POLICISTA  7/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

povídka


Smrt na Bystrém sedle
 MICHAL FIEBER


Inženýra Hájka začali postrádat až v pondělí. Pravda je, že ho nikdo neviděl už od soboty, ale to nebylo nic tak zvláštního. Inženýr Hájek rád chodíval na dlouhé túry a někdy přespal i v horách. Tu na Téryho, tu na Zbojnické, tu na chatě pod Rysy. Teprve pokojská, která uklízela jeho pokoj, upozornila na to, že v jeho posteli nikdo nespal už celé dvě noci..

"A ste si tým istá?" zeptala se jí pochybovačně vedoucí lázeňského domu Solisko, když jí to pokojská nahlásila.

"Hej," pravila pokojská. "Pán inžinier si síce, keď ráno vstane, ustiela posteľ sám, ale já mu to vždy prerábam. A robím mu na lôžku z osušky labuť. Viem už od vlaňajška, že sa mu to páči... No a jeho postelové bielizne a tej labute se od sobotňajšeho dopoludnia nikto nedotkol..."

A tak vedoucí Soliska celý problém s těžkým srdcem nahlásila na ředitelství Kúpeľov Štrbské Pleso, kde ji její přímý nadřízený po slovensky řečeno sfúkol, proč volá jemu a ne rovnou policii nebo horskou službu. Zaražená vedoucí se nakonec rozhodla pro policii, protože v skrytu duše doufala, že inženýr Hájek se jen někde zapomněl. Buď u nějaké pacientky v Heliosu či Hviezdoslavu, nebo v některém z erotických salónů, které nabízely své služby návštěvníkům Tater v Popradu i jinde.

Pátrání ovšem rychle nabralo opačný směr. Ve chvíli, kdy poručík Konárik zjistil výslechem ostatních hostů Soliska, že inženýr Hájek se v sobotu chystal na vysokohorskou túru cez Bystré sedlo, uvědomil horskou službu a za hodinu už nad Furkotskou a Mlynickou dolinou, stejně tak jako nad Předním i Zadním Soliskem kroužil vrtulník. Pátrání přineslo záhy pozitivní výsledek - i když pro inženýra Hájka na něm už nic pozitivního nebylo. Jeho tělo leželo mezi dvěma velkými balvany ve Furkotské dolině pod Bystrým sedlem, asi tak třicet čtyřicet metrů stranou od značkované turistické stezky. Lékař, který se k němu spustil z vrtulníku na laně, mohl už jen konstatovat smrt.

Když vrtulník přistál nedaleko koliby Na Janovej polianke a pracovníci Horské služby překládali nosítka se zahaleným tělem inženýra Hájka do ambulance, která ho měla odvézt na prosekturu popradské nemocnice, nachomýtl se k tomu také inspektor Houdek, který šel právě kolem. Měl namířeno do bazénu v hotelu Patria, ale takovéhle divadlo tu nebylo k vidění každý den. Však také přilákalo několik desítek zvědavců, mezi kterými se Karel Houdek docela dobře ztratil.

"Promiňte," obrátil se na mladého policistu v zelené uniformě s červenými nárameníky, která mu připomínala jeho vlastní mladá léta, "co se tu stalo?"

Policista, který měl za úkol udržovat zvědavce v bezpečné vzdálenosti, byl naštěstí hovorný a vůči Čechům neměl zřejmě žádné předsudky.

"Hore pod Bystrým sedlom našli dajakého vášho krajana," řekl. "Žiaľ už mŕtveho."

"Víte," řekl Houdek důvěrným tónem, "já jsem náhodou taky od policie. Dělám u pražské kriminálky. Nemohl bych mluvit s někým od vás, kdo má celý případ pod palcem?"

Slovenský policista na chvíli zaváhal, ale pak pokrčil rameny a řekl: "Prečo nie. Odvediem vás za poručíkom Konárikom."

