POLICISTA 12/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra soudnička |
"Já, pane soudče, nechci manžela, tedy pana Havlíčka omlouvat. Jenom bych nerada, aby tu vypadal jako nějaký surovec. To on opravdu není, i když má spoustu jiných vad, kdo by to věděl líp nežli já. Například je strašně mlsný. Kvůli tomu žvanci ničeho nelituje, kdybych ho trochu nebrzdila, tak by snad projedl chalupu. Tím pádem představuje i náramně snadnou kořist pro všechny podomní obchodníky nabízející zázraky moderní kuchyně. Co jen se nakupoval nejrůznějších blbostí! Hrnců, ve kterých se prvních čtrnáct dní nic nepřipálí, toustovačů na ničení chleba, pánví, co se jim ulamují držadla nebo fritéz na žluknutí oleje. No nic, stejně se vždycky ulehčeně vrátíme ke kachlovému sporáku.
Když se na návsi objevil plakát, že se v neděli bude v místní hospodě předvádět supermoderní elektrická trouba a všichni návštěvníci dostanou dvě piva zdarma, bylo mi to podezřelé a chtěla jsem před Havlíčkem záležitost utajit. Marně. Takže jsme přišli o deset tisíc a za pár dní přivezli montéři zařízení, které připomínalo řídící kabinu raketoplánu. Oxeroxované instrukce k obsluze měly dobře dvacet stránek, ta potvora měla víc funkcí, než člověk vyzkouší za rok. Například automatické čistění. Když se spustilo, tak se zablokovala dvířka a rozsvítilo takové varovné červené světlo. Uvnitř pak strašlivě stoupla teplota a všechny nečistoty se spálily na šedavý prach.
Manžel byl z trouby nadšen a samozřejmě ji hned chtěl vyzkoušet. Na trhu koupil vykrmenou husu, jako dítě se těšil na víkend, a když se v sobotu začalo péct, usedl k oknu trouby jako televizní obrazovce. A bylo na co koukat, to tedy ano. Ta šílená mašina se zčista jasna sama od sebe rozhodla, že se vyčistí. Rozžehla výstražný maják, zamkla dvířka a začala se rozpalovat. Zoufalý Havlíček mačkal všechny knoflíky, což ovšem k ničemu nebylo, a tak mohl jen nešťastně sledovat, jak se mu posvícenská husička před očima mění na pár ohořelých kostí a hrstku popela. Podobným způsobem trouba ještě postupně zničila bůček a hovězí pečeni. Manžel se marně pokoušel kamna reklamovat. Adresy ze záručního listu neplatily, telefony nikdo nebral, žádná opravna se k výrobku nechtěla hlásit. Já se pomalu smiřovala se ztrátou, Havlíček ne, tu husu zkrátka odpustit nedokázal. Obtelefonoval snad všechny restaurace v kraji, a když se dozvěděl, že ve Lhotě se chystá předvádění kuchyňských spotřebičů se dvěma pivy gratis, tak se tam vypravil. Chtěl záruční opravu nebo peníze zpátky, víc nic. Tu hůl si vzal jen proto, že ho bolelo koleno...
Plán byl jasný, jenže to nebylo tak jednoduché, obchodník nechtěl o žádné reklamaci ani slyšet. Byl protivný a agresivní, zcela bezdůvodně začal před sálem plným lidí Havlíčka zesměšňovat. Mezi jiným povídal, že člověk, který dovede vzít do ruky akorát tak vidle, nemá sahat na počítačem řízené přístroje. A samotná trouba prý je chytřejší než její majitel, neboť dobře pochopila, že by manžel měl především zhubnout.
Ano, pane soudče, měl, to je v podstatě pravda. Stejně je ale pravda, že chlapík, který místo kamen prodává krematoria, by měl umět dobře utíkat.
Havlíček zbrunátněl, hněvivě zařval a zaútočil. Obchodník vyrazil ze dveří lokálu. Můj manžel váží sto deset kilo a táhne mu na šedesátku. Přesto toho o třicet let mladšího prodavače dohnal a hůl o něj přerazil. Za takový výkon by zasloužil medaili, pane, ne kriminál.
Jistě, spory se mají řešit kulturně, ovšem na podvodníky jsou dneska všechny paragrafy krátké. A můj táta vždycky říkával, že pořádná facka je občas lepší než dobré slovo..."
Soudce výpověď svědkyně nekomentoval, nicméně jí zřejmě dal za pravdu, neboť odsoudil pana Havlíčka pouze k úhradě nevelkých výdajů spojených s léčením potulného obchodníka.
Mlsný muž se mohl vrátit domů, kde ve staré kachlové peci voněla do křupava vypečená kachnička.
Antonín Jirotka