Měsíčník Policista

Tramvajácká noc

Vyšlo v čísle 1/2006

V továrnách už odpískali, v kasárnách už odtroubili, pravil básník a na město padla dlouhá zimní noc. Mířili jsme do Kobylis, do míst, kam chodí tramvaje spát. Ty denní, pochopitelně, noční naopak vyjíždějí. Pod kopcem mihotavě zářilo velkoměsto se svými divadly, hospodami, bary i temnými uličkami, plnými velmi podivných existencí.

ZÁŘÍCÍ MĚSTO

Tramvajácká nocPantografy jiskřily pod trolejovým vedením. Prázdná souprava elektrické dráhy zastavila, řidič Miloslav Šíma popadl tašku, kabát a desky s jízdními řády. Směna mu končila. Většinu z těch posledních deseti let, které strávil u Dopravních podniků, to bylo naopak. Začátkem noci totiž do práce zpravidla nastupuje. Statisíce najetých kilometrů. Stovky zážitků.

"Noční šichty mám rád. Město je prázdné, docela jiné než ve ve dne. Práce má takovou skoro pohádkovou atmosféru. Jednou jsem, trochu jako pokus, položil na panel před přední okno videokameru a cestu napříč Prahou jsem si natočil. Řeklo by se naprostá nuda, ale známí, kterým jsem záznam promítal, se na to koukali jako na nějaký předem připravený a promyšlený film."

DRAMATICKÉ ZÁŽITKY?

"Jistě, těch je spousta. Jednou, například, to byla tuším pětapadesátka, na konečné zůstalo v soupravě tak pět šest pospávajících lidí. Na smyčce ovšem podle předpisů musí být tramvaj prázdná. Procházel jsem vozem, většinou stačí zaklepat kličkou na kovovou konstrukci sedačky, cestující se probere a vystoupí. Čas od času je nějaký opilec agresivní, trochu se kolem sebe ohání, ale s tím už se člověk naučí počítat. Poslední pasažér mě zaskočil, zaútočil totiž nohama. Měl na sobě pevné kanady, skopl mě mezi protější sedadla, dost dlouho jsem se nemohl vyhrabat zpátky a následovaly další rány. Když jsem se konečně postavil, útočník se klidně posadil zpátky, jako by nic. Vrátil jsem se do kabiny a zavolal pomoc. Policie, všechna čest, funguje v podobných případech perfektně. Za pár minut tam byli. A ten chlap jim s naprostou drzostí tvrdil, že jsem ho vlastně napadl já, a on si hodlá stěžovat. No nic, sebrali ho, odvezli, časem se ukázalo, že už figuroval v seznamech celostátního pátrání. Já pokračoval v jízdě, myslel jsem, že to půjde, ale bylo mi čím dál tím hůř, vůbec jsem nemohl popadnout dech. Nakonec jsem vysílačkou požádal o vystřídání. V nemocnici Na Bulovce zjistili, že mám vedle podlitin naražená žebra, skoro dva měsíce trvalo, než jsem byl zase fit."

SIGNÁL NOUZE

Dávno pryč jsou časy, kdy řidič elektriky postával u mohutného reostatu a ovládal soupravu klapající klikou. Šetři proudem, informovala tehdy varovná cedulka na předním okně, jízda s odpory je nehospodárná!

Kdo by tenkrát věděl něco o regulátorech spotřeby zvaných tyristory.

Průvodčí ve voze proštípával kleštičkami šedesátihaléřové lístky a ve stanici škubal za dlouhou koženou šňůru spojenou se zvonkem. V případě vlečňáku tak byli na každou tramvajovou soupravu nejméně tři lidé a možné kritické situace se řešily snadno.

Dnes je řidič sám. Pomáhá mu však technika, tramvaje jsou vybaveny počítači, vysílačkami, dispečeři na operačním středisku mají průběžný přehled o každé soupravě. V případě nějakého nebezpečí stačí stisknout nouzové tlačítko. Ani hlásit se nic nemusí, na dispečinku je okamžitě jasné, kde elektrika je, a kam poslat pomoc. Statistika, která zaznamenává mimořádné případy, říká, že od začátku roku do konce října bylo v Praze vypraveno mezi desátou hodinou večer a šestou ráno 49 364 tramvajových vlaků. Napadeno bylo v této době sedm řidičů. To není tak zlé. Dopravní podnik vedle desítek brigádníků zaměstnává 1260 řidičů, zmíněné konflikty se tedy týkaly jen 0,014 procenta všech.

