Týdeník Veřejná správa


Lexikon evropského práva

Vyšlo v čísle 43/2005

Evropský soud pro lidská práva

  • Kazuistika (Dragan Napijalo)

  • Evropský soud pro lidská práva uzavřel svým rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003 stížnost, která vznikla po banální příhodě v té části Evropy, v níž dosud neplatí pravidla otevřených hranic. Chorvatský státní příslušník Dragan Napijalo se vracel v únoru 1999 domů z cesty do Bosny-Hercegoviny a na silničním přechodu v Maljevaci měl incident s chorvatským celníkem. Podle Napijalovy verze, kterou potvrdil i jeho spolucestující, viděl celník na zadním sedadle automobilu čtyři kartóny cigaret a dvě láhve kuchyňského oleje, pročež si vyžádal cestovní pas a prohlásil, že pas nevrátí, nezaplatí-li cestující pokutu 200 chorvatských kun za celní přestupek. Úřední verze incidentu se liší jen v detailech. Kartónů cigaret mělo být pět a celník měl vyplnit i formulář o uložení blokové pokuty, který Napijalo podepsal s tím, že pokutu nezaplatí.

    Zabavený cestovní pas dlouho ležel na celních a policejních úřadovnách, až konečně v březnu 2001 rovněž doputoval do Karlovace, kde si ho jeho držitel 4. dubna 2001 na policejní stanici vyzvedl. Ještě předtím o žalobě na ochranu před nezákonným úředním zásahem rozhodl chorvatský správní soud tak, že žaloba není přípustná, neboť žalobce se může domáhat vrácení cestovního pasu jako svého majetku civilní žalobou. Civilní soud však podmínil projednání otázky rozhodnutím o tom, že cestovní pas byl žalobci odňat protiprávně.

    Tento případ se podle Evropského soudu nevyznačoval ani právní ani skutkovou složitostí. Naproti tomu je nepopiratelné, že stěžovatel se obracel na soud i proto, že si chtěl zajistit urychlené navrácení cestovního pasu, aby mohl využít svého základního práva, jímž je svoboda pohybu. Chorvatské soudy neprojevily žádný skutečný zájem o urychlené řešení otázky, na níž závisela možnost využít základního práva, a nepodnikly žádný účinný krok v tomto směru.

    Základní otázkou pro zjištění souladu opatření chorvatských státních orgánů s Úmluvou je posouzení nezbytnosti tohoto opatření vzhledem k legitimním účelům, pro které může být svoboda pohybu osob v demokratické společnosti omezena. Nelze přehlédnout, že celní úřady nepokračovaly v řízení proti stěžovateli, a že tedy zadržování jeho pasu postrádalo smysl i důvod. Záhřebský soud, který projednával stěžovatelovu civilní žalobu, odmítl i za této situace rozhodnout o předběžné ochraně, která by zajistila možnost volného pohybu a vycestování do zahraničí. Postup policie, která otálela s navrácením pasu stěžovateli, jenž se stále zdržoval v zemi a jehož pobyt musel být úřadům znám již vzhledem k probíhajícímu soudnímu řízení, jehož se účastnil, nebyl upraven žádným zákonným způsobem, který by dával možnost vymoci správní rozhodnutí odůvodňující skutečnost zadržování cestovního pasu.

    Soudní řízení, jímž mělo být rozhodnuto o oprávněnosti či protiprávnosti omezení stěžovatelovy svobody pohybu, skončilo bezvýsledně v okamžiku, kdy se policie rozhodla – bez jakéhokoli odůvodnění – pas navrátit. Takovýto výsledek soudního řízení má obdobné účinky jako by mělo prosté odmítnutí výkonu spravedlnosti. Postup chorvatských úřadů a soudů tedy v žádném ohledu neprokázal nezbytnost, která je v demokratické společnosti tolerována při omezení svobody volného pohybu osob přes státní hranice, ba ani jakoukoli přiměřenost omezujícího opatření. Tím bylo porušeno ustanovení článku 2 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě. Článek 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen průtahy v řízení, k nimž docházelo již v době, kdy stěžovatel nevěděl, zda mu úřady cestovní pas vrátí bez soudního příkazu.

    Stěžovatel si nárokoval odškodnění ve výši 20 000 EUR za utrpěnou majetkovou i nemajetkovou újmu, kterou však nedokázal blíže specifikovat. Evropský soud uznal, že v tomto případě je třeba poskytnout zadostiučinění, jeho výši však snížil na desetinu požadované částky.

    Doc. JUDr. Richard Pomahač,
    Právnická fakulta Univerzity Karlovy