Přírodní památky |
Jezer a jezírek u nás nemáme právě na rozdávání. A jezírko, jehož voda má barvu sytě červenou, je opravdu jen jedno jediné. I když je od roku 1975 zahrnuto do seznamu chráněných přírodních památek (12,2 ha), měl na jeho vzniku větší zásluhu než příroda sám člověk.
Nad okrajem obce Hromnice, asi 12 km severovýchodním směrem od Plzně, jsou – nebo spíš bývala – bohatá ložiska kamencové neboli vitriolové břidlice. Nejstarší zmínka o její těžbě je již z roku 1578. V té době a ještě dlouho potom sloužila výhradně k výrobě kamence, který se používal především jako bělicí prostředek v textilní výrobě. Začátkem devatenáctého století se však zjistilo, že se břidlice z ložisek u Hromnic výborně hodí i k produkci jiného artiklu – tehdy velmi ceněné dýmavé neboli české kyseliny sírové, lidově zvané vitriol. Od zjištění k realizaci nebylo daleko. Výroba olea – jak se tato významná chemická surovina také nazývala – se tady v krátkém čase rozjela na plné obrátky a to zejména od roku 1807, kdy se výroby ujal známý podnikatel J. David Starck. Do té doby preferovanou hlubinnou těžbu nahradil od roku 1828 nově otevřený povrchový lom. Musel to být obchod jako hrom – vždyť v Hromnicích jej vyráběli jako jediní na světě, na zdejší produkci a dodávkách byl plně závislý nejen rakouský, ale i anglický a německý průmysl. Dýmavá kyselina sírová byla totiž jediným známým rozpouštědlem indiga, důležitého rostlinného barviva. Těžba a zpracování vrcholily v letech 1870-80, kdy se zde vyrubalo na osmdesát tisíc tun břidlice a z ní se vyrobilo šest tisíc tun kyseliny. Nic však netrvá věčně – chytré hlavy v Anglii přišly časem na lacinější způsob výroby syntetickou metodou – a to byl začátek konce hromnických dolů.
Výroba olea nebyla skutečně jednoduchá. Břidlici, těženou hlubinně šachtami i povrchově odklizem, bylo třeba ručně rozdrtit na kousky o průměru asi pět centimetrů a vyvézt na haldy vysoké sedm až dvacet metrů, umístěné na nepropustném jílovém podkladu. Tam se pak ponechala, vystavená vlivům počasí, aby navětrala. Aby se celý proces urychlil, kropily se haldy bez přestání vodou, přiváděné sem dřevěnými rourami z blízkého lesa Veselce. Voda, obsahující uvolněný síran železitý a hlinitý, se zachycovala do kádí, zbytek se pálil v pecích. (V roce 1828 bylo pálení kyseliny přeneseno do Břas.) To je však řečeno velmi zjednodušeně, celá procedura měla ještě řadu dalších etap, při nichž se surovina zbavovala nežádoucích příměsí, až zůstalo jediné – oleum. Lámání břidlice na této lokalitě skončilo náhle v roce 1896. Důkazem toho je jedna z hald, obklopujících ze všech stran velký lom; je totiž nedostatečně vylouhovaná a tedy dodnes živá. Ostatní haldy obsahují už jenom hluchou břidlici. Jejich svahy jsou však stále kyselé, a proto zůstávají i po více než stu let holé – jen tu a tam se uchytí velmi skromné a houževnaté břízy.
A červené jezírko? To vzniklo krátce po zastavení těžby, když se utrhla jedna stěna odklizu, zavalila odvodňovací štolu a na dně se vytvořila nádrž agresivních síranových vod – v podstatě silně zředěnou kyselinu sírovou. Vysoký obsah síranu železitého a hlinitého způsobuje, že voda je naprosto sterilní není v ní žádný život. Příměsi železa jí zároveň dodávají zvláštní červenou barvu. Jezírko vyplňuje dno zhruba 60 metrů hlubokého lomu. Je asi 200 metrů dlouhé a 130 metrů široké, největší hloubka se uvádí 18 metrů. Raději však tento údaj neprověřujte…
Z obce Hromnice stoupá k jezírku značená turistická cesta. Dovede nás na okraj bývalého lomu, odkud můžeme nahlédnout dolů k jezírku. Až k jeho hladině žádná cesta nevede, snad jen pár strmých pěšin vyšlapaných neukázněnými návštěvníky. Z informačního panelu se můžeme dozvědět vše potřebné, nechybí ani různé zajímavosti, které nám dají názornou představu o tom, jak kdysi tato složitá (a zdraví dělníků nebezpečná) práce probíhala.
Asi dva kilometry severně od Hromnického jezírka na louce uprostřed hlubokých lesů stojí osamělá hájovna Třebekov, jediný pozůstatek středověké vsi, tvrze a dvora Železnice, zaniklých ve druhé polovině patnáctého století. Je to malebné roubené stavení z počátku devatenáctého století, obklopené ovocnou zahradou. V roce 1815 se tady narodil F. Alexandr Heber, který jako první systematicky popsal a zdokumentoval české hrady a tvrze.