Měsíčník Policista

Dva životy jednou ranou aneb Tři chlapi v bytovce

Vyšlo v čísle 10/2005

Ospalá a líná sobota, půlka října. Léto v tahu a podzim ještě pořádně nevystrčil drápky. Takový nanicovatý den, vzpomíná si kapitán Bc. Milan Pospíšek na odpoledne, kdy všechno začalo. Coby šéf šumperské kriminálky, úředně tedy Služby kriminální policie a vyšetřování, měl o víkendu takřečenou dosažitelnost. Což, pro laiky, obnáší fakt, že člověk sice nemusí sedět přímo v práci, ale měl by se držet doma, na telefonu, anebo poblíž. A v éře mobilů ten svůj rozhodně nevypínat - a v případě, že ho kolegové povolají, hbitě vystartovat. Nezřídka, dokonce většinou, se stane, že čekání vyjde naplano, zhola nic dramatického se nepřihodí. Za což pánu Bohu dík. Taky oné soboty se už už zdálo, že "klid zbraní" zůstane zachován a nestane se nic. Odpoledne líně míjelo, den se pomalu nachyloval a bylo znát, že v říjnu už večery chodí dřív. A pak telefon znenadání zazvonil a rázem bylo všechno v pohybu.

"Máme tady jedno pobodání v rodině, těžce zraněná žena, pachatelem je zřejmě její partner," hlásil operační z okresního ředitelství v Šumperku. "Posíláme pro vás vůz..."

o o o

Jen malá ukázka z baterie lahvíVes - říkejme jí třeba Lhota, neboť za nic nemůže - leží v kopcích a lesích nad městem. Ztracená varta, dneska je tu půlka lidí bez práce a na podpoře. Jak znalci okresu říkají, mobily tam nemají signál a televize mizerný, takže se dá provozovat jen dvojí - sedět v hospodě, anebo dělat děti.

Když se kdysi byvší páni nad republikou rozhodli sbližovat venkov s městem, nastavěli na vesnicích bytovky. Úhledné paneláčky, v nichž nikdo nechtěl bydlet, ani když voněly novotou. Natož dneska - po čtvrtstoletí či po třiceti letech, když je zub času náležitě ohlodal. Ale přesto v nich lidi žijí. A rádi. Takoví, co nenašli lepší možnost.

Ve Lhotě v jedné z bytovek bydleli pohromadě tři mužští: otec a dva dospělí synové. Otci táhlo k sedmdesáti a v našem příběhu je spíše do počtu, ani jako svědek nestál za nic. Když do bytu dorazila policie, měl opici jak z praku, blábolil a moc si nepamatoval - a už vůbec nic s jistotou. A na tom setrval a svou nevědomost pro jistotu ještě prohloubil. Koneckonců, vypovídat proti synovi vlastně ani nemusel.

Mladší z jeho potomků, říkejme mu třeba Václav, se ve věci zlého činu zachoval vlastně nejrozuměji. Rozdivočelého bráchu klidnil, v určité fázi ho dokonce vykázal ze společné domácnosti a doporučil mu, aby se nevracel dřív, než vystřízliví. Aspoň v tom smyslu později vypovídal a policie i soud mu musely věřit, neboť byl vlastně jediným přímým svědkem, který mluvil a pamatoval si.

Starší z bratrů, jemu říkejme Josef, byl o dost starší: loni v říjnu, když se náš příběh odehrál, mu bylo už sedmačtyřicet. Žádný zbrklý mladíček. Nezaměstnaný, nevyučený. S prací to nepřeháněl nikdy, i když se ještě dala sehnat, natož pak teď, a v takovém koutě republiky, kde se o zaměstnání fackují i chlapi, co dělat dovedou a chtějí. Zato s policií a soudy měl Josef už bohaté zkušenosti: do oné říjnové soboty nad ním senát vyřkl ortel už devětkrát. Poprvé, když mu bylo necelých sedmnáct, a pak už víceméně pravidelně: ublížení na zdraví, to vícekrát, ale taky krádeže a dokonce i podvod. Krvavé kauza říjnové soboty tedy zakulatila jeho trestní rejstřík desátou položkou.

A aktér čtvrtý? Přesněji řečeno, aktérka. Mladá žena, říkejme jí Božena. Oběť. I když ona by se tak nejspíš nenazvala. Svého - málem - vraha totiž už v sanitce vášnivě obhajovala. Že určitě nechtěl, že se vše stalo nedopatřením. V nemocnici pak přišla s historkou, že si bezmála smrtící zranění způsobila sama. Při mytí nádobí. A nakonec využila svého práva a odmítla proti pachateli vypovídat jaksi vůbec.

Ostatně, všichni tři pánové, na místě v době činu přítomní, se dost podivovali, co po nich policie vlastně vůbec chce. Neboť celou věc vnímali jako rodinnou záležitost, která by se měla vyřešit hezky za zavřenými dveřmi. Jenže to jaksi nešlo. Neboť pouhým zázrakem nezůstaly na konci onoho žíznivého odpoledne hned dva zmařené životy. Ano, správně. Dva. Neboť v bytě s třemi muži a jednou ženou pobýval ještě jeden člověk.

Má na ten hrdě znějící titul plné právo. Třebaže jeho existence se v onu chvíli počítala teprve na týdny. Přesně řečeno, na dvaatřicet týdnů. A nacházel se - zdánlivě - v hlubině bezpečnosti z největších. V lůně své matky, jíž jsme přezdili Božena.

o o o

Kapitán Bc. Milan Pospíšek, vedoucí Služby kriminální policie a vyšetřování v ŠumperkuSousedi moudře ze všeho nejdřív zavolali záchranku, takže když na místo dorazila policejní výjezdovka, byla už těžce zraněná žena na cestě do šumperské nemocnice. V bytě se zdržoval jen blábolící starý muž, jenž si pamatoval jen tolik, že přijel doktor a kohosi odvezl. Teprve po chvíli se podařilo kriminalistům vyzvědět víc a začali se zajišťováním stop a dalšími běžnými vyšetřovacími úkony. Otázkou v té chvíli bylo, kam se poděl pachatel a jak jeho čin vlastně kvalifikovat: možná šlo o ublížení na zdraví, ale stejně dobře mohlo jít i o pokus vraždy. Anebo, když to v nemocnici dopadne špatně...

"Po nějakém čase přišel do bytu pachatelův bratr Václav," vzpomíná nad spisem kapitán Petr Kolář, šumperský vedoucí oddělení obecné kriminality SKPV. "Sice měl taky vypito, ale dalo se s ním mluvit - a nám konečně začalo svítat."

Všechno začalo v příjemné společnosti a po společném obědě. Za Josefem přijela jeho přítelkyně Božena, čtyřiadvacetiletá rozvedená žena, s níž se stýkal už asi rok. Byla v pokročilém stadiu těhotenství, v osmém měsíci. Navzdory tomu, když se pánové po jídle pustili do pití, držela s nimi krok, stejně jako v kouření.

"Čekali jsme tak trochu pastoušku, byt byl sice chudý, ale docela uklizený. Zarážející se zdálo jen množství prázdných lahví, z nějž nám svitlo, že alkohol v téhle domácnosti popíjejí rádi a často. Prostší zato byl obsah ledničky: vedle lahváčů tři vajíčka, dva rohlíky, kus chleba. A v troubě na pekáči nesnědený zbytek: cibule a kus pečeného kabanosu," vzpomněl si kapitán Kolář.

Když se tehdy optali Václava, co měli dobrého k obědu, vysvětlil jim, že přece vidí sami: maso! Zkrátka, po dobrém jídle dobré popití. Jenže Josefovi se záhy přestalo líbit, že Božena, nastávající matka jeho dítěte, do sebe lije pivo a panáky a vypaluje si zobák. Napřed jí svou nelibost dával najevo jen slovně, ale když neposlechla jeho nadávky, praštil ji pěstí do nosu, až se jí spustila červená. A ještě jednou - až spadla z křesla na zem.

"Jak nám řekl Václav, šla se pak umýt do koupelny, ale jeho brácha Josef se vydal za ní. Jenže ne, aby se omluvil. Praštil ji vzápětí znovu, až spadla do vany," říká kapitán Kolář.

V té chvíli se ve Václavovi ovšem probudil rytíř: Josefovi vynadal a vyhodil ho ze dveří bytu. A že se nemá domů vracet dřív, dokud nevystřízliví! Josef vypadl, kam šel, bůh suď, v místní hospodě ho prý nespatřili okem - a za jak dlouho se do bytovky vrátil taky není jasné, neboť pojem o čase ztratili aktéři krvavého příběhu jako jeden z prvních. Tak či onak, na nucené procházce Josef rozhodně nevystřízlivěl ani se neuklidnil. Po návratu vzal v kuchyni nůž a došel k Boženě, naklonil se nad ni a odzadu, zákeřně, jí ho vrazil do břicha.

Další děj dramatu, jež se právě stávalo tragédií, se už počítal spíš jen na minuty. Minuty, jež v té chvíli dělily Boženu od reálně možné smrti. Vzdor bolesti a krvácení napřed tvrdila, že všechno bude dobré a odmítala přivolání sanitky. Jenže bolest se rychle zhoršovala a přemohla ji. Záchranáři ji stabilizovali, tryskem převezli do šumperské nemocnice - a pak ji vrtulníkem transportovali do olomoucké fakultní. Dítě přišlo na svět císařským řezem. To už lékaři věděli, že čepel nože zasáhla i je: do hlavy, mezi pravým spánkem a týlní kostí, jež nůž nezastavila. Vnořil se až do mozku...

Ani odborníci nedávali novorozenci moc naděje, ale neurochirurgové z Olomouce předvedli další akt virtuozity. Chlapeček operaci přežil a začal se zotavovat. Přesto je dnes, po roce, zřejmé, že jeho léčba potrvá nikoli měsíce, nýbrž spíše další roky. A je téměř jisté, že následky v mentální oblasti zůstanou chlapci natrvalo.

o o o

Jen krev na podlaze upomínala na surový činPachatel, na nějž soud uvalil vyšetřovací vazbu, vlastně nezapíral, i když oběť proti němu nevypovídala a přímých důkazů moc nebylo. Jen se vymlouval na alkohol a tvrdil, že si nic nepamatuje, ale že Boženě ublížit určitě nechtěl, že ji má rád, že ji sice uhodil, ale nůž? Kdepak, to ne, to on by nikdy!

Jenže fakta byla neoddikustovatelná. A tak přišli ke slovu soudní znalci, kteří odborně měřili a vážili míru Josefovy možné opilosti. A dospěli k názoru, že sice jeho ovládací schopnosti alkohol nepochybně snížil, avšak ne natolik, aby nevěděl, co provádí. A navíc o sobě a pití už věděl dost na to, aby si uvědomoval, že po pití bývá agresivní - a měl by tedy svou žízeň mírnit.

Žaloba nakonec zněla na ublížení na zdraví a měl ji projednávat v první instanci okresní senát v Šumperku - ale pak se kvalifikace činu změnila a věc dostal na stůl Krajský soud v Ostravě. Právnický oříšek spočíval v tom, jestli Josefův útok byl veden proti jediné osobě, anebo zda nutno vlastně započíst i nenarozené, ale životaschopné dítě v matčině těle. A rozhodnutí padlo: platí druhá možnost! Dítě v tomto stadiu vývoje už nepochybně je lidská bytost a zbavit je života by tedy byla vražda...

Tak či onak, Božena se udravila, její syn žije v nemocnici. A pachatel? Vrchní soud v Olomouci potvrdil dne 1. 9. 2005 ortel soudu krajského v Ostravě: čtrnáct let odnětí svobody...

Jan J. VANĚK