Poručík Konárik byl ovšem mnohem komisnější. Byl o dost mladší než inspektor Houdek a rychle nabyl dojmu, že tenhle Čehún se mu chce plést do vyšetřování, přestože na to nemá nejmenší právo. A tak nedal najevo žádnou zvláštní vstřícnost. Jediné, co Houdkovi řekl, bylo, že mrtvý se jmenoval inženýr František Hájek, byl z Hradce Králové a léčil se - už poněkolikáté - v lázeňském domě Solisko. Na Houdkovo obratné naléhání mu ještě slíbil, že mu prozradí příčinu smrti - až bude ovšem známá.

To však inspektorovi bohatě stačilo. Inženýra Hájka totiž znal. Sice jen povrchně, ale přece. Dokonce už měl tohle sdělení na jazyku, ale pak ho spolkl. Koneckonců, co by jeho slovenskému kolegovi udělalo, kdyby se ho zeptal, jestli oběť náhodou neznal? Ale on se nezeptal.

V okolí Štrbského plesa se pohybovaly čtyři druhy lidí. Ti místní, kteří tu bydleli a pracovali, ti, kteří tu byli na dovolené a byli ubytovaní v některém ze zdejších hotelů, výletníci, kteří sem přijížděli na jeden jediný den, a konečně pacienti, kteří se tu léčili ve vysokohorských sanatoriích. Inspektor Houdek a inženýr Hájek patřili do té poslední skupiny. Ne ovšem do stejné kategorie. Inspektor Houdek, který tu pobýval na poukaz od Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR, bydlel na dvoulůžkovém pokoji ve velkém a už poněkud jetém sanatoriu Helios, které bylo s velkou slávou postaveno na přelomu padesátých a šedesátých let jako výkladní skříň socialistického zdravotnictví, zatímco inženýr Hájek si platil pobyt v luxusním léčebném domě Solisko, který byl před pár lety rekonstruován pro změnu jako vizitka akciové společnosti Kúpele Štrbské Pleso.

V Solisku bydleli výhradně bohatí Němci, Rusové a pár slovenských podnikatelů. Inženýr Hájek tu byl jediný Čech.

Hosté Soliska tu měli k dispozici stylově zařízené pokoje, luxusní koupelny vyvedené v mramoru, skle a chromu, restauraci a kavárnu s venkovní terasou, fitcentrum, vodoléčbu, masáže i elektroléčbu, páru, saunu, ba i whirlpool - jen plavecký bazén tu chyběl. A inženýr Hájek rád plaval. Chodil proto téměř denně do bazénu hotelu Patria, a tam se také s inspektorem Houdkem potkali. Inspektor ovšem chodil plavat sám, kdežto inženýr Hájek většinou přicházel s atraktivní černovláskou, asi tak pětatřicetilotou, která mluvila slovensky. Inženýr Hájek ji oslovoval Sylvo. Inspektor o ní nic víc nevěděl, jedno mu ovšem bylo jasné - nebyli to žádní manželé ani stálí partneři. Podle toho, jak se k sobě chovali, šlo o typickou lázeňskou avantýru, jejíž účastníci nestojí o žádnou zbytečnou publicitu.

Takže když inspektor zavolal v úterý dopoledne do Popradu poručíku Konárikovi a ten mu dost neochotně sdělil, že příčinou smrti inženýra Hájka bylo udušení a že to vlastně není nic tak překvapujícího, protože mrtvý byl těžký astmatik, který měl bohužel ve zvyku přeceňovat své síly a chodit na túry sám, poděkoval mu, ukončil hovor a zamířil do Soliska.

Začal u recepční, které ukázal svůj odznak i průkaz, přičemž jí zalhal, že vzhledem k některým nejasnostem kolem úmrtí jejich hosta sem byl vyslán z Prahy, aby spolupracoval se slovenskou policií. Recepční to nepřišlo nijak divné a ochotně mu šla ukázat pokoj, ve kterém inženýr Hájek bydlel. Upozornila ho však, že pokoj je už vyklizený a že věci pana inženýra odvezla policie.

Inspektor Houdek se tím nenechal odradit a prohledal pokoj i koupelnu, kde ale nenašel nic, co by ho zaujalo. Nakonec vyšel na balkon, který vedl přímo na jezero. A tam na něj konečně čekal úlovek - prázdná láhev od růžového sektu Hubert, která tam stála v koutě jako prvňáček na hanbě. Slečna recepční, když to viděla, zrůžověla jako to šampaňské.

"Prepáčte," omlouvala se, "chyžná podľa všetkého zabudla poupratovať balkón. Ja si to s ňou vybavím!"

"Jen to ne!" zaprotestoval inspektor. "Já bych jí za to nejradši poděkoval. A to osobně, kdyby to bylo možný..."

"To myslíte vážne?" zeptala se nevěřícně recepční.

"Smrtelně," řekl inspektor. "Nemohla byste mi jí sem poslat? Já bych se tu přece jen ještě rád porozhlédl. Když mi tu necháte klíč, tak za sebou zamknu, a pak vám ho na recepci odevzdám."

"To nebude treba," řekla recepční. "Izba sa otvára kartou, ktorou sa zapína aj elektrina. Nevšimol ste si? A chyžná má svoju. Tak si tu na ňu počkajte..."

Pokojská by byla holka jako lusk, nebýt toho, že si zřejmě v dětství rozsekla horní ret. Ta jizva, lidově nazývaná zaječí pysk, měla zřejmě na svědomí, že A. Uhorčíková, jak se podle jmenovky na svém stejnokroji jmenovala, dělala pokojskou a ne servírku nebo něco ještě výnosnějšího.

Inspektor Houdek jí ukázal odznak a zopakoval svou pohádku.

"Mám na vás takový dotaz," řekl přísně, "ale musíte mi říct pravdu. Tady žádná diskrétnost neplatí. Míval tu inženýr Hájek nějaké dámské návštěvy?"

"Mával," řekla pokojská po krátkém zaváhání. "Jedna pani sem za ním chodievala. Asi tak jeho veku."

"Taková černá, vysoká asi jako vy a stejně štíhlá?"

"Hej," řekla evidentně polichocená pokojská.

"Bývala tu někdy i přes noc?"

"To myslím nie," řekla pokojská se vzrůstajícími rozpaky, "ale spávali tu spolu, to áno. Viete, my to poznáme na bielizni."

"To je mi jasný," řekl inspektor. "A co ta láhev na balkoně? Nevíte odkdy tam je?"

"Povedala by som, že od piatku. Viete v nedeľu my neupratujeme, len vynášame smetníky a ustielame postele, a v sobotu ma pri upratovaní vyrušil jeden pán, ktorý si prišiel pozrieť izbu. Že ho vraj posielajú z recepcie, lebo si chce u nás zadať pobyt. No a včera v tom zmätku s balením vecí pána inžiniera som na balkón zabudla."

"Jak vypadal ten člověk, co si to tu v pátek prohlížel?"

"Taký starší seriózny pán, skôr menší a trocha pri tele..."

Při odchodu ze Soliska se inspektor přece jen zastavil v recepci, i když tam žádný klíč vracet nemusel.

"Mám ještě pár dotazů," řekl k recepční. "Zaprvé, měla jste v pátek dopoledne službu?"

"Mala."

"A posílala jste nějakýho člověka, kterej se zajímal o pobyt u vás, aby si prohlíd pokoj inženýra Hájka s tím, že tam zrovna pokojská uklízí?"

"Nie. To by som nikdy neurobila. Mojou povinnosťou je ísť so záujemcom, ktorý si chce pozrieť niektorú izbu, hore. No nikto taký tu v piatok nebol."

"Já si to myslel... Ale teď se vás zeptám na něco jinýho. Já vím, že v době mobilních telefonů asi moc hovorů nespojujete, ale přesto, měl inženýr Hájek nějaké telefonické hovory, které šly přes vás?"

"Mal, ale len v prvých dňoch po svojom príchode."

"A kdo ho volal? Žena, muž, představil se ten dotyčnej - řekněte mi všechno, co si pamatujete!"

"Sú to už tri týždne a nie všetky tie hovory som spojovala ja, niektoré išli cez kolegyňu. Ale náhodou sme o tom hovorili. Viete, bol to ten istý hlas, ako vlani. Ženský hlas, no ta dáma sa nikdy nepredstavila."

"A byly to místní hovory, nebo meziměstské?"

"Ako kedy. Tie prvé boli možno mezimestské, v každom prípade boli automatické, no potom som spojovala aj jeden hovor stopercentně miestny - lebo to išlo cez ústredňu v Hviezdoslave."

"Výborně. To jsem potřeboval vědět. A co on, on nikam nevolal?"

"Ale áno, to vám môžem povedať presne. Všetko máme v počítači. Mám sa pozrieť?"

"Buďte tak hodná."

Recepční se otočila k počítači, párkrát klikla myší a pak řekla: "Tiež len v tých prvých dňoch. Tri hovory - všetky s predvolbou 51, to je Prešov. Chcete si napísať celé číslo?"

"Samozřejmě. Jste zlatá, slečno. A co moji kolegové z Popradu? Ti se vás na tyhle věci neptali?"

"Nie," zavrtěla hlavou recepční. "Na nič sa ma nepýtali. Vôbec sa so mnou nezhovárali."

"To se tedy opravdu divím," řekl inspektor Houdek. "Vždyť vy jste úplnej zlatej důl - aspoň pokud se informací týče."

Zjistit v recepci sanatoria Hviezdoslav, které bylo ani ne ve čtvrtině cesty mezi Soliskem a Heliosem, jestli tam mají nějakou pacientku z Prešova s křestním jménem Sylva, to už byla hračka.

Úplně přesně se jmenovala Sylvia Vajdová a bydlela v pokoji číslo 206. Léčení nastoupila před čtrnácti dny, tedy přesně v době, kdy ustaly meziměstské hovory mezi léčebným domem Solisko a Prešovem.

"Nevíte náhodou," zeptal se inspektor recepční v Hviezdoslavu, "jestli je paní Vajdová doma?"

"To vám nepoviem. Niekto na izbe bude, lebo tu mám len jeden kľúč, ale kto, to neviem. Dvestošestka je trojposteľová. Ale môžem vám tam zavolať. Chcete?"

"Chci. A kdyby byla náhodou doma, tak jí, prosím, řekněte, ať přijde laskavě dolů. Že tady má návštěvu."

"A vaše meno, prosím?"

"To není důležitý. Nezná mě. Ale řekněte jí, že s ní chci mluvit v mimořádně závažný věci!"

Recepční vytočila číslo, a když to ve sluchátku zapraskalo, řekla: "Pani Vajdová? Máte tuná návštevu. Akéhosi pána. Nie, nechcel mi povedať svoje meno. Že ho aj tak nepoznáte. Ale vraj chce s vami hovoriť v dôležitej veci... Dobre. Já mu poviem."

Zavěsila a řekla: "Pani Vajdová príde dole. Ale musí sa obliecť. A bude jej to chvíĺu trvať. Máte ju počkať v kaviarni..."

Kavárna sanatoria Hviezdoslav byla pár schodů vlevo. Inspektor se tu posadil do silně ošoupaného plyšového křesla a objednal si borovičku a turka.

Sylvia Vajdová přišla až za deset minut. Měla na sobě černý kalhotový kostým a v něm černobílý rolák. Nerozhodně se zastavila ve dveřích a rozhlédla se. Houdek zvedl ruku, aby na sebe upozornil, a pak dokonce vstal.

"A čo chcete odo mňa?" zeptala se Sylvia Vajdová, když se jí Houdek představil a řekl jí, že vyšetřuje smrt inženýra Hájka. Ve tváři se jí zračilo napětí. "Čo ja s tým mám spoločné?"

"To já nevím. To mi musíte říct vy. Já jen vím, že jste spolu chodili plavat do Patrie a že jste si spolu telefonovali. Hlavně ten první tejden, co tu inženýr Hájek byl, ještě než jste přijela i vy. Je tohle vaše číslo, nebo ne?" zeptal se Houdek a přistrčil k ní vizitku lázeňského domu Solisko, na jejímž rubu bylo napsané číslo s předvolbou 51.

Sylvia Vajdová zpopelavěla.

"Pane Bože, ja som vedela, že to raz praskne!"

"Teď jde o to, co máte přesně na mysli."

"No predsa ten náš vzťah. Viete, ja som vydatá, a Fero - chcem povedať inžinier Hájek - bol ženatý. Po celý rok sme sa nevideli, ale liečenie sme si vždy zariadili tak, abysme tu mohli byť spolu. Aspoň nejaký čas. A aj tu sme sa chovali opatrne. Verejne sme spolu nikam nechodili. Schádzali sme sa len v tom bazéne a v saune..."

"A u inženýra Hájka na pokoji. Bylo by zbytečný to zapírat. Videli vás."

"Pane Bože," řekla Sylvia Vajdová znovu a schovala tvář do dlaní. "Vy to chcete povedať môjmu manželovi, však?"

"Ne, proč? Měl bych?"

"Nie, iste že nie!"

"Mimochodem, kdy jste viděla manžela naposledy?"

Černovláska k němu zvedla uslzenou tvář. "Aj to viete?"

Inspektor se trochu zarazil, ale její domněnku jí nevyvracel.

"Mal prísť až v sobotu, no došiel už v piatok. Hľadal ma na izbe, ale ja som tam nebola."

"Byla jste s inženýrem Hájkem?"

"Hej. U neho na izbe. A pili sme ružové šampaňské. Ako takmer vždy, keď sme sa museli rozlúčiť. A skoro sme sa rozišli. Našťastie. Aj tak manžel urobil cirkus. Celý večer sa ma vypytoval, kde som bola, s kým som bola, čo som robila... A ja neviem dobre klamať. Bolo to dosť zlé."

"Manžel za vámi jezdil často?"

"Každý víkend. On je o dosť starší ako ja a je veľmi žiarlivý. Cez týždeň je v robote, on je magister farmácie a má lekáreň, viete, ale v sobotu ráno sadol vždy do auta a išiel za mnou. Mal na všetky víkendy počas môjho pobytu zarezervovaný apartmán v hoteli Patria a ja som tam s ním vždy od soboty do nedele bola. Fero - môj priateľ - si po tie dva dny robil vlastný program. Vynechával bazén a chodil, keď bolo pekne, na túry... Aj tento raz mal namierené do hôr. Chcel ísť na vodopád Skok a potom cez Bystré sedlo do Furkotskej doliny a potom Furkotou nazpäť na Štrbské Pleso. Ale už nedošiel..." Sylvia Vajdová se hlasitě rozvzlykala.

Inspektor Houdek podlehl náhlému popudu, natáhl ruku a chlácholivě ji poplácal po předloktí.

"No tak, paní Vajdová, uklidněte se! Lásky umírají, tak už to v životě chodí. Některé jen v přeneseném slova smyslu, zaživa, ale jiné doslova... Váš manžel se nemusí nic dozvědět."

"Keď já... si myslím... že on to už aj tak vie..."

Inspektor Houdek zpozorněl. "A proč si to myslíte?"

"Lebo v sobotu ráno mi nakázal, aby som sa nepohla z izby, ale sám odišiel a nepovedal mi, kde a prečo ide."

"A kdy se vrátil?"

"Až o desiatej, už sme ani nestihli raňajky v hotelovej reštaurácii. My sme tento víkend boli v Patrii už od piatku, to som vám ešte nepovedala, však?"

Ve středu ráno sedl inspektor Houdek na električku a zajel si do Popradu. Tam vyhledal okresní oddělení Polície Slovenskej republiky a z vrátnice se dal ohlásit u poručíka Konárika.

"Vítajte," řekl se stopou ironie v hlase. "To sú k nám hostia. Čo pre vás môžem urobiť?"

"Vy pro mě nic," řekl inspektor Houdek a posadil se. "To spíš já pro vás."

"Nehovorte!" řekl poručík Konárik teď už vysloveně sarkasticky. "A to čo?"

"Nesu vám případ," řekl inspektor Houdek, pohodlně se opřel a začal vyprávět.

Úsměv na rtech poručíka Konárika pomalu vadl. A když inspektor dospěl až k tomu, jak magistr Vajda nechal v sobotu ráno svou ženu v hotelu přes hodinu samotnou, přičemž sám podle všeho navštívil Solisko a v něm pokoj inženýra Hájka, odpadl zbytek úsměvu z tváře poručíka Konárika jako suchý list.

"Snáď tým nechcete povedať, že ten Vajda má niečo spoločné so smrťou inžiniera Hájka? Veď ten zomrel až v sobotu popoludní vysoko v horách - a na následky astmatického záchvatu."

"Víte," řekl inspektor Houdek trpělivě, "ono je astma a astma. Někdo má dušnosti pořád a nevyjde ani do schodů. A někdo mívá čas od času těžký záchvaty, ale mezitím je skoro bez problémů. To se týká zejména těch astmatiků, u kterejch vyvolává záchvat nějakej alergen. A to byl právě případ inženýra Hájka. Včera jsem si ještě stihl promluvit s primářem Holkou, to byl jeho ošetřující lékař, a ten mi prozradil, že inženýr Hájek byl silně alergickej na peří a kočičí srst, a taky na seno a některý pyly. Doma nemíval žádný problémy, protože si dával setsakramentskej pozor, aby tam žádný takový alergeny nebyly. Ale když opouštěl svůj pokoj, neudělal krok bez spreje. V případě dušnosti vdechl jednu nebo dvě dávky ventolinu a byl v pohodě. A tenhle lék si taky aplikoval v horách, když se moc zadejchal. Obvykle po náročným výstupu, když dosáhl nějakýho vrcholu, nebo překročil nějaký sedlo. A zapíjel to údajně ze svý kovovový placatice, ve který si nosil borovičku. Říkal tomu vrcholová prémie, nebo krátce vrcholovka. Nijak se tím netajil, on byl dost sdílnej, takže to o něm věděla nejen Vajdová, ale i lidi, se kterejma sedával u stolu, chodil do sauny a tak... Jestlipak jste u něj ten sprej a tu placatici našli?"

"Našli," řekl Konárik zachmuřeně. "Ale to ešte nič neznamená."

"To jistě ne, ale na vašem místě bych dal oboje do laboratoře. Teoreticky by mohlo bejt něco přimíchaný i do tý borovičky, ale já bych sázel spíš na ten sprej. Hájek si na Bystrém sedle foukl - a byl konec... Nezapomínejte, že ten Vajda je lékárník. Pro něj by jistě nebyl žádnej problém dostat do Hájkova spreje nějakej ten alergen."

"A ako by to mohol urobiť?"

"Jednoduše. Příslušnou náplň do spreje, tu tlakovou nádobku, moh´ upravit v klidu ve svý lékárně. A pak už stačilo tu bombičku vyměnit v Hájkově spreji. Mimochodem, Hájek, když se pohyboval jen po pokoji nebo po domě, nechával svůj sprej, stejně jako třeba tu kapesní flašku, nůž a jiný drobnosti, na psacím stole, který měl v rohu pokoje. To vím od jeho pokojský... A v to sobotní ráno byl Hájek dole na masáži, takže jeho sprej i jeho placatice ležely nejspíš bez dozoru na stole. A pokojská byla ve chvíli, kdy Vajda vešel otevřenejma dveřma do pokoje, v koupelně. Nic nemohlo bejt jednoduššího, než vyměnit náplň spreje, nebo něco přilejt do tý láhve. Jak říkám, já bych to poslal do laborky..."

Konárik si promnul spánky. "Nie je to voĺako prekombinované? Ako to mohol všetko vedieť?"

"Snadno. Nezapomínejte, že ten Vajda je nejen chorobně žárlivej, ale i dost prachatej. A ta záležitost jeho ženy trvala už léta - jako v tom americkým filmu Příští rok ve stejnou dobu. Jestli si najal nějaký soukromý očko, moh´ vědět o Hájkovi všechno."

"Dobre, tak já to urobím," řekl Konárik nešťastně. "Ale ak máte pravdu, chúďa tá žena. Prišla o milenca a príde aj o manžela."

A inspektor Houdek, kterému se před očima objevila Vajdové uplakaná, ale i přesto krásná tvář, se z ničeho nic skoro zastyděl. A dostal chuť vypravit se za ní a utěšit ji. Ale pak sám sebe v duchu okřikl. Věděl, že na to nemá a mít nebude.



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |