POLICISTA 12/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra portrét |
Prvního psa měl v sedmi letech. Hokej hraje - a točí se kolem něj - dokonce od svých necelých šesti let. Nejprve viděl v ulici kluky mlátit hokejkou do tenisáku - všichni si hráli na Šťastného, Fardu, Nedomanského, Hlinku, Martince, Pouzara - a u toho nemohl chybět. Když dostal první brusle na kličku, byl hned taky pravým hokejistou - hráčem na ledové ploše. Od druhé třídy chodil v domovském Liberci na základní škole do hokejové přípravky...
Pplk. Ing. Bc. Jiří RULC (45), zástupce vedoucího odboru služební kynologie a hipologie Policejního prezidia PČR srší na potkání mladistvým elánem a - při výčtu všech jeho povinností i zájmů - neúnavnou energií. Snad je to především proto, že se mu vzácně celý dosavadní život prolínají koníčky s profesí, dlouholetý cit ke zvířatům a od časného dětství závažný vztah ke kolektivnímu sportu, k týmu dlouze ověřovaných a utužovaných kamarádů.
V pátém ročníku základky přešel do hokejové třídy a vlastně začal hrát soutěžní hokej. Od žáků po dorostence sjezdil kdejaké přebory a turnaje. V sedmnácti ho při obranné akci soupeřův útočník zahákoval tak urputně, že mu málem utrhnul ruku, vyvrátil mu pravé rameno z kloubu. Víceméně bylo vymalováno. Po operaci zranění ještě rozchodil, na vojně hrál za VTJ Písek, ale pak už s aktivním provozováním hokeje skončil. Alespoň hokej čtyři roky pískal, vypracoval se na ligového soudce.
Mezitím jako jedenadvacetiletý nastoupil k policii. Ve volném čase se dal na hraní hokeje neregistrovaných borců, s čímž vydržel do šestatřiceti. To již pomáhal s bafuňařením u policejního sportu. Na počátku devadesátých let, kdy se všechny RH překopávaly na sportovní kluby policie, byl u vzniku libereckého SKP.
Ostatní mu věčně připomínali: Máš kontakty, umíš v tom chodit, zařiď, postarej se, co ti to udělá... A nenápadně se rodil sportovní manažer, velký úvazek mimo pracovní dobu. Jiří Rulc se brzy z řadového člena stal klubovým místopředsedou, teprve letos po třinácti letech v SKP Liberec předává - spolu s předsedou - žezlo odpovědnosti za velkou partu těm mladším.
Teď k největším vavřínům (byť amatérský hokejový agent dnes tvrdí, že to už ani pro medaile a jednu slavnou, společnou, historickou fotku nedělá, že mu je přednější to zázemí, radost z pohybu mužstva, z fungování velké rodiny, jejíž některé členy pojí - přímo neskutečně - čtvrtstoletá známost!).
Liberečtí policejní hokejisté dosahovali po několik let dost dobré výsledky. Na resortních turnajích v Praze, Strakonicích, Pardubicích, při výjezdech na Slovensko i na vlastních domácích soutěžích obyčejně nechyběli na bedně. Až přišla nabídka, že se obdobným - tedy ryze amatérským způsobem - sportuje mezi policisty také v zahraničí. Že se dokonce pořádají celosvětové policejní olympijské hry a že by na jejich zimní část mohli vyjet.
V sezoně 2001/2002 dřeli jak pověstní koně, pracovali na sobě, poráželi v republice kdekoho. Současně hledali sponzorskou podporu a zajišťovali si reprezentační cestu. Vrcholem všeho byla účast na 17. Světových zimních policejních hrách ve slavném rakouském dějišti "velkých" olympiád - v Innsbrucku. Se startovným pomohl Unitop, další mecenáši přispěli různě, třeba autobusovou přepravou.
Časopis Policista potom (v čísle 5/2002) referoval o triumfu sportovců PČR na mezinárodním poli. Mezi tuctem týmů z Evropy a Ameriky se liberecký SKP probojoval do finále a to - s ambiciozními Američany - s příkladným soudržně bojovným nasazením vyhrál 6 : 2. Odehrálo se to na pozadí neustálého zájmu sdělovacích prostředků, zlatý duel natáčela televize, a s formálním vybavením hodným skutečného sportovního svátku. Při státní hymně, s medailemi na šíjích, s vědomím neúspěchu hokejistů na olympiádě v Salt Lake City se zamžilo nejedno chlapské oko. A padla výzva: přijeďte obhajovat prvenství do roka a do dne!
Háčkem bylo dějiště - americký Anaheim. Na výlet za Velkou louži bylo potřeba - pro pětadvacet členů výpravy - sehnat do rozpočtu více než třikrát zhruba třistatisícovou sumu, jež stačila na vycestování do Alp. Hokejoví ochotníci ze severu se nicméně - vedeni organizátory Černým, Kolaříkem, Rulcem a ostatními (bez abecedního pořádku) - do příprav na 18. Světové policejní zimní hry ve vzdálené hokejové kolébce pustili.
O letní přípravě na suchu, o sportovním odhodlání jsme psali ve fotoreportáži v čísle 9/2002. O nezměrném úsilí manažerském se snad vypovídat ani nedá. Tisíce a jeden krok podstupovali nadšenci pro vyřízení individuálních cestovních víz, pro soustředění prostředků na dopravu do země indiánů, do města andělů. Opět přispěl Unitop, znovu podpořili reprezentační snahu hokejové eskadrony představitelé liberecké radnice, místní - regionálně vlastenecké - firmy, došlo i na výrazné zásahy do rodinných rozpočtů...
A povedlo se. K jaru 2003 byl SKP Liberec na americkém ledě mezi čtyřiadvaceti hokejovými mužstvy. Převažovaly sestavy ze Spojených států, ty si v rámci mezinárodního turnaje odehráli i vlastní šampionát. Německo, Švýcarsko, Rakousko obeslaly soutěž - na rozdíl od loňských her - vždy po jediném, soustředěném repredružstvu. Konkurence byla značná. Pořadatelská země chtěla hodně moc vyhrát.
Zástupci PČR - a vlastně celé hokejově vyhlášené ČR - procházeli vítězně souboji ve skupině (v prvním "songu" rozstříleli např. Němce 7 : 0!), až se propracovali do finálové bitvy. Shodou okolností s americkým soupeřem, kterého již jednou přehráli. V prvním více než napínavě narežírovaném utkání vedli Američané 3 : 1 po úvodní třetině, naši otáčeli výsledek na vítězných 4 : 3 po celý zbytek zápasu. Finálové soupeření přineslo na vlas totožný obraz. Liberečtí měli zraněného klíčového hráče ofenzívy, první americká pětka od začátku skoro nezadržitelně strhla na svoji stranu vedení 3 : 1.
O přestávce se vedoucí týmu Jiří Rulc a zbývající psychologové sportovní mise snažili hráče burcovat, ale důležitější jistě byly vnitřní pochody jednotlivých hrdinů finálového střetu. Jsou šance, které se neopakují. A poté nelítostné osobní potyčky, kombinační přetahování nasazovaných pětek Liberec ustál. I napodruhé průběh utkání otočil - že to byl, pánové, pořádný tanec! - a dobyl druhé zlato z nejvyšší světové soutěže v dané kategorii...
Třešničkami na dortu byly doprovodné návštěvy. Zážitkem bylo střetnutí anaheimských Kačerů s Plameny z Calgary. V přeplněném kotli ledové arény křepčilo většinou v dresech spousta fandů od malých dětí po dědoušky s nejednou babičkou. Roztleskávačky v bikinkách vystřelovaly do publika týmová trička. Během lidové veselice se pojídal popcorn ve velkém a srkalo se pivo z větších kelímků, o hokej na hrací ploše se zajímali snad pouze hosté z ČR...
V Las Vegas si museli všichni vyzkoušet v hazardním doupěti, zač je ve Státech starý známý jednoruký bandita - nikomu se nepodařilo dostat z malodolarového minusu. A protože se právě předaly ceny filmových Oscarů, stihli návštěvníci ze srdce Evropy zahlédnout rudý koberec hvězd a hvězdné otisky na chodníku. A trochu se projeli tím veleslavným - i mírně již zašlým - centrem zábavy.
Domů se liberecká parta vrátila s pozvánkou na příští rok do švýcarského Davosu a s obrovským podnětem: Co kdybyste v roce 2006 - když jste už ti dvojnásobní laureáti, když jste již podruhé vypálili všem jiným rybník - uspořádali policejní zimní olympiádu v České republice?
Do setkání ve Švýcarsku má pplk. Jiří Rulc - a další hokejově v policejních řadách spřízněné osobnosti - o čem uvažovat. Brouk v hlavě má velkou neodbytnost. Ten případný podnik není zakázkou pro několik málo obětavých pořadatelů...
P.S. Pochopitelně, že jsem vyzvídal, na co dalšího v osobních zájmech a plánech ještě může plně vytíženému policejnímu manažerovi zbývat čas. A kupodivu lze toho najít požehnaně. Má čtyři včelstva. Před deseti lety s tím začal na chatě v Jizerkách, protože chtěl na zahradě pěstovat pro děti ovoce a poslední včelař tam zemřel v pětasedmdesátém - a hmyzu na opylování tam nebylo. Teď si pořídil včely u rodinného domku v Českém ráji, zřejmě z neodbytného vztahu k tomu pracovitému společenství živých tvorů. Vysokohorská turistika je k tomu taky náročným koníčkem. Sledování výstav psích plemen, vyhlížení nových fen pro služební psy, účast na parkurových soutěžích koní - to je zčásti hobby, zčásti pracovní nezbytnost... A jedna dcera má za sebou vysokou školu, zatímco druhá chodí do sedmičky a měla by mít tátu víc doma... A: další (pokr.) až po Davosu.
Jaroslav Kopic