POLICISTA  3/1999   Reportáž  


V Praze rtuť šplhala nad nulu a severák proháněl vzduchem zmrzlé krupičky deště, ale před Hradcem Králové se začalo chumelit a do České Skalice jsme přijeli v regulérní vánici: náměstí zachumlané jak v zimní pohádce a k místní policejní stanici pod kopcem, u řeky, jsme spíš sklouzli než sjeli. Zima jako z Ladova obrázku.

"Dneska bych se teda nechtěl koupat," zavtipkoval jsem hned ve dveřích. Hostitelé nechali žertík velkoryse bez komentáře. Asi jsou zvyklí: "koupou se" totiž v lednu docela pravidelně, o ostatních měsících v roce vůbec nemluvě. Koupou se totiž nikoli tehdy, kdy chtějí, ale kdykoli je potřeba. A činí tak kdekoli. Vlezou i pod led. I když, přiznejme, tohle nepříliš nadšeně. Sice tam jdou jištěni, na laně, ale riziko vzrůstá. I důkladné lano může připadat člověku jako nitka, když ho jako jediné pojí s životem. Se záchranou, kterou může potřebovat. V příští minutě, nebo vůbec ne, jeden nikdy neví. Pod ledem žádný med: obvyklé příšeří se mění ve tmu. Viditelnost mizivá.

A kdyby si člověk myslel, že příkrov je tenký a dá se prorazit, kdyby bylo nejhůř, plete se. To mají vyzkoušeno.

Zní to divně, ale led dovede být pružný. Praštíte do něj, jen zaduní, zatlačíte - a prohne se. Ke dnu je daleko, není se tudíž o co zapřít. Proto nikdy pod led bez lana!

Policejní potápěči prostě vědí o zimě svoje. O létě a ostatních ročních dobách ovšem taky. Koneckonců, je to jejich práce. Vědět. cvičit, čekat.

* * *

Zatímco na splnění odvěkého snu o létání si muselo lidstvo počkat hezky dlouho, touha podívat se pod hladinu, do světa ryb a raků, se dala ukojit snáz. Zvláště přímořští národové se potápěli odjakživa a dosáhli v tom ohledu značné dovednosti. Nicméně potápění do větších hloubek a za pomoci technických prostředků je vynálezem nedávným.

Se svou troškou do mlýna pochopitelně přispěl vynalézavý Leonardo da Vinci: nicméně teprve devatenácté století učinilo z potápění a práce pod vodní hladinou reálný obor podnikání.

A teprve století dvacáté zbavilo potápěče pupeční šňůry zranitelných a těžkopádných vzduchových hadic a doslova je osvobodilo: gumové ploutve, tlakové nádoby na zádech, maska s brýlemi a v neposlední řadě neoprénový oblek proti chladu učinily z potápění nejen nádherný koníček tisíců, ale i prozaické zaměstnání desítek mužů.

V České republice je pochopitelně spousta potápěčů sportovních, sdružujících se v různých oddílech a klubech, několik firem se zabývá komerčním potápěním, tedy pracemi pod vodou, jimiž si vydělávají na chleba. Profesionální potápěče ale mají rovněž hasiči, báňská záchranná služba - a policie. V každém z krajů jsou sdruženi v tým, čítající zhruba do deseti členů: zatímco dříve policejní potápěči sloužili na obvodech, územně blízkých velkým vodním plochám, v posledních dvou letech se postupně soustřeďují dílem u poříčních oddělení, dílem u složek speciálních, čímž jsou zpravidla míněny zásahové jednotky jednotlivých krajských správ. Na obvodech jen "dožívají".

Ve východních Čechách, jež prý z hlediska potřebnosti potápěčských policejních zásahů patřily zatím ke klidnějším oblastem, má dnes policie k dispozici celkem osm plně vycvičených a vybavených potápěčů.

"Pochopitelně by nemělo smysl, abychom někde drželi stálou službu a čekali, kdy nás bude třeba," vysvětluje major Zdeněk Hloupý, jejich šéf. "Každý z potápěčů má své normální úkoly, běžné zařazení - a když je prostě třeba, jsme schopni během hodiny či půldruhé vyrazit v dostatečném počtu na akci."

Ne, není to pozdě: představa, že by potápěč mohl třeba zachraňovat tonoucí, je bohužel naivní a scestná. Jestliže se člověk topí a jednou už zmizí pod vodou, během tří až čtyř minut bez vzduchu umírá a ani okamžitá pomoc mu nepomůže: jen výjimečně, v případech statisticky blízkých zázraku, ve velmi studené vodě dojde k podchlazení organismu a životní funkce se podaří obnovit třeba i po dvaceti minutách strávených pod hladinou. Provblém je ale s mozkem: bez kyslíku jeho buňky hynou mnohem rychleji a zachráněný vlastně už jen vegetuje, beze stopy duševního života.

"I kdybychom seděli na samém břehu, příprava na ponoření není záležitostí ani pěti, ani deseti minut. Jsme schopni zasáhnout, ale jako každý jiný: když půjdu kolem řeky, kde se někdo topí, skočím do vody a je zřejmě větší šance, že při snaze nešťasníka najít a vytáhnout, uspěju, než když se o to snaží člověk be tréninku," uvádí major Hloupý naše bláhové představy na pravou míru. "Bohužel, náš úkol v případě utonulých je smutnější: přicházíme nikoli zachraňovat, ale hledat a najít tělo."

Četnost zásahů potápěčkého policejního týmu se špatně počítá: někdy jich není třeba déle než dva měsíce, pak mají tři zásahy za dva týdny. Každopádně, za posledních dvanáct měsíců šli pod vodu "naostro" sedmnáctkrát, šestkrát z toho hledali pod hladinou nebožtíka, šestkrát rozličné předměty související se spáchanou trestnou čiností.

"Hledáme všechno možné, někdy bicykly a jindy pistole," říkají s úsměvem. "Vražednou zbraň jsme sice v poslední době nelovili, ale kupříkladu jsme úspěšně našli klíčky od taxíku, které dvojnásobný vrah v Hradci Králové - zamordoval drožkáře a pak ještě čerpadláře od benzinové pumpy - hodil do Labe pod most. Dost kuriózní nález pro nás taky představovaly minometné náboje, které zloději ukradli v armádním muničním skladu a jichž se takhle hleděli zbavit. Snad proto, že jim už kriminálka šlapala na paty, nebo že pro ně možná neměli kupce: to my už nevíme."

Potápěči totiž vstupují do případu někdy v jeho průběhu, když náhle vyvstane potřeba jejich odborné služby: a když splní svůj úkol, zase odjíždějí za svou všední prací a mnohdy se ani nedozvědí - pokud se po výsledku zvlášť nepídí - jak vlastně případ, na jehož vyřešení se spolupodepsali, vůbec dopadl.

"Pod vodou se najde vážně ledacos, pro pachatele trestných činů je totiž velmi výhodné schovat pod hladinu doličné předměty i lup, který se jim stal nepohodlným," říkají policejní potápěči. "A překvapení nikdy nejsou vyloučena. Jednou jsme takhle lovili z řeky trezor, nebo spíš trezorek: podle našich informacxí měl mít tak třicet na třicet centimetrů. A pod vodou trůnila ocelová almara osmdesát na osmdesát, metrákový sejf, který pachatelé museli vybourat snad sbíječkou ze zdi."

Mužský rod - policejní potápěči - je vskutku namístě, neboť jde výhradně o muže. Zatímco ve sportovních oddílech se najde dozajista nezanedbatelné procento dívek a žen, v policejním "dresu" pod vodu "něžné pohlaví" nechodí. Nejde o žádnou cílenou diskriminaci, ale náročnost lékařských, fyzických a psychologických testů eventuální uchazečky až dosud vždy vyřadila. Marná sláva, jsou povolání a činnosti, jež si žádají tvrdého chlapa: a policejní potápění se k nim řadí.

"Člověk musí mít ale k potápění taky určitý vztah," říká major Hloupý, "nedá se to dělat jen jako tuctová práce. K zásahovkám chodí chlapi zdraví, flexibilní a s dobrou fyzičkou, víceméně z každého by se asi dal potápěč vycvičit. Ale důležité je, aby ho voda lákala. Aby ji měl rád. Kritéria výběru jsou ale přísná a mnohdy jimi neprojdou lidi, kteří mají zájem a zdánlivě i všechny předpoklady. Stačí, aby někdo třeba prodělal zánět středního ucha, spojený s pícháním bubínku, a už ho doktor pod vodu nepustí, protože by dotyčný mohl ztratit dole orientaci."

V uchu je totiž takřečené vestibulární ústrojí, jež člověku dává automaticky na vědomost, kde je nahoře a kde dole. Pod vodou by se jeho jistota mohla nenadále vytratit - a její ztráta by mohla potápěče stát život.

"Legendární film o potápění v moři se jmenoval Svět ticha, ale pod vodou žádné ticho není," vysvětlují východočeští potápěči.

Zvuk se totiž pod vodou normálně šíří, a dokonce třikrát rychlejí než na vzduchu: problém je ale v tom, že nepoznáte, odkud přichází. Potápěč na dně tedy slyší, že nahoře ťukají na dno loďky, aby mu dali na vědomí, že se má vynořit: ale nepozná, kde ta loďka kotví..."

Kůže a dutiny dostávají zabrat...Člověk je tvor suchozemský, celý jeho organismus je vcelku ideálně uzpůsobem k životu na souši, tedy na vzduchu. A když se vydává pod vodu, koleduje si o problémy. Prostě: není tam dole ve svém živlu... Proto jsou potápěčské předpisy pro ponoření tak přísné. Proto potápěči považují člověka - a najde se jich prý ve sportovních klubech spousta - jenž jde pod hladinu sám, bez parťáka a třeba i bez jištění ze břehu - za kaskadéra, který sází do hry vlastní život. Sami chodí na akci výhradně aspoň ve dvou, a pokud se potápějí pod led, vždycky je pevné lano pojí s bezpečím břehu.

"Sportovní potápěči jdou ale do vody za jiných podmínek, než my," vysvětlují. "Oni se ponoří, když je hezky, když je pěkná voda, když mají chuť. My si nevybíráme: ani místo, ani počasí, ani roční dobu, ani duševní rozpoložení. Prostě je třeba jít - a my jdeme..."

* * *

Výbava policejního potápěče představuje zhruba stotisícovou počáteční investici. Většina výzbroje a výstroje pochází z dovozu, vlastně jen neoprénové obleky jsou schopni domácí výrobci dodat ve vyhovující kvalitě.

"Už se potápím dlouho a něco tedy pamatuju," říká major Hloupý, "mohu tedy zodpovědně prohlásit, že vybavení policejních potápěčů se v posledních letech zlepšilo. Máme solidní věci: nikoli špičkové, ale opravdu solidní. Problém je v tom, že stárnou. Opotřebovávají se. A zaostávají za vývojem nové techniky."

Prozraďme ale, že novinky se objevují: už v republice máme třeba zařízení na bázi sonaru, jež bylo původně ve světě vyvinuto pro rybáře a které usnadňuje policejním potápěčům hledání utonulých: neukáže sice, co je pod vodou, ale zjistí, že na dně leží cosi odlišného od terénu. A potápěč pak nemusí pod vodou trávit tolik času jako dřív, může se ponořit na udaném místě a zjistí, jestli jde o hledané tělo, anebo jestli možno tenhle úsek definitivně vyloučit.

"Cílem je omezit, zkrátit nutnou dobu pobytu pod vodou," říkají Východočeši. "Potápění není zdravé: člověk pod vodou dýchá vzduch pod zvýšeným tlakem, v pouhých deseti metrech hloubky už je dvojnásobný než na souši. A to nikomu neprospívá, jednoznačně ne. A jsou tu i další zdravotní rizika: ve větších hloubkách je v zimě i v létě stálá teplota, mezi čtyřmi až osmi stupni Celsia. Vzdor moderním potápěčským oblekům je odvod tepla z těla značný a rychlý, a třebaže jsme otužilí - chřipky se nás opravdu moc nechytají - pozdější následky na ledvinách, kloubech a pohybovém ústrojí nelze vyloučit, naopak spíš předpokládat."

Vzdor tomu se od potápěčů do předčasného důchodu nechodí: věk prý není apriorní překážkou, testy už neprošli pětadvacetiletí a nestor sportovních potápěčů Cousteau se proháněl pod hladinou ještě v osmdesáti. (Namítnu, že rejdil v teplých mořích a nikoli třeba v ledových hlubinách českých přehrad, ale potápěči mě ujistí, že v padesáti či šedesáti metrech pod hladinou je už úplně fuk, jestli nahoře pálí slunce. Rozdíl mezi potápěním v moři a v našich vodách je jiný: zatímco mořská voda je mnohdy velmi čirá, čistá a průsvitná do značné hloubky, u nás, v rybnících, řekách a dokonce i pískovnách, panuje věčná tma a špína už kousek pod hladinou. Viditelnost půl metru až metr, to je prý maximum, s nímž možno počítat.

"Dolů jdeme vždycky s baterkou, ale jak se trochu zvíří bahýnko, je to stejné, jako když si dálková světla rosvítíte do mlhy," říkají věcně potápěči. "Většinou tady nehledáme očima, ale hmatem. Mačkáme bahno, jak říkáme."

Ale i to se musí umět. Snazší je to v tekoucí vodě, protože zvířené částečky odnáší proud (ale zase se snaží unášet i potápěče a on musí vyvíjet určité úsilí, aby se udržel na kýženém místě, anebo se nějak ukotvit. Že se při hledání postupuje proti proudu, dá rozum. Ve stojaté vodě se potápěč snáz udrží na místě, ale postupně vodu zkalí, ať dělá co dělá..."

"Proto jsme tak naštvaní, když nás zavolají třeba k pátrání po utopenci, kterého už předtím nějaký čas hledali - v dobré víře i dobré snaze, ale amatérsky - jiní. Zažili jsme třeba situaci, kdy jsme přijeli k rybníku, jehož dno celých čtyřiadvacet hodin předtím hasiči metr po metru pečlivě prohrabávali z lodi hrabičkami. No, paráda. Nedalo se dělat nic, než dalších čtyřiadvacet hodin sedět na břehu a čekat, až se kal trochu usadí."

Hledat utopence není činnost nijak povznášející, ale policejní potápěči si už vypěstovali jistou dávku profesionální otrlosti: chirurg se taky nesloží, když mu na operační stůl donesou rozmláceného chlapa z havárky, z nějž crčí krev.

"Problém jsou ale děti," tiše přizná nadpraporčík Srkal, jenž mezi potápěči zastupuje místní, tedy Českoskalické. "Když jdeme hledat dítě, vždycky jsme trochu vedle... Na to si člověk nezvykne nikdy. Během hledání se ale dostáváme do stavu jisté otupělosti, kdy je nám vlastně jedno, jestli máme vylovit kolo, pistoli nebo mrtvolu. Chceme prostě najít, co je třeba, vynořit se, zahřát a jít domů."

* * *

Prázdná tlaková nádoba na zádech váží třináct kilo, naplněná o pět víc: někdy se ale nosí bomby dvě. Na břehu pěkná zátěž pod vodou výrazně zlehkne: což je asi jediná výhoda pobytu tam dole. (Mimochodem, potápěči dýchají normální vzduch, ovšem jeho tlak se s hloubkou zvedá: čistého kyslíku se užívá někdy v malých hloubkách, zatímco speciální směsi, s héliem a podobně, přicházejí naopak v úvahu až v hloubkách pod dvacet metrů.) Pokud by bylo třeba, je možná mužům dole dopravit i rezervní bomby, aby nemuseli zbytečně ven. Jenže tu jde vždycky o ten zatracený odvod tepla: obava z podchlazení výrazně zkracuje i práci ve větších hloubkách, z nichž by se potápěč musel vynořovat postupně, s dlouhými zastávkami na dekompresi, a během nichž by prostydl víc než je mu zdrávo.

"Máme ovšem i dekompresní komoru, která je v případě potřeby přivážena a využívána, při výcviku i vlastních akcích. Pchopitelně za odborné lékařské péče," připomíná major Hloupý.

Komora je jedna pro celou republiku a "sídlí" na brněnské přehradě, v tamním výcvikovém středisku. Donedávna cestovala po vlastech českých na podvozku historicky cenné vétřiesky, teď ji naložili na bedra tatry 815, jež si s její vahou poradí snáz.

* * *

Břehy přehrady Rozkoš, v létě zalidněné rekreanty, jsou začátkem ledna opuštěné a zaváté sněhem: jen kachny se batolí po ledě, kousek od poslední volné vodní plochy, která se rozprostírá v zátoce pod hrází. Rybáři čeří vodu na vedlejších sádkách, aby měli jejich pstruzi dostatek vzduchu - a potápěči se díky nim dostanou na dno, aniž by se museli prosekávat.

(Z vděčnosti jim proto vyloví sekerku na dlouhé násadě a jen tak, pro radost a fotografovo vyražení, si s ní hned zkusmo jednu díru v ledu udělají: jenom symbolickou, aby do ní opravdu směli, musela by mít rozměr aspoň dvakrát dva metry.) A pak hezky zvolna, těžkopádní jako tuleni na břehu, se vrhají společně do vln, jež nevyhlížejí ani trochu lákavě. Ploutve jim na souši parádně překážejí, ve vodě ovšem budou k nezaplacení.

Chvíli dovádějí na hladině, při plavání jim rychle zamrzá dýchací automatika, a tak honem dolů, až na dno. Je tam prý vlastně báječně: jen ryby, klid, tma - a čtyři stupně nad nulou...

Jan J. Vaněk  
Foto Václav Šebek


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |