POLICISTA 10/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra povídka |
Únos milionářky | |
ZOJA TURKOVÁ |
Jsem jen obyčejná hloupá ženská, ale zato dost stará na to, abych věděla, že peníze nejsou v životě všechno. Věřte mi. A přece - když má někdo v peněžence deset korun, chtěl by v ní mít raději dvacet. Je-li to stovka, chtěl by alespoň dvě. A totéž se týká i miliónů. Neznám to tak docela z vlastní zkušenosti, protože jsem nikdy netoužila po mamonu, ale potkala jsem různé lidi. Bohaté i chudé, dobré i zlé...
Nádherná patrová vila s bazénem v překrásné zahradě, ve městě a přece už v klidu venkovské přírody, co víc by si kdo mohl přát. Emil Vojtíř však přesto nebyl tak docela spokojen. Ne snad s bydlením nebo se svou ženou Zuzanou, chyběl mu dětský povyk u bazénu, možnost láskyplně peskovat ratolesti, když by třeba sjížděly do přízemí po zábradlí...
Emilu Vojtířovi bylo bez pár měsíců čtyřicet let a měl - částečně díky přízni osudu ve formě restitucí a dědictví, částečně díky vlastní pracovitosti, houževnatosti i podnikatelským schopnostem, snoubícím se občas se štěstím - všechno. Včetně šťastného manželství, jenže bezdětného. A on po dětech toužil. Sám byl nejstarší ze čtyř sourozenců a moc dobře si vzpomínal, co si všichni - spolu s rodiči - užili legrace. Na rozdíl od něj měli sice rodiče hluboko do kapsy, ale jinak jim nescházelo nic. Nenaučil se sice v dětství třeba lyžovat, protože rodiče neměli peníze, aby mohli své děti poslat na lyžařský zájezd na hory (teď byl majitelem tří velkých hotelů v lyžařských střediscích v Krkonoších a na Šumavě a spolumajitelem horské boudy v Alpách), moře viděl do svých dvaceti let jedinkrát, to rodiče celý rok šetřili každou korunu, aby nakonec mohli vyrazit pod stany do Bulharska (v současné době mu říkala pane vila u pobřeží ve Španělsku a mohl si koupit jakýkoli zájezd kamkoli do světa), nicméně byli všichni náramně šťastní.
Tak trochu záviděl, samozřejmě v dobrém, svým bratrům a sestře. Měli dohromady devět dětí a Emil by byl nejraději, kdyby mohly být co nejčastěji u něj a pokud možno všechny. Děti vycítí, jestli je má někdo doopravdy rád, nebo to jen předstírá, a lásku strýčku Emilovi oplácely. Ne proto, že u něj měly, na co si jen pomyslely, jejich rodiny nebyly o nic méně movité než Emil, ale protože s ním byla vždycky zábava, dokázal s nimi mluvit jejich jazykem, uměl naslouchat jejich problémům a vždycky si na ně udělal čas, zatímco jejich vlastní rodiče jich zrovna měli plné zuby.
Emil je miloval, rád je bral s sebou na dovolenou, aby si jeho sourozenci mohli na chvíli odpočinout od věčného dětského hemžení, které jemu tak chybělo.
Také jeho žena Zuzana toužila po dětech a udělala všechno, co lékařská věda umožňovala, aby otěhotněla, ale marně. Postupem let se smířila s tím, že zůstanou s Emilem sami. A rozhodně odmítla Emilův návrh, že by mohli nějaké dítě adoptovat. Byla o rok starší než Emil, pokud jde o majetkové zázemí, byla na tom přibližně stejně jako její manžel, a když s definitivní platností přijala nepřízeň osudu v podobě bezdětného manželství, vrhla se do vlastního podnikání. Úspěšně, stejně jako Emil. Jejich firmy byly i s firmami Emilových sourozenců značně propojené - finančně i jinak. Zuzana se věnovala výrobě kosmetických prostředků a léčebné kosmetice, Emil vydavatelské a nakladatelské činnosti a kromě toho byl úspěšným hoteliérem, jeho sestra podnikala v cestovním ruchu, prostřední bratr vlastnil řadu knihkupectví a distribuční firmu, nejmladší bratr zase několik velmi prosperujících fitness center, organizoval léčebné a ozdravné prázdninové programy a dovolené s aerobikem.
Já osobně jsem se nejdříve seznámila s Kamilou - Emilovou nejmladší sestrou. Byla jsem něco jako chůva jejích tří dětí, pomáhala jsem v domácnosti a po pěti letech jsem se stala prakticky členem rodiny, jako pětapadesátiletá bezdětná vdova jsem se i nastěhovala do jejich domu. Měla jsem Kamilu ráda jako vlastní dceru, její děti jako svá vnoučata. Často jsem je doprovázela do Emilovy vily, a tak jsem poznala i jeho a paní Zuzanu. Zlatí lidé. Žádní nafoukaní snobové, chovající se ke svým zaměstnancům s nadřazeným odstupem. Říkali mi Vlastičko, všechny děti si zvykly na oslovení babi, což mě nesmírně těšilo, prakticky celé léto jsem trávila ve Španělsku a starala se o vilu, kde se členové rozvětvené rodiny střídali i potkávali a pořád tam byla spousta dětí.
Prostě báječní vlídní a štědří lidé, šťastní a spokojení. Jeden jak druhý. Ale ani takovým se nevyhýbá neštěstí, i na ně občas namíří prstem zlá ruka osudu.
Bylo to v pátek, chvíli před večeří, po níž jsme všichni měli odjet k Emilovi a strávit tam, spolu s rodinami všech bratrů, víkend.
Paní Kamila zvedla vyzvánějící telefon a uprostřed první věty, že tak za hodinu vyrazí, náhle zmlkla. Zbledla a sluchátko v ruce se roztřáslo. "Jasně, hned s manželem jedeme. Bráchové už to vědí?" A ukončila hovor.
Bylo mi jasné, že se stalo něco hrozného. "Co... co se přihodilo?" zeptala jsem se, ale nedostalo se mi odpovědi.
"Vlastičko, navečeřte se s dětmi sama. Musíme okamžitě za Emilem." Zpacifikovala protestující ratolesti, pošeptala cosi svému muži a byli pryč.
Přestože obvykle už se mi kolem desáté večer klíží oči a usínám málem za chůze, neměla jsem na spánek ani pomyšlení a čekala jsem na paní Kamilu až do jedné. Vrátila se uplakaná, její muž Karel vypadal ustaraně. Než jsem se stačila na cokoli zeptat, vrhla se mi kolem krku a opět se rozplakala. Konejšivě jsem ji hladila po vlasech a čekala, až se trochu uklidní.
"Zuzanu... Zuzanu unesli," vzlykala.
Stála jsem tam jak solný sloup. Copak tyhle věci, které vídám ve filmech, se stávají i ve skutečnosti?
Posadila jsem Kamilu do křesla, manžel si sedl vedle ní a mlčky ji držel za ruku. Šla jsem jí uvařit čokoládu s brandy a Karlovi nalila skleničku koňaku. Začal mi líčit, co a jak se stalo,
Paní Zuzana prý volala Emilovi z auta, bylo to těsně po třetí odpoledne, že je právě na cestě z fabriky a aby ji čekal ve své kanceláři, jede za ním. Čekal až do pěti, ale Zuzana se neobjevila. Sháněl ji mobilem, dočkal se však jen hlasové schránky. Dvakrát telefonoval do fabriky, jestli se tam třeba jeho žena nevrátila, ale všichni mu potvrdili, že ve tři odjela a už se neobjevila. Volal na záchranku a na policii, jestli Zuzana ve svém tmavomodrém peugeotu neměla nehodu, ale nikde o ničem nevěděli. Nevydržel čekání a rozhodl se projet dvacetikilometrovou trasu od kanceláře k fabrice. Dojel tam, znovu se ujistil, že tam Zuzana není, velice pomalu se vracel. Na lesní cestě, odbočce ze silnice za Habrovou, zahlédl v dálce modrý vůz a vyděsil se. Zajel až k němu. Nemýlil se, byl to Zuzanin peugeot. Všechny dveře dokořán, klíč v zapalování, po řidičce ani památky.
Bezradně se rozhlížel kolem, a v tu chvíli zacvrlikal jeho mobilní telefon. Zajásal, neboť se na displeji objevilo Zuzanino číslo. Vzápětí ho však čekal šok. Neozval se totiž hlas jeho ženy, nýbrž nějaký muž, který mu sdělil, že má jeho manželku, a vzhledem k tomu, že Zuzana má jistě pro Emila větší cenu než nějaké prachy, určitě se dohodnou. A aby prý jel domů a čekal, že se znovu ozve a stanoví sumu a podmínky předání. Důrazně ho upozornil, že jestli o únosu jen cekne, je se Zuzanou konec. Klidně se prý v takovém případě spokojí jen s částkou, kterou Zuzana vezla z banky.
Zavěsil, Emil okamžitě volal zpět, chtěl s manželkou mluvit, ale už tam zase byla hlasová schránka.
Poslechl tedy příkaz, zamkl Zuzanin vůz a jel domů. Únosce se ozval ve čtvrt na sedm. Požadoval deset miliónů. Když se Emil zděsil, že tolik peněz nemůže nikdy sehnat, dostalo se mu odpovědi, že ho jeho bohatí příbuzní jistě nenechají v bryndě. A v pozadí bylo slyšet tlumené sténání. Peníze chtěl o půlnoci, těsně před tím prý se znovu ozve.
Tehdy Emil obtelefonoval své sourozence a stručně jim vylíčil situaci.
Bylo samozřejmě absolutně nemožné sehnat požadovanou sumu v pátek večer během nějakých pěti šesti hodin. Emil byl navíc momentálně téměř bez peněz v hotovosti, právě zaplatil tiskárny a měl spoustu dalších obvyklých výdajů, ale hlavně - naskytla se mu možnost výhodné koupě dvou hotelů takřka v centru hlavního města a už složil zálohu.
Pak dali všichni sourozenci hlavy dohromady a spočítali, že peníze tak akorát dají dohromady, všichni zrovna plánovali další investice a měli na ně připravené značné částky, jenomže dřív než v pondělí to nebude. Což ovšem znamenalo, že Zuzana bude v rukou únosců celý víkend, a kdo ví, co všechno se jí za tu dobu může stát...
Telefon zazněl přesně v předem určenou dobu. Únosce opět volal ze Zuzanina mobilu. Emil se mu snažil vysvětlit situaci - i ten největší zabedněnec přece musí pochopit, že ani nejbohatší lidé doma nemají takovou hotovost a banky v sobotu a neděli nepracují. Dušoval se, že když Zuzanu pustí, v pondělí peníze odevzdá, hlavně když bude manželka v pořádku. Únosce se mu samozřejmě vysmál. Musel by být blázen, aby vydal rukojmí v naději, že výkupné dostane někdy později. Nicméně slíbil, že pokud Emil nezatáhne do věci policii a dodá výkupné, jeho ženě se během těch dvou dnů nic nestane. Emil se po tu dobu nesmí hnout z domu a nikdo kromě členů rodiny nesmí k němu.
Byla to Kamila, kdo jako první přišla s návrhem, že by se bez ohledu na varování měl spojit s policií, protože nemá žádnou záruku, že i když zaplatí, dostane Zuzanu zpět. Jak by se přece mohl spolehnout na sliby lidí, kteří dokáží spáchat únos...
Po krátké debatě se k jejímu názoru připojili i oba mladší bratři. Jen Emil stále váhal: nechtěl ohrozit manželčin život. Určitě si jeho rodinu dobře proklepli a sledují ho. A nejspíš nejen jeho. Jak jinak by mu mohli telefonovat právě v okamžiku, kdy našel Zuzanino prázdné auto? Jak by mohli vědět, že Zuzana zrovna vezla peníze z banky, nebo to, že jeho bratři a sestra mu mohou pomoci s výkupným v tak nepředstavitelné výši?
Nakonec ho přesvědčili, souhlasil. Mělo to však háček. Kdyby opustil vilu a šel na policii, nebo naopak přišli policisté za ním, je Zuzanin život v ještě větším nebezpečí než teď. Únosce určitě nemluvil jen tak do větru. Má to tedy udělat místo něj někdo ze sourozenců? Ale co když i oni jsou pod dohledem? Dalo se přece předpokládat, že tomu tak je. Očekávané výkupné únosci dozajista stálo za nějaké ty "provozní" výdaje. Ostatně Zuzana u sebe měla dost na to, aby si ten lump mohl sehnat chlápky na sledování daleko většího počtu lidí.
Způsob, jakým se s policií spojit, aniž by to vzbudilo podezření, nakonec opět napadl Kamilu. "Mám to," prohlásila, "jediný, kdo to může udělat, je naše Vlastička. Kdo by podezříval starou chůvu, že je do té záležitosti jakkoli zapojená? Všechno jí řekneme, má dobrou paměť, nepatří k těm, kdo by něco popletl."
"Já?" zděsila jsem se, když mi to oznámila. "Jsem přece jen obyčejná hloupá ženská! Udělám něco špatně a budu mít na svědomí tragédii."
Celá jsem se třásla, když mi vysvětlovali, jak to naplánovali, jak to mám udělat. Můj selský rozum mi říkal, že mysleli na všechno. Hlavně tedy Emilovi sourozenci, on sám byl zřejmě v šoku.
Samozřejmě jsem souhlasila. Takže jsem se uprostřed noci vydala do svého bytu, kde už léta bydlela jedna má přítelkyně, která se, bohužel, nepohodla s rodinou své dcery a vyklidila raději pole. Napřed jsem ji telefonicky upozornila, že přijedu, aby ještě nezpůsobila poplach, že se k ní chce někdo vloupat. Hned po příchodu jsem pak zavolala na policejní ředitelství. Asi jsem nepůsobila ani hystericky, ani bláznivě, neboť všechno šlo jako po drátkách. Během deseti minut jsem hovořila s člověkem, který se představil jako plukovník Slavík a beze všeho zbytečného naparování mě ujistil, že Vojtířova rodina udělala to nejlepší, co mohla, a že se o všechno postará.
Neměla jsem na spánek ani pomyšlení a vykládat všechny podrobnosti po telefonu nemělo smysl, takže jsem přivítala návrh, že pro mě posílá auto. Přestože ho ta záležitost vytáhla z postele, byl v kanceláři dřív, než jsem tam dorazila. Byl to až nepřiměřeně prošedivělý čtyřicátník, rozhodně působící na své okolí klidem a rozvahou. Pozorně mě vyslechl, vyptával se na všechny členy Emilovy rodiny, hlavně na děti a jejich denní režim, a mě napadlo asi totéž, co jeho: Proč si únosce vybral paní Zuzanu a ne některé z dětí, když stejně bude platit celá rodina? Ale nahlas jsme to neřekli ani jeden. Předpokládám, že jsme oba měli stejnou odpověď: Zuzana měla u sebe značnou sumu, takže pokud by nevyšlo výkupné, měl by ten lump alespoň něco.
Jednala jsem přesně podle instrukcí paní Kamily a otevřeně hovořila o všem, na co přišla řeč, nečekala jsem na přímé otázky a řekla absolutně všechno, co jsem o Emilovi i ostatních věděla. A že jsem toho věděla dost, vždyť jsem mezi nimi žila, a čeho jsem nebyla osobně svědkem, to jsem se dozvěděla od dětí. Ty vidí všechno, i když si to ve svých hlavičkách ještě nedokáží pospojovat.
Když jsem se dostala zpět do svého bytu, kde už jsem dávno ve skutečnosti nebydlela, rozednívalo se. Padla jsem na gauč a spala jako zabitá. V mých letech už přece jen ponocování není tak jednoduché jako zamlada. Přítelkyně mě vzbudila až krátce před polednem, že prý se paní Kamila už po mě třikrát ptala, a jestli bych mohla přijít k obědu.
Nebýt dětí, byl by to oběd tak nějak pohřební. Rodiče duchem nepřítomní, pochybuji, že věděli, co vůbec jedí, já stále ještě nevyspalá...
"Dohodli jsme se s bratry, že všichni ke strejdovi Emilovi pojedeme dneska, když to včera nevyšlo," oznámila Kamila a děti zajásaly.
Bylo mi jasné, že zatímco těch devět potomků bude mít nerušeně k dispozici celou zahradu, dospělí budou uvnitř rokovat. Jednak budu podrobena podrobnému výslechu, co se v noci na policii dělo, jednak se bude probírat všechno možné i nemožné.
V kostce řečeno - informovala jsem je o tom, že přítelkyně odjela na pár dní pryč, takže můj byt bude místem, kde se případně mohu s plukovníkem Slavíkem sejít, když bude třeba. Emil má postupovat podle instrukcí únosce, všichni mají dodržovat obvyklý režim, ovšem s tou výjimkou, že Kamila s mužem a dětmi zůstane ve vile, abych měla důvod tam být i já a nebylo to nikomu nápadné.
Navečer jsem hovořila s plukovníkem. Asi mi věřil víc než já sama sobě, protože mě žádal, abych všechny uklidnila, že už mají nějaké stopy - kromě jiného našli otisky pneumatik na lesní cestě, odkud byla Zuzana odvlečena, technici zkoumají její auto, dále zjistili, kdo a do jaké míry mohl mít informace o momentální finanční situaci jednotlivých členů rodiny.
Hned jak jsem se vrátila do vily, kde všichni čekali jako na trní, co jim sdělím, spustili, jako kdybych tam já byla hlava rodiny a ne jen pouhý prostředník.
"Neměl jsem s tím souhlasit a zapojit policii," vyčítal si pan Emil, "jestli se se Zuzanou něco stane, nikdy si to neodpustím."
"Hloupost, bylo to nejlepší řešení," oponovali oba bratři.
"Chudák Zuzana, v poslední době si dělala vrásky, že to mezi vámi, Emile, už neklape jako dřív, a teď musí prožít tuhle hrůzu," zavzlykala Kamila.
"Jakýpak neklape," ohradil se Emil. Ale já sama to viděla stejně jako Kamila. "Prostě jsme jen měli oba hodně práce a tudíž míň času na sebe."
Pomyslela jsem si, že by to tak nemuselo být, kdyby ještě před pár týdny nepobýval tak často se svou sekretářkou, než z jeho firmy odešla.
Pak už se hovořilo jen o penězích. Závěr zněl, že v pondělí v jedenáct hodin dopoledne se opět všichni sejdou u Emila a své díly, každý podle svých možností, přinesou, pouze Emil mohl sehnat jen pár set tisíc. A zítra prý už se o této záležitosti vůbec nebudou bavit, nýbrž věnovat se dětem. Jsou totiž až příliš vnímavé na to, aby si nevšimly, že se něco děje, večer odešly do svých pokojů bez obvyklých průtahů a připomínek, jen si dospěláky zkoumavě měřily a nejspíš uvažovaly, co tak hrozného provedly, že se s nimi nikdo pořádně nebaví. Takže bylo na mně, abych to dusno trochu zředila. S devíti dětmi to není nijak snadné, ale dá se to zvládnout. A při takovém hovoru v postýlce před usnutím se člověk také leccos dozví. Pravda, nešlo o nic, co bych už dávno netušila, nicméně utvrdily mě v tom, že ta báječná rodina je úplně stejná, jako kdekterá jiná. O nic lepší ani o nic horší.
Pokud se v neděli někdo skutečně snažil, aby den probíhal jako jindy, byla jsem to - bez zbytečného vychloubání - jenom já. Vlastně ne, také paní Kamila, která se hned ráno sešla se svým účetním, aby mu vysvětlila, že těch šest miliónů, jež měl původně převést, potřebuje v hotovosti, na ní totiž spočíval hlavní podíl na výkupném, zbytek si rozdělili mezi sebe bratři, pak se věnovala hrám s dětmi, jen byla až příliš často nezvykle roztržitá.
Také její bratři zabezpečili nezbytné, aby v pondělí dopoledne všechno klapalo, ovšem své potomky nechali na starost manželkám, zatímco sami si lámali hlavy v knihovně nad tím, co a jak budou dělat, aby se s tak nečekanými výdaji vypořádali.
Cítila jsem se hrozně. Zvlášť poté, co měl pan Emil při svačině telefonický hovor, a pak nám oznámil, že to byl únosce, který se chtěl jen ujistit, že výkupné bude druhého dne ještě před polednem připravené k předání. Přesně v půl dvanácté má prý být Emil s kufříkem s penězi v autě, samozřejmě sám, a čekat na telefonické instrukce.
Nedlouho poté se každá rodina rozjela do svého bydliště, já jsem dohlédla na přípravu večeře, uložila děcka do postelí, snažila se je uklidnit, že jejich maminka není nešťastná, když každou chvilku pláče, jen se dozvěděla špatnou zprávu, a jela jsem opět do svého bytu.
Plukovník Slavík přijel zanedlouho poté. Chvíli jsme oba trochu vyhýbavě odpovídali na vzájemné otázky, ale brzy nám došlo, že to nemá smysl. Oba jsme byli na stejné vlnové délce, jenom já - jak jsem později zjistila - jsem se nacházela o krok pozadu, přestože právě já jsem byla u zdroje informací a jemu jsem je pouze zprostředkovala. Fakt ovšem je, že on měl k dispozici výsledky policejního šetření, o nichž jsem pochopitelně neměla ponětí. Vzhledem k tomu, že jsem plukovníkovi předala seznam bývalých i současných obchodních partnerů i hlavních protivníků, který sourozenci na jeho žádost vypracovali, bylo mi jasné, že je policie prošetřovala.
Jsem obyčejná ženská a různé ty obchodní a podnikatelské boje a fígle mi jsou naprosto cizí, ale tak nějak jsem cítila, že je ve hře něco trochu jiného. Vím, že se lidé mění, zvlášť lidé postupující tak strmě vzhůru, jako všichni Vojtířovi, jenomže atmosféra u nich zhoustla tak nějak příliš náhle, řekla bych skoro ze dne na den. A něco takového muselo mít důvod. Kdo ví jaký, nejsem zase tak zvědavá, abych poslouchala u klíčové dírky, hluboce si vážím své zaměstnavatelky a mám ji moc ráda, stejně jako její bratry a jejich rodiny. Ale mám taky za sebou spoustu posbíraných životních zkušeností, a ty nejsou nikdy k zahození. Díky nim totiž člověk často tuší něco ve vzduchu dřív, než se to skutečně stane. A tak to bylo i v tomto případě. Jen jsem nepředpokládala, že to bude něco tak otřesného, jako únos paní Zuzany.
I o tomhle jsme se s plukovníkem bavili, vyptával se, co ty mé předtuchy vyvolalo, ale nedokázala jsem mu moc přesně odpovědět.
A pak už jsme přešli ke konkrétním věcem.
"Bratři a sestra tedy během dopoledne přivezou panu Emilu Vojtířovi peníze. On se pochopitelně musí chovat přesně podle instrukcí, které bude dostávat," řekl mi. "Máme situaci pod kontrolou, ale nemusí se bát, nikdo by nepoznal, že se policie případem zabývá. My rozhodně život jeho paní neohrozíme."
Neřekl vlastně vůbec nic zvláštního. Ani jeho tón nic nenaznačoval. A přece mi najednou bylo tak nějak divně u srdce.
Při loučení mi položil ruku na rameno, a to zklidňující gesto mi udělalo líp, než veškerá ujišťující slova o bezpečnosti akce.
Průběh následujícího dne znám jen z vyprávění. A vůbec nebylo příjemné ho poslouchat. Ani paní Kamila nebyla nadšená tím, o čem musela hovořit...
Ti hodní, vstřícní a milující sourozenci skutečně během dopoledne sehnali potřebné částky a dali dohromady celých deset milionů, takže Emil ani nemusel použít svých volných čtyři sta tisíc. Uložili bankovky do kufříku, s nímž se pan Emil usadil do svého vozu, mobilní telefon v třesoucí se ruce. Doslova ho hypnotizoval pohledem, jen tu a tam zvedl oči k sourozencům stojícím beze slova u auta.
Těch pár minut čekání všem připadalo jako celá věčnost. Ulevilo se jim, když se telefon konečně ozval. Teď už jen aby únosce dodržel slib a po předání peněz Zuzanu v pořádku pustil.
Slyšeli jen, jak Emil odpovídá "Ano... ano... jistě...".
"Tak kam máš jet?" vyhrkli svorně.
"Nesmím o tom mluvit," odpověděl nervozně a nastartoval.
"Jeď, prosím tě, zvlášť opatrně! Řídit v takovémhle stavu je samo o sobě nebezpečné," poznamenala Kamila starostlivě, ale bratr už ji neslyšel a vyrazil po příjezdové cestě zahradou jako šílenec.
Sourozenci stáli venku, dokud jim nezmizel z očí, pak se odebrali do domu, aby čekali.
Mlčky popíjeli kávu, pak čaj, znovu kávu. A čekali.
Teprve po více než čtyřech hodinách uslyšeli motor auta.
Vyběhli ven.
Zuzana, mírně pobledlá, vystoupila z policejního vozu.
"Kde je Emil?" vyhrkla Kamila, ani si nevšimla pout na rukou švagrové.
"Je zatčený," odpověděl jí jeden z policistů, kteří paní Zuzanu přivezli.
"Emil? Zatčený? Proboha proč?" vydechla Kamila nechápavě.
A pak se všem dostalo vysvětlení.
Emil jezdil autem sem a tam, kličkoval jak zajíc, mockrát se přesvědčoval, jestli je sledován. Pak zajel ke staré zrušené opuštěné továrně na okraji města. Zaparkoval, opustil auto a šel s kufříkem jedním z vchodů dovnitř - po celou tu dobu byl samozřejmě pod nanejvýš diskrétním policejním dohledem. Stejně tak i poté, co po pár minutách, už bez kufříku, komplex budov opustil.
Opět jezdil křížem krážem městem, několikrát vyjel dost kilometrů ven a zase se vrátil. Mnoha složitými oklikami se pak z opačného směru dostal opět k areálu fabriky, který měla policie dávno obšancovaný, ovšem zastavil u jiného vjezdu. Vešel do výrobní haly, kde ho čekala jeho paní a probírala se svazky bankovek v kufříku.
"Pořád nemůžu uvěřit tomu, že nám to vyšlo. Myslíš, že je bezpečné brát ty prachy s sebou?" zvedla rozjařený pohled od peněz. "Neměli bychom je tu raději někde schovat a vyzvednout si je později?"
"To je omyl, dám si je do auta. Ale tebe k tomu nepotřebuju," odpověděl jí manžel a vytáhl z kapsy pistoli. "Únosci tě totiž zabili, jakmile dosáhli svého a dostali peníze. A ještě poslední informace: moje sekretářka, víš, ta, co ji tak nemáš ráda, je těhotná. Se mnou, aby bylo jasno. Konečně budu mít rodinu - i se slušným zabezpečením," ušklíbl se.
V okamžiku, kdy se chystal namířit, zasáhla speciální policejní jednotka.
A to je v kostce všechno. Pana Emila ani jeho ženu jsem od té doby pochopitelně neviděla...
Při svých životních zkušenostech jsem mohla něco takového tušit. Vždyť kdyby byl únos plánován zvenku, nemohla bych to podivné napětí cítit uvnitř rodiny... Když oni to byli takoví báječní a milí lidé a já jsem jen obyčejná stará ženská.