Týdeník Veřejná správa


Přírodní památky

Doc. RNDr. Jan Vítek

Dominanty Lužických hor

Vyšlo v čísle 30/2006

Vrch Jedlová ze skalních útesů TolštejnaSeverozápadní část Libereckého kraje vyplňuje neobyčejně malebné území Lužických hor se stejnojmennou chráněnou krajinnou oblastí. Ta byla vyhlášena před třiceti lety na ploše 24 442 ha a okrajovými partiemi zčásti zasahuje i do sousedních horopisných jednotek (například do Ještědského hřbetu nebo Ralské pahorkatiny). Pro většinu strmých návrší v Lužických horách je typické, že jejich vrcholové partie tvoří více či méně výrazný “suk” z třetihorní sopečné vyvřeliny (čedičové nebo znělcové), která v průběhu mladších třetihor prorazila souvrství měkčích usazených hornin (zejména pískovců) svrchnokřídového stáří.

Výjimkou není ani nejvyšší lužická hora Luž (793 m), hojně navštěvovaná z naší i německé strany. Její vrcholovou partii tvoří znělcová kupa, “utnutá” vyhlídkovou plošinkou, kde kdysi stála horská chata. Dávná sopečná vyvřelina vystupuje po obvodu kopce, například při výstupové cestě z osady Myslivna a zejména na německém vyhlídkovém útesu Hickelstein. Podobně je tomu tak i na východněji vystupující a rovněž vyhlídkové hraniční hoře Hvozd (750 m). Druhá a třetí nejvyšší hora v pohoří jsou už zcela na našem území a to západně od “rekordní” Luže. Jen o metr nižší je protáhlý, méně známý Pěnkavčí vrch (792 m), pomyslný “bronzový stupínek” vrcholových kót pak zaujímá další krajinná dominanta Jedlová, vysoká 774 m. Tato kuželovitá hora, zvýrazněná kamennou rozhlednou, patří k oblíbeným cílům turistů a přes její svahy se vinou značené cesty doslova ze všech stran. Kamenitá suť na strmých svazích prozrazuje, že i zde je hlavní horninou světlá vyvřelina znělec, tvořící i nedaleké útesy se zříceninou přístupného hradu Tolštejn. Okolním znělcovým či čedičovým kopcům s poněkud rozložitějšími skalnatými vrcholky či výběžky se v Lužických horách odedávna říká “stožce” a některé jsou v dosahu ze Stožeckého sedla, přecházeného silnicí č.9 z Nového Boru do Rumburku. Sedlu dal pojmenování vrch Stožec (662 m), severozápadně od sedla vystupují další skalnaté “stožce” – Smrkový (Smrčinec), Granátový (Granát), Klapavý (Klapáč) a Pětikostelní kámen, ze kterého je pěkný výhled k Jiřetínu a údajně na pět kostelů či kaplí. Ze všech lužických kopců - stožců - je nejvýraznější Malý Stožec (659 m) na jihozápadním výběžku Jedlové. Z povzdálí připomíná lidskou tvář, což bylo inspirací k někdejším názvům Obličejová hora či Obří hlava. Znělcový vršek je rozčleněn do mohutných bloků, nad jižním úpatím dokonce vznikla těsná sluj Komora, opředená pověstí o loupežníku Rauchovi. Známějším podzemním útvarem je však Ledová jeskyně (chráněná v přírodní památce Naděje) na severním svahu znělcového Suchého vrchu. Jak prozrazuje název, přetrvává v ní ledová výzdoba, veřejnosti ovšem přístupná není. Mimo hlavní hřbet Lužických hor je nepřehlédnutelnou dominantou severního okolí Nového Boru nesouměrný znělcový vrch Klíč (759 m) se stejnojmennou přírodní rezervací, chránící nejvýše položenou doubravu v Čechách. Působivé krajinné scenérie vytvářejí také některá pískovcová návrší. Východnímu okraji pohoří nad Dolní Sedlem dominuje Popova skála (565 m) s vyhlídkou do zvlněné krajiny na česko-německo-polském pomezí, členitějším seskupením věžovitých útvarů jsou Krkavčí a Horní skály vystupující už blíže k Hornímu Sedlu. Do východního cípu CHKO byla zahrnuta též přírodní památka Bílé kameny nedaleko Jítravy. Zdejší pískovcové útvary, zvané též Sloní skály, jsou nápadně zaoblené do “sloních hřbetů”, a to dlouhodobým působením srážkové vody, zvětrávacích procesů a snad i přítomností ledovce, který do těchto míst zasahoval v ledových dobách. Okolo působivých skal prochází trasa naučné stezky.