POLICISTA 8/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra portrét |
![]() |
"Jestli mám nějakou základní zásadu života? - Snad pochopit, že všichni lidé jsou v podstatě dobří. Že v každém člověku je od narození nádherný drahokam vybroušený do mnoha jiskřivých plošek, které ovšem bývají zanesené blátem. A že je smyslem života alespoň jednu plochu očistit, aby zasvítila okolnímu světu. Jinými slovy, že je pro každého z nás důležité naučit se mít rád lidi jak ty navenek dobré, tak i ty v projevování špatné. Protože vlastně nejsou lidé špatní, oni jenom někteří z nás ještě nevědí, že mají být dobří, že mohou být dobří ..." |
Vzpomínám si, že jsem jako malý kluk s hrůzou - i nezměrným obdivem - pokukoval doma v rodném městečku při Anenské pouti po vrhači nožů, který z obou rukou vystřeloval ostré čepele proti krásné dámě statečně postávající před velikánským válem na nudle. Pak přišlo filmových Sedm statečných a jeden z nich to taky moc dobře - a hodně rychle - dovedl s celkem nenápadnou kudlou. A teď jsem se potkal s kriminálním radou, který má házení nožem - ale též sekerou - za jednoho z řady osobních koníčků. Navíc k němu přistupuje jako k čistě sportovnímu oboru a průběžně si tuto odpočinkovou fyzickou - byť značně technicky podmíněnou - aktivitu prokládá filozofickými úvahami.
Kpt. Václav Šaroch (43) z ostravské kriminálky (kde pracuje především jako specialista na protidrogovém poli) přivedl asi před čtyřmi roky tehdy dvanácti třináctiletého syna ke sportovní střelbě. Neboť jediný správný způsob výchovy spatřuje v tom, když člověk sám něco zaujatě provozuje a táhne ty mladší - i vlastní dítě - osobním příkladem. Kluk dosud střílí z malorážky, táta si na střelnici v Orlové začal i s westernovým střílením. Pořídil si perkusní Remington 44.
"Má to své kouzlo, když tam musíte napěchovat střelný prach. Dát tam tu krupičku a odvážit to. Za trénink sice nenastřílíte dvě stě ran jako se sportovní zbraní, ale vystřelíte si stěží akorát tak patnáctkrát. Přesto je to radost. Už jsem si pořídil i perkusní pušku.
A jak jsme začali s mladým jezdit po soutěžích, potkávali jsme se s partou, která kdysi založila osadu Faraón. Dali jsme se do řeči s Františkem Musialem, řečeným Fred, a s Josefem Smékalem, kterému se říká Pepé a který je zřejmě po celé republice nejznámějším házečem nožů.
Zvláštní vztah ke chladným zbraním jsem neměl, nicméně otázka proč to nezkusit mě napadla. Předloni zkraje roku jsem se zajel podívat na pár závodů. I tohle se mi zalíbilo, sehnal jsem si na to nůž a jako naprostý nýmand jsem to na podzim předloňského roku na Starých Hamrech vyzkoušel. Byla to ubohost. Jenomže ctižádost je s prominutím svinská vlastnost.
Začal jsem trénovat - a trénuju pořád - a mám cíl se v tomhle druhu sportu dál zdokonalovat, protože vidím, že je to sport, s nímž vydržím do důchodu. Vždyť nejlepšímu házeči je třiapadesát. Ale podtext nejsou jenom nějaká vítězství nebo velké výsledky, v jádru jde o partu lidí ze všech možných koutů Čech a Moravy, kteří se sjíždějí na společné akce, mají lásku k přírodě, k trampování, k občasnému životu ve stanu. Jsou to opravdu zajímaví lidé a nejsem mezi nimi jediným policajtem. Patří mezi nás i ministerský právník nebo člověk z policejního prezidia ..."
Jak již naznačeno, osada Faraón začala ve Starých Hamrech, na samotě Košárky před sedmi lety v podzimním čase se závodním házením. A hned formou celostátního šampionátu. Háže se na normální pistolový terč (mezinárodní, olympijský) a to na vzdálenost 3,5 m, 5 a 7 m, ve finále pak na 10 m. Za rukojeť i za čepel. Po hodech na tři a půl metru postupuje dál jenom úspěšnější polovina soutěžících. Zatím pokaždé vyhrál Pepé Smékal!
Letos na jaře, pro ilustraci kvalit šampiona, se házela "mířená" ze 3 až 11 metrů a po třech kolech měl druhý za Pepém 140 bodů, zatímco Pepé udělal 180 bodů už během prvních dvou kol. Závěr soutěže se pochopitelně proměnil v exhibici Velkého Nepřekonatelného.
Vedle "klasiky" se začalo, zejména díky W-Clubu Praha, rovněž s bojovým házením. To stojí dva borci proti terči (na 3,5 m) a na pokyn vytáhnou a hodí nůž. Kdo dřív, kdo lepší zásah. Vyřazovacím způsobem. V tomhle Vašek Šaroch zjara utrhl třetí místo.
Disciplín se přitom někdy odehrává na tucet. Hází se z postavení bokem i zády k terči, s dobíháním k noži, ze židle, ze země, v závěru mohou létat proti terčům i šroubováky a dláta. A tragédie nastává, když zralé pardály porazí čtrnáctiletý kluk a bronzovým postem namlsaný bojovník skončí "až" šestý.
Sekerou se háže na 4, 8, 12 a 16 metrů, to kvůli otočkám nástroje. Házeči si zbraně víceméně vyrábějí sami a většinou vycházejí z tradičních tvarů indiánských tomahavků. A za vším je nekonečná píle a trpělivá vytrvalost tréninku.
"Dva roky házím skoro denně. Půl hodiny, někdy hodinu. Mám domek a zahradu, takže trénuju doma. Celý rok. Na několik špalků venku, v zimě v domácí tělocvičně na špalek ve vzdálenosti do čtyř metrů. Ač to vypadá jako humorná zábava, je to složitá činnost a pořád při ní objevujete nové možnosti, přístupy, techniku.
Když se nůž třeba přetáčí, je potřeba udělat krůček kupředu nebo dozadu, nebo nůž jinak chytnout, třeba za čepel blíž k rukojeti, aby se v terči dobře zasekl. Jenom trefa nožem, který zůstane v terči, se počítá.
Ruka vám musí chodit pořád stejným způsobem, jinak nebudou stejné hody. Na noži to vlastně ani tolik nezáleží. Musíte odházet stovky pokusů, než si zaběháte styl, než si své hody usadíte. Tenhle sport se totiž snoubí především s technikou házení, ale také se schopností psychické koncentrace - a současně i uvolněnosti.
Jste-li v činné službě jako já od osmdesátého roku, to už vám může hrozit syndrom vyhoření. A bránit se mu v policejní praxi, to chce mít silné zázemí někde mimo. Mně všechno se vším souvisí. Mám spoustu koníčků a vždycky to je pro mě určitá relaxace a každý sport je pro mě zároveň cestou k sebepoznání. K zvládnutí a využití vlastních schopností, cvičení vůle a pečlivosti k dosažení zvolených cílů, jisté úrovně té činnosti.
Ostatně tvrdím, že každá soustředěná práce vede k poznání hlubin lidské psychiky. V tom je i kámen mudrců. Opakovat něco, procvičovat to, stále dokonaleji to ovládat a současně se pokoušet do té aktivity přidávat něco ze sebe. A pochopit, že život není jenom to, co probíhá kolem nás, ale že je asi stejně důležité vše, co se děje v nás. Protože vesmír, jaký je nahoře nad námi, je i v nás samotných a my se pouze neumíme občas zastavit, podívat se kolem sebe a uvědomit si míry, hodnoty našich životů. A pokud se ptáte na mé sportovní plány a sny, pak mám stručnou odpověď: V očích svých přátel, kteří jsou mými vzory, bych chtěl do budoucna dokázat, že můžu být v našem sportu stejně dobrý jako oni!"
Jaroslav Kopic
Foto Václav Šebek