POLICISTA 12/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra povídka |
Vlkodlak a bazilišek | |
ANTONÍN JIROTKA |
"Jasně," řekl jsem. "Omotal hadrového panáčka vlasem oběti a do srdce mu vrazil zavírací špendlík."
Jiří Hadrbolec se válel na sedadle spolujezdce a listoval v knížce zvané Černá magie, vydané firmou Emil a Jan.
"My mystici," poznamenal líně, "známe mnohem jednodušší prostředky. Stačí například pohled baziliška. Jukne na tebe, a druhej den seš na prkně."
"Bazilišci žijou v lese?"
"Ne. Ve studních. Jenže to byl jen příklad. Mohlo taky jít o očarovanou střelu. Ta se ovšem musí odlévat v noci, za úplňku, to kvůli polarizovanýmu světlu, víš?"
Nevěděl jsem a ani nechtěl vědět. On ten případ byl dost záhadný sám o sobě, a to i bez nějaké pouťové strašidelnosti. Jistý pan Emil Drobner ráno jedenadvacátého června nasedl do auta a místo toho, aby jel do práce, vydal se směrem západním a dorazil na úpatí Krušných hor. Pokud se podařilo zjistit, nikdy v tom kraji nebyl a nikoho tam neznal. Automobil zaparkoval na úzké cestě uprostřed lesů, vystoupal do strmého kopce a na sluncem prozářené pasece se nechal zastřelit z lovecké kulovnice. Sebevražda byla vyšetřováním vyloučena, navíc k ní Drobner neměl žádné logické důvody. Byl spolumajitelem vcelku prosperujícího nakladatelství, netrpěl na žádné smutky či deprese, naopak, v poslední době zářil dobrou náladou. Měl se dokonce ženit a jeho snoubenka, jistá Lucie Puštíková, přišla do naší kanceláře. Služby soukromé detektivní agentury ji evidentně velmi zajímaly.
"Vy nedůvěřujete vyšetřování policie?"
"No, totiž... Je to složitější."
"Poslyšte, vy jste jim asi neřekla všechno, že?"
Utřela si nos do mrňavého kapesníčku.
"Právě."
"Proč?"
"Teda on Jarda. Nechtěla bych mu ublížit..."
Následoval románek obvyklý a prostý. Druh ze studií, Jaroslav Bílek, měl nesporné půvaby lehkomyslného mládí. Voněl marihuanou, sepisoval verše, báječně tančil a okázale opovrhoval slabomyslnými hodnotami současného světa. Bylo to imponující a veselé, když ovšem začala naše klientka vážně myslet na vdavky, vybrala si usedlého Emila Drobnera. Mladý muž to nedovedl pochopit, nakladatel pro něj představoval téměř čítankové shrnutí všeho, co nenáviděl. Zrada mu drásala duši, zoufal si a bezmocně žárlil.
"Říkal, že ho zabije."
"Nejspíš to nemyslel vážně," poznamenal jsem.
"Ale jo. Vy ho neznáte. Je trochu blázen."
Jiří Hadrbolec pronesl jakousi nejasnou úvahu o tom, že kdyby bláznovství vedlo k vraždám, byl by svět dávno vylidněný, neboť počet normálních lidí ve srovnání s cvoky je vcelku nepatrný. Slečnu Puštíkovou to nepřesvědčilo.
"On věří na taková ta orientální kouzla," poznamenala nešťastně. "Jednou v hospodě mu ukradl rukavici a dlouho s ní čaroval. Pak říkal, že Emil brzo umře..."
S některými důkazy se dá polemizovat jen obtížně. Slíbili jsme, že záležitost diskrétně přešetříme a přijali zálohu navazující s klientkou důležité právní pouto. Když odcházela, pochválila Jiřímu jeho ručně malovanou kravatu. Uvažoval jsem o tom, jestli to udělala ze soucitu, z nedostatku vkusu, nebo proto, že tuší, že polichocený muž bude na jejím případu pracovat pečlivěji. Čert ví.
Polichocený muž zatím prožíval cestu na místo činu jako nadšené dítě školní výlet. Líbily se mu krávy na pastvinách, z pootevřeného okénka mával na cyklisty a z každého automobilu, který jsme předjeli, se radoval jako závodník.
"Přidej, ukaž mu vejfuk," hecoval mě.
Přes podobný nátlak jsme se k úpatí hor dostali bezpečně a objevili tam hospodu, kde nejen dobře vařili, ale personál byl poměrně sdílný.
"Prý se tu nedávno střílelo."
"Jo, takový neštěstí..."
"Co se vlastně stalo?"
"Koukněte, já nevím, jen si to tak vysvětluju. Ale těm chlapům mysliveckejm jsem říkal nejmíň stokrát: Netahejte v létě do lesa flinty. Když začnou bláznit houby, tak je tam víc lidí jak na tancovačce a je to jen koledování o malér. Ale voni ne, páni lidolovci. A pak to skončí takhle!"
"Myslel jsem, že je touhle dobou zvěř hájená," namítl Jiří.
"Všechno ne," děl hostinský. "Lončáka třeba můžete střílet celej rok. A takový prase má nejradši houštiny, ve kterejch rostou hříbky."
Policie byla nejspíš podobného názoru jako majitel restaurace, všichni členové místního mysliveckého sdružení museli odevzdat kulovnice, a teď se nervózně čekalo, jak dopadne balistická expertiza.
"Jedna blbá rána a všechno je v hajzlu," pravil filozoficky muž od pípy.
Vytáhli jsme podrobnou mapu a nechali si místo tragédie ukázat.
"Tady kousek za Hůrkou, nemůžete zabloudit. A kdyby jo, tak se ptejte na Boží kámen."
"Cože?"
To bylo něco pro Hadrbolcovu fantazii. Dozvěděl se, že jde o balvan, jemuž je přičítána pozoruhodná moc. Dodává vyčerpaným lidem energii a léčí nejrůznější choroby. Voda v nedaleké studánce je také zázračná. Napije-li se z ní mladá dívka, do roka se určitě vdá. Jiří odmítl další pivo, zřejmě proto, aby mu v žaludku zůstal kousek prostoru na tu svatební vodičku.
Tajemný kámen jsem našli poměrně snadno, na planině pod ním zůstaly ještě v nízkých korunách smrčků zbytky umělohmotné pásky, kterou policie vymezuje prohledávaný terén. Postavil jsem Hadrbolce doprostřed a ve velikém okruhu návrší obešel. Míst, odkud mohla nešťastná střela vyletět, byla spousta. Kopec představoval zdaleka viditelný ideální cíl a mírně zvlněný terén je velice zrádný. Policejní verze o loveckém neštěstí se jevila maximálně pravděpodobná.
Víc už se v podhůří asi zjistit nedalo, proto jsme nasedli do auta a vraceli se zpátky.
"Ten studentskej kamarád je z toho nejspíš venku," řekl jsem.
"Škoda," mínil Jiří.
"Proč?"
"Protože by to bylo zajímavější. Jenže k básníkovi se puška vážně moc nehodí. Jo, kdyby tak pitva našla třeba otisky zubů..."
"Tak co?"
"Tak by to mohl bejt vlkodlak."
"Kuš," řekl jsem.
"Jen se moc nediv," usmál se Hadrbolec a zalistoval ve své magické příručce. "Tady to máš všecko popsaný. Na Buchlově se roku 1683 zastavil polskej šlechtic Zikmund Laský. Vlkodlak, ale jinak náramně slušnej člověk. Zamiloval se do místní krasavice a chtěl si ji vzít s sebou do Polska. Jak se tak loučil s mládeneckým životem, zatoužil se ještě jednou pořádně proběhnout po čtyřech a trochu si zavýt na měsíček. A když si tak uháněl po lese, tak ho nějakej pitomej myslivec omylem zastřelil. Docela by mě zajímalo, jestli tehdy taky přišel o loveckej lístek..."
Mlčel jsem, každá poznámka by Hadrbolce jen povzbudila k dalšímu blbnutí. Když se na obzoru objevila kulisa hlavního města, udeřil se můj společník dlaní do čela.
"Jasně, to je vono!"
"Co, prosím?"
"Už jsem přišel na to, co mi bylo divný. To datum."
"Jaké datum?"
"Den, co pan nakladatel přišel o život. Jednadvacátýho června. Neříká ti to nic?"
"A mělo by?"
"Ovšem. To je totiž, kamaráde, letní slunovrat."
Soukromý detektiv není honorován za názor, nýbrž za fakta. Klientka přišla s podezřením, které jsme měli buď potvrdit, nebo vyvrátit, proto jsem se vydal po stopě Jaroslava Bílka jako honicí pes.
Poeta, který přerušil studium filozofické fakulty ve třetím ročníku, se živil jako pomocný kulisák, a pokud měl volno, vysedával v hospodě U Templáře a vedl nekonečné řeči o umění. Od usměvavé servírky jsem se dozvěděl, že nedávno dokonce vydal sbírku básní a po chvíli přemlouvání mi příslušný výtisk s předlouhým autorským věnováním půjčila. Upřímně řečeno, nezdálo se mi to vůbec špatné, verše měly rytmus i vtip, jeden sonet jsem se snadno naučil nazpaměť. Nic tak neotevře srdce poetovo, jako zvuk jeho vlastních textů. Po první sloce jsem byl sympatický chlapík, po druhé ztracený druh a přítel z dětství, závěrečné trojverší z nás udělalo bratry.
Pan Bílek potěšeně objednával jedno pivo za druhým a já se mohl vyptávat na cokoliv. Například na to, kde byl ve středu jedenadvacátého června.
"Moment, to se musím podívat..."
Umělec zalistoval v ušmudlaném notýsku.
"Jo, večer jsme hráli Treperendy. A odpoledne Strakonickýho dudáka pro školy. Poslouchej, tohle by mělo nebejt. Ty fakani se nedovedou v divadle chovat..."
Dětské představení začínalo už v jednu, kulisáci měli nástup ještě o hodinu dřív. Jaroslav Bílek žádné auto neměl, ale i kdyby kočíroval formuli jedna, nemohl se z Krušných hor do zákulisí pražského divadla dostat včas.
"Na zdraví, kamaráde!"
"Na tvoje."
Ověřit si výpověď u provozního šéfa divadelní techniky byla otázka běžné rutiny, a měli jsem vyděláno.
"Ta holka bude mít radost," mínil Jiří Hadrbolec.
Byla v tom jistá pochvala mé práce, přesto jsem se neubránil mírně zlomyslné poznámce.
"A co si zatím dělal ty?"
"Studoval," pravil Jiří. "Nakladatelství Emil a Jan vydalo těch čarodějnickejch publikací poměrně dost. Jsou v nich ohromně zajímavý poznatky."
"Neříkej."
"Fakt. Vzpomínáš, jak jsem ti vykládal o baziliškovi, kterej dokáže usmrtit pouhým pohledem."
"Myslím, že ano," řekl jsem.
"Tak dávej pozor, jak si s ním poradili na Litoměřicku. V obci jménem Račiněves se ten prevít ubytoval ve studni. Lidi se báli chodit pro vodu, až jeden místní chlapík přišel na geniální nápad. V noci rozestavil po obrubni studně zrcadla, a když se ráno chystal netvor na procházku, podíval se sám na sebe a zcepeněl. Tak řekni, není to rafinovaný?"
"Jo," připustil jsem.
Jiří Hadrbolec byl evidentně nadšený, že se naučil lovit bazilišky a energie z něj přímo čišela.
"Co bys řekl malýmu vejletu na Moravu?"
"Co tam?"
"Odpočinout si, navštívit kamarády, nakoupit trochu slušnýho vína. Už jsme tam nebyli ani nepamatuju."
Zdaleka nemiluji výjezdy tak, jako můj kolega, nicméně jeden případ jsme měli z krku a další byl v nedohlednu. Všechno je lepší, než sedět v prázdné kanceláři a čekat na zákazníka.
"Dobře," souhlasil jsem. "Ale jen na víkend. Popíjení vína nás neuživí."
"To určitě ne," řekl Jiří a tvářil se skoro vážně.
"V širém poli studánečka kamenná..." pěl sklep. Já seděl v koutě, pojídal neuvěřitelně dobré uzené a snažil se kontrolovat vypité množství alkoholu. Víno mám moc rád, ale neumím s ním zacházet. Jako člověk přivyklý pivu popíjím ten ušlechtilý nápoj příliš rychle, a to jasné mysli nesvědčí.
"A v něj voda, voděnka, a v něj voda studená..."
Hadrbolec hulákal na celé kolo, klenba vytesaná ve skále duněla a kdesi venku šuměly lesy větrem, který vál od Buchlova. Napadlo mě, jestli si ještě někdo kromě Jiřího vzpomene na polského šlechtice, který se tu hodlal oženit. Možná na svou poslední pouť po lese vyrazil právě z podobného vinného sklípku a chtěl se proběhnout proto, aby si vyčistil hlavu.
Písně se mísily bez ohledu na domovské regiony a Jiří Hadrbolec využil střeleckého námětu na obsáhlou přednášku o zbraních. Vyprávěl o zázračných pistolnických kouscích proslulých kovbojů, nadšeně hovořil o moravském rodákovi, který přibližně před čtvrt stoletím vystřílel na olympiádě zlato.
Okamžitě jsem byl ve střehu. Zbraně a alkohol, to nejde dohromady, v euforické náladě je zpravidla jenom krůček k tomu, aby si někdo na Buffalo Billa začal hrát doopravdy. Naštěstí žádné revolvery ani pušky nebyly k dispozici a hostitel vyprázdnil další koštýř do připravených skleniček.
Muži, kterým už dávno nebylo co stříhat, tklivě vzpomínali na dávné odvody a Jiří Hadrbolec se s jakýmsi stařičkým myslivcem přel o to, zda je možné na stometrovou vzdálenost bezpečně zasáhnout srnce na komoru.
Víno se mi zdálo čím dál tím lepší, čas letěl, když jsme konečně opouštěli útulný sklep, byla už tma a na obloze zářily hvězdy. Kdesi v dálce snaživě vyl vlkodlak, potáceli jsme se krajem vonícím pryskyřicí a svět se zdál krásný a veselý.
Ráno bylo horší.
V docela cizím, neznámém stavení jsem vylezl z pelechu a čtvrt hodiny trvalo, než se mi podařilo najít dveře vedoucí do koupelny. Zrcadlo pak přineslo pochopení, proč nepříliš vyrovnaný bazilišek po podobném pohledu zemře. Já to vydržel, ale jen s vypětím všech sil. Pod pootevřeným oknem třeskla střelná rána.
"Výborně šéfe, ještě jednou."
Vyklonil jsem se z okna a na dvoře hájovny spatřil nepochopitelně svěžího Hadrbolce, jak úslužně podává bělovousému fořtovi pušku.
"Zkuste to ještě z týhle."
"Maličkost," pravil starý muž. Přiložil zbraň k líci a z ústí hlavně vyšlehl oheň. Zvuk výstřelu mě zabolel přímo fyzicky.
"Jste mistr, pane, takovejhle zásah musíme oslavit."
Oba zmizeli kdesi v hlubinách domu, naprosto jsem nechápal. jak do sebe zase mohou nějaký alkohol lít. Poraženecky jsem se vrátil zpátky na lože a doufal, že mi ještě někdy v životě bude trošku líp.
V poledne jsem odmítl oběd a po dalších dvou hodinách odpočinku jsem se konečně cítil schopen usednout za volant.
Jiří Hadrbolec naložil do zavazadlového prostoru několik demižonů toho báječného jedu a vyrazili jsme.
"Povedený výlet," řekl jsem hořce.
"To se ještě uvidí," pravil Jiří a strčil mi pod nos hrst zdeformovaného železa.
"Co to je?"
"Kulky. Člověk by neřekl, jak bylo těžký dostat je z toho pitomýho špalku. Nakonec jsem ho musel celej rozštípat."
"Proč?" zeptal jsem se pitomě.
"Abys měl dárek pro ty tvý balistický kamarády. Třeba to neoceněj. Ale jestli jo, tak se určitě ozvou."
Páni policisté se ozvali podstatně rychleji, než jsem čekal. Večer jsem předal zásilku stálé službě v Kriminalistickém ústavu a druhý den dopoledne už před naší kanceláří zastavilo auto plné policistů. Netvářili se vůbec společensky, vtrhli do místnosti jako velká voda, ostražitě se rozhlíželi kolem sebe. Zřejmě čekali, že každou chvíli vyrazíme na útěk.
"Kde jste to vzali?"
"Co?" zeptal se Jiří nevinně.
"Ty střely."
"To je dlouhý povídání. Nejdřív se hezky posaďte, ať nám nevynesete spaní. Dáte si kávu, pánové?"
Policisté nasupeně odmítli, ale nakonec si sedli a Hadrbolec se pustil do vyprávění.
"Základní fakta toho podivnýho příběhu jistě znáte. Chlapík zastřelenej v horách kousek od zázračnýho léčivýho kamene a místní myslivci ve vážným podezření z nedbalosti. Nás ovšem hned na začátku zarazila jedna věc. Ten mrtvej Emil Drobner se chystal ženit. To není jen tak, vážení. Když jde k oltáři podnikatel, tak je to něco jinýho, než když si Pepíček bere Mařenku, protože je holka v tom. Především běží o firmu. Majitelé byli dva, Emil a Jan. Ve společenský smlouvě měli uvedeno, že když jeden umře dřív, přechází majetek na toho druhého. Vcelku rozumné opatření, jak se občas říká, rubáš přece nemá kapsy. Jenže vstupem milostivé paní na scénu se všechno změnilo. Bylo víc než jasné, že brzy dojde k revizi účetnictví, idylka mládeneckého kamarádství byla ta tam. A jestli pan Jan, on se jmenuje Pospíšil, neměl účetnictví v pořádku, pokud si někdy ukousl větší krajíc, než zasluhoval, tak se mu nad hlavou stahovaly pěkný mraky..."
"Mohl byste mluvit k věci?" zeptal se jeden z policistů netrpělivě.
"Ale vždyť nic jinýho nedělám," ohradil se Jiří. "Napadlo mě, že taková dobře zařízená smrt ještě před svatbou by všechno dokonale vyřešila. Jenže zabít někoho v bytě, v autě nebo v kanceláři, to je problém, přátelé, co mám povídat, jste přece fachmani. Ale v lese, pár kilometrů od posledního stavení, je to hračka. A ještě všechno bude vypadat jako lovecká nehoda..."
Kriminalisté se pomalu přestávali tvářit hněvivě, jejich šéf usoudil, že by si to nabízené kafe přece jenom dal. Zvedl jsem se a šel postavit konvici na vařič.
"Emil Drobner si dost potrpěl na mystiku," pokračoval Jiří Hadrbolec, "vydával na tohle téma soustu knížek, a tak asi nebyl velký problém ho na ten tajuplnej šutrák poslat. Možná měl nějaké zdravotní potíže, třeba toužil po vylepšení potence nebo ho trápila prostata, konečně, dostával se už do let...
Chápejte, tohle všechno byly zpočátku jenom dohady, pustá spekulace, prostě jsem si tak celou záležitost představoval. Hlavně v tom neklapala jedna věc, nevěděl jsem totiž, jak zařídit, aby se Drobner dostavil na paseku zrovna v tu správnou chvíli, kdy bude nedaleko číhat kamarád s flintou. Přece tam na něj nebude čekat tejden. A pak mě to konečně napadlo, a v tu chvíli dostalo všechno řád, logiku a sám jsem začal věřit, že to tak asi bylo. Rozhodlo datum. Jednadvacátýho června."
"A co s tím?" podivil se netrpělivý policista.
"No, to je přece letní slunovrat. Víte, skoro všechny prastarý pověry mají nějakej vztah ke hvězdám. Slunce je ten den na obloze nejblíž zenitu, po kraji se prohánějí polednice a menhiry mají největší sílu. Když takovej okamžik zmeškáte, další přijde až za rok..."
Šéf kriminalistů usrkl z nabízeného šálku téměř koncentrovaného kofeinu.
"Přišli jsem kvůli těm střelám..."
"Tak to je další kapitola. Pro normálního člověka není snadný opatřit si střelnou zbraň. V obchodě vám bez zbrojního pasu nic neprodají, a když nevíte, na koho se obrátit, a budete se po hospodách jen tak vyptávat po nějaký neregistrovaný bouchačce, nejspíš vás brzo seberou. Jan Pospíšil má ovšem na Moravě mysliveckýho strejčka. Je to starej pán, co už dávno do lesa nechodí, protože ho trápí revma. Ale lovecký flinty má furt. Nebylo tím pádem nic snazšího, než přijet na návštěvu, tajně si kulovnici pučit, a pak zase vrátit na místo, jako by se nic nestalo. Protože my s kolegou v tom kraji shodou okolností pořádali takovou malou střeleckou soutěž, tak jsme vám pro zajímavost pár projektilů přivezli. Hádal jsem, že je to tak půl na půl. Kdyby bylo balistický porovnání negativní, tak byste tu asi neseděli."
"Dobrá," řekl šéf výjezdu a nebylo jasné, zda chválí kafe, nebo vyslechnuté vyprávění. "Teď ještě adresu toho moravského fořta a můžeme vypadnout. Slušná práce, pánové..."
Netrpělivý policista vypadal zklamaně. Asi se opravdu těšil na to, jak nám nasadí želízka.
Asi o měsíc později jsem na vltavském nábřeží spatřil povědomý pár. Bouřlivácký básník Jaroslav Bílek objímal naši klientku kolem ramen a společně koukali na pěnící vodu pod korunou jezu. Napadalo mě, že bych mohl tiše přistoupit a šepotavým hlasem baziliška odrecitovat jeden mladíkův sonet. Pak mi to ale připadalo pitomé, tak jsem se otočil a šel pryč.