Lexikon evropského práva
Volný pohyb služeb
Kazuistika (Air Miles)
Belgická vláda obdržela v říjnu 2000 odůvodněné stanovisko Komise o porušování svobody volného pohybu služeb tím, že správní praxe při uplatňování výjimek ze zákazu vázaných nabídek, jakož i soudní praxe, týkající se výkladu podmínek, za nichž není nutné žádat o povolení výjimky, upřednostňují domácí podniky. Belgická vláda v odpovědi na toto stanovisko deklarovala, že je připravena navrhnout změnu zákona, zároveň však vyjádřila názor, že by bylo příhodnější počkat na iniciativu Komise týkající se harmonizace práva v dané oblasti pro celé Evropské společenství. Když se však nadále nic podstatného v dalších měsících nezměnilo, podala v červenci 2003 Komise žalobu pro nesplnění povinnosti ze strany členského státu, jíž se domáhala, aby ESD určil, že Belgie - tím že diskriminačně a nepřiměřeně uplatňuje podmínky v rámci programu věrnosti zákazníků jako předchozí podmínku pro realizaci takového programu chápaného jako poskytování přeshraničních služeb mezi podniky - porušuje povinnosti, které vyplývají z článku 49 SES. Komise opřela svou žalobu o argument, že belgický zákon v zásadě brání tomu, aby podnik nabízel společně prostřednictvím svého programu věrnosti zákazníků výrobky či služby, které nejsou podobné těm, jež jsou prodávány jako hlavní. Podle stanoviska Komise pouhá skutečnost, že dva výrobky nebo dvě služby náleží do stejného průmyslového nebo obchodního odvětví, nedostačuje pro zajištění transparentnosti cen těchto výrobků nebo služeb. To platí i pro podmínku, podle které výrobky a služby nabízené společně musí být nabízeny stejným prodejcem. Přitom podmínky podobnosti a jediného prodejce nejsou nezbytné pro zajištění ochrany spotřebitele nebo loajality obchodních transakcí. Ke kritériím, podle nichž je posuzováno, zda Komise unesla důkazní břemeno, existuje bohatá prejudikatura, mezi jiným i důležitý rozsudek velkého senátu ESD z 26. dubna 2005 ve věci C-494/01, Komise v. Irsko. Jak je zřejmé z odůvodnění tohoto rozsudku, členské státy jsou povinny usnadnit Komisi plnění jejího poslání spočívajícího podle článku 211 SES zejména v dozoru nad prováděním ustanovení Smlouvy o ES, jakož i aktů přijatých orgány na jejím základě. Pokud jde o přezkum správného praktického použití vnitrostátních ustanovení, nemá Komise vlastní vyšetřovací pravomoci v této oblasti, a proto je z velké části odkázána na poznatky předložené případnými stěžovateli, jakož i dotyčným členským státem. Úspěch žaloby týkající se provádění vnitrostátního ustanovení závisí na tom, zda Komise předloží důkazní materiály zvláštní povahy ve srovnání s důkazními materiály, které jsou obvykle zohledňovány v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti týkající se výhradně obsahu vnitrostátního ustanovení. Za těchto podmínek může být nesplnění povinnosti prokázáno pouze dostatečně doloženým a podrobně popsaným prokázáním praxe vytýkané vnitrostátním správním orgánům nebo soudům a přičitatelné dotčenému členskému státu. Tím, že Komise vycházela z jediné stížnosti a neprováděla vlastní vyšetřování, nemohla v principu unést důkazní břemeno dotýkající se stálosti a obecnosti správní a soudní praxe porušující komunitární právo. Pokud jde o to, zda s ohledem na uvedenou zásadu důkazního břemene existuje v Belgii judikatura, ze které by vyplýval výklad výše uvedeného ustanovení neslučitelného s článkem 49 SES, Komise neuvedla rozsudky, z nichž by vyplývalo, že belgické soudy závazně vyložily pojmy podobnosti a jediného prodejce jako předpokládající, že hlavní výrobky nebo služby nebo výrobky či služby, které jsou nabízeny bezplatně nebo za sníženou cenu, jsou obvykle prodávány stejnou distribuční sítí nebo náležejí do stejného průmyslového nebo obchodního odvětví. V této otázce Komise využila vlastně jen údaje z odpovědi belgické vlády, které připomínalo rozsudek Tribunal de Commerce de Bruxelles z roku 1978. Převzetí tohoto argumentu však nemůže nijak nahradit důkaz o tom, jak často se belgické soudy spory tohoto typu zabývaly v průběhu dalšího čtvrtstoletí, a to i s přihlédnutím ke změnám belgické legislativy. Proto je třeba dospět k závěru, že chybí důkaz, že belgická správní a soudní praxe diskriminačně a nepřiměřeně uplatňuje podmínky podobnosti a jediného prodejce v rámci programu věrnosti zákazníků jako předchozí podmínku pro realizaci takového programu chápaného jako poskytování přeshraničních služeb mezi podniky. Žalobu Komise proto Evropský soudní dvůr rozsudkem ze dne 12. května 2005 zamítl.
Doc. JUDr. Richard Pomahač,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy