POLICISTA 3/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ skončil po šesti dnech |
![]() |
![]() |
Staroušek Zderadička seděl s uchem u oválného tranzistorového rádia v zelenomodrém umělohmotném obalu. Poslouchal podvečerní chvilku s dechovkou a hlídal, aby zvuk rozhlasového přijímače nedoletěl k hospodyni. Co chvíli si jednou rukou přidržel aparát a druhou opatrně přidával nebo ubíral na hlasitosti.
Jeho žena Marie stála vedle rozpálených kuchyňských kamen a cinkala nádobím ve škopku mycího stolu, jaký se už dneska ani ve venkovských domácnostech příliš často nevidí. Pomyslela zase jednou na to, že celý život pořád dokola pomývá talíře, příbory a hrnky od jídla. A škoda, že si to tentokrát neodbyla jako obyčejně hned po svačince. Mohla si chvilku před tím, než se pustí do večeře, posedět nad knížkou.
Pootočila se k polici, kde ležely rozevřené Neffovy Sňatky z rozumu. A všimla si manžela přikrčeného k reproduktoru malého rádia.
"Co říkají?" řekla.
"Ále nic, je to jenom trocha hudby," ozval se s trhnutím ramen a poněkud zvýšeným hlasem starý pán.
"A tebe by ubylo, viď že, kdybych z toho taky něco měla," prohlásila s jemným pousmáním stařenka. Nemínila to jako otázku ve zlém nebo jako nějakou výčitku. Řekla to zpátky dolů pod ruce své práci s vroucí vodou v lavórku.
"Dyž ty se dycky rozčiluješ, že dobře neslyšíš. A z rádia, dyž moc řve, mě bolí v hlavě," zavolal Eda Zderadička.
"Tak chceš to zhlasitit - nebo co?" přidal po malé, dramaticky odměřené chvilce.
"Nedělej si škodu. Až budu mít čas, přečtu si třeba včerejší zprávy," oznámila opět s jistým odleskem pobaveného úsměvu stařenka. Byla sice od pohledu jako věchýtek, možná jako starožitná cukřenka, popsal by ji Miroslav Horníček, držela se ale rovně a dal se v ní tušit docela houževnatý kořínek.
Její manžel se s viditelným ulehčením opět schoulil k rozhlasovému amplionu.
Měl rád tyhle chvilky nicnedělání. Spočinutí v poklidu vytopené seknice, jak si se ženou pojmenovávali místnost, která pro ně byla kuchyní, jídelnou i všedním obývacím pokojem. A měl rád, přes půl století, i svou ženu.
Měli se rádi navzájem. Věděli, co koho rozrušuje a co je naopak tomu druhému příjemné a milé. A dopřávali si to bez nadbytečných slov. Bez vyjadřovaných přání a opětovaných díků. Od bouřlivé lásky těch nejmladších let se přes dlouhá léta starostí o děti i o vnoučata dopracovali společné smířlivosti a poklidného spolužití, kdy drobné zabolení v těle jednoho z nich znamená v ten okamžik bolest a vystrašení toho druhého.
Vždycky žili bok po boku, teď to vypadalo, že se jejich životy již naprosto prolnuly.
Potom se do té chvíle všedního souznění stařičké dvojice ozvalo nečekané zaťukání na okno.
Nijak důrazné. Tak na sebe klepávají známí a sousedé, když u dveří staré venkovské chalupy není zvonek a když doma zrovna chybí i jenom ta špetka soli.
Starý muž povstal od stolu, přešel do síně a s mnohokrát opakovanou samozřejmostí začal odemykat a zároveň ustupoval naučeně stranou. Obvykle tím pohybem zval a vítal jakoukoliv návštěvu do bezpečí svého domu.
Dveřní křídlo proti němu prudce máchlo. Jenom o vlásek minulo kostnatou, křehkou postavu.
Otevřenými dveřmi dýchlo sychravé, zamlžené vlhko pokročilého podzimu. Tady v předhůří Vysočiny je to už touhle dobou spíš nastupující zima.
Ve slabě šedavém obdélníku podvečera stála temná silueta.
Dědovi zatrnulo u srdce. Sotva si stačil uvědomit, že vetřelec má přes hlavu černou kuklu a v ruce proti němu napřahuje dlouhý nůž na chleba, když nezvaný host zvedl druhou ruku a stříkl mu cosi ze spreje proti obličeji.
"Zapadni dovnitř," zahučel bandita z černého obrazu. Vešel do chodby a sáhl po vypínači světla.
Teprve v kuchyni si stařec přes pálící a uslzené oči uvědomil, že vetřelci jsou dva. Druhá temná postava totiž okamžitě zhasla lustr. Děsivou scénu osvětlovala pouze baterka v ruce padoucha s nožem.
Stará paní u sporáku upustila utěrku. Nezmohla se bezmála ani na výdech, taková se jí zmocnila hrůza.
"Navalte prachy! - A rychle!" huhňal první útočník. Druhý se protáhl kolem zkoprnělé stařenky do zadní ložnice. A tam si rozsvítil.
"Žádný peníze doma nemáme," ozval se děda sípavě.
"Nekecej! Hned je vyklop! Nebo se budu vyptávat báby!" chrlila ze sebe postava s kápí a pokročila k třesoucí se staré ženě. Špička nože teď výhrůžně směřovala vzhůru ke krku domácí paní.
"Proboha ne, nechte na pokoji mou ženu. Dám vám všechno, co tady najdu," vyrážel ze stísněného hrdla dědoušek Zderadička.
Překotnými kroky přistoupil ke kredenci, hmátl do druhé řady kafáčů a vytáhl několik do štůsku srolovaných tisícovek.
Stařenka mlčky dosedla na židli.
"Tohle jsou všechny naše peníze za poslední letošní med," řekl staroch kupodivu normálním, již nevzrušeným hlasem.
Vetřelec na okamžik nevěděl, co s nožem a baterkou. Pak si oba předměty levým loktem přitiskl k tělu, čepel dál trčela proti domácím starým lidem, a zběžně prohlédl svazeček bankovek, který si roztočil v prstech obou rukou.
"Vykašli se tam na to!" zahučel směrem k pootevřeným dveřím. "Slyšíš?! - Mákni, Maťo! - Mizíme odtud! - A vy, hybaj dozadu!"
Darebák gestikuloval kuželem světla z ruční svítilny. V ložnici se zhaslo a staří manželé tam vstoupili a zůstali vyděšení a roztřesení potmě.
"Jsou už pryč, táto?" ozvala se po hodné chvíli a vlastně poprvé paní Zderadičková.
"Asi ano, Maruško. Podívám se. - A zajdu ke Krečmerům zavolat pro policii. - Víc se ničeho neboj, ano?" zvedl se na druhé straně postele usazený starý muž ...
"A co budou dělat Češi? Půjdou na pivo!" halekal Jindra Kalenoš, rozevlátě vstupující do dveří okresní vyšetřovatelské úřadovny.
"Hele, vás je tady s požehnaným večerem skoro jako žvejkaček v televizní reklamě," zarazil se a bezmála hurónsky se rozesmál policista, kterého v pětatřiceti letech po blízkém okolí proslavila neustále vitální, energií překypující a řeklo by se až nezdolně optimistická nálada. I na všechny možné strany zaměřená chuť do života.
"A tobě by některá měla konečně nasadit chomout, abys věčně kolem sebe nespouštěl průvan," řekl Jiří Rajtknecht, padesátník rozvalený za stolem, na němž polehávaly fascikly dílem rozpracovávaných, dílem dokončovaných případů.
V místnosti se ještě vyskytoval Karel Novák. Pětačtyřicetiletý, vždy poklidný policejní důstojník, který se právě u okna zaobíral několika květináči s ibiškovými stromečky. A nedávno třicetiletá Markéta Dokoupilová.
Mladá žena, která se z původního postu sekretářky na policejním ředitelství díky trpělivému a úspěšnému studiu a profesionálnímu zaujetí vyšetřovatelskou prací dobrala přeřazení mezi elitní detektivy okresu. Navíc se stala záviděnou ozdobou vyšetřovačky. Teď stála nad stolem šéfa a nahlížela mu do organizovaného nepořádku mezi vyšetřovacími dokumenty.
"Zkuste brát chvíli věci vážně," nenechal se zřejmě příchodem kolegy vyrušit nadporučík Novák. Jeho pravačka cvakla zahradnickými nůžkami v korunce čajově kvetoucího ibišku.
"Seš barbar. Nemůžeš pokračovat ve šlechtění těch nebohých rostlin až odkvetou?" na oko rozzlobeným hlasem promluvila hvězda týmu.
"Šéfe, můžu ti masážně sáhnout na zablokovanou krční páteř," dodala vzápětí.
"Jenomže on mívá funkční potíže spíš od pasu dolů," předběhl svého kapitána neklidně u dveří přešlapující Bruce Willis.
Než se vedoucí skupiny stačil alespoň na druhý pokus včas vyslovit, zazvonil na jeho stole telefonní přístroj.
"Ano, prosím," prohlásil velící Jiří Rajtknecht. "Jo, jsem to já. - Toho Rajťáka si k tobě zajdu vyřídit ručně. - Tak co máš?"
V kanceláři se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet bzučení rychlé řeči ve sluchátku, které nejstarší z vyšetřovatelů lehce poodtáhl od ucha.
Trvalo to nekonečnou půlminutu.
"Naše smůla, že jsme dávno nebyli doma," řekl Rajtknecht nad položeným telefonem.
"V Bohulipech máme loupežné přepadení. Se zbraní v ruce. Jindro, zavolej Fejtarovi, ať tam s Dárečkem okamžitě vyrazí. Dokud je stopa horká. Podle místního oddělení je to staré sotva půlhodinu. Takže, když už jsme tady v tomhle počtu, pojedeme si to osahat všichni. - Aspoň víte, žertéři, co s načatým večerem," sypal ze sebe věcným tónem větu za větou ostřílený kriminalista. Zapřísáhlý rodinný typ, který zatím tvrdošíjně odmítal jakoukoliv diskusi o povýšení na krajskou policejní správu.
Celé přepadení bylo dílem pěti deseti minut. Listopadová středa po sedmnácté hodině. Policisté, nejbližší obvoďáci, byli na místě do dvaceti minut po telefonickém oznámení útoku. Služební pes Dar z okresu chytal stopu po zhruba dvou hodinách.
Bylo plískavé nevlídné počasí. Rychle padl tmavý večer. Za humny ležela sněhová břečka. Chlupáč se nadějně chytil pachových zbytků po zlotřilcích, obešel stavení, přes zahrádku se vydal polní cestou, kde se roztápělo několikero šňůr šlépějí. A oklikou se vrátil k hlavní silnici. Tam stopu ztratil.
První výslech postižených nepřinesl vlastně žádné větší výsledky. Babička Zderadičková se přes svoji běžně prokazatelnou odolnost a životaschopnost nedokázala uvolnit z přestálého stresu a dědoušek Eduard se víceméně dodatečně také dostal do toho pravého úleku - a dozníváného šoku.
Těžko si představit, jak by to dopadlo, kdyby staří lidé trpěli příkladně na srdíčko nebo vykazovali o něco lekavějšího ducha. Nemuseli ze silného zážitku ve zdraví vyváznout.
Zpráva o hrozivém přepadení se roznesla jako požár ve vyprahlé trávě ještě toho večera po celé obci. Nikdo tomu ale nechtěl uvěřit. Bohulipy přece byly vždycky takovou tichou, nenápadně existující vesnicí na konci světa.
Druhý den se vyšetřovatelé vypravili ke starému manželskému páru nanovo. Za denního světla a při opatrném i téměř svatě trpělivém vyzvídání vystoupily na povrch poznatky, na nichž se dal stavět výchozí plán dalšího vyšetřování.
Loupežné přepadení musely provést osoby místní nebo jinak s postiženými spjaté, protože se v domku pohybovaly se značnou znalostí poměrů. Vypínač elektrického světla na předsíni mají Zderadičkovi na opačné straně dveří, než bývá normální a praktické. Přesto po něm vůdčí gangster okamžitě neomylně sáhl.
Celková škoda představovala 16 500 korun, z toho bylo pár tisíc z důchodů, něco z drobných průběžně věčných skromných úspor a něco z tržby za zbytkový med, část vydal poškozený přímo ozbrojenému pachateli. Zbývající obnos objevil druhý pachatel při prohledávání osobních věcí v parádní místnosti, ložnici. Při té příležitosti odcizil rovněž dvě vkladní knížky s celkovou částkou 70 000 korun.
A konečně pan Zderadička vetřelce popsal:
V prvním případě jako muže starého snad 30 let, vysokého asi 175 cm, zavalitější postavy, v tmavě zelené zimní bundě pod pás, s tmavošedými kalhotami, přes hlavu s kuklou s otvory pro oči a z černé látky, mluvil česky, bez nějakého zvláštního přízvuku, hlubším hlasem, třímal nůž s ostřím alespoň 20 cm dlouhým.
Druhý muž, neodhadnutelného, ale nejspíš mladšího věku, byl vyšší štíhlé postavy, ve světlešedém obleku, na hlavě se stejnou černou kuklou, nemluvil a první muž ho snad oslovil jako Matěje či Martina.
Místní policisté i vyšetřovatelé z okresu si hned dali dohromady získané informace s návratem Luďka Kulhánka z výkonu trestu. Chlapík z vedlejší vsi vešel ve známost jako nenapravitelný poberta s mnohdy teatrálními móresy, jež mu vynesly profesní, chcete-li umělecké jméno Kovboj.
"Nejprve zkusíme najít a oťuknout Ludínka. Je sice o pár let starší, ale pod kuklou se to mohlo ztratit," rozhodl Jindra Kalenoš, pověřený koordinací vyšetřování.
"A hledejme taky mezi minulými kumpány a obdivovateli čerstvě do svobodného života navráceného mistra. Co je třeba s Martinem Paroubkem, který by mohl odpovídat druhému popisu?" rozhazoval úkoly bouřlivácký mladý detektiv. Jako by nikdy jindy neprovozoval nic jiného než velení pátrací skupině.
Oba vyhlédnutí podezřelí měli ovšem skálopevná alibi.
Kulhánek odcestoval s partou kamarádíčků do jihomoravské metropole slavit svůj pohyb ve volném prostoru řevem při hokejovém zápase. A ještě odpoledne před sportovním kláním se stačil natolik rozparádit, že skončil pro výtržnost na policejní stanici. Detaily nabízel služební spis, který obětavě zajistila Markéta Dokoupilová.
Mladý Paroubek byl stejným šlápnutím vedle:
"V této době se nachází ve výchovném ústavu ve Ž. n. S. a tamní vychovatel navíc potvrdil, že jinoch spolu s ním a s dalšími chovanci v inkriminovanou dobu spořádaně bruslil na zimním stadionu. Snažili se balit holky a nikdo z nich se ani na okamžik nevzdálil," referoval Karel Novák.
Nezbývalo, než dál systematicky vytěžovat sousedy po celičkých Bohulipech. I když byla tma a mlhavo, někdo přece musel něco vidět.
Kolem páté večerní hodiny se i na malé vesnici semtam pohybují lidé. Vracejí se z práce, mládež přichází z odpolední školy. Ze spádové obce nebo z okresního města přijíždějí auta s nákupy.
A pachatelé se nutně museli nějak dopravit k usedlosti Zderadičkových a nějak od nich s lupem mizeli - a někde se mohli zbavovat převleků.
Bylo jasné, že na to zase jednou praskne nejedna přesčasová hodina vyšetřovatelů, protože vždycky je přece dobré kout železo, dokud je paměť lidí dostatečně živá. Nehledě na to, že hledané peníze se mohou velice svižně kutálet do ztracena.
Jak se mělo nakonec ukázat, právě spolupráce s obyvatelstvem, ochota občanů lámat si hlavu, odpovídat na dotazy a skládat si věci do souvislostí, to vše vedlo k obratu ve vyšetřování. A patřilo to ke světlejším a potěšujícím okamžikům případu.
Jak víska nechtěla uvěřit, že se ošklivé přepadení a loupež staly přímo u nich, tak zpočátku nechtěli kriminalisté věřit poznatkům, které začaly ukazovat na dosti neočekávané pachatele.
Josef Krečmer, naproti přes ulici bezprostřední soused Zderadičkových, vypovídal, že krátce po 17. hodině toho dne scházel do přízemí svého domku a zdálo se mu, jako by venku slyšel nějaký šramot. Proto otevřel venkovní dveře, díval se po ulici, neviděl žádné vozidlo, ale u domu Eduarda Zderadičky se prý vchodové dveře právě zavřely. Kdo zavíral, neviděl. Nechal to být. Asi po dvaceti minutách u nich zvonil soused, chtěl oznámit policii loupežné přepadení.
Norbert Janek, který bydlí nad Zderadičkovými, uvedl do protokolu, že v ten den odjížděl zhruba v 16.50 z domova osobním autem a ještě před zahradou sousedů uhýbal doleva k bývalé traktorové stanici. Před domem Zderadičkových si všiml zaparkovaného žigulíka, který přední částí směřoval k němu, tedy do kopce, a měl zapnuta parkovací světla. Jestli byl někdo uvnitř nebo někde poblíž, neviděl, byla již docela tma a mlha a měl za to, že je u starých sousedů jejich syn Jára, který má podobný automobil a často k rodičům jezdí, protože si v domě upravuje byt.
Jiřina Hartmanová, prodavačka v koloniálu, vyprávěla, že se spolu s manželem vracela, unaveně a co noha nohu mine, zhruba v 18 hodin domů z obchodu a po cestě šla za nimi nějaká osoba, přes hlavu s kapucí od bundy. Bylo zvláštní, že ten člověk musel jít schválně pomalu a dokonce se i zastavovat, aby je nedošel, jak manželé několikrát zpomalili. Nechtěl, abychom ho poznali, tvrdila obchodnice. Byl silnější postavy, dobře 170 cm vysoký, a tmavší koženková bunda, jakou prodávají u vietnamských stánků, mu sahala do půlky stehen. Neví, kdo to byl.
Dvě učitelky z mateřské školy, která je postavena poblíž domu M. a E. Zderadičkových, odpovídaly, že si v kritický čas nikoho nevšimly. V letním čase ovšem chodilo za Zderadičkovými nakupovat vejce a med hodně občanů. Mezi nimi i dvě rodiny nezaměstnaných. Ti ale údajně obcházejí po vsi většinu starších lidí a půjčují si od nich peníze. A pravděpodobně také občas něco někde odcizí.
Jaroslav Zderadička, syn poškozených, dle oficiálního zápisu odjížděl na kole do sousední střediskové vsi v 16.30 a nic, žádné osoby, žádné auto, poblíž neviděl. Dále upozornil na to, že v dřívější době přišel jeden vzdálenější soused a půjčil si od jeho rodičů menší obnos. Peníze vrátil. Potom si ovšem vypůjčil 2 000 korun a s jejich navrácením dosud otálí. Tenhle člověk, ale i pár jiných, docházejí k rodičům až do kuchyně a v domku se docela vyznají.
Další spoluobčané zatahovali svými informacemi smyčku podezření stále těsněji kolem jediné rodiny. Kdosi jel do okresního města a u nejbližší vesnice - v čase nedlouho po loupeži - zastavil u vozidla, kterému došel benzín. Pomohl sousedům, ale jejich neklid mu byl podezřelý.
Jiní svědci vypovídali, že den po trestném činu omladina z té rodiny utrácela za tretky, i když si jinak pořád chodívají půjčovat prostředky na základní potraviny ...
Podnětů k zadržení měli vyšetřovatelé dostatek. Zbývalo soustředit se na získání zásadních důkazů.
Policisté prohledali místo, kde mělo stát - bez paliva nepojízdné - auto podezřelých a v nedalekém křovisku nalezli zimní bundu a dvě černé kukly. V kontejnerech u blízké dědiny se pak našly dvě zčásti roztrhané vkladní knížky na jméno Eduard Zderadička.
Z tmavých kápí mohl specialista vyjmout vlasy k porovnání s vlasy pachatelů. Stopy na polní cestě a k nim příslušné páry obuvi, kuchyňský nůž, tělový sprej, baterku a další součásti loupežnické výpravy poskytla ve finále domácnost podezřelých.
Případ skončil po šesti dnech pátrání zadržením a úplným doznáním pachatelů:
Byly to matka Drahomíra Kubalová, 45 let, s dcerou Veronikou, 15 let!
Obě ženy braly akci trochu jako nevinnou hru a zároveň tím chtěly řešit svízelnou - až nadmíru tísnivou - rodinnou situaci. Matka byla nezaměstnaná, otec sice nedávno práci našel, jenomže zrovna marodil, museli dát do zastavárny televizi, měli dluhy, nebylo odkud co získat - a do toho Vánoce za dveřmi.
Proto krok ze zoufalství nebo cosi jako projev zkratového jednání. Bez vědomí ostatních rodinných příslušníků.
Podnět snad vzešel od dcery. Nechtěla v tom vidět nic obzvláště špatného nebo pro někoho nebezpečného.
Plán činu - k získání nejnutnějších peněz pro přežití - byl ovšem velmi propracovaný:
Obhlédnou místo, aby tam nebyl syn nebo kdokoliv jiný, do domu vstoupí na několik málo minut po 16.45, protože v 17.00 se rozsvěcí pouliční osvětlení. Starého Zderadičku, který obyčejně otvírá dveře, oslepí deodorantem, zhasnou všude světlo a baterkou budou staré lidi neustále oslňovat, maskované budou kuklami, které si ušily ze starého trika, mluvit - a hlubokým hlasem - bude pouze matka, ta musí pod pohrůžkou nožem co nejrychleji získat peníze v kuchyni, zatímco dcera zkusí prohledat skříně a zásuvky v ložnici, včas zmizí, obejdou dům zadem, autem odjedou za obec a zbaví se masek. Nůž mají jedině na výstrahu!
Obě ženy svých činů - loupež, porušování domovní svobody a matka navíc ohrožování mravní výchovy mládeže - po dopadení upřímně litovaly.
Pozornosti soudu - který se podobně jako vyšetřovatelská parta může snažit chápat některé pohnutky, musí však především objektivně řadit a spravedlivým trestem poměřit veškerá fakta - nemohlo ale ujít, že paní Drahomíra měla v té době již sedm záznamů v trestním rejstříku ...
"Nebudu vám slavnostně děkovat," promluvil Jiří Rajtknecht pohodlně usazený u svého stolu, na němž jako obvykle přetékaly úřední dokumenty. Jen se v listopádech spustit na všech volných stranách k podlaze.
"Že mě ale potěšilo tak rychlé uzavření případu v Bohulipech, to říct musím. Dobrý kus normální profesionální práce," pokračoval šéf s rukama propojenýma na ztuhlém zátylku.
"Ani omylem neprahnu po televizní popularitě, ale to přepadení možná mohlo být tím pravým soustem pro komerční televizi. Jenom nevím, jestli by našli místo na policejní dohru. - Vlastně s tebou, Karlíku, souhlasím. Nikdo z nás se na to těch ženských Kubalových nezeptal, ale rukopis činu nováckému ovlivnění jasně nasvědčoval," uzavřel vystoupení velký okresní šéf malé policejní složky.
"Kdo si vezme domů tenhle ibišek? Pokvete za pár dní. Květ vydrží minimálně jeden celičký den," reagoval nadporučík Novák. "Potřebuju místo na nové květináče."
"Kdo si dá sklenku rýňáčku, zní lepší nabídka," ozval se od ledničky Jindřich Kalenoš. "Je suchý, jakostní, dobře skladovaný a chlazený."
"Mně by bodla masáž krku," zasmál se velitel.
"Napadlo mě v mezičase, že na to letitý ženáči nemají nárok," vzala šéfa kolem ramen podporučice Markéta. "Ale dneska asi přistoupím na výjimku!"
Jaroslav Kopic