POLICISTA 9/1998 | ARCHIV POLICEJNÍHO MUZEA |
"Nic vám nedám," odvětil muž a sám se divil, jak klidný se mu podařilo udržet hlas. "Jestli ty věci chcete, vemte si je sám. Já vám pomáhat nebudu..."
V archivu Muzea Policie České republiky v Praze se ukrývají prastaré případy, ze kterých jde často na člověka husí kůže. Jsou tam ale i případy z doby připadající nám takřka jako současnost, nikoli zaprášená historie, kterou je třeba založit do zamčeného trezoru muzea. Stejně tak jsou zde uschovány příběhy pachatelů, kteří mají ke klasikům českého zločinu pěkně daleko - právě takový je i ten náš.
* * *
Říkejme mu třeba Aleš Votruba. Sedmnáctiletý kluk, na kterého byla v zednickém učilišti pořád nějaká stížnost: neobejde se bez pravidelného dohledu a kontroly, říkají záznamy o jeho prospěchu a chování.
Pan Zapletal (jméno pozměněno, pozn. red.) neměl vůbec radost, že jeho syn kamarádí s výrostkem, který se mu moc nezamlouval. Ještě méně se mu zamlouvalo, že si ho občas přivede i domů. Sám byl ale odkázán na invalidní vozík a dobře věděl, jakou cenu může mít přítel, se kterým si člověk rozumí. Snad právě proto byl k synově návštěvě shovívavější než rodiče bývají a doufal, že si jeho chlapec časem najde někoho solidnějšího.
Onoho dne, na který nikdo ze zúčastněných nezapomene, ukazoval kalendář dvacátý sedmý den měsíce listopadu 1989. U pana Zapletala byl zrovna na návštěvě jeho známý, také invalida na vozíku. Oba muži si měli o čem povídat, třebaže byl pro ně svět trochu menší než pro jiné lidi. Bylo něco po osmé ráno, když je z hovoru vyrušil zvonek u dveří...
* * *
Aleš Votruba byl vděčným divákem filmů, ve kterých se něco děje. V televizi ale většinou dávali kusy, u kterých člověk buď usne, nebo ho bere čert nad tupostí nabízené produkce. Mít tak video, to by bylo to pravé. Věděl o desítkách filmů, na které by se dalo koukat i několikrát za sebou. Zatímco on si na takovou hračku hned tak nenašetří, jeho kamarád má doma videa hned dvě: betu i véháesku. Tu druhou by Aleš moc chtěl a možná už ví, jak na to.
Tak nějak se zřejmě spřádal v učňově hlavě plán, kterak se stát z bezúhonného občana zlodějem. Detaily loupeže dostávaly stále konkrétnější obrysy, až měla celá akce docela přesný scénář. Čas nazrál zhruba měsíc před Vánocemi: tehdy Aleš usoudil, že video kamarádova otce zkrátka chce, ať to stojí co stojí.
Večer 28. listopadu si Aleš připravil nezbytné rekvizity:
černou silonovou punčochu, kuchyňský nůž a dvě tašky na
kradené věci. Jestli byl v noci jako na trní, nebo spal jak
špalek, spisy neříkají. Zato následující den popisují
poměrně podrobně...
Ráno kolem půl deváté stál Aleš Votruba před domem, kde Zapletalovi bydleli. Vyšel nahoru, přetáhl přes obličej černou punčochu, do ruky si připravil kudlu a zazvonil. Chvíli trvalo než pan Zapletal přijel ke dveřím - jen co je otevřel, měl před obličejem nůž a neznámý maskovaný násilník vtrhl do bytu.
Lupič se trochu zarazil, když uviděl druhého chlapíka na vozíku, který tady byl právě na návštěvě.
"Dejte mi vaše videa a kazety," přikázal hlasitě maskovaný lupič panu Zapletalovi a podával mu připravené tašky.
"Nic vám nedám," odvětil muž a sám se divil, jak klidný se mu podařilo udržet hlas. "Jestli ty věci chcete, vemte si je sám. Já vám pomáhat nebudu," dodal ještě a čekal, co se bude dít dál.
"Zajeďte oba do koupelny!" rozhodl se pro improvizaci lupič.
Když se oběma mužům na vozíkách podařilo vměstnat do koupelny a dokonce i zavřít dveře, jal se Votruba pátrat po vytouženém zázraku techniky. V pokoji ale viděl jen video značky Beta, o které nestál, protože pořádné filmy jsou pro značku VHS. S hledáním nebyl ještě zdaleka u konce, když zaslechl, že domácí někam volá telefonem, o jehož existenci neměl vůbec potuchu. Aleš naházel do tašky alespoň pár videokazet a zmizel dřív, než se objevila policie. Video sice zatím nemá, ale kazety taky nejsou k zahození, usoudil po nezdařené loupeži Votruba.
"Nechceš půjčit něco na koukání?" zeptal se Aleš za pár dní své známé. "Kde bys to, prosím tě, vzal?" nejevila dívka žádný zájem. "Mám je tady, klidě se na ně podívej a jestli chceš, můžu ti je potom prodat," opáčil Votruba a vyndal pět kazet filmů nahraných pro videopřehrávače.
* * *
Cesta k odhalení neznámého pachatele nebyla pro policisty
příliš složitá. Dle svědectví poškozeného Zapletla a jeho
známého, který byl v době loupeže v bytě na návštěvě, musel
být za černou punčochou schován někdo, kdo nebyl v bytě
poprvé, protože se zde docela dobře orientoval. Mezi
vyslýchanými byla předvolána i Votrubova známá, která - nic
netušíc - přiznala, že jí Aleš nějaké videokazety půjčil.
Detailů, které vedly kriminalisty právě k Aleši Votrubovi
bylo stále víc. Za dva měsíce od provedení loupeže v bytě
Zapletalových stál pachatel před okresním soudem, kde bylo
v hlavním líčení rozhodnuto následovně:
"...Obžalovaný mladistvý Aleš Votruba... j e v i n e n, že dne 29. 11. 1989 v 08.35 hod. v domě invalidů... ozbrojen kuchyňským nožem a maskován dámskou punčochou vnikl do bytu Jana Zapletala a pod pohrůžkou násilí po něm vyžadoval vydání videopřehrávače a videokazet, potom jej a jeho hosta Josefa P. přinutil, aby odjeli na invalidních vozících do koupelny, zmocnil se devíti kusů videokazet v hodnotě 1 300 korun a z místa utekl, t e d y proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, t í m s p á c h a l trestný čin loupeže podle § 234, odst. 1 tr. zák. a o d s u z u j e s e k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
Podle § 58 odst. 11 písm. a) tr. zák. se výkon trestu podmíněně odkládá a zkušební doba se podle § 82 odst. 1 tr. zák. stanoví na dobu tří let..."
Před svým rozhodnutím si soud vyžádal i odborné posudky, mimo jiné i od znalců z oboru psychiatrie. Ti v závěru svého posudku uvedli, že neshledali závažnou duševní chorobu ve smyslu psychotického onemocnění. U tohoto pachatele se jedná o nevyzrálou osobnost se sníženou přizpůsobivostí, sníženými volními vlastnostmi. Schopnost rozpoznat nebezpečí svého jednání a ovládat je nebyly sníženy. Pobyt na svobodě není nebezpečný.
Soud přihlédl ke všem polehčujícím okolnostem i posudkům znalců a vzhledem k tomu, že také pohlížel na pachatele jako na mladistvého, byl dotyčnému uložen pouze podmíněný trest.
Radvana ČERVENÁ
Ilustrační foto Jiří Novák
SLOVO NA ZÁVĚROkresní soud ve svém rozsudku zmiňuje posudek z oboru psychiatrie, který byl vypracován na mladistvého pachatele. U mladého člověka, kde je ještě šance na převýchovu, bývá vězení horším prostředím, které odsouzeného negativně poznamená a někdy ho natrvalo přivede do prostředí problémových lidí. Podívejme se však na celý případ pohledem obětí. Při loupežných přepadeních jsou lidé, na které se míří zbraní (ať se jedná o nůž či dokonce o pistoli) vystaveni velice intenzivnímu strachu. Je-li bezprostředně ohrožen život, začínají u člověka působit psychické pochody poznamenávající jej většinou na celý život. Nevím, jak soud přihlížel ke skutečnosti, že v tomto případě se stal obětí loupežného přepadení muž připoutaný na invalidní vozík. Lidé s takovýmto handicapem jsou zranitelnější, protože se i v běžném životě cítí často bezmocní před problémem, nad kterým se zdravý člověk vůbec nepozastaví. Vybral-li si pachatel právě takového člověka jako oběť svého egoistického jednání, zaslouží daleko větší opovržení, než kdyby například vykradl obchod se zbožím, po kterém touží. Soud byl optimistický a věřil, že mírnější trest pomůže k nápravě nezletilého delikventa lépe. Já, bohužel, na základě zkušeností z psychologické poradny takovýto optimismus nesdílím. Sobectví a nezdrženlivost, příprava na provedení přepadení a zvláště pak záměrně vybraná bezbranná oběť napovídají, že odsouzený bude mít pravděpodobně s trestnou činností v budoucnu i další zkušenosti. PhDr. Jaroslav NOVÝ |