POLICISTA 3/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
![]() |
Řinkot skla zahradního pařeniště. "Co tam děláš, ty lumpe!" Dusot pádících nohou. "Grázlové. Chuligáni. Jen počkejte!" Zrychlený dech, praskot větviček v křoví, trhající se látka kalhot na hřebíku v plotu. "Polepšovnu na vás, holomci. Zrajete pro šibenici!" |
Scénka táhnoucí se napříč generacemi, ovoce z cizích zahrad lákalo už naše pradědy a zdá se, že i hrozba polepšovnou je prastará. Ne však tak docela. |
V Rakousku bylo zřizování zvláštních ústavů polepšovacích pro nezletilce (od 10 do 14 let) a pro osoby mladistvé (14 až 18 let) upraveno teprve zákonem z roku 1885. Pro ilustraci možno připomenout, že v té době bylo Janu Nerudovi jedenapadesát let a pětatřicetiletý mimořádný profesor pražské univerzity Tomáš Masaryk se právě chystal zasáhnout do sporu o pravost Rukopisů prohlášením, že čest národa vyžaduje poznání pravdy.
"Soudilo se," říká Ottův slovník naučný, "že zájem veřejný vyžaduje, aby správa státní postarala se vhodným způsobem o mravní polepšení mladých provinilců, tak aby tito stali se řádnými členy společnosti. Nejmocnější popud k uskutečnění této myšlenky dal John Howard vysloviv zásadu nyní všeobecně uznanou, že mládež zločinná nemá býti držána ve společnosti ostatních zločincův a že předním účelem opatření veřejné správy proti mladistvým provinilcům má býti mravní polepšení."
Pozoruhodný muž byl zmíněný pan Howard. Dobrodruh a snílek. Narodil roku 1726 v Hackney nedaleko Londýna v celkem zámožné kupecké rodině. Nějaký čas se poctivě snažil pokračovat v tatínkově řemesle, ale obchodování jej netěšilo, časem živnost prodal a vypravil se na cesty. Navštívil Francii, pak Itálii, odtud na palubě starobylé plachetnice zamířil k Portugalsku, ale na dohled od Lisabonu byla loď přepadena námořními lupiči. Potopený dvojstěžník, pobitá posádka, jen představa o tučném výkupném zachránila hrstce cestujících život. John Howard tak nastoupil nedobrovolnou cestu po nejrůznějších věznicích a kriminálech, snad nejvíce času strávil ve francouzském Brestu. Když se konečně vrátil zpátky do Anglie, byl pevně přesvědčen, že nelidské podmínky lidí za mřížemi se musí změnit. Usadil se na svém statku v Bedfordu, později se stal bedfordským šerifem a v tomto úředním postavení procestoval snad všechny žaláře v zemi. Vydal o tom spis "The state of prison in England," v němž shrnuje své zkušenosti a formuluje zásady moderního vězeňství. Mezi požadavky na zmírnění utrpení odsouzených poprvé vyslovil přesvědčení, že nezletilí provinilci by měli být výchovou, kázní a prací vedeni k postupnému polepšení.
Se svou vizí humanizace vězeňství se John Howard znovu vydal na pouť po Evropě, v Paříži například proslul jako jeden z mála lidí, kteří se dobrovolně toužili dostat do obávané Bastily, psal o problémech trestanců Holandska, Německa a Rakouska. Jeho názory měly značný ohlas i v carském Rusku, Howard navštívil Petrohrad, Kronštat a Moskvu, svůj zájem o trpící a ponížené postupně rozšířil ještě na nemocnice a lazarety. Při cestě na Krym jej v Chevronu na Dněpru zastihla morová epidemie, John Howard se okamžitě zapojil do organizování zdravotní pomoci, během vysilující práce se sám nakazil a v roce 1790 daleko od domova zemřel.
"Ať jsi kdokoliv, stojíš u hrobu přítele," je napsáno na pomníku anglického filantropa a není bez zajímavosti, že v dalekém městě, založeném proslulým knížetem Potěmkinem, přes všechno boření a budování carské i sovětské éry, zůstal jeho památník dodnes nedotčený.
"Je už to taková klasická otázka, zda člověk přichází na svět jako čistá nepopsaná tabule, nebo jestli má charakter a základní vlastnosti předem vrozené. Nemám moc rád podobné dohady, ale přesto si myslím, že víc než devadesát procent problémů, s nimiž se setkáváme, zavinila špatná výchova," poznamenal vedoucí oddělení výchovného ústavu pro mládež v Praze Na Klíčově Mgr. Patrik Matoušů.
"Začíná to u takových klasických příčin, jako jsou rozvedená manželství, permanentní domácí hádky nebo alkoholismus rodičů a končí u čím dál častějších případů finančně velmi dobře postavených rodin, které zahrnují děti doslova přepychem, ale na bližší kontakt nemají čas. Vzpomínám například na mládence, který měl větší kapesné nežli vychovatelé plat, k tomu závazný příslib tatíka, že jakmile v osmnácti výchovný ústav opustí, dostane automobil, vlastní byt, prosperující obchod. Když občas na víkend přijel domů, bylo to to samé. Pomáhal třeba při budování chalupy a za jedno kolečko písku přivezené k míchačce inkasoval stovku. A tak dál. Rodiče si prostě vůbec neuvědomili, že jeho kriminální maléry představují vlastně neuvědomělou prosbu o pomoc, takové volání - všimněte si mě, udělejte si čas na něco víc než na dary. Přepych se brzy přejí. Otec s matkou určitě chtěli pro kluka to nejlepší, jenže to dopadlo špatně. V obchodě měl brzo manko, zapletl se do kšeftů s drogami a nakonec skončil ve věznici na mnoho let.
Často se probírá úspěšnost výchovných ústavů, což je ovšem velmi problematické, těžko určit hodnotící kritéria a navíc, naprosto nelze ani odhadnout, zda by se mladý člověk, který nástup do života příliš nezvládl, bez pobytu u nás nedostal do těžších problémů a dřív. Nicméně, pokud se pokusíme hodnotit klienty z hlediska kriminální recidivy, tak ta je asi padesátiprocentní, jestli budeme brát v úvahu obecnější zapojení do normálního života, slušné výsledky v práci, založení rodiny a podobně, tak to se povede přibližně u jednoho z deseti kluků. Zdá se to málo, ale pokud si uvědomíme, že výchovný ústav je vlastně poslední instancí, která nastupuje tam, kde už všechno předešlé selhalo, není to zase tak docela špatný výsledek."
"Na to zapomeňte. Nenechám se někde ukazovat jako cvičená opice."
"Nejde o ukazování. Ani o jméno neběží."
"Tak o co?"
"O příběh. O to, že jste se dokázal dostat z problémů."
"Fuj, to nemůžete mluvit normálně? Jakýpak problémy! Kradl jsem a hotovo."
Muž přibližně padesátiletý v hezky zařízeném smíchovském bytě s výhledem na jih. Tam někde, za hradbou brdských kopců, v obci Obořiště, je výchovný ústav, kde strávil tři roky života. Nakonec se o těch časech přece jen rozpovídal.
"Víte, ten nejsilnější pocit, kterej si vybavuju, byl vztek. Vadilo mi, že je u nás doma taková mizérie, záviděl jsem klukům, co měli fajn tatínky, a tím pádem taky kola, lyže, prázdninový vejlety. Vančurům jsem jednou hodil do okna dlažební kostku, jen tak, ze zlosti, aby se blbě neradovali večer u televize. Mimochodem, nikdy se na to nepřišlo... Taky jsem tenkrát nedokázal dlouho vydržet na jednom místě, lákaly mě dálky, tulácký dobrodružství, silnice, kde si můžete mávnout na auto, i když nevíte, kam vás zaveze. Párkrát jsem utekl, ale vždycky to skončilo stejně špatně. Zima, hlad, místo vysněný volnosti strach, že člověka přizabije majitel vykradený chaty. Většinou mě chytli a dopravili zpátky, jednou jsme s kámošem v ukradeným auťáku dojeli až na Slovensko, jenže tam jsme bourali, dodnes mám mizerně srostlou levou ruku. Když mě zavřeli do pasťáku, říkal jsem si všeho do času, na jaře mě tu neudržíte ani řetězem. To, že jsem nakonec zůstal, vlastně zavinila matematika. Nedivte se, fakt. Učitel Štěpnička si jednou všiml, že jsem jakejsi příklad vypočítal jinak, než jsme se učili, začal mi podstrkovat drobný úlohy a hádanky, naučil mě hrát šachy a nosil příslušnou literaturu. A mně to šlo, dokázal jsem si zapamatovat třeba deset Aljechinovejch partií tah po tahu. Pan Štěpnička mi pak zařídil externí průmyslovku, a tam mě ten můj vrozenej vztek na lidi začal pomalu opouštět. Ono asi nejde závidět štěstí někomu, kdo si zoufá nad dětsky jednoduchou kvadratickou rovnicí. No nic, dál už to bylo obyčejný. Vojna, místo ve fabrice, rodina. Dlouho jsem se za ten pasťák styděl a chtěl to utajit, jenže kádrový materiály tenkrát chodily za člověkem jako stín, tak jsem se k celý záležitosti radši postavil čelem. Svý budoucí ženě jsem všechno vyklopil na první schůzce a ona se ani moc nezděsila. Takže to spolu táhneme už víc než čtvrt století. Zatím nám ještě nikdo nerozflákal okno kamenem, i když by asi měl, životní pohoda se přece musí trochu trestat."
"Nástup k nám," řekl Patrik Matoušů, "předpokládá nejen příslušné soudní rozhodnutí, ale také nejméně dvouměsíční pobyt v diagnostickém ústavu, takže o nových klientech už toho poměrně dost víme. Pochopitelně, představa některých rodičů, že za rok nebo za dva jim nezdárného syna předěláme, je poněkud naivní, prostě takové zázraky nefungují. Na základě psychologických vyšetření a odborných posudků máme základní přehled, jak to s klukem vypadá, a pokoušíme se přizpůsobit výchovu jeho potřebám a možnostem ústavu. V zásadě jde o jakousi nabídku vzdělání, rekvalifikačních kurzů, snažíme se je naučit, jak nakládat s volným časem. Řadu věcí u nás kluci totiž zažívají poprvé v životě. Například návštěvy divadel, koncertů nebo výstav. Pořádáme cykloturistické výlety, jezdíme na lyže, na vodu, máme i výborný horolezecký kroužek, důležité je nejen nabídnout co nejširší řadu alternativ, ale také v zátěžových situacích mládence připravit na příslušný díl vzájemné odpovědnosti, podobné, jakou mají hráči stejného týmu nebo lidé spojení jedním horolezeckým lanem.
Když se podaří vzbudit o něco opravdový zájem, znamená to už první krok k úspěchu.
Pracujeme s celou řadou výhod, dílčích odměn i trestů, ústavní výchova se sice nařizuje až do plnoletosti, v případě dobrého chování je však možné její podmínečné přerušení, přesněji se tomu říká schválený pobyt mimo zařízení. V praxi to znamená, že se mládenec vrací domů, normálně pokračuje ve své původní škole, dobře ovšem ví, že v případě nějakého záškoláctví nebo při pokračování trestné činnosti ho okamžitě stáhneme zpátky.
Samozřejmě, taková podmínka vyžaduje velkou spolupráci rodičů, často se totiž setkáváme s nezájmem a se spoustou lží. Kluk se třeba strašně těší domů, všichni ho ujišťují, jak je pro něj místo připravené, ale přitom telefonují na vedení ústavu, že nic podobného nepřichází v úvahu, protože potomka zpátky nechtějí. To je velmi nepříjemná situace a po pečlivé úvaze jsme se rozhodli, že žádnou zástěrku nikomu dělat nebudeme, že to prostě klientovi sdělíme rovnou, zklamání z dlouho udržovaných falešných nadějí by bylo horší.
Připravuje se nový zákon o výkonu ústavní a ochranné výchovy, který mezi jiným přinese i jisté uvolnění v řádech jednotlivých ústavů a jejich větší přiblížení normálnímu životu. To má samozřejmě své výhody i problémy, a jak už to v pedagogické práci chodí, výsledky bude možné ověřit až po letech. Pevně věřím, že budou dobré."
Tenhle příběh už nemá kdo vyprávět, zůstal jen štos záznamů trpělivě čekajících na skartaci.
Jmenoval se Pavel a první část jeho života vcelku odpovídá obehranému scénáři. Otec neznámý, matka velmi povětrná, o výchovu kluka se starala babička, ta však na něj zoufale nestačila. Už od třinácti let žil víc na ulici nežli doma, učitelé bezmocně krčili rameny nad zameškanými hodinami a nad nepravděpodobně znějícími omluvenkami, které stará paní ochotně podepisovala. V nevelkém okresním městě v té době zaznamenala statistika jistý vzestup krádeží z obchodů a ze zaparkovaných aut. Dlouho všechno tiše bublalo pod pokličkou, pak ale došlo ke rvačce, při níž Pavel málem zabil kamaráda, o partu se začala zajímat kriminálka a dlouhá série starých hříchů vyplula na povrch. Pavel putoval do pasťáku a není bez zajímavosti, že další záznamy o něm jsou veskrze pochvalné. V patnácti letech, což je z hlediska sportovních teoretiků velice pozdě, začal hrát fotbal a velmi se mu dařilo. O dva roky později už z něj byl hráč, o nějž měly zájem i kluby velmi renomované. Když v osmnácti výchovný ústav definitivně opouštěl, místní druholigový oddíl mu zajistil bydlení i velice slušný plat, start do dospělého života měl tedy mladý muž poměrně snadný. Leč osud nesměřoval k happyendu. Pokud Petr dokázal poměrně dobře vzdorovat trablům a neúspěchu, opak na něj působil jako jed. Neunesl lísavou přízeň nesčetných fanoušků, začal vydatně popíjet, jednou ho na cestě z vinárny srazil automobil. Doktoři dělali, co mohli, ale roztříštěné koleno se jim už do úplného pořádku dát nepodařilo, a to byl konec další sportovní kariéry. Pak už šlo všechno velice rychle. Zklamání, tahanice s pojišťovnou, která s poukazem na opilost vyplatila jen zlomek předem sjednané částky, vystěhování z bytu, konec všech snů a perspektiv. Pavel se vrátil zpátky ke způsobu života, který vedl jako kluk, v krátké době stihl dva nepodmíněné tresty odnětí svobody, nakonec k zoufaleckému pití připojil ještě drogy. Zemřel ve svých pětadvaceti letech na následky akutní otravy krve vyvolané infikovanou injekční jehlou.
"Grázlové, chuligáni, jen počkejte!"
Oslavy stoleté existence jedné předměstské základní školy mě přivedly zpátky do míst, kde jsem prožil dětství.
"Polepšovnu na vás, holomci. Zrajete pro šibenici!"
V místech zakázaných zahrad dnes stojí nové bloky nepěkných domů, plácek, na němž jsme hrávali fotbal, překřížila čtyřproudá dopravní radiála.
Ve stařičké školní budově už nám nikdo nezabavoval praky ani krabičky cigaret, sešli se tu staříci vesměs úctyhodní. Docela mě potěšilo, že nikdo z naší dávné klukovské party neskončil ani v polepšovně, ani v kriminále.
Antonín Jirotka