POLICISTA 10/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ skončil v sobotu |
Středoškolský internát v Humpolci je moderní a pohledný. Kolem upravená zahrada, zastřižený trávník, vzrostlé stromy, květinové záhony. Všude je náramně dobře patrné, že se o budovy i okolí kdosi pečlivě stará. A uvnitř? Dlažba chodeb i schodiště úzkostlivě vydrhnuté, ve vzduchu se vnáší nezaměnitelný odér leštící pasty na linoleum. Během školního roku tu asi bývá rušno, ale o prázdninách?
Ticho skoro hrobové. Internát sice v létě slouží jako levný hotel pro turisty, ale zatím jich přijelo pár a časně ráno vyrážejí po okolí. Pokoje jsou nevelké, ale pohodlné. Dvě postele u zdi, noční stolky, psací stůl s lampičkou, skříně.
Po zdech pár plakátů oblíbených kapel, jež tu zůstaly po stálých obyvatelkách.
Dvojici pokojů spojuje vykachlíkovaná předsíň s dvěma umyvadly, z níž vedou dveře na záchod a do sprchy. Vzorně čisté, vygruntované. Jak jinak. Na dlaždičkách ani flíček.
Člověku se nechce věřit, že právě tady kdysi tekla lidská krev a jeden život tu začal - a současně odstartoval svou rychlou pouť k příliš brzkému konci. Jeden malý, maličký život - skončil dřív, než mohl vlastně doopravdy začít.
Byl hezký dubnový večer, rádio na nočním stolku chrlilo jeden hit za druhým a patnáctiletá Ivana ležela na válendě a snažila se vecpat do hlavy nějaké vzorce. Schylovalo se k písemce a ona měla co dohánět, takže se snažila příliš nevnímat obvyklý večerní ruch, třískání dveří, dívčí smích, hlahol, vyzvánění mobilů, hlasy zpod oken...
"Když jsem šla kolem osmé večer na záchod, našla jsem Petru Janáčkovou ze sousedního pokoje v předsíňce u záchodu, jak sedí na dlaždičkách a brečí," vypověděla později u soudu. "Ptala jsem se, jestli jí není blbě, a dala jsem jí prášek proti bolestem. Ibuprofen, mě zabírá, když mě třeba bolí hlava nebo břicho. Pak jsem šla zase na pokoj, ještě chvíli jsem se učila, ale brzy se mi začalo chtít spát, tak jsem zhasla a usnula. A spala jsem tvrdě, skoro až do rána. Vzbudil mě křik: ještě za tmy. Hrozně jsem se lekla."
Šla se podívat do koupelny, co se tam děje, a spatřila Zdeňku, jak utírá podlahu mezi dveřmi. Nepochybně na ní byla krev. Kolem se motala další děvčata, pak se objevila jedna z vychovatelek a Petra Janáčková se šla sprchovat.
"Mluvilo se o tom, že Petra nejspíš potratila, ale pak holky našly dítě v igelitce. Petra jim řekla, že dítě je mrtvé, že se už tak narodilo a že ho tedy sama do té tašky dala. Jenže Hanka Zemánková se podívala dovnitř a začala pištět, že to dýchá: a snažila se toho mrňouse z tašky vyndat."
Nakonec dívky tašku roztrhly a nahé, po porodu neošetřené a zakrvácené dítě zabalily do froté ručníku.
"Mně Petra už předtím svěřila, že je v jináči," vypověděla další svědkyně tragického internátního jitra, Alena Burdová, která bydlela v tomtéž pokoji jako jmenovaná dívka, svým způsobem tedy asi její nejbližší kamarádka.
"Říkala, že si je jistá, protože jednou už těhotná byla a tehdy měla potrat. Tentokrát že by si dítě ráda nechala, ale máma by jí to nedovolila - proto jí taky nechce nic říct. Byla hrozně nešťastná, říkala, že se octla ve špatné situaci na špatném místě a ve špatnou chvíli. A vyhrožovala mi, že jestli ji bomznu, vyskočí z okna. Tak jsem mlčela - i před ostatníma holkama."
Svou kamarádku Petru sama charakterizovala jako citově založeného člověka, který se ale bojí dát své emoce najevo, protože se už v minulosti dost spálil. Soudila, že Petra musela v dětství strádat nedostatkem vřelých vztahů, rodičovské lásky: na rozdíl do ní samé, jež žila v harmonickém prostředí - a proto ji snad paradoxně citově vyprahlá kamarádka Petra přitahovala.
"Večer ve čtvrtek jsme šly normálně spát, Petra si ale stěžovala, že ji bolí v zádech. Věděla jsem, že asi dvakrát spadla při výuce s koně, mluvily jsme o jejích bolestech i s vychovatelkou, která se u nás před večerkou zsstavila, ale Petra jí tvrdila, že všechno je v pohodě..."
Kolem čtvrté hodiny ranní Petra Alenu Burdovou probudila a řekla jí, celá uplakaná, že už je to narozené. Aleně prý v první chvíli nedocházely souvislosti, chvíli jí trvalo, než vůbec pochopila, o čem je řeč. Pak se zeptala, kde je dítě, a Petra jí řekla, že je mrtvé.
"Řekla, že je mrtvé, ale vzápětí se z koupelny ozvalo něco jako pláč. Nebo spíš takové chrčení. Tak tam Petra zašla a donesla igelitovou tašku: ukázala mi ho mezi dveřmi."
Jana vykřikla, že dítě přece žije, když pláče, a začala vstávat, že poběží pro pomoc. Petra ale najednou zpanikařila: odstrčila svou spolubydlící ode dveří na chodbu, a ta tedy spojovací chodbičkou s umyvadly proběhla do vedlejšího pokoje, vzbudila tamní obyvatelky a vyhrkla na ně, že Petra porodila. Odsud pak vyběhla na chodbu a běžela dolů pro vychovatelku.
Hanu Zemánkovou z protějšího pokoje probudil kolem čtvrté ráno křik na chodbě a práskání dveří. Rozespalá vyběhla, že holkám pěkně vynadá, otevřenými dveřmi vešla do pokoje - a strnula. Dveře spojovací chodbičky s umyvadly byly dokořán, všude krev: kolem umyvadel, na záchodě, ve sprchovém koutě - a krvavé stopy vedly až ke dveřím. Vzápětí Hanka postřehla Petru, sedící na zemi, uplakanou, a zeptala se vyděšeně, jestli něco nepotřebuje.
"Dones vložky, nějaký tampony, kalhotky," vypravila ze sebe dívka.
Rozběhla se do svého pokoje, něco v rychlosti našla a rychle se vracela zpátky. Při tom si všimla igelitové tašky pod umyvadlem, z níž se ozývalo nějaké chrčení. Současně slyšela Petru, jak říká, že porodila mrtvé dítě.
"Dítě ale žije, slyším ho," vykřikla Hanka.
Mezi patnáctiletými a šestnáctiletými děvčaty byla nejstarší, bylo jí skoro devatenáct. Navíc měla mladší sourozence, o které se starala, takže o mrňatech přece jen něco věděla. Vytáhla novorozence z tašky, všimla si pupeční šnůry, asi dvacet centimetrů dlouhé. Udělala na ní uzel: někde četla, že se to tak má. Pak dítě zabalila do ručníku a za asistence dalších děvčat, jež se začala rojit kolem, se dál mrněti věnovala, chovala ho v náručí a snažila se, aby zaplakalo a dalo tak najevo, že opravdu žije. Když dorazila záchranka a krvavý uzlík převzala lékařka, mrně skutečně kňouralo a ztěžka, chraptivě dýchalo. Když je převezli na gynekologické oddělení pelhřimovské nemocnice, žilo - a lékař na příjmu zprvu usoudil, že jde prostě o spontánní porod příliš mladé a nezkušené matky, jež nedokázala sama dát novorozenci první poporodní pomoc.
Nedošlo tedy hned k odsátí a očištění horních cest dýchacích od plodové vody a hlenu, nicméně plíce vcelku normálně fungovaly a teprve pak mohlo zřejmě dojít ke zhoršení plicní ventilace. Nicméně stále ještě se předpokládalo, že porodivší dívka - již rovněž převezli k ošetření do porodnice - prostě základní ošetření děcku poskytnout neuměla ani nemohla, protože po porodu se nacházela v šoku, ztratila mnoho krve a byla silně rozrušená.
Už po sedmé hodině ranní ale primář pelhřimovské porodnice volal na policii, že má podezření na ublížení na zdraví novorozenci a případu se ujala poručice Eva Norková z kriminálky, jež má v Pelhřimově na starosti problematiku mládeže.
Kolem pátečního poledne se stav novorozeněte - šlo o holčičku 48 conetimerů dlouhou a 2650 gramů těžkou, zapsána byla pod jménem Daniela - prudce zhoršil a lékaři raději rozhodli o okamžitém převozu do Českých Budějovic, kde je špičkově vybavená dětská jednotka intenzivní péče. Žel, ani tam se už nedalo moc dělat a smrti se zabránit nepodařilo. Maličká vydechla naposled kolem devatenácté hodiny téhož dne, kdy se ocitla na světě: žila tedy necelých patnáct hodin. Pokud je možno nazvat je životem...
Pitva ukázala, že příčinou smrti byl otok mozku způsobený úrazem hlavy. Protokol o soudní pitvě hovoří a rozsáhlém podkožním krevním výronu v měkkých pokrývkách lebních s maximem v obou krajinách spánkových a dolní krajině týlní. Znalci shledali, že zranění způsobily opakované údery tupým předmětem o větší hmotnosti, jenž opakovaně působil na hlavu ze zadu a ze stran. Taková zranění nemohl způsobit pád tělíčka. (Matka dítěte, když ji v té souvislosti vyslýchali, tvrdila, že rodila na záchodě, a pokud se dítě zranilo na hlavě, pak zřejmě pádem do mísy. Což ale znalci jednoznačně vyloučili, neboť takový pád z malé výšky by podobná zranění zdaleka nemohl způsobit.)
Ne. Těžká zranění holčičky jednoznačně musela být způsobena cílenou aktivitou jiné osoby. Navíc tu byly velké krevní výrony na končetinách a na trupu novorozeněte, jež měly, slovníkem prosektora, úchopový charakter. Přeloženo do obecné češtiny, sotva narozené dítě asi někdo chytil za nohy a tělíčko - a o něco pevného jeho hlavičkou několikrát uhodil...
Šeredná představa? Šeredný fakt. Utajený nešťastný porod byl tedy korunován vraždou.
Kriminalistka Eva Norková je sympatická a pohledná mladá žena. Ani po letech zkušeností nedokáže k takovému případu přistupovat jen věcně: i s odstupem dvou let je znát, že se jí dotkl do hloubky a citově. Navštívila tehdy humpolecký internát, mluvila se svědkyněmi: ještě v době, kdy se nepředpokládalo, že půjde o závažný trestný čin, jen o utajované těhotenství. Děvčata soudila, že dítě žije a bude žít, že se podařilo zabránit nejhoršímu. Kamarádka má prostě dítě, no... Poručice Norková zjistila, že Petra Janáčková žije - v době, kdy není na internátu - na vsi jen s rozvedenou matkou a jejím novým partnerem. Petřiny studijní výsledky byly mírně podprůměrné, studovaný obor - chov koní, jezdectví a eko služby - ji podle názoru učitelů příliš nepřitahoval. Ale ani její rodina prý nejevila o Petřiiny studijní výsledky valný zájem: matka jen jednou zatelefonovala, aby se omluvila z rodičovské schůzky.
"Petra působila na všechny dost uzavřeně, blíž se spřátelila jen s minimem spolužaček," vzpomíná poručice.
Zdálo se nepochybné, že v citlivém období dospívání na Petru nepříznivě zapúsobil dlouhodobý manželský rozvrat jejích rodičů a jejich časté hádky, jichž byla nuceným svědkem. Na základní škole totiž docilovala velmi dobrých výsledků a tamější učitelé si ji nemohli vynachválit. Po rozvodu rodičů se doma moc nezměnilo: otec se s matkou dál hlučně přeli, někdy konflikty přerostly ve fyzické půtky a dospívající dívka se radši snažila jít z cesty. Často odjížděla, aniž řekla kam, a nikdo se o její toulky ani moc nezajímal. Po rozvodu připadla do péče matce, otec o ni sice požádal, když se odstěhoval, ale zanedlouho návrh stáhl.
Někdy v té době navázala Petra známost s jistým Michalem Pěnickým, o sedm let starším: záhy se spolu začali také intimně stýkat a Pěnický byl také "strůjcem" jejího prvního těhotenství, jež skončilo legálním potratem. Potenciálním otcem byl i podruhé, v případě maličké Daniely, ale jak vypověděl, o Petřině novém těhotenství neměl potuchy. A spontánně a dost věrohodně dodal, že kdyby o dítěti věděl, chtěl by, aby se narodilo. Že by se o ně i jeho matku chtěl postarat. Při dalších výsleších připustil, že měl určité podezření, že je Petra zase "v tom": jenže když na věc zavedl řeč, reagovala hystericky a odmítla se s ním bavit - a tak raději dal pokoj...
Jeho vztah k Petře krvavou tragédií a následnými událostmi - vyšetřováním a soudem - neskončil a trval i poté, co byla Zdena svěřena do ústavní výchovy. Proč se na něj dívka v nejtěžších chvílích nerozhodla s důvěrou obrátit, nedokázala vysvětlit. Spíš hovořila o tom, že se bála svěřit matce, která si po rozvodu našla nového partnera, s nímž si Petra pranic nerozuměla. Dospívající dcera matce víceméně překážela v osobním štěstí. Děti někdy nezájem svých rodičů zveličují a jisté odcizení vnímají příliš dramaticky, ale v tomto případě se dcera asi moc nemýlila: její matka neprojevila o ni hlubší zájem ani po tak tragické události. Nakonec o její svěření do výchovy požádal otec a soud ještě ve vyneseném rozsudku shledal, že jeho péče má na Petru prokazatelně dobrý vliv.
Kupodivu, lze řící, že i ústavní výchova, do níž byla po činu Petra svěřena, se stala v určitém smyslu jejím štěstím: dívka totiž začala navštěvovat zcela jiný, dvouletý učební obor, začala se učit dámskou krejčovou, a zřejmě v něm našla zalíbení. Její studijní výsledky byly náhle výborné a stejně ji hodnotily i její mistrové z odborného výcviku: o práci jevila upřímný zájem, byla šikovná, samostatná, talentovaná. Jinak se ovšem jevila ve výchovné skupině: hodnocení shledává její roztěkanost, uzavřenost, nezájem o zájmovou činnost. Petra si nejradši četla, s ostatními přiliš nekomunikovala. Psala si s rodiči i se svým přítelem, její nálady se prý střídaly ve velkých výkyvech: v říjnu 1999 se dokonce pokusila o sebevraždu pořezáním žil na zápěstí, v pohovoru s psychiatrem zmínila, že podobných pokusů už v minulosti absolvovala víc.
Krajský soud v Táboře po zralé úvaze všech okolností se rozhodl uložit obžalované trest podle paragrafu 22O trestního zákona s užitím paragrafu 79 odstavce 1 trestního zákona (třebaže původní žaloba byla žalobcem koncipována podle tvrdšího paragrafu 219) a vyřkl ortel dva roky odnětí svobody: s přihlédnutím k faktu, že Zdena byla svěřena do ústavní výchovy, výkon trestu jí byl podmíněně odložen, a to na zkušební dobu tří roků.
Rozsudek předpokládá, že se odsouzená ve zkušební době podrobí vhodným programům psychologického poradentsví a že uhradí způsobenou škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně.
Tragédie se šťastným koncem? Pro malou Danielu jistě ne, té už život nikdo nevrátí. Ale pro Petru možná v jistém smyslu ano...
"Kdyby ta holka vyrůstala v normální funkční rodině, asi by se to vůbec nestalo," přemítá kriminalistka Eva Norková.
Jenže ono se to stalo. Lhostejní lidé kolem Petry se teď možná zastyděli, možná se trochu změní. Zcela jistě se změní Petra sama. Chtěla by prý dál studovat - když to vyjde, má namířeno do Tábora na střední školu cestovního ruchu.
Dneska je jí už bezmála osmnáct a má před sebou celý život. Na jeho začátku navždy zůstane tragédie. Zlý čin. Ale i Bůh dovede odpouštět svým hříšníkům: proč by to tedy neměli dokázat lidé? V osmnácti se dá přece ještě začít znovu úplně od začátku...
Jan J. Vaněk