POLICISTA 7/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra slovo policejního prezidenta |
MEDIÁLNÍ INFEKCE | ![]() |
Policejní prezident generálporučík JUDr. Jiří Kolář se zamýšlí nad současnými trendy ve způsobu práce médií a jejich vztahem k plnění úkolů Policie ČR. |
Sdělovací prostředky vnímám nejen jako zprostředkovatele informací, ale také jako důležitý a nezastupitelný nástroj veřejné kontroly ve vztahu k jakémukoliv subjektu včetně státní správy, policii nevyjímaje. V jistém smyslu jsou média přirozeným a legitimním akcelerátorem jevů, kterým se věnují. To vše jsou kladné charakteristiky a od nich se také odvíjí můj vztah k médiím jako veskrze pozitivní. Při tom nejde o vztah osobní, ale výslovně profesní, spíše institucionalizovaný. Má zkušenost se sdělovacími prostředky je dlouhodobá a intenzivní. Prakticky denně mám přímý anebo tiskovou mluvčí zprostředkovaný kontakt s médii. Přesto musím říci, že můj názor na práci médií se postupně vyvíjí a mění tak, jak se mění média samotná.
V posledních několika letech lze totiž vysledovat na naší mediální scéně poměrně negativní trendy. Od devadesátých let doposud dochází k postupné bulvarizaci našich i do té doby seriózních médií. Nevím, možná si touto etapou musí naše žurnalistika projít, aby poté dosáhla vyšší profesionality, ale v každém případě se tak děje plíživě, nepozorovaně a adresát informací - občan - si to ani neuvědomuje. Dokonce se zdá, jako by to bylo v jeho zájmu. Vytváření virtuální reality, preferování pseudoinformace před přinášením objektivních informací veřejnosti se stává trendem. Přednost má prodejnost informace vyvolaná údajnou poptávkou, byznys, míra skandalizace, účelovost před pravdivým popisováním skutkových dějů.
Informace je takto samotnými médii spíše vyráběna - v lepším případě dotvářena - než přinášena. Prověřování informací, zejména těch skandalizujících, ze strany novinářů u více nezávislých, důvěryhodných a kompetentních zdrojů, je pouze výjimečnou záležitostí. Důvěryhodné zdroje blízké "někomu", osoby vybavené "medvědím" hlasem či šachovnicí přes tvář, v lepším případě otočené zády ke kameře, to vše je pouze nedůstojnou snahou vypořádat se s potvrzením informace. Takové zdroje svou podstatou patří do kategorie anonymů, a to ještě účelově vyrobených. O jejich věrohodnosti nechť si občan názor učiní sám. Osobně si myslím, že tento styl práce s informacemi jen stěží odpovídá parametrům tradiční demokracie.
V posledních měsících lze vypozorovat v mediální oblasti další nepříliš lichotivý trend. Spočívá ve snaze médií zprostředkovat občanovi informaci, která je sice reálná, ale z mnoha důvodů je její prezentování v daném čase - tedy formou úvah, dotváření skutkových dějů a spekulací nebo zveřejňování policejních postupů - značně problematické. Sdělovací prostředky se snaží téměř formou pravidelných seriálů, asi po vzoru válečné žurnalistiky, za každou cenu přinášet informaci nikoli o něčem, co se stalo, ale co aktuálně právě probíhá.
O traumatizujícím účinku "války v přímém přenosu" na diváka asi není třeba polemizovat. Pokud je naznačený přístup sdělovacích prostředků uplatňován ve vztahu k aktivitám policie u kriminálních případů, dochází ke zcela opačným, až kontraproduktivním a společensky nežádoucím efektům. Dochází totiž k něčemu, co lze nazvat jakousi "mediální infekcí, kontaminací" spočívající v tom, že detailní propírání skutkových okolností ještě neukončených "živých" kriminálních kauz vede k tomu, že určitá množina adresátů této informace je k podobným aktivitám spíše motivována, "infikována", než aby je odsoudila. Četnost podobných jednání kriminální povahy vzápětí prudce vzroste, často až do kapacitně pro státní správu nezvladatelných rozměrů.
Jako příklady tohoto jevu lze uvést zejména vývojové trendy tzv. výhrůžných telefonátů, jejichž frekvence během relativně krátké doby jednoho až dvou roků několikanásobně vzrostla (z průměrných dvou denně až na deset). Tento stav svými důsledky mimo kriminální aspekt působí navíc značné národohospodářské škody, především v oblasti dopravy ochromením strategických komunikačních uzlů (letiště Ruzyně, metro, ČD) nebo rozsáhlých supermarketů. Ekonomické zájmy subjektů, jimž je vyhrožováno, jsou značně zasaženy, pro jejich produkci je to podobný důsledek jako zničující run na banku zpochybňující její likviditu. Dalším příkladem tohoto jevu byla "antraxová hysterie" v závěru roku 2001, kdy muselo být reagováno až na 300 podezřelých zásilek denně. Mimo kriminální oblast lze dále zmínit sérii sebevražedných jednání formou upálení na začátku tohoto roku.
Zvláštní kapitolou jsou pak vyděrači s přívlastkem bomboví, kyanidoví, e-mailoví a bůhví jací ještě. V těchto souvislostech je efektivnost práce policie často mediálně zpochybňována, bagatelizována, někdy až zesměšňována. Při tom jsou hodnoceny pouze vnější viditelné projevy policejní práce, které samozřejmě nic nevypovídají o profesních cílech a metodách, jak tomu bylo například při široké polemice o balíčcích s penězi létajících z nebe v olomoucké kauze vydírání. Policie se bránit nemůže a ani nechce, neboť jakékoliv argumenty by vedly k dalšímu roztáčení kola diskusí a spekulací a hlubšímu pronikání do detailů metod policejní práce. Důsledek je téměř vždy destruktivní. Policejní týmy musí, a to i několikrát, měnit své postupy a významně se odchylovat od policejních standardů, pachatel zase, a to je také velmi podstatné, mění své chování.
Často se zamýšlím nad tím, jaký je vlastně zájem společnosti při podobných kauzách a marně hledám jediný pozitivní aspekt způsobu jejich prezentace, který by alespoň částečně ospravedlňoval výsledek spočívající v paralyzování policejní práce. Vynechám-li ze svých úvah hlavního protagonistu, tedy pachatele, máme co dělat s jakýmsi zvláštním druhem konfliktu zájmů. Profesních cílů policie na straně jedné a míry či způsobu informovanosti veřejnosti na straně druhé. Policie nemá zájem tajit informace o bezpečnostní situaci v naší zemi a také to již dlouhodobě prokazuje, ale ne zveřejňováním za každou cenu, tedy i za cenu destrukce své vlastní práce. Taková destrukce totiž v žádném případě nemůže být v zájmu nikoho z občanské společnosti, kdo se chová v souladu s právem.
Řešení je asi někde uprostřed, ve správném a citlivém vyvážení obou zájmů. To však nezávisí jen na dobré vůli a profesionalitě policie, ale i na tomtéž u sdělovacích prostředků.
(red)