POLICISTA  3/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

povídka

Externí paměť
 ANTONÍN JIROTKA

Vzbudilo mě řinčení domovního zvonku. Rozsvítil jsem lampičku a koukl na hodinky. Bylo čtvrt na tři.

Ke zvonění se přidaly ještě rány na dveře.

"No jo," zavrčel jsem, "dyť už jdu."

Ještě před rokem chodila nájemníkům otevírat máma, ale od té doby, co mi bylo patnáct, jsem ji vystřídal. Jednak mnohem líp usínám a potom, těch pár korun, co za to občas dostanu, se docela hodí.

Nazul jsem trepky a seběhl k domovnímu vchodu.

"Nazdar," řekl pan Pinkas. Klobouk měl naražený do týla a na tváři spokojený úsměv opilce.

"Tak, jak jde škola? A co paní učitelka, poslouchá?"

Zvolil vskutku ideální téma na debatu ve čtvrt na tři ráno. Zatvářil jsem se strašlivě přísně, ale Pinkas to nepostřehl.

"Dolores, sladká Dolores," opakoval. "Mám žízeň. A co ty? Nedal by sis toledskej elixír?"

"Ne," řekl jsem.

"No jo, tak sorry. Vono už je taky trochu pozdě, ne?"

Začal se šacovat a po chvíli vytáhl svazek klíčů. Pobavilo ho to.

"Hele, mršky, tady sou! Věrný klíče. To by mě moc zajímalo, proč peníze tak věrný nebejvaj. He, he. Moment, počekj eště..."

Už mě to nebavilo, chtěl jsem si jít lehnout, jenže najednou jsem spatřil něco, co mě uzemnilo. Pinkas strčil ruku do široké kapsy zimníku a vytáhl pistoli.

"Co to máte?"

"Ále, jeden blbeček se s tím vytahoval. Seber mu to, nařídila Doly. Dámě se sluší vyhovět. Líbí se ti? Tak si ji vem."

Strčil mi bouchačku do ruky a potácivým krokem se vydal vzhůru po schodišti ke svému bytu. Světlo na chodbě automaticky zhaslo, znovu jsem rozsvítil a koukal na ten kus železa. Nebyla to žádná hračka nebo poplašňák, ale docela opravdická zbraň. Nevěděl jsem, co s ní, nakonec jsem ji rozpačitě schoval do knihovny za knížky, zalezl do svého pokojíčku a ulehl do postele.

Napadlo mě, že v našem baráku snad není normální vbůbec nikdo. Pinkas, například, je přes týden docela všední člověk, ale pravidelně v pátek se namaže jako zvíře. Celou sobotu a neděli je mu potom strašně zle, naříká a běduje, ještě v pondělí vypadá jako mátoha. Ovšem místo toho, aby se trochu poučil ze zkušenosti, už kolem středy se začne těšit, jak na sklonku týdne vyrazí na stezku znova. Málková v prvním patře pěstuje kočky, už jich má asi deset a čeká další koťata. Starý Krušina je naproti tomu vynálezce, který vymyslel pastu na zuby s penicilinem a spoustu let se na nejrůznějších úřadech dožaduje uznání, Velebil z garsonky se zase ve svejch padesátil letech rozhodl, že se stane jazzmanem a nekonečný hodiny se pokouší hrát na trubku. Chybí mu ovšem talent i hudební sluch a ostatní nájemníci mu vzdorujou pomocí vaty nacpaný do uší. Zkrátka, náš slavnej dům by mohl klidně stát v areálu bohnické psychiatrické léčebny a docela hezky by tam zapadl. Dokonce i máma, kterou jsem vždycky považoval za skálu zdravého rozumu, začíná mít v poslední době výbuchy hysterického hněvu.

Ráno mě probudil křik.

"Ježišmarja, co jsem komu udělala?"

V rozespalosti jsem neměl tušení, oč jde.

"Co je to? Řekni mi, co to je?"

Vyhrabal jsem se z pelechu a viděl matku u knihovny s prachovkou v ruce. Pár knížek bylo vyndaných a za nimi ležela ta bouchačka. No to byl tedy malér.

"Kdes to vzal?"

Celkem popravdě jsem řekl, že si to v noci dal ke mně pan Pinkas do úschovy.

"Okamžitě to vrať! Ale okamžitě!"

Když je máma takhle namíchnutá, nemá smysl nic vysvětlovat, ani to, že před polednem nebude se sousedem rozumná řeč. Zabalil jsem pistoli do starého trika, strčil ji na dno tašky se sportovníma věcma a vyrazil z baráku. Fotbálek na staďáku jsme hrávali prakticky celou zimu, škvárovému hřišti to nevadilo, mockrát jsme kopali i na sněhu.

Kluci už byli na místě, rozlosovali jsme sestavy a na následující dvě hodiny jsem na noční příhodu docela zapomněl. Teprve v šatně, kde jsme se snažili pod jedním kouhoutkem se studenou vodou umýt škvárovou špínu, jsem ukázal pistoli Martinovi. Vzal ji do ruky jako odborník, očichal a poznamenal, že se z ní nedávno střílelo a že je to sedm pětašedesátka.

Vytáhl zásobník a vyndal náboj z hlavně.

"To je vo hubu," řekl. "V komoře nikdy patronu nenechávej." "Já to neudělal," namítl jsem chabě, ale nikdo mě moc neposlouchal. Kluci stáli zvědavě okolo a Láďa navrhl, že to můžeme vyzkoušet. Nakonec jsme zašli do lesíčka, kde jsme stříleli do plechovky od piva, spotřebovali celej zásobník a jediný Martin se trefil.

Mohlo být kolem jedné, když jsem konečně zvonil u pana Pinkase. Přišel mi otevřít zlomený muž. Kolem čela měl ovázaný ručník a vypadal, že je týden po smrti.

"Copak chceš?"

"V noci jste si u mě něco nechal," řekl jsem a podával mu zbraň.

"Co je to?"

Převyprávěl jsem příhodu na schodišti, ale z tupého sousedova výrazu bylo zřejmé, že si vůbec nic nepamatuje. Bez zjevné souvislosti prohlásil, že se chystá zvracet a přibouchl mi dveře před nosem.

Zůstal jsem bezradně stát, domů jsem se vrátit s pistolí nechtěl a někam ji schovávat se mi zdálo nesmyslné. Po dlouhém váhání jsem se sebral a zašel na policii.

"Kde jste to vzal?"

Stejnou otázku už jsem slyšel nejméně potřetí, ale konečně mi někdo vykal. Řekl jsem, že našel.

"Kde?"

Zalhal jsem, že na půdě pod trámy a připojil iniciativní nápad, že tam zbraň byla možná ještě od války. Policista vzdychl, naklepal na stroji protokol a pustil mě domů. Byl jsem rád, že mám celou záležitost z krku, to jsem ovšem ještě netušil, co mě čeká.

V pondělí mě vyzvedli ve škole uprostřed vyučování a odvezli na městskou policejní správu, kde ve veliké kancelářské místnosti seděla moje vyděšená máma a chlapíci okolo ní se tvářili nesmírně vážně. Na stole ležela ta nešťastná pistole. Zopakoval jsem vyprávění o půdě, ale nikdo mě nebral vážně.

"Moment," řekl unaveně jeden z detektivů, "touhle zbraní byla zastřelená úřednice stavební spořitelny při přepadení, ke kterému došlo koncem ledna. Tak znova. Jak to bylo doopravdy?"

To byla tedy rána do vazu, myslím, že jsem zalapal po dechu jako vánoční kapr.

"Jak to bylo?"

Mám pana Pinkase docela rád, ale všeho moc škodí. Proto jsem vyklopil nejčistší pravdu a byl skoro překvapen, že mě po tak nepravděpodobné historce pustili domů. Soused byl na tom hůř. V policejní budově strávil čtyřiadvacet hodin, a když se konečně dostal ven, musel slíbit, že bez vědomí vyšetřovatelů neopustí město.

Byl začátek března, ve vzduchu vonělo jaro, člověk měl prohánět na staďáku mičudu, ale mě celá záležitost pořád nešla z hlavy. Nakonec jsem to nevydržel a zašel o patro výš. Pan Pinkas seděl za kuchyňským stolem, obličej měl zabořený do dlaní a kýval hlavou jako medvěd grizzly. Myslel jsem, že se na mě zlobí, ale on přemýšlel.

"Co je vám?"

"Je to hrozný. Já mám prostě vokno. Úplně vygumováno."

"To je mi líto..."

"Třeba mi pomůžeš. Hele, jak jsem vlastně přijel. Taxíkem?"

"Nevím, probudil mě až zvonek."

"Jak jsem vypadal?"

"No, rozveseleně..."

"A co jsem povídal?"

"Takový vtípky. Jestli mě poslouchá učitelka a tak."

Pan Pinkas tiše zaúpěl.

"A pak něco o nějaký Dolores."

"Cože?"

"No, asi je to ženská, ne?"

"Neznám žádnou Dolores!"

"Škoda."

Pinkas vstal, chvilku chodil sem tam po místnosti, potom ho napadlo, že by se měl chovat jako hostitel a z kredence vytáhl balíček sušenek. Ze slušnosti jsem si jednu vzal.

"Taky jste nabízel nějakej elixír. Z Barcelony nebo z Toleda."

"To slyším prvně."

Pokrčil jsem rameny.

Pan Pinkas zachmuřil obličej a několikrát zamlaskal.

"No jo. Povědomý by to možná bylo. Jenže jenom povědomý."

Chvilku jsme oba mlčeli, potom se soused začal oblékat.

"Máš čas?" zeptal se.

"Celkem jo. Proč?"

"Půjdem osvěžovat vzpomínky."

Zprvu jsem nechápal, co má na mysli, ale postupně mi došlo, že míní vyrazit po svých opileckých stopách s nadějí, že se mu snad rozsvítí v hlavě.

"A proč mám u toho bejt já?"

"Abych zase všecko nezapomněl," pravil pan Pinkas. "Jako se zálohuje program v počítači, víš? Ty budeš, kamaráde, moje externí paměť."

Tak jsme vyrazili. Doma jsem řekl, že možná přespím u spolužáka Martina, máma by se asi zděsila, kdyby tušila, na co se chystám. Ve všech těch lokálech, které jsme během noci navštívili, jsem ovšem jenom jedl nebo pil tonik a limonádu, zatímco soused do sebe lil alkohol jako před popravou.

V hospodě U krále Jiřího mi objednal buřty s cibulí a sám zasedl k licitovanému mariáši. Koukal jsem mu přes rameno, hrál dost odvážně, ale poměrně přesně, jenom jednou, při červené stovce, udělal zásadní chybu, neboť přestal počítat trumfy, zbytečně pustil kulový štych, a tím pádem prohrál celou hru. Naštěstí šlo jen o osmdesát haléřů. Během poměrně nezávazných řečí se mu podařilo ze spoluhráčů vytáhnout, že minulý pátek měl chuť zajít do Vodňanské vinárny. To byl ovšem docela jiný podnik, biftek s pomfritama mi přinesli na velikánské vyhřívané míse, číšník se usmíval, jako by nás vážně rád viděl a soused chlemtal červené.

"Jak se ti tu líbí?"

Řekl jsem, že celkem jo, a byla to pravda. V koutě místnosti stálo piáno, hrála na něm náramně hezká ženská, skoro mě bylo líto, že nejsem hřmotný dospělý chlap, který by ji po skončení produkce mohl pozvat na rande.

"V tomhle podniku," řekl zasněně Pinkas, "jsem strávil celý mládí."

V tu chvíli mi to připadalo jako moc dobrý program a těšil jsem se, že taky své nejlepší roky prožiju v nějaké fajnové vinárně.

Klavíristka hrála Ježka, byla to nádherná muzika, lebedil jsem si v těch tónech a vůbec se mi nechtělo spát. Soused vyprávěl nějaké historky z časů, kdy studoval, já ho poslouchal jen na půl ucha a snil o tom, jak to bude vypadat, až se taky dostanu na nějakou vysokou školu.

Restaurace zavírala o půlnoci, najednou jsme byli na ulici, na domech blikaly neonové reklamy a taxíky kolem jezdily se zářícíma majáčkama na střechách. Docela jsem se těšil domů, jenže Pinkas nechtěl o něčem podobném ani slyšet.

"Jdem do Baribaru."

"Kam?"

"To je báječnej podnik, ten si zamiluješ."

Pokrčil jsem rameny, co se dalo dělat, externí paměť to halt někdy nemá lehké. Navíc jsem po všech těch džusech a limonádách zase dostával hlad.

Baribar byla vinárna velmi neokázalá a zapadlá, muselo se projít šerým průjezdem, aby se člověk vůbec dostal ke schodišti, u jehož mříže stál nebezpečně vypadající vyhazovač.

"Tady nemáš co dělat, mladej, běž si hrát na píseček."

"Moment, ten jde se mnou," řekl Pinkas.

Vyhazovač zjihl, usmál se a otevřel mříž.

"Ale ovšem, to je něco jinýho, pojďte dál."

V duchu jsem uvažoval, co taková úslužnost stojí, kolik peněz musel soused v podniku nechat, aby získal podobnou protekci.

Uvnitř to vypadalo docela jinak nežli ve Vodňanské vinárně, na parketu se ploužilo několik dvojic, světla byla ztlumena do tajemného šera a na stolech svítily svíčky. Usadili jsme se na dvou vysokých židličkách u barového pultu a dáma s mohutně vyvinutým poprsím a s hřívou vlasů černých jako saze se zajímala o to, co si dáme.

Pan Pinkas si ji zkoumavě prohlédl.

"Vy jste tu nová?"

"Poměrně," řekla, "ale my už se přece známe. Já jsem Dolores."

Ospalost byla okamžitě ta tam, najednou jsem byl naprosto čilý a ve střehu. Soused, který už toho do té doby vypil opravdu požehnaně, byl trochu pomalejší.

"Dolores," opakoval, "to je přece ono! Já tu asi byl minulej pátek, ne?"

"Ovšem," usmála se. "Co si budete přát? Dáte si nějakou z našich španělských specialit?"

Pinkas objednal dvakrát toledokokteil a docela zapomněl, že já nemám na alkoholické nápoje nárok. Mlčel jsem jako pěna, barmanka se na mě spiklenecky usmála, chvíli třepala šejkrem, a pak mi nalila půl skleničky. Chutnalo to nádherně, docela jsem chápal, že se z člověka může stát notorik.

Soused do sebe obrátil sklenici zbytečně rychle a pokračoval ve vyzvídání.

"Pochopitelně si všecko pamatuju, ale rád bych si pár věcí upřesnil. Byla tu nějaká nepříjemnost, co?"

"Aby ne," zasmála se. "Ale vy jste mu dal!"

"Komu?" zeptal se opatrně.

"No tomu mladýmu frajerovi."

Viděl jsem, jak je Pinkasovi trapné přiznat opilecké okno, tak jsem mu trochu pomohl.

"Povídejte mi o tom."

Usmála se.

"Vlastně o tak moc nešlo. Jeden chlapec trochu přebral, a aby vypadal důležitě, vytáhl bouchačku. Pár hostů to poplašilo, ale tady váš strýček si zachoval chladnou hlavu. Dal mu pár facek, zbraň sebral a bylo vymalováno. Myslím, že to bylo velmi odvážné."

"Maličkost," zašklebil se Pinkas skromně. "Mimochodem, vy toho mládence znáte?"

"Jménem ne. Ale chodí sem dost často."

"Dneska tu nebyl?"

"Ještě ne."

Vypil jsem sotva čtvrt sklenice, přesto mi hořely tváře a cítil jsem, jak mi alkohol stoupá do hlavy. Pinkas do sebe soukal drink za drinkem docela stejně, jako by to byla voda. Začínal jsem chápat, proč je mu v následujících dnech tak strašně zle.

Potom se barmanka odešla věnovat jiným hostům a soused se bez zjevné souvislosti pustil do vyprávění jakési zdlouhavé příhody z vojny. Usoudil jsem, že už jsme toho zjistili dost a je nejvyšší čas odebrat se domů.

"Půjdeme, ne?" navrhl jsem.

"Nesmysl, noc je ještě mladá!"

Pan Pinkas se dožadoval dalšího pití a přivolaná barmanka na něj významně mrkla okem s předlouhými řasami. Nepostřehl to.

"Támhle je," řekla polohlasem.

"Kdo?" zeptal se nechápavě.

"Ten váš pistolník."

Ke stolku za tanečním parketem usedal vytáhlý, přibližně dvacetiletý chlapík v ostře fialovém saku.

Pinkas zaostřil nejasný pohled, sesunul se s židličky a strašlivě zařval. Myslím, že vím, co se v něm odehrávalo. Najednou uviděl strůjce svého pokoření, člověka, kvůli kterém strávil čtyřiadvacet hodin v cele předběžného zadržení, nepřítele, co tak potrápil jeho vynechávající paměť.

Potácivým krokem se k němu vypravil a udivené taneční dvojice rozhrnoval jako trávu. I barmanka pochopila, že je zle.

"Kde je tu telefon?" zeptal jsem se.

"V šatně."

Doběhl jsem tam jako vyplašený zajíc a třesoucí se rukou vytočil číslo sto padesát osm.

"Policie, tísňové volání."

"Přijeďte," vyhrkl jsem, "musíte sem okamžitě přijet."

"Kdo volá? Kde jste?"

"V Baribaru. A je tu ten chlap, co střílel ve stavební spořitelně!"

V lokále přestala hrát hudba, ozýval se zvuk rvačky a od vchodu se blížil namíchnutý vyhazovač. O chvíli později se přiřítily uniformy.

* * *

Vzbudilo mě zvonění zvonku. Vstal jsem, vylezl na chodbu a odemkl domovní dveře.

"Dík," řekl pan Pinkas a pokoušel za zapálit vyhaslou cigaretu. Všechno probíhalo jako vždycky, až na to, že jsem si nikdy dřív neuvědomoval, jaký je soused z prvního patra vlastně grand. Když se u soudu ukázalo, že spořitelna slíbila za informace vedoucí k dopadení lupiče a vraha stotisícovou odměnu, Pinkas se svého podílu vzdal a prohlásil, že všechno je jen moje zásluha.

Teď bezradně šátral po kapsách.

"Hergot," povídal, "promiň. Mám dojem, že jsem švorc."

"Nevadí," řekl jsem. "V tomhle domě máte noční otvírání předplacený nejmíň na dvě stě let."


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |