Měsíčník Policista

Věčné pokušení - drahá krása

Vyšlo v čísle 12/2005

Ten čtvrtek 13. října pro mě nebyl šťastný den. Usedl jsem v objektu Úřadu Městské části Praha 1 za konferenční stolek v kanceláři vedoucí živnostenského odboru. Měl jsem v plánu projít spolu s dvojicí policistů pátračů pražské správy PČR (dostal jsem se k nim při popisování problematiky autovrakovišť) a současně s lidmi z živnosťáku běžnými, rutinními kontrolami několika obchodů se starožitnostmi v centru hlavního města. Úředníci ovšem moji novinářskou účast na akci - bulvár nebulvár - zatrhli. Zákonná ustanovení to prý neumožňují. Jsou na straně starožitníků. Střeží vzorně tajemství jejich osobního podnikání? - Nemám zatím právní tušení...

Na Vánoce i šťastný konec

Zákon č. 119 stanovuje pro starožitnosti, podobně jako pro bazary, nutnost identifikovat každou nabízenou věc. Rozdíl spočívá v tom, že průmyslové zboží mívá výrobní číslo, zatímco u starožitných předmětů je významným identifikačním znakem autor, jeho signatura, dále motiv díla, popis toho, co představuje plastika, jaký materiál tvůrce u sochy použil, rozměry díla. U osoby, která s nabídkou k obchodníkovi přišla, je potřeba vedle celého jména a čísla občanského průkazu zaznamenat i kdy a kdo osobní dokument vystavil.

Pro první rozumy vedly mé kroky k pražským policejním pátračům - k ppor. Vlastimile Horáčkové a kpt. Petru Kohlmanovi.

Kriminalita na poli starožitností se v poslední době ustálila, nebo má jen drobně sílící tendenci. Dříve byly cílem nenechavců zejména církevní objekty, s velice lukrativními předměty. K dnešku je v této oblasti poměrně vybráno. Hlavně baroko a mladší věci vzaly dost za své. Říká se, že vše šlo tzv. západním směrem - a tam nasytilo trh.

Teď mají bohatí kupci v zahraničí zálusk na gotiku, na starší a unikátní kousky. Těmi se může chlubit málo objektů a bývají již lépe ochráněné. Proto "dodavatelé" mnohdy míří do soukromých sfér, mezi dědičně bohaté lidi, leckdy starší i naivní a poctivé, kteří jdou slušně nabízet poklady po předcích - a vzápětí je někdo vykrade. Napadán ale bývá rovněž nejeden byt novodobého dobře situovaného jedince, který si do privátní sbírky často pořizuje hodně drahé skvosty.

Žebříčku nejžádanějšího zboží vévodí obrazy (jednou provždy originály), sochy, hodiny (stolní, sloupkové, krbové), poté porcelán, sklo, šperky (i když ty zřejmě častěji - a pro pachatele nepravostí pohodlně - končí ve výkupu drahých kovů, roztaveny).

Jinak se ovšem krade skoro cokoliv. V Holešovické tržnici policie vloni objevila dva pískovcové duté válce (každý bezmála metr vysoký) s břečťanovým listem po obvodě. Návštěvníci haly se starožitným materiálem do nich odhazovali odpadky. Ukázalo se, že jde o fragmenty pískovcové pumpy (odcizené 29. 7. 2003) ze zámeckého parku na Sychrově. Pachatel na to musel mít náklaďák s mechanickou rukou.

Věčné pokušení - drahá krásaVěcná škoda na kousku z roku 1870 dělala půl milionu korun, ale hodnota zpět zkompletovaného celku (s podstavcem zabudovaným v zahradě zámku a se stříškou, kterou lupiči nejprve odložili stranou a ve spěchu pravděpodobně zapomněli) je fakticky nevyčíslitelná.

Nebo: Starším manželům se vloni zjara ztratila hned čtveřice obrázků. Šli spát kolem půlnoci do patra, po půlhodince jeden z nich sestoupil do přízemí domku pro něco k pití - a plátna byla fuč. Prvního prosince volala smutná, hrozně nešťastná paní, ještě se nic nenašlo? - Vydržte, prosím vás, pokoušela se ji uklidnit policistka, takové věci nelze tak rychle vypátrat, nacházejí se i po několika letech, my na to přijdeme.

A druhý den objevila první olej, pak další, celkem čtyři obrazy německých autorů z 18. století (portrét muže nad novinami, hráči karet, dva starci a vznešená společnost, zhruba za šest set tisíc korun). Po nezbytných úředních úkonech je oprávnění majitelé měli do Vánoc opět na zdi doma.

I v tomto případě napomáhalo srovnávání poznatků takříkajíc z terénu s databází, která vznikla začátkem devadesátých let za spolupráce ministerstev vnitra, kultury a financí. Nese název SEUD (Systém evidence uměleckých děl). V této chvíli zahrnuje vyobrazení (identifikaci) 20 600 (!) uměleckých předmětů odcizených, ale i policejními specialisty objevených a čekajících na původního vlastníka.

Předpokladem pro úspěšné využití databáze jsou dobře zadokumentované vzácnosti v našich domácnostech (stejně jako v nejrůznějších institucích). Stalo se, že muž dlouhodobě pracující v cizině nahlašoval krádež kolekce umění ze svého rodinného domku. Kdosi mu bydlo hlídal, přesto zmizely věci údajně za dvacet milionů. Po šetření klesla výše ztráty na dva a půl milionu, stejně tedy šlo o velice závažný lup, a zároveň se ukázalo, že postižený dokladuje svůj majetek značně nedokonalými snímky (a popisy).

Protože mu v domě ještě řada hodnotných děl zůstávala, měl doporučeno, aby zbytek kvalitně nasnímal. Movitý člověk se řídil policejní radou. Načež odešel před třiadvacátou hodinou za zábavou a ráno zjistil, že má trvalé bydliště nově vybílené - včetně digifotoaparátu s archivem obrázků!

(Odposlechnuto mimo město:

Majitelé orchestrionu se rozhodli, že více než dvoumetrová skříň zabírá místo pod plachtou ve stodole už dost dlouho, a že by ten hudební automat někdo třeba rád dobře zaplatil. Nafotili tedy džubox z počátků minulého století a vyjeli do metropole sbírat nabídky.

Obešli půltucet kvelbů se starožitnostmi a vyslechli si úvahy o tom, jak by se za podobné zboží dalo získat třicet čtyřicet tisíc, možná, když by štísko zapřálo, i šedesátitisícovka by se mohla vydařit. Z toho si oni berou dvacet procent provize.

I nezdálo se to příliš dědicům krásného uměleckého - stejně jako technického - kousku. Vyhlíželi jiného zájemce ve svém venkovském okolí. Až se našel sběratel a vysázel - bez slovíčka smlouvání - více než trojnásobek cenového stropu pražských starožitníků...)

+ + +

Kdykoliv vejdu do obchodu označeného Starožitnosti nebo Starožitnictví, okamžitě se mi pod kůži derou sváteční pocity. Ne jinak tomu bylo na Vinohradech kousek nad náměstím Míru. Abych si oddechl od šedé teorie a souhrnných informací o nedávném vývoji a vzápětí o současných trendech nelegálního pohybu uměleckých - i starodávných - předmětů, vzal jsem za kliku zvenku malé, skromné provozovny.

A vstoupil jsem do úctyhodného prostoru. Sahá tu zřejmě napříč celým přízemím rozmáchle budovaného činžovního domu a jste v něm současně jako ve výstavní síni, v galerii obrazů i v inventáři možná zámeckého interiéru. Bez vstupného se můžete kochat uměleckými díly, případně vyhlížet impulzy na dárky pod stromeček. Jak kdo - a s jakou kapsou.

Hned za dveřmi postává žertovně vyhlížející čert s rošťáckou Káčou za krkem (bronzový odlitek datovaný rokem 1918 - práce Ladislava Šalouna z roku 1917), vedle něj další tmavý kousek: Jan Štursa (dílna Franta Anýž) a pod názvem Píseň hor jeho, rovněž v bronzu, sedící muž se psem na klíně. Ceny neuvedeny.

Plastik a obrazů - a renomovaných autorů - je pak k vidění kolem přímo k nezapamatování.

Švabinského litografický autoportrét, Zrzavého lodičky (nachystané podle přiložené cedulky k aukci, bez označení autora, ale i laikem zařaditelné, rozpoznatelné), bezmála v životní velikosti dívčina Jaroslava Horejce, naproti tomu ve vitrínce malý psík (v pískovci?) velikána Otto Gutfreunda.

U schodů propojujících sektory prodejního světa visí dřevořezy Josefa Váchala (do pěti tisíc od kusu), nějaký Miro a Dalí. Stranou spočívá Vincent Beneš nebo Josefa Lady pěkný - středně velký - obraz Na každý stůl posvícenská husa. A konečně Coubine Othon (neměli jsme Otu Kubína větší část života ve francouzských končinách tvořícího?): Statek v Provenci - dílko celkem malé nenápadné, bratru však za 320 000 korun.

Amatér loví zlomky školních znalostí, nechá na sebe hebce dopadat sílu lidské umělecké tvořivosti, nutně zkouší domýšlet historie jednotlivých kousků nabízeného zboží.

Tady jsem letošního ježíška nepořídil (byť v drobném sortimentu lze uplatnit i drobné tisícovky)...

Klasika se Zamilovaným starcem

Rozmach krádeží uměleckých, historicky cenných, starožitných věcí, zejména z našich kostelů, odstartovalo počátkem devadesátých let asi pět základních faktorů, společensko-politických podmínek: otevření hranic (se silnější měnou, s poptávkou z bohatších zemí po zdejším starožitném zboží), návrat emigrantů (ne každý, ale mnozí z nich propojili místní zdroje se zahraničním odbytem), uvolněné právní vědomí našinců (zvláště určitých skupin obyvatelstva pustošících kostely zprvu především v příhraničí), svoboda podnikání (starožitníci se nestali hráči v odborných, kvalifikovaných činnostech, nýbrž zahrnuti byli do živnosti nákup-prodej) a konečně amnestie (nejeden do volného prostoru navrácený chmaták se ve výkonu svého posledního trestu stačil vyučit nastupujícímu oboru podnikání se vzácnějším sortimentem).

K další rozpravě na kýžené téma jsem se vypravil na Policejní prezidium za mjr. Jiřím Vorlíčkem z Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování (oddělení majetkové trestné činnosti, skupina ochrany kulturního dědictví).

V letech 1991 až 1994 se u nás odehrávalo každoročně až tisíc případů krádeží cenných, unikátních předmětů. K největším ztrátám docházelo ve zmiňovaných kostelích. Tehdy vznikl specializovaný policejní útvar. Současnost je už daleko (o 80 %) příznivější, v České republice se ročně řeší ani ne dvě stě "starožitných" kauz.

Kriminalita se přitom dlouze přesouvá do organizovaných forem, od stále lépe zabezpečených náboženských svatyní, zámků, hradů, galerií do depozit (kvůli jedinečným tiskům třeba do knihoven a archivů), do volného terénu (mizí boží muka, sochy na mostech, hřbitovní náhrobky cestují do ciziny jako lomový kámen atd.). Policii se daří během roku rozbourat někde partu nebo dvě a loupení ustane v kraji, kde se poštěstilo, ale též v celé republice. Starožitníci a jejich lidé jsou propojení, vyčkává se, co bude dál, na koho si policisté ještě sáhnou.

I prostřednictvím databáze naplňují kriminalisté vcelku pružně spolupráci se zahraničními kolegy. Podněty ze sousedních států (nebo i z Londýna) proletí počítačovým porovnáním a hned může být jasno - i po více letech od vloupání. To byl rovněž případ mediálně hojně využívané akce s označením Cranach.

Někdy v roce devadesát jedna, dva se vypařil obraz Lucase Cranacha (mistr má právě - na přelomu let 2004/2005 - na Hradě reprezentační výstavu, pozn. red.) zvaný Zamilovaný stařec. Pomalovanou lipovou desku někdo za provozu v pražské hradní obrazárně vyměnil za muže s přilbicí. Dál to šlo ráz na ráz - zlodějna v Náměšti nad Oslavou, napadený hrad Zvíkov, Kroměříž, muzeum v Třebíči, zámek v Polné, další loupeže, poslední rána 28. února 1992. A ticho po pěšinách.

Věčné pokušení - drahá krásaTeprve po třech letech se venku začaly objevovat předměty z té šňůry na trhu. Od dubna 95 do června 96 kolem toho - mezinárodně - policie kroužila, doplňovala mozaiku. Tady chyběl statut agenta uvnitř sil "nepřítele" (byla by to provokace), u německých sousedů mohli nasadit tzv. skrytého vyšetřovatele. Po pečlivé přípravě shrábla - kromě osmi obrazů z Kroměříže, které se stále hledají, - v Německu soustředěná policejní sestava 14 obrazů z Náměště, obraz z Krásného Dvora, tucet kamenných soch, další umělecké předměty, židovské liturgické náčiní - i toho Cranacha. Vlastně všechno ze staré série, spolu s překupníkem, mířilo před soud. Stejně jako následně na české straně pozatýkaní pachatelé - parta, která se zčásti rekrutovala před drahnou dobou ve Valdicích...

Drtivá většina věcí z mnohatisícového soupisu SEUD je překlápěna do internetových stránek MV ČR. Každý z nás, netoliko starožitničtí odborníci, do něj může vstoupit a ověřit si, je-li předmět jeho zájmu na soupisu odcizených hodnotných věcí. A zařídit se podle toho.

Starožitnostem se obecně často propadá. Někdy sběratelsky, jindy s vášní pro byznys, nic jiného, a s pokušením na živobytí, které obnáší spoustu peněz - které postupně mohou jednotlivé držitele až zaslepovat.

(Odposlechnuto mimo město podruhé:

Za třeskutých mrazů, za sněhových fujavic ztrácelo se jedné zimy chalupářům na samotách v kopcovitém terénu vybavení. Mizely motorové pily, tu štípací sekera za půl druha tisíce, onde novučičký televizor. Převažovaly však jednoznačně malované skříně, truhly, šicí stroje po prabábě, pendlovky či hrnky, sklenky z prastarých božíhodových fondů.

Týden co týden akce, policisté obcházeli a zpovídali pár vesměs starších starousedlíků. Nic jsme neviděli, se slepicema chodíváme spát, aspoň se nemusí tolik topit. Pak byla vyrabovaná honosnější chaloupka a zase chtěli všeteční strážci zákona vědět, komu to patří, kdy se tam naposledy z komína kouřilo.

Ále, ten se i v zejmě dost často objevuje, povídala stará od přezdívky Voňavka. Ňákej Tenaten, fajnovej člověk, odkadsi z krajskýho města. Počkejte, soustředila se lidová kronika regionku, a prodává starý žitnosti! vydechla na inspektory hlavní trumf.

Potom série krádeží vloupáním do rekreačních objektů ustala, jako když pověstným úderem ostrého předmětu cokoliv zkrátíš. No a dodnes se tam traduje, že loupeže měl u party otužilých nájezdníků (na igelitových fóliích byli schopní almárky po sněhem vysoko zafoukaných humnech k silnicím vláčet) objednané provozovatel obchodu s postarším mimořádným zbožím.

Jenomže jim opomenul výrazněji naznačit, pod kterou střechou je sám pánem. Až se kouzlo nechtěného naplnilo, až se ucho zadrhlo, darebníci si cestu - brali to po krajině jak kobercový nálet - prolámali rovnou do nemovitosti chlebodárce...)

+ + +

Podzimní čtvrtek 13. byl a nebyl vydařený nejen pro mě.

V odstupu několika málo dní jsem obdržel výsledky průběžné kontroly jak od úředníků živnostenského odboru, tak od policistů. Společná inspekce probrala mezi desátou až šestnáctou hodinou po jedné prodejně Starožitnosti na Hradčanech a na Malé Straně. Třetí obchod byl nedobytný, za zavřenými vrátky revizoři prodavače, majitele nevyzvonili, řada na něj dorazí v nejbližším příště.

V první provozovně prodávající nedokázali předložit žádné doklady k činnosti podniku (např. živnostenský list), byť jim to paragraf 31, odstavec 15 živnostenského zákona přikazuje. Nepřítomný pan podnikatel dostane protokol - a pokuta bude následovat. Ve druhém magacínu se starožitnostmi sice předložil personál některé doklady o nabytí zboží, leč místy postrádaly záznamy bližší informace k průkazům osob poskytujících věci k prodeji - což bude nezbytné doplnit. Pravda je, že evidenci exponátů na prodejním pultu nemusí (ze zákona!) provozovatel držet pohotově trvale v prostorách provozovny - smí seznamy poskytovat dodatečně. Teprve potom se definitivně posuzuje případné porušení pravidel, Tolik ve stručnosti živnostenský úřad.

Policisté se pohybovali po vlastní linii. Nasnímali v prvním kvelbíku 153 a ve druhém 89 krásných předmětů (převážně to byly porcelánové kousky, obrazy, sloupkové hodiny, šperky) a v domovských úřadovnách je porovnali s databází v počítači policie. Nic tentokrát nespadlo mezi hledané artefakty, objekty, čórky...

Jaroslav KOPIC