POLICISTA 12/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra školství |
Lišov je malebné městečko kousek od Českých Budějovic, po nové čtyřproudé výpadovce na Brno sotva čtvrthodinu cesty. Za náměstím doprava a klikatou cestou k lesu. Školicí středisko policejní Správy Jihočeského kraje se malebně choulí mezi smrky a borovicemi, když není sucho jako letos, tráví prý zdejší frekventanti nejednou chvíle volna sběrem hub. Letos si museli hledat jiné zábavy: nerostlo nic.
Ale dlužno říci, že jihočeští studenti Středních policejních škol, kteří sem pravidelně přicházejí na poslední tři měsíce studia, měli pohříchu jiné starosti - a během dvanácti týdnů pobytu, které tu prožijí, se moc nezastavili...
Oproti školám je policejní školicí středisko zařízení vpravdě komorní, neřku-li krcálek. Z hlediska pedagogického, přesně počítáno, šéf, zástupce a šest intruktorů. Co se studentů týká, bývá počet proměnlivý: záleží prostě na tom, kolik budoucích policistů má Jihočeský kraj ve školách v Jihlavě a Brně.
"V současné době tu máme šestatřicet studentů," nahlíží do svých lejster vedoucí střediska podplukovník Petr Pecha. "Ale jsme schopni zvládnout i dvakrát tolik: nejvíc jsme tu měli devětaosmdesát studentů najednou, nejmíň asi dvacet. Ale ideální stav je zhruba kolem čtyřiceti: pak se můžeme věnovat každému jednotlivci zvlášť, třída se rozdělí na dvě oddělení a vědomosti se mohou skutečně prověřit."
Školicí středisko vzniklo někdy v sedmdesátých letech minulého století, hlavní budova pochází z dvaaosmdesátého. Ale ubytovna nedávno prošla zásadní rekonstrukcí a nabízí opravdu solidní podmínky.
Během tří měsíců se frekventanti musí co nejlépe připravit ke zkouškám, jež se konají neodvolatelně na konci pobytu: pět týdnů z dvanácti tráví ve středisku samém, sedm týdnů slouží na jednotlivých obvodních odděleních (v případě, že jde o příští "pořádkáře") či na dopravním inspektorátě (jedná-li se o nastávající dopraváky).
"Většinou je posíláme na velká českobudějovická oddělení, ale využíváme i obvod lišovský," říká šéf školicího střediska podplukovník Pecha. "Ráno dvojice nastoupí, přidělíme jí vozidlo, určíme řidiče a velitele - a oni pak už samostatně jedou na místo určení, a tam pak slouží podle zadání velitele obvodu."
Na obvodních odděleních jsou studenti v jádru vítanou posilou: nemohou sice ještě sloužit samostatně, nemají jaksi potřebnou místní znalost a neorientují se dobře v situaci, ale v součinnosti s "domácími" mohou udělat kus dobré práce - a sami se přiučit praktickým návykům, které by jim sebedelší pobyt ve školních lavicích dát nikdy nemohl.
"V době, když trvala základní odborná příprava osmnáct měsíců, trávili frekventanti ve školicích střediscích dva tříměsíční bloky," vysvětluje zástupce vedoucího plukovník Pavel Abrahám. "Při prvním pobytu se seznámili - vždycky o týdnu - vlastně se všemi policejními pracovišti, mohli okusit každé odbornosti, zjistit, co by jim bylo nejbližší. Pak odešli do školy - a když se k nám vrátili, už se věnovali výhradně tomu svému, co je čekalo po nástupu do praxe..."
V současné době, když "zopka", jak se základní odborné přípravě ve Středních policejních školách tradičně říká, trvá jen rok, se musí všechno zvládnout během tří měsíců, přesně počítáno dvanácti týdnů: třináctý týden je totiž už časem zkoušek. Dvě stě vyučovacích hodin stráví ještě studenti v učebnách školicího střediska, kde pro ně instruktoři vytvářejí modelové situace a seznamují je s nejběžnějšími praktickými problémy, které před ně policejní realita postaví. Sedm týdnů trvá skutečná praxe: na odděleních, v opravdové službě, po boku starších a zkušenějších kolegů. Ještě za nimi ale přijíždějí instruktoři ze střediska: aby je zkontrolovali, aby jim poradili.
"Každé tři měsíce přichází nová parta, některá nám pochopizelně připadá lepší, některá horší," připouštějí vedoucí a jeho zástupce podplukovník Pecha a plukovník Abrahám. "Ale v jádru jsou to prostě mladí kluci a děvčata, kteří mají určité představy o policejní práci, a ty se ne vždycky shodují s realitou. V poslední době se taky stává, že někdo z nich bere policejní službu jako východisko z nouze: ztratil práci nebo ji po maturitě nenašel, a tak zvolil uniformu. Ale ani to ještě předem neznamená, že by se z něj nemohl stát dobrý policista..."
V některém běhu chodí po zaměstnání deset patnáct kluků do posilovny, jindy zeje tělocvična prázdnotou. Zatímco ve škole se měří čas od pondělka do pátku, od ranního začátku výuky do odpoledního "zvonění", ve středisku už panují tvrdší podmínky: slouží se noci, soboty, neděle, svátky. Jako v reálném policejním životě, kde se taky šéf neptá podřízených, jestli se jim chce jít na noc, jestli by se jim tenhle víkend hodila služba. Studium končí, život začíná.
"Je to jako na oddělení, na měsíc dopředu máme rozpis služeb a každý ví, co ho kdy čeká," vysvětluje plukovník. "Což neznamená, že nemůže dojít ke změně, protože se na nás třeba obrátí oddělení, kde naši studenti slouží, s naléhavou žádostí o pomoc."
Budějovice jsou velké město s řadou akcí, koná se zemědělská výstava Živitelka a další výstavy, někdy je třeba posílit asistenci na ligových utkáních fotbalistů či hokejistů: ve městě sice pracuje hlídkový oddíl, ale právě v něm vykonávají někteří hoši a dívky z lišovského střediska svou praxi...
Pro pořádek dlužno podotknout, že nejen "zopkou" živo jest školicí středisko: do vínku mu přibylo další vzdělávání policistů, jež se ovšem nekoná v Lišově, ale na detašovaném pracovišti v Červené nad Vltavou. A od loňska patří do jeho působnosti i metodika a provádění služební přípravy policistů.
"V Červené máme dva pracovníky, zástupce vedoucího a instruktora," vysvětluje podplukovník Pecha. "A oddělení služebních příprav sídlí v Budějovicích, v areálu Sportovního klubu policie, kde je pět instruktorů, máme tam i tělocvičny a další kvalitní sportovní vybavení."
Třebaže kontakt se studenty trvá v jednom kurzu pouhý kvartál, nemají prý pracovníci školicího střediska pocit marnosti. Naopak: za tři měsíce s novou partou studentů stačí navázat upřímný lidský kontakt, a když pak celá parta odjede do Jihlavy či Brna na zkoušky, Lišovští jim upřímně fandí.
"Známky, které u zkoušek docílí, jsou přece svým způsobem i hodnocení toho, jakou práci jsme tu odvedli my," usmívají se. "Nehledě k tomu, že známku za praxi dáváme my."
Takže zatímco frekventanti se potí někde daleko před přísnou zkouškovou komisí, lišovstí instruktoři jsou v duchu s nimi. A když zazvoní telefon a paní ze studijního oddělení pošle faxem výsledky, jsou napjatí jako struna.
"Někdy se stane, že všechno dopadne podle našich odhadů, ale občas nás někdo mile překvapí," přiznávají. "Nám se třeba někdo jeví jako ňouma - a u zkoušek to najednou rozbalí a má samé jedničky! I když všichni víme, že známky jsou jedna věc a úspěch ve skutečné policejní práci úplně jiná, máme radost."
Nejmilejší prý je, když si vzpomenou sami studenti - teď už vlastně bývalí a zvednou sluchátko, aby se pochlubili, rozloučili, poděkovali. Protože tehdy mají Lišovští zvláště intenzivní pocit, že jejich práce má opravdu smysl.
A jdou se chystat na příjezd další studentské party...
Jan J. VANĚK