POLICISTA 6/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra příloha |
Pomocí obětem násilí a lidem v nouzi se v České republice zabývali zejména nevládní neziskové organizace a některé státní instituce. Bohužel, Policie České republiky mezi ně nepatří. Pokud se občan s pomocí setká, pak se jedná o individuální akt jednotlivého policisty, který koná na základě svých morálních a osobních pohnutek, nikoliv jako člen sboru, který k takovému jednání vychovává a vyžaduje jej. Přitom lidský přístup, korektní jednání a zájem jsou hlavními kritérii, podle nichž je policie ze strany veřejnosti posuzována. Ve snaze změnit současnou situaci a integrovat pomoc obětem trestné činnosti do každodenní práce policistů připravil Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra projekt, který vám nabízíme k vyjádření. Pro doplnění je třeba uvést, že na zpracování projektu se podíleli i policisté z výkonu, učitelé policejních škol, zástupci Odboru vzdělávání a správy policejního školství MV a nejznámější nevládní organizace zabývající se pomocí obětem - Bílý kruh bezpečí. Své návrhy a zkušenosti nám můžete sdělit prostřednictvím stránek časopisu POLICISTA, nebo písemně na adresu: Ministerstvo vnitra, Odbor prevence kriminality, oddělení pro lidská práva, Nad Štolou 3, P.O.B. 21/OP, 170 34 Praha 7, případně cestou naší e-mailové adresy lidskaprava@mvcr.cz. |
Jitka Gjuričová ředitelka odboru prevence kriminality |
PŘÍPRAVA POLICISTŮ PRO PRÁCI S OBĚTÍ TRESTNÉHO ČINU (NÁVRH PROJEKTOVÉHO ZÁMĚRU) |
Motto: "Valnou část svého života jsem se zabýval pachateli trestné činnosti. V průběhu doby jsem si stále více uvědomoval, že je o ně postaráno mnohem lépe, než o jejich oběti..." |
MUDr. Jan Hubert, psychiatr, soudní znalec, člen Bílého kruhu bezpečí |
Práva obětí trestné činnosti byla v dějinách trestního procesu postupně vytěsněna na vedlejší kolej a zůstala výrazně ve stínu deklarovaných práv pro obžalované. Renesanci práv obětí ve smyslu zmírnění jejich krize, uspokojení jejich potřeb a zajištění jejich účasti v systému spravedlnosti přineslo až poslední období. Zákony a státní fondy na odškodnění obětí trestných činů postupně vznikly v řadě evropských zemí v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Přijetím "Evropské úmluvy o odškodnění obětí násilných trestných činů" koncem roku 1983 ve Štrasburku byl tento proces završen. Dne 22. února 1990 byla ve Velké Británii schválena evropská "Charta obětí zločinu" a tento den je oficiálně uznáván jako Evropský den obětí. "Evropské fórum služeb obětem" se sídlem v Londýně na své IX. konferenci v červnu 1995 schválilo pro budoucí jednotnou Evropu "Deklaraci práv obětí".
Stejně jako ve většině zahraničních právních úprav je i v České republice oběť v nerovnoprávném postavení a v justičním prostředí není oblíbena, protože přináší procesní komplikace. Z právního hlediska nemá oběť zločinu jiné postavení než třeba oběť živelní pohromy nebo provozování sportu, i když je zřejmé, že zde existuje podstatný kvalitativní rozdíl. Tento nepříznivý stav přetrvává i v čase, kdy nemálo teoretiků, politiků i praktiků považuje postavení oběti v našem státě za neuspokojivé.
Zákon č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti přinesl v této oblasti posun vpřed, ale řeší jen finanční stránku aktuálního postavení oběti, a ta často nemusí být klíčovým problémem člověka v tísni. Výrazným projevem společenské solidarity je z tohoto pohledu působení některých nestátních organizací, zejména občanského sdružení Bílý kruh bezpečí, které od roku 1991 poskytuje obětem bezplatnou odbornou pomoc včetně emocionální a morální podpory.
PROBLÉM PRVNÍ - nedostatečná odborná připravenost policistů pro práci s obětí trestné činnosti
Role nestátních neziskových organizací při pomoci obětem trestných činů bude zřejmě vzhledem k rozsahu a způsobu poskytování této pomoci i v budoucnu nezastupitelná. Jako první se ovšem do kontaktu s obětí trestné činnosti nejčastěji dostávají policisté. Mezi jejich hlavní úkoly nemůže patřit pouze snaha zabránit trestné činnosti, odhalit a objasnit trestné činy a přestupky, ale také připravenost poskytnout kvalifikovanou prvotní psychologickou, právní a morální pomoc obětem této činnosti. V případě potřeby by policisté měli poskytnout i první zdravotnickou pomoc a ochranu obětem a zejména eliminovat možnost jejich druhotného psychického zranění vlastním necitlivým chováním. Na tento náročný úkol není však policejní sbor dostatečně odborně připraven. Výsledkem je mnohdy neschopnost policisty, zvažujícího zejména kriminalistickou a právní stránku věci, vcítit se do prožívání oběti a poskytnout jí nejen profesionální, ale i lidskou pomoc a porozumění, které ve své situaci oběť naléhavě potřebuje a od policie oprávněně očekává.
PROBLÉM DRUHÝ - chybějící informace pro policisty i pro oběti trestné činnosti
V současné době působí v České republice poměrně velký počet státních i nevládních neziskových organizací, které se z určitého pohledu zabývají pomocí lidem v krizi. Pro policisty je obtížné se v této problematice orientovat bez kontaktního adresáře a popisu zaměření činnosti jednotlivých organizací a institucí. Kromě toho jim také chybí stručná charakteristika obvyklých projevů chování oběti trestné činnosti a odborná doporučení k práci s nimi. Při snaze poskytnout prvotní pomoc lidem ve stav u nouze chybí policistům informační brožurky pro oběti nebo jejich blízké. Teprve po odeznění šokového stavu je totiž často člověk schopen vnímat informace, rady a doporučení, co dál. Je možno tedy shrnout, že policistům chybějí informace pro potřebu vlastní činnosti i informace pro oběti zločinu.
PROBLÉM TŘETÍ - chybějící sociální kompetence policistů a potřeba mediální kampaně ve prospěch obětí TČ
Základem filozofie práce české policie je stále ještě převaha represivního pojetí služby. Pojmy jako prevence kriminality, vstřícnost vůči občanům, vcítění se do jejich problémů, ochota k všestranné pomoci nebo dokonce vnímání občana jako váženého klienta - to jsou záležitosti často hodnocené jako okrajové a nedůležité. V policejní terminologii stále dominují termíny jako rozkrýt, odhalit, objasnit, vyšetřit trestnou činnost, dopadnout a usvědčit pachatele. To koresponduje s tradiční představou policistů o svém hlavním poslání z pohledu veřejnosti. Co vlastně lidé od policie skutečně očekávají, se však zatím kromě dílčích výzkumů nikdo ve větším rozsahu nepokusil zjistit. Výsledky podobných anket v některých vyspělých zemích světa totiž přinesly velké překvapení, protože pořadí úkolů policie podle subjektivně hodnocené důležitosti se v představách občanů a policistů výrazně lišilo. Průzkum názorů veřejnosti ve vztahu k úkolům policistů by možná mohl být zajímavým tématem pro několik bakalářských nebo magisterských diplomových prací frekventantů Policejní akademie ČR.
Policisté jsou v současné době kvalitně připraveni po stránce právní, taktické i technické, ale chybí jim důkladnější praktický výcvik a výchova v oblasti sociálních kompetencí, tj. v komunikaci, v sociálních dovednostech a v etice. Nedostatečně zvládnuté sociální kompetence - to je "parketa", na které naši policisté ve srovnání s policejní Evropou výrazně prohrávají.
Jednou z možností jak začít s transformací současného filozofického pojetí policejní práce na skutečnou službu občanům je proto zkvalitnění přípravy policistů a nastartování mediální kampaně ve prospěch pomoci obětem trestné činnosti, ale zároveň ve prospěch každého občana, který od policisty oprávněně žádá nebo očekává pomoc.
CÍL PROJEKTU
Hlavním cílem projektu je vytvoření systému přípravy policejních specialistů a následně všech policistů pro práci s oběťmi trestné činnosti a jejich vybavení pomocnými instrukčními materiály.
Dílčí cíle
A/ V oblasti základní odborné přípravy nastupujících policistů
Po absolvování základní odborné přípravy každý policista:
B/ V oblasti přípravy policejních specialistů pro práci s obětí trestné činnosti
Po absolvování praktického výcviku každý specialista:
C/ V oblasti mediální a informační
ANALÝZA STAVU
V české legislativě se právní kategorie "oběť trestného činu" poprvé objevila s přijetím zákona č. 209/1997 "O poskytnutí pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů". Přínos zákona č. 209/1997 je jistě nesporný, ale na druhé straně je nutno konstatovat, že český právní systém fakticky preferuje oběti a poškozené, kteří utrpěli majetkovou, tedy finančně vyčíslitelnou škodu.
Trestní právo sice již dávno zná pojem poškozeného trestným činem, ovšem pojem "poškozený" ve smyslu našeho trestního práva se jen zčásti překrývá s pojmem "oběť trestného činu" v mezinárodních dokumentech, případně v kriminologické a viktimologické literatuře. Pojem poškozený je širší v tom, že práva a povinnosti jsou přiznávány vedle osob fyzických i osobám právnickým. Na druhou stranu je oproti pojmu oběť pojem poškozený užší tím, že za poškozeného se nepovažují tzv. nepřímé oběti trestných činů, např. osoby citově nebo existenčně vázané na oběť nebo osoby, které utrpěly jakoukoliv újmu při poskytování pomoci přímé oběti zločinu.
Porovnáme-li práva, která český trestní řád dává obviněnému, s právy poškozeného nebo oběti, zjistíme, že je zde značná nerovnováha. Práva, která má obviněný a jeho obhájce, odpovídají evropskému standardu a jakékoliv jejich omezování by jistě nebylo na místě. Bylo by však vhodné uvažovat o podstatném rozšíření práv oběti (a to i nepřímé!) tak, aby pro ni bylo zajištěno důstojné postavení v trestním procesu a ochrana jejích zájmů.
Celá koncepce "ochrany práv" poškozeného přetrvává v našem trestním řádu z šedesátých let a vychází důsledně z toho, že poškozený se může nanejvýš ucházet o náhradu materiální škody a do dalších věcí nemůže nijak zasahovat - je to záležitost státu a pachatele.
V souvislosti s finančními náhradami podle zákona č. 209/1997 je nutno konstatovat, že ani ta nejbohatší společnost není schopna plně uspokojovat práva všech obětí. Je proto nutná jejich určitá klasifikace a preference některých skupin, jako jsou např. děti, mladiství, staré a bezmocné osoby, osoby žijící na hranici životního minima, oběti násilných trestných činů apod. Vzhledem k ekonomické situaci České republiky je finanční kompenzace ve prospěch obětí trestné činnosti zatím pojímána poněkud restriktivně a teprve v návaznosti na předpokládaný pozitivní vývoj ekonomiky je možno uvažovat o jejím postupném rozšiřování.
Úlohy oběti a pachatele zločinu bývají rutinně většinou chápány staticky a nikoliv dynamicky. U násilných trestných činů, kde jsou následky pro oběť většinou nejtíživější, se však někdy úlohy útočníka a napadeného již v průběhu incidentu vzájemně vystřídají. Nelze zapomenout ani na to, že v roli oběti se mnoho lidí ocitá v důsledku svého chování nebo škodlivých návyků, jako je alkoholismus, narkomanie, prostituce apod. Nicméně pokud utrpí nějakou újmu následkem trestné činnosti jiné osoby, zůstávají i ony v kategorii "oběť" a měla by jim být poskytnuta standardní psychologická, právní a organizační pomoc.
Nejsilnější traumata jsou spojena s útoky na tělesnou integritu, včetně mravnostních deliktů, zvláště když pachateli jsou příbuzní, sousedi, spolupracovníci a známí oběti, která o nich měla původně dobré mínění. Zcela zvláštní kategorií jsou oběti domácího násilí, které jsou většinou svázány s útočníkem řadou složitých a často nepřekročitelných citových, majetkových, existenčních a jiných vazeb. Z těchto důvodů je proto latence trestné činnosti spojené s domácím násilím velmi vysoká. Z nepřímých obětí trestných činů nejkritičtěji celou situaci prožívají pozůstalí po obětech vražd a dále silničních nehod způsobených opilým nebo bezohledným řidičem. Z majetkových deliktů přináší nejtíživější následky vloupání do bytu nebo domu, a to pravděpodobně spíše pro hrubé narušení soukromí než pro ztrátu na majetku.
