Týdeník Veřejná správa


 Téma

Mgr. Jitka Gjuričová

Sociální aspekty trestné činnosti dětí a mladistvých

Vyšlo v čísle 29/2007

Ilustrační foto: Jiří NovákV následujícím textu jsem se pokusila popsat některé jevy, které negativně ovlivňují vývoj dětí vyrůstajících v nejzaostalejších sociálně vyloučených romských komunitách. Podle zprávy, která je známa pod názvem “Gabalova zpráva”, vzniklo v České republice v minulých létech osmdesát nových sociálně vyloučených lokalit. To je závažné sdělení, s nímž je nezbytné začít okamžitě pracovat. Text v žádném případě nevypovídá o české romské komunitě jako celku.

Při přípravě příspěvku se mi propojily dvě události. Tou první je příběh neplatičů nájemného – Romů. Část z nich byla přesídlena do nízkoprahového bydlení v lokalitě na okraji města a část do více či méně vzdálených vesnic, v nichž posílila již existující sociálně vyloučené komunity. Diskuse, která se kolem tohoto případu rozvinula, zcela jasně vypovídá o tom, že si nikdo s řešením podobných problémů neví rady. Jedno je však zřejmé: vytěsnění společensky dezintegrovaných osob z jednoho místa do druhého problém neřeší, jen ho přesune tam, kde je na něj méně vidět nebo kde se stane problémem někoho jiného. Zůstanou-li problematičtí jedinci mimo “zorný úhel” veřejné správy a mimo pomoc sociální péče, stanou-li se z nich jen “případy dávkového charakteru”, jejich problémy dále narůstají a umocňují jejich propad do beznaděje a sociálního marasmu, jehož integrální součástí je i růst kriminality a dalších sociálně patologických jevů. Druhá událost se vázala k mé návštěvě jednoho výchovného ústavu pro mládež v severních Čechách. V tomto ústavu je i oddělení pro děti s extrémními poruchami chování. Jedná se o děti, které se dopustily vraždy nebo jiného mimořádně brutálního násilí. Při rozboru anamnestických údajů těchto dětí lze vysledovat celou řadu společných sociálních, rodinných i osobnostních charakteristik, které předznamenaly jejich kriminální vývoj.

Všechny tyto děti pocházejí z neuspořádaného rodinného prostředí, kde dospělí jsou nevzdělaní a nezaměstnaní. Jejich rodiny jsou závislé na dávkách sociálního zabezpečení, žijí u příbuzných, v ubytovnách nebo v podnájmu. Více než polovina otců se o děti nezajímá nebo vůbec nejsou uvedeni v rodném listě dětí. V rodinách těchto dětí se vyskytuje alkoholismus a kriminalita. Osmdesát procent těchto dětí navštěvovalo před umístěním v ústavní péči pedagogicko-psychologickou poradnu, u sedmdesáti procent byly diagnostikovány poruchy učení, šedesát procent je diagnostikováno pro speciální školy a sedmdesát procent opakovalo jednou či dvakrát některý ročník základní školy. Tyto děti byly jen výjimečně v ambulantní péči střediska výchovné péče, zato osmdesát procent jich bylo vedeno v péči psychiatra a padesát procent bylo psychiatricky hospitalizováno. Devadesát procent bylo před umístěním do ústavu opakovaně šetřeno policií, u devadesáti procent byla diagnostikována agresivita, u sta procent se agrese projevila. Až na výjimky utíkaly z domova, téměř všichni kouří a mají zkušenosti s drogami. Všechny tyto děti jsou citově deprivované, žijí s pocitem, že nikam a k nikomu nepatří. Ve svém životě se snaží buď vyhovět každému jen proto, že se domnívají, že si tak získají kamarády, nebo naopak páchají trestné činy jako odvetu za to, že je nemá nikdo rád. Dalším společným znakem jsou extrémy v sebepojetí. Mají narušený vztah k dospělým a výrazně konfliktně prožívané vztahy s rodiči. Jsou anetické, emočně ploché, povrchní, bez empatie a emoční inteligence. Jsou hypersenzitivní, zvýšeně přecitlivělé vůči své osobě. Mají zvýšenou tendenci k agresivním reakcím (obrana: útok, verbální, brachiální) a sníženou odolnost vůči psychické zátěži. Jejich typickým společným znakem je neschopnost se po delší dobu soustředit na určitou činnost, například na práci. Sedmdesát procent klientů s extrémními poruchami chování jsou Romové, přičemž se převážně jedná o děti, které vyrůstají v těch nejzaostalejších romských komunitách, tedy v prostředí, které jim neposkytuje šanci bezkonfliktně se integrovat do většinové společnosti. Prostředí těchto komunit a jejich negativní vliv na sociální vývoj dětí představuje extrém, jehož důsledky však lze analogicky vysledovat i v případech dětí vyrůstajících v rodinách z majoritní populace, které vykazují obdobné sociální charakteristiky. Rozdíl je ovšem v tom, že romské komunity jsou oproti sociálně deprivovaným rodinám z většinové populace větší, ve vztahu k majoritní společnosti uzavřenější, tedy i odolnější vůči nápravným opatřením. A to je také důvod, proč jsem se rozhodla svůj příspěvek věnovat dětem, které vyrůstají v sociálně vyloučených romských komunitách a jejichž život je prostředím těchto komunit zásadně negativně ovlivňován.

Nepublikovaný výzkum Výzkumného ústavu kriminologického při Generální prokuratuře ČSFR z roku 1990, který byl zpracován pod názvem Faktory ovlivňující kriminalitu mladistvých Romů, ve svých závěrech konstatoval, že

Kriminalita mladistvých Romů je srovnatelná s kriminalitou mladistvých Neromů. Nese však v sobě jisté “segregační” prvky. Specifika lze vysledovat v častějším zneužívání dětí k trestné činnosti, ve vysoké míře solidarity při skrývání pachatelů a ve svalování trestné činnosti na méně postižitelné jedince, například na děti, mladistvé, mentálně postižené či těhotné ženy. Významný je i statisticky častější podíl Romů na trestné činnosti a na jiných pololegálních činnostech, jakými je například překupnictví, prodej pašovaného zboží, převaděčství či kuplířství.

Osobně nemám tuto etnickou specifikaci příliš ráda, považuji ji za maximálně zjednodušující a zneužitelnou. Na druhou stranu je však potřebné se vysokým podílem Romů na páchání trestné činnosti zabývat a zkoumat nejen operativní poznatky policie, ale zejména příčiny a motivy páchání trestné činnosti, které často bezprostředně souvisejí se sociálními podmínkami, v nichž mnohé romské děti vyrůstají.

Proč tedy jedinec páchá trestné činy?

  1. Jedinec neví, že jeho jednání je trestné.
  2. Jedinec ví, že jeho jednání je trestné, ale nedokáže se ovládnout, aby je nekonal.
  3. Jedinec ví, že jeho jednání je trestné, dokázal by se ovládnout, kdyby chtěl, ale on nechce. “Zisk” z trestné činnosti je pro něj přitažlivější, než aby se dal odradit rizikem potrestání. Ziskem může být jak majetkový prospěch, tak prestiž získaná v referenční sociální skupině.
  4. Jedinec se ocitá pod tak silným sociálním tlakem, který je schopen řešit pouze trestnou činností nebo jinou obecně nepřijatelnou činností (například prostitucí nebo žebrotou). V této souvislosti se hovoří o takzvané sociální kriminalitě, která bezprostředně neplyne z osobnostních nebo charakterových vad, ale z chudoby a minimálních možností tento stav změnit.

Podíváme-li se na trestnou činnost Romů, najdeme v ní kombinaci všech těchto příčin. A právě některým z nich bych se chtěla dále věnovat.

Výchovné problémy

Výchova probíhá v romských rodinách způsobem odlišným od výchovy v rodinách ostatní české populace. Dětem je ponechávána mnohem větší volnost v jednání, hlavní výchovnou metodou je jistý tlak rodiny, čítající i několik desítek členů, který ”nutí” jednotlivce chovat se určitým akceptovatelným způsobem v rámci té které komunity. Pravidla určující to, co je v rámci komunity ”možné”, se situaci od situace mění. Chaotické fungování rodin poznamenává jednání dětí, které, chtějí-li něco dosáhnout - získat, jednají buď pragmaticky, nebo nahodile podle principu pokus a omyl. To je také důvod, proč mnoho Romů jedná intuitivně a nedokáže své jednání kontrolovat, ovládat. Většina Romů nedokáže plánovat, předjímat následky svých činů - Romové žijí přítomností, budoucnost pro ně téměř nic neznamená. Důsledky těchto výchovných okolností zásadně poznamenávají dospělý život, v němž absentuje jakákoliv životní strategie, v níž zaujímá důležitou roli například vzdělání.

Vzdělání

Jak jsem uvedla, vzdělání jako investice dlouhodobého charakteru nezaujímá v hodnotovém systému Romů prakticky žádnou významnou pozici. Právě naopak. S ohledem na ekonomické zisky po jeho dosažení se vzdělání nejeví jako dostatečně efektivní a smysluplné. Ostatně pro většinu Romů představuje škola nepříjemnou a nepřátelskou instituci, která do jejich života přináší jen zklamání a snižování sebehodnocení. Vlažný vztah ke vzdělání se promítá do laxního přístupu dětí ke školní docházce. Romské děti využívají sebemenších důvodů, proč do školy nejít, a to se odráží ve vysokém počtu neomluvených i omluvených vyučovacích hodin. Bohužel, jejich rodiče je v tom svojí nedůsledností, ale i shodnými postoji podporují. V souvislosti se školní docházkou nelze opomenout ještě další problémy, které přímo či nepřímo ovlivňují sociální vývoj dětí a případné odstartování jejich kriminální kariéry. Jde zejména o záškoláctví, povalečství, toxikomanii, vandalismus, šikanu, výtržnictví ve škole i mimo ni. Tyto první projevy sociální patologie vedou v mnoha případech nejen ke kriminalitě, ale zejména k zastavení výchovně-vzdělávacího procesu. Prožívání volného času v dětství formuje postoj i k využívání času v dospělosti. Pro děti, které nejsou vedeny k plnění školních i drobných domácích povinností a k zájmové činnosti a které školu prožívají v polobezvědomí a zřetelném nezájmu, se nestrukturovaný volný čas stává časovanou bombou, s jejímiž následky se mohou dříve nebo později setkat.

Nezaměstnanost

Úroveň a kvalita dosaženého základního vzdělání předznamenává zapojení mladistvých Romů do pracovního procesu. Český vzdělávací systém umožňuje všem dětem po skončení povinné školní docházky zařazení do učebních oborů nebo jiných vzdělávacích institucí středoškolské úrovně. To se týká i dětí ze sociálně deprivovaného prostředí. Problém ovšem je, že převážná většina z nich opouští školy již během prvního ročníku, aby zůstala v péči sociálního dávkového systému. Výsledky zjišťování, kolik mladistvých Romů pracuje, jsou tristní, protože v rámci této skupiny populace je až na výjimky nezaměstnanost téměř absolutní. Dlouhodobá nezaměstnanost, zejména mladých mužů, kteří rezignovali na svoji živitelskou roli, v sobě zahrnuje obrovský kriminální potenciál. Absence pracovních návyků a neschopnost dlouhodobě se soustředit na smysluplnou činnost snižují šance jedince uplatnit se na trhu práce. Alarmující skutečností je, že v některých romských rodinách se setkáváme s jevem, s nímž jsme se v druhé polovině dvacátého století nesetkávali - s několikagenerační nezaměstnaností.

Dlouhodobá nezaměstnanost vede k vytváření alternativních životních strategií, jejichž cílem je zajištění finančních prostředků z jiných než z pracovních zdrojů. Konkrétně se jedná o závislost na dávkách sociálního zabezpečení, práci “načerno”, zadlužování či trestnou činnost. Důsledky dlouhodobé nezaměstnanosti dále prohlubují marginalizaci jednotlivých osob i celých komunit, ovlivňují fungování bezprostředního sociálního společenství a deformují přehled o principech, na jejichž základech funguje majoritní společnost. V souvislosti s nezaměstnaností je vhodné zmínit problém takzvané profesionální invalidity, která úzce souvisí z nízkou úrovní kvalifikovanosti romského obyvatelstva. Tyto osoby, pokud jim to zdravotní stav nedovoluje, nemohou vykonávat namáhavou fyzickou práci. Nekvalifikované, nepříliš fyzicky namáhavé práce je nedostatek a zvláště v místech s vysokou koncentrací romského obyvatelstva, žijícího na nízké sociální úrovni, tak vzniká zvláštní druh ”profesionální” invalidity, tedy invalidity vyplývající jednak ze špatného zdravotního stavu a jednak z neschopnosti takové pracovníky kdekoliv zaměstnat.

