POLICISTA 2/2004 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ skončil za mrazu |
Bůh suď, kdo první použil ten lakonický a výstižný pojem: Den blbec. Den, kdy se člověku nic, ale vůbec nic nedaří, kdy na něj všechno padá a smůla se lepí na paty. A kdy se mu nakonec chce - podle nátury - brečet, anebo sevřít pěsti a mlátit kolem sebe. Hlava nehlava.
Tohle je příběh ženy, která Den blbec prožila loni koncem ledna. Nic nového pod sluncem, nevydařených dní měla za sebou hodně. Celá dlouhá nepěkná období přece v uplynulých letech prožila a přežila. Zvládla je. Ustála, jak se dneska říká.
Mrcha život jí totiž dával za uši jen což, od malinka - ale nevzdávala se. A jestli někdy zatínala vztekem pěsti, pak bez následků pro druhé. Netloukla jimi. A pak v jeden nevlídný lednový den přetekla číše a všechno bylo najednou jinak. A už i napořád bude...
Vzpomínáte? Loni byl leden bílý a mrazivý, zima jaksepatří. Dokonce i ve vnitrozemí, v nížinách, natož pak v podhůří Krkonoš. Sanitka, jež vezla do trutnovské nemocnice malého Péťu, klouzala silnicí jen což, ale dojela včas a dovezla chlapce živého. Ale jen tak tak, měl na kahánku a místním doktorům se jeho stav vůbec nelíbil, a tak bez dlouhých debat rozhodli o převozu do Hradce Králové, na kliniku, kde mají lepší přístroje a taky víc zkušeností.
Jenže zázraky nedovedou ani tam: když se převoz dítěte uskutečnil, byl už tříletý chlapec blíž k smrti než k životu a zanedlouho vydechl naposledy. Aniž nabyl vědomí, napsalo by se asi do úmrtního listu, kdyby šlo o jiného jedince. Malý Péťa ale vědomí v pravém slova smyslu vlastně nenabyl vůbec nikdy: za celé ty tři roky, jež mu byly v tomhle slzavém údolí vyměřeny k bytí, jež se skutečnému životu dítěte podobalo jenom pramálo.
Lékařům nemohlo uniknout, že tělíčko zdravotně těžce postiženého chlapce je samá modřina. Zavolali tedy soudního lékaře, jenž shledal nepochybný syndrom týrání. A nedlouho nato chlapeček navzdory péči zemřel.
Správné bude začít prehistorií našeho příběhu, jenž se Péťovou smrtí stal případem. Kriminálním případem.
Začněme osudem Péťovy mámy.
Na svět Kateřina přišla v sedmdesátém roce v jednom z malých podhorských městeček na Vysočině. Rodina nic moc, táta se o ni moc nestaral, a když, tak rodičovskou péči praktikoval fackami. Máma se dcerky moc nezastávala: svých starostí měla nad hlavu. Kateřina utíkala k babičce, díky níž poznala trochu normální teplo domova. Navzdory rodičovskému nezájmu se ale dost dobře učila, a když si podala přihlášku na zdravotní školu, vzali ji bez potíží. A bez potíží taky vystudovala a udělala maturitu. Zaměstnání si pak našla nedaleko: v jednom z ústavů, v nichž se stát stará o postižené děti. Těžká a neradostná práce, nízký plat, odloučení od světa skoro klášterní měly i lepší stránka: ubytování i jídlo.
A třebaže mužů se v okolí moc nevyskytovalo, časem tady potkala toho svého. Byl o hodně starší, ale zato jí připadal moudrý a spolehlivý. Chlap pro život. Vdala se a do roka povila dítě. Holčičku: jenomže na svět přišla mrtvá.
"Chtěla jsem pak co nejdřív porodit další dítě, zdravé," řekne tvrdě do protokolu o tři roky později.
Jako kdyby mateřství bylo věcí pevného odhodlání a vytrvalého tréninku. Sportovní disciplína či rukodělná dovednost. Ale tak či onak, Kateřině se předsevzetí podařilo naplnit: otěhotněla, začala chystat výbavičku. A potratila...