Pomoc lidem v tísni a ve složitých životních situacích poskytuje celá řada nevládních neziskových organizací. Kromě již zmíněného Bílého kruhu bezpečí je to např. Probační a mediační služba Ministerstva spravedlnosti, dále jsou to různé linky bezpečí dětí a mládeže, dětská krizová centra pro děti týrané, zneužívané a zanedbávané, střediska pro děti a mládež, střediska drogových a jiných závislostí, některá nízkoprahová centra, občanské sdružení Rosa, psychosociální centrum ACORUS, Informační centrum sociální pomoci, Elektra - Centrum pomoci sexuálně zneužitým ženám, La Strada - Prevence obchodu se ženami, Diakonie ČCE - SOS Centrum, RIAPS - Regionální institut ambulantních psychiatrických a psychosociálních služeb se svými linkami důvěry dětí, mladých a dospělých, Armáda spásy, síť nocleháren Naděje, Sdružení provozovatelů azylových domů v ČR, poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, Senior - telefon, Život 90, XXlinka pro ženy, Studentská linka a další organizace působící nejen v Praze, Brně, Plzni a Ostravě, ale i v řadě dalších menších měst celé České republiky.
Cílové skupiny jednotlivých organizací jsou někdy přesně vymezeny, jindy se překrývají s klienty jiných organizací a projektů. Stejné je to i s formami poskytované pomoci nebo se způsobem komunikace s osobami v tísni. Dotační možnosti státu a zahraničních sponzorů i určitý "tržní mechanismus" pravděpodobně zajistí v budoucnu jistou "dělbu práce". Částečné přehodnocení sil a prostředků ve vztahu k jakési stávající sociální "poptávce", stanovení základních pravidel pro přidělování dotací a následná postupná tvorba komplexní sítě pomoci lidem v životní krizi by však měla být otázkou poměrně blízkého časového horizontu.
Vzhledem k počtu a často i ne zcela jasnému cílovému zaměření a druhu poskytovaných služeb jednotlivými organizacemi je pro policisty velmi složité se v této problematice zorientovat. V současné době chybí českým policistům manuál malého formátu s návodem na možnosti řešení psychologicky a takticky velmi náročných situací, které kontakt s obětí trestné činnosti přináší. Součástí manuálu by měl být také přehled důležitých adres a kontaktních telefonních čísel.
Podobný informační materiál chybí také pro samotné oběti trestné činnosti a jejich příbuzné nebo známé. Ne vždy jsou totiž osoby v krizovém stavu schopny plně vnímat informace a pokyny policistů a teprve po odeznění prvotního šoku často začínají uvažovat o dalších potřebných krocích, např. v souvislosti s vlastním psychickým stavem, s organizací svého dalšího života nebo s náhradou materiálních škod.
Ze statistik neziskových organizací zaměřených na psychologickou, právní, organizační a jinou intervenci ve prospěch obětí trestné činnosti vyplývá, že více než polovina klientů si pravidelně stěžuje na nedostatek informací o průběhu vyšetřování trestného činu. Často je obětí nebo jejími blízkými také kritizován necitlivý přístup orgánů činných v trestním řízení k oběti a bezohledný způsob prezentace případu ve sdělovacích prostředcích.
Tento stav je způsoben nepřipraveností policistů (ale i soudců, státních zástupců, lékařů, zdravotního personálu a novinářů!) řešit tuto složitou situaci, ovšem i stále ještě nezměněným filozofickým pojetím policejní práce i celkovou atmosférou ve společnosti. Funkční zaneprázdněnost policistů a také určitá neochota pomáhat lidem, kteří se chovají např. agresivně, hystericky nebo vůbec nekomunikují, navozuje někdy na policejních služebnách atmosféru antipatie, nedůvěry a mentorství vůči obětem trestné činnosti. Chování a jednání lidí v krizi často postrádá z pohledu člověka, který je v relativním klidu, jakoukoliv logiku a policisté proto řešení aktuálního problému oběti považují za věc lékařů, psychologů nebo právníků.
Učební osnovy základní odborné přípravy nově nastupujících policistů obsahují v rámci předmětu "Psychologie a policejní deontologie" celkem 8 hodin výuky tematického celku "Pomoc obětem trestných činů". V těchto hodinách jsou studenti seznámeni s psychologickými aspekty aktuálního stavu, chování a jednání lidí v krizi a se základními zásadami práce s nimi. Jde však především o teoretickou výuku a na osvojení potřebných dovedností a návyků v průběhu praktických cvičení a modelových situací zbývá jen velmi málo času.
Jen okrajově a z vlastního pohledu se tematikou obětí zločinu zabývají některé další předměty základní odborné přípravy, jako např. právo nebo kriminalistika. Nově nastupující policisté se s problematikou pomoci obětem trestné činnosti nejčastěji seznamují při tzv. komplexních modelových zaměstnáních, ve kterých za konzultační pomoci zkušených policistů-pedagogů řeší z pohledu právních norem, kriminalistické taktiky, psychologie a profesní etiky situační úkoly simulující realitu policejní služby.
Specialisté pro práci s obětí trestné činnosti v Policii České republiky dosud nejsou a učební plán jejich výcviku nebyl zatím zpracován. Pouze Policejní akademie ČR nabízí ve svém katalogu programů celoživotního vzdělávání pro zájemce z řad kriminalistů a vyšetřovatelů jednodenní seminář "Psychologie oběti trestného činu" (velmi dobrý!) a Střední policejní škola MV Praha 9 - Hrdlořezy nabízí pro policisty pořádkové a dopravní služby v přímém výkonu služby dvoudenní seminář "Jednání s obětí trestného činu". Účast v uvedených seminářích však zcela závisí na zájmu policistů o danou problematiku, případně na předvídavosti a "osvícenosti" příslušného vysílajícího velitele.
ZAHRANIČNÍ ZKUŠENOSTI
Některé policejní sbory západní Evropy jsou v přípravě specialistů pro práci s poškozenými a s oběťmi trestné činnosti oproti naší policii výrazně dál. Jako konkrétní příklad je možno uvést nizozemskou policii, která je české policii poměrně blízká svojí organizací, stylem práce a celkovou profesní filozofií.
Zhruba do poloviny osmdesátých let se problematice obětí trestné činnosti věnovala na oficiální úrovni přibližně stejně nesystematická a roztříštěná pozornost jako u nás. V roce 1987 byla nizozemskou vládou zřízena komise zkoumající hlouběji pozici oběti v procesu vyšetřování trestných činů. Na základě svých šetření komise vytvořila pro potřeby policie směrnici shrnující do tří bodů základní principy humánního a přitom efektivního jednání policisty s obětí. Stručný obsah těchto bodů je následující:
1. Korektní jednání s obětí, to znamená, že policista musí umět především naslouchat. Z jeho chování musí být zřejmé, že bere oběť zcela vážně. Policista musí oběť emocionálně a morálně podpořit, zbavit ji případného pocitu viny za vzniklou situaci a vyhnout se všem formám ironie nebo mentorování ("Co jste tam vlastně vůbec ve tři hodiny ráno dělala?!"). Vyšetřovací praxe potvrzuje známou zkušenost, která říká, že "Dnešní oběť je zítřejší svědek!". Pokud dojde k zablokování či dokonce k druhotné traumatizaci oběti, je v dalším průběhu vyšetřování její spolupráce podstatně limitována, a to třeba i podvědomě.
Součástí korektního jednání je, samozřejmě, i místo konání rozhovoru s obětí. V Nizozemsku mají vyhrazenu pro styk s lidmi v tísni na všech policejních úřadovnách speciální, naprosto civilně vyhlížející místnost. Návrh na vybudování podobných místností na všech útvarech Policie ČR by mohl být součástí tohoto projektu.
2. Oběť má právo na veškeré informace, tzn., že policista je v duchu této zásady povinen jí vysvětlit, jaký bude pravděpodobně další průběh trestního řízení, jaké je její procesní postavení a jakým způsobem je případně možno dosáhnout materiálního odškodnění. Policista by měl rovněž nabídnout kontaktní adresy a telefonní čísla na dobrovolnické organizace pečující o lidi v krizovém postavení.
3. Oběť má právo na zprostředkování odškodnění, což v Nizozemsku znamená povinnost policistů vyvinout alespoň zprostředkovatelskou aktivitu, protože odškodněním obětí se zabývá občanská organizace.
Protože nizozemská policie svoji roli v péči o oběti trestných činů přijala jako důležitou součást společenské zakázky, zúčastňují se policisté speciálních výcvikových kurzů. Vstupní informací je sdělení, že první pomoc obětem trestných činů je zásadně věcí policie. Součástí kurzu je samostudium, během něhož musí policista ještě před praktickým nácvikem vstřebat příslušné právní normy a doporučené algoritmy řešení některých situací. Musí také zvládnout informace o občanských sdruženích a organizacích zabývajících se pomocí obětem trestné činnosti.
Na samostudium a přednášky navazují praktická cvičení, při nichž je policista sledován a vyhodnocován. Rozhovory s různě rozrušenými oběťmi jsou nacvičovány s použitím profesionálních herců, což policisté hodnotí jako velmi účinnou metodu. Jedním ze zvláště sledovaných aspektů chování policisty je jeho schopnost zvládat emoce oběti, ale i svoje. Při nácviku je další klíčovou dovedností schopnost policisty získat od oběti potřebné informace a naopak předat jiné důležité pokyny postiženému tak, aby byl schopen je vstřebat.
Po závěrečném testu se absolvent stává "diplomovaným pečovatelem" a je oprávněn působit jako mentor nebo poradce v rámci svého policejního okrsku. V některých regionech Nizozemska již tímto kurzem prošli všichni policisté.
Při přípravě výcvikového kurzu pro práci s obětí trestné činnosti by pravděpodobně bylo možno některé zahraniční zkušenosti převzít a případně s pomocí zkušených zahraničních policejních kolegů nejprve realizovat přípravu budoucích českých specialistů a zároveň školitelů pro správy krajů Policie ČR a vybraných učitelů středních policejních škol.
Zajímavý způsob profesionálního přístupu k obětem trestné činnosti a obecně k lidem v afektu nebo stresu je používán v bulharské policii. Na každé policejní úřadovně byli vytypováni policisté s vhodnými sociálními a komunikativními předpoklady a po absolvování výcvikového kurzu nyní plní funkci jakéhosi nárazníku, který zachycuje, rozmělňuje a zklidňuje emotivní reakce oznamovatelů, žadatelů, stěžovatelů, ale i obětí zločinu a jejich blízkých a obecně lidí v tísni. Bulharští kolegové hodnotí práci těchto policistů, v profesním slangu známých jako "recepční", velmi vysoko a dodávají k tomu, že prestiž policie v očích veřejnosti zejména jejich zásluhou v poslední době výrazně stoupla.
Výše uvedená analýza dokumentuje složitost postavení lidí, kteří se z různých důvodů dostanou do obtížné životní situace, ale také náročnost práce i přípravy policistů pro práci s osobami v krizové situaci. Zásadní doporučení pro policistu, který se s obětí dostane do kontaktu v rámci své úřední povinnosti, je prosté. Je třeba mít stále na paměti postavení oběti a podle toho s ní jednat. Tito lidé jsou někdy agresivní, ale pramení to z traumatu, které prožili. Není možno odpovídat na jejich útočnost vlastní agresivitou. Je třeba pokusit se je chápat a nikdy nezapomínat na jejich potřeby. Oběti zločinu potřebují především:
Aktuální stav v zacházení s oběťmi trestné činnosti je tedy znám, jasné jsou i cíle při přípravě policistů. Zbývá tedy s pomocí resortních i mimoresortních odborníků vytvořit účinný a ekonomicky přijatelný systém výcviku specialistů, doplnit vzdělávání nových policistů o kvalitní teoretickou i praktickou přípravu pro práci s lidmi v tísni, vybavit policii potřebnými informacemi a informačními materiály a vytvořit v Policii ČR vhodné personální, organizační a mediální podmínky pro realizaci projektového záměru.
ORGANIZAČNÍ PODMÍNKY PROJEKTU
Výcvik specialistů a vybraných učitelů středních policejních škol MV pro práci s obětí trestné činnosti za účasti resortních i mimoresortních (případně i zahraničních) lektorů by mohl probíhat na vybraných středních policejních školách, které mají pro odbornou přípravu policistů všestranně velmi kvalitní podmínky. Reálně je možno uvažovat o 8 jednotýdenních výcvikových kurzech (v roce 2001 např. 4 kurzy po 15 účastnících, v roce 2002 stejný počet), celkově je počítáno s přibližně 100 policejními specialisty a 20 učiteli policejních škol. Tito vycvičení specialisté by následně v rámci služební přípravy (další odborné přípravy) vedli obdobné kurzy ve svých kmenových krajích (kmenových útvarech) a vyškolení učitelé ve středních policejních školách.
Po vyškolení vybraných učitelů a doplnění učebních osnov základní odborné přípravy by mohl být zahájen na středních policejních školách výcvik nově nastupujících policistů k práci s obětí trestného činu, případně by školy v rámci služební (další odborné) přípravy mohly personálně (nabídka spolupráce při výcviku) i materiálně (ubytování, učebny apod.) pomoci krajským specialistům s výcvikem policistů již déle sloužících ve výkonu.
Výběr lidí do role specialisty a zároveň školitele je klíčovým problémem celého projektu. Přijetí takového úkolu nemůže být výsledkem direktivního rozhodnutí velitele, nýbrž především vnitřního zájmu konkrétního policisty o danou problematiku. Důležitým základem pro výkon činnosti specialisty-školitele musí samozřejmě být některé předpoklady v oblasti komunikačních a sociálních dovedností a určitá úroveň profesních a životních zkušeností. Rozhodující však určitě bude vnitřní motivace pro práci s oběťmi trestných činů. Není ovšem možno zapomenout ani na motivaci vnější, tedy na morální a finanční ocenění těchto specialistů.
V souvislosti s úvahou o finančním ohodnocení práce specialistů pro práci s obětí je třeba také navrhnout vedení Policie ČR příslušné personální opatření, tj. zasazení těchto pracovníků do systemizačního schématu. Jako nejschůdnější možnost se zatím jeví zařazení na vznikajících "preventivně informačních skupinách", případně v rovněž nově vytvářených "intervenčních týmech". K tomuto problému by se však mnohem zasvěceněji mohli vyjádřit personalisté.
Jedním z projektových výstupů by mělo být i doporučení pro vedení Policie ČR vytvořit na každé služebně specializovanou místnost (s "civilním" vybavením a s eliminací rušivých vlivů) pro práci s lidmi hledajícími u policie pomoc v mezních situacích.
Dalším poměrně složitým úkolem bude zpracování kvalitního metodického manuálu pro školitelskou práci specialistů na útvarech Policie ČR. Kromě úspěšného absolvování kurzu by měl mít tento nově připravený lektor k dispozici materiál obsahující vlastní odborný obsah (tj. jak pracovat s obětí TČ) i jakýsi didaktický návod pro postup v jednotlivých hodinách výcviku.
Stejně důležitým úkolem bude vytvoření obsahově, graficky a funkčně vyhovujícího manuálu pro práci s obětí. Tento manuál by měl být mechanicky odolný, barevně a tvarově netradiční (tj. rychle "objevitelný" ve stozích předpisů a jiných úředních papírů na služebně) a také vytištěný v dostatečném nákladu. Měl by obsahovat odborná doporučení pro práci s obětí od její charakteristiky až po možné strategie chování a jednání policisty.
Podobný informační materiál ve formě papírové "skládačky" by měl být vytvořen a v dostatečném množství vytištěn také pro oběti trestných činů a jejich blízké. Měl by obsahovat důležité vysvětlující a zklidňující věty, informace, rady a kontakty.
OPONENTI PROJEKTU
Iniciativa k vytvoření systému přípravy policistů pro práci s obětí trestné činnosti vyšla z Odboru prevence kriminality MV a na projektovém záměru budou pracovat převážně odborníci resortu vnitra. Z tohoto důvodu by bylo vhodné požádat o oponentní spolupráci policejní i mimoresortní specialisty. Do role oponenta je proto kromě odborníků z policejního výkonu navrženo také nevládní neziskové občanské sdružení Bílý kruh bezpečí.
DOPORUČENÍ K TVORBĚ SYSTÉMU
Základním kamenem projektu je požadavek, aby odborným výcvikem pro práci s obětí trestné činnosti a obecně s lidmi v krizovém postavení postupně prošli všichni policisté. Z důvodu rychlosti vycvičení velkého počtu policistů a ekonomické přijatelnosti takového rozhodnutí by dobrým systémovým řešením byla nejprve příprava týmu specialistů, kteří by na svém pracovišti kvalifikovaným způsobem zabezpečovali práci s lidmi v tísni. Jejich druhou hlavní rolí by potom následně byla funkce školitelů na vlastních kmenových krajích, kde by vedli výcvik a vzdělávání ostatních policistů ve stejné problematice v rámci další odborné přípravy. Pro kurz školitelů je tedy nutno připravit učební osnovu a pro absolventy kurzu již zmiňovaný metodický manuál, pomocí kterého potom sami povedou výcvik svých kolegů. Do budoucna v úvahu přichází také natočení instruktážních videokazet.
Mezi prvními absolventy kurzu specialistů musí být odborní pedagogové středních policejních škol, případně i vybraní instruktoři školních policejních středisek správ krajů P ČR. Jejich úkolem bude zahájit v rámci základní odborné přípravy systematický výcvik nově nastupujících policistů v pomoci obětem trestné činnosti. V rámci probíhajícího projektu Phare 98 "Komplexní řízení lidských zdrojů - Nový systém vzdělávání policistů" se uvažuje o prodloužení základní odborné přípravy. Pokud bude takový návrh realizován, bylo by možno bez problémů zařadit do osnov výcvikový program "Pomoc obětem trestné činnosti" v podobě zkrácené verze kurzu specialistů-školitelů pro práci s obětí.
Konstrukce projektu "Příprava policistů pro práci s obětí TČ" Připomínkové řízení v rámci Odboru prevence kriminality Připomínkové řízení v rámci Odboru vzdělávání, Policejní akademie, středních policejních škol a Policie České republiky Veřejná diskuse v rámci resortu vnitra Připomínkové řízení v rámci Bílého kruhu bezpečí a odborníků z policejního výkonu Předložení projektu do vedení MV a Policie ČR |
Zahájení vzdělávacího projektu Zpracování a tisk pomůcek pro policisty k práci s obětí TČ a pro oběti TČ Realizace série kurzů specialistů (školitelů) a učitelů středních policejních škol MV Zahájení výuky v ZOP podle učebních osnov doplněných o výcvik "Pomoc obětem TČ" Zahájení kampaně k problematice pomoci obětem trestné činnosti |
Vyhodnocení vzdělávacího projektu Zpracování dotazníku k posouzení úrovně výcviku k pomoci obětem TČ Vyhodnocení názorů řídících pracovníků P ČR na úroveň práce absolventů výcviku pro práci s obětí trestné činnosti Úprava učebních osnov kurzu specialistů a osnov výcviku v ZOP podle zjištěných poznatků Úprava a dotisk pomůcek pro policisty a informačních materiálů pro oběti TČ |
Návrh projektového záměru "Příprava policistů pro práci s obětí trestného činu" je vlastně jen prvním shrnutím našich představ a názorů na řešení neuspokojivého stavu v oblasti připravenosti policistů poskytovat standardní pomoc lidem v tísni. Pravděpodobně existují i jiné možnosti jak tento systémový nedostatek odstranit, popřípadě čím změnit nebo vylepšit náš návrh. Pokusme se proto hledat nejvhodnější cestu formou korespondenčního brainstormingu, tedy jakéhosi "vytřásání mozků", jak se obvykle tato americká metoda překládá, prostě pomocí otevřené diskuse, kde každý názor je pečlivě zkoumán a každý nápad má svou cenu.
Za pracovní skupinu projektu
PaedDr. Mgr. Milan Stehlík
Odbor prevence kriminality MV