Paní Votrubová bedlivě zabrzdila kočárek, pohledem se ujistila, že syn tvrdě spí - a vešla. Předměstská lékárna praskala ve švech: kdysi snad pražským Kobylisům postačovala, ale co na dohled začalo vyrůstat panelové sídliště a z okolních ulic se málem přes noc stávala rušná čtvrť, stála před pultem neochvějně celodenní fronta. První den po svátcích vypadala zvlášť nekonečně a paní Votrubová se s povzdechem disciplinovaně zařadila na konec řady. Dvě magistry dělaly, co mohly, ale zázrak nedokázaly. Mladá matka dvakrát spěšně vykoukla ven, jestli pětiměsíční chlapeček nepláče, ale zdál se v klidu. Uplynulo dobrých dvacet minut, než maminka vyšla zase na čerstvý vzduch a otřela si kapesníkem čelo. Uvnitř dusno k padnutí, na ulici pět pod nulou...

Pohlédla na místo, kde zaparkovala kočárek. Pak se zmateně rozhlédla kolem. Otevřela ústa k výkřiku, ale nevydala ani hlásku. Na vteřinu se jí zastavilo srdce.

Kočárek s malým Péťou zmizel. Kolem spěchali lhostejní lidé a paní Votrubová, bledá jako smrt, zoufale přemítala, co počít. Pak ji napadla spásná myšlenka: manžel jel okolo z práce, z tramvaje uviděl kočárek a rozhodl se, že si z ní udělá legraci - vystoupil, sebral Péťu a jeli spolu domů.

"On má někdy takový pitomý nápady," vysvětlovala později do protokolu, když ohlašovala na nedalekém oddělení únos dítěte.

Manžela s Péťou totiž doma nenašla. Chvíli se ještě kojila nadějí, že to vzali až k lesíku, někdy tam chodívali. Ale když se kolem sedmnácté hodiny - to už byla tma jako v ranci - Petr vrátil, naděje zemřela.

Kobyliský nadstrážmistr, který pláč vyděšené ženy schytal z první ruky, ohlásil vše nahoru, operačnímu: a policejní Praha začala žhavit dráty. Psal se rok 1969, 2. ledna: a únosy dětí v Československu pořád představovaly spíš děsivou báji než reálný trestný čin.

Nicméně do ulic vyrazili hlídky pěší i motorizované a jaly se pídit po kočárku, jehož velmi přesný popis zoufalá matka podala, a pochopitelně i po chlapečkovi: ani ne půlročním, s patrným lišejem kolem pusinky a mateřským znamínkem na bříšku, vlevo od pupíku.

"Jmenuje se Péťa," několikrát zdůraznila paní Votrubová.

Kriminalista, takový dobrácký strejc před penzí, který s ní mluvil, jenom ustaraně pokýval. V duchu si říkal, že jestli někdo kočárek odvezl a nechal někde na odlehlém místě stát, klouček noc nepřečká. Meteorologové věštili jasno, k ránu až patnáct pod nulou.

S jednou z autohlídek jezdila paní Votrubová, nedala si to vymluvit: třeštila oči do tmy a snažila se. Každý kočárek znamenal naději, každá naděje zůstala planá.

Pan Votruba zase chodil - či spíše klusal - ulicemi v okolí Stírky, kde kočárek s Péťou zmizel. Prolézal temná zákoutí, ale když se uštvaný vrátil na oddělení, musel ohlásit prohru.

Kriminálka si velkoryse stanovila několik úkolů, bez nichž se vyšetřování nemohlo hnout z místa - a přitom se na první pohled jevily téměř sisyfovské. Snažila se najít maximum lidí z těch, kteří v inkriminované odpolední půlhodině prošli po chodníku kolem lékárny, vzdálené jen pár kroků od frekventované tramvajové zastávky. Snažila se najít pacienty nedalekého zdravotního střediska, kteří možná z nudy vykoukli sem tam z oken čekárny a mohli si něčeho všimnout.

Snažila se i zpřesnit časový snímek a trasu cesty paní Votrubové - od chvíle, kdy vyšla z lékárny a kočárek s dítětem pohřešila. A v neposlední řadě se rozhovory se sousedy a spolupracovníky obou manželů Votrubových, snažila prověřit jejich vzájemné vztahy. Protože možnost, že by jeden nebo druhý mohli mít s únosem něco společného, se sice jevila jako nepříliš reálná - podle toho, jak je zmizení dítěte zdrtilo - ale stoprocetně vyloučit se ani taková věc nedala.

V živé paměti kriminalistů byl v tu chvíli právě rok starý případ z Říčan, kde jistá - osmnáctiletá - matka rovněž ohlásila únos dítěte v kočárku. Také tehdy došlo ke zmizení kočárku zaparkovaného před lékárnou...

A po několika dnech usilovného pátrání se tehdy ovšem zjistilo, že únos žena fingovala a měl kamuflovat vraždu.

Sama totiž svého čtyřměsíčního synka zardousila: chtěla se ho zbavit, a když se jí nepodařilo předat dítě do ústavní péče ani k adopci, rozhodla se k šílenému řešení...

Soud nad ní nedávno vyřkl ortel osmiletého odnětí svobody a veřejnost její čin hluboce otřásl.

Apropos, veřejnost: i na ni kriminalisté v onen nervózní večer a bezesnou noc velmi intenzivně mysleli: zvažovali, jestli totiž případ únosu "dát novinám", ohlásit v pátrací relaci v rozhlase a televizi.

Ještě donedávna totiž platilo, že zločiny je lépe zatloukat, že veřejnost může vyšetřování jen zkomplikovat. Ale zem měla za sebou rok osmašedesátý, krátká éra svobody tisku ještě zůstávala v živé paměti.

Na straně jedné kriminalisté doufali, že by se na veřejnou výzvu mohli přihlásit svědkové, kteří se jinak ani nedozvědí, že třeba viděli něco důležitého. Na druhé straně se ovšem někteří báli, jak zareaguje pachatel. Co když ho publicita vyděsí natolik, že se dítěte raději zbaví? A nemusel by ho ani sám zabíjet, úplně by stačilo, kdyby nemluvně nechal někde v ústraní ležet - na mraze...

Rozhodnutí vyhlásit celostátní pátrání a zveřejnit je - napřed v rozhlase, pak ve Večerní Praze a postupně i v dalších médiích, jimž se tehdy ovšem říkalo hromadné sdělovací prostředky - padlo v průběhu dopoledne, a v polední relaci stanice Praha se už naléhavá výzva k občanům ozvala poprvé. V té chvíli uplynulo od zmizení malého Péti šestnáct hodin - a třebaže to nikdo nechtěl říci nahlas, obavy z jeho zlého osudu rostly. Nedlouho poté, co se zpráva o únosu na základě rozhlasové zprávy rozkřikla, začaly drnčet telefony: na ústředí pražské kriminálky, ale i na obvodních služebnách. Řada svědků, kteří procházeli kobyliskou ulicí Ke Stírce, si povšimla mladé ženy, která se kolem šestnácté hodiny pohybovala kolem tamní lékárny.

Vypadala údajně na dvacet, některým se zdála ještě mladší: oblečená byla prý dost nápadně - a tlačila kočárek...

Ale dvacet minut před sedmnáctou hodinou zavolala paní, jež se představila jako Milada Moutelíková, a vypověděla, že jela den předtím do centra právě touhle dobou - trojkou. A u Veletržního paláce si povšimla dívky, jež cestovala s kočárkem, a očividně s ním neuměla zacházet.

"A už vůbec si nevěděla rady s dítětem, když začalo plakat," žalovala dozorčímu na druhém konci drátu.

Paní Moutelíková vystupovala u Dětského domu, nezkušená mladá maminka - za ni pozorná cestující dívku považovala - v jízdě trojkou pokračovala. Nedlouho poté se ozvala další svědkyně: podle ní mladá, zhruba osmnáctiletá dívka s kočárkem nastupovala do tramvaje číslo 3 na Pelc-Tyrolce. Vypadala prý, že je v jiném stavu, ale neměla na ruce snubní prstýnek. A s kočárkem si při nastupování očividně nevěděla rady.

"Divila jsem se a ona mi odsekla, že děcko není její, veze ho známé - na Kačerov..." dopověděla svůj kousek pravdy svědkyně, tramvajová průvodčí.

A ještě utrousila, jak jí bylo divné, že mladá paní vzdor svému tvrzení vystoupila už na Pankráci... Paní průvodčí také podala zpřesňující popis neznámé: výrazně zmalovaná, jak už ty mladé holky bývají, modrý dlouhý zimník, vypasovaný. A určitě neměla na rukou rukavici, zjevně ji záblo.

Vyšetřování se soustředilo na Pankrác, do oblasti tamějšího autobusového nádraží: co když mladá paní odjížděla odsud někam mimo Prahu? Ale než se podařilo najít nějaké svědky, kteří by si jí povšimli, ohlásila se paní průvodčí z trojky znovu a moc se omlouvala: že ve voze měla nabito, a tak se spletla. Ta dívka s kočárkem přece jen jela až na Kačerov, teď už si je naprosto jistá: na Pankráci vystupovala taky žena s kočárkem, ale o jednu rundu dřív. A pátrání se tedy posunulo na konečnou...

