Ohlas

JUDr. Alena Kučerová,

náměstkyně předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů:

Jak se krajský úřad pohledem svého úředníka vyjadřuje k problematice ochrany osobních údajů?

(Ad “Zavíráme?”, JUDr. Simeona Zikmundová, ředitelka Krajského úřadu kraje Vysočina, Veřejná správa č.39/2006)

Od začátku aplikace základních principů ochrany osobních údajů upravených zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění pozdějších přepisů (dále také zákon o ochraně osobních údajů nebo “zákon č. 101/2000 Sb.”) jsem se zabývala existujícím konfliktem mezi právem na ochranu osobních údajů a právem na přístup k informacím, na který paní ředitelka ve svém článku upozorňuje, když popisuje problém zpřístupňování informací o činnosti územních samosprávných celků veřejnosti a sdělovacím prostředkům.

Nejen v případě práva na ochranu osobních údajů, ale také v případě práva na informace se jedná o ústavní práva, garantovaná Listinou základních práv a svobod (dále také “Listina”), která se vyhlášením pod č. 2/1993 Sb., stala součásti ústavního pořádku České republiky. Podíváme-li se však na zařazení těchto práv do Listiny, zjistíme, že právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě, je zařazeno mezi tzv. Základní lidská práva a svobody (viz č. 10 odst. 3 Listiny), stejně jako právo na život, právo na zachování lidské důstojnosti, právo na ochranu obydlí apod. Tímto začleněním se ani Česká republika nijak nevymyká pohledu na ochranu soukromí v kontextu evropského práva, kde je právo na ochranu soukromí, jehož nedílnou součástí je právo na ochranu osobních údajů, rovněž začleněno mezi základní lidská práva každého jedince (viz Čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která právo na respektování rodinného a soukromého života upravuje). Zatímco právo na ochranu osobních údajů je jedním ze základních lidských práv, právo na přístup k informacím je v Listině zařazeno mezi tzv. politická práva (viz čl. 17 odst. 1 Listiny), a to je velmi důležitý moment, pro každého, kdo zpracovává osobní údaje a současně řeší otázku jejich možného zpřístupnění.

Právo na přístup k informacím je v České republice upraveno zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále také “zákon č. 106/1999 Sb.”), který vždy respektoval skutečnost, že se jím neřídí zpracování osobních údajů včetně jejich zveřejňování (viz již zrušené znění § 3 odst. 3, podle kterého se zákon nevztahoval na poskytování osobních údajů a informací podle zvláštního právního předpisu s odkazem na zákon o ochraně osobních údajů) nebo současné znění § 8a tohoto zákona, podle něhož “Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu 4a.”, rovněž odkazující na zákon č. 101/2000 Sb. Současně však novela tohoto zákona, provedená zákonem č. 61/2006 Sb., přinesla jednu zásadní změnu, a to nové ustanovení § 8b tohoto zákona, podle něhož lze zpracovávat a poskytovat (tedy i veřejně dostupným způsobem) osobní údaje příjemců veřejných prostředků v rozsahu: jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků. Kromě těchto zvláštních ustanovení však nelze zapomenout, že také sám zákon č. 101/2000 Sb. upravuje základní pravidla přístupů ke zveřejňování osobních údajů, z nichž je nezbytné upozornit zejména na definici pojmu zveřejněný údaj (§ 4 písm. l) a na podmínky jeho zpracování /§ 5 odst. 2 písm.d) a § 9 písm. g/. Právo na zpřístupnění osobních údajů bez souhlasu dotčené fyzické osoby pak správci vzniká přímo ze znění § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, podle kterého bez souhlasu subjektu údajů může správce osobní údaje zpracovávat “pokud poskytuje osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné anebo úřední činnosti, o jeho funkčním nebo pracovním zařazení”.

Shora uvedený popis problematiky by měl usnadnit rozhodování každého subjektu (úředníka krajského úřadu nebo orgánu kraje) v tom směru, zda informaci, která je osobních údajem, zpřístupnit nebo ji chránit.

Polemika autorky článku na téma “Otevřený úřad a principy dobré správy” vykládaná jako principy komunikace úřadu s občany, jimž brání právě principy ochrany osobních údajů, je podle mého názoru zcela zbytečná a zavádějící. Vyloženě matoucí a manipulativní je odkaz článku na recitál 14 směrnice, který zní: “vzhledem k tomu, že s ohledem na význam současného rozvoje technologií pro příjem, přenos, úpravu, zaznamenání, uchování či sdělování zvukových a obrazových údajů týkajících se fyzických osob v rámci informační společnosti se tato směrnice použije i na zpracování těchto údajů”. Tento právní princip neříká nic jiného, než že odstraňuje případné pochybnosti o věcné působnosti směrnice, když stanoví, že zpracování osobních údajů v audiovizi je rovněž v působnosti směrnice, čímž je překonána úzká působnost Úmluvy. V žádném případě však nestanoví definici zpracování osobních údajů tak, že by veškerá audiovize byla zpracováním osobních údajů. Domnívám se, v souladu se stanoviskem Úřadu pro ochranu osobních údajů č.1/2006 týkajícím se podmínek pro provozování kamerového systému, že pouhý přímý přenos zpracováním osobních údajů není. Není to totiž nic jiného než náhrada pobytu diváka na místě konání zasedání. Každý, kdo zpracovává nebo se podílí na zpracování osobních údajů, ovšem musí ve svém konání postupovat tak, aby občan, o jehož údaje se jedná (subjekt údajů) neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbát na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů (viz § 10 zákona o ochraně osobních údajů), nebo dále například § 11 občanského zákoníku, podle kterého “Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.”

Ctít soukromí druhého by mělo být základním pravidlem chování každého z nás, zejména pak úředníka nebo orgánu, který vykonává svou činnost jen v mezích zákonné úpravy, která mu také nabízí nebo omezuje možnosti zpracování osobních údajů. Hovoříme-li tedy o úředních úkonech, pak je samozřejmé, že každý jednotlivec musí strpět zásah do svého soukromí, pokud je účastníkem těchto řízení, nebo pokud tato řízení sám inicioval. V tomto směru se principy ochrany osobních údajů a principy správního procesu velmi sblížily, zejména přijetím nového správního řádu. Pokud však autorka článku polemizuje se stanoviskem Úřadu 2/2004, týkajícím se zpřístupňování a zveřejňování osobních údajů z jednání zastupitelstev a rad obcí a krajů, dostupným na webové adrese www.uoou.cz, s tím, že podle jejího názoru není možné přenášet obrazový záznam z jednání zastupitelstva bez souhlasu všech osob, které jsou v přenosu snímány, pak je tento výklad velmi příkrý a jednostranný a nelze se s ním smířit.

Obecnou pravdou je, že zákon o ochraně osobních údajů se vztahuje na zpracování osobních údajů, které podle tohoto zákona znamená, že se jedná nebo může jednat o jakoukoliv operaci nebo soustavu operací, která je prováděna systematicky. Samotný přenos veřejně přístupného zasedání nemá tedy se zpracováním osobních údajů nic společného, právě naopak slouží široké veřejnosti, která tak prostřednictvím Internetu může sledovat dění, aniž je fyzicky přítomna v místě jednání. To, co je důležité si však uvědomit: Pro pořizování záznamů (ať již obrazových nebo písemných) ze zasedání platí odlišná pravidla, která vždy musí ctít shora uvedené principy ochrany soukromí, velmi obšírně popisované také autorkou článku, jež jsou také obsahem citovaného stanoviska Úřadu č. 2/2004. Závěrem lze tedy uvést, že není pravdou, že by dodržování zákona o ochraně osobních údajů stavělo nějaké bariéry na cestě k otevřenosti veřejné správy směrem k občanům, ale jde jen o to, aby každý respektoval skutečnost, že v naší společnosti došlo k změnám v pohledu na ochranu soukromí a je povinností úředníka toto právo respektovat.

19.10.2006