Okresní město Dobrá, pracovna komisaře Bryknera v budově policejního ředitelství. U schůzovacího stolu seděli inspektoři Čížek a Vrba, dva technici a služební psovod. Venku panovalo nevlídné počasí, foukal studený severák, který honil po ulicích náruče spadaného listí. Chvílemi i drobně mrholilo. Podobná nálada vládla i v kanceláři. Padesátiletý Brykner se tvářil jako bůh pomsty, jeho podřízené ovečky seděly mlčky a trpělivě čekaly, až je komisař zasype nepříjemnými otázkami.

"Zase tentýž lotr?" protrhl ticho Brykner.

Pětice policistů přikývla.

"Pistole ráže 7,65 mm, dva zásahy do zad, podle patologa každý sám o sobě smrtelný," upřesnil třicetiletý Čížek. "K vraždě došlo v devatenáct hodin před vchodem do Vrábelova rodinného domku."

"Co pes?"

"Našel místo, odkud se střílelo, objevil v listí obě nábojnice a dovedl nás k parkovišti vedle kostela. Tam stopa končí," odpověděl psovod.

"Na nábojnicích nejsou žádné otisky prstů," dodal technik z laboratoře. "Jako v předcházejících případech."

"Svědci?"

"V sousedním domku slyšeli jen výstřely. Je to doba, kdy občané vesměs usedají k televizorům ke sledování zpráv."

Brykner neslušně zaklel. Cítil, že mu pachatel zase proklouzává mezi prsty.

Vše začalo už na jaře zavražděním podnikatele Cyrila Pěnkavy. Vrah na něj čekal před jeho vilkou v Dobré. Zase dva rychle po sobě jdoucí výstřely do hrudi. Po měsíci se totéž přihodilo obchodníku s textilem Robertu Chrastilovi ze sousední obce Loučné. A včera projektily zasáhly majitele stavebnin Čeňka Vrábela.

Po každém atentátu jako by se po vrahovi slehla zem. Nečekaně se objevil a tiše zmizel. Nikdy nezanechal po sobě žádné stopy. Nasazený služební pes dovedl pokaždé svého pána jen k silnici nebo na parkoviště. Policie přešlapovala už půl roku na místě. Měla jedinou stopu: podle projektilů vyjmutých z těl zavražděných se střílelo ve všech případech z jedné a téže pistole. Ale to ještě neznamenalo, že také střílel jeden a týž člověk. Kriminalisté prověřovali všechny delikventy trestané za násilné činy. Bezúspěšně. Samozřejmě nezapomněli na spolupracovníky a obchodní partnery zastřelených. "Jsou to úspěšní podnikatelé, tedy žádní chudáčci, důvodem jejich likvidace by měly být peníze," tvrdil komisař.

Na pomoc přišli i specialisté z hospodářské kriminálky. "Je to džungle, komisaři," prohlásil poručík Nosek, který na případu pracoval. "Dneska každý někomu dluží peníze a jiní zase jemu. Nic neobvyklého, opožděné proplácení faktur se stalo módou. Zajímaly nás větší částky. U Pěnkavy se jedná o půjčku ve výši jednoho a půl milionu korun, kterou mu údajně dluží jistý Jakub Suchý, také podnikatel. Šije pracovní oděvy. Ten ale tvrdí, že Pěnkavovi peníze vrátil. Hovořil jsem s paní Pěnkavovou, ta zastává opačný názor. Obdobná situace je u majitele velkoobchodu s textilem Chrastila. Obchodník Pačes odebral od něho do svých prodejen látky za milion korun a podle paní Chrastilové je dosud nezaplatil. Pačes tvrdí, že to není pravda a dušuje se, že částku osobně předal v hotovosti v Chrastilově kanceláři. Nikdo u toho nebyl, žádné doklady neexistují, takže máme tvrzení proti tvrzení a můžeme si vybrat, komu věřit.

Tolik zpráva pracovníka hospodářské kriminálky. Nic konkrétního se z ní komisař nedozvěděl. Nedalo mu to a znovu vyslechl manželky zavražděných. Ani u nich neuspěl. Samozřejmě nechal prověřit alibi Jakuba Suchého a obchodníka Pačesa. Suchý byl v den vraždy Pěnkavy na Slovensku a Pačes při zastřelení Chrastila s celou rodinou na návštěvě bratra v Pardubicích.

Podle znalců z oboru psychiatrie a psychologie se nejednalo ani o maniaka, ani o psychopata, kteří pro své uspokojení touží po krvi, ale o profesionála, který si atentáty pečlivě připravil. V úvahu přicházel i nájemný vrah. Byla to varianta, která nešla opominout, ale okolo níž se kupila řada otázek. Jak se objednavatel vraždy spojil s vrahem? Jak na něj vůbec přišel? Někdo mu ho doporučil? Kdo? Přítel? Známý? Úplně cizí osoba? Jednalo se o tři vraždy. Objednal si je jeden člověk, nebo tři? Souvisí spolu? Spojuje je ještě něco jiného než podnikání? Třeba minulost? To byly otázky, na které policie neznala odpovědi.

Kriminalisté se zaměřili i na inzeráty v novinách a na internetu. Byly jich plné stránky. Všelijaké záhadné společnosti a firmy s ještě záhadnějšími názvy nabízely své služby. Slibovaly vyřešení jakýchkoliv problémů vystěhováním nepohodlného nájemníka počínaje a vymáháním dluhů konče. Bylo to hledání jehly v kupce sena. Když se podařilo zjistit adresu některé z nich, což nebylo snadné, protože v inzerátu většinou chyběla, jednalo se zpravidla o dva až tři vykuky a právníka, který napsal za patřičný honorář několik výhrůžných dopisů prošpikovaných paragrafy, a tím služba končila.

"Hovořili jste s paní Vrábelovou?" pokračoval otázkou komisař.

"Dnes ráno," ujal se slova Vrba, který byl o rok mladší než Čížek. "Podezírá Bohumila Forejta. Je to zedník, který dal dohromady partu chlapů a staví nebo opravuje rodinné domky. Ten podle paní Vrábelové dluží jejímu manželovi téměř milión korun za stavební materiál. Z ajeli jsme za ním na stavbu. Prohlásil, že peníze dávno vrátil a že Vrábelová si buď vymýšlí, nebo jí Vrábel vyrovnání dluhu zatajil a probendil je v bordelu se štětkama."

"Vrábel navštěvoval noční podniky?"

Vrba pokrčil rameny. "Vrábelová tvrdí, že je to pomluva. Ale Vrábel hodně jezdil na služební cesty..."

"Má Forejt na včerejšek alibi?"

"Neprůstřelné. Od šesti do deseti hodin hrál v hospodě mariáš."

Tím porada skončila. Vyšetřování opět nepokročilo ani o krok dopředu.

Milanu Tomkovi bylo čtyřicet let. Měl štíhlou atletickou postavu, tmavé kadeřavé vlasy a jiskrné hnědé oči. Byl dosud svobodný. Měl tolik koníčků a zálib, že mu na ženění nezbýval čas. Jeho velkou vášní byl autokros. Údržba buginy spolkla veškerý jeho volný čas. Na živobytí si vydělával kaskadérstvím. Zaskakoval v nebezpečných situacích za herce v našich i zahraničních filmech.

Byla už tma. Přecházel po chodníku před budovou stavební fakulty v Praze Dejvicích. Přesně v osm hodin se vynořil ze tmy pár reflektorů. Vzápětí zastavil u něho černý chevrolet a ze spuštěného okénka vykoukla zarostlá tvář. "Pan Tomeš?"

"Ano."

"Vaše číslo telefonu?"

Tomeš mu sdělil šestimístné číslo.

"Usedněte laskavě na zadní sedadlo."

Tomeš poslechl. Po pěti minutách jízdy zastavili před třípodlažním domem. Právě z něho vycházela menší blondýna. Trochu napadala na levou nohu. Došla k zelené škodovce a hledala v kabelce klíčky od vozu.

Vousáč vyzval Tomeše, aby vystoupil z auta a následoval ho. Vešli do domu a vystoupili do prvního patra. Přestože byla v chodbě tma jako v pytli, vousáč nerozsvítil schodišťová světla. Odemkl dveře jednoho bytu a postrčil Tomeše do tmavé předsíně. Tam mu přikázal, aby se opřel rukama o stěnu a přejel mu dlaněmi po těle. Po prohlídce ho odvedl do vedlejší místnosti, kde svítila u stropu slabá žárovka zakrytá modrým papírem. Tmu vystřídalo pološero. Tomeš se rozhlédl po místnosti. Stál v ní jen stůl a dvě židle.

"Přijměte laskavě místo," řekl řidič uctivě a vrátil se do předsíně.

Po chvilce vstoupil do místnosti starší muž. Měl husté šedivé vlasy splývající až na ramena, šedivé vousy a knír a na očích brýle. Podal Tomešovi ruku a posadil se na židli proti němu. "Máte fotografii pana Kotrby?" zeptal se úvodem.

Tomeš položil na stůl tři podobenky asi čtyřicetiletého muže. Měl ulízané vlasy sčesané na pěšinku, na očích brýle se silnou černou obroučkou, pod nosem frajerský knírek a na krku velkého červeného motýlka s bílými puntíky.

"Společnost sídlí stále v Dobré?"

Tomeš přikývl. "Mají kanceláře přímo proti parčíku za gymnáziem. V přízemí činžáku v Havlíčkově ulici číslo 285. U vchodu visí cedule s názvem společnosti M. A. D. BISLOTA. Ale je to od Kotrby zase jen podfuk. Na přilákání důvěřivých lidí. Pronajal si celý dvoupokojový byt, aby si zákazníci mysleli, že má spoustu úředníků, ale chodí tam jen sám."

"Kdy odchází z kanceláře?"

"Krátce po sedmé hodině. Když už je venku klid a tma. Je to čtvrť, kde po setmění potkáte na ulici leda zatoulaného psa."

"Střídá oblečení?"

"Ne. Vždy má na krku toho odporného motýlka, bílou košili a světlemodrý tříčtvrťák. Aby udělal dojem. Idiot! Nemůžete si ho s nikým splést."

"Máte peníze?"

Tomeš položil na stůl svazek pětitisícových bankovek. "Padesát tisíc hned a padesát tisíc po zavolání."

"Správně," pravil muž spokojeně. "Není už o čem hovořit. Včas se ozveme." Vstal a opět podal Tomešovi ruku. "Řidič vás odveze k vašemu vozu."

Blížily se Vánoce. Rozbouřená hladina v Dobré se pozvolna uklidňovala. Občané měli jiné starosti. Pohřeb Čeňka Vrábela proběhl v tichosti, pouze v kruhu rodinných příslušníků a přátel.

Dvě okna v přízemí činžovního domu v Havlíčkově ulici svítila. Do místností nebylo vidět, na oknech byly stažené závěsy. Rychle se stmívalo. Po obloze pluly černé mraky, ale nepršelo.

Milan Tomeš seděl potmě u otevřeného okénka do spíže a dalekohledem pro noční vidění prohledával keře v parčíku, který se táhl od budovy gymnázia až k řadě zchátralých starých domů z dob první republiky. Od parčíku je odděloval chodník a vozovka. Tomeš věděl, že přijde dnes večer. Řekl mu to vousáč, když si přijel pro druhých padesát tisíc. Aby si zařídil alibi. Zahlédl ji včera i předevčírem. Prvně přešla okolo domů, aby si prohlédla desku s názvem firmy, včera zavítala do parčíku. Pokaždé přijela v zelené škodovce a zaparkovala ji na malém prostranství vedle gymnázia. Tomeš ji po oba dny sledoval. Ve městě se zdržela jen asi hodinu, pak nasedla do vozu a odjela do Prahy. Prvně dovedla Tomáše k paneláku v Praze 3 a včera do vilové čtvrti na Vinohradech. Zazvonila u branky jednopatrové vily. Přišel jí otevřít muž ve středních letech. Měl statnou postavu a nakrátko ostříhané černé vlasy. Prohodili spolu jen pár slov. Muž se vrátil do vily, žena usedla za volant a čekala. Po pěti minutách se muž opět objevil a usedl do škodovky. Měl na sobě tentýž oblek jako před chvílí, ale dlouhé šedivé vlasy, šedivé vousy a knír a na očích brýle. Tomeš v něm bezpečně poznal muže, se kterým jednal v Dejvicích.

Dnes přijela do Dobré za soumraku. Zaparkovala na stejném místě jako předcházející dny a zamířila do parčíku. Šla pomalu, napadala na levou nohu, dnes silněji než jindy. Buď jí noha bolela, nebo si jen hověla. Nebyla už nejmladší, asi kolem čtyřicítky. Přes rameno měla přehozenou černou kabelu s velkou pozlacenou přezkou. Stejně jako na jaře, kdy se potloukala okolo kanceláře Cyrila Pěnkavy. Tenkrát ji Tomeš potkal, ale nevěnoval jí pozornost. Zahlédl ji po dvou dnech znovu, ale uvědomil si to až po Pěnkavově smrti. Jistotu získal v Praze, kdy ji zahlédl vycházet z domu, kam ho odvezl vousatý řidič.

Přítmí vystřídala tma. V ulici svítily jen dvě výbojky veřejného osvětlení, které stěží stačily osvítit chodník a zaparkované vozy. Tomeš stále seděl u okénka s dalekohledem u očí. V parku se nepohnul ani lísteček. Bylo naprosté bezvětří. Ticho před bouří. A pak ji zahlédl. Mířila k pásu okrasných keřů, které si ponechávaly listí i přes zimu. Zastavila se u rozložitého stříbrného smrku, který rostl přímo před vchodem do domu. Tomeš předpokládal, že si vybere právě toto místo. Bylo nejblíže u silnice a daleko od cestičky, která procházela parkem. Nepodceňoval ji. Věděl, že umí dobře střílet, což dokazovaly přesné zásahy u všech zastřelených.

Sčesal si mokré vlasy na pěšinku, přitiskl pod nosem nalepený černý knírek, upravil si na krku velkého motýlka s bílými puntíky, nasadil si brýle se silnou černou obroučkou a oblékl si modrý tříčtvrteční kabát. Pohlédl na hodinky. Bylo přesně sedm hodin. Zhasl v místnostech světla, sáhl do kapsy pro pistoli, odjistil ji a natáhl uzávěr. Náboj vklouzl do hlavně. Na chodbě se na chvilku zatavil a zavřel oči, aby si přivykly tmě. Vyšel před dům. Předpokládal, že žena začne střílet až mine volkswagen parkující před vchodem do domu. A také věděl, že musí vystoupit ze stínu stříbrného smrku. Nemýlil se. Stála jako socha s napřaženýma rukama, ve kterých svírala pistoli. Mířila před kapotu volkswagenu. Byla to malá vzdálenost, dobrý střelec se nemohl minout cíle. Zastavil se, trochu se přikrčil, ustoupil o dva kroky zpět, zamířil a dvakrát rychle za sebou stiskl spoušť. Zapotácela se a padla pozpátku do větví smrku.

Začala se otvírat první okna. Tomeš se vrátil ke vchodu do domu a sundal mosaznou destičku s názvem neexistující společnosti M. A. D. BISLOTA. Pak vešel do domu, proběhl chodbou a vyšel zadním vchodem ven.

Uklidňující se hladina městečka se znovu rozčeřila. Masový vrah zase zabíjel! hlásaly palcové titulky místních plátků. Co dělá naše policie? Bezmocně přihlíží?

V pracovně komisaře Bryknera bylo opět dusno. Probíhala další porada.

"Podle občanského průkazu a řidičáku se zastřelená jmenuje Dagmar Štěpánková, je rozvedená, stáří čtyřicet jedna let a bydlí v garsonce v Praze 3," podával Čížek hlášení. "Do města přijela v zelené škodovce, kterou zaparkovala u gymnázia. V ruce držela naši čézetku vzor 75 ráže 7,65 mm. Ale nestřílelo se z ní, vrah byl zřejmě rychlejší. Zastřelil ji dvěma ranami do hrudníku, projektily ráže 9 mm jsme předali balistikům." Podal komisaři jednu ze tří podobenek, kterou Tomeš předal neznámému muži v Praze, a pokračoval: "Na rubu fotky je poznámka M. A. D. BISLOTA, Havlíčkova 285 a jméno Petr Kotrba. Kdo je Kotrba ještě nevíme, ale dům číslo 285 stojí přímo proti smrku, pod kterým zastřelená ležela. Ale žádný Kotrba tam nikdy nebydlel, dům je totiž už dva roky neobydlený."

"Komu patří? Městu?" zeptal se komisař.

"Jistému Josefu Marešovi z Outratova. Důchodci. Získal ho v restituci. Po dědečkovi. Ale nestará se o něj, dům je už na spadnutí.!

"A ta BISLOTA? Co je to za spolek?"

"Nikdo neví. Nájemnice ze sousedního domu tvrdí, že u vchodu visela nějaká cedulka. Ale co bylo na ní napsáno, to neví. Další nájemnice zase viděla v přízemním bytu v posledních dnech svítit. Mluvil jsem s dráteníky, ti tvrdí, že je to blbost, protože barák je odpojený od sítě. Mareš jim totiž nechce nic platit. Ale pak si vzpomněli, že šťáva jde do rozvaděče ve sklepě. Šikovný kutil..."

Jak může šikovný kutil odbírat načerno elektrický proud, se už komisař nedozvěděl, protože mu na stole zadrnčel telefon.

"Balistická laboratoř, poručík Chudomel," představil se volající. "Projektily, kterými byli zastřeleni Pěnkava, Chrastil a Vrábel, vyšly z pistole Dagmar Štěpánkové."

Vily na Vinohradech byly postaveny za první republiky. Měly vesměs jedno nebo dvě patra, zasklené verandy a velké zahrady. Nestavěli je žádní chudáci, ale dobře situovaní pražští občané.

Před jednou z nich zastavil černý chevrolet. Vystoupil z něj Robert Král a chevrolet okamžitě odjel. Král odemkl branku a zamířil k vile. V předsíni se přezul do pantoflí a vešel do prostorného pokoje. Otevřel ventilačku, zatáhl závěsy na oknech a přistoupil k sekretáři. Opatrně stáhl z hlavy paruku se šedivými vlasy, odlepil si vousy a knír a spolu s brýlemi vše schoval do krabice a uložil ji do sekretáře. Pak odsunul obraz na zdi a odemkl vestavěný trezor. Uložil do něj dva svazečky bankovek. Když se chystal trezor zamknout, roztančily se mu před očima tisíce hvězdiček.

Netrvalo dlouho a probral se z bezvědomí. Seděl u stolu pevně přivázaný ke křesílku a proti němu stál Tomeš. Měl na sobě modrý tříčtvrteční kabát, bílou košili a na ohryzku motýlka a puntíky. Vlasy měl sčesané na pěšinku, brýle se silnou obroučkou a pod nosem černý knírek.

"Kotrba!" vydechl Král.

"V plné parádě," odpověděl Tomeš. "A živý." Položil na stůl tři svazečky bankovek. "Vzal jsem si z trezoru své peníze. Sto padesát tisíc."

"Dal jste mi jen sto tisíc."

"A co výdaje za benzin? Dvakrát jsem sledoval vaši pajdavou mrchu, dvakrát vás, ušlá mzda a tak dále, a tak dále..."

"Vy jste ji zastřelil?" pochopil Král.

Přikývl. "Dvěma ranami. Nebojte se. Netrpěla. Jsem lidumil. Byla na místě mrtvá."

"Kdo jste?"

"Člověk, který si u vás objednal svou smrt."

"Co chcete? Peníze?"

"Vzal jsem si, co mi patřilo."

"Tak co ještě požadujete?"

"Vy jste nepochopil, že jsem vás přišel zabít?"

Namáhavě polkl. "Mám dvě děti," protlačil staženým hrdlem.

"Vím. Jsou s paní u moře. V teplých krajích. Ještě týden si tam budou užívat. Přečetl jsem si pohled, který vám poslali. Mají vás rádi. Chlapci Cyrila Pěnkavy také nedali na tátu dopustit. Stejně tak Vláďa a Magdička Chrastilovi. Věra a malý Mireček Vrábelovi prosedí celé dny u okna a čekají, až se objeví v zatáčce otcovo auto. Ale to vás nezajímá že? Pro vás mají cenu jen prachy."

Král cítil, jak se mu lepí košile na záda a vyskakují mu krůpěje potu na čele. "Dám vám dalších dvě stě tisíc korun," zasípal.

"Nejsem zloděj ani vyděrač."

"Tak co chcete?" zaúpěl Král zoufale.

"To záleží na vás. Máte dvě možnosti. Buď otevřu všechny kohoutky u plynového sporáku a až se místnosti naplní plynem, tak stisknu u branky tlačítko zvonku. Máte v domě ještě staré typy zvonků, které při zvonění krásně jiskří. Bum a červený kohout vyskočí na střechu. A nebo napíšete prohlášení. Bude začínat slovy: Já, Robert Král, narozený 15. února 1956 v Praze 10, bytem v Praze 2, Záleská 312 jsem založil dne toho a toho s tím a tím společnost zabývající se vražděním lidí na objednávku. Dnes činím toto doznání: dne toho a toho mě navštívil Jakub Suchý z města Dobrá a požádal mě o zavraždění Cyrila Pěnkavy z téhož města, protože dlužil Pěnkavovi jeden a půl miliónu korun a nechtěl mu peníze vrátit. Za zavraždění pana Pěnkavy jsem požadoval sto tisíc korun, které pan Suchý okamžitě složil. Vraždu provedla ta a ta osoba dne toho a toho. Důkaz číslo jedna: odpověď Jakuba Suchého na můj inzerát uveřejněný v okresních novinách - já jsem vám na něj také odpověděl - v níž uvádí číslo svého telefonu a je opatřena jeho podpisem. A budou následovat další vaši zákazníci, jména vrahů a jejich obětí. Jakou variantu jste si vybral?"

Král ho poslouchal s pootevřenými ústy a vytřeštěnýma očima hrůzou. Mráz mu běhal po zádech. Proboha, co je to za člověka? Jen blázen může odmítnout dvě stě tisíc za nic.

"Čekám na odpověď, pane Králi," přerušil Tomeš jeho úvahy.

"Jste ďábel!"

"Omyl. Pouze lidumil, jak jsem před chvíli prohlásil. Mohl jsem vás rovnou zastřelit nebo uškrtit, vybrat z trezoru peníze a zmizet. Takhle vám dávám šanci. Když napíšete doznání, soud vám vyměří jen doživotní trest ve vězení se zvýšenou ostrahou. Budete žít. Sice trošku jinak než dosud, ale budete mít stále naději, že jednou, až vám vlasy zbělí jako čerstvě padlý sníh a přihlásí se nevyléčitelná nemoc, vás propustí na svobodu. Uvidíte vnoučata, možná i pravnoučata, budete je moci obejmout, budou vám říkat dědo..."

"Ne! Nikdy žádné doznání nenapíšu!" vzepřel se.

"Jak chcete," pravil Tomeš a přistoupil k oknu a zavřel ventilačku.

"Co to děláte?" vyrazil Král zděšeně.

"Zavírám okna. Aby plyn neunikal ven."

Král namáhavě dýchal. Rozšířenýma očima sledoval každý Tomešův krok. Ten přinesl z ložnice polštáře a přikrývky a obkládal jimi křeslo. "Aby náhodou nepřijeli hasiči dřív než shoříte," vysvětlil. "Ještě je pocmrndám benzinem, v garáži je ho dost. Nebo jste změnil svůj názor?"

Když zazvonil telefon, manželé Suchých zrovna večeřeli. "To bude Štípl z velkoobchodu," prohlásil Jakub Suchý plnými ústy a zvedl sluchátko.

"Už jste slyšel, co se stalo té ženě v parku?" ozval se hlas. "Byla to vražedkyně, která pracovala pro firmu, na kterou jste se obrátil i vy. Zavraždila též Cyrila Pěnkavu. Na vaši objednávku. Za sto tisíc korun. Zastřelil jsem ji. Teď jste na řadě vy. Když zítra do osmi hodin večer nevrátíte paní Pěnkavové dluh ve výši dvou miliónů korun - jeden a půl milionu jste si vypůjčil, pět set tisíc dělají za dva roky úroky - vystřelím vám mozek z hlavy."

"Kdo volá?" rozkřikl se Suchý.

"Zítra do osmi hodin večer! V hotovosti. Ani o minutu déle."

Volající už dávno zavěsil a Suchý stále tiskl sluchátko k uchu, jako by čekal, že hlas se znovu ozve a se smíchem prohlásí, že to byl jen žert.

Tomeš se skláněl nad motorem své buginy.

"Připravujete ji na závody?" ozvalo se za jeho zády.

Prudce se otočil. Stál před ním komisař Brykner.

"Na poslední jízdu," odpověděl Tomeš. "Praštím i s kaskadérštinou. Jsem už na to starý. Dříve nebo později bych si zlámal vaz. Pomohu sestře v podniku."

"Moudré rozhodnutí," pochválil ho komisař. "Jste průmyslovák, vaše sestra, paní Pěnkavová, nemůže sama stačit na řízení firmy." Přinesl si z garáže bednu a posadil se na ni. "Nějak mě dneska bere hexnšůs," vysvětlil. "Znáte tu zastřelenou ženskou?"

"Ne."

"Předpokládal jsem to. Jak byste ji mohl znát, že? Podle dokladů se jmenuje Dagmar Štěpánková, ale jsou to padělky. Je to Arabka. Odněkud z Alžíru. Mafiánka. Vycvičená teroristka. Vy musíte ve svém povolání také hodně riskovat, že?"

"Jak kdy," odpověděl vyhýbavě.

"Ten člověk, co ji zastřelil, unikl smrti o vlásek. Ta ženská totiž nikdy nemine cíl. Má mušku v ruce. Žádné dlouhé míření a hned prásk. Jako to uměli pistolníci na Divokém západě. Vašeho švagra má také na svědomí. Ale co vám to povídám? Zrovna vám? Viděl jsem vás jednou střílet na střelnici. Klobouk dolů. Co rána, to zásah do černého. Máte ještě tu devítku parabolu?"

"Dávno ne."

"Myslel jsem si to. Roberta Krále z Prahy Vinohrad taky neznáte?"

Tomeš zpozorněl. Proč jsi za mnou přišel? Co máš za lubem? odhadoval. Zdálo se mu, že komisař se tváří přátelsky, ale mohla to být od něho jen lest. "Měl bych ho znát?" zeptal se opatrně.

"Představte si, že se někdo vloupal do jeho vily, přivázal Krále ke křeslu, a teprve po dvou dnech zavolal policii, aby ho přijela osvobodit," vyhnul se Brykner přímé odpovědi a pokračoval: "Když tam policisté dorazili, Král byl pološílený strachem. A hádejte, co našli na stole? Podrobné doznání o vraždách, které provedla jeho firma. I se jmény těch, kteří si je objednali. V doznání se hovoří i o vašem švagrovi a Jakubu Suchém. Jistě víte, že Suchý vrátil vaší sestře dluh i s úroky."

Přikývl. "Telefonovala mi to."

"To není vše. Stejně tak se zachoval i Pačes a Forejt. Víte, co je na tom nejzajímavější? Že peníze vrátili den před osvobozením Krále. Co si o tom myslíte?"

Hraješ si se mnou jako kočka s myší, správně usoudil Tomeš. Čekáš, že se přiznám a ty mi pak nasadíš želízka. Že bych udělal někde chybu? přemýšlel. Zanechal v Králově vile své otisky prstů? Radši nebudu moc mluvit, umínil si, a pro jistotu pokrčil jen rameny a řekl: "Třeba se v nich hnulo svědomí..."

Komisař se pobaveně zasmál. "Všem třem najednou? To snad nemyslíte vážně."

Nevěděl, co odpovědět.

"Já si myslím, že to bylo jinak," pokračoval komisař. "Osoba, která se vloupala do Královy vily, a osoba, která zastřelila v parku tu ženu, byl jeden a týž člověk. Nejdříve si vyřídil účty s ní, a pak navštívil Krále. Od něho se dozvěděl jména těch, kteří si vraždy objednali, a večer jim zatelefonoval: zaplať dluh, nebo skončíš jako ta ženská v parku! Teprve když se druhý den přesvědčil, že dluhy vyrovnali, informoval pražskou policii o uvěznění Krále. Jak se vám líbí moje teorie?"

"Mohlo to tak být," připustil Tomeš.

Brykner vstal a podal mu ruku. "Hezky jsme si popovídali, že? V sobotu nenabourejte. Nechtějte vyhrát svůj poslední závod za každou cenu. Zlomte vaz, lidumile!"

Tomeš se za ním díval, dokud nezašel za poslední domek. Nebyl hlupák, aby nepochopil, že komisař ví, jak se vše událo. Prozradil toho víc než dost. Byla to příprava na zatčení, nebo jen varování? To nedovedl odhadnout.

Brykner odcházel pomalým krokem. Od rána ho skutečně bolela záda. Ale víc ho trápilo svědomí. Zpronevěřil se svému povolání. Včera se vypravil za důchodcem Marešem do Outratova, majitelem domu v Havlíčkově ulici, a ukázal mu fotografii muže, kterou našli v zelené škodovce.

"Jo, je to von," prohlásil děda s určitostí. "Je to asi šest neděl, co za mnou přišel. Jestli prej bych mu nepronajal v domě na měsíc kvartýr v přízemí. To nejde, hygienik zakázal v baráku bydlet. Kvůli plísni a děravý střeše, jářku. To nevadí, chci si tam uskladnit jen pár krámů, on na to, a vytáhl šrajtofli a podal mi čtyři tisícovky. Tak jsme si plácli a přinesl jsem mu klíče. Vod tý doby jsem ho už neviděl."

"Klíče vám nevrátil?"

"Ale jo. Našel jsem je včera ve schránce. Jak dlouho tam ležely, to vám nepovím. To víte, starýmu dědkovi už nikdo nepíše."

Po chvilce vyptávání se Brykner propracoval až k Tomešovi. Pospojovat zjištěná fakta do souvislosti, byla už pro zkušeného kriminalistu snadná záležitost.

Komisař v noci špatně spal. Často se budil. Nevěděl, jak se má ráno zachovat. Podle litery zákona vzal Tomeš spravedlnost do svých rukou, což je nepřípustné. Ale přiznali by se Král, jeho kumpáni a zákazníci bez Tomešova přičinění ke spáchaným vraždám? Kladl si otázku. Asi sotva, ozvalo se jeho druhé já. Všechno by popřeli, k Arabce by se nehlásili a ani soudce by na ně neuvalil vyšetřovací vazbu pro nedostatek důkazů. Král by si sehnal za mafiánku náhradu a vraždění by pokračovalo v jiném okrese. Ani ti tři lumpové by nevyrovnali dluhy. Proč taky? Věřitelé jsou mrtví a za jejich smrt dobře zaplatili. Uznávám, že způsob, jakým Tomeš vymámil z Krále doznání, byl poněkud drsnější, ale vzpomeň si, co říkávala naše babička: na hrubý pytel hrubá záplata. Měli byste Tomešovi poděkovat a dál mu metál a ne ho chtít šoupnout do basy. Otoč se a už spi!

Brykner poslechl. Uznal, že jeho druhé já nezatížené paragrafy, vyhláškami a směrnicemi a řídící se pouze zdravým rozumem, má jako vždy pravdu. Ale co, řekl si, všichni žijeme s nějakým hříchem, ke kterému se nehlásíme. Proč by měl být policajt výjimkou?