POLICISTA 7/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra z policejních archivů |
Od událostí toho starého příběhu uplynulo sedmačtyřicet let. Les, který stál podél cesty, už dávno vykáceli a stačil vyrůst nový. Jen pastviny pod svahem se zdají stejné jako dřív. Tenkrát, v roce 1956, se sem ovšem nedalo přijet jen tak, na obyčejný výlet. Hraniční pásmo bylo uzavřené, varovné cedule už hluboko ve vnitrozemí přísně zakazovaly vstup nějakých civilistů. Tady kralovali mládenci z pohraniční stráže.
Zápis dávného protokolu připomíná scénář dobrodružného filmu. Kraj pokrytý sněhem, koruny stromů ohýbá silný vítr, zpoza zatáčky je slyšet dusot koňského spřežení táhnoucího saně plné chlapů. Jeden z nich padá do závěje, vstává, cosi vztekle křičí, pak z pouzdra vytahuje zbraň. Saně zastavují, seskakuje z nich další pasažér a v pěsti svírá pistoli. Obě postavy se k sobě pomalu, leč neúprosně blíží.
Vozka se snaží zvládnout poplašené koně, citlivá zvířata tuší, že jde o život. Vzápětí třeskne několik výstřelů. Muž v uniformě rotného padá do sněhu a pod jeho tělem se rozlévá temná kaluž krve...
Slušelo by se, aby režisér vykřikl - stop, zvukaři přestali napodobovat vichřici, oběť se zvedla a zašla si do bistra na zasloužené kafe. Jenže to už se tehdy nestalo.
Rotný Jan Houdek byl skutečně mrtvý, četař Karel Beránek s pistolí dosud páchnoucí bezdýmým střelným prachem se sněhovými závějemi dobrodil na rotu, kde oznámil, že právě zastřelil kolegu z vedlejšího útvaru.
Staré záznamy oživují zapomenuté dny. Koncem listopadu roku šestapadesát během jedné noci napadlo skoro půl metru nového sněhu, a protože silničky v uzavřeném pásmu nikdo pravidelně neprotahoval, používali pohraničníci pro doplňování proviantu velké nákladní saně. Vojín Franěk měl na starosti koňské spřežení, vojín Urban tu byl na práci, četař Beránek celé výpravě velel. Vyrazili časně ráno, o půldruhé hodiny později dojeli do nejbližší vesnice. Naložili zásoby potravin a kolem poledne zapadli do místní hospody. Uvnitř bylo teplo, útulno a veselo. Četař poznal kamaráda ze sousední jednotky a přisedl si k jeho stolu.
"Těbůh. Na to se napijem..."
Hostinský později předložil proplacené účtenky. Karel Beránek vypil dvě piva a tři skleničky rumu, jeho přítel, rotný Jan Houdek, zvládl osm piv a sedm koňaků. Vojíni se drželi zpátky. Jedno dvě piva a párek s chlebem, víc si neporučili.
"Musíme už jet."
"Fajn," souhlasil Houdek. "Ale vemete mě s sebou, jo?"
"Jasně," řekl četař.
V dobré náladě vyrazili přibližně ve dvě hodiny odpoledne. Počasí se rychle kazilo, alkoholem rozpálenému rotnému to však nijak zvlášť nevadilo. Zpíval na celé kolo. Četař Beránek z toho byl poněkud v rozpacích. Důstojníci jednotky tvrdě pronásledovali opilost a rozhodně nemusela celá obec vědět, že páni pohraničníci jsou pod obraz.
"Krucinál, drž hubu!"
Houdek nedržel. Pěl, nadával a zlobil. Navíc těžce nesl, že ho Beránek okřikuje.
"Taky bys mohl jednu slíznout."
"Nech toho."
Rotný se naštval. Opilecké změny nálad dovedou být velmi prudké, povznesenou euforii vystřídal vztek. Dusil v sobě narůstající zlobu až do chvíle, kdy saně vjely do lesa. Pak zaútočil. Beránek tím byl zaskočen, nedokázal včas uhnout letící pěsti. Nečekaná rána jej srazila ze saní, upadl do sněhu a z rozbitého nosu my vytryskla krev. Vojín Franěk chtěl spřežení obrátit, ale rozpálený Houdek ho mlátil do zad a křičel ať jede dál. Franěk neposlechl. Pro něj byl velitelem četař, přitáhl proto opratě a saně zastavily. Rotný seskočil a vykročil zpátky ke svému soupeři.
Kočí měl co dělat s plašícími se koňmi, vojín Urban pochopil, že jde do tuhého, a prchl do lesa. Pak se ozvala střelba...
Pro pohraniční posádku to byla mimořádná událost v nejhorší možné podobě. Na místo střetnutí okamžitě vyrazili dva důstojníci se sanitním vozem, pro sílicí sněhovou vánici však příliš daleko nedojeli a většinu cesty museli ujít pěšky. Našli ležící tělo a dřív, než mrtvého naložili na nosítka, jeden z oficírů ulomil dvě smrkové větvičky, které zapíchl do sněhu u kraje silničky, aby tak označil místo, kde zastřelený rotný ležel. Ve zprávě o ohledání je i poznámka o tom, že v přibližně pětadvacetimetrové vzdálenosti byla pod vrstvou nově napadaného sněhu vskutku veliká temně rudá skvrna, což odpovídalo historce o rozbitém a krvácejícím nose. Víc ovšem ve starém protokolu nenajdeme. Snad jen pár poznámek o mrazu, neustále sílicím větru a hustém sněžení.
Policisté z obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti se pro vánici na místo vůbec nedostali a ani v dalších dnech, kdy se počasí trochu vylepšilo, se nejel policejní technik na lesní cestu podívat, ale spokojil se se zprávou pohraničníků.
Četař Karel Beránek putoval do vyšetřovací vazby, nicméně koncem ledna roku padesát sedm byl propuštěn a vyšetřování bylo zastaveno s tím, že střílel v nutné sebeobraně a nešlo proto o trestný čin.
V březnu však podal generální prokurátor stížnost pro porušení zákona, bylo mu vyhověno, a soud nařídil nové vyšetřování celého případu. To bylo zahájeno v dubnu, tedy téměř půl roku po tragické události.
Pokud se v úvodní části případu chovala policie nepochopitelně laxně, ve druhé fázi bylo vyšetřování vedeno s velkou pečlivostí, jako by šlo o docela novou událost. Místo činu vypadalo sice docela jinak než v čase střelby, sníh dávno roztál a silnice byla suchá, přesto však byla prohlédnuta centimetr po centimetru. V trávě rostoucí u krajnice byly skutečně nalezeny dvě ulomené větvičky, jimiž pohraničníci označili polohu těla, mohlo být proto přistoupeno rekonstrukci podivného souboje. Označena byla místa, kde obviněný spadl ze saní, kde se spřežení zastavilo, i odkud padly jednotlivé výstřely. Při ohledání bylo nalezeno osm vystřelených nábojnic, jedna střela a jeden ostrý náboj. Podle balistické expertizy bylo šest nábojnic vypáleno z pistole obviněného, dvě nábojnice prošly zbraní rotného Houdka, podobně jako ostrý náboj, k jehož selhání došlo slabým úderem zápalníku na zápalku.
Zpráva o zajištěných stopách při druhém vyšetřování byla předána vojenskému prokurátorovi, který podal na četaře obžalobu pro trestný čin vraždy. Neboť, jak stojí v úředním textu, Karel Beránek v odpoledních hodinách dne 26.11.1957 úmyslně usmrtil rotného Jana Houdka. Základní argument o překročení meze nutné sebeobrany spočíval v tom, že četař pokračoval ve střelbě i v době, kdy se rotný zhroutil a padl na zem.
Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích uznal obžalovaného vinným a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na deset roků.
Karel Beránek se odvolal, vyšší vojenský soud celý případ znovu projednal a rozsudek zrušil. Obžalovaného zprostil obžaloby s tím, že nebylo prokázáno, že skutek, pro který byl stíhán, byl vůbec spáchán. Odvolací soud vycházel z přesvědčení, že při rekonstrukci událostí nebyla dostatečně vysvětlena role nevystřeleného náboje. Ten totiž dokazoval, že se rotný Houdek skutečně pokusil vystřelit. Když rána nevyšla, měl ještě dost času na to, aby znovu natáhl závěr, vadný náboj vyhodil, zasunul do komory nový a nejméně dvakrát vypálil. V takové situace se četař Beránek musel cítit ohrožený, a to, že vystřelil víckrát, než bylo bezpodmínečně třeba, lze vysvětlit celkem pochopitelnou panikou člověka, kterému jde o živit. Obviněný tak jednal v rámci nutné obrany a žádného trestného činu se tudíž nedopustil.
Čtyřicet sedm let. Pohraničníkům se tehdy říkalo králové Šumavy, dobový tisk chrlil historky o jejich obětavosti a odvaze, oni samotní se občas chovali jako lehkomyslní carští kadeti. Nebo kovbojové kdesi ve westernovém městečku. Dva muži kráčející proti sobě, kamenné pohledy, dlaně na pažbách pistolí. A strašlivě pomalu se vlekoucí vteřiny... Ten biograf nikdy nikdo nenatočil a jediní možní svědci nic neviděli, neboť měli jiné starosti. Vojín Franěk krotil poplašené spřežení a prchající Urban se po pás brodil v závějích.
Kdo ví, co se tenkrát doopravdy odehrálo. Rozsudek odvolacího soudu se opíral o starou zásadu, která velí v případě důvodných pochybností rozhodnout ve prospěch obžalovaného. To pochopitelně nevylučuje, že všechno mohlo proběhnout také docela jinak. Jediný, kdo může docela přesně popsat, co se před lety stalo, je Karel Beránek sám. Jenže pokud je ještě naživu, je mu kolem sedmdesáti let, a nač obtěžovat starého pána všetečnými otázkami. Co voda vzala, to je navždy pryč...
Po nově vyasfaltované silnici v šumavském předhůří uhánějí auta rekreantů, objevují se celé pelotony lidí na kolech a korzují tu turisté s batůžky na zádech. Zdá se skoro neuvěřitelné, že na dnes tak frekventované cestě se mohl téměř půl roku nikým nepovšimnut povalovat korunní důkaz, který přinesl svobodu člověku odsouzenému na deset let kriminálu.
Antonín Jirotka