POLICISTA 3/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra portrét |
Život člověka může zgruntu proměnit leccos: fakt, že něco má, stejně jako skutečnost právě opačná. Daniel Šopinec neměl začátkem let devadesátých tlačenku: tedy, nikoli zabíjačkovou specialitu, nýbrž tlačenku pomyslnou. Již dlužno míti, aby se třeba mladý člověk bez potíží dostal na kýženou vysokou školu. Protekci. Daniel tehdy úspěšně odmaturoval na gymplu z angličtiny a snil o tom, že by rád jazyk Shakespearův jednou učil na střední škole. Jenže na olomouckou filozofii se z důvodů absence výše zmíněné tlačenky nedostal a když se rozhlížel rodným Trutnovem a zvažoval, jak se životem naložit dál, rozhodl se nastoupit u policie.
"K Veřejné bezpečnosti bych nešel jakživ, ale říkal jsem si, že policie musí už být něco jiného, solidního: a že i tu svou angličtinu třeba nějak ve službě využiju," vysvětluje.
Odbyl si tedy pět měsíců vojny a pak dalších patnáct na Střední policejní škole v pražských Hrdlořezích - a poté, oděn v slušivé uniformě, nastoupil coby zelenáč na trutnovské obvodní oddělení. Začal ovšem hezky od píky, šlapal chodník na hlídkách a poznával, jak hořce chutná policejní chlebíček. Pokud kdy měl nějaké romantické představy, záhy se rozplynuly. Časem začal vedle hlídek dělat taky dozorčího, což je práce náročná a zodpovědná - a když mu z ředitelství nabídli stáž na hospodářské kriminálce, s radostí přijal.
"A zase jsem se musel učit, protože ekonomie je věda složitá a pachatelé neuvěřitelně mazaní," usmívá se. "Současně jsem ale zjišťoval, že ač je to paradoxní, jako policista v civilu mám u lidí podstatně větší autoritu, než když jsem někam přišel v uniformě..."
Současně ale taky shledával, že jeho druhdy pracně nabyté znalosti angličtiny se zvolna rozplývají, když je nebrousí denním užíváním, a aby o ně nepřišel zcela a definitivně, sehnal si možnost studia v Kanadě. Když mu nadřízení odsouhlasili neplacené volno, sesypal dohromady úspory a odjel na čtyři a půl měsíce k příbuzným za oceán.
"Studium na škole Global Village mi dalo moc: doma jsme se učili angličtinu oxfordského typu, jíž se dneska ve světě už moc nemluví, zatímco tohle bylo setkání s moderní angličtinou americkou. A tím, že jsem byl sám až po uši v tamějším prostředí, daly mi měsíce v Kanadě víc, než kdybych se doma dřel celé roky."
Po návratu domů ho ale opět čekala uniforma a náležitá pracovní porce na obvodě. Až jeho všední dny zpestřila zpráva z Policejního prezidia: v červnu 1999 přišel fax, že do jugoslavského Kosova pojedou mezinárodní policejní síly - a mezi nimi i čeští policisté. Zájemci ovládající angličtinu, hlaste se!
Daniel Šopinec nezaváhal. Rodina i většina přátel mu sice bláznivou misi rozmlouvala, ale nepřemluvili ho. Soudil, že o svém životě už rozhoduje sám, a že zkušenost, již by takhle získal, může být k nezaplacení.
"Jako všichni jsem sledoval zprávy z tamního konfliktu a žil jsem v představě, že pojedu chránit pronásledované kosovské Albánce před rozpínavými Srby. Teprve v Kosovu jsem zjistil, že situace je složitější."
Daniela pozvali na prezidium na jazykové testy, jimž úspěšně prošel: z dvou stovek uchazečů vybrali deset lidí, kteří měli do Kosova odjet, a deset náhradníků. Kostky tedy byly vrženy, zavazadla sbalena. A v září 1999 přišel rozkaz k odjezdu.
Další zkouška z angličtiny čekala ovšem na českou policejní squadru v Prištině: a rázem vypukly problémy. Jen šest mužů v ní totiž uspělo, čtyři neprošli.
"Zkouška probíhala jinak než v Praze. Zatímco doma šlo víceméně o písemný test, gramatiku a tak, tam hlavně o schopnost anglicky komunikovat a prakticky úřadovat," vysvětluje Daniel Šopinec.
Což je ovšem pochopitelné: kosovský mezinárodní policejní sbor se právě pod záštitou OSN vytvářel a přijížděli do něj lidé z celé Evropy, Asie, Ameriky, Afriky... Z více než čtyřiceti zemí. Jediným jejich jednotícím jazykem se měla stát angličtina - a posláním? Snaha pomoci lidem těžce zkoušené země a vnést zase do jejích měst a vesnic pořádek, bezpečí a zákonost.
"Vstupní test ovšem nespočíval jen ve zkoušce z angličtiny, ale také ve střelbě a řízení auta. Což nepředstavovalo větší problém, ale legrace to taky nebyla. Stříleli jsme z pistole, kterou jsme neznali, a řídili toyotu s náhonem na čtyři kola, na kterou je taky třeba si trochu zvyknout..."
Čtyři čeští policisté se tedy schlíple vrátili domů, šest zůstalo v Kosovu. První dny v Prištině, jež i v čase těsně poválečném relativně nejvíc připomínala Evropu a civilizaci. Třebaže zklamán by byl ten, kdo by si ji představoval jako velkoměsto.
"Priština je menší než naše okresní město Trutnov, možná bude lidnatější, ale rozhodně se mi zdála méně rozlehlá. A navíc ležela v troskách," říká Daniel Šopinec. "Ale fungoval už tam hotel, občas hrálo kino, prodávalo se v obchodech a restaurace měly otevřeno... Pokud šel proud a tekla voda."
V městečku Podujevo - zhruba třicet kilometrů vzdáleném, kam Daniela další služba zavedla - mohl už o takových vymoženostech ovšem jenom snít. Zatímco vojáci KFOR žili pohromadě v jakýchsi kasárnách, policisté si museli najít ubytování sami: prostě podnájem u místních lidí. Někdo si vyjednal bydlení i se stravou, Daniel se radši o sebe staral sám. Ostatně, většinu dní prožil v práci: služby sice oficiálně byly osmihodinové, ale ve skutečnosti trávil denně na policejní stanici hodin deset až dvanáct. A vedle toho se s americkým kolegou střídal v držení nepřetržité pohotovosti - poté, co se stal vyšetřovatelem a dostal na starost i nejzávažnější trestné činy. Tedy vraždy, znásilnění, únosy, loupežná přepadení a loupeže, těžká ublížení na zdraví...
"K mému údivu nešlo už o násilí etnické, protože v našem rajonu už žádní Srbové vlastně nežili. Zůstaly jen dvě osmdesátileté srbské stařenky, jež ale musela čtyřiadvacet hodin denně střežit armáda, protože jinak by je Albánci bez milosti zlikvidovali. Oni se už prostě vraždili mezi sebou: žijí v klanech a rodové nenávisti a msty se táhnou desetiletí, ne-li celé věky. A fakt, že zákonnost za války vymizela, otevřela stavidla starých i nových averzí..."
Když začne Daniel Šopinec vyprávět zážitky, mráz jde člověku po zádech: krutost je v Kosovu běžnou normou jednání a život jedince představuje hodnotu jen zcela pofidérní. A to i ve vlastní rodině: neboť podstatnější je pro Albánce přece čest...
"Vyslýchal jsem kluka, který se pokusil zabít svého vrstevníka, protože mu svedl sestru. Já ho stejně zabiju, cedil mezi zuby. Ale to tě zavřou, vysvětloval jsem mu: a na hodně dlouho! Zarazil se. A pak povídá: nevadí. Hlavní je, abych pomstil její čest! Zajímalo mě, jestli mu to velí náboženství. Islám. Zamyslel se a povídá: ne, to v koránu není. Ale poroučí tak tradice," vypráví Daniel. "Nebo jiný případ: mladá dívka, neprovdaná, otěhotněla a celých devět měsíců se jí podařilo svou hanbu před rodinou skrývat. Pak se jí ale udělalo zle, odvezli ji do jakési místní ošetřovny - a teprve tam zjistili, že normálně rodí. Jenže než přišlo dítě na svět, už dorazili mužští. Otec, bratři, strýcové, co já vím kdo všechno. Že ji hodlají zabít - i s dítětem. Aby smyli hanbu, která by na rodinu padla..."
Ani v tomhle případě nakonec smrt nevyhrála: díky přičinění policie a humanitárních organizací nešťastnici odvezli na druhý konec země, našli jí bydlení a práci, možnost nového začátku. Ale jestli tam za ní trestající ruka rodiny nedosáhne, nikdo nemůže zaručit. Kosovo je zvláštní země: leží sice v Evropě, ale...
Za jediný týden vyšetřoval Daniel Šopinec víc vražd, než se v Trutnově odehraje za rok. Vyšetřoval - a povětšinou i úspěšně vyšetřil: což ovšem neznamená, že pachatelé byli řádně potrestáni.
"Případ jsme vyšetřili a uzavřený spis předali tamnímu prokurátorovi, který ho postoupil vyšetřujícímu soudci.
To už byli místní. Albánci. Takže pokud šlo třeba o vraždu Srba Albáncem, stávalo se, že jsme za pár dní viděli pachatele kráčet po ulici. Soudní pravomoc mezinárodním silám už nepatřila. Ale takové sisyfovské pocity zažívá český policista občas i doma..."
Po čtyřech měsících pobytu v Kosovu se Daniel prvně podíval domů: nastřádal si dovolenou a taky peníze, protože letenky si musel hradit sám, stejně jako náklady pobytu. Takže lze rozhodně říci, že službou v Kosovu nikdo z českých policistů nezbohatl: pobírali nevysoký plat od českého státu a diety od OSN, jež ovšem padly na byt, stravu a cesty domů. Autem do Skopje, pak letadlem: přes Curych. Vídeň, Budapešť nebo Mnichov.
"Každý stát platil své policisty jinak, podle vlastních představ a možností: my na tom byli dost bídně, snad ti, co tam jeli z Prahy po nás, si už polepšili. Ale třeba pro Američany nebo Němce byla služba v Kosovu velice výhodná."
Po první návštěvě domova s úžasem Daniel shledal, jak si najednou váží takových samozřejmostí, jako je tekoucí voda a elektrické světlo, jež se po otočení vypínačem opravdu rozsvítí. Jako je teplo v pokoji - v Kosovu byly v zimě dvacetistupňové mrazy a v podnájmu měl ráno leckdy minus deset - a noc nerušená ostrou střelbou pod okny. A začal popravdě počítat dny. Doslova stříhat metr.
"Nabízeli mi, abych si pobyt prodloužil, že odvádím dobrou práci, ale po zralé úvaze jsem odmítl. Získal jsem životní zkušenost k nezaplacení, moc jsem se naučil. Ale dál už by to byla rutina. Stačilo. Myslím, že teď je čas zúročit vše doma."
Pokud by třeba někdo čekal, že po návratu z takové náročné mise najde mladý kvalifikovaný policejní odborník - doslova ostřílený zahraniční zkušeností - teplé místečko "někde nahoře", mýlil by se. Daniel se vrátil do Trutnova, vybral si dva měsíce zasloužené dovolené. A když mu nabídli, že by mohl zpátky k hospodářské kriminálce, s chutí přijal. Mimořádné povýšení na podporučíka udělalo za jeho dobrou službou v daleké těžce zkoušené zemi hezkou tečku.
"Už jsem se rozkoukal, práce mám nad hlavu a snažím se, abych byl kolegům posilou," říká podporučík Daniel Šopinec.
Taky se vrátil ke sportu, po roce stráveném v Kosovu oprašuje svou formu v karate (v letech 96-98 byl policejním mistrem republiky), chodí do kina (video a televizi moc rád nemá), pouští si muziku, čte dobré knížky - nikoli už při svíčkách, jako v Podujevu - a fandí českým hokejistům kdekoli na světě. Dobrodružství skončilo, život jde dál.
Jan J. Vaněk