Měsíčník Policista

Popudlivý řidič

Vyšlo v čísle 10/2005

Čtyřicetiletý Oldřich Plachetka se vracel z Českých Budějovic zpátky do Prahy. Nezvolil cestu přes Tábor, která je sice o něco kratší, ale většinou mnohem víc frekventovaná, ale vydal se směrem na Vodňany a Písek.

Silné auto hladce hltalo asfalt, všechno probíhalo stejně jako mnohokrát před tím. Kousek za křižovatkou se silnicí spojující Rožmitál s Milevskem, pár set metrů od zálužanského zámku, Plachetkův peugeot při předjíždění čelně narazil do protijedoucího kamionu. Došlo k totálnímu zdemolování osobního vozu a jeho řidič byl na místě mrtvý.

o o o

...je to dost nebezpečný úsek silnice, pomníčků a křížů za příkopem už je na malý hřbitov...Policista: Je to dost nebezpečný úsek silnice, těžkých havárií tam pamatuju celou řadu. Po mírném stoupání je na hrizontu zatáčka, pokud je špatné počasí, tak zrovna tam bývá nejčastěji námraza nebo větrem nafoukaný sníh. Pomníčků a křížů za příkopem už je na malý hřbitov. Pokud vím, jsou připraveny plány jak silnici rozšířit a trochu narovnat, jenže to tradičně naráží na nedostatek peněz.

Vinu na nehodě měl jednoznačně řidič osobního auta, předjížděl na nepřehledném místě a na plné středové čáře, šofér kamionu neměl nejmenší možnost střetu zabránit. Naopak, udělal prakticky všechno, aby následky havárie zmírnil, jenže zázrak nesvedl.

o o o

Kolega: Kdesi jsem četl, že v moderní době neexistuje pro chlapa větší urážka, než když zpochybníte jeho řidičské umění. Asi je to pravda, když jsem Oldovi řekl, že jezdí jako prase, půl roku se mnou nemluvil. Ale trvám si na tom, to nebyl řidič, ale cvok. Víte, on byl takový ušlápnutý chlapík. Nedovedl se ozvat v práci, šéf mu dával ty nejnepříjemnější úkoly a on to snášel bez protestů. Doma byl pod pantoflem a ani v hospodě neuměl bouchnout pěstí do stolu a říct, že je pivo teplé nebo pod míru. Radši zaplatil a nenápadně vypadl. No, a tenhle tichošlápek se docela změnil, když usedl za volant. Zdálo se, že v tu chvíli všechno to nastřádané ponižování dostalo ventil a vyrazilo ven jako pára z papiňáku. Připomínal nebezpečnou rozbušku, jezdil nesmírně agresivně a každá maličkost ho dokázala přivést k zuřivosti, automobil doslova týral. Jednou jsem se s ním vracel z nějaké služební záležitosti v Brně a během cesty jsem měl chuť nejméně desetkrát vystoupit. Nakonec jsem to neudělal, ale rozhodl jsem se, že s tímhle člověkem už nikdy do auta nevlezu.

o o o

Řidič kamionu: Jel jsem od Prahy, za rybníkem je tam takový stoupání, takže jsem nejel moc rychle. Podle tachografu sotva padesát kilometrů za hodinu. A za zatáčkou vidím, že se na mne řítí ten peugeot. Nebylo kam uhnout, a tak jsem jen dupl na brzdu. Předjížděnej auťák taky ubral, kdyby se protijedoucí řidič pokusil o myšku, asi by vyšla. Ale to by musel spíš přidat, ne začít brzdit. Koukal jsem na tu blížící se katastrofu a byl bezmocnej jako divák v biografu. Pak se ozvala rána. Vysypalo se čelní sklo, celá kabina zůstala nakloněná, dlouho jsem cloumal s dveřma, než povolily a mohl jsem vystoupit. První, co mě napadlo, bylo vytáhnout hasičák. Dieslový auta jsou na tom líp, po bouračce chytnou málokdy, ale benziňák je trochu jako zápalná bomba. Postříkal jsem ten vrak pěnou, syčelo to, páchla spálená guma, ale naštěstí nic neblaflo. Najednou byla kolem spousta lidí, nějaká ženská volala, že je doktorka, do půl těla se nasoukala do toho roztříštěnýho zbytku vozu, aby řidiči pomohla. Bylo to pár moc ošklivejch minut. Když vylezla ven, byla celá od krve a jenom kroutila hlavou. Všem nám bylo jasný, že ten uvnitř už to má za sebou.

o o o

Řidička: Upřímně řečeno, celé to bylo trochu nepochopitelné. Z chalupy jsme se vraceli až v úterý, byl to pro nás konec dovolené, a to je vždycky trochu smutné. Provoz byl poměrně silný a za tím peugeotem jsem jeli už od Čimelic, dobře tak pět šest kilometrů. Za vlekou křižovatkou s retardačními pásy vyfrézovanými do asfaltu jsem ho předjela. Regulérně, s velkou rezervou, určitě jsem ho nijak neohrozila. A on se najednou začal chovat jako šílenec. Troubil, blikal mi dálkovými reflektory do zrcátek, několikrát se s divoce rozeřvaným motorem pokoušel předjíždět, ale vždycky ho nějaké protijedoucí auto vrátilo zpátky. Není nic příjemného mít takového řidiče za zadním nárazníkem, klidně bych ho pustila před sebe, ale jak říkám, silnice byla dost zaplněná. Na konci stoupání u Zálužan vyrazil dopředu zase, i když tam není vidět dopředu víc než na takových dvacet metrů.

Je to cvok, povídám manželovi, rychle co nejdál od něj! Ubrala jsem, abych mu to ulehčila, a v tu chvíli se na horizont vyhoupl ten kamion. A bylo zle. Ječení pneumatik, třesk skla, a pak už jen takové podivné, pochmurné ticho. Zastavila jsem za vrcholem kopce a spolu s manželem jsme běželi na pomoc. U kouřícího vraku stál řidič kamionu s hasicím přístrojem a dole pod svahem se řadily další vozy. Pomuchlaný peugeot byl nacpán pod nápravou náklaďáku, vůbec jsem si nedovedla představit, že by někdo z posádky mohl takový náraz přežít.

o o o

...manželka předjela automobil kousek před hraniční cedulí a vcelku automaticky zamávala na pozdrav kraji...Manžel řidičky: Vždycky, když jedeme spolu, tak řídí moje manželka Alena. Jezdí dobře, opravdu, a hlavně ji to ještě trochu baví, zatímco já mám volantu po krk. Pokud cestujeme zvlášť, a já si mohu vybrat, zpravidla volím autobus, i když to znamená hodinové čekání na přípoj, a pak pětikilometrovou procházku pěšky. Alena zase radši jede autem.

No, a za ta léta, co dojíždíme na milovanou jihočeskou chalupu, jsme si vypěstovali řadu zvyků. Zjara se zastavujeme v čimelickém zahradnictví, tam mají laciný hlávkový salát a křehké kedlubny, kousek před Strakonicemi zase v takové dřevěné boudičce dostanete vynikající douzované domácí klobásy. Trochu zabíhám, chci jen říct, že na stokrát projeté cestě máte řadu automatických obřadů, které už ani nevnímáte.

Ta tragická bouračka mi dlouho připadala nesmyslná, nedovedl jsem si vysvětlit, proč řidič, který poměrně velký kus cesty absolvoval ukázněně, zčista jasna začal dělat takové příšernosti.

Pořád jsem měl ten otřesný zážitek v hlavě, a najednou jsem na to přišel. Bylo to náhlé a nečekané, jako když vás napadne jméno, na které jste si nemohli dlouho vzpomenout, nebo objevíte řešení nějaké matematické hádanky.

Víte, už jsem se zmínil o zvycích provázejících stereotypně opakovanou cestu. Jedním z nich je pozdrav jižním Čechám. Když přijíždíme od Prahy, vítáme tu zaslíbenou krajinu, když se vracíme, tak se loučíme. A to je to vysvětlení. Manželka předjela automobil kousek před hraniční cedulí a vcelku automaticky zamávala na pozdrav kraji. Ten řidič si musel myslet, že je to posměšek. Předjela ho ženská a ještě mu bohorovně kyne. A tak v něm bouchly saze.

To je celé. Nebyl to úmysl, nemohli jsme počítat s takovou bláznivou reakcí. Přesto jsem to radši Aleně neřekl. A sám od té doby už Jihočeský kraj nezdravím.

jr