Týdeník Veřejná správa


Přírodní památky

Vladimír Soukup

Stádlec: Jak se most-stařeček na stará kolena přestěhoval

Vyšlo v čísle 44/2005

Stádlec. Jiří BergerStojí pyšně rozkročen přes oba břehy řeky Lužnice asi půl hodinky cesty od obce Stádlec na Bechyňsku, jako by tu stával odjakživa. A přece tomu tak není. Původně jej postavili úplně někde jinde – přes Vltavu u Podolska, kde po něm přecházela přes hluboké údolí řeky stará císařská silnice. Když padlo rozhodnutí o stavbě Orlické přehrady, začaly se nad jeho osudem stahovat černé mraky. Po dokončení hráze a před napuštěním přehradního jezera jej měl potkat stejný osud, jako vesnice, osady a samoty v údolí – měl být prostě zlikvidován. Měl, ale nebyl. O kom je vlastně řeč? O kom jiném, než o mostu stařečkovi, pozoruhodném technickém dílu, postaveném v polovině devatenáctého století podle projektu B. Schnircha v pozdně empírovém slohu.

Rozum, který v řetězovém mostu se dvěma zděnými branami a dřevěnou mostovkou na kovové konstrukci, v té době již jediné stavbě tohoto druhu u nás, viděl jedinečnou technickou památku, a ne jen hromadu šrotu a stavebního materiálu, nakonec zvítězil. A tak se řetězový dědeček na stará kolena přestěhoval. Nebylo to stěhování ledajaké; nešlo o klavír, který by se dal naložit na vůz a prostě odvézt jinam. Tady bylo potřeba práce doslova mravenčí. Most se musel totiž rozebrat do posledního kamene, do posledního šroubečku. Stěhování začalo v roce 1970. Z údolí Vltavy do údolí Lužnice se postupně přepravilo 2000 žulových kvádrů o váze 1000 tun a 1100 ocelových součástek, které představovaly dalších 100 tun. Každý kousek dostal svoje číslo, aby se při zmrtvýchvstání dostal zase na své místo, aby se nic nepopletlo. Nebyla to záležitost jednoduchá, ale všechno se nakonec podařilo. Od roku 1975 tak zdobí starý řetězový most údolí Lužnice u Stádlece. Je dlouhý 157 metrů, vzdálenost mezi oběma branami je 91 metrů, šířka osm metrů a výška nad hladinou pět metrů. Obdivují ho turisté během výletů romantickým údolím, i vodáci, sjíždějící řeku, kteří nelitují námahy vystoupit z lodi a prohlédnout si tuto pozoruhodnou stavbu pěkně zblízka. Most tady však nestojí pro nic za nic, jako pouhá ozdoba již tak dost romantické krajiny. Stal se významnou spojnicí dvou dříve od světa dost odříznutých oblastí. Mohou po něm procházet nejen “pěšáci”, ale pohodlně a bez problémů po něm přejedou i auta. Dá se tak bez nadsázky říci, že především jeho zásluhou už v okolních obcích nedávají lišky dobrou noc.

Umístění této technické památky právě do zdejšího kraje je tak trochu symbolické. Stádlec byl totiž místem častého pobytu našeho vpravdě geniálního technika, vynálezce a podnikatele Františka Křižíka, který koupil zdejší zámek, strávit tu poslední léta života a tady také v roce 1941 i zemřel. Na zámeckém průčelí je dodnes zavěšena jeho oblouková lampa, která mu získala velké uznání na světové výstavě v Paříži v roce 1881. Co by kamenem dohodil je další z děl, první elektrická dráha v tehdejším Rakousko-Uhersku z roku 1903 mezi Táborem a Bechyní, pro kterou vyrobil a dodal i elektrické lokomotivy. Bývalý Křižíkův zámek je renesanční stavba z doby kolem roku 1560, začátkem osmnáctého století doplněná o barokní kapli Bolestné Panny Marie, z níž se později stal farní kostel. Najdeme tu i několik renesančních, barokně upravených domů.