POLICISTA  6/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž


"Kluci, bacha, jdete do mraků, tak si nechte větší odstupy. Klesejte hned přímo dolů, nedělejte žádný zbrklý pohyby - nemanévrujte, nerotujte. Mohli byste se potkat! - A nenechte se překvapit okamžikem, kdy vypadnete z oblačna," promlouval poklidně dlouhán v těsně přiléhavé kožené čapce. Ta do značné míry připomínala správce pivovaru, jenž se ve filmu Postřižiny zrovna chystá do sedla služebního motovehiclu.
Jen co instruktáž dozněla, po několika posledních mírumilovných okamžicích v docela pohodlných křeslech vyhřáté komůrky, vystrkal - či přímo vyházel - ten bidlo muž první čtveřici svých kamarádů ze dveří do volného a zle sychravého prostoru. Trošku jsem si připadal jako v nějakém jiném filmu ...

Byla to však naprosto holá skutečnost.

A pro sedmnáct (doslova vystupujících) mladých lidí to nejspíš představovalo běžnou, všední práci. Od rána, kdy se nad blízkou dálnicí ve směru od Prahy objevila osma, tedy policejní vrtulník Mi-8 (schopný mj. převážet šestadvacet osob, v podvěsu zvedat tři tuny), skupina zkušených členů Útvaru rychlého nasazení Policie ČR procházela pravidelným parašutistickým výcvikem.

Vlastně se jednalo o instruktory, o mládence, kteří si připisují čárky ve druhé a další stovce seskoků. Nebo také ve druhé tisícovce proplouvání vzduchem (to třeba i v případě rovněž aktivně přítomného představitele nejvyššího velení jednotky).

Helikoptéra vzlétala a posléze nad námi kroužila ve výšce osmi až patnácti set metrů, podle toho kolik právě dovolovalo nepříjemné studené a vlhké počasí (vítr o síle zhruba pěti metrů za vteřinu), a chlapi se při jednotlivých veleotočkách létajícího stroje znovu a znovu vrhali ve čtyř nebo pětičlenných skupinkách do hlubiny pod sebou. Mohli počítat do dvou, při větší výšce až do osmi deseti, než zatáhli za pojistku padáku a radost z volného pádu převedli do kouzla plachtění víceméně hodně nepříznivým aprílovým povětřím ...

* * *

Tahle obzvláštní součást policejního tělesa je v pohotovosti pro nejhorší případy ohrožení člověka, majetku občanů, státního zájmu atp. již celé dvacetiletí. V prvních letech nemuseli bojovníci Urny (tak se celkem záhy začalo jednotce zlidověle říkat) zasahovat příliš často.

Mezi proslavené úspěšné akce z historických dob patří třeba případ Trstín.

To někdy v čtyřiaosmdesátém zadržovalo několikrát trestané individuum dvojici mladých lidí. Vojína základní služby na opušťáku a jeho snoubenku držel násilník v chatě dívčiných rodičů. Situace vyhlížela na nepříjemný pat, veškerá vyjednávání uvázla na mrtvém bodě. Realita byla o to pikantnější, že opakovaně vykrádaný rekreační objekt si majitel osadil ocelovými okenicemi a kvalitními dveřmi, takže pachatel se tam oprávněně cítil jako v malé pevnosti.

Jednu chvíli pyrotechnici výbušninou otevřeli okenní vstup, psovodi vpustili dovnitř psa, ale darebákovi se podařilo chlupáče zastřelit. Na jeho následné hrozby, že teď použije zbraň proti rukojmím, vrátili muži zákona uvolněnou okenici na původní místo.

Probíhalo další jednání a smlouvání, až si jeden z odstřelovačů všiml pachatele, který vylezl na pár minut do podkroví, na střechu, aby z výšky obhlédl, jak to asi vypadá po okolí, jaké má tudíž šance.

To byla jeho chyba. Odstřelovač požádal o povolení k použití zbraně, vzápětí vystřelil a trefil ho do zad. Současně podnikli ostatní frontální útok, pronikli do chalupy a zraněného pachatele odzbrojili a zadrželi.

Přestože to s padouchem tehdy nevyhlíželo zdravotně moc dobře, prokázal nesmírně tuhý kořínek, vylízal se z té rány, přežil a kdoví, čemu se věnuje v současnosti ...

* * *

Novodobější časy zaznamenaly zdařilé vystoupení např. hned v roce 1990.

V Leopoldově došlo k velké vzpouře vězňů. Tehdejší amnestie jim nebyla dost řekněme spravedlivá a k prosazení volnosti pro všechny zadržovali vzpupní chlapíci ve výkonu trestu své méně militantní kolegy jako rukojmí. Postupně přitom obsadili polovinu vězeňského areálu.

Útvar rychlého nasazení vycestoval k branám věznice - z vládního rozhodnutí osvobodit rukojmí, vlastně tedy ty vězně, kteří se k okupační stávce nepřipojili - v maximální sestavě a čekala jej nejedna riziková situace. Povstalci zčásti objekty nápravného zařízení zapálili, takže "urňáci" si museli za záchranou ohrožených lidí razit cestu do hořících budov.

Akce se protáhla na dlouhé hodiny, do hluboké noci. Protivník byl sice "chladně", ale dosti dobře vyzbrojený. Vězni si v dílnách udělali různé mačety, nejrozmanitější sekery a mlaty. Zpočátku velká skupina revoltujících vězňů na muže ze zvláštní jednotky razantně zaútočila a nebylo jiné cesty, než se bránit střelbou. Přitom došlo ke zranění pěti šesti útočníků. A mnozí pochopili, že jde do tuhého, jejich nadšení a odhodlání ke střetům poněkud ochladla.

Nicméně zůstalo jádro těch nejdravějších, kteří se soustředili v budově nové vazby. Shlukli se na střeše a házeli Molotovovy koktejly na zakročující policisty. Z ochranných důvodů bylo potřeba znovu použít střelné zbraně, a tehdy přišel jeden ze zbojníků o život. Vykrvácel po zásahu do nohy. Kdyby jeho kolegové umožnili přístup zasahujícímu útvaru, kdyby mohl včas pomáhat lékař, ten muž by zřejmě bez problémů pokračoval v odvíjení svého trestu ...

Práce za "vysokou" zdí, podobně jako akce na letišti Mošnov v restauraci U Holubů a mnohde jinde byly z profesionálního hlediska vždy dobrou vizitkou ("urnoví" muži to pokaždé vyhráli).

A diskuse jdoucí kolem dalších souvislostí v jednotlivých případech se Urny již tolik netýkají, neboť "rychlíci" jsou u nás - jako všude ve světě - pouze servisní organizací, která vletí do akce vždycky jedině na zadání "vyšších míst".

* * *

Fyzička jako zvon, pohotová hlava (s nadprůměrným IQ), psychická odolnost, nesporné charakterové, volní a další osobnostní kvality, takže rozsáhlý konglomerát, skloubení mnoha pozitivních vlastností - to jsou pořadavky kladené na lidi, kteří se ucházejí o práci u vysoce specializované policejní jednotky. A navíc všechny požadované předpoklady pro činnost v Urně musí každý její bojovník opakovaně rok od roku znovu a znovu prokazovat.

Za zmínku stojí kombinace mezi silou individuality a schopnosti zařazovat se do týmu. Umět táhnout, řídit partu a naopak, když jeden někde náhodou zůstane sám, dokázat si úspěšně poradit taktéž v sólovém kritickém postavení.

Manažeři, vyjednávači, počítačoví experti, analytici aj. cvičí samozřejmě víc teoreticky, studují psychologii, jazyky, zahraniční zkušenosti, než aby bez pardonu a odmlouvání neustále zlepšovali svůj výkon v běhu maratonském. Jako celek potom útvar zvláštních "policejních chuťovek" patří v daném oboru doložitelně mezi světovou špičku.

Zhruba ve věku pětadvaceti let nastupují, někdy za deset dvanáct let (když pomineme možnost nenadálého váznějšího zranění a jeho nenapravitelných následků) mohou být zralí k převedení na méně zatěžující činnosti. Jsou pořád mladou sestavou (bez delšího zástupu veteránů, vysloužilců) a sociální "dohry", chcete-li programy dalšího profesního uplatnění zatím nemají zrovna dořešené (přitom by se nabízelo, že jejich mimořádnou kvalifikovanost by dál měla využívat spíš policie než kdokoliv na případné nesprávné straně barikády ...).

* * *

Mezitím malá aktuální a odpozorovaná mezihra s jinou akcí na jiném místě činu.

Do okna pokoje v prvním patře narůžovělé vily nahlíží několik bohatě nakvetlých višňových větviček. V koutě místnosti se možná choulí dvě dívčí postavy. Rukojmí vyděrače. Pachatel je pod psychickým tlakem, vývoj situace vůbec neprobíhá podle jeho původních, značně zjednodušených a naivních představ. Prostor s neúprosným postupem času téměř hmatatelně houstne všeobecným stresem.

Zahradou se v tu chvíli pohybuje půltuctu mužů v černém. Vyhlížejí jako hrdinové nejmodernějšího akčního filmu. Před okamžikem odkývali šéfovi, že se všichni navzájem slyší ve sluchátkách. ("Sanitka vás taky poslouchá," ozvala se přitom veliteli týmu z malé radiostanice lékařka připravená a skrytá s ambulancí za rohem v rašící jarní zeleni.) Malé hands free mikrofonky poblíž tváří použijí zaúkolovaní muži pouze v nejkritičtějších chvílích.

Teď sice postupují obezřetně vpřed, mají ovšem naspěch. Drží v hlavách předpokládaný plánek objektu, jednají sehraně, stokrát a jednou secvičeně. Kontrolují přízemní okna, část se jich soustředí u vchodových dveří. Razantní rána beranidlem otvírá první překážku.

Bojovníci probíhají přízemím, zamíří vzhůru po schodišti a octnou se u dalších zevnitř zajištěných dveří. Jeden z chlapů má na zádech v osobní výbavě speciální páčidlo. Kolega bere nástroj svým způsobem podobný horolezeckému cepínu bez jakýchkoliv řečí do rukou a nasadí jej k zárubni těsně pod horní dveřní pant. Tři rychlé rány menším beranem, prudký páčivý pohyb a křídlo dveří se rozletí.

Trojice mužů s neustále ke střelbě připravenými samopaly vrazí do ložnice ...

V budovách, jemně řečeno výrazně vybydlené zástavby někdejšího vojenského újezdu v Milovicích cvičí policejní specialisté velmi často. Modelují si nejrůznější situace, řeší nejsložitější úkoly, které se dnes mohou odehrávat na kriminální scéně. (A že se bohužel i v našich končinách stále více objevují, dokládá obsah denních zpráv ve sdělovacích prostředcích.)

O detailních postupech a metodách boje s vyhroceným nebezpečím se na tomto místě nebudeme šířit. Je ale jisté, že zejména pro Útvar rychlého nasazení Policie ČR je všednodenní cvičení, opakování a drilování jednotlivých kroků jednotlivých simulovaných zákroků nezbytným předpokladem úspěchu. I bezpečnosti případných svědků a nevinných účastníků, "spoluhráčů pracovních dramat" - stejně jako vlastní naděje na zdravé vyváznutí z podařeně odvedeného zásahu.

* * *

Tréninky a cvičení, stejně jako časté pracovní kontakty se zahraničím, patří k všednímu chlebíčku útvaru. Je to běžná kolegiální spolupráce rovnocenných stran. Metodika zásahů, taktické postupy se skládají ze světových zkušeností.

Jen sotva lze hovořit o belgickém, vlastním, americkém či anglickém řešení úkolů. Jsou to shrnutí a sladění toho nejosvědčenějšího z celého světa. Od začátku devadesátých let vyjíždějí na zkušenou po Evropě i dál nejen velitelé, ale též řadoví příslušníci.

Každoročně u nás v podzimním čase soupeří s hostitelskou sestavou čtyři zahraniční sbory (účelně se např. podílejí na postupující zkáze výše popisovaných milovických kulis). A naši na oplátku ujíždějí třeba do Belgie, když dostanou belgičtí parťáci od svých aerolinek "na hraní" nějaké velké dopravní letadlo.

Při nácviku akce proti leteckým teroristům (což by normálně bylo hodně drahé) se odepisovaný stroj smysluplně ničí za mezinárodní asistence a souhry (to vede k optimálním stereotypům, jež se hodí při častých - a v budoucnu bohužel asi ještě častějších - přeshraničních součinnostech, jinými slovy: jednotící prvky na těchto hřištích svědčí o tom, že leckde globalizace už opravdu započala) ...

* * *

Všichni, vlastně naši i u sousedů, jsou skoro uniformě vystrojení (kdo viděl namátkou vybráno film Policajt ze San Franciska, mohl si porovnat, že ti policejní chlapíci mají stejné neprůstřelné vesty irské firmy Highmark, hodně podobné přílby, brýle, kukly, mikrofonky atd. jako našinci). O výzbroji, vedle jiného, mluvíme s ředitelem URN na jiném místě (str. 6).

A jaká bude vůbec pravděpodobně budoucnost, pracovní náplň podobných policejních složek?

Po celém světě narůstá organizovaný zločin, zvláště několik posledních let je toho jasným důkazem a se značným politováním i skoro jistotou můžeme očekávat, že metody této nejzávažnější trestné činnosti se potkají a protnou s teroristickými způsoby. Ostatně již nyní houstnou únosy letadel a únosy rukojmí.

Terorismus přitom sám neslábne, ale naopak eskaluje, kvůli nejrůznějším extremistům sílí a přitvrzuje.

Když se soustředíme na domácí scénu, zdá se, že pořád přibývá akcí pro Národní protidrogovou centrálu. Ať je to klasické zatýkání Prince Dobrošiho, shodou okolností poněkud filmově uprostřed bílého dne na křižovatce u hotelu Hilton, nebo zážitek s označením Opočno.

To takhle téměř nalehko vycestoval tým z Urny v pátek v jedenáct hodin na pražské Žižkovské nádraží, že tam někoho, kdo se dostaví pro zásilku, ve dvě odpoledne zaklepetí a spadla klec, jízda domů a na víkend. A zatím vesele zatýkali kolem patnácté hodiny ve Východodčeském kraji pod opočenským zámkem. Dva dny tam žili v lesích a nikdo z místních o nich neměl tušení.

A protidrogový šéf měl v kapse dvě šedesát a jeden z vedoucích velké zásahovky asi dvanáct kaček, a když šli spolu do dědiny na kafe, tak byli nejsilnější jedině ve vůni bezdomovců ...

* * *

Po obědě se apríl opětovně hezky předváděl.

Osma, helikoptérka jak malý rodinný domek, přesto znovu startovala. Nabírala směr nad obrysy hradu Žebrák nebo naopak dozadu za pažit venkovského fotbalového SK nad blízké městečko Hořovice a jeho svrchu malebný klenot zámečku. A letištní plocha s plápolajícím větrným rukávem se dole v tůních čirého vzduchu v potrhaném, jako vata bělavém a načechraném oblačnu zmenšovala a proměňovala do civilistovy amatérské vzpomínky, v níž hrálo hlavní roli letadélko Káně.

Přes tolikrát zdůrazňovaný chlad natahovaného drsného jara křičeli a prozpěvovali ve výšce pod oblaky nejspíš po teplu roztoužení skřivánci.

A létající mašina se ve spirále o několikakilometrovém poloměru vyšplhala do hladiny patnácti set metrů nad krajinou. Potom se z ní vykulila maková zrnka. Pár vteřin ty drobnosti padaly zpátky k zemi volným letem. Pak jim nad hlavami naskočily stříbřité i pestrobarevné deštníky, jak pápěří u zralých pampelišek, až z nich během dalšího klouzavého sestupu vyrostly siluety velkých chlapů.

Mezi aviatiky a ostatními příznivci dobývání a ovládání nebeských prostor se jim něžně říká blázni chlazení vzduchem.

Nevím jak vzletně říkat příslušníkům jednotky, kteří jsou čtyřiadvacet hodin v pohotovosti vlétnout někam do přestřelky, nastavovat svoji kůži za slabšího a ohroženého spoluobčana.

Každopádně díky za to, že mezi námi takoví profesionálové dvě desetiletí jsou - a že mají odhodlání i sílu v té dobrodružné činnosti pokračovat ...

Jaroslav Kopic  


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |