POLICISTA 12/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra sport |
Je to zvláštní sport: vůbec nepotřebuje upravená hřiště, kryté stadiony a umělé osvětlení. Netouží po vytápěných tribunách a jásajících davech. Nezná primadony a předstíraná zranění borců. A za surovost se při něm diskvalifikuje.
Praporčík Jindřich Müller, bydlí v Ostrově nad Ohří, slouží u Pohraniční a cizinecké policie na hraničním přechodu Pomezí u Chebu a za jedinou službu vidí tolik lidí, že se v čase volna těší na ryby.
"U vody je krásně," říká zasněně. "Ticho, jenom voda a vítr."
Jeho manželka rybářské vášni svého muže dvakrát nefandí: když se osmatřicetiletý choť vypaří k vodě, zůstanou "na krku" dvě děti jí samotné. Ale na druhé straně moudře soudí, že je lepší, když chlap chodí na ryby, než kdyby chodil jinam.
Přede časem Jindřich Müller zjistil, že pod patronací Policejního sportovního klubu Cheb 96 možno založit i rybářský oddíl. Napřed zbuntoval kamaráda Ríšu Kosíka, strážníka ašské městské policie, pak se k nim přidali další dva chlapi z přechodu na Pomezí, co mají taky rádi "vodu a vítr". Dneska už je rybářů v policejním týmu pět a oficiálně se jejich oddíl jmenuje LRU. Což značí Lov ryb udicí - přívlač. Pro nerybáře: přívlač je technika, jíž se chytají jde dravci na umělé nástrahy. Tedy třpytky, woblery a twistery.
Členové klubu trénují, jezdí na závody Českého rybářského svazu a pomalinku se žebříčkem soutěží prokousávají ode dna výše - snímky, jež vidíte, zachycují závod Centrální divize A. Odehrál se na Ohři u obce Vokov a dvoučlenná družstva při něm bojovala o postup do druhé rybářské ligy.
"Asi postoupíme, jenže lacino, vlastně bez boje," mrzel se podpraporčík. "Mělo totiž přijet dvanáct družstev, jenže dvě třetiny lidí se omluvily a sešly se jen čtyři dvojice. A čtyři mají postoupit...
Jednalo se o chytání dravců na udici s umělou nástrahou. V Ohři žijí okouni, štiky, candáti, jelec tloušť... Pokud se připlete na udici bílá ryba, nehodnotí se. Každý ze závodníků chytá půldruhé hodiny na určeném místě, pak sbalí fidlátka a přesune se na dalších devadesát minut na jiné. Úlovek - je-li jaký - se pečlivě změří, a za každý milimetr délky živé ryby dostává závodník bod. Body se sčítají a...
Slůvko ŽIVÉ ryby dlužno velmi zdůraznit: ryby, lapené na udici, nekončí v žádném na pánvi. Vracejí se do vln. Takže je s nimi zacházeno jako s máslem. Podle přísných regulí v rybářském řádu: podběrák musí mít malá oka a žádné uzlíky, aby se nezranily ploutve, ryba se nesmí táhnout po zemi...
Je toho dost a rozhodčí jsou přísní, za porušení řádu je jen jeden trest. Diskvalifikace.
Výčet vymožeností, bez nichž se sportovní rybáři obejdou, možno doplnit pojmem dresy. Ale to neznamená, že by tenhle sport nebyl nákladný: rybářské nádobíčka, jako koneckonců všechno, možno rozdělit na levné, solidní a luxusní. Slušný prut přijde na patnáct stovek až tři tisíce, naviják zhruba na stejnou sumu. S jedním ovšem k vodě nemůžete.
"Pruty mám čtyři, navijáky dva," říká podpraporčík. "Horší je to ale s umělými nástrahami: loni jsem si jich na mistrovství republiky vezl za tři tisíce a víc než půlku jsem tam nechal."
Mimochodem, na závodech u Ohře ryby nebraly. Snad že po dlouhých měsících sucha teklo najednou v řece víc vody a ony se radši cachtaly než aby skákaly na umělé mušky? Nebo že bylo pod mrakem a třpytky se tudíž málo třpytily?
Tak či onak, přítomným rybářům to na náladě neubralo. Koneckonců, hlavní je přece voda a vítr...
(jjv)