POLICISTA  12/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

psychologie


V současné době u nás dochází k překonávání policejního mýtu o tom, že "správný policista nesmí projevit slabost a pohnutí ani v situacích, které jinak každým normálním člověkem silně otřesou...!". Dnes víme, že i policisté mohou v mimořádných situacích vykazovat psychické a tělesné symptomy akutní stresové reakce. Jedná se totiž o běžnou lidskou reakci na nenormální situaci.

Traumatizující události v životě policisty

Traumatizující (kritickou) událostí může být jakákoli událost, která je pro jedince natolik emocionálně silná, že přesahuje jeho schopnosti se sní vypořádat. Tato nadlimitní zátěž způsobuje výskyt neobvykle silné emocionální reakce a může negativně ovlivnit schopnost zdravého fungování v kritické situaci nebo po jejím skončení. Oblast prožívání v takové situaci reprezentuje intenzivní strach, pocit bezmocnosti či pocit extrémního odporu. Výkon jedince v průběhu kritické události má kolísavý charakter, v případě rozvoje posttraumatické stresové poruchy dochází v průběhu času k výraznému snížení výkonnosti.

Extrémním prožitkem může být postižen v podstatě každý. Zvýšené riziko však pochopitelně existuje u povolání, jež se zabývají nehodami, katastrofami, kriminalitou apod. Zaměřujeme se zde na policisty s plným vědomím, že uvedená problematika se stejně tak týká hasičů, zdravotníků, vojáků a dalších specifických profesí.

Příklady traumatizujících událostí v průběhu policejní služby:

Příznaky vyvolané emocionálním otřesem

Psychické a tělesné příznaky vyvolané emocionálním otřesem obvykle po několika dnech odezní. Nevymizí-li však do určité doby a naopak myšlenky a představy postiženého dlouhodobě přetrvávají - můžeme hovořit o posttraumatické zátěžové reakci, která má charakter nemoci. Jsou-li však příznaky posttraumatické zátěžové reakce včas rozpoznány, může vhodná pomoc zabránit chronickému průběhu potíží.

Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 rozlišuje mezi akutní reakcí na stres a posttraumatickou stresovou poruchou. Akutní reakce na stres je přechodnou poruchou, která obvykle odeznívá v průběhu hodin nebo dnů. (Americká klasifikace nemocí DSM-IV uvádí dobu trvání poruchy a její vznik v průběhu čtyř týdnů po traumatické události, při minimálním trvání dva dny). Přetrvávají-li symptomy delší dobu (zpravidla měsíce), hovoříme o posttraumatické stresové poruše (PTSD).

Ta se obvykle projeví během prvních tří měsíců po traumatu. Může však nastat i o několik měsíců nebo dokonce let později. V tom případě se jedná o reakci zpožděnou. U DSM-10 je požadavek trvání poruchy delší dobu než jeden měsíc, MKN-10 požadavek délky trvání neuvádí.

Při akutní reakci na stres (akutní zátěžové reakci) dochází během traumatizující události nebo po ní k následujícím symptomům:

Symptomy jak akutní, tak i posttraumatické zátěžové reakce jsou:

Porozumění posttraumatickým stavům

Riziko PTSD je nezávislé na druhu zásahu policisty. Diagnostika je zde relativně snadná - na základě výše uvedených symptomů. Tyto příznaky se mohou objevit i týdny po události a mohou přetrvávat i dlouhá léta. Z potíží se většina policistů snaží dostat sama. Klinicky bývá významně ovlivněn sociální, pracovní a rodinný život. Následkem PTSD mohou být: infarkt myokardu, vysoký krevní tlak, žaludeční vředy, alkoholismus a jiné toxikomanie a deprese. V těchto případech je důležité poskytnutí preventivní péče, psychoterapeutické intervence, popřípadě i léčby.

Je důležité, aby byl policista, který prošel traumatem, orientován v následujících oblastech:

Pomoc při překonání traumatické události

Ilustrační fotoSchopnost vypořádat se s extrémním zážitkem tohoto typu je individuální. Policista v extrémní či exponované situaci má mít právo čerpat od svého zaměstnavatele bezplatně a rychle kvalifikovanou a diskrétní pomoc. Využití služeb krizové intervence musí být pro policistu bezpečné - nemělo by ovlivnit jeho pracovní hodnocení a pracovní zařazení. Hlavním smyslem krizové intervence je zde předejít potížím směřujícím k přetrvávajícím následkům psychické traumatizace.

Požadavky praxe vedly k vytvoření systému posttraumatické intervenční péče (PIP) v rámci Policie České republiky. V současnosti je zde odborně proškolena bezmála stovka interventů - policistů, policejních psychologů a duchovních, kteří jsou připraveni poskytnout kvalifikovanou pomoc policistům, kteří prožili nadlimitní zátěž. Interventi fungují v rámci decentralizovaných týmů, které spadají pod správy Policie ČR jednotlivých krajů. Metodickou garanci a průběžné vzdělávání interventů zajišťuje oddělení psychologie a sociologie odboru personálního MV ČR.

Teoretické zdroje poskytování posttraumatické intervenční péče v rámci Policie České republiky

Interventi PIP v rámci Policie České republiky jsou vyškoleni v metodách "Critical Incident Stress Management" (CISM). U vzniku tohoto modelu zacházení se stresem v kritických situacích stojí americký autor Jeffrey T. Mitchell.

CISM je proces orientovaný na prevenci, který má povahu diskuse, podpory, strukturovaného setkání a vzdělávání (informování) ohledně stresu. Nejedná se o terapii, psychoterapii, poradenství nebo jakoukoli psychologickou léčbu.

Rozlišujeme následující opatření CISM:

  1. školení a vzdělávání
  2. individuální krizová intervence
  3. demobilizace
  4. defusing
  5. debriefing
  6. podpora od rodiny, organizace, popř. následná péče

Individuální krizovou intervenci lze poskytnout přímo na místě traumatické události, a to: redukcí stimulace (bezprostředních smyslových vjemů postiženého policisty), akceptací krize (nechat jej vylíčit událost, city, pocity), korekcí nesprávně hodnocených vlastních reakcí policisty (ty jsou totiž pochopitelné a normální), vysvětlením stresu a stresových reakcí, znovu uvedením do činnosti, event. dalšími opatřeními. Později (do 4 týdnů po události) lze s jednotlivcem v závislosti na modelu a době také pracovat formou defusingu nebo debriefingu.

Demobilizace se využívá v případě katastrof velkého rozsahu pro profesní skupiny, krizové štáby... Cílem je dodat jasné a strukturované informace o možných symptomech, zvládání stresu, doporučení ohledně dodržování životosprávy atd. Je třeba účastníky akce maximálně udržet na úrovni tzv. automatického pilota, aby mohli efektivně plnit likvidační práce. Demobilizace trvá přibližně 10 minut, přičemž následuje 20 minut relaxace spojené s občerstvením.

Defusing se využívá pro malé události nebo tam, kde se debriefing bude dělat později (např. u velkých událostí, kde nelze debriefing z provozních důvodů udělat ihned). Defusing je vlastně zkrácenou formou níže popisovaného debriefingu.

Cílová skupina je malá, složená z lidí, kteří společně prožili událost (5 - 10 lidí), homogennost skupiny musí být zachována. Doba po události je optimálně 3 - 8 hodin (max. 18 hod.), dělá se bezprostředně po návratu z nasazení, dříve než dotyční opustí služebnu, dokud zřetelně převládají jejich emocionální reakce. Defusing realizují školení členové týmu PIP (lépe ve dvou, v praxi obvykle jen jeden). Provádí se v bezpečném prostředí chráněné klidné místnosti okolo stolu, bez časového nátlaku, ale ne déle než 20 - 30 minut (max. 45 min.). Je důležité vyloučit záměnu situace s vyšetřováním.

Průběh: po úvodu (představení, upozornění na důvěrnost rozhovoru...) následuje explorace, kdy dochází k vylíčení situace ("Co se stalo?"), účastníci zde vyjadřují co pociťovali během události a co cítí a jak uvažují nyní. Dále následuje fáze informací, kdy jsou shrnuty vylíčené události, to, že se jedná o běžné reakce lidí v nenormální situaci, jsou dána doporučení, jak se chovat, je nabídnuta další pomoc atd. Zamýšlený efekt: nebude třeba žádné dodatečné péče, event. potřeba dodatečné péče bude konkretizována. Kontraindikací je skutečnost, že zásah trval příliš dlouho. Cílem defusingu je zklidnění - rychlé snížení intenzity reakcí na stres.

Debriefing je strukturovaný rozhovor, využívající potenciálu skupiny. Obecnou podstatou debriefingu je dát dohromady skupinu lidí, kteří prošli identickou traumatickou událostí, a přimět je, aby tuto zkušenost sdíleli, mluvili o svých reakcích a aby přijali, že jsou to jejich přirozené reakce na nenormální situaci.

Provádí se teprve tehdy, když kognitivní mechanismy pro zvládání fungují (mezi 1. dnem a 4 týdny po ukončení události, zpravidla 6-10 dní po akci). Vede jej pouze psycholog/lékař s dostatečnou průpravou v technice. Závazné je spolupůsobení "peers" (např. vyškoleného policisty, hasiče, zdravotníka). Počet účastníků je 4-20. Počet členů týmu je 3-4 (leader, co-leader, peers). Prostorové rozmístění při debriefingu je sezení v kruhu. Debriefingu se účastní pouze potenciálně traumatizovaní lidé. Skupiny bývají pokud možno homogenní. Nikdy se neprovádí pod časovým tlakem. Na debriefing má navazovat neformální posezení. Mezi pravidla patří např.: účastníky sezení jsou pouze ti, kteří se přímo účastnili akce, striktní důvěrnost - každý hovoří jen za sebe, nikdo nesmí být nucen k tomu, aby hovořil, žádné záznamy, nikdo nesmí opouštět místnost, hodnosti a funkce zde nemají význam, žádná kritika osob nebo činností, žádné přestávky, mobilní telefony, jídlo...

Z praxe vyplývá, že 2/3 postižených osob se s traumatickou situací dovedou vypořádat samy. Asi u 1/3 osob je vyrovnání s hrůznými zážitky problematické a existuje zde reálné nebezpečí rozvoje posttraumatické stresové poruchy. Z podstaty profese policisty vyplývá zvýšené vystavení náročným traumatickým situacím, proto za nutnou součást péče o lidské zdroje v této oblasti považujeme systém posttraumatické intervenční péče.

PhDr. Štěpán VYMĚTAL  
vedoucí oddělení psychologie a sociologie  
odboru personálního MV ČR  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |