POLICISTA 12/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra soudnička |
O dobré nápady bývá nouze. Tuhle pravdu si velice neradi připouštějí vynálezci, politici, ekonomové, umělci, kreativci v reklamních agenturách, a pak my ostatní. Protože ať už člověk dělá cokoli, čas od času se vyskytne problém, s nímž je třeba pohnout. A pak, babo, raď!
Někdo by mohl namítnout, že určití lidé žádné nápady nepotřebují. Vystačí bez nich celý život, a mnohdy to dotáhnou hodně daleko. Což je možná pravda, ale v tomhle případu není řeč o státní správě ani o poslaneckých sborech na nejvyšší úrovni.
V zásadě však musíme připustit, že bez nápadu se neobejde ani obyčejný zloděj. A toho, a nikoho jiného, nemáme na mušce.
Václav Holub vypadal na první pohled jako solidní pán mezi padesátkou a šedesátkou, který pracuje zřejmě v administrativě, protože chodí v obleku a s kravatou. Ale to byly pouze Holubovy mimikry. V koženém kufříku, který poctivě koupil v zastavárně, nosil šest kilogramů zlodějského náčiní, s jehož pomocí dokázal poměrně snadno otevřít většinu dveří domů a bytů. Je pochopitelné, že když už měl volnou cestu, nezůstával stát na prahu. Nežil si tím pádem špatně, ačkoli ho v minulosti již čtyřikrát potkal pracovní úraz v podobě dopadení a následného trestu. Bral to však s klidem stoika. Riziko přece patří k jeho profesi.
Co ho však štvalo čím dál silněji, byl fakt, že se mu v posledních letech tolik nedaří, ačkoli podle všech možných statistik průměrný plat občanů naší země stoupá a životní úroveň roste! Problém je však v tom, že ty, kterým stoupla opravdu hodně vysoko, nevykrade. Ti se nechávají hlídat.
Naopak kam se dostane snadno, nenajde skoro nic.
Bylo mu jasné, že takhle to dál nepůjde. Bez dobrého průzkumu se prohrávají bitvy.
Už v březnu zašel do půjčovny divadelních kostýmů a objednal si kompletní výbavu pro Mikuláše, čerta a anděla. V listopadu vylepil na každý roh inzerát s číslem svého mobilu, v němž sliboval seriózní mikulášskou nadílku se strašením dítek podle výslovného přání jejich rodičů.
Pátého prosince vyrazili. Čertem se stal Holubův kolega v podnikání, andělem stárnoucí slečna Žaneta, jinak většinou postávající na rohu Perlové ulice a Uhelného trhu, kde ovšem nabízela zcela jiný sortiment než hnědé uhlí či koks.
Začátek byl slibný. Všude dostali peníze, k tomu do každé nohy panáka. A Holub měl dost času rozhlédnout se, zda byteček, v němž se pitvoří před ubrečenými nebo naopak drzými cizími fakany, bude stát za další návštěvu.
Jenomže po necelé hodině, která proběhla opravdu v mikulášském duchu, zacloumal vypitý alkohol zejména s Holubem a Žanetou tak silně, že dokonale vypadli z role. A byli náhle sami za sebe.
Žaneta bez ohledu na andělskou řízu nabízela rudnoucím otcům a manželům sedmé nebe bez nutnosti výstupu do oblak, Holub se zase pokusil probrat v předsíni kapsy všech kabátů, zda v nich náhodou neuvízla peněženka. Na rozdíl od Žanety, jejíž temperament okamžitě krotily přítomné matky a manželky, měl Holub úspěch. V pytli s dárky se tak ocitlo několik slušně naditých prkenic.
Malér propukl v okamžiku, kdy jeden z obzvláště svalnatých otců sáhl po peněžence a chtěl Mikuláši zaplatit. A peníze nikde!
Jako na potvoru se Holub v ten okamžik přehmátl a místo dárečku podal pětiletému synkovi pana domácího hledanou šrajtofli.
Mela, která následovala za přispění všech sousedů v domě, měla pro Holuba a jeho partu nedozírné následky v podobě zmodřených těl a tváří, odebrání kořisti, potrhání kostýmů i křídel a několikeré zlomení mikulášské berly.
Do toho všeho ještě dorazila policejní hlídka, kterou kdosi přivolal v domnění, že je třeba chránit svaté, byť jeden z nich je čert.
Po rychlém zhodnocení situace se však policisté dali na taktický ústup. Věděli totiž velice dobře, že pro trestající ruku rozčílených občanů je v tomto zvláštním večeru třeba mít pochopení.
Vždyť se naděluje! Každému podle toho, jak byl hodný...
Bohumil Lipert