Měsíčník Policista

Pohodový pes

Vyšlo v čísle 12/2005

"Jen pojďte dál, nebojte se..."

Velikánský německý ovčák si nás změřil vlídným pohledem. Nechal se pohladit, podrbat za ušima, potom bezstarostně ulehl na podlahu.

"Pohodový pes," poznamenal Jiří Dupal.

Kamarádské zvíře ovšem není žádný domácí mazlíček, ale postrach všech zlodějů na Písecku, vítěz dlouhé řady nejrůznějších soutěží, naposledy mistr republiky Police ČR, tedy nelepší pátrací pes v zemi.

"Stáří?"

"Těžko říct. Přibližně tak šest sedm let."

V rodokmenu by měl být podobný údaj uveden naprosto přesně, Rony však v žádném Gothajském almanachu psí šlechty záznam nemá. Kapitán Dupal ho objevil na uzavřeném dvorku, řetězem přivázaného k malé boudě. Zašel za majitelem, slovo dalo slovo a německý ovčák změnil pána. Pořizovací cena - jeden litr tuzemského rumu.

"Já si vždycky vybíral psy trochu starší, když už se ví, jakou budou mít povahu a jak budou vypadat. To, že je takové zvíře výcvikově zanedbané a že třeba ve dvou letech ještě vůbec nic neumí, nehraje roli. Stačí, když má příslušné předpoklady," poznamenal Jiří Dupal. "Podobný pes je totiž zase vděčný, že se mu věnujete, že ho občas pochválíte, učí se s chutí a rychle všechno dožene."

* * *

V knize výjezdů je možno zalistovat. Takže třeba hned první leden letošního roku. Ukradené hasičské auto přímo z hasičárny. Na začátku byla veselá silvestrovská merenda, a když přišlo kalné ráno, ukázalo se, že z garáže místní hasičárny zmizel jeden automobil. Nebyl postrádán dlouho, auto se brzy podařilo objevit nedaleko benzinové pumpy o takové dvě tři vesnice dál. Na místo nálezu dorazil služební vůz.

Ronyho nebolela hlava, byl svěží a fit. Nasál pach a vyrazil. Dovedl policisty do blízké obce jménem Albertice, našel příslušný dům a označil i dveře do bytu. Strážci zákona zaklepali, a pak vysvětlili rozespalému majiteli, že krást cizí automobily se nesluší, stejně jako se nemá řídit ve stavu těžké opilosti.

"Služební pes se především nesmí bát. Proto je v takovém úvodním testu potřeba vyzkoušet, jak suverénně se pohybuje v neznámých místnostech, nebo jak se zachová, když na něj třeba napřáhnete klacek. Jestli se poplaší, stáhne ocas mezi nohy a uteče, tak je chorobně bázlivý, a tahle vada se většinou odstranit nedá. Pokud jde o čichové vlastnosti, stačí vyzkoušet, jak reaguje na stopu. Nemusí ji umět sledovat, ale když vidíte, že s čumákem u země pečlivě hledá, tak to bude nejspíš dobré, to všechno ostatní už je jen technika, která se dá rozvinout a naučit."

Rony, spokojen s tím, že se hovoří o něm, zavřel oči a usnul.

* * *

Probrali jsme, jak se pozná dobrý služební pes, ovšem jak se dostane k řemeslu jeho pán?

"Doma jsme nikdy neměli psa. Vlastně ten první, se kterým jsem si mohl pár základních věcí vyzkoušet, byl lovecký kokršpaněl. Můj strýček byl mysliveckým hospodářem ve Lhotce u Trhových Svinů, já chodil v Budějovicích na zemědělskou školu, myslivost a veterina patřily ke studijním předmětům. Se strejdou jsem chodil na hony, jeho pes byl výborný, ale trošku svéhlavý, většinou jsme cvičili jenom poslušnost, to ostatní zvládal perfektně.

Pak přišla vojna, nastoupil jsem k Hradní stráži a stal se velitelem družstva psovodů."

Jednotka tehdy sídlila v Tuchoměřicích a každodenní služba začínala v době, kdy se brány hradního areálu pro veřejnost zavíraly. Kontrolovaly se zahrady, Jelení příkop, prázdné návštěvní místnosti.

Hodiny na věži katedrály odbíjely čas a dole pod hradními zdmi zářilo noční město.

"Nevzpomínám si, že by tam došlo k nějakému incidentu, proto jsme potřebovali zvířata trochu aktivizovat a povzbudit. V tomhle je pes dost podobný člověku, když se dlouho nic neděje, jeho pozornost otupí. Je tedy čas od času nutné, aby se na některém místě obchůzky schoval figurant, pes ho objeví a je za to patřičně chválen. To obnoví chuť do práce a v další službě je zase maximálně pozorný. Řeklo by se jednoduchá věc. Jenže sehnat na něco takového povolení úředníků ze správy hradu se ukázalo neobyčejně obtížné. Nacvičte si to někde na louce, radili nám. Tady jste v práci...

Dlouho jsme se marně snažili vysvětlit, že tak to nejde, nakonec se za nás museli přimlouvat i největší kynologičtí odborníci v republice, například pan Hartl. Byl to drobný incident, ale poučný. Od té doby vím, že hlupák je tím urputnější, čím méně ví o problému, k němuž hovoří."

* * *

Kapitán Dupal se svým RonymDalší stručný záznam v knize výjezdů. Talinský rybník se tenkrát nenaháněl, cestička zaplavená nebyla, ale v nedaleké chatové kolonii řádili zloději. Byla už tma a světlo baterky v oknech vypadalo podezřele, takže se nakonec rozřinčel telefon na operačním středisku.

"Ovšem, podíváme se na to."

Kapitán Dupal s Ronym měli noční službu, proto byli na místě prakticky první. Od nezvané zlodějské návštěvy neutekla ani hodina. Vyražené dveře, rozbité okenice, uvnitř chatiček binec jako po tornádu. Ronymu nepořádek nevadil. Našel si stopu a vyrazil. Prvních pět set metrů, pak kilometr. Pes zaštěkal, v remízku pod nalámanými větvemi byla skrýš a v ní část ukradených věcí. Zlodějům cestou ubývaly síly.

"Dál," velel kapitán. Pes pádil po stopě. Dva kilometry, tři nakonec čtyři.

Na hlavní silnici spojující Písek s Českými Budějovicemi stála plechová boudička autobusové čekárny a v ní se schovávali dva chlapíci s velikánskými taškami. Rony zaštěkal na znamení, že tady končí nejen stopa, ale koneckonců i celý případ. Právě včas. O čtvrt hodiny později měli přijet kamarádi a odvézt zloděje do anonymního města.

"U Hradní stráže jsem zůstal v další činné službě téměř pět let," vzpomínal Jiří Dupal. "Potom jsem si zažádal o přijetí k policii. Nastoupil jsem do Tábora na obvodní oddělení a po necelém roce jsme přešel do Písku jako okresní psovod."

První služební pes.

Jmenoval se Wilmar, narodil se v chovné stanici, ale výchovu měl civilní. Jeho první psovod měl dopravní nehodu, druhý odešel na operaci s nemocným žlučníkem, psovi bylo sedmnáct měsíců a Dupal ho přebíral jako čtvrtý pán.

"Bylo to sebevědomé, těžko zvládnutelné zvíře. Když jsem ho viděl poprvé, povídal jsem krajskému psovodovi: Tohle jste právě chytili někde v lese, a teď se mi to snažíte vnutit. Šéf se jen šklebil a krčil rameny. Jenže mě se ten pes, co na cvičáku pokousal dva chlapy, docela líbil. Proto jsem se rozhodl, že ho beru. A tenhle rabiát vyrůstal společně s mým synem, kluk za ním chodil do boudy, jezdil na něm jako na koni, mohl si dovolit cokoliv, Wilmar všechno snášel a bezmezně dítě miloval. V roce 86 jsme se spolu dostali na mistrovství republiky a o tři roky později jsme mistrovský titul vyhráli."

Deset odsloužených let, potom pár měsíců psího důchodu. Německým ovčákům není souzen příliš vysoký věk, po zvířeti, které dokázalo uklidnit peroucí se hospodu jedním zaštěkáním, zůstalo jen jméno na symbolickém pomníčku.

* * *

Z psychiatrické léčebny kousek od Písku se ztratila stará paní. Byla polovina září, noci už začínaly být chladné, lékaři měli o pacientku strach. Pátrání, do kterého bylo nasazeno několik desítek lidí, bylo přerušeno tmou. Druhý den ráno sotva z šera vystoupily obrysy stromů, se začalo zase. Kapitán Dupal měl v igelitovém pytli polštář z postele hledané ženy, Rony si čas od času připomněl pach a systematicky prohledával louky, remízky a polní cesty. Kousek za místní školou náhle zpozorněl, sklopil hlavu a vyrazil k lesu. Cestou objevil nemocniční pantofel, to už bylo naprosto jasné, že běží po správné stopě. Po čtvrt hodině se ozval štěkot. Ne hněvivý, jako někde na cvičišti, ale radostný a spokojený.

V houštině na pařezu seděla osmdesátiletá paní a káravě si pejska prohlížela. To vám to trvalo, vítala své zachránce. Kde jste byli tak dlouho?

"Druhého psa jsem měl jen krátce," vyprávěl Jiří Dupal. "Byl šikovný, jenže když jsem ho vycvičil, tak ochrnul na zadní nohy. Zvěrolékaři ho sice dali do pořádku, ale další službu mu nedoporučili. Byl vyřazen ze stavu a šel tuším hlídat nějaký zemědělský závod.

Třetí v pořadí byl Back. Toho jsme koupili v Praze na Barrandově, kde svým majitelům v paneláku začal přerůstat přes hlavu. Stal se šéfem v rodině a rozhodoval snad i o tom, kdo bude sedět v jakém křesle a na jaký program v televizi se boudu dívat. Byly mu čtyři a půl roku, líbil se mi, a tak jsem se rozhodl, že si ho vezmu. V devadesátém osmém roce už jsme byli druzí na mistrovství republiky."

* * *

Další výjezd, tedy přesněji řečeno vyplutí. Člun rozrážel hladinu Orlické přehrady, Rony vyhlížel z kokpitu s napjatým výrazem pozorného kapitána. Loď proplouvala kolem skal i nesčetných zátok. Rybář, který vysedával na zalesněném břehu, po spatření uniforem vytáhl udici z vody, sbalil nádobíčko a urychleně zmizel v houštině. Podezřelý spěch. Člun přistál a Rony se šel za chlapíkem podívat. Našel ho za pár minut a přemluvil, aby neutíkal, ale počkal na pány policisty a popovídal si s nimi o tom, že chytání ryb bez rybářského lístku je vlastně pytlačení.

"Rony je tedy v pořadí můj čtvrtý pes," řekl kapitán. "Na jaře obhájil kategorii P-3, což je velmi vysoká kvalifikace pátracího psa. Na krajských přeborech mu to báječně šlo, zvládli jsme všechny stopy a pachové práce, skončili jako druzí za kolegou Láďou Košlerem z Pelhřimova. To znamenalo nominaci na mistrovství republiky. Když jsme se připravovali, v duchu jsem si přál co nejtvrdší podmínky, protože jsem věděl, co Rony dovede."

Nakonec to vyšlo. Začátkem září přišla vedra jako někdy uprostřed léta, psi i jejich páni dostali pořádně zabrat. Jiří Dupal s Ronym byli absolutně nejlepší v kategorii pátracích psů, Ladislav Košler skončil třetí, dva psovodi z jedné správy na medailové bedně mistrů republiky, úspěch jaký Jihočeský kraj už dlouho nezaznamenal.

"Rony je trochu mlsný," přiznal kapitán, "dobré žrádlo ho potěší víc než medaile. Když jsme přijeli domů, dostal pořádný kus hovězího, popral se s tím, pak usnul a téměř dva dny spal. Když jsme nastupovali do běžné služby, musel jsem ho budit."

* * *

Desítky, stovky záznamů. Vystopovaní chatoví zloději u Mirotic, vyštěkání chlapa, který se ve vykradené prodejně ukrýval za závěsem a v pěsti svíral kuchyňský nůž, perfektně vypracovaná čtyřkilometrová stopa, po které prchal surový lupič...

Povídali jsme si o práci a o psím životě, Rony spokojeně podřimoval na podlaze. Občas ze spánku lehce vyštěkl a zaškubal se. Ať už se mu zdálo o čemkoliv, určitě to nebylo o malém dvorku, kde je přivázán k boudě krátkým řetězem. Pohodový pes nebývá trápen zlými sny.

Antonín JIROTKA