POLICISTA 9/1998 | Portrét policisty |
Úvod
Nadporučík Václav Špiryt pracuje u policie od roku 1971 do
dnešních dnů, nejprve jako trutnovský dopravák, poslední dva
roky na Operačním středisku ředitelství PČR Trutnov. Setkali
jsme se s ním poblíž Vysokova u Náchoda na místě, ke kterému
vedou ukazatele "letiště". Jako letiště toto místo schválené
není, nemohou zde přistávat sportovní stroje, s výjimkou
ultralehkých. Také nápis nad jedním ze dvou hangárů
"aeroklub" není zcela odpovídající pravdě. Jako vzletová
a přistávací dráha zde slouží vel ká posekaná louka, za
jejímž horizontem je překrásný výhled na vodní nádrž Rozkoš.
Aeroklub Náchod nenajdete pod aerokluby České republiky, ale
název je natolik vžitý, že se stále používá. Sídlo zde má
občanské sdružení, jehož členy jsou vlastně všichni, kteří
létají v tomto regionu se svými ultralehkými stroji a také
je zde hangárují. Sdružení není výdělečné, a když je potřeba
nějaké peníze na provoz a údržbu klubu, sáhnou jeho členové,
kterých je něco kolem čtyřiceti, do vlastní kapsy.
To dělá nejprve různé sporty. Jako například Václav Špiryt.
Od malička jezdil na lyžích až si vyjezdil první výkonostní
třídu, po svatbě v pětadvaceti letech přešel na závodění
v autech, potom na surfu, samozřejmě závodně. Když už
surfoval 1. ligu, pořídil si na Rozkoši chalupu. A to už
zase nezbývalo moc času na závodění. Až v roce 1992 přišel
na myšlenku létat. Náhodou se dozvěděl, že budou poblíž
Rozkoše předváděna rogala, a jel se tam podívat. Tady viděl
závěsná i motorová a zjistil, že se vlas tně dají startovat
z jakékoliv rovné louky. A protože se mu to moc zalíbilo,
sehnal si plány, koupil trubky a ten samý rok začal stavět.
Nadporučík Špiryt si první rogalo postavil sám. Samozřejmě za pomoci mnohých kamarádů a známých, kteří měli patřičné zkušenosti. Bez těch by to nešlo. Sám o tom říká: "Nejprve je nutné sehnat dobré plánky, nakoupit dostatek duralových trubek, kvalitní nosná lana. Nejdůležitější je postavit kostru. Tu jsem po částech vyráběl ve sklepě, potom jsme šili plachtu. Říkám šili, protože nás na to muselo být několik chlapů. Měl jsem naštěstí dobrého známého v továrně, kde se šijí stany. Ten vyjednal u vedení továrny povolení, a tak jsme jednu plachtu vyrobili během víkendu tam. Druhou v jedné hospodě v době, kdy měla zavřeno. Všechny stoly jsme dali dohromady pod rozvinutou látku, jeden vynechali a místo něj vsunuli šicí stroj. Taková plachta na křídlo má zhruba 18 m2 a šije se dvojmo, dvojpotah. Něco látky se prostříhá, ale takových 40 běžných metrů látky v balíku zůstává, a to už je nějaká váha, kterou musí několik chlapů posouvat do stroje. Když jsou trubky pospojované, plachta na křídlo ušitá, mot or vyštelovaný, dá se to dohromady a může se létat. Od rozhodnutí k hotovému výrobku nám to trvalo asi půl roku."
Václav začal létat prvně až na svém vlastním rogalu. Bylo
dvousedadlové, a tak začínal na zadním sedadle. Vpředu
seděl, řídil a zaučoval kamarád, zkušený pilot a instruktor.
Pilotní průkaz je podmínkou k samostatnému létání i na
těchto ultralehkých strojích, a tak Václav složil pilotní
zkoušky. Nyní nalétá zhruba 80 i více hodin ročně.
Ultralehké stroje létají zejména v tzv. géčku, což je
výšková vrstva 300 m nad zemí a je tu podle slov pana
Špiryta "vše volno". To se ovšem musí chápat tak, že je
samozřejmě nutné určitá pravidla dodržovat. Je třeba se
vyhýbat úsekům kolem řízených letišť a vymezeným prostorům.
Chce-li pilot na některém letišti přistát, je slušnost to
předem ohlásit, když tak neučiní, měl by v určité výšce
nalétnout na věž, aby byl se svým strojem vidět a vědělo se
o něm. Jinak zde platí předpisy podobné dopravní vyhlášce.
