Jsou paragrafy, jejich čísla vám zkušený a své cti dbalý policista vysype z rukávu. Protože s nimi přichází do styku ne snad denně, ale každou chvíli. A pak jsou takové, na něž se dlouho rozpomíná, a leckdy musí nakonec nakouknout do chytré knihy zvané Trestní zákoník a trestní řád. Protože lidská paměť je ošidná a i tyhle paragrafy na papíře sice existují, včetně oceňující taxy, která za ně pachateli hrozí. Zákonodárce je měl na paměti, jak jinak. Ale v praxi se do roka přihodí tak dva tři případy - v celém státě.
Takovým zločinem býval únos, dnes už bohužel podstatně častější než kdysi. A zůstává jím trestný čin braní rukojmí.
Paragraf 234 a), trestní sazba tři až deset roků nepodmíněného odnětí svobody.
Na severní Moravě vzpomínají na pachatele, jenž si tyhle dva vzácné trestné činy dokonce zkombinoval v jediný případ. A zamotal tak hlavu hodně lidem, kteří měli co dělat, aby z toho pachatel i jeho oběť vyšli živí a se zdravou kůží.
Protože v takových případech končí každý špás...
Tehdy přicházelo časné předjaří, půlka března. Den docela pohledný, ale se soumrakem přituhlo, zafoukal vítr, poprchalo. Psa by nevyhnal, lidi do nečasu musí. Šéf šumperské kriminálky kapitán Bc. Milan Pospíšek se zrovna vracel ze služební cesty z Prahy a upřímně řečeno, náramně se už těšil domů. Jenže, jak už to tak chodí, najednou mu v autě protivně zaječel služební mobil a všechno bylo rázem jinak.
"Měl byste honem přijet," volal mu operační z okresního ředitelství. "Ale ne sem, přímo na místo, už je tam spousta lidí od nás a za chvíli možná dorazí i zásahovka z kraje."
V kapitánovi hrklo. Sice ještě nevěděl, o co půjde, ale zásahovka se do akce neposílá pro prkotinu, má ji na povel krajský ředitel a náramně zvažuje, kdy ji vyhnat do akce.
"Oč běží?" zeptal se kapitán Pospíšek.
A za chvíli to věděl. Do někdejšího pasťáku, dnes diagnostického ústavu, kam posílají úřady problémové dívky, vtrhl prý nějaký mladý muž se střelnou zbraní a jednu z chovanek unesl. Jenže se mu nepovedlo s ní zmizet dost rychle, takže je toho času v obklíčení. Vyhrožuje střelbou, dokonce snad už i vypálil varovný výstřel - a z objektu únosu se teď stala jeho rukojmí. Drží jí hlaveň u hlavy a vypadá pěkně nepěkně... Kapitán šlápl na plyn. Byl kousek za Hradcem Králové, měl před sebou kus cesty.
"V paměti mi utkvělo, že jsem byl na místě za hodinu a tři minuty," přiznává bez mučení, že předpisy šly poněkud stranou.
"Dorazil jsem už skoro za tmy," vzpomíná kapitán. "Situace byla patová. Což ale v té chvíli znamenalo jistý úspěch. Rozhodně mohlo být i hůř."
Mezitím se prověřovala fakta: kdo je ona unesená dívčina, a kdo může být její únosce. Ukázalo se totiž, že ti dva se znají, a zřejmě dobře. Julie a Romeo, svého druhu, samozřejmě. Mladý muž, který měl už značné zkušenosti s drogami, si vzpomněl na svou milovanou v pasťáku a ježto soudil, že bez ní nemůže žít, rozhodl se ji vysvobodit ze spárů draka jménem sociální systém státu. Na což ovšem řečený stát pohlíží nelibě a jsou na to taky zákony: viz výše.
Zkrátka, krátce po poledni se dostavil na vrátnici ústavu a oznámil, že by rád navštívil - nu, říkejme jeho vyvolené třeba Lucie. A on se může jmenovat třeba Petr: to byli taky hodně slavní milenci. Petrovi už bylo pětadvacet a měl za sebou dost pestrý a neradostný život. Příběh jako z dojemné vánoční povídky: neúplná rodina, víc facek než jídla, kluk, co je věčně a každému na obtíž. Dítě ulice. Ničím se nevyučil, v žádné práci dlouhodoběji nezakotvil. Záhy začal fetovat a vyzkoušel leccos, od toluenu přes prášky až k onačejším věcem. Nakonec ho poslali na léčení, ale moc mu nepomohlo. On musí člověk napřed chtít, aby léčba závislosti vůbec dostala šanci. A on neviděl důvod.
Pak, někdy a někde, potkal Lucii. Byla o dost mladší, v době, o níž je řeč, teprve šestnáct pryč, ale co na tom, Shakespearově Julii bylo koneckonců jen čtrnáct, když pro lásku umírala. Dva se potkali a přeskočila jiskra. Říká se tomu láska. Už po staletí. Jenže šťastné chvíle trvají krátce. Lucie musela do domova pro padlé dívky, jak diagnostickému ústavu říkají šumperští policisté. A Petr? Když vypátral, kde ji hledat, vypravil se za ní. Pro člověka, který smrdí korunou, kraj světa. Docela obdivuhodný cestovatelský výkon.
Kdyby mu ji vychovatelka zavolala, mohlo se vše odehrát jinak. V klidu. (I když: kdo ví? Pistoli měl Petr přece v tu chvíli pod bundou, vzal ji s sebou předem, takže asi předvídal, že může dojít k problémům. Anebo je hodlal vyvolat. Protože musel tušit, že když jeho vyvolená je zavřená v ústavu, jenž sice není vězením, ale do nějž se rozhodně nechodí dobrovolně, těžko bude moci jen tak z vlastní - nebo z jeho - vůle odejít. Ale tak či onak, vychovatelka na vrátnici se za chvíli vrátila a oznámila mu suše a nesmlouvavě, že Lucie měla v poslední době problémy s kázní, a tím pádem dostala zákaz návštěv. A aby odešel.
Basta fidli. I láska se musí podřídit disciplině, protože kam bychom došli.
Do té chvíle se ještě mladý muž pohyboval na bezpečné půdě zákonnosti. Vzápětí už nikoli. Vrátnici opustil, ale z areálu Domova neodešel. Našel si přízemní okno, hezky v ústraní, rozbil je a vlezl dovnitř. Najít milovanou bylo už docela jednoduché. A přimět ji k útěku? Zřejmě jakbysmet. Každopádně s ním šla zprvu dobrovolně, třebaže ji čekala dost krkolomná cesta na svobodu. Vyběhli totiž na půdu budovy, vikýřem se dostali na střechu a po ní pak zase dolů - až na zem. Kdyby jim v tu chvíli nebesa dopřála ještě dvě tři minuty, zmizeli by v zahradě, pak se dostali přes plot - tradá, svět je velký.
A zase: příběh by se odehrál jinak, čímž vůbec není řečeno, že by dopadl veseleji. Možná naopak. Šestnáctiletá chovanka pasťáku s pětadvacetiletým narkomanem, je to nadějná vyhlídka pro budoucí vztah? Ale nesuďme. Tak či onak, prchající milence kdosi načapal, zastavil je a zalarmoval policii. A mladý muž vytáhl znenadání pistoli a přiložil ji své milované ke spánku.
"Jestli nás nepustíte pryč, tak ji zastřelím," oznámil.
Znělo to výhrůžně a znělo to dost opravdově. A příběh se tím zadrhl a zatočil se do bludného kruhu.
Když kapitán dorazil na místo, situace vyhlížela nevesele. Policisté v uctivé vzdálenosti obklíčili budovu pasťáku, dvojice uprchlíků se octla ve slepé uličce. Doslova i ve smyslu přeneseném. Takové zákoutí. Ze tří stran domovní zdi, ze čtvrté uniformovaný nepřítel. Normální jedinec by hodil do ringu ručník, ale Petr normální nebyl. Jenomže to se v té chvíli ještě nevědělo, jeho feťácká minulost vyšla najevo až poté, když všechno skončilo.
"Trval na svém," vzpomíná kapitán Pospíšek. "Že prý chce přistavit služební vůz a pak volný odchod. A žádné pronásledování..."
Na něco takového ovšem nemohla policie přistoupit. Zalarmovaná zásahovka se už vydala na cestu, jenže pasťák je až na opačné straně kraje, než ona sídlí. Měla tedy před sebou dalekou cestu, smrákalo se, počasí pod psa. Všichni klepali kosu, nejvíc Lucie - a Petr jakbysmet, to dá rozum. A když se někomu třese prst na spoušti, nemusí to vůbec dobře dopadnout.
"Snažili jsme se s ním mluvit, pořád jsem mu opakoval, že takhle se problémy přece nedají řešit. A už i ta jeho dívka ho přemlouvala, aby ji pustil, že je jí zima - a vůbec, že chce domů..."
Jenže mladý muž si vedl svou: auto, volný odchod, svoboda.
Jektal při tom zuby, a tak jemu i jí nabídli horké kafe. Vděčně přijali, jenže někoho napadlo, že kdyby se do kafe nasypal nějaký prášek na spaní...
"Netušili jsme, že je feťák a o prášcích ví svoje," pokývne kapitán. "Takže jen ochutnal, prsknul - a naštval se."
Už se zdálo, že nezbude než počkat na příjezd zásahovky, která věc vyřeší razdva. Bude se střílet a nejspíš poteče krev. Nikomu se s kůží na trh zrovna nechtělo, ale nakonec si dodali odvahy hned tři: náměstek ředitele podplukovník Krejčí, kapitán Pospíšek a kapitán Petr Kolář. Šli beze zbraní a Pospíšek na mladíka s pistolí mluvil a mluvil - a dívka brečela a mladík toho měl už taky plné zuby... Deset metrů, pět. Hleděli do očí potenciálního vraha - a do hlavně jeho pistole. Dost zvláštní pocit, když nevíte, jestli prst na spoušti nebude až příliš nervózní...
A pak to ten s pistolí vzdal. Ruka mu klesla a hlava taky. A rozbrečel se. Lucie už plakala hodnou chvíli, docela se sesypala. Tak ji odvedli dovnitř, doktor jí píchl injekci a vypila horký čaj - a usnula snad ve dvou minutách.
"Tomu jejímu jsme dovolili, aby si k ní sedl a držel ji za ruku," vzpomíná kapitán. "Přísně vzato, je to proti předpisům, ale..."
Pět minut na to dorazili tvrdí hoši v kuklách a s brokovnicemi. Rozpačitě jim pověděli, že je po všem, že se na místo tloukli dvě hodiny zbytečně. Nechali si povědět, jak se všechno odehrálo, a ani se prý nevztekali. Dokonce jejich vyjednávač uznale prohlásil, že by věc asi líp nezvládl. To už ovšem všichni věděli, že obávaná zbraň byla jen plastová dětská hračka. Dneska se dělají pěkné, že na distanc zmatou leckoho. Pár bankovních úřednic by mohlo vyprávět. No, zaplaťpámbu, že tak.
Lucie se vrátila mezi ostatní chovanky, Petr putoval do vyšetřovací vazby, již zčásti prožil na psychiatrii v bohunické věznici v Brně. Doktoři shledali, že při činu byl jen zčásti příčetný, navíc ho částečně zbavili i svéprávnosti. Ale to ho nezbavilo trestní odpovědnosti.
Soud nad ním nakonec vyřkl trest rok a půl nepodmíněného odnětí svobody. A případ skončil. Anebo ne?
Za pár týdnů už to budou čtyři roky. Ona je plnoletá a dávno tedy z ústavu venku. Možná je s ním, možná je dávno s někým úplně jiným. A možná jsou šťastní, možná opravdu dokázali začít znovu a líp, jak si to on představoval - domek na venkově, zahrádka, on se stará a ona je jen jeho...
A možná, že taky ne. S drogami divno hrát. Vzestupy jsou hezké, ale pády o to strmější.
Ale to už není věc policie. Tedy, pokud ji někdo nezavolá...