POLICISTA 6/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra společenský problém |
Několik slov úvodem
Popisované jevy jsou jedním z výsledků několikaleté zkušenosti práce sociálního pracovníka specializovaného na práci s občany společensky nepřizpůsobenými. Mezi klienty tohoto pracovníka patří i občané, kteří se navracejí z výkonu trestu odnětí svobody (dále pouze VTOS) a občané žijící nedůstojným způsobem života. Tento termín sice není v právních normách dostatečně definován, ale je zřejmě nutné ho chápat jako vysoce individualizovaný ukazatel, neboť co někomu přináší značné nesnáze, jiný považuje za banalitu. Jedním z problémů, které je většinou nutné s klientem řešit, je otázka zajištění prostředků na živobytí, jinak též otázka zajištění zaměstnání.
Tomuto problému je ve zkratce věnováno následující pojednání.
Letmé seznámení s problematikou
Naprostá většina příchozích klientů, kteří se vracejí z VTOS, nemá dopředu zajištěno zaměstnání, přestože datum konce VTOS je od počátku známo a velmi bedlivě sledováno. Ti, kteří si udrželi svoji původní pracovní pozici u původního zaměstnavatele, případně ti, kteří si sami nebo prostřednictvím třetí osoby v průběhu VTOS sjednali nové zaměstnání, představují mezi příchozími klienty minimální počet. Spíše jsou mezi klienty nositelé nereálných představ o současném stavu trhu práce, který se podle nich již nemůže dočkat, aby je přijal s otevřenou náručí a nabídl jim sadu lukrativních pracovních míst, ze kterých si s určitou dávkou odtažitosti posléze možná vyberou. Setkání řady klientů s realitou současnosti se pak rovná nárazu na betonovou zeď, po kterém buď dochází k rychlému či pozvolnému vystřízlivění, nebo k úniku zpět do státní péče. V praxi je zaznamenán případ, kdy tento únik od reality byl zvládnut za dobu kratší 24 hodin. U tohoto klienta evidentně sama představa odpovědnosti za vlastní život ve svobodné, nechráněné společnosti vedla k úmyslné recidivě, nikoli k selhání.
Přes veškerou deklarovanou snahu pracovníků Vězeňské služby je možno konstatovat, že z VTOS se navracejí jedinci nezorientovaní nebo dezorientovaní v realitě všedního života na svobodě, čemuž značnou měrou zřejmě přispívá i působení vězeňské subkultury.
Klient záhy poznává, že opět nabytá svoboda neznamená volnost bezbřehého užívání peněz, ať již vydělaných, nebo přidělených v rámci sociálních dávek poskytnutých státem.
Klient, který nemá zaměstnání, je orientován ke spolupráci s Úřadem práce, v poslední době však s informací, že naděje na získání zaměstnání není příliš velká. Zaregistrováním na Úřadu práce se pak stává oficiálně nezaměstnaným. Klient a s ním i sociální pracovník se tak dostávají do kontaktu se sociálním fenoménem - nezaměstnaností. Pro mnohé klienty to není nová situace, ale sami zaznamenávají změny, které přináší vývoj.
Nezaměstnanost je definována ve dvou rovinách, a to jako stav, kdy člověk nemá placené zaměstnání, a dále jako hromadný sociální jev, kdy řada osob stojí mimo ekonomický proces. První rovina se vztahuje k jedinci (a jeho životním strategiím), který se buď snaží z této situace vymanit, nebo rezignuje a padá do pasti nezaměstnanosti. Podle obecné definice je nezaměstnaným ten, kdo je aktuálně bez práce, je ale práceschopný, hledá aktivně zaměstnání a je schopen a ochoten do něj ihned nastoupit.
K tomu se ještě připomíná princip nedobrovolnosti nezaměst- nanosti a dále se sociální událost nezaměstnanosti definuje:
Tomu, zda a jak zmiňovaní klienti odpovídají uvedeným definicím, jsou věnovány další části.
Nedobrovolný charakter
Bylo by znakem nerealistického přístupu k problematice tvrdit, že každý jedinec, který měl řadu měsíců zajištěno bydlení, stravu a ošacení, byť s velmi omezenými sociálními kontakty, pohybem a možností uplatnit vlastní vůli, ale bez toho, aby se vlastní prací podílel na úhradě a zajištění nákladů, by v nečinnosti dobrovolně nesetrval i mimo státní péči.
V čem tedy hledat nedobrovolný charakter nezaměstnanosti u jedinců, kteří často již dávno překonali trojí neblahé dědictví minulosti - iluze, že plná zaměstnanost je nezbytnou podmínkou ekonomického růstu, že normou je stabilní celoživotní zaměstnání a přesvědčení, že být nezaměstnaným je osobní hanba?
Z útržkovitých výpovědí a reakcí klientů lze odvodit, že život ve věznicích je pro mnohé stále méně snesitelný a pro život na svobodě, bez konfliktu se společností je zaměstnání jako zdroj obživy existenční nutností. Srovnatelně i registrovaná nezaměstnanost rovněž skýtá legální zdroj příjmů a výhod (např. placené pojištění). Dále z řady rozhovorů je také možno usoudit, že klienti byli v zaměstnání úspěšní, zaměstnání jim vytvářelo sociální zázemí v něm realizovanými kontakty a vztahy. Zaměstnání zároveň vytvářelo u klientů vědomí společenské potřebnosti, které jako nezaměstnaní postrádají. Nezaměstnanost pak někteří považují za pokračování trestu jiným způsobem.
Pracovní způsobilost
Způsobilost uplatnit se na trhu práce není ovlivněna pouze zdravotním stavem. Je to zejména dosažená kvalifikace, která určuje míru úspěšnosti. V roce 1998 byl zaznamenán největší pokles zaměstnanosti u osob bez vzdělání nebo se základním vzděláním a u vyučených, jak je uvedeno v analýze MPSV ČR.
Kromě nízké či žádné kvalifikace je subjektivní pracovní způsobilost řady klientů omezena objektivně i když skrytě, sociální marginalizací, kdy hlavním mechanismem znevýhodnění je diskriminace založená na šablonovitosti a předsudcích o charakteristikách marginalizovaných. Skupinou nejvíce postiženou jsou, na etnickém přístupu, marginalizovaní Romové. Nízká kvalifikace spolu s tradovaným přesvědčením o jejich špatné pracovní morálce a nespolehlivosti bohužel výrazně podporuje latentní uplatňování tohoto principu.
V neposlední řadě bývá pracovní způsobilost klientů omezena i jevem, kdy v podstatě každý, o to více sociálně destabilizovaný jedinec po určité době ztrácí způsobilost být zaměstnán tím, že pozbyde pracovní návyky a dochází u něj, jak se uvádí v odborných kruzích, k sociálnímu zlenivění. K rozkladnému procesu pracovní vůle jistě přispívá i změna vnímání času nezaměstnanými klienty, poté co u nich došlo k rozbití času a absenci pravidelných činností. Jakmile je zlikvidována pravidelná doba vstávání, hygieny a stravování, zmizí rytmus "sčítáků", volný čas překypuje a místo úlevy se stává hrozbou. Klientům pak nastupuje nuda jako dominantní výplň celodenní činnosti nebo lépe nečinnosti. Místo toho, aby využili časovou rezervu co nejvíce, jsou spoutáni nečinností a nezvládají ani časově nenáročné úkony.
Působení uvedených jevů je umocněno u mladých klientů, kteří jsou bez osobní zkušenosti se vzory práce a s osvojeným pasivním životním stylem. Stávající a budoucí mladé klienty má zjevně na mysli ředitelka OPK MV ČR Jitka Gjuričová, když uvádí, cituji: "Mladý člověk je pod tak silným sociálním tlakem, který je schopen řešit pouze trestnou činností nebo jinou obecně nepřijatelnou činností." Dále pak pokračuje, cituji: "V této situaci se hovoří o tzv. sociální kriminalitě, která bezprostředně neplyne z osobních nebo charakterových vad, ale z ekonomického nedostatku a minimálních možností tento stav změnit." Narůstající napětí z rozporů v různých oblastech života, reflektují zejména mladí lidé bez patřičné sociální výbavy svojí bezradností, kterou kamuflují jednoduchým řešením složitých situací, často odkoukaným od mediálních pseudohrdinů. Deficit pedagogiky volného času a sociální pedagogiky v edukativních programech základních, ale také již i mateřských škol však zůstane zdá se zatím zachován.
Nelze vyloučit, že nedostatečná kvalifikační a sociální vybavenost určité části mladé populace prohloubí její pracovní nezpůsobilost a u některých jejích příslušníků zůstane zakotvena doživotně.
Připravenost pro výkon zaměstnání
Z předchozího vyplývá, že pracovní způsobilost se s časem u nezaměstnaných vytrácí a u některých, zejména mladých, se ani nevytvořila. Tím samozřejmě klesá i připravenost pro výkon zaměstnání. Přestože klienti deklarují svůj zájem o zaměstnání, zároveň určitá část z nich má obavu, že by tento zájem mohl být naplněn. Nejde vždy o lenost, ale často o strach ze vstupu do riskantního světa zaměstnání a životních šancí, kde není pouze úspěch ve formě trvalého pracovního místa a mzdy, ale hlavně nebezpečí ztráty dříve uvedeného. Někdy se tento stav označuje jako syndrom deprivace, který se u postižených projevuje tím, že se uzavírají do svého vlastního světa, který se pak nazývá ghettem existence.
Určitá část klientů bez zaměstnání se tak pohybuje v bludném kruhu a stává se stále více závislá na péči státu realizované buď formou dávek, nebo dotacemi charitativním institucím, které klienti vyhledávají při řešení svých problémů zejména s bydlením. Řada klientů řeší hledání jistot další trestnou činností se zákonnými následky. Státní péče se pak realizuje ubytováním, stravováním, ošacením a dalšími náležitostmi poskytovanými vězeňskou službou v rámci vazby a VTOS.
Jiná část klientů se houževnatě brání tomu, aby se svým konáním dostala na kriminální úroveň. Snaží se udržet si pracovní disponibilitu účastí na sekundárním pracovním trhu a to hlavně v méně placených a nestabilních činnostech v oblastech drobného podnikání a na okrajových pozicích neformální ekonomiky. Tím se ovšem tito klienti často vystavují tlakům směřujícím k nedobrovolně zkráceným pracovním úvazkům (na 4 nebo 6 hodin denně) nebo k práci na dobu určitou (omezení na vykonání určité práce, nebo na určitý čas např. na jeden den). Někteří se tak snaží být nezávislými na sociální péči, jiní si naopak tímto způsobem vylepšují svoji situaci, když dávky ve výši životního minima nestačí ke krytí jejich potřeb.
Pokud bychom srovnávali dvě uvedené skupiny klientů, pak první vykazuje minimální připravenost pro výkon zaměstnání, zatímco druhá se vyznačuje vysokou disponibilitou. Otázkou je ovšem určitá výdrž při dlouhodobém výkonu zaměstnání.
Aktivní hledání zaměstnání
Docházení na Úřad práce, spolupráce s ním, navštěvování a jednání s doporučenými zaměstnavateli je pro mnohé klienty zprvu jakousi zbytečností, posléze určitou nadějí a nakonec většinou, pro ty co zůstávají dlouhodobě bez práce, nutným zlem, které odevzdaně přijímají, protože je jím podmíněna výplata dávek. Je nutné uvést, že určitá část klientů se neomezuje na spolupráci s Úřadem práce, ale sami vyhledávají zaměstnání prostřednictvím inzerátů a různých agentur (např. KAPPA). Další pak využívají při hledání zaměstnání své známé, popřípadě příbuzné.
Úřady práce se snaží vytvářet i přechodné pracovní příležitosti, formou veřejně prospěšné práce, určené k umísťování jinak obtížně umístitelných uchazečů o zaměstnání. Cílem programu veřejně prospěšných prací je především zachování pracovních aktivit, udržení základních pracovních návyků a v neposlední řadě udržení motivace získávat prostředky pracovní činností. Pokud je snaha vytvářet tyto pracovní příležitosti, dochází v obcích k určitým tlakům z několika směrů. O tato pracovní místa je zájem při umísťování občanů vykonávajících civilní službu a stejně tak pro výkon trestu obecně prospěšných prací občany odsouzenými za trestnou činnost. Velmi často jsou tyto dvě skupiny upřednostňovány, protože mají pracovní kvalifikaci a bývají i motivovanější než zájemci o zaměstnání prostřednictvím Úřadu práce.
Klienti, kteří hledají zaměstnání, si rovněž stěžují na to, že pracovní místa jsou obsazena zahraničními pracovníky. Podle údajů ve Zprávě o vývoji české společnosti 1989 - 1998 bylo v ČR v roce 1997 (v podmínkách narůstající nezaměstnanosti) 131 000 zahraničních pracovníků s platným pracovním povolením. Je však určitý předpoklad, že nelegálně pracujících cizinců je dvojnásobně více než řádně vydaných pracovních povolení. Stěžující si klienti však pomíjejí jeden z faktů, a to, že tito zahraniční pracovníci mají často o dva i tři stupně vyšší pracovní kvalifikaci než oni.
... a několik slov závěrem (aneb klepe "underclass" na dveře?)
Nástin problematiky v předchozím textu je skutečně zkratkou, která si neklade za cíl analyzovat tak rozsáhlou oblast problémů, ale snaží se seznámit s několika postřehy, které jsou dílčí výslednicí několikaleté práce se specifickou skupinou klientů. Nutno připomenout, že jde o klienty, kteří přicházejí a spolupracují dobrovolně. Mimo tyto klienty zůstává poměrně velký počet osob propuštěných z vazby nebo z VTOS a osob žijících nedůstojným způsobem života, které nepociťují potřebu řešit svoje problémy ve spolupráci s nějakou institucí. Popřípadě nepociťují svoji situaci jako problematickou, anebo skutečně žádné problémy nemají.
Určitou výhodou pro většinu klientů, kteří přicházejí a snaží se řešit svoje problémy, je, že v rámci dohodnutých postupů je zároveň ošetřeno i několik dalších úrovní, které jakoby zůstávají skryty. Tím je například pojištění, ale také dlužné výživné na děti. Zejména oblast sociálního pojištění se zdá být tikající náloží, která po letech klidu bude jednou devastovat sociální systém zahlcený současnými neplatiči. Společnost, svého času opojená liberalismem, tak po letech bude sklízet trpké ovoce své sociální netečnosti a snahy vydávat všechny své členy za odpovědné jedince schopné užívat bezbřehých občanských svobod, které jim umožňují ignorovat vlastní budoucnost.
Narůstající nezaměstnanost může ve společnosti vytvářet nový fenomén, zvláštní společenskou třídu, která je sice heterogenní a diverzifikovaná, ale početná, kterou někteří sociologové nazývají "underclass". Za hlavní znaky této "underclass" jsou považovány dlouhodobá nezaměstnanost, časté střídání doby se zaměstnáním a doby bez zaměstnání, uplatňování pouze na sekundárním trhu práce, závislost na sociálních dávkách nebo na aktivitách v šedé ekonomice.
Práci se specifickými klienty lze připodobnit k boji s větrnými mlýny (jak řekl kolega Sutorý z věznice Mírov), nebo k sisyfovskému valení balvanu, ale každý vyřešený třeba dílčí problém je výsledkem trpělivé a pečlivé práce, která je podložena znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi. Zároveň je i výsledkem často nemalých snah klienta. Každý vyřešený, byť dílčí problém pak znamená, že klient se úspěšně odklání od hlubšího včlenění do "underclass".
Mgr. Jan Matoušek
Vedoucí oddělení sociální prevence,
referátu sociálních věcí,
Okresního úřadu Praha - západ,
sociální kurátor a poradce
pro příslušníky národnostních menšin