Platí pravidlo pravé ruky, tedy přednost zprava letícímu
stroji, dva stroje proti sobě se vyhybají vpravo atd.Tak jak
se má řidič chovat na silnici, měl by se pilot chovat ve
vzduchu. Platí i přesná pravidla týkající se letišť, která
mají své letové řády, a nechce-li na nich pilot ultralehkého
stroje přistát, měl by se jim na pět kilometrů vyhnout.
Rozdíly proti pravidlům silničního provozu jsou hlavně
v letových výškách. Ve výškách nad 300 m už platí letové
plány, je nutné mít rádio nebo vysílačku, nahlašuje se každý
let.
Každý pilot prochází jednou za dva roky zdravotní kontrolou u lékařů, kteří vědí něco i o létání. Podstatné je, aby dobře sloužilo srdíčko, zrak a tlak aby byl v normálu. Věk potom nerozhoduje.
Někdy nádherné a někdy strašlivé. V té výšce se zažije trochu strachu, je to jiný pohled na svět, je to touha po něčem, co nebylo přírodou lidstvu dopřáno - křídla. Ta lidem nenarostla, a tak si je dělají z trubek a hadrů. Je to relaxace, ale taková, při které musí být všechny smysly v pohotovosti. "Kdo tvrdí, že létá a nemá strach, dlouho létat nebude," říká Václav Špiryt a vypráví o svých pocitech. "Člověk prostě musí mít určitý respekt. Zažil jsem i víc než respekt, zažil jsem i strach. To třeba když se oblétává bouřka. Z dálky je to nádherný pohled, sluníčko s mrakem vytváří krásné tvary, ale když se dostanete k bouřkovému mraku, legrace jde stranou. Silné proudění dělá s rogalem divy. Ono totiž není jen horizontální, ale i vertikální proudění vzduchu. Pak jste rádi, když se dostanete na zem. Vidím-li bouřku, raději se letím schovat. Přistanu za krásného počasí a příště letím zase. Nahoře to pěkně škube, dole u kafíčka vám to nikdo, kdo to nezažil, nechce věřit."
Roztříštěná obě kolena, zpřelámané kosti na rukách, přetrhané vazivo, přeražená žebra a nějaké ty odřeniny. To vše způsobila technická závada, vypadlé přední kolečko při přistání. Zranění, která si jel nadporučík Špiryt léčit do Mariánských Lázní. Jak jinak, než na svém rogalu. Vyjednal si na místním letišti hangárování a jeho rogalo s ním třínedělní pobyt v lázních sdílelo, aby ho potom bezpečně dopravilo domů. Bylo to jediné zranění, které prý stačí na celý život.
Při příležitostech různých sletů se pořádají orientační závody ultralehkých strojů. Podle fotografií, které dostane pilot před startem, se hledají určité objekty. Právě tak písmena nebo znaky, namalované na obrovských plachtách na zemi, určité body se vyhledávají podle azimutu. To vše pilot zakresluje do mapy, závěrem se přistává na tzv. DEK. To je obdélník o rozměru 25 x 100 m, napříč rozdělený na pěti šestimetrové pásy. DEK si můžeme představit jako letadlovou loď. Kdo přistane před ní, nezískává žádné body, komu se podaří přistát na kraji, dostává nejlepší hodnocení, kdo za ní, vyjede tak vlastně z lodi a zůstává bez bodů.
Jiný druh soutěže je třeba ta, na kterou se pan Špiryt právě chystal společně se svým synem. Šlo o AERO ČUNDR RALLYE 1998 pořádanou ve dnech 7. 8. až 14. 8. (rezerva do 16. 8.). Rezerva není pro ty, kteří nedoletí včas, jak by se mohlo zdát, ale nechává se pro případ špatného počasí, kdy je lepší sedět na zemi a hledat si jiné radovánky. Protože na rogalech a jiných lehkých strojích se létá pro radost. Při této soutěži se letí pět etap - z Olomouce přes jižní Moravu, severní Moravu, kolem Nového M ěsta na Jičín. V některých těchto městech soutěžící přespávají. Václav Špiryt předpokládá, že se synem uletí zhruba 1000 km. Nádrž rogala je na 50 l benzinu. Na ten se dá letět 5 až 6 hodin, pokud by to někdo vydržel v jednom zátahu. Dvousedadlové rogalo dosahuje průměrné rychlosti 80 až 100 km za hodinu.
Docela hezký koníček a pro patnáctiletého kluka a jeho tátu určitě zajímavě trávené prázdniny a dovolená. Nemyslíte?
Dagmar Linhartová
Foto Václav Šebek