POLICISTA  9/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

příloha

Senioři v kontaktu s policií

PhDr. Ludmila Čírtková, CSc.

Stereotypy jsou představy, které nás ovládají, aniž bychom si je přesně uvědomovali. Někdy v průběhu života jsme si je osvojili, automaticky je považujeme za správné do té míry, že je v konkrétní situaci ani neprověřujeme. Jednoduše podle nich postupujeme, bezděčně se jimi řídíme. Stereotypy fungují i ve vztahu k seniorům. Právě těm je věnován tento článek. Problém tkví totiž v tom, že mnoho stereotypů je nepřesných, a když se jimi nekriticky řídíme, můžeme narazit. Zvlášť nepříjemné je, když se v důsledku stereotypů zmýlí policista v důležité profesní situaci. A zvlášť nepříjemné je, když se zmýlí při jednání se seniory. Takové přehmaty se obvykle dají jen obtížně napravit nebo odčinit a navíc nepřispívají k dobrému obrazu policie v očích veřejnosti. Existují tedy nějaká úskalí, která jsou typická právě pro kontakt policistů se seniory? Je třeba v takových situacích myslet na specifická doporučení? To jsou hlavní otázky, kterými se budeme dále zabývat.

Mají senioři své zvláštnosti ?

Z pohledu policie jistě existují mnohem problematičtější skupiny než právě senioři. I setkání se starým občanem se však může stát pořádně stresující záležitostí, která si svou náročností na taktický postup nic nezadá například s výjezdem do domácnosti, kde právě probíhá vyhrocený konflikt mezi partnery. Pro řadu typických policejních situací jsou dnes k dispozici jakési "scénáře dobrého postupu na místě", které obsahují základní návod, jak jednat. Takové scénáře existují například pro jednání s obětí trestného činu, pro vyjednávání třeba s únoscem či sebevrahem, pro komunikaci s agresorem nebo pro již zmíněné situace rodinných rozepří. Vždy obsahují i psychologické poučky, jak na ten či onen typ člověka v dané situaci "jít", jak s ním navázat kontakt. Pro komunikaci policie se seniory zatím nic podobného k nahlédnutí není. Není bez zajímavosti, že i pátrání v zahraniční odborné literatuře po instrukcích poučujících, jak vhodně jednat se seniory, bylo neúspěšné. Zdá se, že zatím polic ejní psychologové komunikaci se seniory takto přehledně nezpracovali. Jak to vysvětlit? Vězí za tím nezájem o stáří a ignorování seniorů, nebo jsou ve hře jiné okolnosti? Vše nasvědčuje tomu, že ve hře jsou právě ony jiné okolnosti. Vysvětlení je velmi prosté, pramení totiž ze samé podstaty třetího věku. Oč jde?

V seniorském věku se z pohledu policejního psychologa setkáváme s překvapivě velkou rozmanitostí typů a chování. Staré dámy i staří pánové jsou po psychické stránce velmi rozmanití, navzájem se velmi liší, nedají se vtěsnat do několika málo psychologických znaků. Vzpomeňme jen na skvělou slečnu Marplovou z detektivek Agathy Christie, a proti tomu postavme například nedůtklivého a popudlivého stařečka, který neustále zaměstnává místní policisty hlášením smyšlených podezřelých okolností. Navíc muže i ženy mezi šedesátkou a sedmdesátkou a výše potkává policista ve všech myslitelných situacích (jako možné pachatele trestných činů i přestupků, jako oběti i svědky, jako oznamovatele, jako žadatele, jako amatérské detektivy atd.) a přitom se setkává se širokým spektrem různých i překvapivých reakcí na události, které seniory přivádějí do kontaktu s policií. Co z toho plyne? Pro policejní psychologii jsou senioři natolik různorodou a obsáhlou kapitolou, že je nelze jednoduše převést do jedné šablony. Na místo obecných a univerzálně platných doporučení pro účinný postup policistů v komunikaci se seniory je třeba zvolit jinou strategii uvažování. Jako produktivní se v tomto ohledu jeví především pokus zmapovat nejtypičtější obrazy stáří, se kterými se policisté v živých situacích mohou setkat. Ty totiž určují i způsob, jakým reagují senioři na vynucený či aktivně zvolený kontakt s policii. Soustředíme se dále jen na takové projevy stáří, které mohou být problematické a zakládat vyšší pravdě podobnost obtížného kontaktu s policii.

Z tohoto pohledu k těm nejdůležitějším obrazům seniorského věku patří především:

Důvěřivé stáří

Pro mládí je typická chuť na revoltu, touha postavit se autoritám i úřadům a měřit s nimi síly. S tím souvisí i kritické vyladění a pochybování o věcech, tak jak jsou oficiálně prezentovány. Ve vyšším věku se tento postoj obvykle zásadně mění, stoupá náš respekt před institucemi a jejich úředníky, svým způsobem roste naše poslušnost vůči oficiální autoritě. Důvěřivé stáří má této slepé víry příliš moc. Je proto snadnou kořistí pro podvodníky různého kalibru. Důvěřivý senior se nechá oklamat unif ormou, titulem, důležitě se tvářící vizitkou, slušně vypadajícím zevnějškem a efektně prezentovanými sliby falešných agentů a nepravých obchodních zástupců. Někdy je z pohledu policisty těžké pochopit, jak mohla být oběť tak lehkovážná a nekritická. Není však vhodné vyčítat podvedeným seniorům chybu, kterou již nemohou vzít zpět. Na místě je spíše seniora povzbudit, aby se z události poučil.

Podivínské stáří

Více či méně svérázného seniora, ze kterého přímo trčí určitá povahová nápadnost, už potkal každý z nás v soukromí či služebně. Takový starý pán či dáma přivádějí své okolí k zoufalství třeba tím, že sbírají kdejaké "harampádí" a odmítají vyhodit i evidentně nepotřebné věci. Spořivost až lakota, zvýšená podezíravost, potutelnost, ulpívání na určitých postupech a jejich důsledné vyžadování - to jsou pro stáří celkem běžné povahové nápadnosti. Silně nápadná, dominantní vlastnost bývá téměř neovlivnit elná z vnějšku. Dotyčný neslyší na své okolí, chová se stále po svém. V tom tkví hlavní jádro problému. Policista pak uvažuje, jak si poradit s babičkou, která tvrdí, že ji sousedka okradla při poslední návštěvě, že jí někdo chodí na záhonek nebo že jí cosi zmizelo z chalupy.

Bláznivé stáří

Souvisí úzce s podivínstvím. Hranice mezi nimi je neostrá. I pro odborníky je někdy obtížné určit, zda dotyčná osoba už ztratila kontakt s realitou a žije v jiném a pro nás neskutečném světě, zda hovoří o tom, co skutečně zažila nebo co se odehrává jen v její mysli. Bludy a jiné psychotické příznaky (jako např. těžké a nápadné změny nálad) mohou skutečně propuknout až ve stáří. Tam, kde v policistovi klíčí podezření, že senior, se kterým právě jedná, je pravděpodobně "zcela mimo realitu či obraz", platí známé instrukce pro jednání s osobami mimo duševní normu. Je však třeba varovat před unáhlenou diagnózou "starý člověk - a proto blázen" ! Taková úvaha není odborně ničím podložena! K tomu zajímavý příklad. Na lince 158 oznámila podle hlasu velmi stará paní, že jí v bytě "řádí čertíci". Když volala podruhé použila stejného výrazu. Hlídka, která dorazila vzápětí na místo, s překvapením zjistila, že volající stará dáma je zcela duševně fit, použila jen zcela nezvyklý výraz pro skutečnost: do jejího bytu vlezli světlíkem malí Romové a kradli potraviny ze spíže.

Intelektově upadající stáří

Představa, že s nastupujícím stářím automaticky ubývají intelektové schopnosti, je zcela mylná. Existuje sice tzv. stařecká zblbělost, ale vždy jde o vážné onemocnění - senilní demenci. Demence má celkem přesné příznaky. Policisté by o nich měli být poučeni. Pomůže jim to k tomu, aby se vyhnuli nepříjemným přehmatům. Tím mám na mysli nesprávné vyhodnocení situace. Seniorka, která je v samoobsluze přistižena při krádeži, nemusí být v konkrétním případě drzou zlodějkou. Jestliže i přivolané policejní hlídce odpovídá na dotazy zmateně, doličné ukradené zboží je jí osobně k ničemu a nemůže si vzpomenout např. kde bydlí a kudy chodí domů, je možné uvažovat o vážných poruchách paměti a orientace, které doprovází senilní demenci. Pak je třeba zvolit jiný policejní postup než vůči zloději. Připomenu ještě jeden smutný případ. Demencí postižený senior umrzl v noci na ulici, protože nebyl schopen včas najít cestu domů. Krátce předtím hledal pomoc u policie, stálá služba mu pouze sdělila, kam má jít a odeslala ho do mrazivé noci.

Nesnášenlivé stáří

Už slavný český psychiatr Vondráček poukazoval na to, že ve stáří mnohdy klesá tolerance až k bodu nula. Senioři mohou dojít k silnému pocitu nesnášenlivosti. Ruku v ruce s ní si vypěstují zášť zacentrovanou na konkrétní osoby. A protože je nesnášenlivost velmi silně prožívaný cit, zvyšuje i pravděpodobnost emocionálního chování. Jeho prudkost, síla a ničivé důsledky mohou překvapit. Od starého člověka už to naivní okolí nečeká. Pro policii a její psychology je nesnášenlivost ve stáří známým faktem. Vysvětluje totiž některé až kuriózní případy "kriminální energie" seniorů. Dřívější snášenlivost a ústupnost se ve vyšším věku mohou náhle a celkem nečekaně zlomit a vyústit v afektivní kriminální agresi. Jde o nečetné případy, tím více však způsobí rozruch. Senior bez dřívějších prohřešků proti zákonu, který se náhle zhostí role pachatele na první pohled nerozumného útoku, trpí obvykle stařeckou nesnášenlivostí. K tomu příklad: sedmdesátiletý důchodce, dosud řádný občan, vystoupil uprostřed koncertu na pódium a s nožem v ruce zaútočil na mladého hudebníka. Nemohl totiž snést hlasitost rockové hudby. Koncert se konal na náměstí, v jehož blízkosti senior bydlel.

Odbržděné stáří

Sexu chtivý důchodce nemusí být pouze postavička z lechtivých vtipů. Odbržděnost či odborně deliberace sexuálního pudu ve stáří je v literatuře popisována jako spíše okrajový, ale nicméně vyskytující se jev. V jednom takovém případě byl osmdesátiletý pachatel objeven na taneční zábavě pro důchodce. Krátce předtím se nemravně dotýkal 12leté dívenky, kterou náhodně potkal. Shodou okolností šlo o vnučku prarodičů žijících v domě, ve kterém se konala taneční zábava.

Osamělé stáří

I osamělé stáří může být okolností, které je třeba z pohledu policie věnovat pozornost. Osamělost jde zpravidla ruku v ruce s pocitem bezmoci. Je faktem, že osamělí senioři jsou rizikovější skupinou z hlediska možné viktimizace. Staré dámy i staří pánové, kteří žijí jako singlové, se mohou stát obětí vloupání a loupežných přepadení. I když přežijí vlastní kritickou událost bez fyzických zranění, téměř vždy si odnesou hluboké emocionální rány. Policisté by se proto k nim měli chovat zvláště šetrně a do puntíku dodržovat psychologická doporučení pro jednání s oběťmi trestných činů.

Jak jednat se seniory ?

Na vynucený či aktivně zvolený kontakt s policii reagují senioři výrazně individuálně. Zpravidla se způsob, jakým reagují senioři v kontaktu s policii zakládá na takových povahových vlastnostech, které právě vlivem stárnutí vystupují více na povrch a stávají se i pro okolí nápadnými. Zatímco dříve byly obroušeny sebekontrolou či situačními tlaky, nyní mají větší prostor pro vyniknutí. Stáří má mnoho podob a tváří. Policisté se proto v živé situaci mohou setkat s velmi rozmanitými, pochopitelnými i méně srozumitelnými reakcemi seniorů. Obecně platí, že apriorní silně odmítavý a konfro ntační vztah k policii není pro duševně svěží seniory typický. Určitá obtížnost dobře komunikovat a účinně jednat se seniorem v libovolné "úřední" situaci plyne spíše z malé obratnosti ( a někdy i nezájmu) policistů přizpůsobit se individuálnímu svérázu staré dámy či pána a zvolit správný styl.

Pro postup policie vůči starším občanům neexistují žádné zvláštní předpisy. Tak jako k ostatním občanům mají policisté i k seniorům přistupovat korektně a slušně a dbát obecně závazných instrukcí ať už jde o jednání na služebně či někde na veřejnosti. Navíc lze doporučit následující kroky.

l. V kontaktu se seniory respektujte obecně platné zásady korektního a slušného vystupování.

Uvědomte si, že ve stáří se obvykle zvyšuje důvěra lidí k formálním autoritám, uniformám a úřadům. Z toho ovšem často vzniká i větší nervozita v průběhu "oficiálních" jednání. Při přímém kontaktu s policistou pak mohou senioři vystupovat na počátku jednání nejistě, přeříkávají se nebo si nemohou hned vzpomenout a nalézt správný výraz. Použijte uklidňovací formulky, nejlépe uklidníte druhého člověka, když pořádně vysvětlíte situaci. Dopřejte starším osobám čas.

2. Při kontaktu se seniory vždy projevujte respekt, úctu ke staré osobě, trpělivost. To by mělo zabrat vždy , ať už je povaha úředního jednání jakákoli.

3. Na tomto obecném pozadí přemýšlejte o zvláštnostech konkrétní situace. Nenechte se unést prvním dojmem. Nediskvalifikujte seniora jenom kvůli stáří. I ve vysokému věku jsme schopni si zachovat duševní svěžest a spolehlivý úsudek. Pevný smysl života a trénovaná mysl jsou signálem zdraví a životní síly i ve stáří. I velmi stará osoba může být kvalitním partnerem policie.

4. Usilujte o navázání dobrého kontaktu. Záleží především na vás. Využijte psychologii i svou intuici. Své chování přizpůsobte stylu vystupování seniora. Zvolte vhodný individuální styl:

5. I v ryze pracovních situacích myslete lidsky. To platí dvojnásob při jednání se seniory, kteří se zřejmě ocitli v tísni. Splnění všech policejních povinností ( například přijetí trestního oznámení nebo sepsání věci, ve které starý člověk přišel) nemusí řešit hlavní problém seniora. Přemýšlejte, jak můžete skutečně pomoci, i když jste již své povinnosti splniiy. Často pomůže i informace, kam se senior se svým problémem může obrátit. Vyhledejte aktivně informace o místech sociálních služeb a kri zových či poradenských centrech v místě svého působiště. Nabízejte je aktivně seniorům.


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |