POLICISTA  5/1999   Případ skončil po šesti letech  

Jaromír Hajna byl prý laskavý a mírný člověk, tak na něj alespoň vzpomínají svědci. Ten poslední jej po odpolední směně v kamenolomu dovezl svým vozem do Ústí nad Labem a vysadil na parkovišti.

"Díky.""Není zač. Ahoj."
Auto odjelo, Jaromír zůstal stát v nažloutlé záři sodíkových výbojek. Byl šestý červen roku 1991 a dlouhodobá proroctví meteorologů slibovala slunné a teplé léto. Jenže co s krásným počasím, když se manželství rozpadá a o nějaké společné dovolené nemůže být ani řeč? Jaromír Hajna stál na okraji parkoviště, kterému se říká německé, a ve světle pouličních luceren tiše dumal o svých těžko řešitelných problémech. Druhý den nepřišel od práce a o necelý týden později oznámila jeho matka na policii, že se syn ztratil. Následovaly klasické dotazy u kolegů v zaměstnání, u známých a příbuzných, kontroly nemocnic a psychiatrických zařízení. Nepodařilo se však objevit žádný záchytný bod, od zmíněného večera v ulicích usínajícího města už hledaného muže nikdo neviděl.

"Víte," vypovídala Hajnova manželka Helena, "my sice byli v rozvodovém řízení, ale vycházeli jsme celkem dobře. Už dlouho se chystal za prací do ciziny. Měl tam rozděláno pár možností a vždycky říkal, že jak něco vyjde, nebude váhat ani vteřinu a pojede."

"Vzal si osobní věci?"
"Pochopitelně. Šaty, montérky, prádlo... A jeho kufr je taky pryč." Policie by si ráda celou záležitost ověřila, ale v té době pracovalo v sousedním Německu příliš mnoho lidí na černo a nějaká kontrola byla prakticky vyloučená. Jaromír Hajna se neozýval, jeho jméno zůstalo v seznamu osob pohřešovaných a tiše běžel čas.

Helena Hajnová se zatím spolu se dvěma malými dcerkami přestěhovala do bytu jistého Stanislava Lensy v Ústí nad Labem, po několika týdnech se však všichni vrátili do Hajnova domku v Krupce-Unčíně a nový druh se ujal role hospodáře.

* * *

„Příběh tak krutý se člověku ani nechce vyprávět,“ poznamenal severočeský kriminalista pplk. Jiří FeriŘíká se, že na hradě Krupce, zvaného též Roznberk, žila kdysi krásná, leč chtivá a krutá paní. Touha po majetku ji dohnala k řadě zločinů, vlastního muže prý nechala roztrhat psy a poddané nemilosrdně obírala o poslední, co měli. Bohatství však té ženě nepřineslo žádné velké štěstí, peklo ji brzo pohltilo. Od té doby, za temných bezměsíčných nocí, v kočáře taženém rozběsněným psím spřežením objíždí svá bývalá panství, Krupku, Doubravku a Kyšperk, kde ve sklepeních do nekonečna přebírá a přepočítává ukryté poklady. Jednou, na procházce, když byly dcerky ještě docela malé, Jaromír Hajna starou pověst vyprávěl. Zříceniny hradu, temné hřebeny Krušných hor a vítr cloumající korunami stromů, to vše působilo náramně strašidelně, a proto návrat do vlídného a osvětleného domova přinesl úlevu. Krutost však není vyhrazena pouze pohádkám. Od Hajnova zmizení uplynulo necelých šest let, ze školaček se staly slečny a na policejním oddělení se objevilo další oznámení o pohřešované osobě. Osmnáctiletá Michaela Hajnová odešla desátého prosince roku 1996 z domova, večer se nevrátila, následující den také ne, nenechala žádné vzkazy a nedala o sobě nic vědět.

Dva podobné případy v jedné rodině a v jednom domě, to už nebylo jen tak, kriminálka mapovala poslední den Michaelina pobytu v Krupce hodinu po hodině. Máma šla ráno do práce, sestra do školy, dívka zůstala v domě s otčímem Lensou, který měl v té době pracovní neschopenku. "Kdy odešla?"
"Kolem poledne. Zastavila se pro ni kamarádka."
Policisté probrali všechny blízké i vzdálené přítelkyně, ale žádná z nich za Michaelou nepřišla.

"No dobře," opravil výpověď Lensa. "Byl to chlap. V poslední době se kolem ní často motal."

Operativa ověřovala každé slovo, rodinný život v domku ve stráni nad nádražím se rozebíral s mravenčí pečlivostí. Zdálo se zvláštní, že tu s návratem pohřešovaného Jaromíra Hajny nikdo nepočítal, podobně zarážel i chladný a nevšímavý vztah Heleny Hajnové k vlastním dcerám. Přesto, že se Lensovo chování k dorůstajícím děvčatům velmi podobalo sexuálnímu obtěžování, matka nic neslyšela, neviděla nebo spíš nechtěla vidět.

Výpověď mladší sestry, útržkovitý holčičí deník, pozoruhodné zásoby silného uspávacího prostředku, který prý nevlastní otec míchal dívkám do jídla. Stanislav Lensa říkal každou chvíli něco jiného, naposledy tvrdil, že se Míša živila jako prostitutka a z domu ji odvedl její pasák.

Policisté výpověď bez komentářů zaznamenali a ve vyšetřovacích verzích snažících se vysvětlit zmizení mladé Michaely se pan Lensa stal podezřelým číslo jedna.

* * *

Pokřik racků, zelenavá tráva a loňský zažloutlý rákos, krajina mezi rybníky u Modlan připomíná teskné bažiny v deltách severských řek. Rybář, který kráčel po zpevněném náspu železniční vlečky, si kousek od rybníku Racák všiml čehosi zvláštního. Vyrudlého vzorku pánské košile dole v trávě, lesknoucí se přezky na opasku kalhot. Tam někdo leží, napadlo ho a slezl se svahu, aby se podíval zblízka. Z rozpadajících se šatů vykukovaly holé lidské kosti.

O hodinu později dorazil na místo výjezd kriminálky, bažinatý úsek lesa byl propátrán křížem krážem. Lidské kostře chyběla hlava, v kapsách nebožtíka byla nalezena plynová pistole a osobní průkaz Jaromíra Hajny. Jméno ze seznamu celostátního pátrání okamžitě obnovilo práci na starém případu, podobně, jako vzplane petrolej nalitý do doutnajícího ohně. Vyšetřovatelé, kriminálka, soudní lékaři a moderní forenzní laboratoře. Samotná občanka o totožnosti ještě mnoho nevypovídá, v pražském Biologickém ústavu lékařské fakulty UK byl proto proveden srovnávací test pomocí kyseliny deoxyribonukleové, shoda mezi vzorky odebranými z kostí nebožtíka a krve jeho rodičů prokázala, že se skutečně jedná o muže, který si podle svědeckých výpovědí měl vydělávat na živobytí kdesi v Německu.

Stará pumpa na drážním pozemkuUteklo necelých čtrnáct dní a kraj poplašil další hrůzný nález. Byl sváteční den osmého května roku 1997 a parta mladíků v polovojenském trempském oblečení čekala na malém nádražíčku v Krupce-Unčíně na příjezd osobního vlaku. Z dlouhé chvíle se courali po okolí, začínal hezký teplý den. Kousek za stanicí, na drážním pozemku hned vedle trati, je studna se starou litinovou pumpou. Jeden z mládenců zkusil zapumpovat, kov skřípal o kov, z hrdla nevytekla ani kapka.
"Třeba tam žádná voda není."
"Můžeme se podívat."
Kamarád snadno odsunul půlkruh betonového poklopu. Studna byla plná téměř po okraj a na hladině plavalo mrtvé ženské tělo.

Pohled na nalezené části kostí - pánevní
oblstiProvedenou soudní pitvou, vyšetřovacími a operativně pátracími opatřeními bylo prokázáno, že se jedná o Michaelu Hajnovou, která byla od 1O.12.1996 pohřešována. Její smrt byla způsobena násilně cizí osobou a v této souvislosti bylo sděleno obvinění z trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona jejímu otčímu Stanislavu Lensovi. Soudce rozhodl o uvalení vyšetřovací vazby a Lensa první zprávu o svém zadržení neadresoval družce nýbrž své sestře. Teprve pozdější vyšetřování dalo tomuto podivnému vzkazu logiku a smysl, šlo totiž o varování určené spolupachateli další vraždy.

* * *

Nepřímé důkazy nepředstavují jen oříšek pro rozhodování soudní, ale především těžký úkol pro práci kriminalistů. Vše musí být doloženo tak podrobně, přesně a pečlivě, aby byla vina prokázána nadevší rozumnou pochybnost.

Svědecké výpovědi vzpomínající na události šest let staré, znalecké posudky, záznamy z rekonstrukce případu. Vyšetřovací spis se podobá mnohasvazkovému románu a všechny jeho stránky po drobných útržcích vyprávějí jeden stručný, leč surový příběh. Jaromír Hajna byl tichý nevýbojný muž, který se nedokázal postavit ráznému ohnivému chlapovi, v němž našla zalíbení jeho žena. "Chci se s tebou rozvést," oznámila stručně.

Pokrčil rameny, neuměl vzdorovat. Smířil se s životní prohrou, jen se snažil, aby se rodinný rozvrat co nejméně dotkl milovaných dětí. Banální situace, jakých jsou stovky. Jenže tu šlo také o majetek, o domek nad nádražím, o nábytek a o úspory. Stanislav Lensa se nemínil s nikým o nic dělit a Helena Hajnová ho následovala doslova slepě.
"Nejlepší by bylo, kdyby nebyl."
"To se dá zařídit," mínil druh.

Vražda v návalu zlosti a vzteku se nezdá tak hrozná jako chladnokrevný čin s promyšlenou přípravou. Lensa po domluvě s Helenou a s manželem své sestry Jiřím Proškem všechno naplánoval jako dětskou bojovou hru. Místo, situaci i čas. V bažinách mezi rybníky, kousek od náspu železniční vlečky poslušně čekal švagr, paní Hajnová provázená Lensou měla sraz s manželem na parkovišti v Ústí nad Labem.

"Musíme dohodnout pár věcí ohledně rozvodu."
"Dobře," souhlasil Hajna.

Nasedl do vozu, ani se příliš nezajímal o to, kam jedou, Lensa vcelku zbytečně vysvětloval, že se musí zastavit v práci pro nějakou maličkost. Reflektory rozrážely tmu, po chvíli auto opustio silnici a pomalu ujíždělo po nepevném poli. Když se ve světlech objevila postava Proška, automobil zastavil, Hajna vystoupil a trochu udiveně se snažil zorientovat, kde vlastně je. V tom okamžiku dostal první ránu.

Hororová scéna za zvuků kvákajících žab měla jeden detail, o němž se u soudu dost dlouho mluvilo. Když chroptící Hajna v bezvědomí ležel na zemi, vyzvali zabijáci paní Helenu, aby také zasadila manželovi ránu, neboť společná vina spojuje lidi víc, než kdovíjaké sliby.

Uříznutá hlava oběti, kterou jeden z vrahů údajně pomalu spálil v kotli ústředního topení, měla prý ztížit identifikaci, znalci ovšem nevylučují, že v pozadí mohl být i motiv jakéhosi nekrofilního sadismu, zvlášť, když si v jiných detailech počínali pachatelé dost nedbale, například mrtvého muže neprošacovali a nenašli mu v kapse občanský průkaz.

Stanislav Lensa se nastěhoval do Hajnova domu, ulehl do jeho postele a vychovával jeho dcerky. Když povyrostly, začaly ho přitahovat sexuálně. Podivné mazlení a osahávání v rohypnolovém spánku vyvrcholilo v den, kdy zůstal s Michaelou sám doma. Nevlastní dcera s ním nic nechtěla mít, proto ji ve zlosti a možná trochu i ze strachu z prozrazení zabil, odtáhl ke studni vzdálené od domu necelých tři sta metrů a hodil dovnitř. Acta est fabula, říkají latiníci, tragedie končí. Desítky nepřímých důkazů jednoznačně usvědčily trojici pachatelů, z nichž jeden byl dokonce vrah dvojnásobný. Od drobností, jako jsou vzpomínky kamarádek na Michaelino vyprávění o stupňujících se útocích otčíma, až po fakta velmi významná, jako například dokument z rekonstrukce, při níž Helena Hajnová naprosto přesně zavedla kriminalisty na těžko přístupné místo, kde byl její manžel umlácen. Soud shledal důkazní řízení dostatečným a odsoudil Stanislava Lensu k dvaadvaceti rokům vězení, jeho družku Helenu Hajnovou k třinácti a půl a švagra Jiřího Proška pak ke třinácti letům odnětí svobody. Všichni obžalovaní se proti rozsudku odvolali.

* * *

Pryč je sláva hradu Krupky, ve starém kamení fičí vítr a za temných nocí se krajem prohání spřežení strašlivých psů. Prokletá žena u opratí prý nenalezne klid do skonání věků. Snad. Bájné tresty měly v sobě jakousi osudovou spravedlnost. Hrabivec navždy připoutaný k bezcennému majetku, vrah neustále pronásledovaný posledním výkřikem oběti. Moderní doba přinesla méně barvité postihy, i když zločin sám zůstává stále stejný. Ateisté se peklu vysmívají, není však vyloučeno, že se velice mýlí. Třeba už je dávno, někde za tenkou stěnou času, připravena čertovská psí smečka. Občas, když mračna překryjí měsíc i hvězdy, je zdálky slyšet hněvivé vytí.

Antonín Jirotka  
Foto Václav Šebek  

Vzhledem k tomu, že rozsudek v tragickém severočeském příběhu dosud nenabyl právní moci, byla jména osob, podobně jako některá detailní fakta, z pochopitelných důvodů změněna.

red.  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |