Týdeník Veřejná správa


Rozhovor

s Janou Kuthanovou,
starostkou obce Hořiněves

Někdy musí péče o pomníky ustoupit starosti o živé

Vyšlo v čísle 30/2006

Bitva u Hradce Králové, o níž byla řeč v úvodu Kaleidoskopu a v letošním čísle 26 Veřejné správy, zasáhla i do života lidí v obci Hořiněves. Zdejší starostka je místopředsedkyní mikroregionu “Obce Památkové zóny 1866”. Po předcích patří ke starousedlíkům v kraji a jak je zde časté, i na pozemku jejího domu je jeden z pomníků padlých v královéhradecké bitvě. A nejen to, nedávno s manželem zjistili, že Leopold Kuthan, prastrýc jejího muže, se dokonce jako voják zúčastnil bitvy u Skalice, jedné z dalších epizod rakousko-pruské války.

Jak vznikla myšlenka založit zmíněný mikroregion? Jakou funkci přesně plní?

V roce 1996 byla zákonem zřízena památková zóna bojiště a proto bylo rozhodnuto, založit mikroregion se stejným názvem. Jeho funkcí je především podpora údržby památek, ale také poznávací činnost, s níž souvisí například výstavba cyklostezek, které propojují jednotlivá bojiště a další památná místa. Přímo u nás je například památné místo hořiněvských lip zvané na Rejdišti a my jsme se rozhodli pomoci k tomu, aby se slavné lípy, které v době královéhradecké bitvy vévodily krajině a sehrály v ní i důležitou strategickou roli, nově vysadily. Podporujeme také například práci takzvaného Komitétu, což je historický spolek pro údržbu tradic prusko-rakouské války, ale vše je samozřejmě také otázkou peněz. Proto jsme požádali o podporu z rozpočtu kraje a já věřím, že to nebylo zbytečné, zvlášť, když jsme letos slavili 140. výročí bitvy a celý kraj se na tuto událost důkladně připravoval.

Při cestě k vám na obecní úřad nelze minout zámeček, který v době rakousko-pruské války sloužil jako lazaret pro raněné vojáky. Nevypadá vysloveně jako ruina, ale působí omšele a opuštěně. K čemu slouží dnes?

Kdysi patřil průmyslníkovi Liebichovi, který v roce 1880 zkrachoval. Zámeček pak přešel na správu habsburského mocnářství a později na československý stát, v jehož správě byl až do roku 1992, naposledy tu měl kanceláře Státní statek Smiřice. Péče o budovu samozřejmě nevybočila z tehdejších zvyklostí, takže dřív nebo později by se asi přeměnila v ruinu. Po roce 1992 byl zámeček předán restituentovi jako náhrada za jiný objekt a ten ho bezprostředně nato prodal dalšímu soukromníkovi. Současný majitel budovu sice opravil, ale zřejmě mu došly peníze, protože k realizaci dalších větších plánů už nedošlo. A tak jsou tam dnes poškozená okna, omítka se začíná drolit, bývalá restaurace zeje prázdnotou a jenom v části opuštěného objektu bydlí tři rodiny. Za této situace nemůžeme dělat nic víc, než se tu snažit udržet pořádek.

Mnohem impozantněji působí na návštěvníka Hořiněvsi rodný dům Václava Hanky. A tento objekt naopak obci patří. Jak se u vás daří finančně zajišťovat údržbu památek?

Rodný dům Václava Hanky jsme spravovali, i když nebyl náš, jako kulturní památku. Nedávno jsme ho koupili od dědice a chceme v něm dál provozovat muzeum, o které mají návštěvníci velký zájem. Samozřejmě do tohoto objektu vkládáme obecní finanční prostředky a snažíme se i o poskytnutí peněz z grantů vypisovaných krajem. Starosti nám ale momentálně dělá záchrana kostela Svatého Mikuláše v Žiželevsi, což je dominantní církevní památka na území obce, které hrozí zhroucení klenby. Obec přispěla farnosti více než sedmdesáti tisíci korunami na zpracování projektu, kraj přispěl sto tisíci korunami, ale na samotnou opravu je zapotřebí dvou milionů korun. Tyto peníze ale obec ani kraj nemají. Kraj přispívá maximálně pěti sty tisíci korunami z jednoho grantu, takže pomoci by mohlo jen Ministerstvo kultury, pokud by přidělilo finance z programu na záchranu architektonického dědictví. Jistotu, že do tohoto programu budeme zařazeni, ale nemáme.

Jak se dnes žije hořiněvským obyvatelům, z nichž mnozí jsou pravnuci pamětníků rakousko-pruské války? S jakými problémy chodí na obecní úřad? Co musíte především řešit?

Jako ve všech obcích potřebují u nás lidé od úřadu dobrý servis a my se snažíme jim ho poskytnout. Asi není všude samozřejmé, že například dvakrát týdně vozíme seniory obecním devítimístným autem na nákupy – z Jeřiček, kde není obchod, do Želkovic. Vozíme k nám z okolních vsí děti do školek a škol, dbáme na to, aby fungovala místní lékařská péče, takže máme středisko praktického lékaře i stomatologa. Třikrát týdně u nás funguje knihovna s internetem a pomáháme například lidem se zařizováním dokladů. Spolupracujeme s podnikateli, kteří mohou přispět k zaměstnanosti v regionu i s pečovatelskou službou ve Smiřicích, aby naši občané mohli pečovatelskou službu využívat pokud možno doma a nemuseli pobývat v ústavu.

Hovořily jsme o financích na údržbu památek. Dosáhne malá obec jako je Hořiněves i na různé podpůrné programy pro zlepšení života lidí v obci?

Čím je obec menší, tím má méně peněz. Daňové rozdělení není příliš spravedlivé, venkov je na tom hůř než města a projekty v rámci rozvoje venkova – i v rámci Evropské unie, nejsou vždycky zpracovány tak, aby zohlednily skutečné priority v konkrétní obci. Unie nám přispěje například na budování bezdrátového rozhlasu. To je jistě důležité, ale pro nás je teď akutnější oprava kanalizace, komunikace nebo školní budovy. A jako všude na venkově musíme řešit otázku zaměstnanosti. Se změnou hospodaření v zemědělství přišlo o zaměstnání mnoho lidí a při hledání práce tu bývá překážkou obecně průměrná vzdělanost. Věřím, že leccos napraví kurzy, které pořádáme, ať už angličtina pro dospělé, nebo práce na počítači. Musím říct, že naše škola má výborný pedagogický sbor a jsem ráda, že se nás akutně netýká problém rušení venkovských škol, protože poměrně nepatrný podstav žáků pořád ještě vyhovuje výjimce podle vyhlášky Ministerstva školství. Především hořiněvská škola, kde se pořádají i kurzy pro dospělé a různé kulturní a sportovní akce, je centrem všeho dění v obci.