Konzultace |
Jednou z novinek, kterou přinesl nový správní řád, je komplexní obecná úprava problematiky veřejnoprávních smluv, “kterou jinak běžně obsahují zahraniční právní řády” (1). Mimo jiné přinesl s účinností od 1.1.2006 některým správním úřadům, jejichž výčet je taxativně vymezen v ustanovení § 169 správního řádu, oprávnění rozhodovat spory z veřejnoprávních smluv, “kdy jedna ze smluvních stran namítá porušování smluvních povinností jinou smluvní stranou a dožaduje se uložení povinnosti této straně smluvní ujednání plnit” (2).
Protože zřejmě nejvíce veřejnoprávních smluv a jejich dodatků je uzavíráno mezi obcemi, z nichž alespoň jedna není obcí s rozšířenou působností (na úseku projednávání přestupků, sociálně-právní ochrany dětí, obecní policie, stavebního úřadu, o provozování elektronické podatelny, o zveřejňování obsahu úřední desky způsobem umožňujícím dálkový přístup), dotýkají se spory z veřejnoprávních smluv především činnosti krajských úřadů. Ty ostatně udělují souhlas k jejich uzavření (§ 63 odst. 1 obecního zřízení), změně jejich obsahu (§ 166 odst. 1 správního řádu) a jejich zrušení (§ 167 odst. 2 správního řádu), kupodivu ovšem nikoli jejich výpovědi (srov. § 166 správního řádu), což lze považovat za jeden z nedostatků správního řádu, protože v tomto případě není žádným způsobem zabezpečeno, že krajský úřad o zániku platnosti veřejnoprávní smlouvy výpovědí vůbec bude informován, a hrozí, že nebude schopen plnit svou povinnost uloženou mu v ustanovení § 65 odst. 1 zákona o obcích (3).
Tak vážná situace, aby jedna ze stran veřejnoprávní smlouvy uzavřených obcemi iniciovala zahájení sporného řízení podle ustanovení § 141 správního řádu, je poměrně vzácná. Důvody jsou zřejmě dva:
Krajský úřad, který obdrží návrh na zahájení sporného řízení z veřejnoprávní smlouvy a sporné řízení zahájí, by se měl podle ustanovení § 5 a § 141 odst. 8 správního řádu pokusit dovést strany sporu (navrhovatele a odpůrce) k smírnému řešení celé situace, o což se pokouší v nařízeném ústním jednání. Tato snaha ovšem bývá zcela marná, protože rozpory mezi dotčenými obcemi bývají již natolik vyhrocené (a často až osobní), že jedné ze svých nových, správním řádem s účinností od 1.1.2006 daných kompetencí, a to schválit smír mezi účastníky sporného řízení (srov. § 141 odst. 8 správního řádu), krajský úřad asi v praxi příliš nevyužije.
Z povahy věci vyplývá, že předmětem sporu bývá jednak úhrada nákladů za výkon této přenesené působnosti, jednak určení rozsahu přenesené působnosti, kterou orgány jedné obce vykonávají pro orgány jiné obce.
Jednoznačně největší zájem mají obce na výkonu přestupkové agendy v rozsahu stanoveném orgánům každé obce zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění mnoha pozdějších předpisů, čemuž odpovídá i četnost veřejnoprávních smluv na daném úseku.
Místy nepříliš přehledná systematika a časté novelizace přestupkového zákona, které nezřídka přinášejí nové skutkové podstaty, na což v některých případech obce nereagují a ani dost dobře reagovat nemohou dodatkem k původní veřejnoprávní smlouvě, mohou zavinit další sporné situace, zejména tehdy, pokud znění veřejnoprávní smlouvy není dostatečně obecné (příliš podrobná úprava toho, jakou agendu bude jedna obec za jinou vykonávat, s odkazem na jednotlivá zákonná ustanovení, se tak ukazuje jako ne vždy výhodná).
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 29/2007.
Poznámky: