POLICISTA 10/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra bílý kruh bezpečí |
Manžel mi při hádce zlomil prst na ruce. U lékaře jsem řekla, že jsem upadla. Čekala jsem za to od něj aspoň trochu vděku. On však nepocítil žádnou vinu.
Po čtrnácti dnech mě zbil znovu. Odjela jsem s dětmi k rodičům. Teprve za deset dní volal, omlouval se a sliboval, že už s výbuchy vzteku skončí. Já mu opět uvěřila a vrátila se k němu.
Za měsíc mě zkopal, zbil pěstí a plival mi do obličeje. Teprve tehdy jsem vše oznámila na policii. Ještě celá zbitá jsem si říkala - vždyť jsem udala vlastního muže - cítila jsem však, jako by mi spadl kámen ze srdce. Dokázala jsem definitivně odejít. Začínám nový život a jsem vděčná všem, kteří mě v mém rozhodnutí podpořili. |
V České republice v současné době neexistuje přesná definice domácího násilí. Psychologové rozumí pod tímto pojmem násilí mezi partnery, které se odehrává v soukromí, je opakované a má stoupající tendenci. Jako domácí násilí však můžeme chápat veškeré násilí, které probíhá za zamčenými zdmi domova. Týká se jak násilí mezi partnery, manželi, tak i násilí vůči starým lidem, dětem, zdravotně postiženým. Vyskytuje se v případech, kde je nerovnováha moci.
Pod pojem domácí násilí můžeme zařadit také násilí dětí na rodičích. Jedná se zejména o rodiny neúplné, pouze s jedním rodičem, např. když dítě zůstává samo s matkou, může převzít roli jakéhosi pseudopartnera. Zároveň se však může proměnit v tyrana, který rozhoduje o veškerém dění v rodině. Dítě si může vzít vzor i v některém rodiči - například syn, který je častým svědkem arogantního chování otce k matce, se k ní může začít chovat stejným způsobem. Agresivním chováním vůči rodiči se často vyznačují jedináčci. Jsou centrálním bodem rodiny, jsou do nich vkládány naděje i ambice rodičů. V komplikované situaci se rovněž ocitají prvorozené děti, které zažijí frustraci "sesazení z trůnu" mladším sourozencem, a záleží na rodičích, jak prvorozený syn nebo dcera tuto roli zvládne. Problematické může být též dítě nejmladší, které se narodí starším rodičům ve velkém časovém odstupu. Rovněž adoptované děti se mohou vůči rodičům chovat agresivně.
Informovanost české veřejnosti o problému domácího násilí není dostatečná. Většina lidí sice o pojmu "domácí násilí" již slyšela, ale méně již lidé vědí, co si pod tímto pojmem představit. Ještě horší je poučenost o tom, jak se vůči domácímu násilí zachovat. Poučenost o tom, jak se tváří v tvář domácímu násilí zachovat, je přitom jedním z důležitých faktorů, které zvyšují ochotu poskytnout obětem násilí účinnou pomoc. Lidé kteří vědí jak se k násilí chovat, projevují zároveň větší snahu proti němu také zasáhnout.
Škála vnímání domácího násilí je velice široká. Od násilí, které si pod tímto pojmem nejčastěji představujeme, tedy od fyzického přes sexuální násilí až po tyranizování, šikanování. Oběťmi fyzického násilí jsou častěji ženy a děti. Na mužích je nejčastěji pácháno násilí psychické.
Domácí násilí je specifické také tím, že samo od sebe neustane, naopak má tendenci se stupňovat.
Nejmarkantnějším znakem domácího násilí je opakované poškozování oběti. Oběti jsou opakovaně zraňovány (ať už fyzicky, psychicky, emocionálně či sexuálně) osobou, které původně důvěřovaly natolik, že s ní navázaly pevný partnerský vztah. Domácí násilí v jakékoliv podobě má vždy silně devastující účinky na tělo i duši oběti. To, co zřejmě nejvíc paralyzuje oběť domácího násilí, je těsná provázanost a často i závislost na trýzniteli.
K typickým důsledkům domácího násilí patří pestrý obraz příznaků, jako je zvýšená psychická zranitelnost, ztráta sebevědomí, ztráta životních iluzí, o které se opírá duševní stabilita, pocit bezmoci, intenzivní pocit viny, sebeobviňování, nápadná oddanost vůči trýzniteli (u dětí se v této souvislosti používá i výraz psí oddanost), emocionální labilita, vymizení radosti ze života, ztráta osobních perspektiv, nedůvěra ve vlastní síly a projevy sebedestrukce a deprese.
Při zjišťování či měření hloubky dopadu domácího násilí na oběť se běžně vychází z pojmu posttraumatické stresové poruchy. Její příznaky jsou považovány za normální, očekávanou reakci oběti zejména u hrubých podob domácího násilí.
Pro živé případy domácího násilí bývá typické, že oběť i pachatel minimalizují rozsah i stupeň násilí. Zlaté pravidlo pro posuzování dopadu domácího násilí říká: když jsou dvě verze, pachatelova a oběti, není pravda uprostřed, nýbrž je ještě horší, než uvádí to závažnější líčení.
Dopad domácího násilí lze rozdělit do dvou oblastí, a to bezprostřední dopad jednotlivých výbuchů násilí a dlouhodobé důsledky domácího násilí.
Bezprostřední reakce na konkrétní sekvenci domácího násilí má obraz typické akutní krize. K důsledkům domácího násilí patří následující oblasti problematického chování oběti:
1. manipulace: Oběť se naučí vnímat realitu pokřiveným, zmanipulovaným způsobem. Aby alespoň zdánlivě rozuměla tomu, co se jí děje, hledá pro sebe přijatelné vysvětlení. Například obviňuje sama sebe za výbuch násilí, neboť nesplnila očekávání partnera. Myslí si, že je povinna vyhovět okamžitě partnerovým přáním, i když jsou podivná. Ztrácí schopnost spolehlivě pro sebe rozlišit, co je a co není normální.
2. zablokované ventilování vzteku: Oběti domácího násilí se usilovně snaží utéci před konflikty. Nejsou schopny normálních reakcí, když si na nich někdo vylévá vztek, ani když samy cítí vztek. Odnaučily se vyjadřovat přímo své pocity, raději používají nepřímé způsoby, jako je sarkasmus, pasivně agresivní techniky či pomlouvání za zády.
3. disociace: Disociace je účinný způsob, jak otupit prožívání emocí. Jde o psychický mechanismus, který chrání oběť před tím, aby naplno prožívala bolest, ať už fyzickou, či psychickou. Má různé podoby. Může jít o úplné "vymazání pocitů" (oběť nevnímá, ačkoli působí podněty), o psychogenní amnézii (ohraničenou ztrátu paměti) či v extrémní podobě pak o tzv. mnohočetnou osobnost.
4. minimalizace násilí: Minimalizace vlastně souvisí s manipulováním reality. Oběť domácího násilí popírá vážnost incidentů i celkové situace, je to forma iluzorní obrany, protože jinak by se musela "zbláznit". Minimalizace pomáhá redukovat strach z budoucího vývoje domácího násilí, činí problém menším.
5. přílišná ochota vyhovět: U osob týraných partnery časem vzniká nápadná tendence vyhovět násilníkovi, a tak eliminovat startéry pro výbuch jeho agrese. Tento naučený postup pak uplatňují i vůči jiným autoritám. Smyslem extrémní vstřícnosti je předcházet jakýmkoli konfliktům. Někdy se tento styl reagování objevuje i u zajatců.
Zvláštní kapitolou v oblasti domácího násilí jsou senoři. Otázka seniorů je daleko složitější. Násilí na seniorech nelze chápat pouze jako násilí v rodině, ale i jako problematiku nadrámcovou. K jejímu hlubšímu porozumění je třeba poukázat na další aspekty vyplývající z psychického stavu, zdravotního stavu a změn společenského života a životního stylu starších lidí. Vlivem stáří dochází ke změnám ve fungování paměti, k projevům nejrůznějších onemocnění i duševního charakteru, které mají své specifické projevy doprovázené zvýšenou nedůvěrou, emoční nevyrovnaností, zvýšenou úzkostí, sníženou sebedůvěrou, poměrně silnou sugestibilitou apod. Všechmny tyto poměrně běžné změny mají velký vliv na chování a rozhodování staršího člověka, a tím bezesporu velký význam ve vztahu k právu a k orgánům činným v trestním řízení. Jak lze objektivně posoudit soulad fyzického vzhledu a psychických schopností, jak lze posoudit vliv okolí na rozhodování starého člověka, jak lze posoudit míru objektivity z hlediska věrohodnosti výpovědi jako svědka nebo poškozeného? Zkoumání násilí na seniorech je bezesporu citlivé až kontroverzní téma.
Psychologická pomoc obětem domácího násilí se musí zaměřit hlavně na důsledky násilí. To také znamená, že při péči o oběti domácího násilí je nezbytné se přímo ptát na incidenty a výbuchy domácího násilí. Často se pracuje s předměty, fotodokumentací či svědectvím sousedů, které slouží jako pomůcky pro terapii oběti domácího násilí. Co se vlastně odehrálo, jak se choval pachatel a jak reagovala oběť slouží k normalizaci symptomů. Pro oběť je důležité si uvědomit, že popsané symptomy představují zcela normální důsledky prožitých scén domácího násilí. Pracovat s představou, že oběť domácího násilí je duševně nemocná, by bylo chybné a neprofesionální. Poškodilo by to samotnou oběť, která se něčeho podobného intuitivně obává. Jakmile se oběť zklidní, je možné začít s rekonstrukcí zdravých způsobů myšlení a chování.
Pro pomoc obětem domácího násilí provozuje od září letošního roku Bílý kruh bezpečí v nepřetržitém provozu tísňovou linku DO-NA. Jedná se o první službu tohoto druhu v České republice. Krizová linka účinně podporuje oběti domácího násilí, a to prostřednictvím snadno dosažitelné rady a podpory poskytované při zaručení anonymity volajících. Na lince DO-NA poskytují okamžitou odbornou psychologickou, právní, organizační a morální podporu obětem domácího násilí, jeho svědkům a osobám blízkým oběti speciálně vyškolení a vysoce erudovaní konzultanti. DO-NA též slouží odborníkům, kteří se v rámci výkonu své práce dostávají do živého kontaktu s oběťmi domácího násilí. Tato služba umožňuje mimo jiné zorientovat se v systému záchranné sítě státních i nestátních služeb.
DO-NA
|
Zdroj: Zpravodaj Bílý kruh bezpečí, Mgr. Petra Vitoušová, PhDr. Ludmila Čírtková, Reprezentativní sociologický výzkum STEM
Zpracovala Dagmar LINHARTOVÁ