POLICISTA 2/2004 |
měsíčník Ministerstva vnitra školství |
Kuřáci to zjevně mají v jihlavské policejní škole těžké: s cigaretou se musí na dvůr, a koncem listopadu je vzduch čerstvý až příliš. Ale žádný z uniformovaného hloučku zimu asi nevnímá: a pokud někdo vibruje, pak nervozitou. Nadešel čas zkoušek, neboť tucet měsíců uplynul. A další tři třídy dospěly k pomyslnému lámání chleba, kdy se definitivně prověří, co se kdo naučil a s jakým prospěchem opustí školní škamny a nastoupí do služby.
"Nervy pochopitelně pracují," přiznává zástupce ředitele jihlavské Střední policejní školy major ing. Bc. Zdeněk Sadecký. "I kantorům, ale žákům o poznání víc."
Atmosféra na chodbě, kde přešlapuje či posedává hlouček mladých policistů a policistek, má vskutku daleko k obvyklé školní pohodě. A když padne otázka, jestli jsou tyhle závěrečné zkoušky na "zopce" horší než civilní maturita, kterou má většina z přítomných ještě ve vcelku živé paměti, většinový hlas lidu usoudí, že určitě. Teď jde totiž o konkrétní budoucnost, zatímco v horkých chvílích maturity se život ještě skrýval v mlžně blahém nedohlednu...
"Na každého ze zkoušených adeptů hlavně už toužebně čekají útvary, které je ke studiu do Jihlavy vyslaly," říkají věcně ve škole. "Už v pondělí příštího týdne všichni nastoupí do služby, budou dohlížet na silniční provoz, vyšetřovat nehody. Jistěže je šéfové zřejmě přiřadí ke zkušenějším kolegům, nehodí je do vody jen tak bez přípravy. Ale na každý pád je čeká další, ještě tvrdší zkouška. Zkouška realitou..."
Z těch, jejichž první školně-policejní krůčky sledovali před dvanácti měsíci na soustředění v Kryštofových Hamrech, se jich několik závěrečných zkoušek nedočkalo. Někdo během studijního roku přehodnotí své síly a odejde: buďto studium nezvládá, nebo zjistí, že na povolání policisty nemá nervy či fyzičku. Anebo najde povolání, jež se mu zdá výnosnější, bezpečnější, každopádně pak perspektivnější - a ježto je vlastně ve zkušební lhůtě, může svižně sbalit svých pár švestek a bez průtahů odjet.
"Pamětníci mluví i o kázeňských důvodech odchodů, ale takové jsme už v Jihlavě dlouho neměli," říká major Sadecký.
A nezdar u závěrečných zkoušek? Upřímně řečeno, ten je taky spíš výjimkou. I když - vyletět se u nich dá, ne že ne! A tak existuje i reálná možnost reparátu: po třech měsících se může neúspěšný adept do školy vrátit a předvést vylepšené znalosti a dovednosti - jen s třídou studentů o kvartál mladších.
"Před časem jsme zavedli interní, předběžné zkoušky, nanečisto, které každý z adeptů absolvuje po devítí měsících studia, těsně předtím, než odjede na praxi ve školním policejním středisku," vysvětluje major Sadecký. "Otázky stejné, jaké posluchače čekají u zkoušek závěrečných, hodnocení zcela nelítostné. Dost lidí neuspěje, někdy až čtvrtina. Ale dobře, že tak: devětadevadesáti procentům stačí drsná připomínka faktu, že hodina pravdy se opravdu chystá udeřit - a pak už půjde skutečně do tuhého! Takže v učení přidají a u opravdových zkoušek se pak vytáhnou!"
V neděli se studenti vrátili z praxe, v pondělí ráno zkoušky vypukají. Žádný svatý týden. Zkouší se po čtyři dny, každý den jeden předmět. Když ho absolvují všichni, zkušební komise se poradí, nechá studenty nastoupit - a předseda přednese verdikt. Známky. Ze zákona má sice každý možnost požádat, aby jeho hodnocení nebylo čteno před ostatními, veřejně, ale v praxi se to nestává.
"Jedna, jedna, dvě, jedna, tři, jedna, jedna, dvě..." čte předseda z lejstra.
Všichni prospěli, celkový prospěch třídy z předmětu dopravní policie má průměr 1,5. Minulo poledne, teď tedy honem na oběd a potom na ubytovnu: šprtat, neboť poslední zkouška ještě čeká nazítří.
Každá třída má svou vlastní zkušební komisi, která je zásadně tříčlenná: předsedou bývá renomovaný praktik, výkonný policista. Jeho zástupcem pak některý z místních pedagogů, nejlépe třídní - a jako zkoušející zasedá v trojici učitel konkrétního předmětu. Průběh zkoušky formálně připomíná maturitu, neřku-li státnici: otázky jsou předem dané, mají několik částí a losují se. A je jich víc než adeptů, takže se jen výjimečně opakují víckrát. V případě teoretických předmětů následuje písemná příprava "na potítku" a pak vlastní ústní zkouška, při níž ovšem komisaři mohou klást i doplňující dotazy, zdá-li se jim, že zkoušený nevyčerpal téma.
"Hergot, byly to nervy, ale zmáknul jsem to," hlásí mladík s oroseným čelem, jenž se právě vyřítil ze dveří zkušebny.
A další pán na holení putuje dovnitř...
Nezanedbatelná část zkoušky probíhá ovšem prakticky a během ní se frekventanti i komise stěhují na dvůr, do sychravého podzimního počasí. Provádí se třeba předpisové zastavení vozidla: dva z adeptů si vylosovali rychlou jízdu, jedna studentka má u řidiče zjistit alkohol. Šoféry ztělesňují značkaři, kolegové z nižších tříd, jinak je všechno jako doopravdy. S tím rozdílem, že tihle provinilci opravdu zastaví, nepokusí se autem najet do hlídky, nezačnou se prát ani nevytáhnou na dopraváka pistoli. Což všechno může zato přinést realita naší doby - už za pár dní...
Komise zblízka přihlíží, tváří se vlídně, ale napovídat se nedá - a ani to není většinou třeba. Třebaže záleží na každém vyřčeném slově, neboť formulace, jež v dané situaci policista vyslovuje, jsou přesně dané předpisy a závaznými pokyny policejního prezidenta. Žoviálnost a legrácky k úřednímu aktu rozhodně nepatří.
Celý průběh každé praktické zkoušky se dokumentuje videokamerou, pak - pokud přestupek nevyřešil blokovou pokutou - jde zkoušený adept zpracovat písemnou dokumentaci. A když je s ní hotov, všichni se zase přesunou do zkušební místnosti, na velké obrazovce se promítne videozáznam a celý výkon nastávajícího dopraváka či dopravačky se detailně zhodnotí. Všechno je jasné a zřejmé, objektivita zaručena.
"Mě trochu znervózňovala kamera, která průběh zkoušky zaznamenává," přiznal se nadstrážmistr Luděk Lahner, když měl další část závěrečných zkoušek "z krku". "Ale jinak to není horší než civilní maturita!"
Ohledně budoucnosti měl Luděk Lahner jasno neméně. Už za pár dní ho budou potkávat řidiči i chodci v brněnských ulicích. Nastoupí totiž k dopravní službě tamního městského policejního ředitelství. Bydlet bude na ubytovně, pochází totiž od Znojma. A v Brně nedávno taky strávil tři měsíce praktické výuky ve školním policejním středisku.
"Dost mi to dalo, pustili nás i k náročnějším úkolům, pod dohledem třeba i k řízení velké křižovatky," pochvaluje si praxi Luděk - na rozdíl od jiných, kteří třeba v Praze prý zas takové štěstí neměli a odnesli si pocit, že mohli být na praxi využiti lépe.
"Ona to není legrace, postavit se doprostřed uhánějících aut a začít je dirigovat," říká Luděk Lahner. "Ale zvládnout se to dá: a pořád mám pocit, že zastavovat auta v silničním provozu je o něco riskantnější. Nejde jen o to zastavení samotné, na to máme přesné předpisy: ale nikdy nevíte, kdo a v jakém rozpoložení z toho auta vystoupí..."
Luděk ale byl už i na vojně jako regulovčík, takže určité zkušenosti si už do školy přinesl. A než nastoupil do jihlavských školních lavic, tři měsíce si už v Brně na dopravce odsloužil, takže jistou představu o službě získal.
Nicméně: stejně prý měl naivní představy, o policejní škole a hlavně o policejní službě, jež ho čeká. Obé musel během posledního roku zkorigovat - ale navzdory tomu se do služby těší...
V pátek zkoušky skončí, ale mlýnské kolo policejní školy se neměnným tempem otáčí dál: už v pondělí totiž přijedou noví adepti, ubytují se, porozhlédnou, zasednou do lavic, vyrazí na zahajovací soustředění...
"Tentokrát čekáme jen dopraváky, necelých šest desítek," nahlíží do svých lejster major Sadecký. "Takže budou jen dvě třídy - zvláštností ale je, že zhruba třetinu tentokrát budou tvořit děvčata. V poslední době jich přibývá soustavně, tohle je zatím nejvíc - a tak s jistou zvědavostí čekáme, co to udělá."
Děvčata v policejní uniformě bývají prý při studiu vesměs zodpovědnější a pořádnější, častěji než kluci ale teprve na škole musí získávat řidičák. Větší potíže mívají také na střelnici a někdy mají co dohánět i při tělesné přípravě.
A na fyzickou kondici, marná sláva, se klade a bude klást stále větší důraz. Škola se totiž snaží reflektovat fakt, že i služba dopravních policistů se stává stále rizikovější, že se množí případy, kdy řidiči silniční hlídku z různých příčin napadnou. Že se jí snaží ujet, protože jsou opilí, zfetovaní, převážejí kradené věci či jedou odcizeným vozem, nemají řidičský průkaz. Nezřídka dokonce užijí auto jako zbraň a zkoušejí zastavující policisty surově srazit...
"Vštěpujeme studentům taktické zásady, jak se má hlídka chovat, když se octne v defenzivě, je napadena. Zásady, které nebezpečí snižují, ale vyloučit je docela ovšem nikdy nelze," říkají jihlavští učitelé věcně. "Každá služba u policie s sebou prostě zákonitě nese rizika, dopraváci nejsou v tom ohledu žádnou výjimkou - a je třeba s nebezpečím počítat a umět mu prostě co nejlépe čelit."
Jan J. VANĚK