POLICISTA 5/1999 | Portrét |
Pověstné plody opravdu nepadají v jejich případě nijak daleko od rodového stromu. | ![]() |
![]() |
Děda býval kapelníkem ve Dvoře Králové nad Labem. A dosud kráčí na historických fotografiích městem v čele kmochovského tělesa. Tatínek byl architektem a natolik skvělým houslistou, že ho v orchestru Červená sedma využíval dirigent, swingový zpěvák a herec Rudolf Antonín - všeobecně známý pod uměleckým jménem R. A. Dvorský.
On sám hrál už za středoškolských studií v Děčíně na stavební průmyslovce na trumpetu. Zájmově sice, ale tak zdatně, že si mohl třikrát týdně muzicírováním po barech přivydělávat - a dotáhnout, dofinancovat sám sebe k maturitě. Pak vojančil jako stavař ve Varnsdorfu a pro ceníky k rozpočtům jezdíval na krajskou správu tehdejší bezpečnosti. Seznámil se s prostředím a po dvou letech dostal pracovní nabídku. Vstoupil do služeb zákona jako občanský pracovník na stavebním oddělení. Dnes je v Ústí zástupcem krajského policejního ředitele pro ekonomiku.
Jeho syn troubí ve filharmonii a třeba i v Sexy Dancers. Dcera zpívá v muzikálové Rusalce ...
- O zaujetí prací, koníčkem a životem vůbec nám vyprávěl pplk. JUDr. Jaroslav Halíř.
"Když jsem nastoupil jako stavební dozor k policii, dělal jsem dál hudbu, ale bavila mě, pochopitelně, i ta stavařina. Dělat oboje naplno, to vyžaduje velké úsilí a je to dost těžké, tak jsem se zaměřil na práci. Jenomže v té době byla taková móda, že když byl někdo moc pilnej, tak byl příliš na očích, a to se z vyšších míst zase až tolik nechtělo. Vysvětluju si to dneska tím, že pravděpodobně mohly někde být obavy, hergot, ten se nad míru činí, bacha, aby nás nepředeběhl. Ať tak či onak, šéfové si mě pozvali a řekli, že takhle se to tedy dělat nedá, že si musím úkoly rozdělit na tři hromádky - na co se můžu vykašlat, co může čtrnáct dnů počkat a co holt musím udělat hned.
A když jsem dál pokračoval podle svého, zavolali si mě po dvou měsících znovu a velice důrazně mi své stanovisko zopakovali. Nevěděl jsem pořád, co s tím, postupně jsem ale zvolnil, až jsem se na tu práci skoro úplně vykašlal. Pak si mě pozvali potřetí a řekli: Tak přesně takhle si to představujeme! A dostal jsem dva tisíce korun odměny. To mě šokovalo. Ale jako mladej chlap jsem si v té době - byl jsem plnej energie - říkal, že musím dělat něco naplno. A shodou okolností mě tenkrát jeden kolega seznámil s Václavem Zahradníkem, s dirigentem orchestru Československé televize. Přes něj jsem se poznal se všema trumpetistama a jeden z nich si mě vzal do práce a učil mě. Cvičil jsem každý den tři až pět hodin, plně jsem se na to vrhnul. Nedělal jsem nic jiného, než že jsem chodil do práce, nebo hrál a hrál. To trvalo asi dva roky, pak mě ten kolega - Jiří Hlava, dneska hraje u Felixe Slováčka a pořád se kamarádíme - doporučil k profesorovi Kvido Fišerovi na konzervatoř do Ostravy. Jezdil jsem tam jednou měsíčně a dopracoval se do stavu, že jsem mohl hrát, příležitostně vypomáhat v takových orchestrech, jaký měl třeba Láďa Štaidl. Dokonce jsem chvíli uvažoval o hudební profesionální dráze. Zrovna ale zemřel Josef Vobruda, Felix Slováček šel dirigovat jeho orchestr, všechno se točilo a měnilo a z mého záměru nakonec sešlo. Zůstal jsem u amatérského hraní."
* * *
"Mezitím se nám narodily dvě děti. Syn Jaroslav a dcera Pavlína. Kluka jsem od jeho šesti let začal učit na flétničku, protože na trumpetu, ty dechové záležitosti, to je na dítě přece jenom dost těžké. Přitom jsem se učil zároveň s ním a zjistil jsem, že je asi hodně muzikální a že mu to jde skoro samo. Chodil pak do hudební školy v Děčíně a po dvou letech jsem se rozhodl, že s flétnou skončí a začne hrát na trumpetu. Učitel Flieger, na muziku nesmírně citlivý a jinak moc hodný člověk, mi to rozmlouval, že je to talentovaný kluk a že ho chce poslat do celorepublikové soutěže.
Tak jsme koupili kytici, i když byl pan učitel slepý, vzali jsme dvě trumpety a šli jsme mu zahrát. Když to slyšel, tak povídá: Teď vás chápu, teď rozumím tomu, že to jinak nemůže bejt než takhle. Jarda tedy přešel na trumpetu, a protože jsem v té době ještě aktivně hrál, tak jsem potřeboval sám cvičit, a abych měl sám na sebe čas, vstával jsem ve čtyři ráno a dvě hodiny cvičil. A odpoledne jsem hrál se synem. Pravidelně každý den. Po ránu, když jsem docvičil, chodíval jsem do práce s dobrým pocitem, že to nejdůležitější pro sebe jsem už udělal, a teď akorát zvládnout nějaké pracovní problémy, no a to se přece vyřeší. A když bylo klukovi dvanáct, vyhrál celostátní soutěž. To jsem ještě chodil zaskakovat ke Štaidlovi a Jarda už hrál líp než já. Začal jsem z toho mít bezmála psychický problémy. Jeli jsme někdy v pětaosmdesátém hrát se Štaidlovým orchestrem na Intertalent a předtím jsme s klukem cvičili a on to válel jako Strauss. Odjížděl jsem do špičkové kapely s pocitem méněcennosti z toho, že dvanáctiletý syn je lepší.
A když mi potom jeho učitel z hudebky, Pavel Jirásek, říká: Hele, já už před tím tvým klukem trumpetu ani nevytahuju, protože on hraje líp než já, tak jsem si oddechl a říkal jsem si: Aha, tak ty seš na tom stejně, tak asi ten kluk bude opravdu dobrej. No a dneska to dopadlo tak, že sbírá úspěchy v kdejaké soutěži. Vyhrál Concertino Praga, po osmnácti letech zase jeden domácí hudebník, vystudoval Pražskou konzervatoř, hraje kromě jiného v České filharmonii, i první trumpetu, pořizuje nahrávky, nedávno skončil v Polsku na světové soutěži hráčů na žesťové nástroje třetí s tím, že ale jiná trumpeta před ním nebyla.
S dcerkou to bylo trochu jinak. Do hudební školy jsme ji na klavír dali vlastně násilím. Byla malá, brečela, ale já jsem ji tam strčil za dveře. Nakonec tam chodila a byla nejlepší. Taky cvičila denně, ale jenom ze strachu, že dostane špatnou známku, ne že by ji to bavilo. Jak už jsem řekl, se synem jsem cvičil, jenomže na klavír jsem neuměl, tak jsem holku učit nemohl a ani jsem jí bohužel nepomáhal. Když jsem později dělal v Praze práva, manželka ji z hudební školy odhlásila, vysvobodila ji. Pavlína mezitím začala zpívat v nějakém sboru a i v tom byla dobrá, a pak všechno nějak usnulo. Po maturitě říkala, že neví, jaký je smysl života a že, sakra, co má dělat. Vystudovala ekonomku, dělala sekretářku na ministerstvu obchodu v Praze a nebavilo ji to tam. Tvrdila, že sedět od rána do večera za stolem je strašná nuda a že prej pojede do Ameriky.
Tak říkám: Tak jeď. Jela jako au pair na rok do San Franciska a tam, když se jí začalo stýskat, začala to řešit tím, že začala chodit do jazz klubu. No a to víte, San Francisko, to jsou v jazzu absolutní hudebníci. Takže se dostala mezi tu nejkvalitnější hudební sebranku, a teď jsme od ní dostávali dopisy, že když je sama doma a uklízí, tak že si zpívá při místním rádiu a že někdy má pocit, že zpívá líp než ty rozhlasové zpěvačky. Tak jsem si říkal: No, počkej, holka, brzdi. Nicméně jsem jí napsal: Stejně skončíš u muziky, protože ta je nejlepší! A když se po roce vrátila, rovnou nastoupila v Praze na konzervatoř, kterou teď dodělává v oboru jazzový zpěv nebo populární hudba. Zpívala v muzikálu Krysař, měla svoje vystoupení v televizi a zrovna zpívá v muzikálové Rusalce. Takhle to s námi vypadá. Manželka hraje na klavír, dělá ředitelku na hudební škole. Všichni mají konzervatoř, akorát já ne. Nejspíš si ji budu muset taky udělat."
* * *
"Nějaká životní zásada? Spíš takový životní názor, ale to je široká otázka, že se to nedá shrnout do několika vět. I když, vlastně o tom tady celou dobu mluvím. Jsem přesvědčenej, že člověk, čím vejš je postavený, tím je pro něj nutnější mít nějakého koníčka. Protože ta protiváha, relaxace koníčkem, ta je nezastupitelná. Vím, že kdybych se nezabýval muzikou, ať aktivně, nebo pasivně poslechem, tak se v tu ránu ponořím do zaměstnání s takovou intenzitou, že začnu mít zkreslené názory. To je to samé, jako když člověk vezme krumpáč - člověk, který duševně pracuje - a půjde někam kopat, tak si naprosto odpočine, vyčistí si hlavu. Koníček funguje stejně. Denně si musím aspoň dvacet minut, půlhodinku frknout, udržovat si nátisk. A u trumpety nejspíš vydržím dýl než v zaměstnání. Počítám, že v důchodu si budu hrát třeba někde v dechovce. Záleží na tom, jestli vydrží zuby. Taky bych možná rád učil v hudební škole ..."
Zaznamenal Jaroslav Kopic
Foto Václav Šebek
P.S. Rubriku Portrét chceme - možná ještě o něco víc než jiné součásti časopisu Policista - dělat pro vás a s vaší pomocí. Ozvěte se nám proto s tipy na kolegy policisty, ale i civilní pracovníky resortu, kteří jsou až mimořádně "posedlí" nějakým zájmem, jímž naplňují svůj volný čas. Bez ohledu na to, jestli u toho lze najít souvisloti s pracovním zaměřením, nebo dočista nikoliv. Předem díky za spolupráci!