Názor
Vedle celostátních médií pokrývají celou zemi hustou sítí další sdělovací prostředky, které mají na tvorbu názorů obyvatel mnohdy silnější dopad. Pokud jde o regionální a místní záležitosti, celostátní média jim dokonce nemohou konkurovat. Na tyto sdělovací prostředky (nepočítaje v to webové stránky krajů, měst a obcí) ročně vydáváme z veřejných rozpočtů odhadem alespoň půl miliardy korun. Tato média zobrazují a významně formují místní, komunální a regionální politiku, jež se uznává za podhoubí demokracie, za živnou půdu pro růst politiků a politických stran, a tedy celé politické kultury.
Vedení většiny obcí a krajů vydává tištěný zpravodaj. Periodika mají různé názvy – nejčastější je Zpravodaj, časté jsou Listy, Noviny, objevují se variace místního jména (“Šestka” – Praha 6, “Kladno”, “Odolen” – Odolena Voda) či neobvyklé názvy (“Domov”, “Jitřenka”, “Hláska” ad.). Periodika jsou vydávána za veřejné prostředky. Objem veřejných peněz nebývá zřejmý, zejména pokud vznikají v rámci úřadu, protože významná část je skryta ve mzdových položkách a službách. Jen když jde o objednávku u externího dodavatele, jsou náklady o něco transparentnější.
Vydávání zpravodajů není soukromým podnikem vedení obce, ale výkonem veřejné moci. Stejně jako provoz webových stránek představuje – řečeno trochu právním jazykem – poskytování a šíření informací za veřejné prostředky směřující ke všem občanům obce či kraje. Pro posouzení tohoto aspektu je klíčový odst. 3 článku 17 Listiny základních práv a svobod: “Cenzura je nepřípustná”. Na fenomén místních periodik dopadá také Čl.22 Listiny: “Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.” Totéž se projevuje v Čl.5 Ústavy: “Politický systém je založen na … volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy …”. Konečně je třeba vycházet i z § 2 zákona o obcích: “(2) Obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů.” Též § 35 odst.(2) uvádí, že “Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o … uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování … potřeby informací, …”.
Ze všech těchto ustanovení plyne, že vydávání periodik musí sloužit všem občanům a nikoli jen některým. Zasahovat do skladby a znění zpráv, vyplývajících z objektivního zachycení reality (cenzura), se nesmí. Periodika musejí umožňovat soutěž politických sil, proto mají přinášet dostatečně objektivní a všestranné informace, umožňující svobodné vytváření názorů občanů. Nemají-li občané k disposici politicky různorodé informace, je tím ochromena sama podstata svobodných voleb, protože podmínkou svobodné volby je vědět, mezi čím vlastně volím. Tato periodika jsou velmi čtena (až 40 % občanů je čte pravidelně – (1)) a vzhledem k praktickým “místním” informacím obvykle budí dojem serióznosti. Tato periodika díky veřejné dotaci a exkluzivitě informací obvykle pracují absolutně bez konkurence.
Obsah periodik je vždy politický
Již na základě pilotního průzkumu “Periodika” (2), jehož úkolem bylo vytvořit pojmosloví a základní orientaci v dosud zcela nezmapované oblasti, lze konstatovat, že v těchto periodikách panuje prakticky po celém státním území stav, který nelze nazývat jen “neobjektivitou”. Jde o brutální “cenzuru” či dokonce informační “totalitu”. Radniční periodika jsou masivně zneužívána k propagaci pouze jedné části názorů a řešení, mezi nimiž se v dané obci vytvářejí výsledná rozhodnutí. Totéž platí o prezentaci zvolených představitelů.
Vážným, byť někdy až úsměvným projevem jednostranného informování je, když pravidelně na první straně vyjde fotografie starosty (hejtmana), jak vítá sportovce, děti ve školce, otevírá knihovnu či se poplácává s prezidentem. Například předvolební číslo (srpen-září) Městských novin Ústí nad Labem obsahuje na 16 stranách A4 rekordních 67 zmínek o primátorovi (Jan Kubata) a 17 jeho fotografií. Ve dvou dřívějších číslech těchto novin primátor (ještě Petr Gandalovič – (3)) například na fotografiích odhaluje plaketu nové fakulty, otevírá vánoční kluziště, podepisuje smlouvu o úvěru, v převleku za beránka rozsvěcí vánoční strom, diskutuje se studenty, vypouští do Labe úhoře, odmontovává dopravní značku zákaz vjezdu, odpaluje detonátor při demolici Nové tržnice, hovoří s prodejci, předává dětem z mateřských škol reflexní vestičky, otevírá část sportovního areálu, startuje na běžecké dráze, přebírá dražební certifikát, oceňuje žáka základní školy, odhaluje pamětní desku, podepisuje smlouvu o výkonu městské policie, přestřihává pásku, účastní se posvěcení základního kamene kaple, řídí povodňové práce.
Obvyklé dále bývají masážní “sloupky” či “zamyšlení” starosty, kde občanům vše spatra vysvětlí, hlupáky pokárá, opoziční drzosti či pamflety znectí, aniž by je dovolil otisknout. Běžná je přehlídka úspěchů (dříve se říkalo “výdobytky socialismu”) a smělých plánů za obec krásnější.
Je nepochybné, že souhrn těchto zdánlivě objektivních informací masivně vytváří zcela jednostranný pohled na politický život ve městě. Vydavatelé často vylučují z tisku polemiku, což vydávají za “apolitičnost”. Říkají: “Lidi nezajímají hádky, ale konkrétní činy a fakta”. To je však z principu nesmysl. Neodstranitelná a přirozená političnost je dána skutečností, že veřejný život na každé, i místní úrovni, v sobě obsahuje nejen přijatá řešení, ale i potencialitu různých jiných, nepřijatých řešení, rozhodnutí či aktivit. Součástí každé objektivní zprávy musí být též informace o souvislostech, jinak je zpráva lživá. Nesmí se vyhýbat potenciálním variantám, sporům či jen návrhům, které předcházely rozhodnutí. Nesmí tedy opomíjet polemiku, zejména opoziční argumentaci, která každý výsledek a každé rozhodnutí provází. Odstranit polemičnost neznamená apolitičnost, ba právě naopak – politizace je tak posílena tím, že jedna část názorů je cenzurována a vyřazena ze svobodné soutěže. Hezká a potřebná rekonstrukce náměstí může být zároveň tunýlkem spřátelené firmě, ač chybí peníze na kanalizaci. Zpráva o otevření školní jídelny může zakrývat uzavření jiné školy proti vůli rodičů. Zdánlivě bezkonfliktní opravy chodníků mohou skrývat složitější rekonstrukci historického dláždění, zalitého do asfaltu. Nic z toho se místní veřejnost nemá šanci dozvědět. Je masírována obrazem falešně bezkonfliktních, toliko praktických a technických otázek, které momentální vedení radnice úspěšně řeší. Celostátní média sama aktivně vyhledávají alternativní názory. Přijme-li vláda či většina v Parlamentu rozhodnutí, okamžitě je dotázána opozice. Na místní úrovni to nefunguje. Ne vždy jde o úmysl, plyne to také z nedostatku vědomí, že tento druh práce má své zvláštní požadavky. Získat alternativní názor může být pro úředníka – redaktora nelehký úkol. Sehnat názor opozičního zastupitele nebo aktivního občana přestavuje aktivitu, zatímco získat názor radního z vedlejší kanceláře je snadné. A samozřejmě, u velmi malých obcí může být vše úplně jinak.
Jak měříme pluralitu
Pro měření plurality názorů jsme tedy odmítli tezi o “apolitičnosti” takzvaných “holých faktů”. Jakékoliv sdělení k tomu, co radnice koná nebo může konat, považujeme za názorové, tj. takové, které buď explicitně nebo implicitně vyjadřuje anebo utváří určitý názor. Proto každé takto definované názorové sdělení k aktivitám radnice či vedení kraje považujeme za “politickou” plochu. Míra emotivity, polemičnosti, hodnotících soudů nás nezajímá. Tedy i suchou citaci usnesení zastupitelstva nebo informaci o dokončení rekonstrukce školy změříme jako politickou plochu. Ostatní plochu, včetně reklamy, představují sdělení, která buď nesouvisejí s radnicí, (reportáž ze sportovního utkání či plesu, není-li však zmíněn představitel radnice), anebo jsou technické či organizační (úřední hodiny, telefonické spojení, jízdní řády). A pak už jen v “politické” ploše zjišťujeme, zda se v ní vyskytnou názory, odlišné od názoru vedení radnice (kraje), a jsou tedy alternativní, opoziční, polemické. Poměr těchto “odlišných” názorů k celé “politické” ploše nazýváme Index různosti názorů (IRON).
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 47/2006.
Poznámky: