"Tady mi to připadá téměř jako normální, že muži zacházejí se svými ženami jako s pytly na box. Nigerijský mužský si myslí, že žena je nižší tvor než on. Již od dětství, od batolete, má přednost před dívkou. I když se berou z lásky, muž si stále myslí, že s ženou jako s nižším tvorem si může dělat, co chce," tvrdila Obong Rita Akpan ve funkci nigerijské ministryně záležitosti žen.
Všude na světě existuje domácí násilí, ale africké průzkumy ukazují, že málokde je tak špatné zacházení se ženami více zakořeněno než v subsaharní Africe. Podle studie z roku 2003 každá třetí z dotázaných nigerijských žen přiznala, že byla terčem opakovaného fyzického násilí ze strany mužského partnera. Žena nominovaná nigerijským prezidentem do národní protikorupční komise byla v roce 2000 zavražděna dva dny poté, co se obrátila na policii o ochranu proti domácímu násilí. Manželka místoguvernéra v severonigerijské provincii řekla novinářům, že ji muž trvale bije, protože ho rozčiluje, když se doma v jeho přítomnosti dívá na televizní filmy.
Polovina žen v průzkumu v Zambii, financovaném v roce 2004 Spojenými státy, řekla, že ji mužský partner bije nebo bil. Je to největší procento ze zemí třetího světa zkoumaných ve třech kontinentech. V Jižní Africe Rada pro zdravotní výzkum konstatovala, že tam každých šest hodin nějaký mužský partner zabije svou přítelkyni nebo manželku. Je to dosud největší úmrtnost na domácí násilí na světě. V Harare, hlavním městě Zimbabwe, má domácí násilí na svědomí více než šest z deseti případů vražd, které se dostanou před soud, jak uvádí loňská zpráva OSN. Průzkumy ale ukazují, že s domácím násilím v těchto zemích souhlasí nejen většina mužů, ale i část žen. Alespoň ty, co přežily.
Organizace hájící ženská práva říkají, že většina afrických žen o špatném zacházení mlčí. Studie WHO, Světové zdravotnické organizace, zjistila, že zatímco více než třetina namibijských žen přiznala fyzické nebo sexuální týrání partnerem, které vedlo často až ke zranění, šest ze sedmi obětí si to nechaly pro sebe, nebo se svěřily pouze přítelkyni nebo příbuzné. V Zambiji k rodinnému násilí stačí, když manželka vysloví jiný názor než manžel, když se jí nepovede večeře, připáli ji nebo přesolí, nebo odmítne sex. "Když je jídlo často přesoleno, jednoho dne se to dotkne vašich citů a vyřídíte si to s ní ručně. My, afričtí muži, nesnášíme neúctu," řekl při jednom průzkumu 30letý lagoský řidič. Měl v problému jasno.
V USA mají ženy-oběti domácího násilí na 1200 útočišť, která jim pomohou. V Nigérii, v největší africké zemi se 130 miliony obyvatel, jsou jen dvě, zřízená v posledních čtyřech letech. Ale takzvaně pánbůh zaplať. Zákony proti domácímu násilí byly navrženy v šesti z 36 nigerijských provincií, přijaty ale byly pouze ve dvou. Na muslimy ovládaném severu trestní zákoník povoluje "umravnit" ženu (podobně jako rodiče dceru a učitelé žáky), pokud muž nezpůsobí vážnou újmu na zdraví. A policie se bojí ženy zastat a násilníka trestat. Ostatně co si ty ženské stěžují, když neprotestují, že běžně nosí na hlavách třikrát větší náklady než muži, například dřevo na zátop, vodu nebo pytle s obilím.
Paní Rosalynn Isimeto-Osibuambe (dnes 35), vysokoškolačka s perfektní franštinou, zakladatelka francouzské školy v Lagosu, kterou televize zve do své výchovné show, mluví sebevědomě, má moderně zastřiženmé vlasy, v kabelce knížku o sociologii. Její diář je plný úkolů a projektů, které chce uskutečnit. Říká se o ní, že je rozený organizátor, který umí lidi pro své plány získávat.
Bylo jí šestnáct, když potkala svého nastávajícího, rovněž později univerzitního studenta. Štíhlý fešák - jak ho popisují New York Times - ji, pravda, už během námluv jednou uhodil, ale brala to jako něco, co se už nebude opakovat. Od doby, kdy se v roce 1997 vzali, ji tloukl na potkání, i když byla v jiném stavu (synovi je dnes šest let). Hodil po ní lampou, držel jí i hlavy nůž, zatímco jeho kamarád ho uprošoval, aby ji nezabíjel. Před čtyřmi lety chtěla navštívil rodiče, ale manžel jí to zakázal. A pak ji pro jistotu ztloukl do bezvědomí a nechal ji ležet bez pomoci.
Když se obrátila na známé, většina z nich zastávala stanovisko manžela. Když se obrátila na policii, tak jí řekli: "Už nejste žádné děvče. Když nechcete být vdaná, tak se rozveďte." Tchán jí sdělil, že "tlouct manželku je normální". A když se obrátila na místního duchovního, tak jí poradil, aby "manžela nerozčilovala a cokoli řekne, tak to musí v rodině platit".
Jedinou pomoc našla v nevládní, neziskové organizaci Alert on Violence Against Women, Pozor na násilí vůči ženám, založené v Nigérii v roce 1999, která řídí ony dva už zmíněné útulky. A tak se osamostatnila. Tlučení se ale bohužel ani potom nevyhnula, nedávno ji manžel ztloukl, když ji potkal v kostele.
"Manželství v Nigérii je vztah jako v otroctví. Africký muž si myslí, že žena je něco jako auto, bota nebo cokoli z jeho vlastnictví, o čem sám rozhoduje. Podobný názor mají naše matky, naši otcové, naši synové. Celá společnost potřebuje převychovat," říká.
Po jejím televizním programu o domácím násilí se ozývají stovky postižených žen. Aby jim pomohla, založila - prozatím skromnou - nadaci "Šťastná rodina".
Kvůli rodinnému násilí není třeba hledat tak daleko a až na druhém kontinentu. V SRN vyšlo v uplynulých měsících šest knížek německo-tureckých autorek v mnohatisícových nákladech okamžitě vyprodaných o postavení dívek v tureckých rodinách a manželstvích, které žijí v SRN ve své komunitě jako v otroctví. Jejich názvy jsou Ich wollte nur frei sein - Chtěla jsem být jen svobodná, Fundamentalismus gegen Frauen - Fundamentalismus proti ženám, Ich klage an - Žaluji, Erstikt an eueren Lügen - Zaduste se svými lžemi, Mich hat keiner gefragt - Mě se nikdo neptal a Verschleppt im Jemen - Zavlečena do Jemenu. Ale o tom až někdy příště.