POLICISTA 9/1999 |
měsíčník Ministerstva vnitra otázky pro... |
![]() |
Jak jste se dostal k vaší těžké, ale neplacené funkci?
Sloužil jsem u Veřejné bezpečnosti, nakonec jako šéf kriminálky ve Žďáru nad Sázavou, ale jenom do roku 1970, kdy mne vyhodili. Samozřejmě kvůli politice. Vrátil jsem se k řemeslu a dělal jsem dvacet let elektrikáře, naposled v Třebíči-Borovině, v bývalé Baťově fabrice. Odtud jsem roku 1990 odešel do důchodu. Tehdy mi také nabídli, abych se vrátil k policii a do Žďáru, jako okresní ředitel. Sice mne lákala možnost uskutečnit některé svoje představy, ale musel jsem to odmítnout. Jednak už mi bylo šedesát a necítil jsem se tak pružný, jak by bylo zapotřebí, jednak manželku čekala těžká operace. Tady v Třebíči máme domek, který jsem si vlastnoručně postavil, a těžko bych mohl dojíždět.
Zůstal jsem v důchodu, ale tehdy jsem začal pracovat v prověrkových a rehabilitačních komisích policie. Mluvil jsem se spoustou důchodců a při tom jsem si uvědomil, jaká křivda byla spáchána nejen na lidech z naší generace, ale už předtím v padesátých letech na předválečných a protektorátních četnících a policajtech. Vždyť někteří věnovali celý život službě a místo slova uznání je na závěr bez milosti vyhodili - a ještě jim znemožnili slušnou existenci. Snad už je tomu konec. Vždyť policejní služba nemá nic společného s politickou orientací...
Potom mne zvolili za Jihomoravský kraj do republikového koordinačního výboru rehabilitovaných policistů a odtud se svým způsobem odvíjí moje činnost mezi policejními důchodci. Koordinační výbor skončil před roky, ale práce s důchodci mi zůstala. V každém okrese žije nejméně několik desítek penzistů, kteří dřív sloužili v Policii ČR, ve Veřejné bezpečnosti nebo jak se to ještě předtím jmenovalo. Je smutné, když si jich celá léta nikdo nevšimne, nikdo neprojeví zájem o jejich existenci.
Myslíte, že by kluby policejních důchodců mohly pomoci?
Určitě. V Jihomoravském kraji existují tři. Jedním z nich je klub rehabilitovaných: dodnes se nás pravidelně schází stovka. Další kluby fungují u okresních ředitelství Třebíč a Žďár nad Sázavou. Teď se pokoušíme zorganizovat klub v Brně, ale je to složitější, protože lidé tam sloužili na několika různých útvarech a vzájemné vztahy nejsou úplně ideální. S narůstajícím věkem hypertrofují také některé negativní vlastnosti lidí. Ten kdysi nemluvil s tímhle, tenhle se nepohodl s tamtím. Člověk musí být trochu psycholog, uhlazovat hrany. A vůbec nejtěžší je najít lidi, kteří jsou ochotni něco udělat pro druhé. Zadarmo. Ale věřím, že do konce roku se to podaří a brněnský klub bude.
Zorganizovat klub dá vůbec spoustu práce a iniciativa musí přijít od samotných důchodců, nic se jim nedá nadiktovat. Třeba tady v třebíčském okrese jich žije přes devadesát. Postupně jsem všechny pozval nebo obešel a nakonec jsem je přesvědčil, že existence klubu je výhodná, když už pro nic jiného, tak aspoň kvůli možnosti pravidelných setkání a obnovení kontaktů se známými a přáteli, které třeba desítky let neviděli. Moc mi pomohl dřívější ředitel okresu doktor Švec a také dnešní vedení nám jde na ruku.
Co klub dělá?
Už od začátku jsme si řekli, že budeme organizovat čtyři akce ročně. Nejběžnější jsou klubová setkání, na něž přijde i šedesát lidí. Z našich příspěvků - dřív to bylo dvacet korun, teď si členové odhlasovali 50 korun ročně - zaplatíme nájem sálu. Z fondu kulturních a sociálních potřeb Policie ČR můžeme docela legálně dostat příspěvek na nějaké jednoduché občerstvení. A na úvod samozřejmě musíme zajistit program, aby se nesedělo jen tak. Osvědčila se nám třeba bývalá soudkyně, která nás seznámila se změnami v Občanském zákoníku a se současnou soudní praxí. Jindy jsme třeba probrali zákon o rodině. Lidem se to líbí. Na druhou část besedy vždycky zveme některého vedoucího pracovníka nebo specialistu okresního ředitelství Policie ČR, aby nám řekli, jak dnes policie pracuje, čím žije, jaké má problémy.
Ke konci roku děláme výroční schůzi. Musíme zvolit výbor na další období, ale spíš to chápeme jako společenskou záležitost. Zveme také manželky a družky a dobře se bavíme. Už dva roky nám chodí hrát dva policisté z oddělení v Hrotovicích.
Každoročně organizujeme autobusový zájezd. Při jednom z nich jsme třeba tady nedaleko navštívili atomovou elektrárnu, přečerpávací elektrárnu, o pět kilometrů dál na střelnici nás čekalo péčí policistů upečené prase. Ale napřed jsme dostali možnost si zastřílet, což byl pro řadu z nás svátek. Já jsem měl pistoli v ruce po třiceti letech. Někteří dědci stále střílejí nečekaně dobře...
Nebo jsme si zase pozvali instruktora ze zahrádkářského svazu na přednášku o řezu ovocných stromů. Přišlo třicet důchodců a dva aktivní policisté. Mělo to úspěch a budeme pokračovat i tímhle směrem.
Jak vás vůbec podporuje Policie ČR?
Především musím zdůraznit, že myšlenka na založení klubu musí přijít zdola, z iniciativy a vůle samotných důchodců. Teprve potom je možné uvažovat o formálním ustavení a o formální spolupráci s policií. O příspěvcích z fondu kulturních a sociálních potřeb už jsem hovořil, o samozřejmé účasti pozvaných policistů na našich akcích také. Ale chtěl bych se zmínit ještě o tom, že naši důchodci a jejich manželky mají možnost týdenní rekreace ve školicím středisku Policie ČR v Podhradí nad Dyjí. Je to sice mimo hlavní sezonu, v červnu nebo v září, ale zase platíme jenom asi šest set korun na osobu. To je ohromná věc.
Víte něco o klubech v jiných regionech?
Tady v kraji jsme asi měli štěstí, že jsme hned v počátcích získali podporu tehdejšího krajského ředitele plukovníka Koláře. Pokud vím, tak se nějaká forma podobné aktivity projevuje v Ostravě. Jinde jsou jen volná neformální sdružení. Například v Praze existuje několik skupin lidí, kteří se většinou scházejí podle svých bývalých profesí. Známe to i v našem kraji, konkrétně v Prostějově. Tam je asi sto důchodců, kteří se pravidelně scházejí, ale o formální ustanovení klubu s podporou a ve spolupráci s ředitelstvím policie není zájem. Je to škoda, protože nejde o jednostrannou pomoc. Důchodci jaksi na oplátku mohou udělat ještě mnoho dobrého pro policii.
Jak si to představujete?
Například ve vztahu k veřejnosti a při budování image Policie ČR. Naši členové policii znají, my jim navíc stále dodáváme aktuální informace. A oni pak často mají příležitost vysvětlovat lidem, v jaké situaci se policie nachází, co a proč dělá v dopravě, v ochraně pořádku, v boji proti kriminalitě. Nebo otázka zpětné vazby. Policie udělá nějaké opatření, ale těžko zjišťuje, jak to hodnotí občané. Naši důchodci to vědí. Chlapi jsou zvyklí se dívat kolem sebe a v případě potřeby jsou neocenitelným zdrojem informací. A musím říci, že žádný z našich námětů a připomínek nezůstane bez odezvy u okresního vedení Policie ČR. Rád bych ještě připomněl, že také můžeme přispět k výchově mladých policistů v tom smyslu, aby službu u policie považovali za celoživotní povolání. Současný stav fluktuace policii hrubě poškozuje a bylo by třeba ho rychle změnit.
S čím ještě nejste spokojen?
Především si myslím, že myšlenka klubů policejních důchodců je přínosná a životaschopná, že by se mělo podporovat větší rozšíření v celostátním měřítku. Nyní pro to hledáme podporu u pana ministra vnitra a u policejního prezidenta. Poslali jsme jim nějaké náměty a uvidíme.
Potom se nemohu smířit se sociální situací některých starších důchodců nebo jejich vdov. Někdy žijí sami, více méně v bídě, a zatím jsem nenašel žádnou cestu jak jim pomoci. Tady žádný klub nic nezmůže. Viděl bych řešení ve zřizování penzionů pro důchodce v nevyužitých objektech MV. Tím by se zároveň dala zlepšit bytová situace policie, která je leckde kritická a znemožňuje operativní řešení problémů. Ale to je asi utopie...
Ptal se Přemysl LIŠKA