POLICISTA  7/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

příloha


OCHRANA OSOBNÍCH ÚDAJŮ
A
POLICEJNÍ INFORMAČNÍ SYSTÉMY


Mezinárodněprávní ochrana osobních údajů

Právní úprava věnující se ochraně osobních údajů a dat obsažená v našem právním řádu má svůj původ v mezinárodněprávní ochraně věnující se této problematice. S ní pak koresponduje a je jejím odrazem. Než se tedy blíže podíváme na vnitrostátními úpravu ochrany osobních údajů a dat, zaměřme se na to, co jí předcházelo na poli mezinárodním a jak je upravována zejména v rámci EU. V rámci této ochrany se vytvořily a ustálily obecně uznávané standardy, které se opakovaně v modifikované podobě objevují ve všech dokumentech věnujících se tomuto tématu.

Mezi první mezinárodněprávní dokumenty vztahující se k ochraně lidských práv a potažmo ochraně osobních údajů, můžeme zařadit Všeobecnou deklaraci lidských práv, přijatou Valným shromážděním OSN dne 10. 12. 1948 jako rezoluci č. 217/IIIA. Deklarace neobsahuje přímo pojem "osobní údaje", ale z hlediska jejího obsahu je zřejmé, že uvedené podřazuje pod všezahrnující základní pojem "soukromí". Deklarace chápe ochranu soukromí jednotlivce ve velmi obecné, a tím i co nejširší rovině. V čl. 12 Deklarace se uvádí, že nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útoků, na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovýmto zásahům a útokům. Kromě práva na ochranu soukromí jednotlivců upravuje uvedený dokument i právo na volný tok, příjem a šíření informací. V čl. 19 Deklarace je uvedeno, že každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu. Toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoliv prostředky a bez ohledu na hranice.

Dokument tohoto typu, jako je Deklarace, nepředstavuje závazný právní instrument a má hodnotu pouhého doporučení. V tomto případě však se silným morálněpolitickým dopadem. Zásady v ní obsažené byly totiž postupně právně stvrzeny v dalších mezinárodních dokumentech.

Obsahově na tuto Deklaraci navazuje Úmluva o ochraně lidských práv a svobod ze dne 4. 11. 1950 se vstupem v platnost 3. 9. 1953. Česká republika k této úmluvě přistoupila dne 21. 2. 1991 v Madridu se vstupem v platnost 18. 3. 1992. Uvedená Úmluva se v mnohém vyznačuje daleko větší konkrétností a propracovaností než Deklarace. V čl. 8 Úmluvy je s hodně jako v Deklaraci uvedeno, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

Faktická realizace těchto zmiňovaných práv však není absolutní a neomezená. Základní kategorií, kterou je určeno postavení člověka v právu, jakožto společenského systému, je svoboda. Definovat svobodu není vůbec snadné a už vůbec ji nelze definovat obecně. Obecně se totiž o svobodě mluví jako o určitém postavení člověka ve společnosti, mluví se ale i o jejich specifických projevech, jako je např. smluvní svoboda. Svoboda by šla ve velmi zjednodušené podobě definovat jako možnost subjektu chovat se podle své vůle. Neexistuje žádná neomezená svoboda, což si bohužel však někteří velmi často myslí a podle toho se i chovají. Každá svoboda je totiž nutně omezena. Princip svobody je nerozlučně spjat s pojmem rovnosti, což znamená, že všichni lidé mají ve společnosti rovnou svobodu. Ze samotného pojmu svobody tak vyplývá, že svoboda jednotlivce je omezena svobodou každého jiného jednotlivce, ale i nezbytně zájmem obecným a společným. Nikdo se tedy nesmí chovat tak, aby omezoval svobodu druhého a zájmy společnosti.

Tohoto si byli vědomi i tvůrci Deklarace, a proto do čl. 29 uvedli, že každý je při výkonu svých práv a svobod, tj. i těch, která byla zmíněna výše, podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání svobod druhých a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratických společnostech.

Obdobně reaguje i čl. 8 odst. 2 Úmluvy, který uvádí, že státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví, morálky a ochrany práv a svobod jiných.

Shora naznačené právo na soukromí se tak stalo jedním ze základních práv někdy označovaných jako právo třetí či čtvrté generace. Na právo na soukromí musí být nazíráno nikoli jen jako na právo úzce spojené výhradně s osobou jednotlivce, ale jako na vše, co přispívá k jeho vývoji, tj. veškeré aspekty jeho duševní a fyzické integrity. Právo na soukromí tak pokrývá oblast, v níž se jednotlivec vyvíjí a uplatňuje svou osobnost. Jeho soukromý život tak zahrnuje i život profesní, a to právě proto, že jeho prostřednictvím se většinou vytvářejí vztahy lidí k okolí. Nelze tedy od sebe oddělit právo na soukromí a právo na rodinný život, obydlí a vlastnictví. Soukromí je označováno jako nejuniversálnější osobnostní právo, vzhledem k tomu, že zásah do některého z dalších práv je nezřídka i zásahem do práva na soukromí. Právě z uvedeného důvodu je zcela zákonitě ochrana osobních údajů přiřazována k právu na ochranu soukromí.

Dalším dokumentem vztahujícím se ochraně osobních údajů a dat je Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat přijatá Radou Evropy ze dne 28. 1. 1981, která vstoupila v platnost 1. 10. 1985. Česká republika k ní přistoupila dne 8. 9. 2000 ve Štrasburku se vstupem v platnost od 1. 11. 2001. Uvedený dokument zaručuje každé fyzické osobě smluvní strany, ať je jakékoli národnosti nebo pobývá kdekoli, úctu k jejím právům a základním svobodám a zejména k právu na soukromý život se zřetelem k automatizovanému zpracování údajů, které se na ni vztahují. Automatizované zpracování údajů je pro potřeby Úmluvy definováno jako operace uskutečňovaná zcela nebo zčásti pomoci automatizovaných postupů zahrnující ukládáni dat na jejich nosiče, operace s těmito daty, jejich změna, výmaz, vyhledávání nebo rozšiřování. Veškeré takto získané údaje musí být získány a zpracovány v souladu se zákony a shromážděny jen pro stanovený a oprávněný účel a nesmí být použity z důvodů neslučitelných s tímto účelem. Údaje o rasovém původu, politických názorech, náboženském a jiném přesvědčení, údaje týkající se pohlavního života a zdraví a odsouzení za trestný čin mohou být zpracovávány jen tehdy, stanoví-li vnitrostátní právní řád vhodné záruky před zneužitím těchto citlivých údajů. Každá osoba má právo v přiměřených intervalech a bez přílišných průtahů nebo nákladů získat potvrzení o tom, zda jsou v automatizovaných souborech dat uloženy její osobní údaje, pokud tomu tak je, je nutno jí ve srozumitelné formě sdělit, o jaké údaje se jedná. Veškeré údaje se taktéž nesmí uchovávat nikoli po dobu delší, než je třeba pro účel, pro který jsou shromažďována.

S uvedenou úmluvou velmi úzce souvisí Dodatkový protokol k Úmluvě č. 108 o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat ze dne 8. 11. 2001. Uvedený dokument doposud nevstoupil v platnost, protože k jeho platnosti je nutná ratifikace pěti smluvními státy. Dosud jej však ratifikovalo pouze Švédsko (8. 11. 2001) a Slovensko (24. 7. 2002). Česká republika Dodatkový protokol podepsala 10. 4. 2002, v současné době probíhá jeho ratifikační proces. Uvedený dokument se vztahuje na přeshraniční přenos osobních údajů a jejich ochranu při přenosu do třetích států. Osobní údaje mohou být do nich přenášeny jen tehdy, jsou-li přijímací státy nebo mezinárodní organizace schopny zajistit a zaručit odpovídající úroveň ochrany. Zejména se vezme v úvahu povaha poskytovaných údajů a účel zpracování, země původu těchto údajů a země konečného určení, právní předpisy, a to obecné nebo zvláštní, které platí v třetí zemi, jakož i profesní předpisy a bezpečnost opatření, která jsou zde dodržována.

V rámci EU je nutno zmínit i Směrnici 95/46/EC Evropského parlamentu ze dne 24. 10. 1995, O ochraně jednotlivců v souvislostech se zpracováním osobních údajů a volným pohybem s nimi. Členské státy zajišťují v souladu s touto směrnicí ochranu základních svobod a práv fyzických osob, zejména jejich soukromí, v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Z důvodu této ochrany však státy nemohou omezit ani zakázat volný pohyb osobních údajů. Směrnice se vztahuje zejména na zpracování osobních údajů zcela nebo zčásti automatizovaných, ale i neautomatizovaných, které jsou uloženy v kartotékách, nebo do nich mají být založeny. Byť ukládání zpracovaných údajů v manuálních kartotékách není tak časté a běžné, je přesto třeba příslušnou ochranu poskytnout i tomuto způsobu zpracování osobních údajů a dat.

Osobní údaj je charakterizován jako veškeré informace o identifikovatelné nebo identifikované osobě, kterou se rozumí osoba, která může být identifikována přímo, nebo nepřímo, zejména s odkazem na jeden či více prvků její fyzické, fyziologické, psychické, kulturní a sociální identity. K této identifikaci nebo identifikovatelnosti v rámci menších komunit bude mnohdy stačit pouze jeden určující znak - osobní údaj (např. fotografie, specifické a netradiční povolání apod.), ve větších komunitách bude logicky potřeba těchto znaků více. Nezbytnou podmínkou pro zpracování osobních údajů je to, aby dotčená osoba nepochybně poskytla svůj souhlas ke zpracování svých osobních údajů. Bez uvedené souhlasu je takové zpracování možné jen tehdy, je-li to např. nezbytné k zachování životních zájmů této osoby nebo pro uskutečnění a výkon úkolu ve veřejném zájmu. Jako i v předchozích zmiňovaných dokumentech i dle směrnice platí obecný zákaz ke zpracování osobních údajů, které odhalují rasový či etnický původ, politické názory, náboženské nebo filozofické přesvědčení, odborovou příslušnost, jakož i zpracování údajů týkajících se zdraví a sexuálního života. Z uvedeného pravidla existují stanovené výjimky, a to tehdy, pokud dotčená osoba k takovému zpracování udělí výslovný souhlas či je to nezbytné na obranu životních zájmů této osoby a jestliže se jedná pro zpracování těchto údajů pro účely preventivního lékařství, lékařských diagnóz, lékařské péče nebo ošetřování apod. Osoba, o které jsou osobní údaje zpracovávány, musí být na základě své žádosti o těchto skutečnostech informována. Při zpracování uvedených údajů je samozřejmostí nezbytné zachování bezpečnosti a ochrany proti zneužití. Členské státy jsou povinny přijmout vhodná technická a organizační opatření na ochranu těchto údajů. Každý členský stát má povinnost zřídit vlastní kontrolní orgán veřejné moci, který bude vykonávat dohled nad dodržováním této směrnice a na který se bude moci obrátit každý s žádostí o ověření přípustnosti zpracování osobních údajů.

