Měsíčník Policista

Krokodýlí slzy

Současné rozkrádání českých kulturních památek poněkud připomíná třicetiletou válku a ujíždějící švédské vozy s nejvzácnějšími poklady rudolfínských sbírek. V mnohých venkovských kostelech už zůstaly jen obvodové zdi, ztrácejí se obrazy, sochy, funerální plastiky ze hřbitovů, smírčí kříže, boží muka a dokonce i hraniční kameny, tesaná koryta či prošlapané desky starobylé dlažby.
Zákony a předpisy jsou bezzubé, policie přes veškerou snahu nedokáže všechno uhlídat. Kdy to drancování skončí? Podle některých škarohlídů až v době, kdy tu nezůstane vůbec nic, co by ještě stálo za to ukrást. Na to, co si o současném odlivu starožitností lidé myslí, jsme se zeptali v naší malé anketě.

Jana Mošnová - důchodkyně:
Je to moc smutné, opravdu. Představte si, že v našem kostelíku ukradli i zvon. Dvě světové války vydržel ve věži, zvonil při pohřbu mého dědečka, táty i maminky. A teď je pryč. Prý se za takovou věc ve sběrně dá dostat pár stokorun. Nechápu, jak to může někdo koupit. Takový obchodník je větší lump než ty zloději. Dneska možná vydělá. Ale jednou bude sám skládat účty.

Ivan Brabenec - výtvarník:
Jasně, krást se nemá, ničit památky je taky hanebné, jenže my to s tou uzavřeností někdy moc přeháníme. Ono je koneckonců jedno, jestli nějaký obraz visí na Hradčanech, nebo v Louvru, zda hezkou sochu uvidíte v Benátkách, nebo v Olomouci. Jsme jednou Evropané, a tak si na to musíme zvykat. Kulturní dědictví je mezinárodní, a nějaký nacionalismus tu nemá co dělat. Čerta záleží na tom, že byl Picasso Španěl, Beethoven Němec nebo Dostojevskij Rus. Byli to především kumštýři, a to ostatní je nepodstatné.

Jana Vašáková - učitelka:
Umění je posvátná kráva, před kterou se sluší trnout v úžasu, a přitom nikdo neví proč. Nedávno jsem si v novinách přečetla smutné oznámení, že někdo vyvezl z republiky obraz Františka Tichého a že je to vážná umělecká ztráta. Přitom tentýž Tichý, když byl ještě naživu, se marně snažil své věci prodávat, možná stejné plátno, o kterém byla řeč, daroval nějakému pinglovi, neboť neměl v hospodě na útratu. Ani učit na škole ho nenechali. Dneska roníme krokodýlí slzy nad ztracenými milionovými hodnotami, a ve stejné chvíli mladí výtvarníci nemají co do huby a rozmělňují svůj talent v reklamě. Na Olymp se halt může teprve po smrti. Jenže mrtvý umělec už bohužel nic nového nevytvoří. Takže přestaňme marně litovat zbořeného Josefova a uvědomme si, že i Pařížská ulice je krásná, přestaňme se rozplývat nad porcelánovým hrnečkem po babičce a začněme vyrábět esteticky hezké nádobí. A dost poučování! Už zase ze mne mluví profese...

Michal Turek - student:
Někdy mám pocit, že v kumštu jde především o prachy. Chudá domácnost rodinné skvosty prodává, aby měla na činži, bohatý soused zase nakupuje. V evropských poměrech jsme zatím chudí, a na časy, kdy nějaký nový Vincenc Kramář bude ve světě kupovat umělecké poklady a vozit je domů, si asi budeme muset ještě pár let počkat. Víte, v jedné povídce, tuším od pana Bradburyho, je nádherná scéna. Mladíček, který hluboce obdivuje Pabla Picassa, jednou na břehu moře svůj idol potká. A starý pán si klackem v písku jen tak pro sebe maluje. Býky, nymfy, bájné příšery a antické polobohy. Ten kluk nemá fotoaparát, může se jen koukat. V zapadajícím sluníčku hltá tu krásu, snaží se zapamatovat si každý pomíjivý tah dřevíčka, protože za chvilku přijde příliv, a ten všechno smaže jako houba školní tabuli. Myslím, že je to nejpřesnější vyjádření toho, co vlastně znamená umění. Prostě ten vrchol. A na docela opačné straně takové hodnotové stupnice je obraz uložený v bankovním trezoru, neboť představuje kapitál.

Milan Pašek - policista:
Řeknu kacířskou větu, ale mám pocit, že v téhle zemi nikdo o skutečnou ochranu památek ani nestojí. Jistě, nadělá se kolem toho spousta řečí, ale když přijde na lámání chleba, je všechno jinak. Vesnice radši vybuduje vodovod nebo postaví hospodu, než aby opravila kostelík, vždyť tam na mši chodí jen pár lidí. A fotbalový klub potřebuje dotaci, to je přece důležitější nežli nějaká soška nebo obraz. Stoletá lípa stíní starostovu zahrádku, tak pryč s ní.

Jasně, mluví ze mne hořkost, ale ono to tak opravdu chodí. Nedávno dopraváci zadrželi partu zlodějů. Na vleku vezli veliký kamenný kříž, který od nepaměti stával v kaštanové aleji lemující státní silnici. Řekli byste výborně, dobrá zpráva. Jenže to byl teprve začátek. Trestný čin musí mít také poškozeného a najednou se ukázalo, že o ten krucifix nikdo nestojí. Silničáři řekli, že se starají jen o krajnici a o patníky, památka proto patří majitelům okolních pozemků. Zemědělci zase tvrdili, že jde o záležitost církve, diecéze ovšem kříž v seznamu spravovaných objektů neměla. Zkrátka, kdyby v tu chvíli ti lotři podali stížnost, tak jim policie s omluvou musela jejich lup vrátit. Naštěstí k tomu nedošlo, kříž je zásluhou kolegů zpátky na starém místě. Místo ocenění ovšem čekají, že jim z toho někdo ještě udělá pořádný malér.

Marie Dobalová - návrhářka:
Kradou se starožitnosti. To přece není žádné překvapení, krade se všechno, proč by právě památky měly být výjimkou. Jen v naší ulici jsou čtyři nonstop bazary, kam se v noci slétají zloději jako můry k lampě. Každý to ví, ale nic se neděje. Kapsářské bandy patří ke koloritu města, podobně jako sochy na Karlově mostě. Místo úsloví - co Čech, to muzikant, varují turistické bedekery - co Čech, to zloděj. A nikomu to nevadí. Páni zákonodárci zvednou u krádeží hranici definující trestný čin ze dvou na pět tisíc, a je vymalováno. Co to je, čtyři tisíce devět set při jejich prebendách? Přestupek na úrovni špatného parkování nebo přecházení ulice mimo vyznačenou zebru. Že je to pro někoho živobytí na měsíc? Jděte se vysmát! Zločin je už přece dávno regulérní forma podnikání. Hrdina privatizace, přítel nejvyšších představitelů země, možná poputuje do Spojených států v okovech, bývalý ministr vnitra se zářivým úsměvem obhajuje největší lotry a mafiány, bývalý ministr financí si ve věznici odpykává trest za milionové podvody, bývalý premiér čelí obvinění z přijímání úplatků. A tak dál. Diogenes, ten ze sudu, pokud si vzpomínáte, chodíval po Athénách s rozsvícenou lucernou a hledal poctivého člověka. Nevím, jestli někoho našel. Nicméně mám dojem, že v téhle zemi by se mu to určitě nepovedlo.

Michal Mužík - agronom:
Přišlo do módy vzpomínat na staré zlaté roky, kdy panoval bolševik. Rohlík stál třicetník, i největší flink měl postaráno o práci, a pokud se týká starožitností, tak ty nikdo nekradl, protože dostat je za železnou oponu bylo velice obtížné. Jó, to byly časy! Lidská paměť je krátká, a tak bych rád připomenul pár maličkostí ze svého okolí. Kostelík svaté Anny, státem uznaná kulturní památka, byl na spadnutí. Křížky v polích a na křižovatkách cest byly zničené, místní traktorista totiž demonstroval svou oddanost marxleninskému ateismu tím, že je všechny povalil a zurážel. Lidi to mrzelo, ale nikdo se neodvážil něco podniknout. Rozumějte, nešlo o nějaké skutečné sankce, ale o strach. Kluk se hlásí na vytouženou vysokou školu, co když při přijímačkách odnese to, že tatík opravoval boží muka. V zaměstnání mám možnost postoupit o stupínek výš, jenže jak to dopadne, jestli se kádrovák dozví, že chodím na mši? Nejlepší je nic nedělat a držet hubu. Tak to byly ty časy, které dnes kde kdo velebí. A přitom se stačí jen rozhlédnout kolem sebe. Svatá Anna svítí novou omítkou a opravenou střechou, všechny staré křížky zase stojí a v hospodě lidi nadávají na politiku, protože se nikdo nebojí říkat naplno, co si myslí. Stručně řečeno, není po čem tesknit.

Karel Vysychal - výtvarník:
Strašný je vandalismus. Pokud někdo nějaký vzácný kousek rozbije, ze strachu před dopadením zničí, nebo prodá do sběrny, je to odporný barbar. Nedávno se psalo o barokních dřevořezbách rozřezaných pilou, aby se vešly do kufru zlodějského auta. Tak to ne, to všechno bych přísně trestal. Samotná krádež už mi tak hrozná nepřipadá. Je v ní totiž vedle lumpárny také kousek obdivu a úcty k umění. Kdyby z mé výstavy někdo ukradl obraz, považoval bych to za vyznamenání. Tomu zloději stálo za to riskovat ostudu i případný trest, jen aby měl pomalovaný kousek plátna, to je přece poklona složená autorovi. Památka, kterou byť i nepoctivě získal milovník umění, není definitivně ztracená. Časem se zase objeví, jako kdysi uloupená Mona Lisa či slavné trio obrazů ukradených v sedmdesátých letech z Národní galerie.

Ilona Žáková - knihovnice:
Když se nestaráte o psa, je správné, že vám ho úřady odeberou a dají do útulku, nebo svěří někomu, kdo bude mít ke zvířeti lepší vztah. U památek by mělo platit něco podobného. Dost jsem se najezdila po zámcích a starých šlechtických sídlech v Čechách i na Moravě, a často mi z toho bylo náramně smutno. Jistě, některé skvosty jsou vzorně udržovány, ale na každý takový připadá řada jiných v dezolátním stavu. Viděla jsem zničené malované dřevěné stropy, protože nikdo nepovažoval za vhodné včas vyměnit pár tašek na střeše, plesnivé vzácné tisky v zapomenutých depozitářích, vybydlené sály, které léta sloužily občanům sociálně nepřizpůsobivým, jak se eufemicky říká. Pamatuju dokonce na věčně ožralého údržbáře, který roztápěl kamna v kotelně sto, možná dvě stě let starými obrazy, protože vyschlé rámy a dávné barvy báječně hoří. Moc se toho nezměnilo ani po revoluci. Někde našli obětavé restituenty, co se snaží něco zachránit, jinde stavba i se zařízením sloužila jen jako jistina na půjčku, kterou stejně nikdo nikdy nemínil zaplatit. Celkově je to bída. Tím pádem mě nějaké krádeže ani tak moc nezlobí. Když se zanedbaný pejsek nebo kočka dostane do dobrých rukou, tak je to přece celkem v pořádku.

Milan Halíř - řidič:
Já to vidím v trestech. Podmíněné rozsudky, státem placení advokáti, kriminály s televizí. To není k ničemu. Každý, kdo prokazatelně něco ukradl, by měl být odsouzen na nucené práce, a tam makat tak dlouho, dokud škodu do posledního halíře nezaplatí. A bylo by po problému.

Potud výběr s nejzajímavějších odpovědí naší ankety. Nejde o reprezentativní vzorek, jen o osobní názory. Z hlediska péče, kterou jako společnost věnujeme památkám, tak o dosti varovné názory.