POLICISTA 5/1999 | Reportáž |
![]() |
![]() Začalo jaro, dveře na balkon zůstaly tedy dokořán a vlahý vítr si hraje se záclonou. Stůl v čele, židle v řadách, pár křesel. Na dveřích cedule - Učebna. Za okny nádherný výhled do kraje: není divu, že v zámečku sídlila za první republiky zotavovna mosteckých horníků. To ale ještě nevyhlížela fasáda jistě tak omšele. |
Když se dole blíží k bráně auto, vidím ho zdaleka. Civilní mikrobus uhání hezky zostra: strážný sebou musí setsakra hodit, aby stihl zvednout závoru. Potom ještě pár serpentin do strmého návrší, skrytého pod korunami stromů, a volkswagen zabrzdí na asfaltovém plácku vedle domu. Ze dvířek se vyhrnou chlapi v černých kombinézách, ověšení zbraněmi a dalším materiálem. Severočeská zásahová jednotka se vrací z taktického výcviku. Je Velký pátek, ale tady se Velikonoce nesvětí. Aby si jich ostatní lidé mohli užít v klidu, pár chlapů je stráví ve službě. Už si tak zvykli, že jim to ani nepřijde líto.
Zásahové jednotky začaly v Policii České republiky vznikat počátkem let devadesátých, protože si je vynutila realita: křivka zločinnosti nezadržitelně narůstala a současně přibývalo násilí a brutality. Uniformy ztratily na autoritě a organizovaný zločin v srdci Evropy přestal být teoretickým pojmem a stal se denní skutečností.
Začínalo se ovšem dost rozpačitě a vlastně z ničeho: pokud nepočítáme odhodlání a nadšení průkopníků. Domácí tradice vlastně neexistovala, byla tu sice už URNA, ale ta prý spíš hleděla na "mladší sourozence" s nedůvěrou a jistou žárlivostí.
"Jako kdyby si mysleli, že jim chceme brát práci, a neuvědomovali si, že oni jsou tady skutečně jen pro ty nejzávažnější případy a my se budeme starat o věci běžnější...," vzpomínají lidé, kteří před těmi sedmi osmi roky byli "při tom".
První zásahovka se zrodila zřejmě na severní Moravě, po ní rychle přibývaly další, v sídlech někdejších českých krajů. Výjimkou nebylo ani Ústí nad Labem. Město, jež mělo vždycky dost problémů, a kraj, jenž jako velká průmyslová aglomerace odjakživa přitahoval lidi, řekněme, dost rozdílných povah a představ o životě. Metodika zísahových jednotek se vymýšlela postupně, jedni opisovali od druhých. V dobrém slova smyslu. Kolegialita jednotlivých zásahových jednotek je od oněch dřevních dob příslovečná a příkladná: vzájemná pomoc zůstává samozřejmostí, není problémem, aby jedni zasáhli ve "výsostném území" druhých, když to konkrétní situace vyžaduje a předávání kompetencí by znamenalo nebezpečí z prodlení.
"Výrazně se, zejména v posledních dvou třech letech, zlepšila i naše výstroj a výzbroj," říká nadporučík, křestním jménem Rudolf. Je zástupcem velitele a taky pamětníkem, protože se zásahovkou to táhne od první chvíle jejích nelehkých začátků. Taky se s ní třikrát stěhoval, jak postupně rostla a dosavadní prostory se jí stávaly těsné- a taky jak se měnil a vyvíjel názor na to, kde by takový speciální policejní oddíl měl vlastně sídlit. Protože zprvu třeba převládalo přesvědčení, že ježto nejvíc zločinnosti dlužno očekávat v centru velkoměsta, nutno najít pro zásahovku budovu někde uprostřed Ústí... "Oponovali jsme, že budeme nutně děsit děti a staré lidi, když vyrazíme v plné zbroji na akci, anebo třeba jen pojedeme na výcvik," vzpomíná s úsměvem. "Nehledě k tomu, že ostrý výjezd z města v době špičky by pro nás znamenal nutně nepříjemné, ne-li fatální zdržení."
Ukazuje se totiž, že velkoměsto vůbec nemá patent na případy, kdy je služeb zásahové jednotky zapotřebí. Že se stejnou měrou, ne-li více, jezdí do menších měst kraje či přímo na venkov. A tak je teď severočeská zásahovka domovem zhruba deset minut svižné jízdy od Ústí - a do hodiny může "zaúčinkovat" kdekoli na území kraje. Tedy, pokud se jede po vlastní ose, tedy autem.