Rozvedla se s prvním manželem, našla si jiného muže, znovu se vdala. A za pár měsíců už čekala další dítě. Velmi o ně stála, ale porodila předčasně. V šestém měsíci těhotenství. Chlapeček, jenž přišel na svět, vážil při porodu pětačtyřicet dekagramů. Nebýt nejmodernějších přístrojů, nebýt vymožeností současné novorozenecké péče, nikdy by neměl šanci přežít. Doktoři ho vypiplali po inkubátorech. Třebaže bylo zřejmé, že postižení, jež dítě ponese do života, budou zničující. Dostal jméno Petr, ale lékaři - a pak i rodiče - se museli smířit s tím, že dítě nevidí, nikdy nepromluví, je kvadraplegik. To znamená, že nikdy nebude pořádně ovládat žádnou ze svých čtyř končetin. A že jeho komunikace s okolím se navždy omezí na neartikulované skřeky.
Když s takovou perspektivou chudáka mámu natvrdo seznámili, sesypala se. A dítě putovalo do ústavu.
Ale už za několik měsíců čekala Kateřina další dítě.
Pevně odhodlána udělat pro ně všechno. Devět měsíců prožila víceméně vleže po nemocničních lůžkách, její těhotenství bylo považováno za výsostně rizikové. A pak porodila holčičku. Naprosto zdravou, úplně normální, krásnou dceru.
Manželé Vokurkovi - Vokurka se jmenuje druhý manžel paní Baumrukové a ona na radnici přijala jeho příjmení - žili šťastně a spokojeně. Pravda, nepodobali se vysmátým párům z televizních reklam, ale nepatřili ani mezi sociální případy. Prostě český venkovský nižší průměr. Počítat se u nich velice muselo, mladá paní brala jen mateřskou a její muž vydělával rukama nohama. Dostali od města byt, jeden z těch, jichž někdy před sto lety nastavěl na periferii osvícený místní fabrikant pro své dělníky celou kolonii. Rozhodně žádný přepych: Vokurka se ruče pustil do rekonstrukce. Začal budovat koupelnu a splachovací záchod a topení, prostě vymoženosti, bez nichž si dneska neumíme život představit.
A jeho žena hýčkala malou dcerušku, vařila, smýčila - a vždycky před spaním, když se šla na malou ještě jednou láskyplně podívat, vzpomínala, že má kdesi daleko ještě jedno dítě. Mrzáčka, chudinku. Chlapečka, který ji nikdy neuvidí ani nepohladí, neřekne jí mámo... Ale přesto - nebo právě proto?
Nakonec si paní Vokurková promluvila s manželem a podali si úřední žádost, aby jí z ústavu Péťu vrátili. Že se o něj chce starat sama. Koneckonců, má pro to vlastně i kvalifikaci.
Úřad nebyl proti. Ústavy pro děti praskají ve švech, péče je drahá, personálu málo - a slušná rodina je vždycky pro dítě lepší než sebelepší ústav.
V létě si rodiče pro chlapečka dojeli a zděsili se. Po hmotné stránce o něj bylo jistě postaráno dobře, ale jevil typické projevy hospitalismu. Dítě, které je dlouhodobě ponecháno v ústavní péči, zpravidla strádá nedostatkem citových podnětů. Jen se hodiny tupě převaluje v postýlce, jednotvárně kývá hlavou...
Máma ho objala, přitiskla k srdci. A jako kdyby ho znovu přivedla na svět! Krev vážně není voda...
"Sousedé, pediatrička i rehabilitační sestry se shodují v tom, že se o Péťu máma starala vzorně," přiznává paní Vokurkové kapitán Bc. Zdeněk Ondráček z trutnovského pracoviště královéhradecké krajské Služby kriminální policie a vyšetřování, který kauzu malého Péti a jeho matky vyšetřoval a zná ji do detailu. "Chlapeček se začal výrazně lepšit, matka ho pravidelně vozila na rehabilitace, sama s ním pravidelně cvičila, hrála si s ním, povídala mu," říká kapitán Ondráček.
Zkrátka, všechno se zdálo na dobré cestě: i když je nutno otevřeně říci, že zlepšení Péťova stavu bylo pro laické oči asi stěží postřehnutelné, jen vlastní máma a lékaři dokázali zaznamenat, že líp reaguje na podněty a je spokojenější. Nikdy ani při sebelepší péči neměl však šanci byť jen přiblížit se normálu, nikdy neměl naději na cokoli byť jen vzdáleně podobného plnohodnotnému životu.
Po tuhých mrazech se trochu oteplilo, začalo se chumelit. Paní Vokurková vstala 27. ledna časně, oblékla děti a chystala se k cestě do nemocnice. Na rehabilitaci s Péťou musela Evičku brát s sebou, neměla nikoho na hlídání - a nechat roční holčičku samotnou pochopitelně nemohla.
Startér obstarožní škodovky zakašlal a škytl. Paní zkusila vyrazit s klukem v kočárku, půldruharoční holčičku vedla za ruku. Ale v závějích uvázla sto metrů od domu, do nemocnice to měla skoro dva kilometry. Nezbylo jí, než zavolat a omluvit se.
Děti odstrojila - a protože jí vybyla chvíle, rozhodla se s Péťou rehabilitovat sama. Jenže tříletý chudinka se rozhodl, že bude proti. Krutě postižené dítě, jež nedokázalo skoro žádným způsobem dát najevo spokojenost, neřkuli radost, umělo dost razantně protestovat, když se mu něco nelíbilo. A cvičení rádo nemělo, cvičení bolí. Nutili ho znovu a znovu dělat pohyby k posílení svalů, šlach, kloubů: a každý víme, jaké utrpení působí podobné cviky nám, když se jen rozhodneme vejít do plavek a shodit pár kilo.
Navíc Péťa vydával příšerné zvuky na znamení nesouhlasu: vzbudil malou, ta začala plakat a taky se dožadovat máminy pozornosti. Do toho přišel manžel: jen na skok, aby si ženě postěžoval, že nutná oprava auta přijde na pět tisíc... S tím rozhodně nepočítali a neměli je. Starost jako hrom.
A když muž odešel, bylo toho najednou na mladou ženu příliš. Kalich její trpělivosti přetekl. Rozbrečela se - a aby nebulila zbůhdarma, šla znovu za Péťou. Cvičit, a hotovo!
"A pak ho najednou prvně uhodila, a podruhé," tiše říká kapitán a ukazuje fotky.
Drobné tělíčko samá modřina. Matka chlapečka seřezala v záchvatu vzteku jako žito. Když ji zlost přešla, rozhodla se zoufale naříkajícího Péťu vykoupat: a zjistila, že se znovu pokakal, třebaže ho přebalovala ani ne před hodinou.
"Pustila teplou vodu do vany, ale když do ní chlapce nesla, bylo jí tam teprve po dně - a ona do ní bezmocné tělíčko upustila z výšky. Takže se chlapeček uhodil do hlavy," cituje kapitán Ondráček spis.
Pak se vzpamatovala, Péťu umyla, zabalila, oblékla, uložila, nakrmila, věnovala se malé, domácnosti, manželovi...
Nazítří Péťovi cvičení odpustila: všimla si jeho modřin. A další den malému zapadl jazyk, začal se dusit. Manžel, někdejší důlní záchranář, si s tím věděl rady, hned pak zavolali záchranku.
Péťu odvezli do trutnovské nemocnice, ale tam už alarmovali hradeckou dětskou kliniku. Dál už to známe.
Když Péťu přivezli, ještě žil. Ale ne dlouho. Stopy násilí na těle byly jasné a jednoznačné. Lékaři zavolali policii, vyšetřování začalo. Rodiče bezmocného chlapce byli v podezření automaticky. Pitva prokázala zlomeniny spodiny lebeční a krvácení do mozku jako příčinu smrti.
A matka se v slzách bez průtahů doznala. Popsala své počínání, objasnila motiv. Kriminálka předala spis státnímu zastupitelství, které paní Vokurkovou obvinilo z ublížení na zdraví s následkem smrti. A soud zasedl a vyřkl ortel podle patřičného paragrafu: tři a půl roky nepodmíněně. To je jeden a půl roku pod spodní hranicí zákonné sazby, ale...
Jestli půjde paní Vokurková do kriminálu, dcera ji dlouho neuvidí: až po půlce trestu si může odsouzená požádat o podmíněné propuštění. Pravda: malou si za mříže může vzít s sebou - takové věznice pro ženy u nás už jsou, ve Světlé a v Praze. Ale je tu i manžel. Vydrží vztah tři roky odloučení?
A tak všichni s napětím čekají, jak dopadne lednová odvolačka u Vrchního soudu. A tvrdí chlapi od kriminálky tiše utrousí, že tři roky natvrdo přece dostala i Čermáková z Kladna. Dají se tyhle dvě matky srovnávat?
Bůh suď, chce se říci. Jenže Bůh je vysoko a nevměšuje se. Soudit musí lidé v talárech...
Jan J. Vaněk