Měsíčník Policista

Masakr v tichém domě

Vyšlo v čísle 1/2006

Vlastně šlo o variaci na záhadu zamčené komnaty. Dveře bytu totiž nikdo nepoškodil, klíč trčel zevnitř v zámku, odkud ho musel přivolaný zámečník šikovně vystrčit, a potom odemknout paklíčem. Kriminálku zalarmovaly sousedky z vedlejšího bytu: přes zeď totiž odpoledne slyšely od Jordánových podivné zvuky. Rány, výkřiky, sténání. Vyšly tedy na chodbu, zvonily, bouchaly na dveře. Ale nikdo jim neotevřel - a uvnitř už panovalo ticho. Zlověstné, jak jim připadalo.

A tak zvedly sluchátko. Zalarmovaným příslušníkům z obvodu se do otvírání bytu nechtělo, ale ženské byly neodbytné. Dušovaly se, že neměly žádné halucinace. Že se za zavřenými dveřmi muselo odehrát něco divného, zlého. A když se starší z uniformovaných zkusil podívat dovnitř klíčovou dírkou, shledal, že klíč trčí v zámku. Zkusili tedy znovu zazvonit, pak zabušili pěstí. Houby platné. A tak tedy zavolali zámečníka, který sídlil hned za rohem a přišel vcelku ochotně. A měli jasno, ledva se veřej dveří trochu rozevřela. Šestadvacetiletá Alena Jordánová, v domácnosti, máma dvou dětí, ležela hned za prahem, na linoleu, v kaluži čerstvé krve. Že je to vážně ona, to by ale v první chvíli nepoznala ani její vlastní máma! Když člověku někdo zasadí dvaasedmdesát bodných a řezných ran, převážně do hrudníku, krku a obličejové části hlavy, nevypadá dotyčný ani zdaleka jako dřív. Natož pak zblízka.

"Šmarjá, to je ale masakr," vyjekl mladý muž v uniformě strážmistra a vpadl do koupelny.

Byl tam i záchod, a ten hledal. Zvracel pak dlouho a bolestně, paní Jordánová byla první mrtvola, kterou spatřil, a zrovna taková... hodně nepěkná. V bytě navíc ovšem nebyla jediná, ale na to přišli až chlapi z výjezdovky, které moudře přivolal parťák bledého strážmistra telefonem od sousedek, protože tehdy, v osmasedmdesátém, ještě vysílačky v každém hlídkovém voze neměli.

"Hlavně nikde neťapejte a nezničte stopy," kladli hlídkařům z obvodů na srdce. "Zajistěte místo činu, zapište jména svědků a vyčkejte příjezdu kriminalistů a dalších pokynů!"

Tak čekali, tvářili se důležitě a aspoň otevřeli okna na chodbě, aby trochu vyvanul nezaměnitelný pach čerstvě prolité krve. Za chvíli přišlo ale šoufl i druhému, zkušenějšímu, podpraporčíkovi. Ale ten šel s šavlí na dvorek. Při té příležitosti si všiml zřetelných kapek krve na betonu, pod balkonem bytu ve zvýšeném přízemí.

"Tak kdepak to máme," hlaholil bodře technik, jenž bral schody po dvou.

Nakoukl do předsíně a zmlkl. Vešel opatrně, po špičkách, že se porozhlédne. Dveře dětského pokoje nebyly zavřené na kliku, tak do nich něžně šťouchl. Otevřely se dokořán a technik vyjekl hrůzou. Na gauči ležela druhá mrtvola, ale do velikosti tak třetinová první. Dítě. Kluk, jak zjistili za chvíli. Byly mu čtyři a umřel stejným způsobem, jako jeho máma. Možná dřív, možná později než ona. Tak či onak, jejich úmrtí dělily dvě, možná tři minuty.

"Bližší po pitvě," řekne ovšem doktor, neboť to už je takový zvyk.

V té chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Bytem se rozlehl dětský pláč. Rychle vpadli do dalšího pokoje, jehož dveře byly zatím zavřené. Ložnice. Na jedné z manželských postelí se probudila holčička asi dvouletá. A když spatřila srocení tváří nad sebou, vůbec se nevyděsila. Zářivě se rozesmála...

o o o

Mrtvá žena měla na krku dlouhou řezmou ránu od ohryzku až k boltci levého ucha a množství dalších bodnořezných ran, jimiž byla horní část jejího těla doslova pokrytá jako jehelníček. Na sobě měla jen tepláky a krátkou šatovou zástěru, rozepnutou a vyhrnutou, stejně jako košilku, již měla vespod. Hlava, obě ruce a ňadra byla samá krev, ale její stříkance zůstaly doslova všude, na jejích teplácích, na podlaze, na zdech, na dveřích do koupelny. Na linoleu se našlo několik dobrých trasologických stop: zřetelných šlápot, jež vedly ke kuchyni a k dětskému pokoji.

Potrhané a nepořádně pomuchlané oblečení mrtvé svědčilo o faktu, že se nedala bez boje, že kladla svému vrahovi divoký a žel marný odpor. V kuchyňské lince zůstala jedna zásuvka vytažená: a v ní nože a další náčiní. Jestli tu vrah našel svůj nástroj, svědčilo by to pro čin bez přípravy, nepromyšlený, v náhlém afektu - pro záchvat vzteku ostatně mluvil i drastický způsob provedení.

Malý Tomáš v okamžiku své smrti pevně svíral v každé ruce jedno malé gumové zvířátko, pejska a kočičku. Snad mu hračky měly pomoci v okamžiku čiré hrůzy, snad je chtěl podvědomě chránit? Ale vrah byl nemilosrdný. Na krku dítěte byly dvě hluboké bodnořezné rány. Jedna vedla od středu krku k levému ušnímu boltci a prořízla i ucho, druhá směřovala k uchu pravému. Obě byly smrtící, jednu si vrah mohl s klidem ušetřit. Ale opravdu se už zřejmě trochu zklidnil, už nebodal jako šílenec do už mrtvého těla. Anebo dítě prostě nekladlo odpor a on udělal tedy své a hleděl se vytratit?

Tak či onak, odešel přes balkon. Svědčila o tom šňůra krevních stop, jež vedly přes pokoj k balkonovým dveřím a pak dál, k zábradlí, a pokračovaly i dole, na betonu pod balkonem - a dál k oknu do sklepní sušárny.

Další byly uvnitř sušárny samé, vrah se zřejmě schoval ve sklepě a chtěl si ošetřit zranění, jež v boji s vražděnou ženou utrpěl. Našli tam dost krve a taky nože: lovecký, s deseticentimetrovým ostřím, a kuchyňský, s čepelí dvakrát tak dlouhou. Oba byly samá krev - a krev ulpěla i na rukavicích, pracovních s manžetou z umělé hmoty, jež ležely v asi metrové vzdálenosti.

Kam se vydal vrah odsud, nepodařilo se zjistit. Žádné další stopy se nenašly. A nasadit psa? Ulice nepatřila k nejrušnějším, ale i tak po ní za pouhou hodinu prošla spousta lidí a projelo hodně aut.

o o o

Vrahova krev měla skupinu B, jak zjistili v laboratoři. A prolité množství jednoznačně svědčilo o tom, že zraněná ruka mu musela dost krvácet. Ať už si ránu způsobil sám, nedopatřením, při rvačce se zavražděnou, anebo se ona nějak dostala k noži a použila ho proti útočníkovi, rozhodně se asi později neobešel bez ošetření u lékaře. A tak kriminálka objížděla všechny opavské úrazové ambulance a vyptávala se, jestli někde neošetřovali odpoledne řeznou ránu na ruce.

Zdálo se ale, že vrah návštěvu doktora neriskoval: nebo že by odjel z města a našel si ošetření jinde?

Vlastně teprve poslední možnost: jen pět minut od domu, kde zemřela Alena Jordánová a její Tomášek, byla zastrčená lékařská ordinace a v ní starý pan doktor Doubrava, jenž už dávno přesluhoval. Už měl po ordinační hodině, když u něj zaťukali, sestra už odešla, on sám si ještě dodělával papíry. Nebyl chirurg, ale obvodní dětský lékař. Proto na něj málem zapomněli.

"Ale jo," prohlásil starý pediatr. "Byl tady mladej Vonásek, Petr Vonásek. Bydlí hned za rohem a chodí ke mně od chvíle, co chodí. A předtím mi ho vozili v kočárku."

Doktor Doubrava znal všechny děti ze sousedství. A zraněný Vonásek měl u něj kartu, tak ji bez průtahů ukázal.

"Ošklivě si pořezal levou ruku, ani nevím, co prováděl," říkal doktor. "Mluvil nějak vyhýbavě."

"Ale tomu klukovi je teprve třináct," vydechl kriminalista. "To asi teda nebude on..."

Ale pro jistotu se za ním vydali. Neměli to koneckonců vůbec daleko. Ale teprve, když stáli před číslem šestnáct, v náhlém úžasu jim došlo, že osmnáctka je hned vedle. A v osmnáctce vykrvácela Alena Jordánová.

o o o

V té chvíli už kriminálka věděla, že manžel zavražděné, Stanislav Jordán, pracuje jako pojišťovák a odjel toho dne na služební cestu do Ostravy. Měl se vrátit k večeru. V duchu osvědčené zásady začali neprodleně prověřovat, zda na cestu opravdu odjel. Jestli nezůstal ve městě, nebo zda se nevrátil dříve - a nemohl by mít ve vraždách prsty. I když se to nikomu nezdálo moc pravděpodobné.

"Umím si představit, že by chlap zabil manželku, dokonce i to, že by mord provedl tak šíleným způsobem," rozumoval na poradě šéf kriminálky. "Ale že by podřízl svého syna jako králíčka? To teda ne!"

A nemýlil se. Otevřela jim paní Vonásková a dosti vyděšeně je zavedla za synem, jenž polehával u televize. Předstíral, že vůbec netuší, která bije, ale když na něj uhodili, rozpovídal se dosti rychle.

To už taky z doktorových záznamů věděli, že vyčouhlý nehezký mladík s pletí plnou vyrážky má krevní skupinu B. A houkli na něj a on se rozklepal a začal spontánně vypovídat.

A před kriminalisty se začal odvíjet příběh, jaký by si nevymyslel ani autor horrorů.

Žák osmé třídy se vrátil z dopoledního vyučování, a jelikož se doma nudil, začal přemítat o tématu, jež ho v poslední době nejvíc přitahovalo - a vzrušovalo.

"Myslel jsem na ženské," přiznal. "Ale ne na holky ze třídy, s těmi nic není, jenom se hihňají, natřásají - a žalují, když na ně někdo sáhne, anebo se jen křivě podívá. Napadlo mě, že bych si mohl zkusit něco začít s nějakou paničkou. A vzpomněl jsem si na tu hezkou odnaproti. Koukám na ni už dlouho. Pořád je sama doma s děckama, třeba by si dala říct. A taková starší baba by byla dobrá, mohl bych se od ní leccos přiučit..."

Oblékl se tedy, učesal - ale do kapsy si vzal lovecký nůž, která dostal od táty loni před prázdninami. Když se chystal na pionýrský tábor. K sousednímu domu to měl jen pár kroků, vchod se nezamykal. Neslyšně - měl tenisky - vyběhl do zvýšeného přízemí. A zazvonil. Mladá žena mu otevřela skoro okamžitě. Jen v lehké šatové zástěře a tenkých teplácích, pod nimiž se rýsovala její stehna...

"Co chceš?" zeptala se udiveně.

On ji znal od vidění dobře, chodil ji šmírovat, pro ni ale znamenal jen vzduch. A teď mu to došlo, že nemá smysl vysvětlovat, co po ní chce. Že po dobrém s ní nesvede nic. Vyrazil proti ní, využil momentu překvapení a zatlačil ji do předsíně. Kopl do dveří, zabouchly se. A pak se na vyděšenou ženu vrhl. Možná jí při tom něco říkal, tím si nebyl jistý. Povalil ji na zem, rval z ní svršky, ale bránila se jako lvice, a byla silná. Silnější, než čekal. Navíc začala křičet. A on měl přece v bundě nůž. Tak ho vytáhl a bodl. Prvně, podruhé, potřetí. Křičela, bránila se, dokonce mu zbraň vyrazila a zmocnila se jí - a tehdy ho ošklivě poranila na ruce. Bolest mu ale dodala novou sílu - a zuřivost. Vyrval jí nůž, a pak už jen bodal a řezal, řezal a bodal. Když se vztyčil nad nehybným ležícím ženským tělem, stál jen metr od něj malý chlapec a nechápavě se na něj díval. Pak utekl. Zavřel za sebou dveře pokojíku.

V té chvíli někdo zazvonil - a pak zabouchal na dveře. Z chodby zněly tlumené hlasy. Petr strnul hrůzou.

Trvalo to minutu, dvě, pět.. Nevěděl. Pak se pohnul. Chápal, že musí dodělat, co prve začal. Kluk ho viděl. Poznal by ho. Před domem se potkávali obden.

o o o

Doznání bylo úplné a spontání, posléze se ovšem do věci vložili psychologové a právníci. Vrahovi bylo jenom třináct, časem vše odvolal, ale důkazy proti němu byly zdrcující. Doma, v kbelíku na odpadky, se našly jeho svršky s krví obou zavražděných, krev byla i na gumové podrážce tenisek, jež se ani nesnažil umýt. Na nožích ve sklepě zůstaly jeho otisky stejně jako na klice pokojíku, dveří na balkon, balkonovém zábradlí... Mimochodem, druhý, kuchyňský nůž si vzal Petr na malého. Bůh ví proč, nechtěl ho zabít stejným nožem jako jeho mámu.

Být dospělý, nepochybně by tehdy, v roce 1978, dostal provaz. Ale co s třináctiletým? Soud nařídil ochrannou výchovu. To bylo vše, co mohl učinit.

A už tehdy se mezi odborníky diskutovalo o potřebě snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti. Uplynulo osmadvacet let, z reálného socialismu je reálný kapitalismus.

A utěšeně se diskutuje podnes...

Jan J. VANĚK