Lexikon evropského práva |
Právo na obhajobu
Kazuistika (Hasan Krasniki)
Makedonský státní příslušník Hasan Krasniki byl v roce 1997 v České republice obviněn ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Vyšetřovatelé vyslechli v přítomnosti stěžovatelova právního zástupce dva svědky údajné trestné činnosti, kteří si přáli zůstat v anonymitě. Státní zástupce zpracoval na základě výsledků vyšetřování obžalobu a navrhl jako důkaz mimo jiné výpověď obou anonymních svědků a čtení policejního úředního záznamu o rekognici stěžovatele na fotografii. V hlavním líčení před Okresním soudem v Teplicích byl vyslechnut jen jeden z utajovaných svědků, který se nacházel mimo jednací síň a jemuž stěžovatel a jeho právní zástupce mohli klást otázky pouze prostřednictvím předsedy senátu. Stěžovatel označil tuto výpověď za nepravdivou. Vzhledem k neznámému pobytu druhého anonymního svědka byla přečtena výpověď z policejního záznamu pořízeného v přípravném řízení. Po zvážení důkazů soud rozhodl, že svědectví anonymních svědků jsou věrohodná a ve vzájemném souladu a že usvědčují stěžovatele. Stěžovatel odpykávající si trest podal v květnu 1998 ústavní stížnost, v níž namítal porušení práva na spravedlivý proces, neboť byl usvědčen pouze na základě výpovědí anonymních svědků, ačkoli neexistoval pro využití anonymní svědecké výpovědi právní základ. Ústavní soud rozhodl, že výslech pod utajením lze pokládat za ústavně souladný jednak při dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak při omezení práv obhajoby na nezbytné minimum. Ústavní soud neakceptoval stěžovatelovo tvrzení, že institut anonymního svědectví byl zneužit k jeho škodě, neboť oba anonymní svědkové byli alespoň jednou vyslýcháni v přítomnosti stěžovatelova právního zástupce, jenž měl možnost klást jim otázky. V dubnu 2005 podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, v níž poukázal mimo jiné na judikaturu ESLP, kde byla jako zásadní stanovena podmínka, že odsouzení nesmí být výlučně nebo v rozhodující míře stanoveno na výpovědi anonymních svědků. To platí i v případě, kdy byly dodrženy podmínky vnitrostátního práva pro utajení svědků. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že z důvodu zcela totožné argumentace byla obviněným podána ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem zamítnuta. Evropský soud pro lidská práva pak v rozsudku ze dne 28. února 2006 dovodil, že v projednávaném případě vyšetřovatel přihlížel k charakteru prostředí drogových dealerů, kteří se často uchylují k pohrůžkám násilím nebo skutečnému násilí vůči drogově závislým i jiným osobám, které proti nim vypovídají. Z protokolů však nelze zjistit, jak vyšetřovatel nebo soudce konkrétně posuzovali opodstatněnost obav svědků vypovídat tváří v tvář stěžovateli. Ani krajský soud nezkoumal závažnost a opodstatněnost důvodů pro poskytnutí anonymity svědkům a potvrdil rozsudek okresního soudu, který rozhodl, že výpovědi utajovaných svědků mají být použity proti stěžovateli. V tomto ohledu Evropský soud sdílí argumenty stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch stěžovatele ministrem spravedlnosti. Vzhledem k okolnostem případu není Evropský soud přesvědčen o tom, že zájem svědků na zachování anonymity mohl ospravedlnit natolik rozsáhlé omezení práv stěžovatele, zvláště když okresní soud stěžovatele usvědčil výlučně nebo přinejmenším v rozhodující míře na základě anonymních svědeckých výpovědí. Řízení jako celek nebylo spravedlivé, a došlo tudíž k porušení článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Výrok o porušení Úmluvy představuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za veškerou morální újmu, kterou stěžovatel utrpěl.
Doc. JUDr. Richard Pomahač,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy