Měsíc, skoro v úplňku, zmizel za mraky a pomalu se zvedl severák. Chystala se ledová noc. Ani přes den teploměr nestoupl na minus patnáct a nazítří k ránu se dalo čekat o deset míň. Tedy, jestli ovšem temné duchny mraků nenesou od západu sníh - pak by se oteplilo, ale už tak vysoká vrstva sněhu by dostala čerstvou posilu.
Muž, postávající v rozepnutém odrbaném kožíšku na zápraží chalupy ve stráni pod lesem se otřásl chladem. Původně zvažoval procházku, aspoň po okresní silnici vinoucí se pod okny by mohl zajít, a kdyby byla i od rozcestí protažená, dalo by se snad dostat až do zájezdní hospody Na křižovatce. To byly tři kilometry.
"Jenže další tři nazpátek," připomněl polohlasně sám sobě.
Dost často teď mluvíval sám se sebou a ani mu to už nepřipadalo divné. Sám si nejlíp rozumím, říkal někdy. Neměl rád lidi - a když se na penzi odstěhoval sem, na konec světa vysoko v kopcích, úspěšně škrtl lidstvo ze svého života. I v té hospodě, jediné široko daleko, sedával většinou sám.
Štamgasti, místní dřevaři, hajní a skláři, ho mezi sebe nevzali, a on jim nepodlézal. Oni samorosti a on jakbysmet.
Pozdravili se, anebo taky ne, a šli si z cesty.
Od dubna do konce září občas nasedl na autobus a zajel si do města. Nakoupit, nechat se ostříhat, podívat se, kam se svět kolem řítí. Za den měl té podívané po krk.
V říjnu napadl sníh a ležel tu do dubna. Silnici sice protahovali, ale on seděl doma a ládoval do kamen. Zásoby měl, pět kilometrů odsud, ve vsi, slušně fungoval konzum. Tam si došel s rancem na běžkách a koupil chleba, buřty, rum a čokoládu.
Potrpěl si na sladké. Víc než na chlast. Díval se na televizi a louskal knížky, které koupil s chalupou. Anebo ležel pod duchnou a civěl do tmy. Nečekal ani na jaro, ani na smrt. Někdy k ránu ale oknem slyšíval, jak se kolem domu tiše krade čas...
V domě kdysi zavedli ústřední topení, ale bývalý majitel v záchvatu optimismu nechal vyhodit obrovitý kotel na dřevo a instaloval ve sklepě modernější - na naftu. Od té chvíle její cena neochvějně stoupala, a když dům na samotě koupil Hadera, už během první zima shledal, že tenhle způsob vytápění z penze neutáhne. Zapřisáhl se, jektaje zuby u vlažných radiátorů, že hned na jaře nechá kotelnu přestavět zase na dřevo, kterého měl za barákem haldy, a nestálo nic.
Jenže z jara se našla spousta důležitější práce, a než se stačil rozkoukat, přišel konec září a s ním i nutnost aspoň zavlažit v baráku...
A tak teď většinu domu jen skoupě temperoval, obývaje beztak jen dvě místnosti v přízemí. V kuchyni ládoval do kachlového sporáku, a vedle ve velké světnici, jež se stala jeho obývákem i ložnicí, měl krb. Polen pod kůlnou habaděj, přikládal tedy vesele, a plápolení živého ohně mu dělalo nejlepšího společníka osamělých večerů.
"Lepší jak televize," prohlásil sám k sobě, až se skoro lekl, že v té jeho opuštěnosti někdo promluvil.
Sedal v pohodlném ušáku, televizní ovladač při ruce - a stačilo se jen pootočit, od obrazovky k plamenům, nebo naopak. Kolikrát v křesle nakonec usnul a teprve dlouho po půlnoci se probral a dotápal k posteli, kterou teď v zimě nechával hezky rozhozenou i přes den. Hosty nezval a nečekal, a leckdy si dáchnul i odpoledne, hodinku, dvě.
"Jsem jak medvěd," říkal si někdy sebekriticky, "pustnu a divočím. Ale koneckonců, co je komu po tom?"
Když se vyšel té noci ještě naposledy kouknout na hvězdičky, žádné na nebi nenašel. Obloha se zatáhla, mráz malinko polevil, zvedl se vítr a hnal nad vrcholky kopců mraky těžké tak, že málem škrtaly břichem o špice jedlí a borovic.
