POLICISTA 2/2004 |
měsíčník Ministerstva vnitra povídka |
Identita | |
JANA MORAVCOVÁ |
"Tak si představ, že ten bulík je z lochu dávno venku," uslyšel Karel v telefonu sestřin hlas. To, že volá sestra Veruna, bylo ale jediné, co v rozespalosti chápal. "Copak si na něj nepamatuješ? Vojta Buláček! To je teda podraz."
"Veruno! Je noc! To mi nemůžeš zavolat ráno?"
"Ne! Já potřebuju, abys tu už ráno byl! Musíme se domluvit, co uděláme."
"Když se nevyspím, tak si za volant nemůžu sednout," namítl chabě. "Není mi osmnáct."
"No no," zavrčela. "Tak v kolik dorazíš?"
"Nejdřív v deset," odsekl a okamžitě zavěsil. Jestli zavolá ještě jednou, nezvednu to, umiňoval si, své předsevzetí ale nedodržel. Měl potom na sebe o to větší vztek.
"Vnímal jsi mě, jo?" přesvědčila se totiž vzápětí Veruna. "Jo? No tak teda už spi," pronesla velkoryse.
Práskl sluchátkem. Proč jí neřekl, že má jiný program? Nebyla to sice pravda, ale zítra je přece neděle a jemu se nechce jezdit z Prahy do nějakého penzionu na idiotské promenádě ještě idiotštější lázeňské snobárny - bouřil se v duchu, ale stejně věděl, že pojede. Vždycky to tak skončilo: Udělal to, co chtěla ona, protože Veruna opravdu vždycky věděla, proč něco chce - a ten důvod měl bohužel vždycky logiku. To si musel Karel přiznat. A taky to, že Veruna má spoustu z toho, co nemá on. Například odvahu, nebo spíš drzost a odmalička velitelskou letoru s jasně despotickými rysy. A všechno jí vychází.
Jezdíval za svou sestrou do rodného lázeňského městečka občas na návštěvu. Na dovolenou ale pravidelně, protože mu Veruna poskytovala opravdu slušný "servis zavedeného penzionu" - a to se starému mládenci vždycky hodí. Po každé dovolené ovšem prožíval týž poraženecký pocit: Zase byl na sestře závislý! Ale pokaždé si nakonec řekl: No co, aspoň se nemusím starat sám. Vždyť ona po mně skoro nikdy nic nechce! Skoro nikdy... Když se tak ovšem stane, očekává "hbitou vstřícnost". Dojdi tam a tam, vyzvedni to a to - a přivez mi to! Samozřejmě že ještě dneska! Když už jednou po tobě něco chci, tak se nevyptávej, já vím, co dělám! Někdo v rodině musí mít jasno!
Sestřina podnikatelská aktivita sice byla Karlovi cizí a trochu ho lekala, ale v podstatě ji obdivoval. On sám byl nejspokojenější za pultem nevelkého papírnictví na předměstí Prahy a obával se jen jediného: stavby supermarketu, který by drobné obchůdky - a tedy i papírnictví - spolkl jako malinu. To by do Karlova života jistě vneslo mnoho změn - a ty Karel neměl rád. Veruna ano. Jako ryba ve vodě proplouvala transakcemi, při nichž byly ve hře takové částky peněz, že pro bratra bylo lepší ničemu nerozumět a nic nechtít slyšet. Kupovala pozemky, a pak je zase výhodně prodávala, byla spolumajitelkou jakési stavební firmy, jednu dobu vlastnila lázeňskou taxislužbu... Pohybovala se ve světě, kde tu a tam někdo doplatil na malou prozíravost, eventuálně na malou dravost. Jedním z takových příkladů byl právě onen Vojta Buláček, který do městečka dorazil bůhvíodkud, čile se zapojil do místního společenského a především obchodního života, zařadil se mezi četné Veruniny obdivovatele - a najednou měl na krku zpronevěru milionů, ani zřejmě nevěděl jak. To bylo tak všechno, co si o něm před lety Karel zapamatoval. Kromě toho, že svou snahou získat Veruninu náklonnost vzbuzoval Vojta Buláček opravdu soucit. Byl docela jistě mladší než ona - a jí bylo třicet, když se to semlelo... Ostatně - Karel se nikdy nezbavil pocitu, že do svých finančních problémů se Vojta dostal právě kvůli Veruně. Pokud to vůbec nebylo tak, že prostě vzal její hříchy na sebe. Byl přece opravdu "takovej vstřícnej", jak sestra říkávala... A teď si dovolil vyjít z kriminálu a nevrátit se ke svému někdejšímu idolu? To si tedy troufl, uznal v duchu Karel, ale když za zuřící sestrou druhý den dorazil, nahlas to před ní pro jistotu nepronesl.
"Podrazák! To jsem se dočkala vděku! Kdysi byl šťastnej, když jsem si pro něj našla pár vlídnejch slov! Počítala jsem s ním... Byl vhodnej typ. A že se tady dostal mezi místní honoraci, to byla moje zásluha! Že to pak zvoral, to je jiná věc... Já mu dala šanci. A představ si, že už je skoro rok venku a já o tom nevím! Byl asi v tom lochu vzornej nebo co, tak ho pustili dřív." Karel čekal. Věděl, že to hlavní teprve musí přijít. "Vůbec mě nenapadlo, že ten taxikář, co tu kdysi jezdil, může mít pravdu. Před časem tu náhodou byl a říkal mi, že vezl do Prahy někam k Vyšehradu zákazníka - a možná tam toho bulíka Vojtu viděl... "Tady mi to zapsal...," zalovila mezi papíry na stole. "Jenže mně to připadalo jako nesmysl. Trest mu v tý době ještě nevypršel."
"Copak ty jsi s ním neudržovala kontakt?"
"To jsem snad měla?" užasla. "To jsem snad za ním měla jezdit? Kompromitovat se? Nebo mu psát srdceryvný dopisy, když se tak hloupě nechal usvědčit? Ještě že to nepadlo na mě a na můj penzion! Ještě že jsem si toho idiota nevzala! Jo - to ty nevíš, že si mě chtěl vzít?" Pokrčil rameny. Možné bylo všechno. O to víc ovšem musí být Veruna uražená. "A teď mám úplně čerstvý a naprosto důvěryhodný informace, že se v lochu dal dohromady s tím esem Jeřábkem. Byli spolu v jedný cele. Copak ty si nevzpomínáš na tu aféru s Jeřábkem? Byly toho plný noviny."
Eso Jeřábek? Karlovi se matně mihla vzpomínka na články o dopadeném zločinci, který "měl vyloupit řadu spořitelen a pošt" - jak se teď tak krásně často psává. Razantnost novinových zpráv se ovšem postupně otupovala a nakonec byla otištěna jen sporá informace, že mu byl dokázán jediný případ...
"Tak posloucháš mě?" přerušila bratrovo rozpomínání Veruna. "Ten Jeřábek musel dojít ke stejnýmu názoru jako já: Že je Vojta tvárnej a vstřícnej. Nedá se vyloučit, že s ním do budoucna začal počítat. Tím by se dalo vysvětlit, proč o sobě ten bulík nedal vědět, když se dostal ven. Jel už v jinech plánech. Výnosnějších. Toho Jeřábka pustili ovšem až před pár měsíci. Přes internet jsem zjistila všechny větší vloupačky za poslední dobu..., je to zajímavý čtení, ale do toho tě tahat nebudu. Od tebe chci jediný: Pomoz mi najít toho bulíka Vojtu!"
"Existuje přece evidence...," namítl, ale nenechala ho domluvit:
"Nic takovýho! Žádný oficiální dotazy přes oficiální instituce: A vůbec už ne přes policii. Co vím já, nemusí vědět policajti! Proč na sebe upozorňovat? Tady máš sepsáno, co mi ten taxikář řekl: Viděl ho dvakrát. Vždycky ve stejný ulici, shodou okolností vždycky stejnou dobou odpoledne. Poprvé tam totiž taxikář vezl zákazníka odněkud z Mělníka, druhýho dne i jeho obchodního partnera. On totiž jinak v Praze nejezdí. A poprvé toho člověka, co se Vojtovi podobal, zahlídl na přechodu pro chodce. Podruhý ho viděl na chodníku, ale když na něj z okýnka zavolal: Pane Buláček! - tak dotyčný neragoval. Jenže pozor! Taxikář měl pocit, že se ten chlap sice neotočil, ale přece jen se jako by lekl. Třeba tam má nějakou svou trasu."
"To je málo pravděpodobný," podotkl Karel.
"Jo, ale zkusit to můžeš. Málokdy po tobě něco chci, tak buď přece vstřícnej!"
Okamžitě tedy dospěl k alibistickému plánu. Kdyby odřekl přímo, sestra mu nedá pokoj. Takže projeví zájem. Šance na úspěch je mizivá - a kromě toho si Karel není jist tím, že by Vojtu poznal. Viděli se jen párkrát v životě.
"Nezapomeň," podotkla Veruna, "říkal jsi mi, že ti připomíná Dustina Hoffmana."
Když jsem to říkal, tak to asi bude pravda, pomyslel si odevzdaně Karel, a pak se zeptal:
"A když ho poznám - tak co?"
"Tak mu řekneš, že s ním chci mluvit. A ať okamžitě přijede! Nic víc... Prostě musí pochopit, že o něm vím."
"Ty si myslíš, že ti poví, co eventuálně dohodli s tím Jeřábkem?"
"To ani nechci," zasmála se. "Mně stačí vědět, jestli je ten bulík v balíku. A to já na něm poznám, mě nepřechytračí." A potom ještě jednou zálibně zopakovala: "Bulík v balíku. Vždycky byl ke mně vstřícnej, teď se z toho taky nevyvlíkne. V jeho případě jsem si úplně jistá. Jen co s ním zase navážu kontakt..."
No prosím... Tu ulici si Karel tedy projde. Celá sestřina úvaha i při obvyklé jasnosti záměru je ovšem tentokrát velice za vlasy přitažená. Dvakrát, vždycky kolem čtvrté odpoledne - byl údajně Vojta v téhle nepříliš rušné ulici spatřen, ale taky to nemusel být on...
Tohle místo se ničím neobvyklým nevyznačovalo. Byly tu samé starší domy, pár obchůdků - sympatických, jak si Karel uvědomil, protože nevelkých..., hospoda, na rohu zahrada a v ní dětská školka, vedle správkárna obuvi - a to bylo tak všechno.
Jen zvolna Karel míjel kolem čtvrté odpoledne výklady a právě když si uvědomoval, že tu vlastně nemají papírnictví, skoro zkameněl úžasem: Copak to Veruna opravdu zase správně odhadla? Vzápětí ale znejistěl: Muž, který proti němu kráčel, tak trochu vypadal jako karikatura Dustina Hoffmana, ale právě že jen jako karikatura... Polovinu obličeje mu ostatně skrývaly tmavé vousy, kolem očí měl ale naprosto "nehoffmanovský" výraz, i jeho nos byl jiný... Karel se na něj upřeně zadíval a zaznamenal, že muži ten pohled nebyl příjemný. Zdálo se, že ten člověk chtěl přejít na protější chodník, ale najednou si to rozmyslel a rychle zahnul za roh.
Karel zamířil na druhou stranu ulice a vešel do cukrárny. Bylo tam pár lidí, rozhlédl se po nich, jako by někoho hledal, a hned se zase měl k odchodu. Když otvíral dveře, zahlédl, že od rohu ulice, kde nepravý Dustin Hoffman před chvílí zmizel, vykročila přes vozovku mužská postava. Byl to ten člověk - a vstoupil do zahrady dětské školky.
Karel čekal. Asi po čtvrthodině muž vyšel a za ruku vedl malého, možná čtyřletého chlapce. Zřejmě si s ním povídal, dítě k němu vzhlíželo a druhou rukou nadšeně gestikulovalo.
