POLICISTA 12/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra soudnička |
Nedá se tvrdit, že by pan Bamza onoho božíhodového odpoledne hodlal snad prokazovat dobrodiní lidstvu, neboť činnost tak nerentabilní neprovozoval ani v řídkých chvílích pohody, jimiž Vánoce nepochybně jsou, natož teď, kdy namísto blaženého zažívání na gauči musel z nařízení své choti vézt tchyni šišku čerstvě dopečeného taženého štrůdlu. Aby si maminka krapet přisladila život, pravila paní Bamzová přejícně a jejímu manželovi zněla ta slova jak rozsudek k doživotní káznici. Ale spolkl myšlenku, že večer si po štědrovečerním kapříkovi přislazovala až dost: dort, pracny, rohlíčky, linecké a vosí hnízda - a teď pro změnu štrůdl! Do deště - když Vánoce, tak na blátě! - vyrazil bez odmluv. Soudil moudře, že lépe sedět v autě, jehož motor přede a na střechu bubnují kapky deště, než v mile vytopené domácnosti, která však atmosférou připomíná krajinu před bouří.
Když se tudíž za záclonou deště zjevila u krajnice mávající postava, páně Bamzova pravá noha sešlápla plyn ještě vztekleji: jenomže jen na zlomek vteřiny. Bystrý zrak řidiče středních let hbitě rozpoznal, že mávající je pohlaví ženského - a věku dozajista pod dvacet... Zaskřípěly brzdy.
Ježto na předním sedadle křehce voněl štrůdl, otevřel pan Bamza mazaně dívce zadní dvířka. Nemusel hýbat křehkým pečivem a krásku mohl pohodlně okukovat v zrcátku: na nic nemravnějšího nepomýšlel. Kdepak, aby nechal nenápadně sklounout ruku při šaltování na zmoklé kolínko: to by ho ani nenapadlo! Mimochodem, zblízka dívka vyhlížela spíše jako zmoklé kuře než jako slečny z časopisů, jež skrýval pan Bamza ve sklepě pod marmeládami: šminky jí tekly proudem, účes "vstanu a jdu" měl daleko k nedbalé eleganci a ještě ke všemu smrkala a kýchala...
Pan Bamza tudíž bez lítosti po pár kilometrech vysadil děvče už na první křižovatce, kde odbočoval z hlavní na okresku. Štrůdl šťastně odevzdal tchyni, vyzunkl povinný hrnek lipového čaje pro zdraví a vydal se domů s pocitem řádně vykonané manželské povinnosti a s vidinou čekajícího gauče. Až když couval do garáže, shledal s úlekem, že svetr a fotoaparát, jež ještě při odjezdu ležely na zadním okénku, tam teď nejsou. Viník, respektive vinice mu byla rázem zřejmá: leč kde jí byl konec? V panu Bamzovi hrklo: foťák byl jeho a choť moc nezajímal, ale zánovní svetr patřil jí a navíc jí dle jejího niterného přesvědčení nevšedně slušel. Pohřešila by ho tedy záhy...
S pocity spráskaného psa vylíčil pan Bamza svůj poklesek manželce: po dvacetiminutovém výslechu znala zlodějčin popis dokonale, zatímco on si nebyl jist vlastním příjmením.
Což se na policejní stanici projevilo tím, že poručík, jenž s oběma manžely Bamzovými sepisoval protokol, nabyl na přechodnou dobu dojmu, že spěšnou strůdlovou zásilku nepřevážel pán, nýbrž paní, a musel se dvakrát ujistit, jak to bylo doopravdy.
Ale už ráno na Štěpána, zatímco kuchyní se nesměle rozvonívala husička a zelíčko, zazvonil poručík u Baldovic dveří a svetr s fotoaparátem jim vítězoslavně podával: "Díky vašemu skvělému popisu jsme zlodějku našli v čekárně na nádraží, paní! Je to známá firma, na okrese se moc radovali, že ji vidí!"
Znalecky nasál do nozder a došlo mu, že už má po službě - a doma ho taky čekají vánoční radosti. Zasalutoval a byl pryč, a pan Bamza se radoval, jak vše šťastně dopadlo. Avšak předčasně.
"A teď mi ty pořádně vysvětlíš, proč jsi tu holku vůbec do auta nakládal," přísně k němu pronesla milovaná choť.
A zatímco mladá zlodějka přiznala na policejním oddělení mnoho drobných krádeží, jež spáchala, pan Bamza postupně doznal i skutky, jichž se jakživ nedopustil. A pak se řekne božíhodový štrůdl...
Jan J. Vaněk