Jenže tou dobou už zase na město padala tma - a rodiče uneseného Péti i pražská kriminálka měli před sebou další noc plnou nejistoty a obav.

Praha byla plná pozorných očí - ale pod podezřelou s kočárkem jako by se slehla zem. Nikdo nemohl ovšem tušit, že pachatelka v klidu přenocuje v jednom z kačerovských domků u známého - a že ho ráno také mazaně požádá, aby jí kočárek poslal domů vlakem jako spoluzavazadlo. Sama se pak vydala s dítětem v náručí tramvají na nádraží Praha-střed - a odtud v klidu osobákem do Teplic.

Na tamním nádraží si kočárek vyzvedla, chlapečka do něj uložila a vydala se s ním pěšky do nedalekých Bystřan. Před časem tam bydlela a měla tam dosud babičku. K ní si ale nakonec netroufla - a zase vyhledala jiného známého. Jenže ten už četl noviny, zprávu o únosu tedy znal - a dal si dohromady jedna a jedna...

"Nechal jsem ji u sebe doma i s tím malým, aby ho nakrmila, vykoupala a tak vůbec," vykládal teplickým kriminalistům s očima navrch hlavy. "To dítě je chlapeček - a má mateřské znamínko na bříšku, viděl jsem ho, když ho Evča přebalovala..."

Takže naskákali do auta a uháněli na místo. Dítě spokojeně spalo, únoskyně jakbysmet.

Dívka měla u sebe lístek z pražské tramvaje, čtyři fotky různých lidí, občanský průkaz na jméno Evy Jakubíkové - a korunu a padesát haléřů. Napřed tvrdila, že dítě je její a jeho rodný list má v Litoměřicích, ale už cestou do Teplic doznala, že chlapečka s kočárkem unesla. Dítě odvezli do kojeneckého ústavu, aby je prohlédli odborníci, jestli jeho zdraví neutrpělo - a pak je předali šťastným rodičům.

Kriminalisté se mezitím pokoušeli vyzvědět, co Evu Jakubíkovou k jejímu činu vedlo. Věděli o ní dost: už měla co do činění s paragrafy. Její vlastní dětství bylo bědné: vlastní rodiče nepoznala, útlá léta prožila v děcáku, pak ji adoptovali manželé, on havíř, ona zaměstnaná v dopravním podniku. Když ale malá povyrostla, nějak se jim vymkla: začala se toulat, chytla se party, učila se mizerně, utíkala z domu. V patnácti si poprvé začala s chlapem, v šestnácti měla potrat. A taky ji chytli pro krádež: dostala tři měsíce podmínky, ale nepoučila se. Kradla dál. V pasťáku se začala sice učit švadlenou, ale nebavilo ji to. Tak ji přeřadili do kuchyně a její hodnocení z té doby znělo: šikovná, ale líná.

"Vždycky se chytala těch nejhorších holek," vzdychala ředitelka polepšovny.

V době, kdy se dopustila únosu Péti Votruby, jí už bylo osmnáct pryč. Těsně, ale jednoznačně. Při odchodu z děcáku jí sociální odbor zajistil zaměstnání - i s bydlením - v jedné krkonošské horské boudě, kde pracovala jako pomocná kuchařka. Na konci sezony ji ale propustili a ona, hozena do vody, si odjela shánět nové místo sama - a kam jinam než do Prahy? Práci nenašla, zato dost mužských, co jí byli ochotni koupit večeři, něco k pití, nabídnout jí nocleh. A nechtěli vlastně moc: jen trochu něhy.

Druhého lednového dne nevěděla, co s časem: jezdila tedy tramají Prahou, náhoda ji zavezla do Kobylis. Všimla si kočárku, chlapeček uvnitř se jí zalíbil. Tak si řekla, že ho povozí, než se máma vrátí. Jenže zajela moc daleko, dostala strach, že by to schytala. A tak nastoupila do tramvaje: sama byla v pátém měsíci, usoudila, že na cizím dítěti se aspoň naučí, jak potom zacházet s vlastním.

Dostala rok, ale podmíněně: na dva roky. Protože mezitím porodila chlapečka, dali ji i s mrňousem do ústavu. S nadějí, že se třeba poučí a začne znovu a líp. Psal se rok devětašedesátý - a na možnost nápravy věcí i lidí se ještě hodně věřilo.

Jan J. VANĚK