"Když máme ale zasáhnout třeba v Liberci, což je odsud skoro sto kilometrů, jsem si jist, že tam za hodinu dokážeme dojet, ale bude to na krev," říká nadporučík. ("Na krev" je úsloví, jež se u zásahovek používá pro jízdu, jíž my, laici, přezdíváme "jízda o život".) "Takže když současně vím, že v Praze sedí vrtulník, zavolám pro něj, protože je jasné, že už za čtvrt hodiny může přistávat ma našem heliportu - a za další čtvrthodinu bude pak jednotka na místě, neunavená a v pohodě."
* * *
Mikrobusy, jimiž se normálně bojovníci zásahové jednotky většinou přepravují, jsou rychlé a pohodlné. Ale když se do nich naloží pět chlapů ověšených zbraněmi a "nádobíčkem", jež k jejich práci nutně patří, poklesnou v kolenou a motor, vytáčený pěkně do otáček, dostává zabrat. Auta u zásahovky prostě nevydrží tolik, jako plechoví miláčci z rodinných výletů. Protože jen výzbroj a výstroj, jimiž je každý ověšen, rychle učiní z osmdesátilového chlapa přinejmenším metráčka. K čemuž připočtěme další, společné vybavení, jež se bere na akci s sebou, protože - co kdyby...
"Máme také terénní vůz, mívali jsme ale i obrněný transportér, normální vojenské OT-64, co zná každý chlap z vojny. Perfektní mašinu, zachovalou, udržovanou. Bohužel, přes naše protesty ji vyřadili: že ji na nic nepotřebujeme. Fakt je, že zatím jsme se bez ní obešli: ale až ji jednou potřebovat budeme, prostě tu už nebude. A že se agresivita zločinců zvyšuje a nikdo nemůže ani tušit, co je napadne zítra, víme přece všichni! Sám vím o kasárnách nedaleko odsud, jejichž garáže jsou zarovnané tanky: sice zakonzervovanými, ale plně provozuschopnými. A hlídají je tam dva dědulové. Vás nechává taková představa v klidu? Nás ne! Co když se někdo zblázní a pro nějaký si tam zajde? Ostatně, i nám by se jeden hodil: pro všechny případy...," dodá napůl žertem, napůl vážně.
Stejně tak už ale nepatří k výzbroji severočeské zásahovky kulomet: i ten byl vyřazen. Přičemž ovšem stejným dechem dodejme, že její arsenál je vzdor tomu hojný a kvalitní. Každý z bojovníků - tak zní oficiální název příslušníka zásahové jednotky - má přinejmenším čtyři osobní zbraně. Přičemž, na rozdíl od běžných policistů, si může vyzkoušet a sám rozhodnout, která pistole či revolver mu nejlíp padne do ruky. Jestli devítka beretta, ČZ stejné ráže či třeba bubínkový colt, razantní už od pohledu...
"Berettou rozjetému kamionu motor neprostřelíte, ale tímhle s určitostí," věcně a zálibně ukazuje nadporučík dokonale vyleštěného pythona. Samozřejmostí jsou dokonalé pušky pro odstřelovače, ale taky samopaly: ve zbrojnici ještě visí i tuzemské osmapadesátky, ale už je jich jen pár zbylých. I tady je patrný posun ke kvalitě a modernosti.
"Vylepšilo se i naše spojení, máme teď nové vysílačky," pochvaluje si zástupce velitele. "Ale znáte to: člověk není nikdy spokojený. Zjišťujeme, že jich je zatím málo. A když zasahujeme v civilu a někde mezi lidmi, působily by i ony nápadně, protože jsou přece jen větší než běžný mobil. A tak většina kluků používá mnohdy při akci svoje soukromé mobilní telefony. Jsou malé, spolehlivé, na ulici naprosto běžné..."
Zásahovka slouží čtyřiadvacet hodin, sedm dnů v týdnu. Dnem i nocí v plné pohotovosti. "Zvednout" do akce ji může krajský policejní ředitel a jeho náměstci, kteří zvažují, kdy je jejích služeb opravdu zapotřebí. Ale rozhodně to není zřídka a ošemetných situací přibývá.
* * *
Bojovníci ze zásahovky žijí ve stresu, na nějž si museli zvyknout. Představte si, že prostě netušíte, jestli za deset minut už třeba nebudete sedět v autě uhánějícím do neznáma. Informace, jež muži vyjíždějící do akce dostanou, jsou mnohdy dost kusé. Zpřesňují se cestou, mnohdy se ale víc ujasní až na místě. Ale vždycky zůstává ve hře spousta neznámých. Především pak fakt, jestli se vrátíte ze služby živ...
"V tom ohledu máme zatím štěstí," zaklepává to nadporučík pověrčivě. "Neměli jsme ještě smrťák a vážnější zranění jsou tu spíš výjimečná. O to víc je ovšem těch drobnějších, odřenin, tržných ran, vykloubených kotníků: ale většina z nich vzniká při výcviku, ne při vlastních zásazích."
Což plyne z faktu, že výcvik je tu skutečně tvrdý, žádná "hra na vojáky". Připomeňme třeba výmluvný fakt, že jeden bojovník zásahové skupiny vystřílí za týden služby na pět set nábojů ze svých osobních zbraní. To vypovídá o nákladech na provoz zásahové jednotky - ale taky o poctivosti její přípravy. Všichni musí prostě být ustavičně v dokonalé formě, a nejen střelecké. "Ale nedělejte z nás nějaké pistolníky, kteří někam přijedou a všechno rozstřílejí," leká se nadporučík. "Naopak: zásah, při němž se střílelo, považujeme za neúspěšný. Protože když došlo na střelbu, něco selhalo, něco se nám nepovedlo. Cílem je zadržet pachatele bez výstřelu, pokud možno s minimálním násilím. Překvapivě, nenápadně, tvrdě, ale pokud možno v klidu." Vždycky se to nepovede, ale překvapivě - tedy, pro laika překvapivě - často ano. Je za tím spousta dřiny - a ještě víc ustavičného napětí. Očekávání, kdy přijde rozkaz.
"Zásahovka lidi opotřebovává rychle," přiznává zástupce velitele. "Takže dneska tu slouží už jen čtyři, kteří se mnou začínali." Prostě, lidi odcházejí a přicházejí, jako všude. Ani u zásahovky nedrží nikoho násilím. Ale každý odchod mrzí, protože do každého chlapa se investuje spousta práce I peněz, protože jeho výbavička" se dělá, do značné míry, na míru. Někdo odchází do jiných, "klidnějších" složek policie, někteří se uchytí v soukromých bezpečnostních agenturách.
Zatím není zaznamenáno, že by se někdo u zásahovky "vyučil" a pak nabyté znalosti a dovednosti zúročil mezi zločinci. Na místa unavených přicházejí noví. O službu v zásahové jednotce je mezi mladými policisty značný zájem, ale výběr je opravdu tvrdý. Uchazeč musí mít za sebou policejní školu a přinejmenším dva roky služby u běžného útvaru, nezkalené nějakými hříšky.
Pak přicházejí na řadu fyzické testy, vyšroubované v náročnosti na maximum: frajírci, pěstující si v posilovnách muskulaturu na odiv, vyhoří raz dva. Vydrží skuteční chlapi. Ale ani ti nemají vyhráno, protože pak přicházejí na přetřes subtilnější otázky duše: povaha, charakter, inteligence. Morálka, ano, i otázky etiky se tu ozřejmí. Psychický stav bojovníka může totiž záhy rozhodovat o životě a smrti - jeho i druhých. Lehkovážnost není na místě, první chyba či zaváhání může být i poslední.
"Každý bojovník musí umět všechno, ale někteří jsou školeni jako specialisté," vysvětluje nadporučík. "Máme tu třeba deset potápěčů, máme své pyrotechniky, odstřelovače, dva vyjednavače... Každý musí být doma za volantem auta, ale když se jede naostro, sedne si k řízení člověk, který je nejzkušenější. Přičemž respektujeme osobní volbu: není hanba, když si někdo někdy na určitý úkol netroufne a včas to ohlásí. Nebereme to jako zbabělost, ale naopak, reálný odhad kondice. Mít strach je normální. Každý se bojí o život a kdo by tvrdil, že strach nemá, buďto lže, anebo není zdráv. A musí si s ním popovídat naše psycholožka."
