POLICISTA  7/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

případ skončil po roce


Příběh se skládá ze střípků jako skleněná vitráž v kostelním okně. Každý z obviněných, veden pochopitelnou snahou, aby se sám jevil v co nejlepším světle, dnes popisuje historii trochu jinak. Skoro se někdy zdá, že celá parta zlodějů jen rozpačitě postávala okolo temných kaplí, dokud se dřevění světci sami nevydali na pochod a nenaskládali se do kufru připraveného automobilu. Jako v tom slavném spirituálu. Ale ať. Každý má právo na obhajobu a o podílu případné viny rozhodne soud. Na kriminalistech pak je pátrat a zaznamenávat příslušná fakta.

Polovina února roku 2002. Chladný pošmourný den, v krátkých přeháňkách padal déšť se sněhem. V noci vlezli zloději do kostela Panny Marie Bolestné v katastru obce Horní Planá. Sebrali dřevořezbu holubice symbolizující Ducha svatého, jejíž hodnota byla odhadnuta nejméně na třicet tisíc korun.

Koncem října neznámí pachatelé vnikli do kostela svatého Jakuba v obci Želnava na Prachaticku. Ukraden byl obraz svatého Michaela, sochy Ježíše Krista, světců Floriana, Jana a Terezie. Způsobená škoda přesáhla tři sta tisíc.

Šestého listopadu byl vyloupen kostel svatého Vojtěcha v Záblatíčku, o týden později kostel svatého Havla v Myšenci, následoval chrám ve Vacově, svatý Filip a Jakub v Šumavských Hošticích, pak přišly na řadu Zbytiny, Albrechtice, Paračov...

Do konce roku jedenáct evidovaných případů a finanční vyjádření nenahraditelných ztrát se blížilo ke třem milionům korun.

* * *

"Bylo to někdy v prosinci loňského roku," vypovídal řidič kamionu. "Čekal jsem tehdy na odbavení na hraničním přechodu Strážný. Mám dojem, že bylo odpoledne, když vedle zastavila stříbrná oktávka. Vylezli tři chlapíci s tím, že zůstali bez peněz a potřebujou založit. Chtěli půjčit dvě stě padesát tisíc. Povídám, že se zbláznili, ale oni nabídli do zástavy dvě sochy, co prej mají nejmíň dvojnásobnou cenu."

Velitel služby kriminální policie a vyšetřování pplk. František SovaMagnetofon tiše zaznamenával výprávění.

"Chtěl jsem ty kousky vidět, tak je předvedli. Tvrdili, že stoprocentně nejsou kradený, ujišťovali mě, že jde o starožitný rodinný majetek. Tak jsem jim ty prachy pučil."

Záznam nepůsobí příliš přesvědčivě. Nosit čtvrt milonu po kapsách, a pak peníze vyplatit jenom na základě ujištění, že nabízená zástava má větší hodnotu, to je přinejmenším neobvyklé. Nicméně, každá stopa je důležitá.

"Poznamenal jsem si číslo jejich auta, dal jsem jim telefon, ale už se neozvali. Tím pádem se bojím, že přece jen šlo o nějakou zlodějinu..."

Světci z vyloupeného kostela, popis překupníků, státní poznávací značka auta, která se však ukázala nepřesná. Žádný podobný vůz tak registrován nebyl. Nicměně, v sérii dosud neobjasněných krádeží pomalu začínalo svítat.

* * *

"Původně se na případech pracovalo odděleně," poznamenal velitel služby kriminální policie a vyšetřování v Prachaticích František Sova. "Když se však objevily některé shodné znaky jednotlivých vloupání, sestavili jsme takovou konzultační skupinu kriminalistů ze tří okresů. Z Písku, ze Strakonic a od nás, z Prachatic. Možných vyšetřovacích verzí byla celá řada, zpočátku jsme předpokládali, že půjde o někoho poměrně zkušeného, a proto jsme probírali staré známé fimy. Nikam to nevedlo, většina možných podezření končila ve slepých uličkách. První záchytný bod se objevil při vyšetřování docela jiné trestné činnosti, jen jako pár poznámek odposlechutých v nočním klubu. Kdosi prý tam nabízel k prodeji obraz ukradený v jenom z jihočeských kostelů. Podívali jsme se na celou záležitost podrobněji, neznámý chlapík dostal jméno, postupně jsme mapovali společnost, která se okolo něj točila. Tři mládenci, dvě dívky, všichni měli hluboko do kapsy a žili bezstarostným životem ze dne na den. Drobných indicií naznačujících, že právě oni mají prsty v celé sérii krádeží, pomalu přibývalo."

* * *

Narůstající vyšetřovací spis a protokolární výpověď s kostrbatým podpisem pod každou stránkou. Ta dívka se jmenovala Markéta.

"Bydleli jsme s Janem Valentou spolu, víte? Věděla jsem, že je ženatý, jenže tenkrát stál o mne... Aspoň jsem si to myslela. Jednou, vzpomínám, jsme jeli do Vacova, to je kousek od Volar. Jenda si někde půjčil starou škodovku, vzal dva kamarády a vyrazili jsme společně. Na místo jsme dojeli v noci a zastavili kousek od kostela. Jenda vlezl na hřbitovní zeď, vyšplhal na kostelní římsu, a po ní se doplazil až o oknu, kterým vklouzl dovnitř. Potom nám otevřel takové boční dveře. Všichni jsme šli dovnitř. Byla tam tma a zima. Ukradené věci jsme strkali do pytlů, sochy, nějaké svícny a tak. Pamatuju si na dřevěnou sošku anděla, měl sepjaté ruce, myslím, že se takovým říká světlonoši. Líbil se mi, protože měl moc hezký obličej. Dost dlouho jsem měla toho světlonoše doma, jenže pak se objevil Valenta s tím, že se něco děje, a ten anděl musí okamžitě zmizet. Bylo mi to líto, ale myslela jsem, že ví, co dělá...

Většinou jsme do kostelů jezdili s kamarády, i když někdy pracoval Jenda sám.

Vážně nevím, jak se ty věci prodávaly, ale moc peněz za ně nebylo. Fakt. V tomhle by mi přece nekecal..."

* * *

Na břehu Blanice stojí Maletice, praví klasická jihočeská píseň. Cesta k Protivínu netrvá hodinu, a přibližně uprostřed té trasy je Myšenec, kam se z okolních vesnic chodívalo do školy. Jan Valenta sem ovšem nepřijel ze studijních důvodů. Dorazil sice v noci, ale místo si předem dost pečlivě prohlédl. Věděl, kam postavit auto, i ve které zahradě najde u opadaného ořechu zapomenutý sadařský žebřík. Byl začátek listopadu a bezhvězdná noc se zdála velmi tmavá.

Valenta poměrně nerad vyjížděl sám, kamarádi hlídající v okolí vykrádaných kaplí mu dodávali pocit jistoty, jenže všechno má své nevýhody. Člověk se v partě jednak musí dělit o zisky, ale především víc lidí toho víc napovídá. A v poslední době začínalo být okolo památek pořádné dusno, podle překupníků policisté kontrolovali bazary a krámy se starožitnostmi každou chvíli.

Opřel žebřík o zeď kostela, vylezl k malému pootevřeném u oknu a odtud se dostal na kůr. Měl spoustu času, listopadové noci jsou dlouhé. Postupně nanosil do auta dřevěné reliéfy všech čtyř evangelistů a sousoší znázorňující Ježíšův křest na břehu Jordánu. Myšenec byl tichý, nevítaného návštěvníka si nikdo nevšiml. Jen na temných náhrobcích blikaly dušičkové svíčky, jako připomínka písničky, podle které jedni jako druzí, sedláci i podruzi, na hřbitově budem spát...

* * *

"Někdy na podzim loňského roku se Valenta ptal, jestli si nechci vydělat nějaké peníze. Byl jsem zrovna dost v nouzi, a tak jsem na to kývl," stojí v další výpovědi obviněného.

"Jeli jsme z Nových Hradů starou škodovkou, která patřila Jendově kamarádce. Cestou jsme naložili Markétu a ještě jednoho chlápka, co si říkal Karel. Do Prachatic jsme dojeli už za tmy, pak jsme se zdrželi u Valentovy matky, a teprve potom pokračovali dál. Mohlo být tak deset, možná jedenáct, když Jenda zastavil u nějakého kostela. Nevím, jak se jmenoval ani v jaké obci to bylo. Pamatuju jen to, že kolem byla zeď a rostly tam mohutné stromy, snad lípy. Já měl jen hlídat a zapískat, kdyby se někdo objevil. Vysadili mě, jeli na protější stranu a já tam zůstal sám. Bylo ticho, jen na věži kostela občas tloukly hodiny. A někde v dálce štěkal pes. Nic víc, ani žádný auto kolem nepřejelo. Ostatní se vrátili tak za půl, možná za tři čtvrtě hodiny. Na zadních sedadlech byla asi metr vysoká socha zabalená do deky a pytel, ve kterém chřestily nějaké svícny nebo co. Nasedl jsem a všichni jsme jeli zpátky. Myslel jsem, že dostanu nějaký podíl, ale Jenda se k tomu neměl. Teprve po čtrnácti dnech mi dal pár stovek. Jenže ty prachy mi stejně dlužil."

* * *

"Ani velmi naivní policista dneska nemůže počítat s tím, že se zadržený pachatel k něčemu sám přizná, jak to snad chodívalo za starých časů," poznamenal podplukovník Sova. "Proto je nutné mít každý případ po důkazní stránce dobře připravený. Spolupráce tří okresů se v závěru rozrostla ještě o kolegy z Budějovic a Českého Krumlova, když jsme měli všechno pohromadě, došlo k realizaci. Podezřelí byli zadrženi a téměř současně proběhla celá série domovních prohlídek. Podařilo se při nich zajistit nějaké sochy a církevní předměty z posledních krádeží, ovšem základ vedoucí k usvědčení obviněných ležel na kriminalistické technice. Ztotožnění trasologických stop, mechanoskopické posudky nástrojů používaných k rozlamování zámků, pachové stopy, otisky prstů, sérologické rozbory zbytků slin na nedopalcích cigaret a nakonec i analýza DNA. To všechno vedlo k ukončení jedné z největších sérií vylupovaných kostelů v jižních Čechách.

Bohužel vyřešení jednoho, byť i rozsáhlého případu, neznamená, že nastane klid. Krádeže památek připomínají lernskou Hydru, které za každou sraženou hlavu vyrostou dvě nové. Ale to už je vlastně princip profese. Jedna záležitost končí, druhá začíná."

* * *

Trest za nenahraditelnou ztrátu círekvních starožitností s definitivní platností určí soud. Na pravomocně platný rozsudek si však budeme muset ještě nějaký čas počkat, proto byla jména obviněných v našem mozaikovém vyprávění záměrně změněna.

A. Jirotka  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |