Názor |
Můj kolega kupuje byt. Při jedné z perspektivních nabídek majitel po nějakém čase vyjednávání projevil potřebu nechat v bytě v podnájmu ženu, která se ocitla v kritické životní situaci a navíc přišla o práci. Kolega nabídl, že ji tam nechá ještě rok bydlet, aby se stihla zařídit jinak. Na to mu žena odvětila: „Já nevím, jestli se moje situace ještě někdy zlepší“. Realitní makléř vybízel kolegu: „Tak jí to slibte na neurčito a po roce ji z bytu nějak dostaneme. Pozvu pár lidí, zatlačíme na ni, to nebude problém“. A tak kolega od nabídky odstoupil a šel hledat na trhu s byty kontrakt, který nebude proti jeho zásadám. Zatím se mu moc nedaří. Pobídky k nečestnému jednání a úplatkům neustávají.
Tento příběh odráží fenomén sociálního vyloučení hned na několika úrovních. Sociální vyloučení se zde projevuje jako vlastnost, mechanismus a vyústění obecnějších společenských podmínek.
Nejvíce patrné je sociální vyloučení jako syndrom spojený z několika symptomů, jak se projevuje u nájemnice. Je to o samotě žijící nezaměstnaná žena, kterou postihla náhlá nouze v rodině. Klíčem k sociálně-politickému chápání sociálního vyloučení bývá nezaměstnanost, případně nedostatek vzdělání ve smyslu na trhu uplatnitelné kvalifikace. Pokud se tyto fenomény spojí s dalšími charakteristikami jako je osamělost, fyzický handicap či stigmatizovaná identita, stává se člověk sociálně vyloučeným. V situaci sociálně vyloučeného se člověk zpravidla neocitne přes noc. Syndrom sociálního vyloučení vzniká postupně; těžko se indikuje, kdy k němu již došlo a ještě hůře se ho zbavuje. Nakumulované charakteristiky oslabují nejen možnosti, ale také vůli k pozitivní životní změně.
Tím se dostáváme k tomu, že sociální vyloučení je možno chápat jako mechanismus. Setrvačnost sociálního vyloučení má také vnější příčinu. Nabídka realitního makléře docela dobře vystihuje, jak se sociálně vyloučení dostávají do pozice snadných terčů zneužití jejich situace ve prospěch někoho jiného. Je tomu tak nejen proto, že disponují omezenými prostředky obrany, ale také proto, že jejich situace evokuje opovržení a tím ospravedlňuje vyloučení z občanské solidarity. V moderní společnosti získaly chudoba, nemoc a jiné formy ne-atraktivity, jako například obezita, nádech lidského selhání, o které se jeho nositelé zasloužili svým jednáním.
Antidiskriminační legislativa se mimo jiné snaží zmírnit působení tohoto předsudku „zaslouženého neúspěchu“. Konečně je možné sociální vyloučení chápat jako jev, který se objevuje v souvislosti se specifickými společenskými podmínkami. Sociální nerovnost existovala odjakživa, ale proměňuje se způsob reakce na ni a podmínky, za jakých vzniká a udržuje se. Sociální vyloučení popisuje jevy, které se staly pro současné postindustriální společnosti charakteristické, ať již tím, že narostly do dříve nebývalých rozměrů, nebo tím, že se na ně lidé stali citlivější.
Ve společnosti tržní ekonomiky a státního právně-administrativního aparátu se předpokládá, že sociální vyloučení je extrémní nefunkční forma sociální nerovnosti, která škodí jak společnosti, tak jedinci, protože je znakem narušené sociální soudržnosti. Strukturální dysfunkce však již často stojí u zrodu vzniku a posilování sociálního vyloučení. Jednou z nejčastějších je netransparentní tržní chování – klientelismus a předsudky při přijímání do zaměstnání a odměňování za práci, korupce a pohyb v šedé zóně mezi právem stanovenými pravidly. Na tyto „neobčanské“ dohody v důsledku doplácejí nejen ti, kteří jsou sociálně vyloučení, ale celá společnost, v níž se normalizuje netransparentní a nespravedlivé jednání. Jako to nyní zakouší můj kolega při hledání bytu ke koupi.
Pojem sociální vyloučení se v posledních letech v evropském prostoru začíná skloňovat ve všech pádech. Tento příspěvek představuje problematiku sociálního vyloučení z perspektivy sociologického uvažování. V tomto smyslu je nutno poznamenat, že sociálně vyloučení lidé nejsou pasivními oběťmi nehostinných životních podmínek, v nichž se ocitli. Jelikož je sociální vyloučení multikauzální jev, směr vlivu ve vztahu jednajících lidí a skupin a obecných životních podmínek není snadné určit a je proto předmětem mnoha diskusí. Když budeme pátrat po příčinách udržování životních podmínek sociálního vyloučení, narazíme například na koncept kultury chudoby Oscara Lewise, který říká, že lidé, kteří se adaptovali na nuzné podmínky, vychovávají své potomky tak, aby se i oni dokázali s takovými životními podmínkami vyrovnat. To jim však může zabraňovat vymanit se z životních stereotypů, které je na okraji společnosti udržují. Program sociální práce o. p. s. Člověk v tísni na konci devadesátých let v tomto smyslu prosazoval politiku de-etnizace sociální práce s „Romy“, kdy důraz byl kladen na dlouhodobé nuzné životní podmínky klientů programů, ne na etno-nacionální příslušnost.
V České republice bývá nicméně fenomén sociálního vyloučení často spojován s Romy. Už proto, že to, čemu rozumíme jako ghetta, prostorově odsunuté lokality s bydlením ve špatném stavu, jsou často lokality, kde žijí ti, kterým rozumíme jako Romové. Nejčastěji jsou to potomci rodin slovenských Romů, kteří po 2. světové válce přišli do Česka za prací, ale mnozí z nich romské zvyklosti nepěstují, nemluví spolu romsky nebo v kombinaci s češtinou a to, že jsou Romové, se jim připomíná spíše zvnějšku, ve všednodenní interakci s takzvanou většinovou společností.
Projekt Ministerstva práce a sociálních věcí Mapa sociálně vyloučených romských komunit spojuje hledisko sociálního vyloučení a romské etno-nacionální příslušnosti. Mapa je k dispozici na internetu a popisuje městské čtvrti České republiky, které jsou místním obyvatelům známy jako ghetta, domy hrůzy, ulice, kam se po setmění nechodí. Mapa charakterizuje oblasti tak, aby přinášela přehled o rozsahu sociálního vyloučení. Mapa popisuje stav domů, demografické charakteristiky oblasti, způsob obživy obyvatel, vyskytující se sociálně-problémové jevy a nabízené služby státních a nestátních institucí. Z hlediska demografických charakteristik je například v těchto lokalitách zpravidla několikanásobně vyšší nezaměstnanost. V Bruntálských kasárnách je to 80 procent, zatímco v Bruntále jako takovém 15,2 procenta. Jak se pověst čtvrti zhoršuje, klesají ceny realit kvůli „špatné adrese“.
V takzvaných romských ghettech žijí také lidé, které bychom mohli nazvat etnickými Čechy. Stejně tak zde žijí pracující „Romové“. Jedni mohou trpět nedostatkem sociální pomoci, neboť ta je specifikována na Romy (což Člověk v tísni oprávněně kritizuje), druzí trpí obecnou podreprezentovaností v masmédiích a předsudkem, že představují jen výjimky.
Souvislost sociálního vyloučení a diskriminace je nasnadě. Nerovné zacházení v přístupu ke vzdělání a zaměstnání může velmi efektivně posilovat už tak špatnou existenční situaci člověka, kterého bychom za sociálně vyloučeného mohli označit. Na druhou stranu ti, které bychom označili za společensky neúspěšné, častěji čelí méně srdečnému jednání ze strany těch, kteří se považují za „normální slušné pracující lidi“. Solidarita ke slabosti či neúspěchu se v evropských společnostech celkem automaticky aktivuje vůči těm, kteří svou zoufalou situaci nezpůsobili o své vlastní vůli. To také připomínají diskriminační důvody zakotvené v evropské legislativě. Jedná se prakticky o charakteristiky, které si jedinec nezvolil, že k němu budou patřit, a je také velmi těžké je zakrývat nebo se jich zbavovat. Po druhé světové válce, kdy antidiskriminační legislativa začala vznikat, se objevily charakteristiky týkající se těla (barva pleti, tělesné postižení) a světonázoru (náboženství, politické přesvědčení). Dnes se v základních antidiskriminačních důvodech objevil však také majetek a sociální původ. Roste vědomí toho, že dlouhodobé strukturální podmínky některé skupiny obyvatelstva znevýhodňují natolik, že se v jejich případě dá uvažovat o nezasloužené nouzi. Například podle studie OECD mělo v roce 2004 v České republice šanci získat vysokoškolský titul 7,6 procenta dětí z dělnických rodin, oproti zhruba třetině v USA a Kanadě a pětině ve skandinávských zemích.
Další relativně novou oblastí, kterou pokrývá antidiskriminační legislativa, je diskriminace z důvodu povinností k rodině (to se týká především pracujících žen) a důvodu sexuální orientace. Na nich můžeme vidět, jak se společnost vyvíjí, jak postupuje emancipace žen a relativizuje se pojetí rodiny a normálních genderových rolí.
Pojem sociálního vyloučení se vžil zejména tam, kde jsou vytvářena nejrůznější sociálně-politická opatření, která mají sloužit k posilování vnitřní soudržnosti společnosti a zmírňovat patologické důsledky života na okraji společnosti. Společně s akademickými debatami se pojem sociálního vyloučení začal používat v rámci evropských sociálně-politických opatření na eliminaci chudoby. Další z pojmů, které mají napomáhat pochopit negativně vnímané sociální jevy a naznačovat cesty k řešení jsou chudoba, sociální deprivace, sociální marginalizace. Politikou Evropské unie a tak do velké míry všech jejích členských států je sociální vyloučení eliminovat. Mluví se především o snaze dosáhnout plné zaměstnanosti a odstranění diskriminace ve vzdělání. Vývoj ve Francii či Německu však ukazuje, že ani vysokoškolský diplom neuchrání všechny od hrozby nezaměstnanosti, zvláště vezmeme-li v potaz fakt, že nejčastějším důvodem diskriminace je diskriminace z důvodu věku. Problém s plnou zaměstnaností však nespočívá pouze v existenci diskriminace v přístupu k zaměstnání. Nezanedbatelné jsou makro-ekonomické jevy jako přechod ze společnosti výroby na společnost služeb, pokles potřeby manuálních pracovníků a globalizace výroby a prodeje.
Přála bych kolegovi, aby si nakonec koupil byt bez podvádění a ne na úkor jiných. Přála bych nešťastné podnájemnici, aby ji nikdo z bytu nevyháněl pod pohrůžkami. Aby zaplatila dluhy a našla si práci. Realitnímu makléři, který nabádá k nečestnému a protiprávnímu jednání, aby byl za své činy penalizován. Je však třeba skončit realisticky: sociálně citlivá přání často neodrážejí sociální realitu.