Příloha
Značnou část látek emitovaných do ovzduší přírodou i lidskými činnostmi, především průmyslovými, člověk čichem nevnímá, protože pro něj nemají ani varovný ani líbivý význam, nelze je rozpoznat podle pachu nebo vůně, i když řada z nich je velmi toxických. Čich se nemůže rychle přizpůsobovat změnám látek v ovzduší, pokud razantně nedráždí čichové orgány vznikem slabých kyselin po slučování škodlivých plynů z ovzduší s vodou na čichových receptorech. Smyslové orgány čichu se vyvíjejí milióny let a jsou dosud dominantním smyslem u nižších organismů, například u hmyzu. Je otázkou, v jakých vůních žije ten který tvor a zdali je schopný rozpoznat tu kterou vůni, kterou do ovzduší přinesl člověk. Částí odpovědi jsou například repelenty a feromony. Nebo připomeňme psy s nesrovnatelně bohatším repertoárem vůní a pachů, než má člověk. Takže pachy a vůně nejsou jednoznačnými kategoriemi.
Čichové vnímání je u jednotlivců rozdílné
Subjektivita vnímání pachů je jedním z důvodů obtížné úpravy oblasti kontroly pachových látek ve vnějším ovzduší. Problematika pachových látek je legislativně řešena v České republice již od roku 2002 v rámci nové právní úpravy oblasti ochrany vnějšího ovzduší, týká se jí zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, v platném znění a jeho prováděcí předpisy. Aplikace této původní legislativní úpravy se však ukázala jako obtížná, a proto musela být příslušná legislativa přehodnocena a upravena. První změny přinesla již v uplynulém roce novela zákona o ochraně ovzduší, zákon č. 385/2005 Sb. a to zejména umožněním plnit, místo emisního limitu pro pachové látky, plán snížení emisí pachových látek. V druhé vlně pak byla připravena vyhláška č. 362/2006 Sb., o způsobu stanovení koncentrace pachových látek, přípustné míry obtěžování zápachem a způsobu jejího zjišťování. Vyhlášku 362/2006 připravilo, po řadě jednání s dotčenými subjekty, Ministerstvo životního prostředí, nová vyhláška má účinnost od srpna letošního roku.
Definice pachu
Vyhláška ani zákon o ochraně ovzduší pojem pach nedefinují. Zákonem o ochraně ovzduší je definován pojem vjemu “pachové látky jako látky nebo jejich směs, které způsobují obtěžující pachový vjem, charakterizované pachovou jednotkou". Předpokládá se, že se jedná o “nepříjemný" čichový vjem, který může způsobovat obyvatelům dotčené oblasti jistý diskomfort a tento stav je proto třeba řešit a zejména mu předcházet. Z tohoto důvodu stojí legislativa v oblasti pachových látek na dvou základních pilířích: emisních limitech - jako nástroji prevence a přípustné míry obtěžování zápachem a jako nástroji pro řešení existujícího problému.
Původní legislativa se vztahovala spíše k ochraně ovzduší obecně, současná směřuje bezprostředně k látkám, jež vzbuzují v lidech pocity nelibé, aniž by třeba škodily biosféře.
Legislativa ochrany ovzduší je i nadále zaměřena na ochranu ovzduší. Smyslem nového zákona o ochraně ovzduší z roku 2002 je především dosáhnout požadované kvality ovzduší omezením emisí ze zdrojů znečišťování ovzduší. Problematika pachových látek je z pohledu celkové ochrany ovzduší spíše okrajovou problematikou, neboť hlavní úsilí musíme zaměřovat na znečišťující látky, jejichž přítomnost ve vysokých koncentracích ve vnějším ovzduší způsobuje vážná zdravotní rizika, poškození ekosystémů a vegetace, a nebo jsou i součástmi globálních hrozeb.
Podmínkou pro stížnost je dvacet osob
Problematika obtěžování obyvatel zápachem se díky již zmíněné subjektivitě dá řešit poměrně obtížně. Proto nová vyhláška obsahuje ne zcela standardní nástroje, se kterými bychom se setkávali v ochraně ovzduší. Pro částečné omezení subjektivity je potřeba, aby si na zápach stěžovalo současně více osob. Jelikož dotčené území nelze vymezit absolutně, nelze ani pro stanovení počtu osob využít relativního vymezení dotčených osob, například procentem populace. Z tohoto důvodu byla pro posouzení překročení míry obtěžování stanovena hranice dvaceti osob. Obtěžování zápachem se bude řešit na základě písemného podání – stížnosti orgánu obce, kraje nebo České inspekci životního prostředí. Stěžovat si mohou obyvatelé bydlící nebo pracující v dotčené oblasti postižené zápachem. Může se stát, že si lidé budou stěžovat na území jedné obce, ale zdroj zápachu bude na území obce jiné. Předpokládá se proto, že dotčené orgány ochrany ovzduší budou případné posuzování překročení přípustné míry obtěžování zápachem řešit ve spolupráci.
Dosažitelnost přípustné míry obtěžování zápachem
Nově je přípustná míra definována jako stav, kterého je třeba dosáhnout pomocí běžně dostupných prostředků. Tato definice vyjadřuje cílovost ideálního stavu a zohledňuje i subjektivitu vnímání obtěžování zápachem. Je důležité si uvědomit, že v současné době neexistují technické objektivní možnosti stanovení přípustné míry obtěžování zápachem, například ověřením plnění “imisního" limitu pachových látek pomocí měření či modelování.
Jednoznačně lze konstatovat, že pro zdroj emisí pachových látek, který je umístěn příliš blízko obytné zástavby, nemusí vždy existovat možná opatření k tomu, aby obyvatelstvo nebylo obtěžováno zápachem z tohoto zdroje, pokud neuvažujeme o ukončení jeho provozu.
Princip BAT
To sice může být v rozporu s principem nejlepší dostupné praxe či techniky BAT (Best Available Techniques) podle zákona o integrované prevenci a omezování znečištění IPPC (Integrated Pollution Prevention and Control, i když žádná přímá vazba této problematiky na zákon č. 76/2002 Sb., o IPPC zde není. Každý zdroj znečišťování ovzduší, bez ohledu na jeho kategorii či zařazení pod IPPC, musí plnit povinnosti mu uložené zákonem o ochraně ovzduší. Jednou z těchto povinností je neobtěžovat obyvatele zápachem nad přípustnou míru. K tomuto obtěžování může často docházet při porušení podmínek provozu zdroje a tedy v přeneseném smyslu porušení “principu nejlepší dostupné praxe". Obtěžování zápachem může fungovat jako jistý indikátor, který nám dává signál o nutnosti řešení provozu dotčeného zdroje.
Obtěžování kouřem
Časté stížnosti jsou na obtěžování kouřem, což řešil i zákon o ochraně ovzduší. Povinnost neobtěžovat kouřem je i nadále stanovena tímto zákonem o ochraně ovzduší pro malé stacionární zdroje. Nelze říci, že by zde existovala bezprostřední návaznost. Vyhláška 362/2006 se navíc, zejména v oblasti emisního měření pachových látek, soustřeďuje na zdroje znečišťování ovzduší kategorie střední a vyšší. Tyto zdroje, na které se vztahuje povinnost autorizovaného měření emisí jsou jmenovitě uvedeny v příloze vyhlášky. Jedná se především o technologické zdroje, nikoliv zdroje spalovací.
Bohužel je třeba konstatovat, že zákon o ochraně ovzduší neposkytuje příliš možností pro řešení problémů s provozem malých stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší, zvláště těch nepodnikatelských. Tyto zdroje však způsobují v oblasti ochrany ovzduší významné problémy a to jak v oblasti emisní, tak v oblasti kvality ovzduší. Ten nejvýznamnější problém je překračování norem pro kvalitu ovzduší pro prach PM10, na kterém se malé spalovací zdroje v domácnostech významně podílejí. Odbor ochrany ovzduší MŽP si tento stav uvědomuje a snaží se hledat řešení. Možný způsob řešení i nadále představuje občanskoprávní soudní řízení podle občanského zákoníku a to především v řešení takzvaných sousedských sporů, kde již legislativní úprava nevystačí.
Nejdříve zajistit limity a poté vydat vyhlášku
Podobný postup bychom jistě zvolili, pokud bychom s ohledem na usnesení vlády č. 1401 ze dne 2. listopadu 2005 začínali s legislativní úpravou na “zelené louce". V této situaci jsme ovšem nebyli. Jak bylo řečeno v úvodu, právní úprava pachové problematiky zde již existuje od roku 2002 a to poměrně rozsáhlá, obsahující imisní i emisní limity. Ty se však ukázaly jako nepoužitelné, často nedosažitelné či neověřitelné. Díky této právní úpravě již bylo investováno nemalé množství finančních prostředků, a proto nebylo možné legislativní úpravu pachů prostě na pár let zrušit s tím, že se k ní časem vrátíme. Hlavním důvodem však bylo zachování možnosti obrany obyvatel před špatným provozem zdrojů znečišťování ovzduší a zároveň nastavení podmínek tak, aby bylo možné v budoucnu stanovit specifické emisní limity. Ty jsou nedílnou součástí nové koncepce úpravy oblasti pachových látek, částí která by měla zaručit prevenci před obtěžováním zápachem a postupný vývoj technologií provozovaných na území České republiky.
Emisní limity pachových látek budou stanoveny po etapách
Vyhláška ukládá provést jednorázová měření ve třech vlnách, první k 1. srpnu 2007 a poslední k 1. srpnu 2009. Výsledky autorizovaných měření emisí pachových látek pro jednotlivé skupiny zdrojů budou průběžně zpracovávány a následně budou s ohledem na referenční dokumenty sloužit jako kvalitní podklad pro stanovení objektivních specifických emisních limitů pro jednotlivé typy technologií.
Jednoznačné a objektivizované ukazatele…pro Českou inspekci životního prostředí
Kontrola plnění emisních limitů nepředstavuje jedinou možnost kontrolní činnosti ČIŽP. Provozovatelům zdrojů ukládá zákon o ochraně ovzduší i další podmínky, které jsou ukládány i v povolení k provozu. Nedodržování těchto podmínek může často vést k tomu, že zdroj, který by obtěžovat neměl, svým provozem začne obtěžovat okolí. Pak zde vyhláška nabízí mechanismus, jak tento problém řešit. Navíc, i kdyby byl provozovateli stanoven emisní limit, jeho plnění nezaručuje, že nebude docházet k obtěžování obyvatel zápachem nad přípustnou míru.
Kompetence úřadů
Kontrolní kompetence má ve vztahu ke středním, velkým a zvláště velkým zdrojům znečišťování ovzduší pouze Česká inspekce životního prostředí jako bezprostřední orgán Ministerstva životního prostředí. Ve vztahu k malým stacionárním zdrojům pak má tyto kompetence ze zákona pouze obec. Krajské úřady hrají důležitou roli, neboť právě ony stanovují podmínky provozu zdrojů kategorie střední a vyšší a mají svou nezastupitelnou roli při umisťování zdrojů znečišťování ovzduší. Podle již zmíněného zákona č. 76/2002 Sb., o IPPC, dokonce povoluji provoz nebo ho mohou i zakázat, pokud nebyly naplněny podmínky zákona, podle něhož jsou podniky povinny o povolení provozu žádat a doložit, že splňují ukazatele nejlepší dostupné technologie či praxe, což bude platit už v příštím roce. V rámci stanovení podmínek provozu zdroje pak mají možnost pro daný zdroj stanovit i emisní limit pro pachové látky v případě, že budou mít k dispozici dostatek podkladů pro stanovení jeho výše.
Česká zvláštnost - podniky uprostřed zástavby
Zásadní úlohu v řešení problémů s možným obtěžováním zápachem musí mít územní plánování – umisťování zdrojů pachových látek do dostatečné vzdálenosti, ale i nepovolování přibližování se obytné zástavby k již existujícím zdrojům. Dalo by se říct, že toto je hlavní problém České republiky a problematiky obtěžování zápachem. Tato skutečnost je při povolování staveb podceňována a řešení problému se hledá většinou ex post, ačkoli problém by se měl řešit důsledně preventivně. Žádné technické či legislativní opatření nemusí být schopné napravit chybné rozhodnutí o umístění zdroje znečišťování ovzduší, který emituje pachové látky. Vyhláška neobsahuje - ani dle našeho názoru nemůže obsahovat - absolutní řešení problémů, které se v praxi vyskytnou, nabízí však řešení pro velkou skupinu případů, kde to zatím bylo obtížné nebo to dokonce nebylo možné. Vyhláška může zároveň upozornit na zdroje znečišťování ovzduší, jejichž provoz není v pořádku.
Jak již bylo naznačeno, vyhláška 362/2006 je v souladu s usnesením vlády č. 1401 ze dne 2. 11. 2005 “Identifikace problémových oblastí vybraných právních předpisů k ochraně životního prostředí ve vztahu k výrobní a podnikatelské sféře včetně návrhů opatření”, které bude mít více legislativních výstupů.