Měsíčník Policista

Matematik

Vyšlo v čísle 12/2005

Tiskový mluvčí odpovídal novinářům zvědavým na průběh noční tragédie dost stereotypně. "Na místě činu byl zadržen dvacetiletý David P. Ne, nepište pachatel, lepší je - důvodně podezřelý z vraždy. Ovšem, je to jen formalita. Ostatní podrobnosti se dozvíte zítra."
Vyšetřovatel měl na stole zprávu z operačního střediska.
- Telefonát v jedenáct třicet pět oznámil, že v přízemí domu číslo popisné šestnáct, v Málkově ulici, někdo zoufale volá o pomoc. Vozy pohotovostní motorizované jednotky dorazily na místo v jedenáct třicet devět. Zamčené domovní dveře bylo nutno otevřít násilím.

To ostatní se zdálo školsky jednoduché a prosté. Temná chodba, na jejím konci domovnický byt, uvnitř na podlaze zhroucená postava a nad ní mladík s rukama umazanýma od krve.

"Ani hnout! Postav se ke zdi!"

Poslechl, opřel se čelem o chladnou omítku a dlaně dělaly na bílé stěně temné šmouhy. O chvíli později mu zaklaply na zápěstích ocelová klepeta.

"Já to neudělal."

"Jasně," poznamenal nadstrážmistr shovívavě. "To říká každej..."

Ráno se vyšetřovatel probíral věcmi, které měl zadržený u sebe. Ručník, plavky, peněženka se stokorunou, zlevněná legitimace na tramvaj. Linkovaný sešit, propisovací tužka a ohmataná kniha v měkkých papírových deskách. Major Vlasák ji rozevřel.

- Difeotopologie se zabývá otázkami hladkostí a možnostmi jejich zavedení a vlastnostmi diferencovatelných zobrazení. Tento obor je na jedné straně v úzkém spojení s topologií variet (dá se například ukázat, že vložení zprostředkované diferencovatelným zobrazením je vždy krotké), na druhé straně hraničí s diferenciální geometrií...

"Kristepane," vydechl major Vlasák. Sám inklinoval spíš k humanitním disciplínám a skutečnost, že si někdo může se zájmem číst odbornou matematickou publikaci, v něm budila obdiv. Nějak to nešlo dohromady s primitivní surovou vraždou. Ačkoliv, připustil nakonec, Raskolnikov byl přece taky student.

"Přiveďte mi ho," řekl.

* * *

"Tak povídejte."

"Co?"

"Všechno. Pěkně popořádku."

David Pěnkava byl viditelně nervózní a ruce se mu třásly.

"Je to hrozný nedorozumění..."

"Popořádku prosím."

"Dobře. Tak ráno. Mám před zkouškou, tak jsem se chtěl celej den učit, jenže když se do záclony opřelo sluníčko, bylo jasný, že to nevydržím. Sebral jsem ručník, skripta a vyrazil."

"Kam?"

"K vodě. Nemám rád přeplněný bazény, tak jsem šel na Žlutý lázně, to je jedna z posledních starejch vltavskejch plováren. Celý dopoledne jsem civěl do potištěnejch stránek a občas se chodil vykoupat. A tam, u pontonu, ze kterýho se leze do vody, jsem ji potkal."

"Koho?"

"Miladu Vrbatovou."

Policista se zatvářil skepticky.

"Můžete ji popsat?"

"Blondýnka. Nápadně hezká. Vysoká tak metr sedmdesát, o něco starší než já, řekněme pětadvacet let. Opírala se o zábradlí, koukala do vody, jako by si prohlížela svůj obraz na hladině. To se mi líbilo, připadala mi osamělá. Tak jsem jí řekl - Ahoj. Nezamračila se, ale usmála. Potom jsme si začali povídat."

"O čem?"

"Ptal jsem se, co dělá, říkala, že prodavačku v obchodním domě, a chtěla vědět, co jsem zač já."

"Zajímavé," řekl policista znuděně. "Dál!"

"Spustil jsem o koních."

"Prosím?"

"Abyste rozuměl, bylo mi blbý mluvit jak před přijímací komisí. To je přece trapný, vážně žvanit sám o sobě. Tak jsem tvrdil, že jsem nešťastnej kluk od koní, kterej vždycky toužil stát se žokejem, jenže tělo ho zradilo, vyrostl a bylo po kariéře. To mi zlomilo srdce a sebedůvěru, od tý doby se flákám po různejch brigádách a doufám, že se jednou najde kůň, kterýmu nebude vadit mejch osmdesát kilo a společně vyhrajeme derby."

V rohu kanceláře klapal psací stroj a major Vlasák si prohlížel fotografie z místa činu. Pozotvíraná dvířka kuchyňské kredence, rozřezané čalounění křesla, na podlaze rozsypaný obsah převrácených zásuvek. A ležící tělo.

"Milena se tvářila pobaveně a celej den jsme se měli o čem bavit. Když sluníčko přestalo hřát, pozval jsem ji na večeři, ale nechtěla. To mě potěšilo, protože jsem měl v kapse poslední stovku, a ta měla vydržet až do úterního stipendia.

Procházeli jsme se městem, svítily pouliční lucerny, na Tyláku jsme si u stánku dali klobásu a pivo z plechovky, potom jsme sháněli fungující budku, protože si potřebovala někam zavolat. Byl bych s ní vydržel courat do rána, ale pak jsme se dostali ke dveřím starého domu a Milena vytáhla klíče. Ptal jsem se, jestli mě vezme s sebou, chvíli váhala, a nakonec řekla - dobře, tak pojď.

Ve třetím patře jsem to nevydržel, vzal ji do náruče a políbil. Jenže ona se celá proměnila, ztuhla, z kamarádky byla najednou uražená fúrie. Prudce mě odstrčila a zasyčela, že mám jít okamžitě pryč.

Vůbec jsem tomu nerozuměl. Zmateně jsem se omlouval, ale ona opakovala, ať vypadnu, vklouzla do svého bytu a zamkla na dva západy."

Vyšetřovatel zakašlal: "Tohle vám vážně připadá pravděpodobné?"

"Třeba ne," připustil mládenec. "Ale opravdu to tak bylo."

"No pokračujte."

"Jako na potvoru, zrovna v tu chvíli zhaslo světlo. Neodvážil jsem se hledat vypínač, abych omylem nestiskl nějaký zvonek, šmátravě jako slepec jsem slezl do přízemí, jenže domovní dveře, kterejma jsme před chvilkou vešli, byly zamčený. Malér. Ve zmatku jsem nejdřív uvažoval o možnosti, že v tom pitomým domě zůstanu až do rána, a pak mě napadlo vrátit se a vysvětlit situaci Miladě. Jenže to se mi chtělo ze všeho nejmíň, cejtil jsem se poníženej. Nakonec jsem přece jen nahmatal spínač schodišťovýho osvětlení, skoro mě ta bledá žárovka oslepila. Zjistil jsem že stojím před dveřma s cedulkou DOMOVNÍK. Byly pootevřený, proto jsem zaklepal a vlezl dovnitř. Měl jsem ještě dvacku, za to by mi mohl správce odemknout. Jenže tam nikdo nebyl..."

"Popište to přesněji."

"Mrňavá předsíňka s košťatama a kbelíkama, za ní kuchyně a v ní ta mrtvá ženská. Jenže, chápejte, to jsem nevěděl. Hrozně jsem se lekl, určitě jsem si počínal zmateně a nesmyslně. Myslel jsem, že něco musím udělat, pokoušel jsem se o umělý dýchání, snažil se zavolat záchranku, ale telefon byl hluchej. Taky jsem chtěl dát tý ženě něco pod hlavu, a právě v tom okamžitku se všechno rozzářilo světlem reflektorů, policisti mě sebrali a přitom opakovali, že ta paní je mrtvá..."

Vyšetřovatel pokrčil rameny a neříkal nic.

"Koukněte," navrhl David Pěnkava, "nechci vám radit. Ale když se Milady, tedy slečny Vrbatový, zeptáte, tak vám přece potvrdí, že říkám pravdu."

"Samozřejmě jsme se ptali," pravil major Vlasák. "jediná ženská, která v tom domě aspoň trošku odpovídá vašemu popisu, se ovšem jmenuje jinak. O vás nikdy neslyšela a celou sobotu se prý nehnula z domu."

* * *

Podpis na každou stránku protokolu, zaklapnutí pout a eskorta odvádějící mládence zpátky do vazební věznice.

"Já to neudělal!"

Pochopitelně, to říká každý, pomyslel si Vlasák. Obviněný může lhát a na svou obhajobu si vymýšlet cokoliv. Tajuplná neznámá krasavice na pražské plovárně a intrika sestavená po způsobu filmových scénářů. Pitomost. Případ byl průzračný jako studánka, jaké přesvědčivější důkazy si může soud přát než přímé dopadení na místě činu? Jeden jediný otisk prstu by stačil na podání obžaloby, a tady jich sebrali technici na tucty. Vražedná zbraň, čtyřicet centimetrů vysoká mramorová soška s těžkým kamenným podstavcem, zůstala ležet na podlaze. Uzavřená záležitost...

Studentská legitimace na tramvaj, sportovní kabela a vysokoškolská učebnice. Vyšetřovatel v ní znovu zalistoval.

- Metrický prostor P je lokálně souvislý, když a jen když každá komponenta je otevřená a lokálně souvislá.

Důkaz: Nechť P je lokálně souvislý a nechť K je jeho komponenta. K je otevřená neboť P je lokálně souvislý, když a jen když komponenty uzavřených množin jsou otevřené množiny...

Je vůbec možné, napadlo Vlasáka, aby se člověk studující podobné knihy choval jako absolutní idiot?

Na stole zazvonil telefon, kolegové z kriminálky oznamovali, že i když probrali všechny partaje v přilehlých domech, nepodařilo se zjistit, kdo v noci na policii telefonoval.

"Díky," řekl Vlasák. S takovým výsledkem počítal, lidé se v podobných případech nepříjemnostem spojeným s vyšetřováním vyhýbají často. Zajímavější bylo, že volání o pomoc už údajně nikdo z dalších sousedů neslyšel. To se tak bojí svědčit všichni?

Snímky z místa činu ležely rozložené po celé ploše stolu.

Magnetofon na operačním středisku zaznamenal oznámení krátce po půl dvanácté. Hlídky byly na místě do pěti minut. Je pravděpodobné, aby pachatel za takovou chvilku dokázal udělat takový nepořádek? Ovšem, mohlo to být taky naopak. Vykrádal byt a vracející se domovnice ho překvapila.

"Smrt způsobil úder do zadní časti hlavy," stálo ve zprávě z patologie. Proč se ovšem přepadená žena obracela k útočníkovi zády? Možná se snažila dostat k otevřenému oknu, nebo prchala ke dveřím. Ano, tak to nejspíš bylo.

Den pomalu končil, major zapečetil trezor, zamkl kancelář a sešel se schodů. Drobné pochybnosti mu stále vrtaly hlavou. Kdyby ten kluk byl potetovaný primitiv, nebylo by o čem dumat. Fakta jsou jasná, říkal si, jen se do nich postava studenta matematiky trošku nehodí.

Proč si proboha vymyslel tak nepravděpodobnou historku, když bylo jasné, že mu ji žádná ženská z baráku nepotvrdí? Ve třetím patře skutečně bydlí přibližně pětadvacetiletá blondýna, jenže se jmenuje Jitka Bodláková. A o žádném Davidu Pěnkavovi nikdy neslyšela.

Vyšetřovatel nechal ujet poloprázdnou elektriku a vydal se domů pěšky, v chůzi se mu vždycky docela dobře přemýšlelo.

Dobře, napadlo ho, tak z jiného konce. Dejme tomu, že má ten kluk ve všem, co povídá, pravdu. Pak ovšem slečna Bodláková z nějakého důvodu lže. Třeba má žárlivého amanta, a proto, aby se vyhnula následným nepříjemnostem, chlapům, s nimiž flirtuje, radši neříká pravé jméno. A proč vlastně na chodbě najednou ochladla? Přece ji nemohl tak rozčílit jeden neobratný pokus o polibek. Dejme tomu, že to bylo takto. Zaslechla z bytu nějaké zvuky, uvědomila si, že žárlivec je uvnitř, a že se musí své náhodné známosti rychle zbavit. Když ji pak vyslýchala operativa, třeba byl ten člověk ve vedlejší místnosti a nemohla mluvit otevřeně...

Náhodné seznámení, bloudění ulicemi nočního města, hledání fungující telefonní budky.

Nebo všechno mohlo být také docela jinak a ta ženská je do případu zapletená mnohem víc. Třeba je ten studentík jen oběť, ovce vedená na porážku. Ale od začátku. Pohledná holka může téměř stoprocentně předpokládat, že se na ni na plovárně nějaký chlapík přilepí. David vyhovoval. Není dokonce vyloučeno, že zapůsobila i jeho vymyšlená historka o zneuznaném žokeji, který se potuluje po příležitostných brigádách. Prostě obětní beránek byl na světě, jen bylo nutno záležitost načasovat. Procházka v ulicích byla lepší než večeře v restauraci, číšník by si mohl dvojici pamatovat, proto se najedli u anonymního párkařského stánku. Následoval telefonát a zpráva, že ryba je zaseknutá.

Mezitím komplic slečny Bodlákové přepadl nešťastnou správcovou. Proč ale připravovali tak složitý plán kvůli obyčejné ženské, která se živila uklízením a drhnutím schodů? To je dost zásadní otázka. Možná měla doma něco náramně cenného. Peníze, šperky nebo obraz, o jehož skutečné hodnotě neměla tušení. Rozhodně nešlo o spořitelní knížky, ráno už byly příslušné vklady v bankách zablokovány. A vůbec, proč vražda, když stačilo jenom vyloupit byt?

Záležitost začala připomínat luštění složité křížovky. Něco do sebe zapadalo, něco ne.

Značně nejasný byl důvod, pro nějž organizátor celé tragédie zatáhl do příběhu nic netušícího studenta. Proč potřeboval nastrčeného pachatele? Možná proto, že opravdový vrah byl se svou obětí v blízkém vztahu a podezření by na něj padlo téměř okamžitě. Takže použil hlupáčka od koní...

Vyšetřovatel dorazil domů, roztržitě se usmál na ženu a popadl telefonní sluchátko.

"Sežeňte kluky z operativy ráno na sedmou. Uděláme si krátkou poradu."

* * *

"Tak vstávat, mladej, vstávat," řekl dozorce a jeho hlas zněl nečekaně vlídně.

David Pěnkava poslušně vyskočil z kavalce.

"A seberte si svý věci, ať tu nic nezapomenete."

Mladík původně myslel, že ho odvedou do společné cely, ale když prošel čtyřmi automaticky zavíranými mřížemi a nasedl do automobilu, aniž by mu kdokoliv poutal ruce, rozbušilo se mu srdce radostí.

V kanceláři vyšetřovatele byl na stole talíř obložených chlebíčků a kouřící hrnek kávy.

"Prosím, jezte, abyste neřekl, že jsme vás pustili bez snídaně."

"Tak jste ji přece jen našli!"

"Koho?" zeptal se major.

"No přece Miladu. Potvrdila vám, že jsme byli spolu."

"Dá se to tak říct."

"A vraha máte taky? Kdo to udělal?"

"Příbuzný paní správcové. Víte, restituce trochu změnily zaběhnuté majetkové poměry. Ta obyčejná ženská byla vlastně velmi bohatá. A její synovec nechtěl na dědictví moc dlouho čekat."

Pěnkava se cpal, jak se konečně k jeho věku slušelo.

"Teda, když jste s Miladou mluvil... Myslíte, že se s ní můžu sejít? Jestli mi jako přijde na rande?"

"Možná ano, ale budete muset trochu počkat."

"Jak dlouho?"

"Tak osm deset let. Ale ten její amant dostane minimálně patnáct, na to vemte jed."

Vzpomínky bývalého kriminalisty
převyprávěl -jr-