POLICISTA 3/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra anketa |
Nárůst kriminality v posledním desetiletí a stoupající brutalita trestných činů vyvolává starostlivou otázku: Co bude dál? Odpověď pochopitelně přinese teprve nastupující generace, jejíž výchova je jakousi dlouhodobou investicí do let příštích. Obtížně zvládnutelné děti končí v ústavech obecně zvaných polepšovny. Několika náhodně vybraných lidí jsme se zeptali, co si o podobných zařízeních myslí.
Pavla Humhalová - prodavačka:
Je to na nic. Většinou se tam naučej ještě to, co neznaj. Jeden kluk od nás se dostal do pasťáku, protože kradl v obchodech. Tam ho převychovali, takže když ho pustili ven, s pistolí v ruce vyloupil benzinovou pumpu. Teď sedí v kriminále a určitě tam s kamarádama plánuje, jak udělat banku.
Roman Janota - učitel:
Výchovné ústavy, to je jenom malá část obecných pedagogických problémů, jsou to takové záchranné stanice, které mají dát do pořádku něco, co už dávno zkazili jiní a jinde. Nebudu opakovat známé teze o významu spořádané rodiny a úloze dobrých učitelů na základních školách, ale musím se zmínit o strašlivé glorifikaci surovosti a násilí, kterou dnešní masmédia zaplavila svět. Dávno pryč jsou ohleduplní hrdinové z časů Jaroslava Foglara či Karla Maye, zmizela úcta k lidskému životu i představa o dobru, které občas vyhrává. Scénáristé nejspíš z nedostatku vlastní fantazie čím dál tím častěji sahají ke skutečným kriminálním případům a natírají je na růžovo. Jednou jsem pro zajímavost přinesl do třídy encyklopedii s dokumentárními fotografiemi známých zločinců. Největší překvapení vyvolalo, jak ti lidé byli vlastně oškliví. Bonnie a Clyde, AlCapone, Butch Cassidy nebo Calamity Jane... Stejně jako tváře byly drsné a nemilosrdné i jejich činy. Naprosto nechápu zvrhlou potřebu dělat z lumpů romantické hrdiny. Kam spěje svět, v němž si dítě do pokojíčku vylepí hollywoodsky zkrášelnou podobu mnohonásobného vraha? Jen k napodobování takového idolu, a to nic dobrého pro budoucnost nevěstí.
David Čolek - školák:
No jo, pasťáky. Tak tam bych teda nerad. Ale zavřít můžou, pustit musej, žejo?
Kamila Válková - dělnice:
Když jsem se dozvěděla, že do tanečních, kam jsme přihlásili naši dceru, budou chodit taky kluci z polepšovny, tak mě to úplně šokovalo. Věruška a kriminálníci! Rychle jsem ji chtěla přeřadit do jinýho kurzu, ale to už se nepovedlo. Měla jsem hroznej strach, jenže pak se ukázalo, že jsou to docela slušný mládenci. S ostatníma mámama jsme se dohodly, že je moc fajn, že mají tak brzo večerku. Nemůžou se aspoň tahat s holkama po nocích, což se o těch ostatních plejbojích s mnohem lepší pověstí říct nedá.
Josef Strnad - stavbyvedoucí:
Vždycky jsem si myslel, že výchovný ústav vlastně jen zachraňuje selhání rodičů, že děti v něm jsou nešťastné oběti, které zkazilo špatné prostředí. Ale asi to nebude tak jednoduché. Bratr má dva kluky, jsou od sebe něco málo přes rok, a co já vím, vždycky se jim měřilo stejným metrem. Přesto z nich vyrostly naprosto rozdílné bytosti. Jeden je bezvadný, vystudoval vysokou, dělá do počítačů a nejspíš tomu i rozumí, má dobré místo, pořídil si rodinu a je s ním kdykoliv radost pohovořit. Druhý měl maléry od malička. Záškoláctví, útěky z domova, krádeže. Jednou někoho zmlátil a obral, takže putoval do pasťáku. Tam sekal jakž takž dobrotu, když mu bylo osmnáct, zaměstnal jsem ho u nás na stavbě. Nevydržel to ani půl roku. Chlapům bral prachy ze skříněk a nakonec se pokusil přepadnout pošťačku, co roznášela penze. Stejná výchova, a tak propastné rozdíly. Zkrátka, začínám mít dojem, že člověk má svůj osud předem zapsaný někde v genech a dohromady se s tím moc udělat nedá.
Jaroslav Mlčoch - trenér:
Pasťák - to je podle mne jen taková opona za zkaženým představením. Všecko špatné už bylo dřív. Beznadějná nuda, touha vyniknout, hora komplexů a vlastní nejistota, přesvědčení, že všichni dospělí jsou jen parta stupidních ignorantů. Pubertu jsme si sice prožili všichni, ale zdá se mi, že kdekdo zapomněl, jak těžké to bylo období. A právě v něm ohromně pomáhá sport. Ne vrcholový, ten je pro hrstku vyvolených, ale sport výkonnostní, co se odehrává v okresních soutěžích a na městských přeborech. Fotbalové plácky na předměstí, volejbalové turnaje na trampských osadách, voda, lyže, kola, venkovské tělocvičny. Bohužel, ve stínu rekordů a medailí se právě na tohle nejhezčí sportování kašle a bezradná mládež vymýšlí lumpárny. Když někdo z nudy kouří marihuanu a pak přejde na pervitin, je už na nějaké výchovné zázraky pozdě.
Vladimír Žemla - klempíř:
Všechno je zaviněný tím, že normální chlap neuživí rodinu. Takže musí chodit dělat i ženská, děti putujou do jeslí, do školky, do družiny, a tak dál. Na výchovu není čas, protože se musí vydělávat na chleba. A pak to takhle dopadá. Kdyby mohly manželky zůstat doma a starat se o děcka, jak se sluší, tak by byla polovina polepšoven zbytečná. Stejně jsou na nic. Když už se jednou porcelánová váza rozbije, slepování toho moc nezachrání.
Helena Boudová - úřednice:
Já bych tedy řekla, že se s těma grázlama moc mažeme. To je vždycky řečí, jak někoho zakřikl necitlivej učitel nebo jak otcovská facka zlomila křehkou osobnost budoucího básníka. Každej lotr má kolem sebe spoustu psychologů, co se snažej vědecky vyložit, že kradl, přepadával nebo zabíjel z pocitu utrpěný křivdy. Dyť je to pitomost. Po provinění má přijít trest. Když nepřijde, tak si každej myslí, že mu rostou stromy do nebe, a dělá čím dál horší věci. Jasně, že jsem pro polepšovny. Ale pro takový, co by naháněly hrůzu a nevypadaly jako rekreační střediska odborovýho sdružení zlodějů.
Dominik Lom - lesník:
Já pamatuju na Makarenka. To byl takový zázrak sovětské pedagogiky, vzpomínám na jakousi divadelní hru, kde velký učitel dostal na starost tlupu zlotřilých bezprizorných chuligánů a během tří jednání z nich udělal hrdé, poctivé a sebevědomé sovětské občany. Bohužel to tak jednoduše nejde. Ale kdyby to šlo, byl bych všema deseti pro. Polepšovny se o něco podobného pokoušejí, většinou asi dost marně, ale aspoň se snaží. A já jim v tom fandím.
Lukáš Pečka - technik:
Člověk potřebuje náležitou kvalifikaci na každou trošku specializovanou činnost, aby dostal příslušný papír, skládá zkoušky. Svářečské, řidičské, pilotní, i plavčík na plovárně musí před komisí prokázat, že ví něco o zdravovědě a svede pár temp. Jenom to nejsložitější, co si lze vůbec představit, totiž odpovědná výchova dětí, nic podobného nevyžaduje a může se do ní pustit kdokoliv. Proto to občas dopadá tak strašně špatně. Docela rád bych zavedl nějaké školy pro budoucí rodiče a některým párům bych do péče nesvěřil ani štěně. Jenže to nejde. A tak nakonec nezbudou než ty diagnostické ústavy a polepšovny, kde se zachraňuje to, co zvorali jiní.
Milena Rousková - aranžérka:
Znám to jen z takový slavný písničky. Dům u vycházejícího slunce, pamatujete? Tak v týhle skladbě mi těch kluků bylo hrozně líto.
Čestmír Valášek - ekonom:
Všecko je otázka peněz. Společnost uškudlí pár korun na platech učitelů. Báječné! Skutečně schopní lidé od oboru utečou, tím pádem se na školách nerozpozná spousta talentů a bude méně vědců, umělců a filozofů. To už je velké finanční ztráta, ale dejme tomu. Řada dalších žáčků, ze kterých mohli pod vedením dobrých pedagogů vyrůst obyčejní slušní lidé, pak skončí na druhé straně žebříčku hodnot a stanou se z nich kriminálníci. Takže se staví polepšovny a věznice. I tupec si může vypočítat, co to v důsledcích stojí. Ale původně se ušetřilo, že? Upřímně řečeno, tahle politika mi připomíná historku o hospodáři, který na jaře báječně ušetřil, protože nekoupil osivo a nezasel. A v následující zimě chcípl hladem.
Milan Bidlas - zámečník:
Mně vadí věková hranice trestní odpovědnosti. Tedy tam, kde toho lotři využívají. Kapsáři za sebe nastrkujou děti a za bukem čekají na peníze, narkomani posílaj krást do obchoďáků školáky. Jako že se těm mladejm nemůže nic stát. Ale to je přece blbost, ne? Když je někdo dospělej na to, aby někomu vyfoukl peněženku, tak je mu taky dost let, aby si to mohl odskákat. Jako každej jinej. Víte proč se pasťákům už neříká polepšovny? Protože každej ví, že nikoho nepolepšej.
Otakar Šmíd - lékař:
Můžeme se do nekonečna hádat, jak by takové ústavy měly vypadat, jaký by měly mít vnitřní režim a tak dále, jedno je ovšem zcela mimo diskusi. Totiž to, že jsou a ještě dlouho budou potřebné.
jr