. Na vrcholných republikových soutěžích startuje samozřejmě i česká parašutistická státní reprezentace, což jsou profesionální sportovci, vojáci z povolání z Dukly Prostějov. S letošní sezonou může být tedy por. Volf spokojený - úspěchy se ostatně dostavily i v zahraničí. Na mezinárodní soutěž do Rakouska přijelo naše šestičlenné družstvo mezi reprezentační týmy soupeřů složené z profesionálů jako parta nadšenců, ze kterých není třeba mít obavy. Češi však své soupeře brzy vyvedli z omylu a medailové umístění, na které si mnozí brousili zuby, putovalo k nám domů.

Parašutistický sport (máme na mysli ryze amatérský, pozn. red.) je kromě vlastností, které vyžaduje každý sport, především o penězích. Zkušenosti jsou zde doslova draze zaplacené, protože každý seskok přijde zhruba na pětistovku, cenu parašutistické výbavy raději ponechme stranou. Trénovat jako amatér tak lze jen do výše, kterou si kdo může dovolit vyndat z peněženky.

Koníček por. Volfa není jen sportovní ctižádostivost, je to i sbírání zkušeností, které tento parašutista předává dál. Sympatický kriminalista je s mladými lidmi v kontaktu nejen na letišti, ale i ve svém povolání. Dosud jsme neprozradili, že por. Václav Volf je specialistou na úseku drogové problematiky. Jeho kanceláří procházejí mladí lidé - a často i děti, kteří se dostali do konfliktu se zákony kvůli drogám.

Vaše práce, dálkové studium vysoké pedagogické školy i vaše velká láska jsou zkouškou pevných nervů. Nebylo by lepší vybrat si klidnějšího koníčka?

"Myslím, že obě tyto činnosti se vzájemně doplňují. Skákání člověka naučí být odolný proti psychické i fyzické zátěži. Dřív jsem se rozčiloval nad každou maličkostí, dneska mě snad hned tak nějaká hloupost nerozhodí - rozvaha je ostatně důležitá nejen na letišti a v mém povolání..."

Kde hledá por. Václav Volf ventil, když po práci následují závody, a hned po nich se z parašutisty stává kriminalista, vracející se do drsné reality mezi feťáky a další pachatele trestné činnosti? Nejlepším odreagováním je zase sport, zní bleskurychlá odpověď. Tenhle člověk je zkrátka pořád v pohybu - kolo, hokej, policejní pětiboj, spining (jízda na stacionárních kolech), kde je instruktorem. V letošní zimě se chce zúčastnit i závodů v paraski. Paraski je ideální pro parašutisty, kteří mají o zimní přestávce absťák po kontaktu se vzduchem a rádi i lyžují. Tato disciplína totiž zahrnuje soutěž v obřím slalomu na lyžích a přesnost přistání padákem.

"A když se najde trocha času, rád si sednu k počítači, kde stříhám videozáznamy a upravuji fotky, které jsem pořídil především během skákání. Počítač a fotografování jsou mými dalšími velkými koníčky," říká por. Václav Volf.

Hodně svého času trávíte mezi mladými lidmi - v práci i jako instruktor parašutismu. Je podle vašeho názoru možné, aby člověk, kterého trénujete, sklouzl mezi ty, se kterými se setkáváte ve své kanceláři? ptáme se.

"Myslím, že kdo se jednou srdcem dostane ke sportování - a nemusí to být zrovna skákání - k drogám nesklouzne. Na takové věci pak nemá ani čas, ani peníze a ve sportovním kolektivu se rozhodně nenudí. Podle mé zkušenosti jsou konzumenty drog lidé, kteří se nudí a v partě sobě podobných je docela pravděpodobné, že dříve či později někdo začne s drogami experimentovat. Rodiče, kteří nemají na své děti čas a nezajímá je, jak jejich potomci utrácejí peníze, které doma dostávají, si bohužel až pozdě uvědomí, že se někde stala chyba. Stále častěji se setkávám s rodiči, kteří své děti vychovávají, jak nejlépe je to možné, a stejně některé z nich ve velmi brzkém věku začnou s drogou experimentovat"."

Kdybyste si mohl vybrat dárek podle svého srdce, který by vám udělal největší radost? vyzvídáme.

"To je těžká otázka, nedá se na ni najít přesná odpověď.

Krásným dárkem by pro mne bylo řádné ukončení studia na vysoké škole, které je při práci a mém životním stylu velkou zátěží. Také bych uvítal lepší vztahy v policii. Mám na mysli nejen lepší obraz v očích veřejnosti, který je takřka denně díky médiím a některým politikům neobjektivně zkreslován, ale i vztahy mezi policisty samotnými. Když hovoříme o parašutismu a mé profesi, byl bych rád, kdybych jako policista mohl trénovat v rámci služební přípravy se speciálními složkami, stejně jako je tomu například u armády."

Často se říká, že parašutismus je hodně nebezpečný sport. S touto námitkou se zkušený parašutista samozřejmě už také mockrát setkal. "Zastávám názor, že na skákání je nejvíc nebezpečná cesta autem na letiště a zpátky domů. Cestou na závody jsem teoreticky několikrát mrtvý ještě před svým cílem. Silnice jsou mnohem nebezpečnější než vzduch. Řidiči jsou podle mého názoru bezohlední a dělají daleko častěji chyby než parašutisté, kteří mají před svým sportem i po mnohaletých zkušenostech stále respekt. Respekt a rozvaha jsou v parašutismu to nejhlavnější, protože v tomhle krásném sportu se chyby neodpouštějí a většinou se nedají ani napravit. A ´hrdinů´ jsou plné hřbitovy..."

Radvana NOVÁKOVÁ