Karel ustoupil až k výloze obchůdku a otočil se do ulice zády. A pak se pokusil onoho muže s chlapcem nenápadně sledovat...
Celkem bez problémů zjistil, že dvojice za rohem vstoupila do dvoupatrového činžáku. U zvonků i schránek si pak přečetl jména obyvatel domu. Žádný Buláček tam nebyl.
Už chtěl odejit, když uslyšel z chodby kroky a vzápětí se před ním vynořil podsaditý starší muž. Nedíval se zrovna nejvlídněji, když Karlovi položil obligátní otázku:
"Hledáte někoho?" Karel řekl Buláčkovo jméno a hned pro jistotu dodal, že si možná spletl dům. "Takovej tu nebydlí," uslyšel okamžitě.
"Má malýho kluka do školky," hodil návnadu Karel.
"To tady mají akorát Buterovi," pokrčil rameny šedovlasý chlap, popotáhl si odřené sako a vyšel na chodník.
"Jestli jsem si nesplet jméno...," pokusil se ještě Karel.
"Poslyšte, o co vám jde?" zarazil se ten druhý.
"Třeba byste mi poradil..."
"Koukejte, já jdu na pivo," nadhodil muž tak jednoznačně, že Karel okamžitě vychrlil:
"Můžu vás na jedno pozvat?"
A za pár minut se dověděl, že tenhleten šedovlasý informátor tady sice nebydlí moc dlouho, ani ne dva roky, ale tolik přece jen ví, že Buterová se sem ještě před ním nastěhovala sama s dítětem. Ten její prej snad pil a utekl od rodiny, ale to víte, lidi toho napovídají... Jenže je to asi tak půl roku, co je Butera jasně u tý svý ženský zpátky. Nejspíš začal sekat dobrotu! Člověk ho tu a tam potká, on totiž chodí denně pro kluka do školky...
"Tak to nemůže být ten můj známý," zalitoval Karel - a třebaže ochotnému informátorovi zaplatil další pivo, nic užitečného se už nedověděl. Žádný Buláček se tu v blízkém okolí nevyskytoval.
Venku si Karel všiml, že na protější straně ulice někdo stojí a upřeně se na něj dívá. Byl to ten, co připomínal karikaturu Dustina Hoffmana - a teď klidně čekal, až k němu Karel dojde. Pak pozdravil a stejně klidně se zeptal:
"My se známe? Prve jste mě sledoval. Když jsem odvedl chlapce domů, vyšel jsem za vámi ven a viděl jsem, že jdete s jedním člověkem od nás z domu do téhle restaurace. To proto, abyste se na mě přeptal? Tak o co jde?"
Teď si ho Karel mohl prohlídnout o něco líp a pochopil, proč mu ta podoba se známým hercem trochu nehrála: Tenhle člověk byl určitě po plastické operaci...
Co je teď vhodnější? Dát najevo, že Karel ten chirurgický zákrok poznal, nebo ne? A je to Vojta Buláček nebo ne? Ani podle hlasu se Karel nemohl rozhodnout. Vždyť se s tím Veruniným bulíkem ani příliš neznal!
"Myslel jsem...," vykoktal tedy, "hledám pana Buláčka..."
Muž zalovil v náprsní kapse a vytáhl občanský průkaz. Podržel ho Karlovi před očima: Vojtěch Butera. "Stačí?"
Karel přikývl a potom zmateně začal hledat i svůj průkaz. Všechno se to vyvíjelo nějak nečekaně.
"On totiž pan Jeřábek říkal..." brebtal Karel a přitom se děsil toho, co to povídá. Co sem plete toho Jeřábka z kriminálu? Tohle po něm přece Veruna nechtěla! "Já občanku s sebou nemám, zapomněl jsem ji, promiňte," dodal nešťastně.
"Jo tak! Pan Jeřábek! Tak po pravdě: Měl bych vás odněkud znát?"
"Možná... Z dřívějška." Karel si v tu chvíli vzpomněl na vyprávění jednoho svého známého. Na zoufalý pocit, když si dotyčný nebyl jistý, jestli ta paní, s kterou se potkal, je jeho dávná spolužačka - a ona se na něj dívala, jako že je nejspíš duševně chorý.
"Někoho mi připomínáte," připustil Butera a zvolna vykročil po chodníku. Karel se poslušně přidal podél jeho boku. "Ale jistý si nejsem..."
"Já taky ne," vyhrkl s úlevou Karel. To je přece tak nevhodné - někomu říkat, že je na něm ta plastická operace znát!
"Měl jsem úraz," řekl v tu chvíli Butera. "Porazilo mě auto a trochu mi pocuchalo obličej. Je to znát, ne?"
"Ani ne," vyhrkl znovu Karel. Takže o té plastice začal sám... A na toho Jeřábka přece jen zabral. Nenápadně, ale zabral. Jenže lidi si dávají dělat plastiku třeba i proto, aby pak byli jako někdo jiný. Aby mohli změnit identitu... To ale nehraje dohromady, uvědomil si vzápětí. To by o tý plastice vůbec nemluvil. A co ta občanka? A malej syn?
"Máte rodinu, pane?" zeptal se Butera.
"Sestru," odpověděl hbitě Karel, rád, že konečně bude moci mluvit o tom, kvůli čemu vlastně přišel. "Ona má penzion..."
"Já myslím ženu a děti," přerušil ho však Butera. "Taky jsem takovou opravdovou rodinu dlouho neměl. Pak se mi stal ten malér s autem - a Lída mě ošetřovala v nemocnici. To bylo moc důležitý. Ne ta plastika, ale to, že jsem se seznámil s Lídou. Je zdravotní sestra... Všelicos jsem se o ní dověděl - nejdřív od ostatního personálu, ale nakonec i od ní. Byla dřív dost smolařka... Skoro jako já. Začali jsme si důvěřovat - a tak nám vlastně začal novej život. Jo, dá se to tak říct. A víte co? Já si myslím, že mě žádnej pan Jeřábek neshání. Ten Jeřábek, kterýho znám, ten moc dobře ví, že mu k ničemu nejsem, že se mu do jeho života vůbec nehodím."
"Vy třeba ne, ale ten Buláček, co ho hledám."
"Nevím. Ale když Jeřábkovi někdo připadal jako naivka, rozhodně se s ním nezaplítal. Takže - kdo vás posíla? Butera?" Tohle už Karla zmátlo úplně. Zalapal po dechu: Butera ho posílá za Buterou? Muž vedle Karla si tu zmatenou odmlku vyložil po svém: "Takže Butera! Neměl jste snad něco za lubem s tím naším klukem? Třeba - unýst ho...? Poslyšte, řekněte Buterovi, že ho varuju! Když jsem si s ním chtěl v klidu popovídat, tak neměl zájem. Pořád si myslel, že je pánem situace. A teď jen kouká. S tím povolením rozvodu je to jen otázka času. To neoddálí navěky. A s osvojením kluka nebo změnou jeho příjmení klidně může nesouhlasit. Platit na dítě, to se mu nikdy nechtělo. Vychovávat ho - to ani náhodou! Ale přitom se cítí pánem situace. On se prostě rozhodl, že z nás tří - z Lídy, syna a mě - podle jména rodina nikdy nebude! ON to nedovolí, je to v JEHO moci. Věčně v lihu, věčně v problémech, ale ON je přece ON! Na NĚM záleží... Kluk bude mít jeho jméno! No tak má smůlu! Prostě se shodou okolností taky jmenuju Butera. A ať s tím něco zkusí udělat. Všichni tři doma jsme Buterovi. V novým bydlišti už ani nikoho nenapadne, že je to možná trošku složitější."
Karlovi to pomalu začínalo docházet:
"Neposílá mě Butera. Ani Jeřábek. Vůbec je neznám. Ale... vzpomínáte si přece na Verunu...?"
"Veruna?" pokrčil rameny muž vedle Karla a spěšně dodal: "Ještě k tomu maléru, co se mi stal..."
K jakému maléru? chtěl se zeptat Karel. K tomu se zpronevěrou peněz, nebo k tomu s autonehodou? Vždyť on mluví tak, že z toho člověk nemůže být moudrý! Tak se zkrátka musím začít ptát na rovinu: Byl to nějaký problém - dát si změnit příjmení? Když se člověk jmenuje Buláček, tak to asi problém nebude. A jak to bylo po řadě: Nejdřív propuštění z kriminálu, potom autonehoda, plastika, seznámení se smolařkou Lídou, nápad s přejmenováním... Jo, ono to do sebe zapadá, ale co když je to jinak? Ba ne, hochu, s takovouhle rodinnou selankou Verunu neoblafneš! Ta má v hlavě jiný scénář. Začíná Jeřábkem, pokračuje plány na získání balíků peněz a v neposlední řadě je v tom uražená ženská ješitnost: Dovolil sis ji ze svého života vynechat. Pocit rodinnýho štěstí? Co mi to tu vykládáš? Že si ho nenecháš zničit? Všichni máte stejný jméno. To jsi tedy vymyslel báječně, jenže až se tady objeví Veruna, tak nebude uvažovat jako já: Je to on? Není to on? Ta bude mít jako vždycky jasno, jak na tenhle problém jít.
A najednou pocítil k tomu člověku, který má občanský průkaz na jméno Butera a v hlavě možná pošetilé, ale přesto záviděníhodné ideály o šťastné rodině, něco jako obdiv. Buláček býval naivní, tenhleten Butera je asi taky, ale přece jen: klobouk dolů! Tohle je pokus o takovou změnu identity, jaká v našich krajích opravdu častá nebývá, usmál se v duchu hořce Karel.
"...každá operace něco ubere, něco změní," mluvil zatím dál ten druhý - a jako by na něco čekal.
A tak se Karel rozhodl:
"Máte pravdu. A víte, že jsem si vás s tím Buláčkem opravdu málem splet?" prohodil konečně a pokusil se o úsměv.
"To dělá ta plastika," řekl Butera a vyčkával dál.
"Já jsem tomu všemu, co jste říkal, nerozuměl, ale to nevadí. A nenaznačoval jste náhodou, že se budete stěhovat? To je velice rozumné." Muž se na Karla pozorně zadíval a nepatrně přikývl. A to už Karel bezpečně věděl, že mu závidí. Tu vzpouru, která do sebe zahrnovala i vzdor vůči Veruně. "Odpusťte, že jsem vás zdržel," podal muži ruku, "předpokládám, že už se nikdy nesetkáme. Vy se jistě brzo odstěhujete, máte pravdu, že kamkoliv jinam už přijdete jako rodina..." A nikdo si vás, alespoň při troše štěstí, nepřijde prohlídnout jako já, pomyslel si.
A najednou mu přišlo, že změna identity může být různá. Možná je to paradoxní, ale třeba nemusí být navenek tak docela patrná! On sám se totiž už necítil být zcela totožný s oním Veruniným bratrem, který přece proboha musí být vstřícný, když si nechává každoročně zařizovat pohodlnou dovolenou v penzionu lázeňského městečka! Anebo se snad tomu, že i on má najednou jasno, čeho chce dosáhnout, říká úplně jinak? Koneckonců... Záleží na tom? Bulík Vojta prostě už asi nikdy nebude k nalezení. Alespoň pokud ho bude hledat Karel.
A znenadání si bůhvíproč vzpomněl na eso Jeřábka. Copak by tenhle protřelý výtečník o něm - o Karlovi - teď asi tak soudil? Že by se mu na rozdíl od bulíka Vojty do života možná hodil? Třeba jo, připustil si sarkasticky Karel. Protože si uvědomil, že si tu možnost pohodlné dovolené navzdory všem vnitřním změnám zachová.