POLICISTA  12/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

zahraničí


Ve chvíli, kdy začíná historie lidstva, začal i první vědecký experiment. Lidem se nějakým způsobem podařilo domestikovat vlka a od té doby dvounozí výzkumníci začali primitivní formou genetického inženýrství chovat své čtyřnohé kamarády, dnešní sibiřské husky, severoamerické labradory, argentinské mastify, švýcarské bernardýny, dánské dogy, francouzské bišony nebo evropské vlčáky a ovčáky. Údajně je s sebou vezli i první neindiánští obyvatelé Ameriky. Alespoň takto to líčí novodobé studie o tom, jak "nejlepší přítel člověka" vznikal, kdy a proč právě on.

Jenže než se nějaký vlk nebo šakal mohl stát psem, muselo se předtím něco stát vlkem. Podle nových amerických studií to bylo takto:

Před 54 až 38 miliony let žil miacis, před 38 až 26 miliony to byl hesperocyon, z nich dvou se před l9 miliony let vyvinul tomarctus a z něj před 12 miliony let leptocyon. A z nich pak vlci, šakalové, lišky a hyeny.

Že se to stalo tímto způsobem, je velice pravděpodobné, ale kde a kdy se to stalo, to už je námět do diskuse a do bádání. Až do nedávna se tvrdilo, že psi "vznikli" nezávisle na nejrůznějších místech světa a že transformace psa z vlka se stala buď před 15 000 lety, ale také možná už před 135 000. Jenže proč právě pes se tak skamarádil s člověkem a člověk se psem? Nedávno uveřejněné studie v renomovaném časopise Science se snaží na tyto otázky odpovědět.

První z nich vysvětluje, kde se vlk jako první přeměňoval v domácí zvíře. Bioložka Jennifer Leonardová ze Smithonian´s Natioanl Museum of Natural History ve Washingtonu se spolupracovníky sesbírala ostatky psů ze severní, střední a jižní Ameriky z doby, než se tam objevil Columbus (tedy v době, než se mohli křížit se psy chovanými v Evropě) a shromáždila jejich mitochondrie DNA a MTDNA, které se přenášejí pouze z matky. Kdyby se rodili místně, musela by být jejich MTDNA shodná s americkými vlky. Jenže výzkum ukázal, že tyto mitochondrie jsou mnohem blíže euroasijským vlkům. Přechod vlka do psa se tedy s největší pravděpodobností odehrál výhradně v euroasijském prostoru, a tudíž první lidé, kteří přešli z východní Asie do severní Ameriky museli už mít s sebou své domestikované psy.

Peter Savolainen ze Stockholmského královského technologického institutu spolu s kolegy rovněž zkoumal MTDNA, a to jak se genetický materiál lišil v jednotlivých psích rasách. Zjistili, že zvířata z východní Asie měla pestrou škálu rozdílů a vyvodili z toho, že se tam psi vyskytovali zřejmě od samého začátku své existence a měli se čas rozvinout do nejrůznějších subtypů. Podle nich se proto zvířata zvaná psi domestikovala právě v těchto oblastech. Salvonainenův tým byl rovněž schopen odhadnout, kdy se tato změna stala. Podle srovnání množství mutací MTDNA a dnešního stavu došli k závěru, že genetická přeměna se stala před 15 000 lety, jestliže začala ve třech vlčích rodinách, nebo před 40 000 lety, jestliže celý proces začal v jedné jediné vlčí rodině...

x x x

Ve Francii dnes žije 500 000 lidí starších 65 let v ústavech sociální péče, z nich 100 000 přímo v nemocnicích. Pro většinu z nich musela být tragédie opustit svou domácnost a své návyky. Přitom devět z deseti starších 80 let už nemá živáčka, který by si z "venkovního světa" přišel s nimi popovídat. Na geriatriích je nedostatek místa, je na ně vynakládáno méně peněz než na jiná pracoviště, je tam méně lékařů a sester. Přitom náklady na jednoho dlouhodobého pacienta letos vzrostly z 1200 na 1830 eur.

A tak se zrodila Federation hospitaliere de France (HFD), která se těm vykořeněným a opuštěným snaží alespoň zčásti nahrazovat, co ztratili. Její pracovníci je navštěvují, pomáhají jim řešit jejich problémy, chodí s nimi na procházky - a pokud měli kdysi své rodinné miláčky - psy, vodí jim náhradu na pohlazení a popovídání. Jak říká David Causse, který odpovídá v HFD za péči o staré lidi, i geriatrii je třeba a lze zlidštit.

V Bretani, v Cotes d´Armor existuje ANECAH, Association nationale d´éducation de chiens d´assistance aux handicapés de Saint Brandan, kde se cvičí labradoři a zlatí retrívři jak pomáhat postiženým občanům, od nevidomých po nepohyblivé. Psi cvičí jednotlivé úkoly do nekonečna - ale všechno se děje hrou. Na povel "allé, Sybelle, lumiére" psí slečna packou zapíná vypínač umístěný na cvičném prkně. Pokaždé je odměněna sucharem. A když jde do tuhého, nesmí se dát ničím rozptýlit, ani míčkem, ani dobrotou, musí zůstat přibitá k zemi. Teprve když se ozve magické "Snack, s´est fini!" vyskočí a jde si pro odměnu.

Pravidelně je tu školeno kolem deseti psů. Když jim byly dva měsíce, byli svěřeni do smluvně dojednané rodiny, která se pod dozorem Ancah stará o základní výcvik: čistotnost, poslušnost, na povel se vrátit. Do střediska se vrací ve dvou letech ukázat, co všechno umí, a ještě se zdokonalit. Provést příkazy jako sednout, lehnout nebo odpovědně chodit po ulici, to umí i ve spaní. Ted, jak říká ředitelka centra Dominiue Lailletová, jsou profesionálové řešící 49 až 53 příkazů. Ty dva roky výcviku stojí kolem 11 500 eur. Ve dvou letech jsou to dospělci s pevným charakterem. "Dát je handicapovaným dříve, by bylo riskantní a měli by s nimi problémy," říká paní Lailletová. "Ale někdy i přes veškerý výcvik se objeví neúspěch. Někdy se ukáže, že pes je příliš nervózní, na některé povely neodpovídá a pro tuto práci se nehodí. Ty pak nabízíme do rodin s dětmi s genetickými problémy, které jim pes svým přátelstvím pomáhá překonávat, nebo starším lidem v domově důchodců."

Od svého vzniku v roce 1989 poskytl Anecah handicapovaným už 450 psů. A pokaždé, když jim takový pes vstoupí do života, úplně se jim změní: dostávají kamaráda mimořádného a věrného. Hovoří o chvílích, kdy si, osamoceni a neschopni něco každodenně potřebného udělat, zoufali. Teď díky psovi dokáží uchopit žádaný předmět, sejmout telefon, rozsvítit světlo, jít na nákup nebo v případě nouze zalarmovat sousedy. Pes je znovu spojil s venkovním světem, se sousedy, s obchodníky, se službami, co sami dříve nedokázali.

x x x

Noemova archa není jen mýtem: ve Francii v departementu Mayenne, na 14 hektarech obklíčených lesíkem nedaleko zámku Gontier, žije pohromadě na 800 zvířat 140 druhů - tygři, lvi, panteři, ale i opice, koně, kočky, psi nebo papoušci. Útulek se jmenuje Refuge de arche, existuje od roku 1974 a žádné z jeho zvířat nebylo koupeno: pohodili je lidé, byla objevena zraněná, potřebovaly se jich zbavit zoologické zahrady nebo cirkusy, nabídli je celníci ze zásilek zraněných pašovaných zvířat.

Ročně sem přijde na 100 000 lidí, procházejí se tu trochu jako na safari, dospělí platí pět, děti tři eura. "Každé zvíře má svou historii," vysvětluje Yann Huchedé, jehož otec "archu" založil. "Je tu například čáp, který oslepl, když narazil na vysoké elektrické vedení, dva staří medvědi, které darovaly zoo, papoušci zabavení celníky anebo srnec těžce zraněný žacím strojem. Jednou jsme během jediného dne objevili v samém středu Paříže dva makaky, čtyři psy, pět koček, hady a ptáky. Žili v nejuvěřitelně malém bytě a nedostatek volného prostoru z nich udělal poloviční blázny. Teď jsme dostali od jednoho majitele pantera a dnes přinesli dvě malé sovy, vypadlé z hnízda. Musíme je sami krmit, ale půjde-li vše dobře, budeme je brzy moci vrátit zpět do přírody. Ale co dělat se srnečkem se třema nohama nebo s podobně zraněnou opicí či kočkou? Ty mají u nás trvalý a snad i spokojený důchod."

I ti relativně zdraví mají po příchodu obrovské potíže: protože byli drženi na pár metrech, jsou najednou ve velkém výběhu dezorientovaní a nevědí, jak se chovat v prostředí, které by měli mít za normální. Nejvíc je to vidět na opicích z laboratoří: první týdny se choulí v nějakém opuštěném koutě a ještě dlouho trvá, než se začnou volně pohybovat a navazovat mezi sebou sociální vztahy. I ostatní traumatizovaná zvířata se chovají stereotypně: celé dny se točí dokolečka nebo nepřetržitě pobíhají podle ohrady. A tak je třeba je zabavovat a rozptylovat. Například medvědům nainstalovali síťovou houpačku a maso, podávané pokaždé v jinou dobu, dostávali s kusy ledu, aby si s nimi před jídlem hráli. Každý den tu spotřebují 350 kilo ovoce a zeleniny, 25 kilo mléčných výrobků, 200 kilo masa a 50 kilo obilovin.

Pro nastávají rok tu mají obrovské plány: nově uspořádat zábavný výběh kočkovitých šelem a otevřít integrované středisko zdravotní a duševní péče o všechny svěřence.

x x x

Tým Birana Hara z cambridžské Harvardovy univerzity zkoumal, jak se to stalo, že právě psi jsou neoddělitelnými přáteli lidí. A přišli na to, že pes se naučil rozumět člověku i na pouhý pohyb těla, ruky či nohy, ale třeba i očí nebo projev jeho nálady. Shodně hovoří Nicholas Dodman, ředitel kliniky zvířecího chování v Tufts University of Veterinary Medicine: "Pes umí číst ve vašem pohledu, ve výrazu obličeje, ve stavu vašich svalů." Stalo se to zřejmě během domestikace, protože vlci jsou v tomto ohledu dodnes hňupové.

Samozřejmě, že všechna mysteria psů dosud nejsou odhalena a odborníci pátrají dál a hlouběji. Nám, nejlepším přátelům psa, ale už stačí, že se ta přeměna z vlka před tisíci a tisíci lety vůbec udála.

Sylvie KUČEROVÁ  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |