POLICISTA  8/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž

Dantés mohl ze svého místa upřeně hleděti k Marseilli. "Kolikátého dnes je?" tázal se. "Dvacátého osmého února," odpověděl námořník. "Kterého roku?" "Jakže, vy jste zapomněl letošní rok?" "Nedivte se! Měl jsem dnes v noci tak hrozný strach, že jsem div o rozum nepřišel. A z toho se mi paměť trochu popletla," pravil Dantés se smíchem. "Je rok 1829," řekl Jacop. Bylo to na den čtrnáct let, co byl Edmond Dantés uvězněn. V devatenácti letech vstoupil do pevnosti If, ve třiatřicet odtamtud vyšel.

Snění o vinici

Zřejmě nejslavnější literární vězeň všech dob, hrabě Monte Christo, měl při vší smůle náramné štěstí. Do věznice se dostal jako naivní mladý námořník, zásluhou abbé Fárii však opouštěl pochmurný zámek jako jeden z nejvzdělanějších mužů své doby. A nejen to. Pohádkové bohatství ukryté na skalnatém středomořském ostrůvku z něj udělalo mnohonásobného milionáře. Běžně propouštění zločinci takové výhody nemají. Jejich první kroky po vytouženém otevření vězeňské brány zpravidla vedou do nejlacinější hospody v okolí.

"Jak dlouho jste tam byl?"

"Skoro pět let."

"Za co?"

"Za dvě stě třicet čtyřku."

Rozhovor se nenavazoval lehce, teprve když jsme slíbili, že fotografický aparát neopustí brašnu a rádi zaplatíme pivní útratu, přibližně pětadvacetiletý chlapík se rozpovídal.

"Říkejte mi třeba Rudy."

Paragraf 234 se zmiňuje o loupeži. Kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let...

"Jak to tehdy bylo?"

"No, dost jsem potřeboval prachy, ne? Tak jsem si řekl, že to zkusím. Jenže to nevyšlo."

Časem jsme získali víc podrobností. Takže, Rudy byl kluk z přísné spořádané rodiny, tatínek úředník, máma učitelka, patřil vždycky ke vzorným chlapcům a na předměstské rošťáky pokukoval s jistou dávkou závisti. V pubertě se všechno změnilo, začal se rvát o kousky samostatnosti, spíš natruc rodičům než z prospěchových důvodů se rok před maturitou nechal vyhodit ze střední školy. Několik měsíců se potuloval po nerůznějších brigádách, dost v té době pil, ale také poměrně slušně vydělával, zlom nastal, když propadl kouzlu hracích automatů. Najednou dlužil každému, na koho se podíval, zoufalý nedostatek peněz vedl k riskantnímu kroku. S perkusním, nicméně střelbyschopným a nabitým revolverem vtrhl uprostřed noci do prosklené kanceláře benzinové pumpy v Jinonicích a přinutil ženu u pokladny, aby mu vydala něco přes třicet tisíc korun z tržby. Pak se dal na ústup, při kterém trochu podcenil rychlost policie a byl zadržen motorizovanou hlídkou. Na vyšetřovací vazbu a soud reagovali Rudyho rodiče naprostým odmítnutím, nikdy jej nebyli ve věznici navštívit a neodpověděli ani na jeden z dopisů, které jim napsal.

"Co máte v plánu?"

"Pojedu za strejdou na Moravu. Je to fajn chlap. Má velkej vinohrad, práce je tam spousta. Asi se tam usadím napořád."

"O nějakou sociální pomoc zájem nemáte?"

"Ne, zatím ne."

Zkušenost učí, že za mřížemi spřádané představy o budoucnosti většinou nevyjdou. Třeba ten strýček nebude z příjezdu synovce moc nadšený, možná sezonní práce na vinici dalšího chlapa neuživí. Přesto jsme Rudymu popřáli mnoho štěstí.

Nástup na svobodu

"Práce sociálního kurátora nezačíná propuštěním příslušného klienta na svobodu, ale mnohem dřív," poznamenala vedoucí oddělení sociální prevence ve třetím pražském obvodu Irena Melmerová. "Pokud možno už ve vyšetřovací vazbě, ale nejpozději při nástupu trestu je odsouzený informován o existenci kurátorské služby, i o tom, jaká je mu nabízena pomoc. Následují dopisy, návštěvy ve věznicích, někdy přestavujeme i jisté spojení s okolním světem, když se například někomu dlouho neozývá rodina, pokoušíme se obnovit zpřetrhané kontakty. Samozřejmě poslední měsíce a týdny před propuštěním je kurátorská práce intenzivnější, zvlášť po dlouhodobém trestu si klienti příliš neuvědomují, že se vracejí do jiných poměrů, než za jakých byli zadrženi. Je proto nutné je na změněný svět předem připravit. Jednorázová podpora - tisíc korun, která má pomoci překlenout první dny potřebné k vyřízení dokladů a zaregistrování na příslušných úřadech, není nijak velká a je s ní nutno úzkostlivě hospodařit. Volné pracovní místo se shání velmi nesnadno, zvlášť v oblastech s vysokou nezaměstnaností, proto klienti zůstávají zpravidla odkázáni na podporu. Bohužel, práce není ani v samotných věznicích, a tak z nich lidé odcházejí s pořádným dluhem, který budou muset dřív nebo později splácet. Největší problém je ovšem s ubytováním, pokud nemá člověk střechu nad hlavou a zůstane jako bezdomovec někde na ulici nebo na nádraží, většinou už nenajde motivaci, aby se pokoušel něco změnit. Mimochodem, je myslím zajímavé, že naši romští spolubočané jsou k sobě v tomto ohledu vzájemně mnohem vstřícnější, dokonce i při velké amnestii začátkem devadesátých let si u svých rodin a přátel téměř všichni přístřeší našli. Mnohem hůř se však pro ně zařizuje práce. Některé situace jsou si podobné jako vejce vejci. Například telefonicky seženeme příslušné místo, všechno je dojednáno k oboustranné spokojenosti, ale pak se zmíníme, že příslušný pracovník je Rom, a všechno je jinak. Nikdo se neodváží odmítnou rovnou, ale vždycky se objeví nějaký pracovník, který údajně volá od vedlejšího stolu, že místo je zadané, nebo si sekretářka zrovna vzpomene, jak ráno sepisovala pracovní smlouvu s někým jiným. Je to skličující, protože právě dlouhodobá nezaměstnanost je velmi podstatnou příčinou kriminální recidivy."

Xeroxový průkaz

Té paní bylo málo přes padesát, vypadala však mnohem starší a na oddělení sociální prevence obvodního úřadu chodívala často. Většinou proto, že ztratila doklady a sama si nedokázala sehnat jiné, někdy se tam však objevila, jenom aby si mohla trochu popovídat.

Střízlivá byla málokdy. Pila všechno, iron, okenu i francovku, maléry s alkoholem jí několikrát dostaly do vězení. Když ji poničené zdraví dovedlo k invalidnímu důchodu, považovali to pracovníci sociální služby za jisté řešení vleklých problémů. Stálo to spoustu vyřizování, ale po několika měsících bylo všechno úředně připraveno. Na Ústavu důchodového zabezpečení ovšem bohémskou klientku neznali a nastřádanou penzi jí vyplatili najednou. Deset tisíc korun! Nikdy v životě neviděla tolik peněz pohromadě a s dětským nadšením vyrazila za opileckými kamarády.

Druhý den přišla do kanceláře, vykolejená a bez haléře.

"Vzpomeňte si, kde všude jste byla?"

"Na nádraží, v automatu naproti, pak v nějaký nálevně..."

Víc si nepamatovala. Ráno se probudila v parku na Vítkově a na blednoucí obloze ještě svítily hvězdy.

Takže jinak, rozhodla kurátorka. Obvodní úřad se stal náhradním příjemcem důchodu, rozverná klientka si dvakrát týdně docházela pro pár stokorun, pravidelná částka stačila na jídlo a i na trochu toho pití, když už nemohla jinak. Neustálé ztrácení dokladů vyřešila xeroxová kopie občanského průkazu s poznámkou, že originální dokument je uložen na radnici. V poměrné pohodě tak utíkaly týdny a měsíce, pak však jednou zazvonil telefonní aparát a policie stručně oznámila, že známá žižkovská výtržnice byla nalezena na nádražní lavičce mrtvá. Pokus o shánění nějakých příbuzných byl jen formální, ta paní neměla na světě vůbec nikoho, pohřeb proběhl tiše a bez obřadu. V den, kdy se tělo změnilo v hromádku popela, na svou klientku s tesknou lítostí vzpomínali jen pracovníci sociální služby.

Vyhaslý případ

"Nevotravujte!"

Vysvětlili jsme, že si chceme jen nezávazně popovídat, běží nám o příběhy, ne o jména.

"Tak jděte do hajzlu," pravil potetovaný vrásčitý muž, dopil pivo a bez dalšího slova opustil lokál. Rozpovídali se však jiní. Možná bylo jejich vyprávění trochu hospodsky zkreslené, na kostře osudu se však shodli všichni. Nevlídný Jaroslav prý býval příjemný pohledný kluk a k radosti stárnoucích rodičů studoval vysokou školu na červený diplom. Někdy ve třetím nebo čtvrtém ročníku vyrazila parta spolužáků na horskou chalupu jednoho z nich, na místní tancovačce se všichni opili, a protože cesta domů byla daleká, přišel Jaroslav na nešťastný nápad. Vlezl do temného odstaveného autobusu ČSAD, nastartoval a s dokořán otevřenými dveřmi předjel před zářící restauraci.

"Nastupte si, panstvo!"

Všem to připadalo jako báječný fór, vesele se nacpali dovnitř a Jaroslav vyrazil. Zábava skončila v první ostřejší serpentině, kde autobus vyjel ze silnice, vyvrátil řadu patníků a skutálel se z prudké horské stráně do údolí potoka. Potlučení kamarádi, jedna spolužačka byla zraněna tak těžce, že si z bláznivé vyjížďky odnesla doživotní následky, téměř nový autobus byl beznadějně zničený. Pro Jaroslava to znamenalo konec studií, nepříliš vysoký, leč nepodmíněný trest odnětí svobody, a k tomu povinnost nahradit způsobenou škodu.

Peněžní tresty, které přesahují reálné možnosti splacení, jsou silně demoralizující. Platová exekuce užírala Jaroslavy příjmy bez ohledu na to, kolik vlastně vydělával, pro příštích padesát, možná sto let neměl naději, že se z maléru vyhrabe. Normální život, slušný byt nebo založení rodiny, nic podobného nepřicházelo v úvahu, s tím, co mu zůstávalo, nemohl pozvat holku ani do kina. V zoufalství se dal do party se skupinou jakýchsi automobilových podvodníčků, policie je časem posbírala a Jaroslav putoval za mříže podruhé. Po návratu to zkoušel jako vyhazovač v nočním podniku, ale jednomu vzteklému hostu přerazil čelist a zase vyfasoval trest. A tak to šlo dál. Z dvaceti uplynulých let strávil ve vězení šestnáct roků, z veselého studenta se stal hrubý, předčasně starý chlap.

"Je mu tam líp než tady," poznamenal hostinský. "V kriminále se oceňuje, co si kdo odseděl. Tam je někdo, ale venku je nula."

Nový zákon

"Před lety se pro kurátorskou službu používal název postpenitenciární péče, a už na tom zastaralém označení je znát, co všechno se změnilo," řekla magistra Tereza Čakrtová z odboru sociálních služeb Ministerstva práce a sociálních věcí. "Dnes už nejde jen o nějaké zásahy teprve po vypršení trestu, ale sociální práce musí být kontinuální, pomoc má přijít mnohem dříve. Za velký přínos považuji například dohodu s Ministerstvem spravedlnosti z roku pětadevadesát, která umožnila sociálním kurátorům běžně vstupovat do věznic, dokonce i vazebních. Místo termínu péče je mnohem přesnější výraz pomoc, prostě investice, která se časem společnosti vyplatí.

Už delší dobu se intenzivně připravuje nový zákon o sociálních službách, reforma celého systému se dotkne všech služeb, včetně té kurátorské. Za poskytování sociálních služeb budou v příštích letech odpovědny obce, nikoliv stát.

Další velká oblast změn se týká alternativních trestů a zavedení probační služby. Víte, myslím, že se vinou novinářů často šíří nerůznější pochybné mýty. Obecně se například soudí, že orgány činné v trestním řízení nesmírně lehkomyslně propouštějí lotry na svobodu, že soudci zbytečně šetří s vyšetřovací vazbou. Opak je pravda. Strohá statistika ukazuje, že v počtu vězněných lidí na tisíc obyvatel jsme na jednom z prvních míst na světě, státy, které jsou na tom ještě hůř, spočítáte na prstech jedné ruky. A to je velmi smutné a varovné zjištění."

Probace

V časech předtelevizních vzbuzovala soudní jednání podobný zájem jako divadelní představení. V srpnu roku 1841 zasedl do soudní síně v americkém Bostonu místní obuvník John Augustus. Sledoval proces s jakýmsi opilcem, kterého mu bylo trochu líto, o přestávce dokonce s obžalovaným hovořil, a ten prohlásil, že kdyby nemusel jít do vězení, už by se alkoholu ani nedtokl. Pana Augusta to zaujalo, zaplatil za kořalu kauci a vymohl odložení jednání o čtyři týdny. Při opakovaném procesu už nestál před soudcem otrhaný alkoholik, ale slušně vpadající džentlmen, odsouzen byl k pokutě ve výši jednoho centu, což představovalo vpravdě symbolický trest. Povzbuzen úspěchem opakoval výrobce bot podobné gesto mnohokrát, ochotně platil za obžalované kauce a zaměstnával je ve svém závodě, nicméně vždy trval na přísném dodržování základních zásad slušného života.

Do roku 1858 se John Augustus zaručil za více než 2000 obžalovaných a jeho úsilí vedlo roku 1888 k přijetí prvního probačního zákona v Massachusetts. Do konce století měli v USA podobný zákon ve čtyřech dalších státech a probace se stala alternativou trestu odnětí svobody a termínem citovaným v právnických slovnících.

Probace: Podmíněný trest, který ukládá podmínky pobytu na svobodě a zachovává soudu právo změnit nebo uložit nový trest, jestliže pachatel tyto podmínky poruší.

Mírov a If

"Vůbec si nemyslím, že je situace v oblasti prevence a sociálních služeb jednoduchá," pokračovala Tereza Čakrtová. "139 sociálních kurátorů na 23 tisíc lidí, které máme ročně ve vězeňských zdech, je žalostně málo. Nicméně, přesto jsem poměrně optimistická. Věřím, že častějším využívání alternativních trestů a individuálním přístupem k provinilcům bude lidí za mřížemi ubývat. Nebude nutno stavět nové kriminály a shánět strážné se samopaly, a na ty, s nimiž to jinak nejde, zbude nohem víc času a prostředků. Také paroli považuji za moderní přístup k pachatelům trestné činnosti. Termínem parole se rozumí podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za současného stanovení podmínek a ustanovení dohledu. Jak v probaci tak v paroli se mohou výrazně uplatnit specializovaní sociální pracovníci."

* * *

Povídání se pomalu vrátilo tam, kde začalo. Když zoufalý námořník Dantés bušil hlavou o kamenné zdi cely, jistě ho nenapadlo, že jednou bude pevnost If sloužit jen jako atrakce pro turisty a místo žalářníků budou v temných chodbách pokřikovat prodavači zmrzliny.

Představa, že se z prázdných českých věznic časem stanou místa nedělních výletů, je docela lákavá. Mírov, dejme tomu, je prý docela hezký a historicky cenný zámek.

Antonín Jirotka  
Foto Václav Šebek  


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |