POLICISTA 9/1999 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
![]() |
![]() |
„Posaďte se paní Cihlářová, já si sednu vedle vás.“
"Ale já sedím celý den, nic nedělám a tomu nejsem zvyklá. Žiju tady už 11 roků, devadesát mi bylo když jsem sem přišla. Žila jsem s manželem v Praze, ale když mi bylo sedmdesát, umřel. Děti nemáme. Ještě v sedmdesáti jsem se mohla provdat, a dobře, za ředitele železáren. Jeho maminka bydlela vedle mého bratra, za kterým jsem chodila, tak on mě znal a já jeho ne. Líbila jsem se mu, říkal, že jsem hezká holka a chtěl si mě vzít, ale já to neudělala."
"Paní Cihlářová, jakou práci jste v životě dělala?"
"Byla jsem vyučená švadlena, čtyři roky jako tovaryška, ale pak jsem chtěla do světa. A dostala jsem se ke kněžně Dietrichštejnové jako švadlena pro dcery a zároveň pokojská ke kněžně. Měla čtyři děti a já jsem byla stejně stará s její nejmladší dcerou. Měly mne všechny moc rády, každý rok jsme trávily léto na Mikulovském zámku, ten jim patřil, a zimu ve Vídni." "A jak se vám žije tady?"
"Dobře se mi tu žije, jak by ne. Čtu noviny, píšu, všeci se diví, že dokážu napsat čtyřstránkový dopis jako nic. A ráda chodím na koncerty, miluju muziku, všechno mě zajímá, každý den chodím pěšky do prvního patra na televizi, mám hůl a chodím pomalu." "Kolik je vám vlastně let?"
"22. ledna mi už bylo 100 let. Už jdu do druhé stovky a tady se všichni těší, až prý budu tu druhou stovku oslavovat. No proč ne, dyť já nepospíchám, ať to de jak to de. Všichni jsou tady moji přátelé, já s každým pěkně promluvím, nikomu neublížím, s každým vycházím dobře," usmívá se paní Cihlářová, babička jako z pohádky, obyvatelka Domova důchodců v Praze 8. Dožije-li se roku 2 001, může říkat, že na tomto světě prošla třemi staletími.
Ten pán byl kunsthistorik, celý život sbíral obrazy, na stěnách neměl ani 20 cm čtverečních volného místa. A čas od času pomáhal policii jako soudní znalec. Když u něj ráno v 8 hodin zazvonili dva muži, jeden v uniformě policisty, více než sedmdesátiletý pán jim otevřel a pozval je dál. Jakmile muži vstoupili do ateliéru, povalili pána na zem, převázali mu ústa širokou kobercovkou a šli si vybírat obrazy podle doneseného seznamu. Jenže se v umění vůbec nevyznali, nerozuměli mu. Našli tedy sedmdesátiletou manželku onoho majitele, byla ještě v noční košili a strachy tak bez sebe, že nemohla ani mluvit. Poponášeli ji tedy po domě ptali se na jednotlivé obrazy, a tam kde se jim zdálo že kývla, obraz sebrali. Když odešli, paní skutečně v poslední vteřině našla žiletku, rozřízla kobercovku a tak svému manželovi zachránila život. "Krátce před touto strašnou událostí jsem slavil narozeniny, byla za mnou celá rodina, spousta přátel, bilancoval jsem celý život. Studoval jsem v Paříži umění, ale nikdy, nikdy bych si nepomyslel čeho jsou lidé schopni," svěřuje se postižený muž.
Žijeme v době, kdy se stále více prodlužuje věk populace, dokonce se podle zdrojů OSN v druhé polovině dvacátého století zvýšila průměrná délka věku lidského pokolení o celých dvacet let. To se bezprostředně týká i naší populace, ve které žije již nyní 13,5 % občanů starších 65 let. Valné shromáždění Organizace spojených národů vyhlásilo rok 1999 Mezinárodním rokem seniorů, který má deklarovat přátelštější postoj společnosti ke starým a nemocným lidem.
Vláda České republiky přijala v roce 1998 zásady k Mezinárodnímu roku seniorů, z nichž některé jsou formulovány jako: Nezávislost, Aktivní účast na životě společnosti, Péče, Rozvoj a naplnění života. Jednou z těchto zásad je i Důstojnost, to znamená, že starší občané mají mít možnost žít důstojný život v bezpečí, chráněni před psychickým i fyzickým zneužíváním. A jak žijí senioři v naší zemi?
V zařízení Prahy 8, ve kterém je umístěn Domov důchodců a Penzion důchodců, žije celkem 675 seniorů. Na rozloze více než pět hektarů je šest objektů penzionu, klasická budova Domova důchodců a jeden objekt lůžkové části pro nechodící obyvatele. Zařízení spadá pod Magistrát hl. m. Prahy, přes něj putují i veškeré žádosti o umístění. Žádost si může podat každý, kdo dosáhl věku k odchodu do starobního důchodu, ale na umístění se čeká až 5 let. Výhoda zdejšího zařízení spočívá v tom, že ti, kteří se stěhují do penzionů ze svého dosavadního bydliště, si brzy zvyknou na nové prostředí - mimochodem velmi krásné, přivyknou novým lidem, zaměstnancům a lékařům, poznají okolní obchody, zjistí, kam je možné jít na poštu, do kina apod., a po nějakém čase, bývá to i více než deset let, kdy jim ubydou síly a jejich zdravotní stav jim nedovoluje starat se o sebe, přestěhují se jen o několik desítek metrů dál do Domova, kde je o ně řádně postaráno. Zůstávají ve stejném prostředí, mezi stejnými lidmi, v péči lékařů, které znají. Každý z těch stařečků má svůj vlastní malý pokojík s balkonkem a sociálním zařízením. Stravování mají společné, chodí do zdejší jídelny a kdo si chce přilepšit, nemusí chodit daleko, protože přímo v budově je v provozu kantýna s několika stolečky pokrytými hezkými ubrusy, mezi spoustou květin a hezkých obrázků. Tady si babičky a dědečkové mohou dát kávu a dortík, čerstvý chlebíček, paní kantýnská nabízí i čerstvě smažené rybí file, řízek a mnoho jiných dobrot. Sem si obyvatelé vodí i své návštěvy, v létě je možné posedět v rozlehlém areálu osazeném bohatou zelení, za deště se chodí posedět na krytou terasu hlavní budovy obloženou dřevem a obestavěnou květinami.
Kulturních a společenských akcí pořádá zařízení pro své lidi tolik, že se ani všech nezúčastňují. Koncerty pravidelně pořádá vlastní salonní orchestr důchodců z nejbližšího okolí, kterým zařízení poskytuje sál na jejich zkoušky. Jezdí sem delegace dětí z celého světa, které místním starouškům předvádějí své pěvecké, hudební a taneční umění, pravidelně jsou ve zdejším společenském sále pořádány annenské, josefské, velikonoční, vánoční a další zábavy.
"Obyvatelé penzionu žijí tak, jako všichni ostatní lidé. Odcházejí-li ze svých domovů, nemusí to nikomu hlásit, ale jeden o druhém vědí, kam jde, odjíždí-li někdo na delší dobu, má většinou sousedka klíče od jeho bytu a stará se mu o květiny," zasvěcuje nás do zdejších zvyků vedoucí ekonomického úseku zařízení paní Jitka Kudrnová, která tady pracuje od samého počátku provozu, tedy od roku 1979, a je se zdejšími poměry dobře obeznámena. "Obyvatelé domova při odchodu z budovy odevzdávají na vrátnici kartičku, kterou si po návratu zase vezmou. Tak máme přehled, kdo tady je a kdo ne, a zase vždycky někdo ví, kam jeho soused šel. Jsou tady lidé, kteří mají chaty a odjíždějí tzv. na propustku i na celé léto, jiné si berou jejich děti na dovolenou a na víkendy apod. Myslím, že se tady za celou dobu nestalo, že by někomu byl vykraden byt nebo byl napaden.
Občas někdo ohlásí, že se mu ztratily peníze, ale to víte, staří lidé, většinou je vzápětí najdou někde založené. Naši obyvatelé jsou u nás před kriminalitou myslím v bezpečí, ale samozřejmě je nemůžeme ochránit mimo náš areál," kroutí hlavou paní Kudrnová.
Všeobecný názor, že kriminalitou nejohroženější skupinou obyvatel jsou u nás starší občané, potvrzuje i Ústav zdravotnických informací a statistiky v Praze, který disponuje údaji o počtu zemřelých na napadení v České republice v letech 1990 až 1997. V počtu obětí vedou zřetelně lidé starší šedesáti let, kterých bylo v průměru 37 za rok. Starší lidé jsou nejčastějším terčem pro nejrůznější podvodníky, zloděje a zločince. Potvrzuje to i statistika Bílého kruhu bezpečí, podle které tvoří více než 20 % jejich klientely lidé starší šedesáti let. Jsou pachatelé, kteří záměrně volí oběť v seniorském věku. Jsou přesvědčeni, že tak zvyšují svoji šanci na beztrestnost. Spoléhají na to, že starší člověk nebude klást tak intenzivní odpor, počítají u něj s horší pamětí, slabším zrakem a obecně pomalejším vnímáním a reakcemi. Stávají se oběťmi nejčastěji tří trestných činů - prosté krádeže, podvodu a loupežného přepadení.
Jak dochází ke krádežím, všichni dobře známe. Někdo využije naší nepozornosti a my ani nevíme, že nám z kabelky zmizela peněženka, že se nám ztratila ve vlaku odložená taška, než jsme si stačili přečíst noviny, v tržnici si vybíráme ovoce, a když chceme platit, zjistíme, že nám kabelku někdo prořízl břitvou atd. Je třeba si dávat pozor na různé fígle zlodějů. Představte si paní, která s chlapečkem vybírá v papírnické samoobsluze sešit do školy a je k němu skloněna. Za ní se postaví člověk a roztáhne nad ní svoji bundu, sako nebo kabát jen tak přehozený, kde je místo kapsy zevnitř díra. Tou zloděj prostrčí ruku, není nápadný držením těla ani pohledem, dívá se úplně jinam, není s tou paní vůbec spojen, jen pod tou přehozenou bundou jemňoulince tak, že ona nic netuší, vybere její kabelku.
Nenoste tedy s sebou velkou hotovost, buďte pozorní a hlídejte si prostor kolem sebe, držte svoji kabelku přitisknutou k tělu, ne přes rameno, nebo ještě lépe, dámy, pořiďte si na peníze a doklady sáček, který si zavěsíte na krk pod oblečení, pánové, noste na těle "ledvinku".
Vyhýbejte se tlačenicím na ulici, v dopravních prostředcích, na schodech v metru. Stále přibývá lidí, kteří potřebují jakoukoliv hotovost, a proto neváhají i pro stokorunu druhému ublížit.
Podvod je druhým nejčastějším trestným činem páchaným na starých lidech. Co si budeme povídat, staří lidé jsou většinou důvěřiví a hlavně slušní, nepředpokládají, že jim chce někdo ublížit. Příkladem může být případ osmdesátileté droboučké paní Šestákové, ke které se při její cestě za nákupem přitočil slušně oblečený muž středního věku a oslovil ji jménem. "Kam jdete paní Šestáková?"
"Na nákup," odpovídá paní a v duchu si říká - asi bych ho měla znát, ale nepamatuju se. "Já jdu od vaší dcery, posílá vám zabíjačku, tady vám ji nesu v hrnci," "Ne, já vás neznám, a proč by mi dcera něco posílala, když je pátek a ona za mnou odpoledne přijde," chce se ho zbavit paní Šestáková. Ale muž do ní mluvil tak dlouho, až mu uvěřila, že dceru i ji opravdu zná. Vzala ho tedy do bytu. Tam z ní vylákal řečnickým uměním 5 000 Kč a ještě jí ukradl všechny peníze, které doma měla. Naštěstí jí neublížil, ale nikdy už ho neviděla a o peníze přišla.
Buďte ostražití při kontaktu s cizími lidmi, nevoďte je k domu kde bydlíte, natož do bytu. Je lepší zajít do obchodu, kde vás znají, a tam říct, že vás někdo obtěžuje, zazvonit raději na sousedy. Do bytu nevpouštějte cizí osoby ani takové, které trvdí, že jdou něco opravovat, kontrolovat, někdo žádá o vpuštění a tvrdí, že je mu nevolno, chce zavolat lékaře apod. Ani policistu nemusíte v pustit. Informace mu můžete podat přes zavřené nebo řetízkem zajištěné dveře, případně je možné nabídnout, že přijdete vypovídat na oddělení. Raději ani do výtahu nevstupujte sami se zcela cizím člověkem. Raději počkejte až odjede, třeba se i vraťte před dům.
Loupežné přepadení je druhý nejzávažnější trestný čin po vraždě, není sice tak častý, ale je nejnebezpečnější. Jde o případ, kdy se chce někdo zmocnit vašeho majetku, ale musí při tom překonávat váš odpor. Existují tři kriminogenní faktory, které, když se spojí, představují velkou pravděpodobnost, že se takový člověk stane obětí. Prvním faktorem je skutečnost, že člověk žije sám a ještě to inzeruje na své domovní vizitce. Je bezpečnější si na ni napsat Šestákovi, Novákovi, Dvořákovi než Šestáková, Nováková, Dvořáková. Druhým faktorem je osamocenost, to znamená, že starý člověk nemá příbuzné, přátele ani známé, se kterými by udržoval kontakt, žije v sociální izolaci. Třetí faktor je absence jakýchkoliv aktivit mimo domov. Když se tyto tři faktory setkají, je tady zvýšené riziko. A toho využívá ta nejhorší skupina pachatelů, která se nerozpakuje ublížit.
Zajímavé je, že u nás se senioři brání, protože jim připadá nenormální, že je chce někdo okrást. Raději se nebezpečným situacím samozřejmě vyhněte, ale když už nelze jinak, braňte se. V seniorském věku vzhledem k fyzické převaze pachatele se můžete bránit všemi prostředky. Například hůl je sice známkou určité bezbrannosti, ale zároveň je to zbraň. Její špičkou můžete pachatele bodnout do břicha, do krku, praštit ho přes holeně, úchopovou částí můžete pachateli strhnout vaz, podtrhnout nohy, povalit ho.
Cítíte-li se jakkoliv ohroženi, neváhejte oslovit konkrétního člověka a požádat ho slušně o pomoc. Máte-li pocit, že za vámi někdo jde, jde za vámi dlouho a nepřidává do kroku, zpomalte a nechte ho projít. Jestliže zpomalí také a vy nabydete dojmu, že je jeho pozornost soustředěna na vás, nechoďte ke svému domu a rozhodně ne do domu. Raději zazvoňte na sousedy, ať vám přijdou otevřít, nebo se vraťte do míst, kde můžete někoho oslovit a požádat o pomoc.
To je alespoň několik dobrých rad od pracovníků z Bílého kruhu bezpečí. Závěrem si povězme, jak jsou formulovány zásady OSN, které jsou zároveň zásadami Mezinárodního roku seniorů.
Staří lidé by se měli nadále podílet na životě společnosti i tvorbě a využívání jejích zdrojů. Měli by žít nezávisle - avšak v takovém prostředí, které bude bezpečné a přizpůsobené jejich měnícím se potřebám.
Staří lidé nemohou být pouze příjemci služeb. Oni sami by se měli podílet na formulování seniorské politiky a na jejím naplňování. Je třeba, aby společnost využívala jejich znalostí a zkušeností, jejich práce a dobrovolné činnosti. Starší lidé by měli mít přiměřenou péči v situaci, kdy ji budou potřebovat, ta může být poskytována v rodině, komunitě či instituci. Zejména při pobytu v institucích je třeba garantovat autonomii starších občanů, jejich práva, rozhodnutí, důstojnost, vůli a soukromí. Péče o ně by měla přispívat k tomu, aby se co nejdéle těšili dobrému zdraví a zdatnosti.
Rozvoj lidského potenciálu pokračuje i ve stáří - i to musí společnost svým starším občanům umožnit dostupností vzdělávacích, kulturních a dalších možností.
Staří občané mají mít možnost žít důstojný život v bezpečí.
Dagmar Linhartová
Foto Václav Šebek