POLICISTA 8/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra z policejních archivů |
![]() | Lidská, potažmo autorská fantazie kulhá nezřídka za realitou jako zchromlý koník za stádem. Archivy kriminální služby nás o tom přesvědčují znovu a znovu. Snad každý filmový divák v téhle zemi někdy viděl komedii Svatba jako řemen. Příběh, jenž vám teď hodláme vyprávět, jako kdyby jí z oka vypadl. Jenže se odehrál už před půl stoletím - a vůbec to zřejmě nebyla taková legrace. |
Ve čtyři ráno se dostavila na krajské velitelství Bezpečnosti v Pardubicích jednadvacetiletá dívka jménem Alena Lukášová: vzbudila službu a na zkoprnělého mladíka vyhrkla, že byla znásilněna. A jak dodala, nikoli jen jedním zlosynem, nýbrž hned třemi neznámými, o nichž ale v první chvíli dokázala říci jen tolik, že jí připadali mladí.
Když se trochu vzpamatovala - to už se jí ujali kriminalisté - a vypila nabídnutou kávu, vysvětlila, že v noci - zhruba kolem druhé hodiny s půlnoci - čekala na pardubickém nádraží na přípoj. Tři mladí muži - v té chvíli se jí ještě jevili tuze sympaticky - si jí všimli a přišli s nabídkou: nikoli snad, že ji odvezou domů, kam měla ve vší počestnosti namířeno, nýbrž že ji vezmou s sebou na taneční zábavu do jedné z blízkých vesnic.
"Odmítla jsem, ale oni mi sebrali tašku a odnesli ji do auta," vzlykla dívka ctnostně, čímž naznačila, že jí tedy nezbylo nic jiného, než nabídku přijmout.
Osobní auto, nota bene v rukou mladíků, představovalo v roce 1950 nevídanou vzácnost a svézt se v něm zážitek dozajista nevšední. Dívka usedla na zadní sedadlo, vedle jednoho z mladíků, druzí dva seděli vpředu. Jeli tmou, jakým směrem, Alena netušila. Když zastavili u lesa a řidič si přišel sednout také dozadu, vytušila zradu. Jenže bylo pozdě, věci se daly do pohybu velice rychle: její soused zprava ji k sobě strhl a pevně jí sevřel obě ruce, zatímco řidič jí vyhrnul sukni, svlékl jí kalhotky a bez ohledu na její hlasité protesty ji vzápětí znásilnil. Pak se oba mládenci vystřídali, zatímco třetí se zatím procházel venku a kouřil.
"Křičela jsem, ale řekli mi, že mě nikdo neuslyší, abych si šetřila plíce," vysvětlila vyšetřovateli.
Když oba mladíci vystoupili, myslela, že má pokoření za sebou, ale vzápětí k ní vklouzl na sedadlo ten třetí a znásilnil ji taky: sám, bez pomoci, protože Alena se už nepokoušela ani křičet a její obrana polevila únavou a rezignací.
"Pak zase nastartovali motor a mlčky mě dovezli zpátky do města," vypověděla do protokolu. "Jeden vysedl na předměstí, druhý až u nádraží, kde řidič zastavil a nechal pak vystoupit i mě. Pak otočil vůz a rychle odjel zpátky do centra, ale ještě předtím z okénka křiknul: ´Žádný strachy, stejně budeš chovat!´ A smál se tomu jako blázen!"
Podařilo se upřesnit, že celý děj se odehrál v době mezi půl třetí a třičtvrtě na čtyři ráno: jinak ale z výpovědi poškozené nebyla kriminálka moudrá. Popis tří mladíků byl velice matný, jen v případě řidiče si Alena vzpomněla na jeho nápadně "řídké zuby": výrok upřesnila tak, že šofér měl mezi horními řezáky širokou mezeru.
Trochu nadějnější se jevil popis auta: dívka si byla jistá jeho černou barvou, čtverými dvířky - a kupodivu si všimla i části espézetky. Začínala prý určitě písmenkem K a končila čtyřkou...
Na nádraží se podařilo zjistit, že nějací tři mladíci se v hale a nádražní restauraci opravdu v průběhu večera a noci vyskytovali: zvláště jeden z nich zanechal výraznou stopu, když se nočního vrátného vyptával na svého známého, železničáře Hanouska.
"Jenže Hanousek nesloužil, měl včera volno," vysvětlil vrátný.
A dodal, že poněkud rozkurážený a tím pádem sdílný mladík mu spontánně pověděl, že se nazítří žení a rád by kamaráda Hanouska pozval na hostinu. Kriminálka se tudíž za Hanouskem neprodleně vydala: vzbudila ho, ale on si na žádného kamaráda, který by měl před svatbou, nevzpomínal. Navíc se ukázalo, že Hanousek pochází od Klatov a na pardubickém nádraží slouží teprve krátce: většina jeho známých a příbuzných byla tudíž ze západních Čech. Což ovšem mohlo mít souvislost s výše zmíněnou espézetkou auta: literou K v té době - v kombinaci s dalšími písmeny - začínaly značky aut registrovaných v klatovském okrese... (Jenomže nejen tam, aut jezdilo pramálo a písmenem K začínala značka i řady dalších okresů.) Vzdor tomu se Pardubičtí rozhodli na stopu vsadit a dálnopisem požádali klatovské kolegy o pátrání po černém autě, jehož číslo začíná káčkem a končí čtyřkou - případně jestli nezjistí v té souvislosti něco o muži, který se hodlá ženit ve východních Čechách. To bylo asi pět hodin ráno a město se neochotně začínalo probouzet.
Mezitím ovšem pokračovala pátrací akce na nádraží a v jeho okolí: během ní uvízla v síti známá místní firma, jistý František Kočvara, jenž se svým známým příslušníkům ochotně v nádražní hale přihlásil a jejž vzápětí identifikovala i sama Alena Lukášová.
"No jo, to je ona, ta holka, co s náma jela v autě," vyhrkl rezignovaně, když si jí vzápětí všiml.
A pak bez okolků vylíčil noční události, v nichž se zhruba shodoval s líčením znásilněné dívky: jenomže hned prohlásil, že ani jednoho ze svých dvou společníků nezná a viděl je té noci prvně v životě. Od večera se prý poflakoval po nádraží a v okolních hospodách, kde hodlal sbalit nějakou ochotnou ženskou, a zrovna před budovou objevil nadějně vyhlížející Alenu, když si všiml dvou mladíků zhruba ve svém věku, kteří zjevně měli tentýž záměr. Přijeli autem a chovali se družně: dali se s ním do řeči a jeden se nechal slyšet, že se nazítří žení a rád by se patřičně rozloučil se svobodou. Zmínil se prý také, že jeho nastávající pochází z Pardubic: což byla pro kriminálku podstatná a slibná informace. Náhodně utvořený trojlístek mladých mužů se pak vrátil k osaměle postávající dívce: nabídku, aby spolu s nimi jela na tancovačku do Čivic, přijala bez přemlouvání.
Události, jež pak František Kočvara do protokolu vylíčil, se do detailu shodovaly s výpovědí poškozené: jen na rozdíl od ní zarytě tvrdil, že poté, co v lese vystoupil z auta a šel si zakouřit, žádné zvuky zápasu ani dívčin nesouhlasný křik z vozu neslyšel a domníval se, že vše tedy probíhá k oboustranné spokojenosti. A proto se pak také do zábavy, jako třetí v pořadí, zapojil. Ani jemu se údajně Alena byť sebeméně nebránila, naopak: třebaže se o takovém vyvrcholení výletu v autě předem nemluvilo, soudil, že je i ona musela očekávat a že nakonec budou spokojeni všichni.
Popis dvou mladíků, jež předtím neznal, mírně vylepšil: potvrdil "řídké zuby" řidiče, který se jmenuje určitě Mirek a má dopoledne svatbu - a přímo v Pardubicích. František Kočvara také přesněji identifikoval auto: jednalo se o černou tatru, čtyřsedadlovou, čtyřdveřovou, s červeným čalouněním. Espézetka prý určitě začínala písmeny KL - a za zvláštní znamení vozu možno považovat rozbité levé přední okno...
Další průběh vyšetřování byl už víceméně rutinní záležitostí: ukázalo se, že takové auto vskutku pochází z Klatovska, a v osm ráno na matrice v Pardubicích se během jediného telefonátu podařilo zjistit, že o půl dvanácté si na zdejší radnici bere klatovský rodák, třiadvacetiletý Miroslav Baverka o rok mladší Pardubačku slečnu Evu Zemánkovou. Zůstávalo teď jen otázkou, kde Baverka s kamarádem, druhým z pachatelů - soudili, že to bude jeho svatební svědek, kterého si přivezl s sebou - strávil zbytek noci, a najít, kde parkuje vůz, který se stal místem činu.
Náhoda kriminalistům nebývale přála i nadále: když projížděli svým vozem pardubické náměstí, aby se zkusmo porozhlédli v okolí trvalého bydliště slečny nevěsty, minulo je v protisměru svatebně vyšňořené černé auto: tatra 87, ověšená stužkami s myrtovými věnečky. Řídil je ovšem někdo jiný, a když ho zastavili, rozčiloval se a vykřikoval, že jede na svatbu Mirkovi Baverkovi a má naspěch, protože obřad začíná o půl dvanácté. V té chvíli bylo zhruba čtvrt na jedenáct a řidič neochotně příslušníkům ukázal, kde ženich nocuje. Zavedl je i nahoru do bytu, kde se nastávající novomanžel právě holil: a tím, že se věci určitě vyjasní.
Když Baverkovi nečekaná návštěva v uniformách vysvětlila, oč se jedná, octl se doslova v šoku, který zjevně nepředstíral. Chvíli prosil, chvíli vyhrožoval, tahal všemožné průkazy, jimiž dokazoval svoji důvěryhodnost. Načež přivedli poškozenou, Alenu Lukášovou, která ho jednoznačně identifikovala, a on se nikterak nepokoušel zapírat. Navíc však neměl pocit, že by provedl něco zlého, čím by se musela zabývat Bezpečnost.
"No, tak jsem se trochu loučil se svobodou, no," pokrčil rameny, "co je na tom? Nám se to všem líbilo a tý slečně přece taky..."
Ujistili ho, že ona slečna má na věc diametrálně jiný názor, a chtěli znát totožnost třetího z party. Jenže ženich je znovu šokoval: prohlásil totiž, že ho nezná. Že se s ním seznámil prostě až v průběhu večerního tahu Pardubicemi, a jestli si vůbec řekli aspoň křestní jména, pak on to jeho zcela určitě zapomněl.
V té chvíli ale ještě jednou zapracovala náhoda: cestou na krajskou správu, kam jeli sepsat protokol, se Alena Lukášová, pozorně sledující tváře chodců v ulicích, náhle vyklonila z okénka a vykřikla: "To je on, to je ten třetí. Zastavte, nebo nám uteče!"
Mladík ale neutíkal, znuděně postával u východu jedné z pasáží nejrušnější pardubické třídy a zjevně na někoho čekal: dočkal se však společnosti, po níž zjevně netoužil.
A tak třičtvrtě hodiny před plánovanou svatbou seděli v kanceláři pardubické kriminálky tři pachatelé znásilnění a poškozená. O dokonaném činu samém nebylo pochyb: pachatelé však rezolutně popírali, že by k prosazení svých záměrů použili násilí, zatímco dívka jednoznačně trvala na svém. Objasnění této disproporce muselo být předmětem dalšího objasňování a dokazování, ke slovu měl přijít posudek lékaře a psychologa.Nicméně v té chvíli se podstatně urgentnějším jevilo něco jiného. Tryskem se blížící svatba jednoho z pachatelů...
Miroslav Baverka totiž zoufale apeloval na lidskost a mužskou solidaritu vyšetřovatele: v drastických barvách mu nastínil průběh svatby, na niž se nedostaví ženich. Vylíčil omdlévající nevěstu, tchyni dštící síru a oheň, tchána stiženého mrtvicí...
"Koneckonců, pachatelé jsou zatím jen zadrženi a k jejich zákonnému zatčení musí dojít teprve v průběhu dalších čtyřiadvaceti hodin," konstatoval vyšetřovatel v nelíčených rozpacích.
A usoudil, že svatba by mohla proběhnout, byť za diskrétního dohledu příslušníků, a zatčení by mohlo počkat - až po přislušném dvojitém a právoplatném ANO. Trval však na tom, že ještě před obřadem musí ženich - za jeho asistence - bez příkras vylíčit celou situaci nevěstě a svým i jejím rodičům: pro případ, že by se třeba za těchto okolností rozhodl někdo z nich svatbu zrušit. Ženich, byť nerad, i s takovou podmínkou souhlasil.
A tak nastal moment, kdy se drama lomí v grotesku. Svatebčané, už poněkud rozjásaní, považovali přijíždějící civilní vůz kriminální služby za toužebně očekávané auto ženichovo, jenž se přece ohlásil na desátou, a teď už bylo skoro jedenáct. Veřejné mínění také usoudilo, že neznámí pánové, kteří tak dorazili, jsou Mirkovi kamarádi z Klatov - a jali se je bujaře vítat, objímat, častovat a hostit.
"A kde je ženich?" tázali se velice naléhavě.
Vyšetřovateli se až po chvíli podařilo odvést stranou nevěstina otce a věc mu vysvětlit. Těžce zkrušený muž přijal sdělení vcelku statečně: sám informoval dceru, že její nastávající nemůže přijít, neboť čeká na krajské správě Bezpečnosti. Celá uplakaná, ale odhodlaná se tam vydala: spolu s otcem svým i ženichovým. (Matky po zralé úvaze zatím zpraveny nebyly, oba otcové svorně usoudili, že to tak bude jaksi lepší. A také nevěsta věděla dosud jen tolik, že "Mirek něco vyvedl", nikoli však, co ztropil konkrétně.)
V strohé kanceláři pak přítomným ženich Miroslav Baverka čestně vlastními slovy vysypal, co provedl: nic nezamlčel, své jednání nijak neomlouval. Vyšetřovatel vzápětí nevěstu upozornil, že pokud bude se sňatkem nadále souhlasit a obřad se uskuteční, krátce po něm jejího manžela zatkne.
"Co mám dělat, když jsem v tom," vyhrkla zoufale a přítomní ta slova pochopili jako její předběžné ANO, jemuž bude následovat to skutečné v obřadní síni.
Plačící dívka pak ještě přítomné kriminalisty požádala, aby i nadále během obřadu vystupovali v roli "kamarádů z Klatov", a oba otcové přidali i pozvání na následnou hostinu - jakkoli té se už ženich účastnit dlouho nebude, "kamarádi" by přece mohli zůstat..
Mezitím ovšem minula proponovaná hodina obřadu a bylo nutno vyjednat na radnici odklad: což se vyšetřovateli po jistém úsilí podařilo. Kriminalisté byli řádně dekorováni myrtou a celá kavalkáda svatebčanů se konečně hnula k obřadní síni.
Varhany spustily, vše proběhlo naprosto důstojně. Vyšetřovatel se ocitl mezi prvními gratulanty a ještě po letech vzpomínal, že se tehdy cítil všelijak. Předčasný ženichův odchod z vlastní hostiny se pak podařilo navléci tak, že mu přišel telegram, který ho nutí v neodkladné služební záležitosti odjet zpátky do Klatov - a že ho jeho tamní věrní kamarádi neopustí a doprovodí ho, se rozumělo samo sebou...
Některým hostům se nenadálý odjezd dvakrát nezdál, zvláště zvídavé maminky novomanželů se dožadovaly zevrubnější informace: a když se jim jí konečně dostalo, omdlely obě jako špalky. Kupodivu, omdlela však ještě jedna z přítomných žen, pozvaná jako kuchařka. Nacházela se v jiném stavu - a jejím manželem a otcem nenarozeného dosud dítěte byl třetí z pachatelů znásilnění, Petr Hrubec: do té chvíle netušila, proč na ni nečekal na smluveném místě u pasáže a proč se nedostavil ani na svatbu, a teď jí náhle jasnozřivě došly souvislosti...
V těchto místech našich příběhů z archivu bývá zvykem zminit rozsudek, s nímž měl soud v tomto případě dost trápení. Tři obvinění tvrdili, že ke znásilnění nedošlo, že akt proběhl v dobré shodě. Lékař potvrdil sexuální styk, výrazné stopy násilí však neshledal. A dívka ovšem trvala na svém. Nakonec, v nejistotě, vše skončilo podmínkou...
Uplynulo už půl století a za zmínku ale stojí spíše fakt, že manželé, jejichž svazek odstartoval za okolností tak dramatických a trapných, oslavili loni už svou svatbu zlatou...
Jan J. Vaněk
Foto Václav Šebek