POLICISTA  10/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

portrét

Petr Kopecký je trutnovský rodák, patriot a policejní kapitán. Ostatně, už jeho tatínek v policejní uniformě po okolních kopcích v osmatřicátém honil ordnery, takže vztah ke zbraním i stejnokrojům - a taky k službě vlasti, což se už dneska bůhvíproč moc neříká - dlužno v jeho případě považovat za zděděný. Rodový.

No řekněte sami, jestli rakouská pěšácká uniforma nebyla slušivá..."Trutnov leží poblíž horských průsmyků a odjakživa tudy s oblibou táhla vojska a sváděly se tu i bitvy," vysvětluje své hobby. "Naposledy v roce šestašedesátém předmínulého století... Jako kluci jsme lítali po lesích a hráli si na vojáky. Bydlím přímo pod vrchem Gablenz, kde tenkrát sídlil rakouský štáb, a podle jeho velitele se kopec dnes jmenuje. Mimochodem, šlo o jedinou bitvu oné slavně neslavné války roku šestašedesátého, v níž rakouské vojsko zvítězilo - začal jsem se o ni zajímat - a už mi to zůstalo."

Kapitán Petr Kopecký slouží v policejních řadách deset let: napřed byl u kriminálky, pak si ze zdravotních důvodů hledal "něco klidnějšího" a vedení trutnovské policie moudře napadlo, že jeho celoživotního zájmu o zbraně by se dalo vlastně využít i profesionálně. Dnes tedy slouží ve skupině pro zbraně, střelivo a drogy - s tím, že má hlavně v popisu práce vydávání zbrojních pasů. Osm let byl soudním znalcem a taky zkušebním komisařem, ale časem usoudil, že by mohlo jít o cosi jako konflikt zájmů a osvědčení si neobnovil. Což ovšem ani v nejmenším neznamená, že by na zbraně zanevřel. Nicméně, příliš ho neokouzlují výdobytky moderní zbrojířské techniky. Jeho láskou jsou elegantní, neřku-li půvabné střílející stařenky. Pušky z předminulého století - se zvláštním akcentem na kousky z války prusko-rakouské, jež se odehrála převážně ve východních Čechách v památném roce 1866 a navždy změnila dvě nikoli nepodstatné záležitosti: jednak rakouské mocnářství, jednak způsob vedení války. Zatímco rakouská pěchota tehdy ještě táhla do útoku v sevřených řadách a s flintami nabíjenými zpředu, Prusové vyrukovali s technickou novinkou: jehlovkami, tedy puškami, jež už měly závěr a nabíjely se - vlastně jako dodnes...

"Zatímco dobře vycvičený rakouský pěšák dokázal vypálit dvakrát až třikrát za minutu, pruský voják měl kadenci dvou až trojnásobnou," vysvětluje kapitán Kopecký. "Ale rakouské předovky byly zas trochu lehčí, a přitom měly větší dostřel a jejich střely byly průbojnější."

Do hlavně se naládovaly čtyři gramy černého prachu, střela vážila 29,2 gramu. Nabijákem se utěsnila v hlavni: díky čemuž počáteční rychlost kulky činila 370 metrů za vteřinu - což je i počáteční rychlost dnešní devítky lugeru. Když ji Prušák chytil, měl to za sebou, zatímco literatura dokládá, že rakouský voják i po šesti zásatích z jehlovky byl ještě schopen jít. (Pruské jehlovky se vyznačovaly značným únikem plynů z hlavně, a proto jejich palba zdaleka nebyla tak účinná jako u rakouských lorencek.)

"Problém byl ale hlavně v taktice," vysvětluje kapitán Kopecký.

"V útoku na bodák se totiž ještě stále pochodovalo v sevřených oddílech proti pálícímu nepříteli..."

Tak či onak, ona slavná válka skončila pro rakouskou armádu neslavně, Prusové ji na hlavu porazili a císař pán musel ostudně kapitulovat. Z čehož se už vlastně na poli válečném mocnářství až do svého konce nikdy úplně nevzpamatovalo.

Petr Kopecký by o té velké válce mohl vykládat hodiny: málokdo v Čechách o ní dneska ví tolik co on. Klukovský zájem záhy totiž přerostl v seriózní studium historické literatury a v půli let sedmdesátým i v členství v pražském Klubu vojenské historie.

"Ten byl tenkrát jediným takovým spolkem v republice," vysvětluje, proč on, Trutnovák, musel až do Prahy. "Ale fakt je, že mě dojíždění brzy začalo unavovat, a protože jsem věděl, že podobných nadšenců je tady ve městě víc, dali jsme se dohromady a založili klub vlastní."

Takže když se letos v červnu v Trutnově slavně vzpomínalo stopětatřicátého výročí výše zmiňované prusko-rakouské vojny, současně slavil tamní klub přátel historických militarií už čtvrtstoletí. V prvních letech existence byla ovšem jeho činnost sice tolerovaná, leč mírně podezřelá a ostře sledovaná: jaképak rakouské vojenské tradice v socialistickém Československu, že!

A tak teprve v roce devadesátém se Trutnovští vzmužili, sehnali ochotného krejčího a nechali si našít fešácké a historicky dokonale věrné uniformy se "zlatými" knoflíky a všemi dobovými doplňky. Přesně takovými, jaké nosíval 1. pěší pluk císaře Františka Josefa I., (Sluší se připomenout, že vojáci takhle vyšňoření chodili nejen do krčmy a na "orláb", ale opravdu i do bitev. Žádné maskáče neexistovaly a oni představovali pro nepřítele proklatě dobrý cíl: fakt ovšem je, že i sokové ve zbrani byli vyšňořeni stejně neméně malebně...

"Uniforma i s čákou a řemením přijde na dobrých deset tisíc," říká kapitán věcně. "Replika pušky stojí patnáct dvacet. Takže to není levný koníček."

Nabít správně předovku není legraceJak sám říká, svou sbírku už nerozšiřuje: ceny historických zbraní dosáhly takové výše, že na ně prostě nemá. Navíc se na trhu objevují tak dokonalé repliky, že se i znalec ocitá na rozpacích - aby nenaletěl. Což vůbec neznamená, že nadšenců pro vojenskou historii nepřibývá. Právě naopak: kluby vznikají po Evropě, takže Trutnovští jezdí do Itále, Německa,

"Na oslavy jsme pozvali kluby z Německa, Rakouska, Polska a pochopitelně z celé České republiky," vzpomíná na tu slávu Petr Kopecký. "A nejen ty, kteří se zajímají o rok šestašedesátý: měli jsme tu taky městské gardy, kluby napoleonských válek, Severu proti Jihu, třicetileté i sedmileté války..."

Oči přecházely nad tou pestrou elegancí, fotky jsou jen chabou připomínkou vší té parády: když slavnostní průvod pochodoval městem, vpravdě celý Trutnov stál špalírem.

o o o

Osudové vábení ke střelným zbraním pociťoval Petr Kopecký už jako kluk: doma se nějaká pistolka vždycky našla, a když se mu dostala do ruky, už ho svrběl ukazovák. Jen si tak moci někde tajně zastřílet.

"Po letech, když už jsem byl dospělý, jsme jednou na Silvestra s tátou seděli u skleničky a on povídá: ty si myslíš, že nevím, jak jsi mi tajně chodil ve sklepě střílet do uhlí!" usmívá se Petr Kopecký.

Trutnovský Klub vojenské historie, k jehož zakladetelům a nejaktivnějším členům patří, začínal v sedmnácti lidech a dnes má asi čtyřicet členů. Vojenská historie vábí lidi nejrůznějších profesí: šéf celníků, jenž je praporečníkem, okresní hygienik, ředitel školy, dva policisté, podnikatelé, ale také zámečníci, umělecký kovář, puškař. Řemesla nadmíru užitečná.. Výhradně jde ovšem o pány: markytánky zatím v Trutnově nevedou, třebaže při některých akcích, jako jsou rekonstrukce historických přesunů a bitev, by se jejich péče jistě velice osvědčila.

"Když zvážíme, že k bitvě u Trutnova se tehdy některé jednotky přesouvaly - pochopitelně pěšky - až třeba od Josefova, klobouk dolů: to je dobrých třicet kilometrů. U Ženské bídy - to je osada kousek od města - prý už slyšeli hukot děl, tak dal velitel odložit saka a tornistry a nařídil pokračovat klusem. Flinta váží čtyři kila, k tomu prach a šedesát kulí, řemení, bodák, chlebník... Když doběhli na bojiště, museli se snad docela těšit, že když je nepřítel trefí, nebudou už aspoň muset dál."

o o o

Na zdech kapitánovy kanceláře nelze přehlédnout půvabné malované terče jak z devatenáctého století: jen letopočty prozrazují, že jsou mnohem čerstvější, z poslední dekády století dvacátého. Patří králi střelců, jímž se kapitán Petr Kopecký opakovaně stal.

"Podle regulí Spolku trutnovských ostrostřelů z roku 1812 pořádáme každoročně královské střílení: kdo se stane králem, získá tu čest nechat namalovat terč pro krále příštího ročníku."

Jak to tak vypadá, pár terčů tak nechal malovat sám pro sebe. (Pokud by si někdo myslel, že střelba z letité předovky je jako pálit pánubohu do okone, proklatě by se mýlil: na padesát metrů docílil jistý pan Balák z Hradce Králové ze sta možných sto zásahů. A když se na stometrové střelnici soutěžilo ve střelbě z vojenských opakovaček, vyrobených do roku 1945, vítěz docílil 89 bodů. A nejlepší výkon předovky systém Lorenz z roku 1854? 91 bodů!

"Střílelo se na klasický kruhový terč - třináct ran, tři nejhorší se škrtaly," dodává Petr Kopecký.

o o o

Podporučík Petr Kopecký na svém trutnovském pracovišti: podoba s tváří na terči není vůbec náhodná...Sekcí trutnovského klubu je i skupina FORTIS, jež se stará o obranná opevnění z první republiky. Nedávno se jí podařilo zpřístupnit jednu z největších pevností na českém území, Staffenberg neboli štábní terminologií S 73.

"Město nám fandí: díky němu máme na staré radnici klubovnu, kde se můžeme scházet, díky němu jsme si pořídili taky krásnou kopili rakouského horského tříliberního kanonu: s bronzovou drážkovanou hlavní. A už zdárně prošel i státní zkušebnou, takže jsme si z něj i vystřelili," chlubí se kapitán Kopecký, neboť dělo obsluhuje. "Má to výhodu: nemusím se tahat s puškou, kanon naložíme na vozík, připneme za auto a dovezeme až do palebného postavení."

Vznik jízdy nepředpokládají (dragounský spolek ale prý existuje v Kolíně), jakož ani založení spolkové kapely. V časech prusko-rakouské války ji ovšem míval každý pluk a do boje se táhlo s muzikou: bubny a polnice pak signály sloužily k předávání rozkazů. Horší to prý bylo s kuchyní: polní kuchyně ani kádéčka vojáci neměli, na šest mužů připadala jen takřečená kochmašina, což byl větší kotlík, v němž se dalo na ohni něco z fasuňku ukuchtit. A ještě hůř bylo ovšem s raněnými: lékaři nebyli, na postřelené kamarády se smělo myslat až po boji. Zajímavé je, že zatímco Prusové v šestašedesátém už přistoupili k úmluvě o Mezinárodním červeném kříži, Rakousko ještě nikoli.

"Po bitvě u Trutnova ležely prý stovky raněných v dílnách zdejších továren i v měšťanských domech na náměstí," vzpomene kapitán Kopecký stinné stránky barvité válečné slávy...

Šarže se prý v trutnovském spolku nepěstují: jen zvolený předseda se stává kapitánem, jenž má k ruce pár poddůstojníků (třeba praporečník je frajtr) - a mužstvo.

Protože ono nejde jen o ty parádní chvíle v průvodech, ale třeba taky o dřinu při obnovování zapomenutých, zpustlých a zarostlých pomníků dávno zemřelých vojáků. Těch, kteří zemřeli před 135 lety, údajně na poli cti a slávy; kteří však své krásné uniformy asi stěží nosili s takovou pýchou a nadšením jako jejich dnešní prapravnuci. On je rozdíl si na sebeslavnější válku hrát - a zažít ji na vlastní kůži.

Jan J. Vaněk  


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |