POLICISTA 8/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
Proti proudu Labe supěl za Děčínem veliký osobní parník Dresden. Předjížděli jsme tu loďku po pravém říčním břehu a v Malém Březně jsme směr své cesty zalomili podle plánu doleva od vody. Do kopce. A v Leštině začalo drobně pršet.
Což trochu mírnilo kořenitou vůni černého bezu po příkopech, ale zároveň to nezabránilo tomu, aby někteří z nás automaticky neucítili chuť babiččiny bezinkové šťávy a nepředstavovali si voňavý horký čaj. Pravda je, že v obci Zubrnice se na nás už spustil skoro liják.
Navíc ani v Lovečkovicích nebyl stoupání do nebe konec. Desetikilometrová trýzeň se uzavřela až na lesním horizontu před Týnci. Trénovaní společníci, noví kamarádi mi zmizeli kdesi dole uprostřed Zahrady Čech.
Růžová kvítka šípkových keřů stranou od vozovky jsem si v osamělém zápolení dávno neuvědomoval. Spíš se mě podvědomě držela vzpomínka na záběry s Romanem Šebrlem. Neustále dokola jsem si na silničním kole, s obtížnými převody, v kopci vybavoval sportovce, profesionála, který finišuje v poslední disciplíně desetiboje a za cílovou páskou, po dosažení světového rekordu v královském lehkoatletickém oboru, ztěžka odpadne.
Později pak přizná, že ho několik dlouhých dní po velkém závodě bolí nejen nohy, neboť bolestná únava cestuje zdlouhavě celým jeho tělem.
Proč to tedy člověk podstupuje? Strašívá mi v hlavě. Aby byl první na planetě? Aby se přesvědčil, že ještě žije? ...
Parným dnem do hor
Desítka cyklistů vyrazila krátce po sedmé ranní hodině. Hned v Litoměřicích to vypadalo, že se televizní rosničky netrefily. Červnový den se oproti předpovědím vybarvoval do blankytu. A do výsostně letního tepla. Zvláště při svižném tempu malého a téměř profesionálně pestře tónovaného pelotonu.
Za Nučnicemi jsme se odklonili od Labe, minuli několik chmelnic, pár polí hustě - impresionisticky - posypaných vlčími máky a již se muselo hrabat nohama nahoru dolů směrem na Dubou.
Měl bych vysvětlit, že vloni založená cyklistická sekce litoměřického Sportovního klubu policie Styl (existuje více jak 20 let) si jako první větší akci vymyslela jízdu zvanou Maraton na kole přes nejvyšší a nejnižší bod České republiky. A časopis Policista se směl přidat.
Frčeli jsme na Doksy, podjeli majestátní Bezděz a přes Bělou pod Bezdězem zarazili na malou chvilku posezení na terase restauračky v Bakově nad Jizerou. Sluneční paprsky do nás praly jako v plné sezoně a všichni navzájem dohlíželi na kvalitní doplňování tekutin i jídla. Není-li pod kotlem dostatečně naloženo, zadělává si každý na malér. Než se tahle parta ustavila oficiálně, sjela si malá skupinka v roce 1998 na bicyklech Ohři. Za dva dny, od pramene v Německu po soutok doma u Litoměřic. Další rok následovala akce ještě více zahraniční - Interlaken, popojíždění čtveřice skalních ve švýcarských horách pod Eigerem a Jungfrau. Potom cyklistická jízda podél Vltavy v minulém roce a ve značně deštivém počasí.
Přes Kněžmost, kde měli zrovna autonehodu na návsi u kapličky, a přes Sobotku vedla aktuální cesta v serpentýnkách vzhůru do Mladějova. U lesa před dědinou otáčel staroušek hodně tmavé, rezavé seno. Ve stínu postávaly trabant, láhev rumu a pivní kuželka. Staré kozly asi k novým kouskům nikdo nepředělá.
Panorama s hradem Trosky vystřídal na druhé straně jičínský vršek se svatostánkem nad Rumcajsovým Řáholcem. Začínaly vonět lípy, občas do toho dýchly svoji zajímavou vůni bělostné deštníčky divokého kmínu. Do Nové Paky jsme táhle stoupali po hlavní silnici a zpola zatížený provoz osobních i nákladních aut bral na naše nekapotované stroje docela ohled.
Potom jsme zahlédli jako na dlani Krkonoše, Černou horu, Sněžku a přes Hostinné - před ním v posledním zchvacujcím stoupáku - došpurtovalo se do Rudníku. Kolem sedmnácté hodiny, na budíčku 164 kilometrů.
Sibérie v nadoblačnu
Před druhou etapou mi technik výpravy Jarda (důl. tel.: Oprava os. aut a jízd. kol 0606-278514, 0606_960331) vytvořil svýma zlatýma rukama ze stroje, v minulém století vyšlého z módy, celkem novotou a úplně jinými technickými vlastnostmi zářící šlapací mašinku. Jenomže od rána se zhůry řítily nekonečné provazce deště.
Vyjíždělo se téměř před polednem a je na místě představit ten skvostně zarputilý manšaft:
Václav (48) - alias Pába, policista, na kole jezdí neustále, ročně natočí dobře patnáct tisíc kilometrů (když mu jich tachometr nepředvádí dost, je z toho nemocný), když má někoho před sebou, obvykle v něm bouchají saze, je to soutěživý typ.
Libor (38) - běžně zvaný Doktor, lékař týmu (byť gynekolog), jezdí na horském i silničním velocipedu, i závodně (např. kritérium Brdský Kondor), běžně se vydává po práci do Ústí za Vendou a Jirkou a vrací se s nimi v sedle (na zpestřenou třeba přes Zubrnice) domů.
Jiří (41) - policista (říkejme mu náčelník), přišel někdy před čtyřmi roky z České Lípy (jako hotový zkušený cyklista v současnosti partnerského SKP), věnuje se kolu též "závodně".
Standa (37) - řečený též Angrešt, policista, nenápadný jezdec (zhruba 60 kilo), vloni pouze několik málo jízd, popisovanou cestu absolvuje na skromnějším materiálu (kupř. bez klipsen), nepředstavitelně však houževnatý.
Jarda (41) - automechanik, vrchař (až fanatický vyznavač jízdy do kopce), běžně si odskakuje na trať Litoměřice - Teplice a vydupe si pro radost třeba na Komáří vížku (pořídil si speciální drahý budík na záznam dosažených převýšení) ...
Přerušme ale na chvíli výčet účastníků, déšť sice stále zkrápí hornatou krajinu, nicméně vedení velí do práce, ke strojům, na kuň, v sedla sed! Uplakaný den (Medard samá voda) tlumí všechny vůně světa. Ve stráních pouze místy prosvětlují šedivě vlhkou atmosféru fialkové hrozny lupinusů, vlčích bobů.
Přes Svobodu nad Úpou a Horní Maršov směřujeme do nebeských končin na Pomezních Boudách. Polská celní stráž si nás potom za městečkem Karpacz přebírá pod svá křídla a vede pole nejodvážnějších jezdců kolem Slezské boudy na Sněžku. V severních úžlabinách dosud polehává sníh.
Na špici České republiky není vidět dál jak na dva kroky. Profukuje tu nepřízeň osudu (zvláště pro fotografování) a hrůzný chlad doprovází sportovce po celou sestupnou dráhu přes Luční boudu, Výrovku a Richterovy Boudy do Pece, vyhaslé sychravé. Někteří zkřehlí borci nejdou téměř oddělit od kola a dlouho nedovedou rozevřít pěsti, jež v duelu s přírodou svíraly řídítka a brzdy. Tým si právě prožil cosi skoro bájného. Ti zralí mužové se zrovna stali sami sobě legendou. Od této chvíle už navěky budou v osobních, rodinných i spřátelených hovorech kolovat o jejich dobytí Sněžky přímo mýtické detaily ...
V cíli etapy, opět v Rudníku v útulné chatě U Bedřicha (důl. tel.: Chata u roztomilého hafana 0438-440458, 0602-846300), mají vítězové odkrouceno 107 km.
Pod horami cesta dlouhá
Než se vydáme do třetí etapy maratonu, pojďme dokončit vyjmenování bezvadného týmu:
Jiřík (27) - policista, slouží pár let (přišel po vojně), hraje fotbal (v zimě florbal), opravovali mu koleno, vyhrožuje, že se půjde posadit do doprovodného vozidla, přesto pořád jede (a až do úplného cíle došlape).
Petr (45) - ing. a podnikatel pekař, basketbalista, sportovec každým coulem těla i duše (především pak srdce), vloni byl mj. na cyklistické akci Král Šumavy (není sice členem klubu, je to však kamarád z nejobětavějších, poskytl např. firemního méďu do role sběrného valníku).
Vladimír (47) - policista, původně sólový jezdec (začal si s kolem hned po skončení vojenské služby), pečlivý a systematický, pročež na něj spadla pozice "prezidenta" téhle sportovní party.
Milan (36) - též Kilián, pedagog v autoškole (důl. tel.: 047-5620203), Litoměřičák, od dětství přítel Jirky, spolehlivý jezdec tempař (držák), s každým by se rozdělil o poslední doušek vody.
Jirka (37) - policista, který s cyklistikou začal (tehdy býval silnější v pase) po seznámení s kolegou Vladimírem, jezdívá (se spolupracovníkem Vendou) denně "kolmo" do práce na krajskou správu (hezky přes kopec), je rodilým organizátorem (vymýšlečem), i maratonskou jízdu spoluvyprovokoval (s Vláďou), po nedávné nehodě se však v cyklistickém sedle teprve znovu rozjíždí, proto přijal funkci řidiče zajišťovacího vozidla.
Včas se pouštíme do značného krajíce. Šlapeme směr Vrchlabí, Jilemnice, u nádraží Horní Sytová přeskočíme Jizeru a už řítíme se do Semil. V Železném Brodě prokličkujeme hustě navštívenou poutí, za Malou Skálou supí náš hlouček v pěkném stoupání ku hradu Frýdštejn.
Kolem doznívá vůně akátů, dech nabírá jasmín. V několika dědinkách připomene se kalina a ob dvě stráňky zavoní nám pod nos do slunečna posečená louka. A trička lípnou se člověku na záda a přes veškeré "krvavé plivání" ze zadušených plic je svět vůkol nádherný a "vlastenečtí pocitové" bezmála hmatatelní ...
Chvíli nám zprava kynul Ještěd, přes Český Dub a Osečnou podjeli jsme (po Krkonoších a Jizerských horách) pod hory Lužické. Jasné počasí nadále jest příznivé a v postupujícím odpoledni přes Hamr na Jezeře, kolem Stráže pod Ralskem, skrze Brniště a Lindavu dorazíme ke Svoráku, ke kopci věru zlověstnému.
Jarda je ve svém živlu. My odbočili na Krásnou Lípou, on si ještě dobrovolně přidává stoupání do Rumburku. Všichni hledáme cestu do cíle ve Starých Křečanech. Ale končíme na Valdeku před Šluknovem. Křečovky dostaly v této etapce dávku 150 km.
Podél vody, krásně i v dešti
Nemám vás rád, furt byste pořád jenom jezdili na kole, praví s vážnou tváří čtvrtého dne po ránu náčelník Jiří. A nevydrží to a směje se na všechny.
Vydatně hrneme bohatou snídani pod kotle. Petrovo pečivo, zvláště to sladké (vánočky, biskupské chleby) vydrželo dosud jako čerstvé a v dostatečném množství (důl. tel.: Pekařství Kodys+Hamele 0416-732919).
Dosud jsme ani nevyjeli, je 8:30, a kdosi (byl to Jarda) klade s naprosto kamenným portrétem dotaz: Hele, v úterý je trénink, kam pojedeme? A kupodivu ho nikdo ničím nepraští.
Dopoledne projíždíme zamýšlený Národní park České Švýcarsko, dlouze sjíždíme a popojíždíme pohádkovými soutěskami (poblíž chat Na Tokáni, u občerstvovacích stanic na Mezní Louce), často na hladkém asfaltu. A prožíváme spravedlnost zákona o zachování výškových rozdílů. Každá úmornost výstupu někam vzhůru má vyvážení v bezpracném libém sešupu do níže položených míst (kéž by tomu tak - po zásluhách - bylo též v běžném životě).
Překonání či dosažení druhého maratonového extrému, totiž nejnižšího místa ČR ve Hřensku (kde drobní obchodníčci nabízejí zboží s argumentem, že "čím více průhy, tím lepčí Ádidas"), je již absolutní brnkačka. Až na to opětovně nastávající oblačno a znatelné ochlazení. I holky nalehko oděné a před Děčínem s prázdnýma rukama různě rytmicky poskakující to vidí - a cítí. Pane, poďte na kafe, my nechceme tamto, no víte, poďte se vopravdu jenom vohřát, pokecat, přemlouvají (nejspíš dobře tuší, že v tomhle zlu a nečase u cyklisty zajímavější chlapáctví stěží pohledat).
A pak už doháníme proti labskému proudu s buldočím odhodláním plující německý osobní parník. Tím jsme začali. Všechno poté dovonělo na dně Zahrady Čech v motorestu v Křešicích (obvyklá - až kultovní - konečná "výjezdních akcí" litoměřického bicyklového SKP). Tachometřík na závěrečné štrece zaznamenal 106 km (souhrn těch nejzdatnějších činil: 527 km s celkovým převýšením 5 km, s průměrnou rychlostí 23 km/hod, během výstupu na Sněžku "jen" 14 km/hod) ...
Jezdím vlastně proto, abych mohl cokoliv a do sytosti jíst, řekl někdy na konci první etapy Libor.
Začal jsem šlapat na kole, protože nejsem motoricky příliš šikovný. A dodnes se zabývám rekreačně cyklistikou, protože je to pohyb, který nevyžaduje žádný talent a ještě se přitom - jako rozený kocháč - mohu těšit z krajiny ubíhající okolo mě, nechal se v průběhu závěrečného vyhodnocování akce slyšet Vláďa.
(Pro mne osobně bylo úžasné, že po ujetí více než čtyř set kilometrů - v průběhu čtyř dní - mě ani nohy nebolely ... A pořád ještě žiju ...)
Jaroslav Kopic
Foto Jiří Krejčí a autor