Na poli EU byla Evropským parlamentem, Radou a Komisí dne 7. 12. 2000 v Nice přijata Charta základních práv Evropské unie. Tento akt v ucelené a systematizované podobě zakotvil práva a svobody jednotlivců na komunitární a unijní úrovni. Přínos Charty spočívá v tom, že poprvé katalogizuje práva, která již byla deklarována dříve v rámci řady jiných instrumentů.

Charta je však o dokument právně nezávazný, kdy pouhé vyjádření a deklarování práva s svobod bez zajištění jejich prosazování ve formě kontrolních mechanismů má tak jen nepatrný efekt ve vztahu k jednotlivci. V konečném důsledku právě nemožnost dovolat se svých práv a svobod dle této Charty by u ní mohla vést k hlubokému rozčarování a zklamání. Budoucí existence Charty jako právně nezávazného dokumentu je nadále nemyslitelné. Avšak u všech otázek de lege ferenda z hlediska Charty je zřejmé, že konkrétní výsledek nebude ovápněn ani tak aspekty právními, jako spíše politickým konsenzem smluvních stran.

Podívejme se nyní blíže na obsah Charty. Ve svém čl. 8 uvádí, že každý má právo na ochranu údajů osobního charakteru, které se ho týkají. S takovými to údaji musí být nakládáno poctivě a pouze k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo jiného legitimního základu uvedeného v zákoně. Každý má právo na přístup k údajům shromažďovaným ke své osobě a na jejich opravu. Jak bylo již několikrát uvedeno, výkon žádných práv a svobod není absolutně neomezený. Při výkonu jakýchkoliv garantovaných práv a svobod musí být brán zřetel na obecné zájmy státu a společnosti a ochranu práva a svobod druhých. Svoboda jednotlivce totiž končí tam, kde začíná svoboda druhého. V čl. 52 Charty je v této souvislosti uvedeno, že každé omezení výkonu práv a svobod uznaných Chartou musí respektovat jejich podstatu a musí brát zřetel právě na obecný zájem a práva a svobody druhých.

Ochrana zpracovávaným osobním údajům a datům je poskytována i dalšími instrumenty. Hovoří se o ní i v Prováděcí úmluvě k Schengenské dohodě ze dne 19. 6. 1990. V čl. 94 Prováděcí úmluvy je uvedeno, že o osobách se zařadí do Schengenského informačního systému nejvýše údaje týkající se jejich jména a příjmení, eventuálně přezdívky, v případě druhého křestního jména jen jeho první počáteční písmeno, dále pak zvláštní nezaměnitelná tělesná znamení, datum a místo narození, pohlaví, občanství a údaje o tom, zda je dotyčná osoba ozbrojena a či má sklon k násilí. Každá osoba má právo na přístup ke všem údajům, které jsou v rámci informačního systému o ní uloženy. Toto své práva může vykonávat pouze v souladu s vnitrostátní úpravou. Má taktéž právo, aby případné chybné údaje, které se jí týkají, byly opraveny, eventuálně, aby tyto chybné údaje byly z informačního systému vymazány. Každá smluvní strana, tj. členský stát, má povinnost přijmout takové nezbytné vnitrostátní předpisy, které by poskytovaly zpracovávaným osobním údajům alespoň takovou úroveň ochrany, jakou jim poskytuje Úmluva o ochraně osob ze dne 28. 1. 1981. Stát přijme tedy taková opatření, aby zabránil všem neoprávněným a nepovolaným osobám jakoukoliv manipulaci s nosiči obsahující tyto údaje.

Na závěr ještě doplním Úmluvu o zřízení Evropského policejního úřadu Europolu ze dne 18. 7. 1995 se vstupem v platnost 1. 10. 1998, která se taktéž mimo jiné věnuje i problematice ochrany osobních údajů a dat. Ve svém čl. 19 uvádí, že každá osoba, která chce uplatnit své právo na přístup k údajům, které se jí týkají a které jsou uloženy u Europolu nebo chce tyto údaje přezkoumat, může tak učinit prostřednictvím vnitrostátního orgánu, který takovouto žádost neprodleně postoupí Europolu.

Poslední dva zmiňované dokumenty byly v bližších souvislostech zmíněny v kapitole Mezinárodní policejní spolupráce v části Europol a Schengenské acquis.

Vnitrostátní ochrana osobních údajů

Všeobecná deklarace lidských práv, Úmluva o ochraně lidských práv a svobod a Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat se staly podkladem vnitrostátní právní úpravy věnující se zpracování a ochraně osobních údajů. Naše právní úprava taktéž akceptuje a obsahově přejímá do svých právních norem i další dokumenty, které se uvedenému tématu věnují.

Východiskem vnitrostátní právní úpravy je čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ve kterém je uvedeno, že každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Na vrcholu našeho právního řádu se nachází Ústava České republiky a další součásti ústavního pořádku včetně Listiny základních práv a svobod, a taktéž i vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána. Tyto právní normy mají nejvyšší právní sílu. Zákony a další právní předpisy nižší právní síly s nimi musí být v souladu a nesmí jim odporovat. Veškerá další právní úprava vztahující se ke zpracování osobních údajů musí být tedy v souladu a ve shodě s Ústavou České republiky, ústavním pořádkem a zmiňovanými mezinárodními smlouvami.

Jedním z úkolů, které dle § 2 odst. 1 písm. l) zákona o policii plní policie, je i vedení evidencí a statistik potřebných pro plnění jejich úkolů. Zákon o policii formuluje naznačeným způsobem právo policie vést evidence a statistiky. Tyto pojmy jsou v našem právním řádu nejčastějším označením pro tzv. informační systémy. Informačním systémem se rozumí funkční celek zabezpečující cílevědomé a systematické shromažďování, zpracování, uchovávání a zpřístupňování informací.

Tyto systémy vede policie buď na základě výslovného zákonného zmocnění, nebo je opřeno o obecné zmocnění uvedené v zákoně o policii.

Příkladem vedení systému dle výslovného zákonného zmocnění je např. vedení evidence dopravních nehod dle § 123 zákona o provozu na pozemních komunikacích, vedení evidence o vydaných zbrojních průkazech a licencích a jejich držitelích, o registrovaných zbraních, provozovaných střelnicích dle § 71 odst. 2 zákona o střelných zbraních a střelivu.

Informační systémy velmi často obsahují mimo jiné i osobní údaje fyzických osob, tj. takové údaje, které se týkající určených nebo určitelných subjektů údajů. Subjekt údajů se považuje za určený a určitelný, jestliže lze na základě jednoho či více osobních údajů přímo nebo nepřímo zjistit jeho identitu. O osobní údaj se nejedná, pokud je třeba ke zjištění identity subjektu údajů nepřiměřené množství času, úsilí a materiálních prostředků. Pojem "nepřiměřené množství" lze označit jako tzv. neurčitý pojem, který není zákonem o ochraně osobních údajů blíže obsahově vymezen a k jeho vymezení nedochází ani jinými právními normami. Jeho konkretizaci a naplnění musí v podstatě případ od případu posuzovat orgán, který s uvedeným pojmem pracuje a na základě všestranného posouzení dané situace rozhodnout, zda je v daném případě jeho obsah naplněn, či nikoliv.

Informační systémy provozované policií pro plnění jejích úkolů obsahující osobní údaje podléhají režimu zákona o ochraně osobních údajů. Tento zákon ve svém § 1 upravuje ochranu osobních údajů o fyzických osobách, práva a povinnosti při zpracování těchto údajů a stanoví podmínky, za nichž se uskutečňuje jejich předávání do jiných států. Uvedený zákon je ve vztahu k ochraně osobních údajů obecným předpisem, z něhož existuje řada výjimek upravených zvláštními zákony. Jedním z těchto zákonů je i zákon o policii. V § 6 zákona o ochraně osobních údajů jsou taxativně uvedena jeho ustanovení, která se nevztahují na zpracování osobních údajů právě policií. Pro úplnost dodám, že uvedeným zákonem je taktéž zřízen Úřad pro ochranu osobních údajů, který zejména vykonává dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem a přijímá podněty a stížnosti občanů na porušení tohoto zákona a plní další povinnosti stanovené zákonem. Tento úřad by měl dle mezinárodních smluv a dokumentů představovat právě onen nezávislý kontrolní orgán veřejné moci, který bude zodpovídat za kontrolu ochrany osobních údajů.

Podívejme se nyní na některé výjimky od obecné právní úpravy, které jsou obsaženy v zákoně o policii a upraveny zejména v jeho hlavě páté - zvláštní ustanovení o zpracování osobních údajů policií, která zahrnuje problematiku zpracování těchto údajů, informování o nich a jejich předávání.

Jak již bylo uvedeno výše, policie pro potřeby plnění svých úkolů vede různé evidence a statistiky, které obsahují informace a osobní údaje shromážděné při plnění úkolů policie. Uvedené informace a osobní údaje získává policie různým způsobem a při tom využívá především jednotlivých oprávnění, která jsou jí dána zákonem o policii.

Jedním z nejčastějších případů, kdy policie zpracovává osobní údaje, je při plnění svých úkolů týkajících se předcházení a odhalování trestné činnosti, zjišťovaní pachatelů těchto trestných činů a při konání vyšetřování o těchto trestných činech, jakož i při pátrání po osobách, po nichž je vyhlášeno pátrání.

Pokud policie zpracovává osobní údaje při plnění svých úkolů, je povinna stanovit účel, k němuž jsou osobní údaje zpracovávány, a tyto shromažďovat jen a pouze k tomuto stanovenému účelu. Uvedená povinnost plně koresponduje s § 5 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, který stanoví, že je nutno stanovit účel, pro který jsou osobní údaje zpracovávány, a dále, že lze zpracovávat pouze pravdivé a přesné údaje a shromažďovat lze pouze daje odpovídající stanovenému účelu a v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny.

V souvislosti s trestním řízením je však policie oprávněna, na rozdíl od této obecné právní úpravy, sdružovat osobní údaje, které byly získány k rozdílným účelům, a taktéž i zpracovávat osobní údaje nepravdivé, nepřesné a neověřené.

Při plnění úkolů, které již byly opakovaně zmíněny výše, zpracovává policie i tzv. citlivé údaje osob, což jsou dle § 4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, údaje o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v politických stranách, hnutích nebo odborových či zaměstnaneckých organizacích, náboženství, filozofickém přesvědčení, trestné činnosti, zdravotním stavu a sexuálním životě takovéto osoby. Dle obecné právní úpravy v § 9 zákona o ochraně osobních údajů platí, že je lze zpracovávat jen s výslovným souhlasem osoby, které se uvedené údaje týkají, nebo jestliže je to nezbytné v zájmu zachování jejího života, zdraví nebo odvracení bezprostředního závažného nebezpečí hrozícího jejímu majetku, či se jedná o poskytování zdravotní péče. Citlivé údaje lze zpracovávat i tehdy, pokud to stanoví zvláštní zákon, což je v našem případě právě zákon o policii. Pokud je to nutné při plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením a je-li to nezbytné k nalezení osob, po kterých je vyhlášeno pátrání, je tedy policie oprávněna citlivé údaje zpracovávat.

Z obecné právní úpravy dále vyplývá, že osobní, ale i citlivé údaje lze zpracovávat pouze se souhlasem fyzické osoby, k níž se vztahují, s výjimkami uvedenými v § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Při plnění shora uvedených úkolů má policie oprávnění zpracovávat takovéto osobní údaje i bez poskytnutého souhlasu fyzické osoby, k níž se vztahují. Musí ale dbát jejího práva na ochranu soukromého a osobního života. Takovéto osobě je policie povinna sdělit, že zpracovává o ní osobní údaje, ale pouze za podmínky, že tím není ohroženo plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením.

Policie má zákonnou povinnost prověřovat potřebnost zpracování osobních údajů pro plnění svých úkolů v souvislosti s trestním řízením nebo pátráním po osobách, a to minimálně ve lhůtě tří let. Vedoucí pracovníci příslušných policejních orgánů, útvarů a služeb mohou stanovit podle vlastního vyhodnocení lhůty kratší. Je-li zjištěna nepotřebnost dalšího zpracování osobních údajů, jediným řešením této situace je jejich likvidace, a to bez zbytečného odkladu. Uvedená povinnost opětovně koresponduje s obecnou právní úpravou, která stanoví, že je nutno provést likvidaci osobních údajů, jakmile pomine účel, pro který byly zpracovány.

Na základě písemné žádosti má policie obecnou povinnost sdělit žadateli bezplatně veškeré osobní údaje, které jsou k jeho osobě policií vedeny, a taktéž provést opravu nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů vztahujících se k jeho osobě. O této žádosti rozhoduje Policejní prezidium, konkrétně Odbor systémového řízení a informatiky. Dle zákonem stanovených důvodů však Policejní prezidium nemá povinnost takovéto žádosti vyhovět, pokud se tak stane, musí své rozhodnutí odůvodnit. Jen doplním, že v případě vyhovění žádosti ji není nutno odůvodňovat.

Zákon dále stanoví, že osobní údaje lze za splnění zákonných podmínek na základě písemné žádosti a stanovení účelu, pro který mají být osobní údaje předány, předávat jiným osobám a orgánům, a to jak na území České republiky, tak i do zahraničí.

Policie je povinna předávat dále osobní údaje pouze v případech, kdy to stanoví zákon o policii. Dle zákona tak učiní, stanoví-li tak zvláštní zákon (např. zákon o ochraně osobních údajů), je-li ve prospěch osoby, k níž se osobní údaje vztahují (např. poskytnutí údajů v souvislosti s lékařskou pomocí) nebo je-li předání těchto údajů nezbytné k odstranění bezprostředního závažného ohrožení bezpečnosti osob nebo veřejného pořádku (např. evakuace ve spojení s požárem, blížící se povodní).

Obecně platí, že příjemce takovýchto údajů může dále zpracovávat pouze k účelu, ke kterému mu byly předány a který uvedl ve své žádosti. Výjimkou je předávání informací do zahraničí a to zejména mezinárodním organizacím Interpol a Europol, nebo zahraničnímu bezpečnostnímu sboru, kdy jim lze předat informace o osobních údajích i bez žádosti.

V případě nepravdivých a nepřesných údajů nelze vůbec předávat dále. Pokud by k tomu došlo, musí policie bez zbytečného odkladu, což je fakticky ihned, informovat všechny příjemce údajů o této skutečnosti. Neověřené osobní údaje musí policie jako takové příjemcům označit a uvést míru jejich spolehlivosti.

Problematika výměny a předávání informací, osobních a citlivých údajů je stěžejní částí Smlouvy o spolupráci mezi Českou republikou a Europolem podepsané dne 5. 3. 2002. Smlouva stanovuje dosti přísný postup pro výměnu a předávání osobních údajů. Česká republika musí zejména zabezpečit zabránění přístupu neoprávněných osob k zařízení na zpracování těchto informací, neoprávněnému čtení, kopírování, změně nebo vymazání těchto údajů, neoprávněnému nakládání s těmito údaji atd. V případě, že nebude schopna zajistit a zaručit odpovídající úroveň jejich ochrany, tyto údaje jí poskytovány nebudou.

U veškerých předávaných informací musí být označen jejich zdroj a míra spolehlivosti předávané informace. Tím je myšleno, zda není pochyb o pravosti, důvěryhodnosti a kompetentnosti zdroje takovéto informace, zda lze u zdroje vyhodnotit jeho spolehlivost či nikoliv a zda jsou či nejsou pochybnosti o přesnosti poskytnuté informace. Další prvek ochrany při vzájemném předávání informací je to, že pokud nejsou označeny jako veřejné nebo u kterých není zcela jasně zřejmé, že je lze považovat za veřejné, jsou předávané informace označeny jako důvěrné a vztahuje se na ně příslušný stupeň utajení. Česká republika je odpovědná za zabezpečení toho, že povolení k přístupu k chráněným informacím a ochranu takto označených informací budou dodržovat všechny orgány, kterým mohou být informace předány.

Ochrana osobních údajů před jejich zneužitím

Při zpracování tématu týkajícího se zpracování osobních údajů nelze opomenout a vynechat i otázku bezpečnosti zpracovávaných dat a riziko jejich eventuálního zneužití. Hned na začátku lze jednoznačně uvést, že ochrana je v prvé řadě poskytována právní úpravou, která byla blíže zmíněna výše v této kapitole. Na druhou stranu máme sice zákony, ale to vůbec neznamená, že je všichni dodržují nebo alespoň se o jejich dodržování snaží, respektive že pokud jsou tyto dodržovány, jsou dodržovány zcela ve shodě s jejich obsahem. Důležitou a neméně podstatnou skutečností při ochraně osobních údajů hraje totiž i lidský faktor.

U všech informačních systémů lze z obecného hlediska rozdělit dva základní druhy jejich uživatelů:

1. vkladatel - je oprávněn informace do systému vkládat, měnit, rušit a vytěžovat

2. vytěžovatel - je oprávněn informace ze systému pouze vytěžovat.

Přístup do většiny informačních systémů se zpravidla děje přes konto uživatele, které je tvořeno jeho jménem a autentizačním heslem. Konto uživatele definuje rozsah jeho oprávnění pro přistup do jednotlivých evidencí. Přístupové konto každého uživatele je individuální a nezaměnitelné a mělo by být z jeho strany dále chráněno heslem, které by nemělo být žádným způsobem zpřístupněno dalším osobám. Z uvedeného důvodu by si měl uživatel své heslo v pravidelných intervalech obměňovat.

Podívejme se, jaká je skutečná praxe. Nezbytným pravidlem je, aby se každý uživatel vždy do informačního systému přihlašoval jen pře své osobní přístupové heslo. Proč se však bohužel v praxi tak často stává, že osoby s přístupovými právy si svá hesla vzájemně "půjčují", protože na to své si zrovna teď nemohou vzpomenout nebo neví, kdy si je zapsali? Žádný z nás by určitě nebyl ochoten, aby svému spolupracovníkovi nebo jakékoliv jiné osobě poskytl PIN (Personal identification number) ke své platební kartě nebo mobilnímu telefonu. Jeho ztráta je pro každého člověka velmi nepříjemná. Každý, kdo si uvedené zažil, určitě ví, co starostí a vyřizování mu taková ztráta způsobí. Zná ten pocit nejistoty, zda jeho platební karta nebo mobilní telefon byl, či nebyl neoprávněně zneužit a on tak nebude následně překvapen stavem svého bankovního účtu nebo účtu za svůj mobilní telefon. Bylo by ideální, kdyby si každý uživatel uvědomil svou osobní odpovědnost za svěřená přístupová práva do informačního systému zejména ve vztahu k jejich potenciálnímu zneužití. A to je právě ta otázka lidského faktoru, kterou jsem již naznačil. Sebedokonalejší právní úprava jakékoliv problematiky nebude efektivní, pokud bude existovat riziko lidského selhání a nezodpovědného přístupu.

Z důvodu zabránění zneužití je přístup téměř do většiny informačních systémů monitorován a uživatel by tedy měl do nich provádět dotazy jen v souvislosti s plněním přidělených pracovních respektive služebních úkolů. Nikdy by se nemělo stávat, že by uživatelé z nedostatku své jiné práce v informačních systémech "surfovali" jen tak a hledali různé nahodilé informace o různých osobách. Praxe je opětovně bohužel jiná. Pro zamezení takovéhoto zneužití by měl být uživatel schopen doložit služební potřebu každého vznášeného dotazu zpracovaným zápisem nebo zápisem do autentizovaného sešitu. Bude však opětovně záležet na každém uživateli, zda provedení svého dotazu do informačního systému zaznamená i v tomto sešitě a zda případně zpracovaný zápis bude odpovídat skutečnosti. Mělo by být samozřejmostí, že by měl být takovýto uživatel po tomto zjištění svým zaměstnavatelem potrestán.

Další otázkou je i problematiku bezpečnosti osobních dat zpracovávaných výpočetní technikou a přenášených cestou počítačových sítí a internetem. Proces přenosu jakýchkoliv dat touto cestou je velmi jednoduchý. Stačí skutečně jen málo a činnost dříve vyžadující řádově desítky minut či hodiny práce se dnes odehraje za pár vteřin.

V této souvislosti se dá totiž říci, že bezpečnost osobních dat zpracovávaných cestou výpočetní techniky a přenášení pomocí počítačových sítí a internetu je velmi nízká. V běžném čtenáři by tato informace mohla vyvolat pocit, že jakákoli data uložená ve výpočetní technice a přenášená popsaným způsobem jsou ohrožena či rovnou automaticky vyzrazena. Předávání dat by pak nemělo smysl a bylo by předem odsouzeno k zániku. Ale právě díky překotnému rozvoji telekomunikačních a informačních technologií je to nejčastější způsob, jak je uvedené prováděno. Každý rozumně uvažující člověk by se měl k tomuto problému postavit racionálně. Málokdo si uvědomuje, že ochrana osobních údajů a jejich bezpečnost je celý komplex opatření. Mnoho lidí je bohužel přesvědčeno, že stačí pouze dostatečná softwarová ochrana. Není tomu tak. Sebelépe softwarově zabezpečený systém je nakonec stejně fyzicky umístěn v nějakém počítači, ke kterému má přístup neomezené a nekontrolovatelné množství osob a kde ani sebelepší ochrana počítačového programu nezabrání jeho krádeži. Nutná bezpečností opatření tedy dle mého názoru spočívají v:

Žádná ochrana však není stoprocentní. V souhrnu bezpečnosti osobních údajů existuje další velké potenciální riziko, kterým je úmyslná činnost zaměřená na získávání neoprávněného přístupu k datům. Z hlediska možných útoků na jakoukoliv databázi a informační systém vedou jednoznačně zaměstnanci. Tedy ti, kteří byli považováni za prověřené a spolehlivé. Jejich útok je motivován zpravidla finančních prospěchem, který tak mohou získat. Navíc jsou to osoby, které mají perfektní znalosti bezpečnostního zabezpečení daného systému.

Tato riziko je bohužel velmi problematicky v počátku podchytitelné. Je to opět onen lidský faktor, který zde již byl několikrát zmiňován.

Policejní informační systémy

Na závěr této kapitoly bych chtěl prakticky ve stručnosti blíže představit a čtenáře seznámit s nejrozšířenějšími celostátními policejními informačními systémy (výjimkou je pouze IS ZIS 2000, který je primárně určen pro pracoviště základních útvarů), které již jsou nebo v dohledné době budou k dispozici pracovníkům policie a které velmi usnadňují jejich každodenní práci a zejména plnění úkolů jim stanovených zákonem a dalšími právními předpisy. Vedení všech těchto informačních systémů je založeno právě na obecném zákonném zmocnění uvedeném v zákoně o policii.

Samozřejmostí je, že tyto informační systémy jsou pravidelně aktualizovány. U většiny evidencí se jejich aktualizace z důvodu možnosti operativního a rychlého získání přesných informací děje denně (např. C-ENO, ESSK), u některých je aktualizace méně častá (např. C-ESUD 1x týdně).

PATRMV

Jedná se o centrální celostátní systém pro pátrání po odcizených vozidlech. Za vozidla se pro potřeby tohoto systému pokládají osobní vozidla, speciální stroje, nákladní vozidla, jednostopá motorová vozidla, zemědělské stroje a traktory, tabulky státních poznávacích značek, přívěsy, návěsy, autobusy a obytné přívěsy.

Obsahem databáze jsou identifikační údaje vozidla, popis markantů, datum, čas a místo odcizení. Vedeny jsou taktéž údaje k osobě poškozeného a k útvaru, který pátrání vyhlásil. V případě nalezení vozidla údaje k útvaru, který vozidlo nalezl, a to včetně místa nalezení.

Systém dále umožňuje rychle získat informaci o tom, zda je po určitém vozidle vyhlášeno pátrání, případně, zda po tomto vozidle bylo již někdy vyhlášeno pátrání v minulosti a zda bylo zrušeno. Existuje i zkrácená verze tohoto systému, která obsahuje pouze vybrané údaje z celkové databáze.

Údaje z tohoto informačního systému jsou zdrojem dat, která jsou zveřejňována denně na internetovém serveru Ministerstva vnitra.

PATROS

Jedná se o informační systém pro pátrání po pohřešovaných a hledaných osobách, po totožnosti osob a totožnosti nalezených mrtvol a kosterních nálezů. Obsahem databáze jsou identifikační údaje osoby, údaje o jejím bydlišti, rodičích a zaměstnání, její podrobný popis, její oblečení a zvláštnosti. K osobě hledané jsou dále informace o její minulé trestné činnosti, operativně taktické údaje, případně údaje ke stykům osoby. Dále je uvedeno datum vyhlášení pátrání, útvar, který pátrání vyhlásil, a důvod a podklad k vyhlášení.

Jako v případě předchozím i u tohoto systému existuje jeho zkrácená verze, která obsahuje pouze vybrané údaje z databáze.

TELEFOTO

Jedná se o informační systém určený pro pátrání po:

Obsahem databáze jsou obrazové informace, identifikační údaje osob, popis věcí a uměleckých předmětů, popis markantů, datum, místo a čas nalezení/odcizení, aktuální sdělení k pátrání. Dále jsou vedeny údaje k útvaru, který pátrání vyhlásil.

Systém nabízí možnost vyhlašování pátrání, která jsou rozčleňována do různých skupin podle druhu informace:

UDÁLOST

Představuje celostátní informační systém, který registruje hlášení o závažných porušeních vnitřního pořádku a jiných událostech. Systém umožňuje získávat přehled o všech událostech, které nastaly na příslušném teritoriu. Na úrovni okresního ředitelství je tedy možné získat přehled o událostí na teritorii okresu, na správě kraje události z teritoria všech okresů a v centru je k dispozici přehled událostech z teritoria celé republiky

Událostí se v systému rozumí souhrnná informace, kterou lze rozdělit na vlastní hlášení, popis místa, kde událost nastala, a seznam objektů souvisejících s událostí. Vlastní hlášení se dále dělí na samotný popis události a tzv. doplňkový text, který obsahuje informace o ohledání místa činu, způsobu jeho provedení, seznam nalezených věcí atd.

Opětovně existuje i zkrácená verze tohoto systému, která obsahuje pouze vybrané údaje z databáze. Hlášení z této zkrácené verze mohou být dostupná i pro externí subjekty - např. státní zastupitelství.

ZIS 2000

Jedná se o informační systém, který je primárně určen pro pracoviště základních útvarů a má sloužit k ulehčení jejich administrativní činnosti. Je složen z několika samostatných a vzájemně nezávislých modulů. V současné době je systém tvořen těmito moduly:

C-ENO

Jedná se o informační systém, který obsahuje data cizinců, kterým byl zakázán pobyt na území České republiky. Systém obsahuje informace identifikující takovouto osobou, tj. její jména a příjmení, datum narození, státní příslušnost, pohlaví osoby a dále důvod zákazu pobytu, kdo jej a pod jakým číslem vydal.

Při neustálé se zvyšující migraci cizinců ve středoevropském prostoru je tato databáze velmi vítaným pomocníkem zejména pro policisty Služby pohraniční a cizinecké policie.

C-TUDU

Na rozdíl od předchozího systému tento obsahuje data cizinců, kterým byl povolen trvalý nebo přechodný pobyt na území České republiky. V evidenci jsou vedeny tyto položky: jméno, příjmení, datum narození, státní příslušnost, rodné číslo (zpravidla jen u občanů Slovenské republiky), číslo pasu včetně platnosti, číslo povolení k pobytu, kdo jej vydal a na jakou dobu, bydliště osoby, místo zaměstnání. Systém taktéž obsahuje i archivní údaje o osobách, kterým byl povolen pobyt v minulosti.

C-SOV

Jedná se o informační systém, který obsahuje údaje o osobách ve vyšetřování. Databáze tak vlastně obsahuje kriminální minulost osoby. Údaje z databáze obsahují jména a příjmení osoby, rodné číslo či datum narození, státní příslušnost, adresu bydliště a dále útvar, který vyšetřování vede či vedl, dále číslo vyšetřovacího spisu (přes tento odkaz lze zjistit všechna další spoluobviněné), datum o zahájení řízení, datum sdělení obvinění, datum ukončení, stav rozpracování, způsob ukončení, paragrafy a odstavce trestního zákona, ze kterých byla osoba obviněna, zda je ve vyšetřovací vazbě, od kdy, kde, na základě čeho. Jako jediný policejní informační systém obsahuje údaje o ukončení trestního řízení z důvodů vyloučení trestní odpovědnosti.

Uvedený systém je velmi intenzivně využíván zejména pracovníky Služby kriminální policie a vyšetřování. Počty dotazů do této databáze se pohybují kolem čtyř až pěti tisíc za pracovní den, jeden až dva tisíce za den pracovního klidu a dokonce i v nočních hodinách je intenzita dotazů kolem stovky za hodinu.

C-SEUD

Tento informační systém je vlastně centrální evidencí ztracených a odcizených uměleckých předmětů, kdy ve vztahu k těmto předmětům jsou v databázi vedeny stejné údaje jako v Informačním systému Telefoto.

ESSK

V uvedeném případě se jedná o nejstarší policejní informační systém (od 15.9.1973) známý pod názvem "Evidenčně statistický systém kriminality". Systém je provozován na krajské a centrální úrovni a jeho účelem je poskytovat statistické informace o kriminalitě a jejich pachatelích zejména pro řídící analytickou činnost nejen samotné policie, ale i Ministerstva vnitra, a sledovat výsledky trestního řízení v celé jeho šíři. Uvedený systém obsahuje údaje o všech trestných činech, ve kterých policie prováděla trestní řízení.

Základem celé databáze jsou informace pocházející z formulářů o trestném činu, o známém pachateli a z formulářů změn. Formulář o trestném činu vyplňuje každý věcně a místně příslušný policejní orgán k vyšetřování. Formulář se vyplňuje samostatně ke každému spáchanému skutku. Formulář o známém pachateli vyplňuje ten policejní orgán, který uvedené osobě sdělil obvinění. I tento formulář se vyplňuje pro každého pachatele zvlášť. Formulář změn zachycuje veškeré změny, které nastaly v průběhu trestního řízení.

AFIS 2002

Jedná se o identifikační systém, který slouží k identifikaci osob a neznámých mrtvol podle otisků prstů a k identifikaci osob na základě zjištěných daktyloskopických stop.

V procesu vstupu naší země do EU a v procesu implementace tzv. Schengenských acquis bude nutné vybavit pracoviště cizinecké a pohraniční policie spolehlivým systémem pro identifikaci osob, které přes hranice procházejí nebo jsou z různých důvodů na našem území zadrženy. Cílem bude vybudovat taková pracoviště, aby bylo možno on-line v co nejkratší době provést identifikaci osoby, tj. prověřit, zda tato osoba již má, či nemá založeny v centrální databázi shodné otisky prstů nebo má shodné otisky, ale je vedena pod jiným identifikačním číslem, zda zadržený cizinec byl u nás již dříve daktyloskopován pro trestnou činnost nebo zda nemá u nás již zakázaný pobyt.

JUDr. Marek FRYŠTÁK  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |