Měsíčník Policista

Nedávná historie řemesla žebráckého

Vyšlo v čísle 1/2006

Žebráci. Setkáváme se s nimi zejména v turisticky atraktivních centrech měst. Snaží se vzbudit soucit a získat alespoň drobný peníz od procházejících. Mnohdy však jejich příjmy získané žebráním značně přesahují příjmy těch, kteří jim "milodar" poskytnou.

Diskutabilní kolorit, který představují žebráci v historických centrech měst, začal radním vadit současně s novým rozmachem tohoto řemesla, krátce po roce 1989. Již od začátku 90. let se tedy obce a města snaží žebráky ze svých ulic vytlačit. Legislativně se obce snaží řešit problematiku žebrání pomocí obecně závazných vyhlášek obcí v rámci územní samosprávy, kdy je žebrání, případně další asociální jevy, hodnoceno jako přestupek dle § 46 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Za tento přestupek lze uložit pokutu do výše 30 000 Kč a v blokovém řízení do částky 1 000 Kč. Přesto, že je zde možný souběh z dalšími přestupky, zejména uvedenými v § 47 zákona o přestupcích, nedochází k postihu celé šíře asociálního jednání spočívající v zahálčivém životě a obtěžování ostatních obyvatel. V neposlední řadě se užívaná legislativa ukazuje jako bezzubá, neboť finanční postih osob, které nemají žádný majetek, je neúčinný a snahy vytlačit žebráky z jejich lukrativních míst se rovněž míjí účinkem. Největším problémem represe je pravděpodobně skutečnost faktické nevymahatelnosti práva, v daném případě nemožnost nahradit opakující se neefektivní postih jiným druhem trestu, kterým by bylo dosaženo efektivního výsledku. Takovým řešením by mohlo být uložení trestu veřejně prospěšných prací a při jejich nesplnění uložení trestu odnětí svobody, nejlépe v kombinaci.

Je vůbec možné žebráky nějakým způsobem účinně omezovat a zajistit tak bezpečnější a klidnější život obyvatel, kteří si prostředky na obživu vydělávají řádným způsobem a ze svých daní si platí i klid a pořádek?

Určitě ano. Inspiraci je možné hledat v právní historii, v zákonech, které dnes již neplatí, ale o kterých můžeme slyšet od pamětníků, jejich účinnost vidět v dobových filmových dílech a číst ve starých zákonících.

Než se však podíváme do historie, je třeba si uvědomit zásadní problém v současném pojetí chápání svobody, které je typické pro postkomunistické státy a zejména pro Českou republiku. Po roce 1989 byla změnami legislativy de facto zrušena povinnost prokazovat, že prostředky pro obživu jsou získány legálním způsobem. Dřívější formy však vycházely z předpokladu, že každý si musí prostředky na obživu opatřovat prací, nebo mít jiné legální příjmy. Nejednalo se tedy o "povinnost pracovat" vybudovanou "komunistickým režimem", jak se často mylně uvádí, ale o podstatně starší vyjádření základního lidového rčení "kdo nepracuje, ať nejí", samozřejmě doplněné o jistou sociální síť pro ty, kteří z nějakého důvodu pracovat nemohli, nebo s výjimkou pro ty, kteří měli zdroj legálního příjmu, například ze svých investic, dědictví apod.

* * *

Jak tedy byla tato problematika řešena v nedávné minulosti, kdy byla, v zemích českých, kodifikována v legislativě?

Je třeba začít v Rakousko-Uhersku. Za základní kámen můžeme považovat zákon č. 89/1885 říšského zákoníku ze dne 24. května 1885 o donucovacích pracovnách a polepšovnách. Tento zákon řešil nejen problematiku tuláků, žebráků a osob práce se štítících, ale i osob obého pohlaví, které hledají svou výživu ze živnostenského smilstva, tedy, z dnešního pohledu, otázku nelegální prostituce. Zákon výslovně uváděl, že "kdo bez zaměstnání a práce se potuluje nemoha prokázati, že má prostředky ke své výživě nebo že jich poctivě nabýti hledí, budiž potrestán jako tulák. Trestem jest tuhé vězení od 1 do 3 měsíců. Pro žebrotu budiž potrestán: kdo na veřejných místech nebo dům od domu žebrá nebo ze zahálčivosti se dovolává veřejné dobročinnosti nebo kdo nedospělé k žebrotě svádí, vysílá nebo jiným přechovává. Trestem je tuhé vězení od jednoho do tří měsíců."

Z této právní úpravy je zřejmé, že zákonodárci na konci 19. století správně předpokládali, že získat od tuláků a žebráků peníze ve formě pokuty je nemožné a trest odnětím svobody je jedinou možností účinného trestu se sekundárním efektem v podobě snížení počtu žebráků a tuláků v ulicích.

Dalším významným efektem tohoto zákona byla skutečnost, že umožňoval tuláky a žebráky zapojit do práce. Zákon výslovně uváděl, že "osoby schopné ku práci, které nemajíce příjmův a dovoleného výdělku, ohrožující bezpečnost osoby neb majetku, mohou býti poukázány úřadem bezpečnosti, aby ve lhůtě jim dané prokázaly, že se živí způsobem dovoleným. Jestliže ze zahálčivosti tomuto příkazu nevyhoví, potrestají se tuhým vězením od 8 dnů do 3 měsíců. Každá obec, v jejímž obvodě se nalézá nebo je dopadena osoba k práci schopná, která nemá prostředku ke své výživě ani dovoleného výdělku, jest oprávněna jí přikázati přiměřenou jejím schopnostem práci za mzdu nebo za naturální zaopatření. Zdráhá-li se tato osoba konati práci jí vykázanou, potrestá se tuhým vězením od 8 dnů do 1 měsíce."

Se vznikem samostatného československého státu v roce 1918 vznikl problém "právního vakua", který Národní výbor československý vyřešil bravurně přijetím tzv. recepčního zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, kde je v článku 2 uvedeno, že veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Tímto krokem se podařilo zajistit zaběhlé fungování právního státu. Status quo ante, týkající se žebráků, tuláků a osob práce se štítících, zůstal zachován po celou dobu trvání I. republiky. Změnu s sebou přinesla až II. světová válka a vznik protektorátu Čechy a Morava. Vládní nařízení ze dne 9. března 1942 č. 89/1942 Sb., o preventivním potírání zločinnosti, podmínky značně zpřísnilo, neboť žebráky, tuláky, jakož i další osoby zahrnuje do kategorie osob podrobených policejní preventivní vazbě, která se vykonávala ve sběrných táborech a mohla být časově neomezená.

Konec války v roce 1945 přinesl zrušení přísného zákona o preventivní potírání zločinnosti a legislativa se vrátila do stavu před rokem 1942. Klid na poli legislativy však netrval dlouho. Krátce po únoru 1948 spatřil světlo světa zákon o táborech nucené práce č. 247/1948 Sb., který kodifikoval, že do táborů nucené práce budou osoby, které jsou starší 18 let, nepřekročily 60. rok věku a jsou tělesně a duševně způsobilé, ale práci se vyhýbají nebo ohrožují výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský život, zvláště veřejné zásobování, a osoby, které jim to umožňují, zařazeny na dobu od tří měsíců do 2 roků. Zákon výslovně uváděl, že takové osoby mohly být vychovány k práci jako občanské povinnosti a aby mohlo býti využito jejich pracovních schopností ku prospěchu celku.

V roce 1950 vstoupil v platnost nový trestní zákon správní, pod číslem 88/1950 Sb., který, na rozdíl od trestního zákona soudního, kodifikoval protiprávní jednání s nižší mírou společenské nebezpečnosti. Touto právní normou byly rovněž zrušeny všechny předpisy týkající se nucené práce v pracovních táborech nebo pracovních donucovnách a polepšovacích ústavech. Protože společenské zřízení po roce 1948 vycházelo z fikce, že všichni řádní občané budou s nadšením budovat socialistickou republiku, je postih žebráků zakomponován do ustanovení § 72 s názvem "Ochrana práva na práci", kde je uvedeno, že kdo se záměrně vyhýbá práci nebo kdo jiným způsobem ruší uskutečnění práva na práci, zejména kdo ztíží nebo ohrozí anebo kdo ruší organizaci práce řízenou státem podle hospodářského plánu, zvláště tím, že ruší plánovité získávání nebo rozmisťování pracovních sil, bude potrestán pokutou do 20 000 Kčs nebo odnětím svobody až na tři měsíce. Trestní zákon správní znamenal poměrně zásadní přelom právě zrušením nucené práce ve prospěch celku pro osoby, které se práci záměrně vyhýbaly, a zanechal pouze peněžitý trest a trest odnětí svobody. Tato skutečnost je zajímavá zejména v porovnání se staršími právními úpravami Rakousko-Uherska a Republiky československé, které paradoxně proti nově vzniklému lidově-demokratickému (socialistickému) státu měly nepoměrně tvrdší využívání pracovních zdrojů pro potřeby celku.

Rok 1961 přinesl novou právní normu, zákon č. 38/1961 Sb., o místních lidových soudech, který část pravomocí při řešení drobných provinění přenesl na lidové soudy. Okrajově se tedy dotkl i žebráků a dalších, kteří se odmítali zapojit do pracovního procesu, byť většinou řešil zejména provinění týkající se občanského nebo pracovního života. Podle ustanovení § 19 písm. c) se provinění proti socialistickému soužití dopustí ten, kdo se živí způsobem, který je v hrubém rozporu s občanskými povinnostmi. Do této vágní definice se vešli nejen žebráci, ale třeba i prostitutky. Pravomoc lidových soudů v ukládání trestů však byla velmi nízká, lidový soud nemohl uložit trest odnětí svobody, ale pouze napomenutí, veřejnou důtku, pokutu do 500 Kčs, nápravné opatření srážkou z platu až do výše 15 % na dobu nejvýše 3 měsíců, přeložení na nižší funkci nebo jiný pracovní úsek na dobu nejvýše 6 měsíců nebo propadnutí věci. Závažnější provinění se i nadále řídila trestním řádem správním.

Ve stejném roce, tedy v roce 1961, byla schválena rozsáhlá novelizace trestního zákona a trestního řádu. Trestní zákon vyšel ve sbírce zákonů pod číslem 140/1961 Sb. a nově obsahoval i § 203 Příživnictví, který uváděl, že kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a dává se někým vydržovat nebo si prostředky k obživě opatřuje jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Podle judikátu IV/63 k tomuto zákonu jiným nekalým způsobem opatřování si prostředků obživy mohou být, mimo jiné, zjevná i skrytá žebrota, spočívající např. v požadování peněžitých i věcných podpor od známých a příbuzných, v dojídání zbytků v podnicích veřejného stravování, ve využívání štědrosti podnapilých osob a vnucování nahodilých služeb občanům při jinak zahálčivém způsobu života.

Trestní zákon byl v roce 1969 doplněn zákonem č. 150/1969, o přečinech, čímž byla doplněna základní hierarchie protiprávních jednání do soustavy přestupek, přečin, trestný čin. V zákoně o přečinech bylo rovněž definováno příživnictví ve společensky méně nebezpečné formě v § 10 s tím, že pro přečin příživnictví bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem do výše 5 000 Kčs nebo propadnutím věci ten, kdo si opatřuje, byť jen částečně, prostředky k životu nekalým způsobem.

Novelizace právního stavu v letech 1961-1969 opět značně zpřísnily tresty pro ty, kteří se chtěli věnovat zahálčivému způsobu života a žebrotě. Přes skutečnost, že takovým osobám bylo možno uložit trest odnětí svobody, zapojení do pracovního procesu se řídilo pouze zvláštní zákonnou úpravou vycházející ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

Se změnou společenského zřízení po listopadu 1989 došlo ke zrušení zákona o přečinech a k novelizaci trestního zákona, ze kterého byl, mimo jiné, vypuštěn i § 203. Od této doby z právní úpravy fakticky zmizel, poprvé v novodobé právní historii, postih osob, které se vyhýbají práci a živí se nekalým způsobem a žebrotou. S touto skutečností souvisí i vznik tzv. "žebrácké mafie", která využívá faktické nepostižitelnosti žebráků a dobročinnosti občanů. Členové organizovaných žebráckých skupin si přesně rozdělili lukrativní místa, zejména v turisticky zajímavých lokalitách, vybírají a rozdělují vyžebranou hotovost, řídí výměny žebráků na ulicích. Podle neoficiálních informací dosahují tímto způsobem vysokých výdělků, které značně převyšují průměrnou mzdu.

* * *

Z vývoje právního systému je zřejmé, že se protiprávnost žebrání, v minulosti poměrně vážně vnímaná, téměř vytratila. Souběžně s tím se značně snížila možnost účinných trestů, zejména zmizela možnost přinucení k práci nebo trest odnětí svobody. Je pravděpodobné, že zlepšení v této oblasti by mohla přinést možnost uložit za tento druh protiprávního jednání trest veřejně prospěšných prací, který by mohl být, v případě nevykonání, nahrazen trestem odnětí svobody. V této věci by však bylo nepochybně nutné, aby orgány veřejné správy, které v současné době rozhodují o přestupcích a jiných správních deliktech, měly možnost ukládat tresty veřejně prospěšných prací a krátkodobé tresty odnětí svobody v délce od několika dnů po několik měsíců.

Michal OHERA