POLICISTA  9/1998   U policistů v Novém Strašecí   


policie
z podkroví

Policisté v Novém Strašecí sídlí netradičně až v podstřeší budovy, jež kdysi bývala domovem okresních úřadů. V Nové Strašecí, městě o zhruba pěti tisících obyvatelích, sídlíval totiž okres se vším všudy, býval tu dokonce soud i berňák...



Časy se mění, lidé a město však zůstávají. Náměstí je úhledné a stinné, pod vzrostlými stromy pár stánků se zeleninou a neodmyslitelní Vietnamci se svými hadříky. V budově, jež bývala zřejmě historickou radnicí, sídlí dnes Umělecká škola, městský úřad má moderní bydlo na dolním rohu náměstí.

Nové Strašecí je od prvního pohledu městem právě tak akorát, s lidským rozměrem i náladou: všude se dá dojít pěšky za pár minut, lidi se tu navzájem mohou ještě zdravit, mají-li chuť, a neznat jeden druhého, když je chuť přejde. Svoboda nikoli nepodstatná...

Výtah nás ochotně vyveze do druhého patra, poslední schody, nevlastníce správný klíč, musíme vzít hezky pěšky a zazvonit u mříže. Odemknout nám přijde osobně zástupce vedoucího nadporučík Jiří Jurgovski. Nejsou lidi, jak se říká: jediní dva chlapi, jež má zrovna ve službě, objíždějí v hlídkovém voze okolní polesí a kontrolují houbaře.

"Na straně jedné jde o lidi, kteří kašlou na zákaz vjezdu do lesa a myslí si, že pro ně značky a předpisy neplatí," povídá nadporučík, zatímco se usazujeme v jeho novotou skoro vonící kanceláři. "A na straně druhé se snažíme ohlídat auta parkující kolem okraje lesa před zloději."

Automobily nadšených houbařů se totiž v posledních letech stávají oblíbeným cílem zlodějských nájezdů: galerka prý tomuhle způsobu výdělků říká s osobitým smyslem pro humore "letní Mototechna" - a do roka v ní spláčou nad výdělkem desítky řidičů. Košík hub sice hrdě třímají, ale při pohledu na otvor po luxusním autorádiu jim nezřídka vypadne z ruky.

"Šikovný loupežník vyháčkuje dveře auta za pět vteřin, nešikovi to trvá třikrát déle," věcně říká nadporučík. "A když vám u lesa parkuje šedesát sedmdesát aut, mohou si lumpové vybírat... Nejradši bych jednu hlídku vyčlenil jenom na tohle - jenže, kde ji vzít?"

Tabulkový stav policistů v Novém strašecí je dvanáct plus šéf a zástupce: jenže vedoucí už čtyři měsíce marodí s plotýnkami, další z chlapů je ve škole - a dva dali výpověď, jeden k prvnímu červenci, druhý k prvnímu srpnu.

"Ten první si prý našel práci za víc peněz, a protože měl odslouženo teprve osm roků, nedostane ani odchodné, druhý má za sebou třináct let služby, ale vlastně odcházel taky kvůli penězům: živí dvě děti a ženu na mateřské dovolené a z jednoho policajtského platu to nejde."

Faktem je, že zkušení policisté by takhle odcházet neměli: mladí se pak nemají od koho učit, protože škola jim sice dá hodně, ale profesionál zraje dlouho, možná pět šest roků. A potřebuje za parťáka vyzrálého chlapa, jemuž přešly předpisy do krve a taky o lidech ví už svoje...

"Tohle je třeba u nás na oddělení vážně problém, protože tu vesměs slouží mladí, pár roků po škole, a nemají od koho se učit," přiznává nadporučík Jurgovski, jenž si ovšem taky má na kmetské šediny ještě počká: nedávno oslavil teprve devětadvacetiny. Narodil se v jedné nedaleké vsi, od šesti let ale bydlel v Novém Strašecí: coby policista začínal ovšem v Praze, přesně řečeno v Nuslích. Takže když se vrátil do rodného kraje, připadal si prý - tehdy v roce jedenadevadesátém - skoro jako v ráji.

Zákaz vjezdu do lesa respektuje jen málokdo"Postupně se ovšem situace zhoršuje i u nás, do dnešního dne už za letošek evidujeme na oddělení asi 270 trestných činů. Což jen ve srovnání s loňským rokem znamená nárůst zhruba o čtyřicet či padesát případů..." Dlužno ovšem podotknout, že se zaplaťpámbu vesměs nejedná o nezávažnější trestné činy: vraždy, znásilnění, loupežná přepadení se tu nekonají, místní jsou zřejmě lidé mírní a přespolní se mordují jinde. Denním chlebem policie v Novém Strašecí jsou vykradené chaty, obchody, byty, vyloupená a odcizená auta. A taky třeba pytláctví, protože zdejší rybníky se hemží kapry a v lesích žije vysoká i černá zvěř. Žije, ale dlouho už nebude, jestli se s pytláctvím něco razantního neudělá...

"Pytláci jsou pohroma a postrach, mají dokonalé vybavení, o jakém si policie může jen nechat snít: perfektní terénní auta, vysílačky, zbraně. Jezdí v týmech, jeden předem tipuje, druý střílí, třetí sbírá úlovek." Kdyby takový sběrač, nedejbože, narazil na zvídavou hlídku, drze prohlásí, že střeleného srnce či kance našel u silnice a veze zvěř, duše předobrá, odevzdat. Žádnou zbraň ve voze nemá - a dokazujte mu, že si nectně vymýšlí..."

"Snad ještě horší je situace u rybářů," vzdychne nadporučík, "sami si už ani k vodě na hlídky netroufají, když dostanou hlášku, že se někdo motá někde u vody, zavolají a my jedeme s nimi. Rybářská stráž nemá statut veřejného činitele a pytláci se jí smějí do tváře..."

Pytlák, ne-li něco horšího to byl, kdo před časem střelil chovného osmnácteráka v lánské oboře: a ještě ke všemu mizerně, jelen mu utekl, ale nakonec v bolestech zhasl u jednoho rybníka. Když ho lesáci našli a vyčíslili hmotnou škodu, došli k sedmi stům tisícům korun - ale copak se hodnota takového živého unikátu dá vyjádřit penězi?

*  *  *

Jen o pár kilometrů dál od Prahy, v Rakovníku na náměstí, okresní ředitel podplukovník JUDr. František Bindík na úvod připomene, že "jeho" okres je ve středních Čechách nejklidnější: jenomže z hlediska celé republiky už to zdaleka taková idyla není.

"Rozloha kolem tisíce kilometrů čtverečních, zhruba šestapadesát tisíc stálých obyvatel," zahrnuje nás fakty, "dvě větší města, Rakovník a Nové Strašecí, jinak hlavně zemědělské osídlení, vesnice větší i menší. Velký pohyb lidí: spousta zdejších dojíždí do Prahy za prací a ještě víc Pražáků k nám jezdí za rekreací. A navíc je tu velmi silná průjezdná doprava - jednak z Prahy na Karlovy Vary, jednak z Plzně na Mostecko..."

Bolestí je ovšem kvalita povrchu hlavních silničních tahů: vyjeté koleje na Karlovarské prý už v některých místech dosahují hloubky deset až dvanáct centimetrů, a jak taková strouha rozkývá auto ve stovce, je nasnadě. Rychlost se tedy omezuje značkami, na hlavním tahu; ale kdo je dodržuje, když přece tolik spěchá a ony mu přikazují ploužit se směšných šedesát nebo i čtyřicet? Následky řidičské suverenity bývají ovšem děsivé...

"Nedávno u Hořesedel na křižovatce vyletěl jeden řidič ze zatáčky, nerovná vozovka mu rozhoupala vůz a výsledek? Tři lidi tam zemřeli," chmurně vzpomene ředitel.

Tím víc ho štve, že zatím jeho dopravka nevlastní takřečený "chytrý radar" a nemůže se tím pádem podobným závodníkům dostat na kobylku - ale všeho do času! Nárůst nehod na Rakovnicku totiž alarmuje, a nejen to: zatímco jejich počet je letos vyšší ve srovnání se stejným obdobím loňska o patnáct procent, počet těžkých zranění při haváriích vzrostl o procent třicet.

"Náš pracovní evergreen jsou ale chaty, chaty, chaty - v okrese jich máme stovky, zvláště na Křivoklátsku. A pak nás taky trápí vykrádání aut a jejich krádeže. A vůbec - všechny druhy majetkové trestné činnosti," říká ředitel Bindík. "Samozřejmě, že kriminálka zná svoje stálé místní firmy, ale mobilita pachatelů bohužel roste a k nám stále častěji vyrážejí na lup pachatelé z Kladenska či Mostecka, ale i z Prahy a z větších dálek. Přijedou, udělají ránu - a mizí jako pára nad hrncem."

Vzdor tomu se ředitel může pochlubit čerstvým pachatelem: nedávno se rakovnickým kriminalistům podařilo ukončit sérii loupežných přepadení malých poštovních úřadů, kam pachatel - zřejmě zapřisáhlý sólista - vnikl s pistolí v ruce a vybral si hotovost: někdy padesát tisíc, jindy sto i víc. Zřejmě byl s výdělky spokojen - až do chvíle, kdy zkusil štěstí v Kolešovicích. Když se vyřítil s lupem ven, parkoval před budovou jistý člověk a neušlo mu, co se děje. A protože měl mobil, nelenil a zavolal policii. A nejen to: dokonce se svým autem za motorizovaným lupičem vydal a mobilním telefonem hlásil centrále, kudy pachatel ujíždí...

"Bohužel, takový svědek je vzácná výjimka, neřku-li rarita," smutně se usmívá ředitel. "Lidi si nechtějí pálit prsty, radši se otočí zády, když vidí nějakou nepravost: a přitom by si mohli říci, sakra, dneska se děje příkoří sousedovi, zítra mohu být na řadě já..."

Lidská lhostejnost není ale jediným, co ředitele trápí: horší totiž je, že v poslední době opravdu odcházejí od policie zkušení odborníci. Roli hrají platy, ale taky únava, znechucení, sisyfovské pocity nikdy nekončící dřiny, již nikdo neocení... Na jejich místa přicházejí, pravda, mladí, ale ti je v prvních letech nemohou plně nahradit: policista zraje dlouho, takových pět let nejmíň. A zvláště třeba na kriminálce se z talentu fachman stává nelehko a pomalu.

"Na straně druhé mě zase těší, že třeba naše práce ve sportovním klubu policie se začíná projevovat," ožije major Bindík. "Chodí tam řada slušných kluků z civilu, kteří mají prostě zájem o sport - ale už se stalo, že někteří z nich přišli a řekli, že by chtěli nastoupit u policie..."

*  *  *

"Když se přihlásí nějaký místní uchazeč o policejní službu, je napřed zařazen na oddělení - jen na pár týdnů, aby si ověřil, jestli na tohle řemeslo vůbec má nervy," vysvětluje nadporučík Jargovski, "pak jde na patnáct měsíců do školy a po ní nastupuje v Praze, aby se otrkal a zvykl na zátěž. A pak se vrátí na okres, kde prošel náborem, a ředitel rozhodne, kde v danou chvíli potřebuje nováčka nejvíc - jestli někde na obvodě nebo třeba na dopravce..."

Policisté na obvodech, to jsou dělníci policie, řekl s úsměvem, ale vlastně naprosto vážně rakovnický ředitel. Jsou v první linii, dnes a denně: první na ráně, když se něco semele, ale i v tom případě, kdy si jen občan chce vylít vztek. Někomu vynadat. A aby o všem věděli aspoň něco,i o věcech, jež jim k řešení vlastně nepříslušejí, aby lidem dovedli poradit: s vyhledáváním trestných činů, zajištěním místa činu, dokumentací nehody, dopravními problémy. Aby se uměli orientovat v problémech pasových, věděli něco o zbrojních pasech, vyznali se aspoň zhruba ve správní agendě, ponětí měli o obchodním zákoníku...

Dlužno říci, že jistou pomocí v práci jsou dnes policistům z Nového Strašecí městští strážníci, kteří převzali aspoň většinu starostí o veřejný pořádek ve městě a vyřizují i takřečené "prkotiny", jež berou nervy a čas: sousedské třenice a manželské hádky.

"Hospodské pranice jsou dneska vzácné, většinou si všechno chlapi vyřídí asi mezi sebou a my se nich dozvíme jen tehdy, když dojde ke zranění a někdo skončí v nemocnici," vysvětluje nadporučík Jargovski. "Víc nás zaměstnávají diskotéky, které se pořádají v sobotu v kavárně Patro u náměstí a na něž se sjíždějé hlavně přespolní - i z Kladenskou a Lounska."

Jízdní kola se kradou všudeNikoli však vlakem, jak bývalo u mladých zvykem, nýbrž taxíky, jichž pak čekává před podnikem dlouhý zástup. A ráno pak přicházejí stížnosti - na noční ryk, na vysypané popelnice, ulámané odpadkové koše a rozbité osvětlovací výbojky, ale i na vytřískané výlohy a taky vyloupená či dokonce ukradená auta. Někomu zřejmě na zpáteční jízdu drožkou nezbylo - a čekat na autobus se mu nechtělo... "Mladých pachatelů přibývá, dost často chytíme mladistvé někdy i nezletilé, kteří už mají na triku pěknou škodu," kývne nadporučík.
Zrovna nedávno prý lapili takovou nadějnou partičku: dobyla se do desítek chat a a chalup, kradla však samé hlouposti, včetně hraček. Když se na policii sepisoval protokol, dávali zelení pachatelé jen horkotěžko dohromady seznam objektů, v nichž hostovali: ne, že by chtěli zatloukat. Prostě si už nepamatovali... A když policisté jeli za majiteli stavení, na jejichž vyloupení se mladí zlodějíčci ujednotili, někteří tvrdili, že se žádné vloupání nekonalo.

"Bohužel, pokud nejde o velkou škodu, někteří lidé radši mávnou rukou a nic ani neohlásí: než trávit čas sepisováním výpovědí a eventuálně potom chodit k soudu..."

Ostatně, k soudu je těžké dostat nejen svědky, ale kolikrát i pachatele: dokonce i takového, jejž si soud přímo vyžádá k dodání a policisté ho iniciativně čapnou - netušíce, že si tak přidělávají nejen práci, ale i starosti.

"Chytili jsme jednoho takového tuhle po poledni a zavolali na příslušný soud do Prahy," hořce se usmívá nadporučík. "Sekretářka znechuceně pravila, že tam už nikoho nemá, neboť je pátek odpoledne: jen jednu paní soudkyni, kterou nemůže rušit, protože má právě případ. Tak jsem ji požádal, ať si to prostě nějak zařídí, protože já za půl hodiny zavolám znovu a budu chtít vědět, co s tím chlapem dělat... Zavolal jsem za hodinu, abych jí dal víc času - a víte, že už mi to nevzal vůbec nikdo?"

Nakonec se novostrašeckým policistům podařilo přece jen uspět a pachatele odevzdali: jenže museli přes pražského operačního důstojníka sehnat soudce onoho senátu, jenž měl dosažitelnost, přes mobil mu zavolali a někdy v osm večer putoval celostátně hledaný výlupek, kam patřil. Pár policistů kvůli němu mělo něco přesčasových hodin navíc - a vztek, proč to muselo jít tak složitě...

*  *  *

Policejní obvod v Novém Strašecí býval nejrozlehlejším v okrese, když nedávno vzniklo oddělení v Hořesedlech, pár vesnic z rajonu ubylo. Ale pořád je to kus světa, jenom poctivě ho objet trvá hodnou chvíli. Místní si při tom možná ani nevšimne, jak je v těch středních Čechách pořád hezky: to jen neunavené oči cizincovy rozpoznají - a ústa řeknou.

Jan J. Vaněk  
Foto Václav Šebek