"Přijde fujavice," řekl nahlas, jako by tím matičce přírodě sděloval, co sama netuší.
Pak se tlumeně zasmál a zalezl zpátky do domu. Zamkl oba zámky a zastrčil mohutnou závoru. V tuhle roční a denní dobu by k němu na vídrholec lezl leda cvok, ale Hadera měl rád pocit bezpečí. Připadal si jako Robinson, sám na pustém ostrově - a nestál ani o Pátka, natož o smečku lidožroutů.
Teď se, už zase v příjemném teple pokoje, otřásl jako pes, svalil se do ušáku, až pera zaprotestovala, a lokl si z hrnku s čajem. A za chvíli už blaženě klimbal.
Takže když se ozvalo klepání poprvé, nebyl si jist, jestli to není sen. Pak přišla do podezření televize - jenže na obrazovce se přeli nějací politici, a ty po zralé úvaze omilostnil. Nehledě k tomu, že ťukání se ozvalo znovu, důtlivěji - a znělo déle. Ať byl za dveřmi kdo chtěl, dožadoval se vstupu náramně odhodlaně.
Václav Hadera vstal, udělal tři kroky ke dveřím - a strnul. Všechny chlupy se na něm naježily nechutí k neznámému nočnímu pocestnému, jenž v tuhle nekřesťanskou hodinu - k půlnoci chybělo pramálo - tluče do dveří a domáhá se vstupu.
Co takhle zhasnout, zalézt do pelechu a dát duchnu přes hlavu? I kdyby ten za bytelnými fošnami domovního vchodu tloukl sebevíc, dřív nebo později to vzdá. A může táhnout dál. Do vsi bylo pět kilometrů přes les, úzkou asfaltkou, kterou užívali dřevaři a jež teď už byla nejspíš zavátá. Za okny se sypal sníh jak z protržené peřiny, všiml si Hadera, parapet už zavála pěticentimetrová vrstva prašanu.
"Vem tě čert," procedil nerudný, ale statný důchodce mezi rty a vydal se přes kuchyni do síně, ke vchodu. Cestou cvakl vypínačem venkovního světla. V odpověď se ozvaly divoké rány: ten za dveřmi teď mlátil pěstí.
"Však už jdu," houkl Hadera. "Hoří snad?"
Zvědavost zvítězila nad opatrností a aniž se dočkal odpovědi, odemkl jeden zámek po druhém a hlučně zvedl kovanou závoru - a otevřel dokořán jedno křídlo dveří.
Do síně, na kamennou podlahu se vedrala závěj sněhu - a hned po ní chlap, zachumlaný jako sněhulák. Zakopl o práh a roztáhl se jak široký tak dlouhý. V té chvíli nevypadal nebezpečně - a tak mu Hadraba neochotně pomohl na nohy, a ledva ještě vyhlédl ven, do fujavice, jestli tam nečeká snad někdo další, bedlivě zase zavřel a pozamykal. Pak zavedl zvolna roztávajícího chlapíka do kuchyně.
Když se noční host vymotal ze šály a čepice, svlékl si bundu a zul si promáčené boty, stavěl už Hadera na dubový stůl velký puclák silného čaje - a po krátkém zaváhání do něj ještě štědře cmrndnul rumu, až se kuchyně rozvoněla.
"Měl jsem z pekla štěstí," zachraptěl muž a vděčně se usmál.
"Vaše světlo nad vchodem mě vedlo jako maják celý poslední úsek cesty!"
Teprve teď došlo Haderovi, proč byla před vchodem tma, když si byl jistý, že lucernu nade dveřmi ze síně rozsvěcel: nechal ji zřejmě svítit při své poslední večerní procházce po zápraží, a teď ji tedy místo rozsvícení nevědomky teprve zhasl.
"To necháváte vždycky jako maják pro pocestné?" zeptal se muž a kýchl.
"Rozhodně ne," řekl Hadera nerudně. "Proud podražil. Snažím se moc neprosvítit. Jen omylem jsem tu lampu nezhasl."
"No, měl bych vám asi přispět na elektřinu. Protože mně možná vaše svítilna zachránila život," zaliboval si muž a lokl si čaje.
Hadera ho po očku pozoroval a v duchu přemítal, jestli to ten člověk myslí vážně. Vlastně. co by mu udělalo, kdyby mu nějaké peníze dal? Světlo nechal sice hořet nedopatřením, ale rum do čaje mu nalil štědře a bez říkání - a rum je taky čím dál dražší! Ale nahlas neřekl nic. Zatím. Jestli sáhne chlápek po tobolce, neuslyší ne, říkal si Habera.
"A kde jste se tady, na konci světa, vůbec vzal? Nevypadáte na horského turistu... A kde jste nechal lyže?" zajímal se Habera.
"Jdu pěšky," vydechl muž.
Teprve teď, když si odložil bundu, šálu a kulicha, do nichž se prve choulil, bylo patrné, že je to mladík: ne moc přes dvacet, hádal Hadera. Mladý blázen, usoudil s despektem. Rozumu to nemá...
"Jeli jsme vozem, ale dostali jsme smyk a sjeli do příkopu," vypravil ze sebe a vděčně srkal horký čaj. "Přesně řečeno, v tu chvíli řídila moje přítelkyně. Nezvládla to, nemá zkušenosti..."
"Ženské za volant nepatří," přísně pronesl Hadera, vstal a vyhlédl z okna. Tma za ním měnila barvu: z černé na bílou. Vánice houstla.
V té chvíli mu došlo, co vlastně mladý muž říká: "Ale kde jste ji nechal? Není zraněná."
"Sylvu? Nic jí není. Zůstala ve voze, já šel pro pomoc," vysvětlil mladík. "Podle mapy jsme byli daleko odevšad, tak jsem si sedl za volant a zkusil z té škarpy vycouvat. Mám prima káru, čtyřkolku, teréňák... Vyškrábal jsem se ven, ale trvalo to hodinu. Už jsem to chtěl vzdát, ale nakonec...
Jenže mi došla nafta... Ona měla před cestou natankovat, ale zapomněla."
Hadera nevěřícně hleděl na svého nočního návštěvníka. Docházelo mu, co vlastně říká, pak si do nějak v hlavě přerovnal.
"Vy jste nechal tu svou dívku ve voze a sám jste šel pro pomoc?" vypravil ze sebe.
"Já vím, zní to blbě," vzdychl mladý muž a dopil. "Jenže... Vyjeli jsme z Prahy dost nalehko a nakvap, mladí blázni, znáte to! A navíc tam bylo deset nad nulou, ta Arktida v kopcích nás fakt zaskočila. Prostě, teplé oblečení jsme dali dohromady, ale pro jednoho! A tři kilometry v závějích spíš zvládne chlap! Ostatně, Sylvě tam zůstala teplá deka, auto stydne rychle, ale... Snad u vás seženu kanystr nafty, a jestli máte auto nebo traktor a hodíte mě na rozcestí..."
"Nemám, chodím pěšky," uťal ho Hadera.
"Sakra," ulevil si mladý muž a vyhlédl do chumelenice. "A co naftu, naftu byste měl?"
"Něco se v baráku najde," kývl Hadera. "Tenhle barák se vytápěl naftou, ale pak to začalo být moc drahé..."
Odmlčel se, v těch slovech zazněla nevyslovená výzva - a návštěvník ji pochopil správně a vyhověl jí.
"Samozřejmě, že to nechci zadarmo," vyhrkl spěšně. "Rád zaplatím - a nepotřebuju moc, deset litrů mi k nejbližší pumpě postačí..."
"K nejbližší pumpě to máte deset kilometrů, přes hřeben, směrem k celnici," vysvětlil mu Hadera. "Jenže přes zimu nedrží noční služby: otevře až v osm ráno..."
"Deset kilometrů v tomhle počasí bych stejně pěšky neušel," nevesele se usmál návštěvník a pohlédl Haderovi do tváře. "Takže když mi trochu prodáte vy - zaplatím, kolik si řeknete."
"Ani nevím, co by teď stála u pumpy," rozšafně pokrčil rameny hostitel. "Jak říkám, něco šplouchá v kotelně v nádrži ještě od loňska. Půjdu se podívat..."
Mladý muž v kuchyni osaměl. Nervózně pohlédl na hodinky: jedna po půlnoci. Do svítání zbývalo ještě sedm hodin, ale on měl před sebou zpáteční cestu k autu, dobře hodinu pěšky, zasněženou neprotaženou silničkou, a potom jízdu po téže trase a dál a výš do kopců - a pak lesem k zastrčenému hraničnímu přechodu, kde v takovou nevlídnou noc určitě bude jen mizivý provoz...
Čas ovšem hrál proti němu a on od první chvíle věděl, že to tak bude. Jenomže - kdo mohl vědět, že si v trezoru poraní ruku a bude nucen svěřit ruce té pitomé holce. A že ona nezvládne první pitomý smyk a sjede do pankejtu. Nebýt její hlouposti, mohli být už v Německu. Nejradši by ji v té závěji nechal, ale... Tak či onak, na prvním mezinárodním letišti odstaví auto a dál už pocestuje letadlem - a sám. Ještě nedomyslel, jak se Sylvy zbaví, ale nepochyboval, že ho něco napadne - a že se tak stane. Možná ještě před hranicemi, možná za nimi. Však on se nápad dostaví - a po něm i příležitost. Příležitost dělá zloděje - a někdy i vraha.
Když z něj, mladého šikovného programátora, v bance udělali správce počítačové sítě, bylo mu dvacet. Dva roky trvalo, než se rozkoukal a našel způsob, jak se dostat do bezpečnostního systému. Zvažoval možnost, že peníze převede do ciziny, ale za každou transakcí zůstává stopa. A tak zvolil tradičnější způsob: v noci obelstil zabezpečení trezoru a vybral z něj třicet milionů v hotovosti. Naložil do auta a i se Sylvou vyrazili. V té chvíli měl ještě pocit, že ve dvou se prchá líp. Ale už ho přešel.
Zamyslel se, anebo spíš skoro zdříml únavou. Kroky na kamenné podlaze síně ho probraly. Nerudný dědek, tenhle horal, pomyslel si mladík a usmál se Haderovi v ústrety.
"Máte kliku," oznámil mu hostitel zamračeně. "Deset litrů jsem vydojil - a ještě něco mi zůstalo, pro strejčka Příhodu. Akorát nevím, do čeho vám to naleju. Vzal jste si něco s sebou?"
Mladý muž otevřel ústa a zase je zavřel: ten dědek přece jasně viděl, že do chalupy vešel s prázdnýma rukama - a sám teď přece naftu donesl v normálním kanystru! Odřeném a letitém, jen místy ještě khaki barva dosvědčovala, že kdysi pocházel z armádních zásob.
"Koupím od vás i tuhle... nádobu," řekl s nechutí. "Co byste za ten kanystr chtěl?"
"Nevypadá nejlíp, ale já nemám žádný jiný," pokrčil rameny Hadera. "A kdoví, co dneska stojí nový. Říkal jsem si, že bych vám ho přenechal tak... za tisícovku."
"Tisíc korun," vydechl nevěřícně mladý muž. "Za tenhle kus šrotu?!"
"Jestli se vám to zdá moc, nemusíte na cenu přistoupit," usmál se lišácky starý muž. "Já vás přece nenutím! Můžete jít dál po cestě, za dvě tři hodiny dojdete k pumpě, a když počkáte do osmi ráno, určitě vám prodají nový kanystr i s naftou. A za oficiální cenu. A třeba vás pak někdo doveze i zpátky k vašemu vozu. Třeba. A třeba vaše přítelkyně přečká mrazivou noc - v té dece, jak jste říkal. Sice tam sněží, ale pořád je deset pod nulou. To je pořádná kosa, zvlášť když fičí severák!"
Zaposlouchali se bezděčně. Vytí meluzíny z komína znělo vztekle a vytrvale. Mladý muž se usmál a přikývl.
"Dám tisíc," kývl, sáhl do kapsy a vytáhl peněženku - a z ní bankovku.
Haderovi neušlo, že mladíkova tisícovka má zřejmě hodně sestřiček - a navíc i odrostlejších. I tobolka sama vyhlížela tučně a přepychově. Dobrá kůže se pozná i na dálku. Lačně pozoroval, jak noční host klade bankovku na kraj stolu. Jak schovává peněženku do kapsy. Jak vstává a sahá po kanystru.
"Ještě zbývá dohodnout cenu obsahu," připomněl tiše.
Mladý muž zvedl pohled. Už se neusmíval. Ani trošinku.
"Myslím, že jsem vám nerozuměl," šeptl.
"To by mě mrzelo," zeširoka se usmál Hadera. "Až dosud jste se mi jevil docela... chápavý. Tisícovku stál kanystr. Nafta přijde na stejnou částku."
Mladý muž zaťal zuby a zřejmě v duchu počítal do deseti. Pak vycenil zuby v čemsi, co mohl být úsměv. Ale nebyl.
"Dobře," řekl. "Jste ve výhodě a diktujete cenu. Tady je dalších tisíc korun a já vyrazím."
"A to mám zase devět litrů odlít?" podivil se Hadera.
"Obávám se, že už zase nerozumím," opáčil mladý muž a hostitel si všiml, že jeho ruce se sevřely do pěstí.
"Tisíc korun stojí jeden litr," řekl vlídně. "Deset litrů - deset tisíc. Kupecké počty."
"Hodně vysoká cena," procedil host mezi zuby.
Snažil se o kulantní tón, ale v hlase už měl hodně nenávisti.
"Šejkové už roupama nevědí, co chtít," bodře oznámil Hadera. "Ale já vás nenutím. Neprovozuju žádnou čerpací stanici. Prodávám, protože jste poprosil. Ale nemusím. Klidně si tu naftu nechám. Můžu ji vrátit do zásobní nádrže - anebo pustím topení, když se mi zachce. Za chvíli bude v celém baráku jak lázni, věřil byste?"
Mladý muž tiše řekl, že by věřil. A že dá tolik, kolik si pán přeje. A pak, už beze slova, vytáhl peněženku, z ní dvě pětitisícovky, a položil je na kraj stolu.
"Doufám, že se k autu dostanete včas," ujistil ho Hadera, když už stáli v síni a odemykal mladíkovi vchodové dveře.
"Nechám vám svítit venku - dolů se vám půjde líp. Hlavně, abyste nesešel ze silnice. Už se to přestalo sypat, ale stejně bude dost zavátá..."
"Co baterku... Baterku byste mi neprodal?" napadlo na prahu mladého muže.
"Ale jo, proč ne? Když nabídnete dobrou cenu, střelím vám třeba tanhle barák?"
"Na kolik by přišel?" zeptal se mladý muž skoro neslyšně.
"To by bylo mastný, na to byste asi neměl," řekl Hadera docela mile.
"Třeba byste si divil," usmál se nenávistně mladík.
"Ale ne, to byl jenom žertíček," ujistil ho Hadera. "Baterka je tady. A laciná - za pět tisíc!"
Mladý muž mu podal bankovku. Haderu zamrzelo, že si neřekl víc. Ale pak usoudil, že si už zahrával dost. Když mladý muž vykročil, srdečně zamával jeho zádům.
"Možná vás ještě uvidím," zavolal přátelsky. "Jestli nezmrznete cestou, pojedete tak za dvě hodinky kolem mýho baráku! Jinudy to nejde!"
A pak zamkl a zastrčil závoru a rozklepal se. Kdyby mu ten mládenec dal do nosu, ani by se mu nemohl divit, říkal si v duchu. Docela ho přešel spánek. Svalil se na postel, díval se do tmy. Pak si vzpomněl, že zapomněl schovat peníze. Tolik pohromadě neviděl kolik let. Někdy se prostě poštěstí, pomyslel si a usnul.
Vzbudilo ho světlo a troubení: silné automobilové reflektory svítily přímo do okna a houkačka vřeštivě vyhrávala nějakou hnusnou melodii. Vymotal se z peřin: na vteřinu ho napadlo, že se otočí na druhý bok a přikryje si hlavu. Však ono to buditele omrzí!
Ale pak spustil nahy na zem, našmátral baškory a rozsvítil. Klakson umlkl, světla se ztlumila. Hadera doškobrtal do síně, odemkl a otevřel. Po zavátém zápraží přicházel jeho noční host a spolu s ním křehká blondýnka. Mladík nesl v ruce rezatý kanystr: podle toho, jak si s ním pohazoval, už zřejmě prázdný.
"Já ho zpátky nechci, je váš. Anebo chcete nějakou naftu přikoupit?" zeptal se se širokým úsměvem. "Říkal jsem si, že se vám třeba nebude chtít čekat, až otevře pumpa v Podlesí! A v Německu je nekřesťansky draho..."
"Tady taky, někdy," řekla dívka a prošla kolem něj, jako když proletí obláček.
Jenom to hezky zavonělo a už byla v kuchyni a vztahovala ruce ke sporáku. Hadera zapomněl přiložit, takže trochu vystydl, ale jí přesto asi připomínal ráj. Když se však otočila tváří do místnosti, držela v ruce velkou pistoli.
Hadera nesouhlasně zamlaskal: "Ale slečno," řekl káravě, "takové doplňky se k dámě nehodí!"
Zbledl, když k němu přistoupil dívčin společník a svázal mu ruce za zády. Pak ho přiměl usednout do prosezeného křesla a přivázal ho pevně k němu. A nakonec mu ještě bedlivě spoutal nohy.
"Tak tohle vám dal do úschovy?" ukázala dívka na bankovky, spořádaně ležící na stole. "Díky za péči! Nám se budou hodit víc."
"Byl to jen obchod," chabě namítl Hadera a dívka se mile usmála.
Mladý muž odešel z místnosti - i s kanystrem. Zřejmě se rozhodl doplnit zásobu paliva poněkud důkladněji. A nejspíš zdarma. Hadera se smutně usmál.
"Obchod pokračuje," vysvětlila mu dívka a nalila si z konvice hrnek čaje. "Neposlouchal jste televizi nebo rádio?"
Hadera zavrtěl hlavou: "Spal jsem. Někdy to v noci dělávám," řekl sarkasticky.
"Moc vtipné," pronesla dívka uznale a uznale tleskla dlaněmi.
Mlčky čekali, až se mladík vrátil - s kanystrem o poznání těžším.
"S tím už vystačíme?" zeptala se.
"Snad. Víc tam fakt neměl," řekl a uhodil hřbetem ruky Haderu do tváře. Jen tak, bez hněvu. Židle se převrátila a starý muž se při pádu uhodil do hlavy.
"Tos nemusel," řeklo děvče, věcně a bez lítosti. "Proč si otloukáš klouby?"
"Nemám ho rád," řekl divoce mladík. "Nejradši bych ho zabil! Kdybys viděla, jak se vytahoval... Bylo mu úplně fuk, jestli tam zmrzneš! Chtěl jenom svý prachy!"
"Kdo by je nechtěl?" zasmála se. "Abyste rozuměl, nejde o těch pár tisíc. Ve voze máme miliony. Jenže jde o čísla těch bankovek. Nebylo by dobré, kdyby teď přišly do oběhu..."
"Drž už hubu, sakra," mladík jí hrubě skočil do řeči.
A ona se k němu nechápavě obrátila, pohrávajíc si s pistolí.
"On už přece nic nevykecá," řekla. "Jako by už bylo po něm. Viď, dědo? Jaký to asi je mít smrt na jazyku..."
Pokud to měla být vážně míněná otázka, Hadera na ni neodpověděl. Pořád věřil, že to ti dva nemyslí vážně, ale moc jistý už si nebyl.
"Sem nahoru moc návštěv nechodí, co?" zeptala se ho.
Zavrtěl hlavou a vzlykl. Začínal chápat, co si vymysleli.
A když dokořán otevřela okno kuchyně, pochopil, že se nemýlí.
"Vyjasnilo se tam," informoval ho mladík. "Tolik hvězd! A rtuť letí dolů. K ránu bude tak minus dvacet."
"V horách může být i víc," vypravil ze sebe Hadera.
"Aspoň se nebudeš trápit dlouho," řekla dívka. "Zmrznutí je prý hezká smrt. Čistá a rychlá."
Zasmáli se a vyšli z kuchyně. Nechali dveře do síně dokořán, dovnitř zavál průvan. Ale díky němu také slyšel, jak si povídají, jak mladík nalévá naftu do nádrže. A říkal si, kolik kilometrů asi ujedou - s půlkilem cukru v palivu. Bůhví, co ho napadlo, nasypat ho do nádrže, když mladík odkráčel do noci. Teď přemítal, jestli se pak ti dva vrátí, aby ho pomstychtivě dorazili, anebo jestli to zkusí k hranicím bez auta, pěšky.
V pět ráno, ještě za tmy, pojedou kolem chalupy cestáři. Jezdí tak vždycky, když napadne v noci čerstvý sníh. Světla sypače pravidelně líznou chalupu - a když šofér uvidí vstupní dveře dokořán, snad mu to připadne divné a zastaví.
Vystoupí a zajde se podívat. Anebo možná taky ne...