Předčasné rodičovství a nestabilní rodinné prostředí

Kromě sociálně nežádoucích jevů, které jsem již uvedla, se setkáváme s jevy dalšími, takzvaně ”normálními”, které patří k běžnému životu, pokud přijdou ve správný čas. Jinak je tomu, přijdou-li předčasně. To se týká především předčasného sexuálního života a rodičovství. Život dětí sociálně nezralých rodičů, kteří se neumějí nebo ani nechtějí o své děti starat, kdy nezletilé matky v rychlém sledu rodí další děti různých otců, kteří se buď ke svému otcovství neznají, nebo ho ignorují, je od narození poznamenán nedostatkem lásky a potřebné péče. Vyrůstají-li navíc v hygienicky nevhodném prostředí, v němž jsou nepořádek, hádky, násilí, špatná strava a alkoholismus dennodenní realitou, pak nejen že získají naprosto nevhodnou představu o tom, jak má fungovat rodina, ale především převezmou vzorce chování, které velmi negativně ovlivní jejich osobnostní vývoj a socializaci do širší společnosti.

Bydlení

S touto otázkou úzce souvisí problém bydlení v rámci sociálně vyloučených romských lokalit. Velká část těchto lokalit vznikla v místech, která byla z různých důvodů považována z hlediska bydlení za neatraktivní. Některé z těchto lokalit vznikly jako náhradní forma ubytování pro jednotlivce a rodiny, které z nějakého důvodu přišly o své předchozí, zpravidla kvalitnější bydlení, jiné žijí již řadu let ve zdevastovaných domech, statcích či bývalých zámečcích. K prohlubující se izolaci těchto lokalit v mnoha případech přispívají obce, do jejichž teritoria stavby patří. Některé obce buď samy ke vzniku těchto lokalit aktivně přispěly, jiné ignorovaly příliv nových společensky nepřizpůsobivých osob do míst, která už obydlena podobnými osobami byla. Mnohé obce považují prostorovou segregaci problémových osob za efektivní a z bezpečnostního hlediska žádoucí. Důsledky této krátkozraké politiky jsou z hlediska členů sociálně vyloučených komunit mimořádně ohrožující, stejně ohrožující jsou ale i z hlediska většinové populace. Jaké jsou nejčastější charakteristiky těchto lokalit? Jsou prostorově vyloučené a do značné míry sociálně a etnicky homogenní. Pokud se bytů týče, jsou především malometrážní, nekvalitní, nedostatečně vybavené, přeplněné a hygienicky někdy až extrémně nevhodné. Pro tyto lokality je příznačná i horší občanská vybavenost a dopravní obslužnost, což velmi negativně ovlivňuje školní docházku dětí a nakonec i zaměstnávání dospělých.

Zadlužování

Dalším problémem, se kterým se v rámci sociálně vyloučených komunit setkáváme, je zadlužování. Dvě nejčastější formy jsou dluhy z neplacení nájemného a dalších poplatků souvisejících s bydlením a půjčování si finančních prostředků od bankovních i nebankovních subjektů, případně fyzických osob (lichvářů). Další dluhy vznikají z neplacení výživného, pokut, zdravotního pojištění či splátek na zboží (například elektroniku). Zadlužení, z něhož se rodiny prakticky nemohou dostat, lze charakterizovat jako dluhové pasti. Osoba, která se v takové pasti ocitne, není motivována k práci, protože o výdělek ze zaměstnání by ji připravili lichváři, exekutoři, případně firmy, které se zabývají vymáháním dluhů. Důsledkem této situace je dále se prohlubující marasmus, v němž parazitismus a kriminalita mají své místo.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 29/2007.