Milí čtenáři!
Účelem rubriky, do jejíhož prvního dílu právě nahlížíte, je pokusit se Vás přesvědčit o tom, že filozofické a morální myšlení je podstatnou součástí "osobnostní výbavy" kvalifikovaného policisty, právě tak jako lékaře, právníka, politika a - koneckonců - občana vůbec. Podle mého názoru měl hlubokou pravdu jeden můj oblíbený středověký filozof, když napsal: "Každý z nás zachází se svým životem tak, jak pokládá za nejlepší. Ale pokud má člověk takovou moc, že zachází i se životy druhých, je jeho zodpovědnost stokrát větší!"
Nechceme, abyste četli "o filozofii" a nebo "o filozofech". Chceme, abyste spolu s námi podstupovali "filozofování" k určitým tématům, a na nich si tříbili svoji schopnost pojmového "zmocňování se" světa, promýšlení jeho souvislostí a problémů. Samozřejmě, že vás občas budeme častovat myšlenkami rozličných filosofů, ale smysl tohoto "setkávání s autoritami" by měl být asi takový, jak jej kdysi krásně vystihl Francis Bacon ve svých Esejích: "Čtěte, abyste vážili a rozvažovali!"
Zní to možná podivně, ale jednou z nejsložitějších filozofických otázek je otázka, co je vůbec filozofie! Každý maturant sice odříká "magickou formuli", že slovo "FILOSOFIE" se skládá z řeckého FILEIN = MILOVAT, a z řeckého SOFIA = MOUDROST, a že tudíž znamená "LÁSKU K MOUDROSTI". Jenže co to vlastně obnáší - "milovat moudrost"??
Když tohoto pojmu (patrně) poprvé v evropské myšlenkové tradici použil Pýthagorás ze Samu, chtěl tím vymezit určitý typ vztahu člověka ke světu. "FILOSOFOS" není totožný s tím, kdo býval nazýván tradičně "SOFOS" (tedy "MUDRC", člověk všestranně vzdělaný, ten, který zná, ví, rozumí) - už proto ne, že "FILOSOFOS" se vyznačuje tím, že moudrost teprve hledá, pátrá po ní, usiluje o ni, tj. nedomnívá se, že UŽ MOUDRÝM JE! Abychom se vrátili k Pýthagorovi, uveďme jeho slavný příměr: "Pythagoras pravil, že se život podobá shromáždění při hrách. Jako tam jedni přicházejí, aby závodili, druzí za obchodem a třetí, nejlepší, jako diváci, tak se v životě rodí jedni, lidé otročtí, jako lovci slávy i bohatství, a druzí, filosofové, jako lovci pravdy".
Ano, hodlá-li kdokoli zaujmout filozofický postoj, je zapotřebí, aby vyšel z předpokladu, že již (nebo snad ještě?) není "vlastníkem pravdy", že jeho vědění o dané skutečnosti je vždy nutně dílčí, jednostranné, ba subjektivní, nicméně že jeho duše je prodchnuta touhou vydat se po složité cestě hledání pravdy jako "odkrývání skrytého" ("alétheia"). Nejsmutnější - díváme-li se z tohoto hlediska - je pak pohled na člověka, který se zpupně domnívá, že je "sofos" (tj. "mudrc", který "zná na všechno odpověď"). Inu, na něho by možná platilo povzdechnutí dalšího z vynikajících starořeckých myslitelů - Démokrita: "Marně se lopotí, chce-li kdo přivést k rozumu toho, kdo si myslí, že má rozum."
Filozofická reflexe je vždy zakotvena v každodenní, tedy předvědecké (či mimovědecké) zkušenosti člověka. Slavný německý filozof 20. století Martin Heidegger soudí, že je to právě naše lidská "situovanost ve světě", která nám dává "klíč k bytí", tj. možnost porozumět světu jako celku. Nejvlastnějším atributem lidské existence jakožto "pobytu" ("Dasein") je totiž tázání (kladení otázek, vnímání světa nikoli jako "vykřičníku" - tedy nikoli jakéhosi souboru hotových odpovědí, nýbrž jako "otazníku", problému). Filozofem není ten, kdo je přesvědčen, že zná na všechno "správnou odpověď", nýbrž ten, kdo se snaží "správně zeptat".
"KOŘENY FILOZOFOVÁNÍ"
Máme-li nalézt nějaký prvopočátek filozofování, "bod obratu", ve vztahu člověka ke světu, bude to bezesporu ÚDIV. Ano, zastavení v "běhu samozřejmého", duševní otřesení, destrukce původní sebejistoty - těmito atributy můžeme popsat onen stav "znejistění", k němuž člověka vybízí určitá životní situace.
Karl Jaspers se pokusil popsat ony okamžiky "prolamujícího tázání", kdy svět, který člověk prožívá, náhle ztrácí svoji samozřejmost, důvěrnou blízkost a obeznámenost, a vynořuje se nejistota, pochybnost a intenzivní potřeba "skutečného vědění", pojmem "mezní situace" ("Grenzsituazion"). Takovýmito situacemi rozumí např. blízkost smrti (mne samého či blízké osoby), utrpení, strádání, pocit viny, křivdy, osamělosti apod. V úvodu ke své slavné knize "Otázka viny" Jaspers vyjadřuje své přesvědčení, že "právě v nouzi můžeme mít o to větší smysl pro nejnezbytnější: očistit se ve vlastní duši a pravdivě myslet a jednat, abychom mohli uchopit život z ryzího zdroje tváří v tvář nicotě".
Na základě předchozích úvah můžeme tedy filozofii charakterizovat jako problematizaci zdánlivě "samozřejmého". Aristotelés v "Metafysikách" uvádí: "Lidé totiž počínali filozofovati, jakmile shledali to a ono nápadným. Z počátku se divili případům dosti všedním; ponenáhlu však postoupili k záhadám důležitějším, na příklad k proměnám měsíce, slunce a hvězd a vůbec k původu vesmíru. Záhadným a nápadným jeví se tu býti, co není posud prozkoumáno, pročež filozofie stýká se s bájeslovím, neboť to záleží ze samých divů. Kdo se tedy dal do filozofování, aby vybředl z nevědomosti, pěstoval patrně vědu pro poučení a nikoliv pro nějaký užitek."
"Rodnou sestrou" údivu je POCHYBNOST. Tento druhý z "kořenů filozofování" označuje touhu lidské mysli povznést se od "vědomí nevědomosti" ke "skutečnému vědění". K "vybavenosti" filozofa tedy jaksi patří pokora, skromnost, ono (Sókratem později tak akcentované) "vědomí nevědomosti". Sókratovská "skepsis" však není pochybností destruktivní, srážející lidské sebevědomí a vedoucí k nihilismu; jde o skepsi podněcující, pudící k jinému druhu chápání světa, než je to, jímž disponuje běžné, každodenní vědomí člověka! Principiální odlišení pouhého "mínění" od skutečného "vědění" velmi výstižně podává slavné Platónovo "podobenství o jeskyni" ze 7. knihy "Ústavy". K myšlence, že nejvlastnějším smyslem a posláním filozofie je kritická reflexe předpokladů našeho vztahu ke světu, se pak v dějinách evropského myšlení později častokrát vracely nejvýznamnější filozofické autority - vzpomeňme ze středověkých autorů Aurelia Augustina a z novověku samozřejmě požadavek radikální metodické skepse, obsažený v díle René Descarta. Východiskem moderního pojetí filozofie jako kritické reflexe se stal zejména myšlenkový odkaz Immanuela Kanta.
PŘEDSUDEK VŮČI FILOZOFII
V běžném každodenním diskurzu lze často slýchat námitku typu: proč se má člověk vůbec zabývat něčím tak nepraktickým a k životu nepotřebným, jako je filozofie? Filozofie je v podání těchto kritiků chápána jako plané teoretizování, které je navíc - z hlediska konkrétního přínosu - značně problematické. Co k tomu říci?
Přiznejme autorům zmíněného názoru, že o toto (i jemu podobná) "pojetí" filozofie se nepochybně velkou měrou "zasloužila" úroveň výuky filozofie na rozličných typech středních (bohužel i vysokých) škol. Místo toho, aby byli studenti vedeni k tvořivému filozofickému myšlení, učí se začasté "telefonním seznamům" filozofů a jejich názorům, bez hlubšího porozumění souvislostem.
Zamysleme se spíše nad obsahem námitky a připojme k ní několik poznámek.
Je-li v námitce filozofie obviňována z "nepraktičnosti" a "nepotřebnosti k životu", je třeba upozornit, že v tomto kontextu se vychází pouze z úzkého, tj. bezprostředně-utilitaristického chápání těchto pojmů. V tom případě však je námitka irelevantní, neboť filozofie - tak, jak jsme si ji v předcházejícím výkladu vymezili - právě každodenní mínění překračuje, podrobuje kritické reflexi a snaží se dovést lidskou mysl k vědění hlubšímu a podstatnějšímu - k pravdě! Budeme-li chápat pojem "praxe" či "života" šířeji, snadno zjistíme, že v tomto smyslu je filozofování naopak vrcholně praktickou duševní a duchovní činností, neboť klade otázky po předpokladech samotného lidského poznávání a přetváření světa, po základech vědeckého, náboženského, uměleckého a všech ostatních druhů "zmocňování se" světa člověkem. Může být něco praktičtějšího, než odpovědi na nejobecnější otázky lidské existence?
Kromě toho, námitka, že filozofie je "k životu nepotřebná", je irelevatní i z hlediska logiky. Její autoři si totiž patrně neuvědomují její vnitřní rozpornost! Obviňují totiž filosofii z toho, že se zabývá pouze "obecným" a nikoli "konkrétním", přičemž však, ať budeme při zvažování této námitky postupovat ze kterékoli strany vztahu "filozofie - život", zjistíme, že v každém případě musel autor vyjít z nějakého obecného pojmu, ať již z pojmu filozofie, nebo z pojmu života! Což znamená, že autor vyvrací sám sebe, neboť - ač nechtě - filozofuje a tím sám dokazuje potřebnost filozofování.