"Člověk se časem naučí s lidmi jednat," vyprávěl Miloslav Šíma, "a většině malérů se lze s troškou diplomacie vyhnout. Tohle máte nejlacinější hotel v Praze, za dvacku na hodinu, povídám občas bezdomovcům. Když chceš svézt, nekupuj si pivo, ale jízdenku, a můžeš se vesele vozit. A na konečný se zavírá krám, jinak už to halt nejde. Zkrátka, běžně se domluvím. Ale i tak vás někdy situace zaskočí. Jednou v sobotu ráno, tak kolem páté hodiny, se mi do otevřených dveří postavila taková slušně vypadající dáma. Pojedeme, říkám jí, a ona, že ne, že počkáme. Jenže nikde nikdo. Mám jízdní řád, já na to, nastupte si, už nemůžu čekat. A v tom se z křoví vynořil pěkně napitý chlápek, který tam močil. Co si to dovoluješ na mou ženu, řval na mne. To nebylo na debatu, zabouchl jsem kabinu, jenže on mi prázdným půllitrem rozmlátil u dveří sklo, a pak mě ještě praštil do hlavy. Dodnes mám jizvu.

Tramvajácká nocAle to všechno je výjimečné, jsou i příjemnější příhody. Lidé, co poděkujou, když na ně chvilku počkáte, vzpomínám na chlapíka, který mi vnucoval stokorunu, když dohlédnu, aby jeho značně unavená paní vystoupila na Strossmayerově náměstí, na turisty, kterým jsem dělal tramvajového průvodce městem, na muzikanty, co na silvestra předvedli v elektrice parádní koncert. Celkově je myslím těch příjemných zážitků mnohem víc než špatných."

KONTROLOŘI

O půlnoci zastavil před areálem Dopravních podniků autobus. Nastoupili kontroloři jízdenek a pracovníci dopravního dozoru.

"Podobné akce děláme průměrně dvakrát měsíčně, jednou jde o autobusy, podruhé o tramvaje. Revize jízdenek, vysazování závadových cestujících, občas se nám dokonce i podaří zadržet osoby, které jsou v celostátním pátrání."

Autobus se rozjel, u budovy městské policie přibral ještě čtyři uniformované strážníky.

"Snažíme se mapovat město, úseky a linky nejčastěji zneužívané bezdomovci, chceme, aby si černí pasažéři uvědomili, že ani noční provoz nefunguje zdarma," pokračoval Tomáš Mandík z dopravního dozoru.

Ohrada. Osazenstvo autobusu vystoupilo, z dálky se už blížila noční elektrika. Zastavila u nástupního ostrůvku a náhle byly všechny dveře plné.

"Dobrý večer, vážení, kontrola jízdenek."

Mládenec s fialovým účesem se marně pokusil procpat ven, lístek pochopitelně neměl. Slečna přibližně dvacetiletá odevzdaně vytáhla pětistovku, zarostlý chlapík s přecpanou vietnamskou taškou tlumeně sakroval.

Tramvaj pokračovala v jízdě, o tři zastávky dál byly všechny případy vyřešeny. Autobus naložil kontrolory i policisty a vracel se zpátky. Další spoj, podobné divadlo.

Jak plynul čas, přibývalo opilců a bezdomovců.

"Problém lidí bez střechy nad hlavou dopravní podniky nevyřeší, s tím si musejí poradit jiné instituce. Z našeho hlediska jde o dva typy lidí. První o sebe ještě poměrně dbají. Vzpomínám na jednoho takového bezdomovce, který si dokonce na zimu pořídil tramvajenku, a tu si nechával u řidiče, aby ho ve spánku nikdo neokradl. Druhá sorta je horší. Jsou to lidé v různém stadiu rozpadu, šíří kolem sebe hrozný zápach, někdy je nutné takovou tramvaj odstavit a vydezinfikovat. Ti už nemají lístek nikdy, můžeme je tak akorát vysadit. Případná pokuta je bohužel prakticky nevymahatelná."

Další kontrola. Tramvaj ujížděla ke konečné ve Spojovací, agresivní opilec se chtěl prát. Když si uvědomil, že jsou uniformy v přesile, zklidnil se a už jen prskal sprosté nadávky.

"Víte, revizor nikdy nebývá příliš oblíben," poznamenal pan Mandík. "To už je dáno podstatou řemesla. Proto je celkem překvapivé, že poměrně dost lidí si tyhle noční kontroly chválí. A nejde jen o řidiče souprav, ale o obyčejné cestující, kteří se tak cítí trošku bezpečnější."

Kolem tramvajových oken letěla noc. Autobus odvezl posádku zpátky na Ohradu a od Olšanských hřbitovů se blížil další noční spoj.

LAZARSKÁ

Tramvajácká nocTemný přístav nočních tramvajových souprav, hromadná přestupní stanice, dopravní uzel, z něhož se linky rozbíhají do všech částí města. Budova soudu, křižovatka Spálené a Lazarské ulice.

Stálá dispečerská služba sleduje čas, stará se o to, aby cestující z posledního dorazivšího spoje mohli přejít do toho prvního, teprve pak předá elektronický pokyn k další jízdě.

"Co je nového?"

"Nic, klid. Teď už se toho tolik neděje. Když epileptik umřel..."

Město je chudší o jednu svéráznou postavičku, která kolem sebe dokázala dělat parádní rozruch. Ten chlapík byl narkoman a alkoholik, z úsporných důvodů a snad taky kvůli razantním účinkům pil iron, což je prostředek běžně používaný na mytí oken. V téměř pravidelných intervalech, když zhuntované tělo už nemohlo dál, sehrál zpravidla v noční tramvaji epileptický záchvat. Přijela sanitka, odvezla pacienta do nemocnice. Tady ho vykoupali, napojili na nerůznější infuze a nakrmili. Když se dal trochu do pořádku, sebral se, a bez rozloučení zmizel. Nikdy si neplatil žádnou nemocenskou a dluhy za opakovaná ošetření šly do statisíců, nakonec snad i do milionů korun. Případu si všimla i televize, natočila o pobudovi celý pořad, epileptik prožíval krátké období poměrné slávy. Pak se všechno vrátilo do normálních kolejí a nezřízeně popíjený jed udělal své.

"Tak ten už to má za sebou."

Jedni ubývají, jiných přibývá. Skupinka lidí cpoucích se do čekajícího vozu nebyla tramvajákům neznámá. Dispečer se zvedl a šel udělat pořádek.

Kapsáři jsou čím dál tím drzejší a zákony bohužel nenabízejí žádný účinný postih. Noční řidič Miloslav Šíma má svůj vlastní recept.

"Když vidím, že vlezou do vozu, tak otevřu kabinu a oslovím cestující. Normálním hlasem, to přitáhne větší pozornost než hlášení přes reproduktory. Vážení, povídám, jsou mezi vámi kapsáři, tak si dejte náramný pozor, ať se vám to cestování neprodraží.

Zloději mají vztek, pochopitelně. Strašně nadávají, vyhrožujou, ale většinou odtáhnou o dům dál. A nejspíš okradou někoho jiného..."

Uniforma dispečera zapůsobila. Kapsářská skupinka vystoupila a rozptýlila se ve tmě. Skončilo pětiminutové čekání a zhoufované tramvaje se rozjely po svých trasách.

RÁNO

Tramvajácká nocPřicházející den se ohlásil pekařskými automobily, brzy po nich vyrazili popeláři. Záznamové zařízení na dopravním dispečinku registrovalo hlášení jednotlivých řidičů. Drobná havárie v Dejvicích, tramvaj vyvázla bez šrámů a chybně odbočující osobní automobil to odnesl rozbitým blinkrem. Porucha hnacího agregátu na křižovatce U Anděla. Poškozený vůz byl dopraven do vozovny v Motole.

Celkem klidná noc.

Jiné bývají dramatičtější. Parta výtržníku v Nuslích se pokoušela vyvolat ve voze rvačku a donutila řidiče, aby projel dvě stanice bez zastavení a zabrzdil teprve před policejním oddělením na Albertově. Muži v uniformách záležitost vyřídili během několika minut.

Vážná dopravní nehoda v Korunní.

Sražená paní v Košířích. Na první pohled to vypadalo hrozivě, ale stařence se prakticky nic nestalo. Největší problém byl přemluvit ji, aby se nechala odvézt na prohlídku do nemocnice, neboť tak to nařizuje příslušný předpis.

Pasažér pokousaný psem přepravovaným bez košíku. A tak dál. Běžné každodenní, vlastně spíš každonoční starosti.

Noc zvolna uplynula, kolem sedmé vrcholila ranní dopravní špička. Začalo se rozednívat.

Antonín JIROTKA