Měsíčník Policista

Žádost o psa

Vyšlo v čísle 10/2005

Jedna z listin přiložených ke spisu, který už mohl být dávno skartován, je úředně poněkud neobratná žádost. Pan Jaromír Šimánek, strážný firemního parkoviště na okraji Pardubic, se obrátil na vedení podniku s prosbou o přidělení služebního psa.

Takové zvíře by určitě nestálo moc peněz, nemusí mít přece rodokmen a o výcvik bych se postaral sám. Strava by se taky dala sehnat prakticky zadarmo, k dispozici jsou zbykty ze závodní kuchyně. Průběžné náklady by se tedy týkaly pouze veterinárního ošetření, a na nich, stejně jako na pořizovací ceně, se mohu podílet...

Psal se rok 1974 a atmosféra vrcholící normalizace žádala jiný slovník a jiné argumenty. Snad se měl pan Šimánek zmínit o ochraně socialistického vlastnictví, o efektivitě práce a potřebě koordinovaného boje proti antisociálním živlům. Jenže jemu něco takového nešlo přes pusu. Místo toho napsal, že s pejskem v noční vrátnici by mu nebylo tak smutno.

Po uplynulých jednatřiceti letech se už asi nedozvíme, kdo tenkrát o žádosti rozhodoval. Rázné NE se třemi vykřičníky však vyjadřuje stanovisko příslušného úředníka velmi jasně. O půl roku později byl pan Jaromír Šimánek mrtvý. Dvacátého osmého června roku 1974 jej našli ležet s roztříštěnou hlavou na špinavém asfaltu svěřeného parkoviště.

* * *

Zmizelý čas. I když se politické úvodníky zažloutlých novin těch dob vyznačují nehorázným žvaněním, práce policie, tedy pardon, tehdy to byla Veřejná bezpečnost, byla přesná a těžko najít ve vyšetřování nějaké chyby.

Ohledání místa činu. Na vraždu se přišlo časně ráno, když si krátce před pátou šel první řidič vyzvednout své zaparkované auto. Garáže, dvůr, šatny, vše bylo okamžitě uzavřeno, jen malá část parkoviště zůstala v provozu, aby nebyl zcela paralyzován chod firmy.

Podařilo se najít místo, kde pachatel přelezl víc než dvoumetrovou zeď a vnikl do dvora. Pomocí zadokumentovaných stop bylo možno krok za krokem sledovat jeho cestu. Vlezl do nepojízdného osobního auta, které stálo u hory ojetých pneumatik. Byla velmi teplá červnová noc a nejspíš mu bylo horko. Sundal si modru silonovou bundu a položil ji na přední sedadlo. Později, ve zmatku dalších událostí, ji tady zapomněl.

Z nepojízdného vraku vzal půl metru dlouhou montovací páku, kterou rozbil skleněnou výplň dveří od šatny, podle drobných kapek krve se při odstraňování střepů lehce pořezal. Pak se vsoukal dovnitř a vypáčil nebo ukroutil zámky na osmi plechových skříňkách řidičů. Moc potřebného toho uvnitř nenašel. Dvě deky, obnošené gumové holínky, láhev minerálky, kterou dopil a odhodil do kouta místnosti. Potom se stejnou cestou vrátil na dvůr a obcházel jednotlivá zaparkovaná auta. U jednoho z nich, malé dodávky typu Barkas, visely klíčky ve spínací skříňce. Nastartoval, což pravděpodobně bylo slyšet v přibližně padesát metrů vzdálené vrátnici. Noční hlídač vyšel ven, aby se podíval, co se děje. O chvíli později byl napaden. Nečekaně a zezadu. Z pěti ran vedených montovací pákou byly nejméně dvě smrtelné.

Krevní stopy sérologicky odpovídající skupině strážného byly nalezeny i na vypáčeném zámku hlavní brány, pachatel k násilnému otevření použil stejný nástroj, kterým vraždil.

Pak se vrátil do připravené dodávky a z místa činu odjel.

* * *

Podnik, v němž si čtyřiasedmdesátiletý Jaromír Šimánek přivydělával k penzi, měl přes sto zaměstnanců, z toho dvacet řidičů. Kriminalisté však nepředpokládali, že by byl pachatelem někdo z nich. Vrah toho totiž o chodu firmy moc nevěděl. K tomu, aby se dostal na dvůr, přelezl vysokou zeď, ačkoliv se na protější straně objektu mohl pohodlně vejít dírou v drátěném plotu. Do řidičských šaten se vloupal také relativně obtížným způsobem, přestože dvě nízká okna za zdí zůstávala na noc otevřená. Navíc, jako zaměstnanec by nejspíš věděl, že po sérii několika drobných krádeží si řidiči nenechávají ve skříňkách nic cenného. Peníze a benzinové bloky bývaly zavřené v trezoru šéfa autoprovozu o patro výš, ostatní věci šoféři raději nosili domů, nebo je nechávali v kabinách aut.

Ilustrační fotoBarkas vyrazil do tmy s řevem přetočeného motoru, o tom se zmínil svědek, který v protějším domě nemohl spát, neboť jej bolely zuby.

Divoce jedoucí dodávky si všiml ještě jeden pardubický noční taxikář a také barman, který se vracel domů z práce. Z jejich dojmů lze usoudit, že muž za volantem byl buď opilý nebo nedovedl řídit, případně se u něj skloubily oba důvody.

Sotva sto metrů od brány parkoviště vjel na chodník a pravou část vozu odřel o kandelábr, o pár kilometrů dál roztříštil výstražné světlo na okraji autobusové zastávky. Když krátce potom došel v nádrži benzín, nechal automobil stát uprostřed křižovatky a utekl pryč. O ukradené deky a gumovky se už nezajímal.

Technici z kriminálky podrobili vůz pečlivé prohlídce a ze všech míst, kterých se mohl pachatel dotknout, sňali otisky prstů.

Hned druhý den po vraždě byla prostřednictvím krajských novin požádána o spolupráci veřejnost, na frekventované třídě v Pardubicích byla ve výkladní skříni vystavena nalezená modrá silonová bunda. Některá svědectví se tak podařilo získat či doplnit, například byla přesně vymezena doba, kdy k vraždě došlo, ovšem k celkovému řešení případu opatření nepomohlo.

* * *

Dnes už si lze těžko představit, že vyhledávání protějšků nalezených stop v centrální daktyloskopické sbírce, které ve věku počítačů zabere tak pět deset minut, představovalo před třiceti lety úkol, jenž týmu odborníků snadno zabral týden nebo čtrnáct dní.

Při ohledání místa činu bylo zajištěno 35 daktyloskopických stop, z nichž bylo po porovnání s otisky zaměstnanců podniku 27 vyřazeno. Zbývajících osm stop bylo předáno k expertize Kriminalistickému ústavu. Podle znaleckého posudku byly čtyři stopy neupotřebitelné, dvě upotřebitelné jen částečně a zbývající dvě stopy vykazovaly dostatečný počet charakteristických znaků nutných k jednoznačné identifikaci. Desátý den vyšetřování přišla z Prahy telefonická zpráva, že daktyloskopické stopy sejmuté z lahve minerálky a palubní desky automobilu Barkas jsou shodné s otisky prstů jistého Štěpána Matoše, narozeného roku 1950 a trvale přihlášeného k pobytu na Slovensku v Michalovcích.

Okamžitě bylo vyhlášeno celostátní pátrání, postupně získávané informace připomínaly korálky navlékané na nit.

24. června byl podezřelý mladík spatřen v Teplicích, kde se seznámil s jistou slečnou Josefínou, a s tou pak odjel k jejím rodičům do Pardubic. Neměl u sebe žádné peníze a po nocích se toulal po hospodách, kde za něj cizí lidé platili útratu. Chtěl se prý vrátit zpátky na Slovensko a hovořil o tom, že sežene nějaké auto.

Kritický den, 28. června, přišel domů hluboko po půlnoci a v malém plechovém umyvadle pral špinavou košili. Družce nic nevysvětloval a ještě za tmy odešel, aniž řekl kam.

Ráno se dostal do Poděbrad, později se ukázalo, že cestu absolvoval pěšky, odtud jel do Prahy vlakem. Bez lístku, úvěrovou jízdenku mu vystavil průvodčí po předložení občanského průkazu. Na nádraží v hlavním městě strávil další noc v odstaveném vagonu, potom odjel, opět načerno, do Českých Budějovic. Tady chtěl znovu přespat v prázdném vlaku, ale byl zaměstnanci ČSD zadržen a převeden na oddělení Veřejné bezpečnosti. To se stalo ještě před vyhlášením celostátního pátrání, po dojemném vysvětlení, že přijel za těžce nemocnou matkou, byl propuštěn.

Podle vyprávění přítelkyně měl už Matoš plné zuby živoření a role nezvaného hosta v Čechách a často hovořil o návratu do Michalovců. Slovenská kriminálka si tam proto na něj počkala. Patnáctý den po vraždě se objevil v místní krčmě, unavený a žíznivý. Byl zadržen a následující den eskortován zpátky do Pardubic.

* * *

Skutečný příběh se příliš nelišil od dramatu vyčteného ze stop nalezených při ohledání místa činu. Fakta již kriminalistům známá jen potvrzovala, že zadržený muž je skutečný pachatel.

"Nutně jsem potřeboval peníze..."

Pardubické parkoviště si vybral náhodou, byl přesvědčen, že v tak velkém podniku určitě najde něco, co jeho situaci zlepší.

"Kupony na benzín. Nebo prachy v hotovosti."

Zklamání ve vyloupené šatně a potěšené překvapení, když zjistil, že jednu dodávku dokáže nastartovat.

"Chtěl jsem s tím dojet domů."

Zburcovaný strážný plány překazil. Štěpán Matoš vypnul zapalování, vyklouzl z kabiny a zalezl pod vedlejší náklaďák. Slyšel kroky, viděl nohy od kolen dolů. Když se hlídač otočil a vracel k vrátnici, předpokládal, že jde k telefonu zavolat policii. Vyrazil za ním s montérpákou v pěsti a bez varování zaútočil. Potom vypáčil vrata u vjezdu, otevřel dokořán, nasedl do dodávky a odjel.

"Čím jste páčil zámek?"

"Tou monterajznou."

"A dál?"

"Dál nic moc, v tý kraksně nebyl skoro žádnej benzin."

Pitevní protokol, znalecké posudky z trasologie a daktyloskopie, výpovědi svědků, přiznání. Uzavřený vyšetřovací spis putoval k soudu, který poslal Štěpána Matoše za mříže na patnáct let. Odsouzený se odvolal, ale soud vyšší instance rozsudek plné míře potvrdil.

* * *

Hlídané parkoviště, které před více než třiceti lety stálo v Pardubicích, už neexistuje. Na jeho místě vyrostla řada nových domů, podnik se nejdřív přestěhoval, pak byl zrušen a automobily, kterými disponoval, skončily v bazarech či na vrakovištích.

Štěpán Matoš si svůj trest odseděl v plné výši, jako konfliktní typ nepatřil k dobře hodnoceným vězňům a jeho žádosti o podmíněné propuštění byly zamítnuty. Z kriminálu se dostal, když mu bylo devětatřicet let, ale dlouho na svobodě nepobyl. Následovaly další tresty za krádeže a podvody, v roce devadesátém sedmém zemřel na infarkt ve věznici na Borech.

Mrtvý strážný má prý pomníček na pardubickém hřbitově, ale najít se nám ten hrob nepodařilo. A tak po starém pánovi zůstala jen dávná žádost o přidělení služebního psa. Kdyby jí tehdy příslušný úředník vyhověl, nemuselo k vraždě, o které jsme si vyprávěli, vůbec dojít.

Antonín JIROTKA