POLICISTA 12/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra anketa |
Přelom roku je obdobím nových předsevzetí a požadavků. Jakkoliv jde o očekávání zpravidla nesplnitelná, mohou dosti vypovídat o skutečných problémech a starostech. Několika náhodně vybraných lidí jsme se proto zeptali, co by v příštích letech očekávali od policejního sboru České republiky a co by oni sami policistům přáli.
Luboš Nechleba - mechanik:
Já bych přál policii pořádný respekt, aspoň takový, jako mají uniformy v amerických filmech. Je až neuvěřitelné, co si někdy u nás lidi k policajtům dovolují a klidně jim to projde.
Hana Rebešová - prodavačka:
Tak zrovna teďka ode mne nic dobrého neuslyšíte. Zkásli mě za parkování, a to jsem stála před střediskem sotva pět minut. Vážně, auťák ve městě je jenom pro zlost.
Petr Šimek - řidič:
Budu mluvit o dopravě, o ostatních oborech toho vím málo. Každý ví, jak to u nás na silnicích vypadá, nadává se policii, jenže co ta může dělat? Podívejte na techniku, kterou má k dispozici. Zastavit na dálnici bavoráka se starou felicií, to je asi takové, jako vrtulovým dvouplošníkem donutit k přistání nadzvukový bombardér. Nedávno mi vykradli auto, šel jsem to ohlásit na oddělení. Měli tam jeden nefungující počítač a protokol sepisovali na starým psacím stroji. Co s tím mají ty kluci dělat? Dejte jim vybavení a prostředky, jako má třeba policista v Německu, a teprve pak se můžeme dohadovat, jestli dělají svou práci dobře.
Jana Šrámková - úřednice:
Já bych chtěla především to, abych se nemusela bát. Ne v noci uprostřed temného parku, ale ve dne, na ulici nebo v tramvaji. Kapsáři mě okradli už nejméně třikrát, a to si prosím dávám dost velký pozor. Kolegyni, která je na mateřské, servali s ramene kabelku, když šla na procházku s kočárkem. Kde to žijeme? Bojím se o své staré rodiče, že jim nějaký gauner vtrhne do bytu, devatenáctiletý syn se mi nedávno vrátil domů s rozbitým obličejem a bez mobilního telefonu. Kdyby partě lupičů neutekl, mohl dopadnout hůř. Už mě nezajímají předvolební žvásty o tom, jak s kriminalitou zatočíme. Chci vidět skutky.
Michal Klement - hudebník:
Přál bych policii víc hezkých holek. Jednak proto, že jim uniformy náramně sluší, ale taky protože se s parádní ženskou jedná docela jinak než s chlapem. Ani ta pokuta pak tolik nebolí.
Martin Vlček - bezdomovec:
Nemám je rád. Proč mě, krucinál, nenechají na pokoji?
Jana Štrajblová - úřednice:
Můj manžel dělá na kriminálce, a tak vím, že věcí, které by policie potřebovala, je spousta. Ale tak je to skoro v každém oboru, to nezměníme. Myslím, že nejhorší je takový pocit marnosti. Vyřešíte nějaký případ, nebo celou sérii případů, připravíte obvinění, není důvod k žádným pochybnostem, ale soudce lumpa klidně propustí. Zkrátka, myslím si, že policii by se mělo víc věřit a zákony by měly být na ochranu slušných lidí. Ne lotrů.
Alois Macháček - student:
Já bych jim přál autora. Vážně, to není vtip. Víte, člověk si o každé profesi dělá obrázek zprostředkovaně, z novin nebo z literatury. Policistu z první republiky známe z povídek Čapka nebo Marka, je to zkrátka takový rozšafný pan rada Vacátko, bez ohledu na to, že nikdo takový v Praze nikdy nesloužil. Pokud by měla dnešní policie opravdu vypadat tak, jak se o ní píše v novinách, byl by to spolek ožralů a korupčníků, uzavírajících sázky na to, kdo za službu zastřelí nebo přejede víc lidí. Samozřejmě, že to tak není, ovšem bulvár bude těžko na prvních stránkách přinášet informace o tom, že nadstrážmistr Nováček je slušný táta od tří dětí a má v práci spoustu nezaplacených přesčasů. Příběh ale, ten už se vyprávět dá. Kdyby policie našla svého Dietla, tak by se její obrázek změnil tak rychle, že by to možná všechny překvapilo.
Milada Boudová - servírka:
Přála bych jim, aby se smažili v pekle. Sebrali mi kluka...
Ivan Podlesný - architekt:
Ještě před týdnem bych řekl, že by bylo náramně hezké, kdyby se naši policisté chovali tak, jako strážníci v Londýně. Aby lidem spíš pomáhali, než pořád něco nařizovali, aby měli blíž k vlídnosti než k pendreku. No, a nedávno došlo k takové příhodě s tchánem. Víte, starý pán žil na vesnici, a i když je fyzicky naprosto fit, začalo se mu to motat v hlavě, nemohl už zůstat sám. Tak jsme si ho vzali do Prahy. První dny se zdálo, že je všechno v pořádku, ale potom nám utekl. Nevěděli jsme o tom, byli jsme s manželkou v práci, zatímco děda bezmocně bloumal po městě a neměl nejmenší tušení, kde je. Naštěstí se ho ujal jeden strážmistr. Nekonečné hodiny s ním chodil od domu k domu a ze střípků zmatených informací se snažil zjistit, o koho jde. Když měl starý pán hlad, vzal ho do hospody na oběd, a pak zase trpělivě putovali naší čtvrtí, dokud nenarazili na správnou ulici. Tam jim dala správcová telefonní číslo a mohli mi zavolat. Ale proč to povídám. Já totiž od té doby už jednoho perfektního bobbyho, co nosí uniformu pražského policisty, znám.
Filip Hartman - hudebník:
Za starého režimu mi vadilo, že šel z policajtů strach, a moc jsem chtěl, aby se to změnilo. Vcelku se mi přání vyplnilo a měl bych být spokojen. Jenže nejsem. Když vidím, co se dneska všechno děje a policie je proti většině drzejch lumpů prakticky bezmocná, tak bych docela přivítal, aby z uniforem zase čišela hrůza.
Lucie Vopěnková - učitelka:
Nám všem bych přála slušné děti. Základy charakteru se totiž vytvářejí strašně brzy, a když se tohle období zmešká, tak už je na všechno pozdě. Je až neuvěřitelné, jak přesně se lidé v dospělosti podobají sami sobě v první nebo ve druhé třídě. Ten, kdo terorizoval spolužáky a mlátil slabší příložníkem, má o třicet let později popsaný trestní rejstřík za ublížení na zdraví, lstiváček, co obratně falšoval rodičovské omluvenky, byl nějaký čas pohádkově bohatý, a potom dostal osm let. Chlapeček, který kdysi bez mrknutí přijal trest za kamaráda, je dodnes fajn chlap a je na něj ve všem spolehnutí. Zkrátka, co se pokazí kdesi na začátku, už po letech nezachrání nikdo. Ani policie, ani soudy, ani přísné zákony. A tak se třeba jednou přijde znovu na to, že jeden dobrý učitel ušetří práci pěti policistů.
Martin Dobal - mechanik:
Politici rádi straší tvrzením, že jsme nebo začínáme být policejní stát. Kéž by tomu tak bylo. To by se pak stejní papaláši snad trochu víc báli přijímat úplatky nebo uzavírat smlouvy, za které dostanou miliony, ale stát prodělá miliardy. Když kdysi slavný novinář John Gunter popisoval poměry ve stalinském Rusku, s jistým překvapením konstatoval: Bolševičtí funkcionáři jsou poměrně chudí a nehrabou. Ti co hrabou, jsou zastřeleni.
Petr Kaplan - lékař:
Je řada povolání, ve kterých člověk pravidelně nasazuje život. Zmíním se o dvou takových profesích, hasiči a policisté. Upřímně bych si přál, aby těch, co zemřeli ve službě, už nepřibývalo.
Heda Malá - tlumočnice:
Lepší počítačové vybavení by měli policisté mít, pak by sepisování protokolů netrvalo tak nekonečně dlouho. Vemte si třeba poučení svědka nebo obviněného. To by mělo být předem přeložené do takových dvaceti možná třiceti nejběžnějších jazyků, každý by si to jenom přečetl a podepsal. Když to má soudní tlumočník znova a znova překládat, tak je to jenom maření času.
Eduard Pošta - trenér:
Já si nemůžu stěžovat, to co policie odvádí při zabezpečování důležitých sportovních zápasů, nemá chybu. Ale stejně bych si přál jednu věc. Aby z diváckých tribun zmizeli rváči a hysterici, aby se zase chodilo na fotbal pro radost, aby si tam člověk mohl dát pivo a párek bez obavy z toho, že dostane kamenem. Ovšem tyhle idylické časy se už asi nikdy nevrátí.
Olga Holáňová - švadlena:
Já bych chtěla, aby už policie jednou provždy zatočila a bezohlednýma a agresivníma řidičema. A aby začal platit léta slibovaný bodový systém, kterého se piráti silnic nejvíc bojí.
Antonín Šubrt - zedník:
Člověk má na ně občas vztek, žejo. Ale taky je někdy potřebuje. Pamatuju, jak v létě na vsi celou noc hledali ztracenýho malýho kluka. A tak jim přeju, aby všechny případy dopadly tak dobře, jako ten u nás.
Toť některé vybrané hlasy z naší novoroční ankety. Prostor pro další splnitelná i nesplnitelná přání bude zase napřesrok.
Připravil Antonín Jirotka