Kryštof se do starého vinohradského činžáku přistěhoval nedlouho poté, co se oženil s Ditou: nějakým zázrakem se jim podařilo vyměnit díry čtvrté kategorie, jež oba obývali za svobodna, za útulný dvoupokojový byt v secesním a krásném, byť poněkud omšelém domě na nároží dvou tichých ulic. Ledva se nastěhovali - těch pár kousků ubohého nábytku, co tehdy vlastnili, jim pomohli nanosit do třetího patra Kryštofovi kamarádi - cinkl u dveří zvonek a na prahu stála drobná šedovlasá babka. Jako z pohádky, napadlo Ditu a usmála se. "Já jsem Bártová," řekla stařenka, "bydlím naproti - takže kdybyste něco potřebovali, klidně se zastavte. Bývám pořád doma - nohy už mi moc neslouží a schody jsou dlouhé..."

Dita ji pozvala na kafíčko, které ovšem stará paní vylepšila: hbitě k němu donesla vlastnorušně upečenou mramorovou bábovku. Rozplývala se na jazyku a Ditě připomněla její dávno mrtvou babičku: ta dovedla podobnou dobrotu. Kryštof tehdy nebyl doma: vydal se za kšeftem, jak říkal. Měl velkolepé plány a dovedl o nich barvitě vyprávět. Proto se za něj taky Dita vdala: uvěřila jemu i jim. Bylo jí dvacet a měla ještě nárok na kousek naivity. A ušlo jí tím pádem, že její vyvolený už třikrát seděl za katrem a jestli zrovna seká docela dobrotu, nemusí tomu tak zůstat napořád.

Ostatně, Kryštof svou minulost nikterak nezdůrazňoval, spíš ji taktně halil závojem tajemství. Bylo mu třicet pryč, o životě už věděl všecko a možná, možná měl v té době docela upřímnou snahu začít nějak znovu a líp. Jenže dobrá předsevzetí prý dláždí cestu do pekel...

"Máme prima sousedku," vykládala nadšeně Dita, když se Kryštof navečer vrátil. Neušlo jí, že smrděl hospodou a pivem, ale rozhodla se to přejít: chlap má koneckonců právo posedět s kamarády, soudila v duchu. Paní Bartáková pozvala nové sousedy na televizi: všimla si, že v jejich bytě dosud chybí, a ježto sama soudila, že bez obrazovky nelze žít, domnívala se, že musí chybět i druhým.

"Myslela to dobře," konejšila Dita Kryštofa, když ho kvůli návštěvě nutila do čisté košile a on se vztekal. Nakonec se ale na návštěvě líbilo oběma: stará paní byla opravdu milá a laskavá společnice, Krytšofovi nabídla lahvové pivo a Ditě nalila báječný domácí ořechový likér, který sama vyráběla.

"Máte moc hezký byt," říkal Kryštof uznale, když je paní Bartáková s neskrývanou pýchou prováděla oběma pokoji. "Zvlášť ten obrázek v ložnici - Dívka s tulipány. Je to Mucha, ne?"

"Ano," usmála se paní. "Manžel ho kdysi koupil. Líbil se mu - a mně se taky líbí. Vy se vyznáte v umění?" "Trošku," usmál se Kryštof skromně.

Kdysi dávno, ještě jako dítě, chodil do výtvarného kroužku, kde pochytil pár jmen: a to bylo všechno. A taky si ovšem zapamatoval, že obrazy některých malířů jsou cennější než zlato.

Seděli pak v kuchyni, kde bylo teplo a útulno, televize sice hrála, ale nikdo jí moc pozornosti nevěnoval. Kryštof si, čistě ze zvyku, ukládal do paměti umístění cenných věcí, které v bytě zahlédl: svůj druhý trest vyfasoval totiž za vloupaní do bytů a prodejen, v otevírání cizích zámků se tedy vyznal víc než dobře. V té chvíli sice ještě doopravdy nepomýšlel na to, že by se něčeho takového dopustil přímo v domě a dokonce na patře, kde bydlel, riskantní věci nedělal - ale jeho cvičená paměť prostě registrovala drobné a cenné věci: obrázky, tranzistorák, přenosný barevný televizor na nočním stolku u postele... Někde by se určitě našly i šperky, napovídal mu vnitřní hlas - a on ho nedokázal neslyšet.

"Bába je fajn," utrousil, když si toho večera šli s Ditou lehnout. "A zřejmě bude zazobaná - a osamělá. Kdyby si tě oblíbila, mohla bys třeba po ní ještě dědit!"

Kvůli tomuhle neomaleně zištnému výroku se oné noci novomanželé poprvé pohádali. Ale nikoli naposledy. Právě naopak: hádky začaly brzy patřit k jejich soužití jaksi neodmyslitelně. Paní Bartáková Ditu chlácholila: co se škádlívá, to se rádo má, tvrdila vlídně, ale dívka věděla svoje. Když jí asi po půlročním "italském" soužití rozkurážený manžel poprvé nafackoval a udělal monokl, dlouho nehloubala a podala žádost o rozvod.

"Zabiju tě, ty mrcho," řval na ni, když dostal od soudu obsílku k prvnímu stání. A skoro se zdálo, že to opravdu udělá: zmlátil ji surově a do té míry, že musela do dva týdny do nemocnice. Díky čemuž je pak trochu feministicky vyhlížející předsedkyně senátu rozvedla hned napoprvé a Kryštofovi přibylo do spisů čtvrté trestní stíhání: pro těžké ublížení na zdraví manželce, teď už ovšem bývalé.

Dita nechala vyměnit zámek u dveří druhdy společného bytu, protože exmanžel se během jejího pobytu na Bulovce odstěhoval. A pro jistotu nechala ještě jeden přidělat. Zbytečně ovšem: když se asi měsíc po rozvodu vrátila z návštěvy u rodičů, shledala, že byt někdo odborně otevřel a vystěhoval nábytkovou stěnu, kterou si, pravda, manželé koupili ještě ruku v ruce, nicméně za peníze z Ditiny vkladní knížky.

"Jestli to tímhle skončí, přišla jsem k rozumu vlastně dost lacino," odmítla Dita radu paní Bartákové, že by měla zavolat policii a podat na Kryštofa další trestní oznámení. "Já už toho chlapa pokud možno nechci nikdy v životě potkat: i kdyby se to mělo stát v soudní síni a byli při tom policajti, měla bych z něj strach..."

* * *

Taky u Kryštofa převládal pocit znechucení, zklamání, skepse: do manželství vstupoval s představou, že se změnil, že dokáže být lepší, že život teprve začíná - a najednou se vrátil do prostředí, z nějž se hodlal povznést, mezi kriminálnické kámoše ze zaplivaných putyk, jejichž hlavní starostí bylo sehnat prachy na přežití dne a čas trávit žvaněním o vlastní velikosti a vymýšlením zaručených receptů na brzké a dozajista bezpracné zbohatnutí. Odstěhoval se k bratranci, se kterým kdysi vyrůstal a s nímž ho pak taky poprvé odsoudili za vykrádání aut: teprve později mu došlo, že se tak vlastně dobrovolně připravil o vlastní byt. Ale neměl už zase náturu na to, aby se pustil do boje o svá práva, která pochopitelně neztratil: Soudy znal jen jako obžalovaný a nedovedl si představit, že by někdy mohly být jaksi i na jeho straně. Mávl rukou, když ho o nich v hospodě ujišťovali, že by mohl něco vysoudit, a místo toho si coby podíl vzal onu krásnou obývací stěnu z opravdového dřeva. V krámě přišla na pětatřicet tisíc a on ji pak prodal za pět: potřeboval zrovna prachy na živobytí, protože žádnou práci pochopitelně nenašel, když ji ani nehledal. A bratránek ho, na rozdíl od manželky, financovat nehodlal: dost na tom, že mu Kryštof zacláněl v kvartýře.

Jinak ovšem pospolu vedli docela uspokojivý život: dlouho vyspávali a teprve před polednem se vydávali do nedaleké hospody: když člověk začíná den obědem, ušetří za snídani, tvrdili spokojeně. A na oběd a následné příjemné posezení až dosud vždycky nějak dali peníze dohromady, takže pohoda...

Jenže pět tisícovek pro dva chlapy s utkvělou žízní nevydrží věčně: a tak už asi po týdnu začali Kryštof s bratránkem Emilem vést řeč o brzké potřebě tučného výdělku.

"Možná bych o něčem věděl," nadhodil asi po šestém pivě Kryštof. "Stará bába, ale zazobaná. Ten kvartýr by se ale nedal vybílit, protože skoro nechodí ven. Muselo by se nějak proniknout dovnitř - a sejmout ji..."

"Žádnej problém," uchechtl se Emil a naznačil úder malíkovou hranou pravačky proti kamarádovu krku. "Starý báby snímám s potěšením, beztak tu akorát zacláněj..."

"Stačilo by na chvíli ji uspat," pokrčil rameny Kryštof. "Proč mít v patách celou kriminálku? Mord je vždycky mord, to potom smrdí, a na moc let, když tě dostanou. Seděl jsem s jedním, co dostal patnáctku, a koukal bys, jak se už po pěti letech rozsypal."

Emil se ušklíbl: bylo mu o dost míň a podobné řeči měl za příznak stárnutí a slabosti. Ale Kryštofa ctil: seděl přece už třikrát, zatímco on zatím jenom jednou.

"Když myslíš," ucedil koutkem úst a očima objednal další párek piv. "Ale budeš si muset sehnat nějakýho parťáka, já na věc osobně nemůžu, ta bába mě totiž zná," ozval se zase Kryštof, když se napili z čerstvého. Emil obrátil oči v sloup, ale potom pokrčil rameny: "Řeknu třeba Dežovi - je to cigoš, ale dobrej. Dovede držet hubu, když jde o věc."

Čímž byla pracovní porada v jádru u konce a po zbytek odpoledne se už oba muži věnovali příjemnějším stránkám života: popíjeli desítku, pro zpestření ji párkrát proložili zelenou, zahráli si se střídavým štěstím u automatu. Když se za soumraku objevil v lokále cikán Dežo, přilákali ho ke stolu nabídnutým panákem a za chvíli už měli ve všem jasno.

Paní Bartákové zbývalo v tu chvíli posledních sedmnáct hodin života - ale zatím neměla ani potuchy, že její svíčka dohoří už tak záhy.

* * *

Dostat se do domu bylo k uzoufání snadné: Emil stiskl namátkou nějaký zvonek, reproduktor tázavě zachrchlal a on houkl do mikrofonu: "Pošta!" Pak se ozval bzučák a stačilo strčit do bytelných domovních vrat - a cesta byla volná. "Třetí patro - a bez výtahu?" zafuněl vyčítavě Dežo. Měl metrák a schody nenáviděl. Kdyby mu předem řekli, že musí pěšky, asi by se vymluvil. Jenže bylo pozdě, musel šlapat: Emil se tvářil přísně a z Emila měl Dežo vítr.

Když zazvonili u dveří s jmenovkou Václav Barták, okresní školní inspektor, držel se Dežo ve stínu: snědá tvář za dveřmi vzbuzuje dneska podezření i v lidech tak naivních, jako jsou třiasedmdesátileté penzistky, a Emil hodlal do bytu proniknout pod záminkou, že přichází kontrolor od plynáren.

"Máme tu hlášený únik plynu, paninko," zahlaholil, když paní Bartáková vykoukla škvírkou a on zaregistroval, že dveře zajistila řetízkem. Takže s ní musel po dobrém... "Abyste nám nevylítla do luftu, víme?!"

To stačilo. Vzápětí měli dokořán. A než se stará paní vzpamatovala, stáli návštěvníci v předsíni oba a dveře na chodbu za nimi klaply. "Tak, babi," řekl Emil spokojeně. "A teď prachy, šmuky a cennosti, hezky rychle a po dobrým, nebo začnu bejt zlej! A to bych setsakra nerad!" Paní Bartáková před nimi ustupovala, pořád se ještě nevěřícně usmívajíc. Ten úsměv je zmátl natolik, že se jí málem podařilo vklouznout do kuchyně a zamknout se před nimi, což by ji možná zachránilo: vyrážení dveří by v tichém domě nadělalo randál a toho by se třeba lekli, kořist z obou pokojů by jim stačila ke štěstí. Jenže dlouho neužívaný klíč se v zámku neotočil dost rychle. Dežo rozrazil veřeje a Emil paní Bartákovou tvrdě uhodil pěstí do obličeje. Padla k zemi, uhodila se do zátylku o sporák a začala chrčet. "Teče jí krev, boha jeho," vyjekl Dežo.

Vyhlížel jako rváč, ale v jádru nesnášel násilí. Bál se rány a nerad viděl, i když tloukli druhé. "Drž tlamu," zavrčel opovržlivě Emil. "A makej!"

Začali prohlížet zásuvky a snášet na hromadu všechno cenné, co se rozhodli vzít s sebou. Kryštof jim tvrdil, že v bytě musí být spousta peněz, ale při vší snaze našli jenom osm stovek v obálce s nápisem Inkaso a odřenou peněženku s dvěma stovkami v drobných. Pár prstýnků, náušnice a řetízek s rubínkem, pyšně vyhlížející brož, ve které ale klenotník na hlavní třídě odhalí bižuterii, ošoupaný snubní prsten po nebožtíku okresním školním inspektorovi... "To má bejt všechno?" vydechl po půlhodinovém úsilí zklamaný Dežo. "Kvůli tomuhle riskujeme?"

Emil vítězoslavně zavrtěl hlavou: "Nejdůležitější je tamhle na zdi!" Zavedl Deža do ložnice a ukázal mu obrázek dívky s tulipány: "Tohle má cenu nejmíň sto litrů, kámo! Kryštof říkal, že je to od nějakýho Mouchy. Slavnej malíř, Němci nám urvou ruce, chápeš?"

Sňali obrázek a pečlivě, jako svátost zabalili do novin; při odchodu ještě nahlédli do kuchyně. Stará paní na linoleu už nechrčela. A krvavá kaluž u její hlavy už dál nerostla.
"Aspoň nic nevyžvaní," usoudil Emil.

* * * 

Paní Bartákovou našla Dita navečer téhož dne: naivně ještě zavolala záchranku, ale nadarmo. Prosektor pak při pitvě určil hodinu smrti zhruba na třináctou odpolední. Policie zajistila stopy a sňala otisky, ale žádná sláva: ti dva měli pochopitelně rukavice.

Ale stejně už trojlístek nazítří seděl na kriminálce: Dita jim pověděla o Kryštofovi, a tak si k němu policisté zkusmo zajeli na kus řeči. Muchovu Dívku s tulipány měl něžně uloženou pod postelí. Večer se na ni ani pořádně nepodíval: šli hned s kamarády oslavovat dobrou ránu.

Takže ještě ani netušil, že zabili pro pouhou kopii: dobrou, ale na zadní straně plátna zručným Muchovým obdivovatelem jednoznačně označenou...

Jan J. Vaněk