POLICISTA  9/1998   REPORTÁŽ  



KOLIK
TVÁŘÍ MÁ
ROZKOŠ


Voda je zelenkavě modrá, jak z jadranské
pohlednice, a neúnavný větřík čechrá vršky vln
do bílých kučer. Druhý břeh se ztrácí
v mlžném oparu: i na mapě vyhlíží modrá
plocha velebně, a zblízka ještě líp.
Zvlášť když je rekordních šestatřicet ve stínu
- a na sluníčku? Radši nezkoumat.


Voda zkrátka láká, kemp z návrší u hlavní brány vyhlíží sice docela liduprázdný, ale během pár minut, co se rozhlížíme, zvedne vrátný závoru pro sedm aut, plných potem zbrocených turistů. Podivný červenec dal zřejmě definitivní vale Medardovi a my se rázem ocitli v tropech. Turistická sezona u východočeské přehrady Rozkoš vypuká s plnou silou. A policisté z obvodního oddělení v České Skalici mají rázem dost starostí navíc, neboť počet lidí, nad jejichž bezpečností mají bdít, se rázem může víc než zdvojnásobit.

Ve městě a okolí žije totiž asi sedm tisíc Východočechů, a když vysvitne slunce a začne pálit, takže jezero láká ke koupání, přijede do kempů na Rozkoši zhruba právě tolik turistů: z tuzemska, ale i z blízkého Polska i vzdáleného Holandska, z Německa i Rakous. Malý babylon v žáru slunce...

Ryby a rybáři

Když se v šedesátých letech Rozkoš stavěla, měla tři účely: rekreaci, chov ryb a vyrovnávání hladiny v Labi: tak, aby se maximálně prodloužila doba, po níž bude možné plavit po vodě uhlí do elektráren. V devětašedesátém na Rozkoši přestřihli pásku: od té doby si na ni lidi už zvykli a nedají na ni dopustit.

Soukromé chaty se na březích stavět nesměly, takže dodnes jsou tu jen kempy a minimum chat podnikových. Pár hotýlků a rodinných penzionů, luxusnější podniky by se nevyplatily - sezona v Čechách je krátká. Ale pro rybáře je Rozkoš zaslíbenou zemí, přesněji řečeno, vodou. Jezero je mělké, povětšinou mezi pěti až deseti metry, jen u hráze dosahuje hloubka metrů osmnácti.

"Tamhle jsou pstruží sádky," ukazují nám naši průvodci z motorového člunu, jenž opatrně vycouval ze svého "doku" a teď se jeho motor rozbublává na volné hladině. Čluny mají českoskaličtí policisté dva, oba zvláště zasloužilé vysloužilce, kteří by už jinde neobstáli, ale na Rozkoši ještě mohou dobře sloužit. Stíhání neukázněných jezdců na kluzácích či vodních lyžích či skútrech tu totiž nehrozí, neboť takové atrakce jsou tu prostě zakázány: na stříbrné hladině se vzášejí jen bílé i pestré plachty surfů a jachet.

Pstruží sádky ovšem pro policii představovaly donedávna častý zdroj potíží, leckdo totiž zatoužil po chutné a levné rybě a tak se tu kradlo ostošest: roční škody vyčíslovalo Státní rybářství nejmíň na milion. Nový majitel, hrabě Kolowrat, investoval do moderního zabezpečovacího systému. Takže když se teď ke klecím s elegantními rybami přiblíží nežádoucí osoba, neunikne ve dne ani v noci citlivým čidlům, jež vzápětí rozsvítí světlomety, zapnou televizní kamery a spustí megafony, jež varují zloděje či zvědavce slovně. Roztočí se ovšem i kotouče videomagnetofonu, jenž věrně zaznamená vzezření vetřelců, coby důkaz pro eventuální vyšetřování a soud. A současně je vyhlášen poplach na náchodském pultu centralizované ochrany agentury Fénix.

"Než kluci vyjedou, brnknou nám na oddělení a my vyrazíme taky," říká českoskalický šéf nadporučík Libor Kareš, "dneska člověk nikdy neví, čeho jsou takoví pytláci schopní..."

Ostatně, i někteří rybáři zvaní sportovní mívají k čistému svědomí setsakra daleko. Na Rozkoši je ryb dost pro všechny, jenomže někteří lidé si myslí, že jim patří o něco víc. A tak se uchylují k praktikám nejen nesportovním, ale jednoznačně zakázaným. Zasypou na hladinu granule, zakrmí, jak říkají rybáři, a vyznačí si primitivními bójkami, kde budou "žně": a pak už jen tahají rybu za rybou a nosí hezky diskrétně do auta.

"Podle vyhlášky má člověk denně právo chytit sedm kilo ryb, kolik jich chytí tihle masáci, bůh suď," zlobí se zástupce vedoucího nadpraporčík Miroslav Srkal, jenž řídí náš člun kousek od břehu, kde řada rybářů soustředěně sleduje splávky a tváří se ctnostně. "Berou?" voláme na ně, ale odpovědí je cosi nesrozumitelného: asi moc ne.

"Jsou naštvaní, nedávno jim město vyhláškou zakázalo rybářské přístřešky... Dřív je nesměli používat v době, kdy se nesmí na přehradě chytat, tedy od půlnoci do čtvrté ranní, jenže lidi si na břehu nastavěli velké stany a byli v nich vlastně nastálo. Tak jsme udělali zátah v předvečer platnosti nové vyhlášky: spolu s rybářskou stráží, lidmi z Povodí Labe a městskou policií - přes třicet nás bylo.

Zkontrolovali jsme 204 lidí, zjistili devatenáct dopravních přestupků a devětadvacet porušení vyhlášky o přístřešcích. Nepokutovali jsme je ale, jenom jsme upozornili, že další den už vyhláška platí naplno a bude se muset dodržovat. Tvrdě."

Někdy před jedenáctou večerní od jezera hlídky odjely - a zhruba za dvě hodiny se vrátily. Už s pokutovými bloky, neboť nastal nový den a vyhláška vstoupila v platnost...

"Co jsme si museli vyslechnout, nehodlám opakovat," usmívá se nadporučík. "Jenže důslednost musí být. Dneska je na březích vcelku pořádek. A ono jde taky o ekologii, protože takový rybář, co si u vody postaví plátěný hrad, přijede pochopitelně autem a kašle na zákaz vjezdu, protože ho chce mít na očích..."

V čemž se mu ovšem, jak soukromě přiznávají policisté, nelze ale příliš divit, protože vloupání do aut zaparkovaných porůznu na cestách okolo Rozkoše bývá habaděj. Město by rádo zřídilo hlídaná parkoviště, jenže nemůže: není dořešeno vlastnictví pozemků na březích, restituce se táhnou a těžko investovat do něčeho, co vám třeba nebude patřit.

Když dva dělají totéž...

Českoskaličtí policisté spolu s vodními záchranářiRekreanti příjíždějící za sluníčkem chtějí svůj klid. Chtějí se ale i bavit. A chtějí se najíst, napít, zatancovat si... Ve městě České Skalici nacházejí dostatek šancí, místní podnikatelé se s nimi naučili počítat a na léto jim přizpůsobují otvírací dobu i množství zboží v regálech, aby se dostalo na všechny. "Upřímně řečeno, místní si uvědomují, že jim turisti nechávají vydělat, a žádné třenice nezaznamenáváme. O pořádek v kempu se starají chlapi z Fénixu, nad bezpečností koupajících se bdí plavčíci, jež platí správa tábora," vysvětluje vedoucí oddělení nadporučík Kareš.

Nicméně: Policie ČR má přímo v areálu kempu, na vrátnici, vyčleněnou místnost, v níž denně najdou rekreanti v určenou hodinu některého z českoskalických policistů, chtějí-li něco urgentního vyřídit. A naopak: policisté se tu mohou dlouhodoběji usídlit, pokud to situace v kempu vyžaduje.

"Přímo v areálu je restaurace Na pláži, kde se přes den jí a pije a večer se konají diskotéky," říká nadpraporčík Srkal. "Ale pořádek si při nich dokáže většinou udržet personál, chlapi z Fénixu - a navíc je tu i městská policie ze Skalice, která nám dost pomáhá."

V letním kině, jež je rovněž součástí kempu, se před pár dny uskutečnil rockový koncert na památku Jiřího Schelingera: sedm kapel hrálo do pozdních hodin (loni prý poslední končila v devět ráno), ale vše se obešlo bez výtržností: jenom se všichni asi nevyspali do růžova...

"Horší jsou krádeže, jež musíme v kempu řešit," vzdychne nadporučík. "Kolikrát jsme vyhlašovali místním rozhlasem, aby si lidi dávali pozor na své věci, ale je to marné. Jen výjimečně je napadne, aby se podívali, jestli se kolem sousedova stanu nemotá někdo cizí, podezřelý..."

Prý to někdy vypadá, jako kdyby měl malý český člověk nakonec niternou radost, že okradli souseda - a ne jej... A neuvědomuje se, že příště může být na řadě.

"Zažil jsem pána z paneláku, co přišel ohlásit krádež své motorky," vzpomene si nadpraporčík Srkal, když se vracíme k zaparkovanému hlídkovému vozu. "Ptal jsem se ho, jestli si nevšiml něčeho divného. A on bezelstně povídá no jo, nějakej chlápek se tam ometal, ale já blbec myslel, že neočumuje mou, ale sousedovu mašinu..."

Podobně nepoučitelní jsou ovšem rekreanti při koupání, kdy nezřídka přecení své síly anebo se na "dálkové plavby" s klidem pouštějí s pěti pivy v žaludku. Anebo je okouzlí vznosné plachty surfů a oni se rozhodnou vyzkoušet svou dovednost, třebaže dosud nepluli ani v neckách přes husí rybníček ve vsi...

"Letos se tu neutopil nikdo, loni taky ne, ani předloni," rozpomínají se chlapi z Vodní záchranné služby, jež má sídlo v Jachtklubu na druhém břehu jezera a už řadu let se stará o bezpečí lidí na vlnách i v nich. "Faktem je, že tady mezi vodáky převažují lidi, kteří už o vodě a jejích záludnostech něco vědí."

Je jich třináct: dobrovolníci, jak jinak. A samí chlapi, protože ženské neberou. Prý leda jako milenky...

"Musíme respektovat zákoník práce," říkají stručně. "Podle něj nesmí žena zvedat břemeno těžší patnácti kilo. A tahal jste už někdy z vody metrákového chlapa?"

Vodní záchranáři se rekrutují z bývalých jachtařů: vybavilo je ministerstvo zdravotnictví - v oněch blahých dobách, kdy ještě mělo nějaké peníze - a oni si teď bedlivě opatrují motorový člun, vesty, oblečení. A pilně shánějí benzin od sponzorů, protože na ten od státu nedostanou ani korunu.

"Občas přispěje někdo zachráněný, z vděčnosti," usmívají se. "A snažíme se prostě šetřit. Dřív jsme uviděli plachtu od surfu dole a už jsme startovali. A nejednou jsme dostali vynadáno, že si ten nešťastník prý jen odpočívá. Takže dnes už taháme lidi jen na vyžádání: když nás někdo vyzve, že se jiný octl v nouzi..."

Ale pro jistotu obhlížejí sportující surfaře a plachetnice i sami, protože cvičené oko rychle rozpozná, kdo to s větrem a vodou dovede a kdo bude co nevidět potřebovat pomoc...

"Dneska fouká zvláštní vítr, jižní. Není silný, ale normálně vanou na Rozkoši většinou větry od západu, severozápadu... S tímhle větrem se ti, co moc nedovedou, budou těžko dostávat ke břehu," říkají věštecky záchranáři.

A zkušenost zase boduje: za chvíli už startují motor, neboť jeden surfař se divoce plácá asi dvě stě metrů od břehu a zjevně si sám neví rady...

Takové normální oddělení

Dlužno říci, že jen ony dva motorové čluny odlišují českoskalické policisty od jiných oddělení třetího typu: jedenáct mužů plus velitel a zástupce, toť vše. Dvě auta, solidní a vzhledná budova stranou městského centra, v jejímž přízemí sídlí autodílny okresního ředitelství a kde se našla i kancelář pro detašovaného náchodského vyšetřovatele. Mimochodem, z toho plynoucí těsnou spolupráci s vyšetřovačkou si Českoskaličtí tuze pochvalují.

"Vodu nemáme jen na přehradě, ale všude kolem sebe - i tady v kanceláři," smějí se. Z jedné strany budovy totiž teče Úpa a z druhé elektrárenský kanál a loni, při povodních, se už už chystali k evakuaci. Jejich denní chlebíček je ale prostší: krádeže, vloupačky do aut a chat, dopravní přestupky. Objasněností se ovšem mohou chlubit - pětasedmdesát procent... Mimochodem, poslední případ je doslova žhavý: před chvílí s ním totiž přiběhl oznamovatel, mládenec asi pětadvacetiletý, jenž přijel na chalupu - a načapal v ní vyspávající nezvané hosty...

Teprve když se zdravě napružený mladík rozpovídá, pochopíme ale pozoruhodné detaily. Ono nemilé probuzení se totiž odehrálo - už před čtyřiadvaceti hodinami.

Na místě činu - u vykradené chaty"Přijel jsem na chalupu s kamarádem dopoledne a všimli jsme si, že k oknu na kratší straně budovy si někdo přistavil lavičku," vypovídá do protokolu. "A vzápětí nám neušlo, že okno samo je rozbité..." A tak šel obhlédnout škody, nevykradli je totiž prvně: v přízemí minimální, jenom "vyžrané zásoby". Stačil ještě škodolibě konstatovat, že lupičům muselo být ouvej, když vzali zavděk i těstovinami, jež rybářská rodina přechovávala ve spíži coby návnadu pro své úlovky.

Pak vyšel po schodech do patra, vešel do jednoho z pokojů - a strnul. Dva zarostlí chlapi chrápali v cizích postelích, až se hory zelenaly.

"Tak jsem je vzbudil, uhodil jsem na ně - a oni mi bez řečí dali svoje občanky a slíbili, že dneska se tam sejdeme znovu a oni mi zaplatí za škodu...," vysvětluje mladý muž.

Jedeme obhlédnout místo činu, zajistit stopy, jestli ještě nějaké zbyly. Mladíkovi zvolna dochází, že se nezachoval právě moudře: ti dva ho přece mohli docela klidně přizabít, aby své, v probuzenecké přitroublosti vydané doklady získali nazpět. A kdyby s nimi neuzavíral pofidérní dohodu, již stejně nemínili vážně, mohla je policie chytit přímo při činu, což je pro dokazování u soudu vůbec nejlepší.

"Známé firmy," zálibně obhlíží nadporučík občanské průkazy pachatelů. "Jeden přímo ze Skalice, druhý z jedné vsi od Hronova. Nedávno je pustili z kriminálu a už mají na krku zase trestní stíhání, tohle jim jen přidá..."

Vysílačkou zavolá kolegům ze sousedství: lapkové prý včera táhli pěšky na Náchod, třeba se někde blízko vynoří...

Ze života potápěče

Nadpraporčík Miroslav Srkal mezi řečí utrousí, že ve čtvrtek musí na soustředění: patří totiž mezi východočeské policejní potápěče. A šéf na něj vzápětí "práskne", že se má čím chlubit: před pár týdny totiž kupříkladu vylovil z Labe v Hradci autoklíček s imobilizérem, co z mostu zahodil onen gambler, jenž předtím zavraždil taxikáře a pak ještě pumpaře od benzínky - pro pár tisícovek...

"Hledali jsme klíček s kolegou, asi tři hodiny to trvalo, ve zhruba třímetrové hloubce. V Labi je vidět tak na metr, ale jak se zkalí voda, promačkáváme bahno rukama. Zima nám ale není: neoprén izoluje a můžeme si pod něj vzít třeba tepláky."

Vě větší hloubce, tak od deseti metrů, prý už houby sejde na tom, jestli je léto, nebo zima. V lednu i v srpnu se tam naměří stejně: tak tři až pět stupňů Celsia.

"Musíme pravidelně trénovat, vesměs máme už dost zkušeností, a přece se občas stane něco nepředvídaného," utrousí nadpraporčík a zvážní. "Před sedmi lety mi zůstal pod vodou kamarád. Udělal chybu: a ty se v téhle branži neodpouštějí."

Policejní potápěči dělají neocenitelnou práci: pachatelé se stále častěji snaží pod hladinou skrýt kdeco, doličné předměty, lup - i své oběti. Snáz se ovšem dozajista hledá trezor nežli pistole: ale u soudu může mít větší cenu právě ona. Anebo ten maličký klíček od auta.

"Zdravě jsem se naštval a řekl si, že ho musím najít," přizná nadpraporčík s úsměvem. "Když totiž takový důkaz chybí, dokáže dneska šikovný advokát pachatele u soudu vysekat. A představa, že by takový parchant, dvojnásobný vrah, běhal po svobodě, dodá policajtovi síly..."

Českoskaličtí říkají, že jsou dobrá parta. A ani by to nemuseli vyslovovat nahlas. Něco takového je totiž znát.

"Sloužíme spolu většinou už pět šest roků, to už se projeví. A když přijde nováček ze školy, rychle zapadne mezi nás."

Přitom nikdo není místní rodák, všichni dojíždějí, i když nikdo z daleka. Ale na Skalici už by nedali dopustit. Ostatně, ona na ně nejspíš taky ne.

Jan J. Vaněk  
Foto Václav Šebek