Týdeník Veřejná správa


 Rozhovor

s Mgr. Václavem Jehličkou
ministrem kultury

Kulturu je třeba chápat jako ekonomickou kategorii

Vyšlo v čísle 37/2007
Mgr. Václav Jehlička, ministr kultury. Foto: Radoslav Bernat

Ztotožňujete se s Koncepcí účinnější podpory umění na léta 2007 - 2013, nebo ji podrobíte analýze a revizi?

Vláda schválila tuto koncepci s vědomím, že jde o dokument připravený ve spolupráci s uměleckou obcí a s její vysokou podporou. I když se vlády střídají, umělecká obec zůstává. A protože od ní nemám signály, že je třeba něco na koncepci měnit, hodlám se věnovat jiným, naléhavějším úkolům.

Každý kraj má svoji vlastní strategii kulturní politiky. Jak vnímáte úlohu ministerstva kultury vzhledem ke krajům? Otevře se ministerstvo širší spolupráci s územními samosprávami a s dalšími subjekty?

Spolupráci s územními samosprávami, tedy s obcemi a kraji, považuji za zcela klíčovou záležitost. Vždyť pevně semknutá, dobře komunikující a efektivně spolupracující triáda obec, kraj a stát, je pilířem kultury našeho státu. Zásadní význam má vztah ministerstva kultury a krajů. Vyplývá z nastavení systému veřejné správy v naší zemi. Ministerstvo kultury je pro krajské úřady metodickým a kontrolním orgánem. Je nutno přiznat, že ještě v nedávné době vyjadřovaly kraje značnou nespokojenost nad tím, jak ministerstvo přistupuje k výkonu těchto svých povinností. Nyní činíme vše pro to, aby došlo ke zlepšení. Hodláme se podstatně více a kvalitněji věnovat metodické činnosti. Navázali jsme novou komunikaci s Komisí pro kulturu a památkovou péči Rady Asociace krajů a se Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska. Chceme s kraji mnohem intenzivněji spolupracovat při řešení záležitostí, které se týkají památkového fondu na území jednotlivých krajů, respektive činnosti územních odborných pracovišť Národního památkového ústavu. Velmi intenzivně budeme s kraji a obcemi spolupracovat rovněž při probíhající přípravě nové koncepce památkové péče a nového památkového zákona.

Přehodnotíte systém podpory 32 příspěvkových organizací Ministerstva kultury? Mají všechny opravdu národní význam?

Systém podpory je stanoven právním řádem a do něj zatím nemíním zasahovat. Pracujeme již na otázce, zda by nemohly příspěvkové organizace realizovat svou činnost efektivněji s nižší závislostí na mandatorních výdajích státního rozpočtu. S tím souvisí i otázka „národního významu“. Ministerstvo ani nemůže zřizovat organizace regionálního významu. Přesto zvažujeme, zda například model Českého muzea hudby, které je součástí Národního muzea, by nebyl vhodnější pro péči o část státní sbírky loutek v Chrudimi či o fond české literatury v Památníku národního písemnictví.

Jakou máte koncepci vztahu státu a církví? Jaký model považujete za optimální v našich historicko společenských souvislostech?

V úvahu přicházejí tři možnosti řešení nebo jejich případná kombinace: naturální restituce formou obecného restitučního zákona (v tomto případě je třeba stanovit přesné podmínky, za kterých se bude majetek vydávat), naturální restituce formou výčtového zákona (zde se jedná o přesný výčet vydávaných položek) nebo do třetice poskytnutí finanční náhrady za nevydaný majetek. Ke stanovení její výše je možné dospět jedině na základě politické dohody a dohody mezi státem a církvemi.

V tuto chvíli se jeví velmi reálné, že vzájemně přijatelné řešení konečně najdeme. Panuje shoda na kombinaci finanční náhrady a naturální restituce formou obecného restitučního zákona. Na základě dosavadních jednání doporučuji umožnit řeholním řádům a kongregacím naturální restituci formou obecného restitučního zákona, u katolických diecézí a nekatolických církví pak postupovat cestou finanční náhrady.

Působil jste jako předseda Výboru pro kulturu, vědu, vzdělávání, lidská práva a petice Senátu PČR. Neuvažujete o společných projektech MK s MŠMT v oblasti vzdělávání a působení na nejmladší generaci?

Uvažuji i tímto směrem. Například během návštěv hradů a zámků jsem si uvědomil nadčasovost Komenského zásady „škola hrou“. I na základě své vlastní pedagogické praxe jsem přesvědčen, že prohlídka určitého zajímavého památkového objektu, spojená s živým výkladem zasazeným do dějinného kontextu, může být přínosnější než několik teoretických hodin dějepisu. Již jsem o možnostech spolupráce hovořil s paní kolegyní Danou Kuchtovou.

V resortu chybí řada legislativních norem – památkový zákon, zákon o kinematografii, audiovizuální zákon. Co považujete v danou chvíli za prioritu?

Nelze konstatovat, že v resortu chybí tyto tři vyjmenované zákony. Památkový zákon i audiovizuální zákon platí, navíc platí zákon o Státním fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Nicméně s podobou těchto norem nejsem spokojen a ministerstvo kultury připravuje jejich nahrazení novými zákony.

Z vládou schváleného Plánu legislativních prací vlády na rok 2007 (respektive Výhledu legislativních prací vlády na roky 2008 až 2010) vyplývá pro Ministerstvo kultury úkol předložit vládě do října 2007 nový zákon o kinematografii (jenž v sobě zřejmě bude zahrnovat i materii stávajícího audiovizuálního zákona, který se následně zruší), v březnu 2008 věcný záměr nového památkového zákona a v březnu 2009 nový památkový zákon v paragrafovém znění. Prioritou jsou všechny tyto předpisy. Ve výsledku se tedy bude jednat o dva zákony – památkový zákon a zákon o kinematografii.

Jste spoluzakladatelem mnoha významných institutů zabývajících se péčí o památky. Uvažujete o spolupráci ministerstva kultury s ministerstvem pro místní rozvoj s ohledem na ekonomické výstupy z turistického ruchu?

Již při koncipování věcného záměru památkového zákona se musíme zabývat otázkou kompenzací omezení vlastnictví definovaným veřejným zájmem.

Řešení jednoduché rovnice Omezení = Kompenzace se bude hledat velmi obtížně, jisté je, že bude třeba prověřit a zvážit všechny ekonomické nástroje, které by mohly být k těmto řešením klíčem. Hledání v oblasti daňového systému ve sféře propojení památek a výnosů z turistického ruchu bude nutností. Bez spolupráce s resortem, obhospodařujícím cestovní ruch, se neobejdeme.

Jako dlouholetý starosta Telče máte zkušenosti s multiplikačním efektem v oblasti péče o památky. Je stát dobrým hospodářem při nakládání s památkovým fondem?

Kolekce veřejně přístupných státních památkových objektů, obhospodařovaná Národním památkovým ústavem, je mimořádně cenným kulturním kapitálem. Stát by měl být dobrým hospodářem a my učiníme vše pro to, aby tomu tak v dohledné době skutečně bylo. Necháme provést komplexní audit Národního památkového ústavu se zaměřením na jeho procesně organizační složku tak, abychom získali mimo jiné i odborný podklad pro rozhodnutí, jak dále řídit správu státních památkových objektů.

Odpovídá současná organizační struktura Vaší představě efektivního státního úřadu? Bude ministerstvo v budoucnu více využívat moderní komunikační média?

Jedním z našich cílů je prosadit moderní komunikační média v nejvýznamnějším úseku výkonu státní správy v resortu, kterou je státní památková péče. Základem bude komplexní digitalizace Ústředního seznamu kulturních památek a všech jeho příloh, která umožní sdílení dat o kulturních památkách.

Co byste chtěl sdělit čtenářům Veřejné správy; jaké jsou Vaše záměry v posunutí klimatu kulturního étosu české veřejnosti?

Stále si dostatečně neuvědomujeme obrovský ekonomický přínos kultury. Ke kultuře je třeba přistupovat také jako ke kapitálu. Pokud do tohoto kapitálu budeme investovat, budeme mít nejen kulturu, ale ta nám zároveň přinese i víc peněz. Kultura je hlavní hnací silou turistiky - jedním z nejúspěšnějších evropských průmyslů. Například obrat kulturního dědictví v Evropě je asi dvakrát větší než obrat automobilového průmyslu. Kulturu je třeba chápat jako ekonomickou kategorii. Podmiňuje nová, ekonomicky progresivní odvětví, hraje zásadní a nezastupitelnou úlohu v rozvoji cestovního ruchu, a turistické oblasti díky ní získávají nezanedbatelné příjmy. Podstatné jsou i multiplikační efekty kultury, které se projevují ve vazbách na celou řadu dalších služeb.

Daniela Řeřichová