Voda zkrátka láká, kemp z návrší u hlavní brány vyhlíží sice
docela liduprázdný, ale během pár minut, co se rozhlížíme,
zvedne vrátný závoru pro sedm aut, plných potem zbrocených
turistů. Podivný červenec dal zřejmě definitivní vale
Medardovi a my se rázem ocitli v tropech. Turistická sezona
u východočeské přehrady Rozkoš vypuká s plnou silou.
A policisté z obvodního oddělení v České Skalici mají rázem
dost starostí navíc, neboť počet lidí, nad jejichž
bezpečností mají bdít, se rázem může víc než zdvojnásobit.
Ve městě a okolí žije totiž asi sedm tisíc Východočechů,
a když vysvitne slunce a začne pálit, takže jezero láká ke
koupání, přijede do kempů na Rozkoši zhruba právě tolik
turistů: z tuzemska, ale i z blízkého Polska i vzdáleného
Holandska, z Německa i Rakous. Malý babylon v žáru slunce...
Ryby a rybáři
Když se v šedesátých letech Rozkoš stavěla, měla tři účely:
rekreaci, chov ryb a vyrovnávání hladiny v Labi: tak, aby se
maximálně prodloužila doba, po níž bude možné plavit po vodě
uhlí do elektráren. V devětašedesátém na Rozkoši přestřihli
pásku: od té doby si na ni lidi už zvykli a nedají na ni
dopustit.
Soukromé chaty se na březích stavět nesměly, takže dodnes
jsou tu jen kempy a minimum chat podnikových. Pár hotýlků
a rodinných penzionů, luxusnější podniky by se nevyplatily
- sezona v Čechách je krátká. Ale pro rybáře je Rozkoš
zaslíbenou zemí, přesněji řečeno, vodou. Jezero je mělké,
povětšinou mezi pěti až deseti metry, jen u hráze dosahuje
hloubka metrů osmnácti.
"Tamhle jsou pstruží sádky," ukazují nám naši průvodci z
motorového člunu, jenž opatrně vycouval ze svého "doku" a
teď se jeho motor rozbublává na volné hladině.
Čluny mají českoskaličtí policisté dva, oba zvláště
zasloužilé vysloužilce, kteří by už jinde neobstáli, ale na
Rozkoši ještě mohou dobře sloužit. Stíhání neukázněných
jezdců na kluzácích či vodních lyžích či skútrech tu totiž
nehrozí, neboť takové atrakce jsou tu prostě zakázány: na
stříbrné hladině se vzášejí jen bílé i pestré plachty surfů
a jachet.
Pstruží sádky ovšem pro policii představovaly donedávna
častý zdroj potíží, leckdo totiž zatoužil po chutné a levné
rybě a tak se tu kradlo ostošest: roční škody vyčíslovalo
Státní rybářství nejmíň na milion. Nový majitel, hrabě
Kolowrat, investoval do moderního zabezpečovacího systému.
Takže když se teď ke klecím s elegantními rybami přiblíží
nežádoucí osoba, neunikne ve dne ani v noci citlivým čidlům,
jež vzápětí rozsvítí světlomety, zapnou televizní kamery
a spustí megafony, jež varují zloděje či zvědavce slovně.
Roztočí se ovšem i kotouče videomagnetofonu, jenž věrně
zaznamená vzezření vetřelců, coby důkaz pro eventuální
vyšetřování a soud. A současně je vyhlášen poplach na
náchodském pultu centralizované ochrany agentury Fénix.
"Než kluci vyjedou, brnknou nám na oddělení a my vyrazíme
taky," říká českoskalický šéf nadporučík Libor Kareš,
"dneska člověk nikdy neví, čeho jsou takoví pytláci
schopní..."
Ostatně, i někteří rybáři zvaní sportovní mívají k čistému
svědomí setsakra daleko. Na Rozkoši je ryb dost pro všechny,
jenomže někteří lidé si myslí, že jim patří o něco víc. A
tak se uchylují k praktikám nejen nesportovním, ale
jednoznačně zakázaným. Zasypou na hladinu granule, zakrmí,
jak říkají rybáři, a vyznačí si primitivními bójkami, kde
budou "žně": a pak už jen tahají rybu za rybou a nosí hezky
diskrétně do auta.
"Podle vyhlášky má člověk denně právo chytit sedm kilo ryb,
kolik jich chytí tihle masáci, bůh suď," zlobí se zástupce
vedoucího nadpraporčík Miroslav Srkal, jenž řídí náš člun
kousek od břehu, kde řada rybářů soustředěně sleduje splávky
a tváří se ctnostně.
"Berou?" voláme na ně, ale odpovědí je cosi
nesrozumitelného: asi moc ne.
"Jsou naštvaní, nedávno jim město vyhláškou zakázalo
rybářské přístřešky... Dřív je nesměli používat v době, kdy
se nesmí na přehradě chytat, tedy od půlnoci do čtvrté
ranní, jenže lidi si na břehu nastavěli velké stany a byli
v nich vlastně nastálo. Tak jsme udělali zátah v předvečer
platnosti nové vyhlášky: spolu s rybářskou stráží, lidmi
z Povodí Labe a městskou policií - přes třicet nás bylo.
Zkontrolovali jsme 204 lidí, zjistili devatenáct dopravních
přestupků a devětadvacet porušení vyhlášky o přístřešcích.
Nepokutovali jsme je ale, jenom jsme upozornili, že další
den už vyhláška platí naplno a bude se muset dodržovat.
Tvrdě."
Někdy před jedenáctou večerní od jezera hlídky odjely
- a zhruba za dvě hodiny se vrátily. Už s pokutovými bloky,
neboť nastal nový den a vyhláška vstoupila v platnost...
"Co jsme si museli vyslechnout, nehodlám opakovat," usmívá
se nadporučík. "Jenže důslednost musí být. Dneska je na
březích vcelku pořádek. A ono jde taky o ekologii, protože
takový rybář, co si u vody postaví plátěný hrad, přijede
pochopitelně autem a kašle na zákaz vjezdu, protože ho chce
mít na očích..."
V čemž se mu ovšem, jak soukromě přiznávají policisté, nelze
ale příliš divit, protože vloupání do aut zaparkovaných
porůznu na cestách okolo Rozkoše bývá habaděj. Město by rádo
zřídilo hlídaná parkoviště, jenže nemůže: není dořešeno
vlastnictví pozemků na březích, restituce se táhnou a těžko
investovat do něčeho, co vám třeba nebude patřit.
Když dva dělají totéž...
Rekreanti příjíždějící za sluníčkem chtějí svůj klid. Chtějí
se ale i bavit. A chtějí se najíst, napít, zatancovat si...
Ve městě České Skalici nacházejí dostatek šancí, místní
podnikatelé se s nimi naučili počítat a na léto jim
přizpůsobují otvírací dobu i množství zboží v regálech, aby
se dostalo na všechny.
"Upřímně řečeno, místní si uvědomují, že jim turisti
nechávají vydělat, a žádné třenice nezaznamenáváme. O
pořádek v kempu se starají chlapi z Fénixu, nad bezpečností
koupajících se bdí plavčíci, jež platí správa tábora,"
vysvětluje vedoucí oddělení nadporučík Kareš.
Nicméně: Policie ČR má přímo v areálu kempu, na vrátnici,
vyčleněnou místnost, v níž denně najdou rekreanti v určenou
hodinu některého z českoskalických policistů, chtějí-li něco
urgentního vyřídit. A naopak: policisté se tu mohou
dlouhodoběji usídlit, pokud to situace v kempu vyžaduje.
"Přímo v areálu je restaurace Na pláži, kde se přes den jí
a pije a večer se konají diskotéky," říká nadpraporčík
Srkal. "Ale pořádek si při nich dokáže většinou udržet
personál, chlapi z Fénixu - a navíc je tu i městská policie
ze Skalice, která nám dost pomáhá."
V letním kině, jež je rovněž součástí kempu, se před pár dny
uskutečnil rockový koncert na památku Jiřího Schelingera:
sedm kapel hrálo do pozdních hodin (loni prý poslední
končila v devět ráno), ale vše se obešlo bez výtržností:
jenom se všichni asi nevyspali do růžova...
"Horší jsou krádeže, jež musíme v kempu řešit," vzdychne
nadporučík. "Kolikrát jsme vyhlašovali místním rozhlasem,
aby si lidi dávali pozor na své věci, ale je to marné. Jen
výjimečně je napadne, aby se podívali, jestli se kolem
sousedova stanu nemotá někdo cizí, podezřelý..."
Prý to někdy vypadá, jako kdyby měl malý český člověk
nakonec niternou radost, že okradli souseda - a ne jej...
A neuvědomuje se, že příště může být na řadě.
"Zažil jsem pána z paneláku, co přišel ohlásit krádež své
motorky," vzpomene si nadpraporčík Srkal, když se vracíme
k zaparkovanému hlídkovému vozu. "Ptal jsem se ho, jestli si
nevšiml něčeho divného. A on bezelstně povídá no jo, nějakej
chlápek se tam ometal, ale já blbec myslel, že neočumuje
mou, ale sousedovu mašinu..."
Podobně nepoučitelní jsou ovšem rekreanti při koupání, kdy
nezřídka přecení své síly anebo se na "dálkové plavby"
s klidem pouštějí s pěti pivy v žaludku. Anebo je okouzlí
vznosné plachty surfů a oni se rozhodnou vyzkoušet svou
dovednost, třebaže dosud nepluli ani v neckách přes husí
rybníček ve vsi...
"Letos se tu neutopil nikdo, loni taky ne, ani předloni,"
rozpomínají se chlapi z Vodní záchranné služby, jež má sídlo
v Jachtklubu na druhém břehu jezera a už řadu let se stará o
bezpečí lidí na vlnách i v nich. "Faktem je, že tady mezi
vodáky převažují lidi, kteří už o vodě a jejích záludnostech
něco vědí."
Je jich třináct: dobrovolníci, jak jinak. A samí chlapi,
protože ženské neberou. Prý leda jako milenky...
"Musíme respektovat zákoník práce," říkají stručně. "Podle
něj nesmí žena zvedat břemeno těžší patnácti kilo. A tahal
jste už někdy z vody metrákového chlapa?"
Vodní záchranáři se rekrutují z bývalých jachtařů: vybavilo
je ministerstvo zdravotnictví - v oněch blahých dobách, kdy
ještě mělo nějaké peníze - a oni si teď bedlivě opatrují
motorový člun, vesty, oblečení. A pilně shánějí benzin od
sponzorů, protože na ten od státu nedostanou ani korunu.
"Občas přispěje někdo zachráněný, z vděčnosti," usmívají se.
"A snažíme se prostě šetřit. Dřív jsme uviděli plachtu od
surfu dole a už jsme startovali. A nejednou jsme dostali
vynadáno, že si ten nešťastník prý jen odpočívá. Takže dnes
už taháme lidi jen na vyžádání: když nás někdo vyzve, že se
jiný octl v nouzi..."
Ale pro jistotu obhlížejí sportující surfaře a plachetnice
i sami, protože cvičené oko rychle rozpozná, kdo to s větrem
a vodou dovede a kdo bude co nevidět potřebovat pomoc...
"Dneska fouká zvláštní vítr, jižní. Není silný, ale normálně
vanou na Rozkoši většinou větry od západu, severozápadu... S
tímhle větrem se ti, co moc nedovedou, budou těžko dostávat
ke břehu," říkají věštecky záchranáři.
A zkušenost zase boduje: za chvíli už startují motor, neboť
jeden surfař se divoce plácá asi dvě stě metrů od břehu
a zjevně si sám neví rady...
Takové normální oddělení
Dlužno říci, že jen ony dva motorové čluny odlišují
českoskalické policisty od jiných oddělení třetího typu:
jedenáct mužů plus velitel a zástupce, toť vše. Dvě auta,
solidní a vzhledná budova stranou městského centra, v jejímž
přízemí sídlí autodílny okresního ředitelství a kde se našla
i kancelář pro detašovaného náchodského vyšetřovatele.
Mimochodem, z toho plynoucí těsnou spolupráci
s vyšetřovačkou si Českoskaličtí tuze pochvalují.
"Vodu nemáme jen na přehradě, ale všude kolem sebe - i tady
v kanceláři," smějí se.
Z jedné strany budovy totiž teče Úpa a z druhé elektrárenský
kanál a loni, při povodních, se už už chystali k evakuaci.
Jejich denní chlebíček je ale prostší: krádeže, vloupačky do
aut a chat, dopravní přestupky. Objasněností se ovšem mohou
chlubit - pětasedmdesát procent... Mimochodem, poslední
případ je doslova žhavý: před chvílí s ním totiž přiběhl
oznamovatel, mládenec asi pětadvacetiletý, jenž přijel na
chalupu - a načapal v ní vyspávající nezvané hosty...
Teprve když se zdravě napružený mladík rozpovídá, pochopíme
ale pozoruhodné detaily. Ono nemilé probuzení se totiž
odehrálo - už před čtyřiadvaceti hodinami.
"Přijel jsem na chalupu s kamarádem dopoledne a všimli jsme
si, že k oknu na kratší straně budovy si někdo přistavil
lavičku," vypovídá do protokolu. "A vzápětí nám neušlo, že
okno samo je rozbité..."
A tak šel obhlédnout škody, nevykradli je totiž prvně:
v přízemí minimální, jenom "vyžrané zásoby". Stačil ještě
škodolibě konstatovat, že lupičům muselo být ouvej, když
vzali zavděk i těstovinami, jež rybářská rodina přechovávala
ve spíži coby návnadu pro své úlovky.
Pak vyšel po schodech do patra, vešel do jednoho z pokojů
- a strnul. Dva zarostlí chlapi chrápali v cizích postelích,
až se hory zelenaly.
"Tak jsem je vzbudil, uhodil jsem na ně - a oni mi bez řečí
dali svoje občanky a slíbili, že dneska se tam sejdeme znovu
a oni mi zaplatí za škodu...," vysvětluje mladý muž.
Jedeme obhlédnout místo činu, zajistit stopy, jestli ještě
nějaké zbyly. Mladíkovi zvolna dochází, že se nezachoval
právě moudře: ti dva ho přece mohli docela klidně přizabít,
aby své, v probuzenecké přitroublosti vydané doklady získali
nazpět. A kdyby s nimi neuzavíral pofidérní dohodu, již
stejně nemínili vážně, mohla je policie chytit přímo při
činu, což je pro dokazování u soudu vůbec nejlepší.
"Známé firmy," zálibně obhlíží nadporučík občanské průkazy
pachatelů. "Jeden přímo ze Skalice, druhý z jedné vsi od
Hronova. Nedávno je pustili z kriminálu a už mají na krku
zase trestní stíhání, tohle jim jen přidá..."
Vysílačkou zavolá kolegům ze sousedství: lapkové prý včera
táhli pěšky na Náchod, třeba se někde blízko vynoří...
Ze života potápěče
Nadpraporčík Miroslav Srkal mezi řečí utrousí, že ve čtvrtek
musí na soustředění: patří totiž mezi východočeské policejní
potápěče. A šéf na něj vzápětí "práskne", že se má čím
chlubit: před pár týdny totiž kupříkladu vylovil z Labe
v Hradci autoklíček s imobilizérem, co z mostu zahodil onen
gambler, jenž předtím zavraždil taxikáře a pak ještě pumpaře
od benzínky - pro pár tisícovek...
"Hledali jsme klíček s kolegou, asi tři hodiny to trvalo, ve
zhruba třímetrové hloubce. V Labi je vidět tak na metr, ale
jak se zkalí voda, promačkáváme bahno rukama. Zima nám ale
není: neoprén izoluje a můžeme si pod něj vzít třeba
tepláky."
Vě větší hloubce, tak od deseti metrů, prý už houby sejde na
tom, jestli je léto, nebo zima. V lednu i v srpnu se tam
naměří stejně: tak tři až pět stupňů Celsia.
"Musíme pravidelně trénovat, vesměs máme už dost zkušeností,
a přece se občas stane něco nepředvídaného," utrousí
nadpraporčík a zvážní. "Před sedmi lety mi zůstal pod vodou
kamarád. Udělal chybu: a ty se v téhle branži neodpouštějí."
Policejní potápěči dělají neocenitelnou práci: pachatelé se
stále častěji snaží pod hladinou skrýt kdeco, doličné
předměty, lup - i své oběti. Snáz se ovšem dozajista hledá
trezor nežli pistole: ale u soudu může mít větší cenu právě
ona. Anebo ten maličký klíček od auta.
"Zdravě jsem se naštval a řekl si, že ho musím najít,"
přizná nadpraporčík s úsměvem. "Když totiž takový důkaz
chybí, dokáže dneska šikovný advokát pachatele u soudu
vysekat. A představa, že by takový parchant, dvojnásobný
vrah, běhal po svobodě, dodá policajtovi síly..."
Českoskaličtí říkají, že jsou dobrá parta. A ani by to
nemuseli vyslovovat nahlas. Něco takového je totiž znát.
"Sloužíme spolu většinou už pět šest roků, to už se projeví.
A když přijde nováček ze školy, rychle zapadne mezi nás."
Přitom nikdo není místní rodák, všichni dojíždějí, i když
nikdo z daleka. Ale na Skalici už by nedali dopustit.
Ostatně, ona na ně nejspíš taky ne.
Jan J. Vaněk
Foto Václav Šebek