Zahraničí

Mgr. Marcela Fryštenská,
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže

Evropská unie: Používání jazyků ve státní správě

ilustrační fotoV důsledku přistoupení deseti nových členských států k Evropské unii v roce 2004 se zvýšil počet oficiálních národních jazyků z původních 13 na 22 národních jazyků, které jsou současně úředními jazyky. Tato skutečnost klade obrovské nároky na překladatelské služby Evropské unie, neboť všechny společné dokumenty musí být překládány do všech úředních jazyků a musí se simultánně tlumočit. Taková situace je s výhledem do budoucna těžko zvládnutelná a dá se předpokládat, že kvůli nákladům a efektivitě bude počet úředních jazyků v rámci EU snížen. Otázkou jazyka se zabývá článek 22 Charty základních práv Evropské unie, který zakotvuje kulturní a jazykovou rozmanitost jako jeden ze základních principů EU a nařízení Rady č. 1/1958 o užívání jazyků v Evropském společenství.

Záměrem tohoto článku je blíže se zabývat otázkou používání cizích jazyků českými správními úřady, protože se vstupem České republiky do Evropské unie nastala nová situace a vyvstaly otázky typu: Jak má postupovat správní úřad, pokud obdrží podnět, stížnost, dotaz v cizím jazyce? V jakém jazyce má správní úřad formulovat odpověď? V jakém jazyce má správní úřad vyžadovat informace od subjektů sídlících v zahraničí? V jakém jazyce má být napsáno poučení o případných právních následcích? V jakém jazyce má správní úřad vyřídit korespondenci směřující do ciziny? V jakém jazyce bude psáno rozhodnutí? Bude cizímu státnímu příslušníkovi zasílána anotace v jeho mateřském jazyce?

Užívání jazyků v Evropském společenství

Právo ES neumožňuje občanům členských států EU obracet se na správní úřady členských států Evropské unie ve svém mateřském jazyce. Smlouva o založení Evropského společenství (dále jen “Smlouva”) stanoví v článku 21 třetím pododstavci, že se každý občan Evropské unie může písemně obracet v jednom z jazyků uvedených v článku 314 Smlouvy na každý orgán nebo instituci, který je uveden v článku 21 nebo v článku 7 Smlouvy, a má právo obdržet odpověď ve stejném jazyce. Toto ustanovení tedy poskytuje občanům Evropské unie právo obracet se v kterémkoliv z úředních jazyků na orgány Evropské unie, nikoli však na orgány státní správy jednotlivých členských států Evropské unie. Právo občanů obracet se na orgány Evropské unie v některém z úředních jazyků zakotvuje také nařízení Rady č. 1/1958 o užívání jazyků v Evropském společenství. Žádný právní předpis ES neposkytuje obdobné oprávnění občanům EU ve vztahu ke správním úřadům členských států EU, ani těmto úřadům nestanoví povinnost komunikovat s občany jiných členských států Evropské unie v jejich úředních jazycích, či případně dvaceti úředních jazycích Evropské unie, které jsou zároveň jazyky pracovními ve smyslu nařízení Rady č. 1/1958.

Právo jednat před soudy ve svém mateřském jazyce

Oprávnění občanů Evropské unie obracet se ve svém jazyce na správní úřady České republiky nestanoví ani právní předpisy České republiky, s výjimkou právních předpisů vztahujících se na jednání před soudy, ve kterých je možnost jednat v jiném než v českém jazyce výslovně předvídána (viz např. § 7 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Zakotvení zásady, podle které má každá osoba oprávnění jednat před soudem ve svém mateřském jazyce, v jednotlivých zákonech týkajících se soudních řízení, však není důsledkem vstupu České republiky do Evropské unie a netýká se jednání/řízení před správním orgánem, jakým je například úřad.

Nový správní řád

Nový správní řád, který má nabýt účinnosti 1. ledna 2006, však již obsahuje v ustanovení § 16 zásadu, že se v řízení jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce, a že písemnosti vyhotovené v cizím jazyce musí účastník řízení předložit v originálním znění a současně v úředně ověřeném překladu do jazyka českého, pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad nevyžaduje. Takové prohlášení může správní orgán učinit na své úřední desce i pro neurčitý počet řízení v budoucnu. Každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své náklady. V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak. Občan České republiky příslušející k národnostní menšině, který dlouhodobě žije na území České republiky, má před správním orgánem právo činit podání a jednat v jazyce své národnostní menšiny. Nemá-li správní orgán úřední osobu znalou jazyka národnostní menšiny, obstará si tento občan tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. Náklady tlumočníka a náklady na pořízení překladu v tomto případě nese správní orgán.

Používání jazyků ve státní správě

V souvislosti s používáním cizích jazyků ve státní správě vyvstávají tři základní okruhy otázek. První se týká obdržení podnětu nebo stížnosti v cizím jazyce, druhý se týká zjišťování skutečného stavu věci a poslední rozhodnutí správního orgánu.

a) Obdržení stížnosti

Právo ES neumožňuje občanům členských států Evropské unie, aby se obraceli na správní úřady členských států Evropské unie, a tedy i na správní úřady v České republice, ve svém mateřském jazyce. Jinými slovy, žádný právní předpis ES neposkytuje obdobné oprávnění občanům Evropské unie ve vztahu ke správním úřadům členských států Evropské unie, ani těmto úřadům nestanoví povinnost komunikovat s občany jiných členských států Evropské unie v jejich úředním jazyce, či případně dvaceti úředních jazycích EU, které jsou zároveň jazyky pracovními se smyslu nařízení Rady č. 1/1958. Oprávnění občanů Evropské unie obracet se ve svém jazyce na české správní úřady nestanoví ani právní předpisy České republiky. Obdrží-li správní úřad k vyřízení stížnost, podnět či dotaz v cizím jazyce, může vyzvat stěžovatele k doložení české verze podnětu, stížnosti nebo dotazu. V praxi však s ohledem na požadavek flexibility bude postup správního úřadu záviset na dalších faktorech jako je rozsah a obsah dotazu, podnětu či stížnosti, jakož i na subjektu, který jej podává, a v neposlední řadě i jazyku, v jakém se stěžovatel na správní úřad obrátí. Bude-li se jednat o jazyk, který je správnímu úřadu snadno dostupný a jehož překlad si může bez větších obtíží zajistit (např. anglický nebo německý jazyk), bylo by s ohledem na zásadu efektivity a rychlosti vhodnější zajistit si překlad samotným správním úřadem. Pokud však vzhledem k okolnostem případu bude vhodnější, aby stěžovatel doložil verzi podnětu, stížnosti, dotazu v českém jazyce, bylo by vhodné oznámit tuto skutečnost stěžovateli v jazyce anglickém, byť se tento názor neopírá o žádný právní základ a byť by výzva v jazyce českém dle současné právní úpravy komunitárního i národního byla správným postupem. Současně by měl správní úřad stěžovatele upozornit na skutečnost, že následná korespondence mezi ním a správním úřadem bude v jazyce českém, neboť komunitární ani národní právo nestanovuje povinnost komunikovat s občany jiných členských států Evropské unie v jejich úředním jazyce.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 34/2005.

Další informace [nápis]
Číslo 34/2005
Časopis Veřejná správa č. 34/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail