POLICISTA 12/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra z policejních archivů |
POSLEDNÍ POUŤ |
Autobus zabrzdil u neosvětlené zastávky na křižovatce a s funěním otevřel dveře.
"Díky," houkl mladý muž směrem k řidiči, ověsil se zavazadly a vystoupil. Byla bezhvězdná srpnová noc, ale to mu nevadilo, cestu k chatě, kde hodlal čtyři týdny cvičit, chodit na houby a užívat opožděných prázdnin, by našel i poslepu. Půl druhého kilometru ušel po silnici, pak odbočil na pěšinu vedoucí po hrázi velikého rybníka zvaného Osika. Voda lehce šplouchala, na jednom břehu blikala světla vysokoškolského sportovního tábora, na druhém hořely ohníčky rekreačního kempu.
Mladík přidal, aby si mohl dát v restauraci Davos před zavřením ještě jedno pivo.
Vzduch voněl pryskyřicí a od stanů se slabě ozývalo drnkání kytary. Mladý muž se cítil uvolněný, spokojený a šťastný. Chvíli před tím, než se okénko výčepu definitivně zavřelo, dostal báječně vychlazenou lahvovou desítku, u dohasínajícího ohně zpívali trempíři starou píseň o Máně, kterou přeci jenom lízli.
Pomalu dopil a vydal se dál do noci a do tmy. To, co se dělo potom, bylo tak rychlé a tvrdé, že si na to později jen velmi těžko vzpomínal.
"Hele, kampak?"
"Co chcete?"
"Stůj!"
Poslechl, měl plné ruce tašek a byl tím pádem naprosto bezbranný. První nečekanou ránu dostal přímo do nekrytého obličeje, po ní následovaly další a další, před očima jiskřily hvězdičky, a potom všechno skončilo jako přetržený film a zůstala jen černočerná prázdnota.
Ležící tělo objevil rybář, který za kalného rána mířil směrem k Osice. Když se mu nepodařilo přivést mládence k vědomí, doběhl pro pomoc do kempu. Po půlhodině přijela sanitka a na mém nočním stolku zazvonil telefon.
"Ano," povídal jsem rozespale, "to jsem já. Další? No to je nadělení."
Vstal jsem a začal se oblékat, zatímco se pod okny zvolna probouzel Jindřichův Hradec.
V půl šesté dole v ulici kratičce zahoukal služební automobil.
Třeba je to zrovna tahle rozesmátá skupinka, říkal jsem si, nebo ten potetovaný kluk u výčepu. Případně pomocný číšník s tváří vyhazovače. Oba mohou snadno nakukovat lidem do peněženek.
Seděl jsem na terase restaurace Davos a upíjel dvoudecku vína nevalné kvality.
"Dáte si ještě něco?" zajímal se číšník.
"Ne, děkuju."
Většina stolků byla obsazená, děti zapíjely párky limonádou, tatíci se napájeli pivem. Parta opálených mladíků se ostentativně nudila.
Mávl jsem na hostinského na znamení, že zaplatím.
V tu chvíli se na dřevěné pódium, kde o sobotách pravidelně kralovaly beatové kapely, vyšplhal snědý vousatý chlapík, usedl na židli, k nohám položil promaštěný klobouk a vytáhl housle. Kdosi povzbudivě zatleskal.
Byla poslední srpnová neděle a bláznivá letní sezona pomalu končila. V kempu na zažloutlé louce pod restaurační terasou přibývalo prázdných míst po odvezených stanech, hladina rozlehlého rybníka byla téměř osiřelá a vlhký chladný vítr připomínal blížící se podzim.
Houslista se pustil do čardáše a několik výrostků začlo tancovat. Líbezně čistá melodie připomínala bublající potok, chvilku hravě trylkovala ve výškách, pak padala do sametově hlubokých tónů. Všechno bez elektřiny, zesilovacích aparatur a reprobeden, jako za starých dobrých časů, kdy se potulným muzikantům říkávalo šumaři.
Vstal jsem, hodil do klobouku desetikorunu a vykročil po úzké písčité cestě lemující břeh. Na místě, kde se ještě včera točil kolotoč a prskaly rány pouťové střelnice, stály maringotky zapřažené do traktorů a připravené k odjezdu. Principál se produkcí v Davosu zřejmě pokoušel vylepšit celkovou tržbu, ostatní osazenstvo bylo rozprchnuté bůhvíkde.
"Něco novýho?" zajímal se řidič, když jsem nasedl do služebního vozu. Mlčky jsem zavrtěl hlavou.
Nadstrážmistr domluvil a položil telefonní sluchátko zpátky do vidlice.
"Kdy za ním můžeme?" zeptal jsem se.
"Nejdřív zejtra. Ale z nejhoršího je venku."
"Aspoň, že tak," povzdechl jsem. Poslední případ byl v celé sérii loupežných přepadení nejbrutálnější. Krutě zmlácený dvaadvacetiletý mládenec ležel víc než čtyřiadvacet hodin v bezvědomí, a když se konečně probral, střežili ho lékaři s ostražitostí cerberů.
Svět se mi zdál protivný a zatracený, tolik let se v celé rekreační oblasti nic vážnějšího nestalo, až letos se tu objevila ta parta prázdninových lumpů. Navíc to, bohužel, neměli tak špatně promyšlené. Na záplavu letních návštěvníků bylo v okolí velice málo hospod, Davos zůstával každý den otevřený téměř do půlnoci a lidé tam docházeli zdaleka. A protože se zdálo nerozumné nechávat všechny peníze nezajištěné v plátěném stanu, většinou si je brali s sebou.
Tři tisíce, šest tisíc pět set, sedmnáct set dvacet korun. Scénář celé záležitosti byl primitivní a nenáročný. Osamělý poutník býval zpravidla zastaven poměrně slušnou žádostí o cigaretu nebo o oheň, a potom nečekaně inkasoval ránu pěstí. Když nevydal úspory nebo se pokoušel bránit, byl bit dál...
Sezona se rychle chýlila ke konci a spolu s ní se zkracovala naděje, že se nám podaří případ vyřešit. Noční hlídání moc nepomohlo, taky s tou hrstkou lidí, které se podařilo uvolnit, připomínalo sázku do loterie. Já sám seděl mnohokrát na terase až do zavření, potom jsem se loudal mezi kempinkovými tábory a doufal, že si lupiči třeba omylem vyberou mne. Marně.
"Dneska tam zajdu já," navrhl nadstrážmistr Šefr. "Vás už určitě znají."
"Zkus to," souhlasil jsem. "I když je to asi ztráta času. A ráno se zastav ve špitále."
Trpce jsem si uvědomoval, že ještě pár dní a z celého případu zbude jen jeden do archivu založený pomníček.
Za otevřeným oknem kanceláře hnal vítr po obloze temné bouřkové mraky.
Nadstrážmistr tvrdil, že ještě páchne desinfekcí a má pocit, že mu na botách zůstaly nemocniční návleky.
"Jak to s ním vypadá?" zajímal jsem se.
"Celkem dobře," řekl. "I když mám dojem, že je z tý rány do hlavy trochu mešuge."
"Proč?"
"Přeraženej nos a prasklá čelist mu vůbec nevadí. Hlavně si libuje, že má v pořádku ruce."
"Prosím?"
"No prstíčky prostě. On je ňákej muzikant. Taky povídal, že mu sebrali housle bratru za čtvrt milionu. Blbost, co?"
"Proč? Možné to je," řekl jsem.
"Nepovídejte mi, že pitomý housle stojej skoro stejně, jako novej auťák."
Chtěl jsem namítnout, že je spíš zarážející, když obyčejné auto může být tak drahé jako mistrovský nástroj, ale neřekl jsem to. Najednou jsem si totiž přesně uvědomil malou nesrovnalost dosud dřímající v podvědomí. Jasně, ten nádherný sametový zvuk. Kolotočář byl jistě slušný muzikant, jenže pouhou technickou bravurou se dokonalá barva tónu zvládnout nedá. Kdepak, to nebyly žádné šumařské skřipky, ty housle z terasy restaurace Davos.
"Pouť!" vyhrkl jsem.
"Pardon," polkl Šefr na sucho. "Jaká pouť?"
Později přiznal, že měl nepříjemný dojem, že kolem něj už blázní kde kdo.
"Ty komedianti, co tam byli. Střelnice, labutě, turecký med.
Sežeňte je!"
"Všechny. A proč?"
"Jen jednoho," řekl jsem. "Je to chlap jak hora a nosí černej plnovous. Mám dojem, že tý partě šéfuje. Musíme ho najít, i kdyby byl na druhým konci republiky."
Nadstrážmistr Šefr slíbil, že udělá, co je v jeho silách. Odcházeje z místnosti opakoval si v duchu poučku, že se představeným, stejně jako lidem potrhlým, nemá odporovat.
"Boga jego!" pravil muž od kolotočů.
Já neříkal nic, zatímco chlapík přivolaný jako znalec mínil, že je to paráda. Zdálo se, že se s těmi omšelými houslemi přímo mazlí. Hladil je, proklepával, čas od času lehce drnkl o napjatou strunu. Potom vytáhl lesklé zubařské zrcátko, které opatrně prostrčil výřezem v horní desce. To, co uviděl uvnitř, ho potěšilo.
"Kašpar Strnad," řekl s obdivem, "jó, to byl pan houslař!"
Šefr natočil do psacího stroje list papíru.
"Cena?" zajímal se.
Znalec pokrčil rameny. "To se nedá přesně říct. Je to v podstatě umělecký předmět. Každý takový nástroj je vlastně originál."
"Sto tisíc? Sto padesát?" zkoušel to nadstrážmistr.
"To byste byl z laciného kraje."
"Já jich kúpil," zaúpěl muž v pruhovaném triku. "Prisámboh, že kúpil. Poctivo!"
"Kde?" zeptal jsem se.
"V krčme. Pet sot korun, boga jego!"
"Od koho?!
"Od takých chalanou."
"Poznal byste je?"
"Do smrtě," mínil kolotočář, a potom se barvitě rozpovídal o tom, co s těmi grázly udělá, až je potká. Nebyly to žádné hezké věci.
Nijak jsem jeho výhrůžky nekomentoval, ale zavedl jsem ho do kanceláře upravené jako promítací síň. Tam půl druhé hodiny cvakal diaprojektor a šumař si prohlížel nabízené tváře s hněvivým mručením. Pak najednou zařval, až se okenní tabulky rozdrnčely.
"Tu ten! To je von!"
Z plátna shlížel do místnosti poměrně pohledný světlovlasý mládenec s přezíravým úsměvem na rtech.
Zbytek vyšetřování už představoval jen běžnou policejní rutinu.
Místní pátrání objevilo hledaného blonďáka v jedné rekreační chatě na protějším břehu rybníka, kde spolu se dvěma pražskými přáteli užíval dovolenou. A protože se v domě našla řada věcí pocházejících z loupeží, bylo dokazování viny až školsky jednoduché.
Automobil zlehka uháněl po temném asfaltu. Měl jsem báječnou náladu, kterou nemohl pokazit ani permanentně nadávající hromotluk na sedadle spolujezdce.
Cesta se přehoupla přes horizont a za zatáčkou se objevila řada maringotek.
"Tady," řekl vousáč celkem zbytečně.
Zastavil jsem, a protože jsem měl pocit jistého dluhu, sáhl jsem do peněženky a vytáhl pětistovku.
"Vemte si to, ať nejste škodnej."
Drsný obličej se rozzářil.
"Ruky boskávam, pán inšpektor."
O čtvrt hodiny později zabafaly motory traktorů a karavana se pohnula. Koukal jsem na ni až do chvíle, kdy zmizela za obzorem, a měl jsem přitom pocit, že pouť odjela směrem k podzimu.
Vyprávění bývalého kriminalisty
zaznamenal Antonín JIROTKA