POLICISTA  6/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů


Vyšetřovací spis toho starého případu byl dávno skartován, zůstalo jen vyprávění bývalého kriminalisty a k tomu několik zažloutlých anonymních dopisů
- Vážení pánové,
řízením osudu jsem naštěstí nikdy neměl co dělat s policisty, a tak se na vás obracím s jistým ostychem. Dlouho jsem váhal, věřil, že se záležitosti ujme někdo jiný, povolanější, ale týdny plynou a nic se neděje. Cožpak to ale jde, aby se jen tak z ničeho nic ztratil člověk a nikdo se po něm nesháněl? Odjel? Ale kam a z jakého důvodu, vždyť nikdy nemiloval cestování. Někdy mám pocit, že za mnohem starších časů tak snadno nikdo zmizet nemohl.
I mluvil Kain k Abelovi bratru svému. Stalo se pak, když byli na poli, že povstav Kain proti Abelovi bratru svému, zabil jej.
I řekl Hospodin Kainovi: Kdež jest Abel bratr tvůj? Kterýž odpověděl: Nevím. Zdaliž jsem já strážným bratra svého?
I řekl Bůh: Cos to učinil? Hlas krve bratra tvého volá ke mně z země.
Nuže pánové, nastavte uši. Tak jako na počátku věků, hlas krve volá po pomstě. Hlas krve, ne já...

Přečetl jsem si ten zvláštní text, vzpomínal major Zahrádka, odesílací pošta byla podle razítka v obci Lom, ale nikdo pohřešovaný v okolí hlášen nebyl. Přesto jsem se po poradě se šéfem rozhodl, že se na místo podívám.

Prověřování anonymních dopisů patří k běžné policejní praxi, a tak jsem se před odjezdem ještě zastavil u kolegy Bílka, který se trochu zajímal o grafologii.

"To nevypadá na cvoka," řekl po chvíli přemýšlení. "Do školy chodil, ještě když se učil krasopis, takže mu bude nejmíň padesát let. Formuluje poměrně přesně, jistě je sečtělý. Mimochodem, ten biblický citát je z kralického překladu kodifikovaného na začátku sedmnáctého století..."

"Bral bys ho vážně?"

"Jo," přikývl, "myslím, že ano."

Venku byl docela příjemný teplý den, pěšky jsem se vydal na autobusové nádraží. Spoj do Lomu odjížděl za dvacet minut. Usadil jsem se na sluncem prohřátou lavičku a znovu vytáhl z obálky nepodepsaný list.

- Nuže, pánové, nastavte uši. Tak jako na počátku věků hlas krve volá po pomstě. Hlas krve, ne já...

Závěrečný výkřik byl patetický jako monolog na scéně ochotnického divadla, ale přesto to působilo. Ať už se v Lomu stalo cokoliv, tenhle dopis nenapsal žádný hlupák.

Předseda místního národního výboru byl drobný opálený muž, který při pohledu na průkaz kriminálky silně znejistěl.

"Nestrašte mě, prosím... U nás je přece všechno v pořádku."

Řekl jsem, že o tom nepochybuji, nicméně bych si rád trochu popovídal. Pobledl ještě víc a roztřeseně šel vařit kávu. Pod otevřeným oknem do zahrádky kvetly růže.

"Poslyšte, neztratil se tu někdo?"

"Jak to myslíte?"

"No, jestli nějaký soused třeba neodjel, a teď tu nechybí..."

Předseda viditelně pookřál, starosti mu zřejmě působilo něco docela jiného.

"Jo, Honzík Mašků. Ten odjel do Prahy údajně prej na študie, ale pokud vím, tak tam hraje v nějaký kapele. Ani v létě se tu neukázal."

"To je všechno?"

"A mladší Voráček, Josef," starosta pokrčil rameny a ztišil hlas. "Ten to vzal za kopečky. Ale nemyslete si, nikdo tady neměl tušení, že by něco takovýho plánoval. Zkrátka, najednou byl pryč, a pak od něj přišel dopis z Ameriky. Jako že se tam má fajn."

"Měl rodinu? Přízeň?"

"Jen bráchu. Ten je tak o deset let starší. Ani jeden z nich se neoženil, bydleli spolu. Je to třetí chalupa hned za hospodou."

Poděkoval jsem a vydal se za panem Voráčkem starším. Jeho domek byl malebně zasazený do mírné stráně a rostla nad ním nádherná lípa. Uvnitř to bylo podstatně horší. Myslím, že jsem ještě nikdy neviděl tak strašný nepořádek v jedné světnici.

"Co chcete?"

Nevrle vyhlížející chlap seděl za nádobím zarovnaným kuchyňským stolem a balil si cigaretu z laciného dýmkového tabáku.

Představil jsem se a přeptal na bratra Josefa.

"Odjel," řekl.

"Kam? Proč? Kdy se vrátí?"

Temně řekl, že nikdy, zvedl se a přistoupil k oprýskané kuchyňské kredenci. Chvíli se hrabal uvnitř, potom vytáhl pohlednici a podal mi ji.

Na lesklé straně byl záběr na klasickou kulisu New Yorku se sochou Svobody v popředí, na druhé bylo několik chvatně načmáraných řádek.

Daří se mi dobře, nedělej si žádný starosti. Pozdravuj za mě v hospodě a Hudcovi vynadej, jestli to ještě točí teplý. Tak se všichni mějte a ahoj. Tvůj Pepa.

Pravý horní roh byl odstřižený.

"Kde je známka?" zeptal jsem se.

"Jo, byly tam. Dokonce tři. Dal jsem je jednomu chlápkovi v nemocnici. Měl kluka, kterej to sbírá."

Docela dobře to mohla být pravda, jenže tím byl zcela zlikvidován důkaz, že pohlednice opravdu přišla ze zámoří.

"A adresu na bratra nemáte?"

"Ne, von nikdy na psaní moc nebyl. Víckrát se neozval."

Ještě tak půl hodiny jsem střílel jednu otázku za druhou, ale nedozvěděl se nic, co by potvrdilo podezření vyslovené v anonymním listu. Nakonec jsem odmítl domácí víno ve strašlivě upatlané sklenici, rozloučil se a vypadl ven.

Autobus směřující zpátky do města se na zastávce objevil se čtvrthodinovým zpožděním. Temné rány provázející jeho příjezd pocházely z žulového lomu, podle kterého získala vesnice své jméno.

O týden později přišel nový dopis.

Páni inspektoři,

nebo jak se vám dnes správně říká. Ostatně, není snad tak důležitý název, hasič hasí i když se jmenuje požárník. Potěšilo mě, že jste nevzali můj list na lehkou váhu, ale až příliš snadno jste se nechali odbýt. Copak nemáte v sobě něco z podezíravosti, která sluší detektivům? Není vám divné, že ač Josef údajně odjel začátkem prosince, jeho zánovní zimník dnes nosí jeho bratr? Tentýž, který se na hospodské zábavě dívá na stříbrné kapesní hodinky, křestní to dárek Josefův? Psáno jest:

Ještě pak maje jediného syna milého, i toho poslal k nim naposledy, řka: Ustýdnouť se syna mého.

Ale vinaři řekli jedni druhým: Tentoť jest dědic; poďte, a zabíme jej, a budeť naše dědictví.

Tehdy javše jej, zabili ho, a vyvrhli ven z vinice.

Což tedy učiní pán vinice? Přijde, a zatratí vinaře ty, a dá vinici jiným...

Zkrátka, vážení, je čas zločinu i trestu. Nezdá se, že by se zrovna ve vašem povolání mělo příliš spoléhat až na Poslední soud.

Měl jsem nepříjemný pocit, že si z nás pisatel dopisu dělá blázny. Pravda, nezjistil jsem, že Karel Voráček chodí v bratrově kabátě nebo kouká na jeho hodinky, ale jak jsem to měl poznat? Když toho ten neznámý pisatel tolik ví, proč to jen drobí po troškách a nevyklopí pravdu rovnou?

Anonymní posměváček s biblickými citáty po mně hodil rukavici a já byl odhodlán ji zvednout. Rozhodl jsem se, že do Lomu pojedu znovu.

Šéf oddělení pronesl cosi o honbě za větrem, ale na zbytek týdne mě uvolnil bez námitek. On také neměl rád nedořešené případy.

Stejný autobus, stejná cesta a dokonce i stejné počasí. Polední slunce rozehřálo kraj, hráze rybníků byly osypány naháči, prázdninová atmosféra připomínala dětství.

"No, copak zase?" ptal se starosta, z něhož už spadla původní nervozita. Řekl jsem, že se mi v Lomu zalíbilo a že sem hodlám dojíždět pravidelně.

"Ale žádnou volnou chalupu tu nemáme."

"Nevadí, stačí mi stan."

Ušklíbl se a vzal mě do hospody na pivo. V lokále bylo rušno, chlapíci u hlavního stolu už měli notně počmárané okraje porcelánových tácků, a když jsem byl představen jako sběratel venkovských příhod a historek, celkem ochotně se rozpovídali. O mlynáři, který se před válkou utopil v náhonu, o lesním adjunktovi, co na svatbě zastřelil soka kulovnicí, i o vodovodu, který nahradil místní vyschlé studny.

Opatrně jsem převedl řeč na bratry Voráčky a postupně se dozvěděl, že jejich starý tatínek jim odkázal chalupu rovným dílem, avšak s podmínkou, že stavení, které vlastníma rukama vybudoval, nikdy neprodají. Leta žili svorně a staromládenecky, teprve v poslední době se trochu hádali. Karel se údajně chtěl ženit, z čehož si Josef dělal posměšky. Emigrace mladšího Voráčka pak všechny upřímně překvapila, ale nic víc.

"Jestli si myslí, že mu bude v Americe líp..."

"Pitomost, dyť se tam ani nedomluví."

"Jen nechte bejt, ten se neztratí..."

Venku už se začínalo šeřit, když do restaurace vstoupil Karel Voráček, změřil si mě nepřátelským pohledem a ztěžka usedl na volnou židli. Rychle jsem zaplatil a vypadl ven. Lom vypadal v teplém letním podvečeru ospale a klidně, když jsem šel okolo temné Voráčkovy chalupy, zkusil jsem kliku dveří vedoucích do dvora. Zamčeno nebylo. Neměl jsem žádné oprávnění k domovní prohlídce, ale nedalo mi to. Vstoupil jsem dovnitř, lípa nad střechou domu mocně voněla. Stodola, maštal, kůlna. Nikde nic podezřelého. Uprostřed vydupaného dvora vyčnívaly skruže studny. Nepotřebné, teď, když je v obci nový vodovod. Popadl jsem jednu půlkruhovitou betonovou desku a o kousek ji odsunul. Několik malých kamínků upadlo do hlubiny. Vytáhl jsem z kapsy baterku, naklonil se nad škvíru a posvítil dovnitř. Podvědomě jsem očekával pohled velmi děsivý, ale spatřil jsem jen téměř suché, štěrkem tvořené dno. Usedlíci v Lomu společný rozvod vody opravdu potřebovali.

Další dopis přišel hned po dvou dnech.

Pánové,

znovu si dovoluji poněkud ovlivnit směr vašeho počínání, ač jako laik v oboru kriminalistiky mám na to pramalé právo. Vyprávění hospodských dědků žádná tajemství neskrývá, kdyby něco opravdu věděli, dávno by si o tom štěbetali vrabci na střeše. Kdo z nich si však všiml poznámky hajného Olina o průtrži mračen, která splavila velké břidlicové desky až k Háječku? Kdepak průtrž! Přinášení kamenů na mohyly je prastarý zvyk, jenž se na židovských hřbitovech dochoval dodnes.

Konec hry, vážení, myslím, že už si víc dopisovat nebudeme. Záměry osudu jsou někdy věru zvláštní, nikdy dřív bych netušil, že nástrojem Prozřetelnosti může být i pracovník bezpečnosti. Staň se však, co se má stát.

* * *

Do třetice jsme jeli do Lomu pro změnu ve výjezdovém služebním voze kriminálky. Hajný Olin byl naší návštěvou velmi překvapen.

"Jo, liják a šutry, pamatuju. Proč vás to sakra zajímá?"

"To není podstatné. Můžete nám to místo ukázat?"

"Jasně," řekl hajný. Pak nás odvedl do chladné lesní úžlabiny, kde tiše bublal potok.

"No, tady je to."

S námahou jsme odtáhli tři velké ploché břidlicové kameny a začli pod nimi kopat. Přibližně v půlmetrové hloubce jsme narazili na napůl zetlelé lidské tělo, ve kterém byl po převozu do pitevny soudního lékařství identifikován Josef Voráček, devětatřicetiletý elektrikář z Lomu.

Prokurátor nařídil domovní prohlídku a později i zadržení Karla Voráčka, který se přiznal, že Josefa zavraždil několika údery tupé strany sekery. Udělal to v době, kdy se chystal oženit s jistou Jarmilou Puchtovou z Klášterce a rodinnou chalupu hodlal prodat, s čímž jeho bratr zásadně nesouhlasil...

Autora dopisů, které nás přivedly na stopu zločinu, se odhalit nepodařilo. Často jsem o něm přemýšlel a zdá se mi víc než pravděpodobné, že to všechno na sebe napsal Karel Voráček sám. Když z plánované svatby sešlo a on zůstal ve venkovském domě opuštěný, musely se mu hlavou honit dosti pochmurné myšlenky. Zřejmě podvědomě po očistném trestu toužil. Za úkladnou vraždu byl odsouzen na jedenáct let, ale po necelých šesti měsících zemřel v plzeňské věznici na infarkt myokardu. Zůstala po něm venkovská chalupa, světnice plná nepořádku a ohmataná kralická bible, v níž byla v době domovní prohlídky založena stránka s následujícím textem. I řekl Hospodin Kainovi: Kdež jest Abel, bratr tvůj? Kterýž odpověděl: Nevím. Zdaliž jsem já strážným bratra svého?

Antonín Jirotka  


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |