Týdeník Veřejná správa


Přírodní památky

Vladimír Soukup

Týn nad Vltavou: Kde končila cesta soli

Vyšlo v čísle 28/2006

Foto: Jiří BergerStaročeské slovo týn nebo týnec znamená otýněné, tedy opevněné místo, obehnané dřevěnými ploty či palisádou, předchůdce pozdějších hradů a měst. Vznik obcí tohoto jména můžeme bezpečně datovat do desátého až dvanáctého století, tedy do doby románské. Plně to platí i o městě Týnu nad Vltavou v příjemné jihočeské krajině, jejíž půvaby příliš nesnižuje ani blízkost jaderné elektrárny Temelín. Snad již v jedenáctém století tady stával opevněný (= otýněný) dvorec pražských biskupů, od roku 1344 arcibiskupů, jehož úkolem bylo střežit bezpečí vltavské vodní cesty a také těžit z obchodního ruchu při březích řeky. V jeho blízkosti pak vznikla osada, která byla konečnou stanicí na “suché” trase, po níž se vozila do Čech ve středověku velmi důležitá surovina, totiž bavorská sůl. Zdroje této významné pochutiny se u nás nenacházely a tak jsme byli od pradávna závislí na jejím dovozu. Zřejmě v tom je třeba hledat původ známého přísloví, že sůl je nad zlato. Sůl vozili po souši soumaři přes Prachatice po tzv. Zlaté stezce k Vltavě, přesněji řečeno právě do Týna, kde se pak překládala na lodě a pokračovala po vodě do nitra Čech. Právě přeprava soli iniciovala po staletí stále se opakující snahy po bezpečném splavnění této řeky. Zlatou éru solného obchodu dodnes připomíná renesanční solnice ze šestnáctého století na břehu Vltavy, barokně upravená v roce 1708. Pod biskupským dvorcem se postupně vyvinula osada, později poddanské městečko, které císař Rudolf II. povýšil v roce 1609 na královské město. O tuto výsadu však Týn přišel po Bílé hoře, kdy opět klesl na město poddanské. Přišly však i jiné rány, zejména zákaz dovozu bavorské soli, který spolu se skutečností, že se městu vyhýbaly všechny významné cesty, vedl k jeho postupné stagnaci. Jediným zdrojem obživy pak zůstala řeka a zemědělství. Původní biskupský dvorec na výšině nad městem nahradil koncem třináctého století za biskupa Tobiáše z Bechyně raně gotický hrad, zničený Švédy za třicetileté války v roce 1645. Obnoven již nikdy nebyl, jeho zříceniny byly postupně rozebrány na stavební materiál a to tak důkladně, že dnes jej na parkově upraveném hradišti připomínají kromě příkopů a valů už jen zbytky sklepů a klenutý kamenný most. Pražští arcibiskupové si raději v roce 1699 vystavěli přímo v centru města na náměstí nový barokní zámek, projektovaný známým stavitelem J. B. Matheyem. Je to obdélná patrová stavba, jejíž průčelí zdobí portál s pilastry a arcibiskupským znakem; dnes zde sídlí městské muzeum. Na náměstí najdeme i další zajímavé stavby – původně renesanční radnici s podloubím a mázhausem, doplněnou koncem osmnáctého století o bohatou štukovou výzdobu ve stylu rokoka, renesanční měšťanské domy a především dominantní kostel sv. Jakuba. Tato raně gotická svatyně z doby kolem roku 1280 byla přestavěna a doplněna o věž v goticko-renesančním stylu v letech 1560-67. Vnější podoba pak pochází z období baroka, barokní je rovněž centrální hřbitovní kaple z let 1681-82 od A. Alfieriho.

Týn nad Vltavou je spojen i s několika osobnostmi české kultury. V roce 1769 se zde narodil vlastenecký kněz, filolog a básník Antonín Jaroslav Puchmajer, jeden z průkopníků české poezie. Jeho rodný dům se nedochoval, na jeho místě dnes stojí jiný s čp. 246 s pamětní deskou. V roce 1849 přišel do města a působil tu pak plných deset let jiný obrozenecký básník – děkan Karel Alois Vinařický, horlivě propagující myšlenku, že by se děti měly ve škole učit ve svém mateřském jazyce, tedy české děti pouze česky. Na zdejším hřbitově pak spí svůj věčný sen známý loutkář Matěj Kopecký, který zemřel v roce 1847 v nedalekých Kolodějích nad Lužnicí. Místo jeho hrobu není přesně známo, upadlo již během let v zapomnění, proto jej připomíná alespoň symbolický pomník z roku 1905. Na významného loutkáře a autora řady loutkových her si jistě vzpomeneme při návštěvě vltavotýnského muzea, které mimo jiné vystavuje kolekci loutek. Kromě toho se zde můžeme seznámit i se zajímavou expozicí vorařství, stavby lodí a v neposlední řadě i s informacemi o jaderné elektrárně Temelín.