Žena mezi tolika muži? Ano, zprvu nad tím panovaly jisté rozpaky, ale záhy se rozplynuly. Psycholožka - mimochodem, prý milá a půvabná - má u svých svěřenců neformální, o to však skutečnější autoritu a důvěru. Chodí za ní s problémy, které by možná ani kamarádovi nesvěřili. A musí taky počítat s tím, že psychologické testy se pravidelně opakují. Protože člověk se může změnit, což ve většině povolání nemusí vadit. Jenže u zásahovky ano.
* * *
Dva nepříliš bytelné psí kotce za budovou jsou prázdné: dva zdejší psy chová psovod jménem Gustav doma, protože na jednotce nejsou pro ně podmínky. A také on je vlastně psovodem jen tak trochu, neoficiálně. V tabulkách jednotky taková odbornost chybí a on je tedy veden jako řadový bojovník, a taky službu řadového bojovníka vykonává: jen když je psů potřeba, vyráží do akce s nimi.
Přičemž ovšem dlužno říci, že oba jeho chlupatí svěřenci, osmiletý knírač Ziko a dvouletá fenka německého ovčáka Bára (taky ovšem Baruška, Barča i Barunka) jsou tuzemskými specialisty nejvyššího stupně. Podpraporčík je totiž vycvičil k vyhledávání mrtvých lidských těl, což je při pátrání dovednost k nezaplacení, ale u psů donedávna takřka vyloučená. Pach, jenž vydává lidská mrtvola, je totiž pro psa natolik odpudivý, že se klidí z cesty při jeho prvním závanu. "Kdysi pro nás přednášela jedna civilní pracovnice FBI a zmínila se o možnosti psy k takové práci vycvičit," vysvětluje osmadvacetiletý podpraporčík, který se kynologií zabývá od svých deseti roků a jak přiznává, kdyby jeho psy vyřadili ze stavu, šel by do civilu radši s nimi, než by se jich vzdal. "Začal jsem to zkoušet, sehnal jsem si speciální ampule, kterých je k výcviku třeba, radil jsem se s odborníky - a výsledek se brzy dostavil..."
Fiko přímo zazářil v Brně, kam spolu jeli kvůli docela jinému případu a kde se mezitím zřítil dům - a v jeho troskách zůstali lidé, mrtví, ale možná ještě i živí...
"Jeli jsme nabídnout svoje služby, ale na místě už byli záchranáři se svými psy, kolem řvaly a dýmaly kompresory, všude spousta prachu... Odmítli nás dost rázně, a tak jsme zase vypadli. Teprve časem, když všechno zklamalo, poslali pro nás přece jen do hotelu. Nechal jsem zbořeniště vyklidit, vypnout diesely, místo pokropit a čtvrt hodiny nechat v klidu. A pak jsme tam se dvěma hasiči a Zikem šli. V místě, kde záchranářští psi něco ohlašovali, ale jejich psovodi si nebyli jisti, reagoval i Ziko: a později se tam opravdu našly dvě oběti. O kus dál ale pes vlezl do jakési díry, rozštěkal se - a někde dole ten štěkot uslyšel člověk a začal křičet o pomoc. Dostali ho pak ven - živého..." Mnohem neradostnější úkol měl Ziko třeba na liberecké skládce, kde se našla část mrtvého lidského těla v igelitovém sáčku. Policie usoudila, že podobných "porcí" bude na smetišti víc a namísto toho, aby přivolaní vojáci civilní ochrany probírali ještě nerozhrnuté hromádky z kuka-vozů jednu po druhé, zavolali Zika, který bez velkých rozpaků označil ty, v nichž se další díly těla nacházejí. Přivolaní popeláři naštěstí zase ještě dokázali určit, odkud odpadky přivezli.
Šlo totiž o svoz z jedné nedaleké vsi - a ztotožnit pak oběť, třebaže její hlava chyběla, a najít ve vsi jejího vraha už pak bylo docela snadné... Dva příklady z mnoha, kdy byla pomoc psa neocenitelná, ale takových jsou do roka desítky. Přičemž za úspěch nutno považovat i případ, kdy pes tělo nenajde. Z prostého důvodu: je totiž jasné, že na onom místě prostě není a nutno začít s hledáním jinde...
* * *
Psi se o překot derou z auta, jsou šťastní, že je čeká zábava: hledání míčků, "navoněných" odporně páchnoucí chemikálií nazvanou slibně "tělo v pokročilém rozkladu".
Stačí skoro mikroskopické množství: když jsem našel odvahu a k míčku přičichl, shledal jsem s úlevou, že nic necítím. Nejsem ovšem pes, nota bene speciálně cvičený.
Jeden z míčků zahrabal psovod ve stráni do listí, asi deset centimetrů pod povrch. Druhý zákeřně strčil do díry po vypadlé cihle ve stěně staré kůlny, dobrý metr nad zemí.
Zdánlivý problém - který pes půjde hledat jako první, když se z pickupu derou o překot oba - vyřešil jednoduše. Starší, tedy Ziko, dostal přednost. A protože oba poslouchají na slovo, vyráží černý knírač do stráně a ztrápená Baruška zatím tiše vyje v plechovém "arestu".
Pátrací akce trvá asi dvě minuty, míčky jsou nalezeny. Ziko je hrdě ukazuje pánovi a nerad se vrací do auta. Řada je na Barče: vede si neméně úspěšně, jen je malinko pomalejší. Inu, mládí: z cesty pravé sice nesejde, ale občas ji zaujme mimo plán i něco poblíž trasy... "Stejně dobří jsou ale třeba na stopě nebo při zadržení," chlubí se podpraporčík.
Protože psi u zásahovky musí umět spoustu věcí: včetně třeba slanění z vrtulníku či vysazení za letu. Lidí skáčou z deseti metrů do vody, kvůli psovi musí pilot níž, asi dva metry nad hladinu. Ale i tak...
"Měli jsme tu psa, který se tak těšil, že jsme ho museli setsakra zuby nehty držet, aby nevyhupsnul předčasně, už z padesáti metrů. Zatímco většině psů se vrtulník dvakrát nezamlouvá, tenhle vrtěl osasem, jen co zaslechl motor...," říkají na zásahovce.
A není to prý žádná latina.
* * *
Desítky zásahů do roka, za léta služby stovky, ne-li tisíce: jen některé se vynoří z šedi vzpomínek. Třeba poslední, dva dny starý: uskutečnil se u Kladna, "na vyžádání" lounské kriminálky. Ozbrojení pachatelé loupežných přepadení nestačili ani sáhnout po zbrani, a to byl mezi nimi pán už rok celostátně hledaný, tedy dozajista zkušený. Nestřílelo se: tedy akce jaksepatří...
Ale někdy se prý i na zásahovce přihodí věci skoro zábavné: před časem si ji třeba z jednoho okresu vyžádali, aby jim kapánek vypomohla ve městě. Chlapi na týden přijeli a začali rázně: podle svého názoru ovšem úplně normálně. Totiž: přesně podle předpisů, přesně podle zákona. A místní grázlíci, zvyklí si otvírat "na policajty" hubu, se nestačili divit. Protože stačilo pár nadávek a třeba výhrůžně napřažená ruka, a už nastoupily hmaty a chvaty a výtržník se jel zpovídat na oddělení. Do týdne prý křivka trestné činnosti ve městě rapidně poklesla a ještě pár dní po odjezdu zásahovky darebáci radši nechodili ani do hospody. Totéž v lila se odehrálo na obávaném Chanově: když přijela zásahovka a prošla se sídlištěm, zavládl klid a mír, nekradlo se, nikdo se nerval, rodinné spory utuchly a rabijáti se proměnili v hrdličky. Chudák policista z místní služebny se nestačil divit, kterak klidnou noc prožil.
Autorita dělá prostě hodně. A důslednost. Nepředstíraná rozhodnost. Předvelikonoční dopoledne uběhlo poklidně, skupina se vrací z výcviku: v nedalekém opuštěném továrním objektu si chlapi přišli na své, pot se z nich jen leje.
"Není snadné najít takové objekty, odsouzené k demolici, kde můžeme cvičit," vysvětluje nadporučík. "Ne že by jich dneska bylo málo, ale při výcviku můžeme leccos poškodit. Předběžné písmené povolení od majitele je tudíž nutné, neradi bychom se dočkali toho, že by nějaký mazaný podnikatel najednou začal tvrdit, že on chtěl zbořeniště rekonstruovat, původně bylo totiž v docela dobrém stavu - a ruiny z něj udělala svévolně policie..."
Dozorčí sedí u centrály, občas zazvoní telefon, ale jde jen o běžné hovory. Velký pátek zřejmě severočeskou zásahovku neprověří. Ale každý den končí až o půlnoci, to tady platí více než kdekoli jinde...
Jan J. Vaněk
Foto Václav Šebek