POLICISTA  9/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

právo a člověk

Původně jsme chtěli v této věci požádat o vysvětlení některého právníka. Jenomže erudovaní právníci pracují s paragrafy, a z toho plyne, že obvykle komunikují na hranici nebo za hranicí srozumitelnosti pro "normálního člověka". Nelehkého úkolu jsem se tedy nakonec podjal já. Mám sice nějaké právnické vzdělání, ale už je to dávno a navíc jsem nikdy nevykonával žádnou právnickou profesi, takže s praktickou aplikací práva mám jen minimální zkušenosti. Pokusím se tedy problém vyložit lidsky a skutečné právníky předem prosím za prominutí. O nelehkém úkolu hovořím i proto, že jsem sám byl řadu let policistou a navíc mám dospělé děti, takže hluboce cítím s pisatelem emotivního dopisu, jímž pro nás věc začíná.

Vážený pane ministře,

jsem otcem zavražděného policisty Jiřího Hrubého. Můj syn přišel o život 13. 6. 1998 při plnění služebních povinností. Povinností policisty je, jak jistě víte, i chránit životy a zajišťovat bezpečí občanů této republiky. Můj syn položil svůj život u Letkova na Plzeňsku, kde byl zákeřně zastřelen občanem bývalé Jugoslávie, který již v minulosti měl konflikt se zákonem naší republiky.

Ztráta syna je pro mne i pro celou naši rodinu velikou tragédií, s jejímiž následky se velice těžko vyrovnáváme. Nevíme, jakým směrem se bude vyvíjet náš další život, jehož smysl se znovu já, manželka i dcera snažíme najít. Naše situace není lehká a do smrti už nebude. Věřili jsme, že vrah bude řádně potrestán. Je těžké zbavit se pocitu beznaděje, ohrožení a nevíry v kompetentnost, nestrannost, nepodplatitelnost, tedy spravedlnost naší justice, když jsme se v deníku Právo dočetli, že pan soudce Špicar, který byl tímto případem pověřen, chce propustit vraha mého syna na svobodu. Můj syn zaplatil životem za to, že snad benevolentností či neschopností soudů jsou osvobozováni vrahové. Fehim Hanuša zastřelil policistu nelegálně drženou zbraní, a to velice zákeřným způsobem a bez zjevného motivu. Bude-li propuštěn na svobodu, je si jist kterýkoliv další občan svým životem? Zvláště, když není moc, která by zabránila nedovolenému ozbrojování a použití zbraně.

Vážíme si velice státní zástupkyně, která rozhodnutí Krajského soudu v Plzni napadla a proti záměru pana soudce Špicara se ohradila.

S důvěrou se na Vás obracím, neboť již z titulu Vaší funkce ministra spravedlnosti snad vyplývá, že pro Vás je spravedlnost denním chlebem. Je spravedlivé nepotrestat vraždu? A zvláště vraždu nevinného člověka, který stejně jako mnoho jiných strážců zákona nasazoval svůj život pro klid jiných? Je mi líto, že v poslední době slýchám pouze zprávy o špatných, zkorumpovaných a nečestných policistech. Je spravedlivé, aby nebyla připomínána zásluha a těžká služba těch, kterých je jistě u policie více? Nechceme ale vděk ani soucit, žádáme jen, aby vrah našeho syna - stejně jako vrahové ostatních policistů, kteří se za posledních pár let počítají na desítky, byl řádně potrestán.

Jistě nám nikdo nemůže dát záruku, že se nebude střílet na policisty. Ale přísným potrestáním pachatelů takovýchto trestných činů by se mohlo snad dosáhnout situace, kdy se lidé v této zemi budou méně bát. Po snaze soudce Špicara propustit na svobodu Fehima Hanušu a jeho syna, který se na vraždě a pokusu o vraždu podílel, se mi opět zdá, že se lidé mají proč bát. Jejich strach je oprávněný, když je pro vraha požadována svoboda místo trestu. Vážený pane ministře, prosím Vás, můžete-li, pomozte, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Václav Hrubý,
   otec zavražděného  
23letého policisty  

Kopii tohoto dopisu posílám do redakce časopisu Policista, který syn odebíral a já s manželkou ho budeme odebírat i nadále.

Tolik jsme vybrali z dopisu, který pan Hrubý ze Stříbra poslal 13. června ministrovi spravedlnosti. Kromě naší redakce dostal kopii také ministr vnitra. Oba ministři ovšem nemají ve zvyku komunikovat s jednotlivými občany prostřednictvím tisku, a tak jsme si museli na reakci nějakou dobu počkat. Podstatné informace vybíráme z odpovědi JUDr. Otakara Motejla:

Vážený pane Hrubý,

z podnětu Vašeho dopisu jsem se podrobně seznámil se stavem soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni proti obviněným Fehimu Hanušovi a Fatmiru Hanušovi, stíhaným pro trestné činy vraždy a nedovoleného ozbrojování. Je pravdou, že uvedený soud dne 9. 3. 1999 rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a současně o propuštění z vazby obviněného Fehima Hanuši, neboť dospěl k závěru, že v přípravném řízení byly porušeny procesní předpisy. Na základě stížnosti státního zástupce však rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že zrušil napadené rozhodnutí... a zároveň rozhodl o ponechání Fehima Hanuši ve vazbě.

Dne 30. 4. 1999 podal Fehim Hanuša prostřednictvím obhájce žádost o propuštění z vazby, která byla krajským soudem zamítnuta s tím, že důvod vazby trvá. Ministerstvo spravedlnosti a ani samotný ministr není orgánem činným v konkrétním trestním řízení, a proto nemůže žádným způsobem zasahovat do rozhodování soudu. Vážený pane, věřte, že plně chápu Vaši bolest nad ztrátou syna a Váš zájem o spravedlivé potrestání pachatelů. Jsem přesvědčen, že senát krajského soudu a státní zástupce udělají vše, aby v této věci bylo spravedlivě rozhodnuto. Já sám budu průběžně sledovat stav a výsledek tohoto řízení.

Ano, v demokratickém státě to nemůže být jinak. Když hovoříme o nezávislých soudech, není to fráze, ale znamená to, že soud v konkrétní věci skutečně rozhoduje naprosto nezávisle, a to zejména na názorech kteréhokoliv politika a také na veřejném mínění. Musí rozhodovat podle svého nejhlubšího přesvědčení a zhodnocení důkazů, nestranně, bez ohledu na sympatie či antipatie ke komukoliv, a jediným vyšším principem je pro něj zákon. Jinak by demokracie nefungovala a nikdo z nás by si skutečně nemohl být jistý.

I soud ovšem může učinit nesprávné rozhodnutí, proti čemuž existuje institut odvolání (který se uplatnil i v případě rozhodnutí o propuštění Fehima Hanuši z vazby) a dalších opravných prostředků. Nikdo zatím nevymyslel dokonalejší systém k tomu, aby pokud možno v každém jednotlivém případě bylo nalezeno právo.

Pomineme-li možnost vnitřního disciplinárního řízení (a eventuální možnost trestního stíhání, protože soudce je také občan), nemusí se soudce ze svých rozhodnutí nikomu zpovídat. Proto jsme byli možná i trochu překvapeni, když předseda senátu Krajského soudu v Plzni JUDr. Přemysl Špicar na prosbu naší redakce o vysvětlení reagoval rozsáhlým a velmi podrobným dopisem. Nemůžeme jej bohužel otisknout v plném rozsahu, ale snad se podařilo vybrat to nejdůležitější:

Vážená paní šéfredaktorko,

velice rád čtenářům vašeho časopisu poskytnu následující vyjádření, neboť mám za to, že sdělovací prostředky, zejména televize Nova, nebyly ve svých zpravodajstvích dostatečně objektivní, v případě televize Nova až zavádějící. Dne 15. 2. 1999 došla zdejšímu soudu obžaloba na obviněné Fehima Hanušu a Fatmira Hanušu, oba státní příslušníky bývalé Jugoslávie, a to pro trestný čin vraždy... v souběhu s trestným činem nedovoleného ozbrojování. Následně bylo v neveřejném zasedání (při předběžném projednání obžaloby) rozhodnuto tak, že trestní věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření, bylo rozhodnuto o propuštění Fehima Hanuši z vazby na svobodu a zároveň byla zamítnuta žádost Fatmira Hanuši o propuštění z vazby a nebyl přijat jeho písemný slib. Důvodem pro tento postup senátu (nikoli tedy pouze předsedy senátu či soudce) byly následující skutečnosti.

Předseda senátu (tj. JUDr. Špicar) před nařízením neveřejného zasedání požádal o vyjádření zejména lékaře Vojenské nemocnice v Plzni ohledně zdravotního stavu obviněného Fehima Hanuši v době, kdy mu bylo sdělováno obvinění vyšetřovatelem Policie ČR. Obviněný byl v tento den umístěn na oddělení ARO a byla u něho provedena tracheostomie. Zároveň v týž den byla u něho zrušena kontinuální analgosedace. Dle příslušného lékaře tak nebylo jisté, zda obviněný s ohledem na dlouhodobou aplikaci sedativ a opiátových analgetik byl schopen v té době uložit nějakou informaci v paměti. Sdělení obvinění nebyl přítomen ošetřující lékař.

Krajský soud v Plzni tedy v neveřejném zasedání vyslovil názor, že Fehim Hanuša s ohledem na svůj zdravotní stav nebyl schopen vnímat prováděný procesní úkon - sdělení obvinění. Vyšetřovatel měl s tímto úkonem vyčkat a provést jej až v době, kdy by nebyly pochybnosti o zdravotním stavu obviněného.

Je-li obviněný ve vazbě, rozhodne soud při předběžném projednání obžaloby vždy také o dalším trvání vazby. V případě Fehima Hanuši dospěl soud k závěru, že sdělení obvinění nebylo provedeno způsobem odpovídajícím zákonu (a je tudíž protiprávní a neplatné). Podle zákona však lze vzít do vazby toliko osobu, které bylo sděleno obvinění. Za tohoto stavu pak krajskému soudu nezbylo nic jiného, než rozhodnout o propuštění Fehima Hanuši z vazby na svobodu. Zároveň v odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo doslova uvedeno: "Bude nyní na orgánech přípravného řízení, zda budou po případné právní moci tohoto rozhodnutí postupovat dle § 160 odst. 1 tr.ř. v návaznosti s dalším procesním postupem (příp. návrh na vzetí do vazby..."

V poslední větě je obsažena skutečnost, že i kdyby soud vyššího stupně toto rozhodnutí krajského soudu nezrušil, Fehim Hanuša by se stejně nemohl dostat na svobodu. Senát s předsedou JUDr. Špicarem pouze doporučil vyšetřovateli, aby Hanušovi sdělil obvinění zákonným způsobem a současně podal návrh na vzetí do vazby, který by mohl být akceptován jako zákonný. I s vrahem nelze nakládat jinak než podle zákona a v případě Fehima Hanuši krajský soud dospěl k názoru, že tomu tak nebylo, a zároveň naznačil cestu k nápravě. Těžko mu lze něco vytknout, i když právní názor Vrchního soudu byl nakonec odlišný.

Nikdo nepochybuje o tom, že vrah musí být potrestán. Bez ohledu na pocity však demokratické soudnictví nemůže fungovat jinak než podle práva - a hledání práva je složitým a klopotným procesem. Kdekoliv na světě není žádnou vzácností, že různé soudy posuzují jednu a tutéž věc odlišně (v opačném případě bychom ani nepotřebovali odvolací soudy). Teoreticky se věc mohla vyvíjet i opačně: krajský soud mohl dojít k názoru, že Fehima Hanušu lze ponechat ve vazbě, jeho obhájce by se odvolal, soud vyššího stupně by zjistil zmíněné formální nedostatky a propustil jej na svobodu. Pravděpodobně by také naznačil, jak nedostatky odstranit...

Plně chápu znepokojení a rozhořčení pana Václava Hrubého. Na jeho místě bych na tom nebyl jinak. Ale zdůrazněme, že především vinou nekompetentních médií. Považuji za odporné, když někteří novináři v honbě za senzací, vyšší sledovaností a vlastní slávou musí za každou cenu "objevovat špínu", aniž by se doopravdy namáhali zjistit a objektivně popsat skutečný stav věci - nebo když jim to jejich mentální úroveň ani nedovoluje. Nesouhlasím s předsedou vlády v jeho paušálních názorech na českou žurnalistiku, avšak v předlouhé řadě konkrétních případů mu bohužel musím dát za pravdu. S kvalitními médii a s kvalitními novináři by se přinejmenším dalo žít klidněji.

Přemysl LIŠKA  
Foto Václav Šebek  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |