Policejní prezident genpor. JUDr. Jiří Kolář se vyjádřil k současnému mediálnímu obrazu Policie ČR a vnímání policie veřejností.

Policie se v současné době nachází v obtížné situaci. Důvodů je mnoho. Především jde o to, že policie je mediálně zajímavá instituce a je, zejména prostřednictvím médií, pod drobnohledem veřejnosti. Jde o naprosto přirozený stav. Dokonce tvrdím, že média tím, že poukazují na negativní jevy v policii, sehrávají pozitivní roli. Akcelerují totiž veškeré obranné mechanismy, které se snaží tyto jevy odstraňovat. Byl bych rád, kdyby se ale současně akceptovaly argumenty k vysvětlení vzniku negativních jevů, které, jak ukáži, souvisí se stavem společnosti.

V posledním období se pozornost médií vůči Policii ČR nebývalou měrou zvýšila. Některé důvody jsou i mimo policii, ale ten hlavní důvod spočívá uvnitř policie, v nás samotných. V první řadě je to důsledek případů osobního selhání některých policistů, jejich trestné činnosti, skandálních věcí, ke kterým v policii došlo a zkoncentrovaly se do určitého období. Jde o věci, které by se při standardním fungování policie stávat neměly. Já tuto záležitost nepodceňuji, ale také nepřeceňuji. Trestná činnost policistů zde v jisté, byť nevelké intenzitě existuje, teď došlo ke zvýšení četnosti v daném časovém úseku. Dlouhodobě se snažíme tento stav zlepšit, ale řešení je skutečně dlouhodobé. Často o tom veřejnost informuji.

Co ale považuji za zásadní problém, to jsou selhání profesní. Ta mají v posledním období rozsah, který naprosto vybočuje z běžného fungování Policie České republiky minulých let. Mohl bych jmenovat několik případů, ale svou závažností nade všemi vyčnívá postup, respektive selhání policistů při vyšetřování vražd, které spáchali manželé Stodolovi, a všechny souvislosti kolem. Veřejnost jsme ostatně informovali ihned, jak jsme to zjistili. Jsou to zase selhání individuální, konkrétních osob, ale bohužel musím konstatovat, že z některých okolností už lze dovodit náznak selhání systémového. Naštěstí pouze v jedné lokalitě, v jednom teritoriu, nikde jinde se zatím nic podobného neprojevilo.

Teď se tedy v médiích i jinde diskutují - vedle otázek trestné činnosti policistů a míry korupce v policii - také nedostatky v profesionálním postupu policistů při vyšetřování zmíněných vražd ve středních Čechách a v jiných krajích. Navíc se objevují diskuse o tom, zda Policie ČR dostatečně plní svou roli v oblasti plynulosti a zejména bezpečnosti silničního provozu.

K těmto všem aktuálním tématům jsem udělal několik veřejných prohlášení, která bych teď rád okomentoval.

Za prvé: problém korupce a vůbec trestné činnosti v policii.

V nějakém článku jsme se dočetli o průzkumu, podle něhož je Policie ČR prolezlá korupcí ze sedmdesáti procent. Jako reakce se objevilo mnoho stanovisek a komentářů, více nebo méně kompetentních. Nejpovolanější k tomu je nepochybně ředitel Inspekce ministra vnitra, která vyšetřuje trestné činy policistů. Vyjádřil názor, že průzkum nebyl dostatečně reprezentativní a není z jeho pohledu objektivní. Jak už to bývá, sklidil jenom kritiku.

Já jsem byl také tázán, co soudím o uvedeném čísle a proč je policie takto zkorumpovaná. Odpověděl jsem, že závěr o sedmdesátiprocentní zamoření policie korupcí je naprosto šílený. Neodpovídá a v žádném případě nemůže odpovídat realitě. Tvrdím, že je to urážka všech poctivých policistů. Pak jsem se dozvěděl, že nešlo o vlastní zkušenost respondentů, ale o zkušenosti zprostředkované, že to někde slyšeli.

Byl jsem tázán, jaké procento si tedy představuji já. Řekl jsem, že především musíme vědět, o čem mluvíme. Korupce v užším smyslu je úplatkářství, postižitelné podle známých třech paragrafů trestního zákona - přijetí úplatku, podplácení a nepřímé úplatkářství. Korupce v širším smyslu, zejména ve vztahu k policii, zahrnuje mnohem pestřejší škálu skutkových podstat trestných činů, souvisejících zpravidla se zneužitím pravomoci veřejného činitele. Tato jednání mají z hlediska četnosti nejvyšší podíl, ale zahrnujeme tam také porušování povinností při správě cizího majetku, nesprávné nakládání s osobními údaji, pletichy ve veřejné soutěži a případně další trestné činy. Beru tedy v úvahu korupci v tomto širším smyslu, vycházím ze statistiky o počtu stíhaných policistů za poslední roky a vysoké míry latence této trestné činnosti. Ta sice není exaktně známa, ale ve vztahu k tomuto typu kriminality lze použít kvalifikovaný odhad, že skutečnost odpovídá asi desetinásobku až patnáctinásobku počtu zjištěných činů. Tímto postupem jsem došel k odhadu, který byl citován v médiích, a sice že korupcí by snad mohlo být zasaženo 10 - 15 procent policistů. Při tom jsem si vědom značné rizikovosti, zejména v odhadu míry latence. A pokud jde o statistické údaje o kriminalitě, je třeba doplnit, že z počtu stíhaných policistů je jich ve skutečnosti odsouzeno asi 20 procent.

Kdysi jsem slyšel větu, že společnost má takovou policii, jakou si zaslouží. Nejsem sice stoupencem podobných úvah, ale musím připustit, že v této větě je částečně skryta hluboká realita. Ta spočívá v tom, že personálním zdrojem, líhní lidského potenciálu Policie ČR není nikdo jiný, než právě tato společnost a její populace. Jaká je tedy populace a její charakteristiky z hlediska postojů, hierarchie hodnotového systému, mezilidských vztahů, právního vědomí, sklonu k porušování práva - kriminogenity atd., takový je také s největší pravděpodobností personál policie. Určitým korektivem, který působí ve prospěch policie, je důsledné přijímací řízení a regulativní vliv profesního prostředí na osobnostní vlastnosti personálu. Jinými slovy a při jistém zjednodušení to znamená, že policie může být náchylná ke korupci pouze tak, jak je náchylná ke korupci společnost.

Samozřejmě na policisty musí být a také jsou kladeny zcela jiné nároky, protože my jsme ti, kdo zajišťují vynucování práva. Vedení Policie ČR to také zohledňuje tlakem na kvalitu výběrového řízení, ale ať chceme nebo nechceme, uchazeč si s sebou k policii přináší ty postoje a osobnostní předpoklady, které získal působením okolního prostředí do svých dvaceti či více let. To, že na něj navlékneme uniformu, ještě neznamená, že automaticky dospěje k přeskládání například do té doby nevyhraněného systému společenských hodnot, že získá sebekázeň, vnitřní zábrany a mechanismy proti porušování práva. Práh citlivosti k porušování práva, počínaje drobnými přestupky a konče závažnými trestnými činy, je bohužel posunut významně nahoru v celé naší společnosti, ve všech jejích strukturách. Špatně se to asi poslouchá, ale opět jde o hlubokou realitu. Například dopravní přestupkovost, která je masovým jevem, je jakýmsi barometrem neúcty k právu v naší zemi.

Mnohokrát jsem vysvětloval, že naše přijímací řízení včetně psychodiagnostického vyšetření, a to včetně speciálně zaměřených a strukturovaných pohovorů, prostě není schopno stoprocentně zachytit a odfiltrovat veškeré vnitřní charakteristiky a postoje budoucího policisty. Jako příklad mohu uvést extremistické, xenofobní nebo rasistické sklony. Nedávno mě vyděsil nějaký výzkum, jehož výsledkem bylo, že naše mládež snad až z 80 procent inklinuje k hnutím s extremistickým programovým zaměřením. Tedy ani zde infiltraci nositelů těchto postojů do policie nelze zcela vyloučit.

Tedy ještě jednou. Máme policejní personál z této země, jsou to přece občané České republiky. Policie je výsečí této společnosti, je tedy její součástí - a zároveň obrazem. Policie není a nemůže být víc zkorumpovaná než společnost, nevytváří více kriminogenní prostředí než je ve společnosti. Naopak: jsem přesvědčen, že policisté jsou těmito jevy zasaženi méně, než je běžné v naší společnosti. Je tu jednak výběrové řízení, potom působí profesní ovlivnění člověka a v neposlední řadě existují vnější i vnitřní kontrolní mechanismy. Ale nechápu, proč si někdo myslí, že u policisty nemůže dojít k vybočení.

Za druhé: Profesionální pochybení a vyvozování odpovědnosti za ně.

Profesionální chyby, nebo řekněme selhání, jejichž nejkřiklavějším případem byl postup při vyšetřování vražd spáchaných manželi Stodolovými, i když třeba nezakládají trestněprávní odpovědnost jednotlivých policistů, mohou ve svých důsledcích podlamovat důvěru k policii jako celku. Mohla by dokonce podlamovat důvěru v celý trestněprávní mechanismus této země. Policie ČR stojí v první linii boje se zločinem a jestliže tam se dopustíme pochybení, jsou mnohdy v dalších fázích trestního řízení neodstranitelná.

Policejní práce ve směru k vyloučení nebo prokázání zločinu prostě musí odpovídat všem standardům, není možno postupovat povrchně nebo dokonce nedbale. V tomto směru nelze nic odpustit, tím méně jakýkoliv šlendrián. Právě to se vymstilo v případech Stodolových. Práce ze strany jednotlivých policejních struktur, které se na tom podílely, nebyla dobrá - a netýká se to jen základních útvarů, které jako první vyjely na místa činu. Přitom existovaly signály, že se věci odehrály jinak, ale policisté dostatečně nekomunikovali s okolním prostředím a s veřejností. To je přece jeden ze základů policejní práce.

Pro mě osobně je tento případ obrovským zklamáním, i když stále doufám, že šlo o izolovaný jev. Jsem přesvědčen, že policie jako celek v podobných případech pracuje dobře a postupuje standardně.

Nicméně pověsili jsme tím do společnosti otazníky, na které budeme hodně dlouho hledat odpověď. Celá věc má naštěstí i pozitivní rys. Ukázalo se, že když selže jeden policejní mechanismus, druhý to napraví. Selhaly struktury jednoho policejního okresu, ale jiná správa věc odhalila, takže pachatelům se podařilo vnutit policii svůj obraz skutkových okolností jen na určitou dobu. Dokonalý zločin pořád neexistuje.

Dovnitř policie jsme z uvedených selhání vyvodili závěry, které se týkají všech kategorií odpovědnosti: funkční, respektive personální, a kázeňské. Inspekce jako vnější kontrolní orgán ještě zkoumá eventuální odpovědnost některých policistů ve smyslu trestního zákona. Pokud jde o mne, mnohokrát jsem veřejně prohlásil, že nemohu osobně nést odpovědnost za individuální selhání jednotlivců v terénu při jakékoliv policejní činnosti. Nesu ovšem odpovědnost za důsledky těchto selhání, pokud mají nějaký celoplošný dopad na důvěru veřejnosti k policii.

Teď je tedy naším úkolem prověřit a zjistit, zda a kolik se ještě stalo podobných zásadních selhání, která nebyla odhalena ani pojistkami existujícími v trestním řízení, zda a nakolik se tato selhání eventuálně týkají i jiných teritoriálních struktur policie. Přezkumná akce se týká sebevražd a úmrtí za podezřelých okolností v prvním pololetí letošního roku a v témže pololetí roku 2002.

Jedná se o mnoho stovek případů. V první fázi byly zkoumány z hlediska standardního postupu policie: zda se případem zabývaly specializované složky, zda byly provedeny obvyklé úkony atd. Toto posouzení neprovádějí územní orgány Policie ČR, ale moje kontrolní orgány, tedy Oddělení kontroly a stížností policejního prezidia. Když zjistí nějaký nestandardní postup, v druhé fázi zkoumají policejní spis. A pokud se tím potvrdí existence podezření na nějaká pochybení, ve třetí fázi specialisté provedou důkladné procesní přezkoumání případu. Například u některých sebevražd ani potom nebudeme mít pokaždé stoprocentní jistotu, že šlo skutečně o sebevraždu, to nejde nikde na světě. Je ale zapotřebí alespoň minimalizovat prostor ke spekulacím, rozptýlit veškeré pochybnosti. O výsledcích bude veřejnost opět informována.

Za třetí: Role Policie ČR při zajišťování bezpečnosti silničního provozu.

Veřejnou diskusi o těchto otázkách jsme nastartovali my jako vedení Policie ČR, protože nemůžeme být spokojeni se současným vývojem počtu dopravních nehod v republice. Navíc se projevil velice nepříznivý trend v počtu osob, které zahynuly na silnicích: jen do konce srpna letošního roku jich bylo 890.

Pokud jde o příčiny tohoto stavu, na prvním místě nestojí činnost - nebo snad nečinnost - policie. Hlavní a prvořadou příčinou je stav v celé společnosti a postoje společnosti k dodržování práva, jak jsem to již rozebral. Na druhé straně však musím konstatovat, že dosavadní kontrolní role Policie ČR z hlediska represe i prevence není dostatečně účinná. Musí se uplatňovat lépe. Nejde o to, vybrat co nejvíc peněz na pokutách, ale nulovou tolerancí k přestupkům v dopravě působit preventivně. Musíme vymýtit jakékoliv přehlížení přestupků v silničním provozu a zároveň chceme prosazovat, aby opět existovala neodvratnost a bezprostřednost postihu za dopravní přestupek.

V diskusi o vlivu Policie ČR na bezpečnost silničního provozu vyvstala rovněž otázka dopravních přestupků policistů. I v tomto směru jsem vydal pokyny k nekompromisnímu postupu služebních funkcionářů policie.

Uvědomuji si, že dnešní téma není příliš optimistické, zejména stojíme-li na prahu nového roku. Ale přesto, nebo právě proto bych rád vyjádřil přesvědčení, že Policie ČR je dostatečně silná, aby úspěšně překonala své současné vnitřní problémy a na jaře roku 2004 vstupovala do Evropy jako důvěryhodný partner se vztyčenou hlavou.

Přemysl LIŠKA