POLICISTA 5/1999 | Z policejních archivů |
![]() |
Zřejmě největší a nejotřesnější kriminální případ severočeského města Varnsdorfu se odehrál před více než půl stoletím. Policie se o něm dozvěděla ve středu 6. března 1946 odpoledne. |
Varnsdorf tehdy ještě byl převážně německým městem a byli to dva desetiletí němečtí chlapci, kteří se při hře vypravili na průzkum kanálu pod tratí poblíž místního nádraží. Mezi jiným harampádím a špínou si najednou všimnou také poměrně zachovalého kufru. Samozřejmě jim to nedá a musí ho otevřít. Nějaký kožich a v něm zabalené kosti se zbytky masa. Dost masa, a to tehdy bylo, jako oba kluci dobře věděli, na příděl. Vítězoslavně donesli nález domů a pochlubili se matce, jak se budou mít dobře. Ale paní Hammerschmidtová při prvním pohledu na obsah černého kufru téměř omdlela: skelet lidského hrudníku a pánve s páteří se nedá s ničím zaměnit. Popadla šátek a rozběhla se na nedalekou policejní stanici...
Místní policisté vzali oba kluky, nechali si ukázat místo nálezu a nedalo jim dohromady žádnou práci najít na druhém konci kanálu dětský nánožník, v kterém byly dolní končetiny, části rukou a k nepoznání znetvořená hlava. Ani amatér by nekváhal, že jde o násilný čin.
V předjaří roku 1946 se denní tisk kriminální tematikou téměř nezabýval, ačkoliv tak jako vždycky byl konec války z řady příčin spojen s jejím explozivním nárůstem. Jenže tehdy tu byla celá řada důležitějších a pro veřejnost zajímavějších témat: v Norimberku byl v plném proudu proces s nacistickými válečnými zločinci, v pražském parlamentu se projednávala nedávná aféra se štěchovickým archivem, havárie letadla ČSA 6. března v Ruzyni si vyžádala 11 obětí, před Národním soudem stanul pro kolaboraci bývalý ředitel Škodových závodů Vamberský. Připravovaly se procesy s ministry protektorátní vlády a s K. H. Frankem, byla souzena řada "menších" válečných zločinců, kolaborantů a zrádců. Obden padaly rozsudky smrti... Navíc už začal odsun Němců. Pokud noviny vůbec uváděly kriminální zprávy, pak jen takového kalibru, jako že v Paříži byl právě souzen mnohonásobný vrah doktor Petiot. Nález zohavené mrtvoly ve Varnsdorfu však byl natolik bizarní a mimořádný, že se do deníků dostal, byť v několika řádcích na předposlední straně:
"Na stopě záhadného zločinu - hrůzný nález ve stoce.
Varnsdorf 7. března (F). Ve středu odpoledne našli dva chlapci ve stoce pod přejezdem bývalé německé dráhy cestovní kufr s částmi lidského těla, zabalenými v dámském plášti... Zločin vyšetřuje policie z Varnsdorfu, České Lípy a z Prahy, ale do dneška nebylo nalezeno nic, co by vedlo k motivu vraždy nebo k odhalení pachatele. Odhaduje se, že jde o ženu dvaceti až třiadvacetiletou, vysokou 155 - 160 centimetrů. Její totožnost se nepodařilo zjistit."
(Svobodné slovo, 8. 3. 1946)
I rozčtvrcená a měkkých tkání z větší části zbavená mrtvola se musí pitvat a pitvu varnsdorfského nálezu provedl 9. března v Praze jeden z nejznámějších českých soudních lékařů, tehdy docent MUDr. Jaromír Tesař. K odbornému prozkoumání dostal šest částí neúplného těla. Nemá smysl citovat jejich podrobný popis, v pitevním protokolu si povšimněme jenom konstatování, že odřezání svalstva a přesekání kostí bylo provedeno po smrti a neodborně, pachatel neměl ani základní anatomické znalosti. Důležitým nálezem byla bodná rána vlevo na zádech ve 4. mezižebří. Rána jevila známky krvácení, vznikla tedy nejpozději v okamžiku smrti a mohla tak být její příčinou. S největší pravděpodobností byla zasazena v okamžiku, když oběť ležela na pravém boku. Dobu smrti odhal docent Tesař asi na tři týdny před pitvou. Uvidíme, že se strefil takřka přesně.
Pitva neposkytla žádné vodítko ke zjištění totožnosti oběti ani pachatele, na místě nálezu se nenašly žádné užitečné stopy, nikdo v okolí si nevšiml nikoho podezřelého, kdo by se tam motal se zavazadly. Ve Varnsdorfu tehdy žádná mladá dcera nikde nescházela, nikdo nehlásil, že by se mu ztratila žena nebo manželka. Protože se oběť našla jen pár desítek metrů od nepříliš hlídaných hranic, spekulovalo se, že pochází z Německa. Právě tak ale mohla být dopravena v příšerných zavazadlech odkudkoliv z československého vnitrozemí. Tuto hypotézu potvrzoval nález značky pražské firmy na kožešinovém plášti. Nakonec o dalším postupu rozhodl obyčejný provázek: druh, který pachatel použil k zabalení rozkouskované oběti, se shodou okolností vyráběl právě ve Varnsdorfu. Bylo to jen slaboučké vodítko a policie měla všude plné ruce práce, ale přesto bylo rozhodnuto o provedení rychlé, velkoryse založené akce, která měla téměř okamžitý úspěch. Dejme ještě jednou slovo dennímu tisku:
"Varnsdorfský vrah dopaden.
Praha 9. března (jb).
Případ nelidské varnsdorfské vraždy byl dnes v ranních hodinách vyšetřen. Okresní kriminální úřadovna v České Lípě za spolupráce Oblastní kriminální úřadovny ve Varnsdorfu a zvláštní pražské komise odhalila vraha. Je jím dvacetišestiletý O. Weiss, který se nedávno přistěhoval do Varnsdorfu. Obětí se stala jeho devatenáctiletá manželka Marie.
Dnes v 8 hodin ráno 113 příslušníků SNB uzavřelo městskou oblast a současně s výše uvedenými kriminálními orgány přistoupili k pátrací akci dům od domu. Už v 11 hodin dopoledne narazila jedna skupina na uzavřený byt, kde se nikdo nehlásil. Zjistilo se, že majitel asi před čtrnácti dny spáchal pokus sebevraždy probodnutím. Zesláblý těžkým zraněním a ztrátou krve ležel v bytě několik dní, než se mu podařilo přivolat sousedy, kteří jej dopravili do nemocnice, kde dosud leží.
Otto Weiss tam byl opravdu nalezen, podroben křížovému výslechu a nakonec se doznal k vraždě vlastní ženy. Čin prý spáchal v náhlém pomatení smyslů v noci z 15. na 16. února... Motiv činu nebyl zatím zjištěn. Zatím se zdá, že čin byl spáchán ze sexuálních důvodů."
(Svobodné slovo, 10. 3. 1946)
Mladá fronta k tomu dodala: "Zločin spáchaný v pohraniční krajině, kde evidence osob je velmi nesnadná, prý byl zdárně vyšetřen zásluhou modernizace a specializace kriminální služby."
Spíš se zdá, že tu zaúřadovala obyčejná kriminalistická rutina s potřebnou trochou štěstí. O to však nejde, stejně jako není důležité, že noviny popletly nejen jméno oběti, která se ve skutečnosti jmenovala Hermína, ale i vraha, který se psal Weisz. A pokud jde o údajný sexuální motiv, Svobodné slovo v tom nemělo pravdu stejně jako Mladá fronta se svým odvážným tvrzením: "Všeobecně lze říci, že vražda, kterou spáchal 20letý 0tto W., je následkem šesti let války a ubíjení lidskosti v člověku."
Po téměř bleskovém zjištění pachatele hrůzného činu dělalo kriminalistům největší starosti zjištění motivu jeho jednání. Otto Robert Weisz byl mimořádně zajímavou osobností s neuvěřitelnými, nicméně z větší části ověřenými osudy. Narodil se 13. (podle některých údajů 18.) srpna 1920 v Brně na Cejlu v nepříliš majetné židovské rodině. Už od deseti let byl členem sionistické organizace, která připravovala mladé chlapce a děvčata na přesídlení do Palestiny. Vydržel ve spolku celých šest let, nicméně s jeho ideály se nikdy neztotožnil. Cítil se Čechem a cítil se tu doma. Kdyby uvěřil a odešel, jeho život by se určitě vyvíjel jinak.
V osmatřicátém Otto Weiss maturoval na brněnském reformním reálném gymnáziu. Původně rodiče rozhodli, že bude lékařem, ale teď se místo toho začal učit krejčím. V Palestině, která stále ještě mohla být útočištěm před stále silněji hrozícími nacisty, byl zájem hlavně o řemeslníky... Jenže krejčovina ho nebavila, Otto se víc zajímal o hudbu, o klasickou literaturu nebo o cizí jazyky. Po půl roce z učení odešel a aby nebyl na obtíž rodičům, živil se kondicemi z angličtiny, hebrejštiny, němčiny i češtiny.
I když se Otto pilně zajímal o brněnské dívky, přesto především lpěl na rodině. Velmi těžce nesl, když jeho otec Robert tehdy zemřel při banální operaci - nemohl tušit, že to možná otce zachránilo před ještě horším osudem. Začátkem roku 1940 zatkli Weiszovu matku i jedinou sestru a odvezli je do terezínského ghetta, kam je po několika měsících následoval i Otto. Živořili v Terezíně půldruhého roku, než se počátkem roku 1942 museli rozloučit. Tehdy se viděli naposledy.
Otto odjel s transportem mladých mužů do Osvětimi, do pověstného vyhlazovacího tábora. Po třech měsících se mu shodou okolností podařilo uprchnout, zatímco z ostatních se už nikdo nevrátil. Vrátil se do Čech v době heydrichiády, aby se dozvěděl, že matka se sestrou už jsou také v Osvětimi. Oklikou přes Vídeň se zase tajně vrátil na okupované polské území, kde se mu podařilo navázat alespoň písemný kontakt s matkou. Byl to kontakt jediný a obě členky jeho rodiny byly zanedlouho zavražděny v plynové komoře. Otto Weisz teď zůstal na světě docela sám a nechtělo se mu žít.
Teprve po několika dnech se vydal pěšky zase do Vídně, kde si opatřil falešné doklady a s těmi zamířil přes Maďarsko do Rumunska. Sotva tam počátkem roku 1943 přišel, hned ho v Černovicích posadili na 13 let do kriminálu pro jakési blíže nezdůvodněné podezření ze špionáže. Otto se tam vážně zamiloval do rumunské Němky Eriky Silbermannové, zavřené v sousedním ženském oddělení. V květnu 1944 dnešní ukrajinské Černovcy osvobodila sovětská armáda. Delikventy v kriminále nechali sedět dál, ale posléze někdo z dokumentů zjistil, že Weisz je občanem Československa a na východní frontě bojuje československá jednotka, která stále potřebuje doplňovat. 20. června 1944 ho odvedli do československé armády a Otto Weisz se stal vojínem u pomocné baterie 3. dělostřeleckého pluku 3. brigády. Ještě se stačil oženit s Erikou, která tím získala československé občanství a mohla se rovněž přihlásit jako dobrovolnice.
Potom s Erikou doválčili - Otto posléze jako písař a tlumočník ve štábu - až do Prahy. Jenže zatím se nějak odcizili. Otto se v Praze seznámil s osmnáctiletou Hermínou Neubauerovou. Tady se zřejmě poprvé markantně projevila jeho vyšinutá mysl - po pár týdnech se s ní oženil. Dobře si uvědomoval, že už je ženatý a že je to trestné, ale nějak mu to bylo jedno. Weisz chtěl zůstat v armádě, avšak neměli o něj zájem, a tak musel demobilizovat. Nedokázal si sehnat jiné zaměstnání než mizerně placené místo eléva na berním úřadě, navíc až ve vzdáleném Varnsdorfu. Moc mu na tom nezáleželo, bral to jako fakt. To spíš jeho druhá manželka začala být nespokojená.
Otto Weisz se vždycky choval slušně, nikdy nic neukradl, a to ani za války při ilegálním putování několika zeměmi. Jednou v životě prý zabil - jednoho Němce, ale to bylo na frontě a více méně v sebeobraně. Kde se tedy v tomto mírném, nerozhodném a fyzicky slabém člověku vzalo takové odhodlání a síla, aby usmrtil ženu, namáhavě po dvě noci čtvrtil její tělo, odstraňoval vnitřnosti a maso z kostí a roznášel balíky do říčky Mandavy nebo do kanálu pod tratí?
Na to nedokázal nikdo odpovědět ani on sám. I když Otto Weisz vcelku ochotně spolupracoval při vyšetřování a odpovídal na všechny otázky kriminalistů a později i psychiatrů, motiv svého jednání nedokázal věrohodně a uspokojivě vysvětlit. Prý se v noci probudil a najednou ho napadlo, aby manželku bodl do zad nožem, který měl shodou okolností na nočním stolku. Jako by mu někdo říkal: "Zabij!"
Weisz rozhodně popřel, že by šlo o vraždu z vilnosti nebo o podobné sexuálně motivované jednání. V pozadí asi stály přetrvávající manželská rozpory. Sám prý uvažoval o třech možnostech, které ho mohly přivést k činu: a) každý z nich byl jinak povahově založený, Hermína byla společenská a ráda se bavila v prostředí varnsdorfských Němců, on byl spíše hloubavý samotář, b) on byl v sexuální oblasti spíše chladný, ona náruživá, c) šokovalo ho sdělení manželky, že není židovka a že nebyla vězněna v Osvětimi s jeho matkou a sestrou, jak mu dříve tvrdila, ale že je Němka z rodiny nacistického funkcionáře (nikdy se nezjistilo, zda je to pravda).
Jenže to všechno se nezdá být dostatečně silným důvodem k vraždě a už vůbec to nevysvětluje následné zacházení s mrtvolou. Pravděpodobně mu nešlo o strach z odhalení a o snahu odstranit stopy vraždy, jak tomu bývá v podobných případech, ale jako by chtěl svou oběť dokonale zničit, úplně odstranit ze světa. Weisz to ale nedokázal vysvětlit, jako ostatně ani motivy svého o něco pozdějšího pokusu o sebevraždu.
Další osudy Otto Roberta Weisze bohužel přesně neznáme. Víme ještě, že při psychiatrickém vyšetření po činu u něj byly zjištěny známky počínající schizofrenie a že pobýval v ústavu pro choromyslné. Soudní spis jsme nenašli; mohl se ztratit nebo je někde špatně založený. Zdá se ale, že Otto Weisze za vraždu jeho nelegální manželky nikdy nesoudili a neodsoudili. Buď soudní psychiatři rozhodli, že byl už v době spáchání činu nepříčetný, a tím by se ostatně dal nejlíp vysvětlit motiv a způsob jeho jednání, anebo se jeho duševní choroba po činu rozvinula a zhoršila natolik, že nemohl chápat smysl trestního řízení.
Weisz pravděpodobně strávil zbytek života v psychiatrické léčebně. Pikantní však je, že ještě v roce 1950 ho Státní bezpečnost v Teplicích vyšetřovala pro podezření z velezrady! Ale ani o tom se nenašly žádné podrobnější materiály a Weiszovy stopy pak mizí definitivně. Klidně by ještě mohl být mezi živými, ovšem v evidenci obyvatel České republiky se nenachází.
Přemysl LIŠKA
Foto archiv autora
Slovo na závěrDosud málo známý případ Otto Weisze určitě patří k nejzajímavějším v dějinách české nebo československé kriminalistiky. Nejde jenom o samotný čin a otřesný způsob jeho provedení. Případy rozkouskování mrtvoly byly známy už předtím - nejpopulárnější je dodnes vražda Otilie Vranské - stejně jako potom. Ty případy nejsou četné, v průměru se s nimi setkáváme jednou za několik let, ale vždycky vzbudí obrovskou pozornost veřejnosti. Nejčastějším motivem je snaha pachatele vraždy o zametení stop, ale výjimečně se vyskytují také jinak motivované projevy úplné devastace mrtvoly, v ojedinělých zahraničních případech spojené i s kanibalismem. Takové podezření sice vzniklo i u Weisze, ale neprokázalo se. Nejpoučnější však v případě Otto Weisze zůstává postup kriminalistů při dopadení vraha. Má-li takto široce založená pátrací akce přinést očekávaný výsledek, je mimořádně náročná na přípravu a organizaci, přičemž zpravidla naruší činnost policie i v jiných regionech. Ale jak ukazují naše i zahraniční zkušenosti, někdy se dostaví úspěch, a ten mívá mimo jiné výrazně pozitivní vliv na vztah občanů k policii. JUDr. Tomáš Kučera, kriminalista |