POLICISTA 8/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra anketa |
![]() | ![]() Zavřít můžou, pustit musí - praví dávná poučka notorických kriminálníků, nicméně právě návraty z výkonu trestu nebývají lehké. Stará se společnost o propuštěné vězně dostatečně, nebo ne? zněla otázka, s níž jsme se obrátili na náhodně vybrané chodce v pražských ulicích. |
Pavel Furiant - řidič: Dejte pokoj. Koukněte na slušný lidi. Středoškoláky bez místa, mladý rodiny, co nemaj střechu nad hlavou, penzisty, kterejm nestačí důchod na činži. A vy se budete rozplývat nad starostma kriminálníků. Co si zavinili, to maj.
Jana Průchová - učitelka: No, asi by se jim mělo pomáhat. Vlastně určitě. Jenže nevím jak. Dary nebo sociální podpory moc nepomohou, nutné je takové lidi zapojit do života, tedy především jim sehnat práci. A té je zatím málo. Přijde-li opravdu období hospodářské prosperity, určitě ubude i těch, kteří se vracejí do věznic jako recidivisté.
Karel Vrána - lakýrník: Bič na ně, víc si nezasloužej. V kriminále se měli jak na rekreaci, a teď jim práce smrdí. Biřice bych postavil ke každýmu takovýmu lotrovi, a kdyby to nepomohlo, tak useknout ruku nebo uřezat uši. Zrušení trestu smrti byla největší chyba, jaká se tu po převratu udělala.
Jan Svátek - elektrotechnik: Když propuštěný trestanec v Hugových Bídnících okradl kněze, nenechal ho ten farář znovu zavřít, ale naopak, ještě ho obdaroval. A ze zločince tím gestem udělal poctivého člověka. Jistě, je to jenom román, ale také velké podobenství. Svatý Jan křtil i celníky a zlodějíčky a Ježíš, když měl rozhodnout o osudu cizoložné ženy, řekl: Kdo sám jsi bez hříchu, hoď první kamenem. To je silná věta a nabízí parafrázi. Ti bez hříchu mohou klidně lidmi se záznamem v trestním rejstříku opovrhovat, ale co my ostatní? Myslím, že usnadnit propuštěným trestancům návrat do civilního života je jasná společenská povinnost.
Lukáš Václavík - úředník: Pořád se mluví jen o zločincích, ale co oběti? Znám takový případ, v naší ulici přepadli sousedku. Dva lotři ji zbili a okradli, policie je chytila, všechna čest, ale tím taky všechno zhaslo. Surovci dostali pár let, teď už jsou dávno na svobodě a můžou se té ženě posmívat do očí. Byli sice odsouzeni k náhradě škody, jenže co si na nich kdo vezme, když nepracují a jen pobírají podporu? Nic. Jasně, že někde dělají načerno, aby měli na chlast, jenž to jim nikdo nedokáže. Oloupená sousedka se od toho zranění plouží o berlích, ale to už nikoho nezajímá. To je hrozná nespravedlnost. Já to vidím tak. Finanční prostředky, které jsou k dispozici, by měly být v první řadě použity ve prospěch obětí zločinu, a teprve pokud něco zbude, zvažoval bych o nějaké podpoře nebo o investování do resocializace propuštěných pachatelů. Jen jestli zbude, jinak ne.
David Souček - student: Když jsem byl ještě kluk, nevadil mi tolik tátův vejprask, jako to mračení okolo. Otec se mnou kolikrát nemluvil třeba týden. No, a pak jsem v Knize džunglí narazil na pasáž, kde malej Mauglí něco provede, medvěd Balů ho seřeže, ale hned potom si s ním vesele hraje. Po vykonaném trestu už v džungli neexistuje hněv, říká Kipling. Připadá mi to ohromně chytré, proč si do nekonečna vyčítat, že někdo něco udělal špatně? Zaplatil za to, a hotovo. A to by mělo fungovat i při přijímání do zaměstnání, zrušil bych totiž výpisy z rejstříku trestů. Proč by měl být jeden řemeslník horší než druhý jen proto, že si odseděl pár měsíců nebo let za něco, co s jeho profesí vůbec nesouvisí?
Arnošt Šikula - projektant: Dřív to bejvalo jednodušší. Policejní ochrannej dohled a pracovní povinnost. Když takovej lotr nesekal latinu, tak halt putoval zpátky za katr. Možná to nebylo extra demokratický, ale člověk se v noci nemusel bál vylízt na ulici.
Jiřina Puchmeltrová - švadlena: Já o tom trochu něco vím, měla jsem zavřenýho bratra. Když ho pustili, neměl kam jít, ani k nám nemohl, můj manžel to ostře zakázal. Prohlásil, že mu nesmí přes práh, a odmítl dál diskutovat. Scházela jsem se s bráškou tajně, občas mu šoupla trochu peněz a poslouchala jeho stesky. Všichni bejvalí přátelé ho zasklili, jednoduše pro ně přestal existovat. Jediný, co mu zbylo, byli kamarádi z kriminálu, a to není moc perspektivní společnost. No, brácha to nakonec zvládl, našel si místo a pomalu se ze všech malérů vyhrabal. Ale bylo to děsně těžký, fakt.
Vilém Šustek - podnikatel: Koukněte, pomáhat se dá jen lidem, kteří za to stojej. Jednou jsem se nechal ukecat sociálním kurátorem a dva takový propuštěný dárečky zaměstnal. Za pár tejdnů mi skoro rozkradli podnik pod rukama. Cement ze stavby prodávali i s kolečkem za dvě stovky, dvě svý kalový čerpadla a jednu elektrickou svářečku jsem našel v bazaru na protější straně ulice. O takovejch maličkostech, jako vybílená maringotka nebo ztracenej elektroinstalační materiál ani nemluvím. Zkrátka, žádnýho starýho kriminálníka už nikdy nezaměstnám, i kdyby mě k tomu přemlouval samotnej arcibiskup.
Hubert Zvoník - podnikatel: Všechno na světě je otázka financí, tak proč se tomu bránit. Je zřejmé, že notorický recidivista stojí společnost obrovskou spoustu peněz, zatímco spořádaný tatík od rodiny do společného majetku přispívá. Polepšení každého zločince se tedy vyplatí, takže musíme udělat všechno proto, aby kriminalita klesala. Ne z altruismu nebo pro líbivá volební hesla, ale především z toho důvodu, abychom se všichni měli lépe. Tím pádem není co řešit, nemám pravdu?
Jana Akrtová - číšnice: Já ty lidi znám. Vím jak jsou bezradný, když se vracej. V lednu v triku a sandálech, protože je sebrali někdy uprostřed léta. Nejsou všichni špatný, vážně ne, jenom spoustu věcí už nedovedou. Když vychováte třeba srnce nebo divočáka v kleci v zoologický zahradě, a pak ho pustíte do lesa, tak to taky nezvládne. Tohle je podobný. Je mi těch vykolejenejch kluků líto, ale nemůžu jim dát nic víc, než pár piv grátis.
Ivan Bečvář - mechanik: Všechno začíná ve věznicích, ne venku. Vůbec nechápu, jak je možné, že odsouzení většinou nepracují. Rozhodně přitom neobstojí tvrzení, že je práce málo, vždyť se podívejte kolem sebe. Od oprav silnic nebo železničních svršků až po stavební výkopy, všude by mohli nastoupit. I kdyby měli dělat něco zbytečného, pořád je to lepší, než se válet v cele na kavalci. Pravidelná práce a přísný vojenský režim dá životu systém, návyky, které se po propuštění vyplatí. Ani ty peníze, co si přitom trestanci vydělají, nejsou k zahození, skoro každý z nich má přece nějaký dluh.
Milada Smavá - prodavačka: Podporovat zločince? Ani náhodou. Mají, co si zasloužili.
Milan Aksamit - dělník: Je to v týhle zemi jak ve cvokárně. Čím je někdo větší gauner, tím víc se všichni starají, aby se měl jako v peřince. Bankéři, co prošustrovali miliardy, dostávaj na odchodnou zlatý padáky, prachy, jaký slušnej člověk nevydělá za život. Mordýři a podvodníci mají zadarmo nejlepší advokáty v zemi, a když už je někdy přece jen zavřou, úzkostně se dbá, aby měli ve vězení televizi, tělocvičnu, třikrát za den teplý jídlo jako v hotelu. Proč by se měli polepšovat? Kdyby to některej z nich přece jen zkusil, hned by poznal, o co hůř se mají poctivci, a šel by zase krást. Zkrátka, Kocourkov je proti tomuhle státu moudře a racionálně řízená země.
Jaroslav Šmíd - tiskař: Lidská práva! To je největší zaklínadlo těch, co je nedodržují. Frajer, který ukopal důchodce kvůli padesátikoruně, se první ohání všemi možnými právy - advokátem ex-offo počínaje a nárokem na pohodlnou věznici konče. Protestuji. Vrah žádná lidská práva nemá, sám se jich zřekl. Se zločinem se nedá jednat v rukavičkách a čím dřív to tahle společnost pochopí, tím lépe.
Veronika Baxová - zdravotnice: Já bych starosti o propuštěné vězně neříkala pomoc, ale spíš obrana. Když chlapa bez zázemí necháme bez práce pod mostem, tak je skoro stoprocentní, že bude krást nebo loupit znova. Když mu dáme šanci na slušný život, je tu jistá naděje, že se polepší. Proto společnost sama sebe brání tím, že se o své černé ovečky stará. Potíž je jen v tom, že jako na všechny rozumné programy, je na to hrozně málo peněz.
Zaznamenal: jr
Foto Václav Šebek