POLICISTA 7/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
Exotika... I samo to slovo zní tajemně a jako by vonělo dálkou. Češi jsou navíc v tom ohledu asi zvláště chytlaví: snad proto, že tolik let náš velký svět končil se Sopoty a Warnemünde na severu a třeba Varnou a Mamaiou ve směru poledním? Dneska nám svět připadá o to menší, říká nám pane - a všechna moře máme po kolena. A když už jsme se tedy dočkali vytoužených pomyslných botek z toulavého telete, chceme si ovšem z nedohledných dálek přivézt taky něco na památku.
A s tím ovšem nezřídka začínají trable. Nám - ale hlavně tomu světu.
Příletová letištní hala, krátce po půlnoci. Světová letiště nikdy nechodí spát a třebaže Ruzyně zdaleka nepatří k nejrušnějším, v tomhle výjimkou není. V noci poněkud utuchá provoz pravidelných linek rozvážejících lidi po Evropě a blízkém okolí, ale stroje z dalekých destinací přilétají i v hodně krkolomné hodiny předjitřní, neboť rozdíly časových pásem dělají své. A naopak: po půlnoci přibývá příležitostných, charterových letů, jimiž své ovečky přepravují do vlasti cestovní kanceláře, bystře využívajíce faktu, že v noci jsou letové koridory v přecpaném nebi nad Evropou přece jen propustnější. Na informační tabuli se rozbliká světýlko u dalšího letu - na znamení, že stroj právě šťastně dosedl na ranvej. Dokonce o deset minut dříve, než plánováno. Což ovšem v případě desetihodinové cesty není zas taková výhra, jako kdybychom letěli z Ostravy.
Čekající příbuzenstvo na lavičkách před příletovou branou se probírá z mrákot, jen ti nejzkušenější akorát zívnou a dopřejí si klidně ještě veršík. Času dost. V neviditelném zákulisí letiště se rozbíhá neodmyslitelný rituál. Zatímco cestující z letadla volným krokem přicházejí do haly, jejich zavazadla musí bagážisté ze stroje přeložit na vozíky, popovézt do budovy a tam zase svižně, leč pokud možno něžně přeskládat na běžící pás, který brašny a rance vyveze na otočný karusel v příletové hale. Každý cestovatel si vybere svá zavazadla a s nimi pak už kráčí k celnímu odbavení, pasové kontrole - a domů, do čekajících náručí.
Ale ouha! Na obrazovce rentgenu, jímž kufr přicestovavšího pána musel projít, se objevilo cosi, nad čím se službu konající celník zaškaredil.
"Budete nám muset zavazadlo otevřít a věci vyskládat," říká muž v uniformě vlídně, skoro omluvně - ale diskutovat o svém pokynu nehodlá.
Pán znechuceně klape zámky, odklápí víko, vyskládává prádlo, kalhoty, plavky. A taky hromádku pečlivě zabalených mušlí a korálů.
"To jsem ale koupil normálně na bazaru," říká výbojně.
Už zřejmě tuší, odkud vítr povane. Prodavač ho ujistil, že jde úplně o běžné suvenýry. Stály pár šupů... Jako by to celníci neznali nazpaměť!
Vědí svoje, prošli odborným školením, takových bezesných nocí ve službě mají za sebou stovky. Popuzený turista přechází do ofenzivy: mimo jiné sděluje, že má známé nahoře, a že si bude stěžovat.
Celníci mu korektně vysvětlují, že jeho suvenýry tak docela běžné nejsou. Některé z nich figurují v seznamu CITES: a že je tedy jsou nuceni zadržet. V dalším řízení se potom rozhodne, jak dál.
Pán se sice zlobí, ale pak nabývá dojmu, že po zlém s úředníky mnoho nesvede. Tak obrátí a vysvětluje, že rozhodně nechtěl porušit žádné předpisy. Že prostě netušil.
Jenže neznalost zákona ani v tomhle případě neomlouvá. A všichni odcházejí sepsat protokol...
Manželka, jež na pána čeká v hale, se u informací dozvídá, že její muž sice přiletěl, ale chvíli se ještě zdrží. Kroutí popuzeně hlavou. To jsou ale poměry...
Na začátku byla složitá mezistátní jednání, z nichž vzešla smlouva s předlouhým názvem - v originále v angličtině (jak jinak, když byla podepsána ve Washingtonu) zní Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora, v češtině Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Název doslova vyčerpávající, leč pro praktické užití k ničemu. Takže smlouvě se v běžném životě říká Washingtonská konvence, anebo u nás ještě víc zkratkou - CITES...
Formulována a podepsána byla roku 1973 v USA mnoha desítkami států, socialistické Československo mezi nimi ovšem chybělo.
V průběhu desetiletí se přidávaly země další, dnes se k Washingtonské konvenci hlásí plných na 160 států světa. Je to hodně, ale pořád jich ještě zbývá dost, které stojí mimo (současné OSN má bezmála dvě stě členů).
Základem je Příloha I, který obsahuje všechny druhy živočichů a rostlin, které jsou vyhubením ohroženy zcela bezprostředně a s nimi je obchod prakticky zcela a přísně zakázán. V Příloze II jsou druhy, jež na tom nejsou ve volné přírodě ještě úplně zle, ale ohrožení je už také zjevné: pro jejich dovoz je nutné vývozní povolení ze země původu i povolení dovozní, jež v České republice vydává ministerstvo životního prostředí. Zvíře, jež chovatel vlastní, musí mít i řádný registrační list, vydaný krajským úřadem, Správou chráněné krajinné oblasti nebo Národního parku. Kontrolou na celém území republiky je pověřena Česká inspekce životního prostředí, která z toho titulu může - nezvána - navštěvovat nejen soukromé chovy zvířat, ale zejména prodejce, kteří se obchodem s faunou a florou zabývají. Což jsou až na výjimky vlastně všichni, kdož se zabývají chovem a pěstováním, protože peníze vládnou světem - a ziskem tedy nepohrdne ani opravdu upřímný idealista, jenž má svá zvířátky či sukulenty rád opravdu a hluboce. Když se mu ale podaří odchovat mláďata, o která někdo stojí, proč by je přece zájemcům neprodal?
Neveselá historka z celnice, vyprávěná v úvodu, není vůbec vzácná: mnozí lidé si často myslí, že dovézt suvenýr z exotické země nepředstavuje problém, a pak jsou upřímně zaskočeni. Někteří ovšem údiv jen hrají: prostě to tentokrát neprošlo, projde to příště. Celníci a ochránci mají už ovšem známé firmy v merku.
I když zatím u nás nejsme tak daleko, jako třeba v Nizozemsku, kde na celní správě funguje celá skupina odborníků, kteří informace o pašování a pašerácích prostě jen řadu let krmili do počítače a teď je všelijak vyhodnocují - a dávají jen dobré tipy...
"Jenže to chce čas a prostředky," říká Mgr. Pavla Říhová z pražského Oblastního inspektorátu České inspekce životního prostředí. "Země, které jsou v Citesu od začátku, mají před námi dvacetiletý náskok - a to je znát. I ve výchově veřejnosti: na západě Evropy lidé obecně cítí, že ubližovat zvířatům je ošklivé, slušný člověk to nedělá. U nás spíš převládá víra, že vydělávat peníze je hezké: a když při tom zařve třeba nějaká ta želva, no..."
Signatáři Washingtonské konvence jsme se - ještě jako Československo, stali ve dvaadevadesátém, dalších pět let ale trvalo, než náš parlament přijal patřičný zákon: má číslo 16/97. Byl a je to dobrý zákon, stručný, přesný a přísný. Teď se ale bude měnit: v souvislosti se vstupem do Evropy musí být v souladu s tamní legislativou a předloha je prý mnohem mnohomluvnější a složitější.
Tak či onak, už dnes je podle platného zákona pár pašeráků a obchodníků s ohroženými druhy fauny a flory trestně stíháno - a s napětím se čeká, jestli půjdou sedět. Byl by to vítaný precedens: něco podobného se totiž osvědčilo v sokolnictví. Z Čech jezdili na Slovensko odvážní a hbití mužové, lezli po skalách a stromech a vybírali hnízda dravých ptáků: na kšeft. Pak jednoho Slováci chytli, odsoudili a zašili natvrdo. Dostal dvanáct měsíců. Bez pardonu. A další rok měli hnízdící dravci pokoj. Letos někdo vybral jedno jediné hnízdo.
"Spousta chovatelů si myslí, že jim křivdíme, že oni jsou spása přírody, že u nich se vzácná zvířata mají dobře," říká Pavla Říhová, "a já nechci tvrdit, že se mezi nimi nenajdou fantastičtí lidé. Takoví, co dovedou v odchovu zázraky a nikdy by neudělali nic nelegálního. Ale jsou ovšem i takoví, co si holt občas něco tajně dovezou - a necítí to jako nepatřičnost, protože ochranu vnímají jako omezování osobní svobody. No, a pak je tu třetí druh: chovatelé, co jsou víc obchodníci - a jde jim o kšeft v první řadě."
Že ti pašují zrovna zvířata, je vlastně spíš jen náhoda. Kdyby vynášelo něco jiného, čile změní oblast podnikání. Hodně se mluví o tom, že ve volné přírodě - v souvislosti s masivním ničením biotopů - zvířata vymírají tak jako tak. A že odchov v zajetí je vlastně jejich jediná šance. A jestli je legální, nebo nelegální, vem čert: hlavně, když přežijí.
"Neznám ale v České republice případ, kdy by se chovatel, kterému se podařilo rozmnožit vzácný druh živočicha, zajímal o možnost návratu mláďat do volné přírody," říká věcně Pavla Říhová. "Natož aby se na něm byli ochotni sami podílet! Mláďata zůstávají v zajetí a vydělávají majiteli další peníze: buďto jako součást chovné skupiny, anebo se prodají za balík dalšímu."
O návratu do přírody se zkrátka vždycky jen vznešeně hovoří: ale uskuteční se vždycky "až příště". Tedy nikdy. Láska ke zvířatům je silná, ale k penězům většinou silnější.
Přitom čeští chovatelé patří opravdu mezi na slovo vzaté odborníky: není prý výjimkou, když v jejich chovech žije třeba padesát procent světové populace některého z ohrožených druhů...
Jak ovšem s jistopu nadsázkou říkává podplupovník Bárta z Policejního prezidia, každý chovatel je potenciální pachatel. Zní to skepticky, ne-li cynicky: ale život mu prý dává často zapravdu.
V březnu letošního roku se na ruzyňském letišti odehrála dramatická epizoda, jež měla docela běžný začátek. Pánovi, navracejícímu se z Indonésie, nepřiletěl kufr. Jestli to opravdu spletli, anebo jestli si to dovedně zařídil sám, se už asi nezjistí. Tak či onak, když se zavazadlo objevilo nazítří na celnici, podívali se do něj rentgenem a zjistili, že se uvnitř zvídavě zvedají podivné hlavičky. Hadi.
"Měla jsem zrovna službu na našem letištním pracovišti a přiznám vám, že mi nebylo nejlíp," vzpomíná Pavla Říhová.
V Indonésii mají hadů přebohatou škálu a řada z nich je jedovatá: a druh plaza se na rentgenu pochopitelně nepozná. A taky není pořádně vidět, jak je zásilka zabalená, jak jsou potvůrky dlouhou cestou nazlobené... Zkrátka, otvírat takový syčící kufr znamená koledovat si o průšvih, ale někdo to udělat musí.
"Našli jsme napřed volnou místnost, kde nebyl nábytek ani koberce - aby neměli hadi kam zalézt, kdyby se nám rozutekli..."
Majitel jim taky neporadil: když se ho podařilo sehnat, jal se promptně tvrdit, že kufr asi není jeho, a pokud ano, hady mu do něj někdo podstrčil. Protože on by něco takového nikdy nepašoval. Pán sice jaksi nebyl celníkům neznámý, cestoval letecky často a od Interpolu už věděli, že měl za pašování oplétačky v Kolumbii - ale dokažte mu něco!
"Nakonec jsme zásilku ve třech lidech otevřeli. Našli jsme asi pětadvacet ještěrů, dvě ještěrky a spoustu hadů, z toho dva jedovaté," říká Pavla Říhová. "Ale dlužno přiznat, že je aspoň slušně zabalili."
Hadi mimochodem snášejí tajný transport relativně nejlíp: jsou totiž potichu a hodně vydrží. Mnohem hůř jsou na tom ptáci, želvy, opice: v jejich případě bývá úmrtnost mezi sedmdesáti a osmdesáti procenty.
Zvířata, která děsivé útrapy cesty zázrakem přežijí a jsou celníky zadržena nebo zabavena, pak přijdou do péče jakési karanténní stanice, záchranného centra, jež je pro péči jmenováno ministerstvem životního prostředí. Obvykle jde o zoo: plazi tak putují do plzeňské, opičky do jihlavské, ptáci do brněnské. A do botanické zahrady v Brně se vozí i zadržené či zabavené rostliny. Ano, i ty se pašují, i s těmi se vesele kšeftuje: zejména jde o orchideje, ale také o kaktusy a sukulenty.
Pokud zachráněné exempláře přežijí - stres a útrapy při transportu se projevují dlouhodobě, stávají se buď součástí chovné skupiny, anebo je zahrada věnuje jiné nebo vymění - na nekomerční bázi ovšem. Případy, že by se zvíže vrátilo do volné přírody, jsou vzácné: stojí to moc peněz a výsledek je vždy velmi nejistý. Ve většině exotických zemí reintrodukční programy - tedy programy návratu ohrožených druhů na svobodu - nefungují, a ochránci přírody pranic nestojí o to, aby se jim zachráněný vypiplaný papoušek vrátil dalším letadlem v kufrech jiného podloudníka.
Celníci už dávno mají na pašeráky nos: často jde prý o batůžkáře, kteří se vydávají do exotických zemí, aby něco dovezli pro svou sbírku - a přitom si přivydělali na cestu. Anebo dělají skutečným obchodníkům bílé koně: pašují za honorář.
Ale není vyloučeno ani vzezření diametrálně odlišné: pán v drahém obleku se značkovým kufrem vyhlížel prý jako velký boss. A ono luxusní zavazadlo z tenké skořepiny měl narvané vzácnými želvičkami... Pašování a obchod se vzácnými živočichy a rostlinami prostě vynáší, a tím pádem jen kvete. Ochránci sami přiznávají, že se jim podaří zadržet jen minimum zásilek. Pár procent. Pašeráci se jim kolikrát mezi čtyřma očima pošklebují: "Že jste mi tohle zabavili? Příští měsíc jedu zas, a minulý jsem byl taky."
A nevozí se jen živá zvířata: v kurzu byla a stále je slonovina a výrobky z ní, kožešiny, hadí a ještěří kůže, boty, kabelky, pásky. Plazi naložení v kořalce a "zázračné" artikly východní tradiční farmacie: medvědí žlučníky, rohy z nosorožců, tygří kosti. Víra tvá tě uzdravila...
A někdy jde o vpravdě velké zásilky: třeba na letišti v Kodani jednou třeba zadrželi zásilku 7700 kůží ocelota malého a kočky pampové. Zásilka směřovala z Argentiny do Itálie a představovala zhruba dvacet procent populace zmíněných zvířat na území země původu...
A je to jako s drogami: vedle paběrkujích snaživých amatérů kšeft přebírá mafie a jede ve velkém. Dobře organizovaná a mlčenlivá. Říká se, že třeba Rusové za peníze dodají komukoli cokoli: od kamionu s kaviárem až po bílého tygra. Takové zásilky nejdou ovšem přes letiště, vozí se v kamionech, zabudované v nákladu, pod plachtou vzorně zapečetěnou. Otevřete ho, i když máte podezření? I když máte udání? Co když jde o podraz?
"Kočkovité šelmy se ale moc nepašují, jejich rozmnožování v zajetí je snadné a zoo se jich hledí spíš zbavovat," říká věcně Pavla Říhová. "I když soukromníkům je prodávají nerady, takže najde-li se někdo hodně odhodlaný a pustí chlup..."
Chov vzácných druhů je záležitost pro nadšence, které těší, že mají něco, o čem druzí jenom sní. Živý modrý Mauritius... Prestižní záležitost: vytáhnout se, ukázat, že na něco mám v kešeni...
Jenže s opravdovou superexkluzivitou se dá chlubit jen stěží: laici ji neocení a chovatelé prý mnohdy nelení a vykrádají jeden druhého. A udat konkurenta? Proč ne?
Ale obrazárny se taky vykrádají na zakázku pro sběratele, který ví, že svého Cézanna už nikdy neukáže nikomu. Stačí mu přece kochat se sám...
Začátkem devadesátých let jsme bývali zemí hlavně tranzitní, ale čas oponou trhnul. Dneska se pašuje přes Prahu dál do Evropy, ale nezanedbatelná část zásilek už končí také u nás. Český národ zbohatl, leckdo už má na to, aby si koupil něco extra: živý drahokam...
"Kdybych nevěřila, že příroda má ještě šanci, šla bych dělat něco jiného," říká spontánně Pavla Říhová. "Já vím, že ničení biotopů v Jižní Americe nebo v Asii my nezastavíme. Ale můžeme udělat svou trošku - tím, že nebudeme vytvářet poptávku. Když papoušky nikdo na tržišti nekoupí, přestanou je domorodci chytat a presovat do přepravek. Lidi si pořád bláhově myslí, že když ze soucitu na bazaru v Maroku koupí ztrápenou želvu, zachrání jí tím život."
Většinou dopadne špatně, i když ji vítězně dovezou domů ještě polomrtvou. Zajde jim za pár dní. A Maročani - či dosaďte jiné chudáky z druhého konce světa - čile naloví želvičky další. Pro další zájezd obětavých zachránců němé tváře z daleké Evropy...
Kšeft se točí dál - aspoň dokud bude co lovit...
Jan J. Vaněk