POLICISTA 12/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra zahraničí |
"Já žádná zločinec, já chudý!" |
Je to v 21. století převyprávěný příběh Charlese Dickense o Oliveru Twistovi, londýnském chlapci před dvěma stoletími vyučeném v profesi zloděj. Edimu je jedenáct, možná dvanáct, přesně to neví. Na jeho tričku je nápis "New York 82", v pravém uchu má kroužek. Někdy hraje svým kamarádům v domově divadýlko: běhá v kruhu a přitom nepřetržitě kope pravou nohou do vzduchu. "Tak mě kopal táta, když byl opilej," hlasitě doprovází své počínání. "Jako fotbalovej míč." Všichni se smějí, Edi nejhlasitěji, ale žádný veselý smích to není. Edi je jedním z padesáti rumunských dětí, které napočítali v německém Hamburku a říkají jim "Klaukinder" - zlodějské děti.
Blonďatý chlapec Edi jakoby pod nějakým tlakem musí být stále v pohybu: běžet po schodech nahoru nebo dolů, válet se po zemi, zmítat se a třepat rukama a nohama. Sedět v klidu je pro něj viditelné utrpení, začne se potit a vydrží to jen pár minut. I jeho oči nepřetržitě a nedůvěřivě těkají.
Edi pochází z chudinské čtvrti města Focsani, na severovýchodě Rumunska, ale teď už přes rok žije v Hamburku: jako potulný pes přespává někdy ve vykřičené čtvrti St. Pauli, jindy někde na okraji v opuštěném domku, někdy v dětském domově. Dospělí, se kterými dosud přišel do styku, ho naučili jediné - jak profesionálně krást. Neumí se mýt, čistit zuby, číst nebo psát dokáže jen něco, a to ještě s velkou námahou.
Když mu bylo sedm, nutil ho otec, aby pro něj v obchodech kradl alkohol. Když byl při tom někdy přistižen a přivedla ho domů policie, otec ho ztloukl, zkopal a nedostal najíst. A tak se nepřetržitě učil a zdokonaloval, jak něco nepozorovaně ukrást a bleskově zmizet - až to uměl. V ten okamžik ho otec prodal za 300 eur rumunské zlodějské bandě, která ho přepravila do Hamburku. Jak? Zcela bez problémů autem, na všech hranicích, které překračovali, stačilo, že Edi má pas.
Když překročili hranice Německa, tak o něj přišel. Banda mu jej pro jistotu zabavila a byl jí vydán na milost a nemilost. Kluk, který neumí ani slovo německy, by asi nikam neutíkal. Kdyby ale měl pas, tak by policie měla snazší identifikaci a gang by přišel o nadaného otroka. Obrovské město ho znervozňovalo, neměl nikoho, s kým by si mohl popovídat, a dospělí ho učili jen další a další triky, jak úspěšně krást. Díky tomu se ale konečně dostal k jiným podobně školeným rumunským dětem.
Jak píše vlivný v Hamburku vycházející týdeník Der Spiegel, těchto rumunských "Klaukinder" - zlodějských dětí, jak je nazývá policie, napočítali letos v tomto městě na padesát. Bez rodičů, zanedbané, vykořisťované. A Hamburk není jediný. Podobné situaci čelí Kolín nad Rýnem nebo Berlín, i tam se vzrušeně diskutuje, jak tento problém řešit. Šupem poslat zpět domů, navrhují okrádaní obchodníci a policie. Každý jednotlivý případ řešit a je-li to nutné, udělit právo pobytu, žádají ochránci dětských práv...
Děvčata, specializovaná především na vykrádání kabelek a tašek, jsou mezi těmi padesáti v menšině. Naprostou většinu tvoří chlapci cvičení na krádeže v obchodech. Někteří jsou puberťáci mladší 14 let, ale jsou mezi nimi i l5, l6 a dokonce 17letí. Ti starší se před policií zásadně vydávají za mladší. Byli instruováni, že děti mladší 14 let nemohou být v Německu trestány, maximálně odvedeny do nějakého dětského domova.
Na nepohodu jsou zvyklí: mnozí už "doma" žili na ulici, pocházejí z rozpadlých rodin nebo utekli z nějakého sociálního zařízení. V Rumunsku, píše Der Spiegel, je průměrný měsíční příjem dospělého člověka - v přepočtu - 160 euro, v chudinských čtvrtích měst, z kterých většina těchto dětí pochází, si o tom ale rodiny mohou jen zdát. A v Hamburku, když pro své "patrony" ukrajují z krajíce blahobytu, i pro ně něco ukápne. Ti nejúspěšnější profesionálové dostávají jako odměnu až 20 euro týdně, což je pro ně astronomická suma. A přitom - až na své dětství - nemohou nic ztratit. Samozřejmě, že některé děti kradou z donucení a po bití, ale některé mají mezi "patrony" příbuzné, bratry, sestry, bratrance, strýce, a myslí, že je správné s nimi držet basu, a ti nejúspěšnější dokonce sami povyšují v hierarchii gangů.
Christianovi z města Baia Mare (na severozápadě Rumunska) je l3, možná už 14 let, v životě nechodil do školy, pochází z mnohačetné chudé rodiny, a když ho rodiče prodali bandě zlodějů, tvrdili, že ho posílají k tetě do Francie. Je na tu profesi nešikovný a znovu a znovu byl při krádeži přistižen. Ve strachu z hněvu svých patronů znovu a znovu na policii vypovídá, že ty pleťové krémy, žiletky, alkohol, cigarety nebo textilní zboží krade pro sebe. A v domově mládeže v hamburské čtvrti Berne sociální pracovnice nevěřila svým uším, když se jí lámanou němčinou zeptal: "Vy chcete, abych kradl míň, nebo abych s tím úplně přestal?"
Spolu s ním je momentálně v domově devět rumunských dětí, ale i odtud vyrážejí denně na "túru", protože tam panuje svoboda pohybu. Přísně uzavřený domov může být v Hamburku jen pro výjimečné případy, jako je sebepoškozování, sebevražedné pokusy nebo nebezpečí pro společnost. A to Klaukinder z Rumunska nejsou. A tak hned od rána putují podzemkou, nadzemkou a autobusem křížem krážem Hamburkem, až někde na pěší zóně objeví svou oběť: dva z party hlídají venku, tři vevnitř kradou a jsou tak rychlí, že personál zjistí, že se něco zřejmě přihodilo, když už jsou venku ze dveří a všichni prchají. Dva odvedou pozornost pokladní a platících, třetí vyprazdňuje regál - 200 balíčků cigaret je nejsnadnější úkol. Lup strkají ponejvíc do kalhot na jogging s dvojitou podšívkou a vypadají pak jak reklama na michelinské pneu.
Když jsou přistiženi, pak "prosím, prosím, ne policie, já žádná zločinec, já jen chudý". A někdy nabízejí za svou svobodu i 100 euro, protože je to méně bolestivé, než být profackován patronem. Do domova mládeže přijdou s modřinami na obličeji i po těle, ale o jejich původu mlčí.
Když přece jen někdo z nich promluví, slyší policie horory. Tak třináctiletá dívka vyprávěla, že když nepřinesla za den 70 krabiček cigaret, byla zbita rákoskou přes dlaně a chodidla a čtrnáctileté vyhrožovali po ranách do žaludku a jater, že ji dají do bordelu. Šestnáctiletý chlapec nepovažoval kradení za nic špatného, teprve když byl sexuálně zneužíván, tak se obrátil na policii. Ale dopadnout "patrony" je prakticky nemožné: zboží si nechávají uložit na smluvených místech a teprve odtud je vybírají. A pokud se policii podaří nějakým organizátorům přijít na stopu, když je hledají, jsou dávno zpátky v Rumunsku nebo bůhví kde.
Ten šestnáctiletý chlapec si předsevzal, že konečně v Hamburku začne chodit do nějaké školy a něčemu se vyučí a bude tam vydělávat legální peníze. Nedávno byl uprostřed noci v dětském domově probuzen, dopraven do letadla směr Bukurešť s tím, že tam bude umístěn v sociálním zařízení financovaném z německých prostředků. Tedy prakticky znovu na ulici, píše Der Spiegel. Ostatní mají následovat. Podle hamburských úřadů čím rychleji, tím lépe.
(kuč)