POLICISTA 6/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra soutěž |
Vážení čtenáři,
při přípravě soutěže na stránkách Internetu jsme vycházeli ze zjištění, že spisovatelé kriminálních příběhů a detektivních povídek mají často jen velmi nejasné ponětí, jak vyšetřování trestných činů vypadá ve skutečnosti. Vybrali jsme proto několik sporných textových pasáží a obracíme se na vás s jednoduchou otázkou. Bylo to opravdu tak? Je možné, aby se situace odehrála podobně, jak ji autor převyprávěl, nebo jde o pouhý nereálný výmysl? Odpovídejte ANO či NE, a pokud se chcete zúčastnit závěrečného slosování o hezké ceny, připojte i svou internetovou adresu. Mnoho úspěchu vám přeje redakce.
Tvrdit, že pachatel vždycky udělá nějakou chybu, je asi trochu nadsazené, poznamenal vyšetřovatel Purnoch, nicméně, když už se nějakého omylu dopustí, nemělo by mu to projít. Je to necelý rok, co ve vesnici jménem Brod došlo k chladnokrevnému mordu. V pátek ráno si starý Hamáček vyzvedl svou životní výhru, po třiceti letech vcelku marného zaškrtávání čísel sportky se totiž konečně trefil a zinkasoval osm set padesát tisíc korun. Hospoda na návsi tehdy otevírala mimořádně už v poledne, starý pán hostil sousedy, protože se nechtěl radovat sám. Proudem teklo pivo i kořalka, společnost se rozcházela až hluboko po půlnoci. Druhý den byl Hamáček mrtvý. Našli ho ležet s prostřelenou hlavou na kuchyňské podlaze jeho chaloupky, kredenc měla pozotvírané zásuvky a veškeré peníze byly pryč. Dva netknuté šálky s vystydlou kávou napovídaly, že nebožtík návštěvníka znal a nijak se ho neobával, tím však veškeré stopy končily, nikde žádný cizí otisk prstu, ani prázdná nábojnice se nenašla, vrah ji buď sebral nebo měl revolver.
Jistě, měli jsme podezřelého, ale nic víc. Místní gauner Pepík Rozina si okamžitě najal nejlepšího advokáta, sám mlčel jako pařez a dobře naložený pan doktor nám se smíchem vysvětloval, že našetřit velké peníze si může každý, utrácet taky, a my nemáme právo nikoho obtěžovat bez důkazů. A nejspíš bychom jeho ctihodného mandanta opravdu museli propusit, kdyby přece jen jednu chybičku neudělal. Babka Baroušová totiž v den vraždy časně ráno z pootevřených dvířek starého venkovského záchodu spatřila chlapíka, který se zezadu blížil k Hamáčkovu stavení. Do obličeje mu bohužel neviděla, ale všimla si, že za dřevníkem něčím zacvakal, mělo to prý takový kovový zvuk. Prohledali jsme to místo centimetr po centimetru a za kopicí polínek našli pistolový náboj ráže sedm pětašedesát. Vysvětlení se nabízelo jednoduché. Nervozní pachatel chtěl mít zbraň připravenou, zapomněl, že už má náboj v hlavni, znovu natáhl závěr, ten nepoužitou střelu vyhodil podobně jako prázdnou nábojnici a zasunul do komory nový projektil.
S velkou opatrností jsme nález zvedli pinzetou a uložili do obálky. Víte, ono se velmi často stává, že pistolníci bouchačku pečlivě otřou, ale zapomenou, že nejlepší otisky nechali právě v zásobníku, když zbraň nabíjeli. I tentokrát tam stopa zůstala, byla ovšem z daktyloskopického hlediska nepoužitelná. Proto ta nepatrná troška zaschlého potu a tuku putovala na déenáčko. A genetická laboratoř prohlásila, že zkoumaný vzorek s pravděpodobností jedna ku několika milionům je shodný s kyselinou deoxyribonukleovou, jakou má náš pachatel.
Expertiza připravila advokáta o úsměv a soudu stačila na to, aby Josefa Rozinu poslal za mříže na čtrnáct let...
Zde úryvek končí a je na vás určit, zda to mohlo být skutečně tak.