Týdeník Veřejná správa


 Příloha

Ing. Tomáš Just
Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky
středisko Praha

Popovodňová opatření v ekologicky orientované správě vodních toků


Vyšlo v čísle 33/2007

Foto: Ing. Tomáš JustJedním z okruhů správy vodních toků jsou zásahy, prováděné ve vodních tocích a nivách po povodních. Odstraňují nepříznivé změny, k nimž za povodní došlo, a v rámci neinvestičních opatření posilují protipovodňovou prevenci (investiční protipovodňová opatření představují jinou, samostatnou kapitolu). I v této oblasti se začínají projevovat posuny od jednostranně technicky orientovaného pojetí správy vodních toků k pojetí modernímu, které by mělo více dbát jak ekologických aspektů, tak požadavků efektivnosti. V novém pojetí se především více rozlišují úseky vodních toků v zástavbě obcí nebo v její blízkosti a ve volné krajině. V sídlech je na prvním místě požadavek protipovodňové ochrany zástavby, tedy velké průtočnosti a stability koryt toků. Proto se v sídlech a v jejich blízkosti i po povodních provádějí ve větší míře opatření, která odstraňují překážky v průtočnosti - nánosy a naplaveniny. Ve volné krajině se však prosazují nové požadavky, ke kterým dřívější pojetí správy vodních toků nepřihlíželo. Přednost tu získává přírodní nebo přírodě blízký charakter toků a niv, který jim dává potřebnou ekologickou hodnotu a je podmínkou působení přirozených mechanismů zpomalování a tlumení vzniku a průběhu povodní. Chráněným a podporovaným jevem se v nezastavěných nivách stávají přirozené povodňové rozlivy, které jsou podmínkou žádoucí transformace povodňových vln.

Individuální hodnocení povodňových změn

V novém pojetí se už nepokládá každá povodňová změna automaticky za škodu, jak se činilo dříve. Zejména ve volné krajině začínáme i povodňové změny více vnímat jako součást přirozeného života a vývoje vodního toku a jeho nivy. Povodňové změny většinou podporují členitost vodního toku, která se může projevovat v mnoha rozměrech - jako členitost příčného a podélného průřezu koryta, trasy koryta, členitost rychlostí a hloubek proudění, podrobných tvarů dna a břehů, struktur tvořených mrtvým dřevem. Obecně čím členitější prostředí, tím pestřejší skladba příležitostí pro rostliny a pro živočichy. A tím větší ekologická hodnota toku. Ekologický stav vodních toků se dostává do popředí zájmu po vstupu republiky do Evropské unie, kdy také u nás začíná platit evropské vodní právo, představované zejména tak zvanou Rámcovou směrnicí o vodní politice. Péče o dobrý stav přírodních a přírodě blízkých toků a zlepšování ekologického stavu toků různě narušených představují základní požadavky Rámcové směrnice, na jejichž respektování bude vázána například možnost čerpat ve vodohospodářské oblasti z evropských finančních zdrojů.

Efekt zlepšování ekologického stavu povodněmi působí u přírodních toků, ale ještě silnější může být u toků technicky upravených - tam se může povodeň projevit jako velmi silný renaturační činitel. Pokud povodeň rozbije zbytečnou nebo nevhodnou technickou úpravu koryta, může to znamenat, že živelně proběhla revitalizace, jaká by stála velké peníze, kdyby se prováděla záměrně, jako stavba (Samozřejmě ne vždy je výsledek povodňové renaturace bezprostředně uspokojivý. Odhlédneme-li nyní od toho, že je takovou renaturaci třeba vyřešit z hlediska pozemkového a vodoprávního, bývají nejčastěji problémy se zbytky znehodnoceného technického opevnění nebo s nadměrným zahloubením koryta. V některých případech jsou pak potřebné i dost významné následné korekce nebo se musí koryto úplně předělat - zvláště pokud je povodeň příliš zahloubila).

Zvláště v úsecích ve volné krajině mohou být povodňové změny příznivé také z hlediska vodohospodářského. A to změny takové, které omezují průtočnost koryt ve prospěch přirozených tlumivých rozlivů do nezastavěných niv. Takto mohou působit například lavice povodňových splavenin nebo bariéry z naplaveného přírodního materiálu (Povodňové ”bobří hráze” ovšem dost znehodnocuje to, že v našich zeměpisných polohách se v nich vedle dřeva a jiného rostlinného materiálu ve velkém množství vyskytují odpadky).

Je zcela zřejmé, že v různých místech mohou vznikat různé povodňové změny a také mohou různě působit. Je třeba hodnotit je individuálně, se zřetelem ke všem místním podmínkám. Dříve správa vodních toků chybovala tím, že schematicky označovala v podstatě jakékoliv povodňové změny za nežádoucí. Moderní ekologicky orientovaná správa toků jistě šmahem neprohlásí všechny povodňové změny za žádoucí a vítané - měla by se zabývat právě oním individuálním hodnocením. Vzhledem ke všem souvislostem pak některé povodňové změny budou shledány příznivými a budou využity, případně korigovány nějakými doplňkovými opatřeními. Jiné změny budou označeny jako škody, které je třeba odstranit vhodnými opatřeními.

Individuální hodnocení povodňových změn by mělo probíhat ve sledu důležitých otázek:

Zkušenému vodohospodáři stejně jako obeznalému starostovi obce proběhne tento sled otázek hlavou, když se na povodňovou změnu podívají. V jednodušších případech na menších tocích bude intuitivní hodnocení často hlavním východiskem pro další kroky a pokud jsou dotyční aktuálně informačně vybaveni, je velká pravděpodobnost, že rozhodnou správně, respektive se správně dohodnou.

Obecně lze doporučit, aby zejména v úsecích přírodních toků ve volné krajině byly zásahy po povodních prováděny co nejúsporněji, jenom ve skutečně nutném rozsahu. Mnohde by mělo postačovat odklizení naplavených odpadků. Takový přístup je nejšetrnější k ekologickému stavu vodního toku i ke zdrojům veřejných prostředků.

Opatření k odstraňování povodňových škod

Pokud z prvotního hodnocení vyplyne, že určité povodňové změny mají charakter škod, které je třeba řešit technickými opatřeními, měla by být tato opatření přiměřeně připravena, včetně příslušného úředního projednání. Různá opatření po povodních se samozřejmě liší naléhavostí, potřebnou mírou operativnosti, časem provádění a úrovní provádění ve vztahu k budoucímu trvalému stavu. Bezodkladná opatření, nutná k bezprostřednímu odvrácení škod, se provádějí operativně, často jsou provizorní a budou následována řešeními trvalejšími - není reálné požadovat, aby byla nějak podrobněji připravována a úředně projednávána. Taková opatření se ale odehrávají těsně po povodních a většinou v zástavbě sídel a v její blízkosti. Ve volné krajině, o níž především zde hovoříme, bývá potřeba operativních opatření menší a zásahy, které se tam projeví jako potřebné a účelné, je možné lépe připravit.

Příprava opatření zahrnuje zejména zpracování projektu, třeba jednoduchého, projednání s vodoprávním úřadem a s orgánem ochrany přírody (projednání zásahů do podmínek ochrany zvláště chráněných druhů a chráněných území, zásahy do významných krajinných prvků). Obecně je těžké vymezit, na co má a na co nemusí být zpracován projekt. Bude záležet na rozsahu a charakteru uvažovaného opatření, na konkrétních požadavcích příslušného vodoprávního úřadu a také na požadavcích toho kterého programu, poskytujícího na zásahy finanční prostředky. Jistě by nebylo přiměřené požadovat projekt na opatření charakteru úklidu odpadků nebo rozebírání bariér z pláví. Ale pokud bude opatření spočívat v zemních pracech, odtěžování splavenin, opravách nátrží a podobně, projekt se stává potřebným. Nemusí být nijak zvlášť rozsáhlý, ale měl by umožňovat potřebné úřední projednání akce, vyčíslení parametrů, na jejichž základě se stanovuje cena díla, a následnou kontrolu provedeného rozsahu prací.

Projednávání popovodňových zásahů s orgány ochrany přírody již bylo předmětem řady diskusí, a to zejména po povodních roku 2002. Nepochybně v některých situacích působilo lpění pracovníků ochrany přírody na úředním postupu projednání zásahu do podmínek ochrany druhů nebo do významného krajinného prvku v těžké situaci po povodni nepřiměřeně. Ale na druhé straně v řadě případů začínala živelná popovodňová opatření přesahovat míru vhodnosti a přijatelnosti a obracela se v neopodstatněné poškozování vodních toků, jejich niv a břehových porostů. Úřední postupy, které si pracovníci ochrany přírody nevymýšlejí, protože ty plynou z právních předpisů, pak někdy zůstávaly jediným nástrojem, umožňujícím opatření regulovat. Některé kolizní situace vznikaly z toho důvodu, že správci toků předtím nebyli na projednávání tohoto druhu zvyklí, protože předtím po léta byly povodně málo významné a nevyvolávaly potřebu větších opatření. Pak správcům trvalo nějakou dobu, než se vůbec smířili s tím, že mají někoho, kdo notabene ”nerozumí vodě”, o něco žádat a dokonce mu něco zdůvodňovat. Ve zdůvodňování pak byl často kámen úrazu, neboť řada návrhů opatření, vycházejících ze starého, překonaného pojetí správy vodních toků, začala při racionálním zkoumání účelnosti ztrácet na věrohodnosti. Zejména s institutem projednání zásahu do vodního toku a nivy jako významného krajinného prvku se dosud někteří pracovníci správ toků neradi smiřují a vymýšlejí různé způsoby, jak se mu vyhnout. Ti rozumnější ovšem vzali na vědomí, že všeobecně přijatelnější je vše potřebné řádně doložit a projednat, včetně projektů rozsáhlejších opatření. Tito pracovníci správ toků správně pochopili, že takový postup je příznivý i pro ně samotné, protože je nejlépe chrání před následnými problémy. A ty nemusejí být vůbec jenom v oblasti ochrany přírody. V případě rozsáhlejších prací se zeminami může být například následně pochybováno o kubaturách a účtovaných nákladech - sotva co pak správce toku chrání lépe než to, že pro akci byl řádně zpracován a projednán projekt a potom bylo protokolárně doloženo provedení prací v souladu s ním.

Ochraně přírody bývá v souvislosti s opatřeními po povodních často vytýkáno, že nepřiměřeně bazíruje na ochraně druhů, hlavně živočichů. V hodnoceních typu ”dávají přednost užovkám před životy lidí” bývá dost zjednodušení až demagogie. Ale také je nutno říct, že je chyba, pokud pracovníci ochrany přírody ovládají pouze druhovou ochranu živočichů nebo rostlin a nejsou schopni zabývat se povodňovými záležitostmi i z jiných hledisek. Tato problematika je členitá a víceoborová a její promítání jenom do jednoho rozměru nutně vede k pochybením - především ke škodě samotné ochrany přírody a krajiny. Argumentace v její prospěch totiž může být podstatně širší. Pracovníci ochrany přírody a krajiny by se měli zabývat ekologickým stavem vodního toku a nivy z hlediska tvarové členitosti, tedy morfologie vodního toku. Mají rovněž co mluvit do ochrany podmínek pro přirozené povodňové rozlivy. Tady se dostáváme k podstatnému - ochránce přírody, který je schopen zhodnotit alespoň základní technické aspekty ochrany před povodněmi, a vodohospodář, který není úplným ignorantem v ekologických záležitostech, začnou nacházet řadu společných zájmů, dokážou najít přístupy, přinášející příznivé efekty na obě strany, a společně dokážou odmítnout opatření nevhodná nebo neúčelná.

Pokud jsou některé povodňové změny, k nimž došlo na úkor cizích pozemků, shledány jako příznivé z ekologického nebo vodohospodářského hlediska, neměly by být odstraňovány nebo redukovány nějakými technickými zásahy, aniž by bylo využito kroků, umožňujících jejich zachování. Jedná se o vypořádání s vlastníky pozemků ve smyslu § 45 zákona o vodách. Tento paragraf řeší situace, kdy vodní tok opustí svoje koryto a na cizím pozemku vytvoří nové. Odstranění této změny podléhá povolení vodoprávním úřadem, tedy neprovádí se automaticky. K odstraňování změny nemusí dojít, pokud přímo dojde k dohodě mezi správcem toku a vlastníkem, který nabídne svůj pozemek k prodeji. Vodoprávní úřad také nemusí odstranění změny povolit, a pak majiteli pozemku přísluší přiměřená náhrada. Těchto cest dosud není často využíváno, v budoucnu ale jistě získají na významu v souvislosti se snahami o zlepšování ekologického stavu vodních toků, vyplývajícími z evropské Rámcové směrnice o vodní politice.

Nicméně i v úsecích vodních toků ve volné krajině budou některé popovodňové zásahy shledány potřebnými. Moderně pojímaná správa vodních toků se je snaží provádět podle následujících zásad:

Ekologicky orientovaná správa vodních toků umí provádět probírky jako součást péče o břehové porosty (což je téma na samostatný příspěvek), ale neměla by připouštět, aby někdo využíval situace po povodních k ničení porostů ať už kvůli špatně ovládanému planýrovacímu pudu, nebo ve snaze obohatit se o dřevo.

Jednotlivě je třeba posuzovat případy, kdy se povodňové změny odehrají v technicky upraveném úseku vodního toku, který je ovšem hodnocen jako vhodný k obnovení přírodě blízkého stavu. Správci toku stojí třeba nad částečně vymletým a částečně zaneseným korytem se zbytky rozbitého umělého opevnění. Podle místních podmínek musejí zvážit, co je potřeba k dosažení uspokojivého stavu, v němž pak budou moci koryto ponechat další samovolné renaturaci. Zda postačují neinvestiční popovodňová opatření - odstranění zbytků rozbitého opevnění, stabilizace a pomístní zvýšení dna koryta kamennými záhozy a podobně, nebo zda bude potřeba připravit revitalizaci investičního charakteru.

V plánech a rozpočtech popovodňových opatření by se nemělo zapomínat na souvislý úklid rozplavených odpadků a skládek podél vodních toků. Například při jarních povodních roku 2006 patřilo znečištění odpady, pocházejícími z největší části ze skládek uvnitř obcí a z různých nevhodných úložišť materiálu na příbřežních pozemcích, k nejzřetelnějším povodňovým škodám. O povodňovou škodu se nepochybně jedná, neboť rozvlečené odpadky významnou měrou poškozují jak ekologický stav, tak pobytovou a rekreační hodnotu toků a jejich okolí. Ovšem následné sbírání odpadků nestačí. Mnohem víc pozornosti by se v rámci protipovodňové i obecné pořádkové prevence mělo věnovat pozemkům v obcích, které leží v blízkosti vodních toků. Průběh povodní nedávných let jasně ukazuje, že různé předměty, nevhodně uložené na těchto pozemcích, mají za povodní velký podíl jak na znečištění toků rozvlečenými odpady, tak na vzniku bariér, ucpávajících úzká místa koryt. Každý, kdo někdy po povodni rozebíral naplavené bariéry, potvrdí, že velkou až rozhodující část materiálu v nich tvoří řezivo a uřezané dříví, tedy materiál, který nepochází bezprostředně z přírodních porostů. Řezivo a dříví tvoří základ, na němž se pak zachycuje seno, sláma nebo drobnější odpadky, a tak vznikají bariéry, schopné výrazně zhoršit průběh povodní v obcích.

Problémové aspekty popovodňových opatření

Ještě i po povodních roku 2002 utrpěla řada úseků potoků a řek ve volné krajině podstatně větší škody nevhodně prováděnými následnými zásahy, než od samotné velké vody. Někde jako by i nad prostým kriteriem účelnosti vítězila hloupá poučka, podle níž ”potok po povodni má být prohrabán bagrem”. V řadě míst se tak i do přírodních koryt ve volné krajině nepřiměřeně zasahovalo mechanizací, často ke škodě jejich ekologické hodnoty a vodohospodářských vlastností. V řadě úseků potoků, v nichž by bylo stačilo jenom vysbírat roznesené odpadky, rozebrat některé hromady naplavenin a provést pomístní úpravy, byly souvislým probagrováním zničeny pozoruhodně členité povodňové struktury a nahrazeny tvary, připomínajícími vyhlazenou bobovou dráhu - kdyby přišla další povodeň, mohla by takovým korytem postupovat ještě o něco rychleji. Dogmaticky pojímané ”udržování plynulosti odtoku” se někde také obracelo v nesmyslné ničení starých kořenových systémů stromů, rostoucích v březích. Ty se musely vyvíjet desetiletí, aby účinně stabilizovaly břehy a vytvářely nejbohatší úkryty pro ryby a jiné vodní živočichy - a bagr je dokáže ničit během několika minut. Řada lokalit vzácných a chráněných živočichů, třeba raků, v lesních potocích byla vážně poškozena nebo zničena nikoliv samotným průběhem povodně, ale nevhodnými a zbytečnými následnými prohrábkami.

Takovéto problematické zásahy mohou mít vedle toho, že poškozují ekologický stav a vzhled vodních toků a jejich okolí, také další nepříznivé dopady:

Důvody, proč se vedle potřebných zásahů provádějí také zbytečné a škodlivé a proč se schémata údržby toků, odůvodněná v intravilánech, ne vždy vhodně přenášejí do volné krajiny, mohou být různé. Nad vodohospodářskou a ekologickou odborností může převažovat něčí špatně usměrněný planýrovací pud, poplatnost překonaným zásadám a návykům nebo snaha vytvářet pro dodavatele fakturační příležitosti za každou cenu. Někdy nad reálnými potřebami převažuje psychologicko politický faktor: Prohrabe-li koryto bagr, veřejnost oceňuje, že se něco udělalo pro její povodňovou bezpečnost, i když skutečné efekty jsou nepatrné nebo dokonce převažují negativa. Ovšem projevuje se také jistá disproporčnost požadavků na ochranu před povodněmi ze strany občanů i obcí. Lidé se zpravidla důrazně dožadují například odstraňování štěrkových lavic z vodních toků, i když jejich skutečný vliv na průběh těch opravdu nebezpečných, velkých povodní je ve většině případů malý. Současně přehlížejí podstatně nebezpečnější průtokové překážky, které mohou významně ovlivňovat právě průběh velkých povodní. Často mají totiž obyvatelé obcí, obce samotné nebo i vodoprávní úřady nějaký díl odpovědnosti za vznik těchto překážek, a proto je nechtějí vidět. To jsou případy skládek, navážek, zemních úprav, nepovolených nebo nevhodně umístěných staveb v blízkosti vodních toků, nevyhovujících mostků, lávek a podobných objektů.