Na jedné ze základních brněnských škol zvané Kamenačky je zbudovaná přírodovědná stanice pod vedením Milana Makovce, člověka nadmíru zapáleného a věci znalého, milovníka přírody a obzvláště terarijních živočichů. Ve vyhovujícím prostředí, zbudovaném zčásti v místnostech, zčásti ve skleníku, ale i na školní zahradě, chovají spolu se svými kolegy několik desítek terarijních zvířat. Děti ze zdejší školy, ale i z okolních čtvrtí, tady můžou vidět cizokrajné žáby a hady, vzácné pavouky, škorpiony a všelijakou havěť, morčata, králíky, činčily, křečky i ptáka loskutáka, gekony, leguány, želvy a další exotické živočichy umístěné v teráriích, klecích, bedýnkách, akváriích a nádržích. Patřičná teplota, světlo, vlhkost, složení rostlin a vhodně upravené prostředí jsou správným místem pro živočichy zde žijící. Překvapením pro všechny však jsou Jeníček s Mařenkou, volně se pohybující v prostorách skleníků. Takto pohádkově se jmenuje páreček krotkých krokodýlů, miláčků všech dětí, které se na stanici přicházejí seznámit blíže s méně známou částí překrásné přírody.
Do přírodovědné stanice také dochází nadpraporčík Jan Galusek, policejní inspektor, původním povoláním zemědělec s vystudovanou zemědělskou školou a velkým zájmem o veterinární problematiku. K policii nastoupil v roce 1987 po policejní přípravě na základní útvar v Židenicích. Je to část Brna, kde na okrajové paneláky už navazují louky, lesy a mokřiny.
Honzu Galuska už od dětství příroda ohromně zajímala, od svých 17 let se věnoval myslivosti, rybářství a všemu, co je spojené se životem na venkově. V přírodě se zkrátka vyzná, o zvířatech, a zvláště o těch terarijních, má opravdu hodně nastudováno. O propojení policejního povolání se svým zájmem o přírodu vždy rád, hezky a zajímavě vypravuje.
"Vzpomínám si na rok 1990, kdy se stalo mezi lidmi obrovskou módou mít nějaké exotické zvíře. Lidé si houfně pořizovali exotické hady, ještěry, pavouky, škorpiony a jiné živočichy, ale vesměs s nimi neuměli zacházet, nebyli schopni jim poskytnout správné podmínky k životu, a tak se běžně stávalo, že tito živočichové svým majitelům unikali z terárií a často se dostávali až do okrajových obytných zón, zvláště panelových domů. Brno je město paneláků a až dvanáctiposchoďové paneláky, zvláště jejich šachty a stoupačky, se staly vhodným prostředím pro uniknuvší živočichy. Hadi, škorpioni, pavouci, ti všichni se umějí úžasně v takových prostorách pohybovat. Najednou se lidem začali v bytech objevovat neznámí barevní hadi, obrovští pavouci, v postelích se vyskytovali škorpioni až 10 cm velcí. Bohužel tito živočichové většinou končili ubití smetákem, v lepším případě byli vyhozeni z okna. Pouze některé obyvatele napadlo, že by bylo možná lepší někoho zkušeného kontaktovat, než tvory zabíjet. V té době vlastně ani v brněnské zoo nefungovala služba, která by jim mohla pomoci, a tak volali na policii. Jedním z prvních takových lidí, vzpomínám si, kteří se obrátili na policii, byla starší paní v téměř infarktovém stavu. Na své zahrádce se chystala zalévat květiny a zeleninu, zvedla konev a pod ní spatřila hada, jakého v životě neviděla. Postavila konev zpátky a zavolala na číslo 158. Měl jsem zrovna službu a kolegové na operačním si vzpomněli, že mám nějaké ty znalosti, a tak jsem vyjel na místo. Paní odstavila konev, a pod ní ležela nádherná krajta královská. Dal jsem hada do pytle a odnesl ho s sebou. Od té doby se rozneslo, že jsem na takové případy specialista, moje jméno proběhlo svodkou, dnes už mají na operačním středisku můj mobilní telefon a v případě potřeby mě volají. Myslím, že jsem za těch pár let odchytil asi deset hadů, dva leguány, takových pět šest pavouků, dva varany, čtyři škorpiony, lidé také nacházejí strašilky a bojí se jich.
Co je strašilka? To je něco jako kudlanka, ale živí se listím. To víte, když člověk pracuje na zahrádce a najednou na kmeni stromku nebo keře vidí tak deseticentimetrové dřívko, které se hýbá a leze, vyleká se. Všechny tyhle živočichy jsem sbíral a vozil domů, ale do nekonečna to nešlo, všechny mít doma nemůžu. V té době jsem se už přátelil s Milanem Makovcem, který mi předal mnohé ze svých bohatých znalostí, hodně mě o terarijních zvířatech naučil. Jeho zájem a znalosti jsou tak velké, že založil a stará se o přírodovědnou stanici Kamenačky, kam také některé z nalezených a zachráněných živočichů předávám.
Děti se v přírodovědné stanici naučí zacházet s nejzvláštnějšími živočichy, rozumět jim, nebát se jich, naopak si zde vytvářejí hezký vztah k přírodě. Přírodovědná stanice má už i své odchovance, kteří vystudovali veterinární školu a dnes to stanici vracejí například tím, že zde přechovávané živočichy ošetřují bezplatně. Je to zapotřebí. Jen si představte, kolik např. projde stanicí želviček. Rodiče neodolají tlaku dítěte a zakoupí mu malou želvičku, ta povyroste a nikdo se o ni nechce starat. Co s ní? Ti rozumnější ji přinesou k nám, ti ostatní ji vypustí do přírody. Pak ji někdo přinese zuboženou, poraněnou, vyčerpanou.
Věnuji se této práci zcela nezištně, jsem rád, když nás někdo zavolá, je to rozhodně lepší, než aby živočicha zabil," povzdechne si Jan Galusek.
A jaké tedy živočichy pěstujete doma?
Jako domácího mazlíčka mám doma už 16 let hroznýše královského. Ten se chová asi jako jinde kočka. Chodí si po venku, nechá se hladit, chovat, je velice kontaktní, ale musel být k tomu vychován. Takového tvora nesmíte nikdy zradit, nesmíte mu ublížit.
Pak mám doma strašilky brazilské, jsou to takové trochu nevzhledné příšerky. Američané podle nich vytvořili predátora pro vědecko-fantastický film z vesmíru. Strašilka je tvor živící se nejraději malinovým, ostružinovým a lipovým listím, chová se v teráriích. Mladé strašilky občas prodávám do Zverimexu, kde si je děti kupují třeba jako odměnu za vysvědčení a maminky z nich doma šílí.
Chovám také různé želvy a samozřejmě akvarijní ryby, u kterých se mi dokonce podařilo vytvořit křížením novou linii, dodával jsem je do Zverimexu v Břeclavi a Znojmě, ale na dotaz, jak se mi to podařilo, jsem bohužel musel odpovídat, že náhodou. To ovšem neznamená, že bych o chovu nic nevěděl. Naopak, neustále studuji nové materiály, s panem Makovcem jsem se podíval i do dalekých zemí, kde jsme studovali živočichy v jejich přirozeném prostředí. Bezpečně rozeznám běžně dovážené druhy terarijních zvířat, který druh je nebezpečný a který není.
Vyprávějte nám některé konkrétní případy, kdy jste zasahoval.
Jednou jsem se setkal s opravdu jedovatými hady. Známému teraristovi, který tzv. "dojil" kobry, to znamená, že dodával jejich jed k lékařským účelům, vypustila za jeho nepřítomnosti a za nepřítomnosti i jeho manželky, čtyřletá dcera hady z terária do obývacího pokoje. Matka přišla do pokoje, kde uprostřed stála jejich malá holčička s panenkou v ruce a něco hadům vysvětlovala. Maminka nezaváhala, vysvětlila holčičce, že musí zůstat stát, ať panenkou pořád kývá, a hned zavolala manželovi. Ten byl zrovna moc daleko, vzpomněl si však na mne. Zrovna jsem měl službu, hned jsem se tam vydal. Nejprve jsem si doma oblékl pod kalhoty spodky, oteplovačky, a navrch gumáky, aby to případně kobra neprokousla, a vydal se do akce. Když jsem vstoupil do místnosti, holčička i kobry byly celkem v klidu. Kobry byly naštěstí teprve druhý den po odběru, takže mnoho jedu neměly. Vzal jsem pomalu holčičku na ruku, klidně vyšel z místnosti, a než se majitel vrátil domů, měl kobry pochytané a vrácené do terária.
Jeden čas se nám v Brně začali objevovat zdatní samci užovek obojkových až metr a půl velkých. Samec užovky obojkové je černý jako uhel, měsíček za uchem u něj už není téměř znatelný a tito samci se nám začali objevovat ve volné přírodě, dokonce i v parčíku poblíž policejního ředitelství. Volali mě k takovému případu, že prý je tam kobra. On totiž, když je samec užovky vyděšený, je schopen se vztyčit a syčet, roztáhne hrudní koš, udělá se větší, a tím se snaží nepřítele zastrašit. "Kde ho máte?" ptám se. "Pod keřem, ale je to korálovec, kobra nebo dokonce mamba, " říkali lidé. Byl to však totálně vyděšený samec užovky obojkové. Nechal jsem ho na deset minut zklidnit, pak ho chytil za ocas a šup s ním do pytlíku. Odnesl jsem ho za město k rybníčku, snad tam žije dodnes. Byl bych moc rád, kdyby tak dobře končila všechna nešťastně vypuštěná zvířata. Mám je rád.